Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta SPOLEČENSKÉ PŘÍNOSY MULTIFUNKČNÍHO ZEMĚDĚLSTVÍ.

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Ústav podnikové ekonomiky SPOLEČENSKÉ PŘÍNOSY MULTIFUNKČNÍHO ZEMĚDĚLSTVÍ Diplomová práce Vypracovala: Bc. Romana Bendová Vedoucí diplomové práce: Ing. Simona Miškolci, Ph.D. Brno 2006

2 Prohlášení: Prohlašuji, že diplomovou práci na téma Společenské přínosy multifunkčního zemědělství jsem vypracovala samostatně a že jsem uvedla veškeré informační zdroje, ze kterých jsem čerpala informace. V Brně dne

3 Poděkování: Děkuji Ing. Simoně Miškolci, Ph.D., vedoucí diplomové práce, za metodické vedení, cenné rady a konzultace při zpracování diplomové práce. 3

4 OBSAH 1. ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ REŠERŠE Zemědělská výroba a její specifika Funkce zemědělství ve společnosti Historický vývoj Trvale udržitelný rozvoj a zemědělství Definice multifunkčního zemědělství Funkce zemědělství Tržní souvislosti zemědělství Agrární trh Teoretická východiska podpory odvětví Poptávkové souvislosti Preference spotřebitelů a metody jejich odhalení Netržní hodnocení METODIKA Příprava podkladových materiálů pro realizaci výzkumu Volba metody analýzy preferencí, metody evaluace a techniky výzkumu Identifikace společenských přínosů zemědělství a návrh hierarchické struktury Návrh dotazníku Testování dotazníku Provedení výzkumu Zpracování informací Komparace výsledků a formulace závěrů VLASTNÍ PRÁCE Identifikace společenských přínosů zemědělství Analýza informací získaných metodou dotazníkového šetření Postoje respondentů ke společenským přínosům zemědělství Preference respondentů pro společenské přínosy zemědělství Evaluace mimoprodukčních přínosů zemědělství Charakteristika výběrového souboru DISKUSE

5 6.1 Komparace dosažených výsledků s výsledky studií ve vybraných zemích EU Evaluace mimoprodukčních přínosů zemědělství ZÁVĚR LITERATURA SEZNAM PŘÍLOH

6 1. ÚVOD Rozhodující úloha zemědělství byla historicky spojována především se zabezpečením dostatku potravin. V souvislosti se zvyšováním příjmů společnosti v hospodářsky vyspělých zemích, zejména v zemích Evropské unie (EU), se vnímání úlohy zemědělství mění. Společnost v posledních desetiletích klade zvýšený důraz na multifunkčnost zemědělské činnosti, tzn. že výroba potravin je chápána jen jako jedno z možných využití vzácných přírodních zdrojů. Multifunkční zemědělství vychází ze společenského a politického konsensu v postoji k očekávaným výstupům zemědělství. Za ty je považována nejen produkce zemědělských komodit, ale také produkce sdružených výstupů, a to zejména přínosů environmentální a sociální funkce zemědělství. Výstupy produkční funkce mají charakter komodit (zboží), které jsou obchodovány na existujících trzích zemědělských produktů a potravin. Tyto trhy, zejména pak na nich stanovené ceny, přímo ovlivňují rozsah i strukturu zemědělské produkce i příjmy zemědělců. Poskytování společenských přínosů produkční funkce je tedy stimulováno zejména prostřednictvím cen zemědělských výrobků. Mimoprodukční (nekomoditní) přínosy mají charakter externalit nebo veřejných statků, pro které neexistují funkční trhy, na kterých by se formovala na základě střetu nabídky a poptávky tržní cena. Absence informací o hodnotě mimoprodukčních přínosů vede v zemědělství k neefektivní alokaci vzácných zdrojů, která se projevuje nedostatečnou nabídkou těchto přínosů a vyvolává tak potřebu státních zásahů. Mimoprodukční přínosy, ať již je specifikujeme v ekonomickém a sociálním rozvoji venkovských regionů, v ochraně životního prostředí, v rozvoji krajiny, či v úloze zajišťování potravinové bezpečnosti, se stále častěji stávají argumentem pro podporu zemědělství v rámci hospodářských politik ve všech ekonomicky vyspělých zemích, zejména pak v zemích EU. Z hlediska efektivní alokace vzácných přírodních zdrojů, která by vedla k Paretovu zlepšení, je žádoucí znát společenskou významnost společenských přínosů zemědělství a ekonomickou hodnotu netržních přínosů. Na základě zjištěných preferencí spotřebitelů lze posoudit, zda jsou státní zásahy cíleny tak, aby uspokojovaly společenské potřeby a vedly k růstu blahobytu společnosti. Znalost ekonomické hodnoty netržních přínosů umožňuje posoudit, zda veřejné prostředky vynakládané na jejich produkci jsou efektivní. Syntézou informací o preferencích spotřebitelů a hodnotě netržních přínosů lze 6

7 při omezeném množství finančních prostředků stanovit priority jejich využití tak, aby byly v souladu s optimálním spotřebitelským košem mimoprodukčních přínosů zemědělství. 7

8 2. CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce je na základě vymezení společenských přínosů zemědělství vyhodnotit jejich společenskou významnost a odhadnout společenskou hodnotu mimoprodukčních přínosů zemědělství. V rámci řešení byly formulovány tyto dílčí cíle: 1. Identifikace společenských přínosů zemědělství a návrh hierarchické struktury. 2. Zjištění postojů veřejnosti ke společenským přínosům zemědělství. 3. Zjištění preferencí pro společenské přínosy zemědělství metodou analytického hierarchického procesu (AHP). 4. Odhad hodnoty a společenského konsensu v oblasti podpory poskytování mimoprodukčních přínosů zemědělství metodou kontingentního hodnocení (CVM). 5. Komparace výsledků, formulace závěrů. Diplomová práce byla zpracována v rámci řešení Výzkumného záměru PEF MZLU v Brně MSM Česká ekonomika v procesech integrace a globalizace a vývoj agrárního sektoru a sektoru služeb v nových podmínkách integrovaného agrárního trhu jako součást řešení Tématického směru 05: Sociálně ekonomické souvislosti trvale udržitelného multifunkčního zemědělství a opatření agrární a regionální politiky. 8

9 3. LITERÁRNÍ REŠERŠE 3.1 Zemědělská výroba a její specifika Zemědělská prvovýroba vykazuje některé výjimečné podnikatelské podmínky, které ji vyčleňují z komplexu ostatních odvětví národního hospodářství. Jedná se zejména o specifika výrobního procesu, který se v zemědělství odehrává v podmínkách, které jsou určovány především přírodními procesy a biologickým charakterem výroby (Boháčková, 2004): Závislost zemědělské výroby na přírodních podmínkách přírodní podmínky jsou určujícím faktorem při rozhodování o struktuře výroby a jejich vliv nelze zcela odstranit. Mohou být zohledňovány i při aplikaci dotační politiky vůči zemědělství (např. u podniků hospodařících v tzv. znevýhodněných podmínkách ). Biologický charakter výroby produkty rostlinné a živočišné výroby vyžadují specifický přístup, který by měl plně respektovat jejich požadavky na výživu, ošetřování a existenční prostředí (v živočišné výrobě se jedná o tzv. animal welfare ). Sdružená výroba ve výrobním procesu vznikají vedle hlavních výrobků i výrobky vedlejší. Hlavním výrobkem se označují produkty, které jsou cílem výrobního procesu, mají charakter komodit a jsou převážně předmětem zpeněžování. Vedlejší výrobky vznikají současně s hlavním výrobkem a nejsou většinou předmětem tržních vztahů. 3.2 Funkce zemědělství ve společnosti Historický vývoj V kontextu historického vývoje společnosti se mění proporce produkčního a mimoprodukčního využití přírodních zdrojů. Vývoj zemědělství z hlediska požadavků na využití přírodních zdrojů se podle Zachariasse (2002) člení do čtyř etap, které Bečvářová (2005) charakterizovala následovně: První etapa prvořadým úkolem zemědělství bylo zajišťovat dostatek potravin, přičemž neexistovalo omezení přírodních zdrojů. Druhá etapa byla charakterizována růstem zemědělské produkce především v důsledku technického rozvoje, který přispíval k intenzifikaci zemědělské výroby. 9

10 Projevoval se i ve vyšším stupni využívání přírodních zdrojů. Potřeba vyhovět rostoucí poptávce po potravinách vedla k zapojování dalších přírodních zdrojů do procesů zemědělské výroby. V této etapě se již objevují první signály soutěže o prostor rostoucí intenzita využívání přírodních zdrojů a první negativa ekologické zátěže. Třetí etapa s rostoucím vlivem technologických i biologických inovací se zvyšuje množství i pestrost nabídky produktů a služeb, které zemědělský podnik může poskytovat. Hledají se systémy komplexního řízení zemědělské výroby, které by uspokojily rostoucí poptávku i nároky spotřebitelů. Čtvrtá etapa charakterizuje situaci na současném stupni rozvoje. Zemědělství je svou výrobní dimenzí na bázi moderních a k přírodě a zvířatům šetrných výrobních technologií schopno v kvantitě i kvalitě naplňovat požadavky spotřebitelů a současně aktivně přispívat k zachování a rozvoji trvalé udržitelnosti přírodních zdrojů pro budoucí generace. V první etapě byl rozvoj zemědělské výroby iniciován a založen na technologickém rozvoji tzn. určován úrovní technologií a odpovídal nabídkově orientovanému modelu. Rozvoj výroby především v hospodářsky vyspělé části světa postupně vedl až k problémům nadprodukce. Zemědělství se tak stalo součástí odlišného modelu, motivovaného potřebami, tedy poptávkově orientovaného modelu. Postupně se prosazuje i druhá část společenské poptávky ve vztahu k zemědělství. Na rozdíl od zájmu spotřebitelů o kvalitu a sortiment potravin, způsoby výroby a služby poskytované v rámci zemědělství, se zde jedná převážně o nekonzumní aspekty života. Zhoršování životního prostředí obrací znovu zájem většiny členů společnosti na dosud samozřejmě využívané přírodní zdroje a postupně vede k přehodnocení přístupu k vnímání životního prostředí, k požadavkům na jeho ochranu a šetrné užívání. S tím souvisí rostoucí požadavky nejen na celou oblast zemědělských věd, ale i na rozšíření spektra přínosů dalších vědních disciplin v rámci věd společenských, které jsou zapojovány do zkoumání a zobecňování probíhajících rozvojových procesů původně souvisejících se zemědělstvím, ale v současnosti se týkajících svou podstatou i důsledky celé společnosti (Bečvářová, 2005). 10

11 3.2.2 Trvale udržitelný rozvoj a zemědělství Myšlenka vzájemné závislosti všech lidí a přírody byla základem koncepce trvale udržitelného rozvoje, která byla poprvé publikována ve zprávě Světové komise pro životní prostředí a rozvoj OSN Naše společná budoucnost v roce Trvale udržitelný rozvoj je definován jako rozvoj, který umožňuje zajistit potřeby současné generace tak, aby nebyla narušena práva budoucích generací mít stejný přístup ke zdrojům a bohatství přírody světa jako současná generace. Trvale udržitelný rozvoje je tedy procesem změn, v němž dochází k permanentnímu slaďování současných a budoucích potřeb s využíváním zdrojů, s orientací investičního a technického rozvoje a s vývojem relevantních institucionálních struktur. Právním pramenem, který definuje trvale udržitelný rozvoj v České republice, je Zákon o životním prostředí č. 17/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V tomto zákoně se trvale udržitelným rozvojem společnosti rozumí takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. Trvale udržitelný rozvoj zemědělství je podmnožina k trvale udržitelnému rozvoji celé společnosti. Existuje široký konsensus o různých dílčích aspektech trvale udržitelného zemědělství, ačkoli všeobecně platná definice trvale udržitelného zemědělství dosud neexistuje (Svatoš, 1998). Mezi základní charakteristiky trvale udržitelného zemědělství patří zejména (Bečvářová, 2001): zabezpečení ekonomicky i sociálně přijatelných příjmů zemědělcům, integrace zemědělských soustav hospodaření s místními ekosystémy, redukce všech vstupů, které degradují prostředí a snižují kvalitu produkce, rozšíření palety pěstovaných plodin a diverzifikace v chovu hospodářských zvířat, uplatnění šetrných technologií při zpracování půdy, širší využívání biologických metod pro růst produktivnosti produkčních faktorů, širší využívání zemědělské půdy pro nepotravinářské účely (orientace na obnovitelné surovinové a energetické zdroje), podpora vědy, výzkumu, technologií, vzdělání a marketingu v daných směrech. 11

12 Svatoš (1998) uvádí následující příklad definice. Trvale udržitelné zemědělství je ekologicky snesitelné, ekonomicky životaschopné, sociálně zodpovědné, chránící zdroje a sloužící jako základna pro příští generace. Jeho jádrem je interdisciplinární přístup, který respektuje rozdílné vzájemně propojené faktory. To platí pro celé zemědělství stejně jako pro zpracovatelský průmysl v lokálním, regionálním, národním a mezinárodním měřítku. Závažnější připomínky ke koncepci trvale udržitelného zemědělství se vztahují na chybějící aspekt produktivity a na nejasnou váhu jednotlivých dílčích cílů. Primárním předpokladem trvalé udržitelnosti na úrovni výrobních systému v zemědělství je zachování půdní úrodnosti Definice multifunkčního zemědělství V rámci diskuse o zemědělské politice, o změnách v zahraničně obchodní oblasti při jednáních Světové obchodní organizace (WTO) a v kontextu trvale udržitelného rozvoje hraje významnou roli pojem multifunkčního zemědělství. Doposud nedošlo ke sjednocení názorů na pojetí multifunkčnosti zemědělství ani v rámci zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), natož v celosvětovém měřítku. V Evropské unii se postupně formuje takové pojetí multifunkčního zemědělství, které představuje jádro evropského modelu zemědělství, jež se stává určujícím nejen pro agrárně politická opatření členských zemí, ale i pro multilaterální jednání v globálním měřítku (WTO, potravinová či rozvojová pomoc atd.) (Tvrdoň, 2005). Ministři zemědělství členských států OECD poprvé uznali koncept multifunkčnosti v roce Kromě prvořadé funkce produkce potravin a potravinářských surovin zajišťuje zemědělství ve společnosti i další funkce, jako je např. utváření krajiny, environmentální přínosy (např. ochrana půdy, trvale udržitelné obhospodařování), produkce obnovitelných přírodních zdrojů, ochrana biodiverzity a přínosy ve prospěch životaschopnosti venkovských regionů (OECD, 2001). Podle OECD (2001) je multifunkčnost obecně charakteristikou výrobního procesu a vyjadřuje skutečnost, že hospodářská činnost vytváří nejrůznější zboží a služby, čímž souběžně přispívá k plnění různých společenských cílů. V souvislosti se zemědělstvím je multifunkčnost chápána jako vícenásobná funkce, kterou zemědělská činnost zajišťuje. 12

13 Hlavními rysy multifunkčnosti zemědělství jsou (OECD, 2001): sdružená produkce komoditních a nekomoditních výstupů zemědělství, některé z nekomoditních výstupů vykazují charakteristiky externalit nebo veřejných statků, pro které neexistují funkční trhy nebo jsou funkční jen zčásti. Přístup EU k multifunkčnosti zemědělství je poněkud širší ve srovnání s definicí OECD. Podle vyjádření Evropské komise (EC) (1999a) je zemědělství multifunkční, protože jeho funkce není výhradně omezena pouze na produkci potravin a vlákniny, ale také plní funkce v oblasti životního prostředí a venkovského sídelního prostoru. Současně je za multifunkční považován celý sektor. EC (1999b) dále stanovuje, že multifunkční charakter evropského zemědělství spočívá ve třech jeho funkcích produkce potravin, environmentální funkce a funkce ve venkovském sídelním prostoru. Tyto funkce jsou do značné míry vzájemně propojeny a poskytují řadu tržních a netržních výstupů, které požaduje společnost. Právní zakotvení mimoprodukčních funkcí zemědělství v České republice je uvedeno v Zákoně o zemědělství č. 252/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Účelem tohoto zákona je vytváření podmínek pro zajištění schopnosti českého zemědělství zabezpečit základní výživu obyvatel, potravinovou bezpečnost a potřebné nepotravinářské suroviny a vytváření předpokladů pro podporu mimoprodukčních funkcí zemědělství, které přispívají k ochraně složek životního prostředí jako půdy, vody a ovzduší a k udržování osídlené a kulturní krajiny. Přijetí konceptu multifunkčního zemědělství vyjadřuje snahu maximalizovat společenský prospěch, docílit odpovídající efektivnosti a zabránit deformacím ve výrobě a obchodu (OECD, 2001). 13

14 3.2.4 Funkce zemědělství Podrobnou charakteristiku produkční a mimoprodukčních funkcí zemědělství uvádějí např. autoři Boháčková (2004) a Svatoš (2000). Produkční funkce zemědělství Tato funkce spočívá převážně v zabezpečení produkce potravin (potravinářských surovin), a to nejen v dostatečné kvantitě a struktuře, ale i kvalitě a dostupnosti, jak vzhledem k časovému a prostorovému rozložení nabídky, tak rovněž vzhledem k cenám. Zemědělství rovněž zabezpečuje nepotravinářskou zemědělskou produkci, zejména pokud jde o textilní a kožedělné suroviny, technické tuky, oleje a suroviny k jejich výrobě, farmaceutické suroviny a další (Svatoš, 2000). Environmentální funkce zemědělství Podle Svatoše (2000) lze význam environmentální funkce zemědělství rozčlenit do následujících kategorií: negativní vliv zemědělství na životní prostředí, pozitivní vliv zemědělství na životní prostředí, tvorba a údržba kulturní krajiny. Zemědělství je jedním z mála odvětví, které má bezprostřední vliv na životní prostředí a zároveň životní prostředí má bezprostřední vliv na ně. Má přímý vliv na kvalitu půdy (hnojení, aplikace chemických prostředků, meliorace, užívání mechanizmů na zpracování půdy apod.), na ráz krajiny (obhospodařovaná kulturní krajina, zcelování nebo naopak parcelace pozemků, výsadba kultur, zemědělské stavby apod.), vliv na kvalitu vody (používání hnojiv a jiných chemických látek, technologie v živočišné výrobě), na udržení ekologické stability a diversifikace rostlin a živočichů v přírodě (aplikace chemických postřiků, osevní postupy, choroby rostlin) apod. (Boháčková, 2004). 14

15 Sociální funkce zemědělství Sociální funkce zemědělství se často chápe v zúžené podobě jako role tohoto sektoru v rámci vytváření a udržování pracovních příležitostí. V širším pojetí však zahrnuje tyto základní složky (Svatoš, 2000): pracovní příležitosti v zemědělství z hlediska počtu pracovníků, jejich časového vytížení a kvalifikační struktury a jejich vývoj v čase, pracovní příležitosti v navazujících odvětvích výrobkových vertikál, úroveň nominálních a reálných příjmů v zemědělství a jejich vývoj, míra nezaměstnanosti v odvětví ve vztahu k průměrné míře nezaměstnanosti, sociální aktivity zemědělských podniků, zejména zemědělských družstev, udržení osídlení ve venkovských regionech včetně vlivu na infrastrukturu. Boháčková (2004) obdobně uvádí, že zemědělství má na venkově nezastupitelnou úlohu v tom, že pomáhá udržovat jeho osídlení. Právě z tohoto důvodu je nutné, aby zemědělství bylo chápáno v přímých souvislostech s venkovem, protože vysídlování vesnických regionů by vedlo nejen k ekonomickým ztrátám, k sociálnímu napětí, ale i k nedozírným ztrátám na vzhledu krajiny a na životním prostředí všeobecně. Je také nutné zmínit i význam zemědělství pro zachování venkovského životního stylu s jeho kulturními hodnotami. Svatoš (2004) k výše zmíněným funkcím zemědělství navíc uvádí, že zemědělství by mělo zajistit dosažení společensko-politického cíle, kterým je potravinová jistota a bezpečnost dané země, který má z dlouhodobého hlediska nejvyšší priority. 3.3 Tržní souvislosti zemědělství Agrární trh Zemědělství dodává na agrární trhy prvotní suroviny pro výrobu především potravin a dále suroviny pro další zpracovatelské účely v sektorech mimo potravinářský průmysl. Tyto hlavní výrobky zemědělství mají charakter komodit, které jsou předmětem zpeněžování (Boháčková, 2004). 15

16 Jak blíže specifikuje Bečvářová (2001), agrární (zemědělsko-potravinářský) trh představuje směnu výrobků prostřednictvím koupě a prodeje, jejich dopravu, skladování, standardizaci, financování a přebírání rizika odběru zemědělských a potravinářských výrobků a poskytování marketingových informací. Externality a veřejné statky Zemědělství však patří mezi oblasti, kde trh nevede k optimálním řešením a dochází k tzv. tržnímu selhání. S tím souvisí problematika výstupů mimoprodukční funkce zemědělství, které mají charakter externalit nebo veřejných statků a nejsou oceňovány prostřednictvím trhu nebo jsou oceněny nedostatečně. Externalita představuje nechtěný (vedlejší) efekt z hlediska fungování trhu. Může se jednat o negativní externalitu (subjekt nezúčastněný na tržní transakci je poškozován zvýšením nákladů apod.) či o pozitivní externalitu (nezúčastněný subjekt získá efekt bez vlastního zasloužení). Je zřejmé, že trh, který nedokáže ocenit pozitivní nebo negativní důsledky jedné skupiny ekonomický subjektů na jiné ekonomické subjekty, nedokáže tyto důsledky (externality) ani regulovat. Spojení trhu s externalitami je spjato s tím, že vymezení vlastnických práv je v některých případech velmi obtížné až nemožné. Navíc má trh vnitřní tendenci stimulovat takovou produkci či výkony, které jsou spjaty s tvorbou negativních externalit (nezvyšují náklady výrobce) (Tvrdoň, 2005). Veřejné statky jsou charakterizovány především nerivalitní spotřebou a nevyloučitelností ze spotřeby. To znamená, že spotřeba tohoto statku jednou osobou nemá vliv na to, jaké množství statku mohou spotřebovávat ostatní a současně není možné nebo je neúnosně nákladné neplatící spotřebitele ze spotřeby statku vyloučit (Soukupová, 2004). V zemědělství je často velmi obtížné odlišit kladné externality od veřejných statků, a to zejména z toho důvodu, že výsledkem podnikatelské aktivity v zemědělství jsou sdružené statky nejen z hlediska naplňování produkční funkce (hlavní a vedlejší výrobky), ale i z hlediska funkcí mimoprodukčních. Kladná externalita v zemědělství je chápána jako efekt pro společnost, který vzniká souběžně se zemědělskou výrobou. Za veřejný statek je pak považována samostatná, od vlastní zemědělské výroby oddělená produkce veřejně prospěšných služeb na půdě, které prakticky nelze realizovat na trhu, a proto by měly být financovány z rozpočtových 16

17 prostředků. Problém odlišení kladných externalit od veřejných statků je spojen také s tím, že často není možné či racionální internalizovat externí náklady či přínosy a pak je nutno na kladné externality pohlížet jako na veřejné statky (Svatoš, 2003). Multifunkční zemědělství je spojováno s produkcí kladných externalit, tj. záporné externality jsou nežádoucími výstupy. Hranice mezi kladnými a zápornými externalitami je zpravidla dána různými standardy (životního prostředí, bezpečností potravin, welfare zvířat aj.), resp. zásadami správné zemědělské praxe. Mezi kladné externality zemědělství lze zařadit údržbu krajiny (např. prostřednictvím extenzivního chovu skotu), udržování specifického tradičního rázu krajiny (vinic, chmelnic, sadů), snižování environmentální zátěže půdy a vody, vytváření podmínek pro zvyšování biodiverzity, zajišťování zaměstnanosti venkova, rozvoj lidského a sociálního kapitálu venkova aj. Za nejvýznamnější kategorie veřejných statků v zemědělství v ČR lze považovat vztah zemědělství k vodní složce životního prostředí (kvalita vody, retence vody a eroze půdy), vztah zemědělství k rozvoji venkova, zejména pokud se týká jeho podílu na zlepšování kvality lidského a sociálního kapitálu venkova, vztah zemědělství k zachování a zvyšování biodiverzity; konzervace zemědělské půdy (Doucha et al., 2004). U veřejných statků existuje tendence tržního mechanizmu podceňovat jejich produkci. Vyloučení členů společnosti z přínosů veřejných statků (např. kulturní krajiny) však vede k poklesu celkového společenského blahobytu. Za účelem zajistit poskytování veřejných statků a obecněji i dalších funkcí zemědělství nejen produkce potravin a vlákniny je tedy nezbytný zásah v podobě státních intervencí (EC, 1999a) Teoretická východiska podpory odvětví Pareto efektivní alokace Důvody pro uplatnění státních zásahů v tržní ekonomice vycházejí z objasnění problému efektivnosti alokace tržním mechanizmem, která odpovídá kritériím Pareto efektivní alokace. K alokační efektivnosti (Pareto efektivnosti) dochází, neexistuje-li žádné přeskupení výroby či spotřeby, které zvýší uspokojení jedné osoby bez snížení uspokojení jiné osoby. Paretova efektivnost je tedy definována jako stav, v němž je ze společenských zdrojů získáno maximální množství statků a uspokojení. Ekonomika se nachází na hranici užitkových možností jako vnější meze užitků či uspokojení, které ekonomika může 17

18 dosáhnout. V rámci ekonomie blahobytu je alokační efektivnost definována na základě první věty ekonomie blahobytu (Samuelson, Nordhaus, 1995). Předpokladem efektivní alokace je všeobecná ekonomická rovnováha. Model všeobecné ekonomické rovnováhy vystihuje situaci, kdy platí: všechny trhy jsou dokonale konkurenční, firmy maximalizují zisky, spotřebitelé volí nejpreferovanější tržní koše statků tak, aby maximalizovali svá uspokojení, existuje dokonalá konkurenční struktura bez monopolů a vstup do odvětví není omezen. Při aplikaci kritérií Pareto efektivní alokace v praxi obecně existují vlivy, které porušují podmínky Paretovy efektivnosti, a to: tržní selhání existence nedokonalé konkurence, externalit a veřejných statků, diskriminace u segmentovaných trhů práce, nepřijatelné rozdělení důchodu. Veřejným zájmem je chápáno společensky přijatelné rozdělení důchodu. Tím se dostává do popředí kromě úlohy alokační i distribuční úloha státu. Druhá věta ekonomie blahobytu bere v úvahu distribuční preference. Existuje-li ekonomika, ve které jsou tzv. regulérní preference a technologie (tj. klesající mezní užitky spotřeby a nerostoucí výnosy ve výrobě), pak lze libovolné efektivní alokace zdrojů dosáhnout určitou dokonale konkurenční rovnováhou. Jinými slovy, přeje-li si vláda dosáhnout nějaké konkrétní efektivní situace, může tak učinit tím, že přerozdělí počáteční důchody a ponechá na neviditelné ruce trhu, aby ekonomiku vedla k žádoucímu bodu. V těchto ekonomikách k dosažení jakékoli efektivní alokace zdrojů stačí zkombinovat přerozdělení důchodů a dokonalou konkurenci (Samuelson, Nordhaus, 1995). Pareto efektivní alokace nebere v úvahu potřebu nalezení nejvýhodnějšího řešení vztahu mezi efektivností alokace a reálnou úrovní důchodu, ovlivněnou prvotním rozdělením majetku. Pouze předpokládá, že v tržní ekonomice může vláda bez dalších nákladů přerozdělovat důchod jako výsledek volné hry tržních sil, založené na počátečním rozdělení vlastnictví k výrobním prostředkům. To ovlivňuje i pozici jednotlivých odvětví. Vysokou a ve společnosti obecně akceptovanou míru specifik, ovlivňujících důchodovou pozici odvětví, má zemědělství. Jeho důchodovou disparitu vyvolává řada faktorů, které 18

19 jsou mimo kontrolu zemědělců. Nízký a kolísavý příjem je ve vyspělých zemích považován za hlavní argument vysoké úrovně podpory zemědělství (Bečvářová, 2001). Řešení, která odpovídají podmínkám Pareto efektivní alokace, přinášejí neúměrně vysoké náklady. Proto se jako nejvhodnější volí přístup druhého nejlepšího řešení podle Pareta, tj. omezená alokace, kdy část důchodu je vyjmuta z alokace a je distribuována v rámci pravidel a opatření hospodářské politiky státu. Teoreticky dochází k posunu indiferenční křivky společenského blahobytu, kdy částka vyplývající z rozdílu mezi hypotetickým a reálným společenským optimem je využita pro cílenou (re)distribuci v národním hospodářství. Akceptování kompromisního řešení mezi cíli alokace a distribuce podle druhého nejlepšího řešení Pareto efektivní alokace vytváří prostor pro státní regulační zásahy v podobě dotací vybraným odvětvím i při plném dodržení pravidel tržní ekonomiky. Dochází k situaci, která je znázorněna v grafu č. 3.1: Graf č. 3.1: Státní regulační zásahy v podobě dotací odvětvím při plném dodržení pravidel tržní ekonomiky A distribuce důchodů bez státních zásahů B první nejlepší řešení / hypotetické společenské optimum B1.. druhé nejlepší řešení / reálné společenské optimum a1 hypotetická křivka alokace a2 reálná křivka alokace b, b1... isočáry společenského blahobytu Do.. důchody v ostatních odvětvích Dz.. důchody v podporovaných skupinách / odvětvích Zdroj: Bečvářová,

20 Nástroje na podporu multifunkčního zemědělství Rozvoj multifunkčního zemědělství je podmíněn komplexem opatření, mezi nimiž mají významnou úlohu opatření k podpoře produkce veřejných statků, která představují společenskou poptávku po těchto statcích. Realizace veřejných statků probíhá na quasitrhu veřejných statků, kde stranu poptávky představují obvykle veřejné zdroje (rozpočty státu, regionu, či obcí, popř. zdroje účelových nevládních organizací apod.). V některých případech může být část veřejných statků hrazena i ze soukromých zdrojů (např. podnikatelé v turistice participují na nákladech za údržbu krajiny významných turistických lokalit) (Tvrdoň, 2005). Stimulace zemědělství k rozvoji jeho multifunkčnosti je v ČR a v reformované Společné zemědělské politice (SZP) zajišťována především následujícími kategoriemi opatření (Doucha et al., 2004): Regulační (legislativní) opatření zákonné normy se vztahem k zemědělství (zákon o ochraně půdního fondů, vodní zákon, zákon o potravinách, zákon o ochraně přírody apod. 1 ). Semi-regulační opatření směrnice a nařízení k bezpečnosti potravin, welfare zvířat a ochraně životního prostředí, které jsou součástí cross compliance, tedy podmínek poskytování přímých plateb 2. Nedodržování podmínek však může vést (v období ) pouze ke krácení přímých plateb 3. Stimulační opatření investiční pobídky či kompenzace za zvýšené náklady či snížené příjmy, které vyplývají ze zapojení do nabízených programů např. do agroenvironmentálních programů. Čistě kompenzační opatření např. podpory podnikům v méně příznivých oblastech (LFA) 4. 1 Mezi zákonná opatření lze zařadit uplatňování principu PPP (Polluters-Pay-Principle) či ekologické daně na vstupy. Ty se v zemědělství ČR neuplatňují. Uplatňuje se zelená nafta. 2 Do doby vyrovnání úrovně přímých plateb v ČR a v zemích EU-15 (resp. pouze v období ) budou zjednodušené přímé platby v ČR podmíněny dodržováním českých zásad správné zemědělské praxe. 3 Jde tedy o kompenzaci vyšších nákladů resp. snížení příjmů, které vyplývají ze směrnic a nařízení, jejichž dodržování by však mělo být tak jako tak povinné. 4 V ČR je vyplácení podpor pro méně příznivé oblasti (LFA) podmíněno dodržováním zásad správné zemědělské praxe a dalšími kritérii (např. minimální a maximální koncentrace zvířat na plochu). 20

21 Fungování quasi-trhu veřejných statků, tj. vyváženost nabídky a poptávky, je dána vztahem mezi ochotou daňových poplatníků platit za veřejné statky a ochotou zemědělců veřejné statky produkovat. Peníze daňových poplatníků lze ušetřit vynucováním si produkce veřejných statků zákonnými opatřeními, včetně uplatňování principu PPP ( znečišťovatel platí ) nebo ekologickými daněmi na vstupy. Toto vynucování má však limity dané ústavními právy a při neexistenci obdobných nadnárodních (mezinárodních) regulací i obavou vlády ze snížení konkurenceschopnosti domácích zemědělců 5. Vztahy nabídky a poptávky na quasi-trhu veřejných statků jsou složitější než na trhu soukromých statků a hrozí zde rizika selhávání tohoto trhu. Mezi tato rizika patří zejména (Tvrdoň, 2005): nestabilita podpor multifunkčnosti nízká odezva zemědělců, předimenzování podpor multifunkčnosti příliš vysoké náklady pro společnost, poddimenzování podpor multifunkčnosti malá ochota zemědělců produkovat veřejné statky, přílišná centralizace zemědělské politiky vede k nerespektování lokálních problémů, nekonzistence jednotlivých opatření státu (různých resortů apod.), nežádoucí strukturální vlivy zemědělství plynoucí z rozporů mezi vlastnickými a uživatelskými právy k půdě či nerespektování zájmů obcí a venkova ze strany velkých komerčně orientovaných subjektů. Rizika selhávání na quasi-trhu veřejných statků lze zmírňovat (Doucha et al., 2004): stimulací internalizace externalit (např. stimulací nákupu půdy zemědělskými podniky, podporou malého a středního podnikání v zemědělství na bázi rodinných podniků, podporou vzdělávání a poradenství apod.), stimulací převodu veřejných statků na statky soukromé (např. ošetřování krajiny v oblastech intenzivního turistického ruchu hrazené podnikateli v turistice), důsledným oddělením přímých plateb od produkce s přísnějšími podmínkami cross compliance, 5 Jednání WTO by proto mělo být intenzivněji zaměřeno také na tyto non-trade concerns, které by napomohlo ospravedlnit z tohoto hlediska oprávněné protekcionistické pozice zejména rozvinutých zemí, včetně EU. 21

22 decentralizací zemědělské politiky s vytvářením prostoru pro iniciativy zdola nahoru, spojené i se zlepšováním vztahů zemědělských podniků k obcím, zkvalitňováním role státu jak v přípravě konzistentních politik rozvoje multifunkčního zemědělství a venkova, tak v realizaci těchto politik. Aby státní intervence podporující poskytování mimoprodukčních funkcí zemědělství byly společensky efektivní a vedly k Paterovu zlepšení, je nezbytné získat celou řadu informací o formování společenské poptávky po těchto statcích. 3.4 Poptávkové souvislosti Preference spotřebitelů a metody jejich odhalení O spotřebiteli se obecně předpokládá, že se vyznačuje určitými preferencemi ve vztahu k poptávaným statkům a službám. Východiskem teorie spotřebitele je úvaha, že jednotlivec vybírá z různých souborů statků neboli spotřebních košů. Rozhodování racionálně jednajícího spotřebitele je potom volba takového spotřebního koše, který přináší maximální užitek. Jednotlivé spotřební situace porovnává spotřebitel z hlediska preferencí (Soukupová, 2004). Z důvodu možnosti vytvoření konzistentního a necyklického pořadí preferencí a následného odvození funkce užitku jsou předdefinovány axiomatické restrikce. Lze vymezit tři axiomy spotřebitelských preferencí (Varian, 1995): 1. Srovnatelnost předpokládá se, že jakékoliv dva spotřební koše statků mohou být srovnávány. To znamená, že spotřebitel preferuje spotřební koš X před Y, nebo preferuje Y před X, nebo je mezi těmito spotřebními koši indiferentní. 2. Reflexivita předpokládá se, že jakýkoliv spotřební koš musí být alespoň tak dobrý, jako ten stejný spotřební koš. 3. Tranzitivita předpokládá se, že pro kteroukoliv trojici spotřebních košů X, Y a Z jsou preference spotřebitele tranzitivní, jestliže platí, že preferuje-li spotřebitel X před Y a zároveň Y před Z, pak dává vždy přednost X před Z. 22

23 Základní deskripcí pro analýzu výběru jsou preference spotřebitele, které jsou popsány prostřednictvím užitku. Užitková funkce je způsob pro vyjádření nejpreferovanějších spotřebních košů prostřednictvím nejvyšších úrovní užitku. To znamená, že koš X je preferován před košem Y pouze v případě, že užitek X je vyšší než užitek Y. Funkce užitku má význam pouze do té míry, že určuje pořadí různých spotřebních košů nikoli velikost rozdílu v užitku mezi spotřebními koši. Vzhledem k důrazu na pořadí spotřebních košů se tento druh užitku označuje jako ordinální užitek. Teorie kardinálního užitku připisují význam velikosti užitku. Tato teorie přisuzuje určitý stupeň důležitosti velikosti rozdílu užitku mezi dvěma spotřebními koši. Současná ekonomická teorie se většinou přiklání k ordinalistické verzi teorie užitku (Varian, 1995). Kotler (1997) uvádí tři metody (metodu jednoduchého pořadí, párového porovnání a poměrného hodnocení), které je možné použít pro měření individuálních preferencí spotřebitelů. Znát informace o preferencích spotřebitelů je důležité při vytváření politických rozhodnutí. Nejprve je však nezbytné stanovit způsob pro agregaci preferencí jednotlivců, který by vedl k určení společenské preference. Příklad studií, které se zabývají měřením společenských preferencí ve vztahu k zemědělství, uvádějí Goméz-Limon, Atance (2004). Jako nejvhodnější metodu pro určení společenských preferencí pro vybrané cíle SZP uvádějí metodu analytický hierarchický proces, která je založena na párovém porovnání. Metoda analytický hierarchický proces Metoda vícekriteriálního hodnocení analytický hierarchický proces byla navržena profesorem Saatym v roce 1980 na Pensylvánské univerzitě v USA. AHP je ve své podstatě obecná teorie měření a tato měření kvantifikují hodnoty subjektivních názorů jednotlivců, resp. skupin. Metoda je určena pro analýzu rozhodovacích problémů pomocí hierarchické struktury. Způsob strukturalizace hierarchie na jednotlivé úrovně a prvky závisí na typu rozhodovacího problému. Při analýze běžných úloh vícekriteriálního hodnocení variant lze často užít hierarchii, která obsahuje pouze 3 úrovně cíl hodnocení, kritéria a varianty. Dále pomocí subjektivních hodnocení párových porovnání tato metoda přiřazuje jednotlivým komponentám hierarchie číselné hodnoty (váhy), které vyjadřují jejich relativní důležitost. Syntézou těchto hodnocení se pak stanoví komponenta s nejvyšší 23

24 prioritou, na níž se zaměří konkrétní akce s cílem získat řešení rozhodovacího problému (Ramík, 1999). Výhody AHP AHP je vhodné použít pro určení společenských preferencí, které se vztahují k určitým veřejným cílům. Preference lze zjistit pro velký vzorek respondentů a aplikace metody nevyžaduje odborné znalosti respondentů. Metoda stanoví relativní význam (váhy), které rozhodující subjekt (popřípadě společnost celkově) přiřazuje každému kritériu zahrnutému v rozhodování (Gómez-Limon, Atance, 2004). Výhodou metody AHP je způsob, kterým lze přivést rozhodovatele k odvození intenzit vztahů mezi jednotlivými prvky hierarchie. Na rozhodovateli se nevyžaduje přímé zadávání absolutních hodnot intenzit (váhy kritérií), ale zadává pouze informace o vzájemném vztahu všech dvojic kritérií. Rozhodovatel na každé úrovni hierarchické struktury vyjádří své preference tak, že bude specifikovat vzájemný vztah všech dvojic prvků na této úrovni ve vztahu k prvku nadřazenému. Na každé úrovni tedy sestavuje matici párových porovnání, jejíž prvky vyjadřují vzájemný poměr preferencí mezi všemi dvojicemi prvků. Vzhledem k tomu, že však často nejsou uživatelé nakloněni k vyjadřování svých preferencí v numerické podobě, nabízí jim metoda AHP možnost verbálního vyjádření. Z takto zadaných informací jsou potom váhy kritérií vypočteny užitím metod pro kvantifikaci preferencí v hierarchii (Fiala, 1994). Nevýhody AHP Metoda AHP v základní podobě není určena pro analýzu příliš rozsáhlých úloh. Z důvodů vzrůstajících nároků na počet porovnání se proto při používání základní podoby metody AHP nedoporučuje řešit takové úlohy, ve kterých by byl počet prvků na některé úrovni hierarchie větší než deset (Fiala, 1994) Netržní hodnocení Složky životního prostředí, které zemědělství spoluvytváří, poskytují přímé a nepřímé služby lidské společnosti (např. ekosystémy a úroveň biodiverzity). Přestože tyto zdroje poskytují téměř nekonečnou množinu hodnotových atributů, bývají často trhy nedoceněny. Tyto složky bývají velmi těžko prodávány a kupovány, a proto nikdy 24

25 nevstoupí na primární trhy a současně zůstávají nedoceněny veřejným sektorem. Nemožnost vyloučení jiných subjektů z participace na výhodách a nákladech neumožňuje stanovení tržní ceny, jež by vysílala správný signál o skutečné ekonomické hodnotě daného statku. V prostředí absence tradičních funkčních trhů environmentálních statků se uplatňují jiné tzv. mimotržní oceňovací postupy (Tvrdoň, 2005). K určování ekonomických hodnot environmentálních statků a služeb lze v zásadě přistoupit dvojím způsobem: 1. prostřednictvím zjišťování ochoty platit (WTP) za udržení či zlepšení kvality prostředí či prostřednictvím ochoty přijímat kompenzaci (WTA) při zhoršení podmínek životního prostředí 6, 2. prostřednictvím nepreferenčních přístupů metody založené na zjišťování nákladů a rizik. U preferenčních metod lze identifikovat dva hlavní přístupy k netržnímu oceňování. První vychází z již odhalených preferencí na souvisejících trzích (ze souvisejících tržních ocenění). Druhý vychází z odhalení preferencí lidí, tzn. z toho co sami říkají, že je jejich oceněním daného environmentálního statku. Druhý přístup obsahuje metody kontingentního ocenění (CVM metody) (Seják, 2001). Mezi rozšířené postupy využitelné v zemědělství patří metoda kontingentního hodnocení (CVM). Využitím této metody lze zjistit hypotetickou ochotu spotřebitelů platit (WTP) za mimoprodukční funkce zemědělství (Yrjölä, Kola, 2004) a možnost její aplikace pro tyto účely byla prověřena i v ČR (Křůmalová, 2000, Kubíčková, 2004). Metoda kontingentního oceňování 7 Kontingentní oceňovací metoda byla poprvé využita již v roce 1963 k ocenění ztráty rekreační hodnoty lesů ve státě Maine v USA. V posledním desetiletí je CVM přikládána stále větší pozornost. Např. v USA, kde je zaznamenán největší počet praktických aplikací této metody, je tato technika uznána v některých státech jako 6 Metody založené na lidských preferencích preferenční metody. 7 Metoda se nazývá podmíněná (kontingentní) proto, že o zboží či službě se nepředpokládá, že by byly poskytovány přímo v rámci šetření. Díky své hypotetičnosti je metoda použitelná na ocenění zejména takových environmentálních statků, pro které neexistují příslušné trhy (Seják, 2001). 25

26 legitimní postup pro ocenění ekologických přínosů v rámci soudních sporů. Pokud jde o evropské země, je tato metoda nejvíce využívána v Norsku (Tošovská, 1998). Výhody metody kontingentního hodnocení Celkovou ekonomickou hodnotu přírodního zdroje tvoří užitná a neužitná hodnota. Výhodou této metody je schopnost kvantifikace opční a existenční užitné hodnoty, tj. komponent pasivního užitku nezávislých na současném využití daného statku. Tyto neužitné hodnoty resp. pasivní užitné hodnoty mohou představovat i polovinu celkové ekonomické hodnoty (Seják, 2001). Výhodou metody CVM je její poměrně široká využitelnost. Její aplikací lze ocenit přínosy a kvalitu jak soukromých statků, tak většiny veřejných statků, včetně tzv. volných statků (jako je např. ovzduší). Prakticky je tato technika jediný využitelný prostředek jak ocenit či aproximovat určité druhy ekologických přínosů (hodnota unikátního přírodního útvaru, chráněného rostlinného či živočišného druhu aj.) nebo ocenit kvalitu komponent životního prostředí. Metodu CVM nelze zaměňovat s výzkumem veřejného mínění nebo s technikami výzkumu trhu. Kontingentní metoda přiřazuje kvalitě určité komponenty přírodního prostředí či ekologické službě subjektivně stanovené peněžní ocenění. Naproti tomu výzkum veřejného mínění se zaměřuje výhradně na postoje a názory respondentů a netýká se veřejných statků a služeb (Tošovská, 1996). Nevýhody metody kontingentního hodnocení Výsledky získané metodou CVM jsou však především díky svému hypotetickému charakteru potencionálně zatíženy několika druhy výchylek (zkreslení). Mezi nejčastější a nejzávažnější zkreslení patří (Šauer, 1997): Strategické zkreslení respondent záměrně nadhodnotí nebo podhodnotí své hodnocení, aby ovlivnil rozhodování o daném problému. Přecenění dílčího problému (mentálního účtu) respondent vyčlení na dílčí problém částku, kterou je ve skutečnosti ochoten platit za mnohem širší problém. Informační zkreslení respondent záměrně není dostatečně informován o problému nebo je informován (i záměrně) zkresleně. Různé výsledky mohou být získávány využitím různých opěrných (nosných) ekonomických čísel při dotazování. 26

27 Ke zkreslení může dojít, pokud by byla při průzkumu využita určitá výchozí částka, případně škála nabízených plateb. Kritizována bývá rovněž neoklasická premisa metody, především že výše existenční hodnoty statku závisí pouze na jejím uznání ekonomickými subjekty a dále skutečnost, že ochota platit je dána rozpočtovým omezením daných subjektů. 27

28 4. METODIKA V souladu s cílem diplomové práce byly postupně provedeny níže uvedené dílčí kroky metodického postupu (viz obr. č. 4.1). Obr. č. 4.1: Metodický postup diplomové práce Příprava podkladových materiálů pro realizaci výzkumu Volba metody analýzy preferencí, metody evaluace a techniky výzkumu Metoda AHP Metoda CVM Dotazníkové šetření Identifikace společenských přínosů zemědělství a návrh hierarchické struktury Návrh dotazníku Stanovení informačních cílů Formulace jednotlivých položek dotazování Testování dotazníku Pilotní průzkum Konečná úprava dotazníku Provedení výzkumu Zpracování informací Metoda AHP Statistické charakteristiky Analýza WTP a celková ekonomická hodnota Komparace výsledků výzkumu a formulace závěrů Komparace s výsledky studií ve vybraných zemích EU 28

29 4.1 Příprava podkladových materiálů pro realizaci výzkumu Před zahájením samotného výzkumu byla provedena analýza sekundárních informací z odborné literatury, materiálů OECD a EU a odborných studií. Informace se týkaly zejména problematiky agrární politiky, konceptu multifunkčního zemědělství, metod hodnocení preferencí spotřebitelů, včetně metod netržní evaluace a definic základních pojmů používaných při výzkumu. Hlavními zdroji informací byly zvláště studie OECD (2001), EC (1999a), EC (1999b) a publikace Bečvářové (2001, 2005). Pokladovými materiály pro provedení výzkumu byly studie zabývající se aplikací metody AHP při hodnocení společenských preferencí pro cíle SZP Gómez-Limon, Atance (2004) a metody CVM při oceňování mimoprodukčních funkcí zemědělství Yrjölä, Kola (2004). Zdrojem sekundárních informací pro aplikaci metody CVM a techniky dotazníkového šetření byly publikace autorů Haab, McConnell (2002), resp. Kotler (1997). Sekundární informace nezbytné pro výpočet a aplikaci statistických charakteristik byly čerpány z publikací autorů Minařík (2000) a Stávková, Dufek (2004). 4.2 Volba metody analýzy preferencí, metody evaluace a techniky výzkumu Metoda analýzy preferencí Jako nejvhodnější metoda pro analýzu preferencí respondentů, které se vztahují ke společenským přínosům zemědělství, byla zvolena z důvodů, které byly objasněný v literární rešerši (str. 25), metoda AHP. Aplikace metody AHP umožnila zjistit relativní důležitost, kterou respondenti přikládají společenským přínosům produkční a mimoprodukční funkce zemědělství a stanovit pořadí významnosti společenských přínosů. Metoda evaluace Pro zjištění ekonomické hodnoty přínosů mimoprodukční funkce zemědělství byla jako nejvhodnější zvolena přímá oceňovací metoda kontingentního hodnocení. Metoda CVM byla vybrána zejména proto, že umožňuje zachytit komplexní ekonomickou hodnotu (užitné i neužitné hodnoty) a z důvodu univerzálnosti. Aplikace CVM umožnila stanovit, jak veřejnost (náhodný vzorek respondentů) oceňuje netržní výstupy zemědělství, a to prostřednictvím měření jejich ochoty přispívat na podporu poskytování mimoprodukčních přínosů zemědělství. Ze získaných údajů byly zjištěny jednotlivé 29

30 nabídky respondentů, stanoveny jejich četnosti a vyhodnocena závislost mezi ochotou přispívat na poskytování mimoprodukčních přínosů a sociodemografickými charakteristikami respondentů. Technika výzkumu Primární informace, které byly využívány při zpracování diplomové práce, byly získány přímo od jejich nositelů (respondentů) na základě techniky dotazníkového šetření. Kontakt s dotazovanými byl zprostředkován pomocí předem připraveného dotazníku (viz příloha č. 1). Základním předpokladem pro získání informací a výsledků, které odpovídaly potřebám a cílům výzkumu, bylo vypracování kvalitního dotazníku. 4.3 Identifikace společenských přínosů zemědělství a návrh hierarchické struktury Metodou analýzy a syntézy sekundárních informací byly identifikovány společenské přínosy produkční a mimoprodukční funkce zemědělství. Podle zaměření byly jednotlivé společenské přínosy dále rozděleny do tří podskupin. Tato klasifikace společenských přínosů zemědělství umožnila jejich rozčlenění do hierarchické struktury, která byla výchozím bodem pro užití metody AHP v další fázi řešení diplomové práce. Základní hierarchie, která znázorňuje rozhodovací problém, má tři úrovně (viz obr. č. 4.2). Na první úrovni hierarchie je definován cíl analýzy. Cíl závisí na tom, jaká kritéria hodnocení jsou použita a jakou mají pro toho, kdo vyhodnocení provádí důležitost. Kritéria jsou tedy na druhé úrovni hierarchie. Každému kritériu přísluší ohodnocení v j, j = 1, 2,, k, které představuje intenzitu vztahu kritérií k prvku na předcházející úrovni, tj. k definovanému cíli. Tyto koeficienty ohodnocují relativní důležitost kritérií (váhy kritérií). Na třetí úrovni hierarchie jsou uvedeny posuzované varianty. Intenzitu vztahu i-té varianty k j-tému kritériu lze vyjádřit koeficientem w ij, i = 1, 2,, p; v j, j = 1, 2,, k. Tyto koeficienty se označují jako preferenční indexy variant. 30

31 Obr. č. 4.2: Hierarchická struktura rozhodovacího problému Cíl hodnocení.. Kritérium f 1 ν 1 Kritérium f 2 ν 2 Kritérium f k ν k Varianta a 1 w 1j Varianta a 2 w 2j Varianta a p w pj V hierarchii dochází k dělení počáteční hodnoty celkové intenzity, která je přiřazena první úrovni (cíli) touto hodnotou může být jednotka, přičemž z jedné úrovně na následující nelze rozdělit větší množství, než které je k dispozici. k j= 1 Pro hierarchii tedy musí platit: v = 1 (4.1) j p w ij = i=1 v j j = 1, 2,, k (4.2) Celkový užitek variant, podle kterého lze varianty uspořádat, se potom vypočte jako: k u( a i ) = w ij i = 1, 2,, p (4.3) j= 1 Vzhledem k postupu rozdělování počáteční intenzity bude i pro užitek variant platit: p i= 1 u ( ) = 1 (4.4) a i (viz str. 59). Tyto vztahy byly aplikovány pro určení normovaných vah společenských přínosů 31

32 4.4 Návrh dotazníku Pro potřeby výzkumu byl navržen speciálně konstruovaný dotazník, který zohledňoval požadavky jak pro uplatnění metody AHP tak metody kontingentního hodnocení. V případě AHP bylo nezbytné formulovat otázky na párová porovnání mezi všemi dvojicemi společenských přínosů zemědělství na obou úrovních hierarchie. V případě CVM byli respondenti žádáni, aby vyjádřili hypotetické preference spjaté s ochotou platit za poskytování mimoprodukčních přínosů zemědělství. Respondentům byly prostřednictvím informačního balíčku poskytnuty základní informace o funkcích zemědělství s cílem sjednotit informovanost a zamezit tak informačním zkreslením při rozhodování. Informační balíček obsahoval dotazník doplněný o úvodní text, kde byl uveden výčet společenských přínosů zemědělství, jejich rozdělení a byly popsány okolnosti jejich poskytování a kartu s hierarchickým zobrazením přínosů zemědělství a jejich rozdělením z hlediska produkčního a mimoprodukčního (viz příloha č. 1). Jednotná grafická úprava dotazníku a karty usnadnila respondentům orientaci v hierarchické struktuře společenských přínosů a ve vymezení mimoprodukčních přínosů, pro které respondenti vyjadřovali ochotu přispívat na jejich poskytování. Stanovení informačních cílů: postoje respondentů ke společenským přínosům zemědělství, preference respondentů pro vymezené společenské přínosy zemědělství, odhad hodnoty koše mimoprodukčních přínosů zemědělství. Formulace jednotlivých položek dotazování Hlavní zásadou, kterou bylo nutné při formulaci jednotlivých otázek dodržet, byla jejich jednoznačnost a srozumitelnost. Dotazy byly formulovány tak, aby byly co nejvíce konkrétní a současně nebyly sugestivní, dvojsmyslné a příliš složité. Na základě zodpovězených otázek byla tedy získána relevantní data, která bylo možné využít k dalšímu statistickému zpracování. 32