Markéta Ziková. Alternace vokálů s nulou v současné češtině laterální autosegmentální analýza

Transkript

1 Markéta Ziková Alternace vokálů s nulou v současné češtině laterální autosegmentální analýza Brno 2008

2 FILOZOFICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY ÚSTAV ČESKÉHO JAZYKA Markéta Ziková Alternace vokálů s nulou v současné češtině laterální autosegmentální analýza Disertační práce Brno 2008 Školitelka: Prof. PhDr. Zdenka Rusínová, CSc.

3 Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracovala samostatně s využitím literatury uvedené v bibliografii. V Brně 3. srpna 2008 Markéta Ziková

4 Děkuji všem, kteří mě při psaní této práce podporovali.

5 Obsah 1. Úvod Alternace e~ø v současné češtině deskripce Alternační pozice v kořenech a sufixech Alternační pozice v prefixech Shrnutí Alternace e~ø v českých gramatikách: epenteze Alternace e~ø v generativní fonologii (SPE): jery Lightner (1965): pravidlo Lower Základní principy modelu SPE Jery ve všech slovanských jazycích? Jery a palatalizace: Rubach (1981) Cyklická a postcyklická pravidla Cyklická a postcyklická palatalizace Interakce mezi palatalizačními a jerovými pravidly Poznámky k palatalizacím Shrnutí SPE a problém arbitrárnosti Jery jako typický produkt SPE Lower jako typický produkt SPE Morfologie ve fonologii: cyklická derivace a reprezentace morfémových švů Morfologické konstituenty: labeled brackets Morfémové švy: boundaries Rozhraní syntax-fonologie: mapovací a modifikační pravidla Cyklická derivace: cyklická a necyklická pravidla Shrnutí Prefixální vs. sufixální jery Lightner (1974) Rubach (1981) Cyklická pravidla a Strict Cyclicity Prefix jako poslední cyklus slova Necyklický Lower: Havlíkovo pravidlo Shrnutí Booij & Rubach (1984) Prefix jako fonologické slovo Shrnutí Halle & Vergnaud (1987) Prefix jako necyklický morfém Shrnutí Jerové analýzy shrnutí Autosegmentální (laterální) analýza Princip projekce, reprezentace nealternujících vokálů Prázdné V-pozice Řízení a princip prázdných kategorií (ECP) Finální V-pozice (finální kódy vs. finální iniciály) V-pozice mezi dvěma konsonanty Vliv slabičné struktury na segmentální strukturu

6 Řízení a licencování Derivace slabičných typů Shrnutí Fonotaktika tříkonsonantických řetězců Predikce Tříkonsonantické řetězce v češtině Slabičné likvidy Konsonantické domény a jejich parametry Vokály alternující s nulou Autosegmentální reprezentace alternativy Plovoucí segmenty bez slabičné pozice (Rubach 1986, Kenstowicz & Rubach 1987) Shrnutí Prázdná jádra (standardní GP) Shrnutí Plovoucí segmenty se slabičnou pozicí (Scheer 2004) Plovoucí segmenty, V-pozice a ECP Parametr pro plovoucí segmenty (Scheer 2004) Lexikální asymetrie mezi alternujícími vokály Fázové a nefázové sufixy Shrnutí Závěr Bibliografie

7 1. Úvod Tématem předkládané práce jsou alternace vokálu e s nulou v současné češtině. Mým cílem je ukázat, že tyto alternace nejsou tak arbitrární, jak by se mohlo zdát z toho, co o nich říkají české gramatiky. O tom, že jsou naopak vypočitatelné, svědčí to, že rodilí mluvčí s nimi nemají potíže. Analýza, kterou zde představím, vychází ze základních principů generativního fonologického modelu CVCV (Scheer 2004). České alternace e~ø jsou prubířským kamenem každé fonologické teorie, protože distribuce alternant závisí jak na fonologické, tak i morfologické struktuře. Jak ukážu v kapitole 2, v češtině vedle sebe koexistují dva vzorce pro distribuci alternant v po sobě jdoucích slabikách, které se liší podle morfémových švů. Je-li mezi dvěma alternačními pozicemi sufixální šev, pak se první pozice vždy vokalizuje, nezávisle na tom, jestli se vokalizuje i ta druhá: ec]{e,ø}c. Je-li mezi dvěma alternačními pozicemi prefixální šev, pak jsou alternanty v komplementární distribuci: (e/ø)c[(ø/e)c. V následující kapitole přináším argumenty pro to, že vokály alternující s nulou nemohou být epentetické (což předpokládají české gramatiky), ale musí být kódovány už v lexikální struktuře morfémů. To je také východisko všech generativních analýz. Alternace vokálů s nulou nejsou českým specifikem; spolu s palatalizacemi a znělostními asimilacemi patří mezi charakteristické fonologické jevy slovanských jazyků. Klasické generativní analýzy (počínaje analýzou v Lightner 1965), které vycházejí ze základních principů fonologického modelu SPE (Chomsky & Halle 1968), předpokládají, že alternačním pozicím, v nichž se vokalické segmenty střídají s nulou, odpovídají v hloubkové fonologické struktuře abstraktní vokály. Ty jsou s odkazem na slovanskou filologickou tradici označovány jako jery. Na tyto abstraktní vokály jsou pak ve fonologickém komponentu aplikována dvě pravidla, která buď mění jejich artikulační vlastnosti pravidlo Lower transformuje jery, tj. vysoké nenapjaté vokály, na vokály střední, popř. nízké, nebo je ze struktury mažou (pravidlo Yer Deletion). Výsledkem je pak střídání vokálu (na jer je aplikováno pravidlo Lower) s nulou (na jer je aplikováno pravidlo Yer Deletion). Fungování těchto pravidel je detailně popsáno ve kapitole 4. V kapitole 5 ukážu, že neexistuje žádný přesvědčivý argument pro to, proč by alternační pozice měly být lexikálně kódovány jako jery ani proč by měly být foneticky realizovatelné jen tehdy, když se změní jejich artikulační vlastnosti. Ve skutečnosti jsou jak vlastnosti jerů, tak i pravidlo Lower, jež říká, že jer se foneticky realizuje jen v kontextu jiného jeru, a to proto, že se změní jeho segmentální struktura, definovány ad hoc. V kapitole 6 představím model komunikace mezi fonologickou a morfologickou strukturou, který předpokládá SPE. V SPE zprostředkovávají komunikaci mezi oběma strukturami jednak boundary segmenty, které fonologicky reprezentují morfémové švy, 6

8 jednak labeled brackets, které definují hranice fonologických cyklů. Oba tyto nástroje pak používají i jerové analýzy pro vysvětlení toho, že o distribuci alternant V~ø v po sobě jdoucích slabikách rozhoduje typ morfémového švu, který je odděluje. Kapitola 7 ukazuje, jak čtyři různé jerové analýzy (Lightner 1974, Rubach 1981, Booij & Rubach 1984, Halle & Vergnaud 1987) pomocí boundary segmentů a labeled brackets interpretují to, že na švu mezi prefixem a kořenem pravidlo Lower interaguje samo se sebou (aplikace pravidla Lower na prefixální jer je závislá na jeho aplikaci na kořenový jer). Problém těchto analýz spočívá v tom, že ani jedna z nich neodvozuje odlišné fonologické chování prefixálních alternací na jedné straně a alternací v kořenech a sufixech na straně druhé z fonologické struktury; boundary segmenty ani labeled brackets jim to neumožňují. To, že se alternace na prefixálním švu chovají jinak než alternace na sufixálním švu, vysvětlují buď reanalýzou morfologické struktury (Rubach 1981), nebo tím, že prefixy a sufixy tvoří dvě lexikálně odlišné třídy afixů, které mají odlišné fonologické chování, jež ale není odvoditelné z jejich fonologické struktury. V poslední kapitole představím alternativní analýzu alternací V~ø, která je postavena na základních principech autosegmentálního fonologického modelu CVCV (Scheer 2004). Vycházím z toho, že alternující vokály jsou unikátními fonologickými objekty, nikoli ale svými segmentálními vlastnostmi, jak tvrdí jerové analýzy, ale tím, jakým způsobem komunikují se slabičnou strukturou. Lexikálně jsou reprezentovány jako tzv. plovoucí segmenty, tj. segmenty, které nejsou asociovány se slabičným jádrem. S ním se asociují až v průběhu fonologické derivace v závislosti na tom, jaké strukturní vlastnosti má slabičné jádro v bezprostředně následujícím morfému. Spojení segmentu se slabičnou strukturou je přitom nutnou podmínkou jeho fonetické realizace. Oproti jerovým analýzám má analýza, kde podstata derivace alternant V~ø spočívá v interakci mezi dvěma slabičnými pozicemi, několik výhod. Zaprvé, reflektuje, že alternující vokály se co do kvality neliší od vokálů, které s nulou nealternují. Zadruhé, zmíněnou asymetrii mezi chováním alternací na morfémových švech odvozuje přímo z fonologické reprezentace. Zatřetí, nabízí vysvětlení pro diachronní změnu ve staré češtině totiž byly alternanty v komplementární distribuci i na sufixálním švu. Začtvrté, je univerzální v tom smyslu, že je aplikovatelná i jiné než jen na slovanské jazyky. 7

9 2. Alternace e~ø v současné češtině deskripce Alternační pozice e~ø se objevují uvnitř kořenů (např. světøl-o, světel), uvnitř sufixů i na jejich začátku (např. potom-støv-o, potom-stev; potom-øk-a, potom-ek) a také na konci prefixů (např. odø-tlačit, ode-tnout). Platí přitom, že jeden morfém obsahuje maximálně jednu alternační pozici. Na úvod začněme teorieprostým popisem distribuce alternant Alternační pozice v kořenech a sufixech Příklady v tabulce (1) ilustrují, že alternační pozice mohou být situovány buď dovnitř kořene nebo sufixu (příklady vlevo), nebo na levou periferii sufixu (příklady vpravo). 2 (1) Distribuce alternačních pozic: kořeny a sufixy kořen barøv-a, barev-ø kotøl-ík, kotel-ø mý-døl-o, mý-del-ø zvěr-støv-o, zvěr-stev-ø sufix pros-øb-a, pros-eb-ø díl-øn-a, díl-en-sk-ý dom-øk-ář, dom-ek-ø let-øc-ův, let-ec-ø Z příkladů v (1) vyplývá, že se alternační pozice v kořeni/sufixu vokalizují ve dvou kontextech: a) následuje-li nulová koncovka (kotel-ø, pros-eb-ø), b) následuje-li sufix, který začíná na konsonant (díl-en-sk-ý). Následuje-li sufix začínající na vokál, pak se alternační pozice nevokalizuje (kotøl-ík, pros-øb-a). Distribuce kořenových a sufixálních alternant je tedy závislá na fonologické struktuře následujícího morfému, což je schematicky znázorněno v (2). 3 1 Nulovou alternantu budu dále označovat jako ø. Příklady v textu uvádím kurzívou, alternanty jsou zvýrazněny tučně. Je třeba poznamenat, že všechny prefixy s alternační pozicí e~ø v koncovém jádru (s výjimkou roz-) fungují zároveň jako předložky; srov. např. odø-tlačit a odø tlaku. Vedle toho existuje i předložka k, která rovněž obsahuje alternační pozici, ale nemá funkci prefixu. Distribuce alternant v předložkách se částečně kryje s distribucí alternant v prefixech, např. v kontextu kořenů se slabičnou likvidou se vždy objevuje jak nevokalizovaný prefix, tak i nevokalizovaná předložka (srov. např. odø-ml`žit a podø ml`hou), ale celkově je vůči distribuci prefixálních alternant značně nepravidelná; srov. např. dublety jako zø/e dveří (ale jen zø-dvojit) nebo bezø/e snů (ale jen beze-sný). 2 Ø je symbolem pro nulou koncovku. 3 Hranatá závorka označuje morfémovou hranici: ] je hranice mezi kořenem a sufixem nebo mezi dvěma sufixy, [ je hranice mezi prefixem a kořenem nebo mezi dvěma prefixy. 8

10 (2) Distribuce alternant e~ø: kořeny a sufixy ø / _C]V e / _C], _C]C Jak již bylo řečeno, pro češtinu platí, že je-li v jednom slově více alternačních pozic, pak každá z nich patří k jinému morfému, zmnožení alternačních pozic je tedy výsledkem sloučení morfémů. Nestojí-li morfémy s alternačními pozicemi vedle sebe, pak se distribuce alternant řídí podle výše uvedených pravidel. To ilustrují příklady v tabulce (3). Zde jsou struktury se dvěma alternačními pozicemi (kořenovou a sufixální nebo oběma sufixálními), mezi nimiž je morfém, který začíná na vokál. První alternační pozice je v kontextu _C]V, a proto se nikdy nevokalizuje (že skutečně jde o alternační pozici, to dokazují příklady v závorkách). Vokalizace druhé alternační pozice je závislá na struktuře následujícího morfému podle generalizace v (2). (3) Morfémy s alternačními pozicemi spolu nesousedí: _C]VC] _C křídøl-ov-øk-a, křídøl-ov-ek-ø ostøn-at-øc-i, ostøn-at-ec-ø výš-øk-ov-øk-a, výš-øk-ov-ek-ø krouž-øk-ov-øc-i, krouž-øk-ov-ec-ø (křídel-ø) (osten-ø) (výš-ek-ø) (krouž-ek-ø) Co se stane, když se morfémy s alternačními pozicemi ocitnou v řadě za sebou, to ukazují příklady v (4). Zde jsou struktury se dvěma nebo třemi po sobě jdoucími alternačními pozicemi. Vidíme, že pouze u poslední z nich se distribuce alternant řídí pravidly popsanými v (2): v kontextu nulové koncovky (kontext: _C]) je e-ová alternanta (kotel-en-ø), v kontextu sufixu začínajícího na vokál (kontext: _C]V) je naopak nulová alternanta (kotel-øn-a). Pokud jde o předcházející pozici, ta se podle očekávání vokalizuje, když za ní následuje nulová alternanta. V tom případě se ocitá v kontextu _C]C (kotel-øn-a). Oproti očekávání se ale vokalizuje i tehdy, je-li následující sufix vokalizován; například v genitivu plurálu kotel-en-ø je kořenová alternační pozice v kontextu _C]V, a přesto se vokalizuje. 9

11 (4) Morfémy s alternačními pozicemi spolu sousedí: _C] _C kotel-øn-a kotel-en-ø služ-eb-øn-a služ-eb-en-ø dom-eč-øk-em dom-eč-ek-ø dom-eč-eč-øk-em dom-eč-eč-ek-ø her-eč-øk-a her-eč-ek-ø (kotøl-ík) (služ-øb-a) (dom-øk-em) (hør-a, her-øc-i) Generalizaci popisující distribuci alternant e~ø v kořenech a sufixech tedy musíme rozšířit: e-ová alternanta se objevuje nejen před nulovou koncovkou a sufixem začínajícím na konsonant, ale také v kontextu sufixu, který má na začátku alternační pozici (dále ji budu označovat jako v). (5) Distribuce alternant e~ø: kořeny a sufixy (konečná verze) ø / _C]V e / _C], _C]C, _C]vC Sufixy, na jejichž levé periferii alternuje vokál s nulou, jsou v češtině celkem čtyři: -vb, -vn, -vk, -vc. Příklady v tabulce (6) ukazují, že tři z nich, -vn, -vk, -vc, se objevují v různých morfosyntaktických strukturách: -vn derivuje adjektiva a jména míst, -vk funguje jednak jako nominalizátor verbálních struktur a předložkových frází, jednak derivuje přechýlená jména a také deminutiva, sufix -vc rovněž nominalizuje verbální struktury a také derivuje jména z adjektiv. Nabízí se samozřejmě otázka, jestli jde pokaždé o jeden sufix, nebo jestli počet funkcí definuje počet sufixů. Jinými slovy, jestli pro každý ze sufixů -vn, -vk, -vc existuje jen jedna lexikální reprezentace, z níž by bylo lze odvodit to, že uvnitř slova mohou realizovat různé porce morfosyntaktické struktury, nebo jestli každá tato porce musí mít v lexikonu vlastní reprezentaci. Odpověď na tuto otázku nechávám stranou, protože není v kontextu této práce důležitá. Z fonologického hlediska se 10

12 totiž tyto sufixy ve všech svých funkcích chovají vždy stejným způsobem: a) na jejich levém okraji pravidelně alternuje e s nulou, b) způsobují stejné typy palatalizací. 4 (6) Sufixy typu -vc sufix -vb -vn -vk -vc příklad pros-øb-a, pros-eb-ø vin-øn-ý, vin-en-ø díl-øn-a, díl-en-ø vý-pad-øk-u, vý-pad-ek-ø pod-pat-øk-y, pod-pat-ek-ø adept-øk-a, adept-ek-ø pér-øk-o, pér-ek-ø let-øc-i, let-ec-ø vlas-at-øc-i, vlas-at-ec-ø Zatímco alternace v sufixech se vždy chovají podle pravidel popsaných v (5), pro kořenové alternace to neplatí. Nepravidelné kořeny kromě alternujícího vokálu už žádný jiný vokál neobsahují. Jsou dvojího typu. Do první skupiny nepravidelných kořenů patří čtyři femininní kořeny: RvZ, LvST, ZvD, ČvST. 5 V kořeni RvZ se v kontextu před nulovou koncovkou a před sufixem -øn alternační pozice podle očekávání vokalizuje: rez-ø, rez-øn-ou-t. V kontextu sufixů začínajících na vokál se ale objevují obě alternanty. Platí přitom, že v kontextu pádových koncovek je systematicky nula, zatímco v kontextu jiných sufixů, které začínají na vokál, je někdy nula, někdy e; srov. pádové formy røz-i, røz-ím, røz-ích s adjektivy rez-av-ý a rez-at-ý, kde je oproti očekávání vokalizovaný kořen, vokalizace v adjektivu derivovaném sufixem -iv(ý) pak kolísá: røz-iv-ý i rez-iv-ý. Kořeny LvST a ZvD se naopak v kontextu vokalických sufixů chovají pravidelně mají vždy nulu; srov. pádové formy løst-i, zød-i a deriváty løst-iv-ý nebo zød-í-t. V rozporu s očekáváním se ale nula objevuje i v kontextu konsonantického sufixu -mi [InsSg] (srov. løst-mi, zød-mi vs. pravidelné veš-mi) a u kořene LvST také v kontextu sufixu -vn (srov. løst-øn-ý vs. pravidelné zed-øn-ář). Pokud jde o kořen ČvST, v jeho případě je samotná distribuce alternant e~ø v kontextu nulového a vokalického sufixu pravidelná podle generalizace v (5). Jeho atypičnost spočívá v tom, že vokalizovaný a nevokalizovaný alomorf obsahují různé konsonanty; srov. vokalizovanou 4 Srov. např. palatalizaci h ž: stříh-a-t vs. střiž-øn-a (místní jméno), vý-střiž-øk-y (nominalizace), druh vs. druž-øn-ý (kvalitativní adjektivum), druž-øk-a (přechýlené jméno). 5 Když referuji ke kořeni jakožto k lexikální jednotce, používám symbol a formu kořene zapisuji KAPITÁLKAMI. Alternační pozice, kde alternuje vokál e s nulou, jsou označeny jako v. 11

13 podobu v kontextu nulové koncovky: čest-ø a nevokalizovanou podobu v kontextu vokalických sufixů: cøt-i, cøt-í-t, cøt-ě-n-ý. Distribuce alternant v kontextu sufixu, který začíná na konsonant, je sice nepravidelná (srov. dublety čest-n-ý a cøt-n-ý, čest-n-ost a cøt-n-ost), nicméně i pro tyto dublety platí, že s nulovou alternantou jde ruku v ruce redukce konsonantů. Druhou skupinu nepravidelných morfémů tvoří sedm verbálních kořenů. Příklady v tabulce (7) ukazují, že v kontextu sufixu, který začíná na vokál, se v alternační pozici objevuje jak nula (podle očekávání), tak i e (oproti očekávání). Podíváme-li se na tyto struktury pozorně, vidíme, že distribuce kořenových alomorfů je systematická, je závislá na morfosyntaktické struktuře alomorf s e-ovou alternantou se objevuje v kontextu prézentního kmene. (7) Verbální kořeny typu CvC ø e bør-át, bør-al, vy-bør-avší ber-eš, ber-oucí dør-át, dør-al, roze-dør-avší der-eš, der-oucí høn-át, høn-al, vy-høn-avší žen-eš, žen-oucí møl-ít, møl-el, pode-møl-evší mel-eš, mel-oucí pør-át, pør-al, vy-pør-avší per-eš, per-oucí støl-át, støl-al, roze-støl-avší stel-eš, stel-oucí žør-át, žør-al, se-žør-avší žer-eš, žer-oucí 2.2. Alternační pozice v prefixech Alternační pozice e~ø se objevují nejen v kořenech a sufixech, ale i v prefixech, přesněji na jejich pravé periferii. Kompletní seznam prefixů, na jejichž konci alternuje e s nulou, uvádím v tabulce (8). Co do fonologické struktury jsou dvojího typu: a) obsahují pouze alternující vokál, b) kromě alternujícího e obsahují ještě jiný vokál. (Za chvíli uvidíme, že přítomnost/nepřítomnost dalšího vokálu má na distribuci alternant e~ø vliv.) 12

14 (8) Prefixy typu...cv- 6 prefix příklad prefix příklad C 1-2 v- C 0-2 VCv- sø- sø-kloubit, se-psat bezø- bezø-skruplózní, beze-dný vø- vø-klínit, ve-tkat nadø- nadø-časový, nade-psat vzø- vzø-planout, vze-dmout obø- obø-hospodařit, obe-lhat zø- zø-krátit, ze-mdlít odø- odø-tlačit, ode-brat podø- podø-točit, pode-psat předø- předø-tančit, přede-hnat rozø- rozø-tlouct, roze-štvat Podívejme se nejprve na ty případy, kdy alternační pozice není následována jinou alternační pozicí. Data v tabulce (9) ukazují, že distribuce alternant na konci prefixu také závisí na fonologické struktuře následujícího morfému, ale jiným způsobem, než tomu bylo u kořenových a sufixálních alternací. O vokalizaci prefixu rozhoduje to, zda následující morfém obsahuje nebo neobsahuje vokál. V kontextu kořenů a prefixů, které mají vokál, je na konci prefixu nulová alternanta (příklady vlevo). Tento vokál přitom může být od alternační pozice vzdálen až tři konsonanty. 7 V kontextu kořenů, které jsou bez vokálu, se prefix vždy vokalizuje (příklady vpravo). (9) Distribuce alternant na konci prefixu ø: C_ [C 0-3 V e: C_ [C 2-3 ] rozø-ostř-i-t, odø-u-mř-í-t odø-lák-a-t, předø-na-toč-i-t rozø-mňouk-a-t, předø-předø-loni rozø-škvař-i-t, podø-sklep-i-t roze-mn-ou-t roze-štk-a-t, roze-štv-a-t 6 Dolní indexy u symbolu C označují minimální a maximální počet konsonantů, které se mohou v prefixech daného typu objevit. 7 V případě, že je prefix sloučen s kořenem nebo prefixem, který začíná na vokál, se na švu může fakultativně objevit tzv. ráz, tj. glotální exploziva [ ]. V tom případě se finální konsonant prefixu vždy realizuje jako neznělý. Přítomnost rázu ale nemá na vokalizaci prefixu žádný vliv; srov. např. o[t]-[ a]retovat i o[d]-[a]retovat nebo [s]-[ o]d-povídat i [z]-[o]d-povídat. 13

15 Data v tabulce (10) ukazují, že stejný efekt na vokalizaci prefixu jako kořenový vokál má i slabičná likvida (L ). Vzdálenost mezi likvidou a alternační pozicí opět nehraje roli také mohou být odděleny jedním, ale i dvěma nebo třemi konsonanty. (10) Nulová alternanta v prefixu v kontextu kořene s L C_ [C 1 (V/L ) C_ [C 2 (V/L ) C_ [C 3 (V/L ) rozø-sáz-e-t odø-stín-i-t rozø-stříl-e-t rozø-hl t-a-t odø-špl h-a-t rozø-čtvr t-i-t rozø-mr k-a-t odø-str k-a-t odø-skvr n-i-t Pro distribuci alternant e~ø na konci prefixu tedy platí následující generalizace: (11) Distribuce alternant e~ø: prefixy ø / C_ [C 0-3 {V, L } e / C_ [C 2-3 ] Jak vypadá distribuce prefixálních alternant v kontextu alternačních pozic, to ukazuje tabulka (12). Vidíme, že je-li v kořeni nulová alternanta, je na konci prefixu e (příklady v prvním sloupci), a je-li v kořeni e, je na konci prefixu nula (příklady v druhém sloupci). Generalizace v (11) tedy platí i pro ty případy, kdy je prefix sloučen s kořenem, který rovněž obsahuje alternační pozici. 8 8 Nepravidelně se chová přede-hør-a, kde se prefix vokalizuje i tehdy, když se vokalizuje kořen; forma GenPl není *předø-her, ale přede-her. 14

16 (12) Distribuce prefixálních alternant v kontextu alternačních pozic: C_ [Cv Ce[CøC Cø[CeC beze-røt-ý nadø-ret-ní obe-zød-ít odø-zed-ničit roze-døn-ít obø-den-ní roze-zøl-ít (zel, GenPl) bezø-cel-ní (cøl-o) obe-løh-at (lež, NomSg) zø-pes-kovat (pøs-ík) beze-søn-ý (sen, NomSg) beze-šøv-ý (šev, NomSg) obe-løst-ít (lest, NomSg) beze-køl-ý (kel, NomSg) beze-døn-ý (den, GenPl) ode-skøl-ít (skel, GenPl) Ne vždy se ale distribuce prefixálních alternant řídí pravidly popsanými v (11). Výjimky jsou opět dvojího druhu, kontextově definované a náhodné, podobně jako u kořenových alternací. Každopádně lze říci, že distribuce alternant v prefixech je mnohem více nepravidelná než distribuce alternant v kořenech. Kontextově definovanou výjimku z (11) ilustruje tabulka (13). Vpravo jsou struktury, kde se prefix podle očekávání nevokalizuje, protože kořen obsahuje vokál nebo slabičnou likvidu. Vlevo jsou příklady s týmiž kořeny, ale vokalizovanými prefixy. Vidíme, že prefix se vokalizuje tehdy, když jeho finální konsonant je stejného typu jako iniciální konsonant kořene (konkrétně jde o sibilanty a v) a zároveň neobsahuje žádný nealternující vokál. Příklady napravo pak ukazují, že slabičná struktura prefixu, tedy to, že se skládá pouze z jednoho konsonantu a alternační pozice, není sama o sobě rozhodující pro jeho vokalizaci. 9 9 Je pravda, že v několika případech se jednoslabičný prefix nevokalizuje ani tehdy, když jsou na švu mezi ním a kořenem dvě sibilanty: sø-žel-et, sø-žír-avý, sø-žít, zø-žen-štilý, zø-šeř-elý. V ojedinělých případech se u jednoslabičných prefixů vyskytují dublety: zø/e-sin-alý, zø/e-šed-ivět. 15

17 (13) Distribuce alternant v kontextu C i _ [C i C i e[c i (C)V C y ø[c i (C){V,L } se-sed-nout se-skoč-it vø-sed-nout, vø-skoč-it se-sad-it se-stěh-ovat vø-sad-it se-syp-at se-štíp-at vø-syp-at se-sek-nout se-šleh-at vø-šleh-at se-žmoul-at se-stříh-at se-škvař-it se-škleb-it ve-vázat ve-vrávor-at sø-váz-at ve-valit ve-vl n-it zø-vl n-it ve-vr t-at sø-vr t-at Příklady v tabulce (14) ilustrují, že ani shoda konsonantů na švu mezi prefixem a kořenem není sama o sobě dostatečnou podmínkou pro vokalizaci. Zde jsou struktury s prefixy, jež kromě alternační pozice obsahují ještě nealternující vokál. V levé části jsou příklady, kdy jsou oba konsonanty na švu sibilanty. V tom případě se na konci prefixu někdy objevují obě alternanty, jak nula, tak i e, někdy jen nula nebo naopak jen e. (Data, která uvádím, jsou z korpusu SYN2005.) Příklady napravo ale ukazují, že na chování prefixu má vliv nejen sama podobnost konsonantů na švu mezi prefixem a kořenem, ale i jejich kvalita. Jsou-li oba konsonanty dentální, pak se prefixy chovají pravidelně nevokalizují se. (14) Distribuce alternant v kontextu CVC i _ [C i (C){V,L } sibilanty dentály rozø/e-sad-it rozø-sed-nout roze-stoup-it nadø-dimenz-ovat rozø/e-skoč-it rozø-šleh-at roze-smut-nit odø-tá-t rozø/e-stěh-ovat rozø-škleb-it roze-smá-t podø-trh-nout rozø-škvař-it roze-zvuč-et předø-tříd-it Druhou výjimku z generalizace v (11) představují verbální kořeny typu CvC. Na konci předcházejícího oddílu jsem ukázala, že v jejich případě distribuce alternant e~ø není závislá na formě následujícího sufixu, ale na jeho morfosyntaktické struktuře. Příklady v (15) ukazují, že prefixy se v jejich kontextu chovají podle generalizace v (11) jen zčásti. 16

18 Je-li v kořeni nulová alternanta, pak se prefix podle očekávání vokalizuje (příklady v prvním sloupci). V kontextu kořenového alomorfu s e-ovou alternantou se ale v rozporu s (11) systematicky objevuje vokalizovaný prefix. U příkladů v (15) se tedy distribuce prefixálních alternant řídí podle stejného pravidla jako v případě sufixů prefix se vokalizuje bez ohledu na to, jestli následující alternační pozice je nebo není vokalizována. (15) Distribuce prefixů v kontextu verbálních kořenů CvC ø e ode-bør-at ode-ber-eš roze-dør-at roze-der-eš přede-høn-at přede-žen-eš pode-møl-ít pode-mel-eš se-pør-at se-per-eš ode-støl-at ode-stel-eš roze-žør-at roze-žer-eš Uvedené kořeny mají nejen alomorfy s vokálem e, ale i alomorfy s dlouhým vokálem (í nebo á), které se objevují u sekundárních imperfektiv. Následující tabulka ilustruje, že distribuce prefixálních alternant je v tomto případě zcela nepravidelná na konci prefixu může být jak nula, tak i e, popř. obě alternanty zároveň. (16) Distribuce prefixů u sekundárních imperfektiv ø/e ø e ode/ø-bír-at předø-hán-ět se-pír-at roze/ø-dír-at vø-tír-at ode-stýl-at pode/ø-míl-at roze-žír-at ode/ø-pír-at 2.3. Shrnutí V této kapitole jsem zformulovala generalizace týkající se distribuce alternant e~ø v současné češtině. Viděli jsme, že se alternační pozice objevují ve všech typech morfémů v kořenech, sufixech i prefixech. Obecně platí, že o tom, jestli bude alternační pozice 17

19 vokalizována či nikoli, rozhoduje fonologická struktura následujícího morfému. Alternační pozice v sufixech se nevokalizují jen v případě, že za sufixem následuje sufix začínající na nealternující vokál; ve všech ostatních kontextech se sufixální pozice vokalizují. Distribuce alternant v prefixech je rovněž závislá na struktuře následujícího morfému. Alternační pozice v prefixech se nevokalizují tehdy, když následující morfém obsahuje vokál, popř. slabičnou likvidu. Na rozdíl od sufixů nemusí tento vokál stát na začátku následujícího morfému a navíc může být sám alternující. Obecně jsou ale prefixální alternace mnohem více nepravidelné. Cílem mé práce je nabídnout takovou analýzu alternací e~ø, která zodpoví následující otázky: 1. Jak jsou alternační pozice reprezentovány ve fonologické struktuře morfémů? 2. Jaký je vztah mezi distribucí alternant e~ø a fonologickou strukturou? 3. Proč existuje asymetrie mezi morfémovými švy? Proč se distribuce alternant na švu mezi prefixem a kořenem (nebo jiným prefixem) řídí na první pohled jinými pravidly než distribuce alternant na švu mezi sufixem a kořenem (nebo jiným sufixem)? 4. Jakou reprezentaci mají slabičné konsonanty, jestliže na distribuci alternant mají stejný vliv jako vokály? 5. Jaký je vztah mezi alternacemi e~ø v současné a ve staré češtině? Proč staročeský domøček vypadá v nové češtině jako domeček? 18

20 3. Alternace e~ø v českých gramatikách: epenteze České gramatiky žádnou konzistentní analýzu alternací e~ø nenabízejí. Ba co víc, s výjimkou Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny (Trávníček 1951) rezignují i na systematický popis dat, jak jsem ho představila v kapitole 2. Bezradný přístup českých gramatik k samotnému popisu distribuce alternant e~ø dobře ilustruje následující citát z akademické Mluvnice češtiny 1 (dále MČ1, 1986:219): Předpony končící se souhláskou (v-, s-, z-, nad-, pod-, před- aj.) mají vokalizované varianty s (vkladným) -e-, vyskytující se zprav. před základem začínajícím touž, popř. podobnou hláskou (se-sadit, ve-vázat) nebo skupinou souhlásek (ode-stlat, se-zvat), ale i jindy (ode-jít, se-brat). Tvrzení, že vokály alternují v těch a těch kontextech i jindy nemá žádnou výpovědní hodnotu, pokud nedefinujeme kdy jindy. Navíc oba kontexty pro vokalizaci prefixů nejsou definovány přesně jak jsme mohli vidět v kapitole 2.2, sama podobnost konsonantů na švu mezi prefixem a následujícím morfémem není dostatečnou podmínkou pro vokalizaci, stejně jako jí není přítomnost konsonantické skupiny na začátku kořene. Alternace e~ø je v českých gramatikách tradičně klasifikována jako morfonologická, tj. jako fonologicky nepodmíněná zákonitá změna téhož morfému (MČ1, 1986:182). Zároveň je interpretována jako epentetická, přičemž jako motivace pro epentezi se uvádí artikulace epentetický vokál se vkládá do určitých konsonantických skupin údajně proto, aby usnadnil jejich artikulaci. To opět můžeme ilustrovat citátem z akademické Mluvnice češtiny 2 (dále MČ2, 1986:325): Tvar Gpl je u feminin I. typu [typ žena M. Z.] jediným pádem s koncovkou nulovou. Tato skutečnost má dosah pro jména s obtížně vyslovitelnou souhláskovou skupinou na konci základu: mezi členy některých skupin se vsouvá -e-. Proti této interpretaci existují dva argumenty. Zaprvé, obě výše uvedená tvrzení jsou kontradiktorická: je-li důvodem pro epentezi rozbití konsonantického řetězce, pak e~ø nemůže být typem morfonologické alternace, a vice versa, je-li alternace e~ø morfonologická, tj. nezávislá na fonologické struktuře, pak epenteze nemůže být motivována vlastnostmi sousedících konsonantů. Zadruhé, kdyby byla epenteze motivována artikulačně, pak by měla být pravidelná. Příklady v tabulce (17) ale ukazují, že pravidelná není. Zde jsou uvedeny příklady kořenů, které jsou zakončeny konsonantickými dvojicemi. Jsou-li sloučeny s nulovou pádovou koncovkou, pak se uvnitř konsonantické dvojice buď objevuje alternující vokál (kořeny v levé části tabulky), nebo konsonantická dvojice zůstává bez vokálu (kořeny v pravé části tabulky). Je tedy evidentní, že motivací pro epentezi nemůže být obtížná artikulace konsonantické skupiny, jak tvrdí české gramatiky. 19

21 (17)...C x C y... C x C y CC]V CeC] CC] CC]V rv barv-a barev konzerv konzerv-a rt kart-a karet kvart kvart-a lc pulc-i pulec sulc sulc-u lm palm-a palem jilm jilm-y rm farm-a farem alarm alarm-y kt lokt-y loket pakt pakt-y ct oct-y ocet poct poct-y cht bucht-a buchet ksicht ksicht-y ps kaps-a kapes kolaps kolaps-y kr makr-o maker masakr masakr-y fr šifr-a šifer kufr kufr-y tr patr-o pater lotr lotr-a kl kukl-a kukel sokl sokl-y tl datl-a datel trotl trotl-a sl hesl-o hesel mysl mysl-i Z dat v tabulce (17) vyplývá, že přítomnost alternujícího vokálu v kořeni není prediktabilní z kvality jeho finálních konsonantů nelze predikovat, které kořeny budou obsahovat alternační pozice e~ø. Pokud ale víme, že finální konsonantická dvojice daného kořene alternační pozici obsahuje, pak je distribuce alternant v této pozici pravidelná. Jak jsem ukázala v kapitole 2, je prediktabilní z fonologické struktury morfému, který následuje za kořenem; v příkladech v (17) je nulová alternanta v kořeni v kontextu pozitivní pádové koncovky a e-ová alternanta v kontextu nulové koncovky. Jestliže distribuce alternačních pozic sama o sobě není prediktabilní, pak musejí být kódovány v lexikální reprezentaci morfémů. Jinými slovy, v lexikonu musí být nějak zapsáno, že mezi finálními konsonanty kořenů BARV, KART atd. alternuje vokál s nulou, zatímco mezi finálními konsonanty v kořenech KONZERV, KVART atd. žádný vokál nealternuje. Jestliže je distribuce samotných alternant e~ø závislá na fonologické struktuře následujícího morfému, pak to znamená, že alternační pozice jsou fonologickými objekty. Musí tedy být v lexikonu kódovány pro fonologii čitelným způsobem. Jinými slovy, rozdíl mezi kořeny s alternací a kořeny bez alternace musí být reprezentován v jejich lexikální fonologické struktuře. To je také východisko všech generativních analýz alternací vokálů s nulou. 20

22 4. Alternace e~ø v generativní fonologii (SPE): jery Alternace vokálů s nulou jsou jedním z ústředních témat generativní fonologie slovanských jazyků, vedle alternací vokalické délky, palatalizací a znělostních asimilací. Vokály alternující s nulou jsou standardně označovány jako jery (yers). Pojem jer odkazuje k tradici slovanské filologie. 10 Podle ní jery tvořily součást vokalického inventáře praslovanštiny, genetického předchůdce moderních slovanských jazyků. Shoda panuje v tom, že šlo o vysoké vokály, které vznikly redukcí indoevropských vysokých krátkých vokálů, předního i a zadního u. Redukcí předního vokálu vznikl přední, tzv. měkký jer (v cyrilici označovaný jako ь), redukcí zadního vokálu vznikl zadní, tzv. tvrdý jer (ъ). 11 Klasické generativněfonologické analýzy pak předpokládají, že tyto původem psl. vokály jsou součástí fonologického inventáře moderních slovanských jazyků. Platí ovšem, že jejich distribuce je na diachronii principiálně nezávislá. To znamená, že historicky doloženým jerům mohou odpovídat nealternující vokály, tj. nejery (srov. např. psl. NomSg mъch-ъ, GenSg mъch-u a nč. mech, mech-u), a vice versa, mohou existovat jery, tj. alternující vokály, bez historie (srov. např. nč. přejímky s alternujícími vokály jako farm-a, farem nebo makr-o, maker). Rozdíl mezi historickými a moderními jery spočívá v tom, že moderní jery mají status abstraktních segmentů (tzv. abstract vowels). Abstraktních proto, že jsou součástí hloubkové fonologické struktury, ale samy o sobě se foneticky nerealizují. Moderní jery jsou zpravidla definovány jako vysoké nenapjaté centralizované vokály, přední jer se graficky označuje jako / /, zadní jer buď jako / /, nebo jako /u / Lightner (1965): pravidlo Lower Myšlenku, že alternace vokálů s nulou jsou kódovány ve fonologické struktuře morfémů jako vysoké nenapjaté vokály, uvedl jako první Theodore Lightner ve své disertační práci Segmental phonology of modern standard Russian (Lightner 1965). (Je ale třeba říci, že on sám je jako jery neoznačuje.) 10 Prvním, kdo identifikoval vlastnosti jerů, byl Franz Miklošič (1852) ve své srovnávací gramatice slovanských jazyků. 11 V některých případech odpovídají psl. jerům ide. střední vokály, k tomu detailně viz např. Gebauer (1963:56n.). 21

23 Podle Lightnera jsou vokály, které v moderní ruštině alternují s nulou, jednoznačně definovány dvěma rysy: [ tense] (nenapjatý) a [+diffuse] (difúzní). Lightner pro klasifikaci vokálů používá akusticky definované rysy, což je pro ranou fázi generativní fonologie typické: rysu [+diffuse] odpovídá artikulační rys [+high] (vysoký), rysu [ tense] pak rys [ ATR] (zkratka za advance tongue root). Vysoké nenapjaté vokály, tj. / / a / /, pak podléhají dvěma pravidlům: pravidlu známému jako Lower (18) a pravidlu známému jako Yer Deletion (19). (Názvy těchto pravidel jsou až pozdější, v Lightnerově disertaci se neobjevují.) První pravidlo říká, že, se transformují ve střední vokály, tj. e, o, vždy, když následující slabika obsahuje rovněž nebo ; proto se označuje jako Lower (doslova snížení ) snižuje artikulaci vysokých vokálů. Změna, kterou pravidlo Lower popisuje, se běžně označuje jako vokalizace jerů. Struktura pravidla Lower bývá nejčastěji zobrazována následujícím způsobem: 12 (18) Lower, e, o / _ C 0 {, } Druhé pravidlo, Yer Deletion, říká, že všechny jery jsou ze struktury odstraněny: (19) Yer Deletion, Ø Lightner předpokládá, že obě pravidla jsou aplikována ve výše uvedeném pořadí nejprve se jery v kontextu jiných jerů transformují ve střední vokály, poté jsou všechny netransformovavší se jery vymazány. Fungování obou pravidel můžeme ilustrovat na čtyřech ruských příkladech: NomSg lev, GenSg l'v-a; NomSg son, GenSg sn-a. Hloubková struktura všech čtyř zmíněných pádových forem a jejich derivace podle pravidel Lower a Yer Deletion je znázorněna v (20). V uvedených kořenech alternuje vokál s nulou, v jejich lexikální fonologické struktuře je tedy jer. V prvním případě je alternujícím vokálem e, to znamená, že je to přední jer: l v, v druhém kořeni alternuje o, v jeho lexikální struktuře je tedy zadní jer: s n. 12 Lightner (1965:28) definuje pravidlo, podle něhož se vokalizují jery, jako změnu rysu [+diffuse] [ diffuse]. 22

24 Kořenový jer se vokalizuje v nominativu singuláru. Platí-li, že jer se vokalizuje jen v kontextu jiného jeru, pak to nutně znamená, že koncovku NomSg tvoří jer. Formy lev a son tedy mají hloubkovou strukturu l v- a s n-. 13 V GenSg se kořenový jer nevokalizuje, protože jádrem následující slabiky je tentokrát vokál a. Následně jsou nevokalizované jery, koncovkový v NomSg a kořenový v GenSg, ze struktury vymazány. (20) Aplikace pravidel Lower a Yer Deletion NomSg: l v- GenSg: l v-a NomSg: s n- GenSg: s n-a Lower lev l va son s na Yer Deletion lev lva son sna 4.2. Základní principy modelu SPE Lightnerova analýza alternací vokálů s nulou v současné ruštině je zcela ve shodě s principy rané generativní fonologie, za jejíž stěžejní dílo je všeobecně považována monografie Chomského a Hallea The sound pattern of English (Chomsky & Halle 1968). Tyto principy jsou souhrnně označovány jako model SPE (podle názvu výše zmíněné práce) a lze je shrnout do tří bodů: 1. Povrchová fonologická struktura, která je foneticky interpretována, je výsledkem aplikace sady pravidel na hloubkovou fonologickou strukturu. Podstatou fonologických pravidel je transformace hloubkové struktury. Pravidla mají strukturu: A B / C_D, kde A B je změna, kterou pravidlo popisuje, a C_D je kontext této změny. Jinými slovy, fonologický řetězec CAD (tzv. structural description) se transformuje v řetězec CBD (tzv. structural change). 2. Fonologická pravidla jsou jazykově specifická sada pravidel může být pro různé jazyky různá a jsou hierarchicky uspořádána pravidla daného jazyka jsou aplikována v určitém pořadí (na strukturu, která je výsledkem aplikace pravidla 1, je aplikováno pravidlo 2, na strukturu, která je výsledkem aplikace pravidla 2, je aplikováno pravidlo 3 atd.). To mimo jiné znamená, že jedné a téže hloubkové struktuře mohou ve dvou různých jazycích odpovídat různé povrchové struktury. A to je možné i tehdy, když fonologický komponent obou jazyků bude obsahovat zcela identická pravidla. Rozdíl bude dán jejich různým řazením. 13 Ke kvalitě koncovkových jerů, které se nikdy nevokalizují, viz dále. 23

25 3. Fonologickou strukturu tvoří lineární řada segmentů, které jsou definovány jako množiny ekvipolentních fonologických rysů, tzv. rysové matice. Jak z výše uvedených principů můžeme odvodit existenci abstraktních vokálů? Na konci kapitoly 2 jsem uvedla argumenty pro to, že informace o tom, že mezi dvěma konsonanty alternuje vokál s nulou, musí být kódována v lexikální fonologické struktuře daného morfému. Jestliže v modelu SPE fonologickou strukturu tvoří lineární řada segmentů, pak neexistuje jiná možnost než ta, že alternační pozice jsou lexikálně reprezentovány jako segmenty, tj. jako unikátní matice ekvipolentních rysů. Vokály, které se v alternačních pozicích foneticky realizují, jsou ale stejné kvality jako nealternující vokály. Konkrétně v ruštině existují vedle alternujících středních vokálů také e, o, které nikdy nealternují; srov. např. NomSg les, lev a GenSg les-a vs. lv-a nebo NomSg lov, son a GenSg lov-u vs. sn-a. To znamená, že alternující a nealternující vokalické segmenty se liší v hloubkové struktuře, ale na povrchu jsou stejné, lexikální rozdíl mezi alternujícími a nealternujícími vokály je tedy neutralizován. To ale platí jen pro alternující vokály v určitých pozicích. Podle pravidla Lower (18) se rysová matice těch alternujících vokálů, které nejsou následovány jiným alternujícím vokálem, během derivace nemění. A protože matice obsahující rysy [ napjatý,+vysoký] nemá žádnou fonetickou interpretaci, je na povrchové struktuře vymazána Jery ve všech slovanských jazycích? Pro slovanskou SPE fonologii se Lightnerova analýza stala standardem; viz např. studie o ruštině Pesetsky (1979) a Halle & Matushansky (2006) nebo analýzy polských dat v Gussmann (1978) a Rubach (1981, 1984). A protože model SPE se obecně stal synonymem pro generativní fonologii, odkazy na jery a pravidla, která s nimi manipulují, najdeme i v těch generativních analýzách slovanských jazyků, jež nejsou primárně orientovány na fonologii. Některé z nich jsou přitom od Lightnerovy disertace vzdáleny i čtyřicet let; na existenci jerů se odvolává například Marvin(ová) (2002:98) při analýze morfosyntaktické struktury deverbálních jmen v moderní slovinštině nebo Müller (2004:204) ve své studii o nominálních deklinačních třídách v moderní ruštině. Pravidlo Lower bylo původně definováno pro ruštinu, kde s nulou alternují dva střední vokály, přední e a zadní o. Podobná situace je i v makedonštině, ukrajinštině, běloruštině a slovenštině. V bulharštině alternují rovněž dva střední vokály: e a schwa ə (graficky cyrilicí ъ). V ostatních slovanských jazycích alternuje s nulou pouze jeden vokál: v češtině, polštině a slovinštině přední střední e, v srbochorvatštině pak nízké a. Pro 24

26 porovnání uvádím v tabulce (21) dva kořeny s alternujícími vokály a jejich podobu ve slovenštině, češtině a srbochorvatštině. 14 (21) Alternující vokály v moderních slovanských jazycích slovenština: e, o čeština: e srbochorvatština: a pes, pøs-a zámok, zámøk-u pes, pøs-a zámek, zámøk-u pas, pøs-a zamak, zámøk-a Nabízí se samozřejmě otázka, jestli jsou alternační pozice lexikálně kódovány stejným způsobem, jaký navrhuje Lightner pro ruštinu, i v těch jazycích, kde s nulou alternuje pouze jeden vokál. Výše citované SPE analýzy se shodují v tom, že ano. Podle nich není rozdíl mezi jednotlivými slovanskými jazyky dán v jejich lexikální struktuře všechny obsahují dvojici nenapjatých vysokých vokálů. To, že jim na povrchové rovině odpovídají vokály různé kvality, je důsledek toho, že jednotlivé slovanské jazyky mají odlišnou strukturu fonologických pravidel. Co mají společného, je pravidlo Lower, jehož podstatou je snížení artikulace jerů všechny vokály, které produktivně alternují s nulou, jsou buď střední, nebo nízké, tj. sdílejí rys [ vysoký]. Čím se liší, je to, že v jazycích, kde alternuje pouze jeden vokál, funguje navíc neutralizace opozice mezi předním a zadním jerem. (Otázku, jestli je neutralizace součástí pravidla Lower, nebo jestli je samostatným pravidlem, které je řazeno až po pravidlu Lower, nechávám stranou.) Logicky vyvstává otázka, proč by měl být rozdíl mezi slovanskými jazyky (jeden vs. dva alternující vokály) kódován procedurálně, tj. formou pravidel, a ne lexikálně (jazyky s jedním alternujícím vokálem budou mít jen jeden, nikoli dva jery). Jako jediný argument ve prospěch procedurální analýzy se uvádějí palatalizace vokály alternující s nulou buď palatalizují, nebo nepalatalizují předcházející konsonant podle toho, jestli jim v hloubkové struktuře odpovídá přední nebo zadní jer. V následující kapitole ale ukážu, že tento argument je postaven na sporném předpokladu, že iniciátory palatalizací v moderních slovanských jazycích jsou pouze přední vokály, přítomné v hloubkové strukuře. Budu přitom vycházet z Rubachovy studie o palatalizacích v současné polštině (Rubach 1981). 14 Zmiňuji zde pouze produktivní alternace. Pokud v daném jazyce alternují i jiné vokály než ty, které jsem uvedla, pak jde o marginální výjimky vázané na uzavřené množiny morfémů. To platí například pro českou předložku k, která má jako jediná dvě vokalizované podoby, ke a ku, ovšem bez pravidelné distribuce (srov. ke/ku prospěchu, ale jen pět ku jedné, ke jménu), nebo pro čtyři polská maskulina s alternujícím o (grafém i, který se objevuje před o, označuje palatalizovaný konsonant): kocioł vs. kotøł-a, kozioł vs. kozøł-a, osioł vs. osøł-a a ciesioł-ka vs. cieśøl-a. Stranou nechávám kořenové alternace typu č. pro-bør-a-t a pro-bír-a-t nebo slov. po-søl-a-ť a po-siel-a-ť. Distribuce vysokého vokálu není v tomto případě fonologická, není vázána na fonologickou strukturu následujícího morfému, ale je determinována morfosyntaktickou strukturou vysoký vokál se systematicky objevuje v kontextu sekundárních imperfektiv. 25

27 4.3. Jery a palatalizace: Rubach (1981) V modelu SPE jsou palatalizace interpretovány jako výsledek aplikace palatalizačních pravidel, která mají společný kontext přítomnost předního vokálu, popř. palatální glidy. 15 Jestliže se tedy před alternujícím předním e jednou objevuje palatalizovaný konsonant a podruhé nikoli, pak z toho nutně vyplývají dvě věci: a) alternujícímu e v hloubkové struktuře odpovídají dva abstraktní vokály, tj. přední jer a zadní jer, b) palatalizační pravidla musí být aplikována před pravidlem, které rozdíl mezi oběma vokály neutralizuje (ať už je to Lower, nebo nějaké jiné autonomní pravidlo). 16 Rubach (1981:16) ilustruje odlišné vlastnosti alternujících e v moderní polštině na dvou deminutivech: kwiat-ek, kwiat-øk-u květ a krocz-ek, krocz-øk-u krok (obojí NomSg, GenSg). To, že se finální konsonant kořene v prvním případě nepalatalizuje, zatímco v druhém ano (srov. NomSg kwiat, krok), je podle Rubacha důkazem toho, že deminutivní sufix má dva lexikální alomorfy: / k/ a / k/. Jestliže se v kontextu NomSg sufixální jer u obou deminutiv vokalizuje, pak to dále znamená, že koncovkou NomSg je v obou případech jer. A jestliže finální konsonant v NomSg není ani v jednom z uvedených případů palatalizován, pak musí jít o zadní jer. Nominativům kwiat-ek, krocz-ek tedy podle Rubacha odpovídají hloubkové struktury [[[kvjat] k] ] a [[[krok] k] ]. (Hranaté závorky označují hranice morfologických konstituentů, které jsou zároveň hranicemi fonologických cyklů; k tomu viz dále.) Rubach rozlišuje dva typy palatalizací podle toho, jestli je jejich podstatou změna artikulace daného konsonantu (např. s : alveolární frikativa se transformuje v palatální frikativu), nebo jestli je jejich výsledkem foneticky palatalizovaný konsonant (např. s s : alveolára získává sekundární palatální artikulaci); k tomu viz pozn. 16. Foneticky 15 V modelu SPE tvoří přední vokály a palatální glida přirozenou třídu definovanou rysy [ zadní, konsonantický]; viz Rubach (1981:13). 16 Pojem palatalizace má různé významy. Z fonetického hlediska označuje typ sekundární artikulace, která je založena na zdvižení hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru v průběhu artikulace příslušného konsonantu. Foneticky palatalizované konsonanty se v IPA graficky nejčastěji označují nadepsaným j: palatalizované t se označuje jako [t ], palatalizované š jako [ ] atd. Ve slovanské (generativní) fonologii se pod pojmem palatalizace standardně rozumí souhrn různých asimilačních procesů, při nichž přední vokál, popř. glida j, ovlivňují vlastnosti předcházejícího konsonantu. Výsledkem těchto procesů přitom nejsou pouze foneticky palatalizované konsonanty (pokud jde o češtinu, objevují se pouze v některých dialektech), ale i palatály (v češtině: ť = [c], ď = [ ], ň = [ ]), postalveoláry (v češtině: š = [ ], ž = [ ], č = [t ] a [r ]) a alveoláry (v češtině: [z], c = [t s]). Standardně se rozlišují čtyři hlavní typy slovanských palatalizací: palatalizace labiál, palatalizace alveolár a první a druhá palatalizace velár. Pokud jde o češtinu, palatalizace labiál se od ostatních typů palatalizací principiálně liší. Zatímco podstatou palatalizace alveolár a velár (a znělé glotály [ ]) je změna místa artikulace daného konsonantu (např. s, tj. změna alveoláry na postalveoláru), při palatalizaci labiál se místo artikulace nemění. Palatalizované labiály reprezentují z fonetického hlediska sekvenci dvou hlásek, tj. [bj], [pj], [vj], [fj] a [m ], nicméně z fonologického hlediska jde o simplexní jednotky stejného typu, jakými jsou foneticky palatalizované labiály, tj. [b ], [p ] apod. Důkazem, že jde o fonologicky simplexní jednotky, je mj. to, že neovlivňují distribuci alternant e~ø; srov. např. LocSg farø[m ]-ě, kde je před palatalizovanou nazální labiálou [m ] nulová alternanta, a relační adjektivum fare[m]-[ ]í, kde řetězec [m ] tvoří dva samostatné fonologické objekty, a proto se před ním objevuje e-ová alternanta. 26

28 palatalizované konsonanty jsou podle Rubacha všechny konsonanty v kontextu předního vysokého vokálu i a glidy j; např. iniciální alveolára v kořeni //silos// silo se palatalizuje na /s ilos/, iniciální alveolární afrikáta v kořeni //t ile// Chile se palatalizuje na / t ile/ apod. 17 Jinými slovy, přítomnost /i,j/ automaticky znamená sekundární palatální artikulaci na předcházejícím konsonantu, samozřejmě pokud není sám o sobě palatální. 18 Tento typ palatalizace označuje Rubach (s. 13) jako povrchovou palatalizaci (surface palatalization; dále PP). Pravidlo pro derivaci foneticky palatalizovaných konsonantů můžeme zjednodušeně definovat následovně: (22) Povrchová palatalizace (PP) C C j / _{i,j} Palatalizace, při nichž se mění artikulace daného konsonantu, jsou omezeny na alveoláry a veláry a jsou vázány na kontext předního vokálu, tj. i, e a taky předního jeru. Tak například v deminutivu silos-ik se finální kořenová alveolára s v kontextu deminutivního sufixu, který má lexikální strukturu //ik//, transformuje na palatálu : //silosik// /silo ik/. Palatalizaci, jejíž podstatou je změna artikulace, označuje Rubach (s. 32) jako celkovou palatalizaci (general palatalization; dále CP). Odhlédneme-li od konkrétních artikulačních změn, mají palatalizační pravidla měnící artikulaci alveolár a velár tuto obecnou strukturu: (23) Celková palatalizace (CP) C 1 C 2 / _ {i,,e} C 1 = alveolára/velára, C 2 = alveolára/postalveolára/palatála Poukazuji-li na rozdíl mezi lexikální fonologickou strukturou, tj. hloubkovou formou, která daný morfém reprezentuje v lexikonu, a hloubkovou formou, která už je výsledkem aplikace určitých pravidel, označuji první //dvojitým lomítkem// a druhou /jednoduchým lomítkem/. V ostatních případech jednoduchým lomítkem označuji jakoukoli fonologickou strukturu, tj. lexikální, derivovanou hloubkovou i povrchovou. Pro fonetickou formu pak používám [hranatou závorku]. 18 Systém palatál je v polštině jiný než v češtině. Polštině chybí palatální explozivy ([c], [ ]). Na rozdíl od češtiny pak má navíc palatální frikativy (ś = [ ], ź = [ ]) a palatální afrikáty (ć = [t ], dź = [d ]), označované též jako prepalatály nebo palatoalveoláry. S češtinou pak sdílí palatální nazálu (ń = [ ]) a glidu [j]. Pro přehled o konsonantickém inventáři polštiny viz např. Feldstein (2001). 19 V polštině existují stejně jako v češtině alveolární a postalveolární afrikáty: c = [t s], dz = [d z], cz = [t ], dż = [d ]. Rozdíl spočívá v tom, že znělé afrikáty mají v polštině volnou distribuci (mají status fonémů), zatímco v češtině je znělá alveolární afrikáta [d z] vždy výsledkem znělostní asimilace (má status alofonu). Znělá postalveolární afrikáta [d ] má sice podobně jako v polštině volnou distribuci, ale jen u přejatých kořenů; jinak má rovněž status alofonu. 27