Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav tvorby a ochrany krajiny. Studie Sloupnického potoka od pramene po České Heřmanice

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav tvorby a ochrany krajiny Studie Sloupnického potoka od pramene po České Heřmanice Bakalářská práce 2012 Sylva Jakoubková

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Studie Sloupnického potoka od pramene po České Heřmanice zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MENDELU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:

3 Tímto bych ráda poděkovala Ing. Janě Markové, Ph.D. za vedení, užitečné rady a připomínky k vypracování této bakalářské práce. Dále také všem, kteří mi pomohli poskytnutím informací a podkladů, zejména firmě Agroprojekce Litomyšl s.r.o., Obecnímu úřadu ve Sloupnici a pobočce Povodí Labe s.p. ve Vysokém Mýtě.

4 Abstrakt Jakoubková, S.: Studie Sloupnického potoka od pramene po České Heřmanice Práce se zabývá studií koryta Sloupnického potoka, v širším hledisku jsou zde představeny přírodní podmínky povodí. V daném úseku toku je popsán stávající stav koryta, v jehož délce byly zmapovány objekty spolu s tvarem profilu. Dále byly zpracovány historické i plánované projekty úprav Sloupnického potoka a shrnuty jejich realizace. Zjištěné nedostatky z terénu jsou vyhodnoceny a následně je navrženo jejich řešení. Celá práce je zakončena nalezením možností a podmínek financování úprav z dotačních titulů. Klíčová slova Sloupnický potok, úpravy koryta, revitalizace vodních toků, povodně, poldr Heřmanice Abstract Jakoubková, S.: The study of the Sloupnice stream from spring to České The thesis deals with the study of the Sloupnice stream water course while introducing the natural conditions of the catchment area in general. In the given segment of the stream the current state of the water course is described with its objects and contour shape. Furthermore, both past and planned Sloupnice stream renovation projects are treated and their realizations are summed up. The drawbacks discovered on the ground are analysed and a solution is proposed. The thesis concludes with finding the options and conditions of financing the renovation with grants. Keywords the Sloupnice stream, renovation of water course, revitalization, flood, polder

5 Obsah 1 Úvod Cíl práce Přehled řešené problematiky Ochrana vodních toků před povodněmi Povodně - přirozený jev, nebo soudobá katastrofa? Úpravy vodních toků Revitalizace vodních toků Vymezení pojmu revitalizace Předpoklady revitalizací Návrh úpravy koryta vodního toku Vegetace podél toků Vodní tok a jeho revitalizace ve volné krajině Vodní tok a intravilán Údržba a přístupnost revitalizovaného toku Revitalizace v minulosti, dnes a v budoucnu Ochranné nádrže a jejich vztah k revitalizaci vodních toků Vodní nádrže Členění ochranných nádrží a objekty na nich Poldry a retenční nádrže Možná budoucnost malých vodních nádrží Širší územní vztahy a přírodní poměry Lokalizace a charakteristika toku Hydrologické a hydrobiologické poměry Geologické poměry Geomorfologické poměry Klimatické poměry Půdní poměry Biota Fytogeografická charakteristika Zoogeografická charakteristika Vegetační poměry Současný stav krajiny a ochrana přírody Terénní průzkum od Českých Heřmanic k prameni Extravilán Intravilán katastrální území Dolní Sloupnice Intravilán - katastrální území Horní Sloupnice Historické i současné projekty týkající se Sloupnického potoka Úpravy toku v katastrálním území Dolní Sloupnice Úprava potoka Labičského a pročištění starého koryta Úprava mlýnského potoka Hospodářská nádrž Úpravy toku v katastrálním území Horní Sloupnice Úprava potoka Labičského Úprava mlýnského potoka Hospodářské nádrže Úpravy toku v katastrálním území České Heřmanice Suchá vodní nádrž poldr Lokální úprava toku Realizace projektů... 40

6 6 Nalezené nedostatky a návrhy řešení Financování úprav z dotačních titulů Diskuse Závěr Summary Literatura Přílohy... 51

7 1 ÚVOD Je to látka, která se používá jako rozpouštědlo či chladicí kapalina, lidské tělo je z ní složeno z podstatné části, na druhou stranu mu v plynném skupenství může způsobit nepříjemné popáleniny, urychluje korozi kovů, často také zapříčiňuje výpadek proudu, dopravní nehody a rozsáhlé katastrofy, přesto se bez ní život na Zemi neobejde. Voda je látka, která dokáže život dávat i brát. Voda je jeden ze zemských živlů, její důležitost si uvědomovaly už dávné civilizace. Usazovaly se v blízkosti řek a potoků, budovaly zde města a vodu používaly nejen k zemědělství. Pohlédneme-li dnes na krajinu z ptačí výšky, zjistíme, že země už není propletena pouze pavučinami toků, ale mnohdy více zřetelnějšími lidskými vlákny elektrických vedení, potrubí a silnic. Po nich se člověk pohybuje jako pavouk z jedné sítě k druhé a rozšiřuje je stále dál. S vývojem si člověk podmanil kraj, měl a má stále větší nároky, a to zapříčiňuje změny v krajině. Někdy tyto přeměny vedly k užitku, jindy jsme si sami pod sebou podřezali větev. Stavba každého vodního díla a úprava toku by měla být řešena a prováděna komplexně. Tok je za normálních podmínek vyrovnaný systém, který se snadno nesprávným zásahem naruší. A tak se v dnešní době stále více vracíme k přírodnější podobě, vysazují se rostliny původní daného stanoviště, projektují se revitalizace, které mají dříve napřímené toky vrátit do své původní trasy, snad konečně pomalu přicházíme na to, že příroda se svými živly není zas tak hloupá tvořitelka. 1.1 Cíl práce Záměrem bakalářské práce byl průzkum dnešního stavu koryta toku ve východních Čechách Sloupnického potoka. Dále se zabývá zjištěním, jakými projekty tok prošel v minulosti, zda byly skutečně naplněny, a stejně tak seznamuje s projekty, jež jsou navrhovány na dnešní úpravy toku. Cílem práce je konfrontace se současným stavem, nalezení možných problémů, návrhy jejich řešení a zjištění podmínek financování z dotačních titulů. 1

8 2 PŘEHLED ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY 2.1 Ochrana vodních toků před povodněmi Povodně - přirozený jev, nebo soudobá katastrofa? Povodně jsou podle Kováře (2004) přírodní fenomén, kterému nelze zabránit. Ve světovém měřítku asi 40 % nehod z celkového počtu přírodních katastrof představují právě povodně, obnášejí děsivý počet zhruba obětí ročně. Česká republika má následkem značné členitosti svého území velmi hustou hydrografickou síť o délce cca 85 tisíc km. Nachází se v oblasti mírného klimatického pásma s pravidelným sezónním cyklem teplot a srážek. Rozdělení srážek v průběhu roku má spíše kontinentální charakter. Nejvyšší měsíční úhrny srážek připadají na květen až srpen, nejnižší pak na únor a březen. V letních měsících se často vyskytují krátkodobé extrémní srážky bouřkového charakteru, které zasahují poměrně malá území. Dlouhodobý úhrn srážek obecně stoupá se zvětšující se nadmořskou výškou. Pro Českou republiku tak povodně představují největší přímé nebezpečí v oblasti přírodních katastrof, kdy dochází k devastaci krajiny, včetně ekologických škod. Povodně mohou být i příčinou jiných závažných krizových situací, při nichž vznikají rozsáhlé materiální škody, ale bohužel i ztráty na životech. (Kovář, 2004) Přírodní a zvláštní povodně Podle zákona č. 254/2001 Sb. o vodách se povodní rozumí výrazné zvýšení hladiny vodního toku nebo jiných povrchových vod, při kterém hrozí vylití vody z koryta, nebo voda již zaplavuje území a může způsobit škody; povodní je stav, kdy voda z určitého území nemůže dočasně přirozeným způsobem odtékat, nebo odtok vody je nedostatečný; povodeň může být způsobena přírodními jevy nebo umělými vlivy. Přírodní povodeň je způsobena přírodními jevy, kterými jsou zejména vydatné dlouhotrvající deště, náhlé a prudké tání sněhu, nebo naopak vytvoření bariér při chodu ledů, při nichž dochází k výraznému zvýšení vodních stavů a průtoků. Vlivem těchto jevů hrozí zaplavení území. (Milerski, Mičín a Veselý, 2005) Kovář (2004) rozděluje přírodní povodně na: zimní a jarní povodně způsobené táním sněhové pokrývky, tyto povodně se nejvíce vyskytují na podhorských tocích a dále i v nížinných úsecích velkých toků 2

9 letní povodně způsobené dlouhotrvajícími regionálními dešti, vyskytující se zpravidla na všech tocích v zasaženém území, obvykle s výraznými důsledky na středních a větších tocích letní povodně způsobené krátkodobými srážkami velké intenzity (často i přes 100 mm za několik málo hodin) zasahují poměrně malá území. Mohou se vyskytovat kdekoliv na malých vodních tocích. zimní povodně způsobené ledovými jevy i při relativně menších průtocích (Kovář, 2004) Zvláštní povodně jsou způsobeny jevy souvisejícími s činností člověka a vznikajícími například při poruše vodohospodářských staveb, resp. chybné manipulaci s vodními díly. (Milerski, Mičín a Veselý, 2005) Ochrana před povodněmi Sám Kovář (2004) zdůrazňuje, že zařízení protipovodňové ochrany, vybudované na nejvyšší historicky známou povodeň, neodstraňují jejich hrozbu. Ochrana před povodněmi tedy není nikdy absolutní. Povodně pak způsobují nejen ztráty na životech a majetku, ale také změnu trasy koryta či protržení meandrů. Především antropogenní potřeby vyvolaly úpravy vodních toků. Například i v nevelkém městě nemůžeme akceptovat neustále se měnící trasu toku nebo každoroční záplavy. Z těchto důvodů jsou toky řek svázány řadou stabilizačních opatření. Hlavním důvodem úpravy toku tak bývá právě protipovodňová a protierozní ochrana. (Kravka a kol., 2009) Úpravy vodních toků Historie Systematicky se začíná s úpravami malých vodních toků a s hrazením bystřin až po roce 1884 na základě nově vydané legislativy, zejména říšského (rakouského) zákona č. 117/1884 ř. z. o neškodném svádění horských vod. Na tomto základě je založena tzv. služba hrazení bystřin. Krátce od tohoto data vznikaly na našem území příslušné expozitury kanceláře, které vždy spravovaly určitý region. Tehdejší zásady hrazení bystřin se u nás uplatňují až do současnosti. (Kravka a kol., 2009) Obecné požadavky Hubačíková (2008) pod úpravou toků rozumí především břehové podélné stavby, které usměrňují tok, vytváří vhodný podélný profil, vhodný a dostatečný příčný profil koryta toku, zabezpečují břehy, případně i dno vhodným opevněním apod. 3

10 Do úprav toků se podle ní zahrnují i příčné stavby jako jsou stupně, prahy, usměrňovací a soustřeďovací stavby i ochranné hráze. Nezahrnují se do nich však už přehrady, plavební komory, jezy ani čerpací stanice. Úpravy toků mají vycházet ze studií, řešících komplexní otázky povodí, a to nejen po stránce vodohospodářské, ale i ekologické a estetické. Maximální snaha by měla být zaměřena na minimalizování takových technických zásahů do přírodního prostředí, které vážně narušují přirozený vývoj říčních ekosystémů. Proto musíme vždy pečlivě vážit důsledky úprav nejen v blízké, ale i daleké budoucnosti. Komplexní požadavek vyžaduju účast specialistů z oborů technických a biologických. Je také samozřejmé, že jiná hlediska budou prioritní ve volné krajině extravilánu a jiná bude nutné respektovat při úpravách v zastavěném území intravilánu. (Tlapák a Herynek, 2001) Charakteristika úprav vodních toků Účelem úprav malých toků je snížit škodlivost průchodu přívalových vod korytem toku. Cílem úprav je co nejvíce srážkové vody převést do formy podpovrchového odtoku a minimalizovat odtok povrchový. (Kravka a kol., 2009) V celém povodí, jak Kravka a kol. (2009) dále uvádí, je možné srážko-odtokové vztahy nejefektivněji ovlivňovat úpravami bio-technickými, mezi které počítáme zejména úpravy v hospodaření na lesních pozemcích (pěstební a lesomeliorační opatření) a úpravy na zemědělských pozemcích (agrotechnika zvolené osevní postupy a ošetřování kultur). V případě, že bio-technická opatření nejsou účinná, anebo že předchozím hospodařením došlo k takovému poškození, že nevystačíme pouze s opatřením bio-technické povahy, volíme v povodí úpravy technické. Jednoduchou technickou úpravou jsou průlehy úprava terénu, kdy se vytvoří velmi mělký příkop s velmi pozvolnými svahy, které jsou osety nebo osázeny keři. Jiná prastará technická úprava je tzv. terasování způsob úpravy sklonu. V současné době nejsou ale tato opatření z ekonomického pohledu realizovatelná. Dalším výrazně technickým prvkem k ovlivnění odtokových vztahů je výstavba malých vodních nádrží a suchých poldrů, kterým bude více věnováno v nadcházejících kapitolách. Je také vhodné, aby malé vodní nádrže navazovaly na další technická zařízení umístěná v povodí pod nimi. (Kravka a kol., 2009) 4

11 Návrh úpravy vodního toku K hlavním podkladům, potřebným pro návrh úpravy toků patří směrný vodohospodářský plán a směrný územní plán, vodohospodářská studie dané oblasti, projektové dokumentace realizovaných, plánovaných a dotčených úprav a vodních děl, hydrologické údaje, podklady biologické a zemědělsko-výrobní, údaje o podzemních vedeních apod. Při úpravě vodních toků se musí vyřešit odtokové poměry v údolní nivě, trasa vodního toku, podélný sklon, niveleta dna, příčný profil koryta vodního toku, režim splavenin, vlivy zaústění, opevnění koryta a objekty na toku. (Milerski, Mičín a Veselý, 2005) Při návrhu každé úpravy je nutné vyřešit odtokové poměry a stanovit jejich změny oproti původnímu stavu. Zejména se musí prokázat, že nedošlo ke zhoršení odtokových poměrů při průchodu stoletého průtoku Q100. (Tlapák a Herynek, 2001) Podle způsobu využívání plochy, je nutno stanovit návrhový průtok Qa. Například Milerski, Mičín a Veselý (2005) poukazují na návrhové průtoky v souvislé zástavbě a průmyslových areálech (Qa > Q50), v intenzivně obhospodařovaných vinicích a chmelnicích (Qa > Q20), u orné půdy (Q5 až Q20) a v oblasti luk a lesů (Q2 až Q5). U složených profilů se návrhový průtok pro dimenzování kynety volí v rozmezí třicetidenní až jednoleté vody. (Milerski, Mičín a Veselý, 2005) Vliv na odtokové poměry je nutné řešit nejen v upraveném úseku, ale také v údolní nivě nad, ale hlavně pod úpravou. Tam mohou být negativně ovlivněny hydrologické poměry. Dále je nutné vyřešit pravděpodobné morfologické změny koryta výmoly a nánosy, uvážit vliv úpravy na udržení podmínek biologického života, ale i rovnováhy v upravovaném úseku. Řada vodních živočichů i rostlinných společenstev potřebuje pro svůj vývoj různé podmínky. Úpravou toku se často tyto podmínky unifikují. Aby se tyto vlivy omezily, má být součástí návrhu toku nebo bystřiny i návrh různých kompenzačních opatření. (Tlapák a Herynek, 2001) Následky úprav vodních toků v minulosti Jak bylo řečeno, hlavním důvodem úpravy toku bývá protipovodňová a protierozní ochrana. To však zdaleka není jediný důvod. Úpravy vodních toků mají v různých obdobích rozvoje společnosti odlišné priority. Především v 19. a 20. století byly téměř ve všech vyspělých státech světa budovány významné hydrotechnické stavby (přehrady, jezové stavby aj.). (Kravka a kol., 2009) 5

12 V 70. a 80. letech 20. století přichází velký rozsah zejména v odvodňování zemědělských pozemků a s tím spojené úpravy toků, které přinášejí velké změny do zemědělské krajiny. Tyto aktivity byly podloženy zejména politickými důvody a politickými cíly. K tomu měly sloužit velké zemědělské pozemky umožňující bezproblémové využívání těžké zemědělské mechanizace, nastává zornění luk a pastvin či napřimování toků. (Beran, 2009) Na ztrátu přirozených funkcí, nutných pro daný biotop koryta a přilehlého koridoru, která následně nastala u dříve upravených vodních toků, upozorňuje Slavík a Neruda (2007). Byly zrušeny výmoly a tůně; opevněné dno a břehy znemožňují přirozený vývoj nivelety toku a neodpovídají spádnici údolnice. Zvýšila se rychlost proudění vody, snížila se hloubka vody v korytě; neumožňuje se vznik klidových, bezproudých míst, takže není umožněn život a vývoj příslušné bioty ve vodě toku. Při navrhování úprav v korytě toku se podle Slavíka a Nerudy (2007) přednostně přihlíželo k průtokovým poměrům a k splaveninovému režimu než k podmínkám příslušného ekosystému, vázaného na vodní prostředí. V posledních desetiletích je velkou změnou snaha o návrat nevhodně upravených částí vodních toků do stavu blížícímu se stavu přirozenému tedy snaha o revitalizaci toku. (Kravka a kol., 2009) 2.2 Revitalizace vodních toků Vymezení pojmu revitalizace Revitalizace je proces znovuoživení; může docházet k návratu krajinného prvku do přirozeného nebo přírodně blízkému stavu. Využít lze přirozenou cestu i technické opatření. (Hubačíková a Oppeltová, 2008) Účelem revitalizačních úprav vodních toků je odstranit nebo zmírnit negativní důsledky úprav vodních toků na ekosystémy, obnovit nebo zlepšit jejich ekologickou funkci v krajině. Vždy bychom ale měly zohlednit účelové funkce vodního toku, pro které byl v minulosti upraven. (Tlapák a Herynek, 2001) Důležité je vytvořit podmínky stavu blízkému tomu, ve kterém se tok nacházel před zásahy. (Hubačíková a Oppeltová, 2008) To zpravidla představuje nahrazení velkého, napřímeného, hlubokého a velmi kapacitního umělého koryta korytem podstatně menším, mělčím a členitějším. Často je takové revitalizační koryto výrazně zvlněné, což navozuje podmínky přírodní 6

13 meandrace. Žádoucí je detailní členitost dna koryta, kterou vytváří třeba tůňovité prohlubně. (Just, 2010) Předpoklady revitalizací Řešení revitalizace vodního toku musí tedy odpovídat přírodním podmínkám, podmínkám legislativní ochrany a způsobu využívání území, ve kterém se vodní tok nachází. Musí být v souladu s koncepcí územních systémů ekologické stability (dále jen ÚSES), případně s dalšími územně plánovacími podklady a územně plánovací dokumentací. (Tlapák a Herynek, 2001) Při výběru vodních toků pro revitalizaci je nutné brát v potaz význam vodního toku, charakter území, způsob dřívější provedené úpravy a jejího stavu, vodnatost toku a jakost vody, stejně tak i například požadavky ÚSES. (Hubačíková a Oppeltová, 2008) Z efektů, které může přinášet revitalizace, zmiňuje Just a kol. (2004) zadržování vody v krajině; obnovování přirozeného zamokření; tlumení velkých vod; obnova a zkvalitnění mokřadních biotopů; zlepšení kvality vody či zlepšení vzhledu; obnova starých říčních ramen a další. Zásady návrhu K návrhu je zapotřebí ověřených údajů o vlastnických a uživatelských právech k pozemkům a nemovitostem, které budou novou úpravou trvale nebo dočasně dotčeny. Návrh poté vychází z výsledků a podkladů, které charakterizují současný stav vodního toku a jeho okolí (hydrogeologický a pedologický průzkum, průzkum splavenin, biologické podklady, průzkum jakosti povrchových vod, také průzkum historický, podklady zemědělské a lesní výroby); vyhodnocení všech funkcí upraveného vodního toku i navazujících neupravených úseků; ekologických a účelových požadavků na revitalizaci; majetkoprávních poměrů. (Tlapák a Herynek, 2001) Základní způsoby řešení Větší prostorový rozsah vodního toku poskytuje větší průtočnou nebo retenční kapacitu. Zpomaluje povodňové proudění a snižuje úroveň hladin. Zároveň nabízí více možností pro rozvoj členitých struktur koryta, břehů a nivy, tedy umožňuje obnovu příznivého ekologického stavu vodního toku. (Just a kol., 2004) Naproti tomu Just a kol. (2004) upozorňují na prohlubování koryta, resp. kynety, což je rizikové a ve většině případů nežádoucí. Nadměrná hloubka koryta je také riziková z hlediska jeho stability a dalšího vývoje čím je koryto hlubší, tím 7

14 soustředněji a většími rychlostmi jím probíhá proudění. Vysvětluje potřebu akceptovat ukládání sedimentů v toku, které není nežádoucím jevem, ale nedílnou součástí jeho správné ekologické funkce. Používány by podle něho měly být také vždy materiály z místa, kde je revitalizace prováděna. Základem dobrého morfologického stavu je už zmíněná tvarová členitost, která z hydraulického hlediska působí jako drsnost a tedy může v některých případech nežádoucím způsobem ovlivňovat průtočnost. Jednou z možností, jak spojit průtočnost s členitostí, je koryto složeného průřezu. Přesto je vhodné navrhovat tvary říčního perimetru tak, aby v něm bylo víc přírodě blízké - mokré kynety a méně suchých, jalových berem. (Just a kol., 2004) Návrh úpravy koryta vodního toku Za revitalizací vodních toků si můžeme představit mimo jiné úpravu samotného koryta vodního toku, což zahrnuje návrh směrového vedení osy nebo břehů koryta, návrh nivelety dna, návrh příčného profilu, jeho tvar i velikost, druh opevnění koryta. Na návrh trasy upravovaného toku navazuje jeho úprava v podélném profilu, jejímž úkolem je určit hloubkové založení koryta toku, podélný sklon nivelety dna koryta. Příčný profil koryta upravovaného malého toku musí být navrhován ve tvaru a velikosti tak, aby zabezpečil neškodné odvádění největšího, tzv. návrhového průtoku (viz výše), pro který je tok upravován. (Tlapák a Herynek, 2001) Při úpravě příčného profilu koryta by se současně měly vytvořit podmínky pro zachování proudění i při minimálních průtocích. Ke snížení rychlosti proudění přispějí podle Slavíka a Nerudy (2007) kameny, jež je nutno pokládat tak, aby vytvářely výstupky do vody. Také podtrhují nutnost odstranění opevnění z dlažby nebo zdiva z betonu. Opevnění z jiného hlediska pojímá i Tlapák a Herynek (2001), kteří úkol opevnění koryta malých toků vykládají jako uchování provedené úpravy v trvale nejlepším funkčním a provozním stavu a snížení potřeby údržby na nejnutnější míru. Připomínají pak hlavní podmínky opevnění: - začlenit koryto po vzhledové stránce do okolní krajiny - zabezpečit průtočnou kapacitu, stabilitu a odolnost nového koryta - zajistit přístupy k vodě - využívat při volbě způsobů opevnění místní materiální i provozní zdroje 8

15 - umožnit snadnou a mechanizovanou údržbu provedených opevnění a zajistit dlouhodobou životnost. Migrační prostupnost Součástí revitalizačních opatření a návrhu koryta je také obnovení oboustranné migrační propustnosti koryta. Překážky pro pohyb ryb a dalších vodních živočichů v toku představují příčné objekty. Ty lze zprůchodnit pomocí rybích přechodů, což jsou zařízení umožňující rybám proplout profilem překážky.(hubačíková a Oppeltová, 2008) Just (2010) ale těmto objektům vytýká jejich nákladnost a provozní spolehlivost, která závisí jednak na zdařilosti konstrukce a jednak na udržování vhodných provozních podmínek. Sebelepší rybí přechod podle něho není plnohodnotnou a zcela spolehlivou náhradou přirozené migrační prostupnosti. Častou závadou, která znehodnocuje přechody, je nesprávné výškové navázání na spodní hladinu vody. (Just, 2010) Vegetace podél toků Prostředkem, začleňujícím upravené toky funkčně a esteticky do krajiny, jsou vegetační doprovody. Označují se jimi rostlinná společenstva souvisle zapojených lesních porostů, řad stromů, keřů a bylinné vegetace na březích toků a v jejich okolí. (Tlapák a Herynek, 2001) Druhy a účinky vegetačních doprovodů rozdělují do dvou skupin, kterými jsou ochranné porosty (jejich účel je opevňovací a stabilizační) a doprovodné porosty (s účelem krajinotvorným). Just (2010) podotýká, že pokud je třeba obnovit nebo založit břehový porost přírodního charakteru, je nutné vycházet z toho, že takový porost nevytvoří jedna linie sazenic, umístěných v pravidelných rozestupech. Břehový porost by měl být zakládán v podobě hustších výsadbových skupin protáhlého charakteru, rozložených podél břehu. Proluky mezi skupinami umožňují částečné oslunění vodní hladiny. Nosnými prvky břehových porostů jsou stromy, umístěné přímo do břehové čáry. Při řešení větších ploch, například nivy vodního toku nebo zátopové oblasti poldru, není vhodné rozptýlit výsadby ani chaoticky, a již vůbec ne rovnoměrně v celé této ploše. V těchto situacích by mělo být těžiště výsadeb ve skupinách po obvodu řešené plochy. Ve větších plochách může přicházet v úvahu zakládání nivního háje, který bude mimo jiné zpomalovat rozlité povodňové průtoky. Půjde o rozsáhlejší výsadby, zakládané buď ve větších hustých skupinách, nebo přímo plošně. (Just, 2010) 9

16 2.2.5 Vodní tok a jeho revitalizace ve volné krajině Just a kol. ve své publikaci (2004) uvádí, že tradičně se od revitalizací očekává obnovení či pozvednutí hodnot vodních toků a niv z přírodovědeckého a krajinářského hlediska. Významným cílem podle nich bývá tlumení průběhu povodní, a to zejména v těchto situacích: podpora přirozených povodňových rozlivů v nivách, revitalizační úpravy koryt, která musejí mít z vodohospodářských důvodů velkou průtočnou kapacitu, podpora retence povodňových vod ve sníženinách, vyhloubených v nivě, výstavba víceúčelových polosuchých poldrů, odstranění povodňových překážek z koryta, revitalizační opatření kompenzující nepříznivé dopady technických protipovodňových opatření na přirozené rozlivné plochy a na přírodu, vytváření přírodě blízkých ochranných koryt. Cesta k těmto aplikacím začíná nezbytně u základní revitalizační úlohy, kterou je náhrada nevyhovujícího technicky upraveného koryta korytem přírodě blízkým obnovení přírodě autentického stavu, tedy stavu, jaký by v určitém místě panoval, kdyby k technickým zásahům vůbec nebylo došlo. (Just a kol., 2004) Současná vodohospodářská praxe chápe revitalizace a jejich opatření jako jeden z možných nástrojů protipovodňové ochrany. Revitalizační praxe dále využívá odstraňování povodňových překážek z koryta, jako jsou např. nepotřebné jezy a stupně, nevhodně vzdouvající povodňové průtoky či podporující vznik ledových bariér. (Fialová a kol., 2010) Z hlediska protipovodňové ochrany je přínosná zejména revitalizace drobného vodního toku v úseku nad územím, které má být chráněno. Zdrsnění a změlčení koryta jednak zpomaluje proudění, jednak podporuje rozliv do nivy. Rozložením povodňového průtoku do nivního pásu nutně dochází ke zpomalení a k jisté krátkodobé retenci vody. (Just a kol., 2004) Fialová a kol. (2010) také konstatují, že retence povodňových vod může být podpořena konstrukcí mokřadů, malých vodních nádrží, terénních sníženin, tůní, napodobenin starých ramen aj Vodní tok a intravilán Jak píše Just (2010) je zde revitalizace pojata jinak než ve volné krajině. V sídlech je na prvním místě požadavek protipovodňové ochrany zástavby. Členitějších, přírodně 10

17 blízkých tvarů koryta je většinou třeba dosahovat, aniž by se při tom zmenšovala jeho průtočná kapacita. Zlepšit podmínky průběhu povodní v daném sídle, zlepšit ekologický stav vodního toku a podpořit pobytové a rekreační využití prostředí vodního toku a jeho okolí. Takové řešení se může označovat pojmem intravilánová revitalizace nebo přírodě blízká protipovodňová úprava vodního toku v zastavěném území. Tato opatření se nemusejí týkat jenom samotných zastavěných území. Přiměřeně je třeba řešit také úseky na horních a dolních okrajích obcí a měst. Dnes si snad už obce i města uvědomují, že jejich území zasluhuje vklady z veřejných prostředků, které mu zabezpečí odpovídající veřejné funkce. Revitalizačních úprav koryt vodních toků se tak samy aktivně dožadují. V pokročilých zemích EU i v zámoří vznikají i velmi rozsáhlé projekty, které zásadně mění charakter kilometrů řek ve městech. V České republice již došlo k významným příznivým změnám v oblasti kvality vody. Ve zlepšování morfologického stavu vodních toků v obcích a městech však jsme zatím teprve na začátku. Pokud v nezastavěné nivě mimo město či obec podporujeme povodňové rozlivy do plochy, musí na horním okraji zástavby existovat přechodový úsek, v němž se plošný rozliv soustředí do koryta procházejícího intravilánem. (Just, 2010) Údržba a přístupnost revitalizovaného toku Produkty revitalizací by měly být schopny existovat a vyvíjet se v co největší míře samovolně, bez náročnějších forem údržby. Významný je ale také faktor volby investora revitalizace čím náročnější, umělejší, přírodě vzdálenější řešení zvolí, tím intenzivnější bude muset zajišťovat údržbu. Navrhování revitalizací by mělo vycházet mimo jiné z rozvahy o vhodném poměru prvků umělých, kulturních, a prvků přírodě blízkých, a to i z hlediska náročnosti údržby. (Just, 2010) Revitalizační stavba běžně přístupná veřejnosti by měla být opatřena informační tabulí, zmiňující význam díla pro přírodu, krajinu a vodní hospodářství a jeho základní charakteristiky. (Just a kol., 2004) Revitalizace v minulosti, dnes a v budoucnu Technické úpravy koryt přinesly řadu problémů, a to zejména: nepříznivé změny průtokového a splaveninového režimu, riziko nestability koryt, zrychlení odtoku 11

18 velkých vod, zmenšení zásob podzemní vody v nivách, ztížení až znemožnění migrace vodních živočichů, zhoršení podmínek pro přirozené samočištění vody; zmenšení biodiverzity na přilehlých odvodněných pozemcích nebo zhoršení vzhledu koryta. Revitalizace musejí z hlediska ochrany přírody a krajiny přinášet zlepšení proti dosavadnímu stavu. Je třeba ale zároveň respektovat právní podmínky ochrany přírody a krajiny, minimalizovat nepříznivé vlivy a naopak maximalizovat příznivé efekty pro přírodu a krajinu. (Just a kol., 2004) Just (2010) zdůrazňuje zájem dosahování všestranně příznivých efektů a jeho nutnost, aby se technické a přírodě blízká protipovodňová opatření vhodně kombinovala a doplňovala. Vlastní realizace revitalizace probíhá etapovitě se záměrem řízenou péčí a cílenou údržbou usměrnit vývoj toku do konečného stavu blízkého přírodnímu. Odezva ekosystému vodního toku na iniciační revitalizační zásahy probíhá po delší časové období, kdy je možno hodnotit plánované změny předložené v návrhu projektu. Hodnocení odezvy se provádí podle výsledků četnějších udržovacích prohlídek (2 až 3x ročně) a které mimo plán prohlídek je nutno provést i po průtocích velkých vod. (Fialová a kol., 2010) Nelze od revitalizací očekávat dokonalý návrat k přírodnímu stavu. Nicméně je třeba upozornit, že míra technické upravenosti vodních toků v krajině i v sídlech přesáhla přijatelnou úroveň. (Just, 2010) 2.3 Ochranné nádrže a jejich vztah k revitalizaci vodních toků Vodní nádrže V krajině se vyskytuje široká škála přirozených i člověkem vytvořených vodních útvarů. Jsou nedílnou součástí přírodního prostředí. Každé vodní dílo ovlivní ráz krajiny, hydrologické poměry, stav i vývoj životního prostředí v daném území. Podle vodního zákona se za vodní díla považují mimo jiné i vodní nádrže. (Slavík a Neruda, 2007) Šálek (2000) definuje podle ČSN pojem vodní nádrž jako vodní útvar vzniklý přirozenou nebo umělou akumulací vody nebo vymezený prostor vytvořený údolní přehradou, ohrazováním částí území a využitím přírodní nebo umělé prohlubně. 12

19 Malé vodní nádrže Malá vodní nádrž je dle ČSN souhrnné označení pro neumělé nádrže, u kterých jsou splněny současně podmínky, že objem nádrže po hladinu ovladatelného prostoru (normální hladinu) není větší než 2 miliony m³ a že největší hloubka nádrže nepřesahuje 9 m. Pod touto úrovní lze v nádrži akumulovat vodu a vypouštět ji dle potřeby. (Kravka a kol., 2009) V malých vodních nádržích probíhají složité fyzikální (procesy ovlivňující teplotní změny a sedimentační pochody), chemické (rozklad a mineralizace odumřelých organických látek) a biologické procesy ovlivňující život v nádržích, které rozhodují o jakosti vody a možnostech využití nádrží. (Šálek, 2000) Slavík a Neruda (2007) připomínají, že malé vodní nádrže plní různé funkce, které se často sdružují a doplňují. Vodní nádrže rozděluje podle ČSN Kravka a kol. (2009) z hlediska funkčního: a) zásobní nádrže b) ochranné (retenční) nádrže c) nádrže upravující vlastnosti vody d) rybochovné nádrže e) hospodářské nádrže f) speciální účelové g) rekreační h) asanační nádrže ch) nádrže krajinotvorné a v obytné zástavbě i) nádrže na ochranu bioty Umístění nádrží Podle Broži a Satrapy (2007) je začlení hráze nádrže i manipulačních objektů do přírodního prostředí pro projektanta náročným úkolem. Zvláštní opatření se musí věnovat také neočekávaným projevům vandalismu. Umístění nádrže závisí na tvaru údolí, poloze k vodnímu zdroji, účelu a funkci. Pro umístění je rozhodující výskyt vhodného stavebního materiálu, pedologických, hydrologických a inženýrsko-geologických podmínek. (Kravka a kol., 2009) Ochranné (retenční) nádrže Tyto nádrže, jak popisuje Kravka a kol. (2009), zachycují povodňové průtoky a chrání před negativními účinky velkých vod. 13

20 Hlavní funkcí ochranných nádrží je zajištění ochrany níže ležícího území. V ochranné nádrži se zachytí část nebo celý povodňový průtok včetně splavenin, který by způsobil škody pod nádrží. K tomuto účelu se používá ovladatelný i neovladatelný ochranný prostor nádrže. Ochranné vodní nádrže také plní řadu vedlejších funkcí, zlepšují fyzikální a chemické vlastnosti vody, vyrovnávají průtoky a jakost vody, převádějí infiltraci vody do podzemních vod apod. (Milerski, Mičín a Veselý, 2005) Pro návrh je nezbytná znalost hydrologických poměrů, zejména průběh maximálních povodňových průtoků, parametry povodňových vln, pravděpodobnost rozložení a výskytu povodní a velikost neškodného odtoku z nádrže. Vodohospodářské řešení spočívá ve stanovení velikosti ochranného prostoru nádrže. (Milerski, Mičín a Veselý, 2005) Členění ochranných nádrží a objekty na nich Vlastní prostor nádrže dělí Kravka a kol. (2009) ode dna na: prostor stálého nadržení prostor mimo dosah výpustného zařízení akumulační prostor (zásobní) v období s vyššími průtoky (v ČR na jaře) se v něm hromadí požadovaná zásoba vody, která se v dalším období postupně využívá retenční prostor (ochranný) plní se jen za povodňových stavů Objekty ochranných nádrží se poněkud liší od objektů používaných na běžných víceúčelových nádržích. K hlavním objektům patří hráze nádrže, regulovatelné a neregulovatelné výpustě, bezpečnostní přelivy v případě, že se nádrží nezachytí celkový objem povodňové vlny, zajišťují převedení povodně, a provozní objekty u víceúčelových nádrží. (Milerski, Mičín a Veselý, 2005) Hráz Na základě podrobného průzkumu zemních materiálů, laboratorních rozborů a posouzení zeminy se navrhuje hráz nádrže. Pro akumulaci vody je nejvhodnější umístit hráz v nejužším místě údolí. Bezpečnostní přeliv Bezpečnostní přeliv slouží k neškodnému převedení povodňových průtoků. Navrhuje se na průtok Q100, nejméně však na Q20. Odběrná zařízení Odběr vody z nádrže může být gravitační nebo čerpáním, regulovaný a neregulovaný. 14

21 Ztráty vody z nádrží Ztráty vody se tvoří výparem z vodní hladiny, transpirací rostlin, infiltrací do dna nádrže, průsakem hrází, provozními ztrátami a dočasnou ztrátou způsobuje zamrznutí. (Kravka a kol., 2009) Poldry a retenční nádrže Do skupiny ochranných nádrží patří mimo jiné suché nádrže: Poldr Poldry jsou ohrázované prostory, schopné zadržet část povodňového průtoku. Průtočný poldr je objekt typu průtočné vodní nádrže, vybavený větším retenčním prostorem. Zadržováním vody v tomto prostoru se zmenšuje kulminační úroveň povodňové vlny a zpomaluje její průběh. Postranní poldr je ohrázovaný prostor v nivě, neprotékaný vodním tokem, do něhož se po dosažení určité úrovně hladiny přelévá část povodňového průtoku. Řešení postranního poldru ale komplikuje hned několik okolností pevně nastavené plnící objekty fungují optimálně jen při určitém rozsahu povodňových stavů; řešení konstrukce pro plnění poldru je náročné; po zaplnění představuje postranní poldr v podstatě mrtvý prostor. (Just a kol., 2004) Just (2010) zdůrazňuje, že vybavení průtočných i postranních poldrů a retenčních nádrží musí odpovídat technicko-bezpečnostním požadavkům na nádrže. Nejdůležitějším objektem je zřejmě bezpečnostní přeliv. Průtočné poldry ovšem bývají nejčastěji vybaveny sdruženými objekty, v nichž je bezpečnostní přeliv spojen se spodní výpustí. Ta je konstruována tak, aby běžné průtoky poldry procházely a vody zadržené při povodních následně vhodnou rychlostí odtékaly. Po odeznění povodně dochází k vyprázdnění nádrže a území může být využíváno v podstatě dosavadním způsobem nebo původnímu využívaní způsobem blízkým. (Soukup a kol., 2008) Suché poldry byly u nás stavěny zhruba od 70. let minulého století. Při tvarování jejich zátop a úpravách koryt byly tehdy uplatňovány dobové přístupy. (Just, 2010) Zatím jsou u nás častěji stavěny suché poldry, které nemají žádné stálé nadržení vody, a celý jejich objem je určen pro zachycování vody z povodí. S revitalizacemi nemají suché poldry jako jednoúčelové hydrotechnické objekty nic společného. V poslední době se jim dostává nepříznivého hodnocení i z hlediska technické bezpečnosti (sílí obavy o bezpečnost hrází suchých poldrů, které jsou dlouhodobě 15

22 proschlé) a využití plochy (proti původním předpokladům se příliš nedaří efektivně hospodařit ve vnitřních plochách). V této situaci získávají větší podporu poldry polosuché, s trvalým částečným nadržením. Vícefunkční polosuchý poldr; průtočný nebo postranní, pokud je zakládán na ekologicky méně hodnotných plochách, jako je třeba orná půda, může být pokládán za hodnotný revitalizační objekt. (Just a kol., 2004) Aby bylo možné poldr považovat za revitalizační objekty, měl by podle Justa (2010) splňovat požadavky: částečné trvalé nadržení vody hráze a celé objekty citlivě zasazeny do krajiny zátopová plocha a případně i obvodové území jsou vyňaty z intenzivního zemědělského hospodaření zátopovou plochu poldru tvoří i další prvky cenné z hlediska přírody tůně, mokřady, luční plochy Stále je však třeba mít na paměti, že umělé poldry, ať už polosuché či suché, by neměly představovat základní formu tlumivých rozlivů a zádrží velkých vod. Základní formou je v každém případě volný rozliv v nivách. (Just a kol., 2004) Retenční nádrže Pod pojmem retenční nádrž si lze představovat v podstatě jakoukoliv vodní nádrž, která je za běžných poměrů jenom částečně napuštěná a významná část jejího objemu zůstává volná pro retenci případných srážkových vod. Vymezení poldr a retenční nádrž není zcela jednoznačné a jejich významy se mohou překrývat. Aby bylo možné retenční nádrže pokládat za revitalizační objekty, musejí splňovat stejné požadavky, jaké byly výše uvedeny pro poldry. (Just, 2010) Možná budoucnost malých vodních nádrží Pokud se naplní scénáře změny klimatu, Slavík a Neruda (2007) se obávají zvýšení četnosti výskytu málovodých situací - stavů hydrologického sucha. Malé vodní nádrže budou pak podle nich významným vodohospodářským opatřením v povodí, kterými bude možné efektivně jednak zachytit, akumulovat vodu z jarního tání sněhu, z vydatných srážek, a jednak ji v suchých obdobích využívat pro nezbytné nadlepšování průtoků v tocích. 16

23 3 ŠIRŠÍ ÚZEMNÍ VZTAHY A PŘÍRODNÍ POMĚRY 3.1 Lokalizace a charakteristika toku Sloupnický potok, dříve také nazývaný Labíčko či Labičský potok, pramení jako tok III. řádu v těsné blízkosti obce Sloupnice (resp. v části Horní Sloupnice). Ta se nachází v Pardubickém kraji, okresu Svitavy, a leží asi 20 km severozápadně od České Třebové, její vznik při obou březích toku je datován pravděpodobně už ke 12. století. Obr. 1: Lokalizace toku ( Podstatnou část své trasy protéká intravilánem, jen od pramenu ke konci obce Sloupnice měří 8 km, další obce ležící na jeho toku jsou České Heřmanice a Tisová. Zbytek trasy doprovází pole nebo louky, zapojený lesní porost se vyskytuje jen zřídka, tok je tak mimo intravilán doprovázen jen doprovodným břehovým porostem dřevin. Sloupnický potok má pouze jeden přítok, a to tok Labuťka (viz Příloha 1 Povodí Sloupnického potoka), která se k němu v obci Tisová připojuje jako levostranný přítok. Na Labuťce leží hned 4 vodní plochy, z nichž největší jsou rybníky Velký Netřebský a Šváb. Svou trasu končí Sloupnický potok jako pravostranný přítok řeky Loučné u Vysokého Mýta. 3.2 Hydrologické a hydrobiologické poměry Dle MŽP ČR (2009) patří území do hydrogeologického rajonu (číslo 4270) Vysokomýtské synklinály. Hydrogeologický rajon lze definovat jako celek s obdobnými hydrogeologickými poměry, na jehož území převládá určitý typ zvodnění 17

24 a oběhu podzemní vody. Tvoří základní jednotku pro bilancování podzemních vod, vedení souvisejících evidencí a je součást informačního systému veřejné správy. Hydrogeografický region je charakteristický nízkým celkovým odtokem vody (5,01 10,00 l. s -1.km -2 ), středním odtokem podzemní vody (3,01 5,00 l. s -1.km -2 ), středním koeficientem odtoku (0,31 0,45), nízkou retenční schopností povodí a slabou rozkolísaností odtoku vody. (MŽP ČR, 2009) Podle mapy Regionů mělkých podzemních vod (Kříž, 1971) se zde nacházejí typy podzemních vod s celoročním doplňováním zásob. Nejvyšší časový výskyt průměrných měsíčních stavů hladin podzemních vod a vydatností pramenů je v měsících březnu a dubnu, naopak nejnižší v září až listopadu, s přechodným poklesem v červenci a srpnu. Sloupnický potok s hydrologickým pořadím , jak uvádí Demek (1984), pramení na východním okraji Horní Sloupnice ve výšce 438 m n. m. Jeho celková délka je 13,6 km a plocha povodí 26,87 km 2. Podle projektu Poldr České Heřmanice (2010) je území spolu s tokem charakterizováno k profilu nad Českými Heřmanicemi takto: průměrná nadmořská výška 310 m n. m. průměrná roční srážka 710 mm průměrný dlouhodobý průtok 110 l/s M-denní průtok Q l/s N-leté průtoky Q5 Q210 Q20 Q l/s 4,95 m³/s 9,63 m³/s 17,5 m³/s 3.3 Geologické poměry Území koryta zasahuje do dvou okrsků, které z geologického hlediska podle Demka (2006) lze charakterizovat takto: Litomyšlský úval leží v severovýchodní části Loučenské tabule, je to tektonicky podmíněný úval v povodí Loučné na slínovcích, spongilitických prachovcích, jílovcích a pískovcích převážně svrchního turonu až coniaku. Druhý okrsek Kozlovský hřbet se nachází v západní části Českotřebovské vrchoviny, což je plochá vrchovina v povodí Divoké a Tiché Orlice, Loučné a Svitavy. Geologický charakter se příliš neliší. (Demek, 2006) 18

25 Podrobněji dle Svobody (1990): MEZOZOIKUM Křída Kt 2 střední turon: slínovce, zčásti spongilitické; slínité, vápnité a křemité spongility, prachovce a pískovce glaukonické Kt 1 spodní turon: slínovce spongilitické, slínité a vápnité spongility, prachovce a pískovce vápnité a glaukonitické Kc cenoman: slepence, kaolinické a křemité pískovce, jílovce 3.4 Geomorfologické poměry Systém: Hercynský Provincie: Česká vysočina Subprovincie: Česká tabule Oblast: Východočeská tabule Celek: Svitavská pahorkatina Podcelek: Českotřebovská vrchovina / Loučenská tabule Okrsek: Kozlovský hřbet / Litomyšlský úval Plíva (1986) uvádí, že Českomoravské mezihoří (geomorfologicky různorodý celek Svitavské pahorkatiny) je obecně poněkud nesouvislá oblast zvlněných plošin, úvalů a údolí, výrazných svahů i sesuvných území, která je málo vyhraněná proti některým sousedním oblastem. Území toku zasahuje do dvou podcelků Českotřebovské vrchoviny a Loučenské tabule. Českotřebovská vrchovina má v západní části opukový Kozlovský hřbet přeťatý údolím Tiché Orlice. Nejvyšší body jsou Kozlovský kopec (601 m) a Zlatá studánka (603 m). Západní svahy jsou mírnější, východní prudce spadají do Ústecké brázdy. Loučenská tabule je tvořena převážně plošinami na svrchnokřídových sedimentech, v oblasti Vysokomýtské synklinály je povrch členitý pahorkatinný. (Plíva, 1986) 3.5 Klimatické poměry Bioregion je v průměru mírně teplý, okrajově chladnější, poměrně vlhký, přičemž vlhčí je návětrná severozápadní strana, zatímco moravská strana leží v mírném srážkovém stínu. (Culek, 1996) 19

26 Podle MŽP ČR (2009) zjistíme, že lokalita spadá do mírně teplé oblasti. Klimatická oblast je MT 7 a lze ji charakterizovat takto: - počet letních dnů: počet dnů s průměrnou teplotou > 10 C: počet mrazových dnů: počet ledových dnů: srážkový úhrn ve vegetačním období (mm): srážkový úhrn v zimním období (mm): počet dnů se sněhovou pokrývkou: Průměrné roční a měsíční teploty i roční úhrn srážek je od roku 2007 sledován amatérskou meteorologickou stanicí ve Sloupnici. (viz Příloha 11 Průměrné měsíční teploty a srážky od roku 2007). 3.6 Půdní poměry V širším okolí toku mají největší rozsah typické kambizemě a luvizemě, menší zastoupení zabírají hnědozemě se šedozemí a v blízkosti toku nalezneme půdní typ glej. Kambizemě jsou podle Tomáška (2000) nejrozšířenější půdní typ na našem území. Původní vegetaci tvořily listnaté lesy. Jako mateční substrát se uplatňují téměř všechny horniny skalního podkladu. Hnědé půdy jsou nejvíce rozšířené mezi m n. m. a jsou vázány většinou na členitý reliéf. Hlavním půdotvorným pochodem při jejich vzniku je intenzivní vnitropůdní zvětrávání. Jde o vývojově mladé půdy, které by v méně členitých terénních podmínkách po delší době přešly v jiný půdní typ hnědozem, luvizem, podzol apod. (Tomášek, 2000) Stratigrafii lze podle Vopravila (2009) popsat následovně: pod humusovým horizontem leží hnědě až rezavohnědě zbarvený kambický horizont, ve kterém probíhá intenzivní vnitropůdní zvětrávání. Hlouběji se nachází většinou světleji zbarvená a méně zvětralá hornina. Také zde většinou přibývá skeletu. Kambizemě bývají zpravidla mělčí. Zrnitostní složení se mění v závislosti na charakteru mateční horniny. Obsah humusu silně kolísá, jeho složení je zpravidla méně kvalitní, půdní reakce bývá obvykle slabě kyselá až kyselá. Sorpční vlastnosti závisejí na obsahu humusu a zrnitostním složením. Podobně kolísají i fyzikální vlastnosti. 20

27 Malá mocnost půdního profilu, častá skeletovitost a výskyt v členitém reliéfu jsou nevýhody pro zemědělství. Pěstují se na ní převážně brambory, méně náročné obiloviny či len. Můžou být ale velmi dobrými lesními stanovišti. (Vopravil, 2009) Na území se převážně vyskytuje kambizemě kyselá, která má nižší obsah humusu, nápadný pokles půdní reakce a nízké nasycení sorpčním komplexem; nejvíce se vyskytuje v m n. m. (Tomášek, 2000) Obr. 2: Kambizemě modální (Vopravil, 2009) Luvizemě jsou rozšířené ve středních výškách, zejména v pahorkatinách a vrchovinách. Vznikají převážně pod kyselými doubravami a bučinami. Matečným substrátem jsou nejčastěji sprašové hlíny, středně těžké glaciální sedimenty, smíšené svahoviny. Jsou nejhojněji zastoupeny od (600) m n. m. Terénně se uplatňují zvláště plošší úseky někdy jen mírně, jindy i výrazněji zvlněného reliéfu. Hlavním půdotvorným procesem je illimerizace. Pod humusovým horizontem leží několik decimetrů mocný horizont eluviální, který je zesvětlen až silně vybělen. Postupně přechází v rezavohnědý horizont iluviální, který zasahuje velmi hluboko do matečného substrátu. Vybělený ochuzený horizont se vyznačuje často nápadnou deskovitou až listovitou strukturou, zatímco horizont obohacený se rozpadá na zřetelná prizmata. (Tomášek, 2000) 21

28 Vopravil (2009) poukazuje na časté oglejení u luvizemí. Jílem obohacený, a tak málo vodopropustný horizont, zadržuje na svém povrchu dočasně vodu, což způsobuje především koncentraci hydratovaných oxidů železa do malých, tmavě rezivých konkrecí, tzv. bročků, které se hojně vyskytují ve vyběleném eluviálním horizontu. Zrnitostně jde o středně těžké až těžké půdy. Obsah humusu je střední a jeho kvalita je méně příznivá. Půdní reakce obvykle kyselá, sorpční vlastnosti silně zhoršeny, stejně tak fyzikální vlastnosti jsou silně nepříznivé (zejména zhutněním iluviálního horizontu) malé provzdušnění. (Tomášek, 2000) Jedná se o značně hluboké půdy s nízkým obsahem skeletu, což jsou pozitiva pro zemědělství. Vhodnými plodinami jsou obilniny a jetel. Luvizemě je ale nutné často vápnit a hnojit. (Vopravil, 2009) Na lokalitě se dále objevují hnědozemě modální, menší plošný podíl je zastoupený šedozemí modální a v blízkosti toku je evidentní výskyt gleje fluvické. Hnědozem je řazena mezi zemědělsky velmi hodnotné půdy. Vyvinula se pod původními dubohabrovými lesy. Hlavním půdotvorným procesem obdobně jako u luvizemí je illimerizace. Agronomickou hodnotou se blíží černozemím, obsah humusu u hnědozemí je však s porovnáním u nich nižší. Oproti černozemím jsou však málo náchylné na vysychání. Vhodnými plodinami jsou obiloviny, cukrovka i vojtěška. (Vopravil, 2009) Obr. 3: Hnědozemě modální a šedozemě modální (Vopravil, 2009) 22

29 Šedozemě jsou u nás plošně málo rozšířeným typem. Tvoří přechod mezi černozemí a luvizemí. Podobně jako u černozemí je totiž půdotvorný proces humifikace, která je doprovázena výraznou illimerizace. Dnes jsou šedozemě zemědělsky využívány díky jejich vhodnosti pro nejnáročnější plodiny. (Tomášek, 2000) Půdní typ glej je rozšířen po celém území České republiky, především v nivách vodních toků. Vysoký obsah vody je tudíž hlavním limitujícím faktorem pro zemědělské využití, bývají tak využívány především jako louky. Svými mimoprodukčními funkcemi se v krajině uplatňují především pro důležitou retenci vody či jako stanoviště pro specifickou flóru a faunu. Humusový horizont bývá mělký, často se vytváří horizont zrašelinělý. Glejový horizont bývá zajílený a mazlavý. Charakteristický je pro ně sirovodíkový zápach. (Vopravil, 2009) 3.7 Biota Fytogeografická charakteristika Svitavský bioregion se rozkládá ve fytogeografické oblasti mezofytikum, v obvodu Českomoravské mezofytikum a okrese Českomoravské mezihoří. Lze jej charakterizovat jako vrchovinu relativně oceánského klimatu, terén je více svažitý než plochý, podklad převažuje vápnitý a písčitý, lesní krajinný ráz převládá nad kulturním. (Skalický, 1998) Potenciální přirozenou vegetaci severní části bioregionu v podhůří Orlických hor představují acidofilní doubravy (Genisto germaniacae-quercion). Nižší polohy kolem Litomyšle, Moravské Třebové a v údolí Svitavy zaujímají dubohabřiny (Melampyro nemorosi-carpinetum). Vyšší polohy pokrývají bučiny různého typu, květnaté (Dentario enneaphylli-fagetum) i bikové (Luzulo-Fagetum). V nivách vodních toků jsou luhy, představované asociacemi Stellario-Alnetum glutinosae a Carici remotae- Fraxinetum. Na rozvodí Orlice a Svitavy kolem Opatova jsou maloplošně potenciální vegetací i podmáčené olšiny se smrkem (snad Piceo-Alnetum). Vegetace přirozeného bezlesí pravděpodobně chybí. Na odlesněných místech se nachází přirozená náhradní vegetace v podobě vlhkých luk svazů Calthion méně Molinion, které přecházejí do slatinných luk svazu Caricion davallianae nebo rašelinných luk svazu Caricion fuscae. 23