Výukový materiál pro rekvalifikační kurz

Transkript

1 AKADEMIA CZ Výukový materiál pro rekvalifikační kurz

2 Obsah 1. Úvod do problematiky kvality v sociálních službách Před rokem Po roce Transformace sociálních služeb Cíle sociálních služeb Principy v sociálních službách Zákon o sociálních službách Kvalita v sociálních službách - standarty Standardy kvality sociální služeb Standard č Standard č Standard č Standard č Standard č Standard č Standard č Standard č Standard č Standard č Standard č Standard č Standard č Standard č Standard č Základy komunikace Druhy sociální interakce Na průběh interakčního procesu mají vliv Kontexty sociální interakce Interakční procesy... 21

3 3.5. Skupinové procesy Struktura komunikace Dělení komunikace - sociální roviny Verbální komunikace Neverbální komunikace Komunikační procesy Komunikace s klientem Základy psychologie a psychopatologie Úvod do psychologie Konflikt a jeho řešení Úvod do psychopatologie Úvod do Somatologie Přehled stavby lidského těla Organismus Pohybové ústrojí Kostra lebky Kostra Trupu Kostra končetin Svalstvo Krevní oběh Krev Trávicí ústrojí Dutina ústní Žaludek Tenké střevo Játra a slinivka břišní Tlusté střevo Dýchací ústrojí Plíce Vylučovací ústrojí Ledviny

4 Močové cesty Kožní ústrojí Smyslové ústrojí Nervové ústrojí Žlázy s vnitřní sekrecí Pohlavní ústrojí - muž Pohlavní ústrojí - žena Základy ochrany zdraví (Základy první pomoci) Krvácení Stavění masivního zevního krvácení Vnitřní krvácení Krvácení z tělesných otvorů Polohování, imobilizace, transport Obvazové techniky Fyzikální poškození Kardiopulmunální resuscitace Metody sociální práce Metody sociální práce s jednotlivcem Vymezení Příprava Otevření Dojednání Ukončení Metody sociální práce s rodinou Vymezení pojmu rodina Teoretická východiska Zásady sociální práce s rodinou Sociálně právní ochrana dětí Rozvodová situace Porozvodová situace Etapy sociální práce s rodinou

5 Zahájení spolupráce s rodinou, porozmění situaci rodiny - assessment, stanovení problému Porozumění situaci rodiny - assessment - metody Stanovení cílů Zakončení a zhodnocení práce s rodinou Sociální práce se skupinou Vymezení Historický přehled Východiska Výhody a nevýhody práce se skupinou Typologie skupin v sociální práci Základy prevence vzniku závislosti osob na sociální službě Úvodní ustanovení Obsah směrnice Funkce Klíčového pracovníka Osobní cíl uživatele Stanovení osobních cílů Individuální plánování Cíle individuálního plánování Individuální plánování, Hodnocení individuálních plánu a průběhu služby Závěrečné ustanovení Etika výkonu práce pracovníku v sociálních službách Etické zásady Pravidla etického chování sociálního pracovníka Základní etické problémy jsou Další problémové okruhy Sociální pracovník má ve své náplni roli pracovníka Postupy při řešení etických problémů Hranice při pomáhání Vymezení sociální komunikace

6 9.12. Vymezení verbální komunikace - charakteristika rozhovoru, typy otázek. Specifika verbální komunikace s klienty s postižením Specifika verbální komunikace s klienty s postižením Základy výuky péče o domácnost Základy péče o nemocné Základy hygieny Úvod do problematiky psychosociálních aspektů chronických infekčních onemocnění Epidemiologie Prevence týraní a zneužívání osob, kterým jsou poskytovány sociální služby Úvod do problematiky zdravotního postižení Sociálně právní minimum Krizová intervence Vymezení zátěžových situací Typy zátěžových situací Problém Frustrace Stres Krize Konflikt Principy zátěžových situací Projevy zátěžových situací Zvládání zátěžových situací Zvládání každodenního života Krizová intervence jakožto odborná metoda má jasná pravidla, jak ji provádět Zakázka klienta: to, s čím klient přišel, s čím by potřeboval pomoci Úkol krizového pracovníka: Klientovi pokládáme otevřené otázky, abychom ho povzbudili ve vyprávění otázky, na které se nedá odpovědět ANO či NE Techniky Zvládání jednání osoby, které je poskytována sociální služba, které ohrožuje její život nebo zdraví a zdraví jiných fyzických osob

7 19. Aktivizační, vzdělávací a výchovné techniky, základy pedagogiky volného času Aktivizační programy v Domovech se zvláštním režimem Zásady komunikace se starým člověkem Domov se zvláštním režimem - DZR Aktivizační činnosti Obecné zásady při přípravě aktivit Zásady při nabízení aktivit Plánování společných cílů s uživateli Dílčí techniky aktivizací Psychobiografický model péče Reminiscence Promítání filmů pro pamětníky Muzikoterapie Taneční terapie Klub vážné hudby Aromaterapie Canisterapie Arteterapie Smyslová terapie Ergoterapie Trénink paměti Bazální stimulace Aktivizace - v zájmových ateliérech Literatura

8 1. Úvod do problematiky kvality v sociálních službách Sociální pomoc vývoj v ČR 1.1. Před rokem 1989 hlavním nástrojem podpory systém dávek uživatelé sociálních služeb byli chápáni jako dlouhodobě nemocní, jako lidé, které jejich postižení zbavuje možnosti uplatnění vlastní vůle, rozhodování o podobě svého života a uplatnění práv snaha takovéto osoby izolovat od společnosti a umisťovat je v uzavřených ústavních zařízeních s velkou kapacitou (desítky až stovky míst), která byla často zřízena v okrajových částech obcí, nezřídka v nevyhovujících historických (zámky) a církevních objektech většina poskytovaných sociálních služeb byla ústavního pobytového charakteru ústavní péče byla koncipována jako ochrana klientů před nároky vnějšího světa s pevně stanoveným režimem a převahou zdravotnického přístupu typický byl absolutní nedostatek soukromí a nerespektování jejich intimity péče byla tedy poskytována převážně zdravotnickým personálem, paternalistickým způsobem, komplexně, bez přihlédnutí k individuálním potřebám osob sociální služby na území ČR tedy do roku 1989 zajišťoval primárně stát, zejména prostřednictvím okresních ústavů sociálních služeb ( OÚSS ) 1.2. Po roce 1989 rozvoj a působení nestátních neziskových organizací rozvíjení zvláště takových forem sociálních služeb, které doplňovaly, případně se staly přímo alternativou službám ústavním (terénní a ambulantní služby) do systému začaly více vstupovat i obce, které převzaly některá zařízení sociálních služeb od státu v roce 2002 došlo k převodu dalších státních zařízení na p.o., zřizované krajem snaha oprostit uživatele z jeho pasivní role a podpořit jeho aktivitu, schopnost nést zodpovědnost za svá rozhodnutí a způsob poskytnuté podpory změna legislativy zejména z.č. 108/2006, o sociálních službách

9 1.3. Transformace sociálních služeb v současné době se jednotlivé státy EU stále intenzivněji zabývají procesem deinstitucionalizace a transformace pobytových zařízení v ČR je problematika rovněž diskutována a již došlo i k prvním krokům, např. k pozvolnému rozvolňování velkokapacitních ústavů hlavním záměrem aktivit v rámci procesu Podpora transformace sociálních služeb a Integrovaného operačního programu je podpořit a ověřit transformaci služeb sociální péče na základě individuálně určených potřeb uživatelů sociálních služeb, umožnit jejich aktivní zapojení se na trh práce a do společnosti a přispět k realizaci deinstitucionalizace pobytových zařízení sociálních služeb v České republice cílem procesu je zajistit komplexní systém podpory transformace služeb sociální péče, zajistit rozvojové plány vycházející z problematiky transformačního procesu, zvýšit informovanost o procesu transformace institucionální péče pro osoby se zdravotním postižením, vytvořit systém vertikální a horizontální spolupráce mezi všemi dotčenými subjekty procesu transformace institucionální péče, podpořit proces zkvalitňování životních podmínek uživatelů stávajících pobytových zařízení sociální péče a podpořit naplňování lidských práv uživatelů pobytových sociálních služeb a jejich práva na plnohodnotný život srovnatelný s vrstevníky, žijícími v přirozeném prostředí 1.4. Cíle sociálních služeb podporovat rozvoj nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti uživatele, jeho návrat do vlastního domácího prostředí, obnovení nebo zachování původního životního stylu rozvíjet schopnosti uživatelů služeb a umožnit jim, pokud toho mohou být schopni, vést samostatný život snížit sociální a zdravotní rizika související se způsobem života uživatelů 9

10 1.5. Principy v sociálních službách Nezávislost a autonomie pro uživatele služeb Podstatou je uvědomění si, že lidé jsou odpovědni za svůj vlastní život. Sociální služby by měly podporovat nezávislost, respektovat rozdíly a přistupovat k lidem jako k jednotlivcům s respektem k jejich potřebám, právům a důstojnosti Začlenění a integrace Sociální služby mají pomoci lidem udržet si své místo ve společnosti, zabránit jejich vyloučení, případně dopomoci k jejich opětovnému začlenění. Tzn. žít ve svém přirozeném sociálním prostředí - chodit do školy, pracovat, účastnit se volnočasových aktivit, které region nabízí, nakupovat, pohybovat se po obci bez omezení, starat se o sebe, svou domácnost, nechat si třeba v kadeřnictví upravit vlasy stejně, jako to může učinit sousedka Respektování potřeb Škála služeb nabízených jednotlivcům je určována potřebami lidí, nikoliv potřebami systému Partnerství Efektivní sociální služby mohou být poskytovány pouze tehdy, pokud existuje spolupráce mezi všemi sektory společnosti. Nástrojem pro zajištění kvality jsou standardy kvality v sociálních službách. Nástrojem ke zjištění potřeb sociálních služeb na místní úrovni a zajištění efektivity jejich poskytování je metoda plánování sociálních služeb. Oba nástroje vznikaly v prostředí vzájemné spolupráce, diskuzí a konzultací zástupců veřejné správy, odborné veřejnosti, poskytovatelů i uživatelů služeb Kvalita Sociální služby poskytované uživatelům musí být kvalitní a bezpečné. Poskytovatelé sociálních služeb musí být schopni posoudit, zda jimi poskytované služby jsou v souladu s přijatými standardy kvality. Nezbytnost trvalého profesního vývoje, průběžného vzdělávání je nedílnou součástí kvality sociálních služeb a je zakotvena v systému standardů kvality. 10

11 Rovnost bez diskriminace Přístup lidí k sociálním službám by měl být stejný pro každého člověka na základě jeho potřeb, bez ohledu na jeho způsob života, postižení, původ, víru, věk, pohlaví nebo sexuální orientaci Rozhodování v místě Způsob poskytování sociálních služeb rozhodnutí učiněno na úrovni jednotlivce a komunity. Klíčovou pozici v rozhodování zaujímají obce, neboť jen na této úrovni je možné reagovat na místní potřeby a regionální specifika Zákon o sociálních službách Hlavním cílem zákona: vytvoření podmínek pro uspokojování přirozených potřeb lidí, a to formou podpory a pomoci při zvládání péče o vlastní osobu zákon navozuje změnu vzorců chování uživatelů služby a vztahů mezi subjekty činnými v sociálních službách podstatou zákona je nabídnout člověku prostřednictvím sociálních služeb takovou míru podpory, která povede k jeho samostatnému a důstojnému životu a umožní mu zůstat rovnocenným členem společnosti přínos Zákona lze spatřovat nejen v posílení oblasti práv a povinností, ale zejména ve změně postoje k nim, kdy tyto osoby přestávají být objektem péče a je uplatňován princip podpory jejich aktivního přístupu k řešení vlastní situace stěžejní pojmy: individuálně určené potřeby, podpora aktivity, motivace k samostatnosti, nevytváření závislosti na službě, kvalita sociální služby, dodržování práva a základních svobod osob. Dle zákona bude poskytovaná pomoc: 1) dostupná typem služby, územně, z hlediska ekonomických možností uživatelů a z hlediska informací 2) efektivní bude vyhovovat potřebám člověka nikoliv potřebám systému 3) kvalitní zajišťována způsobem a v rozsahu odpovídajícímu současnému poznání a možnostem společnosti 4) bezpečná poskytovaná tak, aby neomezovala oprávněná práva a zájmy osob 11 5) hospodárná veřejné i osobní výdaje na službu vynakládané odpovídají míře potřeb

12 Zákon se dělí na několik částí, které se obsahují tyto nejvýznamnější novinky: sociální služby a příspěvek na péči oprávnění k poskytování sociálních služeb povinnosti poskytovatelů sociálních služeb smluvní princip výkon veřejné správy inspekce poskytování sociálních služeb financování sociálních služeb kvalifikační předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách, předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka 1.7. Kvalita v sociálních službách - standarty kvalita je ošetřena standardy kvality jsou obecně přijatou představou popisující, jak má vypadat kvalitní sociální služba hlavním znakem je orientace na člověka uživatele služby, principem je individuální přístup dle potřeb uživatele, ochrana jeho práv, podpora jeho samostatnosti a možnosti rozhodování o podobě svého života standardy se zabývají se také personálními otázkami, profesním rozvojem pracovníků do doby účinnosti zákona pouze doporučenými pravidly poskytování sociální služby jejich používání bylo postaveno na bázi dobrovolnosti od jsou upraveny legislativou a tvoří přílohu č. 2 vyhlášky provádějící zákon o sociálních službách Standardy jsou rozděleny do tří oblastí: Procedurální standardy jádro standardů. Zabývají se postupy uplatňovanými po celou dobu poskytování sociální služby, např. cíle a způsoby poskytování služeb, ochrana práv osob, jednání se zájemcem o službu, individuální plánování průběhu sociální služby, stížnosti na kvalitu nebo způsob poskytnutí služby (JAK). Standard č. 1 Cíle a způsoby poskytování sociálních služeb Standard č. 2 Ochrana práv osob Standard č. 3 Jednání se zájemcem o službu Standard č. 4 Smlouva o poskytování sociální služby Standard č. 5 Individuální plánování průběhu sociální služby Standard č. 6 Dokumentace o poskytování sociální služby Standard č. 7 Stížnosti na kvalitu nebo způsob poskytování sociální služby Standard č. 8 Návaznost poskytované sociální služby na další dostupné zdroje 12 Personální standardy personální zajištění služeb, profesní rozvoj zaměstnanců (KDO). Standard č. 9 Personální a organizační zajištění sociální služby

13 Standard č. 10 Profesní rozvoj zaměstnanců Provozní standardy upravují podmínky poskytování sociální služby, místní a časová dostupnost služby, informovanost o poskytované službě, prostředí a podmínky, havarijní nouzové situace aj. (ZA JAKÝCH PODMÍNEK). Standard č. 11 Místní a časová dostupnost poskytované sociální služby Standard č. 12 Informovanost o poskytované sociální službě Standard č. 13 Prostředí a podmínky Standard č. 14 Nouzové a havarijní situace Standard č. 15 Zvyšování kvality sociální služby 13

14 2. Standardy kvality sociální služeb Standardy kvality sociálních služeb doporučované MPSV od roku 2002 se staly právním předpisem závazným od , Znění kritérií Standardů je obsahem přílohy č. 2 vyhlášky MPSV č. 505/2006 Sb., prováděcího předpisu k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění. Příloha č. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách 2.1. Standard č. 1. Cíle a způsoby poskytování sociálních služeb a) Poskytovatel má písemně definováno a zveřejněno poslání, cíle a zásady poskytované sociální služby a okruh osob, kterým je určena, a to v souladu se zákonem stanovenými základními zásadami poskytování sociálních služeb, druhem sociální služby a individuálně určenými potřebami osob, kterým je sociální služba poskytována b) Poskytovatel vytváří podmínky, aby osoby, kterým poskytuje sociální službu, mohly uplatňovat vlastní vůli při řešení své nepříznivé sociální situace c) Poskytovatel má písemně zpracovány pracovní postupy zaručující řádný průběh poskytování sociální služby a podle nich postupuje d) Poskytovatel vytváří a uplatňuje vnitřní pravidla pro ochranu osob před předsudky a negativním hodnocením, ke kterému by mohlo dojít v důsledku poskytování sociální služby. Podle tohoto poslání, cílů a zásad poskytovatel postupuje Standard č. 2. Ochrana práv osob a) Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla pro předcházení situacím, v nichž by v souvislosti s poskytováním sociální služby mohlo dojít k porušení základních lidských práv a svobod osob, a pro postup, pokud k porušení těchto práv osob dojde; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje b) Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla, ve kterých vymezuje situace, kdy by mohlo dojít ke střetu jeho zájmů se zájmy osob, kterým poskytuje sociální službu, včetně pravidel pro řešení těchto situací; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje c) Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla pro přijímání darů; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje

15 2.3. Standard č. 3. Jednání se zájemcem o sociální službu a) Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla, podle kterých informuje zájemce o sociální službu srozumitelným způsobem o možnostech a podmínkách poskytování sociální služby; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje b) Poskytovatel projednává se zájemcem o sociální službu jeho požadavky, očekávání a osobní cíle, které by vzhledem k jeho možnostem a schopnostem bylo možné realizovat prostřednictvím sociální služby c) Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla pro postup při odmítnutí zájemce o sociální službu z důvodů stanovených zákonem; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje 2.4. Standard č. 4. Smlouva o poskytování sociální služby a) Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla pro uzavírání smlouvy o poskytování sociální služby s ohledem na druh poskytované sociální služby a okruh osob, kterým je určena; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje b) Poskytovatel při uzavírání smlouvy o poskytování sociální služby postupuje tak, aby osoba rozuměla obsahu a účelu smlouvy c) Poskytovatel sjednává s osobou rozsah a průběh poskytování sociální služby s ohledem na osobní cíl závislý na možnostech, schopnostech a přání osoby 2.5. Standard č. 5. Individuální plánování průběhu sociální služby a) Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla podle druhu a poslání sociální služby, kterými se řídí plánování a způsob přehodnocování procesu poskytování služby; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje b) Poskytovatel plánuje společně s osobou průběh poskytování sociální služby s ohledem na osobní cíle a možnosti osoby c) Poskytovatel společně s osobou průběžně hodnotí, zda jsou naplňovány její osobní cíle d) Poskytovatel má pro postup podle písmene b) a c) pro každou osobu určeného zaměstnance e) Poskytovatel vytváří a uplatňuje systém získávání a předávání potřebných informací mezi zaměstnanci o průběhu poskytování sociální služby jednotlivým osobám Plnění kritérií uvedených v písmenech d) a e) se nehodnotí u poskytovatele, který je fyzickou osobou a nemá zaměstnance. 15

16 2.6. Standard č. 6. Dokumentace o poskytování sociální služby a) Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla pro zpracování, vedení a evidenci dokumentace o osobách, kterým je sociální služba poskytována, včetně pravidel pro nahlížení do dokumentace; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje b) Poskytovatel vede anonymní evidenci jednotlivých osob v případech, kdy to vyžaduje charakter sociální služby nebo na žádost osoby c) Poskytovatel má stanovenu dobu pro uchování dokumentace o osobě po ukončení poskytování sociální služby 2.7. Standard č. 7. Stížnosti na kvalitu nebo způsob poskytování sociální služby a) Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla pro podávání a vyřizování stížností osob na kvalitu nebo způsob poskytování sociální služby, a to ve formě srozumitelné osobám; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje b) Poskytovatel informuje osoby o možnosti podat stížnost, jakou formou stížnost podat, na koho je možno se obracet, kdo bude stížnost vyřizovat a jakým způsobem a o možnosti zvolit si zástupce pro podání a vyřizování stížnosti; s těmito postupy jsou rovněž prokazatelně seznámeni zaměstnanci poskytovatele c) Poskytovatel stížnosti eviduje a vyřizuje je písemně v přiměřené lhůtě d) Poskytovatel informuje osoby o možnosti obrátit se v případě nespokojenosti s vyřízením stížnosti na nadřízený orgán poskytovatele nebo na instituci sledující dodržování lidských práv s podnětem na prošetření postupu při vyřizování stížnosti 2.8. Standard č. 8. Návaznost poskytované sociální služby na další dostupné zdroje a) Poskytovatel nenahrazuje běžně dostupné veřejné služby a vytváří příležitosti, aby osoba mohla takové služby využívat b) Poskytovatel zprostředkovává osobě služby jiných fyzických a právnických osob podle jejích individuálně určených potřeb c) Poskytovatel podporuje osoby v kontaktech a vztazích s přirozeným sociálním prostředím; v případě konfliktu osoby v těchto vztazích poskytovatel zachovává neutrální postoj 16

17 2.9. Standard č. 9. Personální a organizační zajištění sociální služby a) Poskytovatel má písemně stanovenu strukturu a počet pracovních míst, pracovní profily, kvalifikační požadavky a osobnostní předpoklady zaměstnanců uvedených v 115 zákona o sociálních službách; organizační struktura a počty zaměstnanců jsou přiměřené druhu poskytované sociální služby, její kapacitě a počtu a potřebám osob, kterým je poskytována b) Poskytovatel má písemně zpracovánu vnitřní organizační strukturu, ve které jsou stanovena oprávnění a povinnosti jednotlivých zaměstnanců; kritérium není zásadní c) Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla pro přijímání a zaškolování nových zaměstnanců a fyzických osob, které nejsou v pracovně právním vztahu s poskytovatelem; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje d) Poskytovatel, pro kterého vykonávají činnost fyzické osoby, které nejsou s poskytovatelem v pracovně právním vztahu, má písemně zpracována vnitřní pravidla pro působení těchto osob při poskytování sociální služby; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje Plnění kritérií uvedených v písmenech a) až d) se nehodnotí u poskytovatele, který je fyzickou osobou a nemá zaměstnance Standard č. 10. Profesní rozvoj zaměstnanců a) Poskytovatel má písemně zpracován postup pro pravidelné hodnocení zaměstnanců, který obsahuje zejména stanovení, vývoj a naplňování osobních profesních cílů a potřeby další odborné kvalifikace b) Poskytovatel má písemně zpracován program dalšího vzdělávání zaměstnanců; podle tohoto programu poskytovatel postupuje c) Poskytovatel má písemně zpracován systém výměny informací mezi zaměstnanci o poskytované sociální službě; podle tohoto systému poskytovatel postupuje d) Poskytovatel má písemně zpracován systém finančního a morálního oceňování zaměstnanců; podle tohoto systému poskytovatel postupuje, kritérium není zásadní e) Poskytovatel zajišťuje pro zaměstnance, kteří vykonávají přímou práci s osobami, kterým je poskytována sociální služba, podporu nezávislého kvalifikovaného odborníka Plnění kritérií uvedených v písmenech c) a d) se nehodnotí u poskytovatele, který je fyzickou osobou a nemá zaměstnance; kritéria uvedená v písmenech a) a b) se na tohoto poskytovatele vztahují přiměřeně. 17

18 2.11. Standard č. 11. Místní a časová dostupnost poskytované sociální služby Poskytovatel určuje místo a dobu poskytování sociální služby podle druhu sociální služby, okruhu osob, kterým je poskytována, a podle jejich potřeb Standard č. 12. Informovanost o poskytované sociální službě Poskytovatel má zpracován soubor informací o poskytované sociální službě, a to ve formě srozumitelné okruhu osob, kterým je služba určena Standard č. 13. Prostředí a podmínky a) Poskytovatel zajišťuje materiální, technické a hygienické podmínky přiměřené druhu poskytované sociální služby a její kapacitě, okruhu osob a individuálně určeným potřebám osob b) Poskytovatel poskytuje pobytové nebo ambulantní sociální služby v takovém prostředí, které je důstojné a odpovídá okruhu osob a jejich individuálně určeným potřebám Plnění kritéria uvedeného v písmenu b) se nehodnotí u poskytovatele, který neposkytuje sociální služby v zařízení sociálních služeb Standard č. 14. Nouzové a havarijní situace a) Poskytovatel má písemně definovány nouzové a havarijní situace, které mohou nastat v souvislosti s poskytováním sociální služby, a postup při jejich řešení b) Poskytovatel prokazatelně seznámí zaměstnance a osoby, kterým poskytuje sociální službu, s postupem při nouzových a havarijních situacích a vytváří podmínky, aby zaměstnanci a osoby byli schopni stanovené postupy použít c) Poskytovatel vede dokumentaci o průběhu a řešení nouzových a havarijních situací 18

19 2.15. Standard č. 15. Zvyšování kvality sociální služby a) Poskytovatel průběžně kontroluje a hodnotí, zda je způsob poskytování sociální služby v souladu s definovaným posláním, cíli a zásadami sociální služby a osobními cíli jednotlivých osob b) Poskytovatel má písemně zpracována vnitřní pravidla pro zjišťování spokojenosti osob se způsobem poskytování sociální služby; podle těchto pravidel poskytovatel postupuje c) Poskytovatel zapojuje do hodnocení poskytované sociální služby také zaměstnance a další zainteresované fyzické a právnické osoby d) Poskytovatel využívá stížností na kvalitu nebo způsob poskytování sociální služby jako podnět pro rozvoj a zvyšování kvality sociální služby 19

20 SOCIÁLNÍ INTERAKCE versus KOMUNIKACE Vztah = JEDNÁNÍ JÁ a TY - vztah v sociální psychologii sociální interakce - Reciproční vliv na to, co dvě či více osob společně dělá; musejí být fyzicky přítomné; - Na základě opakující se interakce se formuluje vztah jako vzorek ustálených a specifických interakcí určených k dosažení individuálního či skupinového cíle; - Základní formy mezilidských vztahů: o o o o rivalita soutěžení reciprocita manipulace 3. Základy komunikace Sociální interakce transakce, tj. proces sociální výměny; reciproční výměna chování, která v sobě zahrnuje sociální odměnu posilující další interakci společná činnost ( vztah ) 2 a více lidí ( fyzická přítomnost nemusí vždy být ) probíhá ve formě kooperace, soupeření, konfliktu, které se v konkrétním styku s lidmi vzájemně prolínají: konflikty v rámci kooperace se dají řešit hledáním společného východiska; i tehdy, je-li konflikt vyvolán protichůdnými názory je řazen pod kooperace jako interakce; jev o dvou složkách o součinnost o mezilidský vztah 3.1. Druhy sociální interakce přímá interakce: uskutečňuje se přímým kontaktem tváří v tvář nepřímá interakce: probíhá zprostředkovaně třetí osobou či komunikačními prostředky např. médii či mluvčími záměrná interakce: úsilí, nejčastěji rodičů a učitelů, ovlivňovat, vyučovat a vychovávat dítě nezáměrná interakce: probíhá každodenním vlivem osob v neformálních situacích, kdy jedinec pozoruje sociální model a s ním se ztotožňuje 3.2. Na průběh interakčního procesu mají vliv Psychologické faktory: individuální volní vlastnosti Sociálně psychologické faktory: postoje smýšlení členů skupiny v závislosti na jejich skupinových pozicích a rolích Sociokulturní faktory: systém a hierarchie hodnot, která převládá ve skupině

21 skupinové normy 3.3. Kontexty sociální interakce Fyzické kontexty: prostorová konfigurace psychologie životního prostředí o power spot (silové místo C. Castaneda); o posturologie (viz komunikace); o uspořádání osob ve skupině, v davu jejich blízkost, vzdálenost (fyzická); o uspořádání místnosti; o uspořádání budov (revoluce - náměstí), silová místa v přírodě; Sociální kontexty: o Scénář: jednání často probíhá v plánovité posloupnosti dá se předem očekávat (zkouška zkoušející, zkoušený, otázky, odpovědi, výsledek) o Role: role jsou součástí každodenního života, postupně internalizují a stávají se součástí JÁ (role učitel žáci, nadřízený, kolegové - jiné stránky stejné role, více rolí v životě) o Sociální schémata: pružné celistvé rámce, které řídí chování Kulturní kontexty: o Etnocentrismus - může zkreslit předmět zkoumání a znehodnotit výsledky interkulturní výzkum sociálních procesů - je nutné vše posuzovat i z hlediska vlivu kultury, identity a etnocetrismu - jsou však oblasti, kde kultura nehraje roli sociální chování, které souvisí s předkulturním vývojem lidstva a jsou platné pro celé lidstvo; o Sociálně psychologické experimenty - experimenty zpočátku pod snahou behavioristů in vitro odtržené od reality, neodpovídající podmínkám a chování ve skutečnosti - dnes je snaha o to, aby výzkumy byly plně ekologicky validní věrně odpovídaly realitě; o Efekty experimentátora: - sebesplňující předpověď přesvědčení či očekávání experimentátora (pozorovatele) výrazně ovlivňuje jeho hodnocení výsledků výzkumu (pozorovaného) i jím provedené výsledky - teorie nálepkování pokud jedinec je na nějakém základě, toto označení se stává skutečností a jak tento jedinec tak i jeho okolí jedná pod vlivem této - je nutno vyloučit možnost ovlivnění výsledků výzkumu očekáváními výzkumníka - používá se např. dvojitá kontrola naslepo ani experimentátor ani pokusná osoba neznají hypotézy ověřované experimentem často je to ale z etických důvodů neproveditelné 3.4. Interakční procesy předkooperační interakce: vnímána jako elementární projev interakce nebo její prolog, úvod k ní; vliv je buď facilitační (usnadňující) nebo inhibiční či interferenční (rušící); sociální facilitace přítomnost druhých osob zlepšuje (facilituje) výkon sociální lenivost když je nás na to více, méně se snažím, než když jsem na to sám 21

22 zákon sociálního vlivu žárovkový efekt; síla sociálního vlivu; počet čím více lidí, tím menší vliv, čím více diváků, tím menší nárůst vlivu; blízkost kdo je blízko, má vliv intervence přihlížejících pluralistická arogance, difuze odpovědnosti kooperace (spolupráce): má objektivní a subjektivní stránku má být dosaženo společného cíle, který sjednocuje nejen jedince, ale i konfliktní skupiny kompetice (soupeření, soutěžení) předpoklad, že jiní lidé jsou při dosažení téhož cíle méně úspěšní přináší max. relativní zisk pro jednotlivce; zaměřeno na zisk jedince bez ohledu na druhé konflikt 3.5. Skupinové procesy = interakce mezi lidmi trvá delší dobu, je přítomno vnímání skupiny a sebe jako člena skupiny, skupina tvoří vlastní normy, role, očekávání, vědomí společného cíle, jsou přítomny vztahy mezi členy skupiny; Skupinová polarizace fenomén posunu k riskantnosti - skupinová rozhodnutí a rozhodnutí na základě skupinové diskuse jsou odvážnější, radikálnější rozdělení odpovědnosti navozuje větší dojem bezpečí difúze odpovědnosti - skupinová polarizace znamená, že ve skupině se projevují extrémnější názory v obou směrech (nejen ve směru riskování), uplatňuje se také sociální srovnání Skupinová komunikace - nejúčinnější styl komunikace informace prochází centrální pozicí (mediátorem) nebo je možnost komunikace každého s každým Skupinové myšlení - pokud je skupina silně kohezní, nepřijímá informace zvenčí, její rozhodnutí jsou odtržena od reality a neúspěšná, silný tlak na rychlé rozhodnutí, dominantní a direktivní vůdce Advocato diaboli vnitřní kritika 3.6. Struktura komunikace 1. Komunikátor (osoba sdělující) 2. Komunikant (osoba přijímající sdělení) 3. Komuniké (obsah sdělení) Shanonův model komunikace systém, který na jedné straně vysílá a na druhé straně zpracovává informace. Každé sdělení má obsahový a vztahový aspekt Dělení komunikace - sociální roviny Intrapersonální komunikace 22

23 - intrapsychická komunikace hovoříme sami se sebou nebo s nepřítomným člověkem ( v duchu ) Interpersonální komunikace vokální x nevokální jazyková x nejazyková psycholingvistika slovník (studium znaků), referent (předmět znaků); denotace (pojmový význam předměty, které slovním znakem označíme), konotace (vztah k denotátu znaku) komunikační styly komunikační dovednosti vztahová složka komunikace Skupinová komunikace - rozšíření interpersonální komunikace - každý účastník skupiny musí mít možnost své názory sdělit, proto je počet osob při skupinové komunikaci omezený Masová komunikace - komunikace s veřejností Verbální komunikace Složka: Obsahová (digitální) složka Vztahová (analogová, metakomunikační) složka sděluje něco o sdělovaném (výška hlasu, jeho barva atd.) Základem: je ale sdělení (zejména jeho smysluplnost a nerozpornost) Základní teze: denotace a konotace důležitost společného jazyka egocentrismus a sociocentrismus doprovodné znaky způsob mluvy Vývoj slovního komunikování u dítěte fáze osvojování si jazyka rozvoj slovní zásoby 23 Dialog, rozhovor, konverzace náplň rozhovoru smysl konverzace

24 Aktivní a empatické naslouchání - soustředěné vnímání mluveného slova s cílem pochopit obsah v plném rozsahu jeho prezentace a s participativním přístupem k řečníkovi. Analýza komunikačního aktu záměr a jeho dekódování oblast nevyslovitelného promluvové jednotky o promluvy popisné (pravdivé či nepravdivé) a performativní (uskutečňující jednání: např. Zavři okno) o uzavřené a otevřené otázky o dvojsmysly o eufemismy o implikace Neverbální komunikace - z jejího pozorování můžeme vyvozovat pouze spekulativní závěry - prostorová konfigurace lidí, pohyby těla, výrazy obličeje, oční kontakt, paralingvistické projevy (mimojazykové: para=mimo, lingua = jazyk) - je důležitější než verbální nejsme je totiž schopni tolik kontrolovat Dělení neverbální komunikace kontextuální projevy prostorové postavení lidí ve skupině; každý si nějak pro sebe vyhrazuje svůj prostor, charakterizovaný jeho pohybem, ale i interakcí; v interakci se proxemické chování projeví ve vzdálenosti performační projevy pohyby těla (držení těla, způsob chůze, změny polohy), výrazy tváře o inkluze: spočívá v komunikačním naklonění k druhému partnerovi; ominózní úsměvy (tajuplné pro více lidí u stolu hovoří se o tématice, kterou dva z nich důvěrně znají vymění si pohledy a usmějí se, že to znají) o konvergence: postavení lidí při rozhovoru o výrazy obličeje: jsou nejvýraznějšími projevy; tvář jasně indikuje stavy člověka, lze z ní něco vyvodit o těchto vnitřních stavech (někdy ano, někdy ne) horní část obličeje: čelo, oči, víčka záporné exprese dolní část obličeje: od nosu dolů kladné exprese mikroexprese: pozorujeme-li tvář, můžeme rozlišit změny od 5 30 oční kontakt: pohyby očí, obočí, víček, vizuální kontakt paralingvistika znaky a symboly mimoverbální komunikace, ale jsou s ní spojené, nejsou systematické, spíše metakomunikační znaky; intonace, zabarvení hlasu, pauzy, pomlčky, hekání, mručení 24

25 kineziologie - obor, v němž jsou pokusy složit jednotlivé pohybové prvky do složitějších podob na principu slovo věta; poznatky o neverbální pohybové komunikaci a jejích vztazích, snaha spojit je s paralingvistickými znaky, najít mezi nimi souvislost o gesta: kulturně ustálené a do slovních útvarů (lexik) převoditelné pohybové znaky referenční: vztahují se buď k účastníku diskuze nebo k obsahu informace improvizační (ikonická): vztahují se k objektu, o kterém je hovořeno, vystihují jeho vlastnosti, konkretizují obsah, zachycují znaky, rysy toho objektu formální (emblémy): jsou kulturně podmíněné, fungují místo verbálního označení (např. postoj při státní hymně, poklona návštěvě); o kinezické značky: jsou těžko převoditelné do verbálního pojmu pronominální: distální extenze paže, ruky, hlavy ( on vám to řekne ) nebo proximální distance ( já vám to řeknu ) slovesné: provázejí slovesa ( odejdi ukáže na dveře) ) prepoziční (předložkové): dolů; nahoru atp.; 3.7. Komunikační procesy Tvoření reality komunikací - vytváření nebo zrcadlení příklady vytváření skutečnosti (politická korektnost, vědecký hantec, komentování) vztah myšlení a jazyka (nuance slovní zásoby, smíšené jazyky) psychologie slangu rostoucí vliv angličtiny Komunikační dovednosti, styly a strategie Persuaze (přesvědčování) - prostředky a cesty, jak přesvědčit druhého, že můj názor je správný, vnutit mu jej - Persuaze závisí na: o autoritě (tyto typy autority se vzájemně prolínají) formální autorita (právně přiřazená, obyčejně spojená s autoritářstvím) expertní autorita (vychází ze znalostí, zvládnutí určitého oboru) osobní (expertní + osobnostní rysy) o osobních ambicích o prestiži o kredibilitě (důvěryhodnosti toho, co je nám sdělováno) o ve formálních skupinách je přesvědčování otázkou příkazu a jeho splnění o v neformálních skupinách je míra schopnosti peruaze dána rolí jedince ve skupině - role: exemplární role jedinci, kteří dokážou sladit rozporné mínění ve skupině indominantní role dovedou krotit agresivitu u okamžitě vznětlivých členů skupiny 25

26 excentrická role jedinci se sklonem k extravagantním, jsou nápadití, ale jejich vliv je malý mimetická role všichni ostatní většinou se přizpůsobují Asertivita = je schopnost (dovednost) prosazovat vlastní názor, stanovisko nebo zájem, ale zároveň respektovat potřeby druhých Základní techniky : Feeling talk schopnost sebevyjádření vlastních popisů, prevence syndromu vyhoření Facial talk schopnost vyjadřovat se z očí do očí Ne umění říci ne Já schopnost sebevyjádření Přijetí pochvaly umět ji přijmout Spontaneita a improvizace Deset asertivních práv vlastní názor o sobě obrana proti manipulaci nelogičnost obrana proti tlaku na konformitu chybovat změna názoru neomlouvat se nevím nerozumím je mi to jedno Tréninkové postupy stále se opakující zvuková smyčka otevřené dveře dotazování se na podrobnosti sebeotevření říci si o laskavost Příbuzné teorie vyjednávání zjistit postoje obou stran, hledat styčné body 26

27 Zdravá komunikace Důležitou dimenzí komunikace je její přesnost, protože na ní závisí spolehlivost porozumění i délka řeči, její sevřenost či rozvláčnost. Přesnosti komunikace se dosahuje tehdy, když komunikátor a příjemce interpretují zprávu stejně. Kanály, spojující komunikující jedince musí dovolit přesné předávání a srovnání dostupné informace. Jestliže ekologické faktory (prostředí) znemožňují využití prostředků k optimální distribuci informace, objeví se ve zkomolené podobě. K nepřesnosti komunikačních aktů přispívá také šum, vznikající při kódování, a to z nejrůznějších příčin: malá péče o výslovnost, syntaktická roztříštěnost, gramatická neobratnost a především dvojznačnost použitého slovníku. Charakteristiky zdravé komunikace: kognitivní přizpůsobování zájem o druhého humor podpora vývoje a flexibility konzistence interakcí pozitivní komunikace Poruchy v interpersonální komunikaci Souvislost s duševní poruchou osobnosti: patologická komunikace neurotická komunikace: hysterická nutkavá, obsedantní fobická úzkostná narcistní komunikace: depresivní hypochondrická vztahovačná (vše co se děje, je v souvislosti se mnou) hyperthymní (zvýšená nálada patologicky ) schizoidní autistická nepotřebuje partnera, komunikuje s televizí apod. Souvislost s poruchami myšlení zpomalená překotná roztržitá 27

28 zabíhavá ulpívavá magická okno ztráta myšlenky Abnormální komunikace v abnormálních podmínkách vychází z krizové situace (komunikace ve stresu např. s pacientem) 3.8. Komunikace s klientem Vymezení profesionálního vztahu sociální pracovník - klient a pojmenování profesionálních zásad práce s klientem, včetně vymezení hranic Sociální (interpersonální) komunikace jako prostředek vytváření vztahu sociální pracovník klient (vymezení sociální (interpersonální) komunikace, teorie komunikace, komunikační model) Neverbální komunikace ve vztahu sociální pracovník klient, vymezení neverbální komunikace, druhy neverbální komunikace (oční kontakt, mimika, gestika, kinezika, posturologie, proxemika, haptika, chronemika, paralingvistika). Vymezení pojmu vztah Vztah hraje důležitou roli při komunikaci Komunikace - rovina obsahová a vztahová Profesionální vztah sociálního pracovníka a klienta: pracovní, formální s postupnou angažovaností přecházející do formy neformální, krátkodobý ale také dlouhodobý 28

29 Vztah a přenos = nevědomé využívání dřívějších vztahů v nových situacích, k novým lidem - ohrožení profesionálního vztahu sociálního pracovníka a klienta Profesionální zásady Pomáhající profese : odbornost pomáhajícího (kvalifikace) lidský vztah mezi pomáhajícím a jeho klientem (osobnostní předpoklady) Teoretické poznatky vymezeno Zákonem o sociálních službách (108/2006 Sb.) Osobnostní předpoklady : Empatie, přijímání a respekt, opravdovost, flexibilita, aktivní naslouchání, komunikační dovednosti, neutralita - nestrannost Etické zásady *důvěrnost informací *ochrana klientových práv na soukromí *anonymita (Zákon o ochraně osobních údajů 101/2002 Sb., Standardy kvality v SS, Etický kodex Sp) + Základy společenského chování +Celkový vzhled Sp 29 + Prostředí

30 Hranice v profesionálním vztahu Hranice ve vtahu mezi dvěma lidmi = dělítko určující, co je záležitostí mou a co je záležitostí druhého Hranice při pomáhání *splývání (propustné) - soucit *rigidní (nepropustné) obrana *polopropustné vyvážené, flexibilní ASERTIVITA Zaměřte se na svou praxi, zda jste se setkali v rámci pomáhajícího procesu s problémovými hranicemi tedy rigiditou a splýváním. Sociální komunikace = sdělování významů mezi lidmi, tedy sdělování všeho, o čem lidé komunikují - představy, postoje a emocionální zážitky - součást, složka nebo aspekt sociálního styku Při komunikaci s druhými lidmi je důležité se zaměřit na následující : s kým komunikujeme jak komunikujeme kde komunikujeme Vyhnout se :!!! Komunikačním bariérám Komunikační bariéry/zábrany/šumy = překážka vyskytující se v komunikačním kanálu znesnadňující výměnu informací mezi komunikujícími 30

31 Příčina vzniku : *interní jsou dány osobnostními problémy *externí rušivý element z prostředí Percepční chyby : = chyby a nedostatky ve vnímání druhé osoby *haló-efekt *efekt posledního dojmu *efekt novosti *stereotypy *projekce Chyby porozumění a interpretace *řečník *posluchač *obsah sdělení a jeho forma Vést komunikaci k : Efektivní komunikaci - komunikaci zdravé *nezkreslená *platná *včasná *ochota přijímat *volba adekvátních komunikačních prostředků *využití neverbálních komunikačních prostředků 31

32 Komunikační modely 3 základní modely komunikace lineární, interakční, transakční Lineární model komunikace jednosměrná komunikace od mluvčího k posluchači mluvčí mluvil a posluchač poslouchal mluvení a poslouchání časově odlišné děje typický pro komunikaci masovou televize, noviny - chybí zde přímá zpětná vazba příjemců Interakční model komunikace 32

33 střídání pozic mezi mluvčím a posluchačem jedna osoba mluví, druhá ji poslouchá, poté si komunikující vymění role mluvení a naslouchání se děje odděleně Transakční model komunikace každá osoba působí současně jako mluvčí a posluchač mluvení a naslouchání probíhá současně, jedná se o děje současně probíhající Teorie komunikace *Škola z Palo Alto (Watzlawick, Bateson, ) 3 druhy vztahů v lidské komunikaci: 1. Symetrický 2. Komplementární přesun vztahů redefinování vztahů Metakomplementární

34 Dvojná vazba (double-bind) Rozpor mezi verbální a neverbální komunikací, rozpor mezi tím, co je sdělováno a požadováno. Dvojí úroveň komunikace primární obsahová komunikace konkrétní zpráva a vztahová komunikace metakomunikace (komunikace o komunikaci) Transakční analýza Eric Berne, v 50. a 60. letech 20. století 3 základní způsoby komunikace: Lidé spolu komunikují na základě svého současného rozpoložení svého ego-stavu : stav ega rodičovského, dospělého, dítěte rodičovský stav ega mimoslovní projevy: soucitný pohled, lomení rukama, ruce v bok, vztyčený ukazováček, sevřené rty, apod. slovní projevy: Na Vašem místě bych, Rozhodně bych to tak nedělal., Neměl byste Je využíváno hodnocení, kritiky a negativ. Ego-stav rodič čerpá z pravidel a zákonů, které jsme získali v dětství prostřednictvím výchovy. Jeho užití je automatické, bezmyšlenkovité založené na nápodobě. dospělý stav ega: mimoslovní projevy: přirozené, nenucené slovní projevy: používání těchto slov podle mne, myslím si, aha ; časté kladení otázek, vyjádření vlastních názorů. Komunikace vycházející z ego-stavu dospělého je založena na rozumu. dětský stav ega: mimoslovní projevy: klopení očí, krčení ramen, hlášení se o slovo, atd. slovní projevy: používání slov chci/nechci, budu/nebudu, udělám/neudělám jednání založené na odměnách a trestech (tzv. něco za něco). Komunikujeme-li na základě ego-stavu dítě, reagujeme jakoby jsme byli dítětem, využíváme emocí a citů. 34

35 Žádoucí a ideální komunikací je komunikace vycházející ze stavu dospělý x dospělý. *Rogersův přístup zaměřený na člověka (Person-Centered Approach) C. R. Rogers, představitel humanistického přístupu v psychologii Vzhledem ke komunikaci se přístup zabývá terapeutickým vztahem: *Empatie* Akceptace* Autenticita Rogersovská komunikace: *mluvíme přirozeným jazykem, *dbáme na to, aby nám druhý rozuměl, *používáme kratší věty, *vyhýbáme se cizím slovům, *mluvíme konkrétně a jednoznačně, *ponecháváme dostatek prostoru druhé straně. Vymezení NK = neverbální, nonverbální, mimoslovní = řeč těla, komunikace bez použití slov využíváme prostředků neverbální povahy Angl. výrazy - nonverbal communication, bodily action a body idom Součást komunikace sociální Vazba na komunikaci verbální - tu může : *nahradit, *zvýraznit, *odporovat jí, *měnit její význam Celkové chování může být NK : *regulováno, *zesilováno *zeslabováno 35

36 NK se odehrává na nevědomé úrovni Její význam je více konotativní (Konotace = emocionální charakter; sdělení je dotvářeno a doprovázeno řadou konotací, jsou subjektivní; souvisí s emocemi - pes můj, bílý, náš, přítel člověka) Většinu prvků NK se učíme v dětství - nápodobou Druhy NK: - druhy NK jsou děleny dle prostředků, kterými aktér sděluje: 1. pohledem oční kontakt 2. výrazem obličeje - mimika 3. pohyby kinezika (gesta, posturologie, chironomie/chirologie) 4. výraznými pohyby - gesta 5. postojem - posturologie 6. prostorovým umístěním - proxemika 7. dotekem - haptika 8. časovostí chronemika 9. osobním prostorem teritorium 10.rekvizitami a celkovou image + 11.parajazykové projevy paralingvistika (mezi VK a NK) 1. Oční kontakt (Pohledy očí) Řeč očí a našich pohledů = komunikace prostřednictvím pohledů nejrychlejší zachycení druhého pomocí pohledu pohledy se nacházejí v různých variantách, způsobuje to pohyb obočí, víček, řas, očních svalů 36

37 důležitá úloha při regulaci sociální interakce (v běžném kontaktu vyzýváme prodavače, číšníky), v prof. vztahu Sp klienty oči působí jako sdělovače, ale také přijímače při styku s klientem by měl oční kontakt zabírat okolo 60% času v průběhu rozhovoru Vzájemné střetnutí pohledů = vrchol neverbální komunikace. Rozlišujeme 2 rozdílné kvality : vyvrcholení přátelských vztahů, projev největší míry vzájemné důvěry projev negativních, nepřátelských vztahů, souboj, hněv, nenávist výzva k boji, útok, přemožení a porážka. Sociální pracovník-klient a oční kontakt - 60% času rozhovoru Sp dostatečně a neustále udržuje oční kontakt při kontaktu s více klienty rovnoměrná distribuce OK oči = zdroj informací, co se v klientovi děje, co prožívá - např. plachý klient bude očima uhýbat, bude se jednat o pohled nestálý nedobrovolný klient bude vyhledávat jiné cílové podněty než osobu sociálního pracovníka klient agresivní se může pokusit o oční souboj - klient úzkostný směřuje zrak k zemi Mimika (Výrazy tváře) Co si sdělujeme výrazem obličeje 37

38 = komunikace prostřednictvím obličeje nejvýraznější sdělovač emocí vyjadřuje, co jedince prožívá, jaký má vztah ke sdělení a k objektu - svaly v obličeji umožňují více než 1000 různých výrazů obličeje Pláč a smích = nejvýraznější neverbální mimické projevy. Rozlišujeme 7 primárních emocí ve výrazech obličeje : Štěstí-neštěstí Neočekávané překvapení-splněné očekávání Strach a bázeň-pocit jistoty Radost-smutek Klid-rozčílení Spokojenost-nespokojenost, až znechucení Zájem-nezájem Lidská tvář oblast čela (překvapení) obočí (strach) oblast očí a víček (smutek) oblast dolní části obličeje tváře, nos a ústa (štěstí). Rozlišujeme 2 obličejové zóny čelo, nos a oči a dolní polovina obličeje se rty. 38

39 Sociální pracovník-klient a mimika - ústa - vyjádření radosti, smutku, nadšení, odporu, úsměv - sdělovač radosti, pohody a uvolnění u Sp je ukazatelem povzbuzení, ocenění a pochopení Kinezika (Pohyby) Řeč pohybů = zabývá se pohyby těla a jeho částí kineziologie a kinetika zahrnuje všechny druhy pohybů Gestika + posturologie a chironomie Chironomie/chirologie = tvoří část kineziky a zabývá se pohyby rukou, zvláštní část tvoří řeč lidí s postižením sluchu znakový jazyk Kinezika se soustřeďuje na pohybovou činnost jednotlivého člověka a na pohybovou souhru celé skupiny lidí - harmonie-disharmonie, koordinace-diskoordinace, soulad-nesoulad. Sociální pracovník-klient a kinezika - Sp se zaměřuje na jednotlivé pohyby rukou, nohou a vůbec celého těla klienta neuvědomované pohyby klienta: např. hraní s rukama, kapesníkem (jiným předmětem), škrábání na hlavě, kývání nohou, pohupování celého těla - napětí, nejistota a úzkost 39

40 Gestika (Výrazné pohyby) = komunikace prostřednictvím výrazných pohybů některé části organismu, nejčastěji rukou, nohou, hlavy nebo celého těla gesta můžeme charakterizovat slovně Znázorňují určitou ideu, která má být sdělena Uděláš-li to, zlomí mi to srdce je doprovázeno celým souborem pohybů Vědomé používání gest x nevědomé (videozáznam) Vlivy kulturního prostředí pravidla pohybové etikety, ale také etnické vlivy Italové používají ruce, Arabové gestikulují celým tělem, Angličané používají pouze drobnou gestikulaci Sociální pracovník-klient a gestika - komunikace pomocí rukou - signalizace přijetí/nepřijetí, otevřenosti, hněvu, zklamání apod. Posturologie/Posturika (Poloha těla) Řeč našich fyzických postojů, držení těla a polohových konfigurací = neverbální komunikace pomocí polohy, pozice a postoje těla základní polohy : *Otevřená člověk sedí uvolněně, ruce a nohy nejsou zkřížené, člověk je schopen přijímat podněty z okolí *Polootevřená charakteristické je zkřížení rukou a nohou *Uzavřená člověk je schoulený (do vajíčka), tělo působí užším, menším dojmem, ruce a nohy jsou zkříženy Sociální pracovník-klient a posturika Sp se zaměřuje na polohy klientova těla : uzavřená poloha - sklíčenost, úzkost otevřená poloha - schopnost klienta přijmout podávané informace a sebeotevření se 40

41 Proxemika (Prostorové umístění) Sdělování přiblížením a oddálením = prostorové umístění účastníků v prostoru a orientace v něm Rozlišujeme 2 základní druhy vzdálenosti: Proximita = pohled na vzdálenosti, které mají lidé před sebou, když něco dělají nebo spolu jednají; dva jedinci jsou v souladu Proxemický tanec dva lidé s rozdílnými představami o osobních zónách Tzv. osobní zóna - Hall (1966) definuje 4 typy vzdáleností vymezující vztahy mezi lidmi: Schéma Proxemické vzdálenosti a mezilidské vztahy 41

42 Postavení očí - proxemická vertikální a horizontální hladina: *horizontální - oči všech komunikujících osob jsou v téže rovině kladný vliv *vertikální - oči jednoho komunikujícího se nacházejí výše a druhého níže - výsledkem je podřízenost a nadřazenost 42

43 Sociální pracovník-klient a proxemika dodržování osobních zón klientů, tedy osobního prostoru od prvního kontaktu s klientem dochází k postupnému sbližování sociálního pracovníka a klienta v proxemické oblasti Haptika (Doteky) Kouzlo podání ruky a bezprostředního dotyku = druh neverbální komunikace založené na dotyku - hmat zaujímá druhé místo mezi smysly v oblasti rozlišovacích schopností (zrak-hmat-sluch) - hmat jako nejprimitivnější forma NK, hmat se rozvíjí dříve než ostatní smysly Charakteristiku doteků představují různé termíny : podání ruky, stisk, objetí, pohlazení, políbení, poplácání,. Dotek v sociální interakci může být chápán jako projev přátelství (pohlazení) či nepřátelství (pohlavek). Správné využití haptických projevů v komunikaci s druhými společně s očním kontaktem a mimikou. Podání ruky by mělo být doprovázeno úsměvem, kontaktem očí, jeho trvání by nemělo překročit dobu 5 sekund. Ruce by se měly setkat na horizontální úrovni, která představuje rovnost vztahu. Jako první podává ruku člověk s větším statusem, člověk starší a žena. Sociální pracovník-klient a haptika běžné podání ruky bývá krátké, se středně silným stiskem, doprovázeno očním kontaktem vyhnout se příliš silnému stisku (tzv. lámač kostí) nebo naopak stisku slabého, letmého (tzv. leklá ryba). silný stisk ruky je typický pro klienty agresivní, snažící se získat převahu nad profesionálním vztahem nepatrné podání ruky doprovázené nepatrným stiskem může charakterizovat klienta plachého, nejistého 43

44 Chronemika (Časovost) = způsob jakým vyjadřujeme, užíváme a strukturujeme čas ve vztahu k jiným lidem, jak člověk komunikuje v časových souvislostech (zda-li komunikujeme málo, či více, jak umíme čas využít; řadíme zde opoždění a chození včas) V interpersonální komunikaci z hlediska času rozlišujeme kulturní a psychologický čas: kulturní nahlížíme na čas z hlediska formálnosti, neformálnosti a monochronismu, polychronismu - formální - dělení času na sekundy, minuty, hodiny, dny, roky, dále fáze měsíce a roční období; libovolné časové jednotky dle kultury - neformální - používání časových termínů navždy, ihned, brzy, ; komunikační problémy komunikujících termíny mohou mít různé významy, mohou být různě chápány - monochronismus (monochronicky orientovaný člověk) věnujeme se jedné věci, čas je rozdělený na úseky - polychronismus (polychronicky orientovaný člověk) věnujeme se více činnostem, propojování času pracovního s osobním psychologický - zaměřuje se na významy z minulosti, současnosti a budoucnosti Sociální pracovník-klient a chronemika Sp by měl klienta informovat o časové organizaci společných setkání klient by měl mít dostatečný prostor k vyjádření neměl by být příliš zatěžován (časově) časové hledisko zejména z pozice dochvilnosti, opoždění či nedostavení se Teritorium = představuje osobní prostor komunikace každý během komunikace brání své teritorium některé respektujeme, jiné odmítáme např. polohou těla, přiblížením nebo vzdálením, nepouštíme ke slovu apod 44

45 rozlišujeme : *centrální ohraničení (vyhrazení určitého teritoria námi, např. položení knih na židli) *hraniční ohraničení (rozlišení teritorií, např. stůl či jiná bariéra mezi komunikujícími) teritorium může existovat i v přenesené podobě teritorium odbornosti lékař nemá rád, když pacient toho zná hodně; sociální pracovník je odborníkem na řešení problému, klient je znalcem svého problému, Rekvizitové prostředky a celková image mezi rekvizitové prostředky řadíme: brýle, tužku, - vše, co během komunikace využíváme k jejímu dokreslení, zvýraznění, celková image je dotvářena tím, jak je člověk oblečen, jaký má vkus, jak je upraven Paralingvistika (Parajazykové projevy) Sdělování svrchními tóny řeči = soubor všech doprovodných jevů verbální komunikace kromě slov; dotváření denotačního významu jazyka konotativními prvky, vrchními tóny řeči přechod od mimoslovních způsobů sdělování ke způsobům slovním v sociální psychologii soubor vokálních hlasových projevů nacházejících se mezi neverbálními a verbálními projevy emocionální význam Do paralingvistických projevů řadíme : hlasitost, výšku tónu řeči, rychlost řeči, objem řeči, plynulost řeči, intonaci, chyby v řeči 45 (opakování, zadrhávání, změna věty, vynechávky, nedokončení vět, brept, vnik zvuku artikulačního, nesprávná výslovnost, huhlání, přeříkávání, zadrhávání, koktání, polykání koncovek, zabíhavé myšlení, opomenutí)

46 správnost výslovnosti, kvalitu řeči věcnost a srozumitelnost, členění řeči. Sociální pracovník-klient a paralingvistika rozpor mezi verbálním a paralingvistickým projevem klienta Sociální pracovník v kontaktu s klientem postupně začleňuje všechny druhy NK. Prvořadě je využito očního kontaktu, který dokresluje a doplňuje komunikaci verbální. Následuje zapojení mimických svalů všímáme si tedy na klientovi jeho obličeje - mimických projevů. Gestika - uplatňují se jeho výrazné pohyby v oblasti hlavy, paží, rukou. Gestika je doprovázena haptikou tedy podáním ruky oficiálním přivítáním a pozdravením klienta. Dále se začíná zapojovat také proxemika přiblížení se ke klientovi. Proxemika je doprovázená určitým postojem posturologie a celkovým pohybem kinezika. Mluvené slovo dokreslují paralingvistické projevy. Pro zdůraznění komunikace můžeme využívat nejrůznějších prostředků materiální povahy, které dokreslují mluvené slovo. Snažíme se o vytvoření celkového dojmu o klientovi, k čemuž nám může napomoci jeho vnější vzezření oblečení, jeho úprava atd. Nesmíme opomíjet také osobní prostor klienta jeho teritorium, do kterého se snažíme proniknout. V neposlední řadě vstupuje do kontaktu s klientem časovost našich společných kontaktů. 46

47 4. Základy psychologie a psychopatologie 4.1. Úvod do psychologie Psychologie (psyché = duše; logos = věda věda o lidské duši) - psychologie tak zkoumá jednání, chováním ale také vnitřní projevy = prožívání, - dále zkoumá psychické jevy, stavy a procesy - 4 cíle psychologie: 1) popsat rozmanité projevy chování duševního dění 2) vysvětlit, jaký význam mají získané poznatky tak se vytváří psychologické teorie 3) předvídat lidské chování a prožívání např. díky kognitivní vývojové teorii Jeana Piageta lze předvídat, jak se bude chovat zdravé dítě v jednotlivých stádiích vývoje 4) využívat získané znalosti ke zvyšování lidské spokojenosti a zdraví psychologie = pomáhající profese (poradenská nebo klinická psychologie, obecná psychologie se zabývá především terorií) Základní pojmy PSYCHIKA je to systém psychických jevů, má funkci informační (přijímá a zpracovává informace o vnějším a vnitřním prostředí) a regulační (řídí náš organismus, ovlivňuje i fyziologické děje) PSYCHICKÉ PROCESY souhrn psychických dějů, které slouží k poznávání reality a k reakci na realitu, jsou a) poznávací vjemy, představy, myšlení, řeč b) emočně volní emoce, city, jednání, volní rozhodování CHOVÁNÍ je to lidská aktivita, je odezvou na vnitřní a vnější podněty, je to spojeno s adaptací lidského organismu na změny na změny prostředí - druhy chování: a) reakce b) jednání směřuje k určitému cíli, volní záležitost c) výraz mimika d) neverbální chování e) morální chování f) molekulární chování často doprovázeno změny fyzologickýmu PROŽÍVÁNÍ předmětem jsou podněty z vnějšího a vnitřního světa, je to vlastně stav, který má tři složky snahová, citová a poznávací jedna ze složek je v popředí VĚDOMÍ aktivity zaměřené k sobě samému i k okolnímu světu, je dáno jednotou poznání a prožívání, je to vlastně souhrn vnějších a vnitřních podnětů, které si v určitý okamžik uvědomujeme má fci sledování sama sebe i okolního prostředí

48 PODVĚDOMÍ patří zde skryté obsahy, které si neuvědomujeme je to činnost, na kterou nemyslíme, ale při přemýšlení se nám dostanou do vědomí NEVĚDOMÍ to, co si člověk neuvědomuje ze svého duševního života = procesy, které byly hluboko zapomenuty, obsluhy našich pudů a instinktů Psychologie jako věda tvoří ji tyto disciplíny a) teoretické základní obecná psychologie, vývojová p., patopsychologie speciální zoopsychologie, srovnávací, biologická, sociální a diferenciální p. (založená na rozdílnosti) b) aplikované pedagogická p., psychologie klinická, psychologie práce a umění OBECNÁ PSYCHOLOGIE pokládá základní teoretické otázky a podává celkový obraz o člověku PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI struktura a formování osobnosti PSYCHOFYZIOLOGIE hraniční disciplína fyziologie, psychologie SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE působní společnosti na formování, komunikaci a vztahy mezi lidmi VÝVOJOVÁ zkoumá vznik lidské psychiky a psychické změny v historickém vývoji lidstva i jedince od jeho narození přes jednotlivá stádia PSYCHOPATOLOGIE psychické poruchy, jejich druhy, vznik a vývoj PEDAGOGICKÁ P. otázky výchovy a vzdělávání PSYCHOLOGIE PRÁCE PERSONALISTIKA výběr a výcvik pracovníků FORENZNÍ PSYCHOLOGIE způsoby uvažování pachatelů Význam psychologických poznatků pro práci učitele - - psychologie v pedagogice může působit tam, kde potřebujeme poznávat lidi, působit na ně, uspořádat podmínky, ve kterých lidé žijí a pracují ve výchovné praxi usilujeme o soustavné a cílevědomé formování člověka podle výchovných cílů = jde o to vychovávat všestranně rozvinutou osobnost fyzicky, intelektově, morálně, politicky, esteticky pedagogická psychologie zkoumá průběh a výsledky výchovy a vyučování zkoumá činnosti člověka a formování jeho osobnosti v podmínkách výchovy psychologie slouží k pochopení myšlení žáků, kteří neprospívají a mají kázeňské potíže, podle znalosti psychologie lze například uspořádat učební plán dne 48

49 Historie psychologie Lidé se o psychologické poznatky zajímali už od pradávna. Jako samostatná věda se psychologie pod vlivem věd přírodních vydělila z filozofie ve druhé polovině 19. století. Proto jsou dodnes v psychologii patrná dvě hlavní paradigmata, a to duchovědné (spíše filozofické) a přírodovědné. Počátky vědecké psychologie Do poloviny 19. století byla psychologie součástí filozofie. Za jejího zakladatele ve filozofických vědách byl považován Aristoteles. Jeho výzva: Staň se, čím jsi. Vědecká psychologie se mohla rozvinout díky fyzice, fyziologii, evoluční biologii, atomismu, laboratorním přístupům včetně přístrojových prostředků, použitým k řešení vědeckých problémů. Počátky vědecké psychologie jsou obvykle datovány rokem 1879, kdy Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř na univerzitě v Lipsku v Německu. Chtěla li se psychologie stát uznanou vědou, musela i ona prokázat, že je schopna pracovat experimentálně, v laboratoři. Laboratorní práce nabízela záruku že objektivní metodou budou získány poznatky. Kromě Wundta jsou svými výzkumy důležití fyziolog Herng a fyzik Ernst Mach, působící v druhé polovině 19. století v Praze, studovali počitky a vjemy. Hlavní metodou byla introspekce, i když jiné metody se též užívaly. Byla zaměřena hlavně na procesy vnímání. Strukturalismus a funkcionalismus Metoda introspekce se neosvědčila, obzvlášť při sledování rychlých duševních procesů. A tak v raném vývoji psychologie začaly hrát důležitou úlohu směry strukturalismus (rozkládání, resp. analýza duševních struktur) a funkcionalismus (studium operací mysli, sloužících adaptaci organismu na okolní prostředí a fungování v něm). Hlavním propagátorem strukturalistického směru byl E. B. Titchener, Wundtův žák. Ovšem jiní psychologové s tímto analytickým přístupem strukturalismu nesouhlasili. Willian James, psycholog na Harvardově univerzitě, se domníval, že by se na analýzu prvků vědomí měl klást menší důraz a naopak větší pozornost by měla být věnována jeho proměnlivé, osobní podstatě, jeho přístup byl nazván funkcionalismus, který zejména rozšířil rámec psychologie o chování, co by předmět zkoumání. Psychoanalýza Psychoanalýza je teorií osobnosti a zároveň metodou psychoterapie. Historie psychoanalýzy navazovala na historii hypnotismu a zakládala se na klinických zkušenostech. Její počátky jsou spojeny se jménem Sigmunda Freuda a spadají na 49

50 přelom 19. a 20. století a v tehdejší době znamenala určitou revoluci v pojetí lidské psychiky. Sigmund Freud psychoanalýzu definoval jako vědu o nevědomí psychologie do té doby s tímto pojmem nepracovala. Ústředním tématem psychoanalýzy je nevědomí, které můžeme definovat jako myšlenky, postoje, podněty, přání, motivy a emoce, jichž si nejsme vědomi. Nevědomé myšlenky se projevují mnoha způsoby, například ve snech, přeřeknutích a chybných úkonech. Během volných asociací je pacient vyzván, aby říkal, cokoli mu přijde na mysl, aby mohlo dojít ke zvědomění nevědomých přání. (Podle Freuda je agresivní chování založené na vrozeném instinktu.) Na psychoanalýzu navázala Neopsychoanalýza, odmítající instinktivní a biologické základy klasické psychoanalýzy a hledající zdroj konfliktů v sociální oblasti. Behaviorismus Odvozeno od anglického behaviour (česky chování). Největší vliv na vědeckou psychologii Severní Ameriky získal asi až do roku 1950 behaviorismus. Zakladatel John B. Watson nesouhlasil s názorem, že předmětem studia psychologie je vědomá zkušenost, a nesouhlasil ani s psychoanalýzou v tom, že studium lidské mysli je ústředním tématem psychologie. Vzhledem k tomu že chování je pozorovatelné a vědomí není, introspekce přestávala stačit a nový směr se rychle uchytil. Podle Watsona je téměř všechno chování výsledkem podmiňování a prostředí formuje chování jedince posilováním určitých návyků. Dáme-li např. dítěti sušenku, aby přestalo plakat, jeho chování tak spíše posílíme odměníme. Behavioristický přístup nebere v úvahu duševní procesy, o lidském vědomí někdy mluví jako o neproniknutelné schránce a sleduje pouze vstupy a výstupy. Hlavní předností behavioristické psychologie tak byl psychologický experiment, který poskytoval jasně vyjádřitelné výsledky. Druhá polovina 20. století V Německu byla populární tvarová psychologie, své kořeny měla hluboko i psychoanalýza a stále existovalo více dalších psychologických směrů. Ukázalo se, že staré postupy již nejsou dostačující. Herbert A. Simon a jeho kolegové na konci padesátých let publikovali řadu prací uvádějících, jak mohou být psychologické jevy simulovány prostřednictvím počítače. Noam Chomsky dal podnět k prvním základním analýzám jazyka a ke vzniku. V 50. letech neuropsychologie. Psychologie současnosti 1) biologický přístup předmětem jsou biologické procesy, které jsou základem prožívání a chování zkoumání mozku 2) behavioristický přístup viz výše 3) psychodynamický přístup psychoanalýza viz výše 50

51 4) fenomenologický přístup pochopení lidské existence tváří v tvář nevyhnutelné smrti, metoda introspekce, v opozici proti behaviorismu a psychoanalýze 5) humanistický přístup Rogers a Maslow nejdůležitější jsou mezilidské vztahy, důraz kladen na seberealizaci v rámci mezilidských vztahů 6) kognitivní přístup Chomsky, Piaget lidská psychika=systém, zpracování informací, jak se učíme, jak si pamatujeme minulost, jak si plánujeme budoucnost. 7) tvarová psychologie gestaltismus něm. gestalt = tvar = všechny naše psychické proces mají tvar celku 8) funkcionalismus viz výše 9) strukturalismus viz výše 10) Sternův personalismus osobnost je chápána jako uvědomělá individualita, autor je autorem IQ 4.2. Konflikt a jeho řešení Konflikty, typy a způsoby zvládání Co to je konflikt? Slovo konflikt pochází z latinského slova conflictus srazit se spolu. Konflikt je definován jako srážka, soutěž nebo vzájemný střet pro sobě stojících sil (vlastností, myšlenek, zájmů, postojů apod.). Jednodušeji řečeno nedorozumění mezi dvěma nebo více osobami, Konflikt je neoddělitelnou součásti našeho života. Setkáváme se s ním např. v televizi, která nás informuje o různých mezinárodních konfliktech, politických sporech nebo sousedských sporech. Konflikt může vzniknout také mezi spolužáky, spolupracovníky, přáteli, příbuznými, partnery atd. A právě na tyto posledně zmíněné konflikty jsem se v mé prezentaci zaměřila, jelikož se domnívám, že se nás týkají přeci jenom více a blíže než např. politické spory. Cyklus konfliktu (4 fáze) Fáze 1. Konflikt začíná pro všechny z nás u našich názorů a postojů ke konfliktu. Tyto názory a postoje pramení z mnoha zdrojů a ovlivňují naši reakci při konfliktu: - z dětské představy, jež jsme o konfliktu získali z chování ovlivněné vzorem rodičů, učitelů, přátel ze stanovisek prezentována médii (TV, filmy, ) z vlastních zkušeností s konfliktem 51

52 Fáze 2. V této fázi dochází ke konfliktu Fáze 3. Naše reakce: např. - smějeme se, jako by se nic nestalo - předstíráme, že je vše v pořádku - hovoříme o tom přímo - vybijeme svoji zlost - někomu si stěžujeme (např. jdeme za nadřízeným) - vzdáváme se - žertujeme, jsme ironičtí - pláčeme Tyto reakce mohou vyvolat buď pozitivní nebo negativní důsledky. o Negativní důsledky budou s největší pravděpodobností vyvolány, když budeme: - křičet - předstírat, že se nic nestalo - vzdáme se řešení apod. o Pozitivní důsledky mohou vzniknout, když: - hovoříme o problému na rovinu, bez křiku a umlčování Fáze 4. Reakce vede k určitým důsledkům. Mezi důsledky špatného řešení konfliktu patří např.: - stres, únava, snížení sebevědomí, poraněné city Pozitivní důsledky jsou např.: - vyřešení problému - snížení napětí - lepší poznání sebe sama i toho druhého Příčiny konfliktu 52 Příčin způsobující konflikt je nekonečné množství. Mohou být však rozděleny do 3 kategorií:

53 a) konflikty kvůli majetku b) konflikty vyvolané psychologickými potřebami (potřeba přijetí, přátelství, svobody, bezpečí, aj.) c) konflikty, v nichž hraje roli hodnotový systém (náboženské názory, životní styl, apod.) Mnoho sporů je tvořeno kombinací 2 nebo i všech 3 kategorií. Jak přecházíme z jedné kategorie do třetí, stává se řešení konfliktu obtížnější. Konflikt týkající se majetku, bude vyřešen snáze, než konflikt způsobený psychologickými potřebami. A oba konflikty budou vyřešeny snáze, než konflikty, ve kterých hraje roli hodnotový systém. Řešení těchto druhů konfliktů patří k nejobtížnějším, protože obsahují to, co je nám nejdražší, a to názory tvořící naši identitu a dodávající nám smysl našeho života. Druhy konfliktů o Vnitřní konflikty (intrapersonální) Jedná se o konflikty týkající se cílů, využití volného času, morálních otázek, rozhodnutí nebo váhání. Např. Ten, kdo se potřebuje učit na zkoušku, ale v televizi běží jeho oblíbený pořad, prožívá vnitřní konflikt (čemu má dát přednost). o Meziosobní konflikt (interpersonální) Dochází k nim mezi 2 nebo více osobami. Např. Manželka potřebuje ráno auto, aby mohla odvézt děti do školy a dojet na nákup. Manžel potřebuje auto, aby včas dorazil do práce. Oba prožívají interpersonální konflikt. o Konflikt uvnitř skupiny Pokud se skupina lidí nemůže dohodnout na společné činnosti nebo společném řešení. Např. Pokud se studenti v jedné třídě nemůžou dohodnout, kam pojedou na školní výlet. o Konflikt mezi skupinami Konflikt mezi 2 a více skupinami s odlišným počtem i zaměřením. Styly řešení konfliktů Přestože jsou přístupy ke konfliktům velmi rozmanité, můžeme je rozdělit zhruba do 4 základních kategorií: - únik, vyhýbání se konfliktu, jeho popření konfrontace, agrese kompromis (řešení problému) přizpůsobení se názoru protistrany, ústup ze svého stanoviska 53

54 Není jednoduché poradit si s konfliktem ta, aby vedl ke kladnému řešení. Vyžaduje to umění komunikace, ochotu a sebevědomí. Ne každému byli dány tyto vlastnosti a spíše může zvolit cestu úniku z konfliktu nebo ústup ze svého stanoviska, jen aby nastaný konflikt dále nepokračoval, popř. aby vůbec nevznikl. Zatímco někteří lidé se snaží konfliktu vyhnout, jiní se k němu raději stavějí čelem. Ten, kdo konfliktu čelí, je přesvědčen, že jeden z účastníků má pravdu a druhý ne a snaží se prokázat, že pravdu má právě on. Občas takoví účastníci mohou podlehnout agresivitě, zahrnovat se urážkami, výhružkami, popř. se poprat. Konfrontace, stejně jako únik, málokdy vede k úspěšnému vyřešení konfliktu. Nejlepší cestou je cesta řešení problému. Ten kdo preferují řešení, se na konflikty dívá jako na přirozenou součást všech lidských vztahů a nezajímá ho ani tolik, kdo má pravdu a kdo ne, ale spíše to, jak najít řešení, které bude vyhovovat oběma stranám. Takovému jednání se říká kompromis. Při kompromisu se každý účastník musí něčeho vzdát. Při řešení problému může nastat i dohoda. Kdy se obě strany od začátku pokouší odhalit vzájemné potřeby a konflikt vyřeší tak, aby se ani jedna ze zúčastněných osob nemusela ničeho vzdávat jako u kompromisu. (oba vyhrávají, nikdo nic neztrácí). Aby byla spolupráce úspěšná, je nutné pochopit, co ke konfliktu vedlo a co dává která strana v sázku. Spolupráce nejlépe funguje tam, kde jsou oba účastníci konfliktu poučeni, jak si vyjít vstříc a jsou schopni dosáhnout vzájemného přijatelného výsledku. Ale to je velmi vzácný případ. Mnohem častěji má jeden z účastníků buď tendenci ke konfrontaci nebo k uhýbání před konfliktem. Pokud však je osoba spolupracující vytrvala, může získat jeho důvěru a zájem partnera o vyřešení problému. Druhy řešení konfliktů 1. Spontánní řešení 2. Záměrné řešení 1.1. Řešení účastníky konfliktu Spontánní řešení 1.2. Řešení další osobou Jsou to techniky nebo obranné mechanismy, pomocí kterých se člověk sám vyrovnává se zátěží. Mohou to být např.: - agrese, únik - egocentrismus - rezignace, negativismus, popření, potlačení aj. Všechny tyto uvedené techniky lze nalézt v běžných projevech lidí. Tyto reakce se často vzájemně kombinují a doplňují. 54

55 Záměrné řešení konfliktů Znamená, že buď účastníci sami nebo další nezúčastněné osoby převezmou iniciativu k ukončení a zvládnutí konfliktní situace. o Řešení účastníky konfliktu Bez účasti třetí strany. Cílem je snížit napětí, odstranit averzi a změnit soupeřivý postup na obou stranách. Řešení konfliktu jeho účastníky má řadu zvláštností: Partneři v konfliktu jsou nuceni opustit roli účastníků konfliktu a hrát roli řešitelů. To není vůbec snadné. Musí překonat svou podrážděnost, podezíravost a začít racionálně a rozvážně řešit situaci. Řešení konfliktu samotnými účastníky často selhává. Nevědí, jak svůj problém řešit nebo vědí jak, ale vzájemné toho nejsou schopní, jelikož jsou stále příliš zainteresováni na dané sporu a nedokáží (často ani nechtějí) na spor pohlížet objektivně a s chladnou hlavou. Vždyť kdyby byli schopni společně řešit konflikt, pravděpodobně by mezi nimi ani žádný závažný konflikt ani nevznikl. o Řešení konfliktu další osobou Některé konflikty lidé jen těžko zvládnou sami, a tak se obracejí o pomoc ke třetí straně. A tím jí vlastně dávají jistou míru práva rozhodovat o svých záležitostech. Od třetích osob se očekává podpora, nezaujaté posouzení a konečné rozhodnutí. Oficiálně přizvanou stranou může být mediátor, soud nebo atribut. Mediátor Jde o přítomnost třetí osobu v řešení konfliktu. Jde o tzv. smírčího, který zprostředkovává komunikaci mezi účastníky konfliktu. Jeho úkolem je dohoda řešení a napravení vzájemných vztahů. Soud Jde o řešení především situací, kdy je porušováno právo. Poslání soudu není uspokojení přání a potřeba zúčastněních stan, ani jejich smíření. Rozhoduje pouze o právu sporných stran a vysloví konečný verdikt. Různé výzkumy ukázaly, že se soudním rozhodnutím je spokojeno pouze 40% klientů. Arbitráž Také známé pod pojmem rozhodčí řízení. U arbitráže pověřují strany konfliktu vyřešením svého případu společně zvolenou třetí nezávislou osobu, která nemusí mít právnické vzdělání. 55

56 Arbitr vyslechne každou ze stran, zváží přednesené argumenty a požadavky a učiní rozhodnutí. To je pak pro klienty právně závazné Úvod do psychopatologie Psychopatologie je jednou ze základních disciplín psychologie zabývající se duševními poruchami, psychickou tísni a abnormálním či maladaptivním chováním. Termín je nejčastěji používán v psychiatrii, kde se patologie vztahuje k symptomům a průběhu nemoci. Zabývá se otázkami normality a abnormality lidské psychiky. Otázky typu "Jaké je pojetí normy v odlišných kulturách?", "Pro kterou psychickou poruchu jsou typické bludy?", "Co se podílí na vzniku úzkostných pocitů?" nebo "Jaké příznaky jsou typické pro schizofrenii?" a vymezení různých pojetí normy, vysvětlování příčin vzniku příznaků a jejich shlukování do typických syndromů a klasifikace symptomů i syndromů představují oblast zájmu této disciplíny. Psychopatologie je nauka o chorobných duševních jevech, zabývá se příznaky duševních chorob, klasifikací těchto chorob, poruch a hraničních stavů. (Hartl, Hartlová, 2004,s. 487) Duševní poruchu lze popsat jako změnu či narušení některých psychických procesů a funkcí projevující se v myšlení, pocitech a chování člověka. Soubor klinicky rozpoznatelných příznaků nebo chování výrazně znesnadňuje adaptaci a interakci jedince se sociálním okolím. (Hartl, Hartlová, 2004, s. 424) Psychopatologie je hraniční vědou mezi psychologií a psychiatrií. Psychopatologie se zabývá studiem a popisem poruch jednotlivých psychických funkcí, procesů a poruchami osobnosti jako celku. Tvoří základ popisu jednotlivých symptomů a syndromů; je základem psychiatrické klasifikace. Poruchy psychických funkcí musíme vždy posuzovat z hlediska věkových zvláštností (např. chování, které je naprosto přirozené v předškolním věku, může být neadekvátní u dítěte v pubertě apod.) Při posuzování psychopatologických jevů je důležitá znalost vývojové psychologie. Pochopení psychické abnormality a poruchy předpokládá znalost normypsychopatologie se zabývá vymezením normy. Psychopatologie má část obecnou a část speciální. 1. Obecná psychopatologie se zabývá poruchami jednotlivých psychických funkcí a procesů. Mohli bychom říci, že je protipólem obecné psychologie (obecná psychologie zkoumá psychické funkce a procesy u člověka duševně zdravého/ obecná psychopatologie u člověka duševně narušeného). Obecná psychopatologie se zabývá poruchami pudů a instinktů, poruchami kognitivních procesů (poruchy vnímání, obrazotvornosti, myšlení, řeči, paměti, pozornosti), poruchami vůle a emotivity, poruchami vědomí Speciální psychopatologie se zabývá poruchami osobnosti, zkoumá jednotlivé vlastnosti a osobnost člověka duševně nemocného. Mohli bychom říci, že je

57 protipólem psychologie osobnosti. Poruchu osobnosti bychom mohli charakterizovat jako stav, který se projevuje nadměrnými, nepříznivými nebo zvýrazněnými rysy, kterými trpí jedinec i okolí. Rozlišují se tyto poruchy osobnosti: paranoidní, schizoidní, dissociální, emočně nestálá, hysterická, obsedantní, úzkostná, narcistická, a anetická porucha osobnosti. (Miňhová, Novotná, 2000) Speciální psychopatologie: Poruchy 1. AFEKTIVNÍ PORUCHY Afektivní poruchy se vyznačují periodickým střídáním emotivity. Registrujeme tedy fáze relativního zdraví, které se střídají s obdobím nemoci. U bipolárních poruch dochází ke střídání mánie a deprese, formy unipolární mají jen depresivní či manické ladění. Začátek onemocnění se nejčastěji projeví mezi 20. a 30. rokem života. Afektivní poruchy jsou tedy tvořeny pravidelným střídáním se - depresivní fáze. Příznaky: Pláč bez zjevné příčiny, utlumení pohybové aktivity, výrazná nerozhodnost, neverbální i verbální projevy smutku, averze k pobytu ve společnosti, zanedbávání svého zevnějšku, tichý hlas, depresivní nálada, neschopnost koncentrace, záporný poměr k životu, beznaděj, úzkost, snížení zájmu, zpomalené myšlení, hypochondrické bludy, suicidální tendence, ztráta chuti k jídlu a další. - manické fáze. Příznaky: Nadměrně euforická nálada bez příčiny, zrychlený tok asociací, překotné myšlení, chorobně zvýšené sebevědomí, pocit nezranitelnosti, bezmezný optimismus, zvýšená chuť k práci, zvýšené libido a chuť k sexu, zvýšená chuť k jídlu a další. 2. SCHIZOFRENIE A PORUCHY S BLUDY Schizofrenie je závažné psychotické onemocnění, kterým trpí asi 1% populace. Termín schizofrenie doslova znamená rozštěpení mysli. Jedná se o fázickou chorobu, při níž se střídají období ataky nemoci s obdobím relativního zdraví. Příznaky: Emoční porucha způsobující narušený kontakt s realitou., Autismus, Neadekvátní afekty, Bizarní chování, Bludy a halucinace, Citová ambivalence, Emoční zploštělost, Neklid, nejistota, úzkost, Časté neologismy v řečovém projevu. Duševní poruchy s bludy = PSYCHÓZY: Nejzávažnější duševní choroby, při nichž nemocný ztrácí kontakt s realitou; jeho vnímání, prožívání a hodnocení skutečnosti je těžce deformováno, chybí vědomí nemoci. Projevem psychózy jsou zpravidla halucinace a bludy. Příčina je neznámá, zřejmě spočívá v odchylných biochemických pochodech mozku. Osobnost je postižena ve významných psychických kvalitách (myšlení, paměť, emoce ). Je postiženo jádro osobnosti. Chybí náhled/vědomí nemoci Příklad: Paranoia: Chronické onemocnění s plíživým průběhem. Vzniká kolem 40.roku. Častěji postihuje muže. Vyskytují se paranoidní bludy v bludném systému. Nevyskytují se halucinace ani pravé iluze. Podstatou je blud či soustava bludů bez dalších poruch osobnosti;podle bludů se dá rozlišit na perzekuční (stihomam, slavomam) - podstatou je utkvělá představa o pronásledování nebo bránění ve slávě; kverulantskou - nemocný si stále stěžuje, soudí se, obviňuje druhé apod.; erotickou - utkvělá představa, že osoby druhého pohlaví nemocného 57

58 milují; projevy nemocného lze dále dělit na stenické (nenávist, útočnost, zabíjení) a astenické (strach, utíkání, sebevražda) 3. NEUROTICKÉ PORUCHY Narušená schopnost přizpůsobení, porucha myšlení, jednání, cítění. Nemocný si poruchy uvědomuje a trpí jí. Příčiny jsou psychogenní. Na vzniku neurózy se podílejí vrozené dispozice a zevní vlivy - únava, stres, vyčerpání. Příčina: vliv psychogenních činitelů (vnějších, hlavně sociálních) je rozhodující + vrozená citlivost nervové soustavy, je to choroba, i když postižený na pohled obyčejně nepůsobí dojmem nemocného člověka, často se stává, že ho okolí nechápe a nevěří mu, přitom pacienti snášejí obtíže velmi těžko. Pokud se taková odchylka najde, je výsledkem (např. stresu), nikoli příčinou neurózy. Příčiny jsou psychogenní, tzn. nejčastěji chybné sociální učení v dětství, konfliktní mezilidské (interpersonální) vztahy v okolí dítěte a vytvoření neadaptibilních způsobů chování na zátěžové situace a jejich odraz v dospělosti. Jde o nemoc reverzibilní = léčitelnou psychoterapeuticky Jedná se o nejčastější chorobu vůbec. Objektivně jde o nezávažný stav, ovšem psychicky je subjektivně velmi nepříjemně prožívaná. Není postiženo jádro osobnosti. Je přítomen až přehnaný subjektivní pocit choroby (objektivně nevýrazné x subjektivně vnímané jako velmi těžký stav) 4. PORUCHY OSOBNOSTI 5. MENTÁLNÍ RETARDACE 6. ORGANICKY PODMÍNĚNÉ DUŠEVNÍ PORUCHY Psychické poruchy u dětí: Některé psychické poruchy jsou ve svých symptomech podobné psychickým projevům dospělých, jiné jsou odlišné v intenzitě, trvání aj. U dětí jsou tyto projevy mnohdy dočasné - někdy se jedná o hraniční projev normální ontogeneze. U dětí je obtížné odlišit endogenní a exogenní, situační vlivy, které se podílejí na tom, co je klasifikováno jako porucha. 1. PORUCHY CNS Poškození CNS, které má výrazně psychopatologické projevy. V současnosti dochází k paradoxnímu jevu, že lékaři dokáží udržet při životě děti, které by se nedožily porodu, většina z nich je však na doživotí nějak poškozená. Přispívá k tomu i stále stoupající věk prvorodiček (35-37 let). Rizikové děti: Děti starších matek Děti s nízkou porodní váhou Děti předčasně narozené Děti předčasně narozené nevykazují většinou parametry, které by vzhledem ke svému věku měly, avšak mnohdy jsou schopny během prvních 5-7 let dohnat při dobré stimulaci je jejich CNS. U dětí je všeobecně reparabilita poruch mnohem větší, než to aktuálně vypadá. Retardace - vzniká během porodu 58

59 Demence - vzniká (po úrazu) až v průběhu života (CNS je schopno regenerace - u dětí je to výraznější = postižení se může z velké části napravit.) 2. ORGANICKÉ PORUCHY DMO (Dětská mozková obrna) - 1% populace - neprogresivní porucha hybnosti - organické poškození mozku - různé příčiny spojené s nejranější vývojovou fází (prenatální, komplikovaný porod /přidušení/) a v raném dětství - kombinuje se často s mentální retardací, smyslovými poruchami, epilepsií 2 základní typy 1. Spastická - 75% případů podle lokace poškození mozku: 1. hemiparetická forma - 1/2 těla 2. diparetická forma - 2 končetiny 3. kvadruparetická forma - všechny končetiny o poruchy pozornosti o řeči o citová labilita o obtížné navazování kontaktu o sebeodmítání o parazitismus Nespastická - 25% případů o dyskinetická - bezděčné nepotlačitelné pohyby o hypokinetická - snížené svalové napětí, zvýšená pohyblivost kloubů PERVAZIVNÍ VÝVOJOVÉ PORUCHY Autismus Hluboce postižen vývoj osobnosti dítěte Výrazné odmítání soc. vazby Citový chlad Stereotypní chování Časové a materiální záchytné body Motoricky neobratní Zvláštní typ percepce Rettův syndrom Postihuje pouze dívky Do 7-24 měsíce života přiměřený vývoj Náhle se vývoj přeruší - ztráta manuálních a motorických schopností Kroutivé pohyby rukou Hyperventilace Ataxie (kývavé pohyby trupu) Sociabilita (rády se dotýkají a mazlí) Po pár měsících smrt Aspergerův syndrom Autistická porucha osobnosti Bizarně introvertní 59

60 Projevuje se v dětství - narušená integrace, plachost Nápadná značná nemotornost (leptosomní typy) TRAUMATICKÁ ÚRAZOVÁ POŠKOZENÍ - úraz hlavy (otřes mozku, zhoždění mozku) - posttraumatický šok EPILEPSIE: Záchvatovité onemocnění - v mozku existuje epileptické ohnisko = skupina primárně narušených buněk ve stavu depolarizace (jiné polariz. napětí než okolí) - el. Výboj v mozkové kůře = záchvat. Provokující podněty (u epileptika vyvolají záchvat, u predisponovaného vyvolají vznik epilepsie): Alkohol Úzkost, trauma Denní spánek a další 60

61 5. Úvod do Somatologie 5.1. Přehled stavby lidského těla Základní stavební a žívá jednotka BUŇKA Velikost µm Největší - vajíčko µm Soubor buněk TKÁŇ B. stejného původu sloužící jedné fci Sdružení tkání ORGÁN Orgánová soustava - ORGANISMUS 5.2. Organismus Metabolismus Příjem potravy a vylučování nestrávených zbytků Dráždivost Schopnost reagovat na podněty ze zevního i vnitřního prostředí Schopnost reprodukce Dědičnost Pohyb 5.3. Pohybové ústrojí Kostra Pevná opora těla Určuje tvar těla, rozměry Ochrana měkkých tkání Kostra lebky Kostra trupu Kostra končetin Kostra lebky Mozková část Kost čelní Kost temenní 2x Kost týlní Kost spánková 2x Kost klínová Kost čichová

62 Obličejová část Horní čelist Dolní čelist Kost lícní 2x Jazylka Kostra Trupu Páteř Osa kostry trupu Tvořena z obratlů 7 krčních obratlů 12 hrudních obratlů 5 bederních obratlů 5 křížových obratlů kost křížová 4 5 kostrčních obratlů - kostrč Páteř Krční a bederní část prohnuta dopředu Hrudní a křížová část prohnuta dozadu Hrudník 12 párů žeber připojených k hrudním obratlům 7 párů pravých žeber 3 páry nepravých žeber 2 páry volných žeber Hrudní kost 62

63 Kostra končetin Pletenec lopatkový Lopatka, klíční kost Kostra HK Kost pažní Kost loketní malíková strana Kost vřetenní palcová strana 8 kostí zápěstních 5 kostí záprstních Články prstů Pletenec pánevní 2 kosti pánevní k. křížová spona stydká Kost kyčelní, sedací, stydká Kostra DK Kost stehenní Kost holenní Kost lýtková 7 kostí zánártních 5 kostí nártních Články prstů 63

64 Svalstvo Svalstvo hladké Svalstvo příčně pruhované Srdeční svalovina Hladká svalovina Svalové vrstvy vnitřních orgánů Vůlí neovladatelné Pomalé, vytrvalé Řízeno vegetativním nervstvem Příčně pruhovaná svalovina Dlouhá svalová vlákna svazky sval Úpon tuhou šlachou na kost Reakce na podráždění stažení svalu Řízená nervy z CNS, vůlí ovladatelná Tvoří skupiny Ohybače x natahovače Přitahovače x odtahovače 64

65 Srdeční svalovina Příčně pruhovaná Řízená vegetativně Vůlí neovladatelná 5.4. Krevní oběh Srdce Tepny Žíly Vlásečnice Srdce Dutý svalový orgán Pravá a levá síň srdeční Pravá a levá komora srdeční H + D dutá žíla P síň P komora plicní tepna plíce 4 plicní žíly L síň L komora aorta Cípaté, poloměsíčité chlopně 65

66 Krev Složka tekutá Krevní plazma Krevní elementy Červené krvinky Bílé krvinky Krevní destičky Zajišťuje vnitřní dýchání Zdroj obranyschopnosti Podíl na termoregulaci 5.5. Trávicí ústrojí Dutina ústní Hltan Jícen Žaludek Tenké střevo Tlusté střevo Konečník Játra, slinivka břišní 66

67 Dutina ústní Ohraničení rty, tváře, měkké a tvrdé patro, jazyk Slinné tváře příušní, podjazyková, podčelistní Zuby Mléčný chrup 20 zubů Trvalý chrup 32 zubů Žaludek DÚ hltan jícen žaludek Vakovité rozšíření trávící trubice Promíchání potravy se žal. Šťávou Natrávení potravy, štěpení bílkovin Tenké střevo Trubice dlouhá 4 5 metrů Produkuje trávící enzymy Vývod jaterní + slinivky břišní Vstřebávání živin odvod krví do jater Játra a slinivka břišní Játra Největší žláza v těle Zpracování látek vstřebaných z tenkého střeva Tvorba žluči žlučový měchýř trávení tuků Slinivka břišní Zajišťuje enzymy pro trávení uhlovodanů, tuků a bílkovin Tlusté střevo Zahuštění nestrávených zbytků potravy Zpětná resorpce vody Tvorba stolice konečník Červovitý výběžek 67

68 5.6. Dýchací ústrojí Dýchací cesty + plíce Dutina nosní Zvlhčení a ohřev vzduchu Čichové vjemy Nosohltan Hrtan Soubor propojených chrupavek Chrupavka štítná, prstencová, ch. hlasivkové, příklopka hrtanová Průdušnice Prstencové chrupavky Pravá a levá průduška vstup do plic Průdušinky Plicní váčky Plicní sklípky Plíce Párový orgán Uloženy v dutině hrudní Poplicnice pohrudnice Pohrudniční dutina - tlak než atmosférický Dýchání Vdech Výdech Pauza 68

69 5.7. Vylučovací ústrojí Ledviny Močovody Močový měchýř Močová trubice Ledviny Párový orgán Fazolovitý tvar Uložené podél páteře v dutině břišní ve vazivovém pouzdře, obalené tukem Vstupují ledvinné tepny, vystupují ledvinné žíly Ledvinná pánvička Vylučují denně cca 1,5 l definitivní moči Močové cesty Ledvinná pánvička močovody močový měchýř Uložen v malé pánvi za stydkou kostí Močová trubice 69

70 5.8. Kožní ústrojí Tvoří zevní povrch těla Ochranná funkce Zprostředkovává kontakt se zevním prostředím Udržování stálé teploty 2 základní vrstvy Pokožka neustálá obnova, pigmentové barvivo Škára - vazivová vlákna, nervová zakončení, krevní a lymf. cévy, podkožní vazivo 5.9. Smyslové ústrojí Čichové ústrojí Horní část dutiny nosní, buňky čichové Chuťové ústrojí Chuťové pohárky měkké patro, zadní stěna hltanu, příklopka hltanová, jazyk 4 chutě sladká, hořká, slaná, kyselá Hmatové ústrojí Receptory uložené v kůži reagující na tlak a napětí, teplo a chlad Receptory pro regulaci prokrvení kůže a činnost potních žláz Volná nervová zakončení v pokožce a škáře čidla bolesti Zrakové ústrojí Oční koule + přídatné orgány oka Oční koule Uložena v kostěné očnici 3 vrstvy Bělima přecházející v rohovku Cévnatka vytv. duhovku a řasnaté těleso Sítnice tyčinky, čípky Žlutá a slepá skvrna 70

71 Přídatné orgány oka Okohybné svaly Víčka Na zadní straně spojivka spojivkový vak Slzný aparát Slzná žláza Odvodné cesty slzné Sluchové ústrojí Zevní ucho Ušní boltec, zevní zvukovod Blanitý bubínek Střední ucho Dutina vystlaná sliznicí, Eustachova trubice Sluchové kůstky kladívko, kovadlinka, třmínek Vnitřní ucho Uvnitř skalní kosti, rovnovážné ústrojí Hlemýžď, sluchový nerv Nervové ústrojí Řídí činnost všech orgánů a zajišťuje jejich součinnost Základní stavební jednotka nervová buňka s výběžkem neuron Základní vlastnosti dráždivost a vodivost Odpověď organismu na podráždění reflex Dráha vzruchu reflexní oblouk CNS (mozek + mícha) + PNS Mícha Provazec nervových buněk uložený v páteřním kanálu Uvnitř šedá hmota, vně bílá tvar křídel motýla Uprostřed centrální kanál navazuje na dutiny mozku Vystupují kořeny míšních nervů míšní nerv Zadní vlákna dostředivá, senzorická Přední odstředivá, motorická 71

72 Mozek Uložen v dutině lební Prodloužená mícha Mozeček Střední mozek Mezimozek Koncový mozek Prodloužená mícha Mezičlánek mezi mozkem a míchou Centra řídící dýchání, krevní oběh a trávení Centra reflexů žvýkání, polykání, zvracení, kýchání Mozeček Reguluje svalové napětí Koordinace pohybů a udržení rovnováhy Střední mozek a mezimozek Podílejí se na koordinaci činnosti koncového mozku Podkorová centra smyslových funkcí Centra řídící činnost vegetativních nervů Součásti středního mozku je podvěsek mozkový Koncový mozek 2 polokoule vzájemně propojené Povrch šedá hmota mozková zářezy a závity Korová centra Uvnitř mozku dutiny vyplněné mozkovým mokem Obaly mozku Periferní nervy Nervy mozkové Vystupují z prodloužené míchy a spodiny mozku 12 párů hlavových nervů Nervy míšní Vystupují z míchy přes meziobratlové otvory Vytvářejí nervové pletence 72

73 5.11. Žlázy s vnitřní sekrecí Produkují hormony ovlivňují životní procesy Podvěsek mozkový Uložen na spodině mozku Růstový hormon Řídící a regulační fce pro ostatní žlázy s vn. s. Štítná žláza Uložena po obou stranách hrtanu při štítné chr. Rychlost látkové přeměny + uvolňování energie Nezbytný jód Příštítná tělíska Zadní okraje laloků štítné žlázy Udržování hladiny Ca v krevní plazmě Nadledviny Uloženy u horního pólu ledvin Kůra metabolismus uhlohydrátů, bílkovin, Na Dřeň hormony pro stresové reakce Slinivka břišní Ostrůvky buněk produkující inzulín Vaječníky a varlata Hormony ovlivňující reprodukční cyklus Vývoj sekundárních pohlavních znaků Pohlavní ústrojí - muž Varlata Párové vejčité orgány Semenotvorné kanálky Tvorba mužského pohlavního hormonu a spermií Nadvarle Nasedá na zadní horní plochu varlete Shromaždiště spermií - dozrávání Chámovod Trubice probíhající šourkem, tříselným kanálem do dutiny břišní Ústí pod močovým měchýřem do močové trubice 73

74 Předstojná žláza (prostata) Leží pod močovým měchýřem Produkuje tekutinu pro výživu a pohyb spermií Zevní mužské pohlavní orgány Penis Houbovitá topořivá tělesa Šourek Uložení varlat Pohlavní ústrojí - žena Vaječníky Párové pohlavní žlázy v dutině pánevní Dozrávání vajíček Estrogen pohlavní cyklus Gestagen průběh těhotenství Vejcovody Vnitřním ústím otevřeny do DB, zevně ústí do dělohy Doprava vajíček do dělohy Děloha Svalový orgán hruškovitého tvaru Dutina uvnitř vybíhá proti vejcovodům, hrdlem děložním ústí do pochvy Sliznice dělohy prodělává pravidelně opakující se změny menstruační cyklus Pochva Spojuje dutinu děložní se zevními pohlavními orgány Zevní ženské pohlavní orgány Velké stydké pysky Malé stydké pysky Žlázy poševního vchodu 74

75 6. Základy ochrany zdraví (Základy první pomoci) 6.1. Krvácení Masivní krvácení Masivní krvácení je život ohrožující stav. Nejčastější příčinou jsou hluboké řezné nebo tržné rány. Pokud u postiženého došlo k zástavě dechu zahajujeme přednostně kardiopulmonální resuscitaci. Často zranění odvrátí naši pozornost od daných priorit. Základní rozdělení krvácení: tepenné žilní vlásečnicové Může se jednat o krvácení: vnější vnitřní Vnější krvácení - u vnějšího krvácení vidíme odkud postižený krvácí, o jak silné krvácení se jedná a jestli se nám daří krvácení zastavit. Hlavním cílem je krvácení v co nejkratší době zastavit nebo alespoň omezit. Snažíme se snížit riziko infekce urychleně přivoláme pomoc. U krvácení volíme postup prvního ošetření a následné přivolání pomoci. Vnitřní krvácení u vnitřního krvácení nám všechny výše uvedené informace chybí a proto se zaměřujeme na mechanizmus úrazu (velké násilí), bolest ( břicha, na hrudi) a celkový stav postiženého, sledujeme příznaky šoku ( bledost, studený pot, zrychlený puls, zrychlený dech, závratě, poruchy vědomí ) Naše ruce jsou však, co se pomoci týče svázané a v případě podezření na vnitřní krvácení, po získání základních údajů, přivoláme zdravotnickou pomoc. Postiženého ukládáme do vhodné polohy podle postižení a sledujeme základní životní funkce až do příjezdu zdravotnické záchranné služby. Důležité je při hodnocení stavu zaměřit se i na druh rány, může nás upozornit na možná rizika a komplikace. Druhy ran rozdělujeme na: Řezné výrazně krvácí, okraje čistě rozříznuty ostřím nože, okrajem papíru, sklem. Většinou čisté rány, dobře se hojí. Tržné kůže nepravidelně roztržena, krvácí méně, často infikovaná ( kousnutí, ostnatý drát) Zhmožděné po nárazu na tupý předmět, v místě střetu kůže roztržená v okolí se vytváří krevní výron.

76 Tržně-Zhmožděná roztrhané okraje rány s krevním výronem. Většinou znečištěné rány, kontaminované prachem, hlínou a jinými drobnými tělesy. Dbáme na dezinfekci okolí rány, můžeme provést proplach peroxidem vodíků. Provádíme kontrolu očkování proti tetanu. Bodné na povrchu často jen drobná ranka jako vstup např. ostří nože, nebezpečí rozsáhlých vnitřních poranění s masivním vnitřním krvácením. Střelné vzniká vniknutím střely do těla pod vysokou rychlostí, průlet poškozuje vnitřní orgány. Místo vniknutí je menší oproti ráně kde kulka tělo opouští. Riziko vnitřního masivního krvácení. Cizí těleso v ráně pokud se jedná o volně ležící tělesa a nečistoty odstraníme. Zaklíněná tělesa fixujeme sterilním krytím a náplastí a postiženého transportujeme do zdravotnického zařízení. Zaklíněné těleso neodstraňujeme!!! Rozsáhlé odřeniny povětšinou se jedná o ránu spojenou se značným znečištěním. Očistu provádíme pod tekoucí vodou, mýdlem a popř. kartáčkem. Dbáme na dezinfekci okolí rány a ránu proplachujeme borovou vodou nebo peroxidem vodíků. Proces zástavy krvácení při poranění cév z hlediska fyziologie: zúžení cév v místě poranění při poranění cévy se krevní destičky rozpadají, vzniká protrombin, který se mění na trombin trombin sráží v plazmě rozpuštěné bílkoviny fibrinogenu ve vláknitý nerozpustný fibrin vlákna fibrinu zachycují krevní buňky, tak vznikne sraženina červené barvy (krevní koláč) => céva se uzavře po uzavření cévy začnou působit protisrážlivé faktory - zastaví srážení, aby v krvi stále kolovala tekutá krev Stavění masivního zevního krvácení Při stavění masivního zevního krvácení upřednostňujeme využití tzv. tlakového obvazu. Přikládáme střídavě vrstvu krycí a tlakovou a to ve třech vrstvách. Výhodou je tlak působící přímo na ránu, který však nezabrání prokrvení končetiny jako je tomu u zaškrcení. 76 Tlakový obvaz

77 Zaškrcení končetiny se snažíme vyhnout a volíme ji u stavu, které nelze jinak zajistit, především u amputací končetin, masivní krvácení z tepen velkého průměru (stehenní, pažní), otevřené zlomeniny provázené masivním krvácením, dočasně při malém počtu zachránců a velkém počtu raněných. Zaškrcení přikládáme: nad ránou přes oděv nebo vypodložené škrtidlo nepovolujeme uvádíme čas zaškrcení končetinu imobilizujeme Při amputacích platí postup stejný jako u masivního krvácení. Musíme však zajistit i amputát pro případnou replantaci. Amputát vložíme do igelitového sáčku, tento pak vložíme do nádoby nebo sáčku se studenou vodou. Označíme čas kdy k amputaci došlo a vyčkáme příjezdu záchranné služby. Tlakové body Tlakový bod je místo přímého stlačení tepny proti pevnému podkladu, kosti. Bříšky 2-3 prstů stiskneme tepnu přivádějící do postižené oblasti krev. Tlakové body používáme při stavění krvácení ze všech tepen středních a malých na okrajových částech těla. Při stavění krvácení stlačujeme nejbližší tlakový bod mezi srdce a ránou. Přesné zajištění krvácení tlakovým bodem je technicky náročnější a vyžaduje důsledný nácvik. Jedná se o metodu, která předchází definitivnímu ošetření. Základních tlakových bodů je 8: Hlava: Spánková tepna (1): Stlačujeme asi prst před ušním boltcem. Při krvácení z hlavy Lícní tepna (2): mačkáme před okrajem žvýkacího svalu v místě, kde tepna předchází přes dolní okraj dolní čelisti. Při krvácení z úst a tváře. Krk: Krkavice (3): při předním okraji kývače. Při krvácení z jazyka nebo krční tepny (stlačujeme pouze na postižené straně, při stlačení na obou stranách se přeruší přívod krve k mozku a postižený může upadnout do bezvědomí) 77

78 Horní končetina: Podklíčková tepna (4): stlačujeme nad klíční kostí ve vnitřní třetině. Při krvácení z ramene, amputaci horní končetiny. Pažní tepna (5): stlačujeme v mezisvalové rýze v horní třetině. Při krvácení z předloktí a ruky. Břicho: Břišní tlakový bod (6):v místě pupku, tiskne se krouživým pohybem ruky sevřené v pěst, postižený je na zádech na tvrdé podložce. Při vysoké amputaci dolní končetiny, při gynekologickém krvácení. Dolní končetina: Stehenní tepna (7): stačujeme pod středem tříselního vazu dvěma palci, při amputaci dolní končetiny. Při krvácení ze stehna. Podkolenní tepna (8): tiskneme v podkolení jamce za současného max. ohnutí v kolením kloubu (koleni). Při krvácení z bérce. Základní kroky ošetření masivního zevního krvácení: zvednutí krvácející končetiny nad úroveň srdce provedení přímého, nepřímého (pomocí tlakových bodů) tlaku na cévu přiložení tlakového obvazu ve třech vrstvách (krycí, tlaková, připevňovací) případné přiložení zaškrcovala Vnitřní krvácení O tomto krvácení je třeba vědět, že muže nastat po úrazu i v případě, kdy postižený nemá jednoznačné známky zevního poranění. Příznaky šoku z krevní ztráty nemusí být při poskytování první pomoci ještě rozvinuty. Z těchto důvodu je důležité znát mechanismus úrazu. Vnitřní krvácení lze předpokládat např. při: zlomeninách (zejména pánve, dlouhých kostí HK, DK, žeber)orientační krevní ztráta hlavy hrudníku břicha krvácení nebo vytékání krvavě zbarvené tekutiny z uší a nosu poúrazová krev moči 78

79 V rámci první pomoci se nejčastěji setkáváme s krvácením: do zažívacího ústrojí, kdy postižený: krev zvrací (hemateméza) má nucení na stolici, která je řídká, černá (meléna) nejčastěji se jedná o krvácení: z jícnových varixu u nemocných s jaterní cirhózou při vředové chorobě žaludku nebo dvanáctníku do břicha - důvodem masivního krvácení bývá: prasklé mimoděložní těhotenství, prasklé aneuryzma (výduť) břišní aorty u nemocných s arteriosklerózou do dýchacích cest nejčastěji nádorového původu event. při tuberkulóze do hrudníku - setkáváme se s ním při prasknutí výduti hrudní aorty, prasknutí srdeční stěny Základní první pomoc: Stavění vnitřního krvácení je v rámci první pomoci značně omezeno. Výjimku tvoří: - zlomeniny, kdy správná imobilizace vede k omezení až zastavení krvácení - kontuzní krvácení do měkkých tkání ovlivnitelné tlakovým obvazem a imobilizací Krvácení do tělesných dutin (hlava, hrudník, břicho) ať již traumatického nebo netraumatického původu je základní první pomocí nezastavitelné. Postižený s vnitřním krvácením potřebuje poskytnutí odborné zdravotnické první pomoci (aplikaci kyslíku ve vysokých koncentracích, nitrožilní aplikaci náhradních roztoku a aplikaci léku tišících bolest). Samozřejmý je co nejšetrnější a nejrychlejší transport za pokračující intenzivní či resuscitační péče na urgentní příjem zdravotnického zařízení. Základní první pomoc spočívá: v uložení postiženého do vhodné polohy uvolnění tísnícího oděvu udržení průchodnosti dýchacích cest zabránění zbytečných pohybu poskytnutí psychické podpory přiložení studeného obkladu na oblast dle vyvolávající příčiny zabránění tepelným ztrátám, ale i přehřátí přivolání RLP 155, event Krvácení z tělesných otvorů Krvácení z nosu (epistaxe) Příčiny mohou být různé. Jsou dány především faktem, že cévky nosní sliznice jsou velmi citlivé a jemné. Krvácení z nosu může vzniknout na základě: 79

80 traumatického úderu do nosu, interního onemocnění, poškození nosní sliznice chronickým zánětem. První pomoc: pevné stisknutí kořene nosu 5 min, mírný předklon hlavy, poté stisk pomalu povolit, při pokračování krvácení vhodné stisk opakovat. Lze přiložit studené obklady na čelo a zátylí. Pokud krvácení neustane do 30min. či intenzita krvácení je vysoká vyhledáme lékaře ORL ambulance. Krvácení ze zvukovodu Tento příznak jsme již uváděli v případě vnitgřního krvácení, kvácení do mozku při zlomenině báze lební. Příčina nmusí být vždy až tak závažná. Krvácení ze zevního zvukovodu může vzniknout: poraněním zvukovodu (cizí těleso) při vážném poranění (báze lební) současný výtok krve a mozkomíšního moku při poškození ušního bubínku tlakovou vlnou, zánětem atd. První pomoc: přiložení sterilního obvazu, další péče dle celkového stavu a příčiny přivolání 155 popř. transport na ORL amb. Krvácení z dutiny ústní Nejčastější příčinou je poranění zubů, jazyka, měkkého patra, nosohltanu. První pomoc: omezená, můžeme si pomoci stisknutím příslušného krčního nebo lícního tlakového bodu v případě masivního krvácení. Při vylomení zubu použití sterilního tamponu vloženého do zubního lůžka, stisk na min, poté zvolna povolit. Snažíme se zajistit, aby postižený krev nepolykal. Podle příčiny vyhledáme pomoc na úrazové ambulanci popř. na stomatologii. Krvácení z močových cest, pohlavních orgánů a konečníku Krvácení vzniká na základě onemocnění uvedených orgánů, méně často jako úrazový děj. U gynekologického krvácení myslíme vždy na možnost překotného porodu, nebo na potrat. Při krvácení z konečníku na hemeroidy, nádorové onemocnění. První pomoc: poloha na zádech, přiložení dostatečné sací vrstvy, vypodložení dolních končetin; při masivním krvácení metoda volby břišního tlakového obvazu, dodržujeme vhodnou polohu, podle příčiny a celkového stavu přivoláme

81 6.2. Polohování, imobilizace, transport Polohování postižených Jedná se o známé polohování postiženého dolními končetinami ostře zvednutými nad úroveň podložky a to až do 9 0 o úhlu. Tato poloha zlepšuje krevní návrat končetin a umožňuje jeho lepší využití pro zásobení životně důležitých orgánů. Proto polohu používáme v případech před kolapsového i kolapsového stavu. Autotransfúzní poloha Protišoková poloha Dolní končetiny jsou mírně zvednuté nad úroveň povrchu asi 30cm. Opět dochází lepšímu prokrvení orgánů hrudníku a mozku. Protišoková poloha Poloha v polosedě Poloha je určena postiženému s pocitem dušnosti, dechové nedostatečnosti, na základě úrazového či neúrazového mechanizmu. Vysoce zvednutá zádová část, uvolnění oděvu v oblasti krku, dekoltu a přísun vzduchu do místnosti, by měly stav postiženého zlepšit. Případné zranění i hned ošetřujeme. Poloha v polosedě 81

82 Poloha vleže na zádech Při podezření na poranění páteře ukládáme postiženého do polohy vleže na zádech na tvrdou podložku. Snažíme se manipulaci s postiženým omezit na minimum Poloha s mírně vypodloženou hlavou Poloha vleže na zádech Tuto polohu volíme v případě poranění hlavy, kdy postižený je při vědomí. Mírným zvednutím působíme proti bolesti a případnému otoku Poloha při poranění břicha Poloha s mírně vypodloženou hlavou Pro poranění břicha volíme polohu jejíž základním principem je uvolnění břišního lisu. Respektujeme možnou úlevovou polohu postiženého např. vleže na boku s dolním i končetinami přitaženými k hrudníku, vsedě v předklonu, vleže na zádech kdy dolní končetiny j sou vypodloženy v kolenou tak, aby se paty nedotýkaly podložky. V této poloze dojde k uvolnění břišního lisu a bolest břicha není tak intenzivní jako v případě plně natažených dolních kočetin. V případě zvracení či pocitu na zvracení udržujeme postiženého v polosedě, tak aby nedošlo k vdechnutí zvratků. 82 Poloha při poranění břicha

83 Trendelengurgova poloha Postižený leží na zádech na nakloněné rovině. Polohu používáme v případě gynekologického krvácení, předčasném porodu či komplikacích během porodu. Trendelenburgova poloha Rautekova zotavovací poloha vystřídala známou polohu stabilizovanou hlavně pro svou jednoduchost a fyzickou nenáročnost. Postup i konečný výsledek je velmi blízký poloze stabilizované a plně respektuje polohu doporučovanou u postiženého v bezvědomí. Hlavní rozdíl je v horní končetině, která se nevkládá za záda postiženého, ale před pootočením na bok se upaží. Vyhneme se tak drastickému vytahování ramen e na kterém si postižený ležel a které nám i postiženému při špatném provedení mohlo způsobit nemalé potíže. I nadále je však možné používat stabilizovanou polohu a polohy dodržující následující zásad postižený, pokud to jeho stav dovolí, musí ležet na boku s vypodloženou hlavou tak, aby tekutina mohla volně odtékat dutiny ústní, mírným záklonem hlavy trvale udržujeme průchodné dýchací cesty. nesmí docházet k tlaku na hrudník a možnému ztíženému dýchání, musí být umožněná snadná kontrola dechu poloha nesmí zhoršit stav poraněných částí těla, ani jiná zranění způsobit poloha je stabilní Polohu neprovádíme v případě, že může dojít ke zhoršení základního poranění (jedná se např.: 83 zlomeniny dlouhých kostí, poranění páteře. V těchto případech ukládáme postiženého do polohy na zádech udržujeme záklon hlavy metodou tzv. trojitéhomanévru

84 TRANSPORT RANĚNÝCH Každá zbytečná manipulace s postiženým znamená další působení bolesti a potencionální riziko zhoršení celkového stavu. Ne vždy je možné ponechat postiženého na místě do příjezdu následné pomoci záchranné služby. Jedná se o stavy dalšího ohrožení postiženého kdy je nutný odsun raněných např. při působení jedovatých plyn ů, nebezpečí padajících trosek, riziko vzniku požáru atd. Nutnost odsunu připadá v úvahu i v případě špatné dostupnosti, kdy se snažíme postiženého přiblížit posádce záchranné služby. Při zvedání postiženého dbáme zvýšené opatrnosti, snažíme se zajistit co nejvyšší bezpečnost. Se základními znalostmi přesunu raněných můžeme zvednout i těžkou osobu bez zbytečného přepětí. Vždy využíváme přihlížejících pomocníků. Snažíme se hmotnost rovnoměrně rozložit na všechny zachránce. Při zvedání máme zaťaté břišní a zádové svalstvo a pracujeme v nádechu. Dbáme na to, aby záda byla vzpřímená. Je mnoho způsobů jak postiženého odsunout, transportovat. Správná volba se odvíjí od počtu zachránců, naléhavosti transportu, umístění a poranění postiženého, vzdálenosti a náročnosti trasy, kterou musíme překonat. Transport můžeme rozdělit podle použitých prostředků či podle počtu zachránců. Transport jedním zachráncem S výhodou využíváme všech pomocníků na místě příhody. Pokud to není možné musíme zvolit přesun jedním zachráncem. Myslíme na vlastní schopnosti a možnosti, člověk je schopen přesunout cca 80% vlastní hmotnosti. Pokud je postižený schopen chůze volíme převedení postiženého. Jednou rukou postiženého obejmeme kolem pasu a zároveň uchopíme vzdálenější horní končetinu postiženého v oblasti lokte. Jeho bližší horní končetinu si položíme kolem krku a svojí rukou uchopíme ruku postiženého. Odnesení v náručí, přenesení na zádech je další možná varianta používaná především u lehkých osob a dětí. Na kratší trať, stísněné podmínky lze využít odvlečení. Stojíme za zády postiženého, ruce mu podsuneme pod paže a ustupujeme směrem dozadu. Naše předloktí slouží jako opěrka hlavy raněnému. Lze použít i pevnou bundu či kabát jako pomůcku k transportu, kterou podvlečeme pod paže postiženého. 84

85 Odnesení přes ramena je fyzicky i technicky náročnější, umožňuje však rychlý ústup a volnou jednu ruku zachránce. Rautekův manévr slouží k vyproštění postiženého (např. z vraku auta) a krátké mu přesunu. Přesun provádí jeden zachránce, přistupuje k postiženému z boku, ruce povleče p odpažím a uchopí v místě předloktí a zápěstí. TRANSPORT D VĚMA ZACHRÁNCI Velmi známé je přenesení na stoličce, kterou vytvoří zachránci ze čtyř rukou. Použijeme ji u postiženého při vědomí. 85

86 TRANSPORT VÍCE ZACHRÁNCI Více zachránců využíváme hlavně při transportu vleže, u závažných stavů, na kratší vzdálenost nebo při zvedání postiženého n a nosítka, lehátko, transportní plachtu. Váhu je nutné rozložit stejnoměrně na všechny pomocníky. Oblast trupu je nejtěžší proto do těchto míst situujeme zachránce fyzicky zdatnější. Pokud je to možné využíváme pomůcky k transportu (nosítka, lehátko, transportní plachtu) 6.3. Obvazové techniky Existuje celá škála různých obvazových materiálů i jejich použití v kombinacích. Stejně rozmanité jsou i funkce, které obvazy plní. Dělení obvazů dle funkce: Obvazy krycí jsou v přímém styku s ránou, např. mulové čtverce, mulové obinadlo, podušková náplast. Obvazy imobilizační bývají zhotovovány z tuhnoucích materiálů (sádry, škrobová obinadla), nebo kombinací měkkých materiálů a zpevňujících dlah. Obvazy podpůrné jsou konstruovány většinou z tuhnoucích materiálů, např. sádrový korzet. Obvazy extenční jsou kombinací tahu a částečné imobilizace např.: extenční pomůcky s kladkami a závažím. Obvazy korekční jsou většinou obvazy z tvrdnoucích nebo pevných materiálů, např. korekční obvazy při léčbě skolióz. Mezi obvazy fixační patří náplasťové fixace, fixace lepivými tekutými látkami a tkané hadicové obvazy s velkou pružností (např. PRUBAN). 86

87 Zásady přikládání obvazů: Informujeme postiženého o účelu a potřebě obvazu. Volíme správný obvazový materiál. Vhodná poloha postiženého s přímým kontaktem. Minimální manipulace s postiženým. Dbáme na stejné vedení otáček. Množství obvaziva musí být úměrné funkci. Obvaz nesmí tlačit na místa citlivá. Dodržujeme sterilitu. Přiložený obvaz kontrolujeme. Dbáme o estetický vzhled. Šátkové obvazy Ke zhotovení šátkového obvazu se užívá trojcípý šátek o rozměru 80x 80x113 cm, který je většinou zhotoven z kalika nebo plátna zpevněného při okrajích. Dnes je nabídka velká v materiálu i barvě, záleží na výrobci. Výhody Použití dostupnost (šátek není pouhou součástí vybavené lékárničky, ale i módním doplňkem) jednoduchost, rychlost univerzální využití minimální manipulace s postiženým (snížení působení bolesti ) prostředek dočasné imobilizace samostatný obvaz k obvazu horní i dolní končetiny, závěsu horní končetiny, k obvazu hlavy (obličejové i vlasové části), trupu Technika použití přímo na kůži na předem přiložený sterilní obvaz 87

88 používáme jeden i kombinaci více šátků, rozložený nebo složený do tzv. kravaty Skládání šátku do kravaty Šátkový obvaz Lze použít při drobném i mnohočetném poranění, při poranění prstů nezapomeňte nejprve každý prst zvlášť ošetřit sterilním krytím. Šátkový obvaz ruky a nohy Šátkový obvaz hlavy čepička Šátkový obvaz oka a ucha 88

89 Zakládání dvou trojcípých šátků Šátkový obvaz ramene Šátkový obvaz kyčle Obinadlové obvazy Patří mezi nejčastěji používané obvazy a jejich dokonalé zvládnutí přiložení je nezbytnou podmínkou pro zajištění raněného na místě nehody. Základním materiálem pro jejich zhotovení je obinadlo. Základem pro zhotovení obinadlového obvazu je otáčka. První otáčku provádíme většinou tak, že konec přiložíme šikmo pod ní. Tento vyčnívající cíp přehneme pod další otáčku. Tím vzniká tzv. pojistka, která zamezuje smekání obinadla při další manipulaci. Obinadlo držíme vždy v pravé ruce s úhlem obinadla otevřeným k sobě a navíjíme na tělo směrem od sebe. Obinadlo navíjíme pod lehkým tlakem, který však nesmí vyvolat kompresi, která by mohla porušit oběh v cévním systému obvazované části těla. Po přiložení základní otáčky postupujeme v navíjení obinadla podle toho, jaký obvaz chceme přiložit. Správné držení obinadla Základní otočka Abychom dosáhli při přikládání obinadla nejvyššího efektu je nutno klást otočky určitým způsobem. Podle typu otočky rozlišujeme obvaz kruhový, hoblinový, spirálový, osmičkový, klasový, rozbíhavý a sbíhavý. U Kruhového obvazu vedeme otočky několikrát po sobě na tomtéž místě tak že se kryjí. Kryjeme tak menší rány. 89

90 Hoblinovým obvazem zavazujeme části těla, které se cylindricky zužují nebo rozšiřují, např. končetiny. Každou další otočku kryjeme zčásti předchozí a postupujeme stále nahoru. Spirálový obvaz jsou řídce kladené otočky, které se nepřekrývají. Používá se k přichycení dlah nebo podkladové vrstvy obvazu. Osmičkové obvazy se užívají při zajišťování některých kloubů, obinadlo vytváří dvě smyčky, které se kříží v podobě osmiček v jednom bodu. Klasový obvaz je kladený osmičkový obvaz. Klasový obvaz bud vystupuje směrem nahoru pak je to vzestupný; nebo sestupuje směrem dolů a pak jej označujeme jako sestupný. Křížení jednotlivých otoček musí probíhat v přímce jedno druhým. Klasovým obvazem se obvazují cylindrické části těla. Rozbíhavý obvaz (želvový) se užívá při ošetření lokte, kolena nebo paty. Základní otočku vedeme přes střed ohnutého kloubu a osmičkovými otočkami se postupně vzdalujeme od středu. Otočky se zčásti kryjí. Sbíhavý obvaz (stříškový) začínáme kruhovou otočkou pod kloubem nebo nad ním. Osmičkovými otočkami se postupně blížíme ke středu kloubu. Poslední kruhová otočka se vede středem kloubu. Druhy otoček: a- kruhový obvaz, b- hoblinový obvaz, c- spirálový obvaz, d osmičkový obvaz, e- klasový obvaz, f- rozbíhavý obvaz 90

91 Obinadlové obvazy horní a dolní končetiny Obvazy horní končetiny K vytvoření obvazu používáme obvazy od 3 cm do 8 cm šíře. Nejužší používáme na prsty a nejširší na rameno končetiny. Obvaz celé ruky Obvaz hřbetu ruky Obvaz palce ruky Obvaz ruky - rukavička 91

92 Sbíhavý a rozbíhavý obvaz lokte, paty nebo kolena slouží hlavně pro zpevnění kloubu. Sbíhavý obvaz Rozbíhavý obvaz Při vzestupném obvazu ramene si navíc připravíme nejčastěji smotek měkké vaty, které vkládáme do podpaží, aby nevznikly opruzeniny. Obvaz má jak krycí tak i zpevňující účel. Základní otočku vedeme na paži Vzestupný obvaz ramene 92

93 Obvazy dolní končetiny Vyjma obvazů prstů volíme na dolní končetinu obinadlo širší oproti horní končetině, na kyčel se doporučuje obinadlo šíře 12 cm, na bérec 7-8 cm, na patu 6 cm. Vždy šíři obinadla přizpůsobíme potřebám a anatomickým rozměrům končetiny. Obvaz paty Obvaz palce nohy Obvaz kyčle Obvaz nártu Obvaz bérce 93

94 Obvazy hlavy Funkce obvazů hlavy je krycí. Obinadlo volíme o šířce od cca 4 cm. Obinadlem kryjeme nejen vlasovou část, ale i obličejovou. Hippokratova čepice Jedná se o technicky náročnější obvaz. Zhotovuje se ze dvou obinadel. Zatím co vedeme okolo hlavy, druhým obinadlem překrýváme vlasovou část hlavy od čela k temeni a zpět. Hippokratova čepice Obvaz ucha Obvaz oka Obvaz zátylí 94

95 6.4. Fyzikální poškození Poranění pohybového ústrojí Zhmoždění Podvrtnutí Vykloubení Zlomeniny První pomoc vyproštění raněného obnova základních životních funkcí zástava krvácení znehybnění postižených částí těla protišoková opatření definitivní ošetření Zhmoždění poškození měkkých tkání neúměrným tlakem kůže, podkoží, svaly, ale i cévy a nervy příznaky: bolest, krevní podlitiny, omezení pohybu Zhmoždění první pomoc znehybnění studené obklady elastická komprese obinadlem Podvrtnutí po krátkodobém oddálení kloubních ploch dochází k jejich navrácení do původního stavu poškození kloubního pouzdra, svalů, šlach a vazů, event. nitrokloubních struktur častá tvorba krevního výronu uvnitř kloubu příznaky: bolest, otok, krevní výron, omezení pohybu v kloubu 95

96 Podvrtnutí první pomoc znehybnění studené obklady tlumení bolesti (lépe nepodávat nic ústy) definitivní ošetření Vykloubení po krátkodobém oddálení kloubní plochy nedochází k jejich navrácení do původní polohy poškození kl. pouzdra (vždy), okolních struktur, pozor na útlak nervověcévního svazku! příznaky: deformita v oblasti kloubu, blokáda pohybu, narůstající otok, ev. poruchy citlivosti a prokrvení v končetině Vykloubení nenapravovat, znehybnění tlumení bolesti transport k definitivnímu ošetření Zlomeniny nepřirozená pohyblivost deformace končetiny krepitace ( třaskání kostních úlomků) viditelný volný konec kosti (otevřené fraktury) RTG Zlomeniny - rozdělení neúplné x úplné dislokované x nedislokované uzavřené x otevřené traumatické x únavové x patologické Zlomeniny první pomoc sterilní krytí u otevřených zlomenin, ošetření krv protišoková opatření definitivní ošetření 96

97 Zlomeniny znehybnění Použití imobilizačních prostředků Improvizované x připravené dlahy Kramerova, Boston (fir.zn.), vakuová, další Trojcípý šátek, latě, definitivní ošetření Správné přiložení dlahy Dlaha délkou přesahuje oba nejbližší klouby Dlaha délkou přesahuje oba nejbližší nesmí nikde tlačit na kůži Pokud to lze dlahu přikládáme po stranách Pokud to lze dlahu přikládáme po stranách končetiny končetiny Dlahu podkládáme měkkými materiály Dlahu podkládáme měkkými materiály Dlahu pevně připevníme k imobilizované části Dlahu pevně připevníme k imobilizované části těla (obvaz nesmí škrtit) těla (obvaz nesmí škrtit) Sledování poranění Bolest Otok Citlivost Prokrvení Poranění páteře opatrné vyproštění vyvarovat se přílišné opatrné vyproštění vyvarovat se přílišné flexi, střižným pohybům a velkému tahu flexi, střižným pohybům a velkému tahu i při podezření provádět náležitá opatření i při podezření provádět náležitá opatření (až do vyloučení poranění páteře) až do vyloučení poranění páteře) Poranění páteře imobilizace hlavy (krční límec nebo imobilizace hlavy (krční límec nebo improvizovaně) improvizovaně) uložení na pevná nosítka (dveře) pozor na otlačení při poruše citlivosti (dolní končetiny) co nejdříve odborný transport 97

98 6.5. Kardiopulmunální resuscitace Kardiopulmonální resuscitace (KPR) je soubor úkonů směřujících k neprodlenému obnovení oběhu okysličené krve u osoby, u které došlo náhle k selhání jedné nebo více základních životních funkcí. Důvody srdeční zástavy Náhlá zástava oběhu - ischemie Tonutí, dušení Intoxikace Traumata Indikace KPR nehmatný pulz a chybění srdečních ozev neměřitelný tlak krve, chybění QRS komplexů na EKG apnoe nebo nepravidelné/insuficientní dýchání gasping Změna vzhledu, cyanóza, mydriáza Kontraindikace KPR Přítomnost známek biologické smrti DNR terminální stádia nemocí Trauma neslučitelné se životem Algoritmus základní KPR A (Airway) B (Breathing) C (Circulation) Postup KPR dle Guidelines 2010 Kontrola vědomí Záklon hlavy, pootevření úst Vyčištění dutiny ústní, odstranění cizích těles Zahájení srdeční masáže 98

99 Postup KPR dle Guidelines 2010 Frekvence 100/min, 4-5 cm, střed hrudní kosti Omezit dobu bez stlačení 30 zmáčknutí: 2 vdechy nutnost dýchat? Kontrola dechu 10/min, Ukončení KPR Při obnově spont. oběhu a ventilace Po 30 min. neúspěšné resuscitace, (hypotermie!!!, děti!!!) Při vyčerpání zachránce Při ohrožení života zachránce Automatická defibrilace - AED Postup dle hlasové navigace Přiložení elektrod Analýza srdečního rytmu Bezpečnost zachránce Rukavice Resuscitační roušky Povinnost poskytnout první pomoc Laici 1 rok odnětí svobody Zdravotníci 2 roky, zákaz činnosti 99

100 7. Metody sociální práce Práce s klientem v rámci systemického přístupu dle Úlehly: pomoc a kontrola, princip držitele problému, etapy práce s klientem (příprava, otevření, dojednání, průběh, ukončení) 7.1. Metody sociální práce s jednotlivcem Vymezení Systemický přístup vnímá člověka jako velmi kompetentní a svébytnou individualitu, kterou nelze libovolně zvenčí měnit a která má vše potřebné ke svému rozvoji v sobě. To znamená, že změnit se může jen člověk sám, my ho však můžeme podněcovat, inspirovat, velmi účinně mu pomáhat, aby chtěl a změnil se, odhalovat jeho zdroje a rozšiřovat obzory. Systemický přístup hledá to, co funguje a je užitečné a to rozvíjí. Základním nástrojem pracovníka v systemickém přístupu je rozhovor, který se skládá ze pěti fází. Tyto fáze se cyklicky opakují a navazují na sebe a znovu a znovu se prolínají. příprava otevření dojednávání průběh ukončení příprava Příprava = znamená vše, co se děje před rozhovorem s klientem. Příprava se týká zásadních otázek, kdo je pracovník, co je jeho poslání, co potřebuje umět, jaké má cíle, zdroje a východiska, o co se opírá a podobně. Úkolem pracovníka v této fázi je, aby pracovník věděl, co je zač a čím pomáhá. Přebírání kontroly a nabízení pomoci Obojí patří do "technické" výbavy pracovníka, obojí je potřebné a má své místo, obojí jsou profesionální způsoby práce a obojí se vyskytuje v průběhu rozhovoru s klientem. Vykonává-li například pracovník dozor nad dodržováním práv dítěte, nebrání to, aby vedle toho nabízel pomoc zaměřenou na posílení rodiny. pomoc je dojednaný způsob práce, ne donucený či nařízený (doprovázení, poradenství, terapie, vzdělávání). Pomoc je užitečná, respektující a příjemná, protože je založená na spolupráci rovnocenných. Pomoc je nepřetržitým zvaním druhého k dialogu. kontrola: když klienta opatrujeme při dozoru (opatrování, dozor dohled, přesvědčování, vyjasňování) V případě přebírání kontroly je prvním a rozhodujícím krokem, který určí, že jde o kontrolu, krok toho, kdo se rozhodl postarat se na základě své domněnky, že druhý právě toto potřebuje. Pro přebírání kontroly je charakteristické, že ten, kdo se stará, se přitom řídí svými normami (normy společnosti) Smysl a poslání sociální práce Sociální práci, stejně jako jiné pomáhající profesi, stačí mít tři opěrné body, aby stála pevně: 1) normy; sociální norma = regulativ sociálních vztahů lidí, dělí se na čtyři kategorie: obyčeje, mravy, zákony, tabu. 2) způsoby chování, jednání, myšlení, postoje, přání, názory, přesvědčení, styly života, které z člověka činí klienta

101 3) odbornost pracovníka. Jeho odborností je být prostředníkem mezi normami a klienty. Protože jde o dovednost, znamená to, že pracovník musí pracovat sám na sobě, aby vytvořil, udržel a rozvíjel svou odbornost Princip držitele problému Princip držitele problému pomáhá rozlišit přebírání kontroly při řešení problémů klientů, od nabízení a poskytování pomoci. DRŽITELEM PROBLÉMU JE KLIENT DRŽITELEM PROBLÉMU JE PRACOVNÍK POSKYTOVAT POMOC PŘEBÍRAT KONTROLU. Profesionální způsoby práce Profesionální způsoby kontroly: Opatrování Pracovník na sebe přebírá starost o klienta se vším všudy. Rozhodl se brát klienta jako toho, kdo není schopen se o sebe postarat sám. Pracovník pak klienta zastupuje ve všech potřebných úkonech, což může být jak v právním, tak běžném slova smyslu. Pracovník tím na sebe bere odpovědnost a kontrolu nad klientovými věcmi, starostmi i právy, protože nevidí jeho schopnost postarat se o sebe sám a přitom věří, že klient si zaslouží více. Pracovník drží problém: musím to udělat za tebe. Klient snáší péči pracovníka. Dozor Pracovník vybral normy či pravidla, přebral kontrolu a dozírá nad tím, jak je klient dodržuje. Dokáže v té věci vidět klienta pouze jako toho, kdo není schopný. Přesto však v hloubi duše věří v klientovy zdroje a má díky tomu naději na změnu. Pracovník drží problém: nemohu to nechat jen na tobě. Klient se podrobuje právu pracovníka prosazovat normy, pravidla a rozhodnutí. Přesvědčování Pracovník sice vidí tak málo dispozic, ale věří v přítomnost možností a bere si na starost právě teď najít způsob, jak klienta přesvědčit, aby chtěl to, co mu doporučuje. Pracovník drží problém: potřebuji tě motivovat. Klient zpytuje pracovníkovu expertnost. Vyjasňování Při vyjasňování si pracovník bere na starosti, co nejvíce otevřít příležitost, aby klient mohl zformulovat svá přání, svou objednávku. Pracovník hledá společná témata, otázky, významy. Pracovník drží problém: chci ti dát co nejvíc šancí. Klient se orientuje v pravidlech situace. Profesionální způsoby pomoci: Doprovázení Je spoluprací pracovníka s klientem, která začíná, když klient přichází pro pomoc v souvislosti s těžkostí, kterou ví, že nelze změnit. Na základě klientových přání objednávek, pracovník nabízí pomoc. Základní nabídkou pracovníka je přijetí a poskytnutí pevné opory. Klient, držitel problému, žádá: pomoz mi nést můj osud. Pracovník pomáhá, jako nosič břemene, přijetím, podporou a stabilitou. Vzdělávání 101

102 Je spoluprací klienta a pracovníka. Klient přichází, když zjistil, že má mezery ve svých znalostech, zkušenostech, vědomostech, které si výslovně přeje zaplnit informacemi, vysvětlením, poučením, nebo si přeje věci ověřit, potvrdit. Klient, držitel problému, žádá: pomoz mi rozšířit mé možnosti. Pracovník pomáhá předem připravenými zásobami vědomostí. Poradenství Je spoluprací klienta s pracovníkem. Klient si přeje si rozšířit repertoár svých možností, odstraněním toho, čemu nerozumí a co mu v tom brání. K tomu se hodí mít bohatý zásobník rad a návodů, ale umět z něj čerpat je vždy věcí tvořivosti a momentální spolupráce s klientem. Pracovník klientovi pomáhá najít nejužitečnější cesty, přičemž posuzovatelem užitečnosti zůstává klient sám. Klient, držitel problému, žádá: pomoz mi využít mých možností. Pracovník pomáhá spoluvytvářením rad. Terapie Klient si přeje zbavit se svého trápení, má představu, že by to bylo možné. Pracovník mu pomáhá tím, že společně vytvářejí, vymýšlejí a konstruují nejvhodnější způsoby, postupy a cesty, jak najít řešení, jak problém rozpustit, jak potíže vyjasnit. Pracovník pomáhá při zmírnění trápení tím, že klienta oceňuje, zplnomocňuje a posiluje v rozvíjení řešení, díky němuž se problém rozpustí. Klient si jako držitel problému žádá: pomoz mi ukončit mé trápení. Pracovník pomáhá otevíráním nových možností, jak věcem rozumět. Práce se spisy Slouží jako pomůcka pracovníka, aby si mohl dělat záznamy o průběhu společné práce a jako doklad pracovníkovy práce pro potřeby agentury, jíž je on sám součástí. Jsou tedy současně jakousi kontrolou, nebo podkladem pro kontrolu pracovníkova postupu, zvolených kroků a spolupráce s klientem. Písemný záznam o práci s klientem by měl být užitečný, neměl by obtěžovat nemístnou povinností a zaplněn nepotřebnými věcmi. Spisy mohou pomoci v řadě důležitých věcí: dávají informaci o tom, co s klientem nedělat, tj. o co se pokoušeli ti přede mnou a v čem neuspěli. co se až dosud dařilo, byť jen jako samozřejmost, či psáno mezi řádky (např. že klient chodil na domluvená setkání) co je asi hlavní téma pro klienta co asi bylo hlavní téma pro mé předchůdce Otevření = společné práce s klientem, sjednávání schůzky, uvedení do pracovny, první věty, první rozhovor, začátek každého rozhovoru. Jde o to, aby pracovník svým připojením ke klientovi pro něj vytvořil dostatek bezpečí. Navázání kontaktu, připojení se Pro všechny případy navazování kontaktu s klientem platí základní pravidla: 1. být vstřícný 2. být si vědom svého služebného postavení 3. soustavně objasňovat vlastní pozici 102

103 4. přebírat starost jen tam, kde není zbytí. Vstřícnost a služebnost jsou první věci, které by pracovník měl dát klientovi najevo. Znamená to vyjít mu vstříc (doslova i obrazně) a přijmout jej jako hosta, který je vítán. Pomůže vám, když zkusíte podívat se na sebe očima klienta a z klientovy perspektivy: Jakou náladu máte? Jak se tváříte? Odkud vycházíte a kam klienta uvedete? Jak vypadá vaše pracovna? Co asi o vás vypovídá? Co to vlastně říkáte na uvítanou? V této fázi před vámi stojí tyto úkoly: navození bezpečí rozvíjení spolupráce nabízení pomoci vytváření příležitosti pro vyslovení objednávky. Jak se může pracovník připojit: Před prvním setkáním s klientem se snažte představit si z klientova hlediska, co byste mohl chtít, aby pracovník pro vás udělal. Buďte ale plní zájmu. Opusťte profesionální žargon. Používejte jednoduchý hovorový slovník. Používejte přátelská, pozitivní slova. Všímejte si klíčových slov a jedinečných způsobů, jichž klient používá Chovejte se tak, abyste přijali klientovy způsoby jednání, vidění a vysvětlování věcí: jakkoli se mohou zdát nelogické a nerealistické vám, jsou pro něj takové. Nedopusťte přímé konfrontace a nedělejte nic, co by klienta nutilo k obraně. Dopřejte klientovi být znalcem vlastních problémů a okolností. Snažte přistoupit na jeho způsob myšlení a jednání. Vyjadřujte komplimenty za cokoli pozitivního, co klient dělá. Když pracujete s rodinou, nestavte se na stranu dítěte, ale podporujte to, oč se s dítětem rodiče pokoušejí. Agentura, pracovník a klient Je zapotřebí vzít v úvahu: klientova přání, která jej přivedla do kontaktu s pracovníkem pracovníkova odbornost, která je jeho profesí zaměření agentury, v níž je pracovník profesionálem. A hranice Komunikační zátarasy - Přikazování, vyžadování - Varování, strašení - Moralizování, kázání - Dávání rad a návodů - Poučování, argumenty - Souzení, kritika, obvinění - Pochlebování, výčitky - Posměch, dávání jmen (nálepek) - Interpretování, analýza - Uklidňování, soucit - Zjišťování, výslech 103

104 - Přerušení, nezájem Jiné připojování: pozorně naslouchej, co klient říká soustavně dávej najevo svůj zájem o toto vyprávění pomáhej klientovi formulovat, co by mohl chtít klientova přání ber s plnou vážností a respektem vyjasňuj svou pozici, své možnosti nabízej pomoc v tom, čeho klient chce dosáhnout oceňuj všechny dosažené změny a pozitiva nelituj času, dobré připojení jej spousty ušetří jinde Co říkat a) zaměřit se na to, co klienta přivedlo b) co si klient od Vás přeje (mnohem užitečnější otázka) = vede k několika užitečným věcem. dává klientovi najevo, že je tu pracovník pro něj dává najevo zájem o to, co chce klient dává klientovi kompetenci rozhodnout oč mu jde nastoluje téma přítomnosti nastoluje ovzduší činorodosti bude se dělat otevírá spolupráci tím, že se ptá klienta na jeho očekávání vůči pracovníkovi Užitečné otázky na jaká témata se zaměřit Tom Andersen 1. Jaký je příběh vaší cesty sem ke mně? Jak Vás napadlo přijít sem zamnou? 2. Jak bychom měli našeho společného setkání využít? 3. Je to, co teď spolu děláme to, co potřebujete? 4. Jestliže není, jak jinak bychom měli postupovat? Steve de Shazer 1. Změny před setkáním. * Co se změnilo k lepšímu od chvíle, kdy vás napadlo sem přijít? 2. Výjimky z problému * Jsou někdy chvíle, kdy to probíhá jinak? * Jak jste to udělal, že jste se dokázal ovládnout a neuhodit? 3. Dosažené úspěchy * Už jste se s něčím podobným v životě setkal? Jak jste to tehdy vyřešil? * Co se osvědčilo dřív v takových případech? A co ještě? 4. Zvládání * Když je toho na vás tolik, jak zvládáte, že chodíte do práce? (že se staráte o děti, že domácnost funguje, že...) * Když tak stále musíte myslet na své trápení, jak se vám podařilo se z toho nezbláznit? 5. A co ještě. Ben Furman 104

105 * * Představte si ohýnek podobný tomu, co u něj sedělo dvanáct měsíčků. Jsou kolem něj lidé, kteří do něj přikládají a živí tím oheň vašeho života. Kdo tam sedí? Čím přikládá? A čím vám přispívá? Je to pohádková představa, může tam být kdokoli. Kdo ještě? Co ještě dělá? Kdybych byl malá muška na stropě a díval se na vaši rodinu, když je pohoda, co bych viděl? Ocenění a potvrzení Můžete klientovi tuto těžkost usnadnit * oceněním všeho, co se mu až dosud zdařilo, * potvrzením, že nejen rozumíte jeho těžkostem, ale berete je vážně Dojednání = pozice pracovníka a objednávky klienta. Cílem je, aby oběma bylo jasné, co pracovník může nabídnout a co si klient přeje. Dojednávání je cestou, jak společně s klientem najít cíl práce, a tedy odpověď na uvedenou otázku Bezpečí Chcete-li se tím zabývat, počítejte, že jsou nejméně tři základní složky toho, čeho se týká otázka bezpečí pracovníka: * potřebujete vědět, čím pomáháte * potřebujete vědět, podle čeho měříte vlastní profesionalitu * potřebujete vědět, podle čeho hodnotíte úspěch své práce. Cirkulárka dotazování Každá věta vyváří příležitost k nekonečnému množství významů, na které by se pracovník mohl zaměřit. Je nutné mít vždy dobře na paměti, že každá otázka je obnažující a snadno toho, komu je určena, zarazí v jeho chuti dál komunikovat. Zjednodušeně můžeme všechny otázky rozdělit na otázky stvrzující (policie, soudci chtějí zjistit Pravdu, neslouží k nabízení pomoci) a otázky otevírající. Nevhodné otázky: - Proč - Ano ne - Buď nebo Cirkulární dotazování Cirkulární dotazování vzniklo v Milánské škole jako rozvinutí teze Gregory Batesona, že více popisů je lepších, než jeden popis. Má smysl především tehdy, když chce pracovník rozebrat interakce mezi členy rodiny, když se potřebuje dozvědět některé věci, když chce zapojit ostatní členy rodiny do rozhovoru. V současné době je nejužitečnější jako příležitost pro rozvíjení představy pozitivní budoucnosti, zvláště pak u zázračné otázky. Podstata cirkulárních dotazů je dvojí: * za prvé se ptají po rozdílu ve vidění věcí * za druhé se ptají, jak to vidí "ten třetí". V zásadě lze orientovat tyto otázky pěti způsoby: 1. Na popis rozdílů vzhledem ke konkrétní situaci * Když začne teta tlouct maminku, co dělá tvoje sestra (babička nebo kdokoli další)? 105

106 2. Na popis rozdílů v termínech chování: * Řekl jsi, že na sebe rodiče štěkají. Co to dělají, že je to štěkání? 3. Na popis rozdílů v zařazení. * Kdo se tím trápí nejvíc? Kdo je nejčastěji sám doma? Kdo nejspíš přichází s návrhem na usmíření? 4. Na popis rozdílů vzhledem ke konkrétní události: * Potom co se táta vrátil, byl doma větší klid? 5. Na změny vzhledem k hypotetickým podmínkám. * Když byste za měsíc musela skutečně z domu odejít, kdo za vás převezme péči o domácnost? Konstruktivní otázky = otevírající Otázky k dojednávání zakázky * Co bude jinačího, až tento rozhovor skončí? Otázky na "minulost" * Co z toho, kde jste dosud byl, se vám osvědčilo? Co bylo na návštěvě u kolegy pro vás nejužitečnější? Co stálo za zapamatování? Otázky na řešení * Na čem poznáte, že se věci už změnily? Kdo ještě to pozná a na čem? Co ještě jiného se změní, až bude potíž vyřešena? Otázky na průběh * Je to, co spolu děláme, přiměřené vašemu očekávání (přání, potřebám)? Nebo bychom měli dělat něco jiného? A co? Zázračná otázka Představte si, že dnes v noci, až půjdete spát, se stane něco jako zázrak. A všechno to trápení, které vás za mnou přivedlo, úplně zmizí. Vy, protože spíte, ale nevíte, že zázrak nastal. Ráno se probudíte a rozhlédnete. Co bude první věc, která vám potvrdí, že zázrak nastal? Měřící otázky Představte si desetibodovou stupnici, kde jedna znamená, jak jste se cítil, jak vám bylo, když vám s tímhle trápením bylo nejhůř a 10 znamená jak vám bude, až to všechno bude vyřešené. Kde jste nyní v tuto chvíli? A co ještě? Objednávka, dojednávání a zakázka To, k čemu dojednávání směřuje, je zakázka. Zakázka vymezuje dvě věci: * oblast spolupráce * cíl této spolupráce Dojednávání stojí na klientových objednávkách a na pracovníkově objasňování vlastních možností, neboli nabídkách. Smyslem dojednávání je dosáhnout: * vytýčení smysluplného cíle společné práce * zapojení klienta do rozhodování a volby společné činnosti * vytvoření společného měřítka k posouzení pokroku změn a zdolání úkolů. * vytvoření prostoru pro spolupráci. 106

107 Určení problému Problém je to, o čem se hovoří v tom smyslu, že by to tak nemělo být a současně s nadějí na změnu, kterou si lze představit jako uskutečnitelnou. Dobře zformulované cíle Cíl musí být pro klienta: - Významný - Malý - Konkrétní a týkat se chování - Má se týkat toho, co nastane - Cíl má jmenovat začátek - Realistický - Musí stát úsilí 1. PRŮBĚH = rozhovoru udržuje užitečné pracovní vztahy. Jde o dosažení společného cíle vyřešením problému. Základní pracovní témata Zakázka Pracovní téma zakázka je ideálem každého pracovníka. Klient chce nejen nést odpovědnost za problém, ale dokonce chce něco učinit pro jeho řešení. Znamená to, že přistupuje na změnu sebe samotného a tím se stává účastníkem péče o sebe sama. Stížnost V takovýchto pracovních tématech klienti obvykle dovedou podat přesný a detailní popis vzniku, vývoje, projevů a důvodů potíží, dokonce dovedou i poukázat na to co by se mělo udělat, ale současně je jasné, že s tím sami nic dělat nechtějí, nebo si nemyslí, že by to měli začít dělat první. Smyslem je pomoci klientům přijmout problém za svůj. Pak se může stížnost změnit na zakázku. Návštěva Je typické, že klientův pohled je velmi odlišný od pohledu toho, kdo jej do péče odeslal. Pracovníkovi v tomto vztahu nejvíce pomůže, podaří-li se mu přistupovat ke klientovi s respektem k jeho právu stanovovat si cíle sám, s respektem k jeho inteligenci, která je nepochybně pro řešení dostačující, a se zájmem o to, co klient sám vidí pro sebe jako dobré. Naše zkušenost je taková, že všichni klienti, kteří přijdou do naší pracovny něco chtějí, byť by to bylo jen potvrzení o návštěvě. Chcete-li uspět, zkoušejte hledat, co klient chce, a pracujte na dosažení tohoto cíle. Zplnomocňování Klient je zplnomocňován v tom, co je dobře, v tom, co se mu daří, čeho si cení, co dělá jako samozřejmost. Zplnomocněním říká pracovník klientovi, že spoléhá na jeho schopnosti a dobré zkušenosti a dává mu konkrétně v nich plnou moc konat dál. 107 Užitečná nedorozumění = usměrňují tok rozhovoru

108 Udržení pracovního kontaktu Pokud to není vymezeno nutností dodržet předpisy, měl by to být klient, kdo stanovuje zda dojde k další návštěvě a navrhuje za jak dlouho by měla být. Při druhém a dalších setkáních je dobré si počínat, jako by to bylo setkání první a zkušenosti z předchozího byly jen záznamem ve spisech. Pracovník je pro klienta odborníkem na vedení rozhovoru. Vede dialog tak, že soustavně přizvává, láká, svádí, vábí klienta ke spolupráci Ukončení = ukončení rozhovoru staví na ověření úspěchu a zhodnocení společné práce. Ukončení pracovního kontaktu Od první chvíle kontaktu s případem je třeba mít na mysli, že raději dříve než později by měl být případ uzavřen. Zde jsou některé míry toho, kdy ukončit kontakt: * je dobré, aby klient rozuměl, co mu pomohlo zbavit se problému * je dobré, aby tyto postupy dovedl opakovat podle své vůle * je dobré, aby věděl, co má dělat v případě, že to selže * je dobré, aby věděl, že je schopen takové věci řešit vlastními silami Práce se spisy Je užitečné přizvat klienta k formulování a sestavování zprávy. Přímočaře přispívá k vyjasnění pozice pracovníka. Současně vede pracovníka k tomu, aby zprávu formuloval co nejpřesněji vzhledem k rozhovoru, který s klientem vedl. Klient nebude mít pocit spiknutí proti sobě a pracovník dosáhne toho, že v jeho profesi není nic, co by nemohl dělat před zraky klienta a za jeho spolupráce. Změna Jediné co může pracovník udělat je: dát ke změně podnět. Samotnou změnu, tu kterou by rád pracovník u klienta viděl, musí uskutečnit, prožít a unést klient sám. Podnítit změnu může pracovník především tím, že bude * klást otevírající otázky na užitečná témata * přijme klienta jako experta na jeho trápení * vyjde z klientovy pozice, jeho zdrojů a přání * nebude spravovat, co není rozbité * klienta zplnomocní, ocení a bude doprovázet na jeho cestě * najde svou expertnost ve schopnosti vést rozhovor tak, aby podnítil změnu Krizová intervence a specifické problémy To nejtěžší, co musí pracovník zvládnout a co obvykle nezvládá laická [pomoc], je pocit vlastní bezmoci ve snaze způsobit změnu v klientově životě nebo jeho přáních. Co se vždy hodí, jsou otázky na zvládání. Profesionální způsoby práce jsou účinné a vhodné pro kterýkoli z těchto problémů. 108

109 = znamená další vzdělávání, seberozvoj, supervizi a přípravu. Důležité je si uvědomit sociální práci v kontextu se sousedními obory, etiku profesionální práce a kam pracovník může a nemůže (riziko syndromu vyhoření) 7.2. Metody sociální práce s rodinou Aplikace metod sociální práce s rodinou sociálně právní ochrana dětí, rozvodová a porozvodová situace Vymezení pojmu rodina R. = sociální instituce složená z rodičů a dětí, podmínkou jsou 2 generace F-ční rodina = taková rodina, v níž dochází k úspěšnému řešení problémů, existuje příznivé emocionální klima a dochází ke stálému vyrovnávání vztahů uvnitř rodiny v souladu s životním cyklem jejich členů Sociální práce s rodinou a rodinná terapie jsou dvě odlišné disciplíny (existují vedle sebe a mohou se ovlivňovat Shulman): A. Rodinná terapie jako součást SP (Morales), RT může být chápána jako: terapeutická metoda teoretický přístup součást Sociální práce s rodinou RT: práce s poruchou (terapie, vykonává terapeut, využívá veškerých poznatků z RT) Terapie = léčba, léčebný program, jehož cílem je zmírnění nežádoucího stavu jednotlivce nebo rodiny, má 3 znaky : 1.terapeutický vztah mezi klientem a pomáhajícím, 2. používání psychologických nebo sociálně terapeutických metod, 3. zvláštní oprávnění, jež musí mít ten, kdo t. provádí B. Sociální práce s rodinou Vykonává sociální pracovník, může využívat metod a technik RT, ale nedělá RT SPsR: práce s problémem (sociální práce, sociální pracovník) Poradenství = poskytování informací, které si klient vyžádá a jež potřebuje k řešení svého problému (poradenství jako součást sociální práce jedna z činností sociálního pracovníka, soc. pracovník jako poradce) Teoretická východiska 109 Vychází z rodinné terapie používá techniky RT, ale nedělá RT. Rodinná terapie = rodinná psychoterapie

110 Vznik RT po II. svět. Válce Rozmach 50. a 60. léta min. stol. Palo Alto group/škola 50. Léta min. století; Bateson, Watzlawick vliv na systémové a systemické pojetí 50. léta min. stol. výzkumy v oblasti schizofrenie Bateson + jeho spolupracovníci (tzv. skupina z Palo Alto) Rok 1958 založen Jacksonem v Palo Alto Ústav pro mentální výzkum (koncentrace odborníků - vznik přístupů RT) Přínos Paloaltovského týmu (50. léta) : 3 druhy vztahů v lidské komunikaci : - Symetrický (např. rozhovor mezi přáteli, partnery) - Komplementární (např. rodič a dítě, učitel a žák) - Metakomplementární (např. nemocný a zdravý, soc. prac. a klient) Bateson dvojná vazba = double-bind dvojí úroveň komunikace primární obsahová komunikace konkrétní zpráva a vztahová komunikace metakomunikace (komunikace o komunikaci); DV = rozpornost komunikace na různých rovinách kdy obsahové sdělení není v souladu s metakomunikací (neverbální projevy). Systémové pojetí 60. a 70. léta min. stol. na rodinu je pohlíženo jako na systém (ale systém kybernetický, ovlivněno technickými obory) důležitost zpětné vazby (= základní vlastnost systému) cirkulární kauzalita Systemické pojetí 80. léta min. stol. (Milánská škola, Terapie zaměřená na řešení - Shazer, Hamburská škola Ludewig, Úlehla) rodina jako sociální systém Luhman sociální systém je vymezen komunikací, konverzací, jazykem Narativní terapie od 80. let pokračování systemiky Předchůdci a vlivy působící na vliv RT (sociální práce, sociologie, psychologie a psychoterapie, medicína) 2 hlavní vlivy vzniku RT : Výzkumy v oblasti schizofrenie *Terapie zaměřená na jedince jako nositele patologie *Pracovalo se zejména s klientelou diagnostikovanou jako schizofrenní nebo delikventní *Vycházelo se zejména z psychoanalýzy *Nové způsoby léčby schizofrenie - práce s rodinou *Výzkum : antropolog G. Bateson a skupina z Palo Alto (dvojná vazba) Obecná teorie systémů *Kybernetika a její příbuzné teorie teorie systémů - zásadní význam pro vývoj RT 110

111 *Léčebnou jednotkou terapie se stává rodina (doposud byla patologie vztahována k jedinci) *Jackson (skupina z Palo Alto) definuje rodinu jako kybernetický systém, fungující na principu zpětné vazby * Lidským systémům přisuzujeme cirkulární interakce = cirkulární kauzalita (cirkulární kauzalita X lineární kauzalita) Zásady sociální práce s rodinou Multistrannost Neutralita Dominantní členové rodiny Posílení outsiderů Hledání společného Vytváření komplimentů Optimismus Respektovat pravidla rodiny Dělba práce Akceptace pocitů Připravenost, ochota ke změně Respektovat pravidla komunikace uvnitř rodiny Nositel symptomu označený pacient *Empatie, vřelost, opravdovost *Tvořivost, flexibilita *Aktivní spolupráce *Dohoda s klientem *Respektování svobodného rozhodování klienta aktivita, spolupráce *Respektování důvěrnosti sdělených informací *Etika!!! (etický předpis/kodex) *Komunikační dovednosti (verbální a neverbální komunikace, aktivní naslouchání) Nutné uvědomit si: Navázání kontaktu s rodinou záleží na situaci dobrovolné, nedobrovolné, typ zařízení, atd. Vlastní zážitky z původní rodiny Pozor! neměly by nás ovlivňovat, zaujmout profesionální postoj, nemít závažné problémy, které by ovlivňovaly naši práci 111

112 Pracovat se dá i s jednotlivcem práce s rodinou může probíhat i jako práce s jednotlivcem, práce s celou rodinou = zastaralá představa, neměníme jednotlivce, ale celou rodinu Změna fungování rodiny přes jejího nejstabilnějšího a nejzdravějšího člena pozitivní, zaměření na to, co funguje Neudržovat rodinu pohromadě za každou cenu Neutralita základní zásada při práci s rodinou; Filozoficky vychází z Batesona : Všem částem systému bude dána stejná váha. Postoj, který zaujímá terapeut vůči všem členům rodiny. Spolu s metodou cirkulárního dotazování, zabraňuje, aby byl terapeut zatažen do rodinných her, sveden ke koalicím. Žádný člen rodiny pak nemůže tvrdit, že má jiný vztah k terapeutovi než ostatní. Nestraní nikomu, naopak straní všem. Cecchin nazývá neutralitu zvědavostí vytváření zvědavého postoje produkuje další možnosti respektující, nedirektivní, nehodnotící přístup Nejedná se o intrapsychickou vlastnost, ale o celkové chování - verbální, neverbální projevy Neutralitu lze získat jestliže silný zájem o A vyrovnávám silným zájmem o B Pozor na morální neutralitu zneužívání, agresivita, odebrání dítěte Druhy neutrality: N. ve vztahu k osobám nezapletení se do vztahu mezi členy r. metapozice, nezaměřujeme se na jednotlivce, ale vztahy N. ve vztahu k problémům nehodnotíme problém, zda je špatný, dobrý N. ve vztahu k ideám nevyjadřujeme se k názorům, postojům, není jasné, které řešení je upřednostňováno Neutralita nepostavím se na stranu žádného X Stranění postavím se záměrně na stranu jednoho (nebo více) členů rodiny autorita, obětní beránek Sociálně právní ochrana dětí MSP při práci s rodinou aplikujeme v rámci sociálně-právní ochrany dětí zejména při práci s: se zneužívanými, týranými a zanedbávanými dětmi a jejich rodinami, při práci s osamocenými rodiči, s rodinami v rámci rozvodu a po rozvodu a při sociální práci s mnohoproblémovými rodinami. Práce s rodinou je chápána jako práce s celkem. Sociálně-právní ochrana dětí náleží ze zákona všem dětem bez rozdílu. 112

113 Práce s rodinami v rámci rozvodu, rozchodu rodičů a řešení situací v rámci odborného sociálního poradenství zastává v zastoupení v problematice převážné procento V rámci rozvodových a porozvodových situací řeší SOPR v zákonem stanovené f-ci kolizního opatrovníka, kdy hájí v kolizi rodičů nejlepší zájem dítěte postavení dítěte v průběhu rozvodu rodičů a po něm, řešení rozvodových sporů o děti, úpravy styku, otázky úpravy výživného aj. Postupy v rámci práce s ohroženými dětmi na úseku sociálně-právní ochrany dětí jsou pevně stanoveny zákonem (359/1999), který SOPR ukládá kdy a jak má v dané situaci postupovat. Sociálně-právní ochrana dětí dle z.č. 359/1999 spočívá v: ochraně práv dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochraně oprávněných zájmů dítěte, působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny. předním hlediskem soc. právní ochrany je zájem a blaho dítěte. Všechny tyto děti můžeme považovat za ohrožené děti děti, které se ocitají v kategorii dětí vyjmenovaných v 6 zákona č. 359/1999 Sb.o sociálně-právní ochraně dětí: jejichž rodiče zemřeli, neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti; svěřené do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, pokud tato osoba neplní povinnosti vedoucí zahálčivý nebo nemravný život spočívající zejména v zanedbávání školní docházky, nepracují, požívají alkohol nebo návykové látky, živí se prostitucí, spáchaly trestný čin nebo, jde-li o děti mladší než patnáct let, spáchaly čin, který by jinak byl trestným činem, opakovaně nebo soustavně páchají přestupky opakovaně dopouštějící se útěků od rodičů nebo jiných fyzických nebo právnických osob odpovědných za výchovu dítěte; na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, jejich lidskou důstojnost, mravní vývoj nebo jmění, nebo je podezření ze spáchání takového činu; které jsou na základě žádostí rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte opakovaně umísťovány do zařízení zajišťujících nepřetržitou péči o děti nebo jejich umístění v takových zařízeních trvá déle než 6 měsíců; které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, popřípadě násilím mezi dalšími fyzickými osobami; které jsou žadateli o azyl odloučenými od svých rodičů, popřípadě jiných osob odpovědných za jejich výchovu; 113

114 Preventivní činnost OSPOD vyhledávání dětí depistáž působení na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti projednávání s rodiči odstranění nedostatků ve výchově dítěte projednávání s dítětem nedostatky v jeho chování sledování nepříznivých vlivů působících na děti a zjišťování příčin jejich vzniku Poradenská činnost OSPOD pomoc rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících s péčí o dítě poskytování či zprostředkování rodičům poradenství při výchově a vzdělávání dítěte a při péči o dítě zdravotně postižené pořádání přednášek a kurzů zaměřených na řešení výchovných, sociálních a jiných problémů souvisejících s péčí o dítě a jeho výchovou poskytuje osobám vhodným stát se osvojiteli nebo pěstouny poradenskou pomoc související s osvojením dítěte nebo svěřením dítěte do pěstounské péče, zejména v otázkách výchovy dítěte příprava vhodných fyzických osob stát se osvojiteli nebo pěstouny Agenda OSPOD terénní sociální práce (zajišťuje agendu sociálně-právní ochrany dětí) agendu náhradní rodinné péče (zprostředkovává a organizuje náhradní rodinnou péči osvojení, pěstounskou péči a poručenskou péči) agendu péče o děti vyžadující zvýšenou pozornost (řeší problematiku dětí vyžadujících zvýšenou pozornost - např. děti páchající trestnou činnost) spolupráce s dalšími subjekty, jako jsou např. Fond ohrožených dětí v Ostravě, Sdružení pěstounů v Ostravě, Charita, Diakonie, Armáda spásy, Občanské sdružení Vzájemné soužití, Krizové centrum pro děti a rodinu, Bílý kruh bezpečí aj. Sociálně-právní ochranu dětem poskytují obecní úřady s rozšířenou působností formou těchto úkonů a činností na základě oprávnění podle zákona č.359/999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí: vyhledávají děti uvedené v 6 odst. 1, působí na rodiče, apeluje na plnění povinností plynoucích z rodičovské zodpovědnosti, projednává s rodiči odstranění nedostatků ve výchově a péči o děti, projednává s dítětem nedostatky v jeho chování, sleduje, zda je dětem zamezováno v přístupu do prostředí ohrožujícího vývoj dětí, sleduje nepříznivé vlivy a zajišťuje příčiny jejich vzniku a činí opatření prošetřuje záznamy zdravotnických zařízení o ošetřování úrazu dítěte v případě podezření z týrání, zneužívání nebo zanedbávání péče, 114

115 řeší oznámení zdravotnických zařízení o skutečnosti, že matka po narození dítě opustila a zanechala je ve zdravotnickém zařízení, poskytuje bezplatné odborné-sociální poradenství, pořádá v rámci poradenské činnosti přednášky a kurzy zaměřené na řešení problémů souvisejících s výchovou a péčí o děti, ukládá rodičům povinnost využít pomoc odborného poradenského zařízení, rozhoduje v zájmu řádné výchovy dětí o opatřeních (napomenutí, dohled, uložení omezení nezletilého) a sleduje, zda jsou dodržována rozhodnutí, která učinil soud, podává návrh soudu na rozhodnutí o splnění podmínky osvojení z důvodu nezájmu rodiče o dítě, na omezení, zbavení nebo pozastavení rodičovské zodpovědnosti, na nařízení, prodloužení nebo zrušení ústavní výchovy, podává návrh na svěření, prodloužení a zrušení svěření dítěte do péče zařízení vyžadujícího okamžitou pomoc, poskytuje součinnost soudu při výkonu rozhodnutí o výchově nezl. dětí, zajišťuje neodkladnou péči dítěti, které se ocitlo bez přiměřené péče, zejména v případě úmrtí rodičů nebo v důsledku jejich pobytu ve zdravotnickém zařízení, podává neprodleně návrh soudu na vydání předběžného opatření podle zvláštního právního předpisu, ocitlo-li se dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, činí neodkladné úkony v zájmu dítěte a v jeho zastoupení v době, kdy není dítěti ustanoven poručník nebo dokud se ustanovený poručník neujme své funkce, sleduje vývoj dětí, které byly svěřeny do výchovy jiných fyzických osob než rodičů (s povinností navštěvovat rodinu, kde dítě žije nebo v prostředí, kde se dítě zdržuje), navštěvuje dítě s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou, hovoří s dítětem bez přítomností dalších osob zejména zaměstnanců ústavního zařízení a nahlíží do dokumentace dítěte vedeného v zařízení, účastní se trestního řízení vedeného proti mladistvému, navštěvuje dítě ve výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody a dítě, o něž ve věznici pečuje odsouzená žena, navštěvuje dítě a rodinu, ve které žije, v obydlí, dítě ve škole nebo jiném prostředí, pořizuje obrazové a zvukové záznamy dítěte v prostředí dítěte k potřebě ochrany práv dítěte.) Rozvodová situace = důsledek krize rodiny, společnosti příčiny rozvodu: neuvážený sňatek, alkoholismus, nevěra, nezájem o rodinu, zlé nakládání nebo trestný čin, rozdílnost povah a názorů, zdravotní důvody, sexuální neshody a ostatní příčiny Úloha OSPODu - hájí zájmy nezletilých dětí soud zasahuje do rozhodnutí sporných případů služby poraden facilitující složka 115

116 OSPOD jako kolizní opatrovník = pojí se soudním řízením s nezletilým dítětem - soudem stanovený pro jednotlivé řízení proto, aby chránil zájmy dítěte a nedošlo ke střetu zájmu mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů - je také účastníkem řízení a přítomen u soudních jednání - v rámci komunikace s rodiči může plnit i roli poradenskou Postup při rozvodové situaci rodin s nezl. dětmi: klient = rodič podá k příslušnému soudu návrh na úpravu práv a povinností k nezl.dětem, tzv. návrh na úpravu výchovy a výživy do případně do i pro dobu po rozvodu manželství rodičů před podáním takového návrhu část klientů kontaktuje OSPOD a žádá odborné sociální poradenství ve věci soud přijme návrh, zahájí řízení, ustanoví příslušný OSPOD do f-ce kolizního opatrovníka a z titulu této f-ce požádá písemnou žádostí OSPOD v místě bydliště dětí a rodičů o prošetření ve věci, tzn. požádá o prošetření osobních, výdělkových, majetkových a rodinných poměrech, ve většině případů žádá rovněž o zjištění stanoviska dítěte k otázce výchovy tzn. u kterého rodiče si dítě nadále přeje žít. Soud rovněž zašle předvolání k jednání. SOPR prošetří rodinnou situaci, projedná podaný návrh s rodiči, prošetří situaci v místě bydliště rodiny za účelem ověření výchovného prostředí, provede rozhovor s dítětem. V případě zjištění nedostatků či s ohledem na složitost případu ověří situaci dítěte ve škole, u pediatra, v širší rodině apod. SOPR vyhotoví zprávu pro soud a zaujme stanovisko ve věci (komu dítě do výchovy, jak ve věci výživného s ohledem na možnosti rodiče a odůvodněné potřeby dítěte). SOPR se účastní jednání u soudu navrhuje důkazy, sděluje stanovisko v zájmu dítěte Soud rozhodne ve věci, schválí dohodu rodičů, vyhlásí rozsudek, písemné vyhotovení zašle účastníkům ve většině případů do 30-ti dnů od jeho vyhlášení po nabytí právní moci rozsudku o úpravě výchovy a výživy pro dobu po rozvodu se rozběhne řízení o rozvodu manželství. Rozvod jako proces : základní rozvodové role manželů: symetrická (založená na symetrii, podobnosti, oba dělají podobné kroky) komplementární (nerovnost, jeden je nezávislý, druhý závislý, častější) 1. Období ambivalence - krize vztahu je viditelná pokusy o nápravu společná dovolená, společně trávený čas výsledek větší distance či prohloubení konfliktů 116

117 - může dojít k vyhledání profesionální pomoci poradny pro partnerské a manželské vztahy, apod. záchrana manželství 2. Období vlastního rozvodu - jeden z manželů učinil definitivní rozhodnutí - podána žádost jedním, nebo společně výhodnější (nepátrá se po příčinách) - úloha sociálního pracovníka rozhodování o výchově dětí soud ustavuje dítěti opatrovníka orgán sociálně-právní ochrany (tzv. kolizní opatrovník) - rozvoj emočních reakcí - podpora a pomoc má laickou formu nejbližší rodina, přátelé nebo vyhledávání pomoci odborné - poradny 3. Období po rozvodu - období silných emocí psychická a ekonomická zátěž dlouhá fáze, přirovnávána ke ztrátě partnera (úmrtí) fáze reakcí na rozvod: beznaděj, zoufalství, pocity bezmoci, vzteku, výčitek, pochybnosti, apatie, adaptace vztahy s druhým pohlavím jsou navazovány pomalu/rychle Děti a rozvod: Předškolní věk (od 3 do 6 let) : - hněv, smutek, pláč, vyžadování pozornosti druhých - regrese - noční můry, noční pomočování, mají strach z odloučení od rodiče Školní věk (mladší, střední, starší) : Mladší školní věk (6-9 let) - chlapci se s rozvodem vypořádávají hůře než dívky; hlavní reakcí těchto dětí je smutek, plačtivost a touha po rodiči, který odešel; chlapci pociťují silnou touhu po otci; rodič, který je opustil, už je nemá rád snížení sebeúcty, deprese a zhoršení školního prospěchu Střední školní věk (9-12 let) - hněv a vztek, který je zaměřený především na rodiče, který podal žádost o rozvod; pocit bezmoci - změnit situaci, v obnovení vztahu rodičů zhoršení školního prospěchu a dále se odráží v konflikty s kamarády, fyzické potíže - bolest hlavy, břicha Starší školní věk (12-15 let) distance od rodičů - dosahování vlastních cílů/ovlivnění vlastního manželství/zrada odklon od domova/deprese Syndrom zavrženého rodiče= PAS (Parental Alienation Syndrome) rodič, který tzv. programuje programující rodič se o zavrhovaném rodiči vyjadřuje negativně bud přímo či nepřímo 117

118 rizikový jak pro současný psychosomatický vývoj dítěte, tak také pro jeho budoucí život a partnerské vztahy; zároveň jednomu z rodičů neumožňuje realizovat rodičovská práva Čím strádá dítě zavrženého rodiče? Dítě ztrácí téměř vše, co s druhým rodičem souvisí zavržený rodič je ovšem k hmotnému zajištění a výchovnému působení povinován, jak vyplývá ze zákona U dítěte se brzdí a deformuje emocionální vývoj dítě je programováno k potlačení původních pozitivních emocí k nyní zavrhovanému rodiči Dítě je programováno dávat volný průběh emocím nenávisti U dítěte dochází k podstatnému narušení sebedůvěry vštěpuje se mu přesvědčení, že jeho druhý rodič je špatný, závadný Narušuje se psychosociální vývoj u dítěte dochází ke zpomalení a deformacím (identita a role) Dochází k narušení vztahu dítěte k autoritám Porozvodová situace Problémové situace, kdy OSPOD poskytuje odborné sociální poradenství: kontakty rodičů dohody o úpravě styku s dítětem změna výchovného prostředí, střídavá péče úprava výživného Formy pomoci: - OSPOD sociální pracovníci terénní práce Poradny pro manželství, rodinu, mezilidské a partnerské vztahy Psycholog, terapeut, psychiatr Soudy Mediace = neformální strukturovaný vyjednávací proces, který je veden mediátorem; metodu řešení konfliktů pomocí komunikace Cíl = dosažení řešení konfliktu klidným způsobem za účasti všech zainteresovaných stran jasně formulovaná, srozumitelná a uskutečnitelná dohoda vyhovující oběma stranám. Legislativně zakotvena mediace v trestně-právní justici, a to Zákonem o probační a mediační službě (č.257/ 2000 Sb) Probační a mediační služba Od r využívání mediace v rodinné oblasti - upraveno novelizovaným občanským soudním řádem, který umožňuje opatrovnickým soudům (v rozvodových kauzách, kde jsou děti) přerušit soudní jednání na dobu 3 měsíců a poslat účastníky soudního jednání k mediaci nebo rodinné terapii 118

119 Základní charakteristiky mediace: důvěrná mediátor nesmí sdělené informace zneužít ve prospěch druhé strany ani sdělit třetí osobě (platí pro všechny zúčastněné) dobrovolná využití pouze v případě souhlasu všech zúčastněných stran efektivní časově i finančně méně náročná; nezatěžuje soudy neformální odehrává se v prostředí, které zúčastněným vyhovuje konstruktivní zaměřena na zlepšení vztahů, případně na jejich nezhoršení udržitelná není založena na přikazování, ale na dodržování dohody zplnomocňující kontrola nad svým jednáním Techniky vhodné pro mediaci Empatické porozumění navozuje atmosféru vzájemné důvěry a motivaci k další spolupráci, představuje schopnost mediátora se vcítit do prožívání klientů Aktivní naslouchání naladění se na klienta spočívající v naslouchání Dotazování komunikační technika založená na výměně informací, postojů, názorů, pocitů, Konkrétní činnosti mediátora se týkají: získání souhlasu od všech zainteresovaných k výkonu mediace (tzn. přivést zúčastněné k jednacímu stolu ) vytvoření příznivého prostředí a stanovení pravidel jednání zjištění informací od zúčastněných a naslouchání vedení účastníků jednání k vzájemnému naslouchání pomoc při definování potřeb jednotlivých stran pomoc při nelezení řešení zajištění nestrannosti uspokojení na obou stranách zprostředkování dohody zvažování návrhů a sepsání společné dohody. Mediátor je: kvalifikovaný odborník na efektivní vyjednávání nezávislý, neutrální a zodpovědný za proces jednání a jeho formu vzdělání mediátorů mohou být různá (psychologie, právo, sociální práce, ); (Rozvodovou situací se nejčastěji zabývají právníci a psychologové, sociální pracovníci se pohybují jako mediátoři v justici. Pokud se jedná o dobrovolníky poskytující mediaci, absolvují základní výcvik mediace) Požadavky na mediátora: zahrnují jak odborné znalosti (teoretické vědomosti získané vzděláním/výcvikem) tak osobnostní předpoklady např. komunikační dovednosti, vstřícnost, respekt ke klientovi, otevřenost, sociální obratnost, apod. 119

120 Rozvodová mediace řešení konfliktů v rámci rozvodového řízení manželů, součástí mediace rodinné (řešení konfliktů vzniklých ve vzájemném soužití členů rodiny) k mediaci dochází v rámci soudního řízení či mimosoudně při rozvodu či odluce se zabývá :svěřením dítěte do péče, kontaktu s dítětem a finančního a majetkového uspořádání (dále kontakty s příbuzenstvem, úprava výchovy dětí, ) principy m. rozvádějící partneři zůstanou kompetentními rodiči oddělení rodičovského a partnerského subsystému (strukturální rodinná terapie) mediátoři v rozvodové mediaci působí jako obhájci dětí rozvodová mediace spočívá v posuzování vhodných forem péče o děti a v porozvodovém uspořádání vztahů a kontaktů rodičů s dětmi účastníky mediace jsou klienti a mediátoři manželé či bývalí manželé, všichni, kteří jsou rozvodem dotčeni, zejména pak děti Etapy sociální práce s rodinou Etapy sociální práce s rodinou (Zahájení spolupráce s rodinou, porozumění situaci rodiny assessment, stanovení problému; Porozumění situaci rodiny assessment metody; Stanovení cílů; Techniky přispívající k řešení problémů; Zakončení a zhodnocení práce s rodinou) Zahájení spolupráce s rodinou, porozmění situaci rodiny assessment, stanovení problému Assessment = posouzení (Barker) = proces určení charakteru, příčiny, vývoje a prognózy problému a osobních charakteristik a situací, které se problému týkají; f-ce SP spočívající v porozumění problému, toho, co problém způsobuje a co může být změněno, aby byl problém minimalizován či vyřešen + diagnóza = proces identifikování problému a jeho příčin a formulování řešení Právní vymezení - 27 Zákona č. 359/1999 Sb., o SPOD - odborné posuzování pro účely zprostředkování osvojení a pěstounské péče Posouzení rodiny s ohledem na potřeby dítěte, např. : Mají být rodině poskytovány podpůrné či preventivní služby? Existuje pravděpodobnost budoucího poškození dítěte? 120

121 Existuje pravděpodobnost odnětí dítěte z rodiny? Může být dítě do rodiny vráceno? Je rodina vhodná pro NRP? + další situace (Matoušek, 2003) : provinění dítěte/mladistvého proti zákonu dospělý člen rodiny je ohrožen chováním jiných členů rodiny návštěva manželské/rodinné poradny některým z členů návštěva např. PPP hospitalizace některého čelena rodiny ve zdravotnickém zařízení Funkce assessmentu Účel = určení zdrojů a silných stránek rodiny, aby bylo reagováno na zájmy rodiny 3 specifické funkce porozumění skrze posouzení: 1. porozumění problémům rodiny, 2. plánování intervencí, 3. identifikování potřebných podpor a zdrojů rodiny. Strategie posouzení kvantitativní (USA) tvorba posuzovacích validizovaných nástrojů měření nejrůznějších aspektů situace v rodině (např. posuzovací schémata) kvalitativní (VB) - profesionálním úsudek založený na vhledu do situace rodiny a na hloubkovém pochopení situace (prostřednictvím komunikace) Principy posouzení při práci s dítětem: orientace na dítě, na jeho nejlepší prospěch orientace na vývojová stádia dítěte vycházet z ekosystémového přístupu (systemického), tj. respektovat prostředí dítěte zajišťovat rovnost příležitostí, nediskriminovat jeho kulturní, náboženské a rasové zázemí zahrnovat práci s dětmi a rodinou (včetně širší rodiny) zaměření se na silné stránky, ale také identifikovat stránky slabé mezioborovost - zapojení např. zdr. a školských zařízení, veřejnoprávních institucí atp. průběžný proces, nikoli jednorázová akce 121

122 založeno na prokazatelných a doložitelných znalostech z terénu, nikoli pouze získaných informací. Různorodost posouzení = ovlivněno organizačními a situačními faktory (např. vliv politického tlaku, nedostatku času, etika a profesionalita Sp). Faktory ovlivňující posouzení : iniciátor posouzení (soud/klient/jiný Sp) důvod posouzení (podezření na týraní dítěte/trestná činnost) procedury organizace a postoj Sp (stereotypizace etnických menšin) Porozumění situaci rodiny - assessment - metody 1. příprava na setkání s klientem - vytvoření plánu/projektu posouzení cíl posouzení, témata a otázky, kt. jsou předmětem posouzení, zdroje info, metody a techniky (rozhovor zdroje informací + získání informací, CD; hry, malování; pozorování kontext, cíl, souhlas, škály a dotazníky; analýza dokumentů; genogramy, ekomapy a mapy sociální sítě zaměřeno na vztahy v rodině) - při posouzení je nutná účast více než 1 profesionála a zapojení celé rodiny - triangulace = využití různých dat a zdrojů informací 2. setkání s klientem s cílem vytvořit vztah a získat relevantní informace - vlastní kontakt + vztah s klienty, realizace plánu - dovednosti Sp : komunikace, vyjednávání, řízení a rozhodování 3. reflexe a analýza získaných informací k určení vhodné intervence - porozumění Sp získaným informacím od klientů pro určení vhodné intervence 4. vlastní provedení intervence (potřebných činností) - již se nejedná o posouzení, intervence probíhá současně s posouzením, vychází z posouzení Problém - sporná otázka, situace vyžadující řešení; cíl, k jehož splnění se musí hledat cesty na rozdíl od úkolu, kde cesty řešení jsou známé - stav někým považován za nežádoucí/vyžadující změnu, změnitelný Systémové pojetí = Problém a jeho řešení uchopit podstatu problému, identifikace problému + nalezení jeho řešení, Systém - Problém X 122

123 Systemické pojetí = Problém a jeho řešení nedefinovat problém, komunikovat o problému = problém se rozpustí, Problém Systém Problém tvoří součinnost těchto 4 faktorů: 1. stav jestliže je problém řadou osob považován za stav. Jednání a komunikace, které se označí jako stále totéž nebo nic se nemění můžeme nazvat problémem. 2. někým vždy je třeba několik osob, které odhalí a popíši určitý stav. Mohou spolu souhlasit nebo se přít, zda je něco problém a v čem problém spočívá. 3. považován za nežádoucí/vyžadující změnu několik osob považuje stav za nežádoucí, stav není v pořádku změna. 4. změnitelný několik osob jej považuje za změnitelný. Jak se tvoří problémy? 1. Odhalení problému vynalezení problému Někoho (např. člena rodiny) při pozorování chování jiných (dalších členů rodiny) napadne myšlenka, že tady něco není v pořádku 2. Vznik komunikačního systému determinovaného problémem Tato myšlenka se šíří komunikací s jinými takovým způsobem, že se stane středobodem komunikativních vztahů zúčastněných lidí 3. Vysvětlení problému Lidé hledají, nacházejí a vyjednávají takové vysvětlení problému, které je dostatečně přijatelné, ale zároveň nenabízí východisko z problému (minulost jako osud, individuální vlastnosti jednotlivých účastníků, všichni jsme příliš malí a slabí) 4. Jednání vedoucí ke stabilizaci problému Všichni se chovají tak, jako by z problému neexistovalo východisko a řešení bylo v rukou jiných. Tam kde nejsou řešení nebo jen jedno jediné nelze nalézt ani nové tvořivé způsoby. V trvalých vztazích stabilizujících problém se uplatňují symetrické a komplementární vztahy Postup tázání vztahující se na problém 1. Rozbalit problémový balík Od obecného popisu problému přejít k diferenciovanějšímu popisu ohraničení problému. Jak problém vidí jednotliví účastníci rozhovoru a v čem spočívá (co přesně děláte, jak se cítíte, když jste v depresi?,, co váš syn dělá, když dělá to, co ten a ten nazývá poruchou chování?) Předkým, kde a kdy se problémové chování projevuje/neprojevuje (před kým bijete své děti?) 2. Zjistit, jak je problém popisován Hledání odlišností v pohledu jednotlivých osob na problém. Otázky zaměřené na klasifikaci nebo procenta (pro koho to představuje větší problém?, kdo to jako první označil za problém?) 123

124 3. Ptát se na tanec kolem problému Zjistit interakční koloběh problému. Přistupovat ke všem stejně, všichni jsou pachatelé a zároveň oběti. Opět si musíme všímat rozdílů. Kdo reaguje silněji, kdo vůbec (když bývá otec mimo domov, komu to vadí komu je to vhod?) Důležité jsou také reakce druhých (když ležíte o víkendu až do 11 v posteli, jak na to reaguje vaše matka- má pochopení, starost,?) Když je reakce popsána, vracíme se k reakci nositele problému na reakce druhých (budete vstávat spíš v 11 v případě že vám matka vylije kbelík vody na hlavu, nebo když bude s vámi starostlivě soucítit?) 4. Ptát se na to, jak si lidé problém vysvětlují Důležité je rovněž, jak si lidé problém vysvětlují. Každé vysvětlení buď rozšiřuje nebo zužuje prostor pro řešení (Jak si vysvětlujete, že,?) 5. Ptát se na význam problému pro vztahy Hypotézy ohledně smyslu nebo užitečnosti problému můžeme tvořit tím, že pomocí otázek uvedeme do souvislosti počátek a hypotetický konec problému. (Cirkulární otázky) (bylo chování, které prožíváte jako agresivní, před smrtí babičky výraznější než dnes?) Otázky na srovnání přítomnosti nebo nepřítomnosti osob : (bývá hádka mezi snachou a synem ostřejší, když je vnučka doma?) Otázka : Co by se změnilo ve vztazích, kdyby problém zmizel? Příklad otázek vztahující se k problému Kdy budete mít problém vyřešený? Kdo Vám v tom může pomoci? Co by jste musela udělat, aby Váš manžel mohl problém vyřešit? Kdyby byl problém neřešitelný, kdo by se s tím nejdřív vyrovnal? Co bych měl udělat, abych Vám pomohl? Co bych naopak neměl dělat? Co jste až doposud dělali, aby jste problém vyřešili svými silami/sami? + Otázka na zázrak, otázka na výjimky, škálovací otázky Stanovení cílů Jak dospět k cíli? na základě zázračné otázky (Shazer) : Předpokládejme, že jedné noci, zatímco budete spát, stane se zázrak a váš problém se vyřeší. Vy to ale nevíte, protože jste spal. Jak to poznáte? Kdyby ty problémy jako zázrakem zmizely, co byste následujícího rána jako první udělal? A potom? Co by vaše žena/ dítě dělali jinak, na čem byste to poznal? Jak budou tito lidé reagovat na změnu vašeho chování? Koho by to nejvíc překvapilo? K jakým změnám ve vašich vztazích dojde za dva měsíce, za rok po zázraku? 124

125 7 požadavků na dobrou formulaci cíle : 1) Cíl musí být pro klienta významný. Bude-li cíl společné práce pro klienta důležitý a osobně přínosný, bude více investovat do jeho dosažení.klient bude mít pocit, že mu pracovník rozumí, respektuje jej a má zájem mu pomoci. 2) Cíl musí být malý. Takový, aby mohl být dosažitelný v představitelné době. Dosažení malého cíle je snazší, a když je dosažen představuje pokrok v řešení problému. Je lepší stavět řadu malých cílů, než jeden velký. 3) Cíl musí být konkrétní, zaměřený a týkat se chování. Cíle jako být šťastný, mít klid, mít víc sebeúcty, jsou neurčité a stěžují zjistit, zda jich bylo dosaženo. Lépe formulované cíle mohou být : budu šťastný, když, budu mít klid, když. 4) Cíl se má týkat výskytu, nikoli nepřítomnosti něčeho. Klienti téměř vždy vědí, co nechtějí, co by nemělo být. Dobře zformulované cíle se však musí týkat toho, co klient chce aby bylo. Přání něco nedělat, zaměřuje člověka právě na tuto činnost a znesnadňuje věnovat se něčemu jinému. 5) Cíl má představovat začátek, nikoli konec něčeho. Je třeba krok po kroku se naučit věci řešit jinými způsoby, příjemnějšími způsoby. 6) Cíl musí být realistický. Mnoho klientů má sklon dávat si velké cíle, v nichž neuspějí. Př. chci obnovit manželství, přeje si alkoholik poté, co se jeho žena odstěhovala řešení : stanovit si malé cíle, první kroky k dosažení takového cíle budu mít doma tak uklizeno, aby se mohla kdykoliv vrátit. 7) Dosažení cíle musí stát úsilí. Jakkoli má být cíl malý a dosažitelný, vyžaduje určité úsilí. Takovýto cíl podporuje klientovo pozitivní sebehodnocení, ukazuje, jak těžké je dosáhnout malých cílů, natožpak velkých. Když klient nedosáhne cíle, znamená to jen, že potřebuje více úsilí, když jej dosáhne, stojí jeho úsilí za ocenění. Techniky přispívající k řešení problémů Reinterpretace (přerámování, reframing, přeznačkování) Př. poloprázdná sklenice je poloplná, vzteklost = průbojnost, plačtivost = projev citů Paradoxy (paradoxní intervence, předepisování příznaků/symptomů, paradoxní úkoly/instrukce) Pozitivní konotace (Př. záškoláctví rodiče v rozvodové situaci dítě odvrací pozornost od této situace) Cirkulární dotazování (Př. Co si myslíte, že si Vaše manželka přeje, aby se u Vás změnilo? Kdo je z vás nejvíc smutný, když je otec pryč? Co dělají děti, když se hádáte?) Zázračná otázka (Př. Předpokládejme, že se jedné noci, zatímco vy budete spát stane zázrak a váš problém se vyřeší, vy to ale nevíte, protože jste spal, jak to poznáte?) s touto otázkou souvisí následující technika 125

126 Zázračná změna/zázračná intervence v podobě domácího úkolu (Př. Chtěli bychom, abyste do příště předstírali, že zázrak, o kterém jsme hovořili již nastal, a jak na to reagovali ostatní členové rod. systému, další sezení zahájíme otázkou Co je oproti minule lepší?) Zhodnocení pozitiv/komplimenty v podobě domácího úkolu (Př. Do příště si všímejte, co se děje ve vaší rodině, abyste příště uvedli to, co chcete, aby pokračovalo) Škálovací otázky Výjimky v každém problému jsou chvíle, kdy problém není přítomen (Jak často, jak dlouho, kdy, se problém neobjevil? Co jste ve té době vy a ostatní dělali jinak?) Další techniky : Podmiňování pozitivní (odměna) negativní (trest), specifickou formou podmiňování je nácvik asertivního chování Nácvik chování Výměna rolí Rozhodování na papíře - většinou se jedná o různé projektivní/projekční techniky (= projekujeme do někoho/něčeho jiného, to co si sami myslíme) Brainstorming jedná se o skupinové řešení problémů, při němž se podporuje tvořivost se záměrem překonat zaběhlé způsoby myšlení Mediace vyjednáváni za účasti neutrální osoby Metafory a projektivní techniky při práci s rodinou Metafora = přenos, slovní obrat, který bývá používán v přeneseném, obrazném smyslu výrazový prostředek řeči obsahující mnohé aspekty analogické komunikace (spojitost mezi použitým obrazem a tím, co je jím vyjádřeno) např. vyprávění příběhů Projektivní/projekční techniky = projekujeme/promítáme do někoho/něčeho jiného, to co si sami myslíme Z. Rieger Ostrov rodiny v rámci jeho metafory Ostrova rodiny můžeme při práci s rodinou použít tyto techniky : Mapa Ostrova rodiny Technika STORY (využití kostek) Modelace pevniny ORA přímo v konzultační místnosti Rodina na lodi 126

127 V. Satirová Pohádkové království (viz kniha Ostrov rodiny) Technika na roztrhání Práce s rodinným sousoším (viz Kniha o rodině) Zakončení a zhodnocení práce s rodinou poslední/finální etapa/fáze práce s rodinou ukončení chápeme jako proces, který probíhá postupně, pozvolna a nenásilně způsobu ukončení se hovoří již při uzavírání dohody/kontraktu tato fáze navazuje na definované cíle terapie/sezení řešení problému konečné hodnocení případu by mělo být formálně uzavřeno a zapsáno Otázka vztahující se k ukončení: Co bude jiného, až spolu skončíme? Obecné zásady pro ukončení intervence: ukončení případu by nemělo být náhlé a neočekávané nenavazovat a udržovat neformální vztahy s klienty po ukončení pracovního vztahu ve fázi, kdy terapie/sezení s klientem vedou do finální podoby je vhodné plánovat méně častá setkání vede to k samostatnosti klientů a ověření si změn v praxi bez vnější podpory dodatečné střetnutí např. po půl roce od konce sezení/terapie (postačí pouze písemný či telefonický kontakt) jak se klientovi daří, jak zvládá životní situace a překonává problémy Vhodnost ukončení pracovního kontaktu můžeme posuzovat podle otázek následujícího typu: Bylo dosaženo cílů intervence? Byl splněn plánovaný časový limit? Byl daný problém vyřešen natolik, že klient svým jednáním neškodí ani sobě ani jiným? Dospěl vztah mezi klientem a pracovníkem do bodu, kdy už nelze od jeho pokračování očekávat zlepšení? Byly by pro klienta lepší jiné služby? Kdy ukončit pracovní kontakt? KDYŽ: klient rozumí tomu, co mu pomohlo zbavit se problému umí tyto postupy (vedoucí ke zbavení problému) opakovat dle své vůle ví, co má dělat v případě že tyto postupy selžou ví, že je schopen takové věci řešit vlastními silami 127

128 7.3. Sociální práce se skupinou Sociální práce se skupinou vymezení, historický přehled, východiska. Výhody a nevýhody práce se skupinou. Typologie skupin v sociální práci Vymezení Termín skupinová práce je obecný výraz používaný k označení různých typů profesionální práce se skupinami lidí. SP se skupinami je řazena mezi tradiční metody sociální práce. Je nezastupitelnou součástí sociální práce. Poskytuje možnosti, které ISP s klientem nabídnout nemůže. Odvíjela se odlišně a oddělení od ISP, využíváním sociální a psychologické sociální dynamiky = podstatný faktor skupinové práce; souhrn skupinového dění a skupinových interakcí; vytvářena vztahy a interakcí, činností skupiny a silami z vnějšího prostředí; patří zde cíle, normy skupiny, vůdcovství, koheze, tenze, projekce minulých zkušeností a vztahů do aktuálních interakcí, vytváření podskupin a vztahy; patří zde také vývoj skupiny v čase Skupinová SP je založena na empirických zkušenostech s vývojem skupin zaměřených na cílovou činnost (společný zájem, formování, dělba moci a kontroly, úzké vztahy, diferenciace, rozpad), znalosti skupinového sociálního chování (vůdcovství, dělba funkcí, pravomocí, povaha cílů a jejich dosahování, konformita skupiny). Pro fungování je důležitá povaha členství (referenční skupiny, členské). Tři orientace sociální práce se skupinami 1. Skupinová sociální práce primárně zaměřena na skupinu, sekundárně na jednotlivce Je metoda využívající skupinový proces k posílení sociálního fungování členů skupiny i skupiny samé. Skupinová sociální práce souvisí hlavně se vzděláváním, rekreačními aktivitami a sociální akcí směřující ke komunitní změně. Tato tradiční skupinová práce nachází uplatnění v centrech pro rodiny a děti, nápravných zařízeních, nemocnicích, veřejných dobročinných organizacích, v centrech péče o duševně nemocné. Ačkoli tradiční skupinová práce má na členy léčebný vliv, nejedná se o terapii. Sociální skupinová práce obsahuje hlubší důraz na demokratické procesy a jsou více spojeny s aktivistickou tradicí skupinové práce. Hnací silou změn je u sociální skupinové práce skupinový proces jako takový, který vede k růstu a změnám u jedince, skupiny a skrze sociální akci i v širším prostředí. 2. Skupinová terapie primárně zaměřena na jednotlivce, sekundárně na skupinu Je intervenční strategie zaměřená na pomoc jednotlivcům s duševními problémy nebo problémy se sociální adaptací. Profesionál je zde expertem, jenž si po celou dobu uchovává centrální pozici v pomáhajícím procesu. Skupinová terapie jako léčebná metoda nemůže být považována za sociální práci, ale terapie může být součástí sociální práce se skupinami. 128

129 3. Sociální práce se skupinami primárně je zaměřena na skupinu, či skupinu a jednotlivce současně Věnuje primární pozornost skupině, sekundární pak jednotlivci. Zaměřuje se na dosahování cílů, které jsou vymezeny ve skupinové smlouvě. Snaží se o maximum vzájemné pomoci mezi členy skupiny, rozvoj skupiny, její autonomie, poznání skupinové soudržnosti. Sociální pracovník pomáhá členům získat informace jeden o druhém, vědomí sounáležitosti a smysluplnosti práce ve skupině, podporuje komunikaci mezi členy. Rozumí skupinovému procesu, který hodnotí a respektuje jako hybnou sílu. Vede skupinu k osamostatnění a svépomoci; vymezení i aplikace sociální práce se skupinami je širší, s větším důrazem na cíle členů a systém vzájemné pomoci. V sociální práci se skupinami jsou činiteli změny jak skupinový proces, tak obsahy porozumění nebo učení Definice: Metoda sociální práce, která pomáhá jedincům zlepšit jejich sociální fungování, skrze cílené skupinové zkušenosti a efektivněji zvládat jejich osobní, skupinové nebo komunitní problémy. Význam/Cíle Skupinové práce v sociální práci: Sdružování lidí (nemocní, matky na MD, rodiče mentálně retardovaných dětí ) Prevence nežádoucích jevů, Náprava nežádoucího chování a jednání Socializace ve formě pomoci při začleňování do společnosti a získávání soc. dovedností Rehabilitace jako znovunabytí schopnosti fungovat v běžném životě Řešení problémů, osobní zdravý vývoj a rozvoj, vzdělávání a růst. Podpora mezi členy, vzájemné posilování, sdílení problémů. Rozvoj komunikace, otevřená komunikace o problémech následně přenesení řešení ze skupiny do reálného života/vztahů mimo skupinu. Získávání nových zkušeností a možnost jejich testování ve skupině. Předávání informací, formulace otázek, nabídnutí podpory, hledání řešení Sociální pracovník ve skupinové práci: V rámci Bc., Mgr. vzdělání základní přehled není předpokladem pro vysokou odbornost v této oblasti SP. Předpoklad osobní sebezkušenostní výcvik pro praxi skupinového SP. + supervize při začátku skupinové praxe. Pracovník řídí skupinové procesy tak, aby podporoval vývoj skupiny. Intervence v okolním prostředí znamenají snahu zapojit klíčové jednotlivce a systémy obklopující skupinu tak, aby podpořili individuální i skupinové procesy Historický přehled Přispělo mnoho oborů: psychologie, sociologie, sociální práce, pedagogika; metoda užívaná představiteli mnoha disciplín 129

130 - formovala se v kontextu organizací a její uznání jako metody sociální práce nebylo snadné. V roce 1937 vznikla American Association for the Study of Group Work a vycházel časopis The Group. V roce 1947 vznikla Americká asociace skupinových pracovníků, která se v roce 1955 spojila s dalšími šesti profesními skupinami a vytvořila Národní asociaci sociálních pracovníků NASW. I. Konec 19.stol. 40.léta 20.stol: = vzdělávání, settlementy pomáhající chudým, asimilace přistěhovalců (změny po industriální revoluci), programy pro děti, komunitní centra; označování člen před klientem. Počátky využívání metody práce se skupinou v oblasti sociální práce souvisí se vznikem socializačních, výchovných a rekreačních skupin, určených dětem a mládeži. Než se stala metodou, byla spíše hnutím. Zejména se jednalo o židovská centra, skauting, chlapecké kluby, vzdělávací instituce pro dospělé, settlementy Eduard Lindeman v roce 1921 publikoval práci: The Community, která je věnována komunitním skupinám. II léta 20.stol: = Skupinová práce v psychiatrii, psychologii skupinová psychoterapie. Na konci 40. let z popudů prací Gisely Konopka se skupinové služby staly integrovanou součástí poradenských programů pro děti. Obecně byly skupiny v tomto období pomáhající, dovnitř orientované, méně se opírající o programové aktivity a více o diagnostiku a terapii problémů členů skupin; přetrvávalo využívání skupiny pro rekreační a vzdělávací účely (židovská komunitní centra, organizace pro mládež - skauting, YMCA) III léta 20.stol.: = Skupinová práce se začíná orientovat na řešení problémů! Skupina se začíná využívat v oblasti komunitního rozvoje (community development). Klesající popularita skupinové práce. Paradoxně právě v tomto období jsou aktivně rozvíjeny teorie sociální práce se skupinami 1966 byly pojmenovány modely sociální práce se skupinami Papell a Rothman pojmenovali tři základní modely skupinové práce sociálně cílený, vzájemný a nápravný. Tito autoři jsou zastánci hlavního integračního modelu zahrnujícího tři výše uvedené. IV. 70. léta = zlatá éra skupinové práce = Pokusy o revitalizaci, C.Rogers = Encounterové skupiny ; byly rozvíjeny vzdělávací standardy ve skupinové Východiska 60. léta 20.stol. 3 historicky významné modely skupinové práce jsou v rámci integrativního přístupu používány dodnes a lze je považovat za původní koncepty v rámci sociální práce: 1) SOCIAL GOALS MODEL SOCIÁLNĚ CÍLENÝ využíván v rámci komunitních centrech usilujících o změnu sociálních norem a struktury a při skupinové práci s mládeží (skauting, YMCA etc.) Aktivity jsou využívány k socializaci členů táboření, diskuse 130

131 SP role: zplnomocnitele (enabler), posiluje členy, pomáhá dospět k rozhodnutím, stanovovat cíle. Hlavní představitelé: Middleman, Breton, Cox, Lee, Pernell 2) REMEDIAL MODEL LÉČEBNÝ / NÁPRAVNÝ MODEL uplatňuje se v souvislosti s krátkodobou, cílově orientovanou praxí s měřitelnými výsledky práce, využíván u klientů s problémovým chováním a deficitem sociálních dovedností. SP role: činitel změny, intervenuje a usiluje o dosažení cílů určených členy skupiny, pracovníkem a společností. Aktivně intervenuje do skupinového procesu, zaměřuje se na úkol (task-centered) a behaviorální techniky Hlavní představitelé: Garvin, Rose, Vinter 3) RECIPROCAL MODEL VZÁJEMNÝ / INTERAKČNÍ MODEL založený na teorii systémů. Koncept skupiny jako systému vzájemné pomoci. Pracovník má vždy 2 klienty skupinu a jednotlivce (koncept dvojího klienta) Na rozdíl od léčebného modelu orientovaného na cíle a jednotlivce s problémem, využívá vzájemný model procesy ve skupině a pracuje s pojmy kontrakt, vzájemná pomoc. Je to humanisticky orientovaný model, který zdůrazňuje aktivizaci členů skupiny, jejich růstový potenciál. Využívá procesy ve skupině a terapeutické prostředí skupiny. Překážkou rozvoje tohoto modelu odporující zájmy členů skupiny, členové nedokážou přijmout své spojení s ostatními viz neg.skupiny Skupinový pracovník role: mediátora úkolem je zprostředkovat spojení mezi jednotlivcem a skupinou, facilitátora Hlavní představitelé: Gitterman, Shulman a Schwarz + 4) MAINSTREAM MODEL HLAVNÍ INTEGRAČNÍ MODEL snaha o integraci sociálně cíleného, nápravného a interakčního modelu. Rothman a Papell: předpokládají, že mainstream model bude založen na souhře skupiny, členů ve skupině, aktivitách, pracovníkovi, v uspořádání v němž skupina funguje. Společný cíl se odvozuje od integrace individuálních cílů členů s profesionálními cíli sociálního pracovníka. Odlišují od skupinové psychoterapie zaměření je na jedince a na skupinu současně vnímají rozvoj skupiny jako celku. Model by měl obsahovat (dle Middleman a Wooda in Toseland, Rivas, 1995): - Pomoc členům při rozvoji systému vzájemné pomoci - Porozumění, ocenění a respektování skupinových procesů jako vlivných činitelů změny - Posilování autonomie členů uvnitř i vně skupiny - Pomoc členům v závěrečné fázi znovu prožít jejich příslušnost ke skupině Výhody a nevýhody práce se skupinou Výhody práce se skupinami Službu poskytuje více klientům najednou efektivní Zkušenost ve sk. se dává i přijímá Fenomén skupinové kontroly je využíván k motivaci členů Působí zde principy dynamiky vzájemné pomoci: 131

132 - sdílení informací (různé životní zkušenosti mohou napomoct řešení problému ostatních) dialekt výměna myšlenek, konstruktivní kritika fenomén všichni na jedné lodi vzájemná podpora vzájemné porozumění problémům předpoklad vzájemnosti pomoc druhému znamená pomoc sobě řešení jednotlivých problémů nové pohledy a interpretace mohou pomoci k řešení nácvik ve skupině způsob vyzkoušení nápadů a dovedností fenomén síly v počtu snižuje pocit osamocenosti a rizika jednotlivce Nevýhody práce se skupinami Náročná na přípravu a dovednosti pracovníka Organizačně složitější prostor, čas Obavy z emoční nákazy u členů členové nechtějí sdělovat emoce před ostatními, neschopnost naladit se na pocit sounáležitosti Skupina se může izolovat a uzavřít vůči okolí Nekonstruktivní rozložení aktivity závisí na pracovníkovi jak podpoří méně komunikativní členy Riziko rozvoje problémových situací, které komplikují dosahování cílů skupiny i jednotlivců (skupinové deviace člen je ostatními označen za deviantního, tvorba podskupin, norma tabuizace, norma společné linie proti SP, norma vzájemného hlazení apod.) Nevhodní klienti pro skupinovou práci: agresivní, psychotici, autisté 7.4. Typologie skupin v sociální práci POMÁHAJÍCÍ ÚKOLOVÉ Uspokojování emotivních a soc. potřeb Splnění úkolu/závazku Vzájemná podpora = podpůrné skupiny Vytváření nových myšlenek Vzdělávání = vzdělávací skupiny Rozhodování Terapie = terapeutické skupiny Zaměření na potřeby klienta (supervize, interdisciplinární týmy pracující ve prospěch klienta) Sebeuvědomění/růst orientované na růst = skupiny Zaměření na potřeby organizace (komise, komise pro přípravu projektů..) Socializace = socializační skupiny Zaměření na potřeby komunity (komunitní 132

133 koalice) sociální aktivisté apod. Dle zaměření dělíme skupiny na: Homogenní skupiny skupiny závislých, týraných aj.. Sk. úkolově zaměřené - zaměřené na řešení problémů a rozhodování (určené pro poskytovatele i klienty, zaměřené na poznání potřeb komunity a rozvoj nových programů ) Psychoterapeutické skupiny pro nemocné s neurózami, psychózami, závislostmi, poruchami adaptace. Svépomocné skupiny - poskytnutí vzájemné pomoci, podpory v překonání stejného problému Encounterové skupiny/ setkání pro výcvik lidských vztahů (tréninkové skupiny), vytvářejí blízké interpersonální vztahy a vedou klienta k sebeodhalení, sebepoznání, zlepšení vztahů Skupiny zaměřené na dosažení cílů - práce s mládeží, komunitou A další: Rekreační sk. (zábavné a pohybové aktivity) Skupiny zaměřené na rekreační dovednosti (zlepšení volnočasových dovedností umělecké práce, šití, plavání ) Vzdělávací skupiny (výchovné, kurzy asertivity, příprava adoptivních rodičů apod.) PODPŮRNÉ SKUPINY (encounterové, svépomocné): Hlavní cíl: pomoct členům vypořádat se zátěžovou situací a naučit se využívat svůj potenciál SP role facilitátora (ulehčovat, odstraňovat překážky), pomáhá objevit změnu u klienta, rozvíjí vzájemnou podporu mezi členy, Vazba mezi členy: sdílení prožitků, problémů Členové sk.: prožili podobné životní situace Komunikace: mezi členy, otevřená, emocionální VZDĚLÁVACÍ SKUPINY: Hlavní cíl: vzdělávání skrze přednášky, zážitky, diskusi, učení ve skupině, se skupinou SP role: vzdělavatele (nemusí být SP), organizátora (který zprostředkuje vzdělávání), moderátora diskusí Členové sk.: potřeba učení u všech členů sk., podobnost ve vzdělání a v úrovni schopností Komunikace: formální, méně otevřená, směřovaná na komunikaci SP s členy Příklad (vzdělávání potenc.pěstounů, ve věznicích atp.) 133

134 SKUPINY ORIENTOVANÉ NA RŮST: Hlavní cíl: rozvoj osobního potenciálu členů, rozvoj vědomí sebe sama, porozumění, osobní růst skrze prožitek ve skupině (KBT kognitivní zkušenost), vhled Zaměření: podle přístupu na jedince i skupinu, individuální rozvoj prostřednictvím zkušenosti ve skupině SP role: facilitátor, model/vzor pro klienty Členové sk.: potřeba růstu, společné cíle mezi členy, kontrakt Komunikace: vysoká otevřenost, očekává se zpětná vazba mezi členy Příklad (práce s dospívajícími) SOCIALIZAČNÍ SKUPINY: Hlavní cíl: zlepšení komunikačních dovedností, sociálních dovedností, zlepšení vztahů Formy: 1) výcvik sociálních dovedností 2) rekreační skupiny, volnočasové aktivity 3) forma tzv.samosprávy aby se klient učil zodpovědnosti, činnostem na správě zařízení např. domy na půl cesty, kavárny na půl cesty apod. SP role: facilitátor, vedoucí programu, aktivit Skladba skupiny: rozmanitá či jednotná, dle zaměření Komunikace: málo otevřená, zaměřeno na činnosti, které se provádí TERAPEUTICKÉ SKUPINY: Viz vymezení SP se Skupinami lze se inspirovat pro sociální práci, ale nelze v SP aplikovat typickou terapeutickou skupinu Cíl pro SP: např.: dosažení nápravy, korekce chování, rehabilitace SP role: facilitátor, autoritativní přístup-expert Terapeutické zaměření: na jednotlivce, individuální problémy, cíle Komunikace: závisí na teoretickém přístupu (KBT, Gestalt etc.) Příklad: skupina závislých klientů 134

135 8. Základy prevence vzniku závislosti osob na sociální službě Poskytování sociální služby 8.1. Úvodní ustanovení Poskytování sociálních služeb vychází ze zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Průběh poskytování sociální služby plánují společně uživatel služby, (popř. zákonný zástupce) a klíčový pracovník uživatele a to s ohledem na osobní cíle a přání uživatele, jeho možnosti a schopnosti. Poskytovatel vytváří a uplatňuje systém získávání a předávání potřebných informací mezi zaměstnanci o průběhu poskytování sociální služby jednotlivým osobám Obsah směrnice cíle plánování sociální služby zapojení uživatel do sociální služby funkce klíčového pracovníka osobní cíle individuální plánování hodnocení individuálních plánů a průběhu služby

136 Při poskytování služeb vychází z osobních cílů a potřeb uživatelů a které jsou postaveny především na jejich schopnostech, proto průběh služby přiměřeně plánujeme. Naší snahou je, spokojenost uživatelů a maximální uspokojení jejich potřeb. Z důvodu respektování osobních přání a odlišností každého uživatele, sestavujeme jeho vlastní individuální plán. Individuální plán obsahuje osobní cíle uživatele, které má služba naplňovat, jeho přání, zvyklosti, potřeby, aby se nemusely měnit věci, na které byl uživatel zvyklý a poskytování služby mu tak vyhovovalo. Plánování průběhu služeb napomáhá uživatelům mít přehled o službách, které jim poskytujeme a vede k zefektivnění a zkvalitnění naší práce. Díky individuálnímu plánu nalézáme vhodná řešení při řešení nepříznivé situace uživatele, můžeme předcházet rizikovým situacím, naplňování cílů a potřeb uživatelů nám pomáhá kontrolovat kvalitu služeb Zapojení uživatele do sociální služby Při přijímání zájemce o službu probíhá ústní jednání se zájemcem o službu (popř. jeho zákonným zástupcem), nebo též za účasti jiného rodinného příslušníka. Zájemce je ústně seznamován s formou a pracovními postupy, způsobem, rozsahem a podmínkami poskytování služeb. Všechny tyto ústně sdělené základní informace dostává též v písemné podobě s sebou. Jednáním se zájemcem o službu je pověřena sociální pracovnice a vedoucí pečovatelské služby. Pověřený pracovník následně uzavře se žadatelem písemnou smlouvu o poskytování sociální služby. Žadatel je seznámen, jak ústně tak písemně, se svými právy i povinnostmi. S žadatelem je sepsána smlouva o poskytování sociální služby. Smlouva je uzavírána s ohledem na potřeby a osobní cíle uživatele. Osobní cíl definuje sám žadatel přímo ve smlouvě. Od osobních cílů uživatele a jeho možností, ale také možností poskytovatele, se dále odvíjí rozsah a průběh poskytování sociální služby. 136

137 Základní ujednání smlouvy, která jsou ve smlouvě obsaženy, jsou pak individuálně specifikovány podle požadavků uživatele ve formuláři Individuální plán uživatele sociální služby, který je součástí komplexní osobní dokumentace uživatele. Formulář Individuální plán uživatele sociální služby je s uživatelem následně zpracován Funkce Klíčového pracovníka Poskytovatel má pro postup plánování a hodnocení osobních cílů a potřeb pro každého uživatele určeného tzv. klíčového pracovníka, který ve spolupráci s uživatelem služby dbá na dodržování plánu, provádí jeho hodnocení v souvislosti s osobními cíli uživatele a navrhuje případnou změnu plánu s ohledem na jeho osobní cíle, potřeby, schopnosti a zdravotní stav. Při určování klíčového" pracovníka je brán v úvahu osobní cíl uživatele a stanovený postup v individuálním plánu, jak cíle dosáhnout, dále provozní možnosti poskytování služby a charakterové vlastnosti uživatele. Pokud má osoba zájem o stanovení konkrétního zaměstnance jako klíčového pracovníka, je jí, nebrání-li tomu provozní důvody, vyhověno. Jméno klíčového pracovníka je uvedeno v individuálním plánu podpory uživatele. Případná změna klíčového pracovníka v průběhu poskytování sociální služby je s uživatelem a vedoucí pečovatelské služby - sociálním pracovníkem projednána a zaznamenána v dokumentaci uživatele. Klíčový pracovník je jakýmsi pomocníkem uživatele sociální služby. Je součástí realizačního týmu, který jedná v zájmu uživatele. Tým pracuje ve složení: Uživatel (popř. zákonný zástupce), klíčový pracovník, sociální pracovník, vedoucí pečovatelské služby. 137

138 Tým může být doplněn dle aktuální potřeby uživatele o další spolupracující osoby (např. lékaře, pracovnici Homecare, fyzioterapeuta, psychologa, psychiatra...) Klíčový pracovník je pracovník, jehož hlavním úkolem je koordinovat služby poskytované stanovenému uživateli, iniciativně si všímat jeho potřeb a spokojenosti. Pro případ své nepřítomnosti se uživatel samozřejmě s jakoukoli akutní potřebou může obrátit na kohokoliv z ostatních zaměstnanců dle své úvahy. Pokud uživateli klíčový pracovník nevyhovuje, může požádat o jeho změnu. Klíčový pracovník pravidelně navštěvuje svého uživatele v průběhu své služby. Zjišťuje jeho spokojenost a vyhodnocuje ve společném rozhovoru jeho momentální potřeby. Klíčoví pracovníci odpovídají za plánování, průběh poskytované služby, za vytváření individuálního plánu uživatele, za jeho hodnocení a aktualizaci. Individuální plány jsou k dispozici ve spise uživatelů, které jsou uloženy v uzavřeném prostoru, kancelář. Podle charakteru potřeby a přání uživatele mu klíčový pracovník situaci pomůže vyřešit sám, nebo se rozhodne obrátit se na příslušného člena týmu, který má danou problematiku ve své kompetenci. V případě potřeby vážnějšího řešení nebo rozhodnutí se obrátí na přímého nadřízeného pracovníka, který situaci pomůže vyřešit nebo domluví schůzku širšího týmu. Klíčový pracovník seznamuje uživatele s aktivitami probíhajícími v pečovatelské službě a v sociálních službách. Klíčový pracovník ve shodě s biografickou anamnézou uživatele podporuje v jeho zapojení do aktivit. Klíčoví pracovníci se řídí etickými zásadami. Klíčový pracovník zachází s uživateli s taktem a pochopením a respektuje jejich soukromí a intimitu. 138

139 Osobní cíl uživatele V celém plánování je nejdůležitější osobní cíl uživatele. Osobní cíl uživatele je uveden přímo ve smlouvě o poskytnutí sociální péče. Smlouva se tím stává plně individualizovanou. K dosažení osobního cíle musíme vědět: jakého cíle máme dosáhnout jaké zdroje využijeme popř. v jakém časovém termínu cíle dosáhnout Stanovení osobních cílů Obecným cílem sociální služby je umožnit člověku v nepříznivé sociální situaci (např. z důvodu věku, zhoršeného zdravotního stavu apod.) zůstat součástí přirozeného společenství, žít běžným způsobem, obdobně jako jeho vrstevníci. Osobní cíl je to, čeho chce a může uživatel dosáhnout využíváním sociální služby. Osobní cíl stanovuje vždy její uživatel na základě vlastního rozhodnutí řešit svou nepříznivou situaci prostřednictvím pečovatelské služby. Naplňování osobních cílů uživatele je v průběhu poskytování služby přehodnocováno, dle výsledků je možno změnit průběh poskytování služby s ohledem na potřeby a požadavky uživatele služby (rozšíření, zúžení služby). Při plánování cílů hledáme cesty, jak představy uživatele služby naplnit, nikoli důvody, proč to nejde. V průběhu poskytování služby naplňování osobních cílů postupně a pravidelně přehodnocujeme. Při dosažení naplnění cíle, je třeba stanovit společně s uživatelem/zákonným zástupcem cíle nové. Uživatel a jeho zákonný zástupce může své cíle během služby měnit, upravovat. Informace potřebné ke stanovení osobních cílů uživatelů se získávají na základě rozhovoru s uživatelem. 139

140 8.4. Individuální plánování Individuální plánování je především proces sbližování představ a ujednávání o společném zájmu poskytovatele a uživatele služby. Tento společný zájem je popis toho, jak bude vypadat změna nepříznivé situace, v níž se uživatel nachází tedy cíl spolupráce. Základní podmínkou individuálního plánování je vzájemné působení a komunikace mezi uživatelem služby a pracovníkem. Rozhodujícím kritériem je přání uživatel, přihlédnutí k jeho schopnostem a možnostem a k možnostem naší organizace. Zásady individuálního plánování: plánování a poskytování služby má individuální charakter při plánování se ptáme: jaké jsou vaše představy, jaké navrhujete řešení, vyhovovalo by vám to takto apod. pomáháme vždy pouze do výše postižení s ohledem na zdravotní stav uživatele podporujeme samostatnost a nezávislost na poskytované službě snažíme se zvyšovat a udržovat dovednosti a schopnosti uživatelů neděláme za uživatele věci, které je schopen zvládnout sám nebo s naší podporou uživatele považujeme za partnera Cíle individuálního plánování Naším cílem je ve spolupráci s uživatelem vést ho k větší samostatnosti, snížit závislost na druhých. Snažíme se uživatele zapojit do běžných denních činností, vzbudit v něm zájem o okolí atd. Podporujeme uživatele v jeho samostatném myšlení, rozhodování a uplatňování jeho vlastní vůle. Pečovatelská služba vytváří plány poskytování služeb pro jednotlivé uživatele tak, aby přispěly k řešení jeho situace, naplnění jeho osobních cílů a přání. Uživatelé mají své klíčové pracovníky, kteří jsou jim nejblíže a spolupracují s uživateli na vytváření jejich individuálních plánů, a tyto plány společně 140

141 pravidelně vyhodnocují. Individuální plánování je zárukou poskytování efektivních a účelných sociálních služeb uživatelům Individuální plánování, Zajistit uživateli služby potřeby odpovídající jeho požadavkům a přáním, motivovat vhodnou formou uživatele k rozvoji, zdokonalování jeho dovedností, znalostí a schopností. Dokumentovat práci s uživatelem a kmenovými pracovníky, směřovat vhodným způsobem uživatele k co největší samostatnosti, soběstačnosti. Individuální plán se sestavuje na základě respektování osobních přání a odlišností každého uživatele. Individuální plán obsahuje osobní cíle uživatele, které má služba naplňovat, jeho přání, zvyklosti, potřeby, s cílem neměnit věci, na které byl uživatel zvyklý a poskytovat služby tak, aby mu co nejvíce vyhovovala. Sociální služba mapuje a zaznamenává i další významné skutečnosti u uživatele (zejména skutečnosti, které predikují rizika). Součástí individuálního plánu uživatele jsou přílohy: rizika pádů rizika a rizikové situace spolupracují organizace sociálně aktivizační list uživatele vzpomínkové menu dohoda o zastupování v krizi Hodnocení individuálních plánu a průběhu služby Klíčový pracovník pravidelně písemně hodnotí s uživatelem služby (popř. zákonným zástupcem) plnění individuálního plánu a to v osobní dokumentaci - ve formuláři Hodnocení individuálního plánu uživatele. Hodnocení individuálního plánu provádí klíčový pracovník podle určeného intervalu (tento interval je přesně vymezen jako metodický pokyn) ve spolupráci se sociálním pracovníkem a vedoucí pečovatelské služby. 141

142 Kvalitu poskytované péče zjišťuje, formou kontroly, také sociální pracovník pečovatelské služby (tzv.: sociální kontrola písemný záznam) a také vedoucí pečovatelské služby na formuláři Záznam o péči, který je součástí/ přílohou individuálního plánu uživatele. Kontrola prováděná sociálním pracovníkem je též upravena metodickým pokynem. Záznamy o uživateli služby jsou sepisovány srozumitelně tak, aby byly snadno pochopitelné. Uživatel si může svá přání, své cíle měnit podle momentální nálady a zaujetí Závěrečné ustanovení Kvalita poskytování sociální služby je odvislá od úzké spolupráce realizačního týmu s uživatelem (popř. jeho zákonným zástupcem). Při poskytování služby je respektováno přání a potřeby uživatele a klíčový pracovník je povinen se individuálně přizpůsobovat a to jak doplňováním vzdělání nebo požadavky vznešenými na zakoupení kompenzačních pomůcek, zapojení do poskytování služby jinou návaznou organizaci. 142

143 9. Etika výkonu práce pracovníku v sociálních službách Etický kodex sociálních pracovníků České republiky 9.1. Etické zásady Sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti. Sociální pracovníci proto dbají na dodržování lidských práv u skupin a jednotlivců tak, jak jsou vyjádřeny v dokumentech relevantních pro praxi sociálního pracovníka, a to především ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Chartě lidských práv Spojených národů a v Úmluvě o právech dítěte a dalších mezinárodních deklaracích a úmluvách. Dále se řídí Ústavou, Listinou základních práv a svobod a dalšími zákony tohoto státu, které se od těchto dokumentů odvíjejí. Sociální pracovník respektuje jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, pohlaví, rodinný stav, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti. Sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci v takové míře, aby současně nedocházelo k omezení stejného práva druhých osob. pracovník pomáhá jednotlivcům, skupinám, komunitám a sdružení občanů svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků. Sociální pracovník dává přednost profesionální odpovědnosti před svými soukromými zájmy. Služby poskytuje na nejvyšší odborné úrovni Pravidla etického chování sociálního pracovníka Ve vztahu ke klientovi Sociální pracovník podporuje své klienty k vědomí vlastní odpovědnosti. Sociální pracovník jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů Sociální pracovník pomáhá se stejným úsilím a bez jakékoliv formy diskriminace všem klientům. Sociální pracovník jedná s každým člověkem jako s celostní bytostí. Zajímá se o celého člověka v rámci rodiny, komunity a společenského a přirozeného prostředí a usiluje o rozpoznání všech aspektů života člověka. Sociální pracovník se zaměřuje na silné stránky jednotlivců, skupin a komunit a tak podporuje jejich zmocnění.

144 Chrání právo klienta na soukromí a důvěrnost jeho sdělení. Data a informace požaduje s ohledem na potřebnost při zajištění služeb, které mají být klientovi poskytnuty a informuje ho o jejich potřebnosti a použití. Žádnou informaci o klientovi neposkytne bez jeho souhlasu. Výjimkou jsou osoby, které nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (zejména nezletilé děti) nebo tehdy, kdy jsou ohroženy další osoby. V případech, kde je to v souladu s platným právními předpisy, umožňuje účastníkům řízení nahlížet do spisů, které se řízení týkají. Sociální pracovník podporuje klienty při využívání všech služeb a dávek sociálního zabezpečení, na které mají nárok, a to nejen od instituce, ve které jsou zaměstnáni, ale i ostatních příslušných zdrojů. Poučí klienty o povinnostech, které vyplývají z takto poskytnutých služeb a dávek. Podporuje klienty při řešení problémů týkajících se dalších sfér jeho života. Sociální pracovník podporuje klienty při hledání možností jejich zapojení do procesu řešení jejich problémů. Sociální pracovník je si vědom svých odborných a profesních omezení. Pokud s klientem nemůže sám pracovat, předá mu informace o dalších formách pomoci. Sociální pracovník jedná s osobami, které používají jejich služby (klienti) s účastí, empatií a péčí Ve vztahu ke svému zaměstnavateli Sociální pracovník odpovědně plní své povinnosti vyplývající ze závazku ke svému zaměstnavateli. V zaměstnavatelské organizaci spolupůsobí při vytváření takových podmínek, které umožní sociálním pracovníkům v ní zaměstnaným přijmout a uplatňovat závazky vyplývající z tohoto kodexu. Snaží se ovlivňovat sociální politiku, pracovní postupy a jejich praktické uplatňování ve své zaměstnavatelské organizaci s ohledem na co nejvyšší úroveň služeb poskytovaných klientům. 144

145 Ve vztahu ke kolegům Sociální pracovník respektuje znalosti a zkušenosti svých kolegů a ostatních odborných pracovníků. Vyhledává a rozšiřuje spolupráci s nimi a tím zvyšuje kvalitu poskytovaných sociálních služeb. Respektuje rozdíly v názorech a praktické činnosti kolegů a ostatních odborných a dobrovolných pracovníků. Kritické připomínky k nim vyjadřuje na vhodném místě vhodným způsobem. Sociální pracovník iniciuje a zapojuje se do diskusí týkajících se etiky se svými kolegy a zaměstnavateli a je zodpovědný za to, že jeho rozhodnutí budou eticky podložená Ve vztahu ke svému povolání a odbornosti Sociální pracovník dbá na udržení a zvyšování prestiže svého povolání. Neustále se snaží o udržení a zvýšení odborné úrovně sociální práce a uplatňování nových přístupů a metod. Působí na to, aby odbornou sociální práci prováděl vždy kvalifikovaný pracovník s odpovídajícím vzděláním. Je zodpovědný za své soustavné celoživotní vzdělávání a výcvik, což je základ pro udržení stanovené úrovně odborné práce a schopnosti řešit etické problémy. Pro svůj odborný růst využívá znalosti a dovednosti svých kolegů a jiných odborníků, naopak své znalosti a dovednosti rozšiřuje v celé oblasti sociální práce. Sociální pracovník spolupracuje se školami sociální práce, aby podpořil studenty sociální práce při získávání kvalitního praktického výcviku a aktuální praktické znalosti Ve vztahu ke společnosti Sociální pracovník má právo i povinnost upozorňovat širokou veřejnost a příslušné orgány na případy porušování zákonů a oprávněných zájmů občanů. Zasazuje se o zlepšení sociálních podmínek a zvyšování sociální spravedlnosti tím, že podněcuje změny v zákonech, v politice státu i v politice mezinárodní. 145

146 Upozorňuje na možnost spravedlivějšího rozdílení společenských zdrojů a potřebu zajistit přístup k těmto zdrojům těm, kteří to potřebují. Působí na rozšíření možností a příležitostí ke zlepšení kvality života pro všechny osoby, a to se zvláštním zřetelem ke znevýhodněným a postiženým jedincům a skupinám. Sociální pracovník působí na zlepšení podmínek, které zvyšují vážnost a úctu ke kulturám, které vytvořilo lidstvo. Sociální pracovník požaduje uznání toho, že je zodpovědný za své jednání vůči osobám, se kterými pracuje, vůči kolegům, zaměstnavatelům, profesní organizaci a vzhledem k zákonným ustanovením, a že tyto odpovědnosti mohou být ve vzájemném konfliktu Etické problémové okruhy Tyto problémové okruhy by měly být rozpracovány v rozšířeném kodexu, který by byl zaměřen na specifika sociální práce v různých oblastech. Sociální práce s jednotlivcem, rodinami, skupinami, komunitami a organizacemi vytváří pro sociálního pracovníka situace, ve kterých musí nejen eticky hodnotit, vybírat možnosti, ale i eticky rozhodovat. Sociální pracovník eticky uvažuje při sociálním šetření, sběru informací, jednáních a při své profesionální činnosti o použití metod sociální práce, o sociálně technických opatřeních a administrativně správních postupech z hlediska účelu, účinnosti a důsledků na klientův život Základní etické problémy jsou kdy vstupovat či zasahovat do života občana a jeho rodiny, skupiny či obce (např. z hlediska prevence či sociální terapie společensky nežádoucí situace), kterým sociálním případům dát přednost a věnovat čas na dlouhodobé sociálně výchovné působení, kolik pomoci a péče poskytnout, aby stimulovaly klienta ke změně postojů a k odpovědnému jednání a nevedly k jejich zneužití, kdy přestat se sociální terapií a poskytováním služeb a dávek sociální pomoci 9.4. Další problémové okruhy které se občas vyskytují a vyžadují etické hodnocení a rozhodování vyplývají z následujících situací, kdy loajalita sociálního pracovníka s klientem se dostane do střetu zájmů 146

147 při konfliktu zájmu samotného sociálního pracovníka se zájmem klienta, při konfliktu klienta a jiného občana, při konfliktu mezi institucí či organizací a skupinou klientů, při konfliktu zájmu klientů a ostatní společností, při konfliktu mezi zaměstnavatelem a jeho sociálními pracovníky Sociální pracovník má ve své náplni roli pracovníka který klientům pomáhá a současně je kontroluje. Vztahy mezi těmito protichůdnými aspekty sociální práce vyžadují, aby si sociální pracovníci vyjasnili etické důsledky kontrolní role a do jaké míry je tato role přijatelná z hlediska základních hodnot sociální práce Postupy při řešení etických problémů Závažné etické problémy budou probírány a řešeny ve skupinách pracovníků v rámci Společnosti sociálních pracovníků ČR (dále jen Společnost). Sociální pracovník má mít možnost diskutovat, zvažovat a analyzovat tyto problémy ve spolupráci s kolegy a dalšími odborníky, event. i za účasti stran, kterých se týkají. Společnost může doplnit a přizpůsobit etické zásady pro ty oblasti terénní sociální práce, kde jsou etické problémy komplikované a závažné. Na základě tohoto kodexu je úkolem Společnosti pomáhat jednotlivým sociálním pracovníkům analyzovat a pomáhat řešit jednotlivé problémy. Etický kodex byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků a nabývá účinnosti od Vymezení profesionálního vztahu sociální pracovník klient profesionální zásady práce s klientem Vymezení pojmu vztah Vztah je nedílnou součástí komunikace. Ovlivňuje celý její průběh. Druhy vztahu: osobní, pracovní, přátelské, intimní, formální, neformální, krátkodobé, dlouhodobé. 147

148 Vztah SP-KL: pracovní, formální s postupnou angažovaností přecházející do formy neformální, který může být jak krátkodobý tak dlouhodobý. Dobrý vztah je založen na závazcích: podmíněné (založené na vzorci něco za něco), nepodmíněné (zavazujeme se, aniž něco požadujeme) Vztah chápeme jako proces a pro jeho vznik jsou důležité následující fáze: počátek vztahu podstatná je zejména fyzická přitažlivost, oblečení, názory a postoje; začíná se rozvíjet konverzace, vytváří se první dojmy pokračování vztahu/ukončení vztahu; sondování zjišťování zájmů a zkušeností osoby druhé; předkládáme druhému svá stanoviska, postoje, názory; nalezení společného, odklon od formálnosti; zintenzivnění vztahu lidé spolu tráví více času, hovoří se o osobních věcech, dochází k sebeodhalování, sdílení negativních pocitů; rozvíjí se silná vzájemná důvěra; rozvíjí se prostor pro společná tajemství; přizpůsobení se spojení v podobě identifikace vztah je společně prožíván; vztah je označován jako hluboký a vážný; vznik vazby zformálnění vztahu, jeho institucionalizace Pravidla pro udržení pozitivních vztahů jsou následujíc í: Podpora druhého ve formě slovní Emoční sdílení - zrcadlení emocí napodobujeme emoce, pocity, nálady partnera Reprodukování, parafrázování verbálního projevu po vyslechnutí zpětná vazba Vzájemná důvěra Pomáhání si Usilování o kladné pocity druhého člověka Ve vztahu může docházet k přenosu přenos ve vztahové oblasti může vážně ohrozit profesionální vztah sociálního pracovníka a klienta Profesionální zásady práce s klientem Zákon č.108/2007 Sb., o sociálních službách K osobnostním předpokladům pro výkon sociální práce patří zejména empatie, akceptace, opravdovost, flexibilita, aktivní naslouchání, komunikační dovednosti a nestrannost. 148

149 V rámci základů slušného chování využíváme prvky verbální a neverbální komunikace. Potřeba vyvarovat se percepčním chybám. Počáteční kontakt může významně ovlivnit následnou spolupráci. Projevem slušného chování je dále také celkový vzhled sociálního pracovníka zejména tedy vhodnost oblečení, doplňků, apod. Pro navození příjemné a důvěrné atmosféry je významná samotná místnost. Pokud probíhá pomáhající proces přímo v místě bydliště klientů, může být atmosféra uvolněnější, méně formální nebo naopak může být tato návštěva klienta v jeho přirozeném prostředí chápána jako zásah do soukromí Hranice ve vztahu sociální pracovník a klient Hranice ve vtahu mezi dvěma lidmi = dělítko určující, co je záležitostí mou a co je záležitostí druhého. Vznik a udržování hranice: s vědomím hranic já se člověk nerodí. Z hlediska vývojového cyklu se člověk stává autonomní bytostí kolem 2. až 3. roku. Zpočátku prožívá období symbiózy s matkou. K vymezení suverénního psychického prostoru dochází v pubescenci a adolescenci rigidní hranice (neprůchodná hranice dospívajícího vůči všemu). Rozpuštění nebo-li propustnost hranic se děje na základě navázání intimního vztahu k druhému a mateřství Hranice při pomáhání Hranice při pomáhajícím procesu zaujímají významnou roli. Mohou nabývat různých podob např. splývání (propustné), rigidní (nepropustné) hranice či hranice polopropustné. Splývání: představuje narušenou podobu hranic - je založené na soucitu ne na empatii. Někteří lidé si vytvořili hranice uzavřené a nepropustné. Zdají se být silnými, autonomními osobami, ale ve skutečnosti fungují tyto hranice jako obrana vůči okolnímu světu. Přirozené a normální jsou hranice dobře ustanovené, tedy polopropustné člověk se stará o své potřeby a udržuje základní soběstačnost, vstupuje do vztahů s okolím a přijímá, co se mu zdá dobré a užitečné a odmítá, co se mu tak nejeví. Aby nedocházelo k problémovým podobám hranic - ke splývání či nepropustné hranici je důležité se chovat asertivně (vyjadřování vlastních práv a jednání v souladu s nimi při respektování práv druhých lidí; zlatá střední cesta ve způsobech chování). 149

150 Pomáhající pracovník se velmi často setkává s lidmi v nouzi, v závislém postavení, kteří zpravidla potřebují víc než pouhou slušnost: přijetí, spoluúčast, porozumění, pocit, že pomáhajícímu nejsou na obtíž, že pracovník je neodsuzuje. Pátrají po signálech, které by jim pomohly vytušit kvalitu prožitků pracovníka při vzájemném kontaktu. Nacházejí je při každém setkání v drobných neverbálních projevech pracovníka. Klient potřebuje důvěřovat, cítit se bezpečný a přijímaný. Bez tohoto vztahového rámce se práce pomáhajícího stává jen výkonem svěřených pravomocí. S hranicemi ve vztahu sociální pracovník-klient souvisí také angažovanost sociálního pracovníka. Neangažovaný SP: pojímá svou práci jako výkon svěřených pravomocí bez osobního zájmu. Angažovaný SP: pomáhání je pro něj smysluplnou činností. I u tohoto pracovníka se může objevit problém a to v případech, kdy dochází k přebírání kontroly na klientem a tendencím obětovat se pro klienta. Přílišná angažovanost sociálního pracovníka může tedy vést k utvoření problematických hranic, a to k hranicím rigidním v podobě nadbytečné kontroly nad klienty a nebo ke splývání v podobě obětování se pro klienty Vymezení sociální komunikace Komunikaci vymezujeme jako sdělování významů mezi lidmi. Váže se k dalším sociálním procesům sociální interakci, společné činnosti (doprovodná nebo rozvíjející podoba) a společenským vztahům (vždy probíhá ve vztazích). Charakteristika komunikace : Komunikace má obsahový (vlastní obsah/téma sdělení) a vztahový rozměr (vztahový kontext); Komunikace je dvojsměrná aktivita; Komunikace je intencionální; Komunikace je nepřetržitá; Komunikace je nevratná; Komunikace je neopakovatelná. 150

151 Funkce a druhy komunikace Funkce komunikace: informovat, instruovat, přesvědčit a pobavit. Druhy komunikace: - záměrná/nezáměrná - vědomá/nevědomá - pozitivní (evalvace)/negativní (devalvace), - agresivní /pasivní (ústupná forma komunikace)/ asertivní - intropersonální (vnitřní monolog nebo dialog)/ interpersonální (mezi dvěma nebo více lidmi, může mít formu dialogu, rozhovoru, vyjednávání). - skupinová/masová - jednosměrná/dvousměrná - psaná/verbální/neverbální - přímá/nepřímá (zprostředkovaná pomocí média), - komunikace činem (spočívá v konkrétním jednání), - agování (nepřiměřené reagování na sdělení, neadekvátnost; může nabývat forem verbálních, neverbálních a činných), - metakomunikace ( komunikace o komunikaci ) Komunikace je proces Součástmi komunikačního procesu jsou tyto prvky: komunikátor, komunikant, komuniké, komunikační šum, komunikační jazyk, komunikační kanál, zpětná vazba, komunikační prostředí a kontext Komunikační bariéry Komunikační bariéry mohou vznikat ve všech fázích komunikačního procesu. Komunikační bariéry můžeme dělit dle příčiny vzniku, percepčních chyb či chyb porozumění a interpretace. Z hlediska příčiny vzniku rozlišujeme komunikační bariéry: interní jsou dány osobnostními problémy (obava z neúspěchu např. chvění hlasu, slovní zásoba účastníků, emoce, xenofobie, neúcta, skákání do řeči, nepřipravenost, fyzické nepohodlí, nesoustředěnost) 151

152 externí rušivý element z prostředí (hluk, vizuální rozptýlení, vyrušování někým, nesprávná vzdálenost, překážky). Percepční chyby v posuzování představují chyby a nedostatky ve vnímání druhé osoby. Tyto chyby si mnohdy neuvědomujeme. Právě jejich uvědomování vede k jejich možnému překonání a eliminaci. Jedná se zejména o: haló-efekt jedna z nejčastějších chyb vnímání a posuzování, redukce hodnocení dle vnějšího výrazného (ne však podstatného) znaku osoby efekt posledního dojmu posuzování druhého na základě posledního kontaktu, předešlé kontakty jsou potlačeny efekt novosti ovlivnění vnímání druhého posledními, aktuálními informacemi stereotypy iracionální posuzování jednotlivců, skupin a národů, skupiny lidí mající nějaký společný znak, klasifikace lidí podle povrchních vlastností projekce projekujeme do druhých své vlastní vzorce chování, nedostatky, klady, představy, druh obranného mechanismu. Dalším rozlišovacím hlediskem jsou chyby porozumění a interpretace, které se pohybují v oblasti zprostředkované. To jak porozumíme sdělení, které je nám předáváno a jak si ho interpretujeme záleží na mnoha okolnostech např. na řečníkovi, posluchači, obsahu sdělení a jeho formě Principy a podmínky efektivní komunikace Za efektivní komunikaci můžeme označit komunikaci, která má následující charakteristiky : o nezkreslená obsah sdělení přijatý příjemcem odpovídá sdělení, které chtěl předat sdělující, o platná platné je takové sdělení, které odpovídá skutečnosti, kterou symbolizuje; používání platných, vymezených, definovaných slov, o včasná informaci lze realizovat činností, informaci lze využít, o ochota přijímat vztahuje se k přijímači a zahrnuje zejména schopnost aktivního naslouchání. o volba adekvátních komunikačních prostředků kompatibilita slovní zásoby používání slovní zásoby, kterou je vybaven komunikující partner; při odbornější komunikaci je třeba pojmy definovat, vymezit, o využití neverbálních komunikačních prostředků, zejména očního kontaktu důležitá role při prvotním kontaktu - zahájení komunikace, intimita kontaktu, znak upřímnosti; při skupinovém kontaktu rovnoměrné rozložení 152

153 o fyzický postoj zaujetí tzv. otevřené pozice mírné naklonění dopředu k partnerovi, nekřížit nohy ani ruce; žádoucí je zrcadlení = zaujímám stejnou polohu a pozici jako partner, o prostorové souvislosti proxemika založená na přibližování a oddálení, vyjadřuje pojetí vztahu, Komunikační modely 3 základní modely komunikace lineární, interakční, transakční. V dřívějších dobách se na komunikaci pohlíželo lineárně tedy jako na jednosměrnou komunikaci realizovanou od mluvčího k posluchači. Tento model neumožňuje vzájemné přizpůsobování komunikujících, je však typický pro komunikaci masovou; chybí zde přímá zpětná vazba příjemců. U interakčního modelu dochází k střídání pozic mezi mluvčím a posluchačem. V současné době je na komunikaci nahlíženo jako na transakční proces, jedná se tedy o transakční model. V tomto modelu každá osoba působí současně jako mluvčí a posluchač. Mluvení a naslouchání probíhá současně, jedná se o děje současně probíhající Vymezení verbální komunikace - charakteristika rozhovoru, typy otázek. Specifika verbální komunikace s klienty s postižením Vymezení verbální komunikace Verbální komunikace = k. zprostředkovaná jazykovým znakem a významem na něj vázaným; vyjadřování pomocí slov, prostřednictvím jazyka Charakteristika rozhovoru = forma interpersonální komunikace, ve které se setkají dva lidé (nebo více lidí) a prostřednictvím otázek a odpovědí dosahují svých cílů (dotazování nejčastěji pomocí rozhovoru) Výhody rozhovoru rychle získání info, aktuální reakce, bezprostřední kontakt, sledování jevů dlouhodobých časová nevázanost Nevýhody rozhovoru vzájemné působení tazatele a tázaného; zkreslení; důležitá neutralita 153

154 Rozhovor obsahová stránka + stránka emocionální (nejvíce vystižitelná NK, subjektivní stránka rozhovoru). Ventilace pocitů v rozhovoru otevřené vyjádření pocitů, pocitová kontrola Techniky rozhovoru: parafrázování opakování řečeného vlastními slovy s následným navázáním či přeformulováním; pomáhá vyjasnit, shrnout a potvrdit řečené reflexe - sestavení sdělení na základě vyřčeného, zpětná vazba vysloveného zrcadlení uvědomění si vyjádřeného obsahu sděleného i pocitů, využíváme kladení otázek (zejména otevřených Jak bych Vám mohl pomoci? ); interpretace - souhrn, rekapitulace; např. Dle toho, co jsem se dnes od Vás dozvěděl, na mě Vaše situace působí,. Chtěl byste k tomu ještě něco dodat? vysvětlení - využíváme otázky Napadlo Vás, že Váš problém by mohl souviset s? objasnění - jednoduché výroky, které vedou k tomu, že stojíme na straně klienta a chceme mu pomoci, např. Myslím, že Vaše reakce byla v danou chvíli naprosto běžná. Příprava rozhovoru: 1) Výběr osoby klient 2) Shromáždění informací zjistit informace před první schůzkou telefonát, dotazníky, osobní kontakt základní údaje 3) Příprava otázek různé typy otázek 4) Způsob záznamu můžeme si dělat poznámky (záznamový arch), natáčet, nahrávat; nutný souhlas s audiovizuálním záznamem Fáze rozhovoru: úvodní fáze warming up zásady společenského chování, úvodní otázka shromažďování základních faktů kladení otázek a jejich relevantnost shromažďování doplňujících informací nové pohledy a skutečnosti ukončení shrnutí, připomenutí další schůzky, rozloučení, společenské chování Akceptace pocitů v rozhovoru = uvědomění si pocitů: 1. zrcadlení porozumějící slova nevím, co se děje, ale zdá se mi, že tě něco trápí, neužíváme netrap se!. 2. nehodnocení pocitů druhých nepoužívat nesmíš být smutný, nerozčiluj se,, nenutit ke změně emocí, nenaznačovat, zda jsou dobré/špatné, nebagatelizovat pocity druhého 154

155 Sdělení pocitů: Abreakce odreagování, či otevřené vyjádření toho, co se v nás děje bezprostřední prožití pocitů - snížení vnitřního napětí tenze tenze průběh: v první fázi dosahuje vrcholu, tlak narůstá zčervenání, zblednutí, v druhé fázi bouchnutí do stolu, zatnutí pěsti, poté bývá člověk klidnější klad abreakce zápor abreakce dopad na druhé lidi (křik jednoho, vzbuzuje křik druhého) Pocitová kontrola tlumení příliš silně se hlásících emocí a afektů slovní vyjádření afektů, pojmenování slovní vyjádření pocitu mě se to nezdá, nepoužívat - děláš to špatně stojí velké úsilí dlouhodobější kontrola vede k vnitřnímu napětí Sopr se může setkat s různými projevy pocitů - pláč, smích, radost, zlost - neměl by tyto projevy opomíjet a měl by na ně vhodným způsobem reagovat Aktivní naslouchání = důležitá komunikační dovednost = přátelské, otevřené naladění se na klienta prostřednictvím slovní a mimoslovní komunikace; Aktivním posluchačem ve vztahu ke klientovi budeme, pokud naši aktivitu vyjádříme slovně a mimoslovně. Slovní projevy aktivního naslouchání : - ano poslouchám Vás, - prosím, pokračujte - jak to bylo dál, - rozumím Vám, - hmm, apod. Mimoslovní projevy aktivního naslouchání : - přikyvování - udržování očního kontaktu neužívat upřený pohled bez mrknutí, neklopit oči - poloha těla trup a hlava směřují ke klientovi, taktéž špičky nohou - dodržování intimní zóny klienta nevstupovat svým tělem (věcmi) do jeho zóny - napodobování klienta - ne zesměšňování - používat vhodnou gestiku vyvarovat se např. agresivním gestům (např. zvednutý prst) - úsměv decentní, vhodný - doteky v oblasti ramen a paží - sympatie a důvěra (v případě pláče, zhroucení klienta, apod.). Zásady aktivního naslouchání: Dejme druhému vědět, když jsme něčemu nerozuměli, nebo jsme ztratili pozornost. Např. Sp : Mohu Vás na chvíli přerušit? Pokud jsme neporozuměli tomu, co je sdělováno, požádejme o zopakování. 155

156 Nikdy nemluvme o tom, co druhý neřekl. (Nesnažme se vkládat do úst klientů, to co nám ve skutečnosti nesdělili. Nepřisuzovat klientům své vlastní myšlenky, představy a přání). Lidé potřebují vědět, že jsme jim porozuměli. Důležité je používat shrnutí a zopakování (zhruba po 5-10 větách). Přitom se zaměřme na to podstatné. Pokud aktivně nasloucháme, poznáme to v projevech druhého dostáváme se k jádru problému, ke konkrétnějším informacím. (Viz předešlé Nájemní dluh nedostatek financí rozvedená klientka absence platby výživného kientka žijící v domácnosti s nemocnou dcerou, ). Co nám napomáhá k tomu být aktivním posluchačem? Opakování - zopakování vlastními slovy, co klient sdělil Vcítění se do pocitu druhého - vyjádření pochopení pocitů druhého slovně; Nezeslabovat/nezveličovat pocity klientů Vyptávání - kladení otázek vede k více informacím a k upřesnění těchto informací - zejména otázky typu Kdo, Kde, Kdy, Co, Jak?, Jak to bylo dál, Co se ještě stalo, Co byste ještě dodal/a? Typy otázek = podnícení hovoru, udržení kontaktu a směrování k jádru tématu od obecnějšího ke konkrétnějšímu Otázky přímé míří bezprostředně k jádru problému, účel je patrný (Co Vás k nám přivádí?) Otázky nepřímé se sledovaným tématem rozhovoru zdánlivě nesouvisejí, předpokládají projekci vlastních názorů, projektivní (Většina lidí to dělá tak a tak, souhlasíte s tím?) Otázky otevřené umožňují širokou odpověď, spontánní výpověď (Mohl byste mi popsat včerejší den?) Otázky uzavřené mají přesnou formulaci a dávají respondentovi vybrat z předložených variant odpovědí, varianty kvantitativní škála (velmi spokojen velmi nespokojen) nebo kvalitativní (Co máte z uvedených variant nejraději?), dichotomické otázky výběr ze dvou variant (ano-ne, souhlasím-nesouhlasím) Otázky polootevřené/polouzavřené dávají kromě předběžných variant ještě prostor k vlastní odpovědi (výčet možností + jiná možnost/jinak/jiné) + další druhy otázek : Lineární přístup (příčina-následek) - lineární : Kolik máš let? Kde bydlíš? - strategické : Co kdyby jste manželce udělal radost a koupil ji květinu? Cirkulární přístup (vše se děje v kruhu) - cirkulární : Když Karel za sebou práskne dveřmi, co dělá vaše máma? Bylo u vás více hádek, než jste se přestěhovali? Co si myslíš, že si myslí tvůj bratr o této situaci? - reflexivní (konstruktivní) : Kdyby maminka nyní onemocněla a šla by do nemocnice jaký by to mělo dopad na vztah mezi otcem a dětmi? Otázky na výjimky z problému Jak dlouho se problém neobjevil?, Co jste udělal jiného, že se problém neobjevil? 156

157 Zázračná otázka - Předpokládejme, že se jedné noci, když budete spát stane zázrak a váš problém se vyřeší. Vy to ale nevíte, protože jste spal, jak to poznáte? Škálovací otázky - Představte si 10 bodovou stupnici, kde 10 znamená, jak jste se cítil, jak vám bylo, když vám s tímhle trápením bylo nejhůř a 0 znamená jak vám bude, až bude vše vyřešené, kde jste nyní? + A co ještě? = otázka, která by měla být kladena co nejčastěji. Můžeme ji položit několikrát za sebou, když klient: *začíná rozvíjet popis toho, jak bude jeho svět vypadat až tady jeho problém nebude *se naskytne popis toho, co se daří *klient uvázl a neví jak dál Umění klást otázky : (zásady/pravidla) Neklaďme otázku pro otázku ticho nám taktéž přináší informace (zaměření se na NK) Neptejme se na věcné údaje, ale spíše na mínění, postoje představy, názory Jaký je váš názor na tuto věc? Co si o tom myslíte? Nespěchejme na odpověď Formulujme tutéž otázku několika způsoby rozšíření informací, f-ce kontrolní Odpovídejme na otázku protiotázkou tázaný se musí zamyslet a odpovědět Co si o tom myslíte vy? Vždyť to přece není správné, že manžel pije, že paní sociální? nebo dát možnost odpovědět někomu jinému Chce se k tomu někdo vyjádřit? Co si o tom myslíte vy? Nepokládejme příliš osobní otázky až v druhé polovině rozhovoru Vyhýbejme se otázkám uzavřeným ano/ne nerozvíjejí rozhovor, proto je vhodné ptát se pomocí zájmen kdo, kdy, co, jak, vyhýbat se proč?, dále nepoužívat musíme, nesmíme rozkazy, příkazy, zákazy, záporky To co chceme říci by mělo být ve větě tázací Průběh dotazování s klientem: Úvod: zakázka a objednávka : Pokud již máme o klientovi určité, tyto informace si ověříme, zda-li jsou aktuální. V minulosti jste využil služeb této organizace, tohoto kolegy Máte stále stejný problém? Pokud o klientovi žádné informace nemáme, potřebujeme zjistit základní údaje o našem klientovi a jeho problémové situaci. Kolik je Vám let?, Kde žijete?, S kým žijete? Kdo chce co, od koho, od kdy, do kdy, k čemu, s kým? Otázky na problém : Dále se zaměřujeme na problém a vše, co s problémovou situací souvisí. Co Vás trápí?/jaký máte problém?, Co vám problém způsobuje? Jak si vysvětlujete, že problém vznikl? Kdo to poprvé označil jako problém? Otázky na řešení: Možnosti řešení problémové situace. Nabídneme, co můžeme pro klienta udělat, jaké jsou vhodné a dostupné služby. Oboustranná spolupráce - tzv. zásada 50% na 50%. Snažil jste se problém nějakým způsobem řešit? Jak poznáte, že je problém vyřešený? Jak dlouho se problém neobjevil? Co byste chtěli ve svém životě ponechat, tak jak to je?/co byste chtěli změnit? 157

158 Závěrečné otázky: = Je-li problém klienta zmírněn, částečně vyřešen či vyřešen úplně nebo nepotřebuje-li nás klient již nadále, blíží se naše spolupráce ke konci. Jak dlouho nás ještě bude potřebovat? Rekapitulace. Co musíte udělat pro to, aby se problém znovu objevil? Jak budete postupovat až se problém znovu objeví? Předpokládejme, že byste už za mnou nemohl docházet co byste udělal? Specifika verbální komunikace s klienty s postižením Osoby se sluchovým postižením Osoby se zrakovým postižením Osoby s tělesným postižením Osoby s mentálním postižením Artikulujeme Zachováváme přirozený rytmus řeči Nepodepíráme bradu, nedáváme si ruce před ústa Obracíme se na klienta, ne na doprovod Ptáme se, co nám rozuměl Zdravíme jako první, oslovíme klienta jménem, představíme se sami Oznamujeme děj (Podávám Vám ruku odejdu si okopírovat dokument ) Ptáme se, zda si klient přeje náš doprovod Při popisu okolí se nevyhýbáme se optickým dojmům a barvám Nepoužíváme slova typu tady, tam Obracíme se na klienta, ne na doprovod Mluvíme přirozeně Ptáme se, zda klient potřebuje pomoc při pohybu Ptáme se, jakým způsobem můžeme pomoct Neprojevujeme zvědavost, lítost Při doprovodu klienta se předem domluvíme, jakým způsobem budeme překonávat architektonické bariéry Obracíme se na klienta, ne na doprovod Nemluvíme s dospělou osobou jako s dítětem Mluvíme srozumitelně a v krátkých větách V rozhovoru se vyhýbáme odborným výrazům, žargonu, ironicky míněným protimluvům Nedáváme mnoho informací najednou Ptáme se, co nám rozuměl Využíváme otevřených otázek Pokud klient nerozumí tomu, na co se ptáme, modulujeme otázku 158

159 10. Základy výuky péče o domácnost Výkon jakékoliv práce v domácnosti je zcela jiný než v pobytových zařízeních. Co je jiné a co způsobuje specifičnost - Klient je ve svém přirozeném prostředí - Je pánem více, než kdekoliv jinde - Léta je zvyklý na určitý stereotyp - Zvyklý na způsob péče o sebe Co je myšleno péčí o domácnost Pomoc při zajištění chodu domácnosti Údržba spotřebičů Donáška vody Běžný úklid, Topení v kamnech Nákupy velké i malé Žehlení prádla, Praní prádla Případová studie Pečovatelská služba Běžný úklid + velký úklid Jde o úklid, který směřuje k udržení standardu bydlení klienta. Pečovatelka provádí tento úkon pouze v prostorách bytu, který obývá klient. K úklidu pečovatelky používají pracovní náčiní a čistící a mycí prostředky klienta. Čistící a mycí prostředky se používají pouze z originálních obalů. Elektrické spotřebiče (vysavač) poskytuje klient, který zodpovídá za jejich bezpečnost a funkčnost. Pečovatelka může např. odmítnout vysávat podlahové krytiny se zjevně závadným vysavačem. Běžný úklid zahrnuje: zametení a na vlhko vytření místnosti s tvrdými plochami, vyluxování místnosti s koberci, vyluxování židlí a čalouněného nábytku, umytí kuchyňské linky vně, umytí zrcadel, keramických obkladů, popřípadě jejich dezinfekce, umytí a dezinfekce umyvadla, vany, sprchového koutu a příslušenství WC, vynesení odpadků do kontejnerových nádob, převlékání ložního prádla, zalévání květin, praní a žehlení prádla v domácnosti klienta, převlékání ložního prádla. Konkrétní činnosti běžného úklidu si určí klient při příchodu pečovatelky. Velký úklid zahrnuje: setření prachu i z těžko dostupných míst, včetně vnitřních prostor nábytkových stěn a svítidel, zametení a na vlhko vytření místnosti s tvrdými

160 plochami, vyluxování místnosti s koberci, vyluxování židlí a čalouněného nábytku, umytí dveří a nábytku, ošetření nábytku, naleštění PVC, umytí oken a rámů oken (úkon se neprovádí u oken zjevně rozbitých), umytí kuchyňské linky vně i uvnitř, umytí zrcadel, keramických obkladů, popřípadě jejich dezinfekce, umytí a dezinfekce umyvadel, vany, sprchového koutu a příslušenství WC. U velkého úklidu se jedná o sezónní úklid velikonoční, jarní, vánoční, úklid po malování, příp. po výměně oken. Nejedná se o úklid na úrovni úklidové firmy. Údržba domácích spotřebičů Pečovatelka čistí domácí spotřebiče (např. chladničku, mrazničku) dle instrukcí výrobce či klienta. Běžný nákup + velký nákup Jedná se o nákup zboží běžné denní potřeby (pečivo, maso uzeniny atd.) a věcí osobní potřeby. Nenakupuje se pro rodinné příslušníky. Malý nákup: potraviny denní spotřeby (pečivo, maso, uzeniny), hygienické prostředky, drobné předměty, tiskoviny (noviny, časopisy). Malý nákup je nákup do 10 položek. Velký nákup: oblečení, potraviny na delší časové období (balení minerálních vod apod.), domácí potřeby, potřeby pro domácí zvířata (krmení pro psy, kočky) Maximální váha nákupu nesmí překročit 20 kg. Klient si předem připraví sám nebo s pomocí pečovatelky seznam věcí na nákup. Pečovatelka si převezme seznam požadovaného zboží k nákupu a předpokládanou finanční částku. Tuto částku poznamená do klientova notýsku, klient předanou částku stvrdí svým podpisem. Pečovatelka nesmí nákup uskutečnit ze svých finančních prostředků. Po odevzdání nákupu klientovi provede pečovatelka vyúčtování podle účtenky z obchodu, vrátí klientovi zbylé finance. Vrácenou částku zaznamená opět do notýsku klienta, klient správnost zápisu stvrdí svým podpisem. Pochůzky Pečovatelka zajišťuje pochůzky (např. zaplacení složenek či jiných poplatků na poště, nebo na úřadech a jiných bankovních ústavech, vyzvednutí léků v lékárně, odvoz prádla do prádelny apod.). Pochůzky jsou jasně a předem stanovené klientem. Klient předá předpokládanou finanční částku. Při předání vyřízené pochůzky pečovatelka provede vyúčtování, doloží účtenky, složenky apod. a vrátí zbývající svěřené finanční prostředky. 160

161 Zásady, které platí pro všechny činnosti v přímé péči Pečování podávání stravy, hygiena Pomáhání klient který činnost zvládne, ale potřebuje jen pomoc s některou činností Podpora klient zvládá z vělké části sám Dohled bez pomoci Rada bez pomoci, jen slovní podpora Má-li pracovník ve formální náplni práce provádění hygieny, nevypovídá to nic o tom jak bude postupovat. Proto jsou vyžadovány postupy při pomoci o péči svěřené osoby. Vše je dáno tím, jakou měrou potřebuje osoba pomoc. Cílem služby je uživatel, který: zůstává ve svém přirozeném prostředí, pokud se tak rozhodl. má možnost vyjadřovat svou vůli a v co největší míře zachovávat své schopnosti a zvyklosti. udržuje a uplatňuje sociální vztahy a kontakty se společenským prostředím a má vytvořeny podmínky pro seberealizaci. Vše je dáno tím, že každý člověk je individualita. Jak při povinnostech obstát 1. Vzdělávání 2. Učit se a formovat svůj přístup ke klientovi tak, abychom přijali skutečnost, že klient je největším oborníkem na svůj život. 161

162 11. Základy péče o nemocné Ošetřovatelský proces v péči o hygienu nemocného definovat pojmy týkající se problematiky uspokojování potřeby hygieny; popsat faktory ovlivňující uspokojování potřeby hygieny; zajistit postupy hygienické péče u dospělých osob i dětí; připravit pomůcky a předměty k provedení hygienické péče; různé techniky a postupy péče o kůži klienta/pacienta. Ošetřovatelský proces v péči o hygienu dospělého nemocného Význam Definování základní potřeby 1. Biologické: 2. Psychologické: 3. Sociální: Faktory ovlivňující hygienickou péči a oblékání Fyziologicko-biologické faktory Psychicko duchovní faktory Sociokulturní faktory Faktory životního prostředí Základní terminologie fyziologických a patologických změn na kůži Ošetřovatelský proces Posouzení získávání informací kritéria soběstačnosti Ošetřovatelské diagnózy Cíle ošetřovatelské péče Aktivity intervence Péče o hygienu dospělých Zahrnuje péči o osobní a ložní prádlo Čištění zubů a péče o dutinu ústní Zvláštní péče o dutinu ústní

163 Hygiena soběstačných nemocných Hygiena nemocných, kterým je třeba s mytím pomoci Mytí nemocného na lůžku Opruzeniny (intertrigo) Vyvolávající faktory Místa ohrožení Projevy Prevence Hygienická péče o inkontinentního K/P Inkontinence Česání Stříhání nehtů Celkové mytí na lůžku Péče o vlasy Odvšivování Ošetřovatelský proces při zajištění hygieny dětí Potřeby dítěte: Komunikace Bezpečnost Koupel kojence Způsob Postup Zásady Česání a péče o nehty Přebalování kojence Hygiena batolete Vážení a měření kojenců a batolat Měření tělesné teploty kojenců a batolat Motivace = vnitřní nebo vnější faktor nebo soubor faktorů vedoucí k energetizaci organismu. Motivace usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Vyjadřuje souhrn všech skutečností radost, zvídavost, pozitivní pocity, radostné očekávání, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal nebo nekonal. 163

164 Potřeby Potřeba je stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, co nás vede k činnostem, jimiž tuto potřebu uspokojujeme. Potřeby dělíme na: biologické (primární, vrozené) - potřeba dýchaní, potravy, bezpečí, spánku apod. sociální (získané) - kulturní (vzdělání, kulturní život apod.) a psychické (radost, štěstí, láska apod.) Amer. psycholog Abraham Maslow je autorem hierarchického řazení potřeb, které organizoval podle jejich naléhavosti pro člověka. Potřeba vyšší se objevuje až po uspokojení potřeb nižších. 1. potřeba seberealizace (naplnit své možnosti růstu a rozvoje) 2. potřeba uznání, úcty (být vážený, mít úspěch v očích jiných lidí a na tomto základě být sám sebou kladně hodnocen) 3. potřeba lásky, sounáležitosti (vedou k touze někam a k někomu patřit, být přijímán a milován) 4. potřeba bezpečí, jistoty (projevuje se především vyhýbáním se všemu neznámému, neobvyklému či hrozivému) 5. fyziologické potřeby (potřeba potravy, tepla, vyměšování) Motivy Motivy jsou osobní příčiny určitého chování jsou to pohnutky, psychologické příčiny reakcí, činností a jednání člověka zaměřené na uspokojování určitých potřeb. Za základní formu motivů jsou pokládány potřeby, ostatní formy se vyvíjejí z potřeb. Ostatní motivy jsou: Pud - vrozená pohnutka činnosti, označení pro energii nebo cílenou činnost až nutkání (pud pohlavní, mateřský apod.) Aspirace (ambice) - snaha o sebeuplatnění, vyniknutí. Někdy se označuje také jako ctižádost. Cíl - uvědomělý směr aktivity, když chceme něčeho dosáhnout, něco vykonat, něčemu se vyhnout, něco dělat či nedělat apod. Ideály - jsou vzorové cíle, např. ideál životního partnera, způsobu života apod. Zvyk - tendence vykonávat za určitých okolností určitou činnost. Zájem - získaný motiv, který se projevuje kladným vztahem člověka k předmětům nebo činnostem, které ho upoutávají po stránce poznávací nebo citové. Vyhraněný zájem označujeme pojmem záliba. Zájmy Zájem je specifický druh motivace. Jedinec se zaměří na určitou oblast nebo nějaký předmět činnosti. Zájem směřuje k vyhledávání takových předmětů, aby činnost s nimi spojená vedla k uspokojení. Zájmy mohou být krátkodobé nebo i celoživotní. 164

165 V určování zájmu jsou klíčové tři prvky : Mobilizace pozornosti Citový vztah Snahové tendence Hygienická péče Potřeba čistoty, hygieny je základní biologickou potřebou. Dělení Faktory 1.) Biologické- odstraňuje mikroorganismy, sekrety a exkrety, brání vzniku infekce a následných komplikací 2.) Psychologické navozuje pozitivní emoce, pocit spokojenosti 3.) Sociální příjemné prostředí biologické věk, pohlaví, stav, nemoc, pohybová aktivita psychické - emocionální ladění, nároky na hygienickou potřebu sociální výchova, návyky, životní prostředí teplota, vlhkost Hygienická péče Udržování osobní čistoty Poskytování dle zdravotního stavu a potřeb nemocného Vědět co zvládne sám a co je třeba s pomocí zdravotnického personálu 165