Bakalářská práce. Společenský význam a funkce lastur ve vybraných kulturách, opracování lasturového materiálu v traseologickém kontextu

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií Bakalářská práce Společenský význam a funkce lastur ve vybraných kulturách, opracování lasturového materiálu v traseologickém kontextu Vypracoval: Olga Ježková Vedoucí práce: Mgr. Linda Hroníková Ph.D. Praha 2011

2 Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne podpis

3 Ráda bych touto cestou poděkovala své vedoucí bakalářské práce, Mgr. Lindě Hroníkové Ph.D., za vstřícný přístup, cenné rady a pomoc při seznamování se s traseologickou metodou. Zároveň bych chtěla poděkovat Ing. Tomáši Královi a Mgr. Heleně Pálové za praktické rady, podporu a trpělivost.

4 Obsah 1. Úvod 2. Cíle práce 3. Traseologie 3.1 Traseologie uvedení do problematiky, historie 3.2 Metodika Microwear analýza Základní kategorie analýzy Experiment v traseologii 3.3 Kontaktní materiál lastury Antropologický kontext Charakteristika pracovních stop 4. Společenský význam a různé funkce lastur ve vybraných kulturách 4.1 První umění a počátky náboženských představ 4.2 Potrava 4.3 Symbol plodnosti 4.4 Hrobová výbava 4.5 Lastury jako platidlo 4.6 Distribuce lastur 4.7 Náboženství 4.8 Nástroje z lastur 4.9 Barviva z lastur 4.10 Perleť a perly 4.11 Korálky a ozdoby z lastur 4.12 Další využití lastur 4.13 Vybrané typy výrobků z lastur Wampum Kauri Puka Heishi 5. Různé způsoby opracování lastur 5.1 Nástroje 5.2 Wampum 5.3 Kauri 5.4 Puka 5.5 Heishi

5 6. Experimentální část 6.1 Řezání 6.2 Vrtání 6.3 Probrušování otvoru 6.4 Čištění 6.5 Mikroskopování 6.6 Výsledky mikroskopické analýzy Pazourek Křemenec 7. Závěr 8. English summary 9. Seznam literatury 10. Internetové zdroje 11. Seznam obrázků 12. Seznam příloh

6 Klíčová slova: traseologie; lastury; korálek; experiment Key words: microwear analysis; shell; bead; experiment

7 1. Úvod Lastury provázejí člověka po celou historii až do současnosti a jejich využití bylo vždy velmi rozmanité. Sbíraly se již od prehistorických dob, a to nejen pro svou trvalou krásu tvarů a barev, ale také proto, že byly zdrojem potravy, dekorativními předměty, nástroji a dokonce i formou peněz. Prvním sběratelem lastur byl již člověk cromagnonský, což dokazují nálezy z jeho hrobové výbavy. Nejčastěji se lastury používaly, a dodnes stále používají, pro výrobu korálků. V minulosti byl ale význam korálků z lastur poněkud opomíjen. Význam lasturových korálků však nebyl pouze dekorativní. Z novějších archeologických a antropologických výzkumů vyplývá, že ozdoby z korálků působily také jako amulety a fetiše, odznaky společenského postavení a také plnily náboženské funkce, a to jak v životě lidí, tak i po jejich smrti. Roku 1986 proto bylo na konferenci Shell Bead Conference v Rochesteru v New Yorku vyhlášeno studium korálků z lastur (shell antropology) jakožto nové téma výzkumu v antropologii (Yerkes 1993). Traseologie, obor zabývající se interpretací funkce a použití industrie na základě mikroskopické analýzy pracovních stop (Hroníková 2010), tvoří významnou součást výzkumu lasturového materiálu. Pomocí traseologických metod lze určit, zda korálek vznikl přírodními vlivy nebo rukou člověka, dále je možné rekonstruovat postup výroby korálků, popřípadě určit další podrobnosti. Traseologie tak ve spolupráci s dalšími antropologickými podobory umožňuje poodhalit některé aspekty ze složité problematiky shell antropology (Hroníková 2007). Tato práce by měla být příspěvkem do diskuze o tvorbě stop použití na lasturách jakožto konkrétním kontaktním materiálu. Během experimentu bude sledována efektivita práce s pazourkovým a křemencovým nástrojem na různých typech lastur a také tvorba mikroskopických stop. Pro účely tohoto bakalářského projektu bylo třeba osvojit si základy traseologické mikroskopické analýzy.

8 2. Cíle práce 1) Stručný popis traseologie vývoj, význam a metody se zaměřením na lastury jakožto kontaktní materiál 2) Popis společenského významu a různých funkcí lastur ve vybraných kulturách 3) Popis způsobů opracování lastur se zaměřením na vybrané typy lasturových ozdob 4) Porovnání efektivity práce s pazourkovým a křemencovým nástrojem na měkkých různých typech lastur 5) Traseologická analýza experimentálních nástrojů a porovnání mikroskopických stop na pazourkovém a křemencovém nástroji

9 3. Traseologie 3.1. Traseologie vývoj a význam Traseologie je archeologická disciplína, která pomocí mikroskopické analýzy pracovních stop (lesků, striací a poškození hran) a reziduí na povrchu nástrojů umožňuje interpretaci pravděpodobné funkce a způsobu používání nástroje. Předmětem traseologického zkoumání jsou modifikace povrchu nástroje (tzv. pracovní stopy), jež vznikají při mechanicko-chemické interakci mezi nástrojem a opracovávaným materiálem. Nedílnou součástí traseologie je experiment. Traseologie vešla do povědomí archeologie ve třicátých letech 20. století. Prvním, kdo popsal využití této techniky ke zkoumání pravěkých kamenných a kostěných artefaktů, byl ruský archeolog S.A. Semjonov (i.a. Popelka 1999). Materiální kultura prehistorických období od paleolitu po neolit je založena do značné míry na poznání technologie opracování kamene, jíž sledujeme od jednoduché výroby úderem jednoho kamene o druhý až po složitější techniky. Další podstatnou část tvoří data funkční analýzy. Kamenná industrie je základním zdrojem informací o tomto nejstarším období lidských dějin (i.a. Popelka 1999, Škvařilová 2007). Vydání Semjonovovy knihy Pervobytnaja technika v angličtině v roce 1964 prolomilo počáteční nedůvěru k využití traseologické metody v archeologii. Mikroskopická analýza tak byla zařazena mezi uznávané vědecké metodiky a její výsledky se začaly publikovat nejen v ruské, ale i angloamerické literatuře (L. Keeley, R. Tringham, C.H. Odell). Díky tomu bylo možno porovnávat data získaná z prehistorických lokalit z různých částí světa. Získané poznatky otevřely prostor pro rozvoj nových technik a pro nové možnosti jejich aplikací. Tento vývoj vedl k zařazení traseologie do předmětu studia integrální antropologie podle anglosaského vymezení (Škvařilová 2007). Traseologie zkoumá nalezené nástroje z přírodnin především z hlediska jejich funkce, způsobu úchytu (hafting) a druhu kontaktního materiálu. Významným způsobem tak doplňuje základní poznatky tradiční typologie kamenné industrie a tím nadále rozšiřuje studium poznání rozmanitých lidských činností (např. zpracování kůží, masa, dřeva, kostí) na daných lokalitách. V dnešní době se traseologie zabývá také výzkumem 9

10 organických zbytků reziduí, která se často dochovají na hranách nástrojů, a mohou tak doplnit nebo upřesnit poznatky traseologické analýzy. Nejčastěji se traseologickou metodou zkoumají pazourkové úštěpy a čepele, nicméně zejména v posledních dvou desetiletích stoupá zájem traseologů i o výzkum nepazourkové industrie. Dalším významným trendem současné traseologie je také zaměření se více na symbolické významy a studium etnologických souvislostí (Hroníková 2007) Metodika Metodický základ traseologie tvoří mikroskopická analýza pracovní hrany nástrojů. Výzkum je možné aplikovat na předměty vyrobené z různých druhů přírodních materiálů (zejména kámen, kost, paroh či lastury), které využívali lidé od pravěku do dnešní doby (Hroníková 2007) Microwear analýza Mikroskopická analýza (microwear analysis, use-wear analysis) se v rámci traseologie zaměřuje na interpretaci funkce archeologických předmětů (nástrojů i výrobků). Studuje vzniklé pracovní stopy pomocí lupy a optického mikroskopu, který je speciálně upravený pro pozorování v odrazovém světle (Hroníková 2007, Popelka 1999). V dnešní době se běžně propojují dva typy analýzy s ohledem na konkrétní pracovní stopy na povrchu archeologických artefaktů: První typ, low power (do zvětšení až 100x), registruje především poškození hran a ploch v podobě pravidelných rýh způsobených při použití nástroje. Druhý typ, high power (zvětšení až 400x), se navíc soustřeďuje na pracovní lesky. Zkoumané pracovní stopy jsou někdy viditelné pouhým okem, častěji je však třeba použít mikroskop. Žádný z uvedených znaků není pro určení funkce rozhodující jen sám o sobě (s výjimkou srpového lesku). Všechny musí být posuzovány komplexně, ve vzájemných vazbách (Hroníková 2010). Traseologie zahrnuje především dvě aktivity experimentální činnost a komplexní mikroskopickou analýzu pracovních stop na experimentálních nástrojích a artefaktech. Experimenty jsou neodmyslitelnou součástí výzkumu, pouze s jejich pomocí je možné 10

11 získat znalost o vlastnostech kontaktních materiálů a interakcích mezi nimi a pracovními nástroji. Získáváme tak vědomosti o charakteristikách jednotlivých stop v souvislosti s druhem opracovávaného materiálu, směru a typu pohybu, aktivity, její intenzitě a době práce. Teprve díky těmto znalostem můžeme dále úspěšně uplatňovat use-wear analýzu na nalezených artefaktech (Hroníková 2010). Analýzu pracovních stop můžeme rozdělit na tyto fáze (Moss 1986 i.a.): Přípravná fáze postup při čištění nástroje se liší podle toho, zda se jedná o artefakt či novodobý experimentální nástroj Předmikroskopická fáze studium předmětu jako celku pouhým okem, případně stereoskopickou lupou. Vytvoření hypotézy o upevnění nástroje v násadě (hafting), o pracovní hraně a funkci nástroje Mikroskopická fáze aplikace microwear analýzy, základní metody traseologie Postup řešení otázek při analýze lze rozdělit do následujících bodů (Hroníková 2010): předmět použit x nepoužit (užitná či symbolická funkce) pracovní hrana (část nástroje, která byla použita) typ držení (hafting) směr pohybu (kolmý, příčný, podélný) způsob použití (řezání, vrtání aj.) specializované či multifunkční použití nástroje (na více než jeden kontaktní materiál a/nebo různé metody užití) tvrdost materiálu (tvrdý středně tvrdý měkký) 11

12 skupina materiálu podle původu (živočišný, rostlinný, anorganický) konkrétní druh kontaktního materiálu (obilí, maso, kost aj.) odpovědi na konkrétní otázky výzkumu v daném kontextu Pokud nejsou na nástroji žádné pracovní stopy, ale je přesto patrné, že k jeho výrobě bylo použito značné úsilí, pravděpodobně se jednalo o rituální předmět nebo o předmět směny. Někdy se na takových úštěpech či čepelích dochovají traviny či známky kůry, které mohou svědčit o tom, že byl artefakt uchováván v nějakém rostlinném obale. Je však také možné, že došlo ke ztrátě nástroje předtím, než mohl být použit (Hroníková 2010) Základní kategorie analýzy Sledování povrchových modifikací závisí do značné míry na charakteru a rozvoji pracovních stop (lesky, retuše, zaoblení, striace). Na povrchu materiálu se také může projevit vliv vnějších činitelů, určitou roli hraje i tvrdost a struktura materiálu, topografie (hrbolky, rýhy) a některé další skutečnosti. Také se objevují různé formy retuše (postdepoziční či záměrná), které mohou zkreslit původní stopy opotřebení. Povrch nástroje může být ovlivněn patinací, která také znesnadňuje čitelnost stop. V některých případech dokonce může svou intenzitou pracovní stopy zcela překrýt (Keeley 1980). Základním pravidlem traseologie je, že stopy, pokud jsou výsledkem pracovních aktivit člověka, je nutné analyzovat komplexně. Musíme sledovat jejich vzájemné vztahy a závislosti a vyčlenit z nich stopy způsobené např. přírodními jevy (Hroníková 2010). Základními kategoriemi analýzy jsou (dle Keeley, 1980): Lesk (polish) modifikace původního povrchu pazourku, která vzniká po kontaktu s různými materiály. Obecněji lze říci, že lesk je viditelný jev, který lze interpretovat pomocí srovnání s experimentálně způsobenými pracovními stopami. Nejvýznamnějšími 12

13 atributy lesku jsou topografie povrchu a stupeň jasnosti. Společně s distribucí lesku vzhledem k hraně a jeho sytostí tvoří hlavní kritéria pro určení kontaktního materiálu. Striace rýhy a škrábance vznikající na povrchu lesku. V některých případech mohou dokonce být viditelné již pouhým okem. Jejich výpovědní hodnota pro funkční analýzu je stále diskutována, protože nejsou přesně známy okolnosti jejich vzniku. Výpovědní hodnota striací výrazně stoupá, pokud jsou posuzovány společně s dalšími atributy poškození. Retuš (retouch, edge removals) mikroskopicky či makroskopicky viditelné jizvy na kamenné industrii, které však nevznikají vždy pouze v důsledku pracovní činnosti. Podle původu rozlišujeme záměrné retuše (změna hrany za účelem vytvoření vhodnějšího tvaru), postdepoziční retuše (vzniká jako důsledek různých přírodních jevů či neopatrných vykopávek) a pracovní retuše (mikroskopické jizvy na hraně nástroje vzniklé v důsledku pracovní aktivity). Stupeň a vzhled retuše vypovídá o tvrdosti a rezistenci kontaktního materiálu, je také ovlivněn úhlem hrany, typem suroviny a pracovním úhlem. Zaoblení hran (edge-rounding) objevuje se na konci pracovní hrany či hrotu a na rýhách retuší. Absence nebo přítomnost zaoblení hran a jeho rozsah lze využít hlavně při určování kategorie tvrdosti kontaktního materiálu. Tvrdý materiál zaoblení hran běžně nevytváří vzhledem k nedostatku času při pokračujícím odlamování okrajů. Měkký materiál zase nevyžaduje takovou sílu, která by byla nutná k této změně. Zaoblení hran se tedy tvoří při práci se středně tvrdými materiály (dřevo, suchý jíl, půda, suchá kůže). Patinace postdepoziční jev chemické povahy, jehož důsledkem je změna vzhledu povrchu artefaktu. Patinace vzniká působením nejrůznějších vnějších vlivů na kamenné artefakty na povrchu nebo v půdě a může znesnadnit nebo znemožnit traseologickou analýzu pracovních stop. 13

14 Spálení modifikace povrchu kamenného artefaktu při kontaktu s ohněm, může být důsledkem záměrné lidské činnosti (pohřeb žehem) či nezáměrné (požár), popř. přírodních sil (lesní požár). Některé pracovní stopy je možné zjistit i na ohořelých nástrojích, při vyšším stupni ožehu však dochází k významným změnám povrchu artefaktu a možnost analýzy výrazně klesá. Rezidua části organických i anorganických materiálů, které byly nástrojem zpracovávány. Využívány jsou jak optické, tak (bio)chemické způsoby výzkumu. Rezidua se však na prehistorických artefaktech dochovají spíše výjimečně, protože podléhají přirozenému rozkladu. Navíc je často těžké zjistit, zda se jedná skutečně o pozůstatky kontaktního materiálu, nebo o druhotné znečištění pocházející např. z půdy. Hafting usazení nástroje v rukojeti (tento způsob výroby nástrojů je doložen od mladého paleolitu). Úštěp bývá v rukojeti upevněn buď silou, zasazením do otvoru a přivázáním (lýkem, koňskými žíněmi apod.) nebo mohl být připevněn pomocí lepu, téru či pryskyřice. Hypotéza o haftingu se zvažuje již při makroskopickém zkoumání a poté se ověřuje mikroskopicky v nižším i vyšším rozlišení. Stopy dokládající hafting mohou být identifikovány i interpretovány a jsou příspěvkem pro lepší porozumění archeologické kamenné industrii a jejího životního cyklu Experiment v traseologii Po 2. světové válce se začal v archeologii stále více používat experiment, pomocí něhož bylo možné ověřit platnost vědeckých hypotéz. Jedná se o legitimní způsob, který v praxi vyzkouší relevantnost určitých teorií a domněnek o lidském chování. Cenné informace může experiment poskytnout v mnoha oborech lidské činnosti, protože nám umožňuje poznávat dříve používané pracovní postupy (Coles 1973). Základním cílem experimentů v traseologii je vytvořit na industrii pracovní stopy, které budou co nejpodobnější poškozením, která se vyskytují na pravěké industrii. Experimentátoři se proto musí snažit o simulaci srovnatelných podmínek s těmi, které se předpokládají pro prehistorii. Je například nutné používat pouze materiál bez umělých 14

15 barviv, v rámci experimentu by neměly být používány žádné moderní předměty, a to ani na dílčí části projektu apod. (Keeley 1980). Současně je však třeba si uvědomit, o jak rozsáhlou problematiku se jedná v případě vytváření odpovídajících experimentálních podmínek. Ty nám totiž často nejsou zcela známé. Při experimentu je také vhodné mít nějaký konkrétní cíl, co chceme vytvořit. Pouhá bezmyšlenkovitá produkce pracovních stop nepřináší tak dobré výsledky. Experimenty společně s blind testy 1 navíc fungují také jako kontrola a korekce interpretačních závěrů analýz (Hroníková 2010). Obr.1 Lastury opracované v rámci traseologického experimentu (vrtání, řezání, probrušování otvoru) 3.3. Kontaktní materiál lastury Antropologický kontext Lastury a ulity 2 (obr.1) provázejí lidstvo v nejrůznějších sférách jejich činnosti již od prehistorie. Lidé postupně objevovali další a další možnosti jejich využití. Dodnes si lastury zachovaly důležitou roli v některých oblastech našeho života. Roku 1986 byla ustanovena samostatná antropologická subdisciplína antropologie lasturkových korálků, která se zabývá vztahem mezi člověkem a lasturou. Právě lasturkové korálky jsou totiž pravděpodobně nejrozšířenějším typem využití tohoto materiálu člověkem (Yerkes 1993). 1 Blind test zkoumání pracovních stop u experimentálního nástroje, kdy výzkumník nezná předem účel, k němuž byl nástroj použit. Výsledek zkoumání se porovná s experimentální aktivitou. Tyto testy potvrzují, že traseologický výzkum dokáže určit kontaktní materiál a činnost, pro kterou byl artefakt v minulosti využit. 2 Ulita je celistvá schránka plžů složená z jedné části, která je zpravidla stočená. Lastura je dvouchlopňová schránka mlžů,která se skládá ze dvou misek (lastur), většinou spojených podél jedné strany. Pojem lastura se také někdy používá jako souborný název pro schránky plžů a mlžů (Dance 2006) 15

16 3.3.2 Charakteristika pracovních stop Z pohledu traseologie jsou lastury dost specifickým materiálem. Jsou totiž pokryté silnými vrstvami uhličitanu vápenatého ve formě argonitu nebo vápence (obr.2 a 3), což je řadí do kategorie tvrdých materiálů (Dance 2006). Obr. 2 a 3 Vnější vrstva lastury (ostrakum) z kalcitu: 1) zvětšení 1000, 20 μm, 2) detail sloupců vnější vrstvy, zvětšení 5000, 2 μm Nečastějším typem opracování lastur je vrtání, možné je i škrábání, řezání (obr. 4) a broušení. Vyvrtávání otvorů je velmi dobře odlišitelné od ostatních typů činností, pokud při něm nedojde ke zničení nástroje. Z experimentů vyplývá, že často dochází k opakovanému odlamování hrotu, a to již brzy po zahájení aktivity. Dále dochází k úbytku materiálu v hranách a k jejich zjizvení. Tvoří se jednotlivá retuš a na obou hranách pak ostrá retuš ve tvaru zobáku, kterou způsobuje opakovaný točivý pohyb vrtáku (půlobrátky). Lesk většinou není příliš intenzivní a lze ho vysledovat na vyčnívajících hrotech. Při experimentech nebyla pozorována striace. Pro vrtání je typické, že není příliš podstatný materiál vrtáčku, jako jeho tvar. Jediný výraznější rozdíl tvoří křemencové vrtáčky, které vydrží déle než jiné materiály, ale provrtání otvoru s nimi trvá delší dobu (Hroníková 2010). Antropologie lasturových korálků může využít traseologické analýzy v mnoha oblastech, záleží na tom, jakým směrem výzkum zaměříme. Je možné ji použít například při zkoumání nálezových komplexů nástrojů, které byly interpretovány jako vrtáčky použité při výrobě lasturových korálků. R.W. Yerkes (1983) díky analýze vrtáčků 16

17 vyrobených ze světle šedého až bílého rohovce identifikoval na dvou amerických lokalitách Dunham Tract a Powell Mound u St. Louis specializované dílny na výrobu lasturkových korálků. Ovšem na lokalitě Jaketown v Lousianě bylo výzkumem potvrzeno, že zde nalezené vrtáčky byly používány i k jiným účelům než jen k opracovávání lastur (Yerkes 1983). Obr. 4 Lastura opracovaná řezáním pazourkovým nástrojem Pomocí traseologické analýzy je také možné zmapovat jednotlivé fáze výroby artefaktu a zrekonstruovat pravděpodobné pracovní postupy. Je možné určit, zda probíhala výroba v rámci jednotlivých rodin, nebo byla dílem specializovaných řemeslníků. Výzkum pracovních stop často také dokáže určit, zda otvor v korálku vznikl přirozenou cestou nebo došlo k jeho vytvoření lidskou rukou. Otvory provrtané v korálku kamenným nástrojem mají zřetelný bikónický, téměř strojový řez a někdy mohou být patrné i rotační rýhy (obr. 5). Nepřímo lze z pracovních stop zjistit i tvar nástroje. Pokud jsou například všechny korálky na lokalitě provrtány z různých stran, můžeme předpokládat, že kamenný vrták měl trojúhelníkovitý tvar a byl tedy příliš velký na to, aby prošel z jedné strany (d Errico et al. 2004; Yerkes 1993). Lastury lze traseologicky zkoumat ze tří různých úhlů pohledu: stopy opracování na lastuře (lastura korálek), stopy opotřebení na pazourkových nástrojích po práci s lasturami (lastura materiál) a stopy opotřebení na nástrojích z lastur (lastura nástroj) (Hroníková 2007). Tato práce je zaměřena na výzkum lastury jakožto materiálu a kamenných nástrojů použitých na jejich opracování. 17

18 Obr. 5 Lastura s otvorem provrtaným křemencovým vrtáčkem 4. Společenský význam a funkce lastur v různých kulturách 4.1 První umění a počátky náboženských představ V průběhu poslední doby ledové, v období zvaném mladý paleolit, dochází k rozkvětu technologií a současně i k rozvoji prvního umění, vznikají první stylizované předměty. Stylizovaný předmět vypovídá o svém uživateli. Poskytuje prvotní informaci o jeho společenském postavení, případně o etnické příslušnosti, usnadní navázání kontaktu a plynulost další komunikace. Ve společnosti neznající písmo mohl plnit jednoduchou sdělovací funkci (Svoboda 1986). Prudký rozvoj stále se zdokonalujících pracovních nástrojů z kamene, kosti a jistě i ze dřeva se zákonitě odrazil koncem starší doby kamenné také v myšlenkovém světě a ve sféře nadstavbových jevů materiální kultury vyspělých loveckých společností. Na paleolitických nalezištích se často setkáváme s památkami, které dnes nemůžeme označovat jinak než jako příkrasky, ozdobné předměty nebo jim blízké doplňky. Jejich význam byl však původně mnohem hlubší. Vždyť ještě v současné době jsou mnohé z nich povyšovány a dokonce personifikovány a je jim přisuzována jakási vyšší, nadpřirozená moc a síla. Tak tomu bylo po celý dlouhý vývoj společnosti. Nejstarší kořeny takových smyšlených představ a jejich přímé doklady sahají až do období mladého paleolitu. Patrně však zasahovaly ještě dále do minulosti a jsou snad dokonce, alespoň v těch nejjednodušších formách, stejně staré jako lidstvo samo. Za svůj vznik děkují prvotním náboženským představám, které pramenily z bezmocnosti člověka vůči okolnímu světu a tehdy bezpočetným nevysvětlitelným jevům, jež se odehrávaly v přírodním prostředí. 18

19 Člověk se proto snažil získat nějakého společníka, který by mohl hrát úlohu zprostředkovatele při navazování styku s těmito silami, který by dokázal navíc získávat jejich přízeň, a působit tak žádoucím způsobem na současné i budoucí dění ve prospěch jedince a celé společnosti. A tak zhotovoval a zdobil různé předměty, jimž přisuzoval význam amuletů a fetišů a které mu měly zabezpečovat ochranu před neštěstím a přinášet pomoc hlavně pro usnadnění boje o holou existenci s drsnou přírodou (Svoboda 1986). Pokud požívaly takové předměty důvěru a vázala se k nim i víra v úspěšný zákrok, v trvalou pomoc a ochranu, těšily se jistě veliké úctě a pozornosti. Jestliže však zklamaly, nepřinesly předpokládaný úspěch nebo ztratily z nějakých jiných důvodů a neznámých příčin snad dříve osvědčenou působnost, byly ponechány stranou nebo dokonce s opovržením rozlamovány, ničeny a odhazovány (Picka 1999). 4.2 Potrava Jedna z prvních funkcí, kterou prehistorický člověk přisoudil mušlím, je pravděpodobně funkce chutné a výživné potravy. Důkazem konzumace měkkýšů v prehistorii jsou časté nálezy předmětů spojených s výlovem a otvíráním těchto mořských živočichů, dále též hromady skořápek. Archeologické vykopávky kuchyňských smetišť nebo hromad odpadků téměř každé primitivní lidské skupiny odhalují množství zaděnek, ústřic a jejich lastur (Picka 1999). V některých oblastech byly hromady skořápek měkkýšů tak obrovské, že se na nich budovaly vesnice a dokonce i hřbitovy. Pro některé vnitrozemské indiánské kmeny severní Ameriky byly sladkovodní perlorodky hlavní součástí jejich stravy, zvláště pak tehdy, když se nedostávalo zvěřiny. Ohromné hromady těchto dvouskořepinových, některých dnes již vyhynulých, měkkýšů byly vykopány na březích řek Ohio a Missouri. V dnešní době se denně sbírají v mnoha částech světa na mořském pobřeží měkkýši jako potrava. Je tomu tak v jižních mořích, v Africe, na Filipínách a ve východní Indii. Vedle ryb představují mlži v mnoha oblastech jedinou bílkovinnou potravu pro místní obyvatele (Picka 1999). Téměř všechny druhy měkkýšů jsou jedlé a ačkoliv nežijí na celém světě, pokud jde o váhu, jsou loveni tolik jako ryby a korýši. Ovšem pouze asi sto druhů měkkýšů se ve 19

20 větším rozsahu stává předmětem obchodu. Osm ze sta současných druhů čeledi ústřic přispívá skoro tunami každý rok (Dance 2006). 4.3 Symbol plodnosti Ještě před vznikem náboženství hrály ulity důležitou roli mezi primitivními kmeny jako amulety, kouzla, symboly plodnosti a věčného života. Velké druhy zavinutců, především Cypraea tigris (obr.6) a Cypraea pantherina (obr.7), symbolizovaly sex u národů, které obývaly oblasti kolem Indického oceánu a Rudého moře. Podle názoru některých antropologů je to způsobeno podobností spodní strany ulity zavinutce s ženským lůnem. 3 Obr. 6 a 7 Zavinutec tygrovaný (Cyprea tigris) a zavinutec panterový (Cyprea pantherina) Ženy v Pompejích nosily ulity zavinutců (Cypraea lurida, Cypraea pyrum ) jako ochranu proti sterilitě. Ještě dnes na některých ostrovech v Tichomoří drží ženy při narození dítěte pevně v každé ruce zavinutce tygrovaného, aby si zajistily snadný porod. V Japonsku se tento zavinutec nazývá Koyasu-gai neboli ulita usnadňující porod. Ženy mnoha národů nosily z ulit opasek a hrudní ozdoby (Picka 1999). 4.4 Hrobová výbava Nejstarší hroby v Egyptě datované do doby před cca 6000 lety, obsahovaly řadu zavinutců. Některým mumiím byly na místo očí vkládány lastury, které měly zemřelým v posmrtném životě zajistit dobrý zrak. Podobný zvyk panoval též na mnoha prehistorických pohřebištích v Evropě a Asii (Svoboda 1986)

21 Ulity zavinutců se nacházely společně s kostrami žen v jeskyních cromagnonského člověka, v saských hrobech v Německu, v prehistorických sídlištích v Anglii a ve starém Egyptě (Svoboda 1986). Pohřbívání mrtvých se začalo rozšiřovat v mladém paleolitu. Detaily pohřbů známe z nálezů pod známým převisem Crô-Magnon v Les Eyzies. V roce 1868 zde došlo k nálezu pěti lidských koster. Uprostřed skupiny ležel tzv. stařec, muž kolem 50 let, provázený dvěma muži, ženou a jedním dosud nenarozeným dítětem. Mezi jednotlivými kostmi našli archeologové zbytky barviva, provrtané zvířecí zuby, závěsek z mamutoviny a na 300 provrtaných mušlí. Tyto předměty lze považovat za výbavu paleolitických hrobů. Z toho vyplývá, že lastury hrály podstatnou roli v umění a rituálech již v období mladého paleolitu a že již v této době se člověk zabýval jejich opracováním (Svoboda 1986). K odkryvu paleolitického hrobu jednoho lovce z pavlovské kultury 4 došlo na území města Brna, v místech dnešní Francouzské ulice. Objev tohoto hrobu v roce 1891 patřil k prvním nálezům moderního typu člověka v pleistocénních vrstvách a zároveň umožnil nahlédnout do rituálních praktik kolem významné zemřelé osoby. Z načervenalé spraše byl vyzvednut nejprve mamutí kel a poté mamutí lopatka. Pod nimi leželo tělo muže, sytě zbarvené červeným okrem. U hlavy mrtvého byl položen náhrdelník sestavený z šesti set drobných válcovitých schránek kelnatek (obr.8), přiřezaných na délku kolem 2 cm (Picka 1999). Obr. 8 Kelnatka (Dentalium dentale) 4 Pavlovien (pavlovská kultura) - fáze mladopaleolitické kultury gravettienu (archeologická kultura, která zaujímala střední část mladého paleolitu, pojmenovaná dle lokality La Gravette), která se přibližně v období před 30 až 25 tis. lety vyskytovala v oblasti středního Podunají (včetně našeho území). Pavlovien byl pojmenován dle moravské lokality Pavlov. Název vytvořil francouzský badatel H. Delport proto, aby odlišil místní projev kultury gravettienu od francouzského (zdroj

22 Šperky, nejčastěji náhrdelníky, náramky i čelenky, sestávající téměř vždy z lastur mořských měkkýšů, byly nalezeny v hrobové výbavě na mezolitickém pohřebišti Téviec 5. Zdá se, že nejhonosněji byli ozdobeni lidé, kteří zemřeli ve věku let (Svoboda 1986). 4.5 Lastury jako platidlo Lastury byly také nejrozšířenější starověkou měnou. Jejich výjimečné postavení bylo zřejmě dáno tím, že odjakživa byly užívány při rituálech i dalších sakrálních příležitostech. Nejvíce zastoupený druh lastury při finančních transakcích je zavinutec penízkovitý (obr.9) či kroužkový (obr.10) (Cypraea moneta či annulus), pro něž se běžně používá označení kauri. Nejprve se používaly jako ozdoby na šatech a později byly přijaty jako významná forma měny, která platila více než dvanáct staletí. 6 Obr. 9 a 10 Zavinutec penízkový (Cyprea moneta), zavinutec kroužkový (Cyprea annulus) Na západním Irianu (Papua Nová Guinea) jsou velké perlorodky leštěny a zpracovávány na přívěsky ve tvaru půlměsíce, zvaného kina, které domorodci nosí kolem krku. Tyto lastury byly pravděpodobně také využívány jako platidlo. Svědčí o tom pojmenování moderního novoguinejského dolaru, který se úředně nazývá také kina (Picka 1999). V Severní Americe se po příchodu kolonizátorů značně rozmohlo používání lasturových korálků zvaných wampum při obchodování s původními obyvateli. Ti sice 5 Pohřebiště Téviec leží na ostrově při bretaňském pobřeží a pochází z doby kolem 4600 př. n. l. (zdroj

23 wampum jako platidlo původně nepoužívali, ale protože nedůvěřovali evropským měnám, kterých byl navíc v koloniích nedostatek, přistoupily indiánské kmeny na tuto výměnu. V 17. století se začali výrobou wampum zabývat i Holanďané a Angličané a tím se značně zvýšil počet korálků v oběhu. Nicméně tyto wampum zdaleka nedosahovaly kvality indiánských produktů a také nebyly ceněny tak vysoko. Kolonizátoři dokonce zakládali vlastní továrny na výrobu levných wampum z ústřicových lastur. Odkazy na výrobu wampum bílými osadníky se objevují až do poloviny 18. století. Východní kmeny užívají wampum dodnes (Herman 1956). 4.6 Distribuce lastur Nálezy ozdob z mušlí také pomáhají archeologům sledovat sezónní pohyby lovců. 7 Dokázat jejich přítomnost u moře mohou právě předměty, které tam nasbírali a přinesli do vnitrozemí. Atraktivní předmět, jakým hezky zbarvená lastura nepochybně byla, se ovšem mohl dostat i podstatně dále, než sahaly sezónní tahy jedné lovecké skupiny. O tom svědčí schránky středomořských měkkýšů nalezené nedávno až v Neuwiedské pánvi na středním toku Rýna. Zde se dá předpokládat, že se jednalo o náhodný přesun lovecké skupiny, vyloučit však nelze ani první obchod nebo darování předmětů, které byly z hlediska doby luxusní (Svoboda 1986). Obr. 11 Šišan rudý (Casis rufa) 7 Dnes je na světě známo cca druhů měkkýšů. Biogeografické oblasti výskytu lastur se dají podle S. P. Dancea (2006) rozdělit do 16 oblastí. Každý areál obsahuje nejméně 50% druhů, které se v těch dalších oblastech nevyskytují. 23

24 Dalším příkladem je nález šišana Casis rufa (obr.11) v hrobě cromagnonského člověka v jeskyních ve Francii, tento druh žije v Indickém a Tichém oceánu. 8 Některé z lastur nalezených v Dolních Věstonicích pocházejí z odlehlejších míst, vzdálených i 40 km od druhotného naleziště, a ukazují tak společně ještě i s jinými fosiliemi, zejména zlomky lilijic, ostny ježovek, různými konchyliemi, malými zuby ryb čeledě Lamnidae a ojedinělými žraločími zuby, velký pozorovací a sběračský zájem lovců v krajině. Tento zájem svědčí i o důvěrné znalosti terénu a širším pohybovém radiu obyvatel sídliště v celé oblasti jižní Moravy (Klíma 1983). 4.7 Náboženství Na prehistorických nalezištích se často setkáváme s artefakty, na kterých není patrné žádné pracovní opotřebování, jež by nám mohlo naznačit, k jakému účelu se předmět používal. U takovýchto nálezů lze předpokládat, že buď došlo k jejich ztracení ještě předtím než mohly být použity, nebo že sloužily k náboženským účelům (Hroníková 2010). Do duchovní oblasti se řadí rozmanité typy závěsků, které se hojně nalézaly na paleolitických nalezištích. Často se jednalo o schránky měkkýšů, které byly upravovány provrtáváním nebo propilováváním otvoru pro zavěšení. Některé z nich byly k tomuto účelu zvoleny záměrně, jindy zase pro jejich tvarovou, barevnou nebo jinou působivost. Objevují se zpravidla jednotlivě roztroušeny v kulturní vrstvě v dosahu ohnišť a míst trvalého pobytu, někdy však také v určité koncentraci nebo dokonce pohromadě ve skupinách. Zřejmě tedy tak, jak tvořily zbytky bohatých náhrdelníků (Klíma 1983). Na sídlištních stanicích u Dolních Věstonic jsou nejpočetnějšími nálezy závěsků právě ty, které byly vytvořeny ze schránek měkkýšů. Pocházejí téměř výhradně ze třetihorních uloženin, jejichž vrstvy byly snadno dostupné na více místech v širším okolí Pavlovských vrchů. Kromě trubicovitých schránek kelnatek a některých větších miskovitých tvarů to byly vesměs konchylie, jejichž stěny se při propilovávání, prorážení nebo při provrtávání závěsných otvorů rovněž snadno odlamovaly (Klíma 1983)

25 Mexičtí Mayové zobrazovali schránky měkkýšů na veřejných budovách a chrámech, neboť mnohá jejich božstva vystupovala z lastur. Například chrám božstva Quetzalcoatla má na stěnách vytesané četné lastury a ulity křídlatců Nástroje z lastur Velkých ulit plžů se používalo jako hrnců a naběraček. Na některých ostrovech, kde nebyly k dispozici tvrdé kameny a kovy (např. Barbados, jižní Tichomoří) bylo veškeré domácí nářadí včt. nožů, seker, rypadel a lopat vyrobeno z ulit a misek měkkýšů. V oblastech, kde neexistovalo hrnčířství, byly velké schránky, např. zévy Tridacna squamosa a šišanů Casis používány jako jídelní nádoby (Picka 1999). Původní obyvatelé Austrálie a Torreské úžiny používali největší ulitu z čeledi volutovitých melo amphora 10 (obr. 12) k vydlabávání dřevěných kánoí. Opracování dřeva nástroji z ulit experimentálně i traseologicky zkoumal již průkopník traseologie S.A. Semjonov (1957). Obr. 12 Voluta (Melo amphora) Zahnuté háčky z třpytivých lastur se objevují v Kalifornii na archeologických lokalitách Santa Barbara, Chanell Islands (San Miguel, Santa Rosa, Santa Cruz), na jižnějších ostrovech (San Nicolas, San Clemente) a na pobřeží od Point Conception až k Santa Anně. Materiál na háčky je převážně z lastury abalone (Haliotis ) a mušlí Mytilus či lastury Norrisia (Heizer 1949) Třída plži, velikost cca 30 cm; výskyt: Austrálie, hloubka do 25 m (Lastury; Obrazový průvodce, 1998) 25

26 Rozřezané lastury perlotvorek užívali i polynéští a melanéští domorodci jako ostré zbraně a potřeby pro lov ryb. Tyto zbraně byly často ozdobeny péry, takže se podobaly našim moderním rybím návnadám. Pokud sloužily na lov chobotnic, byla k perleťovým hákům přimontována ulita zavinutce tygrovaného Cyprea tigris, aby vábila kořist Barviva z lastur Ve starověku hrály důležitou roli měkkýši produkující barviva. Moc a sláva Féničanů, kteří byli velkými obchodníky, plavci i kolonizátory středomořské oblasti již v roce 1500 př. n. l., pramenily zřejmě z jejich monopolu na výrobu tyrské purpurové barvy. Stará města Tyr a Sidon (současný Sour a Saida v Libanonu) se stala význačnými obchodními středisky a křižovatkami mezi Asií, Afrikou a západní Evropou. I když podle archeologických nálezů znali na Krétě purpurovou barvu z ostranek (Murex ) již v roce 1600 př. n. l. a v Egyptě kolem roku 1400 př. n. l., podařilo se těmto fénickým městům okolo roku 1000 př. n. l. monopolizovat výrobu tohoto barviva. Neustálé pátrání po nových zdrojích ostranek může být jedním z důvodů, proč si později Féničané podmanili skoro celé Středomoří. Královské mince města Tyru z vděčnosti dlouho zobrazovaly ostranku. 12 Obr. 13 Ostranka jaderská (Murex brandaris) V oblasti Středozemního moře se používalo ve starověku tří druhů ostranek. V Tyru se pracovalo hlavně s ostrankou jaderskou Murex brandaris (obr. 13), zatímco

27 zásoby ulit objevené poblíž Sidonu patřily převážně jiné ostrance Murex trunculus. Cena purpurové barvy byla značná hlavně proto, že výrobní postup byl zdlouhavý a komplikovaný. Při novodobém pokusu se spotřebovalo na výrobu 1,5 g čisté barvy ostranek jaderských a podle odhadu činila cena 450 g barvy tisíc dolarů. Tyrský purpur byl neobyčejně cenný a v některých dobách soutěžil v ceně i se zlatem (Picka 1999). O této cenné barvě se několikrát zmiňuje i Bible. Mojžíš ji používal při pracích na svatostánku a také na roucha pro velekněze. Aristoteles a Plinius podrobně vykreslili barvířský průmysl v Malé Asii. Ve starověkém Římě se barva používala v kosmetice, hlavně na rtěnky. S výjimkou pozdějšího uplatnění v křesťanské církvi, zejména na kardinálské pláště, přestala se po pádu římského impéria a podrobení Tyru Araby v roce 638 n. l. karmínová barva vyrábět (Picka 1999). Středozemní oblast a západní pobřeží Afriky však nebyly jedinými oblastmi, kde se z ostranek vyráběla barviva. Keltové v Anglii a Irové používali hojného druhu měkkýše Nucella lapillus na výrobu purpuru až do 18. století. Touto barvou pak značkovali plátna v Anglii, Skotsku, Francii a Norsku. Francouzi barvili tímto purpurem pergameny vzácných knih. 13 Daleko na západě používali Indiáni Střední Ameriky k barvení látek rovněž přírodního purpuru. Oděvy z vláken agáve barvili temně purpurovou barvou, získávanou z plže Purpura patula. Poddruhu pansa bylo v prehistorických dobách používáno k barvení látek na severozápadním pobřeží Jižní Ameriky a na západním pobřeží Střední Ameriky (Picka 1999). Novodobé pokusy dokázaly, že purpurová barva je derivátem indiga, obsahujícího bromid. Tento výměšek vylučuje zřejmě většina druhů čeledi Muricidae a některé další. Takové výměšky dráždí ostatní živočichy a slouží zřejmě k obraně (Picka 1999) Perleť a perly Již od starověku člověk obdivoval a používal perleť a perly jako symbol nevinnosti, krásy a ušlechtilosti. Mořské perlotvorky Pinctada margaritifera (obr. 14 a 15) se našly ve

28 starých egyptských hrobkách, obvykle zpracované ve formě náramků a přívěsků. Sladkovodní perlorodky se uplatňovaly u všech dávných národů na území Evropy, severní Afriky a Severní Ameriky. Tento zájem trval celá staletí a vyvrcholil během viktoriánské éry, kdy byl v oblibě perletí vykládané skříňky, stínítka lamp a další pokojové doplňky (Picka 1999). Obr. 14 a 15 Perlotvorky Novozélandští maoři užívali irizující lastury ušní (Haliotis ) jako náhražky za třpytivou perleť perlotvorek. Hrudní ozdoby melanéských ostrovanů byly rovněž z perlotvorek a dodnes se s nimi můžete setkat na Šalamounových ostrovech. Perly sladkovodních perlorodek se prosazovaly všude tam, kde se tento mlž vyskytoval (Evropa, Severní Amerika), nejčastěji ve formě náhrdelníků. 14 Lastury byly vyhledávaným materiálem pro složité intarzie a řezby mnoha kultur, od Egypťanů a starých Číňanů až k Aztékům a Mayům. V Evropě přišlo používání lastur do módy až v 15. století. Umělci nejprve používali malé kauri aby zhotovovaly kameje pro malé prsteny. To dávalo kameji světlejší horní vrstvu a několik tmavších plošek hnědi nebo purpuru. Nejstarším z těchto výrobců byl Benvenuto Cellini, který zahájil svou činnost v Římě v roce Škola řezbářů kamejí se začala rozvíjet v Trapani na Sicílii. Někteří z těchto řezbářů pak začali podnikat v Londýně a Amsterodamu. V 18. století se střediskem kamejového řezbářství stala Neapol. Kromě malých oválných garbo kamejí, vyřezávaných z lastury a upevňovaných na stříbrné špendlíky a spony, existoval ohromný trh pro velké vybrané mytologické scény, ponechané nedotčeně na lastuře. Řemeslo se

29 dále rozšířilo do Paříže, kde nakonec bylo více než 3000 řezbářů, kteří vyráběli laciné, sériové řezby z lastur. Koncem 18. století se na trhu objevila záplava vyřezávaných loděnek z Nové Kaledonie. Tato nadprodukce přivodila krach řezbářství kamejí, který jen dokončily plastické kopie a napodobeniny, jež přišly na světové trhy po první světové válce (Picka 1999). Perly vznikají důsledkem vniknutí cizího drobného tělíska do masa měkkýše, který pak cizorodý objekt pokrývá vrstvami perleťového lasturového materiálu. Perlu dokážou kromě perlotvorek vytvořit všichni lasturovití měkkýši, včetně některých plžů a všech dvouskořepinových mlžů. Velikost, barva a tvar perly jsou určeny umístěním cizího tělíska. Například perla vyvíjející se v růžové ulitě ze západní Indie bude leskle růžové barvy, perla umístěná podél černého okraje ústřice nebo perlotvorky bude černá. 15 Ne všechny perly jsou dokonale kulaté. Mnohé mají nepravidelný tvar a jsou přisedlé k boku lastury. Jsou známé jako barokní perly, mají menší hodnotu a obvykle jsou umístěny v podkladu, který skrývá znetvořenou stranu. Kromě perel z mořských mlžů a plžů se vyskytují i perly z mlžů sladkovodních, u nichž se často jedná o perly nepravidelných tvarů. V dnešní době se mnoho perel pěstuje uměle, tzn. vložením cizorodého předmětu do těla měkkýše člověkem. Problém je v tom, že chovatelé vkládají do mlžů poměrně velké korálky z umělé hmoty, a tak se velká perla vyvine poměrně rychle, ovšem pouze s tenkým povlakem perleti. Různé zbarvení pak vzniká za pomoci příměsí, které jsou přidávány do potravy nebo přibarvováním hotových perel Korálky a ozdoby z lastur Lastury měly v průběhu historie lidstva mnoho různých funkcí a využití, ale nejrozšířenější v minulosti i nyní, je jejich použití pro výrobu korálků a přívěsků. V této oblasti jsou pravděpodobně nejrozšířenějším a nejoblíbenějším materiálem již od prehistorie, přesto že se k tomuto účelu využívalo (a nadále využívá) i mnoho jiných materiálů. Významnou roli lastur jako suroviny pro výrobu korálků potvrzuje i fakt, že v mnoha jazycích existuje shodné označení pro korálek a perlu (řečtina, latina,

30 francouzština, italština, němčina, švédština či srbochorvatština). Podobně totéž slovo pro korálek a korál najdeme v češtině, dále ruštině, polštině, holandštině nebo jidiš (Hroníková 2010). Korálky neměly jen ozdobnou funkci, ale demonstrovaly často i postavení jedince ve společnosti a působily jako amulety a talismany. Indiáni Pueblané z Arizony nosili na krku bezpočet miniaturních korálků. Jeden desetimetrový náhrdelník tvořilo korálků z mušlí, tmavé břidlice a jílovité horniny. Korálky mají v průměru 1,3 až 2 mm, tloušťku čtvrt až jeden milimetr a jemné provrty od půlmilimetru do milimetru. Výroba jednoho korálku trvala zručným tvůrcům cca 15 minut (Yerkes 1983). Nejstarší nalezené korálky z lastur jsou datovány již z doby před sto tisíci lety z lokalit v Alžírsku a Izraeli. Kromě válcovitých korálků byly oblíbené dvoukřídlé závěsky a náramky, které vyžadovaly náročné opracování (řezání, broušení, hlazení) (d Errico et al 2004). Obr. 16 Náhrdelníky ze schránek třetihorních měkkýšů, provrtaných zvířecích zubů a obroušených oblázků V období mladého paleolitu se člověk běžně zdobil náramky, náhrdelníky, čelenkami i přívěsky (obr. 16 a 17). Nejčastěji prostě provrtal v přírodě nalezený předmět, často se jednalo o škeble a lastury. K vrtání se používaly dřevěné, kostěné i kamenné vrtáky. Z traseologických výzkumů vyplývá, že se k řezání a provrtávání malých děr 30

31 používaly i pazourkové vrtáčky a úštěpy. Často se také využívaly lastury s již přírodně vytvořeným otvorem. Provrtané konchylie se našly i na našem území na nalezišti v Dolních Věstonicích. Sloužily jako závěsky nebo součásti náhrdelníků. Z naleziště v Moravanech pocházejí přívěsky z dentálií a třetihorních mušlí se zářezy a otvory, z nichž lze sestavovat celé náhrdelníky. Tento typ nálezů se opakuje i v nejbližším okolí (Svoboda 1986). Obr. 17 Náhrdelník z mušlí (Dolní Věstonice) Mnoho nálezů potvrzuje, že stejně jako v jiných pravěkých kulturách měl i magdalénský člověk 17 přívěsky, jimiž se zdobil a kterým mohl přikládat význam amuletů. Jednalo se většinou o provrtaný předmět, často mušli nebo lasturu. Provrtané třetihorní ulity se našly i na mnoha nalezištích v Moravském krasu v jeskyni Kůlna (jedna z nejvýznamnějších paleolitických lokalit na našem území) a v Adlerově jeskyni. V Děravé jeskyni v Českém krasu zase došlo k nálezu dvou provrtaných ulit mořských měkkýšů, které sloužily opět jako ozdobné přívěsky, a v jeskyni Tří volů se nalezl provrtaný zlomek měkkýší ulity (Klíma 1983). Atlantická hřebenatka Lyropecten nodosus z aztéckých sídlišť byla evidentně používána jako přívěsek, přičemž charakteristické duté hrbolky na žebrech misky byly plněny oválnými kousky zlata (Picka 1999). Příslušníci kmene Atayal z Tchaj-wanu si z lastur zhotovují dokonce slavnostní oblečení. Nazývají je výstižně v překladu šaty z korálků. Tento oděv je ručně utkaný 17 Magdalenién (magdalénská kultura) archeologická kultura pozdního období mladého paleolitu datovaná přibližně 17. až 11. tisíc let př. n.l. (zdroj 31

32 z drobounkých korálků z bílých lasturek a perel navlečených na tenkých provázcích. Může si ho obléknout jen náčelník, nejstatečnější bojovníci a páry při svatebním obřadu. Sousední kmeny si z lastur zase vyrábějí klobouky, které jsou určeny jen pro významné osoby, dále sukně i nohavice (Jiroušková 2003) Další využití lastur Paleolitický lovec však využíval mušle i pro jiné než ozdobné účely. Na paleolitické stanici Mezin na pravém břehu řeky Desny na území dnešní Ukrajiny se archeologům podařilo vykopat zcela nezvyklou kulturní hodnotu hudbu paleolitického lovce. Mezi nálezy byly kromě zvonivé mamutí lopatky a kostěného xylofonu i provrtané chřestící mušličky zavěšené na šňůrce, které pravděpodobně sloužily jako rytmický nástroj (Svoboda 1986). Ve starověku se velkých ulit s oblibou používalo jako trubek nebo loveckých rohů. Tritonka Charonia nodifera sloužila v průběhu starověku v celé středomořské oblasti pro náboženské a námořní účely. Na Kalimantanu (Borneo) sloužila ulita šišana Cassis cornuta ke svolávání buvolů. Peruánští Indiáni používali ulity křídlatce Strombus, ozdobené kadeří lidských vlasů, aby oznámili příjezd důležité návštěvy. Starověcí Číňané užívali lastury i v lékařství (Picka 1999) Vybrané typy výrobků z lastur Nyní se zaměříme na čtyři typy výrobků z lastur, které ve své době hrály významnou společenskou úlohu. Jedná se o korálky wampum, používané mimo jiné i jako platidlo; mušle kauri, které také plnily funkci měny; zejména na Havaji rozšířené korálky puka a mexické heishi. Poslední dva typy korálků sice nebyly využívány jako platidlo, nicméně i tak byly součástí výměnného obchodu. Důležitou roli hrály všechny čtyři typy výrobků zejména v posvátné sféře života primitivních společností a dodnes jejich význam není zapomenut. Naopak dochází často k obnovení jejich výroby a připomínání jejich funkcí. 32

33 Wampum Wampum (obr.18) je tradiční, posvátný korálek tubulárního tvaru, vyrobený z mušle, který užívaly indiánské kmeny z východních oblastí Severní Ameriky. Na pobřeží Atlantiku od Virginie na sever až do Nové Francie byly známé dvě barevné varianty wampum běžnější a méně cenná bílá varianta a černá varianta (někdy nazývaná vínová nebo rudá). Tmavší a hodnotnější wampum se vyráběl z přirozeně tmavých mušlí, které nejsou tak obvyklé. Docházelo však také k dodatečnému barvení bílých mušlí, ovšem do jaké míry byly tyto pokusy rozšířené a úspěšné, není známo (Herman 1956). Obr. 18 Tmavé a bílé wampum korálky Původně odkazoval výraz wampum jen na bílé korálky vyráběné z vnitřních spirál mlžů Busycon carica a Bysocotypus canaliculatus. Pro tmavé korálky vyráběné z tvrdých lastur mlže Mercenaria mercenaria se používaly výrazy sewant nebo suckauhock. Běžně se také užívalo pojmenování wampi pro bílé a saki pro tmavé korálky, tyto výrazy však byly často zaměňovány. 18 Výraz wampum je pravděpodobně odvozen ze slova wampumpeag, pocházejícího z indiánského jazyka Wampanoag, které znamená bílý lasturový korálek. Ve státně New York byly objeveny korálky wampum, které pocházely z období před rokem Mírové jednání v Haudenosaunee, kde došlo k založení Irokézské konfederace, bylo kodifikováno v sérii wampumových pásků, jež jsou nyní v opatrování kmene Onondaga. Příběhy předávané po generace říkají, že kanibal Ayenwatha, který byl napraven Velkým mírotvůrcem, vynalezl wampum, aby sám sebe utěšil. Mírotvůrce používá wampum

34 k zaznamenání a přenosu vzkazů. Irokézská liga byla podle některých založena v roce Jiní pokládají její vznik spíše do 15. nebo 16. století. 19. Splétané pásky z wampumu byly vyráběny na oslavu mírových jednání a historických událostí a také na výměnu při společenských událostech, jako zasnoubení a svatba, ale také při různých obřadech a pohřebních ceremoniálech. V dřívějších dobách nosily wampum neprovdané dívky z kmene Lenape, aby daly najevo svůj zájem o manželství. Poté co byla svatba domluvena, jiný pás z korálků wampum zase daroval nápadník své snoubence a její rodině. 20 Po příchodu evropských kolonistů došlo k významným změnám v množství těchto korálků a také v jejich využití. Díky vlivu Evropanů se na většině území stal wampum běžně používaným platidlem s přesně stanoveným kurzem, nebo alespoň běžně využívanou komoditou v rámci barterového obchodu (francouzské kolonie). Důvodem byl fakt, že místní kmeny nechovaly příliš velkou důvěru v evropské peníze, navíc jich byl na rozdíl od wampum v koloniích značný nedostatek (Herman 1956). Wampum z prehistorické doby měl buď trubicovitý tvar nebo tvar kotouče. V době kolonizace měl většinou tubulární tvar a vyráběl se z oblých lastur (např. Venus mercenaria) nebo ze spirálovitých mušlí (zejména Sycotypus canaliculatus a Fulgur carica) (Herman 1956). Obr. 19 Wampum pás darovaný Williamu Pennovi při uzavření Velkého míru v roce