UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií. Marie Škvarová III. ročník kombinované studium

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií Marie Škvarová III. ročník kombinované studium Obor: Speciální pedagogika pro výchovné pracovníky OBRAZOVÝ A TEXTOVÝ MATERIÁL V TERAPII DYSLALIE (I. ARTIKULAČNÍ OKRSEK) Bakalářská práce Vedoucí práce: PhDr. Petra Bendová, Ph.D. Olomouc

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a pouţila jen uvedených pramenŧ a literatury. V Olomouci dne... podpis 2

3 PODĚKOVÁNÍ Děkuji PhDr. Petře Bendové, Ph.D. za odborné vedení bakalářské práce. 3

4 OBSAH Úvod Komunikace Základní poznatky z fonetiky a fonologie Klasifikace českých hlásek Samohlásky (vokály) Souhlásky (konsonanty) I.artikulační okrsek Hláska [p] Hláska [b] Hláska [m] Hláska [f] Hláska [v].19 4 Dyslalie Terminologie Etiologie Klasifikace a symptomatologie Diagnostika Terapie Prevence a prognóza dyslalie 36 5 Obrazový a textový materiál Textový materiál Obrazový materiál.42 6 Pracovní listy Hláska [m] Hláska [p].52 4

5 6.3 Hláska [b] Hláska [f] Hláska [v]...71 Závěr 77 Literatura.78 5

6 ÚVOD Člověk se od ostatních ţivých tvorŧ na této planetě liší zejména svým zpŧsobem dorozumívání. Lidská řeč jako prostředek komunikace umoţňuje člověku vyjadřovat své myšlenky, emoce, přání, usnadňuje zvládání kaţdodenních ţivotních situací. Bereme ji jako samozřejmost a přitom si ani neuvědomujeme, ţe ne všichni mají tu moţnost svou řeč ovládat, a ne u všech vývoj řeči měl hladký prŧběh. Jakoţto učitelka základní školy se často setkávám s dětmi, jejichţ komunikační schopnosti jsou rŧzným zpŧsobem narušeny. Nejčastěji se jedná o narušení článkování řeči dyslalii. Většina rodičŧ si vadnou popř. nesprávnou výslovnost svého dítka uvědomují, někteří ji berou jako maličkost, která časem sama vymizí. Kéţ by to tak bylo. V pohádkách existuje kouzelná víla, která mávne proutkem a vše je v pořádku, ve školní realitě by touhle vílou měl být pedagog. Který nasměruje, poradí, pomŧţe. Proto jsem si vybrala téma související s dyslalií. Setkávám se s ní ve své profesi a strasti i slasti dětí, kteří usednou do školních lavic, nesu společně s jejich rodiči na svých bedrech. Abych jim mohla pomoci, potřebuji o této problematice více znát a více se v ní orientovat. Proto cílem teoretické části této práce bude shrnout základní poznatky o dyslalii z hlediska: terminologie, klasifikace, symptomatologie, diagnostiky a terapie. Ovšem začátek této práce je věnován základním poznatkŧm z fonetiky a fonologie, klasifikaci českých hlásek a vzhledem k zaměření praktické části na I. artikulační okrsek je zde i kapitola, která se věnuje jednotlivým hláskám tohoto artikulačního okrsku (tedy hláskám [p], [b], [m], [f],[v]), jejich charakteristice, zpŧsobu tvoření i zpŧsobu nácviku a vyvození dané hlásky. Závěr teoretické části a přechod k části praktické tvoří kapitola věnovaná obrazovému a textovému materiálu v terapii dyslalie a dalším pomŧckám, se kterými se lze setkat při terapii dyslalie. Cílem praktické části je vytvořit pracovní listy k jednotlivým hláskám prvního artikulačního okrsku, a to tak, aby se daly pouţít ve všech fázích při terapii dyslalie včetně cvičení, úkolŧ zaměřených na rozvoj sluchového, zrakového vnímání a grafomotoriky. 6

7 1 KOMUNIKACE Jedním ze základních rysŧ, kterým se člověk liší od ostatní ţivé přírody, je lidská řeč. Ta se od ostatních komunikačních systémŧ liší nejen kvantitativně (desítky tisíc znakŧ, slov), ale i kvalitativně (např.: gramatické systémy, konstrukce větných výpovědí ). K dalším rysŧm, kterými se člověk liší od ostatní ţivé přírody, patří vzpřímená chŧze, ruka, pouţívání nástrojŧ, zvětšení mozku (myšlení). Vývoj lidské řeči úzce souvisí s myšlením člověka, jedno bez druhého nemŧţe existovat. (Černý, 2005) Řeč je schopnost člověka pouţívat jazyk, který chápeme jako systém znakŧ a symbolŧ. Dospělý jedinec si svou řeč příliš neuvědomuje, zamýšlí se nad ní aţ v okamţiku nějakého zádrhelu. Jinak je tomu u dětí, které v době ontogeneze řeči si svou řeč velice dobře uvědomují, a proto si s ní, na rozdíl od dospělých, umí hrát. (Klenková, 2006) Jazyk a řeč jsou pojmy, které spolu úzce souvisí. Moderní lingvistika rozlišuje jazyk jako systém (podle Noama Chomského jazykovou kompetenci) a řeč nebo řečové akty jako aktuální pouţití této kompetence. Jazykŧ je mnoho, ale ve všech lze rozeznat podobné jazykové roviny (foneticko-fonologická, morfologická, syntaktická, pragmatická ). Řeč je artikulovaný, nejčastěji zvukový projev člověka slouţící především ke komunikaci. Kaţdá řeč se skládá ze slov, které tvoří slovník (lexikální systém) určitého jazyka. Slova se skládají ze slabik a ty jsou sloţeny z hlásek, jeţ tvoří jeho fonémický systém. Slova nejsou pouhé signály, které by svŧj význam odvozovaly pouze ze situace, nýbrţ jsou to symboly s kulturně daným významem, který slovo nese v nejrŧznějších situacích. Ani spojování slov není libovolné, nýbrţ vţdy se řídí gramatikou daného jazyka. Studiem jazyka se zabývá obecná lingvistika, studiem řeči mnohem mladší pragmatika a další obory. Logopedický slovník (Dvořák, 2007) k těmto výrazŧm uvádí tyto definice: Řeč - forma sdělování a dorozumívání zaloţená na pouţívání slovních (mluva, písmo), ale i neslovních (gesta, mimika) výrazových prostředkŧ komunikace, termín řeč a jazyk se často uţívají zaměnitelně, i kdyţ jde o dvě odlišné kategorie vývojově i neurologicky; řeč se vztahuje k mechanizmu mluvení a zahrnuje pohyby jazyka, 7

8 rtŧ, čelisti, tváří, hrdla k produkci hlásek potřebných a také zahrnuje elementy dýchání a mechanizmy tvoření hlasu; řeč je realizace, pouţití jazyka. Jazyk lingvistické hledisko soustava druhotných dorozumívacích prostředkŧ znakové povahy, zprostředkující dorozumívání lidí; jazyk je kód, který se učíme pouţívat při sdělování myšlenek a vyjádření svých poţadavkŧ a potřeb; jazyk se vztahuje ke kódování, které dává smysl hláskám. Jak uţ bylo zmíněno, řeč (jazyk) vyuţíváme k lidskému dorozumívání komunikaci. Komunikace (z lat. communicatio spojování, sdělování, přenos, společenství, participace) znamená obecně lidskou schopnost uţívat výrazové prostředky k vytváření, udrţování a pěstování mezilidských vztahŧ. (Klenková, 2006, s.25) Jiná definice komunikace zní: Komunikace je přenos rŧzných informačních obsahŧ pomocí rŧzných komunikačních systémŧ zejména prostřednictvím jazyka; výměna informací, sdělování a dorozumívání; realizuje se ve třech hlavních formách: mluvené, psané, ukazované. (Dvořák, 2007, s.102) Komunikace probíhá prostřednictvím promluv, jazykových projevŧ neboli komunikátŧ. Kaţdá promluva má dvě stránky obsahovou a formální. Formální stránka je ta, kterou se realizuje jazykové sdělení. Bývá psaná (grafická) nebo mluvená (akustická). Obsahová stránka zahrnuje gramatické systémy, slovní zásobu, konstrukci větných celkŧ apod. Logopedie se zabývá oběma stránkami, jak obsahovou, tak formální. Při komunikaci mŧţeme pouţívat gesta neverbální komunikace či slova verbální komunikace. I kdyţ člověk nemluví, tak ať uţ vědomě nebo nevědomě komunikuje. Jak se říkávalo i mlčení je souhlas. Má to své opodstatnění, při mlčení člověk zaujímá nějaký postoj, mŧţe pouţívat mimiku, gesta a ty prozrazují myšlenky jedince, které nebyly vyřknuty. Neverbální komunikace mŧţe souviset s tím, co bylo řečeno, ale také se mŧţe do jisté míry odlišovat nebo vyjadřovat naprostý opak. Proto neverbální komunikace bývá dŧleţitým diagnostickým prvkem. A právě narušená komunikační schopnost je předmětem vědního oboru logopedie, tzn. jedna z rovin nebo hned několik jazykových rovin je narušeno (fonetickofonologická, syntaktická, morfologická, lexikální, pragmatická rovina, verbální i neverbální, mluvená i gramatická forma komunikace, expresivní i receptivní sloţka). Narušená komunikační schopnost mŧţe být trvalá nebo přechodná. Mŧţe se projevovat jako vrozená vada řeči, nebo jako vada získaná. Mŧţe být hlavním 8

9 dominantním symptomem nebo mŧţe být dŧsledkem jiného dominantního postiţení, potom se jedná o symptomatickou poruchu řeči. (Klenková, 2000) Pojem narušená komunikační schopnost zastřešuje jednotlivé poruchy řeči jako jsou: vývojová nemluvnost, afázie, neurotické poruchy řeči, poruchy zvuku řeči, plynulosti řeči, grafické podoby řeči, poruchy hlasu, poruchy zvuku řeči a poruchy artikulace řeči, kde spadá i dyslalie. 9

10 2 ZÁKLADNÍ POZNATKY Z FONETIKY A FONOLOGIE Fonetika toto slovo je odvozeno od řeckého slova fóné hlas, zvuk lidské řeči. Fonetiku mŧţeme definovat jako jazykovědnou disciplínu, která se zabývá zvukovými vlastnostmi lidské řeči. Zabývá se tvořením hlásek, jejich vnímání sluchem i jejich uţitím v realizaci promluvy. Mimo rozboru jednotlivých hlásek si všímá i jejich spojování v hláskové řady a jejich změn při realizaci promluvy, dále i zvukovými úpravami souvislé řeči - modulačními faktory (přízvuk, intonace, tempo, barva hlasu). Lze tedy shrnout, ţe fonetika zkoumá zvuky lidské řeči z hlediska tvoření zvukŧ řeči (artikulace), z hlediska akustických vlastností a z hlediska jejich realizace při promluvách. (Ohnesorg, 1985) Fonologie se zabývá těmi sloţkami zvukového signálu, které jsou v daném jazyce významotvorné, tj. jsou schopny diferencovat slova a slovní tvary, ale i výpovědi s rŧznou komunikační funkcí. Např. změna znělosti tvoří v češtině nové slovo: pere bere; změna intonace mění komunikační funkci. (Krčmová, 1997) Další pojmy, které je vhodné znát a rozlišovat je hláska a foném. Hláska je z hlediska fonetiky základní jednotka řeči, foném je základním prvkem řeči z hlediska fonologie. Např. Pro fonetika jsou [a] a [á] dvě rŧzné hlásky, protoţe se liší artikulačními i akustickými vlastnostmi. Pro fonologa jsou to dva rŧzné fonémy, protoţe jejich záměnou by se změnil smysl slova (dal dál). (Ohnesorg, 1985) Vedle hlásky a fonému rozlišujeme ještě morfoném. Morfonémem se myslí souhrn všech fonémŧ, které se mohou na určitém místě morfému navzájem střídat (beze změny tohoto morfému). Např. hady hadi, dobrý dobří. 2.1 Klasifikace českých hlásek V českém jazyce dělíme z fonetického hlediska hlásky na samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty). Tyto dvě skupiny lze rozdělit ze dvou hledisek: artikulačního a akustického. Artikulační rozdíl spočívá v tom, ţe při samohláskách prochází výdechový proud rezonančními dutinami nadhrtanovými volně (při některých více, při některých méně; při souhláskách musí výdechový proud překonávat nějakou překáţku. Při samohláskách jsou ústa vţdy více či méně otevřena, při souhláskách jsou přivřena či zavřena. Akustický rozdíl vyplývá ze zpŧsobu artikulace. Je-li dutina ústní volná, mají rezonance v ní vznikající ráz tónŧ. 10

11 Překonává-li výdechový proud nějakou překáţku. Vznikají výbuchové nebo třecí šumy. Z tohoto hlediska je charakteristickým rysem u vokálŧ tónovost, u konsonantŧ šumovost. (Ohnesorg, 1985) 2.2 Samohlásky (vokály) Český jazyk má pět samohlásek krátkých (a, e, i, o, u) a pět samohlásek dlouhých (á é í ó ú) Samohláska [i] má dva grafémy (i y), Dlouhé ú píšeme buď s čárkou anebo s krouţkem. K těmto vokálŧm musíme ještě přidat dvojhlásky diftongy (ou, au, eu). Jednotlivé samohlásky jsou navzájem dobře odlišeny, ve všech slabikách slova se vyslovují plně, nepodléhají redukci, jejich podoba je poměrně stabilní, vliv sousední souhlásky nebo pozice ve slově je nevýrazný. Pro své vlastnosti jsou samohlásky dŧleţité pro srozumitelnost a stylovou charakteristiku projevu. Artikulace českých samohlásek: Z artikulačních pohybŧ jsou v češtině čtyři základní charakteristiky: posun jazyka ve směru horizontálním, ve směru vertikálním, tvar retní štěrbiny a postavení měkkého patra. Při artikulaci prochází výdechový proud v podstatě volně, nenaráţí na překáţku. Horizontální posun jazyka: Podle posunu jazyka ve směru horizontální rozlišujeme samohlásky přední, střední a zadní. Vertikální posun jazyk: Podle posunu jazyka ve směru vertikálním rozlišujeme samohlásky nízké, středové a vysoké. Postavení rtŧ: Postavení retní štěrbiny je buď úzké, nezaokrouhlené nebo zaokrouhlené. Samohlásky přední a střední mají retní štěrbinu úzkou, zadní jsou vyslovovány se zaokrouhlením rtŧ. Artikulace rtŧ je dŧleţitá pro zvuk samohlásky. (Palková, 1997) Postavení jazyka v dutině ústní znázorňuje tzv. Hellwagŧv trojúhelník, který uţ v roce 1781 pouţil lingvista Ch. F. Hellwag ve svém díle O tvoření řeči (De formatione loquelae). 11

12 Vertikální poloha jazyka Horizontální poloha jazyka Přední Střední Zadní Vysoké I U Středové E O Nízké A Diftongy (dvojhlásky) je těsné spojení dvou samohlásek. Při výslovnosti jedné samohlásky pohyb čelisti, rtŧ a jazyka plynule přechází k postavení mluvidel druhé samohlásky. V češtině existují tři diftongy. OU jediná česká dvojhláska, která se objevuje v domácí slovní zásobě. AU, EU dvojhlásky v přejatých slovech. 2.3 Souhlásky (konsonanty) Souhlásky jsou nepravidelné šelesty, šumy a výbuchy, které se tvoří na rŧzných artikulačních místech rozličnými artikulačními ději. Čeština má 25 souhlásek plus 6 variant a ráz. (Klenková, 2006) Při tvoření souhlásek mŧţeme rozeznat tři fáze: nastavení mluvidel k artikulačnímu postavení (intenze), setrvání v tomto postavení (tenze) a opuštění (detenze). Při tvoření souhlásek jsou v češtině určující čtyři artikulační charakteristiky: Místo artikulace, tj. místo, kde se vytváří překáţka výdechovému proudu. Tato překáţka zuţuje nebo zavírá cestu výdechovému proudu. Podle toho dělíme české hlásky do pěti artikulačních okrskŧ: I. artikulační okrsek - hlásky obouretné (bilabiální), artikulují oba rty proti sobě: p, b, m - hlásky retozubné (labiodentální), artikuluje spodní ret proti horním řezákŧm: f, v 12

13 II. artikulační okrsek - hlásky zubodásňové (prealveolární, předodásňové), artikuluje hrot jazyka proti přední části alveolárního výstupku: t, d, n, c, s, z, l, r, ř - hlásky zadodásňové (postalveolární) artikuluje přední část hřbetu jazyka proti zadní části alveolárního výstupku, artikulace jazyka bývá doprovázena lehkým zaokrouhlením rtŧ: č, š, ž III. artikulační okrsek - hlásky tvrdopatrové (palatální, předopatrové) artikuluje střední část hřbetu jazyka proti tvrdému patru (palatu); artikulace jazyka bývá doprovázena lehkým zaokrouhlením rtŧ: ť, ď, ň, j IV. artikulační okrsek - hlásky měkkopatrové (velární, zadopatrové) artikuluje zadní část hřbetu jazyka proti měkkému patru (veku): k, g, ch V. artikulační okrsek - hlásky hrtanové (laryngeální) artikulují hlasivky, laryngeálním zvukem je také hlasivková exploziva (ráz): h (Palková, 1997) Způsob artikulace, tj. charakter této překáţky. V češtině se nacházejí všechny základní typy při vytváření překáţky. Podle toho hlásky dělíme na: Hlásky výbuchové explozivy (závěrové okluzivy). Při vytváření hlásky vznikne na určitý okamţik úplný uzávěr (okluze), který je pak prudce zrušen, slyšíme jakýsi výbuch (explozi): p, b, m, t, d, n, ť, ď, ň, k, g (ʔ, ɱ, ɳ) Hlásky m, n, ň, ɱ, ɳ se označují jako nosové. Hlásky třené frikativy (úžinové konstriktivy). Někdy překáţka pro výdechový proud není úplná, prŧchod se jen zúţí úzkou štěrbinou (konstrikcí), kudy se výdechový proud tře, podle sluchového dojmu jsou nazývány třené (frikativy): f, v, s, z, š, ž, j, h, ch, l, r, ř (γ, neznělé ř) Hlásky R a Ř jsou kmitavé (vibranty). Hláska J bývá označována jako aproximantivní (klouzavá). Hláska L je boková. 13

14 Hlásky polotřené afrikáty. Souhlásky obsahují v první artikulační fázi prvek závěrový a v druhé fázi prvek úţinový souhlásky polozávěrové (semiokluzivy), podle sluchového dojmu polotřené (afrikáty): c, č, (dz, dž) (Klenková, 2006) Postavení měkkého patra, tj. event. přítomnost nosní rezonance ve zvukovém spektru hlásky. Podle postavení měkkého patra rozlišujeme souhlásky nosové (nazály), jsou tvořeny s měkkým patrem v klidové pozici, a tudíţ s volný prŧchodem do dutiny nosní. V pozici mezi samohláskami a na začátku slova se objevují tři nosovky [m], [n], [ň]. V závislosti na následující hlásce vznikají dvě nosovky další: Místo [n] se před [k] a [g] vyslovuje obligatorně velární varianta [ŋ] (srov. [veŋku], [mamiŋka]), místo [m] se před [v] a [f] mŧţe vyslovit fakultativní retozubná varianta [ɱ] (např. [traɱvaj], [niɱfa]). (Palková, 1997, s. 212) Postavení hlasivek, tj. event. přítomnost základního tónu ve spektru hlásky. Podle tohoto hlediska rozlišujeme znělost či neznělost hlásek. Podle toho mŧţeme rozdělit hlásky na párové (coţ jsou všechny nesonorní souhlásky) a jedinečné, nepárové, coţ jsou všechny sonorní hlásky. Ty jsou všechny znělé. Sonorní hlásky jsou ty, kde převládá tónová sloţka. Patří zde všechny nosové hlásky m, n, ň, ɱ, ŋ dále likvidy l, r a approximantivní hláska j. Neznělé: p t ť k f s š ch ř c č Znělé: b d ď g v z ţ h ř dz dţ }párové Hláska ř se v češtině objevuje ve dvou variantách, znělé a neznělé. Znělé [ř] stojí na začátku slova před vokálem, mezi vokály a v sousedství znělé hlásky (např. [řeka], [moře], [dřevo], [odřel]); neznělé [ř] se vyslovuje v sousedství neznělé souhlásky a na konci slova (např. [keř], [tři], [vařte]). (Palková, 1997) U slov mŧţe také hledat rozlišující příznak, kterým se liší od jiného slova, jde o tzv. distinktivní rys. Mezi tyto distinktivní rysy patři např.: - Znělost neznělost (koza kosa, míza Míša) 14

15 - Nosovost nenosovost (nos kos, mrak drak) - Kontinuálnost nekontinuálnost (husa pusa, solí bolí), kontinuální jsou hlásky třené (úţinové), nekontinuální hlásky výbuchové (závěrové). - Kompaktnost difuznost (cep cop, kolo molo), kompaktní jsou hlásky, které mají většinu akustické energie soustředěnou ve střední části spektra. Patří sem nízké samohlásky a patrové souhlásky. Difuzní jsou ty hlásky, které mají akustickou energii rozloţenou v celém poli (lze posoudit jen pomocí spektrální analýzy). Patří sem vysoké samohlásky a labiální souhlásky. (Klenková, 2006) 15

16 3 I. ARTIKULAČNÍ OKRSEK Jak uţ bylo výše zmíněno do I. artikulačního okrsku řadíme hlásky, které jsou artikulovány pomocí rtŧ, a to tak, ţe oba rty artikulují proti sobě nebo spodní ret proti horním řezákŧm. Podle toho tento artikulační okrsek vnitřně členíme na: 1. hlásky bilabiální, obouretné: zde patří hlásky p, b, m, 2. hlásky labiodentální, retozubné: zde patří hlásky f, v, [ɱ]. Hlásky bilabiální jsou podle zpŧsobu tvorby hlásky výbuchové explozivy (závěrové okluzivy). Hlásky labiodentální jsou hlásky třené frikativy (úžinové konstriktivy). 3.1 Hláska [p] Souhláska [p] je závěrová, ústní, obouretná, neznělá. Při artikulaci této hlásky dochází činností rtŧ k utvoření závěru. Překáţka výdechovému proudu se tu provádí dvojím závěrem, ústním a nosním. Při explozi se pak zruší oba závěry současně. Retný závěr je pevnější neţ u hlásky [b]. Jazyk je v postavení relativního klidu, opírá se hrotem bez zvláštního tlaku o výstupek spodní dásně. Není však v absolutním klidu, je v něm artikulační napětí, poněvadţ je připraven pro artikulaci následující hlásky. Patra se však vŧbec nedotkne. Hlasivky nejsou v činnosti. Hláska [p] je hláska neznělá párová s hláskou [b], nesonorní. Hláska [p] mŧţe být tvořena labiodentálně nebo nahrazována hrtanovým rázem. Tvoření hlásky: Tato hláska je jednou z prvních, které se dítě začíná učit. Explozi výdechového proudu se dítě učí vnímat na hřbetu své ruky. Vyvozuje se bez účasti hlasu, protoţe se jedná o hlásku neznělou. Přípravná cvičení: Tato cvičení jsou zaměřena na dechová cvičení, na nacvičení dostatečného výdechového proudu (např. foukání do papírové kuličky - dávání gólu, sfoukávání na zem; foukání do papírového prouţku). Aby dítě nevtahovalo spodní ret do ústní dutiny, nacvičuje se před zrcadlem otevírání a zavírání úst, a to zároveň tak, aby toto sevření nebylo příliš silné, nafukování tváře se zavřenými ústy. Nácvik hlásky: Nácvik této hlásky se dá provádět přímou cestou - napodobováním. Nácvik hlásky se hlavně zaměřuje na vytvoření a zrušení závěru, po kterém nastává exploze vzduchového proudu. Dělá se to tak, ţe jednu ruku dítěte dá 16

17 logoped před svá ústa a druhou ruku před ústa dítěte. Ruce jsou obráceny dlaní k ústŧm. Logoped artikuluje na takto nastavenou ruku [p] a dítě jej napodobuje. Artikulace je nejdřív slabší intenzity, pak se zesiluje. Pokud dítě dokáţe hlásku vyslovit, spojuje ji se samohláskou [a] [pa], [papa], [apa]. Postupně spojuje s ostatními samohláskami. Další ze zpŧsobu nácviku hlásky je mechanická metoda ta se provádí tak, ţe logoped prsty přitlačí rty k sobě a v momentu zrušení závěru je uvolní. Hlásku [p] lze také vyvozovat z onomatopoií, významových zvukŧ v situaci. (př. Dítě zdraví: pá, pá. Kuře pípá: pí, pí.) Popřípadě pouţít substituční metodu. Souhlásku [p] mŧţeme vyvodit ze slabiky ma. Logoped zmáčkne nosní chřípí dítěte při vyslovení [m] a pustí při vyslovení [a]. Tuto hlásku lze téţ vytvořit z energicky šeptané hlásky [b] s vynecháním hlasu nebo přidrţením nosního chřípí. Dítě mŧţe vyslovovat babababa, bobobo, bububu, aţ se ozve při výslovnosti bez hlasu papapa, popopo, pupupu. Při vyvozování této hlásky je dŧleţité věnovat pozornost postavení rtŧ. Jako pomŧcky lze vedle dlaně vyuţít i papírové prouţky, mávátka, která se při správné artikulaci pohnou. Identifikace hlásky probíhá kinesteticky, substitučně přístrojem i ohmatáváním rozdílu mezi znělým [b] a neznělým [p]. (Krahulcová, 2007) Obr. č. 1: Artikulace hlásky [p] a [b]. 3.2 Hláska [b] Tato souhláska je závěrová, ústní, obouretná, znělá, nesonorní. Artikulace této hlásky je obdobná jako u hlásky [p] s tím, ţe retný uzávěr je méně pevný neţ u hlásky [p], ale silnější neţ u hlásky [m]. Hláska [b] mŧţe být tvořena labiodentálně nebo dochází k záměně znělého [b] za neznělé [p]. Porucha výslovnosti této hlásky se označuje betacizmus. 17

18 Tvoření hlásky: Souhláska [b] je náročná nejen na vytvoření, ale také na fixaci a automatizaci. Vyvozování této hlásky se opírá o hmatové vnímání, a to na hrtanu, pod bradou, na horním rtu, v koutcích úst, na tvářích. Přípravná cvičení: Tato cvičení jsou obdobně jako u hlásky [p] zaměřena na foukání a nafukování tváří. Vyuţívají se obdobné pomŧcky jako prouţky papíru, mávátka, větrník, chomáčky vaty, které se při správném výdechu pohnou nebo přemístí. Nácvik hlásky: Cílem při nácviku této hlásky je dosaţení znělosti. Opět lze vyuţít metody přímé. Kdy dítě poloţí dlaň na tvář logopeda. Ten artikuluje [ba], kde hláska [b] je mírně prodlouţena. Dítě při tom vnímá na dlani po celou dobu nafukování tváří vibraci znění hlásky. Kdyţ je slabika ba dobře nacvičena pokračuje se s dalšími samohláskami. Mŧţe opět vycházet z onomatopoií, významových zvukŧ v situaci (př. Kráva bučí: bú, bú. Ovce bečí: bé, bé. Udělalo bác). Další moţnou metodou pro vyvození této hlásky je substituční metoda, kde mŧţeme vycházet z hlásky [m]. Při vyslovování mamamama logoped při vyslovení [m] stlačí nosní chřípí dítěte a při vyslovení [a] jej uvolní. Obdobně lze hlásku [b] vyvodit i ze slabiky [vu]. Akorát při vyslovování této hlásky stlačí logoped rty dítěte k sobě, tak aby vznikl obouretný uzávěr. Tento zpŧsob se nedá vyuţít u dětí, které nevyslovují [v] dostatečně zněle. Posledním moţným zpŧsobem je vyvození znělé hlásky [b] z neznělé hlásky [p] tak, ţe dítě artikuluje [p] a ohmatává znějící hlasivky logopeda. Chvění hlasivek napodobuje. K navození znělosti lze pouţít Fo-indikátor. (Krahulcová, 2007) 3.3 Hláska [m] Souhláska [m] je závěrová, nosní, obouretná, znělá - jedinečná, sonorní. Při artikulaci této hlásky se utvoří obouretný závěr. Po explozi, zrušení obouretného závěru vychází větší část výdechového proudu ústy a menší část nosem. Patrohltanový uzávěr se uvolňuje a umoţňuje nosní rezonanci. Jazyk je v klidné, neutrální poloze, aktivně se artikulace neúčastní. Zuby jsou blízko sebe, ale nedotýkají se. Při artikulaci této hlásky hlasivky kmitají. Vadná výslovnost této hlásky je vzácná, spíše se vyskytuje nesprávné tvoření labiodentální, zvláště u dětí s předkusem a dýchacími obtíţemi (časté rýmy, nosní vegetace) s následnou záměnou za [b]. 18

19 Tvoření hlásky: Souhláska [m] není příliš artikulačně náročná. Z hlediska výrazné činnosti rtŧ je dobrá optická opora. Lze ji vyvodit prostřednictvím hmatového vnímání, jehoţ opěrnými body jsou hrtan, koutky úst a temeno hlavy. Přípravná cvičení: Nacvičuje se dýchání nosem, u těchto cvičení mŧţe dítě pro kontrolu pouţít svŧj ukazováček nebo řadu pomŧcek, jako je zrcátko, kousek papíru. Provádí se cvičení na rty, jako je otevírání a zavírání úst, a to tak aby nedocházelo k přílišnému semknutí rtŧ. Nácvik hlásky: Začíná se s vyvozením znělého [m]. To se vyvozuje napodobováním tak, ţe dítě má jednu ruku poloţenou na dlani na svém hrtanu, druhou na hrtanu logopeda. Zvláštnosti je, ţe [m] se vyslovuje nejdříve samostatně a prodlouţeně a teprve později ve spojení s ostatními hláskami. Úspěšně se pouţívá metoda substituční ze samohlásky [á]. Dítě vyslovuje áááááá, logoped mu prsty sevře rty, aţ se ozve zvuk mmmmmm. Následně je třeba hlásku identifikovat jako [m] pomocí písmene nebo pomocí N-indikátoru. (Krahulcová, 2007) Obr. č. 2: Artikulace hlásky [m] 3.4 Hláska [f] Souhláska [f] je úţinová, středová, retozubná, neznělá párová s hláskou [v], nesonorní. Tato souhláska je vytvářena úţinou, která vzniká přiblíţením spodního rtu k horním řezákŧm. Horní zuby, které mírně přečnívají nad spodními, se vzájemně nedotýkají. Čelisti jsou od sebe mírně vzdáleny. Jazyk je v neutrální poloze, na artikulaci se aktivně nepodílí. Hrot jazyka se opírá o spodní dáseň. Měkké patro uzavírá vchod do nosní dutiny. Nadhrtanové dutiny nemají na hlásku ţádný vliv, protoţe se tvoří aţ na samém konci artikulačních orgánŧ. Hlasivky nejsou v činnosti. 19

20 Přípravná cvičení: Začíná se nácvikem správného dýchání. Zde se hlavně dbá na to, aby dítě nadměrně nenadouvalo tváře, provádí se například tato cvičení: foukání do vody brčkem, pouţití bublifuku, foukaní do dlaní jako vítr, foukání do lehké hračky plující na vodě apod. Poté následují cvičení zaměřená na správné postavení rtŧ a zubŧ, spojeného s výdechem. Nácvik hlásky: Hlásku [f] mŧţeme vyvodit metodou přímou. Dítě poloţí jeden ukazovák na spodní ret logopeda a druhý na svŧj ret. Při artikulaci pociťuje na nastaveném ukazováku silný výdechový proud, který se tře o spodní ret. Napodobováním před logopedickým zrcadlem lze si tuto hlásku osvojit. Další moţností je vyvození z onomatopoií, významových zvukŧ v situaci a substituční metodou. Zde jsou dvě moţnosti. Buď z šeptaného [v] nebo z prodlouţeného bezhlasého úúúúúú společně se zatlačením dolního rtu. (Krahulcová, 2007) Obr. č. 3: Artikulace hlásek [f] a [v]. 3.5 Hláska [v] Hláska [v] je úţinová, středová, retozubná, znělá párová s hláskou [f], nesonorní. Jazyk je při artikulaci této hlásky v klidové, neutrální poloze. Hrot jazyka se opírá o spodní dáseň. Spodní ret je buď těsně pod horními zuby nebo je před ně mírně přesunut. Tímto zpŧsobem se vytváří malá úţina, kterou vychází výdechový proud. Ústní otvor je dost zúţený a zkrácený. Čelistní úhel je poměrně malý. Měkké patro uzavírá vchod do nosní dutiny, hláska má ústní rezonanci. Při artikulaci se hlasivky chvějí. Hláska [v] bývá zaměňována za hlásku [b]; dítě hlásku [v] tvoří závěrem rtŧ nebo zaměňuje za [f], coţ se nejčastěji vyskytuje u dětí s poruchou sluchového či zrakového vnímání. Tvoření hlásky: Hláska [v] není artikulačně příliš náročná. Má dobrou optickou kontrolu. Opěrným bodem při artikulaci jsou dolní rty, oblast pod bradou a temeno 20

21 hlavy. Největší pozornost se musí věnovat nácviku správného postavení horních zubŧ vzhledem k dolnímu rtu. Přípravná cvičení: Cvičení probíhají zpočátku bez účasti hlasu a výdechu, který se přidá aţ později. Pracuje se před logopedickým zrcadlem a nacvičuje se otevírání a zavírání úst, kdy dítě dává horní zuby ke spodnímu rtu. Postupně se přidává výdech. Součástí přípravných cvičení jsou i cvičení orofaciální stimulace. Nácvik hlásky: Opět lze pouţít přímou metodu. Znělosti hlásky [v] se dosahuje ohmatáváním chvění hlasivek v přední části hrtanu. Při vyvozování se hláska artikuluje mírně prodlouţená. Také lze vyuţít metodu substituční. Dítě vyslovuje prodlouţené úúúúú ve spojení s další samohláskou například: úa, úe, úi, úo. Kdyţ se při artikulaci současně přitiskne spodní ret k horním řezákŧm, jako je tomu při artikulaci souhlásky [p], ozve se zvuk va, ve, vi, vo. Novou hlásku musí dítě identifikovat. Nejlépe pomocí sluchu a asociovat s písmenem. Druhou moţností je vycházet s hlásky [f]. K této hlásce si dítě na základě ohmatávání činnosti hlasivek rukou nebo laryngonofonem přidává hlas. (Krahulcová, 2007) 21

22 4 DYSLALIE Dyslalie je nejčastěji se vyskytující poruchou narušené komunikační schopnosti u dětí, ale i dospělých. Tato kapitola se bude věnovat dyslalii z hlediska terminologie, etiologie, klasifikace a symptomatologie, diagnostiky, terapie, prevence a prognózy. 4.1 Terminologie Dyslalie (patlavost, psellismus) je narušení článkování (artikulace) řeči. Je narušena výslovnost jedné hlásky nebo skupiny hlásek, ostatní hlásky jsou vyslovovány podle daných jazykových norem. Je to nejčastěji se vyskytující narušení komunikačních schopností. V 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí je označována dg. F Odborným termínem dyslalie se označuje několik jejich spojitých úrovní. Hlavní, jeţ dyslalii charakterizuje, je úroveň fonetická, vztahující se k uţívání jednotlivých hlásek a představující analytickou stránku řeči. Porucha řeči se na fonetické úrovni projevuje např. vynecháváním hlásek (delecí čili eliminací), jejich zaměňováním či nahrazováním (substitucí) aţ nepřesným vyslovováním v místě artikulace. Fonologická úroveň se týká pouţívání elementárních řečových zvukŧ ve spojení do slabik a slov, případně vět, které jsou základem další, lingvistické úrovně řeči, morfologicko-syntaktické, lexikálně-sémantické a pragmatické. Na fonologické úrovni se poruchy projevují v plynulé řeči. Kdyţ jsou jednotlivé hlásky ovlivňovány sousedstvím okolních hlásek, následujících nebo předcházejících či v dŧsledku suprasegmentálních znakŧ řeči, jako jsou pauzy v řeči, dŧrazy, přízvuky, melodie a rytmus ve větách nebo v tempu v řeči. Dyslalie v nejširším slova smyslu proto spočívá v neschopnosti nebo poruše pouţívání zvukových vzorŧ řeči v procesu komunikace podle řečových zvyklostí a norem příslušného jazyka. (Lechta, 2003, s ) Vadná výslovnost a nesprávná výslovnost. Toto jsou dva pojmy, které je potřeba přesně odlišit. O nesprávné výslovnosti mluvíme v případě, ţe se jedná o tzv. fyziologickou dyslalii, kdy dítě vzhledem ke svému věku má nárok na nesprávnou výslovnost dané hlásky popř. skupiny hlásek, jedná se o přirozený, fyziologický jev. Pokud ovšem tato nesprávná výslovnost přetrvává i do doby, kdy jiţ daná hláska by měla být vyslovovaná správně nebo je 22