MASARYKOVA UNIVERZITA. Řešení problematiky výukových opor v rámci předmětu Všeobecná polygrafie

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra fyziky, chemie a odborného vzdělávání Řešení problematiky výukových opor v rámci předmětu Všeobecná polygrafie Bakalářská práce Brno 2017 Vedoucí práce: Mgr. Pavel Pecina, Ph.D. Autor práce: Ivana Kropáčková

2 Bibliografický záznam KROPÁČKOVÁ, Ivana. Řešení problematiky výukových opor v rámci předmětu Všeobecná polygrafie : bakalářská práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra fyziky, chemie a odborného vzdělávání, l. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Pavel Pecina, Ph.D. Anotace Bakalářská práce Řešení problematiky výukových opor v rámci předmětu Všeobecná polygrafie se zabývá tvorbou výukové opory pro odborný předmět polygrafického oboru. Bakalářská práce je rozdělena do tří kapitol. První kapitola obsahuje charakteristiku vzdělávacího programu Reprodukční grafik pro média, následující část seznamuje s využitím výukových opor, jejich cíli, strukturou a úpravou textu. Závěrečná kapitola je tvořena výukovou oporou, která se zaměřuje na první čtyři tematické celky předmětu Všeobecná polygrafie v 1. ročníku, jejichž obsahem je polygrafická výroba, přehled tiskových technik, ofset a ofsetové tiskové stroje. Výuková opora by měla sloužit jak pro výuku ve škole, tak pro samostudium, eventuálně jako pomocný materiál učitelům. Annotation Bachelor thesis,,solving issues of educational supports in the subject General printing deals with making educational support for expert subject of printing field. Bachelor thesis is divided into three chapters. The first one contains characteristic of educational program Graphic designer, the following part is dealing with using educational support, aims, structure and text editing. The last chapter deals with educational support, which focuses on the first four topics in the subject General printing in the first year, whose content is printing production, overview printing techniques, offset and offset printing presses. The educational support should be used not only for the teaching in the vocational school, but also for self-studying or as a support for teachers.

3 Klíčová slova Reprodukční grafik pro média, předmět Všeobecná polygrafie, výuková opora, polygrafická výroba, tiskové techniky, ofset, ofsetové tiskové stroje Keywords Graphic designer, subject General printing, educational support, printing production, printing techniques, offset, offset printing presses

4 Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne 27. března 2017 Ivana Kropáčková

5 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Pavlu Pecinovi, Ph.D. za odborné vedení práce, trpělivost, mnoho cenných rad a podnětů při tvorbě této bakalářské práce.

6 Obsah ÚVOD OBOR REPRODUKČNÍ GRAFIK PRO MÉDIA RVP A ŠVP Charakteristika oboru Profil absolventa Charakteristika předmětu Všeobecná polygrafie Učební osnova předmětu Všeobecná polygrafie Návaznost profilu absolventa oboru a učebních osnov na výukovou oporu VYUŽITÍ VÝUKOVÝCH OPOR S PRVKY DISTANČNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ V PREZENČNÍ FORMĚ VÝUKY PŘEDMĚTU VŠEOBECNÁ POLYGRAFIE Cíle výukové opory Struktura výukové opory Úprava textu z pohledu grafika VÝUKOVÁ OPORA VŠEOBECNÁ POLYGRAFIE Obsah výukové opory Vysvětlivky grafických ikon Polygrafická výroba Fáze polygrafické výroby Co musí obsahovat objednávka? Polygrafické výrobky Rozvoj polygrafie Kontrolní otázky Přehled tiskových technik Základní pojmy a definice Členění tisku Kontrolní otázky Ofset Historie tisku z plochy a vývoj ofsetu Ofsetový tisk s vlhčením Ofsetový tisk bez vlhčení... 52

7 3.5.4 Kontrolní otázky Ofsetové tiskové stroje Typy ofsetových tiskových strojů Archové ofsetové stroje Kotoučové ofsetové stroje Tiskové jednotky a další části ofsetových tiskových strojů Kontrolní otázky Slovník pojmů SHRNUTÍ VÝUKOVÉ OPORY ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM TABULEK... 81

8 Úvod Téma své bakalářské práce jsem si vybrala na základě svého studia na Integrované střední škole polygrafické v Brně, kde jsem studovala čtyřletý maturitní obor Reprodukční grafik pro média. Již od třetího ročníku mě místo grafiky začaly zajímat tiskové techniky zejména tisk z plochy ofset, a proto jsem po maturitní zkoušce nastoupila na zkrácené roční studium oboru Tiskař na polygrafických strojích. Důvodem vytvoření výukové opory byla vlastní zkušenost s minimem výukových materiálů pro žáky všech polygrafických oborů na této škole. Nebyly k dispozici žádné výukové opory k vyučovaným tematickým celkům a nejsou k dispozici dodnes. Odborné prameny, ze kterých jsem také čerpala, bývají dostupné pouze ve velkých knihovnách a to pouze k prezenčnímu studiu v knihovně s výjimkou knihy Moderní polygrafie, kterou lze zakoupit. Koupě knihy je ovšem finančně náročná, obsahuje témata napříč celou polygrafií, text je velmi odborný a psaný v dlouhých odstavcích bez možnosti vpisování poznámek. Po zamyšlení se nad touto problematikou, jsem se rozhodla, pro zpracování výukové opory pro předmět Všeobecná polygrafie, která by byla dostatečným výukovým materiálem jak pro použití ve výuce, tak při samostudiu. Cílem práce bylo vytvořit výukovou oporu nejen pro žáky 1. ročníku oboru Reprodukční grafik pro média v rámci předmětu Všeobecná polygrafie, ale i pro žáky jiných polygrafických oborů nebo pro samostudium, eventuálně jako pomocný materiál pro pedagogy do vyučovacích hodin. Záměrem výukové opory je vštípit žákům prostřednictvím výukové opory základní, ale i rozsáhlejší vědomosti a znalosti v daném oboru. Z důvodu omezeného rozsahu práce jsem se při tvorbě výukové opory zaměřila na první čtyři tematické celky předmětu, které považuji ve výuce předmětu Všeobecná polygrafie za nejdůležitější a je nutné je vyučovat jako první. Každý žák a potom i absolvent střední odborné školy musí dokonale ovládat základní polygrafické pojmy a principy tiskových technik. Osnova prvních čtyř tematických celků je mírně upravena podle mého uvážení pro lepší logickou návaznost a přehlednost. Tématem výukové opory je zejména tisková technika ofset, k níž je doplněn nejen přehled všech ostatních tiskových technik, ale i polygrafické fáze výroby a ofsetové tiskové stroje. Tyto kapitoly 8

9 považuji za nejdůležitější z celého učiva předmětu Všeobecná polygrafie, v důsledku toho, že ofset je nejpoužívanější tiskovou technikou současnosti. Nutné je ovšem ovládat i znalost ostatních tiskových technik a znát základní charakteristiku technologických postupů ve všech fázích polygrafické výroby. Pro snadnější osvojení a zapamatování látky byly ve výukové opoře použity grafické prvky (obrázky, ikony, rámečky). Okraje a vynechané řádky slouží pro vlastní poznámky. Do práce byly také zapracovány kontrolní otázky, aby se žáci naučili stručně a jasně definovat odborné výrazy, k zapamatování důležitých odborných pojmů jim slouží slovníček pojmů. 9

10 1. Obor Reprodukční grafik pro média Obor Reprodukční grafik pro média lze v České republice studovat na dvou veřejných středních školách Střední škola grafická Brno, Střední škola polygrafická Olomouc a na jedné soukromé střední škole Střední škola mediální grafiky a tisku s.r.o., kde je možné si zvolit i zaměření (reklama a propagace nebo úprava textu a obrazu). Na všech školách je tento obor koncipován jako čtyřleté denní studium ukončené maturitní zkouškou. Lze jej také studovat jako jednoleté zkrácené studium po absolvování maturitní zkoušky nebo výučního listu v jiném oboru a rozšířit si tak znalosti a dovednosti v polygrafickém odvětví. ( Reprodukční grafik pro média, 2016) Níže v podkapitolách uvádím definici RVP a ŠVP, charakteristiku oboru, profil absolventa a charakteristiku předmětu Všeobecná polygrafie s učební osnovou, podle které se vyučuje na Střední škole grafické v Brně (dříve Integrované střední škole polygrafické), kde jsem absolvovala čtyřleté denní studium oboru Reprodukční grafik pro média a zkrácené roční studium oboru Tiskař na polygrafických strojích. 1.1 RVP A ŠVP Při zpracování charakteristiky oboru a profilu absolventa jsem vycházela z Rámcových vzdělávacích programů (dále jen RVP) a Školních vzdělávacích programů příslušného oboru (dále jen ŠVP). Na středních odborných školách jsou dosavadní učební dokumenty nahrazeny Rámcovými vzdělávacími programy, na jejichž základě si školy vytvoří své školní vzdělávací programy. (Friedmann & Pecina, 2013, s. 16) Struktura všech RVP, která musí být dodržena: charakteristika RVP pro střední odborné vzdělávání; cíle středního odborného vzdělávání; kompetence absolventa (občanské kompetence, klíčové kompetence, odborné kompetence); uplatnění absolventa; organizace vzdělávání; 10

11 kurikulární rámce pro jednotlivé oblasti vzdělávání; rámcové rozvržení obsahu vzdělávání; management tvorby ŠVP; průřezová témata; vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami; využití RVP ve vzdělávání dospělých. Školní vzdělávací programy si tvoří každá škola sama v souladu s RVP příslušného oboru. Program schvaluje ředitel školy a kontrolu plnění výstupů vykonává Česká školní inspekce. (Friedmann & Pecina, 2013, s. 17) Struktura školního vzdělávacího programu: úvodní identifikační údaje (uvedené v titulním listu); profil absolventa; charakteristika vzdělávacího programu; učební plán; učební osnovy; vzdělávací moduly; personální a materiální podmínky realizace; charakteristika spolupráce se sociálními partnery. (Friedmann & Pecina, 2013, s. 18) 1.2 Charakteristika oboru Studium je zaměřeno na získání dovedností a znalostí v oblastech: typografie a digitální fotografie, technické a výtvarné přípravy tiskovin, webdesignu a animace. Studium seznamuje žáky s prací v základních grafických programech, které slouží ke zpracování obrazu a textu (Adobe InDesign, Adobe Illustrator, Adobe Photoshop), pomocí nichž zpracovávají tiskoviny. Podrobně jsou probírána témata související s digitálními technikami nebo fotografií. Postupně je do studia začleňována i tvorba digitálních prezentací a práce s dalšími specifickými aplikacemi. (ŠVP, 2010) Pro žáky je také velmi důležitá znalost všech tiskových technik. Už při přípravě veškerých tiskových podkladů musí grafik vědět, jakou tiskovou technikou se bude realizovaná zakázka tisknout a případně zákazníkovi poradit, jakou techniku tisku by si měl vybrat. 11

12 1.3 Profil absolventa Název instituce: Integrovaná střední škola polygrafická, Brno, Šmahova 110 (dnes již Střední škola grafická Brno) Název ŠVP: Reprodukční grafik pro média Kód a název oboru vzdělání: L/01 Reprodukční grafik pro média Dosažený stupeň vzdělání: střední vzdělání s maturitní zkouškou Délka a forma studia: 4 roky, denní studium Platnost ŠVP: (ŠVP, 2010) Odborné kompetence absolventa Odborné kompetence získává absolvent po celé studium daného oboru. Získáním odborných kompetencí je absolvent schopen konat práci na takové úrovni, aby vytvořil výsledný produkt, který je vhodný pro prezentaci zákazníkům. Odborné kompetence absolventa obsahují nejen odbornou činnost, ale i odborné znalosti potřebné pro kvalitní odvedení práce. Absolvent: zná princip a fáze polygrafické výroby; používá odbornou terminologii; ovládá typografická pravidla sazby; orientuje se v počítačových programech; má přehled o všech tiskových technikách a jejich principech; dokáže správně vybrat technologický postup výroby; zná všechny stroje a materiály používané v polygrafii; správně používá polygrafické materiály; orientuje se v tiskových strojích; respektuje polygrafické normy a postupy; dokáže zvolit vhodné pracovní pomůcky, počítačové programy a další zařízení; provádí grafickou úpravu tiskovin podle pravidel sazby a norem; ovládá používání barev a světla při tvorbě polygrafických výrobků; dodržuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci; poskytuje první pomoci při náhlém onemocnění nebo úrazu; 12

13 zohledňuje všechny požadavky klienta; dokáže zkalkulovat zakázku; ovládá výpočet spotřeby materiálů; zná význam a užitečnost vykonávané práce; zná obchodní činnost podniku; efektivně hospodaří s finančními prostředky; dokáže odhadnout vývojové trendy. (RVP, 2008; ŠVP 2010) Uplatnění absolventa Absolvent je schopen zhotovovat a připravovat veškeré tiskové podklady pro výrobu polygrafických výrobků používaných v polygrafické výrobě. Dokáže přijímat textové a obrazové podklady od zákazníků a tato data umí kvalifikovaně posoudit z hlediska úplnosti a vhodnosti, v případě potřeby je upraví. Ovládá počítačové programy a technologie, které se používají pro zpracování obrazu a textu. Absolventi oboru nachází uplatnění v oblasti předtiskové přípravy, zabývají se zpracováním a přípravou grafických digitálních dat v grafických studiích nebo jiných polygrafických podnicích. Uplatnění lze nalézt v nakladatelství, grafických ateliérech, vydavatelství, redakcích periodik, při tvorbě webdesignu a multimediálních prezentací. Pracovní pozice, které je schopen absolvent vykonávat: kreativní grafik, obsluha CTP zařízení, technolog, pracovník DTP pracoviště, pracovník v reklamní agentuře, kalkulant, kvalitář, vedoucí provozu, (RVP, 2008; ŠVP, 2010) Po absolvování maturitních zkoušek mají absolventi několik možností, kde se mohou ucházet o studium. První možností jsou vysoké školy v ČR i zahraničí např. Fakulta chemicko-technologická v Pardubicích v oboru Polygrafie, Vysoké učení technické v Brně a další. Absolventi s výtvarným nadáním mohou žádat o studium na VŠUP v Praze nebo na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně v oboru grafický design. (ŠVP, 2010) Volba školy může padnout i na obory s pedagogickým zaměřením na pedagogických fakultách vysokých škol v ČR, např. Učitelství praktického vyučování na Masarykově univerzitě v Brně (bakalářské studium) a poté možnost navazujícího magisterského studia Učitelství odborných předmětů. Právě touto cestou jsem se vydala já a ráda bych se stala pedagožkou na střední škole s polygrafickým zaměřením. 13

14 1.4 Charakteristika předmětu Všeobecná polygrafie Vyučovacím předmětem rozumíme formu uspořádání učiva. V odborných školách se vyučují odborné předměty a všeobecně vzdělávací s kombinací teoretických a praktických předmětů. Většina předmětů je povinná, doplňují je ale i nepovinné nebo volitelné předměty. (Průcha, Mareš, & Walterová, 2003) Cílem předmětu je seznámení žáka s ostatními fázemi, operacemi a komplexností celé polygrafie. Tiskové techniky, dokončovací zpracování a kalkulace jsou hlavními oblastmi, kterými se předmět zabývá. Těžiště výuky spočívá ve vytvoření uceleného obrazu o polygrafii s cílem připravit flexibilního absolventa. Žáci se seznámí se širokou škálou polygrafických technologií, jejich vývojem, vlastnostmi a použitím pro jednotlivé druhy výrobků. Osvojí si základní charakteristiku technologických postupů ve všech fázích polygrafické výroby. Pochopí základní principy vstupní, mezioperační a výstupní kontroly. (ŠVP, 2010, s. 168) Na střední škole grafické v Brně se předmět Všeobecná polygrafie v oboru Reprodukční grafik pro média vyučuje jako povinný předmět po celé čtyři roky studia. V prvním ročníku jedna hodina týdně, ve druhém ročníku jedna hodina týdně, ve třetím ročníku dvě hodiny týdně a ve čtvrtém ročníku také dvě hodiny týdně. 1.5 Učební osnova předmětu Všeobecná polygrafie Učební osnovy chápeme jako pedagogické dokumenty stanovující cíle, vymezující obsah a rozsah učiva. Musí stanovovat pořadí témat a rozdělení učiva vyučovacích předmětů do jednotlivých ročníků a časových sekcí vyučování. Tvorba učebních osnov je rámcová nebo podrobná a zpracovávají je pedagogové, kteří při tom musí respektovat RVP. (Průcha, Mareš, & Walterová, 2003; Friedmann & Pecina, 2013) Čadílek (2005, s. 106) uvádí: Důležitou částí učebních osnov je jejich pojetí, výchovně vzdělávací cíl daného studijního předmětu a rámcový rozpis učiva s uvedením týdenního a ročního počtu hodin v příslušném ročníku. Při tvorbě výukové opory jsem se zaměřila na první čtyři tematické celky z učiva 1. ročníku, které považuji ve výuce předmětu Všeobecná polygrafie za nejdůležitější. 14

15 Žáci jsou během prvních hodin seznámeni s polygrafickým průmyslem, základními polygrafickými pojmy, tiskovými technikami, ať už s těmi, které se využívaly dříve nebo s těmi, které se využívají dnes. První tiskovou technikou, která se detailně rozebírá, je ofset, jelikož tímto tiskem se dnes po celém světě tiskne více jak 60 % všech tiskovin. Každý žák a potom i absolvent je nucen dokonale ovládat nejen základní pojmy, ale i principy tisku. Text výukové opory je rozčleněn do čtyř tematických celků, ale pro lepší přehlednost a logickou návaznost jsem osnovu v některých tematických celcích mírně upravila podle svého uvážení (viz Tab. 2). Pro přehled všech tematických celků zde uvádím tabulku s učební osnovou předmětu pro celý 1. ročník. 1. ročník 1 hodina týdně, povinný předmět 1. Názvosloví a základní polygrafické pojmy 3 vyučovací hodiny Výstupy: žák charakterizuje oblast tisku; definuje jednotlivé tiskové techniky; charakterizuje tiskovou techniku. učivo 1.1 Význam polygrafie 1.2 Jednotlivé fáze polygrafické výroby 1.3 Tisk jako součást polygrafie 2. Tiskové principy a techniky, které se využívají 5 vyučovacích hodin Výstupy: žák definuje jednotlivé tiskové techniky; orientuje se v historickém vývoji tiskových technik; charakterizuje tiskovou techniku. učivo 2.1 Historický vývoj, princip tisku, uplatnění 2.2 Tisk z výšky 2.3 Tisk z plochy 2.4 Tisk z hloubky 2.5 Průtisk 2.6 Elektrostatický tisk 2.7 Tryskový tisk 3. Základní soustavy a rozdělení tiskových strojů 3 vyučovací hodiny Výstupy: žák definuje jednotlivé tiskové techniky; orientuje se v historickém vývoji tiskových technik; popíše druhy tiskových strojů. učivo 3.1 Archové a kotoučové stroje 3.2 Soustavy tiskových strojů 15

16 4. Ofset 5 vyučovacích hodin Výstupy: žák charakterizuje tiskovou techniku; vymezí postup výroby tiskové formy; popíše druhy tiskových strojů; vymezí možnosti tiskové techniky. učivo 4.1 Tiskové formy (rozdělení, stavba) 4.2 Postup výroby tiskové desky 4.3 Tiskové stroje archové (konstrukce, průběh archu tiskovým strojem, příprava a řízení tisku) 5. Sítotisk 4 vyučovací hodiny Výstupy: žák charakterizuje tiskovou techniku; vymezí postup výroby tiskové formy; popíše druhy tiskových strojů; vymezí možnosti tiskové techniky. učivo 5.1 Tiskové formy 5.2 Konstrukce tiskových strojů 6. Knihtisk 3 vyučovací hodiny Výstupy: žák charakterizuje tiskovou techniku; vymezí postup výroby tiskové formy; popíše druhy tiskových strojů; vymezí možnosti tiskové techniky. učivo 6.1 Tiskové formy 6.2 Postup výroby fotopolymerní desky 6.3 Tiskové stroje 7. Flexotisk 4 vyučovací hodiny Výstupy: žák charakterizuje tiskovou techniku; vymezí postup výroby tiskové formy; popíše druhy tiskových strojů; vymezí možnosti tiskové techniky. učivo 7.1 Tiskové formy 7.2 Konstrukce tiskových strojů 8. Hlubotisk 3 vyučovací hodiny Výstupy: žák charakterizuje tiskovou techniku; vymezí postup výroby tiskové formy; učivo 8.1 Tiskové formy různých typů 8.2 Konstrukce tiskových strojů 16

17 popíše druhy tiskových strojů; vymezí možnosti tiskové techniky. 9. Tamponový tisk 3 vyučovací hodiny Výstupy: žák charakterizuje tiskovou techniku; vymezí postup výroby tiskové formy; popíše druhy tiskových strojů; vymezí možnosti tiskové techniky. učivo 9.1 Tiskové formy 9.2 Konstrukce tiskových strojů (ŠVP, 2010) Tab. 1. Učební osnova předmětu Všeobecná polygrafie 1. ročník (zdroj: ŠVP, 2010) Polygrafická výroba Výstupy: žák se orientuje v jednotlivých fázích polygrafické výroby; dokáže popsat jednotlivé fáze výroby; charakterizuje polygrafické výrobky. 3 vyučovací hodiny učivo Fáze polygrafické výroby Co musí obsahovat objednávka? Polygrafické výrobky Rozvoj polygrafie Přehled tiskových technik Výstupy: žák charakterizuje oblast tisku; rozumí základním polygrafickým pojmům a definicím; definuje jednotlivé tiskové techniky; charakterizuje tiskovou techniku. 4 vyučovací hodiny učivo Základní pojmy a definice Členění tisku Ofset Výstupy: žák charakterizuje tiskovou techniku; vymezí postup výroby tiskové formy; vymezí možnosti tiskové techniky. 5 vyučovacích hodin učivo Historie tisku z plochy a vývoj ofsetu Ofsetový tisk s vlhčením Ofsetový tisk bez vlhčení 17

18 Ofsetové tiskové stroje Výstupy: žák definuje druhy tiskových strojů; popíše základní části archových a kotoučových strojů. 4 vyučovací hodiny učivo Typy ofsetových tiskových strojů Archové ofsetové stroje Kotoučové ofsetové stroje Tiskové jednotky a další části ofsetových tiskových strojů Tab. 2. Vlastní tvorba učební osnovy k výukové opoře (zdroj: vlastní) 1.6 Návaznost profilu absolventa oboru a učebních osnov na výukovou oporu Každý obor má na žáky určité nároky. Prostudování profilu absolventa oboru mně umožnilo udělat si přehled o odborných znalostech a dovednostech, které žáci musí získat k tomu, aby byli schopni teoretické učivo aplikovat v praxi. Prostudováním učebních osnov daného předmětu jsem získala souhrn informací o tématech, které si žáci musí postupně osvojovat. Za pomoci těchto dvou dokumentů jsem vytvořila výukovou oporu s adekvátním obsahem a výčtem cílů u každé kapitoly, kterých je nutno dosáhnout. Učební osnova prvních čtyř tematických celků, podle které jsem tvořila výukovou oporu, je mírně upravena podle mého uvážení. 18

19 2. Využití výukových opor s prvky distančního vzdělávání v prezenční formě výuky předmětu Všeobecná polygrafie Výukovou oporu je možno využít jak pro prezenční studium žáků ve výuce, tak pro samostudium při vzdělávání dospělých studentů, eventuálně poslouží jako pomocný materiál pro učitele. Mnou vytvořenou výukovou oporu ovšem nelze považovat za plnohodnotný distanční text, ale za výukovou oporu s některými prvky distančního vzdělávání. Učitelé často v hodinách nepracují s tištěnými výukovými oporami či prezentacemi, ale učivo žákům zprostředkovávají pouze pomocí výkladu. Učivo podávané jen slovem většinou nedokáže upoutat žákovu pozornost a často se stává, že si žáci chodí teoretickou výuku do školy jen odsedět. Opouští tak školu bez jakýchkoliv potřebných znalostí a učivo poté dohledávají např. na internetu. Výukové opory s nezhuštěným textem, obrázky, otázkami apod. by měly pomoci zaujmout studenty a je možno je využít i jako domácí pomocníky při učení. Výuková opora je tvořena s prvky distančního vzdělávání, mezi které patří zejména výčet cílů, kterých je potřeba dosáhnout po prostudování látky, čas potřebný k prostudování, obrázky, tabulky a v neposlední řadě kontrolní otázky. Jaký je rozdíl mezi distančním a prezenčním vzděláváním? Distanční vzdělávání je možné definovat jako formu řízeného samostudia pro vzdělávání dospělých studentů, kteří nechtějí nebo nemohou studovat prezenčně. V této podobě vzdělávání je student od vyučujícího fyzicky oddělen. Velmi důležitou roli zde hraje distanční výuková opora, která by měla být poskytována osobními konzultanty. Prezenční vzdělávání nebo také prezenční forma studia je taková, kdy student denně navštěvuje vzdělávací instituci, je v kontaktu s učitelem a bezprostředně se účastní výuky. (Hrbáček, 2003) Hrbáček (2003) a Zlámalová (2006) uvádí, že základem výukových opor jsou tištěné studijní materiály, které jsou upřednostňovány před audio poslechem či videonahrávkami, jelikož nevyžadují technické vybavení. Definice výukové opory podle Zlámalové (2006, s. 13): V širokém smyslu slova jsou hlavními studijními 19

20 oporami: kvalitně metodicky zpracovaný studijní text a další multimediální studijní pomůcky (video, audionahrávky, interaktivní programy na CD či DVD, televizní programy apod.), kterými je předáván nezbytný studijní obsah. Podle Egera (2001) mohou být distanční výukové opory použity pro prezenční studium, ale nikdy nemohou být výukové opory pro prezenční studium využity v distančním vzdělávání. Důvodem tohoto tvrzení je, že distanční výukové opory mají více propracované materiály. S tím souhlasí i Hrbáček (2003, s. 132), který ve své disertační práci zastává názor: Využití studijních opor v prezenční výuce, které je předmětem mé disertační práce, může výrazně zkvalitnit prezenční výuku. Spojí výhody prezenční výuky s výhodami distančního způsobu výuky. Studenti si zvyknou na systém studia distanční formou a učitelé získají možnost výuku přizpůsobit potřebám a schopnostem studentů. Výuka se individualizuje. Velmi důležité je neplést si výukovou oporu s učebnicí. V učebnicích většinou nejsou formulovány cíle, text bývá zhuštěný a obsahově velmi rozsáhlý, pro opakování učiva nejsou nabídnuty kontrolní otázky apod. Ve výukových oporách jsou naopak jasně definovány cíle a požadavky, které by měl studující zvládnout, text je rozdělen do menších studijních jednotek a studující jsou vedeni k častému opakování látek pomocí otázek, obrázků atd. (Zlámalová, 2006) Výukovou oporu je možné zařadit mezi didaktické učební pomůcky. Friedmann & Pecina (2013, s. 51) je definují takto: Učební pomůcky jsou takové předměty a písemné nebo grafické záznamy, které jsou samy nositelem obsahu. Obsahují tak didaktické informace, které vytváří lepší podmínky pro vnímání dané učební látky. Osobně chápu výukovou oporu jako didaktický a metodický materiál, který pomáhá žákům k osvojování nových znalostí a dovedností či opakování již získaných. Nemusí ovšem být jen v tištěné formě, ale v dnešní době se stále více setkáváme i s elektronickou verzí výukových opor zejména formou různých prezentací. Jako budoucí pedagožka jsem zastáncem obou výše uvedených forem výukových opor, jak tištěných, tak i elektronických. V každém z nich ovšem vidím nějaké výhody a nevýhody, proto je ideální výukové opory kombinovat z toho důvodu, že kombinace sluchového a zrakového vnímání zvyšuje efektivitu zapamatování. V tištěné formě spatřuji výhody v tom, že se žák naučí pracovat s textem a dokáže z něj vyzdvihnout 20

21 důležité poznatky, text bývá doplněn fotografiemi, obrázky, tabulkami, grafy atd. Žáci zde mají možnost vpisovat si poznámky a postřehy z výkladu učitele. Naopak elektronická verze je spíše kratší a tím pádem zaměřena pouze na důležité body vyučované látky, tudíž nenutí žáka vyhledávat důležité informace jako v obsáhlejší tištěné verzi. Výhodou u tohoto typu výukové opory je možnost ukázky různých videí, animací apod., za účelem představení si, na jakém principu funguje např. ofsetový tiskový stroj, což v tištěné verzi není možné. 2.1 Cíle výukové opory Cílem bylo vytvořit výukovou oporu nejen pro žáky polygrafických oborů, ale také pro jejich pedagogy, kteří ji mohou využívat jako pomocný materiál do svých vyučovacích hodin. Záměrem bylo prostřednictvím výukové opory žákům vštípit základní, ale i rozsáhlejší vědomosti a znalosti v daném oboru. Při tvorbě opory pro mě bylo důležité, aby byla dodržena logická struktura, srozumitelnost, stručnost a přehlednost textu, který je doplněn o obrázky a dobré grafické zpracování za účelem snadnějšího osvojení a procvičování učiva. K zapamatování látky pomáhají i grafické prvky (obrázky, rámečky, značky). Žáci se rovněž naučí stručně a jasně odpovídat na otázky, k zapamatování důležitých odborných pojmů jim slouží slovníček pojmů. Nejdůležitější je, aby žáci byli po prostudování výukové opory schopni aplikovat učivo v praxi. 2.2 Struktura výukové opory Struktura výukové opory není striktně dána, záleží na každém, jak ji pojme. Existuje však pár základních bodů, které je nutno dodržovat. Před tvorbou výukové opory musíme zjistit: pro koho je text určený, jaké vstupní a výstupní znalosti či dovednosti studující mají, rozvrhnout si rozsah textu, jakých cílů chceme dosáhnout a jak je budeme hodnotit. (Zlámalová, 2006) Po prostudování odborných knih využiji následující strukturu: titulní strana název výukové opory, komu je určena; obsah názvy kapitol, podkapitol; úvod název tématu (podtémat), studijní cíle, doba potřebná ke studiu; výklad kapitoly a podkapitoly (text doplněný o obrázky); 21

22 shrnutí zopakování nejdůležitějších informací; pojmy k zapamatování; kontrolní úkoly; slovník odborných pojmů. 2.3 Úprava textu z pohledu grafika Jako vystudovaná grafička považuji grafickou úpravu výukové opory za zásadní. Jednotná úprava celého textu zlepšuje jak vizuální dojem textu, tak i jeho přehlednost. Autor textu má možnost zvolit si vlastní vzhled výukové opory, není však žádoucí výstřední grafické zpracování. K odlišení textu lze používat různé tloušťky a velikosti písem, rámečky, odrážky odstavců, stínování, jednoduché grafické obrazce (šipky, čtverečky, kolečka, bubliny, ). Není však vhodné kombinovat mnoho těchto prvků dohromady, aby text nepůsobil chaoticky. Jednotná grafická úprava se týká: číslování kapitol a podkapitol za pomoci desetinného číslování; druhu, velikosti a tloušťky písem; používání rámečků pro zdůraznění určité části textu; úpravy obrázků, tabulek (číslování, legendy, popisky); používání grafických ikon. (Průcha, 2003) 22

23 3. Výuková opora Všeobecná polygrafie Výuková opora je psána na základě vlastních znalostí, zkušeností a zaměřena na první kapitoly předmětu, které lze považovat také za kapitoly problémové, u kterých mají žáci problémy s porozuměním. U žáků oboru Reprodukční grafik pro média jsou to především tiskové techniky, u kterých je pro žáky obtížné se v nich orientovat. Při tvorbě opory jsem také vycházela z analýzy dostupných informačních zdrojů k dané problematice a z požadavků současné praxe na přípravu odborníků v dané oblasti. 3.1 Obsah výukové opory Obsahem výukové opory jsou čtyři kapitoly (tematické celky) zaměřené na tisk a polygrafii všeobecně. V první kapitole jsou obsaženy fáze polygrafické výroby, která se zaměřuje na přípravu tisku, tisk, dokončovací zpracování, objednávku, polygrafické výrobky a rozvoj polygrafie. Poté následuje přehled všech tiskových technik, jejich členění a základní polygrafické pojmy, které by měl každý žák znát. Předposlední kapitola je nejvíce obsáhlá a vymezuje tisk z plochy ofset. Zde je uvedeno kousek historie této tiskové techniky a princip tisku. Text je rozdělen do podkapitol na ofsetový tisk s vlhčením a ofsetový tisk bez vlhčení. Poslední kapitola je zaměřena na ofsetové tiskové stroje, jejich rozdělení, části strojů a přídavná zařízení. Na konci každé kapitoly je shrnutí látky, pojmy k zapamatování a kontrolní otázky. Poslední strany výukové opory zaplňuje slovník důležitých pojmů potřebných k orientaci v dané tématice. 3.2 Vysvětlivky grafických ikon cíl kontrolní otázky shrnutí čas potřebný k prostudování pojmy k zapamatování Ikony nebyly vytvořeny, ale pouze vloženy z dostupných symbolů v Microsoft Word. 23

24 VÝUKOVÁ OPORA PRO PŘEDMĚT VŠEOBECNÁ POLYGRAFIE Výukové opora je určena nejen do výuky pro žáky 1. ročníku oboru Reprodukční grafik pro média, ale také pro další polygrafické obory, případně poslouží jako pomocný materiál pro učitele nebo pro samostudium. OBSAH VÝUKOVÉ OPORY: Polygrafická výroba Fáze polygrafické výroby Co musí obsahovat objednávka? Polygrafické výrobky Rozvoj polygrafie Kontrolní otázky Přehled tiskových technik Základní pojmy a definice Členění tisku Kontrolní otázky Ofset Historie tisku z plochy a vývoj ofsetu Ofsetový tisk s vlhčením Ofsetový tisk bez vlhčení Kontrolní otázky Ofsetové tiskové stroje Typy ofsetových tiskových strojů Archové ofsetové stroje Kotoučové ofsetové stroje Tiskové jednotky a další části ofsetových tiskových strojů Kontrolní otázky Slovník pojmů 24

25 3.3 Polygrafická výroba CÍL Cílem kapitoly je orientovat se v jednotlivých fázích polygrafické výroby, dokázat jednotlivé fáze výroby pojmenovat, popsat jejich funkci, objasnit, co musí obsahovat objednávka, rozčlenit polygrafické výrobky a shrnout rozvoj polygrafie. 3 VYUČOVACÍ HODINY/135 MINUT Fáze polygrafické výroby Polygrafie byla obvykle v encyklopediích definována jako výrobní obor, který zpracovává a tiskem rozmnožuje textové a obrazové předlohy, přičemž hlavními produkty byly knihy, noviny, časopisy a komerční a příležitostné tiskoviny. V současnosti tvoří významnou skupinu produktů také potištěné obaly. Moderní polygrafie zahrnuje rovněž tisk a zpracování řady dalších produktů (např. reklamních výrobků) a směřuje i do rozvíjejících se oblastí, jako jsou tištěná elektronika, tiskem vytvářené trojrozměrné produkty a oblast nanotechnologií. (Kaplanová, 2009, s. 11) Základní schéma postupu výroby tiskovin je možné rozdělit na předvýrobní část a výrobní část. Předvýrobní část bývá členěna na přípravu u zákazníka a přípravu v tiskárně. Obr. 1. Fáze polygrafické výroby (zdroj: Kaplanová, 2009) 25

26 Předvýrobní část Příprava u zákazníka zahrnuje: technickou redakci textových a obrazových předloh; výtvarnou redakci návrhu celkového designu tiskoviny (layout); přípravu dalších technických požadavků souvisejících s výrobou tiskoviny. Technická příprava v tiskárně zahrnuje: technologickou přípravu; materiálovou přípravu. Výrobní část Výrobní proces většiny tiskovin se dělí na tři výrobní fáze. Všemi těmito fázemi musí bez rozdílu projít každá zakázka a výrobek. Složitost výrobních fází se však liší podle charakteru tiskového výrobku. 1) Předtisková příprava (Prepress) Předtiskovou přípravou chápeme vše, co je potřeba provést, abychom dostali požadovaný text a rovněž obraz na tiskovou desku. Během předtiskové přípravy jsou zpracovány textové, obrazové vstupní podklady tak, aby odpovídaly požadované grafice a typografické úpravě a zároveň musí splňovat technické požadavky zvolené technologie tisku. Bývá často označována jako fáze zhotovování tiskové formy, která se však omezuje pouze na klasické dotykové tiskové techniky. Předtisková příprava se zabývá: zpracováním textu sazba textu podle typografických pravidel, úprava z hlediska volby druhu, řezu a stupně písma; zpracováním obrazu digitalizace obrazu ze skeneru do počítače; integrací textu a obrazu sloučení textu a obrazu do stránky podle zrcadla připraveného grafikem; korekturou vytisknutí nátisků (kontrolní tisk s nízkým rozlišením a na obyčejný papír, při kterém se odhalují chyby) pro korekturu textu (černobílých) a pro kontrolu obrázků (barevných); 26

27 přípravou datového souboru odsouhlasením zákazníka vzniká soubor připravený k tisku. Hotový soubor (strany textu a obrazu) musí být vysvícen přímo na tiskovou desku nebo na film (tato technika se dnes už většinou nepoužívá). Při vysvícení přímo na tiskovou desku (technologie CtP viz str. 48) musí být provedena elektronická archová montáž, která spočívá ve vyřazení stránek na tiskový arch v takovém pořadí, aby šly po vytištění a složení za sebou podle správného pořadí a aby bylo využito co nejvíce místa na tiskovém archu. (Kaplanová, 2009; Pop, 2003; Bartoň, 2003) 2) Tisk (Press) Z hlediska výroby tisk charakterizujeme jako proces opakované reprodukce textu a obrazu, při kterém se tisková barva přenáší z tiskové formy na potiskovaný materiál. Tiskový proces je spojen především s tiskovým strojem. Oddělení tisku si přebírá dokumentaci o zakázce (pytlík), výrobní materiál ze zásobování a kopírovací podklady nebo již hotové tiskové desky z oddělení předtiskové přípravy. Kotoučové a archové tiskové stroje se prodávají a dodávají v jedno až vícebarevném provedení (při průchodu archu papíru nebo pásu papíru strojem je možné tisknout více barev). Každá z těchto barev má svou tiskovou jednotku, kterých může být až 12. Příprava stroje k tisku začíná upnutím tiskových desek do stroje, což provádí tiskař. V této fázi tiskař seřizuje stroj a kontroluje tzv. soutisk (přesnost soutisku obrazů v jednotlivých barvách, odchylka není povolena, soutisková značka bývá převážně ve formě kolečka, Obr. 2.), rejstřík (postavení stran na archu), správné vybarvení tisku apod. Tyto výtisky jsou zkušební a nazývají se makulatura, je k nim využito přidaných archů nad rámec čistého nákladu. Po zkušebním tisku a seřízení stroje začíná produkční tisk tisk k prodeji. Během tisku musí tiskař neustále hlídat soutisk, rejstřík a správné vybarvení archů. (Pop, 2003; Kaplanová, 2009) Obr. 2. Soutiskové značky (zdroj: vlastní) 27

28 3) Dokončovací zpracování (Postpress) Dokončovací zpracování zahrnuje celou řadu technologických procesů. Cílem je zpracovat potištěný materiál do konečné podoby. Tento proces zpravidla probíhá již v tiskovém stroji nebo v knihárně, která bývá obvykle součástí tiskárny. Podle druhu tiskoviny využívá dokončovací zpracování následující operace: řezání, skládání, šití, lepení, výsek, bigování, laminace, ražba, lakování, perforace. Náročnost jednotlivých tiskovin na dokončovací zpracování je odlišná. Některé tiskoviny vyžadují pouze řezání, skládání či vysekávání. Nejsložitější dokončovací prací je knižní vazba, což je spojení potištěných listů opatřené knižní obálkou nebo deskami. Řezání ořez tiskoviny podle ořezových značek pomocí nože nebo nůžek. Skládání ohýbání pásu nebo archu papíru v určeném místě ohybu. Šití spojení hřbetní části knižního bloku drátěnou skobičkou nebo nití. Lepení spojování knižního bloku tavnou nití nebo spojování odfrézovaného hřbetu knižního bloku nanesením lepidla. Výsek odstranění kusu materiálu z tiskoviny pomocí ostrých ocelových nožů. Bigování zmáčknutí tiskoviny v úzké lince pro snadnější ohýbání nebo skládání u vyšších gramáží. Laminace na povrch tiskoviny je aplikována tenká polymerní fólie, která chrání tiskovinu před mechanickým poškozením a vlivem vnějšího prostředí. Ražba pomocí tlaku se na tiskovině vytváří prostorová struktura. Lakování při vytvrzování laku se vytváří na povrchu polymerní vrstva, která chrání tiskovinu před mechanickým poškozením a vlivem vnějšího prostředí. Perforace proseknutí tiskoviny v přerušované části tak, aby se od sebe části neoddělily, ale snadno se odtrhly. (Pop, 2003; Kaplanová, 2009; Dokončující zpracování ) Co musí obsahovat objednávka? Každá tiskárna má na všech webových stránkách nebo přímo na provozovně dokument nebo text, který definuje, jak musí vypadat správně dodané podklady pro tisk zakázky. Uvádí se např. formát kompozitního PDF (který vyhovuje určeným specifikacím), výstupní profil (ICC profil pro tisk ofsetem na křídový papír a na nenatíraný bezdřevý 28

29 papír), stránky musí být seřazeny tak, jak jdou po sobě, dokument by měl mít spadávku (přesah grafiky mimo čistý formát papíru), tiskové značky a rozlišení podle hustoty tiskového rastru. Obchodník jméno obchodního zástupce tiskárny. Zákazník fakturační údaje, IČO, DIČ, adresa, kontaktní osoba, telefonní číslo. Název zakázky obecný název, konkrétní název. Maketa fyzická maketa, elektronická maketa, náčrt. Náklad počet kusů konečného výrobku. Materiál gramáž a druh papíru (obálka, vnitřek). Formát normalizované formáty řady A, B, C. Rozsah počet stran vnitřního bloku + počet stran obálky. Barevnost počet barev na lícové/rubové straně, obálka/vnitřek. Povrchová úprava druh a rozsah povrchové úpravy. Knihařské zpracování např. řezání, skládání, šití, lepení, výsek, bigování, laminace, ražba, lakování, perforace. Vazba V1 V8. Podklady, data kde a pod jakým názvem jsou data uložena. Balení po kolika kusech, do jakého materiálu. Doprava, adresa dodání zakázky, adresa dodání vzorků, dodací list. Termín dodání den a čas dodání zakázky. ( Objednávka ) Polygrafické výrobky Polygrafickými výrobky rozumíme všechny potištěné výrobky, které vznikají tiskem. Jejich využití je rozmanité a zasahují do života člověka i společnosti. Všeobecně polygrafické výrobky rozdělujeme na: 1. komunikační výrobky; 2. potištěné obaly; 3. dekorační výrobky. 29

30 1) Komunikační výrobky jsou nosičem informací a zabezpečují jejich uchování. Zprostředkovávají jejich odevzdání osobám časově a místně vzdáleným. Informačním prostředkem je text, obraz a barva. 2) Potištěné obaly jsou také nosičem textových a obrazových informací. Jsou součástí jiných výrobků a jejich funkcí je chránit výrobek, upoutat zákazníka. Ve většině případů jsou náplní obalového průmyslu. 3) Dekorační výrobky jsou nosičem pouze obrazových informací. Podle používané klasifikace se polygrafické výrobky dělí na: 1. periodické tiskoviny; 2. neperiodické tiskoviny; 3. hospodářské tiskoviny; 4. adjustační tiskoviny; 5. ostatní tiskoviny. 1) Periodické tiskoviny jsou tiskoviny, které vychází pravidelně a minimálně dvakrát za rok se stejnou úpravou a názvem. Jsou určeny pro kusový prodej, vyrábí se na objednávku a vydávají je vydavatelství. Patří sem noviny, časopisy, deníky, týdeníky, měsíčníky, čtvrtletníky, 2) Neperiodické tiskoviny vychází nepravidelně a největší podíl tvoří knižní výroba (dětská literatura, krásná literatura, krásná literatura, umělecké publikace, krásná literatura, učebnice, hudebniny, atlasy, slovníky, ). Vydávají je nakladatelství. Řadíme sem i merkantilní tisk, který tvoří jízdní řády, katalogy, ceníky apod. 3) Hospodářské tiskoviny se používají na úřední, obchodní, hospodářské, technické a jiné účely. Patří sem formuláře, faktury, dopisní papíry, reklamní tiskoviny, ceniny, bankovky, dodací listy, 4) Adjustační tiskoviny slouží k označení ceny a druhu výrobků. Vytištěné obaly jsou určeny k balení jiných výrobků. Řadíme sem obaly z plastu, krabičky, etikety, nálepky, štítky, 5) Ostatní polygrafické výrobky nepatří do přecházejících skupin. Patří sem dokumentové tiskoviny (cestovní pasy, rodné listy, osvědčení, průkazy, ). 30

31 Každý polygrafický výrobek má dvě struktury: Fyzickou strukturu, která souvisí s konstrukcí tiskoviny. Určuje výběr materiálu, dokončovací zpracování, počet částí a způsob jejich spojení do celku. Informační strukturu, kterou je vhodné posuzovat z hlediska obsahu, logické struktury a způsobu rozmístění na stránce. (Pop, 2003; Organizace polygrafické výroby, 2015; Technologie grafiky IV. ) Rozvoj polygrafie V současné polygrafii je patrný nárůst vyrobených tiskovin, ale náklady na jednotlivé zakázky se snižují. Rozvíjí se snaha o standardizaci kvality a výrobních procesů. Standardizační ustanovení zlepšují výsledky práce, minimalizují chyby a vedou ke kvalitní výrobě. Nejen standardizaci, ale i komunikaci mezi zákazníky a tiskárnami pomáhá řada norem ISO 12647, která definuje standardní procesy a tolerance pro různé tiskové metody a postupy. Sestává se z několika částí pod společným názvem Grafické techniky proces kontroly výroby barevných rastrových výtažků, korekturní výtisky a produktivní tisk. Tiskárny jsou nuceny dodržovat zákonné normy, které se zabývají např. ochranou životního prostředí a musí reagovat na jejich případné změny. ( ISO 12647, 2015) Moderní polygrafie se několik posledních let vyvíjela velice rychle. Některé věci, které patřily jeden rok k novinkám, byly v následujících letech nezbytným vybavením tiskáren (např. přímý osvit desek nahradil osvitové jednotky). V letech nastupovaly digitální technologie a měly v úmyslu nahradit klasické tiskové techniky. Tento trend však klasické tiskové techniky nedokázal zcela nahradit. Před pár roky se také začal zvyšovat počet zušlechťovaných tiskovin a tisk obalů se speciálními prvky. A stále častěji se při výrobě produktů používají kombinace různých tiskových technik. Polygrafický průmysl musí reagovat nejen na vývoj ekonomiky, ale také na technický rozvoj. Nyní se ubírá směrem modernizace klasických tiskových technik zaměřených na rychlost, kvalitu a automatizaci tisku. Dále se rozvíjí digitální tiskové techniky, jejichž cílem je zvýšit kvalitu a trvanlivost tisku. Rozvoj v oblasti komunikačních prostředků a informatiky se stal konkurencí pro klasický způsob komunikace (tištěné prostředky). Z tohoto důvodu se tiskové techniky uplatňují i v oblastech, kde se zatím nenacházely 31

32 (např. tištěná elektronika tisk tenkých vrstev elektricky vodivých tiskových inkoustů). Další oblastí je populární vytváření trojrozměrných objektů (3D tisk), která má neskutečně mnoho využití. Tiskové stroje umožňují nejen tisk modelů, součástek, různých výrobků, ale i tisk kloubních náhrad nebo orgánů s využitím biologických materiálů. Tento způsob tisku pracuje na principu postupného nánosu vrstev materiálu. (Kaplanová, 2009) Polygrafie je výrobním oborem, který zpracovává a tiskem rozmnožuje textové a obrazové předlohy. Zahrnuje tři základní fáze: předtiskovou přípravu, tisk a dokončovací zpracování. Zákazník, který žádá o zpracování a tisk zakázky, musí dodat podklady v určitém formátu, který tiskárna (grafické studio) požaduje. Objednávka pro zákazníka obsahuje několik důležitých dat od informací o zákazníkovi, přes požadovaný náklad, materiál, barevnost tisku, až po dopravu, adresu a termín dodání objednávky k zákazníkovi. Polygrafie zpracovává několik druhů výrobků, které vznikají tiskem a zasahují do života člověka i společnosti. Polygrafické výrobky všeobecně rozdělujeme na komunikační výrobky, potištěné obaly a dekorační výrobky, které dále podle používané klasifikace děláme na pět druhů tiskovin. Moderní polygrafie se v posledních letech vyvíjí velice rychle a musí reagovat nejen na technický rozvoj, ale také na vývoj ekonomiky. Dříve se tisklo pouze klasickými tiskovými technikami, později se snažily klasický tisk nahradit techniky digitální, což se jim zcela nepodařilo. V dnešní době se rozvíjí jak klasické tiskové techniky, které se modernizují a automatizují, ale také digitální techniky, jejichž cíle je zvýšit kvalitu a rychlost tisku. Tiskové techniky se uplatňují i v jiných oblastech tištěná elektronika, 3D tisk apod. POLYGRAFIE; PŘEDVÝROBNÍ ČÁST; VÝROBNÍ ČÁST; PŘEDTISKOVÁ PŘÍPRAVA; TISK; DOKONČOVACÍ ZPRACOVÁNÍ; OBJEDNÁVKA; POLYGRAFICKÉ VÝROBKY; ROZVOJ POLYGRAFIE 32

33 3.3.5 Kontrolní otázky 1) Na jaké fáze dělíme proces polygrafické výroby? 2) Vyjmenuj výrobní fáze polygrafického procesu. 3) Čím se zabývá předtisková příprava? 4) Jak bys definoval/a dokončující zpracování? 5) Co je tisk? 6) Vysvětli pojmy bigování, perforace, laminace. 7) Jak bys definoval/a polygrafické výrobky? Víš, jak je všeobecně dělíme? 8) Charakterizuj periodické tiskoviny a uveď příklad. 9) Charakterizuj adjustační tiskoviny a uveď příklad. 10) Jaké struktury má polygrafický výrobek? 11) Jak se vyvíjí polygrafická výroba? 12) Co musí obsahovat objednávka? 33

34 3.4 Přehled tiskových technik CÍL Cílem kapitoly je pochopit základní pojmy spojené s tiskem, dokázat rozčlenit tiskové techniky podle určitých kritérií a tyto techniky definovat. Orientovat se v principech tisku jednotlivých tiskových technik a znát jejich využití. Důležitým cílem je dokázat aplikovat vědomosti o tiskových technikách v praxi. 4 VYUČOVACÍ HODINY/180 MINUT Základní pojmy a definice Pojem tisk chápeme jako: Produkt výrobní technologie (tisk ve významu tiskovina) jehož úkolem je zprostředkovávat informace a vzdělávat společnost. Právě tiskoviny patří mezi nejpoužívanější komunikační prostředky. Pod pojmem tisk tiskovina si představíme nejen noviny, knihy, učebnice, časopisy, ale i další druhy tiskovin jako jsou školní tiskoviny, dokumentní tiskoviny, náborové tiskoviny, akcidenční tiskoviny, adjustační tiskoviny, ceniny. Technologii procesu zhotovování tiskoviny (tisk) definujeme jako opakovanou reprodukci textu a obrazu, při které se tisková barva přenáší na potiskovaný materiál za pomoci tiskové formy. Tisková technika označuje proces, při kterém se tiskne zakázka, která je shodná s předlohou a tiskne se v určeném nákladu a barevnosti. Existuje několik tiskových technik, které se od sebe liší principem tisku a tiskovou formou (zkratka TT). Tisková forma je matrice, která obsahuje tisknoucí a netisknoucí prvky nebo místa (zkratka TF). Tisková barva je směs různých pigmentů a dalších přísad, které přispívají k lepšímu ulpívání barvy a její fixaci na potiskovaný materiál (zkratka TB). Potiskovaným materiálem nazýváme potisknuté archy nebo kotouče papíru, které jsou určeny k realizaci zakázky (zkratka PM). ( Tiskové techniky ) 34

35 3.4.2 Členění tisku Tisk nejčastěji rozlišujeme podle charakteru tiskové formy a přenosu tiskové barvy na potiskovaný materiál. Tiskové techniky dělíme na základě několika kritérií: 1) podle způsobu využití tiskové formy: dotykový tisk (konvenční) způsob tisku, kdy je TB přenášena na PM přes TF; tisknoucí prvky jsou při tisku v kontaktu s PM nebo přenosovým tělesem; bezdotykový tisk (digitální) způsob tisku, kdy je TB přenášena na PM bez TF; tisk realizován přes počítač. 2) podle způsobu přenosu tiskové barvy z tiskové formy na potiskovaný materiál: přímý tisk hmotná TF je v přímém kontaktu s PM, TB se přenáší na PM přímo z TF; nepřímý tisk hmotná TF není v přímém kontaktu s PM, TB se přenáší na PM většinou prostřednictvím přenosového válce. 3) podle konstrukce tiskové formy: plochý tisk TF je rovinná a proti ní působí tlaková deska nebo tlakový válec, jedná se o způsob tisku deska x desce, deska x válci; rotační tisk TF je v podobě rotačního válce nebo ohebné desky a proti ní působí tlakový válec, jedná se o způsob tisku válec x válci. 4) podle tvaru potiskovaného materiálu: archový tisk používá při tisku jednotlivé tiskové archy určitého formátu (šířka archu x výška archu); kotoučový tisk používá při tisku nekonečně dlouhý pás papíru určité šířky. 5) podle reliéfu tiskové formy: 1) tisk z výšky tisknoucí prvky jsou vyvýšeny nad netisknoucími, TB se přenáší na PM z vyvýšeného reliéfu TF; 35

36 Digitální tisk Tisk průtlačný Tisk z hloubky Tisk z plochy Tisk z výšky 2) tisk z plochy tisknoucí i netisknoucí prvky jsou v jedné rovině, přenos TB je založen na odlišných fyzikálně-chemických vlastnostech tisknoucích a netisknoucích míst; 3) tisk z hloubky tiskové prvky jsou vyhloubeny pod úroveň prvků netisknoucích, TB je umístěna ve vyhloubených místech; 4) průtisk tisknoucí i netisknoucí prvky jsou v jedné rovině vytvořené šablonou na síto, tisknoucí prvky jsou průchozí a jde jimi potlačit TB na PM. (Bartoň, 1999; Bartoň, 2003) Tisková Technologie Potiskovaný materiál Ostatní výrobní materiály Knihtisk Flexotisk Kamenotisk Světlotisk Ofset Hlubotisk Ocelotisk Tamponový tisk Sítotisk Papír Karton Lepenka Textil Plastové fólie atd. Tiskové formy Tiskové barvy Vlhčící roztoky Ochranné laky atd. Elektografie Inkjet Ionografie Magnetografie Termosublimační tisk Tab. 3. Přehled tiskových technik (zdroj: vlastní) TISK Z VÝŠKY Knihtisk je tisková technika přímého tisku z výšky. Tisknoucí prvky jsou vyvýšeny nad prvky netisknoucími. TB se přenáší za určitého tlaku a přímým kontaktem s PM na PM. 36

37 Knihtisková TF je na rozdíl od flexotisku tvrdá, využívá se vysoce viskózních barev a pružného tlakového válce. Tiskové prvky jsou nestlačitelné, a proto je nutné, aby byl povrh tlakového válce deformovatelný. Využití: speciální účely ražba nebo slepotisk. Flexotisk je tisková technika přímého tisku z výšky. Využívá reliéfní pružné TF (dříve pryžové, dnes fotopolymerové) a nízko viskózní rychleschnoucí TB. Řídká TB je přenášena na ohebné reliéfní desky kovovým aniloxovým válcem, ve kterém jsou vyryty jamky, v nichž je obsažena barva. (Obr. 3) Využití: potisk zejména obalových materiálů. Výhody: levná výroba desek, rychlý tisk, potisk různých materiálů. Nevýhody: obtížná reprodukce jemných detailů. Obr. 3. Princip tisku z výšky flexotisk (zdroj: Tiskové techniky ) TISK Z PLOCHY Kamenotisk (litografie) je tisková technika přímého tisku z plochy. Název je odvozen z toho, že se tiskne z kamenné tiskové formy (solnohofenský vápenec), viz str. 45. Později se používaly i jiné desky např. kovové (zinkové, hliníkové), které měly podobné vlastnosti jako litografický kámen, ale výhodou bylo, že nebyly těžké. Využití: umělecká technika pro tisk grafických listů. 37

38 Světlotisk je tisková technika přímého tisku z plochy z toho důvodu, že je založená na vzájemném odpuzování mastné barvy a vody. Dnes je již nepoužívanou tiskovou technikou, jejíž princip spočíval v pokrytí skleněných desek citlivou vrstvou želatiny, na kterou se kopíroval tiskový obraz. Využití: v dnešní době se nepoužívá. Ofset je tisková technika nepřímého tisku z plochy. Dělíme ho na vlhčený tisk z plochy a bezvodý tisk z plochy (viz str. 46, 52) U vlhčeného tisku je tiskový obraz z TF přenesen na přenosový válec a teprve poté na papír. Tisknoucí i netisknoucí prvky jsou v jedné rovině, přenos TB je zabezpečen odlišnými fyzikálně-chemickými vlastnostmi tisknoucích a netisknoucích míst. Patří mezi jedinou TT, která kromě barvy používá i další kapalný prostředek vlhčící roztok. Přenos TB z TF spočívá v tom, že netisknoucí místa jsou smáčena vlhčícím roztokem a tisknoucí místa TB. (Obr. 4) Využití: vhodný pro tisk ve větším nákladu noviny, časopisy, knihy, katalogy, letáky, plakáty, firemní tiskoviny, prospekty, Výhody: tisk velkých nákladů. Nevýhody: voda používaná pro vlhčení obtížní udržení barev, natažení papíru (problémy s pasováním tisku). Obr. 4. Princip tisku z plochy ofset (zdroj: Tiskové techniky ) 38

39 TISK Z HLOUBKY Hlubotisk je tisková technika přímého tisku z hloubky. Tiskové prvky (obraz) jsou vyhloubeny pod povrch TF. Tyto prvky jsou vyhloubeny do formového válce. Formový válec se brodí v řídké TB a otáčením válce se TB dostane do vyhloubených jamek. Zbytek barvy se z válce stírá ocelovým stěračem (raklí). Přenos barvy z TF na PM probíhá za pomoci vysokého tlaku tlakového válce (Obr. 6) Využití: novinové přílohy, flexibilní obaly, dárkový balicí papír, potiskování tapet, cigaretové filtry, spolu s ostatními technikami je využíván při výrobě cenin. Výhody: kvalitní tisk na méně kvalitní papíry snižování nákladů na tisk. Nevýhody: vysoké náklady na předtiskovou přípravu desek a válců. Ocelotisk je speciální tisková technika tisku z hloubky. TB se přenáší na PM pomocí vyrytých nebo vyleptaných tiskových prvků v ocelové tiskové formě. Přebytečná TB se stírá měkkou lstí nebo tkaninou. Využití: tisk bankovek, cenin, známek, speciálních tiskovin. Výhody: velká výdržnost tiskové formy, dobrá reprodukce jemných pérovek. Tamponový tisk je tisková technika nepřímého tisku z hloubky. TF je označována jako klišé a tisknoucí prvky jsou vyhloubeny do povrchu TF. Klišé je zaplněno TB a přebytečná barva je setřena z povrchu klišé stěrkou. Tampon je nyní přesunut nad klišé s TB, přitlačí se na klišé a zvedne. Následně se přesune nad PM, přitiskne se na PM a současně je TF naplněna znovu barvou a celý proces se opakuje. Využití: potisk reklamních předmětů, ovladačů, klávesnic, ciferníků hodinek, Výhody: potiskování 3D předmětů, levnější než gravírování. Nevýhody: nedokáže vytisknout plné plochy ve větších rozměrech. Obr. 5. Princip tisku z hloubky tamponový tisk (zdroj: Tiskové techniky ) 39

40 Obr. 6. Princip tisku z hloubky hlubotisk (zdroj: Tiskové techniky ) PRŮTISK Sítotisk je tisková technika průtiskového tisku, která spočívá v protlačování barvy v místě tisknoucích míst (šablony) ze síta na PM. Není zde vytvářen tlak rovinným nebo válcovým tělesem jako u ostatních TT. TF tvoří šablona, která je zhotovená na tiskovém sítu a tvoří jej sítovina upnutá do pevného rámu. Šablona pokrývá sítovinu v netisknoucích místech a tisknoucí místa jsou volná a tím propouštějí TB na PM. V případě ručního tisku slouží k přenosu barvy na PM těrka, která se používá k zaplnění šablony barvou a následně k tisku, kdy těrka protlačuje TB přes tisková místa na sítu (šablona) na PM. Využití: potisk textilu, plastu, informačních cedulí, hraček, autoskel, palubních desek automobilů, lahví, keramiky, Výhody: rozsah materiálů, na které lze tisknout. Nevýhody: delší sušení PM, nemožnost vytisknout kvalitně a ostře malá písmena a jemné detaily. Obr. 7. Princip průtisku sítotisk (zdroj: Tiskové techniky ) 40

41 DIGITÁLNÍ TISK Digitální tisk se liší od klasických tiskových technik tím, že nemá tiskovou formu. Tisk probíhá přímo z digitálních podkladů z počítače a materiál je potištěn bod po bodu. Jelikož se při tisku nepoužívá tlak, nazýváme tuto techniku tisku také beztlaký tisk. Od klasických tiskových technik se liší také rozdílnými tiskovými barvami a konstrukcí tiskových strojů. Výhody: ekonomicky vhodný pro malé náklady, umožňuje personalizaci dat, nemá náklady na tiskovou desku, rychlá realizace. Nevýhody: dražší spotřební materiál, nižší rychlost tisku, nedokáže tisknout speciální barvy, menší formát tisku. Elektrografie je nepřímá tisková technika, která je obdobou tisku z plochy. K přenosu informací využívá elektrické pole elektricky nabíjený a vbíjený obrazový válec na speciální PM. Toner se fixuje na povrch materiálu tlakem nebo teplotou. Obr. 8. Princip elektrografie (zdroj: Tiskové techniky ) Inkjet označujeme také jako inkoustový nebo tryskový tisk. Je nejjednodušší digitální přímou tiskovou technikou. Inkoust je vstřikován za pomoci vysoké kadence drobných kapek přímo na PM. Tisková hlava je přímo nad PM a je tvořena řadou kanálů, do kterých je z jedné strany přiváděn inkoust, a z druhé strany jsou trysky. Obraz je tištěn v pruzích přejížděním 41

42 tiskové hlavy po PM. Pruhy se vzájemně překrývají, aby byl zajištěn větší nános inkoustu a tím kvalitnější obraz a sytější barvy. Obr. 9. Princip Inkjetu (zdroj: Tiskové techniky ) Termosublimační tisk Při tisku se používá speciální fólie, která je tvořena třemi barvami (cyan, magenta, yellow) jdoucími za sebou a ochrannou transparentní vrstvou, která je nanesena na barvy a brání vyblednutí. Černá barva bývá nahrazena soutiskem zmíněných tří barev nebo bývá aplikována současně s ochrannou vrstvou. Fólie se nahřeje pomocí tiskové hlavy a přemění barvu na plyn, který se ihned přenese na papír a stane se z něj opět barva. Papír tak projede tiskárnou a postupným skládáním barev vznikne obraz. Obr. 10. Termosublimační tisk (zdroj: Kaplanová, 2009) Ionografie Latentní obraz je vytvářen nabitím tisknoucích míst usměrněným proudem elektronů a je možno ho přenášet rovnou na papír (fixován IČ zářením) nebo na přenosový pás, kde zároveň dochází k zahřátí toneru a zafixuje se při přenosu na potiskovaný materiál. Zbývající toner je odstraněn pomocí stěrače. Latentní obraz vydrží na válci do té doby, než je odstraněn mazací hlavou. 42

43 Obr. 11. Ionografie (zdroj: Kaplanová, 2009) Magnetografie K přenosu informací se používá magnetického záznamu a magnetického toneru. Na povrchu válce se vytvoří latentní obraz zmagnetizováním tisknoucích míst. Toner se zachytí na tisknoucích místech a fixuje se zapékáním. Z netisknoucích míst je odstraněn pomocí magnetu (retušovací jednotka) a vyčistí se tak pozadí, čímž se obraz stává ostrý. Latentní obraz vydrží na válci do té doby, než je odstraněn silným magnetickým polem (mazací hlavou). Z důvodu použití magnetického toneru je možné touto technikou tisknout pouze černou barvou. Obr. 12. Magnetografie (zdroj: Kaplanová, 2009) (Pop, 2003; Kaplanová, 2009, Bartoň, 2003; Tiskové techniky ; Úvod do polygrafie: Přehled tiskových technik: Tiskové techniky ) 43

44 Pojem tisk chápeme jako produkt výrobní technologie (tisk ve významu tiskovina) nebo technologii procesu zhotovování tiskoviny. Důležitými pojmy v této kapitole jsou: tisková technika, tisková forma, tisková barva a potiskovaný materiál. Všechny tiskové techniky dělíme na základě několika kritérií podle: způsobu využití tiskové formy, přenosu tiskové barvy z tiskové formy na potiskovaný materiál, konstrukce tiskové formy, tvaru potiskovaného materiálu, reliéfu tiskové formy. Konvenční (dotykové) tiskové techniky rozdělujeme na: tisk z výšky (knihtisk, flexotisk), tisk z plochy (litografie, světlotisk, ofset), tisk z hloubky (hlubotisk, ocelotisk, tamponový tisk) a průtisk (sítotisk). Digitální (bezdotykové) tiskové techniky: elektrografie, inkjet, termosublimační tisk, ionografie a magnetografie. TISK; TISKOVÁ TECHNIKA; TISKOVÁ FORMA; TISKOVÁ BARVA; POTISKOVANÝ MATERIÁL; DOTYKOVÝ TISK; BEZDOTYKOVÝ TISK; PŘÍMÝ TISK; NEPŘÍMÝ TISK; PLOCHÝ TISK; ROTAČNÍ TISK; ARCHOVÝ TISK; KOTOUČOVÝ TISK; TISK Z VÝŠKY; TISK Z PLOCHY; TISK Z HLOUBKY; PRŮTISK; DIGITÁLNÍ TISKOVÉ TECHNIKY Kontrolní otázky 1) Co si představíš pod pojmem tisk? 2) Definuj tiskovou techniku a tiskovou formu. 3) Podle jakých kritérií dělíme tiskové techniky? 4) Vysvětli princip tisku z výšky. 5) Vysvětli princip tisku z plochy. 6) Vysvětli princip tisku z hloubky. 7) Vysvětli princip průtisku. 8) Jaké techniky tisku řadíme do digitálního (bezdotykového) tisku? 44

45 3.5 Ofset CÍL Cílem kapitoly je detailní seznámení s ofsetem. Žáci musí správně formulovat techniku ofsetového tisku, znát jeho historii a vznik, objasnit princip ofsetového tisku s vlhčením a ofsetového tisku bez vlhčení, popsat technologii výroby tiskových forem. 5 VYUČOVACÍCH HODIN/225 MINUT Historie tisku z plochy a vývoj ofsetu Ofsetový tisk byl vyvinut na základě litografie (kamenotisk), která spadá na konec 18. a na začátek 19. století a jejímž vynálezcem byl Němec Alois Senefelder. K vynálezu této techniky mu pomohla náhoda, kdy byl nucen zaznamenat potřebné údaje na kámen (solnohoferský vápenec). Zjistil, že kámen je možné oleptat tak, aby mu zůstaly tiskové prvky vyvýšeny, jako je tomu u knihtisku. Zkoušky ho dovedly až k tomu, aby na kámen nakreslil kresbu za pomoci vosku, mýdla a sazí, které odolávaly leptadlu. Zaleptáním míst, které neobsahovaly text, odstranil do určité hloubky kámen, a tak získal tiskový reliéf, který byl ovšem tiskem z výšky. Další neustálé pokusy vedly k vynálezu kamenotisku. Na místech kamene pokrytých mastnou barvou byla odpuzována voda a na principu tohoto chemického poznatku vznikl nový typ tiskové formy. Daný kámen však musel mít jisté vlastnosti, bez nichž by k tisku nedošlo (musel se výborně obrušovat, hladit a mít pórovitý povrch). Na kámen psal zejména lněným olejem. Vždy musel slabou kyselinou odstranit mastnotu a poté kámen navlhčoval roztokem arabské klovatiny. Tímto způsobem na kamenech zůstávala mastná kresba, která vodný roztok odpuzovala. Poté Senefelder nanášel tiskovou barvu, která ulpívala pouze na mastné kresbě (lněný olej). Vynález byl poprvé použit pravděpodobně v roce Z toho vyplývá definice ofsetového tisku, že tisknoucí místa přijímají barvu a netisknoucí vodu. Solnohoferský vápenec nebyl vhodným materiálem pro zhotovování forem, a proto byly hledány nové materiály, které by nahradily kámen. Na hledání náhrady se podíleli Američané a intenzivně se jím zabýval zejména Rubel, jehož přičiněním byl zaveden 45

46 nepřímý tisk z plochy. Barva se nejprve přenášela na gumový válec a teprve poté na potiskovaný materiál, avšak ještě za pomoci litografického kamene. Tento způsob tisku byl nazván ofsetem. První ofsetový stroj byl zaveden v Evropě panem Hermannem. Hermann i Rubel nezávisle na sobě vyvíjeli a konstruovali ofsetový tiskový stroj. Ofsetová technika se úspěšně rozšiřovala hlavně po 2. světové válce od 60. let 20. století a postupem času vytlačovala knihtisk. Na konci šedesátých let se jako formy pro ofset začaly používat hliníkové desky. Zásadní význam na vývoj ofsetu měl rozvoj výpočetní techniky. Dříve se části tiskovin zhotovovaly za pomoci klasické sazby (štočků), později se texty začaly zhotovovat pomocí počítačových programů. V dnešní době ofsetový tisk považujeme za hlavní tiskovou techniku, kterou se na celém světě tiskne více jak 60 procent všech tiskovin. (Kaplanová, 2009; Pop, 2003, Bartoň, 2003; Úvod do polygrafie: Přehled tiskových technik: Tiskové techniky ) Ofsetový tisk s vlhčením je tisková technika nepřímého tisku z plochy. Tiskový obraz je z TF přenesen na přenosový válec a teprve poté na papír. Tisknoucí i netisknoucí prvky jsou v jedné rovině, a proto je přenos TB zabezpečen odlišnými fyzikálně-chemickými vlastnostmi: tisknoucích (hydrofobních) míst na TF; netisknoucích (hydrofilních) míst na TF; a na principu vlastností dvou odlišných a nemísitelných kapalin: barvy nemísící se s vodou, hydrofobní kapalina; vody nemísící se s barvou. Patří mezi jedinou TT, která kromě barvy používá i další kapalný prostředek vlhčící roztok. Přenos TB z TF spočívá v tom, že netisknoucí místa jsou smáčena vlhčícím roztokem, tím je barva z jejich povrchu odpuzována a tisknoucí místa jsou smáčena TB, která na nich zůstává, protože tato místa nejsou vlhčícím roztokem smáčena. Ve skutečnosti však není povrch TF úplně rovinný, ale jeho hloubka je max. 2 3 μm. V tomto případě není rozhodující, zdali jsou místa vyvýšená nebo vyhloubená, ale zdali 46

47 mají tisknoucí místa schopnost přijímat a přenášet barvu za přítomnosti vlhčícího roztoku a schopnost netisknoucích míst přijímat vlhčící roztok za přítomnosti barvy. Obr. 13. Ofsetový tisk s vlhčením (zdroj: Tiskové techniky ) Ofsetové desky jsou složeny z podložky a velmi tenkých fotocitlivých kopírovacích vrstev. Podložky jsou vyrobeny z hliníkových plechů, které mají upravené povrchy a také z polyesterových fólií, které umožňují upnutí ofsetové TF na formový válec TS. Tiskové motivy se z digitálních podkladů přenáší na TF prostřednictvím kopírovacích vrstev účinkem záření. Po zpracování desky je povrch TF tvořen dvěma rozdílnými vrstvami, které mají odlišné fyzikálně-chemické vlastnosti (hydrofilní místa přijímají vodu a odpuzují barvu a hydrofilní místa odpuzují vodu a přijímají barvu). (Bartoň, 2003; Kaplanová, 2009) Ofsetové tiskové formy Jednokovové desky a jejich výroba: Zinkové technické plechy, které se dnes již nevyrábí, ale používaly se v tloušťkách 0,8 mm a jejich nevýhodou byla rychlá oxidace, později byly nahrazeny více kovovými. Hliníkové plechy čistoty min. 99,5 % s přísadami mědi nebo hořčíku, které zlepšují vlastnosti TF. Tloušťka plechu souvisí s formátem desky, čím menší tím tenčí. Ideální tloušťka plechu je 0,1 0,5 mm. 47

48 Úprava povrchu hliníkových desek: Čištění desky se musí zbavit zbylých nečistot různými rozpouštědly. Zdrsnění zdrsňováním desky se zlepšuje adheze (přilnavosti fotocitlivé kopírovací vrstvy), přijímání vlhčícího roztoku a výdržnost TF. Povrch desky se musí zdrsnit, a to několika způsoby: Mechanicky provádí se rotujícími ocelovými nebo silikonovými kartáči. Chemicky zdrsněný povrch elektrochemicky oxiduje v kyselém roztoku, čímž vytvoří se vrstva Al 2 O 3 s tloušťkou cca 1 μm, která přispívá k hydrofilitě povrchu a adhezi povlaku. Elektrochemicky provádí se v elektrolytech (vodné roztoky organických a anorganických kyselin) pomocí střídavého elektrického proudu. (Bartoň, 2003; Kaplanová, 2009) Zhotovení ofsetové tiskové formy je možné dvěma způsoby: 1) kopírováním analogových kopírovacích podkladů analogová montáž (dnes se již v praxi nevyužívá, pouze při výuce na školách); 2) digitální technologií CtP (Computer to plate) digitální montáž. ad 1) Zhotovování desek kopírováním analogových kopírovacích podkladů Proces funguje na principu kopírovací předlohy (pozitivní nebo negativní fotografický film), která se účinkem záření přenáší na fotocitlivou vrstvu tiskové desky. Klasický přenos obrazu je uskutečněn kontaktním způsobem předloha je v těsném kontaktu s tiskovou deskou (Obr. 14). Při nepřímém tisku je předloha stranově obrácená (nečitelná). Obr. 14. Zhotovování desek kopírováním analogových kopírovacích podkladů (zdroj: Kaplanová, 2009) 48

49 Proces zpracování desek u kopírování analogových kopírovacích podkladů: příprava předlohy; kopírování = osvit; vyvolání a konečná úprava. Příprava předlohy (analogová montáž) spočívá ve vytvoření pozitivní kopírovací předlohy z tiskových prvků na film (diapozitiv) a pomocí lepicí pásky nebo lepidla se lepí na montážní podložku. Kopírování (osvit) probíhá za pomoci předlohy, jež se vloží do vakuového kopírovacího rámu. Za pomoci vysátí vzduchu přilne na světlocitlivou vrstvu tiskové desky a je možno zahájit osvit. Působením světla se světlocitlivá vrstva desky stává rozpustnou ve vývojce (neosvětlená místa zůstávají nerozpustná a naopak). Vyvolání a konečná úprava desky probíhají zpravidla rozpouštěním kopírovací vrstvy na netisknoucích místech pomocí speciálních vývojek, které se často ředí vodou. Tisková místa nám tak zůstávají na tiskové desce a netisknoucí místa se odplaví. Po vyvolání se TD opláchne vodou, pomocí speciální tužky se provede korektura, osuší a aplikuje se konzervační roztok. Tento proces obvykle probíhá v automatických vyvolávacích zařízeních (Obr. 15), už se neprovádí ručně. Pro lepší výdržnost desky je možnost zapečení (vypálení), čímž se dostatečně vytvrdí vrstva na netisknoucích místech. Obr. 15. Vyvolávací zařízení (zdroj: Kaplanová, 2009) ad 2) Zhotovování desek pomocí digitálních technologií CtP (Computer to plate) Proces funguje na principu osvitu desky po jednotlivých bodech na základě digitálních podkladů (digitální montáž). Tím se zjednodušila nejen příprava desky, ale i úspora materiálů a kvalita. Tisková předloha se vytvoří v počítači, který je napojený na 49

50 osvitovou jednotku, která vypadá jako tiskový stroj. Do stroje se vloží nová tisková deska, na kterou se za pomoci laseru vysvítí předloha z počítače. Poté dojde ve stroji k dalšímu zpracování (vyvolání mokrou cestou za pomoci chemikálií konvenční desky) a deska je připravena pro tisk. Osvitové jednotky rozlišuje na ploché a bubnové. Většina CtP systémů zobrazuje tiskovou předlohu zářením laseru. (Bartoň, 2003, Kaplanová, 2009) Druhy konvenčních desek: halogenidostříbrné; fotopolymerní; termální. Dalším druhem jsou bezprocesní (bezchemické) desky, které nepotřebují zpracování pomocí chemikálií. K přenosu obrazu na tyto desky se používají různé efekty, které jsou vyvolané teplem. Halogenidostříbrné desky výdržnost až 300 tisíc výtisků (nelze ji zvýšit zapečením), vysoká citlivost desek pro osvit stačí nízký zdroj záření, lze je osvítit jak v plochých, tak i a bubnových osvitových jednotkách, mají vysoké rozlišení. Fotopolymerní výdržnost až 200 tisíc výtisků (lze ji zvýšit zapečením), vyšší nároky na spotřebu energie u osvitu, lze je osvítit jak v plochých, tak i a bubnových osvitových jednotkách, mají horší rozlišení. Termální výdržnost minimálně 500 tisíc výtisků (při zapečení přes milion). (Kaplanová, 2009) Vlhčící systém Úkolem vlhčícího zařízení je nanést tenký film vlhčícího roztoku s přísadami. Vlhčící systém nanáší na formový válec s tiskovou deskou vlhčící kapalinu na bázi vody s přísadami. Obsahuje několik válců, aby bylo možné nanést stejnoměrnou vrstvu roztoku. Vlhčící roztok je nabírán z mělké nádrže na první válec (potažen textilií), přenáší se na další válec, jehož se přerušovaně dotýká a přenáší kapalinu na poměděný válec, který kapalinu roztírá. Dále se kapalina přenáší na vlhčící válce, které přiléhají k formovému válci. 50

51 Obr. 16. Vlhčící systém v tiskové jednotce (zdroj: Bartoň, 2003) Vlhčící systém používá prostředky na bázi vody spolu s přísadami. Faktory ovlivňující kvalitu vlhčícího roztoku: tvrdost vody a její úpravy; hodnota ph; přísady vlhčícího roztoku; elektrická vodivost; povrchové napětí a smáčení. Pokud je použita voda s vysokou tvrdostí, může to mít za následek slézání barvy z barevníkových válců. Transport barvy se ruší díky usazeninám vápníku, které se objevují v pórech gumových válců, čímž se ucpou a začínají přijímat vodu. Úpravy vody se provádí pomocí změkčování (odstranění vápníku a hořčíku, které způsobují tvrdost) nebo převrácené osmóze (odstranění chloridů, dusičnanů a síranů za pomoci speciálního zařízení). Hodnota ph je měřítkem kyselosti roztoku. U ofsetové techniky je ideální ph 5,0 a 5,3. Důležité je, aby hodnota ph byla po celou dobu v konstantní výši. Přísady do vlhčícího roztoku se používají z toho důvodu, jelikož je voda z vodovodu pro ofsetový tisk nepoužitelná. Přísady se musí přizpůsobovat z hlediska: působení na vodu, působení na tiskovou desku, působení na stroj, působení na ofsetové barvy. Měření elektrické vodivosti je důležité z hlediska přidávání přísad do roztoku. Musí se dodržovat jejich předepsané množství. Zjišťuje se, jak jsou elektrické náboje uvnitř roztoku transportovány. V tekutém prostředku musí být soli, rozložené na ionty, které se 51

52 s přibývajícím počtem zvyšují elektrickou vodivost. Pomocí měření lze získat optimální veličinu pro kontrolu a řízení procesu. Důležitá je smáčivost barvy a vlhčícího roztoku, kterou ovlivňuje veličina zvaná povrchové napětí kapalin. Čím větší je napětí, tím větší je úhel smáčení. Pokud potřebujeme snížit povrchové napětí, přidáme do roztoku alkoholy, které sníží množství vlhčícího roztoku. (Walther, 2000) Ofsetový tisk bez vlhčení Ofsetový tisk bez vlhčení bývá označován jako bezvodý nebo suchý ofset. Je to nepřímá technika tisku z plochy bez použití vlhčícího zařízení. Pracuje na principu rozdílných povrchových vlastností dvou vrstev na tiskové formě. Netisknoucí prvky tvoří silikonová vrstva, která odpuzuje barvu a polymerová vrstva, která barvu přijímá. Výhodou tohoto tisku je rychlá příprava, brilantní tisk větší rozsah barev, větší hustota barvy, kvalitní plné plochy, dobrý soutisk, ostré tiskové body a tisk jemnějších rastrů. Nevýhoda spočívá v citlivosti tiskovým forem na mechanické poškození. Při manipulaci se jim věnuje větší pozornost a požaduje se čistota provozu. Tisková forma pro bezvodý ofset Na hliníkovou formu se nanese fotopolymerová vrstva krytá silikonovou vrstvou. Povrch desky je pak chráněn filmem, který lze odstranit. Po osvitu se v místech kresby odstraní silikon, kam se ukládá barva a místa s fotopolymerem jsou odkryta. Fotopolymer barvu přijímá a silikon ji odpuzuje. Při tisku se musí používat jiný druh tiskových barev a termoregulační zařízení, které udržuje teplotu tiskových válců. Při použití klasických barev by se místa bez kresby zabarvovala. Ve stroji je důležité hlídat ideální teplotu, aby nedošlo k ulpívání barvy na netisknoucích místech, případně by mohlo dojít k nenanesení požadované vrstvy barvy. Bezvodý ofset je tak citlivý na změny teplot, a proto se tisková jednotka termostatuje. 52

53 Používají se dva systémy: vzduchový pracuje na principu větráku, který zahřívá nebo ochlazuje; vodní mezi nanášecí válce jsou instalovány speciální válce, kterými proudí voda o konstantní teplotě. (Bartoň, 2003; Kaplanová, 2009) Obr. 17. Ukládání tiskové barvy na tiskové formě (zdroj: Kaplanová, 2009) Tisk z plochy (litografie kamenotisk), byl vynalezen Němcem Aloisem Senefelderem v období na konci 18. a na začátku 19. století. K vynálezu dopomohla náhoda a kámen (solnohoferský vápenec), na který zaznamenával kresbu pomocí vosku, mýdla a sazí. Místa, která neobsahovala text, zaleptal a tím se kámen vyhloubil a získal tiskový reliéf. Na místech kamene pokrytých mastnou barvou byla odpuzována voda a na principu tohoto poznatku vznikl nový typ tiskové formy. Později na kámen psal lněným olejem. Slabou kyselinou odstranil mastnotu a kámen navlhčoval roztokem arabské klovatiny. Tímto způsobem na kamenech zůstávala mastná kresba, která vodný roztok odpuzovala definice ofsetového tisku (tisknoucí místa přijímají barvu a netisknoucí vodu). Technika tisku byla stále nedokonalá, tak se na hledání náhrady podíleli Američané a vznikl nepřímý tisk z plochy. Barva se nejprve přenášela na gumový válec a teprve poté na potiskovaný materiál ještě za pomoci kamene. Ofsetová technika se úspěšně rozšiřovala hlavně po 2. světové válce od 60. let 20. století. Zásadní význam na vývoj ofsetu měl rozvoj výpočetní techniky. V dnešní době ofsetový tisk považujeme za hlavní tiskovou techniku, kterou se na celém světě tiskne více jak 60 procent všech tiskovin. 53

54 Ofsetový tisk s vlhčením je tisková technika nepřímého tisku z plochy. Obraz je z TF přenášen na přenosový válec a teprve poté na papír. Přenos TB je zabezpečen odlišnými fyzikálně-chemickými vlastnostmi tisknoucích (hydrofobních) a netisknoucích (hydrofilních) míst na TF a dvou odlišných a nemísitelných kapalin: barvy a vody. Ofset patří mezi jedinou TT, která kromě barvy používá i další kapalný prostředek vlhčící roztok. Vlhčící zařízení ve stroji nanáší na formový válec s tiskovou deskou tenký film vlhčící kapaliny na bázi vody s přísadami. Faktory ovlivňující kvalitu vlhčícího roztoku: tvrdost vody a její úpravy, hodnota ph, přísady vlhčícího roztoku, elektrická vodivost, povrchové napětí a smáčení. V dnešní době se na přípravu TF používají hliníkové tiskové desky, dříve to byly zinkové. Všechny hliníkové desky se musí upravovat čištěním a zdrsněním (mechanicky, chemicky, elektrochemicky) z důvodu lepšího přijímání vlhčícího roztoku a výdržnosti TF. Tiskové formy pro ofset se zhotovují pomocí digitální technologie CtP, dříve pomocí kopírování analogových kopírovacích podkladů. Existuje několik druhů konvečních desek, které se nejvíce používají: halogenidostříbrné, fotopolymerní, termální. Dalším druhem jsou bezprocesní (bezchemické) desky, které nepotřebují zpracování pomocí chemikálií. Ofsetový tisk bez vlhčení (bezvodý nebo suchý ofset) je nepřímá technika tisku z plochy bez použití vlhčícího zařízení. Pracuje na principu rozdílných povrchových vlastností dvou vrstev na tiskové formě. Netisknoucí prvky tvoří silikonová vrstva, která odpuzuje barvu a polymerová vrstva, která barvu přijímá. Používá se i jiný druh tiskových barev a termoregulační zařízení, které hlídá ideální teplotu, aby nedošlo k ulpívání barvy na netisknoucích místech. Používají se dva termostatické systémy: vodní a vzduchový. HISTORIE TISKU, OFSETOVÝ TISK S VLHČENÍM, OFSETOVÉ TISKOVÉ FORMY, KOPÍROVÁNÍ ANALOGOVÝCH PODKLADŮ, CTP, KONVENČNÍ DESKY, VLHČÍCÍ SYSTÉM, OFSETOVÝ TISK BEZ VLHČENÍ. 54

55 3.5.4 Kontrolní otázky 1) Znáš historii tisku z plochy? 2) Nakresli a popiš tiskovou jednotku ofsetu. 3) Jaký je rozdíl mezi ofsetovým tiskem s vlhčením a bez vlhčení? 4) Objasni proces zhotovování tiskových forem pomocí kopírování analogových kopírovacích podkladů. 5) Co je CtP? 6) Jakými způsoby se upravuje povrch hliníkových tiskových desek? 7) Jaké druhy konvenčních tiskových desek znáš? 8) Jak pracuje vlhčící systém v ofsetovém tiskovém stroji? 9) Které faktory ovlivňují kvalitu vlhčícího roztoku? 10) Jaké jsou výhody a nevýhody ofsetového tisku bez vlhčení? 55

56 3.6 Ofsetové tiskové stroje CÍL Kapitola se zaměřuje na ofsetové tiskové stroje. Žáci musí rozeznat typy ofsetových tiskových strojů, jednotlivé typy strojů popsat a uvést jejich základní části s detailním popisem. 4 VYUČOVACÍ HODINY/180 MINUT Typy ofsetových tiskových strojů Tiskové stroje pro ofset jsou konstruovány jako rotační, tzn. že tiskové jednotky jsou složeny pouze z válců, které se otáčejí kolem své osy. Konstrukce je jednoduchá a stroje se po každém tisku nemusí opakovaně zastavovat a rozjíždět. Podle tvaru potiskovaného materiálu se ofsetové stroje rozdělují na: archové; kotoučové. I když obsahují podobné technologické části, tak se konstrukčně liší např. způsobem podávání materiálu, vlastním tiskem, transportem materiálu mezi tiskovými jednotkami apod. (Obr. 18) Tiskové jednotky strojů se skládají z formového válce, tlakového válce, ofsetového válce, barevníku a vlhčící soustavy. Obr. 18. Archový a ofsetový tiskový stroj (zdroj: Bann, 2008) 56

57 Speciální skupinu strojů tvoří ty, které slouží pro ofsetový tisk bez vlhčení (bezvodý ofset). Pro tyto stroje je důležité zajistit temperaci (zahřátí na určitou teplotu) tiskové jednotky, kterou lze docílit dvěma způsoby použitím chladící vody, která je vháněna do speciálních válců v barevníku jednotky nebo chlazením vzduchu, který je vháněn do prostoru mezi formovým a ofsetovým válcem. Podle počtu barev (tiskových jednotek) se rozdělují na: jednobarvové; vícebarevné. Všechny tiskové stroje jsou vyrobeny na základě stavebnicového systému, kdy má každý zákazník možnost stroje sestavovat podle svých potřeb. (Kaplanová, 2009) Archové ofsetové stroje Archové ofsetové stroje zpracovávají jednotlivé archy papíru a nejčastěji se dělí podle formátu na: maloformátové do formátu A2; střední formáty do formátu B1; velkoformátové od formátu A0 a vyšší. Maloformátové stroje se používají pro tisk společenských tiskovin (vizitek, pozvánek, oznámení), letáků, návodů apod. Střední formáty strojů se využívají pro tisk etiket, knih, časopisů, kalendářů apod. Velkoformátové stroje jsou využívány při tisku velkých nákladů časopisů, plakátů, billboardů, map apod. Podle velikosti formátů tiskových strojů tiskárny přizpůsobují koupi zařízení pro zhotovení tiskových forem a pro dokončující operace. Z tohoto důvodu je pro tiskárny finančně těžké přejít z výrobního procesu jednoho formátu stroje na jiný, protože by museli všechna zařízení pořizovat nová. 57

58 Základní části archových strojů Ofsetové archové stroje jsou tvořeny několika základními částmi: nakladačem; náložkami a chytači; tiskovou jednotkou; transportním zařízením; vykladačem. Nakladač slouží pro nakládání a oddělování jednotlivých archů papíru od stohu papíru a postupně je předává na nakládací stůl. Existují nakladače mechanické, které se dnes používají jen výjimečně a nakladače savkové pneumatické, které se dělí na: nakladače se savkovou tyčí; nakladače se savkovou hlavou. Nakladače se savkovou tyčí (Obr. 19) bývají použity u strojů s malým výkonem a malým formátem. Nevýhodou tohoto nakladače je umístění savkové tyče na přední hraně stohu papíru. Z toho důvodu se další arch může naložit až poté, co první arch opustí prostor nakladače, a tak se čas tisku prodlužuje. Kaplanová (2009, s. 202) ve své knize popisuje princip nakladačů: Základem nakladače je dutá tyč s otvory, ve které je vzduchovou vývěvou vytvářen podtlak. Do otvorů v tyči jsou kolmo zasazeny krátké duté tyčky zakončené pryžovými talířky tzv. savkami. Savky se přitisknou k nakládanému materiálu a díky podtlaku zachytí arch materiálu. Savková tyč se zvedne a kyvným pohybem podá arch mezi transportní válečky nakládacího stolu. Obr. 19. Nakladač se savkovou tyčí (zdroj: Kaplanová, 2009) 58

59 Nakladače se savkovou hlavou (Obr. 20) bývají použity u různých velikostí strojů. Používají se častěji, než nakladače se savkovou tyčí, a to z důvodu, že savková hlavě je umístěna na zadní hraně stohu papíru. Transportní savky uchopí arch, posunou ho mezi transportní válečky, a tak se uvolní místo pod savkovou hlavou, která ihned uchopí další arch. Tím se doba procesu tisku velmi zrychluje. Obr. 20. Nakladač se savkovou hlavou (zdroj: Kaplanová, 2009) Náložky a chytače vyrovnávají správnou polohu tiskových archů při jejich nakládání. Tím dochází ke správnému soutisku a umístění tiskových prvků na archu papíru. Chytače přebírají tiskový arch z náložek a zavádí jej do chytačového systému tlakového válce. Tisková jednotka je hlavní část ofsetového stroje, která prostřednictvím různých těles nanáší barvu na tisknoucí prvky na tiskové formě a poté ji přenáší na potiskovaný materiál. Nejčastější je tříválcový systém. Soustavu tvoří formový válec s upnutou tiskovou deskou, přenosový (ofsetový válec), který přenáší barvu na potiskovaný materiál a třetí válec je tlakový, který přitlačuje papír na přenosový válec. Obr. 21. Tříválcový systém tiskové jednotky u archových strojů (zdroj: Bartoň, 2003) 59

60 Transportní zařízení transportuje potiskovaný materiál pomocí transportních tyčí z tlakového válce do vykladače. Vykladač odebírá potištěný materiál z tlakového válce, vyvede ho z tiskové jednotky a dopraví ho na vykládací stůl, kde se archy vyrovnávají do stohu na paletu. Obr. 22. Vykladač u archového ofsetového stroje (zdroj: Archový tisk: Rapida 75, 2017) (Bartoň 1999; Bartoň 2003; Kaplanová 2009) Kotoučové ofsetové stroje Kotoučové ofsetové stroje zpracovávají nekonečný pás papíru. Mají vyšší rychlost než archové tiskové stroje a umožňují integrovat další zařízení (skládání, šití, vysekávání, perforace apod.). Tento typ strojů se používá zejména na tisk novin, časopisů a publikací s vysokými náklady. Základní části kotoučových strojů Ofsetové kotoučové stroje jsou tvořeny několika základními částmi: odvíjecím zařízením; tiskovou jednotkou; sušícím zařízením; vykládacím zařízením. 60

61 Odvíjecí zařízení odvíjí pás potiskovaného materiálu. Počet odvíjecích jednotek je závislý na počtu barev nebo způsobu potiskování materiálu. Bývají konstruovány jako jednokotoučové, dvoukotoučové nebo tříkotoučové. U tříkotoučového systému se kotouče automaticky vyměňují bez zastavení stroje a pomoci člověka. Obr. 23. Odvíjecí jednotka u kotoučového stroje (zdroj: vlastní) Tisková jednotka Tiskové jednotky bývají konstruovány jako tříválcové, čtyřválcové, pětiválcové nebo satelitní. Nejrozšířenější je čtyřválcový systém založený na principu dvou přenosových válců a dvou válců s tiskovou formou v každé tiskové jednotce, mezi nimiž prochází potiskovaný materiál. Při tomto průchodu je potiskovaný pás papíru potištěn oboustranně. Obr. 24. Čtyřválcová tisková jednotka u kotoučového stroje (zdroj: Bartoň, 2003) 61

62 Sušící zařízení je voleno podle typu barvy. V kotoučovém tisku se nejvíce používají barvy, které schnou vysokou teplotou (sušení plamenem, horkým vzduchem). Sušící zařízení je umístěno až před vykládací jednotkou, jelikož ofsetové barvy se tisknou mokrá do mokré (barvy se tisknou hned na sebe, nečeká se, až uschnou). Při sušení horkým vzduchem je materiál transportován nad horkými vzduchovými polštáři s teplotou kolem 200 C. Potiskovaný materiál se poté ochladí asi na 30 C, aby mohl být dále zpracováván. Obr. 25. Sušení horkým vzduchem (zdroj: ( Archový tisk: Rapida 145, 2017) Vykládací zařízení bývá různých typů podle druhu tiskoviny. Při výrobě novin, časopisů, se potiskovaný materiál vykládá ve formě složek skládací jednotky. Jednotky obsahují skládací trojhran, který podélně skládá pás PM a poté je rozřezán na složky, které jsou pomocí skládacího nože prohnuty, čímž dojde k lomu a vznikne složka. Druhý způsob je navíjení zpět do kotouče a poté rozřezání na jednotlivé archy. Obr. 26. Skládací jednotka (zdroj: vlastní) (Bartoň 1999; Bartoň 2003; Kaplanová 2009) 62

63 3.6.4 Tiskové jednotky a další části ofsetových tiskových strojů Tiskové jednotky archových a kotoučových strojů bývají podobné. Tisková jednotka ofsetového stroje obsahuje: formový válec; barevník; navalovací soustavu válců; vlhčící zařízení; přenosový ofsetový válec; tlakový válec. Formový válec je válcové těleso chráněné proti korozi. Na jeho povrchu je upnuta tisková forma do upínacího zařízení. Desky se do upínacího zařízení vkládají stranou, která je zahnuta a pomocí výseků se vkládají do drážek upínacího zařízení. Obr. 27. Upínání tiskové formy do upínacího zařízení formového válce (zdroj: Bartoň, 2003) Barevnice slouží jako zásobník tiskové barvy. Tvoří ji ocelový válec s hladkým povrchem (duktor), pomocí kterého je dávkována barva. K němu pod určitým úhlem přiléhá těleso barevnice, které je zakončeno nožem. Obr. 28. Barevnice (zdroj: Bartoň, 2003) 63

64 Barevník vytváří rozetřený a tenký barvový film, který nanáší na tiskové prvky tiskové desky. Tvoří ho soustava navalovacích a roztěracích válců, barevnice. Obr. 29. Barevník (zdroj: Bartoň, 2003) Navalovací soustava válců nanáší tiskovou barvu na tisknoucí prvky tiskové formy. Tvoří ji soustava tří až pěti válců s pružným povrchem. Aby mohla navalovací soustava správně pracovat, je důležité přesné vyvážení, uložení a geometrický tvar válců. Na začátku tiskového procesu se tyto válce nahřívají, aby byl tisk kvalitní. Vlhčící zařízení nanáší na formový válec s tiskovou deskou vlhčící kapalinu na bázi vody s přísadami. Obsahuje několik válců, aby bylo možné nanést stejnoměrnou vrstvu roztoku. Vlhčící roztok je nabírán z mělké nádrže na první válec (potažen textilií), přenáší se na další válec, jehož se přerušovaně dotýká a přenáší kapalinu na poměděný válec, který kapalinu roztírá. Dále se kapalina přenáší na vlhčící válce, které přiléhají k formovému válci. 64

65 Obr. 30. Tisková jednotka s vlhčícím zařízením (zdroj: Bartoň, 2003) Přenosový ofsetový válec slouží k přenosu tiskové barvy na potiskovaný materiál. Má kovový povrch, který je opatřen gumovým potahem. Je umístěn mezi tlakovým a formovým válce. Kvalita jeho povrchu ovlivňuje kvalitu tisku, proto jsou na jeho povrch kladeny velké nároky jako pevnost, stejnoměrná tloušťka, odolnost proti působení barvy, odolnost proti vlhčícímu roztoku apod. Obr. 31. Složení potahu přenosového ofsetového válce (zdroj: Bartoň, 2003) Tlakový válec je vyroben z tvrdého kovu a pod jeho povrchem jsou chytače, které při tisku přidržují potiskovaný materiál. Jeho povrch musí být dokonale rovný a upravený chromováním (nanesení vrstvy chromu na podkladový materiál; cílem chromování je zvýšit tvrdost válců, snížit korozi, prodloužit životnost, ) 65

66 Uspořádání válců v ofsetovém stroji a počet je různý. Rozlišujeme konstrukční systémy: dvouválcový systém; tříválcový systém; čtyřválcový systém; pětiválcový systém; satelitní systém. U archového tisku je nejčastěji používaný tříválcový systém. Soustavu tvoří formový válec s upnutou tiskovou deskou, přenosový (ofsetový válec), který přenáší barvu na potiskovaný materiál a třetí válec je tlakový, který přitlačuje papír na přenosový válec. U kotoučového tisku je nejčastěji používaný čtyřválcový systém. Systém je založen na principu dvou přenosových válců a dvou válců s tiskovou formou v každé tiskové jednotce, mezi nimiž prochází potiskovaný materiál. Při tomto průchodu je potiskovaný pás potištěn oboustranně (Bartoň 1999; Bartoň 2003; Kaplanová 2009) Přídavná zařízení ofsetových tiskových strojů Přídavná zařízení strojů je možné rozdělit do několika skupin. První skupinu tvoří zařízení, která nejsou součástí stroje, avšak jsou pro jeho chod nutná. Kompresory vyrábějí stlačený vzduch, který je potřebný pro rozfukování archů papíru a pro tvorbu vzduchového polštáře v nakladači. Vývěvy vytváří podtlak a používají se u savkových pneumatických nakladačů nebo ve vykladači na srovnání prohnutých archů papíru. Chladící zařízení dodávají chladicí kapalinu do tiskových jednotek bezvodého ofsetu ventilátory zabraňují úniku škodlivých výparů (alkoholy z barev, prach, ). Čerpadla čerpají vlhčící roztok, chladicí kapaliny, laky apod. 66

67 Druhou skupinu tvoří zařízení, která rozšiřují technologické možnosti strojů. Čistící jednotka se používá u kotoučových strojů v případě potisku méně kvalitních materiálů, které práší a dochází k znečišťování tlakových a ofsetových válců. Ionizační ventilátory se používají k odstranění elektrostatického náboje, který je způsoben suchým vzduchem v tiskové hale a často tak dochází k nakládání dvojitých archů papíru, které zastavují stroj. Poprašovací zařízení je umístěno ve vykladači a zabraňuje kontaktu neuschnuté barvy na PM s dalším archem. Lakovací jednotky pracují na principu flexotisku a používají laky disperzní (vytvrzované horkým vzduchem nebo IČ zářením) nebo UV laky (vytvrzované UV zářiči), vrstva laku je závislá na velikosti jamek v aniloxovém válci. Zařízení pro perforaci, výsek, drážkování se přistavují k tlakovým válcům. Poslední skupinou jsou automatizované systémy, které pomáhají ke zkrácení času tisku, stabilizaci kvality tisku atd. Automatické přednastavení barevníků podle digitálních dat se nastaví zóny barevnice na tiskových jednotkách. Systémy pro kontrolu vybarvení tisku z vykladače se vyjme arch papíru, přenese se k pultu s denzitometrem, naměřené údaje z kontrolního proužku se přenáší do řídicího systému a ukazují se na monitoru řídícího pultu (Obr. 32). Obr. 32. Řídicí pult tiskového stroje (zdroj: vlastní) 67

68 Automatické výměny tiskových forem využívá se zásobníku, kam je umístěno více tiskových forem a proces výměny probíhá pomocí řídicího pultu. Automatické čištění tiskových jednotek zkracuje čas a používá se u strojů s velkým počtem tiskových jednotek, častých výměn barev apod., čisticí prostředek je nanesen na válce a stroj je sám vyčistí. Automatické doplňování barev tiskové barvy jsou dodávány do tiskových jednotek potrubím z centrálních zásobníků a automaticky doplňují spotřebovanou barvu (Obr. 33). (Kaplanová, 2009) Obr. 33. Centrální zásobníky na tiskové barvy (zdroj: vlastní) Tiskové stroje pro ofset jsou konstruovány jako rotační, tzn. že tiskové jednotky jsou složeny pouze z válců. Podle tvaru potiskovaného materiálu se ofsetové stroje rozdělují na archové a kotoučové. Speciální skupinu strojů tvoří stroje, které slouží pro ofsetový tisk bez vlhčení. Podle počtu barev (tiskových jednotek) se rozdělují na jednobarvové a vícebarevné. Archové ofsetové stroje zpracovávají jednotlivé archy papíru a nejčastěji je dělíme podle formátu na maloformátové, střední formáty a velkoformátové. Základní části archových ofsetových strojů jsou tvořeny: nakladačem, náložkami a chytači, tiskovou jednotkou, transportním zařízením a vykladačem. Kotoučové ofsetové stroje 68