Obsah. Pfiedmluva Bota ve vesnickém rybníku Pátrání po stopách v âesku a Rakousku

Transkript

1 Obsah Pfiedmluva Bota ve vesnickém rybníku Pátrání po stopách v âesku a Rakousku V roli vojáka Willi Witte: Najednou sedûl v hledi ti táborového divadla Göring Dlouhé putování zpátky domû Günter Dullni: Tisíc kilometrû poraïenou zemí Zajat na mostû u Remagenu Peter Hatzsch: Jako otrok v rostovském uhelném revíru Sound svobodného svûta Karl-Heinz Gülland: Zajetí a dolce vita na jaderském pobfieïí Ani jeden v stfiel za vûdce a za vlast Berthold Meier: Pfiímá nepolitická cesta Kainovo znamení na nadloktí Günter Lucks: Svody ideologií 3

2 Den, kdy odumfiel smích Gottfried Heinrich: Muãen Ameriãany Se smrtí v zádech Heinz Schütze: PfieÏil tábor v apatickém bdûní Poslední rekruti Waffen-SS Dvû runy a strach, kter nikdy neochabl Setkání v Lipsku Podûkování

3 Pfiedmluva PODLE DEFINICE UNICEF, organizace Terre des Hommes a agentury Amnesty International jsou dûtsk mi vojáky v ichni bojovníci a jejich pomocníci mlad í 18 let. Nûmecko nasadilo za druhé svûtové války, zvlá È na jejím konci, do bojû dûtské vojáky masivnû. Ve vojensky bezv chodné situaci nacistické vedení neváhalo obûtovat na bitevním poli mládeï a tím budoucnost Nûmecka. Nûmeck publicista Günter Gaus (a ne b val kancléfi Helmut Kohl, kter v jiné souvislosti pfiebírá jeho my lenky) prosadil pfied ãasem v stiïn pojem milost pozdního zrození. Tím popsal tûstí své generace, roãníku 1929, Ïe se narodila pozdû na to, aby jí ve sluïbách nacistick ch vládcû pustila Ïilou válka. Pfiitom se pfiehlíïí, Ïe takové milosti se dostalo jen ãásti této generace. Podle odhadu padlo jen v posledních t dnech války v boji na mladistv ch ve vûku 15 aï 17 let, ktefií se narodili v letech 1927 aï Povolávací rozkaz obdrïeli pfieváïnû v období od podzimu 1944 do konce války v kvûtnu Militarizace nejmlad ích zaãala v nacistickém Nûmecku dfiíve, ale na smrtící váïnosti nabyla pro mládeï teprve po poráïce u Stalingradu na poãátku roku 1943 a vyhlá ení totální války. AÏ chlapcû roãníkû 1926 a 1927 tehdy patnácti a estnáctilet ch, k nimï zakrátko pfiibyl roãník 1928 bylo nasazeno jako pomocníci vojenského letectva a ná- 5

4 mofinictva, a to podle pûvodní ideje í ského ministerstva vojenského letectva z roku Pfiedev ím mûli jako pomocníci luftwaffe chránit nûmecká mûsta pfied nálety SpojencÛ, protoïe muïû slouïících u protiletadlové obrany bylo tfieba na frontû. koláky a zároveà ãásteãnû dûlostfielce nasazovali pfieváïnû v bezprostfiedním okolí jejich kol a domovû, jen men í poãet ubytovali v kasárnách, vût ina mohla bydlet doma. Nebyli ostatnû vojáky zavázan mi pfiísahou, nosili ale uniformy. Brzy se v ak budovaly regulérní útvary mladistv ch bojovníkû. Podle zámûru fií ského vedoucího mládeïe Artura Axmanna, kter chtûl vûdci vûnovat k narozeninám vojenskou jednotku Hitlerovy mládeïe, byla v roce 1943 vytvofiena obrnûná divize Hitlerjugend. Z jin ch studnic pocházel plán na sestavení divize SS v hradnû z mladistv ch; tato my lenka gruppenführera SS Gottloba Bergera vyloïenû nadchla jeho éfa, fií ského vedoucího SS Heinricha Himmlera. Pfiitom Himmler o fyzickém a psychickém stavu a motivaci nûmecké mládeïe nemûl valné mínûní. V interním pfiípisu éfovi fií ské kanceláfie Martinu Bormannovi si Himmler stûïuje na tûlesnou kondici mládeïe, jeï je v prûmûru hor í neï pfied válkou. Himmler: Nezb vá neï z tûlesné a rasové elity pfiedem vylouãit z verbování do armády ne nepodstatné procento (40 procent). Navíc tuto generaci, aãkoli vyrûstala za nacionálního socialismu a byla jím celospoleãensky indoktrinována, bylo obtíïné zverbovat. Himmler si stûïoval na patn postoj k duchu doby. Patrn je zejména vliv rodného domu, církve a tak dále Proto se znovu a znovu stává, Ïe odvedenci pláãou, kdeïto ti druzí, uznaní za neschopné váleãné sluïby, se radují. Ty, ktefií se v roce 1943 z estnáctilet ch aï osmnácti- 6

5 let ch Hitlerov ch chlapcû stali mládeïnickou armádou, nejdfiív vyslali do Belgie a pozdûji pfiejmenovali na 12. obrnûnou divizi SS Hitlerjugend. V ãervnu 1944 divizi pfiedisponovali do Caen v Normandii, kde podstoupila kfiest ohnûm. Babydivize, jak ji nazvali Spojenci, utrpûla v krátkém ãase enormní ztráty, kolem mrtv ch. KdyÏ na podzim 1944 v bojích ustupovala na území í e, poãetní stav klesl uï na polovinu. Podle historika Petera Lieba to byl nejsilnûji nacionálnû socialisticky indoktrinovan svazek ozbrojen ch sil. Po tûïk ch ztrátách roku 1944 vystupàovalo nacistické vedení snahu získat roãník 1928, tedy estnáctileté, pro sluïbu ve Waffen-SS a wehrmachtu (ozbrojené síly nacistického Nûmecka) stále je tû na základû dobrovolnosti. Vyvíjelo ov em na mladíky obrovsk tlak, funkcionáfii Národnû socialistické nûmecké dûlnické strany (Nationalsozialistische Deutsche Arbeitspartei, NSDAP), dûstojníci wehrmachtu a SS (Schutzstaffel, takzvané Ochranné jednotky, nacistická bezpeãnostní a vojenská organizace) soustavnû vystupovali pfied mladistv mi. Zãásti v bizarních kulisách, jak líãí Adolf Roos z dolnofranckého Esselbachu. Psal se ãerven 1944, kdyï naverbovali patnáctiletého klouãka v tûlocviãnû mûsteãka Marktheidenfeld, kde visel obrovsk transparent s nápisem: Stalina pfiipravíme o rozum teì pfiichází roãník dvacet osm! AÈ uï díky takov m nejapn m heslûm nebo zv enému pfiímému verbífiskému tlaku, podafiilo se nacistickému vedení do podzimu 1944 získat k váleãné sluïbû 70 procent chlapcû roãníku srpna 1944 následoval HitlerÛv v nos o vytváfiení Volkssturmu, nacistické domobrany, a to uï nikoli na principu dobrovolnosti. Nyní se estnáctiletí, mladiství roãníku 1928, rázem stali poslední rezervou krve, jak se uvádí v jednom pfiípisu stranického ústfiedí. Z tohoto 7

6 roãníku mûly Waffen-SS a wehrmacht získat do konce bfiezna na bojovníkû. Hitler prohlásil 8. fiíjna 1944: MládeÏ na eho nacionálnû socialistického hnutí na frontû a ve vlasti splní, co od ní národ oãekává. Váleãní dobrovolníci v divizích,hitlerjugend,,großdeutschland, v divizích národních granátníkû a právû tak jednotliví bojovníci ve v ech sloïkách wehrmachtu prokázali vûrnost, tvrdost a neochvûjnou vûli po vítûzství ãiny V roce 1945, s hrûzn m koncem pfied oãima, postoupilo nacistické vedení je tû o krok dál. Teprve ãtrnácti- a patnáctileté zafiazovali do bojov ch oddílû pfii Hitlerjugend a komand protitankové obrany. V apelu fií ského vedoucího mládeïe Artura Axmanna se uvádí: Vím, Ïe roãník 1929 nezaostane za roãníkem 1928 v odhodlání bojovat za svobodu a Èastnou budoucnost. Nepfiítel vtáhl do vlasti a bezprostfiednû ohroïuje na e Ïivoty. Dfiív neï nás zniãí nebo zotroãí, chceme hou- Ïevnatû a neústupnû bojovat aï do koneãného vítûzství. U pfiíleïitosti pfiijímání roãníku 1935 do Hitlerjugend oznámil Axmann 26. bfiezna 1945: Smysl leto ního závazku spoãívá v tom, Ïe mládeï Adolfa Hitlera se musí stát jádrem národního odporu. Tato vyhlazovací válka se vymyká mû Èáck m mefiítkûm V dûsledku tohoto ílenství z let 1939 aï 1945 se víc neï jeden a pûl milonu mlad ch NûmcÛ roãníkû 1920 aï 1929 nedoïilo ani 19. roku a padlo na váleãném poli. V této knize líãí osm postiïen ch to, co proïili jako bojovníci Hitlerovy zapomenuté dûtské armády, v zajetí a pováleãné dobû. Je to poslední je tû Ïijící a nadlouho zapomenutá generace úãastníkû války, zam lená jako potrava pro dûla a doplnûní Waffen-SS, která nyní prolomila mlãení. 8

7 Pozoruhodné je, Ïe právû tato generace, vydaná jako poslední rezerva krve napospas zániku nacistické í- e roãníky 1928 a 1929 se pozdûji stala rozhodujícím nositelem nûmeckého pováleãného ducha. Walter Kempowski, Heiner Müller, Christa Wolfová, Günter Gaus, Karlheinz Böhm, Hardy Krüger, Oswalt Kolle, herec Harald Juhnke, teologická ikona Dorothee Sölleová a v ir- ím smyslu literáti Günter Grass a Martin Walser (oba roãník 1927) ti v ichni a mnozí dal í patfií k oné ztracené generaci. A zásadnû utváfieli pováleãné Nûmecko, osvobozené od stra livé nacistické ideologie. 9

8 Bota ve vesnickém rybníku Pátrání po stopách v âesku a Rakousku Existuje region, kter v alpské Rakouské republice pûsobí banálnû rovinatû jako deska obfiího stolu. Dolnorakousk Weinviertel, níïina v severov chodním v bûïku zemû s mûlk mi dolinami formovan mi fiekami Dyje, Morava a Dunaj, se podobá vzdálen m, bezles m a nízko poloïen m úrodn m rovinám v okolí Magdeburku nebo v severozápadním Sasku. Region vdûãí za svûj název skuteãnosti, Ïe se zde, ve stfiední Evropû, nachází velká vinafiská oblast. Ménû známé je, Ïe pod vrstvou Ïivné pûdy se skr vá velké nalezi tû ropy, která se tam tûïí uï od první poloviny minulého století. Kout mezi tfiemi zemûmi âeskem, Slovenskem a Rakouskem je z hlediska dopravy, zpracovatelsk ch v robních kapacit a turistického ruchu dosud jen málo vyhledávan m regionem na periferii EU. V 70. letech, ve stínu Ïelezné opony, byl snad nejodlehlej ím koutem svobodného svûta. Pfiímo nad sklípkov mi uliãkami na okraji pohraniãní obce Katzelsdorf zaãínal v chodní blok signalizoval to ostnat drát, v noci osvûtlené pruhy ornice a vysoké dfievûné stráïní vûïe, zaji Èující neprostupnost státní hranice tehdej ího komunistického âeskoslovenska. Sklípkov mi uliãkami se ve vesnicích Weinviertelu naz vají cesty, jeï spojují podzemní vinné sklepy ty povaïují lidé odjinud za normální obytné 11

9 domy, i kdyï mal mi okny vedle dfievûn ch vrat pfiipomínají spí garáïe. Pro Gerharda Hofmeistera, kter zde vyrûstal, za Katzelsdorfem doãista konãil svût. Zemû za ostnat mi dráty mu pfiipadala vzdálená a nedostupná jako Mûsíc. Obãas ro Èáci vyhodili pfies Ïeleznou oponu nepotfiebné vûci pár star ch bot, potrhan fotbalov míã nebo ãepici kluka, kter ostatní neustále tval. Pfied takov mi legráckami dospûlí vesniãané varovali, neboè za hranicemi vládla neznámá, nepfiíznivû naklonûná a zcela jistû nevypoãitatelná moc, kterou rodiãe vnímali se strachem a respektem zároveà. Dûti rozhodnû musely poãítat s tím, Ïe vûci, které hodí pfies hraniãní plot, nenávratnû zmizí a jejich pozemská existence de facto konãí. Tu a tam se kluci odváïili pohlédnout do cizího svûta, pozorovali dalekohledem na stráïních vûïích ãeské vojáky, jen o málo star í neï oni sami. Nebo ãeské zemûdûlce, ktefií na zastarale vyhlíïejících traktorech obdûlávali pole. Za zkou ku odvahy se povaïovalo popobûhnout pár krokû za hraniãní kûl ve smûru k plotu a rychle zase zpátky. Jednoho pûkného kvûtnového dne roku 1980 pozoroval tehdy dvanáctilet Gerhard se sv m o pûldruhého roku mlad ím bratrem Michaelem dûlníky pfii hloubení kaluïiny, záchytného rybníka pro kaïdoroãní v lov. KaluÏinu, vesnick rybník velikosti fotbalového hfii tû, od jiného právû tak jako fotbalové hfii tû velkého vesnického rybníka oddûluje jen úzká hrázka. Pfii kaïdoroãním podzimním v lovu se hrázka prokopne, voda se prostû vypustí do kaluïiny a ryby se dají sklízet podbûráky. V pracovní pfiestávce o poledni si dûti hrály v nestfie- Ïeném vyhloubeném prostoru a v blátivém podloïí narazili na ãernou botu, podobnou hrubé pracovní obuvi. 12

10 Místo na hospodáfiské budovû v Altlichtenwarthu, zasaïené stfielou: Gerhard Hofmeister na stopû posledních váleãn ch t dnû Její piãka ãouhala ze zemû. Zmocnila se jich zvûdavost, kdo v takovém vûku nesní o pokladech, neobjasnûn ch zloãinech, tajn ch skr ích lupiãû? KdyÏ zatáhli za piãku boty, zamrazilo je, neboè spatfiili kosti prstû nohy. Hrabali dál a na li druhou botu. Pfii pokusu ji vytáhnout ze zemû objevili mohutnou kost, trãela z boty, obalená zpráchnivûl mi, pinav mi ed mi cáry látky. Nebylo tfieba bujné fantazie, aby pochopili, Ïe jde o lidské ostatky. KdyÏ Michael odkryl lebeãní klenbu, bratfii nepochybovali, Ïe v zemi leïel mrtv ãlovûk. Gerhard Hofmeister si byl okamïitû jist, Ïe kápli na stopu zloãinu. Ve fantazii uï vidûl budoucí novinov titulek: VraÏda v Katzelsdorfu. Dûti na ly v bezprostfiedním okolí tûlesn ch pozûstatkû pinavé, leã nepo kozené plnicí pero, stfiíbrnou minci v hodnotû pûti fií sk ch 13

11 marek z roku 1940 s vyobrazením posádkového kostela v Postupimi. Dále zrezivûlou foukací harmoniku a plechovou identifikaãní známku. Tehdy devítiletá Hedwiga Kreuzwegerová, která tudy projíïdûla na kole, si vzpomíná, Ïe spatfiila lebku a z ãelisti trãel zlat zub. Zalarmovali stavební dûlníky. Ihned se pfieru ilo bagrování. Dûti neprodlenû odvedli od vyhloubeného prostoru. Katzelsdorf, obec ve stínu Ïelezné opony a na periferii svobodného svûta, se stal tématem dne. A star- í obyvatelé Katzelsdorfu se postupnû vraceli ke vzpomínkám na dobu, o níï se pfiedtím málo nebo vûbec nemluvilo. Stopy, na nûï kluci narazili, vedly pfies 35 let do posledních dnû druhé svûtové války. NeboÈ poklidné Dolní Rakousy, které aï do dubna 1945 v mrtvém koutû velkou evropskou tragédii pfiestály relativnû bez úhony, se tehdy staly na dva t dny dûji tûm urputného boje v agónii zanikající tfietí fií e. V tenatech hrûzy a zvûdavosti zaãal Gerhard Hofmeister pátrat. NeboÈ to, ãeho se sv m nálezem dotkl, bylo nesrovnatelné s nudn m prtáním historick ch letopoãtû v hodinách dûjepisu na základní kole. To byly dûjiny oïivené pfiíbûhy, osudy a tragédiemi. Oãití svûdkové mu vyprávûli, Ïe mladého muïe, jehoï kosti chlapci nali, v dubnu 1945, tedy krátce pfied koncem války, v Katzelsdorfu zastfielili. Jak kluci usoudili podle stavu lebky, usmrtil ho jedin zásah do ãela. Tehdy zufiily v regionu prudké boje s Rudou armádou, které se rychlostí ohnivé boufie pfievalily pfies hranice se Slovenskem do jihov chodní v spy Dolních Rakous. Îivot mladého Nûmce nezmafiili sovût tí vojáci. Zastfielili ho spolu s jeho dvûma dal ími kamarády sami Nûmci, protoïe ti tfii vidûli na vlastní oãi nesmyslnost války a uposlechli svûj vnitfiní hlas. ZatouÏili po domovû a dolehlo na nû vyãerpání z války. Pro poslední fa- 14

12 natiky v Hitlerovû armádû se tito muïi stali dezertéry. Dnes Gerhard Hofmeister ví, Ïe mlad Nûmec, jehoï identifikaãní známku na li na krku, se jmenoval Reinhold Götze a pocházel z DráÏìan. Navzdory rozdûlené Evropû navázal Hofmeister spojení s vdovou, Ïijící v tehdej í Nûmecké demokratické republice. Starou paní, dávno znovu provdanou, dojalo, Ïe se koneãnû dovûdûla o osudu svého nûkdej ího Ïivotního partnera, povaïovaného za nezvûstného. Teprve pfied nedávnem Gerhard Hofmeister zjistil, Ïe dal í voják zastfielen ve vesnici se jmenoval Albrecht Manys a v den popravy mu bylo 18 let. Katzelsdorf poãátkem dubna V Dolních Rakousích stále je tû panoval klid. Jen z dálky, ze Západních Karpat, které na v chodním obzoru lemují slovenské vnitrozemí, se oz valo temné dunûní, podobné hromobití. S kaïd m dnem dunûní zesilovalo, pfiíleïitostnû na hodiny nebo celé dny utichalo, naãeï se o to mohutnûji rozeznûlo a oznamovalo tím, Ïe nastává nevyhnuteln konec tisícileté fií e. Válka mûla trvat uï jen mûsíc. 7. dubna sovûtské vojsko u Hohenau, v souãasnosti pfiímo na ãesko-slovensko-rakouském trojmezí, pfiekonalo hranici. O t den pozdûji Hohenau padlo. Sovût tí stratégové triumfovali, neboè pfied nimi se rozkládal na hory a lesy chud Weinviertel a Ïádné pfiírodní pfiekáïky nebránily v cestû na VídeÀ, Prahu a PlzeÀ. ZároveÀ pro obránce vystal naprosto nefie iteln úkol ãelit v této nezalesnûné a rovinaté krajinû drtivému sovûtskému válcování. Nastal ãas, aby hlavní úder sovûtské armády ve stfiední Evropû soustfiedûnû smûfioval od Odry na Berlín. Tady v Dolních Rakousích, vedlej ím válãi - ti, vysílaly uï naprosto zdecimované nûmecké a spfiíznûné útvary do bitev také dûtské vojáky, patnácti- aï estnáctileté chlapce, které rychlokursy v moravsk ch 15

13 lázních Luhaãovice vycviãily v abecedû váleãného fiemesla ve stfielbû, plíïení, bûhu. To z nich ale zdaleka nedûlalo plnohodnotné vojáky. Pfiesto tyto kluky troufale zaãleàovali do Waffen-SS jako souãást Bojové skupiny âechy a Morava divize pancéfiov ch granátníkû SS Hitlerjugend. Kdysi Waffen-SS pfiedcházela povûst Hitlerovy vojenské elity nyní a uï dávno pfied rokem 1945 se staly jímkou pomocn ch vojákû, dospívajících chlapcû a cizozemsk ch pfiebûhlíkû. V onûch dubnov ch dnech roku 1945, v prvních tepl ch dnech po zimû, která v Dolních Rakousích b vá ãasto krutá, mrazivá a dlouhá, si hrála tehdy desetiletá Anni, Anna Hofmeisterová, s kamarádkou u silnice. Îertovala s vojáky jen o pár let star ími neï ona, ktefií uï nûkolik dní opakovanû táhli do vesnice a z vesnice. Vojáci se chovali pfiátelsky, mluvili cizím nûmeck m dialektem, napfiíklad sask m, ten dûtem pfiipadal legraãní. Chlapci v pfiíli velk ch uniformách se posilovali z bohat ch zásob vína, jeï obyvatelé vesnice po generace uchovávali ve sklípcích. Podle tradovan ch pravidel se sklepy nacházely osm aï tfiicet metrû pod zemí a v létû stejnû jako v zimû v nich panovala stejná teplota, asi jedenáct stupàû. Jednoho dubnového dne se blíïili k malé Anni a její kamarádce vojáci a netváfiili se pfiátelsky ani nebyli podnapilí, n brï poãínali si velmi váïnû. Tfii neozbrojené vojáky eskortovali dva uniformovaní ozbrojenci. Oba mûli na krku solidní fietûz a na nûm zavû en kovov títek podobn bryndáku. Feldgendarmerie, informoval nápis na nûm o pfiíslu nosti jeho nositelû k vojenskému ãetnictvu, jak si dûti pfieãetly. Stejnokroje eskortovan ch vojákû byly zbaveny v sostn ch znakû, oni sami, pohrouïeni do umrtvující sklíãenosti, nenesli zbranû. Kampak jdete? zeptalo se dûvãe. Na smrt, od- 16

14 povûdûl uslzen chlapeck hlas, umlãen rozkazovaãnou dikcí vojenského ãetníka: DrÏ hubu! Nato zlostnû se tváfiící stráïci, vojen tí policisté lidovû zvaní stráïní psi, hrubû odehnali dûti od silnice. UÏ aè jste pryã! Hoìte sebou! Dûti utíkaly domû v nejasné pfiedtu e, Ïe se stane nûco stra livého. Vyprávûly rodiãûm, co vidûly na vlastní oãi. Silnice a cesty osifiely, katzelsdorf tí nebyli Ïádní hrdinové. Navíc se nebáli vlastních lidí, ktefií vesnici suïovali nanejv jako patné poãasí, ale hrozili se tûch, ktefií se na nû valili z V chodu. Ve vínû je pravda a mnohdy je to pravda velmi prostá: napfiíklad, Ïe mladiství v uniformách armády, která válku zaãala a dávno prohrála, mûli prostû strach a chtûli domû. Snad právû hojnû konzumované veltlínské zelené a vla sk ryzlink zpûsobovaly, Ïe mlad ch vojákû mizelo stále víc. Svlékali uniformy, odhazovali do vinohradû pfiíli velké pfiilby, opatfiovali si od vesniãanû civilní obleãení a v noci se dávali na útûk. Co tu vlastnû dûláme? znûla mezi mladistv mi nejãastûj í otázka, jak vzpomíná Hamburãan Günter Lucks. Tehdy estnáctilet Lucks byl souãástí dûtské armády, vyslané do Dolních Rakous. Mezi námi nebyl nikdo, kdo by fanaticky vûfiil v koneãné vítûzství, fiíká Lucks. DÛstojníci SS hulákali: Rusové jsou zbabûlá horda. Kabáty si zavazují provazy, chtûjí jen rabovat a pfii prvním v stfielu zpanikafií a uteãou. Tyto pokusy mûly probudit ve vystra en ch dûtech bojového ducha, ale míjely se úãinkem. Bez kontaktu s nepfiítelem mizela bojovnost Bojové skupiny âechy a Morava jako led v jarním slunci. Vût í ãást mlad ch muïû mnohem dfiív pochopila, Ïe jsou achov mi figurkami, pû ci v záhubné válce. A Ïe tohle není branná hra Hitlerjugend, po níï si lze sbalit vûci a jít domû. 17