Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů. Diplomová práce

Transkript

1 Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Diplomová práce Tomáš Matošík 2010

2 Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Hlavní specializace: Komerční právo Téma diplomové práce: Srovnání zajištění obchodních smluv v české a německé právní úpravě Autor diplomové práce: Tomáš Matošík Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Jiřina Kotoučová, Ph.D. Praha, prosinec

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Srovnání zajištění obchodních smluv v české a německé právní úpravě vypracoval samostatně. Veškerou literaturu a zdroje, z nichž jsem při zpracování čerpal, v práci řádně cituji a uvádím je v přiloženém seznamu literatury. V Praze dne..... Podpis studenta - 3 -

4 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí mé diplomové práce doc. JUDr. Jiřině Kotoučové, Ph. D. za inspiraci, cenné rady a připomínky v průběhu zpracování této práce

5 Obsah diplomové práce Úvod. 7 Seznam zkratek Obecná charakteristika Vztah mezi občanským a obchodním zákoníkem v České republice Vztah mezi BGB a HGB ve Spolkové republice Německo Vznik zajištění závazků a jejich stručná charakteristika Na základě právního úkonu Zajištění ze zákona Právní úprava zajištění v České republice Právní úprava zajištění ve Spolkové republice Německo Věcněprávní zajišťovací prostředky Zástavní právo Podstata zástavního práva Vznik zástavního práva Zákonné zástavní právo Práva a povinnosti účastníků zástavních smluv Uspokojení ze zástavy Zánik zástavního práva Zadržovací právo Podstata zadržovacího práva Vznik zadržovacího práva Právní důsledky zadržovacího práva Zánik zadržovacího práva Vybrané obligační zajišťovací prostředky Smluvní pokuta Podstata smluvní pokuty Vznik smluvní pokuty Výše smluvní pokuty Splatnost smluvní pokuty Ručení Podstata ručení

6 Vznik ručení Zákonné ručení Práva a povinnosti účastníků Zánik ručení Uznání dluhu Podstata uznání dluhu Vznik uznání dluhu Forma uznání dluhu Předmět uznání dluhu Shrnutí nejvýraznějších rozdílů Zástavní právo Zadržovací právo Smluvní pokuta Ručení Uznání závazku 88 Závěr..90 Seznam literatury a použitých zdrojů

7 Úvod Hospodářský rozvoj lidské společnosti závisí na směně statků, která je uskutečňována v určitém právním prostředí. Každý, kdo vstupuje do obchodního vztahu, musí zvážit rizika, která vyplývají z finanční situace a solidnosti protistrany. K tomu, aby se věřitel v případě neochoty či neschopnosti dlužníka splnit svůj závazek z obchodní smlouvy vyhnul finančním potížím, existuje v obchodním právu institut zajištění závazků. Rozvoj mezinárodního obchodu, ovlivňovaný snahou o snižování nákladů a zvyšování ekonomické efektivnosti, s sebou postupně přinesl nejenom potřebu znalosti cizích právních systémů, ale zároveň snahu o unifikaci či harmonizaci právních systémů v určitých oblastech. Právní systémy se vyvíjely stejně, jako se vyvíjela lidská společnost, a proto můžeme v právní teorii pozorovat několik různých právních systémů. Při jejich vývoji hrály podstatnou roli historické dědictví, ideologický směr a politické, kulturní a společenské prostředí, které se následně projevily při vytváření právních systémů a pravidel. V dnešní době můžeme rozlišit tři velké právní skupiny, které mají podobné charakteristické rysy. Jedná se o skupinu kontinentálního práva, angloamerického práva a islámského práva. Zde je možné vidět, jak se hospodářství a právo postupem času rozvíjelo a jak různé mocnosti využívaly svého postavení a rozšiřovaly svůj vliv. Co se týká právních systémů uvnitř jednotlivých skupin, tak tyto systémy nejsou ani zdaleka homogenní a vykazují velké rozdíly, které hrají podstatnou roli při uzavírání smluv s mezinárodním prvkem. Jelikož se mezinárodní obchod neustále rozvíjí, na trh nepřetržitě vstupují jak stávající tak nové společnosti i jednotlivci, je v zájmu jejich vstupu na trh znát, především při uzavírání obchodních smluv, též cizí právní prostředí, aby samy mohly předcházet případným právním sporům. Za tímto účelem je vhodné zkoumat a vzájemně porovnávat různé právní systémy. Cílem této diplomové práce je srovnání české a německé právní úpravy v oblasti zajištění obchodních smluv. Na úvod musím konstatovat, že oba systémy, jak český tak německý, vycházejí z kontinentálního právního pojetí, a proto se v mnohém vzájemně podobají. Přesto však - 7 -

8 i přes snahu Evropská unie o unifikaci a harmonizaci právních systémů členských států EU zde na druhé straně existují rozdíly, na které bych chtěl v této práci upozornit. Vzhledem k probíhající světové finanční a ekonomické krizi a s ohledem na skutečnost, že Spolková republika Německo je největším obchodním partnerem České republiky, jsem si zvolil téma mé diplomové práce právě z oblasti institutu zajištění obchodních smluv, který nabývá dle mého mínění nejen v době krize a i v běžné každodenní praxi stále většího významu při právní ochraně věřitelů. V první části této diplomové práce se formou komparace zabývám obecnou charakteristikou institutu zajišťovacích instrumentů, přičemž zde není zapomenuto ani na právní úpravu závazkových vztahů. V rámci obecné charakteristiky jsou uvedeny jednotlivé zajišťovací instrumenty a jejich právní úprava. Dále je zde pojednáno o vzniku zajištění závazkových vztahů. Instituty, které nejsou v další části této práce analyzovány, jsou v této části stručně charakterizovány. V druhé části této diplomové práce jsem se zaměřil na porovnání věcněprávních zajišťovacích prostředků v české a německé právní úpravě. Mezi věcněprávní prostředky patří zástavní právo k věcem, zastavení pohledávky, podzástavní právo, zástavní právo k obchodnímu podílu a zadržovací právo. Vzhledem k obsahu práce jsem se zaměřil na zástavní právo a zadržovací právo. Ve třetí části se zabývám srovnáním obligačních zajišťovacích prostředků taktéž z hlediska české a německé právní úpravy. Mezi zajišťovací prostředky obligační povahy, které jsou využívány v obchodních závazkových vztazích, patří smluvní pokuta, ručení, dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů, zajišťovací převod práva, zajišťovací postoupení pohledávky, bankovní záruka a uznání závazku. 1 Oblast obligačních zajišťovacích prostředků je velice široká, proto jsem se zaměřil na smluvní pokutu, ručení a uznání závazku. Zbývající instrumenty jsou zmíněny v první části této diplomové části, která se věnuje obecné charakteristice zajišťovacích instrumentů. Ve čtvrté části jsem se pokusil shrnout nejvýznamnější a nejvýraznější rozdíly právní úpravy zajišťovacích prostředků v českém a německém právu. Obě dvě právní úpravy jsou si v mnoha oblastech podobné, což odpovídá harmonizaci předpisů členských států Evropské unie. Na druhou stranu zde ale existují v některých oblastech rozdíly, které je potřeba znát, neboť neznalost těchto odlišností může mít pro 1 Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str. 238 a

9 jednotlivce či obchodní společnosti neblahé následky a ve svém důsledku může vést k nemalým finančním ztrátám. Závěrem této kapitoly bych chtěl uvést, že cílem této diplomové práce není ucelený a podrobný výklad německé a české právní úpravy zajištění obchodních smluv, nýbrž snaha o srovnání dvou právních systémů, které se v běžné obchodní praxi téměř každodenně střetávají. Proto jsem se zaměřil především na vystihnutí a charakteristiku nejvýznamnějších rozdílů při současném poukázání na shodné prvky těchto dvou právních úprav týkajících se otázky zajištění obchodních smluv

10 Seznam zkratek ADHGB Allgemeines Deutsche Handelsgesetzbuch AGBG Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch ASPI Automatizovaný systém právních informací BGB Bürgerliches Gesetzbuch Německý občanský zákoník HGB Handelsgesetzbuch Německý obchodní zákoník OBCHZ Obchodní zákoník OSŘ - Občanský soudní řád OZ Občanský zákoník ZCP Zákon o cenných papírech ZPO Zivilprozessordnung Německý občanský soudní řád ZVD Zákon o veřejných dražbách

11 2. Obecná charakteristika V každém právním vztahu vyplývajícím z obchodní smlouvy má zavázaný, neboli dlužník povinnost poskytnout oprávněnému z tohoto vztahu věřiteli protiplnění, čímž splní svojí právní povinnost. V době vzniku závazkového vztahu samozřejmě ještě povinnost dlužníka splněna není a věřitel, jak již samo jeho označení napovídá, pouze věří a očekává, že dlužník svůj závazek splní, že jeho pohledávka bude uspokojena. 2 Věřitel si nikdy nemůže být jistý, zda bude mít dlužník v okamžiku splatnosti dostatek prostředků na splnění své smluvní povinnosti. Tato nejistota ohledně budoucího vývoje, kterou má každý racionálně uvažující věřitel, se negativně odráží v jeho ochotě realizovat nové projekty, uzavírat nové obchodní smlouvy či vstupovat do investičních příležitostí, které jsou nezbytné pro jeho další existenci a v konečném výsledku by mohly přispět k ekonomickému růstu a hospodářskému rozvoji. Pro případ, že dlužník nebude schopen či ochoten řádně a včas splnit svůj závazek, může se věřitel obrátit na veřejnou moc, tím že podá žalobu u soudu, kterou se domáhá svého nároku na uspokojení pohledávky. Tato cesta domáhání se svého nároku, může být poměrně zdlouhavá a záleží pouze na soudu a na právním řádu, podle kterého se bude rozhodovat, zda uloží dlužníkovi povinnost splnit svůj závazek, ke kterému se uzavřením smlouvy zavázal či nikoliv. Pokud by soud dlužníkovi nařídil uhradit svůj závazek, je na místě také otázka, zda to bude v době, kdy to pro věřitele bude ekonomicky potřebné či zda to bude v době, kdy už tento příkaz nebude mít pro věřitele větší význam. Další možností věřitelů, jak se chránit před neochotou či neschopností dlužníků plnit své povinnosti vyplývající z uzavřených obchodních smluv je využití institutu zajištění obchodních závazků, který je upraven jak v českém, tak i německém právním řádu. Z hlediska právní ochrany věřitelů v českém právním řádu můžeme na zajištění obchodním smluv nahlížet v širším či užším smyslu. Pokud bychom měli na mysli zajištění v širším smyslu, je nutné mezi zajišťovací prostředky zahrnout jakýkoliv právní prostředek, který posílí právní postavení věřitele v jeho vztahu vůči dlužníkovi. Mezi takovéto prostředky patří v českém právním řádu smlouva o otevření akreditivu, smlouva o inkasu, přijetí směnečného závazku, pokud 2 Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str

12 dlužník vystaví směnku vlastní, složení finančních prostředků a listin do úřední, notářské či advokátní úschovy. 3 Co se týká zajištění obchodních smluv v užším smyslu, tak zde se jedná pouze o právní úpravu zajištění obchodních závazkových vztahů, která je obsažena v obchodním a občanském zákoníku. Můžeme říci, že obchodní a občanský zákoník nabízejí poměrně velkou škálu právních prostředků k zajištění řádného splnění závazku. Záleží jen na osobě podnikatele, zda se při nároku na uspokojení pohledávek rozhodne pro soudní či právní cestu. Ve Spolkové republice Německo obsahuje právní úpravu zajištění obchodních závazkových vztahů především německý občanský zákoník a německý obchodní zákoník. Obchodně závazkové vztahy ve Spolkové republice Německo jsou kromě obchodního a občanského zákoníku upraveny dále zákonem o akciové společnosti 4 či zákonem o společnosti s ručením omezeným 5, které také upravují v určitých částech problematiku zajištění závazků, avšak v této diplomové práci se budu zabývat pouze zajišťovacími prostředky obchodních smluv, které obsahuje německý občanský a obchodní zákoník Vztah mezi obchodním a občanským zákoníkem v České republice Občanský zákoník (OZ) 6 je základní právní pramen zajištění závazků v České republice, neboť jeho osmá část upravuje závazkové vztahy. Obchodní zákoník (dále jen OBCHZ) 7 představuje speciální právní úpravu některých zajišťovacích prostředků pro obchodní vztahy vznikající mezi podnikateli, které jsou upraveny v jeho třetí části. V případě, že se jedná o obchodní závazkové vztahy, je nutné nejdříve použít úpravu obsaženou v OBCHZ. Pokud ten takovou úpravu obsahuje, použije se mezi podnikateli odlišná úprava zajištění v OBCHZ, protože ten má ve vztahu k OZ přednost, zatímco pro ostatní vztahy zůstává v platnosti úprava zajištění v OZ. Některé zajišťovací instrumenty jsou na druhou stranu obsaženy pouze v OZ, a proto se použije tato úprava v souladu s 1 odst. 2 OBCHZ i v obchodních závazkových vztazích. 3 Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str Aktiengesetz 5 Gesetz betreffend die Gesellschaften mit beschränkter Haftung 6 Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 7 Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, v platném znění pozdějších předpisů

13 Aplikovatelnost občanského zákoníku či obchodního zákoníku je v České republice založena na objektivním principu, jehož základem je obchod jako takový Vztah mezi BGB a HGB ve Spolkové republice Německo Ve státech na území dnešního Německa byl stav legislativní úpravy obchodního práva až do poloviny 19. století nevyhovující. Právní a zákonná úprava obchodních vztahů vykazovala značné rozdíly. Jako typický příklad rozdílné úpravy je možno nahlížet na právní úpravu obchodních vztahů na území tzv. dědičných německých zemí rakouských, včetně Čech, Moravy a rakouského Slezska. 8 Na konci 19. století dochází k vytvoření nové úpravy, při které byly sepsány jak německý občanský zákoník, tak i nový obchodní zákoník. Das Bürgerliche Gesetzbuch, občanský zákoník, (dále jen BGB), vstoupil v platnost dne 1. ledna a ve své době se jednalo o nadčasový občanský zákoník, protože jako první zákoník se zabýval a definoval pojmy jako právnická a soukromá osoba, spotřebitel či podnikatel. Obchodní závazkové vztahy jsou upraveny ve druhé knize a právní úprava věcných práv je obsažena v knize třetí tohoto zákoníku. Zajímavé je, že i dnes ve 21. století platí ve Spolkové republice Německo stále tento původní občanský zákoník, který má navíc i stále celkem nezměněnou strukturu. Z hlediska obsahové stránky se postupem času samozřejmě občanský německý zákoník vyvinul v souladu s evropským, světovým a společenským rozvojem. Původní německý obchodní zákoník vycházel z francouzského vzoru Code de Commerce, který byl založen na objektivním principu, jehož podstatou je obchodní činnost jako taková, což znamená, že pro použití obchodního zákoníku je rozhodné, jaký obchod je realizován a nezáleží na tom, zda je obchod uskutečňován mezi obchodníky či nikoliv. Tento přístup byl však uplatněn pouze v původním Všeobecném německém obchodním zákoníku ADHGB, Allgemeines Deutsche Handelsgesetzbuch. V dnešní době platný Das Handelsgesetzbuch, obchodní zákoník, (dále jen HGB) 10 byl vyhotoven 10. května 1897 a vstoupil v účinnost společně s občanským zákoníkem dne Němečtí zákonodárci se jeho schválením rozhodli pro cestu obchodní práva založeného na subjektivním principu, což je princip založený na osobě obchodníka a 8 Eliáš, Bejček, Hajn, Ježek a kolektiv: Kurs obchodního práva, Obecná část- Soutěžní právo; C. H. Beck; Praha; 2007 str Zivilrecht, Wirtschaftsrecht; NomosGesetze;18. Auflage; Baden-Baden;2009 str Zivilrecht, Wirtschaftsrecht; NomosGesetze;18. Auflage; Baden-Baden;2009 str

14 znamená, že pro aplikaci HGB je podstatné, zda jsou všichni účastníci právního vztahu obchodníky ve smyslu 1 a násl. HGB, který definuje pojem obchodník ze zákona. Pod pojmem obchodník se v německém obchodním právu rozumí hned tři typy obchodníků a to Istkaufmann, Kannkaufmann a Formkaufmann. Ustanovení 1 HGB definuje pojem Istkaufmann - obchodník ze zákona, jako osobu která provozuje obchodní živnost. Tato osoba je potom považována za obchodníka ze zákona. Obchodní živnost je jakákoliv provozovaná živnost. Výjimky tvoří pouze živnosti, jejichž druh či rozsah nepožaduje provozování obchodnickým způsobem. Druhým typem obchodníka je dle 2 HGB Kannkaufmann, což je obchodník z vlastní vůle. Jedná se o obchodníka, jehož provozování živnosti není dle 1 HGB považováno za obchodní živnost, ale tento obchodník platí za obchodníka dle 1 HGB, pokud se nechá na vlastní žádost zapsat do obchodního rejstříku. Třetím typem obchodníka je Formkaufmann lze přeložit jako obchodník formou. Jak již název napovídá, jedná se o obchodníka formou, což znamená, že na tyto právní subjekty je aplikován obchodní zákoník nikoliv z důvodu jejich předmětu podnikání, ale z důvodu jejich právní formy. Na základě ustanovení 6 HGB patří do této skupiny obchodní společnosti. Stejně jako BGB má i HGB více než sto let stejnou strukturu a vyvíjí se pouze obsahová stránka tohoto právního předpisu. Obchodní vztahy jsou upraveny v knize čtvrté. Vzhledem k tomu, že jak německý právní řád, tak i český právní řád vychází z kontinentálního pojetí práva, je BGB ve Spolkové republice Německo a OZ v České republice obecnou právní normou soukromého práva. HGB ve Spolkové republice Německo a OBCHZ v České republice představují vůči nim úpravu speciální. K tomu je nutné ještě dodat, že existují oblasti, které jsou upraveny v obou právních systémech výlučně obchodním či občanským zákoníkem. Z uvedeného vyplývá, že podstatným rozdílem obou právních systémů je skutečnost, že v České republice o aplikovatelnosti rozhoduje objektivní princip, jehož základem je obchod jako takový, kdežto ve Spolkové republice Německo princip subjektivní, který vychází z osoby podnikatele. Je zřejmé, že aplikace občanského a

15 obchodního zákoníku představuje v obou zemích značně komplikovanou a nejednotnou problematiku, při které se musí zohlednit ještě další související právní předpisy Vznik zajištění závazků a jejich stručná charakteristika Zajištění uzavíraných obchodním smluv ovlivňují různé právní skutečnosti. K nejčastějším způsobům vzniku zajištění v soukromém obchodním právu patří bezpochyby zajišťovací smlouva, to je zajištění na základě právního úkonu Na základě právního úkonu Zajištění obchodních smluv může vzniknout na základě jednostranného či dvoustranného právního úkonu. Mezi jednostranné právní úkony patří v České republice a ve Spolkové republice Německo uznání závazku dlužníkem a zadržovací právo. Uznání závazku dlužníkem je v České republice upraveno v 323 OBCHZ, kde je stanoveno, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Uznání závazku ve Spolkové republice Německo je upraveno v ustanovení 781 BGB, ve kterém je stanoveno, že uznání závazku vzniká uzavřenou dohodou smluvních stran, ve kterém dlužník věřiteli prohlásí, že uznává svůj dluh. Retence neboli zadržovací právo je v České republice upraveno v 175 a násl. OZ. Dle české úpravy má zadržovací právo vůči cizí věci ten, kdo je povinen tuto věc vydat, avšak zároveň má vůči tomu, komu má věc vydat, splatnou pohledávku. 11 Ve Spolkové republice Německo je toto právo upraveno jak v obchodním, tak i občanském zákoníku. Obecná úprava zadržovacího práva je upravena v ustanovení 273 BGB. Ve své podstatě se velmi podobá české právní úpravě, neboť dle tohoto ustanovení přiděluje zadržovací právo dlužníkovi, pokud má z téhož právního vztahu vůči věřiteli nárok na plnění, potom může dlužník plnění odepřít, dokud své závazky nesplní věřitel. Rozšířením právní úpravy zadržovacího práva v BGB je právní úprava 11 Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str

16 uvedená v 369 HGB, která se aplikuje na dvoustranný obchodnický obchod dle 1 HGB, který jsem objasnil v části této diplomové práce. Mezi typické dvoustranné právní úkony v České republice a v Spolkové republice Německo patří uzavření zástavní smlouvy a dohoda o smluvní pokutě. Zástavní právo je v České republice upraveno v ustanovení 152 OZ a slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který ji odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Německá právní definice zástavního práva je upravena v ustanovení 1204 BGB, který stanoví, že movitá věc může být z důvodu zajištění pohledávky zatížena zástavním právem, tím, že věřitel je oprávněn uspokojit svoji pohledávku z této věci. Smluvní pokuta je v České republice právně upravena v ustanovení 544 a 545 OZ a s určitými odchylkami, které stanoví obchodní zákoník v 300 až 302, platí i pro obchodní závazkové vztahy. Smluvní pokutu lze definovat jako peněžní plnění dlužníka pro případ nesplnění nebo pouze částečného splnění jeho povinnosti a je v českém právní úpravě upravena jak v obchodním, tak i v občanském zákoníku, s tím, že právní úprava v obchodním zákoníku není samostatnou úpravou, ale pouze doplněním objektivní povinnosti o případné snížení smluvní pokuty a o důsledky odstoupení od smlouvy. 12 V německé právní úpravě je smluvní pokuta upravena v 339 BGB dle které, slíbí-li dlužník věřiteli pro případ, že nebude schopen splnit v plné výši své závazky, zaplacení určité peněžní částky jako pokuty, tak tato pokuta nabývá účinnosti, pokud dlužník protahuje splnění závazku. I přesto, že ustanovení 339 BGB vymezuje smluvní pokutu jako peněžité plnění, může být ve Spolkové republice Německo smluvena i jako nepeněžité plnění, jak je stanoveno v 342 BGB, dle kterého může být předmětem smluvní pokuty v německé právní úpravě i jiné plnění. Všechny zajišťovací smlouvy mají akcesorickou povahu, neboť jejich uzavření je možné pouze tehdy, pokud existuje nějaký hlavní právní vztah. Z toho vyplývá, že zajištění, pokud má být platné, nemůže existovat samo o sobě, z čehož je zřejmé, že zaniká společně s pohledávkou, která byla zajištěna. Neplatí to však opačně, protože 12 Giese/Dušek/Koubová/Dietschová: Zajištění závazků v České republice; C. H. Beck; Praha; 1999; str

17 zánik závazku vedlejšího (např. ručení) nemá vliv na další existenci hlavního závazku. 13 V platné zajišťovací smlouvě musí být tedy přesně vymezeno, jaké povinnosti na sebe bere osoba, která zajištění věřiteli poskytuje a jaký je vztah mezi zajištěním a hlavním právním vztahem. Vzájemná práva a povinnosti mezi věřitelem a osobou poskytující zajištění jsou určující pro zajišťovací smlouvu Zajištění vzniklé ze zákona Zákonné zástavní právo má v ČR dle 535 OBCHZ ze zákona skladovatel na skladované věci, dokud se u něj nachází. Na základě 608 a 628 odst. 1 OBCHZ má zástavní právo zasilatel a dopravce k zásilce, pokud je zásilka stále u nich nebo s ní mohou nakládat. Banka má k zajištění svých práv ze smlouvy o uložení cenných papírů nebo jiných hodnot zástavní právo k předmětu uložení, dokud se u ní nachází, jak je stanoveno v 707 OBCHZ. Německý obchodní zákoník v 368, ve kterém je upraveno zástavní právo, přidělil zákonné zástavní právo komisionáři, zasilateli, skladovateli a dopravci. Zasilatel, skladovatel a dopravce mají zástavní právo, dokud mohou se zbožím disponovat. Je vidět, že úprava zajištění vzniklého ze zákona je velice podobná. Kromě zákonného zástavního práva zná česká právní úprava zajištění ještě úpravu zákonného ručení dle OBCHZ, kde například podle 627 má přijetí zásilky za následek vznik ručení příjemce za pohledávky dopravce vůči odesílateli ze smlouvy, která se týká přepravy převzaté zásilky Právní úprava zajištění v České republice Jak již bylo v úvodu uvedeno, hlavním pramenem právní úpravy zajištění obchodních smluv je v České republice občanský zákoník. Obchodní zákoník představuje z hlediska zajištění závazků speciální právní úpravu některých zajišťovacích prostředků pro obchodní závazkové vztahy vznikající 13 František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI; Praha; 2007, str Zpracováno podle Bejček, Eliáš, Raban a kolektiv: Kurs obchodního práva Obchodní Závazky; C. H. BECK; Praha; 2007; str

18 mezi podnikateli. Instituty zajištění obchodních smluv můžeme rozčlenit do čtyř charakteristických skupin. Pro první skupinu jsou charakteristické instituty, které jsou upraveny pouze OZ. Mezi ně patří zástavní právo ( ), zadržovací právo ( ), dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů ( 551), zajišťovací převod práva ( 553) a zajišťovací postoupení pohledávky ( 554). Všechny tyto zajišťovací instituty jsou aplikovatelné i v rámci zajištění obchodních závazkových vztahů. Pro druhou skupinu jsou charakteristické instituty, které řeší primárně OZ, ale pro oblast obchodněprávních závazkových vztahů je tato úprava doplněna OBCHZ. Mezi tyto instituty patří smluvní pokuta, která je upravena v 544 a násl. OZ, avšak tato obecná právní úprava je použitelná pouze v občanskoprávních závazkových vztazích. Pro oblast obchodněprávních závazkových vztahů je tato úprava doplněna či upravena v ustanoveních 300 a násl. OBCHZ. Třetí skupinu tvoří zajišťovací instrumenty, které mají obecnou právní úpravu v OZ, avšak při aplikace na obchodněprávní závazkové vztahy je nutno použít komplexní úpravu v OBCHZ, přičemž ustanovení v OZ nelze použít ani podpůrně. Mezi tyto instrumenty se řadí ručení a uznání dluhu resp. závazku. OBCHZ používá v 323 termín uznání závazku a umožňuje i konkludentní uznání závazku za situace, kdy dlužník platí úroky z dlužné částky. 15 Instrument uznání dluhu je použit v OZ a v 558 je stanoveno, že uznání dluhu musí být provedeno písemnou formou a dluh v době uznání stále trvá. U promlčeného dluhu má takovéto uznání tento právní následek, jen tehdy, věděl-li uznávající o tom, že uznávaný dluh už byl promlčen. Poslední skupinou, kterou je možno z hlediska právní úpravy charakterizovat, jsou instituty způsobu zajištění závazků, které jsou upraveny pouze v OBCHZ, jako speciální zajišťující prostředek pro závazky vznikající z obchodních smluv. Jako příklad můžeme uvést bankovní záruku, která je upravena v ustanoveních OBCHZ. 16 Bankovní záruka je zvláštním typem ručení a vzniká podle ustanovení 313 OBCHZ písemným prohlášením banky, neboli ručitele, v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba, nejčastěji dlužník, nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky 15 Zbyněk Švarc a kolektiv: Základy obchodního práva; Čeněk; Plzeň;2005; str Zpracováno na základě: František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik Obchodních závazků; ASPI; Praha; 2007, str

19 stanovené v záruční listině. Jestliže bankovní záruku potvrdí jiná banka, může věřitel na základě 315 OBCHZ uplatnit nároky z bankovní záruky vůči kterékoliv z těchto bank. Záruční listina musí dále obsahovat údaj o určité částce, do jejíž výše se banka zavazuje ručit, jinak by se nejednalo o závazek z bankovní záruky, ale o prostou formu ručení za závazek Prameny právní úpravy zajištění v Spolkové republice Německo Ve Spolkové republice Německo je právní úprava zajištění obchodních smluv stejně jako v České republice obsažena ve dvou základních právních předpisech a to v německém občanském a německém obchodním zákoníku, přičemž v německém právním řádu je většina zajišťovacích instrumentů upravena v obou zákonících. Podobně jako v českém právním systému se i v německém právním řádu objevují zajišťovací instituty podobného typu. Jako příklad je možno uvést smluvní pokutu, která je upravena v 348 HGB a zároveň v ustanovení 339 a násl. BGB. Zástavní právo je obecně upraveno v 104 BGB, přičemž HGB v ustanovení 368 obsahuje speciální právní úpravu zástavního práva pro obchodněprávní vztahy. Zadržovací právo je upraveno v ; ; 1000 BGB, tak i v HGB. Institut ručení je obecně upraven v ustanovení 771 a násl. BGB, přičemž pro oblast obchodněprávních vztahů je dále upraven v 349 HGB. Závěrem bych rád zmínil ještě bankovní záruku. I přesto, že je bankovní záruka často využívaným zajišťovacím institutem v oblasti mezinárodního obchodu, protože tento obchod s sebou přináší větší riziko nesplnění závazků než vnitrostátní obchod, neobsahuje německé obchodní právu ucelenou úpravu bankovní záruky. Ve Spolkové republice Německo se bankovní záruka řídí obecnými pravidly závazkového práva, které obsahuje občanský zákoník a zásadou smluvní volnosti. Při sjednání bankovní záruky je nutné dále brát ohled na soudní judikaturu v právních otázkách týkajících se ručení. Sjednání bankovní záruky nepodléhá dle německé právní úpravy schválení a banka nemá ani ohlašovací povinnost Giese/Dušek/Koubová/Dietschová: Zajištění závazků v České republice; C. H. Beck; Praha; 1999; str Zpracováno podle: náhled

20 Právní úprava zástavního práva se Spolkové republice Německo ve své podstatě koresponduje s obecnou právní úpravou zástavního práva v České republice, která je ustanovena v OZ. Obě právní úpravy se liší například ve způsobu zpeněžení zástavy, čímž se budu podrobněji zabývat v další části této diplomové práce. Úprava zadržovacího práva v ČR je komplexní v OZ, zatímco v německém právním řádu je obsažena jednak v ; ; 1000 BGB, tak i v HGB. Také institut ručení je upraven pro obchodnické vztahy v 349 HGB a obecnou úpravu obsahuje BGB v 771 a násl., což je shodné s právní úpravou v ČR. Právní úprava bankovní záruky se v obou srovnávaných právních systémech, i přesto, že obě dvě úpravy vycházejí z obecné právní úpravy ručení, podstatně liší. V České republice je nutné při sjednávání bankovní záruky aplikovat obchodní zákoník, který obsahuje podrobnou úpravu. Ve Spolkové republice Německo není bankovní záruka samostatně upravena jako zajišťovací institut a právní vztahy se řídí obecnou úpravou závazkových vztahů a judikaturou. Z pohledu mezinárodního obchodu a postavení Spolkové republiky Německo v ekonomickém žebříčku je tato volná právní úprava bankovní záruky poněkud překvapivá. Při praktické aplikaci zajišťovacích instrumentů v situacích hospodářského života je podstatné zohlednit jejich výhody a nevýhody. Jistou výhodou zajištění závazků pomocí právní cesty zajištění obchodních smluv je skutečnost, že je možné použít více institutů zároveň. Některé instituty mají velice podrobnou právní úpravu, ať už v OZ či v OBCHZ, a proto je důležité řádně promyslet a prozkoumat, který zajišťovací instrument bude nejvíce vyhovovat dané ekonomické či právní situaci. 3. Věcněprávní zajišťovací instrumenty Po obecné charakteristice zajišťovacích instrumentů budu v této části mé diplomové práce věnovat pozornost věcněprávním zajišťovacím institutům. Z důvodu rozsahu práce jsem se zaměřil na problematiku zástavního a zadržovacího práva, které jsou i z hlediska použití v praxi nejčetnější

21 3.1. Zástavní právo Zástavní právo je mimořádně důležitým institutem zajištění obchodních smluv a i proto patří mezi nejvyužívanější zajišťovací instrumenty. Zástavní právo se řadí mezi práva věcná, která mají absolutní povahu, takže působí nejen ve vztahu mezi účastníky konkrétního závazkového vztahu, nýbrž i vůči třetím osobám. Zástavní právo patří k právům k cizím věcem. 19 Zástavní právo jako zajišťovací instrument slouží k zajištění splatné pohledávky Podstata zástavního práva Zástavní právo existuje společně s hlavním právním vztahem, jímž je vztah mezi závazkovým dlužníkem a zástavním věřitelem a kromě zajišťovací funkce plní i funkci uhrazovací, z čehož vyplývá, že zástavní právo sleduje právní osud zajišťované pohledávky. Podstata zajišťovací funkce je skutečnost, že zástavnímu dlužníkovi hrozí majetkový postih, který se rovná ztrátě vlastnictví k zastavené věci, pokud řádně a včas neuhradí svůj závazek vůči zástavnímu věřiteli. Podstatu uhrazovací funkce lze spatřovat v tom, že zástavní věřitel má právo uspokojit po splatnosti řádně nesplacenou část zástavní pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy, aniž by se musel domáhat jejího uspokojení z ostatního majetku dlužníka. 20 Definici zástavního práva obsahuje v České republice ustanovení 152 OZ, které říká, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který ji odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Subjekty závazkového vztahu, který je zajištěn zástavním právem, jsou závazkový dlužník jako osoba, jejíž dluh je zástavním právem zajištěn, zástavní věřitel jako osoba, jejíž pohledávka je zajištěna zástavním právem, a zástavní dlužník jako osoba, která je vlastníkem zástavy, přičemž závazkový dlužník a zástavní dlužník mnohdy splývají v jednu osobu, ale velmi často bývá zástavním dlužníkem i osoba odlišná od závazkového dlužníka František Faldyna, Jan Hušek, Zdeněk Des: Zajištění a zánik závazků; CODEX Bohemia; Praha; 1995; str Giese/Dušek/Koubová/Dietschová: Zajištění závazků v České republice; C. H. Beck; Praha; 1999; str František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str

22 Zástavou může podle 153 OZ být věc movitá, nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka, byt, nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír či předmět průmyslového vlastnictví, přičemž zástavní právo se vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy. V německé právní úpravě je zástavní právo upraveno od 1204 BGB a tato úprava je české právní úpravě velice podobná, s tím rozdílem, že zde neexistuje jedna obecná definice zástavního práva, ale právní úprava je rozdělena na zástavní právo k nemovitým věcem, k movitým věcem a k právům. Z tohoto pohledu se zdá být česká úprava více sjednocená, neboť německá se v mnoha částech překrývá. Movitá věc či právo může být použita k zajištění pohledávky v tom případě, když zástavní věřitel je oprávněn, uspokojit svoji splatnou pohledávku ze zastavené věci, jak je stanoveno v 1204 BGB. Pokud se jedná o zajištění, které vzniká z obchodně právních vztahů, tak je potřeba při prodeji zástavy aplikovat ustanovení 368 HGB. Blíže bude o tomto tématu pojednáno v části této diplomové práce. Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky se zřízením zástavního práva k zajištění pohledávky nezvyšuje (nerozmnožuje) majetek zástavního věřitele. Protože zástavní právo nemá samo o sobě jakoukoliv majetkovou hodnotu, nevzniká zástavnímu věřiteli škoda jen v důsledku toho, že zástavní právo zaniklo, aniž by byla zajištěná pohledávka uspokojena. Ke škodě dochází jen tehdy, kdyby zajištěnou pohledávku bylo možno úspěšně vymoci jen ze zástavy, popřípadě kdyby uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy bylo pro zástavního věřitele ve srovnání s jinými způsoby úhrady pohledávky rychlejší nebo spojené s nižšími náklady. 22 Podstata zástavního práva je v obou srovnávaných právních systémech stejná, neboť zástavní právo jak v České republice, tak i ve Spolkové republice Německo existuje společně s hlavním závazkovým vztahem. Kromě zajišťovací funkce plní zástavní právo i funkci uhrazovací. Základním rozdílem je skutečnost, že česká právní úprava obsahuje v občanském zákoníku obecnou definici zástavního práva. Ve Spolkové republice Německo občanský zákoník obecnou definici neobsahuje a proto je právní úprava značně nepřehledná a v mnohých částech se překrývá. Zatímco v České 22 František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str

23 republice je právní úprava zástavního práva v občanském zákoníku komplexní a aplikuje se i v případě obchodněprávních vztahů, je nutné ve Spolkové republice Německo aplikovat speciální úpravu v obchodním zákoníku, pokud se při sjednávání zástavního práva jedná o obchodně právní závazkový vztah Vznik zástavního práva V českém právním řádu předepisuje ustanovení 156 OZ právní skutečnosti, které jsou základem pro vznik zástavního práva. Dle tohoto ustanovení vzniká zástavní právo na základě písemné smlouvy, rozhodnutím soudu nebo správního úřadu či ze zákona. Nejčastějším způsobem vzniku zástavního práva je zástavní smlouva, která je zmíněna v 552 OZ. Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje. Jde o obligatorní obsahové náležitosti zástavní smlouvy, bez nichž smlouva nevznikne, popř. je absolutně neplatná podle 39 OZ. 23 Z toho důvodu je důležité přesné a jasné vymezení zajišťované pohledávky a zástavy. Pokud se jedná o nemovitosti neevidované v katastru nemovitostí, o věci hromadné, o soubor věcí nebo o movité věci, k nimž má vzniknout zástavní právo a tyto věci nebyly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, pak musí být zástavní smlouva sepsána ve formě notářského zápisu. Zástavní smlouva mezi zástavním věřitelem a závazkovým dlužníkem je právním titulem vzniku zástavního práva. Německý právní řád v ustanovení 1205 BGB vyžaduje pro vznik zástavního práva abstraktní věcnou zástavní smlouvu, která se skládá z dohody o předání věci do zástavy. Tato dohoda musí obsahovat a pojmout jak zastavovanou věc, tak i zajištěnou pohledávku. K vzniku zástavního práva je podstatné, aby vlastník zastavovanou věc předal zástavnímu věřiteli, a oba byli srozuměni s tím, že zastavená věc přísluší zástavnímu věřiteli. Zástavní věřitel se převzetím věci do držby stává oprávněným držitelem zastavené věci. V nejjednodušším případě předává zástavce věc věřiteli. Pokud by nastala situace, že by předmět zástavy měl ve své držbě zástavní věřitel, tak zástavní právo vzniká, pokud zástavní věřitel se závazkovým dlužníkem uzavřou dohodu o zástavním právu. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že v německém právním řádu je pro vznik zástavního práva podstatné předání věci do zástavy František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str Hans Josef Wieling: Sachenrecht; Springer-Verlag Berlin Heidelberg; 2007; str

24 Tento institut se objevuje i v českém právním řádu, neboť ke skutečnému vzniku zástavního práva je nutné, aby byla splněna další právní skutečnost, která se označuje jako modus, který se liší podle předmětu zástavy. Podle 157 OZ vzniká zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům vkladem do katastru nemovitostí. Odstavec 2 upravuje zástavní právo k movitým věcem, které vzniká jejich odevzdáním zástavnímu věřiteli, předáním do úschovy nebo skladováním u třetí osoby. Dle ustanovení 160 OZ vzniká zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Smluvní zástavní právo k nemovitostem neevidovaným v katastru, k hromadným věcem, k souborům věcí nebo k movitým věcem neodevzdaným zástavnímu věřiteli, ani třetí osobě, vzniká dle 158 OZ zápisem do Rejstříku zástav, který je vedený Notářskou komorou České Republiky. Pokud je předmětem zástavy cenný papír (dále CP), je nutné aplikovat speciální právní úpravu, která je obsažena v zákoně o cenných papírech (dále jen ZCP). Dle tohoto zákona vzniká skutečné zástavní právo předáním listinného CP zástavnímu věřiteli, předáním listinného CP do úschovy třetí osobě spolu s kopií zástavní smlouvy nebo zapsáním zaknihovaného CP na účet vlastníka v evidenci investičních nástrojů. 25 Předmětem zástavního práva mohou být i předměty průmyslového vlastnictví, například ochranné známky. Zástavní právo zřízené k ochranné známce vzniká zápisem do rejstříku ochranných známek. 26 Vedle žádosti o zápis zástavního práva k ochranné známce je zástavní věřitel povinen předložit Úřadu průmyslového vlastnictví smlouvu o zřízení zástavního práva s úředně ověřenými podpisy. Pokud by nebyla dodržena písemná forma, pak by zástavní smlouva byla absolutně neplatná. Zástavní právo vzniká zápisem do příslušného rejstříku vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví. 27 Právní úprava vzniku zástavního práva je v obou srovnávaných právních systémech značně odlišná, což vyplývá ze skutečnosti, že český občanský zákoník obsahuje na rozdíl od německého občanského zákoníku obecnou definici zástavního práva. 25 Dle ustanovení 40 a násl. zákona č. 519/1992 Sb. o cenných papírech 26 Dle ustanovení 21 zákona č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách 27 Více Horáček, Čada, Hajn: Práva k průmyslovému vlastnictví; C. H. Beck; Praha; 2005; str

25 Nejčastějším způsobem vzniku zástavního práva v České republice je uzavření zástavní smlouvy. Dále vzniká zástavní právo v České republice ze zákona. Z české právní úpravy zástavního práva je zřejmé, že zřetelně předepisuje právní skutečnosti, které jsou základem pro vznik zástavního práva. Německý právní řád, podobně jako neobsahuje obecnou definici zástavního práva, tak neobsahuje ani jedno konkrétní ustanovení, které by upravovalo vznik zástavního práva. Ve Spolkové republice Německo je nutné uzavřít abstraktní zástavní smlouvu, která obsahuje dohodu o předání věci do zástavy. Další možnosti vzniku zástavního práva jsou upraveny v jednotlivých případech, čímž se stává právní úprava vzniku zástavního práva ve Spolkové republice Německo velmi nepřehledná Zákonné zástavní právo Jak český, tak i německý právní řád obsahují speciální úprava zástavního práva v obchodním zákoníku. Zástavní právo na zboží má dle 475b HGB skladovatel z důvodu skladovacích nákladů, pokud má zboží v držbě, zejména pokud s ním může disponovat prostřednictvím konosamentu, náložného listu nebo skladištního listu. Obdobnou úpravu obsahuje i 535 OBCHZ, dle kterého má skladovatel k zajištění svých nároků ze smlouvy o skladování zákonné zástavní právo na skladovaných věcech, dokud se u něho nacházejí. Toto zákonné zástavní právo má přednost před jinými zástavními právy. Další zákonné zástavní právo má dopravce. Ustanovení 441 HGB přiděluje dopravci zástavní právo na zboží ohledně všech pohledávek, zejména přepravného a stojného, celních poplatků a jiných výloh, jakož i ohledně záloh poskytnutých na zboží, které byly založeny smlouvou o přepravě věci. Toto zástavní právo trvá, dokud má dopravce zboží v držbě, zejména pokud s ním může disponovat prostřednictvím konosamentu, náložného listu nebo skladištního listu. Po dodání zboží trvá zástavní právo nadále, pokud je dopravce do tří dnů po dodání soudně uplatní a zboží je ještě v držbě příjemce. Pohrůžku prodeje zástavy je nutno učinit vůči příjemci. Nelze-li jej zjistit nebo odepře-li přijetí zboží, pak je nutno učinit pohrůžku a vyrozumění vůči odesílateli. 28 V české právní úpravě má dopravce na základě 628 zástavní právo k zásilce, dokud s ní může nakládat, které slouží k zajištění nároků vyplývajících ze 28 Zpracováno podle: Martin Aleš: Německé právo pro obchodní praxi; Linde; Praha;1995; str

26 smlouvy. Dopravce má přednostní zástavní právo, neboť vázne- li na zásilce několik zástavních práv, má zástavní právo dopravce přednost před zástavními právy dříve vzniklými a zástavní právo dopravce má přednost před zástavním právem zasílatele, jak je stanoveno v 628 odst. 2 OBCHZ. Dalším obdobná úprava se týká zákonného zástavního práva zasilatele. Na základě ustanovení 608 OBCHZ má zasilatel vůči příkazci zástavní právo k zásilce k zajištění svých nároků. Toto právo trvá, dokud je zásilka u zasilatele nebo u někoho, kdo ji má u sebe jménem zasilatele, anebo dokud má zasilatel listiny, které jej opravňují, aby se zásilkou nakládal. Dle německé právní úpravy zasílatelského obchodu má zasílatel dle ustanovení 464 HGB zástavní právo na zboží, které slouží k zajištění jeho nároků z přepravného, provize, výloh a nákladů jakož i záloh poskytnutých na zboží. Zasílatel má zástavní právo, pokud má zboží ještě v držbě, zejména pokud s ním může disponovat prostřednictvím konosamentu, náložného listu nebo skladištního listu. Je vidět, že právní úprava zákonného zástavního práva dopravce, zasilatele a skladovatele je v obou sledovaných právních systémech vcelku srovnatelná, jen s tím rozdílem, že německá právní úprava přesně definuje, jakými prostředky může zástavní věřitel se zastaveným zbožím disponovat. Dle české úpravy má dopravce přednostní zástavní právo, na druhou stranu dle německé úpravy trvá zástavní právo nadále i po dodání zboží, pokud jej dopravce soudně uplatní. Další zákonné zástavní právo má dle 647 BGB zhotovitel k zajištění svých pohledávek vůči objednavateli. Na základě smlouvy o dílo má zhotovitel, na jím vyrobené či vylepšené movité věci zástavní právo vůči objednavateli, pokud se při zhotovení či za cílem vylepšení dostaly do jeho držby. Německá právní úprava zástavního práva dále přiděluje zástavní právo pronajímateli v 562BGB. Na základě tohoto ustanovení má pronajímatel k zajištění svých pohledávek vzniklých z nájemní smlouvy zástavní právo k věcem, které si s sebou přinesl nájemce. Nevztahuje (sich erstrecken) se na věci, které nepodléhají zástavě. 29 Zástavní právo není platné, pokud se jedná o zástavní právo sjednané na budoucí pohledávku z odškodného a nájem, který je splatný v současném období a 29 Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a právní - JUDr. Josef Zlámal; Linde; Praha;

27 v následujícím období po sjednání zástavní smlouvy, jak je upraveno v ustanovení 562 odst. 2 BGB. Podobnou úpravu obsahuje i český občanský zákoník v ustanovení 672. Na základě tohoto ustanovení má pronajímatel nemovitosti k zajištění pohledávek z nájemného zástavní právo k movitým věcem, které jsou na pronajaté věci a patří nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné domácnosti, s výjimkou věcí vyloučených z výkonu rozhodnutí. Tato úprava zajištění v občanském zákoníku se aplikuje i v obchodních vztazích. Tuto problematiku řešil v České republice už i Nejvyšší soud a na základě jeho rozhodnutí platí, že zástavní právo k movitým věcem podle 672 OZ nevzniká k zajištění nájemného ze smlouvy o podnájmu. Zástavní právo tedy nevzniká ani u podnájemní smlouvy v obchodním vztahu. 30 Úprava zástavního práva pronajímatele k zajištění jeho nároků z nájemní smlouvy je v české i německé právní úpravě obdobné s tím rozdílem, že v české právní úpravě se zástavní právo pronajímatele vztahuje na věci, které patří nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné domácnosti, zatímco dle německé právní úpravy pouze na věci nájemce. Tato malá, ale podstatná odlišnost, však může v konečném důsledku přinést nemalé finanční náklady. Zástavní právo je dále upraveno v ustanovení 1213 BGB, kde je stanoveno, že zástavní právo může být aplikováno, pokud je zástavní věřitel připraven nést rizika nákladů spojených se správou zástavy. Zajímavé ustanovení obsahuje druhý odstavec výše uvedeného paragrafu, který říká, že je-li předmětem zástavního práva věc nesoucí užitek (von Natur Frucht tragende Sache) 31, tak v případě pochybností platí, že zástavní věřitel má právo získávat požitky ze zastavené věci. Dle české právní úpravy v ustanovení 162 OZ může zástavní věřitel užívat zástavu a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky jen se souhlasem zástavce. Pokud tedy má zástavní věřitel zástavu u sebe ve svém držení, tak to neznamená, že je oprávněn i k jejímu užívaní. 30 František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str Přeloženo podle: Odborný slovník Německo-český, z oblasti ekonomické, finanční a JUDr. Josef Zlámal, Linde, Praha,

28 Dalším zákonným zástavním právem je zástavní právo komisionáře, neboť dle německé právní úpravy komisního obchodu má komisionář na základě ustanovení 397 HGB zástavní právo na komisním zboží, pokud je má v držbě, především může-li jím disponovat na základě konosamentu, náložného listu nebo skladištního listu. Toto zástavní právo slouží k zajištění nákladů vynaložených na zboží, provize, záloh a půjček daných na zboží, směnek podepsaných stran zboží, nebo jiným způsobem sjednaných závazků, jakož i ohledně všech pohledávek z běžného účtu v komisních obchodech. 32 Komisionář, i když je vlastníkem komisního zboží, může své nároky uspokojit z tohoto zboží pouze v souladu s ustanovením o zástavním právu v občanském zákoníku. Uspokojení z pohledávek komisionáře upravuje ustanovení 399 HGB, na jehož základě se komisionář může uspokojit ohledně nároků vzniklých na základě obchodu uzavřeného na účet komitenta před komitentem a jeho věřiteli. Jak česká, tak i německá právní úpravu zákonného zástavního práva je velice rozsáhlá a mnohdy značně nepřehledná. Oba dva právní systémy obsahují podobnou úpravu zástavního práva, které vzniká uzavřením smlouvy o dopravě, skladování a zasilatelské smlouvy. Česká právní úprava zajištění obchodních smluv nepřiděluje na rozdíl od německé právní úpravy zástavní právo zhotoviteli a komisionáři. Jeden z nevýznamnějších rozdílů se objevuje v právní úpravě nájemní smlouvy, kde podle české právní úpravy má pronajímatel zástavní právo k věcem, které patří nájemci, nebo osobám, kteří s ním sdílí společnou domácnost. Ve Spolkové republice Německo má pronajímatel zástavní právo pouze k věcem, které náleží nájemci Práva a povinnosti účastníků zástavních smluv Práva a povinnosti zástavního věřitele jsou v České republice upraveny v ustanovení 162 OZ. Dle tohoto ustanovení je zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, oprávněn ji držet po celou dobu trvání zástavního práva. Je povinen starat se o ni s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením. Vzniknou-li zástavnímu věřiteli plněním této povinnosti účelně vynaložené náklady, má proti zástavnímu dlužníku právo na jejich úhradu. Jak již bylo zmíněno dříve, může zástavní věřitel užívat zástavu a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky 32 Martin Aleš: Německé právo pro obchodní praxi; Linde; Praha;1995; str

29 jen se souhlasem zástavce. Dojde-li během doby, v níž zástavní věřitel má u sebe zástavu, ke ztrátě, zničení nebo poškození zástavy, odpovídá zástavní věřitel za vzniklou škodu podle obecných ustanovení odpovědnosti za škodu, jak je stanoveno v 162 odst. 3 OZ. I v těchto případech tak platí obecná občanskoprávní úprava náhrady škody, která se řídí ustanovením 420 OZ 33, který říká, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti a této odpovědnosti se zprostí pouze ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Zástavní věřitel, který převzal zástavu, může po dobu trvání zástavního práva zástavu vrátit popřípadě ji odevzdat třetí osobě, aniž by to mělo vliv na existenci zástavního práva. Tuto problematiku upravuje ustanovení 162 odst. 4 OZ, podle kterého je-li zástava odevzdána třetí osobě, nesmí tato osoba převzatou věc odevzdat další osobě ani ji použít nebo umožnit její použití jinému. Takové jednání by totiž bylo v rozporu s účelem a smyslem zástavního práva. Tato třetí osoba má práva a povinnosti schovatele podle 747 OZ, popřípadě skladovatele na základě 527 OBCHZ. 34 Práva a povinnosti zástavního dlužníka upravuje samostatně ustanovení 163 OZ. Na základě tohoto ustanovení je zástavní dlužník povinen zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele. Zhoršení zástavy představuje snížení její hodnoty, které ztěžuje zástavnímu věřiteli možnost uspokojení se ze zástavy. Ztratí-li zástava v době existence zástavního práva na ceně tak, že zajištění pohledávky se stane nedostatečným, má zástavní věřitel právo od dlužníka požadovat bez zbytečného odkladu přiměřené doplnění zajištění. Pokud tak dlužník neučiní, stane se ta část pohledávky, která není zajištěna, splatnou, jak je stanoveno v 163 odst. 2 OZ. Přiměřené doplnění zajištění se vztahuje k hodnotě zástavy v době vzniku zajištění. Zákon stanoví pouze obecnou lhůtu bez zbytečného odkladu, protože je nutné na tuto lhůtu pohlížet z hlediska okolností jednotlivého případu. Poslední ustanovení týkající se práv a povinností účastníků ústavněprávního vztahu se týká právního nástupnictví při přechodu či převodu zástavy na každého následného vlastníka. Podle 164 OZ působí zástavní právo vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru, 33 František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str František Faldyna, Jan Hušek, Tomáš Pohl: Zajištění a zánik obchodních závazků; ASPI, Praha 2007; str