K nové teorii fiktivních individuí

Transkript

1 Filosofický časopis ročník / Polemika K nové teorii fiktivních individuí Praha sousedik.s@volny.cz Lukáš Novák, známý naší odborné veřejnosti jako znalec filosofie Jana Dunse Scota, předložil v posledním čísle časopisu Studia Neoaristotelica zajímavou stať nazvanou Můžeme mluvit o tom, co není? Aktualismus a possibilismus v analytické filosofii a ve scholastice. Ve svém příspěvku předkládá mimo jiné novou verzi teorie fiktivních individuí (tj. individuí, jako jsou např. Hamlet, Sherlock Holmes, kapitán Van Toch atd.), koncipovanou jak uvádí na principech scotistické filosofie. Tuto svou teorii konfrontuje pak jednak s mým nedávným (v podstatě tomisticky) orientovaným náčrtem takové teorie, jednak, s podobně zaměřeným návrhem, jejž předložil David Peroutka. Jsem přesvědčen, že je Novákova teorie, ač zajímavá, v podstatě nedostatečná, a pokusím se v tomto příspěvku krátce vysvětlit, proč tak soudím. Budu postupovat tak, že nejprve vždy předložím svůj pokus o shrnutí jednotlivých kroků Novákova výkladu a vzápětí k nim hned připojím kritické připomínky. Základní myšlenkou Novákovy teorie je teze, že jmény fiktivních individuí ( jako je např. Hamlet, Sherlock Holmes, kapitán Van Toch atd.) referujeme k možným individuím. O této své tezi Novák soudí, že je zcela zřejmá, o čemž se prý snadno přesvědčíme, přihlédneme-li ke způsobu, jímž užíváme v přirozeném jazyku vlastních jmen fiktivních individuí. Kdo by podle Nováka tuto tak zcela zřejmou tezi popíral, musel by na sebe vzít tzv. onus probandi, tj. úkol dokázat, že tato teze ve skutečnosti neplatí. Další, druhou, Tento příspěvek vychází s podporou GA ČR (reg. č. -). Novák, L., Můžeme mluvit o tom, co není? Aktualismus a possibilismus v analytické filosofii a ve scholastice. Studia Neoaristotelica,,, č., s. XXXVI-LXXI. Viz Sousedík, S., Kosmologický důkaz existence Boží v životě a myšlení. Praha, Vyšehrad, s. -. Peroutka, D., Existenční predikace. Filosofický časopis,,, č., s. -. My všichni bez jakýchkoli problémů k možným individuím referujeme. Novák, L., Můžeme mluvit o tom, co není? Aktualismus a possibilismus v analytické filosofii a ve scholastice, c.d., s. LXII.

2 Novákovou tezí je, že fiktivní individua, jež jsou referenty příslušných vlastních jmen, jsou kompletně vymezená. Co znamená, že nějaké individuum je kompletně vymezené, Novák sice nevysvětluje, ale míní tím zřejmě, že pro každou vlastnost anebo vztah F platí, že ji každé fiktivní individuum x buď má, anebo nemá (čili že platí: buď Fx, anebo nonfx ). Podle Nováka si tedy máme situaci představit takto: Shakespeare, tvůrce fiktivního individua Hamlet, nám poskytnul ve své stejnojmenné tragédii popis Hamleta, jehož pomocí referujeme jménem Hamlet k nějakému kompletně vymezenému, nicméně pouze možnému individuu. Slovo popis, jehož Novák v této souvislosti používá, může ovšem znamenat mnohé. Jaký druh popisu Hamleta nám Shakespeare zanechal, Novák neříká, takže to musíme z jeho vyjádření vyzkoumat sami. Novákovo vyjádření (uvedené mnou zde v pozn. č. 4) se zdá nasvědčovat, že nám Shakespeare poskytl individuový popis čili tzv. určitou deskripci Hamleta. Připomeňme si, že určitá deskripce má formu: to jediné x takové, že x je F. Proměnná F zde může nabývat hodnot pouze z třídy vlastností (pojmů), pro něž je charakteristické, že do jejich rozsahu může náležet (má-li deskripce referent) vždy nejvýš jediné individuum. Korektní určitou deskripcí je tedy např. to jediné x takové, že x je dnešním prezidentem ČR, jež označuje M. Zemana, nekorektní, jen zdánlivou určitou deskripcí je např. to jediné x takové, že x je advokát. Položme si nyní otázku: tvoří dohromady uvažované vlastnosti, pomocí nichž popsal Shakespeare svého Hamleta, pojem splňující podmínku, že by byl použitelný k vytvoření určité deskripce označující kompletně vymezené možné individuum zvané Hamlet? Tak tomu zřejmě není. Shakespeare nám např. např. nesdělil, jakou měl Hamlet barvu vlasů a očí, jak byl přesně stár, kde a jaká měl na těle mateřská znaménka, jaká byla jeho krevní skupina atd. To tedy znamená, že soubor vlastností, jež Shakespeare svému Hamletovi připsal, nevytváří pojem F, do jehož rozsahu by náleželo jediné kompletně vymezené individuum: do jeho rozsahu náleží ve skutečnosti bezpočet možných Hamletů, Hamletové plavovlasí, Hamletové tmavovlasí, Hamletové s mateřským znamením pod levou lopatkou a bez něj atd. Je-li tomu tak, pak Shakespearův popis Hamleta jako určitou deskripci chápat nelze. Novák ostatně něco takového, myslím, ani nepředpokládá. Není-li však možné vytvořit na základě Shakespearem Hamletovi připsaných vlastností určitou deskripci Hamleta, jak máme tedy rozumět Novákovu tvrzení, že jménem Hamlet referujeme k určitému kompletně vymezenému možnému individuu? Novák ochotně připouští, že vlastnosti, které Shakespeare bezpochyby mínil svého Hamleta jako individuum kompletní, byť přesně nespecifikoval všechny jeho aspekty (nekompletní individuum např. nemající žádnou konkrétní barvu vlasů by totiž na Elsinoru jistě budilo značnou pozornost). Tamtéž, s. LXVI.

3 K nové teorii fiktivních individuí Shakespeare připsal svému Hamletovi, může mít bezpočet možných Hamletů, čili jak bych dodal že tyto vlastnosti tvoří obecný pojem, do jehož rozsahu náleží mnozí možní Hamletové. Hamlet však podle Novákova mínění nereferuje k množině možných Hamletů, nýbrž k některému libovolně (Novák říká arbitrárně ) zvolenému prvku této množiny. Dejme v tomto kruciál ním bodu slovo tvůrci teorie samému. Píše: Lze namítnout, že vzhledem k deskriptivním vlastnostem explicitně zmíněným ve fikci odpovídá mnoho různých možných individuí, a není žádný důvod, proč by mělo být za předmět fikce označeno spíše to než ono. To je samozřejmě pravda; z toho však nevyplývá, že předmětem fikce není žádné z těchto individuí ale pouze to, že je arbitrární, které z těchto individuí to je. Autor fikce zkrátka nemá důvod ani potřebu tuto informaci specifikovat; podobně jako ten, kdo příteli nabízí cigaretu z krabičky, nemá důvod specifikovat, kterou přesně nabízí, což ovšem neznamená, že to, co nabízí, je nějaké nekompletní individuum, nebo obecnina, ani nenabízí všechny cigarety v krabičce, ani nelze učinit závěr, že tedy nenabízí nic. Nabízí zkrátka právě jednu kompletní, reálně existující individuální cigaretu z krabičky, je však (zprvu) arbitrární, která z nich to je. Je-li ovšem nabídka přijata, může příjemce o zvolené cigaretě říci: tuto cigaretu mi nabídl přítel. Pokud přijata nebude, zůstane nabízené individuum arbitrární navždy. Podobně, jak mám za to, Shakespeare koncipoval Hamleta jako právě jedno (ve všech případech totéž) kompletní, ovšem potenciálně existující individuum splňující všechny příslušné deskripce, při čemž však zůstává arbitrární, o které z vyhovujících možných individuí se jedná. Jak z uvedeného textu patrno, předkládá nám L. Novák jako zkušený učitel filosofie k snazšímu pochopení své myšlenky sugestivní příklad. Radí, abychom si představili, že nám někdo nabídne cigaretu tak, že k nám napřáhne ruku s celou jejich krabičkou a vyzve nás: Zapal si! Z množiny cigaret obsažených v krabičce nám nabízí ovšem jen jednu. Kterou si však konkrétně (zrakem nebo v tomto případě možná spíše hmatem) vybereme, nechává již na nás. Shakespeare si podle Nováka počíná prý podobně: Neúplným popisem Hamleta, který poskytuje, nám nabízí celou množinu možných Hamletů s tím, abychom si jednoho z nich, arbitrárně (čímž asi myslí: na základě své svobodné volby ) vybrali. Kterého Hamleta si však z této množiny konkrétně zvolíme, nechává již na nás. Od tohoto bodu začínají pro mne (již v předchozím se rýsující) obtíže Novákovy teorie nabývat čím dále povážlivější podoby: Považujme cigarety, z nichž nám někdo jednu nabídne, za individua! Jako všechna individua je ovšem každá z nabízených cigaret kompletně vymezená (přestože z vlast- Tamtéž, s. LXVII.

4 ností jedné každé z nich známe jen několik málo). Vybrat si některé těchto kompletně vymezených individuí (tj. z oněch nabízených cigaret) je pro nás ovšem snadné. Je tomu ale s množinou možných Hamletů také tak? Obávám se, že nikoli. Obtíž je v tom, že mezi možnými Hamlety si zrakem či hmatem vybrat jednoho určitého nemůžeme. A co horšího, vypadá to tak, že možné Hamlety nedovedeme individuálně jednoho od druhého dokonce vůbec odlišit. Vždyť z popisu, který nám Shakespeare poskytl, známe pouze ty jejich vlastnosti, které jsou jim všem společné. K těmto vlastnostem bychom mohli přidat ještě vlastnosti, které z daných vyplývají, ale ani to by nestačilo, protože i ty jsou všem možným Hamletům společné. Jak si pak ale máme vybrat svého Hamleta, toho, jenž by byl podle našeho arbitrárního rozhodnutí naším referentem jména Hamlet? V rozpacích, do nichž nás Novák přivedl, nám však pojednou svitne nápad, jak jeho teorii dát přece jen snad nějaký kloudný smysl: Což kdybychom Shakespearův strohý popis Hamleta vlastní pílí doplňovali postupně dalšími a dalšími, námi samými arbitrárně vhodně zvolenými vlastnostmi? Je jasné, že by se tím rozsah obecného pojmu, jenž je vyjádřen v Shakespearově popisu Hamleta, postupně zmenšoval, až by do něho nakonec při troše vytrvalosti náleželo jen individuum jediné. Toto námi takto arbitrárně vybrané individuum bychom pak mohli pro svou osobní potřebu považovat za referenta jména Hamlet. Z naděje spojované s touto myšlenkou ovšem brzy vystřízlivíme, uvážíme-li, kolika vlastností a vztahů by k identifikaci nějakého možného individua bylo zapotřebí! Abychom mohli tímto způsobem dojít ke kompletně vymezenému individuu, museli bychom znát vlastně celý svět, v němž se náš pouze možný, kompletně vymezený Hamlet vyskytuje! Jakmile by totiž našemu popisu Hamleta chyběla ke kompletnosti třeba jen jediná vlastnost, referovali bychom stále k množině Hamletů, a nikoli k tomu jedinému, o něhož nám ale právě jde. Podat kompletní popis individua je ovšem úkol snad pro nějaký božský rozum, náš lidský jej však zřejmě není s to zvládnout. Každý lidský pokus o popis čiře možného individua zůstává proto nezbytně nekompletní. Je-li moje výše uvedená úvaha správná, plyne z ní, že my, lidé, nejsme s to identifikovat žádné čiře možné individuum, a že tedy žádné takové individuum si nemůžeme zvolit za referenta vlastních jmen, jako je např. Hamlet. To má však, jak se domnívám, neblahý důsledek pro Novákovu teorii. Jak bychom totiž mohli považovat za plausibilní teorii fiktivních individuí, v jejímž Zajisté, mohli bychom se při vymezování kompletně vymezeného individua v určitém bodu zastavit a koncipovat neúplně vymezený pojem Hamleta jako Shakespearem koncipované individuum a místo o množině kompletně vymezených možných Hamletů mluvit skromněji o jeho představitelích čili reprezentantech. Na této myšlence je založena moje vlastní teorie fiktivních (já říkám: intencionálních ) individuí.

5 K nové teorii fiktivních individuí rámci nelze z principiálních důvodů (nejen z nedostatku technických prostředků) identifikovat ani jedno fiktivní individuum? Kdyby nám někdo nabídl cigaretu z pouzdra, o němž ví, že je nelze otevřít, mohli bychom si právem myslit, že si z nás tropí šašky. Netropil by si z nás však podobným způsobem šašky i Shakespeare, kdyby nám nabízel, abychom si arbitrárně vybrali svého kompletního, pouze možného Hamleta? K tomu poznámku: V předchozím vstřícně předpokládám, že třída Novákových možných Hamletů je neprázdná. Ve skutečnosti jsem přesvědčen, že tomu tak není: zastávám tezi, že se žádná individua possibilia nevyskytují. To zde však ponechávám stranou, jedná se totiž o jiný problém. Rád bych na závěr poznamenal, že Novákův výklad jeho teorie fiktivních individuí je spolu s kritikou mé a Peroutkovy teorie důležitým, nikoli však jediným a možná ani ne hlavním námětem jeho stati. Rád uznávám, že v částech jeho příspěvku, jimiž se zde nezabýval, jsem nalezl mnohé výstižné a pro mne osobně nejednou poučné postřehy.