Základy informační vědy

Transkript

1 Základy informační vědy

2 Získávání informací Informace získáváme, když se dozvídáme nové věci Můžeme je získávat z různých informačních pramenů Prameny mohou být: dokumenty, knihy, noviny, časopisy, články Můžeme je najít: v knihovnách, na internetu

3 Knihovny Knihovna uschovává a poskytuje různé knihy a dokumenty k přečtení Dokumenty je možné vyhledávat v katalogu

4 Elektronický katalog

5 Název a edice Název: krátký text označující celé dílo, sloužící jako nadpis, často shrnující obsah či význam díla Vydávané knihy a časopisy mají své názvy, čím nápaditější název, tím pro vydavatele lépe Název nemusí být jedinečný Edice: řada knih, které vychází v jedné řadě, obvykle mají tyto knihy něco společného (autora, žánr, téma), popř. přímo jdou v řadě (chronologicky jeden autor) Příklady: edice Dějiny filozofie, Evoluční biologie, Sebrané spisy Bohumila Hrabala

6 Autor Autorem rozumíme tvůrce díla Některá díla mají více autorů, pokud jich je příliš mnoho, uvádějí se jen někteří a zbytek se shrne jako kolektiv (zkratka a kol. a kolektiv ) Některá díla (slovníky) mají přímo tolik autorů, že se ani neuvádějí Někdy je důležitější editor ( ed. ), který různé texty vybírá, upravuje a seřazuje I knihy, které třeba nemají autory (sebrané pověsti, písně, středověké texty) mají alespoň editora

7 Vydavatel Obchodní subjekt, který zajišťuje tisk a distribuci knihy Obvykle zajišťuje také korektury, propagaci apod. Vydavatel: vydává knihy Nakladatel: časopisy Nerozlišuje se vždy a přesně Někdy jde o jediného člověka, ale spíše o celé společnosti, specializující se na vydávání knih

8 Česká vydavatelství

9 Česká vydavatelství odborná literatura a učebnice

10 ISBN a ISSN ISBN: unikátní číslo každé v ČR vydané knižní publikace (je ovšem mezinárodní) International Standard Book Number ISSN: u časopisů International Standard Serial Number

11 Další parametry Signatura: unikátní číslo (resp. kód) v rámci dané knihovny Klíčová slova: pár krátkých slov či slovních spojení vystihujících dílo Např.: pírko, plot, hospodyňka, tragika, splav

12 Půjčování knih v knihovnách Knihy si je možné půjčovat: Prezenčně: přečtete si ji přímo v knihovně (ve studovně) Absenčně: můžete si knihu vzít domů

13 Typy knihoven Národní knihovny: zřizuje je přímo stát Krajské knihovny: zřizuje je kraj (třeba Moravskoslezský) Obecní knihovny: zřizuje je obec (třeba Bohumín) Odborné knihovny: např. technické, lékařské apod. Knihovny u institucí: např. univerzitní a školní knihovny Vědecké knihovny: knihovny s velkým množstvím knih, kterými disponují díky zákonu o povinném výtisku velkým množstvím (zejména v ČR) vydávaných knih; umožňují často také meziknihovní výpůjčky Soukromé knihovny: v soukromém vlastnictví

14 Národní knihovna ČR Je v Praze na Starém městě V areálu známém jako Klementinum

15 Ostravské knihovny Obecní (městská): Knihovna města Ostravy

16 Ostravské knihovny Vědecká: Moravskoslezská vědecká knihovna

17 Vyhledávání informací Vyhledává se obvykle podle řetězců Řetězec (angl. string ) sestává z několika za sebou jdoucích znaků Vyhledávačům obvykle stačí část hledaného názvu, popř. jen řetězec blízký hledanému názvu Někdy se při vyhledávání určuje, zda musí text odpovídat přesně či pouze přibližně Další parametr je blízkost slov

18 Konjunktivní a disjunktivní hledání Dalším parametrem bývá, zda musí nutně hledání odpovídat ve všech bodech zároveň, či stačí, aby odpovídalo pouze v některých Konjunkce: vyjadřována spojkou a, nutně musí platit všechny parametry Disjunkce: vyjadřována (někdy) spojkou nebo, stačí, aby byl splněn alespoň jeden parametr

19 Internet Inter + net čes. mezi sítěmi Počátky v 60. letech, nejprve pro úzký okruh lidí Rozmach pro veřejnost až v 90. letech, non-stop připojení pak záležitostí především 21. století Dnes nejznámější vyhledavač: Google (1996) Nejznámější online encyklopedie: Wikipedie (2001)

20 Wikipedie Anglická Wikipedia byla založena roku 2001 Svou povahou se jedná o encyklopedii K roku 2014 má Wikipedie přes 32 miliónů článků v různých jazycích, v angličtině 4.5 miliónu, v češtině asi 300 tisíc Články z Wikipedie ovšem nejsou vhodným zdrojem, neboť je (obvykle) může upravovat a tvořit každý Cenné jsou na Wikipedii odkazy na vědecké články

21 Práce s informacemi Informace je potřeba vhodně zpracovat Můžeme použít heslovité body Maximálně zhuštěné informace zapisujeme do osnovy Rozsáhlejší je potom výtah Osnova i výtah jsou shrnutím vlastními slovy Vedle toho výpisky jsou doslovnými částmi textu

22 Práce s informacemi Pokud se získanými informacemi pracujeme pomocí logiky, mluvíme o usuzování, jehož výsledkem je soud Informace můžeme zobecňovat či naopak specifikovat Hovoříme tehdy o deduktivním či induktivním usuzování: Indukce: z jednotlivých případů vyvozuji obecný závěr Jeden pes má čtyři nohy, druhý pes má také čtyři nohy, třetí pes má také čtyři nohy, tudíž všichni psi mají čtyři nohy. Dedukce: z obecného pravidla vyvozuji jednotlivé případy Všichni psi koušou, tudíž tento konkrétní pes bude také kousat.

23 Interpretace Pokud text není úplně jasný, musíme jej interpretovat Musíme tedy zjistit, co text znamená Např.: poezie, umění obecně, filozofie, náročné odborné texty Není obvykle vhodné vycházet pouze z vlastních dojmů, taková interpretace je příliš subjektivní I interpretace uměleckých děl by měly mít nějakou odůvodnitelnou a jednoduchou metodu

24 Citace Pokud část textu zkopírujeme do našeho textu, jedná se o citaci Citace by měla být doslovná a přesná Citaci dáváme do uvozovek, můžeme použít i kurzívu Musíme vždy uvést zdroj, ze kterého čerpáme Dobrá, svědomitá, pečlivá hospodyně má zajisté ve svých rukou jeden z nejdůležitějších úkolů ve státu. Jest to úkol tichý a nic o něm nevniká do veřejnosti. Čím tišeji lze ho provésti, tím jest domácnost šťastnější. PODLIPSKÁ, S. Studie o práci. Praha 1889, s. 1.

25 Citace Nejdůležitější je v celé práci citovat jednotným způsobem a ten v průběhu neměnit Názvy děl obvykle uvádíme kurzívou Jména autorů uvádíme kapitálkami, první je příjmení Je třeba zadat také datum a místo vydání Při citacích z konkrétní strany též číslo strany Citace řeší norma ISO, viz International Organization for Standardization PODLIPSKÁ, S. Studie o práci. Praha 1889, s. 1.

26 Příručky pro školu a veřejnost

27 Příručky pro školu a veřejnost Máme-li jazykový problém či nejasnost, můžeme sáhnout po těchto příručkách Příručky se dělí podle toho, co potřebujeme zjistit, zda např. pravopis, z čeho slova vznikla atd.

28 Mluvnice a pravopis Gramatika neboli mluvnice: soubor abstraktních pravidel daného jazyka; podle těchto pravidel se vytváří slova a věty; dělí se na: Morfologii (také tvarosloví; vztahy ve slovu) Syntax (také skladba; vztahy ve větě) Ortografie neboli pravopis: vychází do velké míry z gramatiky, ale také ze zvyku; pravopis je souborem pravidel, jak má graficky vypadat psaná podoba daného jazyka Jinak řečeno: Gramatika řeší proč a jak vypadá jazyk tak, jak vypadá Pravopis pouze řeší, jak vypadá a jak by se měl prakticky používat

29 Mluvnice České mluvnice, tedy knihy zabývající se pravidly jazyka, u nás vznikaly již od 19. století: J. Dobrovský: Zevrubná mluvnice jazyka českého Řada významných mluvnic vznikala během 20. století Dnes nejvýznamnější a nejpoužívanější plnohodnotná mluvnice vznikala v 80. letech: jmenuje se Mluvnice češtiny, obvykle se jí ovšem říká Akademická mluvnice češtiny Tato mluvnice má tři díly: pro fonetiku, morfologii a syntax Většina menších mluvnic i pravopisných příruček z 90. let z ní do určité míry vychází Známá menší mluvnice je Přehledná mluvnice češtiny, další je Stručná mluvnice česká

30 Pravopisné příručky a slovníky Pravopisné příručky neřeší gramatiku, tedy se nezabývají, proč se něco píše a tak, ale radí nám většinou pouze, jak to máme napsat Tyto příručky se většinou jmenují Pravidla českého pravopisu, dnes se používají ta, která vyšla v roce 1993 Vycházejí průběžně a existuje jich velké množství Nejnovější příručky vždy zachycují aktuálnější a tedy také správnější podobu jazyka Slovníky spisovné češtiny: obsahují výčet slov a toho, jak se píší Známý je Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, obsahuje okolo českých slov

31 Další zdroje informací o gramatice či pravopisu Obecně se češtinou zabývá Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, zkratkou ÚJČ AV ČR; Ústav má také internetovou poradnu, kde je možné psát své dotazy; ve formátu PDF je z jejich stránek nově ke stažení i Akademická mluvnice češtiny Odborné časopisy: Naše řeč, Český jazyk a literatura Na internetu provozuje ÚJČ AV ČR Internetovou jazykovou příručku:

32 Další zdroje informací o jazyku Etymologické slovníky: říkají nám, jak dnešní slova historicky vznikla Frazeologické slovníky: ustálená slovní spojení Frekvenční slovníky: řadí slova podle jejich frekvence používání ve skutečně mluveném či psaném jazyku Slovník cizích slov: méně známá slova a odborné termíny Slovník slangů: slova z různých profesí a sociálních skupin

33 Další zdroje informací o jazyku Slovník synonym: uvádějí ke slovům jiná se stejnými významy Slovník vlastních jmen: česká vlastní jména Slovník neologismů: nová slova Nářeční slovníky: uvádějí slova z různých nářečí (slezské, valašské atd.); k nářečním slovníkům se řadí i rozsáhlý Český jazykový atlas

34 Český jazykový atlas

35 Český jazykový atlas

36 Opakování: typy slovníků a příruček Slovníky Slovník spisovné češtiny Etymologický slovník Frazeologický slovník Frekvenční slovník Slovník cizích slov Slovník slangů Slovník synonym Slovník vlastních jmen Slovník neologismů Nářeční slovník a jazykový atlas Příručky Pravidla českého pravopisu Mluvnice češtiny

37 Komunikace

38 Komunikace Komunikace: jazykové dorozumívání Předávání a získávání informací Zvláštním typem je masová komunikace, která probíhá přes různá média: TV, internet, noviny, časopisy, rádio Komunikace má vždy nějaký jazyk, tedy kód, do nějž převádí informace Komunikace může být verbální (se slovy) či neverbální (bez slov) Verbální komunikace probíhá v tzv. přirozeném jazyce, tj. v např. češtině, němčině, španělštině apod.

39 Účastníci komunikace Mluvčí či pisatel: předává informaci zakódovanou do daného jazyka Posluchač či čtenář: zná také daný jazyk, takže informaci rozkóduje I když známe stejný jazyk, stejně si často můžeme nerozumět, může docházet ke změně, ztrátě či znehodnocení informace

40 Jazyková kultura Stylově nejvyšší a univerzálně používaná forma češtiny je spisovná čeština Spisovna čeština svědčí o kulturnosti projevu a slouží ke srozumitelnější mezilidské komunikaci Spisovná čeština má určitou jednu podobu, kterou je třeba dodržovat, tato podoba se nazývá kodifikovaná podoba spisovné češtiny Kodifikace: vymezení pravidel spisovného jazyka Jazykovědci si ale kodifikaci nevymýšlejí sami, naopak, při její tvorbě musejí vycházet z toho, jak se jazyk skutečně používá: tj. tzv. jazykový úzus Dříve se spisovná čeština odvíjela např. od jazyka dobrého autora, dnes se odvíjí zejména z publicistického a odborného stylu

41 Jazyková kultura Jazyková kultura také znamená, že jsme schopni používat jazykové a slohové prostředky, které jsou přiměřené určité situaci Např. při jednání na úřadě užíváme administrativních slohových postupů

42 Úvod do slohu

43 Sloh: dělení postupů, útvarů a stylů Slohový postup: způsob, jakým komunikujeme Slohový útvar: text, který nám vznikne Funkční styl: podle toho, k čemu určitý text slouží a jaký je jeho účel (tedy, jakou má funkci), je vhodné jej vytvářet určitým způsobem: používat určité jazykové prostředky (tedy určitý styl)

44 Slohové postupy Slohový postup: způsob, jakým komunikujeme Postup informační: objektivní předání faktů Postup vyprávěcí: postupné předání příběhu Postup popisný: vylíčení vlastností různých objektů Postup výkladový: vysvětlení vztahů mezi jevy Postup úvahový: na pomezí mezi výkladovým a vyprávěcím Postup návodový: na pomezí mezi výkladovým a popisným

45 Slohové útvary Slohový útvar: výsledek naší komunikace, text s určitými vlastnostmi Např. zpráva, popis, úvaha, dopis, životopis, vyprávění atd.

46 Zpráva Zpráva nás o něčem informuje, obvykle o události Měla by obsahovat vymezení události, účastníků, času a místa Zpráva by měla být stručná, výstižná a snadno pochopitelná Zpráva většinou je o události, která se již stala, proto je pro ní příznačný minulý čas Pozor na informačně vyprázdněné zprávy

47 Oznámení Obvykle pouze informuje v bodech o skutečnosti Často chybí slovesa

48 Pozvánka Blízká oznámení (jde vlastně o oznámení o blízké události, které je spojeno s vyjádřením, že chceme, aby daný člověk přišel) Zajímavější, údernější, vypointovanější oznámení i pozvánky více zaujmou Je vhodné oznámení i pozvánky také úhledně formátovat

49 Výklad Popis: popisuje, jaké jsou jevy Vysvětlení: popisuje, proč jsou jevy takové Výklad: složitější, obecnější a někdy s méně jasnými závěry, než vysvětlení, vede k vlastnímu pochopení Výklad je základním odborným slohovým útvarem

50 Výklad Výklad by měl být přehledně strukturovaný Měl by být řazený do oddílů, jít od problému k problému Může využívat různých prostředků pro lepší přehlednost: grafických, slovních a logických

51 Popis Podává jen informace o tom, jak něco vypadá, jak se to jeví, jak to bylo změřeno Chybí interpretace: popis říká, jaké něco je, ale ne proč Může být na odborné i laické úrovni Popis má své místo v odborném i uměleckém textu Ve vyprávění je např. užit popis prostředí, popis postavy či nějaké činnosti (mluvíme také o charakteristice)

52 Vyjadřování se Způsob, jakým předáváme okolí informace, obvykle pomocí řeči Může být: Mluvené: více spojek, méně uhlazené, kratší souvětí, méně synonym Psané: méně spojek, syntakticky náročnější, delší souvětí a složitější konstrukce Podle přípravy dělíme na: Připravené: s předepsanou a popř. částečně naučenou psanou přípravou, obvykle také nanečisto procvičované; přípravu není obvykle záhodno doslova číst Nepřipravené: vyjadřování jen tak po krátké či žádné rozvaze Podle toho, komu a při jaké příležitosti něco říkáme, dělíme na: Formální: uhlazenější, spisovnější, oficiálnější Neformální: např. mezi přáteli či známými

53 Vypravování Vypravování může být umělecké, ale bývá též v běžné řeči Každé vypravování je epické: rekonstruuje příběh Příběh může být fiktivní či reálný Vypravování má typické kompoziční složky epického útvaru: úvod, zápletku, krizi, závěr atd. Vypravování má také postavy

54 Funkční styly Styl prostě sdělovací: styl běžné každodenní komunikace Styl odborný: vědecký, technický či profesní; jednoznačný Styl administrativní: styl zejména pro jednání s institucemi (úřady) Styl publicistický: styl uplatňovaný ve sdělovacích prostředcích Styl umělecký: styl usilující o vyvolání estetického dojmu

55 Styl prostě sdělovací Funkce: sdělit pouze schůdnou cestou informace, promluvit si, popovídat si Styl užívaný v běžném kontaktu lidí Převažuje mluvená forma Obvykle je prostě sdělovací promluva nepřipravená, neuhlazená a spontánní Častý je hovorový jazyk Bývá emotivní (zdrobněliny, hanlivá slova, atd.) Může užívat metafory či metonymie, ale obvykle ne tolik a ne tak neotřelé, jako styl umělecký Spíše jednoduché věty, kratší souvětí, bez náročnějších termínů

56 Styl odborný Styl pro komunikaci mezi vědci, techniky či různými profesionály Měl by být přesný, jednoznačný, maximálně jednoduchý a informativní Časté užívání odborných termínů Neměl by obsahovat metafory a metonymie Zdánlivý paradox: styl odborný by měl usilovat o maximální jednoduchost, ale na druhé straně bývá relativně složitější a náročnější, než jiné styly (to zejména díky náročnosti témat a vzdělanějším účastníkům komunikace) Někdy tedy i náročná souvětí, obecně však čím jednodušeji je možné něco ve stylu odborném říci, tím lépe Spíše psaná forma

57 Styl administrativní Administrativní styk: jakékoliv oficiální (úřední) jednání Proto se také říká: styl jednací, styl úřední Někdy se také mluví o stylu administrativně-právním Úřední styk je většinou takový, který je normován zákonem, který se týká občanského fungování ve státě, smluv, nařízení, jednání s úřady a společnostmi apod. Vyznačuje se snahou o co největší jednoznačnost, přehlednost a pochopitelnost (v tom se podobá stylu odbornému) Je také vhodná spisovná čeština a uctivé vystupování Je převážně písemný

58 Styl publicistický V hromadných sdělovacích prostředcích: noviny, internetové zpravodajství, rádio, televizní zpravodajství atd. Měl by být maximálně sdělný a jasný (v tom se podobá odbornému), ale zároveň přístupný všem čtenářům či divákům, srozumitelný a také obvykle poutavý a zajímavý (v tom se blíží prostě sdělovacímu či uměleckému)

59 Styl umělecký Styl, který používá umělec při vytváření krásné poezie či prózy Snaží se nějak ozvláštnit jazyk Není důležitá srozumitelnost, naopak, někdy je tento styl záměrně málo srozumitelný a nutí čtenáře k vyvinutí úsilí při interpretaci Častá nejednoznačnost Časté metafory a metonymie Umělci používají také slova archaická či neologismy

60 Zvuková stránka jazyka Fonetika

61 Zvuková stránka jazyka Běžně používáme jazyk v mluvené podobě Mluvená podoba souvisí s grafickou podobou jazyka, ale má rovněž své vlastní zásady a odchylky Psaný jazyk sestává z písmen Mluvený jazyk sestává z hlásek a slabik Věda zabývající se zvukovou stránkou jazyka: fonetika Jedno písmeno někdy odpovídá jedné hlásce, ale někdy také ne Jedna hláska [x] je označena dvěma písmeny: ch Naopak jedno písmeno x se čte jako dvě hlásky: [ks]

62 Hlásky Hlásky dělíme na souhlásky (konsonanty) a samohlásky (vokály) Při samohláskách jsou hlasivky a mluvidla (část krku a hlavy od hlasivek po rty) otevřená, je vypouštěn vzduch z plic a vydáván tón Souhlásky naopak spočívají v kladení překážek tomuto tónu Vytváření hlásky pomocí překážek v mluvidlech: artikulace Jelikož bez tónu není řeči, tak každá mluvená řeč potřebuje samohlásky: proto se souhlásky přidávají k samohláskám a vznikají tak slabiky (popř. mohou vznikat se slabikotvorným [l] a [r]) Některé hlásky jsou ve dvojicích, kde je jedna znělá a jedna neznělá, např. [p] a [b], jiné ne, třeba [j]

63 Místo artikulace

64 Obouretné souhlásky Vyslovují se za pomocí rtů Do artikulace se obvykle zapojuje také dutina nosní či ústní Nosní obouretná souhláska: [m] Ústní obouretné souhlásky: [p], [b]

65 Retozubné souhlásky Artikulují se pomocí rtů a zubů Patří zde: [f], [v]

66 Dásňové hlásky Vyslovují se za pomocí dásní Do artikulace se někdy zapojuje také dutina nosní či ústní Nosní dásňová souhláska: [n] Ústní dásňové souhlásky: [t], [d] Další dásňové hlásky: [c], [č], [s], [z], [š], [ž], [r], [ř], [l]

67 Patrové souhlásky Vyslovují se ve střední a zadní části úst, kde je tvrdé a měkké patro Do artikulace se někdy zapojuje také dutina nosní či ústní Nosní patrová souhláska: [ň] Ústní patrové souhlásky: [ť], [ď], [k], [g] Další patrové souhlásky: [x], [j]

68 Hrtanové souhlásky Artikulují se už přímo v krku V češtině pouze: [h]

69 Samohlásky Rozlišují se podle místa tvoření v ústech Přední samohlásky: [i], [e] Střední samohlásky: [a] Zadní samohlásky: [o], [u]

70 Spisovná výslovnost Spisovná výslovnost spočívá ve správné artikulaci hlásek Různá regionální výslovnost je obvykle nespisovná: např. ostravské krácení

71 Výslovnost souhlásek Odchylky ve výslovnosti jsou často způsobeny vadou Např. u [r], [ř], [s], [z] a [c] Vynechávání hlásek: [už du], [kerí], [dešňík], [zpřímený] Splývání dvou souhlásek: [odělení], [podaní] Změna na jinou hlásku: [dvanást], [štiři] Přesmýknutí: [karkulačka], [repolero]

72 Výslovnost samohlásek Rozlišování délek: [být] [byt] Pozor hlavně na délky samohlásek vprostřed slov Zejména v severovýchodní Moravě a ve Slezsku; v Polsku se délka nerozlišuje

73 Slabika Jádrem slabiky je samohláska, okolo ní stojí souhlásky Slabika je nejmenší skutečně vyslovovanou jednotkou mluveného jazyka Otevřená slabika: končí samohláskou [ko-lo] Zavřená slabika: končí souhláskou [pod-vod]

74 Přízvuk Hlavní přízvuk v češtině: na první slabice Vedlejší přízvuk v češtině: kupř. na první slabice druhé části složeného slova Je-li před slovem předložka (př. do lesa ), dáváme přízvuk na tuto předložku a na první slabiku následujícího slova už ne Některá slova přízvuk nemají: Předklonky (před slovem): a, však, že Příklonky (za slovem): mě, mi, tě, ti, se, si, ho atd.

75 Pauza Pauza se klade do věty Umožnuje jednak nadechnutí mluvčího, ale také slouží k oddělení jednotlivých celků věty Často pauza odpovídá tečce (delší) či čárce (kratší), ale ne vždy

76 Větná melodie Jinak také mluvíme o intonaci Jde o proměny výšky hlasu Věta oznamovací: intonace klesá na konci věty Věta rozkazovací: intonace stoupá na začátku či na konci věty Věty tázací dělíme na: Otázky zjišťovací (odpovídáme ano/ne): intonace nejprve klesne a pak vystoupá Otázky doplňovací: podobná intonace, jako u oznamovacích vět

77 Větný přízvuk a větný důraz Vedle slovního přízvuku je i větný přízvuk Obvykle je v češtině na konci věty Shoduje se s přízvukem v daném slovu, zesiluje jej Větný důraz je další zesílení přízvuku a to na libovolném slově, které považujeme za důležité a chceme jej zdůraznit