Výživa psů podle jejich potřeb

Transkript

1 Výživa psů podle jejich potřeb autor: MVDr. Eva Štercová, Ph.D. Správná výživa psů je oblíbené a mezi chovateli často diskutované téma. Názory na to, jak psa krmit co nejlépe, nejsou jednotné a často bývají ovlivněny různými polopravdami a nepodloženými fámami, které se šíří zejména na internetu. Ani knihy o výživě psů, které jsou k dostání na našem trhu, většinou nepodávají příliš objektivní informace o skutečných potřebách psů, protože se jedná buď o literaturu podporující zájmy výrobců průmyslových krmiv, nebo o publikace psané laickými autory, které nevychází z odborných znalostí o fyziologii trávení a potřebě živin. Je pes masožravec nebo všežravec? Tohle je velmi častá otázka, na kterou není jednoznačná odpověď. Pes patří svým biologickým zařazením mezi masožravce a tomu odpovídá i stavba jeho trávicího traktu. Jeho zuby jsou typické zuby masožravce, přizpůsobené k trhání živočišných tkání a ne ke žvýkání rostlinných pletiv. Trávicí trakt je ve srovnání s býložravci i pravými všežravci (např. prase) poměrně krátký a málo objemný. Jeho nejobjemnější částí je žaludek, který dokáže pojmout naráz velké množství potravy. Žaludeční šťáva má díky vysokému obsahu kyseliny chlorovodíkové nízkou hodnotu ph, což usnadňuje trávení bílkovin a napomáhá při ochraně před patogenními bakteriemi, které se mohou nacházet v potravě. Střevo psa je mnohem kratší než u pravých všežravců, zvláště tlusté střevo je velmi krátké a jednoduché, slepé střevo je zakrnělé a nefunkční. Ve slinách psů se na rozdíl od člověka nenachází enzym (amyláza, ptyalin), který štěpí rostlinný škrob. Tato skutečnost pravděpodobně vedla k naprosto mylné domněnce, že pes nedokáže dobře trávit škrob a jiné sacharidy. To ale zdaleka není pravda. Pes sice netráví sacharidy v dutině ústní, ale v počátečním úseku tenkého střeva se u něj vylučuje účinná pankreatická amyláza, enzym produkovaný slinivkou břišní, který dokáže škrob rozštěpit. Stejně tak se u něj ve střevní šťávě nachází maltáza, sacharáza a další enzymy, které tráví štěpné produkty škrobu a jednodušší sacharidy, jako je řepný cukr (sacharóza). Poslední výzkumy dokonce ukazují, že právě schopnost trávit efektivně škrob a jiné sacharidy byla jedním z klíčových znaků, který urychlil proces domestikace a oddělil psa od vlka. Počátkem roku 2013 vydal mezinárodní vědecký časopis Nature práci kolektivu vedeného švédským evolučním genetikem Erikem Axelssonem, která uvedla, že v genomu psa a vlka se nachází odlišné oblasti, které kódují produkci amylázy a maltázy, dvou klíčových enzymů při trávení škrobu. Pes má ve srovnání s vlkem několikanásobně vyšší aktivitu genů kódujících oba enzymy. Schopnost trávit rostlinné složky se ukázala v raném prvopočátku domestikace jako výhodná, protože takoví jedinci dokázali lépe využívat zbytky lidské potravy. Ve světle těchto nových vědeckých poznatků je zřejmé, že trávení psa a vlka je odlišné, domácí pes už zdaleka není vlk. Potravní potřeby psů jsou sice v některých ohledech podobné jako u vlků, byly ale formovány jejich dlouhodobým vztahem s lidmi. Ve srovnání se svými divokými předky mají psi slabší čelisti, menší zuby a delší střevo. V žádném případě psi nepatří mezi tzv. pravé masožravce, kam řadíme kočky nebo fretky. To mimo jiné znamená, že mají plně funkční metabolismus sacharidů, podobně jako všežravci. Také mohou využívat některé rostlinné zdroje esenciálních látek, např. rostlinný betakaroten, který umí na rozdíl od koček přeměnit na aktivní vitamín A. Nejsou tedy životně závislí na příjmu živočišné potravy, i když je pro ně prospěšná. Z výše uvedeného vyplývá, že pes, ačkoliv je svým původem a stavbou těla masožravec, dokáže vedle živočišné potravy velmi dobře trávit a využít také potravu rostlinnou, pokud je upravená do podoby pro něj stravitelné. Proto z hlediska výživy může být považován za všežravce, i když jeho schopnost zpracovávat rostlinné složky je přece jen menší než u člověka nebo prasete. Dnešní domácí pes se nachází někde na hranici mezi masožravci a všežravci a můžeme ho tedy považovat za všežravého masožravce (nebo snad masožravého všežravce?). V požadavcích na zastoupení živočišných a rostlinných krmiv v potravě mohou být mezi psy rozdíly, a to jak mezi jednotlivými plemeny, tak i individuální. Některá plemena i někteří jednotlivci jsou přirozeně více masožraví, jiným lépe vyhovuje vyšší zastoupení rostlinných složek. Psi jsou také velmi přizpůsobiví, proto mohou přežívat a někdy dokonce i dobře prosperovat na široké škále různých způsobů krmení, od vegetariánských diet až po výhradně masitou stravu. Ani jeden z těchto extrémů však nepředstavuje optimální způsob výživy psů, ten můžeme hledat spíš někde uprostřed.

2 Potřeba základních živin Pes potřebuje přijímat v krmné dávce vyvážený poměr bílkovin, tuků a sacharidů, které mu slouží jako zdroj energie a základní stavební látky. Kromě toho musí z krmiva získávat esenciální živiny, které jsou pro něj životně důležité, ale nedokáže si je sám vyrobit v dostatečném množství. U psa je těchto esenciálních živin asi 37 a patří k nim kromě minerálních látek a vitamínů také esenciální aminokyseliny z bílkovin a esenciální mastné kyseliny z tuků. Celkový obsah energie v krmné dávce, ať už se skládá z domácích surovin nebo z průmyslových krmiv, by měl být rozložený tak, aby kolem 30 % celkové energie pocházelo z bílkovin, % z tuků a % ze sacharidů. U člověka se pro srovnání doporučuje % celkové energie z bílkovin, kolem 30 % z tuků a % ze sacharidů. Denní doporučený příjem bílkovin pro dospělého člověka je kolem 1 g/kg hmotnosti, u psa většího plemene je to cca 1,5 3 g/kg, u menších psů 2 4 g/kg. Z toho vyplývá, že navzdory dlouhodobému soužití má pes přece jen odlišné požadavky na výživu než člověk. Pes potřebuje více bílkovin a tuků a méně sacharidů, poměr živočišných a rostlinných bílkovin by měl být u psa 2 : 1, zatímco u člověka se doporučuje 1 : 2. Bílkoviny (proteiny) jsou základní stavební látky, ze kterých se skládá každý živočišný organismus. Pro psy mají rozhodující význam bílkoviny živočišného původu, které jsou dobře stravitelné a obsahují potřebné esenciální aminokyseliny. Rostlinné bílkoviny jsou hůře stravitelné a nejsou biologicky plnohodnotné. Jaké je optimální množství bílkovin v krmivech pro psy, je často diskutovaná otázka. Potřeba bílkovin závisí na řadě faktorů, zejména na jejich kvalitě, stravitelnosti, obsahu aminokyselin a také na energetické hodnotě krmiva. Obecně platí, že čím kvalitnější bílkoviny jsou, tím jich stačí méně, protože dokáží lépe pokrýt potřebu aminokyselin. Standardy AAFCO, které jsou závazné pro americké výrobce krmiv, udávají jako minimální potřebné množství proteinu 18 % v sušině krmiva pro dospělé psy a 22 % pro rostoucí psy. Horní hranice pro bílkoviny není určená. Dnes už se všeobecně ví, že psi dokáží velmi dobře tolerovat i více než 30 % bílkovin v sušině. Existují vědecké studie, které prokázaly, že vysokoproteinová strava u psů nepoškozuje ledviny, pokud obsahuje kvalitní bílkoviny. Ani u starších zvířat není vhodné příjem bílkovin příliš omezovat. V žádném případě by se neměl jejich příjem snižovat u obézních psů, pro které je naopak vyšší obsah bílkovin prospěšný a při redukci váhy podporuje zachování svalové hmoty. Na druhou stranu, extrémně vysoký příjem bílkovin (nad 50 %) je nežádoucí, protože zbytečně zatěžuje metabolismus jater a ledvin. Tuky jsou pro psy hlavním a nejbohatším zdrojem energie. Patří k nejlépe stravitelným živinám, jejich stravitelnost se pohybuje přes 90 %. Lépe využitelné jsou pro psy živočišné tuky než rostlinné oleje. Obsah tuku v krmivu rozhoduje o jeho energetické hodnotě, protože ve srovnání s bílkovinami a sacharidy mají více než dvojnásobné množství energie. Kromě toho tuky poskytují zdroj esenciálních mastných kyselin z řady omega 3 a omega 6 a umožňují využití vitamínů rozpustných v tucích (A, D, E, K). Zvyšují také chutnost krmiva. Minimální doporučené množství tuku je 5,5 % ze sušiny krmiva u dospělých psů a 8,5 % u rostoucích psů. Obvykle bývá jeho úroveň v krmivech vyšší, u pracovních a chovných zvířat se pohybuje v rozmezí %. Nedostatek tuku se projeví v první řadě na stavu kůže a srsti. Psi mívají suchou, šupinatou kůži a hrubou, nelesklou srst, bývají ve zhoršené výživné kondici. Větší množství tuků může u citlivějších psů vyvolat průjem. Nadbytek tuku také nepříznivě ovlivňuje využitelnost některých živin (bílkovin, jódu a vitamínu B1 - thiaminu). Náhlé zvýšení příjmu tuku bez předchozího návyku může podráždit slinivku, dlouhodobý nadbytek spojený s nedostatečnou pohybovou aktivitou vede k rozvoji obezity. I když psi dokáží snést vyšší dávky tuku než lidé, nadbytek je pro ně také škodlivý. Na rozdíl od bílkovin jsou pro tuky stanovené i maximální přípustné hodnoty. Normy potřeby živin pro psy a kočky NRC (2006) stanoví pro tuky maximální bezpečný limit 70 % z celkové energie a 33 % ze sušiny krmiva. Výjimku představují velmi intenzivně zatěžovaní pracovní psi, u kterých bývá někdy obsah tuku v krmné dávce vyšší. Na takto extrémní množství se ale pes musí postupně navyknout a musí mít k tomu odpovídající fyzickou zátěž. Sacharidy nejsou pro psy zcela nezbytné, protože umí účinně využívat aminokyseliny z bílkovin pro syntézu glukózy v játrech. Žádné z oficiálních norem potřeby živin neuvádí potřebu sacharidů. To ale neznamená, že sacharidy nehrají ve výživě psů žádnou roli. Obsah přiměřeného množství sacharidů v krmivu je pro psa z řady důvodů výhodný. Jsou rychlým zdrojem energie a pomáhají psům (na rozdíl od koček) významně šetřit bílkoviny. V krmné dávce také pomáhají naředit příliš vysokou koncentraci bílkovin a tuků. Jejich metabolické zpracování je jednodušší než u bílkovin a dochází při něm k menšímu zatížení jater a ledvin. Trávení sacharidů v tenkém střevě pak představuje menší zátěž na slinivku než trávení velkého množství tuků a bílkovin. Vyšší potřeba sacharidů je u březích a kojících fen, které mají zvýšené nároky na přísun glukózy pro syntézu mléčného cukru. Dnes už je vědeckými studiemi prokázané, že i tyto feny se obejdou bez sacharidů, pokud mají v krmné dávce dostatečné množství proteinů (45-50 %). Otázka je, jestli je takto vysoká hladina proteinů pro ně prospěšnější než přiměřená dávka sacharidů. Pes by měl mít v krmné dávce optimálně % využitelných sacharidů (cukry, škrob) z celkového obsahu energie, jejich množství by nemělo přesáhnout 50 %. Nadbytek sacharidů může vést ke vzniku obezity a přispívá k rozvoji diabetu. Sacharidy v nadměrném množství mohou také způsobovat trávicí problémy a zvýšenou plynatost. Nejvýznamnějším sacharidem je škrob, obsažený v obilovinách, luštěninách a hlízách některých rostlin (brambory, batáty, maniok). Zatímco jednoduché cukry, jako je glukóza nebo sacharóza, dokáží psi trávit syrové, škrob je nutné pro dobrou stravitelnost tepelně upravit. Vařením nebo jinou tepelnou úpravou (např. extruzí při výrobě granulí) dochází k rozrušení škrobových zrn, škrob bobtná a mazovatí (želatinizuje). Postupně se rozkládá na nižší sacharidy, dextriny, které jsou dobře stravitelné a mají sladší chuť. Konečným produktem rozkladu škrobu je

3 sladový cukr, maltóza, který se štěpí v tenkém střevě enzymem maltázou na glukózu. Na základě experimentálních výsledků je prokázáno, že vařený škrob je 2-12krát lépe stravitelný než syrový. Vláknina zahrnuje strukturální sacharidy, které se nacházejí v buněčných stěnách rostlinných buněk a představují základní stavební látky rostlin. Vláknina se netráví trávicími enzymy, mohou ji rozštěpit pouze bakterie, které se nacházejí v trávicím traktu. Psi mají krátké tlusté střevo a populace bakterií štěpících vlákninu u nich není příliš početná, proto mohou fermentovat vlákninu pouze omezeně. Vláknina se dělí na rozpustnou a nerozpustnou. Rozpustná vláknina (např. pektiny z řepy a některých druhů ovoce) je rychle fermentována za vzniku těkavých mastných kyselin. Ty slouží jako zdroj energie pro střevní buňky a podporují absorpci vody a elektrolytů z tlustého střeva. Rozpustná vláknina váže vodu ve střevě, zvětšuje objem výkalů a změkčuje je. Vysoké dávky rozpustné vlákniny mohou u psa vyvolat nadýmání a průjem. V přiměřeném množství má ale příznivý vliv na střevní sliznici a podporuje obnovu jejích buněk. Nerozpustná vláknina (obalové vrstvy obilného zrna, různé druhy zeleniny) se fermentuje středně až pomalu, stimuluje pohyb střev a podílí se na formování výkalů a na jejich zahuštění. Potřeba vlákniny není u psů stanovená, proto je možné setkat se i s názorem, že je pro psa vlastně zbytečná. Ve skutečnosti ale vláknina ve vhodné formě a množství (obvykle 2 5 % v sušině krmiva) významně přispívá ke správné funkci a zdraví střev. Naproti tomu nadbytek vlákniny snižuje stravitelnost živin a také vstřebávání některých minerálních látek a vitamínů, což může vést k jejich deficitu. Možnosti krmení Existují různé možnosti, jak krmit svého psa. Žádný způsob krmení ale není univerzálně nejlepší, protože každý pes má trochu jiné požadavky na výživu. Proto nelze dát jednotný návod na to, jak krmit psa co nejlépe, vždy se musí vycházet z jeho individuálních potřeb. V současné době se můžeme setkat s různorodými, občas i protichůdnými názory na výživu psů. Snad u žádného jiného druhu zvířat neexistuje ve výživě tolik rozdílných pohledů a trendů. Bez ohledu na různé zaručené informace je ale třeba vždy vybírat takový způsob krmení, který v první řadě vyhovuje psovi. Rozhodujícím ukazatelem správného krmení je dobrý zdravotní stav, aktivita, kvalitní srst a absence jakýchkoliv trávicích problémů. Jsou tři základní způsoby krmení psů, které se dají použít tak, aby psovi vyhovovaly a zajistily mu odpovídající výživu: 1. krmení výhradně průmyslovými krmivy (granule, konzervy) 2. krmení doma připravovanou stravou (vařenou nebo syrovou, nejedná se o zbytky lidského jídla!) 3. kombinace průmyslových a domácích krmiv Každý z uvedených způsobů krmení má své přednosti a nedostatky. Každým z nich lze krmit dobře, pokud složení krmné dávky plně respektuje potřeby psa. A každým lze krmit také špatně, pokud se jeho potřeby nerespektují. Co však nelze doporučit v žádném případě, je podávání zbytků lidské stravy, která je pro psa většinou příliš slaná a kořeněná a může obsahovat i zcela nevhodné nebo dokonce nebezpečné složky. I když se pes ve své historii živil vždy zbytky lidské potravy, současný lidský jídelníček pro něj rozhodně vhodný není, pokud neobsahuje pouze neochucené přírodní potraviny. Krmení průmyslovými krmivy je jednoduché a nevyžaduje od majitele žádné zvláštní znalosti. Měl by se ale umět orientovat v nabídce krmiv a vědět, jak správně vybrat to vhodné a kvalitní. Nevýhodou průmyslových krmiv je, že u nich neznáme přesné surovinové složení. Výrobci dovedou skutečné složení svých produktů někdy úspěšně zkreslovat tak, aby vypadalo co nejlépe, avšak skutečná kvalita použitých surovin bývá sporná. V zájmu co nejlevnější výroby obsahují některá krmiva velké množství rostlinných produktů, z živočišných pak především levné odpadní moučky. Průmyslová krmiva také obsahují různé doplňkové látky (konzervanty, barviva, ), které mohou představovat zdravotní riziko. Při procesu výroby krmiv dochází k poměrně razantnímu tepelnému opracování, které má za následek snížení využitelnosti některých živin. Výhodou kvalitních průmyslových krmiv naopak je, že poskytují stabilní a poměrně vyváženou krmnou dávku, která psovi poskytuje potřebné živiny ve vhodném poměru a zastoupení. Kromě toho je použití průmyslových krmiv velmi snadné a nenáročné na manipulaci a skladování. Výhodou doma připravovaných dávek je známé surovinové složení, vyšší podíl živočišné složky ve srovnání s průměrnými granulemi a pro většinu psů i vyšší chutnost. Stejně jako u průmyslových krmiv, také zde záleží především na kvalitě použitých surovin. Krmiva pro přípravu domácí dávky je potřeba vybírat přinejmenším stejně pečlivě jako vhodnou značku granulí. I když pes zdaleka nepotřebuje pouze kvalitní svalovinu (a ani to pro něj není dobré), hlavním měřítkem při výběru by rozhodně neměla být nízká cena. Nevýhodou domácího krmení je náročnější příprava a obtížnější vyladění krmné dávky tak, aby odpovídala potřebám psa. Tento přístup vyžaduje od majitele

4 určité znalosti o výživě psů. Náročnější je i skladování surovin, zejména masa a dalších živočišných produktů, které se musí uchovávat v mrazničce. Kombinace průmyslových a domácích krmiv spojuje výhody i nevýhody obou systémů a představuje určitý kompromis mezi nimi. I když se tento způsob většinou nedoporučuje kvůli rozdílné stravitelnosti a narušení rovnováhy živin v kompletním krmivu, hodně chovatelů takto krmí bez jakýchkoliv problémů. Pokud to psovi vyhovuje a nemá žádné trávicí ani jiné problémy, není důvod se kombinaci krmiv vyhýbat. Informace o tom, že se průmyslová a domácí krmiva tráví odlišně, a proto se nemají kombinovat, se nezakládají na žádných odborně podložených důkazech. V žaludku dochází k promíchání jednotlivých součástí potravy bez ohledu na její původ a vylučování trávicích enzymů je řízeno na základě složení celé tráveniny. Také vyprazdňování žaludku je ovlivněno složením a charakteristikou tráveniny jako celku. U zdravých psů dochází k vyprázdnění žaludku za 7 10 hodin po nakrmení, zvracení nestrávené nebo částečně strávené potravy po delší době obvykle signalizuje poruchu motility žaludku. Při kombinování různých druhů krmiv je vždy nutné uhlídat, aby nedošlo k závažnému narušení rovnováhy živin. Pokud množství doplňkového krmiva ke granulím nepřekročí 20 % z celkové dávky, není potřeba to nijak moc řešit. Při vyšším podílu je ale vhodnější vyvážit každou část zvlášť, dát např. polovinu denní dávky granulí a polovinu samostatně vyvážené domácí dávky, včetně doplnění zdroje vápníku, který v běžných složkách domácí dávky obvykle chybí. Vždy se také musí brát v úvahu celkový denní příjem energie a upravit dávkování krmiv podle potřeby psa tak, aby zbytečně nepřibíral ani nehubnul. Krmení průmyslovými krmivy, výběr granulí Hlavní výhodou průmyslových krmiv je značná jednoduchost a nenáročnost jejich používání a relativně vyvážené živinové složení, které umožňuje krmit psa tak, aby dostal potřebné živiny ve vhodném poměru. K dlouhodobému krmení je třeba zásadně vybírat kvalitní kompletní krmiva, která svým živinovým složením odpovídají potřebám psa a která mají současně i dobré surovinové složení. Převážně se jedná o suchá krmiva (granule), protože jen málo vlhkých krmiv (konzervy, kapsičky, paštiky, mražené směsi) je tak dobře živinově vyvážených, aby splňovaly všechny parametry kompletního krmiva. Kvalitní a dobře vyvážené konzervy bývají drahé a pro samostatné krmení většího psa se nevyplatí. Mezi granulemi od jednotlivých výrobců bývají značné rozdíly ve složení i v kvalitě použitých surovin. Od kvality a ceny surovin se pak odvíjí i cena granulí, ta ale nemusí být vždy dobrým měřítkem pro výběr krmiva. Zatímco u levného krmiva nemůžeme nikdy očekávat příliš dobrou kvalitu, drahé krmivo nemusí mít nutně kvalitní složení, často se platí především za značku a reklamu. Při výběru tedy není dobré hledět příliš na značku granulí, ale spíš se zaměřit na jejich složení. Kvalitní granule obsahují dostatečné množství kvalitních živočišných surovin bez vedlejších produktů a neobsahují nadměrné množství obilovin a obilných produktů ani rostlinných zdrojů bílkovin. Jak postupovat při výběru kvalitních granulí? Poznat opravdu kvalitní granule není jednoduché, protože každý výrobce se snaží představit své produkty v co nejlepším světle. Majitel psa má při výběru krmiva k dispozici pouze údaje, které jsou uvedené na obalu. Tyto informace se skládají ze dvou částí základního panelu a informačního panelu. Základní panel na přední části obalu nás informuje o názvu a značce krmiva a také o tom, pro kterou kategorii psů je krmivo určené. Má za úkol v první řadě upoutat pozornost zákazníka, informace na něm uvedené nejsou ale pro posouzení kvality krmiva rozhodující. Proto je třeba důkladně studovat především údaje z informačního panelu, které bývají obvykle nenápadně uvedené drobným písmem na zadní části nebo na boční straně obalu. Informační panel může podat daleko přesnější obrázek o kvalitě a vhodnosti krmiva. Tato část obalu obsahuje údaje požadované legislativou, které zahrnují seznam použitých surovin, deklarovaný obsah živin a doporučené dávkování. Dále je zde možné najít informace o výrobci, případně distributorovi krmiva. Z deklarovaného obsahu živin zjistíme údaje o průměrném obsahu hrubého proteinu, tuku, vlákniny nebo základních minerálních látek v daném krmivu. Někteří výrobci uvádí také obsah energie. Tyto číselné hodnoty vypovídají o výsledku chemické analýzy živin, kvalita krmiva se podle nich ale nepozná. Můžeme podle nich pouze poznat, jestli je krmivo svým obsahem živin pro psa vhodné. Živinové složení kompletních krmiv musí odpovídat závazným doporučením, která vydávají příslušné instituce. Výrobci v USA se řídí živinovými standardy, které vydává AAFCO (Association of American Feed Control Officials). V rámci Evropské unie vydává podobné standardy FEDIAF (The European Pet Food Industry Federation). Tyto standardy uvádějí pouze minimální hodnoty, maximální hodnoty, až na výjimky u některých minerálních látek a vitamínů, nejsou určené. Proto je třeba brát tolik zdůrazňovanou vyváženost živin v granulích poněkud s rezervou. Tvrzení, že jsou granule nutričně vyvážené, znamená pouze to, že splňují standardy AAFCO nebo FEDIAF. Každý výrobce, který se svým obsahem živin dostane prakticky kamkoliv nad tyto standardy, může tvrdit, že jeho krmivo je vyvážené. Proto se obsah živin v granulích od různých výrobců někdy i celkem výrazně liší, i když jsou určené pro stejnou kategorii psů. Navíc obsah živin, který bývá uváděný na obalu, nevypovídá o skutečné využitelnosti těchto živin pro psa.

5 Doporučený obsah bílkovin a tuku v sušině krmiva pro psy podle Hand et al., Small Animal Clinical Nutrition, 2010 Protein % Tuk % Štěňata do 25 kg v dosp Štěňata nad 25 kg v dosp Pracující střední aktivita Pracující vysoká aktivita Březí+kojící feny min. 20 Chovní psi Dospělí psi mladí Dospělí psi starší Seznam použitých surovin vypovídá o složení granulí daleko víc než analýza živin. Výrobci jsou povinni uvádět použité suroviny v sestupném pořadí podle hmotnosti, na začátku seznamu tedy bývají suroviny, kterých je ve směsi nejvíc. Granule, které budou mít na začátku seznamu kvalitní živočišné produkty, budou vhodnější (kromě speciálních případů, kdy je nutné ze zdravotních důvodů živočišnou složku snížit) než granule, kde seznam surovin začíná obilovinami. Kvalita použitých živočišných mouček se dá odhadnout podle obsahu popela ve vztahu k celkovému množství proteinu. Popel je nespalitelný zbytek krmiva, který zahrnuje veškeré anorganické (minerální) látky. V moučkách jsou jeho hlavním zdrojem kosti. Stručně lze říct, že čím více popela moučka má, tím je v ní více kostí a méně masa. Kvalitní moučky low ash mívají kolem 8 10 % popela, v levných masokostních moučkách ho může být i kolem 40 %. Ve výsledných granulích by se měl obsah popela pohybovat maximálně do 8 %. Při jeho posouzení je nutné brát v úvahu také obsah proteinů. U vysokoproteinových krmiv může být poněkud vyšší hodnota popela než u krmiv s nižším obsahem proteinů. Dalším vodítkem pro odhad kvality použité moučky je její označení. Nejkvalitnější moučky bývají jednodruhové, s označením chicken meal (kuřecí), lamb meal (jehněčí), salmon meal (lososová), apod. Pokud je moučka označená jako poultry (drůbeží) nebo fish meal (rybí), jedná se o směs různých částí drůbeže nebo ryb s nižší kvalitou. Označení by-product meal znamená moučku z vedlejších živočišných produktů, tedy odpadních částí a vnitřností. Je také rozdíl, jestli je v seznamu surovin uvedená moučka, tedy suchý produkt (meal), nebo maso, tedy vlhký produkt v původní formě (meat). U čerstvého masa je třeba počítat s tím, že obsahuje jen kolem 30 % sušiny a zbytek je voda, která se během výroby granulí odpaří. Proto jeho skutečný podíl v krmivu bývá výrazně nižší, než výrobce uvádí na obalu. Kvalitní krmivo by mělo mít dostatečný podíl živočišné složky s kvalitními, druhově označenými moučkami na předních místech. Nemělo by obsahovat sóju ani jiné rostlinné zdroje bílkovin, jako je pšeničný nebo kukuřičný gluten. Obsah obilovin není na závadu, pokud jich v krmivu není příliš mnoho. Mělo by se ale vždy jednat o celá zrna, ne o odpadní produkty z obilovin. Pšenice je méně vhodná než jiné obiloviny, protože může snadno vyvolat potravní alergii. Dále je třeba věnovat pozornost způsobu konzervace tuků, přednost se dává konzervaci přírodními látkami před konzervací chemickou. Někteří výrobci uvádějí pouze konzervanty povolené v EU, tato formulace v sobě téměř vždy skrývá chemickou konzervaci. Chemickým konzervantům (antioxidantům) tuků, jako je BHA, BHT, propylgallát nebo ethoxyquin je třeba se vyhýbat, protože jsou to látky s negativním působením na zdraví, navíc potenciálně karcinogenní. Určitým vodítkem při hodnocení kvality mohou být kritéria, která používá americký časopis Whole Dog Journal pro zařazení výrobců granulí do seznamu Top Dry Foods. Tento seznam se každoročně obnovuje a je v něm i řada značek, které jsou již také na našem trhu. Kritéria, která musí výrobky splňovat, jsou následující: - musí být přesně uvedeno, kdo a kde krmivo vyrábí - na předních místech v seznamu surovin musí být druhově určená masová moučka (moučky) - u obilovin musí být přesně určený druh; preferují se celozrnné obiloviny, ne odpady ze zpracování obilovin

6 - u tuků musí být také přesně určený druh - nesmí obsahovat chemické konzervanty, připouští se pouze přírodní konzervace vitamíny C a E (tokoferoly), rozmarýn - nesmí obsahovat vedlejší živočišné produkty (by-products) - nesmí obsahovat přidaný cukr Ani při zodpovědném výběru granulí není příliš dobré krmit psa trvale jedinou recepturou, je lepší občas krmiva prostřídat (s výjimkou psů s citlivým trávením). Při dlouhodobém krmení jediného druhu krmiva se stále stejným zdrojem bílkovin může dojít k rozvoji potravní intolerance nebo alergie. Proto je vhodné občas vystřídat krmiva s rozdílným hlavním zdrojem živočišných proteinů a obilovin. Mohou být od stejného výrobce, ale je možné střídat i několik různých značek. Krmivo je možné měnit po 3 6 měsících nebo i v delších intervalech, podle toho, jak to psovi vyhovuje. Při přechodu z jednoho druhu na jiný je třeba měnit krmivo postupně, nové krmivo se přitom přimíchává do starého ve zvyšující se dávce. Pokud se nevyskytnou žádné problémy, mělo by se dosáhnout úplného přechodu asi za týden. Doma připravovaná dávka Domácí krmná dávka je taková, kterou si majitel připravuje sám z původních surovin. Základ by měla tvořit krmiva živočišného původu, která poskytují především zdroj bílkovin a tuku (maso, vnitřnosti, ryby, vejce, mléčné výrobky). Na doplnění se přidává rostlinný příkrm, který poskytuje zdroj stravitelných sacharidů a vlákniny. Ten se obvykle skládá z vařených obilovin (vločky, těstoviny, rýže) či jiných zdrojů škrobu (brambory) a ze zeleniny (eventuálně ovoce) v různém poměru. K výhodám doma připravovaných dávek patří především známé surovinové složení, kdy na rozdíl od průmyslových krmiv majitel ví, co svému zvířeti skutečně dává. Krmné suroviny bývají obvykle zpracované šetrnějším způsobem než při průmyslové výrobě, případně se dávají nezpracované (syrové). Nemusí se k nim přidávat žádné konzervanty, protože dávka se připravuje čerstvá, a je určená k okamžité spotřebě. Domácí dávky mívají vyšší podíl živočišné složky ve srovnání s průměrnými komerčními krmivy a bývají i chutnější. Nevýhodou domácích dávek je jejich náročnější příprava a skladování surovin. Domácí dávky snadno podléhají zkáze, proto se nemohou nechávat v misce příliš dlouho a nelze je připravovat do zásoby (pokud se nezajistí jejich okamžité zchlazení, popř. zmrazení). Doma připravované dávky kladou větší nároky nejen na čas, ale také na znalosti a zkušenosti majitele. Nevhodným složením se mohou napáchat velké škody, zejména u zvířat v období růstu. Jak by tedy mělo vypadat složení domácí dávky pro psy? Na to existují různé názory. V dřívějších dobách, kdy ještě nebyla k dispozici komerční krmiva, se psi běžně krmili vařenou stravou. Starší příručky o výživě doporučují pro dospělého psa složení krmné dávky v poměru 1 : 2, tedy jeden díl masa a dalších živočišných produktů a dva díly rostlinného příkrmu tvořeného vařenými obilovinami a zeleninou. Při vyšší zátěži se podíl živočišné složky zvýší na poměr 1 : 1, u rostoucích psů na 2 : 1, tedy 2 díly živočišných produktů a jeden díl produktů rostlinných. Toto složení vcelku odpovídá potřebám psů podle krmných norem a poskytuje energii rovnoměrně rozloženou do sacharidů, tuků a bílkovin. Podle současných doporučení se ale dává přednost spíš vyššímu zastoupení živočišných produktů. Vzájemný podíl živočišných a rostlinných složek v domácí dávce závisí na věku psa, na jeho pracovním nebo chovném využití a v neposlední řadě i na jeho individuálních potřebách. Živočišné zdroje bílkovin (maso s kostmi nebo bez kostí, vnitřnosti, ryby, vejce, mléčné výrobky) by měly tvořit ⅓ až ¾ celkové krmné dávky. Pro většinu psů je lepší, když živočišné složky tvoří minimálně ½ z celkové dávky, ale některým psům vyhovuje vyšší podíl rostlinného příkrmu. Rostlinný příkrm se skládá z obilovin a zeleniny (případně ovoce), jejichž vzájemný poměr může být různý. U psů, kteří potřebují více energie nebo nabrat hmotnost, je výhodné zvýšit podíl obilovin, zatímco u psů se sklonem k tloustnutí by měla převládat zelenina, obiloviny se mohou i zcela vypustit. U pracovně zatěžovaných psů, březích a kojících fen a u rostoucích psů by mělo být zastoupení živočišných složek kolem 70 %, zatímco u starších a méně aktivních psů stačí maximálně 50 %. Maso a vnitřnosti se mohou dávat vařené nebo syrové, pokud se podávají kosti, musí být vždy syrové. Obiloviny musí být vždy vařené nebo jinak tepelně upravené, zeleninu je možné dávat vařenou i syrovou. Některé druhy zeleniny (fazole, brambory, květák, brokolice, dýně) je lepší kvůli vyšší stravitelnosti povařit, část z nich navíc obsahuje zasyrova látky, které jsou toxické. Pokud součástí dávky nejsou kosti v dostatečném množství a dostatečně využitelné, musí se doplnit zdroj vápníku. Většina složek domácí dávky (maso, vnitřnosti, obiloviny, ale i některé mléčné výrobky) obsahuje velké množství fosforu a velmi málo vápníku. Dospělí psi potřebují doplnit cca 0,8 až 1 g vápníku na 0,5 kg krmné dávky, štěňata do věku 10 měsíců cca 1,5 až 2,5 g vápníku na 0,5 kg dávky. Celkový poměr vápníku a fosforu by měl být 1,1 1,4 : 1. Dávky jsou ale pouze orientační, doplněk vápníku je vždy lepší konzultovat s odborníkem a provést přesný

7 výpočet podle potřeby psa. Zejména to platí pro mladé psy v období růstu. K doplnění vápníku je možné použít některý z kvalitních komerčních doplňků, případně jemně (na prášek) pomleté skořápky vajec (prosté salmonel a dalších patogenů), které obsahují cca % vápníku a téměř žádný fosfor. Kostní moučku nelze příliš doporučit, protože často obsahuje toxické látky, jako jsou těžké kovy nebo fluoridy. Ty se ale mohou vyskytovat také v čerstvých kostech jatečných zvířat. Celková hmotnost domácí dávky (o předpokládané vlhkosti kolem 70 %) by měla u dospělých psů představovat asi 2-3 % z tělesné hmotnosti, u psů malých a trpasličích plemen (pod 10 kg) je to 3-4 % z hmotnosti. U štěňat do 4 měsíců stáří by mělo celkové množství činit asi 10 % z hmotnosti, u štěňat 4 7 měsíců 6-8 %, u starších štěňat kolem 4 %. U psů intenzivně pracovně zatěžovaných může denní dávka představovat až 6 % z hmotnosti. U březích fen v druhé polovině březosti je to 3-5 % z hmotnosti, u kojících fen 6-8 % podle počtu štěňat. Uvedený výpočet celkové dávky je ale pouze přibližný, vždy je nutné sledovat tělesnou kondici psa a podle toho dávku upravit. Při správně sestavené dávce by pes neměl ani přibírat ani hubnout, pokud to zrovna není naším cílem. I když není nutné a ani možné, aby byla každá denní dávka dokonale vyvážená, měla by se dodržovat alespoň orientační vyváženost. Cílem by měla být dávka živinově vyvážená minimálně v každém 1 2 týdenním období. Je třeba počítat s tím, že u domácí dávky se nikdy nedosáhne stoprocentní vyváženosti, protože obsah živin v použitých surovinách může být různý. Tento nedostatek se musí vyrovnat dostatečnou pestrostí používaných surovin, které psovi zajistí širší spektrum potřebných živin. Organismus se dokáže velmi dobře vyrovnat s krátkodobým nedostatkem nebo přebytkem živin, dlouhodobé dysbalance se ale vždy po určité době projeví. Větší opatrnost je nutná při krmení psů v období růstu, protože tam se dají živinově nevyváženou dávkou napáchat velké škody. K přípravě domácích dávek je třeba používat různé suroviny, není vhodné krmit dlouhodobě stále stejným druhem masa a přílohy. Hlavně při jednostranném krmení drůbežím masem se může projevit nedostatek některých vitamínů a minerálních látek (měď, železo, zinek, vitamíny B), na které je drůbeží svalovina chudá. Na druhou stranu by se ale pestrost krmiv neměla příliš přehánět. Časté změny a zavádění nových druhů snižují stravitelnost a mohou vést k trávicím problémům. V rámci jedné dávky by se nemělo dávat velké množství různých druhů masa nebo zeleniny, pestrost by měla být spíš dlouhodobá. Krmení syrovými dietami V současné době jsou mezi domácími dávkami velmi populární syrové diety (BARF), které se snaží přizpůsobit výživu domácích psů složení potravy volně žijících psovitých šelem. Krmná dávka se zde skládá ze %, někdy dokonce i z většího množství živočišných komponent, mezi kterými převládají tzv. masité kosti, jako jsou drůbeží křídla, hřbety a krky, hovězí a vepřová žebra, apod. Masité kosti představují podle různých doporučení % z celkové dávky, zbytek tvoří svalovina, vnitřnosti, mléčné výrobky a vejce. Rostlinný příkrm je obvykle zastoupený pouze zeleninou a ovocem v množství % celkové dávky. V některých případech se dokonce nedává vůbec a dávka se skládá pouze z masa, kostí a vnitřností (tzv. prey model). Obiloviny se nedávají žádné nebo jen ve velmi malém množství. Vše s výjimkou obilovin se podává syrové, tepelně neupravené. Tento způsob výživy lze považovat za poněkud kontroverzní. Má v sobě hodně pozitivních věcí, které mohou být velmi přínosné, ale na druhou stranu skrývá i určitá rizika, která si jeho příznivci často neuvědomují nebo je podceňují. Výhodou syrových diet je, že jsou v nich zachovány všechny obsažené živiny v nezměněné podobě. Další výhodou je méně náročná příprava než u vařené stravy. Jejich příznivci uvádějí u svých psů zlepšení celkové kondice, osvalení, kvality srsti i čistoty zubů. Syrová krmiva mohou obohatit krmnou dávku o biologicky plnohodnotné živiny, i když jejich větší prospěšnost oproti vařeným dosud neprokázala žádná vědecká studie. Již v dřívějších dobách ale staří výživáři doporučovali doplnit vařenou krmnou dávku syrovým masem a čerstvou zeleninou nebo ovocem. Dokonce je možné najít ve starých učebnicích názor, že bez syrového masa není krmná dávka pro psa plnohodnotná. Syrové maso má zachované všechny obsažené živiny včetně enzymů, jejichž význam ve výživě je ovšem sporný. Ve srovnání s vařeným masem má vyšší výživnou hodnotu a vyšší obsah energie. Stravitelnost syrového masa je vysoká. U většiny svalových bílkovin vařením jejich stravitelnost klesá, s výjimkou bílkovin pojivové tkáně (kolagen, elastin), u kterých se naopak zvyšuje. Syrové maso má vyšší obsah tuku než vařené, protože při vaření tuk přechází do vývaru. Někteří psi ovšem mohou syrový tuk tolerovat lépe než vařený a nevyvolá u nich tak snadno průjem. Na základě zkušeností se také zdá, že při krmení syrovou stravou psi udržují lépe hygienu dutiny ústní než u vařené stravy, a to dokonce i tehdy, když se syrová strava včetně kostí dává pomletá. Rizikovou stránkou syrových diet bývají vysoké dávky kostí, které mohou způsobit zácpu, poranění nebo omezení průchodnosti trávicího traktu a mohou obsahovat těžké kovy, fluoridy a jiné toxické látky, které se v nich usazují. Dále jsou to hygienická rizika spojená s podáváním syrových živočišných produktů a nižší stravitelnost a obsah tzv. antinutričních látek u syrových rostlinných produktů. Syrové diety bývají také často živinově nevyvážené, zejména v obsahu vápníku, fosforu a dalších minerálních látek. Podle studií, které byly provedeny na veterinárních univerzitách ve Vídni a v Mnichově, chyběly v syrových dietách nejčastěji hořčík, měď, zinek a mangan, v některých

8 případech i železo a jód. Obsah vápníku a fosforu závisel na množství podávaných kostí a vyskytoval se v nedostatku i v nadbytku. Problémem může být také nadbytek tuků a bílkovin pro psy bez větší zátěže, jejichž skutečná potřeba je podstatně nižší. Tento problém je nejvýraznější u tzv. prey modelu, tedy dávek složených pouze z masa, kostí a vnitřností, bez jakékoliv rostlinné přílohy. Syrové hovězí maso a kuřecí masité kosti obsahují zhruba % tuku v sušině, vepřové maso i kolem 60 %. Výjimku představuje libová kuřecí svalovina (bez kůže a kostí), která mívá tuku výrazně méně. Oblíbené zelené hovězí dršťky, které někteří chovatelé dokonce používají jako náhradu rostlinného příkrmu, mohou mít až kolem 50 % tuku v sušině. Pokud tyto syrové živočišné produkty tvoří vysoký podíl krmné dávky, případně jsou její jedinou složkou, pak celková koncentrace tuku značně překračuje maximální bezpečný limit stanovený normou NRC. Takto vysoké dávky tuku neodpovídají potřebám většiny domácích psů. Také koncentrace bílkovin v mase a dalších živočišných produktech je vysoká. Obsah proteinu v sušině libovějšího masa je %, v běžně používaných masitých kostech (kuřecích) %, v zelených dršťkách bývá kolem 40 %. Je třeba si uvědomit, že suchý podíl masa a vnitřností (kromě drštěk, kde jsou i zbytky rostlinného materiálu) je tvořena téměř výhradně bílkovinami a tukem, v masitých kostech je obsažená ještě anorganická část kostní hmoty. Pokud pes nedostane žádný rostlinný příkrm nebo jen velmi malé množství, nebudou v jeho dávce obsažené téměř žádné sacharidy a veškerou energii bude získávat pouze z bílkovin a tuků. Je otázka, do jaké míry je to pro něj prospěšné. Tento model vyhovuje spíš pravým masožravcům, kteří mají metabolismus přizpůsobený výhradnímu zpracování bílkovin a tuků, ale u psa je to trochu jiné. I když je také dobře přizpůsobený ke zpracování bílkovin a tuků, jejich výrazný nadbytek představuje přece jen zvýšenou zátěž na játra, ledviny a slinivku. Výsledek pak záleží na tom, jak se s touto zátěží organismus dokáže vyrovnat. Někteří psi mohou takovéto složení krmné dávky dlouhodobě snášet nebo jim může zdánlivě vyhovovat, ale u jiných to naopak může vést k rozvoji zdravotních problémů. Problém se může projevit až po delší době, i když se před tím zdálo, že je vše v pořádku a psovi krmení maximálně vyhovuje. Proto rozhodně nelze doporučit krmení zcela bez rostlinného příkrmu. Zdravější a bezpečnější je určitě varianta, kdy má pes k dispozici také nějaké využitelné sacharidy a vlákninu z rostlinných krmiv. V současné době se objevuje spousta informací o škodlivosti sacharidů, ale pravda je taková, že v přiměřeném množství psovi neškodí a naopak pro něj mohou být i prospěšné. Problémem je jejich nadbytek v některých komerčních krmivech, ne sacharidy jako takové. Pro trávení a metabolismus představují sacharidy ve vhodné dávce menší zátěž než bílkoviny a tuky. I když v některých populárních článcích a publikacích je možné najít opačné informace, ve skutečnosti dochází k největší zátěži slinivky při trávení tuků a bílkovin. Sacharidy stimulují produkci pankreatických enzymů ze všech živin nejméně. Proto se také psům trpícím zánětem slinivky musí podávat dieta s nízkým obsahem tuků a bílkovin a s větším množstvím sacharidů (tedy rostlinných krmiv). To samé platí i pro psy s narušenou funkcí jater nebo ledvin, protože metabolismus bílkovin a v případě jater i tuků představuje zvýšenou zátěž na tyto orgány. Ani pro psy trpící opakovaným zvracením žaludečních šťáv (tzv. gastrickým refluxem) není vhodná strava s vysokým obsahem tuků a bílkovin. Tuky omezují funkci svěrače mezi žaludkem a jícnem a bílkoviny ve zvýšené míře stimulují sekreci žaludeční kyseliny, což tento problém jednoznačně zhoršuje. U těchto psů je třeba zavést dietní režim s vyšším podílem sacharidů a častější krmení po menších dávkách. Přítomnost patogenních bakterií, parazitů, případně i virů v syrovém mase a vnitřnostech je riziko, které bývá odpůrci syrových diet často zdůrazňované a někdy i poněkud zveličované, jejich příznivci ho naopak často přehlíží a podceňují. Pravda ale je, že se tyto patogenní mikroorganismy v mase vyskytují. Pokud maso pochází z ověřených zdrojů a prošlo veterinární kontrolou, je riziko menší, ale nikdy není zcela vyloučené, dokonce ani u masa určeného k lidské spotřebě. Jediná spolehlivá ochrana před bakteriemi je důkladné povaření, kdy je nutné dosáhnout teploty minimálně 70 o C v jádře (ve středu suroviny) po dobu minimálně 10 minut. Přemražení, a to ani hluboké přemražení při velmi nízkých teplotách, bakterie nezlikviduje. Zastaví se sice jejich růst, ale nedojde k usmrcení, takže po rozmražení se mohou za vhodných podmínek dále množit. V našich podmínkách je nejpravděpodobnější výskyt bakterií Salmonella, Campylobacter, Listeria a Escherichia coli. Salmonella a Campylobacter se vyskytují nejčastěji v drůbežím, o něco méně ve vepřovém mase. Zbývající dva druhy se mohou nacházet také v hovězím a v dalších druzích masa. Je pravda, že psi jsou vůči bakteriím v syrovém mase poměrně odolní, ale neplatí to vždy a bez výhrad. Většina psů klinicky neonemocní, ale může k tomu dojít zejména u oslabených jedinců, jako jsou štěňata, staří psi, obézní psi, březí feny nebo psi s poruchou imunity, léčení antibiotiky nebo chemoterapeutiky. Je prokázáno vědeckými studiemi, že překrmování a obezita snižují odolnost vůči salmonelóze. Psi, kteří jsou vůči bakteriální nákaze odolní, mohou vylučovat patogenní bakterie ve výkalech a fungovat jako přenašeči. Tím mohou ohrožovat zdraví chovatele a jeho rodiny, případně dalších lidí, kteří s nimi přicházejí do styku. Proto je třeba maximální opatrnost zejména v rodinách s malými dětmi, těhotnými ženami, staršími lidmi a lidmi s oslabeným imunitním systémem nebo po chemoterapii. V těchto případech je vhodnější dávat psům živočišné produkty vařené nebo alespoň dodržovat velmi důslednou hygienu jak při zpracování masa, tak i při kontaktu se psy, případně omezit jejich kontakt s rizikovými osobami.

9 Z parazitů se může v syrovém mase nacházet prvok Toxoplasma gondii, vzácněji Neospora caninum (hlavně hovězí a skopové maso), ve vepřovém mase a v mase divočáků pak svalovec (Trichinella spiralis). Toxoplasmóza se u psa obvykle klinicky neprojeví, avšak neosporóza může vyvolat těžké poškození nervového systému s následným úhynem. Trichinella spiralis je parazitický červ vyskytující se nejčastěji ve svalovině domácích a divokých prasat, který může vyvolávat těžké průjmy, svalové bolesti a záněty srdečního svalu. Časté bývají také nervové poruchy. Evropská i naše veterinární legislativa stanoví povinnost kontroly trichinel v mase porážených prasat i ulovených divočáků. Díky tomu se v ČR toto parazitární onemocnění v chovech prasat již delší dobu nevyskytuje, v relativně nedávné době (prosinec 2010) bylo ale zachycené ve svalovině několika divočáků na Orlickoústecku. Z dalších parazitů se u sladkovodních ryb může sporadicky vyskytnout tasemnice škulovec široký, která je přenosná na psa i na člověka. V mase lososů z oblasti západního pobřeží Severní Ameriky se může nacházet parazit Nanophyetus salmincola, který bývá často nositelem nebezpečného původce psí neorickettsiózy. Onemocnění je známé jako otrava syrovým lososem salmon poisoning disease. Na rozdíl od bakterií je možné většinu parazitů v mase zlikvidovat hlubokým přemražením při alespoň -18 ºC. K likvidaci prvoků, jako jsou toxoplasmy a neospory, stačí hluboké zmrazení do druhého dne, jejich tkáňové cysty jsou při -20 ºC neinfekční již do dvou až tří hodin. U svalovce a tasemnic je nutné dlouhodobější zmrazení po dobu minimálně tří týdnů. Z virových chorob se ve vepřovém mase a v mase divokých prasat může vyskytnout virus Aujeszkyho choroby. Je to smrtelné onemocnění, které svým průběhem připomíná vzteklinu. ČR je od roku 1988 této nákazy prostá, virus však přetrvává v populaci divokých prasat. V našich podmínkách je rizikové zejména zkrmování syrového masa a orgánů divočáků. Toto riziko je velmi aktuální, vzhledem k tomu, že v nedávné době došlo k úhynu několika loveckých psů po kontaktu s nakaženým divočákem. Virem Aujeszkyho se mohou nakazit i jiná zvířata než prasata, ta ale na rozdíl od nich onemocní a uhynou, stejně jako psi. Na člověka virus přenosný není. Virus se likviduje důkladnou tepelnou úpravou, pouhé přemražení nestačí. Hlavní zásady bezpečného zkrmování syrového masa: 1. používat syrové pouze maso, které prošlo veterinární kontrolou 2. nezkrmovat syrovou zvěřinu, především divoká prasata, a raději ani vepřové maso, je lepší tepelně upravit také některé druhy ryb 3. při manipulaci se syrovým masem dodržovat přísnou hygienu maso držet odděleně od jiných potravin, používat na ně speciální nádoby, prkýnka, nože, apod., před i po každé manipulaci s ním si důkladně umýt ruce teplou vodou a mýdlem, dbát na to, aby voda uvolněná z masa neznečistila jiné potraviny nebo nádobí 4. rozmrazovat maso pozvolna v chladném prostředí, nejlépe v chladničce (omezí se tím další růst bakterií), rozmražené maso uchovávat v chladničce a co nejrychleji spotřebovat 5. používat syrové hluboce přemražené maso spíš než maso čerstvé, přemražení zabrání výskytu některých nebezpečných parazitů 6. veškeré zbytky z misek okamžitě odstranit 7. dodržovat běžné zásady hygieny i při kontaktu se zvířaty krmenými syrovým masem Složky domácí krmné dávky Maso a vnitřnosti Libové maso obsahuje v průměru % vody, % bílkovin a 2 10 % tuku. Energetická hodnota je vždy závislá hlavně na obsahu tuku, který se může velmi lišit podle druhu a protučnělosti zvířete, i podle části jatečného těla, odkud maso pochází. Maso je zdrojem vysoce kvalitních bílkovin, které mají velmi dobrou stravitelnost. Má vysoký obsah fosforu a nízký obsah vápníku (poměr vápníku a fosforu se pohybuje v rozmezí 1 : 15 až 1 : 26) a také jódu. Červená masa (hovězí, koňské, zvěřina, o něco méně jehněčí, vepřové, husí, kachní) jsou velmi dobrým zdrojem železa, bílá masa (kuřecí, krůtí, králičí) ho obsahují poměrně málo. Z vitamínů maso poskytuje některé vitamíny skupiny B, vitamínů A a D je v něm ale velmi málo. Maso zdravých zvířat je možné psům zkrmovat syrové nebo vařené. Vařením ztrácí část své výživné hodnoty (denaturace bílkovin, ztráta enzymů a některých vitamínů), proto by se maso pro psy nemělo vařit příliš dlouho. Při vaření se ale zvyšuje stravitelnost vazivových bílkovin (kolagenu). Maso by nemělo být nikdy jedinou součástí potravy, především kvůli nevyváženému

10 poměru vápníku a fosforu, ale i kvůli nedostatku některých vitamínů a stopových prvků a kvůli nadbytku bílkovin a často i tuku. Denní potřebu bílkovin u dospělého psa dostatečně pokryje g masa na kg hmotnosti. Vnitřnosti jsou kvalitním zdrojem živin, musí se ale zkrmovat opatrně, v menším množství. Některé mají příliš vysoký obsah kolagenu, jiné mohou obsahovat rezidua léčiv a další cizorodé látky. Také mají většinou projímavý účinek. Jednotlivé vnitřnosti se liší svým složením a výživnou hodnotou. Mezi nejkvalitnější patří srdce, jehož výživná hodnota odpovídá masu. Velmi kvalitní jsou i játra a ledviny, které poskytují plnohodnotné bílkoviny, minerální látky a vitamíny, včetně vitamínů A a D. Současně je u nich ale také nejvyšší riziko výskytu reziduí cizorodých chemických látek, které mohou pocházet z vnějšího prostředí, z krmiv nebo z léčiv podávaných hospodářským zvířatům. U jater je třeba dávat pozor i na možnost předávkování vitamínu A. Slezina má dobrou výživnou hodnotu, ale snadno může způsobit vznik průjmu. Často používané a oblíbené hovězí nebo vepřové hrtany mohou být nebezpečné, pokud obsahují zbytky štítné žlázy. Jsou známé případy patologicky zvýšené funkce štítné žlázy v důsledku konzumace masa z hlavy a hrtanů. K vnitřnostem s průměrnou výživnou hodnotou patří hovězí předžaludky, vemena, žaludky a dělohy. Neprané předžaludky (dršťky) jsou současně zdrojem natrávených rostlinných zbytků. Vemeno má jako jedno z mála lépe vyrovnaný poměr vápníku a fosforu, mívá ale také vysoký obsah tuku a působí projímavě. Plíce mají nízkou výživnou hodnotu a do krmiva se přidávají hlavně pro zasycení. Celkové množství vnitřností by mělo tvořit asi 5 15 % z celkové krmné dávky. Kosti Kosti jsou diskutovanou a značně kontroverzní součástí krmné dávky. Zastánci komerčních krmiv i mnozí veterinární lékaři důrazně varují před jakýmkoliv podáváním kostí. Příznivci syrové stravy naopak považují kosti za nezbytnou součást krmné dávky pro psa. Tvrdí, že syrové kosti jsou bezpečné, protože se neštěpí v trávicím traktu, na rozdíl od tepelně upravených kostí, tj. vařených nebo pečených. Tohle je ale jen část pravdy. Syrová kost je měkčí, pružnější a její štěpiny jsou méně nebezpečné než u vařených kostí. Ale není pravda, že se syrové kosti neštěpí vůbec a že jsou zcela bezpečné. I ze syrových kostí mohou vznikat nebezpečné úlomky, které mohou za určitých okolností poškodit sliznici trávicího traktu nebo dokonce protrhnout jeho stěnu. Stejně tak může syrová kost ucpat trávicí trakt a způsobit jeho neprůchodnost. Ve skutečnosti není tak nebetyčný rozdíl v bezpečnosti syrových a vařených kostí, jak si někteří chovatelé představují. Pořád ale platí, že vařené (pečené) kosti do psí misky nepatří, pokud se nejedná o vyloženě měkké části, které lze rozdrtit i rukou. Syrové kosti je možné podávat, pokud se dodrží určitá bezpečnostní opatření. Kosti z mladých zvířat bývají měkčí a tedy méně rizikové. Nebezpečné mohou být kosti ze zvěřiny, králíků a starší drůbeže. Je třeba dávat pozor i na kosti malých rozměrů (např. obratle, drobné kůstky z vepřových nožiček), které pes může spolknout celé, a může dojít až k udušení nebo ucpání jícnu. Psům, kteří mají nánosy zubního kamene a problémy s dásněmi, by se neměly dávat tvrdé kosti na kousání v naději, že se tím tento stav zlepší. V důsledku narušeného upevnění zubů v dásních může snadno dojít k jejich vylomení nebo k ulomení části zubu. Nejbezpečnější variantou je podávání mletých kostí, které jsou i lépe stravitelné. Mají sice menší vliv na hygienu ústní dutiny, ale zase se zde eliminuje riziko poranění trávicího traktu nebo zubů. Mleté kosti jsou vhodné především pro velmi malé psy, starší psy, psy s onemocněním chrupu nebo takové, kteří mají sklony potravu hltat bez kousání. Ani mletých kostí se však nesmí dávat příliš velké množství, protože mohou snadno způsobit zácpu. Psi jsou před poraněním trávicího traktu úlomky kostí do jisté míry chráněni, ale tato ochrana není absolutní. Trávicí trakt masožravců má mohutně vyvinutou podslizniční svalovinu a při průchodu ostrého předmětu zde funguje tzv. jehlový reflex. Svalovina se prudce smrští, předmět otočí a zabrání jeho průniku skrz stěnu střeva či žaludku. Na tuto ochranu nelze ale spoléhat bezvýhradně, zvláště u psů, kteří nejsou na příjem kostí navyklí. Je známo, že u psů krmených výhradně komerčními krmivy, kteří vůbec nepřijdou do styku s kostmi, reflex postupně vyhasíná. Potom je nutné považovat krmení kostí za vysoce rizikové. U zvířat, kterým podávání kostí nečiní problémy, ale není třeba se jim zcela vyhýbat. Důležitý je zejména postupný návyk psa na příjem kostí. Při navykání je dobré začínat s menšími dávkami a s měkkými, jemnými kostmi, které je možné pro větší bezpečnost ze začátku potlouct paličkou. Nejlepší je krmit kosti hodně obalené masem nebo dohromady s dalšími složkami potravy, které umožní jejich bezpečnější průchod trávicím traktem. Kosti by se měly kombinovat s krmivy, která mají mírný projímavý účinek (např. vnitřnosti, vemeno). Velké kosti telecí nebo hovězí, eventuálně vepřové ze spolehlivého zdroje, mohou sloužit jako zdroj zábavy, posilují žvýkací svaly a přispívají k čištění chrupu. Není ale dobré nechat s nimi psa bez dozoru, majitel by měl psa s kostí sledovat a zavčas odebrat, pokud by hrozilo riziko spolknutí většího kusu. Příznivý vliv syrových kostí na zdraví zubů je v současné době uznáván i odbornou veřejností, podle názoru veterinárních asociací ve Velké Británii a Austrálii by měly být syrové masité kosti podávány psům minimálně třikrát týdně pro zachování zdraví ústní dutiny. Výživná hodnota samotných kostí (bez masa a pojiva) je poměrně nízká. Jejich hlavním přínosem je vysoký obsah minerálních látek, zejména vápníku a fosforu. Kost je tvořená z % anorganickými látkami a z % organickými látkami. Podíl anorganické složky se s věkem zvyšuje, proto jsou kosti mladých zvířat měkčí a pružnější, ze starších zvířat naopak tvrdší a křehčí. Anorganická složka obsahuje zejména sloučeniny vápníku a fosforu, většinu

11 z nich tvoří hydroxyapatit, sloučenina tří molekul fosforečnanu vápenatého a jedné molekuly hydroxidu vápenatého. Kromě hydroxyapatitu, který představuje % anorganické složky kosti, je zde obsažen i uhličitan vápenatý (asi 10 %), fosforečnan hořečnatý (1 %) a fluorid vápenatý (0,3 %). Organická složka je tvořena z 95 % kolagenem. Z dalších organických látek se zde nachází glykosaminoglykany, proteoglykany a glykoproteiny. Velké duté kosti obsahují kostní dřeň (tzv. morek). Ta má vysokou výživnou hodnotu a je tvořena převážně tukem a krevními buňkami. Kosti patří k orgánům, ve kterých se výrazně kumulují cizorodé toxické látky, s nimiž přijde zvíře během svého života do styku. Jedná se především o těžké kovy (olovo), radioaktivní látky (stroncium-90) a fluoridy. Větší riziko je u kostí starších zvířat a u zvířat pocházejících ze zamořených oblastí nebo konzumujících kontaminované krmivo a vodu. Poměr vápníku a fosforu v kostech je přibližně 2 : 1 ve prospěch vápníku, jsou tedy vhodným doplňkem k masu. Problém je ale v tom, zda pes dokáže vápník a fosfor obsažený v kostech skutečně využít. Jejich stravitelnost může kolísat v závislosti na druhu kostí i na schopnosti psa je zpracovat. Neexistuje žádná vědecká studie, která by jednoznačně stanovila využitelnost vápníku a fosforu z kostí. Proto není vždy dobré spoléhat na kosti jako na jediný zdroj vápníku, zejména v případech, kdy je jeho zvýšená potřeba (období růstu nebo kojení štěňat). Pro dospělého psa většinou stačí jako zdroj vápníku cca 10 % kostí (počítáno bez masa a kůže) z celkové hmotnosti krmné dávky, u rostoucích psů je to asi %, vždy je ale třeba zvážit i jejich využitelnost. Vhodnost podávaného množství kostí lze vyhodnotit na základě konzistence a barvy výkalů. Pokud mají výkaly psa bílou barvu nebo se v nich dokonce nachází úlomky nestrávených kostí, svědčí to o nadbytečném množství kostí nebo o jejich nízké stravitelnosti. U psů, kteří mají opakované problémy s trávením kostí, je třeba kosti zcela vysadit a nahradit je vhodným minerálním doplňkem s obsahem vápníku. Ryby Ryby se dělí podle původu na mořské a sladkovodní, podle obsahu tuku na tučné a bílé. Mezi tučné ryby se řadí sledi, makrely, tuňák, losos a pstruh, mezi bílé počítáme tresky, platýze a plotice. Rybí maso je lehce stravitelné, je výborným zdrojem esenciálních aminokyselin, vitamínů a důležitých mikroprvků. Tučné ryby obsahují vitamíny A a D, mořské ryby jsou dobrým zdrojem jódu. Rybí tuk poskytuje množství nenasycených mastných kyselin z řady omega 3, které působí příznivě na kůži a srst. Sladkovodní ryby je vhodnější tepelně upravit, protože mohou obsahovat některé parazity a také enzym thiaminázu, který rozkládá vitamín B1. Thiamináza je obsažená především v kaprovitých rybách, ale byla zjištěna i v některých mořských rybách (makrely, sledi). Thiaminázu neobsahují lososovité ryby (losos, pstruh) a tresky, ale i některé dravé sladkovodní ryby (štika). Účinek thiaminázy (deficit vitamínu B1) se projeví až při konzumaci většího množství ryb, pokud se dávají syrové ryby jen příležitostně, není potřeba se ho obávat. Ryby je nutné zbavit dlouhých a ostrých kostí, drobné a jemné kosti psům obvykle nevadí. Ryby podávané s kostmi obsahují vyvážený poměr vápníku a fosforu. I když jsou ryby velmi dobrým zdrojem řady cenných látek, neměly by se podávat příliš často. Rozhodně nelze doporučit dlouhodobé krmení výhradně rybami, protože bývají v dnešní době často kontaminované těžkými kovy, především rtutí, různými pesticidy a dalšími toxickými látkami. Z tohoto důvodu je vhodné zařazovat je do krmné dávky maximálně dvakrát do týdne. Vejce Vejce jsou dobrým zdrojem železa, bílkovin, riboflavinu (vitamín B2), kyseliny listové, vitamínu B12 a vitamínů A a D. Žloutek obsahuje velké množství tuku a vitamíny A a D, bílek je bohatý zejména na bílkoviny. Vaječná bílkovina má velmi vysokou biologickou hodnotu. Vaječná skořápka je přírodním zdrojem vápníku (obsahuje % vápníku) a na rozdíl od kostí neobsahuje fosfor. Před použitím je vhodné ji tepelně upravit (např. vysušením v troubě), kvůli likvidaci patogenních bakterií (salmonel), a jemně rozemlet na prášek. Pokud se podává skořápka celá nebo v hrubších kouscích, může poranit trávicí trakt a vápník z ní je špatně využitelný. Syrový bílek obsahuje avidin, látku, která brání využití biotinu (vitamín H). Problém se ovšem projeví až při konzumaci většího množství syrových vajec. Syrový bílek je ale také poměrně špatně stravitelný, proto je vhodnější ho povařit. Žloutek je možné dávat syrový i vařený. Mléčné výrobky Mléčné výrobky jsou zdrojem kvalitních bílkovin, tuku, sacharidů, vápníku, fosforu, některých stopových prvků, vitamínu A a vitamínů skupiny B, jsou však chudé na železo a vitamín D. Mléko a mléčné výrobky obsahují mléčný cukr, laktózu. Psi ji nedokáží dobře trávit a u některých může způsobovat průjem (intolerance laktózy). Mléko tedy můžeme podávat pouze zvířatům, která ho dobře snáší. Při dobrém zastoupení jiných zdrojů bílkovin a vápníku v krmivu ale v podstatě neexistuje důvod k podávání mléka u dospělých zvířat. Dobrým zdrojem mléčných bílkovin je tvaroh, který na rozdíl od mléka neobsahuje laktózu. Má ale současně i nižší zastoupení vápníku a vyšší podíl fosforu (v poměru 1 : 2 až 3), proto jej rozhodně nelze považovat za dobrý zdroj vápníku. Podobné

12 vlastnosti jako tvaroh mají i čerstvé sýry (např. cottage). Příznivější poměr vápníku a fosforu mají tvrdé sýry, u kterých je ale nutné dávat pozor na vyšší obsah soli. Tavené sýry nejsou vhodné, protože často obsahují fosforečné tavící soli. Vhodným krmivem mohou být jogurty a další zakysané mléčné výrobky, kde je většina laktózy zkvašená. Obiloviny Příznivci syrových diet použití obilovin ve výživě psů buď zcela zavrhují, nebo je připouští jen ve velmi malém množstvím s odůvodněním, že obiloviny jsou pro psa nepřirozené a nejsou součástí potravy vlků ani jiných divokých psovitých šelem. Použití obilovin v krmné dávce u psa ale není nic nevhodného ani nepřirozeného. Psi konzumovali obiloviny v různých formách po celou dobu svého soužití s člověkem, od počátků prvních zemědělců. Hlavní problém je v tom, že většina suchých komerčních krmiv, kterými se psi krmí v současné době, obsahuje obiloviny jako svou hlavní složku. Navíc v nich převládají druhy obilovin, které jsou z hlediska výživy pro psa nejméně vhodné, tedy pšenice a kukuřice, a to většinou ne v podobě celých zrn, ale převážně v podobě odpadů z jejich zpracování pro lidský konzum. Obiloviny v této podobě a množství zdraví psů příliš neprospívají, ale pokud se použijí kvalitní celozrnné obiloviny ve vhodné dávce, mohou být pro psa i prospěšné. Obiloviny poskytují škrob jako zdroj energie, dále vlákninu pro správnou funkci trávicího traktu a také vitamíny skupiny B. Navzdory mylným představám některých skalních příznivců přirozené stravy tráví většina zdravých psů obiloviny velmi dobře, musí být ale tepelně upravené. Negativní vlastností obilovin je, že jejich bílkoviny (gluteny) mají nízkou biologickou hodnotu a mohou vyvolávat potravní alergie. Nejčastěji se vyskytují alergie na pšeničný lepek, ale jsou známé i případy alergií na kukuřičnou nebo rýžovou bílkovinu. U psů trpících alergií je třeba tyto obiloviny vysadit, vhodnou alternativou zdroje škrobu pro ně mohou být brambory, sladké brambory nebo tzv. nepravé obiloviny, jako je pohanka, amarant nebo quinoa. Některé druhy obilovin mají významné dietetické působení. Vařená bílá rýže se pro svou vysokou stravitelnost používá při průjmových onemocněních, není však vhodnou přílohou pro diabetiky, protože má vysoký glykemický index. Vařené nebo spařené ovesné vločky mají díky vysokému obsahu slizovitých látek (mukopolysacharidů) ochranný vliv na sliznici trávicího traktu a mírně projímavý účinek Proto jsou prospěšné při zácpách, nehodí se ale při akutních průjmech. Vzhledem k tomu, že obiloviny jsou nositelem energie, mohou se dávat ve vyšším poměru u hubených nebo více zatěžovaných psů, u psů se sklony k obezitě by se měl jejich podíl snížit nebo je zcela vypustit a nahradit zeleninou. Podíl obilovin v celkové krmné dávce by neměl být příliš vysoký, asi do 30 % z celkového množství. Nikdy by neměly překročit 50 %, i když v řadě komerčních krmiv bývá jejich podíl ještě mnohem vyšší. Zelenina Zelenina se může psům dávat v syrovém i vařeném stavu. Syrová zelenina má význam jako zdroj vlákniny a některých vitamínů, zde je ale otázkou jejich využitelnost. Působí příznivě na udržování střevní peristaltiky a je sytící složkou krmné dávky. Kvůli dobré stravitelnosti musí být vždy dobře rozmělněná (postrouhaná, rozmixovaná). Syrovou kusovou zeleninu pes netráví nebo jen velmi špatně. Vařením zeleniny se ničí nebo ztrácí ve vodě především některé vitamíny skupiny B a vitamín C. Na druhou stranu ale vaření zvyšuje stravitelnost všech rostlinných produktů. Brambory se musí povařit vždy, syrové jsou ke krmení nevhodné, protože mohou obsahovat toxický alkaloid solanin. Kromě toho je také syrový bramborový škrob prakticky nestravitelný. Zelenina různého druhu by měla představovat asi % z celkové dávky, tj. ¼ až ⅓. Ve větším množství snižuje stravitelnost živin a tím i výživnou hodnotu celé dávky. Z jednotlivých druhů zeleniny je velmi vhodná mrkev, která se může dávat vařená i syrová. Vařenou mrkev je možné s úspěchem použít také při průjmu. Z dalších druhů kořenové zeleniny je vhodná červená řepa, o něco méně celer a petržel. Mrkev a červená řepa obsahují hodně β-karotenu, cukry a rozpustnou vlákninu pektiny. Jsou bohatým zdrojem draslíku, rizikem bývá ale vyšší obsah dusičnanů. Celer a petržel obsahují éterické oleje, jsou výrazně aromatické a působí močopudně. Jsou zdrojem draslíku, vápníku a vitamínu E. Dále se mohou podávat i různé druhy listové zeleniny (salát, špenát, mangold, čínské zelí). Listová zelenina je zdrojem kyseliny listové, β-karotenu, draslíku a hořčíku. Špenát, mangold a rebarbora obsahují šťavelany (oxaláty), které brání využití vápníku a představují rizikový faktor pro vznik močových kamenů. Proto by se tyto druhy zeleniny měly u psů používat jen omezeně. Méně vhodná je také zelenina z čeledi brukvovitých - zelí, kapusta, kedluben, květák, brokolice, protože mají nadýmavé účinky a obsahují některé rizikové látky (glukosinoláty, hemolytické aminokyseliny). Nepříznivé působení brukvovitých se dá zmírnit jejich povařením. Z dalších druhů se mohou dávat pouze příležitostně a v malém množství zralá rajčata nebo papriky. Nezralá rajčata jsou nebezpečná, protože obsahují toxický alkaloid tomatin. Vhodné jsou naopak okurky, cukety nebo dýně, které mají výrazný alkalizující účinek a jsou bohatým zdrojem draslíku a hořčíku. V dýňových jádrech je navíc obsažené velké množství zinku. Často se vedou diskuse o vhodnosti brambor pro psy. Syrové brambory jsou nevhodné, ale vařené je možné použít jako součást rostlinné přílohy. Vařené brambory jsou především zdrojem škrobu, který může zčásti nahradit obilný škrob, jejich energetická hodnota je však oproti obilovinám asi poloviční. Psi tráví nejlépe škrob z čerstvě uvařených brambor, ve vychladlých bramborách jeho stravitelnost klesá. Není ale pravda, že psi nedokáží brambory trávit vůbec. To platí pouze o syrových bramborách, ne o vařených. Nikdy by se neměly psům dávat brambory nahnilé

13 nebo namrzlé, protože v těch bývá obsah solaninu nejvyšší. Při vaření solanin přechází do vody, proto by se měla voda z brambor vždy vylít. Brambory jsou velmi dobrým zdrojem draslíku (především vařené ve slupce) a mají nízký obsah fosforu, proto jsou vhodné i jako příloha do ledvinových diet. Doplňková krmiva Na doplnění se do domácích dávek přidávají zdroje vitamínů, minerálních látek, mastných kyselin a dalších esenciálních živin, které chybí v základních surovinách. Doplněk by měl být zvolený tak, aby svým složením optimálně doplňoval chybějící látky v konkrétní dávce a aby přitom jeho podávání nevedlo k předávkování nebo k výrazné dysbalanci některých látek. Rozhodně bychom se měli vyvarovat neuváženého přidávání těchto doplňků ve velkém množství, protože nadbytek je stejně škodlivý nebo ještě škodlivější než nedostatek. Na druhou stranu se nevyplatí jejich přidávání podceňovat, protože ani při dostatečně pestré stravě nemusí být v základních surovinách obsažené vše, co pes potřebuje. V mase hospodářských zvířat, která jsou šlechtěná na rychlý růst a porážená v poměrně nízkém věku, je často zastoupení těchto důležitých látek nižší než je jejich potřeba. Stejně to platí i pro rychlenou zeleninu z obchodů. Navíc je dostupnost vitamínů ze zeleniny a různých semen pro psa poměrně nízká. Dnes je možné vybrat si z celé škály různých minerálně-vitamínových doplňků, které se od sebe liší svým složením, kvalitou i využitelností obsažených živin. Obecně se dá doporučit vybrat kvalitní doplněk, který obsahuje základní vitamíny a minerální látky (hořčík, měď, zinek, železo, jód, selen), a ten podávat zhruba 2x týdně. Při dávkování je třeba dodržovat doporučení výrobce a nepřekračovat předepsané množství. Tímto postupem lze zajistit přísun potřebných vitamínů a minerálů bez rizika předávkování. Vždy je třeba pamatovat na to, že stopové prvky jsou ve vyšších dávkách toxické a také nadbytek některých vitamínů (především A a D) je škodlivý. Dodávání vápníku a fosforu záleží na množství podávaných kostí, pokud se dávají v dostatečném množství, není u dospělých psů většinou potřeba. Rostoucí psi a feny v období březosti a laktace jsou náročnější a jejich minerální výživu je vždy lepší konzultovat s odborníkem. Zdrojem sodíku je kuchyňská sůl, u dospělých psů ale většinou stačí pokrýt jejich potřebu sodík obsažený v mase a dalších živočišných produktech. U rostoucích psů je občas vhodné malé množství soli přidat, pokud pes nedostává nic, co už sůl obsahuje. K oblíbeným doplňkům, které jsou v domácích dávkách často používané, patří sušené pivovarské kvasnice a mořské i sladkovodní řasy. Pivovarské kvasnice obsahují usmrcené kvasinky působící při kvašení piva. Jsou výborným zdrojem vitamínů skupiny B a kvalitních bílkovin. Nevýhodou kvasnic je jejich nahořklá chuť, proto je někteří psi neradi přijímají a musí si na jejich příjem postupně navyknout. Čerstvé kvasnice (např. pekařské) není vhodné podávat vůbec, protože mohou vyvolat nadýmání a trávicí problémy. Řasy jsou bohatým přírodním zdrojem vitamínů a stopových prvků. Pokud se podávají, je třeba vysadit multivitamínový doplněk, aby nedošlo k předávkování některých složek. Jejich nevýhodou je, že většinou nemají přesně stanovený obsah jednotlivých minerálních látek a vitamínů. Některé mohou mít příliš vysoký obsah jódu a mohou být také kontaminovány těžkými kovy. Proto by se neměly dávat trvale, ale spíš jako příležitostný doplněk. Dalším často používaným doplňkem jsou rybí oleje (např. lososový), které jsou bohatým zdrojem omega 3 mastných kyselin. Při výběru rybího oleje je třeba dávat pozor na obsah vitamínu D, aby nedošlo k jeho předávkování. Na vitamín D je bohatý především rybí tuk prodávaný v lékárnách (olej z jater tresky). Rizikem rybích olejů může být také kontaminace cizorodými toxickými látkami (těžké kovy, polychlorované bifenyly, apod.), některé z nich mohu ovlivňovat činnost štítné žlázy. Proto je vhodnější používat oleje určené pro lidský konzum, které bývají na obsah těchto látek kontrolované. Nevhodná krmiva Zcela nevhodné jsou pro psy veškeré potraviny obsahující kakao. V kakau se nachází theobromin, který je pro masožravce toxický. Vyvolává zejména poškození ledvin a při vyšších dávkách může způsobit úhyn v důsledku srdečního a respiračního selhání. Toxicita závisí na podílu kakaa, čokoláda na vaření je asi 10x více toxická než mléčná čokoláda. Cibule a česnek obsahují N-propyldisulfid a alylpropylsulfid, které způsobují hemolytickou anémii. Existují vědecké studie, které potvrzují, že cibule skutečně může u psů tento problém vyvolat. Je proto zcela nevhodná ke krmení, a to jak syrová tak i vařená. Česnek je v malém množství méně škodlivý, někdy bývá dokonce doporučován zastánci přírodní výživy pro své příznivé účinky na zdraví. Tyto účinky ale nebyly jednoznačně potvrzeny a v současné době se jeho podávání považuje za rizikové. K dalším rizikovým složkám potravy patří hrozny a rozinky, chmel a makadamové ořechy. Hrozny a rozinky obsahují dosud neznámý toxin, který může poškodit ledviny. Ve chmelu je obsažená látka způsobující dušnost, zrychlení srdeční činnosti, zvýšení teploty, záchvaty a úhyn. V makadamových oříšcích se nachází toxin, který může poškodit trávicí a nervový systém a svaly.

14 Pro psy je nebezpečné také umělé sladidlo xylitol, které bývá součástí různých cukrovinek, bonbónů a žvýkaček. Stimuluje slinivku, která do krve vyloučí velké množství hormonu inzulínu, což vyvolá prudký pokles koncentrace krevního cukru. Otrava nastupuje v průběhu několika málo minut za příznaků slabosti, poruch koordinace, někdy i křečí. Z ovoce je prokazatelně nebezpečné avokádo, u ostatních druhů mohou být nebezpečné nezralé plody, které obsahují velké množství kyselin. U některých druhů (meruňky, broskve, třešně, hrušky aj.) je vysoký obsah jednoduchých cukrů, které v trávicím traktu kvasí a působí nadýmání a průjem. Nevhodné jsou také všechny kořeněné a solené potraviny. Ty mohou způsobit trávicí potíže, onemocnění jater a ledvin, záněty análních váčků nebo zhoršení kvality srsti.