PROTETICKÁ TECHNOLOGIE

Transkript

1 PROTETICKÁ TECHNOLOGIE Upravená vizuální učebnice pro studenty se sluchovou vadou Střední škola, Základní škola a Mateřská škola pro sluchově postiţené, Praha 5, Výmolova 169, 2007 Zpracoval: David Jorda

2 OBSAH 1 ÚVOD STRUČNÝ HISTORICKÝ VÝVOJ ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ STOMATOLOGICKÝCH MATERIÁLŮ ZÁKLADNÍ VLASTNOSTI PROTETICKÝCH MATERIÁLŮ ZÁKLADNÍ SCHÉMA LABORATORNÍHO POSTUPU ZAŘÍZENÍ PROTETICKÉ LABORATOŘE LABORATORNÍ PŘÍSTROJE TEPELNÁ ZAŘÍZENÍ ARTIKULAČNÍ PŘÍSTROJE LABORATORNÍ NÁSTROJE A POMŮCKY PRAVIDLA BEZPEČNOSTI A OCHRANY ZDRAVÍ PŘI PRÁCI V PROTETICKÉ LABORATOŘI POMOCNÉ MATERIÁLY SÁDRA Výroba, složení a vlastnosti sádry Rehydratace (tuhnutí) sádry Stomatologické druhy sádry I. třída (otiskovací sádra) II. třída (alabastrová sádra) III. třída (tvrdá sádra) IV. třída (kamenná sádra) OTISKOVACÍ HMOTY Kompoziční otiskovací hmoty Stentsova hmota Kerrova hmota Termoplastické kompoziční hmoty bez plnidel Šelakové bazální destičky Zinkoxideugenolová otiskovací hmota Hydrokoloidní hmoty Agarové hmoty Alginátové otiskovací hmoty Elastomery Polykondenzační silikonové otiskovací hmoty Polyadiční silikonové hmoty Polysulfidové otiskovací hmoty Polyéterové otiskovací hmoty Celkové hodnocení otiskovacích hmot MODELOVÉ MATERIÁLY Modelová sádra Modelové pryskyřice Galvanoplastická měď a stříbro (galvanoplastika) Lehce tavitelné slitiny Celkové hodnocení modelových materiálů MODELOVACÍ MATERIÁLY Základní složky vosků Protetické druhy vosků Vlastnosti voskových materiálů Objemové změny Tok vosku Deformace voskového modelu Tvárlivost vosku Tvrdost a pevnost vosků

3 4.4.3 Druhy vosků pro laboratoře Modelovací vosky Licí vosky Voskové prefabrikáty Lepicí vosky Vykrývací vosky Otiskovací vosky Vosky k laboratornímu orámování otisků Plastické hmoty jako modelovací materiály FORMOVACÍ HMOTY Sádrová formovací hmota Fosfátová formovací hmota Jiné formovací hmoty Spájecí hmota IZOLAČNÍ PROSTŘEDKY Způsoby izolace BRUSNÉ A LEŠTÍCÍ PROSTŘEDKY, NÁSTROJE Broušení a brusné prostředky Leštění a leštící prostředky Preparační, brusné a leštící nástroje POMŮCKY A MATERIÁLY NEZAŘAZENÉ DO SKUPIN HLAVNÍ MATERIÁLY PLASTICKÉ HMOTY (PLASTY) Polymerní plastické hmoty Metylmetakrylát Základní způsoby zpracování plastických hmot Chyby při zhotovování pryskyřičných protéz a jejich příčiny Biologické vlastnosti pryskyřičných protéz Klasifikace polymetakrylátových plastických hmot (PMMA) užívaných v protetice Korunková PMMA Bazální PMMA Způsoby zpracování PMMA LISOVACÍ TECHNIKA teplem polymerující pryskyřice LICÍ TECHNIKA teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice VSTŘIKOVACÍ TECHNIKA pryskyřic VOLNÁ MODELACE teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice Kompozitní materiály Fotokompozitní materiály Umělé pryskyřičné zuby Neakrylátové plastické hmoty Měkké (rezilientní) plastické hmoty Adhezivní plastické hmoty Opákní plastické hmoty KERAMICKÉ HMOTY Složení a výroba keramických hmot Vypalovací proces a vlastnosti keramických hmot Plášťové keramické korunky Napalovaná keramika metalokeramika Umělé keramické zuby Keramické můstkové fazety Litá a lisovaná keramika CAD/CAM technologie KOVY A JEJICH SLITINY Vlastnosti kovových prvků Krystalická struktura kovů

4 6.3.3 Tváření kovů Pohlcování plynu čistými kovy Fyzikální a chemické vlastnosti kovů Tavení čistých kovů Slitiny kovů Tavení slitiny Vlastnosti slitin Protetické slitiny kovů Zlaté slitiny Typy a vlastnosti zlatých slitin Zlatoplatinové slitiny Zlatopaládiové slitiny Plech a drát ze zlatých slitin Zlaté slitiny české výroby Stříbrné slitiny Stříbropaládiové slitiny Stříbrocínové slitiny Slitiny obecných kovů Chromkobaltové slitiny Chromniklové slitiny Nerezavějící ocel Lehce tavitelné slitiny Laboratorní zpracování kovových slitin Licí technika Licí forma Vyhřátí formy a odlití Odlévání velkých odlitků Defekty odlitků Spájení Pájky Spájecí prostředky Sváření Moření Tepelné ošetření slitin Elektrochemická koroze IMPLANTAČNÍ MATERIÁLY DRUHY KOVŮ A JEJICH SLITINY K VÝROBĚ IMPLANTÁTŮ DRUHY IMPLANTÁTŮ VE STOMATOLOGII SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ZDROJE ILUSTRACÍ A FOTOGRAFIÍ

5 1 Úvod Protetická technologie je předmět zabývající se teorií, která souvisí s praktickou částí předmětu Zhotovování stomatologických protéz. Protetická technologie se zabývá také stomatologickými materiály, jejich výrobou a vlastnostmi. Pokud není dobrá znalost stomatologických materiálů a postupů, nemůţe se obnovovat porušené ţvýkací ústrojí ani se nemohou vyrábět různé zubní protézy (malé umělé korunky ani velkou celkovou protézu). Zubní technici, zubní lékaři nebo jejich zdravotní sestry musí velmi dobře znát, jak s materiály pracovat a jak tyto materiály pouţívat. Materiály se rychle vyvíjejí, stále je třeba se učit. Vzdělávat se v našem oboru je důleţité i po dostudování a získání maturity. Obr. 1 Protézy v historii 1.1 Stručný historický vývoj (obr. 1) K nejstarším materiálům patří zlato. Začalo se pouţívat v protetice v 10. století před naším letopočtem. Ještě před tím se pouţívaly umělé zuby lidské nebo zvířecí, upevněné do úst ligaturami (obr. 2) ze zlatých drátů nebo fixované plechovými obroučkami (obr. 3). Tento způsob přetrval aţ do novověku. První umělé porcelánové zuby se uţívaly od 18. století. První otiskovací hmota pečetní vosk se pouţívala od roku První pryskyřičné zuby se začaly uţívat od 40. let 20. století. Obr. 3 Zuby se zlatými obroučkami Dříve se uţívalo hodně zlata, dnes se pouţívá zlata méně, protoţe byly objeveny slitiny obecných kovů. Jsou méně nákladné, pevnější a tvrdší neţ zlaté slitiny. Vývoj materiálu je velice sloţitý na biologickou snášenlivost slitin (nevhodné jsou kovové prvky jako nikl, beryllium a kadmium). Keramické hmoty se dočkaly v posledních 30. letech 20. století velkého rozšíření vakuové pálení a aluminové porcelány metalokeramika (vysoký stupeň dokonalosti). Plastické hmoty (plasty) se vyvíjejí od jednoduchých metylmetakrylátů k dokonalým volná modelace, licí technika pryskyřic a nejnovější světlem polymerující kompozita. Obr. 2 Zuby se zlatou ligaturou 1.2 Základní rozdělení stomatologických materiálů Obr. 4 Tvrdá sádra Stomatologické materiály jsou materiály, které se pouţívají na zhotovování zubních náhrad. Stomatologické materiály se rozdělují na: pomocné materiály (vedlejší) hlavní materiály Obr. 5 Horní situační model pozitiv 5

6 Pomocné materiály jsou materiály, které se pouţívají při zhotovovaní stomatologických náhrad. Vedlejší materiály pomáhají pouze při zhotovování zubních náhrad. Z vedlejších materiálů se vůbec nezhotovují nové zuby. Druhy pomocných materiálů: sádra (obr. 4) otiskovací hmoty modelové materiály (obr. 5) modelovací materiály (obr. 6) formovací hmoty izolační prostředky (obr. 7) brusné a leštící prostředky Obr. 6 Voskový model zubů Hlavní materiály jsou materiály, ze kterých se zhotovují stomatologické náhrady. Druhy hlavních materiálů: Obr. 7 Alginátový roztok plastické hmoty (plasty) pryskyřičné korunky, pryskyřičné můstky, pryskyřičné protézy, pryskyřičné zuby keramické hmoty keramické korunky, keramické můstky, keramické zuby kovy a jejich slitiny kovové korunky, kovové můstky, kovové protézy, kovové zuby 1.3 Základní vlastnosti protetických materiálů Vnitřní struktura látek určuje jejich základní vlastnosti. Atomy nebo molekuly v uţívaných tuhých látkách mají pravidelné uspořádání (krystaly a jiné vlastnosti) nebo nepravidelné uspořádání (amorfní beztvaré). Krystalické hmoty jsou tvrdší, pruţnější a při tlaku pevnější neţ látky amorfní. Amorfní látky při zahřívání měknou postupně a stávají se plastickými. Krystalické látky mají naopak výrazný bod tání, náhle ztekutí. Důleţité vlastnosti protetických materiálů: vlastnosti chemické sloţení, odolnost proti vlivům prostředí, rozpustnost vlastnosti fyzikální bod tání, bod varu, měrná hmotnost, vodivost, tepelná roztaţnost vlastnosti biologické vlastnosti mechanické pruţnost, tvrdost, plastičnost, odolnost proti odrazu, houţevnatost Nejvýznamnější vlastností pro přesnost práce v laboratoři je tepelná roztaţnost u hlavních i pomocných materiálů. Kaţdý materiál má vlastní tepelnou roztaţnost. Materiál se v teple roztahuje tomu se říká expanze. V chladném prostředí se naopak smršťuje, tomu se říká kontrakce. Při práci s materiály (v zubní laboratoři) se musí dodrţovat jejich minimální objemové změny. Není jednoduché vyrovnávat vznikající rozdíly, protoţe změny probíhají často proti sobě. 6

7 Mechanická odolnost protetických materiálů Mechanická odolnost je rozhodující pro uţití a indikaci důleţitá je pevnost v tahu, tlaku a ohybu. Napětí stoupá pomalu a rovnoměrně. Čím více se materiál pouţívá, tím více se mění. Kdyţ se materiál nechá v klidu, vrátí se do původního stavu a tvaru. Zůstane-li déle v napětí (překročí-li se mez pevnosti), tvar se zdeformuje, můţe prasknout nebo se přetrhnout. Tvrdost protetických materiálů Tvrdost protetických materiálů informuje o odolnosti proti porušení povrchu vrypem, otěrem, řezáním a podobně. Biologická zkouška protetických materiálů Biologická zkouška protetických materiálů je předepsána u všech materiálů, které jsou kompatibilní ve styku s tkáněmi dutiny ústní, od otiskovacích hmot aţ k materiálům hlavním. Biologická zkouška se musí zkoumat na pokusných zvířatech a/nebo na tkáňových kulturách, protoţe je třeba, aby byl materiál k ústní dutině biotolerantní. Bez zkoušek biotolerance protetických materiálů se jiţ v moderní době nelze obejít. Poměrně rychle se můţe zásluhou biologické zkoušky zjistit toxicita a případný sklon k nádorovému dráţdění tkání. 1.4 Základní schéma laboratorního postupu (obr. 8) otisk lékaře od pacienta negativ situace z otiskovacích hmot Obr. 8 Laboratorní schéma zubní technik potřebuje modely otisku od lékaře, vytvoří pozitiv model situace z modelových materiálů na modelu situace se udělá model protézy z modelovacích materiálů (některý model protézy se dává ke zkoušce pacientovi do úst; je zhotoven z modelovacích materiálů) model protézy z modelovacích materiálů je potřeba nahradit Obr. 9 Licí forma s keramickým kelímkem 7

8 některým z hlavních materiálů, pouţijí se formovací hmoty, ve formě vznikne dutina (obr. 9), ta se naplní hlavním materiálem (plastické hmoty, některé druhy keramických hmot nebo kovové slitiny), hotová protéza se po vyndání z formy opracuje pomocnými materiály provádí se moření, broušení, leštění úplně hotová protéza se nasadí pacientovi do úst začlenění do ţvýkací dutiny Dva základní způsoby při výrobě protéz: podle modelu protézy model protézy se můţe zhotovit přímým způsobem přímo v ústech nebo nepřímým způsobem na modelu situace bez modelu protézy (tzv. bezprostředně) protéza se modeluje přímo z hlavního materiálu opět přímým nebo nepřímým postupem Zubní technik se zubním lékařem musí spolupracovat v ordinačních i laboratorních fázích. Práce zubního lékaře a zubního technika je na sobě závislá a navzájem se velmi prolíná a podmiňuje. Zesiluje se kladný léčebný význam kaţdé protézy. 8

9 2 Zařízení protetické laboratoře Umístění a rozsah laboratoře je individuální. Přesto stále platí některá základní pravidla, která by měla být dodrţena. Laboratoř mívá několik oddělených místností na nečisté práce i na práci specializovanou (polymerace plastických hmot, zpracování keramických hmot, lití kovových slitin, sádrovnu, leštění, další zpracování chromkobaltových slitin nebo ortodontických aparátů). Obr. 10 Osvětlení Místnost má být velká a světlá, bez přímého slunečního světla. Na jednoho technika je potřeba 2 m 2 plochy a 13 m 2 vzdušného prostoru. Podlaha má být beze spár, protiskluzová, jednobarevná, stěny ve spodní části do výšky 1,5 m chráněny nátěrem nebo dlaţdičkami. Umělé světlo (obr. 10) by mělo být kombinované stropní a stolní. Stolní lampy jsou nejlepší s pohyblivými rameny, dobře aretovanými v kaţdé poloze. Pracovní stůl (obr. 11) je určený k práci vsedě výška mezi 80 a 85 cm, má mít hladkou, tvrdou, nehořlavou a nevodivou pracovní desku. Vlastní uspořádání pracovního stolu je individuální, podle Obr. 11 Pracovní stůl výrobce. Pracovní stůl je vybaven vhodnou anatomickou pojízdnou sedačkou. Má zásuvky na nástroje, na materiály, ve střední části je prostor na odpadky. Nezbytné je, aby na stůl byl vyveden stlačený vzduch z kompresoru a připojen malý odsávací box (obr. 12) buď k vysavači, nebo k centrálnímu odsávání. Obr. 12 Odsávač prachu V sádrovně je umístěn sádrovací stůl (obr. 13), je vyšší a má plechovou desku. Uprostřed je otvor na odpady. Má zásuvky na sádru. Na kraji desky má být dřevěná lišta, která má zabránit, aby sádra nepadala na zem. Na stole je upevněn vřetenový nebo hydraulický lis. V místnosti se dále nacházejí další pomocné stoly se zásuvkami na různé materiály a na stolech jsou různé laboratorní přístroje. Všechny vodovodní dřezy by měly být opatřeny lapačem (obr. 14) sádrových zbytků. Důleţitý je dokonalý a bezpečný přívod elektrického proudu, plynu, stlačeného vzduchu a centrálního odsávání. Obr. 13 Sádrovací stůl Obr. 14 Lapač Nezbytná je i digestoř na účinné odsávání pachů z místností digestoř odsává znečištěný vzduch z vypalovací pece nebo zplodiny při práci s kyselinou. 2.1 Laboratorní přístroje Technická vrtačka Má elektrický motor s velkou taţnou silou a vysokým rotačním momentem (obr. 15). Můţe se regulovat počet otáček asi od 800 do , dokonce aţ otáček za minutu (u novějších typů). Na vrtačku se mohou nasadit technické násadce (obr. 16). Jedná se spíše o zastaralý typ. V moderních laboratořích se vyskytuje mikromotorová technická vrtačka (obr. 17). Má vlastní mikromotorek v násadci, má Obr. 15 Technická vrtačka 9

10 Obr. 16 Násadce k technické vrtačce vyšší otáčky, a to aţ za minutu. Je bezhlučná a bezvibrační, má snadno ovladatelné násadce s mikromotorem. Nejmodernější je však turbínová vrtačka, pracuje při spotřebě vzduchu okolo 50 litrů za minutu s tlakem 0,3 0,4 MPa. Má nejvyšší počet otáček, aţ za minutu. Vrtačky jsou na pracovním stole buď zavěšeny, nebo uloţeny na pracovní ploše uvnitř stolu. Moderní vrtačky mají přesnou regulaci otáček, ovládají se kolenním nebo noţním spínačem. Obr. 18 Elektrická leštička Elektrická leštička (obr. 18) Je horizontálně uloţený výkonný elektromotor. Na prodlouţenou hřídel se mohou nasadit různé leštící prostředky. Má dvě rychlosti (1 500 nebo otáček za minutu). Leštičky jsou obvykle uloţeny v oddělené místnosti a jsou postaveny na stole s odsávacím zařízením. Po obou stranách mají na sobě sklopné ochranné kryty. Obr. 17 Mikromotor s manuálním ovládáním Rychloběţná elektrická bruska (obr. 19) Slouţí k opracování kovových slitin. Má vyšší počet otáček, aţ za minutu. Má ochranné kryty, vlastní osvětlení a odsávací zařízení. Obr. 19 Rychloběţná elektrická bruska Obr. 20 Ořezávačka sádrových modelů Ořezávačka sádrových modelů (trimmer) (obr. 20) Má na hřídeli elektromotoru velký brusný kotouč (je uloţen v ochranném krytu). K výřezu v krytu, opatřenému pevným podstavcem, se dávají modely, sádrový prach je splavován proudem vody. Elektrický mísící přístroj (obr. 21) K přípravě směsi sádrových nebo formovacích hmot se pouţívá elektrický mísící přístroj. Míchání probíhá ve speciálním kelímku, počet otáček je okolo 350 za minutu, v míchačce se nachází odsávací zařízení (účinnost 95 98%). V míchačce lze dosáhnout lepší kvality směsi bez bublin. Obr. 21 Elektrický mísící přístroj Obr. 22 Elektrický vibrátor Elektrický vibrátor (obr. 22) Pouţívá se k plnění hmoty do otisků, do forem nebo kyvet, vibrátor je s regulovatelným rozsahem a frekvencí kmitů. Maximální počet kmitů bývá za minutu. Pískovač (obr. 23) Je účinný na čištění zbytků zatmelovací hmoty z odlitků kovových slitin. Také čistí kovové konstrukce před napalováním keramiky. Princip všech pískovačů je stejný. Do utěsněné skříňky opatřené okénkem a vnitřním osvětlením proudí tryskou stlačený vzduch se speciálním pískem, pod který se vkládá opracovávaný předmět. Drţí se ho buď v rukavici, nebo v kleštích s gumovou manţetou. Stlačený vzduch má tlak 0,4 0,6 MPa. Obr. 23 Pískovač 10

11 Elektrolytická leštička (obr. 24) Pouţívá se k povrchové úpravě kovových konstrukcí snímatelných protéz. Pracuje na galvanoplastickém principu, odstraňuje mikroskopické nerovnosti. Pouţívá se zde stejnoměrného proudu (0 12V, 0 12A, u některých aţ 50A). Má anodu (připevněný odlitek) a katodu (válec). Některé typy mají elektrolyt (tekutina anorganická kyselina). Musí se dodrţovat bezpečnostní předpisy. Parní přístroj (obr. 25) Na čištění různých výrobků se pouţívá parní přístroj, který tryskající párou velmi jemně očistí odlitek. Obr. 24 Elektrolytická leštička Obr. 25 Parní přístroj Dublovací přístroj (obr. 26) Je velká nádoba různého tvaru na zahřívání dublovacích hmot s termostatem. Má i míchací zařízení a výstupní ventil na plnění roztavené dublovací hmoty do dublovací kyvety. Obr. 27 Přístroj pro vyplavování vosku Přístroj pro vyplavování vosku (obr. 27) Je přístroj pro vyplavení vosku z kyvety. Má vlastní oběh vody a vosk se odstraňuje jemnou teplou sprchou. Vodní polymerátor (obr. 28) Slouţí k polymeraci lisovaných korunkových i bazálních pryskyřic ve vodní lázni podle přesného časového a tepelného reţimu. Hydropneumatický polymerátor (obr. 29) Je jako vodní polymerátor, ale pracuje i na bázi tlaku. Je vhodný pro volně modelovatelné pryskyřice. Polymerace, většinou ve vodní lázni nebo páře, probíhá kolem 100 C s tlakem do 0,6 MPa a trvá asi 15 minut. Obr. 26 Dublovací přístroj Obr. 28 Vodní polymerátor Obr. 29 Hydropneumatický polymerátor IVOMAT Světelný polymerátor (obr. 30) Slouţí pro vytvrzování fotokompozitních materiálů polymerujících světlem. Má tvar malé skříňky s vnitřním prostorem. Má světelnou energii (můţe mít aţ 8 xenových lamp). Délka polymerace je určena návodem pro zpracování pouţité pryskyřice. Skoro všechny přístroje vyţadují regulaci tlaku, teploty, času, otáček, napětí a proudu, mají příslušné regulátory a indikátory, u novějších typů se obvykle nacházejí na displeji. Obr. 30 Světelný polymerátor Obr. 31 Vřetenový lis Lis na kyvety Vřetenové lisy (obr. 31) jsou menší, mohou dosáhnout maximálního tlaku 300 MPa. Modernější jsou hydraulické lisy (obr. 32), mohou dosáhnout aţ 750 MPa. Paralelometr (obr. 33) Je nejdůleţitější přístroj uţívaný při výrobě kovových konstrukcí částečně snímatelných protéz. Paralelometr je nutný k určení směru nasazování protéz, k vyhledávání a vyuţití podsekřivých míst pro konstrukci spon. Existuje několik typů, většinou se pouţívají ty s nepohyblivým naklonitelným podstavcem pro model a volně Obr. 32 Hydraulický lis 11

12 pohyblivým svislým ramenem. K paralelometru patří různá příslušenství, například zařízení pro měření hloubky podsekřivin, různé ořezávače vosku, kovové analyzační tyčinky. Nejsloţitější paralelometry (obr. 34) mají dvě aţ tři pohyblivá ramena, která umoţňují fixaci násadců k provádění frézovací techniky. Obr. 33 Jednoduchý paralelometr Přístroj na tlakové formování fólií z plastických hmot Pracuje s tlakem vzduchu okolo 0,4 MPa. Z fólií se formují čepičky pro modelaci korunek, báze skusových šablon, individuální lţičky. Fólie různé tloušťky se v přístroji nahřejí a tlakem vzduchu se formují na situační model. Termostatický zásobník (obr. 35) Je přístroj na zahřátí vosku, v tomto přístroji jsou malé vaničky na roztavení vosku. Slouţí k přípravě voskových kapniček. Má regulátor na ohřátí. Obr. 34 Paralelometr s frézovací technikou Obr. 35 Termostatický zásobník Dalšími přístroji jsou například různé spájecí a svářecí stolky, pájecí hořáky s mikroplamenem, přístroje k dekyvetaci (oddělení formy a hmoty) protéz a odlitků. 2.2 Tepelná zařízení Tepelná energie se nyní v laboratoři zajišťuje pomocí elektrického proudu a spalování hořlavých plynů nebo par. Pouţívá se plyn, zemní plyn je dodáván centrálně, méně často se pouţívá propan-butan stlačený v láhvích a výjimečně acetylén v ocelových tlakových láhvích. Základním hořákem je Bursenův hořák (obr. 36) zde hoří směs plynu se vzduchem, hoří typickým plamenem, v plameni jsou různé tepelné vrstvy: a) první nejmenší vrstva chladná vrstva směsi plynu a vzduchu b) druhá vrstva nad ní výrazně svítivá redukční vrstva od uhlíků c) třetí vrstva neutrální spalovací vrstva, má nejvyšší teplotu, vyuţívá se k tavení a spájení d) čtvrtá vrstva oxidační vrstva, nehodí se k uţití Obr. 36 Bursenův hořák Podle popsaného způsobu jsou upraveny základní laboratorní kahany (obr. 37) na pracovním stole kaţdého technika. Technik můţe regulovat niţší spotřebu plynu jednoduchým překlopením raménka. Upravený Bursenův hořák je tzv. Fletcherova pistole, funguje stejně jako laboratorní kahan, ale plyn se spaluje se stlačeným vzduchem. Uţívá se k tavení nízkotavitelných kovových slitin, můţe dosáhnout aţ 1200 C. Dříve se uţívalo k tavení vysokotavitelných kovových slitin elektrického oblouku (zařízení ze dvou uhlíkových elektrod o průměru 1,5 cm a velkým elektrickým proudem). Oblouk se vytvořil dotykem a dosahoval maximálních teplot 3000 aţ 4000 C. Obr. 37 Laboratorní kahan 12

13 Přístroj na bodové sváření Vyrábí se jako mikrosvářecí přístroj pro pouţití zejména při výrobě fixních ortodontických náhrad. Sváří se mezi měděnými elektrodami. Svářený kov se přivede do plastického stavu a tlakem elektrod se spojí. Přístroj na tavení na bázi vysokofrekvenční indukce (obr. 38) V současné době se tento přístroj nejvíce pouţívá k tavení všech druhů kovových slitin. Slitiny se taví v ţáruvzdorném kelímku a potřebné teplo se vyvíjí vířivými proudy, které vzniknou ve slitině po nasunutí indukční cívky na tavící kelímek. Obr. 38 Přístroj na tavení na bázi vysokofrekvenční indukce Předehřívací (vypalovací) pec (obr. 39) Pouţívá se k vyhřívání licích forem, můţe se naprogramovat na určitou teplotu, rychlost i způsob ohřevu. Má displej a odsavač par. Je vyhřívána odporovým drátem a je keramicky izolována. Sušicí pec (obr. 40) Je nastavena na niţší teplotu, slouţí k vysoušení pracovních nebo licích situačních modelů a licích forem. Obr. 39 Vypalovací pec Pec na vypalování keramických hmot (obr. 41) Funguje jako předehřívací (vypalovací) pec, ale z této pece lze i čerpat vzduch, a to proto, aby určité fáze vypalování Obr. 40 Sušicí pec probíhaly ve vakuu. Moderní typy jsou plně automatické, programovatelné a všechny funkce lze kontrolovat digitálně. Maximálně dosaţitelné teploty se pohybují do 1200 C. Licí přístroje Licí přístroje slouţí k odlévání všech druhů kovových slitin, zajistí plnění licích forem. Dělí se na odstředivé, tlakové a podtlakové. Obr. 41 Keramická pec Odstředivý přístroj (obr. 42) Je nejrozšířenější a nejspolehlivější. Předehřátá forma se dá do přístroje. Kov se roztaví, po roztavení slitiny se forma začne otáčet rotačním způsobem a odstředivá síla do formy vlije kov. Nejprimitivnější přístroj je ruční licí prak. Je to jediný pouţívaný přístroj, ve kterém se taví kov v licí prohlubni, je spolehlivý, ale struktura odlitku je nekvalitní. Mechanický licí přístroj je dokonalejší a vyrábí se ve velkém mnoţství, existuje i několik typů. Má vlastní rotující rameno, na jednom konci má prostor Obr. 42 Odstředivý licí aparát pro vloţení předehřáté formy a tavící kelímek, na druhém konci je závaţí. Pohon ramene je buď pérový, nebo motorový. Kovová slitina se roztaví v přístroji, ve kterém jsou zabudovány indukční či odporové zdroje tepla. Obr. 43 Tlakový licí aparát Tlakový a podtlakový přístroj (obr. 43) Je méně rozšířený. Po roztavení kovové slitiny se z předehřáté formy vysaje vzduch a zbytky dalších plynů, nízkým přetlakem se zavede roztavená slitina do formy a vysokým tlakem se zajistí její vyplnění. 13

14 2.3 Artikulační přístroje Artikulační přístroje (obr. 44) se uţívají v laboratoři k reprodukci čelistních vztahů zaregistrovaných či zrekonstruovaných u pacienta. Na artikulační přístroje jsou kladeny poţadavky, aby co nejpřesněji napodobily funkci lidského čelistního aparátu, proto se nazývají čelistní simulátory. Artikulační přístroje mají horní a dolní ramena spojena klouby. Vertikální a horizontální pohyby se provádějí horním ramenem, dolní rameno slouţí jako podstavec. Když je kloubní hlavička na horním rameni a kloubní jamka na dolním rameni typ artikulátoru se jmenuje non-arcon. Pokud je tomu jako u skutečného čelistního kloubu (hlavička na dolním a jamka na horním rameni) jde o typ artikulátoru arcon. Artikulátory se rozdělují na: Obr. 44 Artikulační přístroj přístroj neadaptibilní přístroj šarnýrový s fixní kyvnou osou, nazývá se OKLUDOR (obr. 45); přístroj s kondylovou dráhou a registrací řezákového vedení dříve průměrný artikulátor (obr. 46) přístroj poloadaptibilní (obr. 47) je více funkční neţ přístroj neadaptibilní, lze zde nastavit například podélný sklon kloubní dráhy, řezákové vedení nebo Bennetův trojúhelník přístroj plně adaptabilní (obr. 48) zvaný gnatologický, je artikulátor k zaznamenání individuálních pohybů kondylů nebo celé mandibuly, je velmi sloţitý a precizní, udělá se přesná kopie, zaznamená se pohyb čelisti u pacienta Obr. 45 Okludor Obr. 46 Jednoduchý artikulátor Obr. 47 Průměrný artikulátor Obr. 48 Individuální artikulátor 2.4 Laboratorní nástroje a pomůcky Gumový kelímek (obr. 49) na míchání sádry, otiskovacích hmot, formovacích hmot kovovou nebo umělou zaoblenou lopatkou špachtle. Obr. 50 Skleněná miska s tyčinkou Skleněná miska se skleněnou tyčkou (obr. 50) na míchání pryskyřičných hmot, tvorba pryskyřičného těsta. Pilka a nůţ na sádru (obr. 51) na úpravu podstavce situačních modelů a k dělení modelu se pouţije jemně listová pilka o tloušťce 0,12 mm. Obr. 49 Gumový kelímek a špachtle Obr. 52 Dvoudílná a čtyřdílná kyveta Kyveta (obr. 52) k přípravě forem na lisování plastických hmot, je to rozkládací pouzdro ze dvou nebo čtyř dílů. Korunková je dvoudílná a protézová je Obr. 51 Pilka a sádrovací noţe čtyřdílná. Skládá se z horního a dolního dílu, které do sebe přesně zapadají výběţky. 14

15 Třmen na kyvetu (obr. 53) po slisování je nutné kyvetu sevřít do třmenu, je to kovový rám s jedním šroubem pro jednu aţ tři kyvety. Obr. 53 Třmeny Obr. 55 Dublovací kyvety Obr. 57 Lekrony Obr. 59 Štípací kleště Licí obroučka (krouţek) (obr. 54) má různou velikost pro přípravu licích forem, je z oceli, dává se do něj přetvar licích prohlubní, plastové licí čepy. Dublovací kyveta (obr. 55) kovová nebo plastová nádobka. Je dvoudílná nebo s odnímatelným dnem a víkem. Otvorem ve víku se odlévá dublovací hmota k přípravě licího modelu. Modelovací nůţ (obr. 56) malý a velký slouţí k modelaci. Lekron (obr. 57) modelovací nůţ na jemnou modelaci. Kleště kramponové (obr. 58) univerzální kleště. Štípací kleště (obr. 59) kleště na štípání drátů. Sponové kleště (obr. 60) slouţí k ohýbání drátu k tvorbě spon. Pinzeta (obr. 61) kovová nebo opatřená hroty ze skel pro vkládání odlitků do kyselin při moření. Obr. 54 Kovové krouţky s keramickým páskem Obr. 56 Malý a velký modelovací nůţ Obr. 58 Kramponové kleště Obr. 60 Sponové kleště Obr. 61 Pinzeta Otiskovací lţíce (obr. 62) konfekční pouţívá se v ordinaci pro otiskování v ústech. Je kovová nebo plastová. Všechny lţíce se vyrábějí buď s plnými stěnami (pro otiskovací sádru a kompoziční hmoty) nebo perforované (pro silikonové otiskovací hmoty a alginátové otiskovací hmoty). Zhotovují se v základních velikostech (horní čelist 1 4 a dolní čelist 1 3). Obr. 63 Repoziční skříňka Obr. 62 Otiskovací kovové konfekční lţíce Repoziční skříňka (obr. 63), vodicí čep (obr. 64) a retenční krouţek (obr. 65) jsou důleţité pomůcky k přípravě dělených situačních modelů. Obr. 64 Vodicí čepy Obr. 65 Retenční krouţky 15

16 3 Pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v protetické laboratoři Pracovní podmínky v laboratoři nejsou vţdy ideální, často je to i práce riziková. Ovzduší v laboratoři je znečišťováno prachem z brusných, leštících, ale i opracovávaných materiálů. Důleţitým poţadavkem je proto odsávání prachu (obr. 66), a to všude, i u pracovního místa. Například při polymeraci, sušení, odlévání a moření se uvolňují zplodiny do ovzduší. Proto je důleţité mít v laboratoři dokonalou vzduchotechniku. Jestliţe je vzduchotechnika špatná, stará nebo nefunkční, zubní technik můţe dostat nejen onemocnění horních cest dýchacích, ale i silikózu (zaprášení oxidem křemičitým) a silikatózu plic (zaprášení plic prachem silikátů). Vlivem rozptýleného prachu a dalších chemických látek můţe docházet k přecitlivělosti (alergizaci) organismu na škodliviny, v místě styku s kůţí to můţe být kontaktní přecitlivělost kůţe (alergie). Obr. 67 Pracovní oblečení Při pouţívání rotačních elektrických přístrojů musí zubní technik dodrţovat bezpečnostní opatření, aby předešel závaţným úrazům. V laboratoři pracuje technik s otevřeným ohněm, proto zde platí přísné protipoţární předpisy. Zubní technik musí také dodrţovat základní hygienické normy kaţdý pracovník musí mít pracovní oblečení (obr. 67) a být poučen o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, musí být chráněn před infekcí (virové kapénkové infekce, hepatitida B, HIV a AIDS), je povinen hygienicky očistit protetickou práci, která je přenášena z ordinace do laboratoře. Pouţívá stejné ochranné pomůcky jako ošetřující lékař gumové rukavice, ochranný štít, roušky (obr. 68), ochranné brýle (obr. 69). Obr. 69 Ochranné brýle Obr. 66 Odsávací přístroj Obr. 68 Ochranná rouška Protetický výrobek se dezinfikuje (obr. 70) 0,2% roztokem chlorhexidinu po dobu 10 minut ve všech pracovních fázích. Alginátové otisky se pouze oplachují. Také zubní technik musí dezinfikovat kaţdý protetický výrobek, který odevzdává z laboratoře do ordinace. Je to v zájmu ochrany pacienta. Obr. 70 Dezinfekce otisku 16

17 4 Pomocné materiály Pomocné materiály se uţívají v celém procesu výroby, oprav, nebo úprav protéz. Mezi pomocné materiály patří: základní materiály pro výrobu: materiály otiskovací materiály modelové materiály modelovací materiály formovací materiály k opracování a úpravě vznikající protézy nebo jejího modelu: materiály preparační materiály brusné materiály leštící materiály izolační materiály mořící materiály spájecí Nejdůleţitějším a nejpouţívanějším pomocným materiálem je sádra. 17

18 4.1 Sádra Sádra je pomocný a univerzální materiál, ve stomatologické laboratoři se však pouţívá nejvíce. Podle pouţití patří do několika skupin otiskovacích hmot například do otiskovacích, modelových a formovacích hmot. Pouţívá se k přípravě pracovních modelů (obr. 71) a forem (obr. 72). Základní surovina, sádrovec (obr. 73), ze které se sádra vyrábí, se vyskytuje po celém světě. Je levný, dobře se zpracovává. Obr. 71 Modely situační Výroba, sloţení a vlastnosti sádry Sádrou se označuje výrobek, který se získává zahřátím přírodního nebo umělého sádrovce na takovou teplotu, při které ztrácí vodu. Sádrovec je dihydrát síranu vápenatého CaSO4. 2 H2O. Přírodní sádrovec je bezbarvý aţ našedlý. Ve stomatologické laboratoři se uţívá jen čistý sádrovec. Obr. 73 Sádrovec U nás se sádrovec nachází ve Slezsku. Je znečištěný, vhodný pro stavební práce. Existuje i umělý sádrovec, je to odpad v chemickém průmyslu. Po zpracování přírodního nebo umělého sádrovce vznikají dva typy zpracované sádry ve dvou formách alfa a beta polohydrát. Liší se způsobem výroby a vlastnostmi. Alfa polohydrát se vyrábí mokrou dehydratací, pod tlakem v autoklávech. V autoklávech vyhřátých parou na 130 C probíhá dehydratace. Za 4 hodiny se dosáhne tlaku 0,4 0,5 MPa. Hotový alfa polohydrát se pak ihned suší při 105 C, následně se rozmele na jemný prášek. Beta polohydrát se vyrábí suchou dehydratací. Rozemletý sádrovec se pálí v otevřených nádobách při teplotách mezi C. Krystalky sádrovce se poruší unikající párou z krystalové vody. Vzniká tak stomatologická alabastrová sádra. Zpracování umělého chemického (syntetického) sádrovce je sloţitý proces, musí se předem zbavit flotací organických i anorganických nečistot, a pak v autoklávu dehydratovat Rehydratace (tuhnutí) sádry Obr. 72 Sádrová forma Tuhnutí sádry je proces, při kterém dojde po smíchání sádry s vodou ke ztvrdnutí. Po rozmíchání prášku sádry s vodou tuhne směs zpočátku na mazlavou, později na tvrdou hmotu. Rehydratace sádry je exotermická reakce a sádra se při ní zahřívá. Rychlost tuhnutí lze ovlivnit různými způsoby. Rychlejší tuhnutí sádry přidá se sůl nebo teplá voda do 40 C, ale u chemické sádry se vyšší teplotou tuhnutí prodluţuje. K rychlejšímu tuhnutí sádry napomáhá také intenzivnější a rychlejší míchání sádry. Pomalejší tuhnutí sádry přidá se například ţelatina nebo agar. Pomalejší tuhnutí sádry můţe způsobit také krev na otisku. Účinným zpomalovačem je borax, chlorid sodný nad 3%, ale také nízká teplota vody. 18

19 Při tuhnutí sádra zvětšuje svůj objem (expanze). Při míchání, až do úplného ztuhnutí se sádra roztahuje, poté se smršťuje, když se ze sádry vypařuje voda. Expanze probíhá rovnoměrně a rozpínající se sádra stlačí kaţdý elasticky otiskovací materiál. Během sedmi dnů v laboratoři za normální teploty a vlhkosti sádrový model kontrahuje aţ o 0,04%. Pevnost ztuhlého a suchého sádrového modelu je závislá na jeho hustotě a porózitě nebo uţitém poměru vody a sádry. Přebytečná voda zůstává v pórech modelu, tím sniţuje jeho pevnost. Po vyschnutí modelu pevnost stoupá. Čím méně vody se pouţije, tím je sádra pevnější a tvrdší. Po vyplnění hydrokoloidního otisku sádrou musí být model sejmut za 40 minut, jinak by se rozlámal Stomatologické druhy sádry Hlavní poţadavky na kvalitu sádry: objemová stabilita dostatečná manipulační doba přesná reprodukce detailů ţádné dodatečné změny po ztuhnutí způsobené kontaktem s otiskovacím materiálem hladký, neporézní povrch dostatečná pevnost v tlaku a ohybu dostatečná tvrdost ke spolehlivému zabránění odření při manipulaci s kovovými odlitky Sádra se rozděluje na čtyři třídy: I. třída (otiskovací sádra) II. třída (alabastrová sádra) III. třída (tvrdá sádra) IV. třída (kamenná sádra) I. třída (otiskovací sádra) Otiskovací sádra (obr. 74) je beta polohydrát, je jednou z nejpřesnějších a nejlevnějších otiskovacích hmot. Pouţívá se na otiskování bezzubých čelistí a také na zasádrování modelů situace do artikulátorů a okludorů. Připravuje se bez odměřování vody, prášek se sype do vody. Do úst se aplikuje sádra v plnostěnných kovových konfekčních otiskovacích lţičkách. Většinou je zabarvena do růţova. Jméno tohoto typu sádry je EFEKTOR. Obr. 74 Otiskovací sádra II. třída (alabastrová sádra) Alabastrová sádra (obr. 75) je beta polohydrát. Je vhodná pouze k přípravě orientačních situačních modelů a k zasádrování modelů situace do artikulátorů a okludorů. Směs na míchání se připraví odhadem sypáním sádry do vody. Směs pro modelovou sádru se připravuje smícháním přesného poměru 1:1 (voda : prášek alabastrová a tvrdá sádra). Namíchané těsto je tuţší. Do otisku se dá pomocí vibrační techniky. Obr. 75 Alabastrová sádra 19

20 III. třída (tvrdá sádra) Tvrdá sádra (obr. 76) je alfa polohydrát. Je tvrdší neţ alabastrová sádra. Je vhodná na antagonální modely a na přípravu pracovních situačních modelů při výrobě konstrukčně jednodušších částečných snímatelných náhrad. Pro tvrdou sádru se pouţívají také termíny MRAMORIT, HYDROKAL IV. třída (kamenná sádra) Obr. 76 Tvrdá sádra Kamenná sádra (obr. 77) je alfa polohydrát. Je to nejtvrdší sádra ze všech druhů sádry. Je vhodná pro pracovní situační model (obr. 78) při výrobě fixních náhrad, a také pro kovové konstrukce snímatelných náhrad. Je draţší, musí se s ní šetřit. Podstavec se vyrábí z tvrdé sádry, kamenná sádra se pouţije jen pro pracovní část modelu. Jiné uţívané termíny jsou STONE [stoun] a DENZIT. Obr. 77 Kamenná sádra Obr. 78 Dělený model 20

21 4.2 Otiskovací hmoty Otiskovací hmoty (obr. 79) se pouţívají k otiskování situací v ústech po preparaci. Začíná tak výroba protézy. Otiskovací hmoty mají dva způsoby tuhnutí: tuhnutí chemickou reakcí chemoplastické tuhnutí fyzikálním pochodem (ochlazením) termoplastické Rozdělení otiskovacích hmot podle stavu po vyjmutí z úst: tuhé rigidní pruţné elastické Obr. 79 Otiskovací hmota Rozdělení otiskovacích hmot podle způsobu tuhnutí a stavu po tuhnutí: 1. Termoplastické hmoty se rozdělují: tuhé: kompoziční otiskovací hmoty pruţné: agarové hmoty 2. Chemoplastické hmoty se rozdělují: tuhé: sádra (otiskovací sádra) zinkoxideugenolové otiskovací hmoty pruţné: alginátové otiskovací hmoty polykondenzační silikonové otiskovací hmoty polyadiční silikonové hmoty polysulfidové otiskovací hmoty polyéterové otiskovací hmoty V současné době se nejvíce pouţívají k otiskování pruţné chemoplastické hmoty. Nezbytné poţadavky na otiskovací hmoty: příjemná chuť a vůně, estetická barva (obr. 80) ţádná celková ani lokální toxicita (nesmí dojít k otravě pacienta, ani k podráţdění sliznice) jednoduchá příprava dlouhá skladovací doba vhodná konzistence (moţnost proniknutí otiskovacích hmot do všech míst) přijatelná doba tuhnutí dostatečná pevnost a elasticita vysoká objemová přesnost (nesmí být expanze ani kontrakce otiskovacích hmot) dobrá reprodukční schopnost (obr. 81), přesná reprodukce neboli otiskovací ostrost přesné rozeznání preparačních detailů kompatibilita s modelovými materiály Obr. 80 Situační otisky s registrací Obr. 81 Detailní otisk 21

22 4.2.1 Kompoziční otiskovací hmoty Kompoziční otiskovací hmoty patří do skupiny termoplastických rigidních hmot. Jsou nejstarší skupinou otiskovacích hmot (Stentsova a Kerrova otiskovací hmota), nemají však v současnosti význam. Dnes se pouţívají nízkotavitelné kompoziční hmoty bez plnidel. Jsou vhodné na úpravu individuálních lţiček (obr. 82) pro otiskování celkových protéz. Do skupiny kompozičních otiskovacích hmot patří šelakové bazální destičky (nejsou to otiskovací hmoty, ale slouţí k výrobě individuálních lţic nebo báze skusových šablon). Obr. 82 Individuální lţíce z Duracrolu Výroba a sloţení Kompoziční hmoty se skládají z plastických hmot, elastických hmot, změkčovadel, plniv a barviv. Základem kompozičních hmot jsou plastické hmoty jako pojivo, elastické hmoty sniţují tvrdost a bod měknutí (změkčují se při teplotě C), tuhnou při teplotě 37 C. Starší kompoziční materiály Kerrova a Stentsova typu obsahují manilské kopály, kyseliny stearové, mastek. V šelakové bazální destičce je šelak se stearinem a syntetickými vosky s přidáním mastku. Sloţky tavících hmot se taví v kotli, přidá se mastek, po ochlazení se rozemelou a za tepla se stříkají nebo lisují do poţadovaných tvarů. Jiné kompoziční materiály bez plnidel voskopryskyřičné hmoty se plní do vhodných nádob, slouţí k tavení. Při tavení nad plamenem se pouţívají kovové pánvičky, při změkčování ve vodě se pouţívají pístové stříkačky (obr. 83) a ze stříkaček se hmoty vytlačují tlakem pístu. Vlastnosti kompozičních hmot Kompoziční hmoty jsou špatnými vodiči tepla. Musí se zahřívat postupně, pozvolna, aby se rovnoměrně prohřál celý objem hmoty. Při prudkém zahřívání se kompoziční hmota vypařuje. Nesmí překročit teplotu 70 C. Při nerovnoměrném zahřátí nebo nestejnoměrném tlaku při otiskování v plastické hmotě vznikne vnitřní pnutí, po ochlazení deformace otisku. Termoplastické hmoty mají teplotní kontrakci 1,2 1,5 % (ochlazení z 55 C na 23 C). Kvůli deformaci je nejlepší zpracovávat otisk, který zubní technik dostane z ordinace, ihned v laboratoři. Druhy kompozičních hmot: Kompoziční hmoty Obr. 83 Termoplastická kompoziční hmota bez plnidel DENTIPLAST otiskovací hmoty s plnidly (Stentsova a Kerrova otiskovací hmota) otiskovací hmoty bez plnidel (termoplastické kompoziční hmoty bez plnidel) šelakové bazální destičky Stentsova hmota (obr. 84) Pouţívá se k individuální úpravě konfekčních lţic. Vyrábí se v destičkách, ohřívá se v horké vodě do 70 C. Aplikuje se v kovových neperforovaných lţičkách, v ústech se chladí studenou vodou, pak se zhotoví model ze sádry. Obr. 84 Kompoziční otiskovací hmota STENT 22

23 Kerrova hmota (obr. 85) Pouţívá se k otiskování jednotlivých preparovaných zubů, vyrábí se v tyčinkách. Změkčuje se rovnoměrně nad plamenem. Otisk v měděné obroučce se chladí proudem vody. Modely se zhotovují z denzitu. Obr. 85 Kompoziční otiskovací hmota KERR Termoplastické kompoziční hmoty bez plnidel Je to novodobá otiskovací hmota, pouţívá se k funkční modelaci okrajů (obr. 86) individuálních otiskovacích lţic pro otiskování bezzubých čelistí. Má nízký bod tání, takţe v plastickém stavu se dá adaptovat při teplotě ústní dutiny. Funkčními pohyby a tlakem na protézní loţe je lze tvarovat a dosáhnout tak skutečného funkčního otisku. V ústech se chladí otisky studenou vodou. Modely se zhotoví z HYDROKALU. Otisk se nesmí v laboratoři poloţit okraji na tvrdou podloţku kvůli deformaci. Domácí výrobek se nazývá DENTIPLAST (dodává se ve stříkačce, nahřeje se v teplé vodě a pístem se vtlačí na individuální lţičku). Obr. 86 Otisk v individuální lţíci s Dentiplastem a Repinem Šelakové bazální destičky Obr. 88 Šelaková bazální destička TESSEX Al Slouţí k výrobě individuálních otiskovacích lţic (obr. 87), bází skusových šablon a bází modelu těla totálních protéz. Vyrábí se v tenkých destičkách ve tvaru horní a dolní čelisti. Změkčují Obr. 87 Pomůcky z šelakových bazálních destiček se zahřátím nad plamenem a adaptují se na sádrový model. Domácí výrobek je TESSEX a TESSEX AL (obr. 88) (obsahuje hliník kvůli lepší vodivosti tepla) Zinkoxideugenolová otiskovací hmota Otiskovací hmoty (obr. 89) obsahující oxid zinečnatý a eugenol jsou nejstarší, ale v současnosti se pouţívají pro otiskování bezzubých čelistí. Výroba a sloţení Základ zinkoxideugenolové hmoty je oxid zinečnatý, eugenol a popřípadě hřebíčkový olej obsahující okolo 80 % eugenolu. Obr. 89 Zinkoxideugenolová otiskovací hmota REPIN Pouţívá se kromě otiskování k: dočasnému podkládání imediátních protéz fixaci provizorních korunek či můstků zhotovení plastického obvazu po chirurgických zákrocích v parodontologii Obě hlavní sloţky se dodávají především v tubách, spojením obou past dojde k tuhnutí. V tubách jsou stejně husté pasty. Upravené vlastnosti jsou závislé na době tuhnutí, rychlosti tuhnutí a pevnosti po ztuhnutí. Výhodnější je pouţití eugenolu neţ hřebíčkového oleje, neboť eugenol méně dráţdí ústní sliznici. Velký význam má přísada kalafuny jako plniva pro lepší soudrţnost při míchání. Ztuhlý otisk se před vyjmutím modelu musí 23

24 nechat změkčit v teplé vodě. Pasta v tubě s oxidem zinečnatým je zbarvena bíle a pasta s eugenolem buď ţlutě, hnědě nebo červeně. Kontrastní zbarvení obou past je současně indikátorem správného promíchání (obr. 90). Otisk dobře adheruje k suchému povrchu individuálních lţic ze šelakových bazálních destiček nebo ze samopolymerujících pryskyřic (DURACROL). Obr. 90 Míchání dvou past REPINu Reakce tuhnutí je sloţitá kombinace fyzikálních a chemických pochodů. Spojením oxidu zinečnatého a eugenolu vznikne chelátový komplex eugenolátu zinečnatého. Vykrystalizuje v dlouhých jehlicovitých krystalech, které dobře stmelí ostatní součásti pasty. Tuhnutí urychluje teplo a vlhkost (sliny!) v ústech. Vlastnosti a pouţití V ústech ve styku se slinami a teplem tuhne hmota asi 2 minuty. Zbytek pasty na podloţce tuhne 4 5x pomaleji. Hmota se připraví smícháním stejného poměru past z obou tub na nepropustné podloţce. Ztuhlý otisk má dostatečnou pevnost. Okraje zinkoxideugenolové hmoty se nepokládají na tvrdou podloţku, hrozí jim deformace. Objemová stálost ztuhlé pasty je vynikající. Má malou kontrakci do 0,1 %. Po vyjmutí z úst se otisk zpracuje nejlépe ihned. Izolace není třeba, přestoţe má otisk mastný povrch, je smáčivý a sádrou se vyplní bez problémů. Před zhotovením modelu se otisk vţdy orámuje (obr. 91). Domácí preparát se nazývá REPIN. Obr. 91 Rámování otisku bezzubé čelisti Hydrokoloidní hmoty Pruţné hydrokoloidní otiskovací hmoty patří ke skupině termoplastických hmot (agarové hmoty) a také do skupiny chemoplastických hmot (alginátové otiskovací hmoty). Společným základem obou hmot jsou koloidní roztoky. Obsahují hlavně vodu a agar nebo alginát. Jsou rostlinného původu. Ve vodě bobtnají a jsou schopny přejít z tekutého stavu (sol) do tuhého stavu (pruţný gel). Jestliţe je moţný přechod gelu do solu jedná se o reverzibilní hmoty. Není-li moţný přechod gelu do solu jedná se o ireverzibilní hmoty. K reverzibilním (vratným) hmotám patří agar-agar, želatina; k ireverzibilním (nevratným) hmotám patří algináty nebo křemičitý sol a bílkoviny Agarové hmoty Agarové hmoty (obr. 92) jsou nejstarší otiskovací hmoty v ordinaci, později se začaly pouţívat v laboratoři. V ordinaci je jejich uţití velmi sloţité, proto uţ se v současnosti nepouţívají. V laboratoři se agarové hmoty pouţívají k dublování (obr. 93). Dublováním se získává licí situační model z formovací hmoty. Sloţení a výroba Obr. 92 Agarová dublovací hmota DUBLAGA SPECIAL Agarové hmoty se skládají z mořských řas, jejich rozpouštěním ve vodě vzniká hydrosol, který se po ochlazení změní na pruţný gel. Je reverzibilní (vratný). Obr. 93 Dublování agarové hmoty 24

25 Základní sloţky agarových hmot jsou: 75 % vody, 10 % agaru, 7 % glycerinu, 8 % kaolinu. Jsou citlivé na vysychání, ale i k opačnému pochodu, k bobtnání. Glycerin s kaolínem ovlivňují konzistenci a plasticitu. Borax způsobuje zvýšení pevnosti. Do agarové hmoty se přidávají také dezinfekční přísady, aby hmota nezplesnivěla. K zahuštění se pouţívají vosky. Pro laboratorní uţití se dodávají ve velkých plechovkách nebo jiných nádobkách z kovu či plastu. Vlastnosti a pouţití Z tuhého gelu agarové hmoty ke zkapalnění (proces solace ) dochází po zahřátí na C k solu agarové hmoty. Z kapalného solu agarové hmoty dochází k ţelatinaci (proces gelace ) při ochlazení pod 40 C ke gelu agarové hmoty. Teplotnímu rozdílu mezi oběma stavy říkáme hystereze. Agar nemá ţádné kontrakce, ale vypařuje se z něj voda synereze a ta přesnost agarových gelů ohroţuje. Jestliţe je třeba předejít vypařování, umístí se agar do prostředí s 100% vlhkostí. Nejlepší je ihned vyplnit otisk po sejmutí formovací hmotou. Přetavováním se ze začátku vlastnosti příliš nemění, ale po desátém opakování dochází ke změnám přesnosti otisků při dublování. Agarová dublovací hmota se taví v dublagátoru (dublovacím přístroji), předem se však musí nakrájet na malé kousky. Po prohřátí na 95 C zkapalní, po ochlazení na 55 C se vlévá do dublovací kyvety s pracovním situačním Obr. 94 Sejmutí modelu z dublovací kyvety modelem. Nikdy se nedává teplejší směs, protože by poškodila voskové úpravy modelu. Pracovní model se namáčí do teplé vody, aby se dublovací hmota lépe smáčela s modelem. Po důkladném ochlazení se sejme model z dublovací kyvety (obr. 94) a do otisku se vlévá fosfátová formovací hmota. Vznikne tak licí situační model sloužící nejčastěji k výrobě kovové konstrukce částečných snímatelných protéz. Domácí výrobek se nazývá DUBLAGA, v zahraničí GELOFORM Alginátové otiskovací hmoty Alginátové otiskovací hmoty (obr. 95) jsou druhou skupinou pruţných otiskovacích hmot, které se v současnosti hodně pouţívají. Jsou to ireverzibilní (nevratné) hydrokoloidní hmoty chemoplasticky tuhnoucí. Jsou univerzální, uţívají se k otiskování předběţných a orientačních modelů, také k otiskování pracovních modelů pro výrobu částečných snímatelných náhrad. Obr. 95 Situační otisk z alginátové otiskovací hmoty Sloţení a výroba Základem při výrobě alginátových hmot jsou sodné, draselné nebo trietanolové soli kyseliny algové algináty. Kyselina algová je polymerní sloučenina podobná škrobu, pochází z mořských hnědých nebo červených řas. Většina solí kyseliny je nerozpustná ve vodě, jen sloţky z alginátů jsou rozpustné. Rozpustné algináty vypadají jako bílý prášek zvaný algin v dřívější době se pouţívaly jako zahušťovadlo. Před 50 lety se poprvé začaly pouţívat jako otiskovací hmoty. Obr. 96 Alginátová otiskovací hmota s dávkovačem Přidáním vápenatých solí CaSO4 alginátová hmota ztuhne a přemění se v nerozpustný gel alginátu sodnovápenatého. Reakce je velice rychlá, proto se musí zpomalit, a to přidáním fosforečnanu sodného do roztoku. Alginátové hmoty se vyrábějí ve formě prášku (obr. 96), který se mísí s vodou v poměru stanoveném výrobcem. Prášek je vţdy ochucen, parfémován a obarven. Některé výrobky mění během 25

26 tuhnutí nápadně barvu (upozornění na proběhlou reakci). Je dodáván v neprodyšně uzavřené krabici kvůli vzdušné vlhkosti. Před otevřením i během pouţívání se krabice musí protřepat. Kaţdé balení obsahuje odměrky na prášek a na vodu. V současné době je dodáván v sáčcích. Jeden sáček obsahuje mnoţství hmoty pro jeden otisk. Vlastnosti a pouţití Ztuhlý alginátový gel je pruţný a pevný v omezené míře. Míra deformace od pruţnosti je závislá na míře vody, při pouţití s větší dávkou vody vznikne měkčí a více deformovatelný gel. Po sejmutí otisku od pacienta, se můţe trhat kvůli podsekřivým místům zubů. Reprodukční schopnost u alginátové hmoty (obr. 97) je horší neţ u agarových hmot a elastomerů. Velkou nevýhodou je objemová nestálost ztuhlého otisku, protoţe z hydrokoloidní hmoty se voda vypařuje, a tím se jeho objem smršťuje. Obr. 97 Méně detailní otisk Nelze omezit kontrakci. Alginátová hmota se musí uchovat v těsně uzavřené krabici nebo v neprodyšném sáčku, aby vydrţela vlhkost otisku. Musí se zpracovat ihned po příchodu z ordinace. Transport otisku do vzdálené laboratoře je prakticky nemoţný. Kdyţ se nechá alginátový otisk na vzduchu 30 minut, stane se nepouţitelným. Kontrakci (obr. 98) se nezabrání ani ponořením do vody. Hmota bobtná a změní se v jiný otisk. Povrch otisku po vyluhování některých látek ve vodě zhrubne. Musí se dodrţet přesný poměr podle návodu výrobce. Pokud by se nedodrţel přesný poměr, mohou vzniknout chyby (aţ 15 %). Obr. 98 Kontrakce situačního modelu z alginátové otiskovací hmoty Alginátový prášek se sype do vody (to je stejné jako u otiskovací sádry). Vzniklá pasta se pomalu roztírá po stěně kelímku. Pak se dá do perforované konfekční lžíce (obr. 99), může se dát i do neperforované lžíce zalepené vrstvou náplasti nebo adhezivem (nedržela by na hladkých stěnách). Nová balení alginátové hmoty jsou dodávána v sáčku s přiměřeným obsahem pro jeden otisk a přesnou odměrkou na vodu. Modernější alginátová hmota je dodávána v kapslích, které místo prášku a vody obsahují pastózní gel. Hmota se míchá v třepačce a pak se pístem vtlačí do otiskovací lţíce. Obr. 99 Otisk v perforované otiskovací lţíci Novější výrobky alginátových otiskovacích hmot mají prodlouţenou dobu v objemové stálosti. Otisky musejí být uchovány v sáčku s navlhčeným papírem. Vydrţí cca 75 hodin, maximálně však 120 hodin, poté se smršťují. Pro zubního lékaře je výhodou, ţe pokud má ordinaci daleko od zubní laboratoře, můţe odnést alginátový otisk do laboratoře o několik hodin později. Obr. 100 Alginátová otiskovací hmota YPEEN Je-li třeba zabránit objemové nestálosti, musí se otisky zpracovat bezprostředně po vyjmutí z úst. Není potřeba je izolovat. Alginátový otisk je snášenlivý se sádrou. Domácí preparát se nazývá YPEEN (obr. 100) a ELASTIC (obr. 101) (120 hod.) od firmy Dental, jiné zahraniční preparáty DEGUPRINT (Ögussa), PALGAT (Espe), IDENTICA (DeTrey), kapsle alginátu SR ALGICAP (Ivoclar). Obr. 101 Alginátová otiskovací hmota ELASTIC CROMO 26