Multimediální výukový materiál jízda na kajaku. Bakalářská práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra kineziologie Multimediální výukový materiál jízda na kajaku Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Kateřina Migdauová Vypracoval: Jan Urbaczka ASAK Brno, 2013

2 Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v pouţitých zdrojích. V Brně dne... podpis:

3 Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Kateřině Migdauové za výborné vedení, cenné rady a odborné připomínky k její tvorbě. Dále bych rád poděkoval své rodině za podporu poskytnutou po celou dobu studia, bez níţ by tato práce nemohla vzniknout.

4 Obsah Úvod Kanoistika Úvod do problematiky Historie Rozdělení disciplín vodáckého sportu Jízda na kajaku Úvod do problematiky Základní charakteristika Vodácká výzbroj Vodácká výstroj Technika záběrů Základní záběry Eskymácké obraty Technika jízdy na tekoucí vodě Bezpečnost Co je potřeba zjistit neţ vyrazíme? Záchrana Klasifikace vodních toků Rozdělení disciplín Rychlostní kanoistika Vodní slalom Sjezd Vodní turistika, river running Extrémní sjezd Freestyle Seakayaking Kanoepolo Tvorba webové opory Úvod do problematiky Pouţité technologie Pouţitý software Realizace a základní struktura Diskuze Závěr

5 Pouţitá literatura Resumé Summary

6 Úvod Jízda na kajaku má v naší zemi dlouhou tradici, ovšem zajímavým a přitaţlivým sportem se stává aţ poslední dobou. Je to zejména kvůli stále novým modifikacím, které jsou divácky velmi atraktivní a umoţňují člověku poznávat přírodu kolem sebe. V mnohých případech dokonce ani nemusí chodit daleko, protoţe se některé disciplíny dají provozovat i v městských podmínkách (bazény, nádrţe atd.). Důvodem k sepsání této práce je podle mého názoru nedostatek materiálu, který by byl aktuální, moderní a celostně popisoval tento sport ve všech jeho formách a moţnostech. V mém okolí znám také spoustu lidí, kteří by rádi s tímto sportem začali, ovšem vůbec nemají ponětí, co všechno obnáší. Taková neznalost můţe být značně nebezpečná, ať uţ pro ně nebo pro jejich okolí. Základní myšlenkou tohoto díla je tedy spojení jednotlivých kousků znalostí do jednoho přehledného celku, ze kterého můţe čerpat jak laik tak i pokročilý a samozřejmě také studenti fakult tělesné výchovy a sportu. Hlavním cílem práce je vytvoření jasně strukturovaného textu, jenţ bude komplexně popisovat základy všech známých disciplín tohoto sportu spolu se základními druhy záchrany a bezpečnosti. Poté na základě těchto poznatků bude vytvořena multimediální webová opora, která poskytne informace z textu práce v uţivatelsky atraktivnějším a přístupnějším podání spolu s podrobnějšími informacemi doplněnými o větší mnoţství obrázků a v některých přídech i videoukázky. Ke splnění stanovených cílů práce bylo potřeba prozkoumat, vybrat a následně prostudovat příslušnou literaturu spolu s internetovými zdroji. Shromáţděné dostupné poznatky a informace byly analyzovány a setříděny pro vytvoření konečného výběru, ze kterého byl zpracován text práce. Na základě textu práce byla vytvořena webová opora. Ta byla realizována jako dynamické internetové stránky zaloţené na kombinaci PHP kódu spolu s MySQL databázemi (bude vysvětleno v kapitole 3) s vlastním administračním systémem poskytujícím jednodušší správu webu

7 Práce je tvořena třemi hlavními kapitolami. První kapitola se zabývá širším úvodem do vodáckého sportu. Obsahuje stručný popis historie vodáctví spolu se základním rozdělením vodáckých disciplín. Kaţdá z nich je tvořena krátkým popisem pravidel a výčtem několika českých sportovců či klubů věnujících se danému odvětví, pokud v něm má Česká republika zastoupení. Druhá kapitola se zabývá hlavním tématem práce, tedy jízdou na kajaku. Postupně předkládá čtenáři všeobecné informace týkající se výbavy, techniky a bezpečnosti, které jsme povaţovali za potřebné pro začátečníky v tomto sportu. Závěrečná podkapitola popisuje výstroj, výzbroj, techniku a způsob jak začít ve všeobecně známých odvětvích jízdy na kajaku. Třetí kapitola je věnována webové opoře. Stručně se zabývá úvodem do problematiky internetu, dále popisuje základní software a technologie pouţívané při tvorbě webových stránek. Poslední podkapitola je věnována grafické úpravě webu, která byla jedním z hlavních bodů této části práce, jelikoţ se o fungování webové opory na úrovni kódu stará volně dostupný redakční systém CMS Sunlight. V rámci diskuze jsou interpretovány informace získané z krátkého dotazníku, který jsme připravili pro malou skupinu námi vybraných odborníků v oborech souvisejících s touto prací (vzdělávání studentů vysokých škol v oblasti vodní turistiky, vzdělávání veřejnosti v oblasti jízdy na kajaku, turistické oddíly mládeţe zabývající se vodní turistikou, multimediální výukové materiály, grafika a webdesign)

8 1. Kanoistika 1.1 Úvod do problematiky Kanoistika, zejména vodní turistika se poslední dobou stává stále více oblíbenou, a to jak v našich zemích, tak i ve světě. Důkazem budiţ kaţdoroční mnohatisícová návštěvnost na řekách, stejně jako mnoţství diváků sledujících tuzemské i zahraniční soutěţe v rozličných disciplínách tohoto sportu. Jako jeden z mála sportů je kanoistika stále úzce spjata s přírodou i v dnešní přetechnizované době. Nabízí nám velmi atraktivní pohybovou aktivitu spojenou s rozvojem našich znalostí (zeměpisných, přírodních i kulturních v rámci dané oblasti), která je relativně snadno přístupná pro široké spektrum lidské populace. 1.2 Historie Pouţívání nejrůznějších plavidel při přesunech na řekách a vodních tocích je staré jako lidstvo samo. Zmínky o primitivních plavidlech nacházíme v různých koutech po celém světě. Nejstarším odkazem je nejspíše stříbrný člun nalezený v hrobě sumerského krále, jehoţ stáří je odhadováno na 6 tisíc let. Mezi další pradávné zmínky můţeme zařadit kresbu představující osm jezdců v lodi s pádly, jenţ pochází z Egypta [2]. První ze dvou plavidel, jeţ měla rozhodující vliv na výsledný obrázek lodí pro sportovní i turistické vyţití, tak jak je známe dnes, je známo jako člun poháněný pádlem, který pouţívaly kmeny severoamerických indiánů pro přepravu, lov i válečné účely (obr. 1.). Druhým je eskymácký kajak (obr. 2.) [1,2]. Indiánské kanoe Jak jiţ bylo zmíněno výše, kanoe byla poháněna pomocí pádel. Ty byly jednolistové a pádlovalo se v kleče na obou kolenou nebo vestoje. Indiánská kánoe byla lodí otevřenou, typickou svými zvednutými špicemi a rovným kýlem. Vyráběla se z cedrového dřeva, kdy na pevnou kostru zhotovenou z přírodně rostlých ţeber byla pomocí kořínků připevněna obšívka z březové kůry. Takový - 8 -

9 způsob výroby se pouţíval zhruba do padesátých let, kdy přišlo voděvzdorné lepidlo a bylo moţné přejít ke skořepinové výrobě lodí. Bod zlomu nastal s vynálezem laminátu, který prakticky zrušil výrobu turistických lodí s dřevěnou konstrukcí [1,2,3]. Slovo kánoe se do Evropy dostalo pravděpodobně díky mořeplavci Kolumbovi. Původ nachází v arabském canoa, coţ je výraz pro malé plavidlo, které je poháněno pádlováním. Do zbytku Evropy se toto plavidlo dostalo z Anglie, kde bylo vyuţíváno k rekreačním účelům uţ od roku 1850 [1,2,3]. Obr. 1. Indiánská kanoe Zdroj: Eskymácké kajaky Severští Eskymáci pouţívali plavidlo, ve kterém mohli plout za velice těţkých podmínek po moři. Díky tomu byla tato loď celá uzavřená, krom malého otvoru ve středu lodě, který byl určený pro sezení jezdce. I tento otvor bylo potřeba uzavřít, aby nedocházelo k proniknutí vody dovnitř lodě (například při převrácení, ze kterého se byli schopni dostat zpět, aniţ by opustili loď eskymácký obrat), takţe byl překrýván krycí zástěrou pevně připojenou k lodi. Velkým rozdílem oproti indiánským kánoím je pouţívání pádel se dvěma listy. Co se týče konstrukce, lodě byly velmi obratné, měly prohnutý kýl a celkově byly hodně úzké. Eskymáci seděli na dně, coţ jim zaručovalo výbornou stabilitu. Lodě se vyuţívaly hlavně k lovu tuleňů. Pro dopravu lidí nebo skromného majetku pouţívali větší plavidla, kterým se říkalo kumijak. Základem kaţdého kajaku byla kostra z velrybích kostí, na kterou byla napnuta kůţe (mroţe či tuleně) v surovém stavu srstí dovnitř [1,2,3]

10 Nejstarší písemná zmínka o kajaku se nachází v pověsti o bohu války Odinovi, kterou najdeme ve Vikingských ságách z 11. aţ 12. století. Ten se na člunu podobném kajaku plavil po všech mořích, dokonce i mezi krami. Nejstarší záznamy o pouţívání kajaku ve střední Evropě jsou pravděpodobně z našich zemí. Prvním kajakářem byl prý rytíř Jan Zachař z Pašiněvsi, který se v 15. století plavil po českých řekách a ve svém erbu měl kajakáře s pádlem [2]. Díky vhodným přírodním podmínkám se kajak v Evropě pouţíval zejména ve Skandinávských zemích, ze kterých se pak rozšířil po zbytku kontinentu. Zde byl vyuţíván hlavně k rekreačním a později i ke sportovním účelům. Jedním z lidí, kteří nadšeně propagovali kajaky, byl Skot McGregor, zakladatel anglického Royal Canoe Clubu. Ten byl zároveň konstruktérem plavidla zvaného Rob-Roy, které mělo prvky indiánských kánoí i eskymáckých kajaků. S touto lodí provedl mnoho propagačních cest po celé Evropě, které se setkaly s obrovským ohlasem. Roku 1905 navíc k velké oblibě tohoto plavidla přispěl Alfréd Heurich, který vynalezl skládací kajak [3]. Velká obliba rekreačního a posléze i sportovního vyuţití kánoí a kajaků musela nutně vést ke vzniku organizované činnosti. Nejstarším kanoistickým klubem vzniknuvším v Anglii byl Royal Canoe Club zaloţený roku 1866, posléze následovaly další v Německu, Francii a jiných zemích [2,3]. Obr. 2. Eskymácký kajak Zdroj:

11 Vývoj kanoistiky u nás Zmínky o prvních vodních slavnostech na řece Vltavě jsou jiţ z doby vlády Rudolfa II. Jejich součástí byly závody a soutěţe na pramicích, závody v plachtění i plavecké závody. Kromě výše zmiňovaného rytíře Jana Zachaře z Pašiněvsi, patří u nás k nejstarším vodákům také Petr Vok z Roţmberka. Ten sjel kolem roku 1600 Vltavu od Českého Krumlova aţ do Prahy v malém člunu [1]. První kontakt naší země s kánoí kanadského typu proběhl v roce 1875, kdy k nám přijeli Angličané Stevens a Bradley, kteří na ní spluli Malši, Vltavu a Labe. Podle některých zdrojů měl tuto kánoe odkoupit místní sportovec a lékárník Ferdinand Zinke z Roudnice nad Labem pro místní ČAC (Český Athletic Club). Asi největší zásluhy na rozvoji vodní turistiky a kanoistiky u nás má Josef Rössler Ořovský. Vše začalo roku 1884, kdy si ve svých 15 letech postavil vlastní jednoduché tříprkenné plavidlo, kterému říkal jeţdík. Na této loďce spolu se svým bratrem Karlem posléze spluli Vltavu, Berounku, Tichou Orlici a Labe [26]. Roku 1893 se Ořovský stal spoluzakladatelem Českého Yacht Clubu (ČYC). Jelikoţ v něm byli registrováni i kanoisté, jeţ pravidelně splouvali české řeky, jednalo se o první kanoistický klub v českých zemích. Důkazem stále vzrůstající obliby vodní turistiky v našich zemích budiţ to, ţe do roku 1910 jiţ byly na kánoi spluty všechny naše větší řeky. Ve stejném roce navíc Ořovský nechal z Kanadského Ontaria dovézt prvních šest kánoí, které byly dosti odlišné od těch, jeţ se vyráběly u nás, zejména co se týče váhy (údajně byly aţ o polovinu lehčí) [26]. V říjnu roku 1913 se v Praze při příleţitosti závodů motorových člunů konaly i první soutěţe v kanoistice, které však byly pouze propagačního charakteru. Závodníci se mohli zúčastnit třech disciplín: 1km v lehké kánoi, 500m v těţké kánoi a překáţková jízda na 400m [13]. Téhoţ roku dne 29. listopadu zakládá Ořovský Svaz kanoistů království českého, který se stal předchůdcem dnešního Českého svazu kanoistů. Dalšími zakladateli byli ČYK Praha, ČYK České Budějovice a Veslařský klub Blesk. Cílem tohoto svazu bylo zdokonalení české vodní turistiky a zdokonalení v kánoích kanadských a grónských [26]

12 Po vzniku Československa se do popředí kanoistického sportu dostala zejména vodní turistika, k jejíţ propagaci přispěly hlavně trampské hnutí a oddíly vodních skautů, kterých v té době vzniklo velké mnoţství. Začalo se závodit na dlouhých aţ maratónských tratích a zakládaly se první veřejné tábořiště. První oficiálnější a větší kanoistické závody, za účasti závodníků ze Švédska, Dánska, Rakouska a Německa, se konaly roku 1923 v rámci Severských her ve Švédském Göteborgu. Na společném jednání zástupců těchto zemí se zrodila myšlenka vytvoření mezinárodní federace. Ta byla zrealizována o rok později 20. ledna v Kodani, kdy byla těmito zástupci zaloţena mezinárodní federace International Representantschaft fűr Kanusport (IRK). Náš svaz k tomuto seskupení přistoupil jako pátý člen roku 1925, ale stejně je povaţován za jednu ze zakládajících zemí. Ještě téhoţ roku byla naše země IRK pověřena, aby uspořádala velké mezinárodní kanoistické závody jako součást VIII. mezinárodního olympijského kongresu v Praze, jejichţ cílem byla propagace vodáckého sportu a snaha o zařazení mezi sporty olympijské [1,14]. Důleţitým milníkem v rámci české i světové kanoistiky se stalo I. mistrovství Evropy konané v Praze 19. a 20. srpna roku Jeho kvalitní propagace a dobrá organizace výrazně přispěly k zařazení kanoistiky do programu XI. OH v Berlíně, o čemţ se rozhodlo na zasedání Mezinárodního olympijského výboru roku 1934 v Athénách [5,14]. Roku 1938 se ve Švédském Vaxholmu uskutečnilo první MS v rychlostní kanoistice. Vodní slalom zaţil své první MS roku 1949 v Ţenevě, které se od roku 1959 koná současně i s MS ve sjezdu na divoké vodě. Prvním mistrovským závodem u nás bylo MČSR v rychlostní kanoistice, které se uskutečnilo roku Po něm následovalo mistrovství republiky ve vodním slalomu (1939) a v divoké vodě (1957) [2,3]. Během druhé světové války došlo k zániku IRK. Na jejich základech byla roku 1946 vybudována Mezinárodní federace kanoistiky (ICF), která funguje dodnes. Jejím předsedou byl v letech československý kanoistický funkcionář JUDR. Karel Popel [2]. Roku 1967 se na Labi ve Špindlerově Mlýně konalo MS ve sjezdu, v témţe roce se také uskutečnilo MS ve slalomu na Lipně. Od tohoto roku se MS světa dospělých pořádá v letech lichých a MS juniorů v sudých (od roku 1986),

13 samozřejmě kromě OH. Poprvé se vodní slalom dostal na OH v roce 1972 a při této příleţitosti byla v Augsburgu, leţícímu zhruba 60km od Mnichova, vybudována první umělá dráha. Dalšího vodního slalomu v rámci OH se závodníci dočkali aţ o dvacet let později v Barceloně roku Posledním velkým závodem, který ještě nebyl zmíněn, je Světový pohár, ten se koná v rychlostní kanoistice kaţdoročně od roku 1988 a ve sjezdu na divoké vodě od roku 1989 [2,14]. 1.3 Rozdělení disciplín vodáckého sportu Jednotlivé kanoistické disciplíny jsou sdruţovány pod Mezinárodní kanoistickou federací (ICF). Ta vznikla roku 1946 na základech IRF (International Representantschaft für Kanusport). V době jejího vzniku pod sebou zahrnovala pouze tři disciplíny a to rychlostní kanoistiku, vodní turistiku a vodní slalom. V osmdesátých letech pak přibyl sjezd. Devadesátá léta rozšiřují kanoistické disciplíny o kanoepolo a rafting. V současné době patří pod ICF celkem 12 disciplín. Na následujících řádcích se pokusíme o velmi stručné popsání těch, které jsou u nás známé, protoţe účelem naší práce není podrobně zmapovat všechny disciplíny vodáckého sportu, ale pouze disciplíny, které můţeme provádět na kajaku (těm se budeme důkladně věnovat později). Rychlostní kanoistika Je to vodní sport, který je provozován na klidné stojaté, nebo mírně tekoucí vodě. Cílem závodníků je projet stanovenou vzdálenost v nejkratším moţném čase. Závodí se buď na kánoích (označení C1, C2, C4) nebo na kajacích (označení K1, K2, K4). Číslo v označení udává počet členů posádky. Na kajacích závodí muţi i ţeny, na kánoích pouze muţi. Závody lze rozdělit do několika skupin dle jejich délky: 1. krátké tratě m, 500 m, 1 km 2. dlouhé tratě - 5 km

14 3. maraton - na závodech Českého poháru v současné době 28,8 km pro kanoisty a 36 km pro kajakáře [2]. Na olympijských hrách v Londýně roku 2012 se závodilo v těchto disciplínách: m muţi K1, K2, K4, C1, C2-500m ţeny K1, K2, K4-200m muţi K1, K2 a ţeny K1 [32]. Vodní slalom Je divácky velmi atraktivním sportem. Závodníci musejí překonat cca 300 metrů dlouhý peřejnatý úsek, na kterém je vytyčena trať sestávající se z minimálně 18 branek, jeţ jsou vytvořeny z červených a zelených tyčí. Barva tyčí jasně vyznačuje směr, kterým závodníci musí touto brankou projet (po proudu/proti proudu). Za dotek branky se závodníkovi k výslednému času připočítávají 2 sekundy a za její minutí 50 sekund. Vítězí závodník s nejlepším časem po přičtení penalizace. Závodí se v pěti kategoriích. Muţi i ţeny závodí v K1, C1 a pouze muţi závodí v K2. Na mistrovských závodech se také vypisují štafety tříčlenných druţstev. Ve vodním slalomu jiţ dlouho patříme mezi světovou velmoc. Mnohonásobní mistři světa z let Lída Veberová Polesná, Vladimír Jirásek, Petr Sodomka, deblkanoisté Valenta Stach, bratři Pollertové a mnoho dalších jsou toho jasným důkazem [14,32]. Na olympijských hrách v Londýně roku 2012 se závodilo v těchto kategoriích: muţi K1, C1, C2 a ţeny K1 [32]. Sjezd na divoké vodě Je jednou z nejvíce fyzicky náročných disciplín patřících pod ICF. Ve sjezdových závodech se hodnotí pouze čas, kterého závodníci dosáhnou při projetí daného úseku řeky, většinou v jedné jízdě. Závodí se na řekách různých obtíţností a délek úseků. Maximální délka úseku je ohraničena časově, úsek musí být moţno

15 projet do 30 minut. Závodní kategorie jsou stejné jako u slalomu, tedy K1,C1 pro muţe i ţeny a C2 pouze pro muţe. To stejné platí i o závodech druţstev [49]. V této disciplíně taktéţ patříme mezi světovou špičku. Mezi známá jména z předních míst výsledkových listin světových závodů patří Kamil Mruzek, Robert Knebel, Michaela Strnadová, Ondřej Rolenc, David Lisický, Jan Vlček, Lukáš Tomek a další [32]. Dračí lodě Závody na dračích lodích jsou jedním z nejvíce týmových sportů na světě. Posádku lodí totiţ tvoří 22 členů. Dvacet z nich pádluje (10 nalevo a 10 napravo), další je bubeník, který sedí na špičce a údery do bubnu udává rytmus posádce. Posledním je kormidelník, který stojí na zádi a koriguje směr. Závodí se na drahách ve vzdálenostech 250, 500 a 1000 m. Dlouhá trať (2000 m) se jezdí na kola s otáčkami. Kategorie se dělí dle věku a pohlaví, závodí i smíšené posádky. Novodobou éru tohoto sportu odstartoval první festival dračích lodí v Hong Kongu. Odtud se sport bleskově rozšířil do celého světa a k roku 2007 jiţ bylo evidováno přes 50 milionů sportovců, kteří se tomuto sportu aktivně věnují [21]. Rafting V devadesátých letech se rafting stal velmi atraktivním adrenalinovým sportem. Od roku 1977, kdy byla zaloţena IRF (International Rafting Federation), se kaţdoročně koná soutěţ zvaná Camel Trophy, která je brána jako mistrovství světa. Závodů se účastní čtyř- a šestimístné posádky na gumových nafukovacích člunech raftech. Závodí se v kategoriích: sprint, sjezd a slalom, navíc na mistrovstvích Evropy a světa také v závodě Head to Head (paralelní slalom), kdy na sprintovou trať vyrazí současně dvě posádky. Díky raftingu došlo k výraznému rozvoji sportovního, komerčního i expedičního splouvání řek. Zároveň se také posunula hranice sjízdnosti vodních terénů, vzhledem ke konstrukci raftu, coţ zaručilo dostupnost divoké vody i pro širokou vodáckou veřejnost [2]

16 Freestyle na divoké vodě Je jednou z nejmladších disciplín vodáckého sportu. Závodník předvádí v daném časovém rozmezí řadu akrobatických prvků a triků v playspotu (typicky vlna nebo válec). Kaţdou jízdu hodnotí porota z hlediska rozmanitosti a obtíţnosti prvků [4,12]. (Bude podrobněji rozebráno v kapitole 2.4.6) Kanoepolo Z hlediska technické správnosti by název tohoto sportu měl být spíše Kajakpolo, protoţe se hráči po hrací ploše nepohybují na kánoích, nýbrţ na kajacích. Jedná se o vodní míčový sport, který se hraje nejčastěji na hřišti o rozměrech 30x40 metrů (coţ jsou stejné parametry jaké má hřiště pro vodní pólo) nebo na jakémkoli hřišti s poměrem stran 3:2. Druţstvo je tvořeno pěti hráči, kteří se pohybují na speciálních malých a velmi obratných kajacích s gumovými špicemi. Jejich úkolem je dostat míč (stejný jako na vodní pólo) do soupeřovy branky. Branky mají rozměry 1x1,5 metrů a jsou zavěšeny 2 metry nad vodní hladinou. Zápas se hraje dvakrát na deset minut s tříminutovou pauzou. Hra je divácky velmi atraktivní díky svému spádu připomínajícímu hokej a rychlým změnám herních situací. V současnosti se tento sport hraje ve více neţ padesáti zemích světa, ovšem naše členská základna je tvořena pouze jedním aktivním klubem KP Praha [22]

17 2. Jízda na kajaku V této kapitole se budeme důkladně věnovat jízdě na kajaku a všemu, co s ní souvisí. Po krátkém úvodu do problematiky se podíváme na vodáckou výzbroj a výstroj. Poté přejdeme k základním technikám pohybu na vodě a také bezpečnosti spolu se záchranou. Nakonec se pokusíme rozlišit všechny kajakové disciplíny, které jsou momentálně lidem známé a dostupné. V některých částech textu se budou objevovat slangové, nespisovné, popřípadě anglické výrazy, kvůli tomu, ţe jsou to vodácké termíny, které nelze nijak spisovně přeloţit. Samozřejmě kaţdý z nich bude při jeho prvním uţití vysvětlen. 2.1 Úvod do problematiky Jak jiţ bylo zmíněno výše, kajak jsme převzali od severských Eskymáků, kteří jej pouţívali zejména k lovu, ale i k bojovým účelům a dopravě. V dnešní době se setkáváme se silně vzrůstající oblibou tohoto sportu, zejména díky jeho dostupnosti (nafukovací kajak se v létě dá koupit v kaţdém větším obchodním řetězci), ale také relativně velké míře medializace, ať uţ za pomoci různých záţitkových výletů cestovních kanceláří nebo televizních přenosů divácky atraktivních disciplín (divoká voda, rodeo, seakayaking atd.). Vzhledem ke stále většímu zájmu vzniká spousta kajaků různých tvarů a velikostí, tak aby se dokonale přizpůsobily poţadavkům majitele a splnily jeho očekávání Základní charakteristika Z původního eskymáckého plavidla vyráběného z kůţe a kostí ulovených zvířat prošel kajak opravdu dlouhou cestou vývoje aţ do podoby, v jaké ho známe dnes. Pevnou dřevěnou konstrukci nejdříve vystřídala konstrukce skládací, ta byla, zejména ve vodní turistice, nahrazena kajaky nafukovacími a pevnými. Co se týče materiálu, od dřeva se přešlo k mnohem lehčí skořepinové konstrukci (kevlarová, uhlíková nebo jejich kombinace), která je ovšem velmi náročná na údrţbu a náchylná k poškození, proto zůstává jen na závodní úrovni (rychlost, slalom, sjezd). Ve většině ostatních případů se pouţívá polyethylen, který je

18 odolný proti oděru a nemá tak výrazné nároky na údrţbu. Kajak je jednou z hlavních součástí vodáckého vybavení, které dělíme na vodáckou výzbroj a výstroj [2,3] Vodácká výzbroj Do vodácké výzbroje řadíme loď a vše co k ní patří, dále pádlo, krycí zástěru (špricdeka), lano, záchranné pomůcky (házecí pytlík atd.), pomůcky pro vázání či opravy lodí a různé další vybavení, kterého je potřeba k provozování vodáckých aktivit [16]. Kajak Mezi kajakem a kánoí jsou dva hlavní rozdíly. Prvním je pozice jezdce v lodi. V kánoi jezdec klečí, kdeţto v kajaku sedí. Druhým rozdílem je pohánění plavidla po vodní hladině. V kánoi se pouţívá jednolistové pádlo, zatímco v kajaku má pádlo listy dva. Na českých řekách nejčastěji potkáváme kajaky jednomístné (kajaky pro dva jsou spíše raritou). Průměrný kajak je rychlou a obratnou lodí, na které si uţijeme zejména jízdu v peřejnatých úsecích technicky náročnějších toků. Jeho délka většinou nepřesahuje hranici čtyř metrů, šířka je zhruba 70 centimetrů a výška do 40 centimetrů. Díky dnešním moderním technologiím a velké oblibě tzv. single-kánoí (C1) je ve většině případů moţné kajak předělat výměnou sedačky za tzv. klekačku na single-kánoe. Pouze u závodních disciplín dochází k výrazným rozdílům (výtlak, tvar atd.) mezi těmito typy lodí, a tak se vyrábějí odděleně. Kaţdý typ lodě (kajaku) je posuzován podle tří základních vlastností ovlivňujících jeho pohyb po hladině. Mezi tyto vlastnosti patří rychlost, obratnost a stabilita. Jednotlivé typy lodí jsou dány určitým poměrem tří výše zmiňovaných sloţek. Ty jsou na sobě závislé, ale mnohdy si mohou i odporovat. V dalších částech této kapitoly se postupně budeme zabývat jednotlivými kajakovými disciplínami a u kaţdé z nich si popíšeme, jaká loď je pro ni nejvhodnější a čím se liší od ostatních [2]

19 Pádlo Kajakářské pádlo se skládá ze dvou základních částí. Těmi jsou dva listy a ţerď, která je spojuje. Podle druhu terénu se projevuje (a)symetrie listů. Ty jsou vůči sobě natočeny v rozmezí od 0 do 90 stupňů, podle čehoţ rozlišujeme pádla na levé a pravé. U listů je také důleţitá hmotnost, která by se zvyšujícím se komfortem pádlování měla klesat. Hmotnost ţerdě není oproti listům tak směrodatná, ale v závodním prostředí samozřejmě také hraje svou roli [2,3]. Ţerdě pádel jsou vyráběny především z hliníku, duralu, dřeva nebo z pevných kompozitů. Pro rekreační vyuţití je lepší pouţívat pruţnější ţerdě, které šetří naše zápěstí při nárazech. Chceme-li však dosáhnout co největšího výkonu, je potřeba sáhnout po ţerdích pevných, ovšem na úkor našich kloubů. Pro sníţení námahy zápěstí byla vyvinuta dvojnásobně zahnutá ţerď tzv. double torque. Je-li pádlo rozlišitelné na levé či pravé, pak bývá úchop majoritní ruky mírně profilován, coţ pomáhá kajakáři při kontrole natočení listu (např. při závěsu, eskymáckém obratu atd.) [2,13]. Krycí zástěra (špricka, špricdeka) Krycí zástěry (viz obr. 3) či špricky (špricdeky) se pouţívají téměř na všech druzích kajaků, protoţe většinou není ţádoucí, aby se do vnitřku lodě dostala voda (při sjezdu a velkých vlnách, eskymáckých obratech atd.). V minulosti se špricky šily z pogumovaných pláten, dnes jsou nejčastěji vyráběny z neoprenu a okraje jsou opatřeny pogumováním a silnou gumou, pro ochranu exponovaných míst a lepší přilnutí k límci kajaku

20 Obr. 3 Špricka Zdroj: K přední části krycí zástěry je většinou přichyceno oko nebo popruh slouţící k jejímu strţení z límce, kdyţ se potřebujeme dostat ven z lodi například po nevydařeném pokusu o eskymácký obrat. Zvýšený otvor (někdy dvojitý), který je upevněn nad pasem vodáka pod tzv. suchou bundou, se nazývá komín. Krycí zástěru je moţno koupit samostatně, pro některé disciplíny (zejména freestyle) se však vyrábí spojená se suchou bundou (špricbunda, bundošpricka, viz obr. 4) [12]. Obr. 4 Šprickobunda Zdroj:

21 Nafukovací vaky (viz obr. 5) Pouţívají se z bezpečnostních důvodů pro zvýšení výtlaku lodi, zejména na divoké vodě. Dávají se do přídě i zádě, kde zajišťují, ţe se loď po převrţení rychle nenaplní vodou a lze ji tak lépe vyuţít jako plovák. Obr. 5 Nafukovací vak Zdroj: Lana a záchranné pomůcky Budou podrobně rozebrány v kapitole Bezpečnost Vodácká výstroj K vodácké výstroji patří všechno oblečení od plavek aţ po neopreny a neoprenové doplňky (rukavice, boty), které vybíráme podle obtíţnosti řeky a aktuálních klimatických podmínek. Navíc sem řadíme i vestu, helmu a lodní pytle či soudky slouţící k přepravě suchého oblečení [16]. Vodácká přilba Je základním a zároveň nejdůleţitějším ochranným prvkem vodákovy hlavy. Chrání ji před většinou moţných poranění a v případě integrální helmy chrání i obličej. Je nejdůleţitější součástí výstroje pro všechny vodní terény WW. Správná vodácká helma (obr. 6) musí dobře sedět na hlavě a chránit celou oblast hlavy (zejména spánky a týl). Také musí umoţňovat dobrý výhled, nepadat do očí

22 a neovlivňovat kvalitu sluchu. Dalším důleţitým předpokladem je kvalitní skořepina odolná vůči prasknutí či proraţení, která bývá nejčastěji vyrobena z plastu a u draţších přileb také z kompozitových materiálů. Výplň helmy by neměla drţet vodu. Na obtíţné toky lze pouţít helmy hokejistické (s chráničem obličeje) nebo integrální, ovšem je potřeba mít na paměti, ţe chrániče obličeje se mohou zachytit o překáţku [2]. Obr. 6 Vodácká helma na WW podle specifikace ICF Zdroj: Plovací vesta Další nezbytnou součástí vodákovy výstroje je plovací vesta (viz obr. 7). Je skvělým chráničem při nárazu na kameny, stejně jako kvalitně hřející vrstvou a také psychickou pomocí v obtíţných situacích. Pro mládeţ a děti je povinná na jakékoliv vodě. Nezbytná je na všech vodních plochách, kde je problémem doplavat ke břehu a rozhodně na kaţdé řece s obtíţností nad WW II. Budeme-li ji vozit stále, nikdy to nebude na škodu. Od roku 1997 podléhají vesty povinnému schvalování a měly by odpovídat evropské normě EN393 nebo 395. Vesta by měla mít nosnost alespoň 4 kg pro děti a 6 kg pro dospělé [16]

23 Obr. 7 Plovací vesta Zdroj: Lodní pytel (viz obr. 8) Je to pytel z nepromokavé tkaniny slouţící pro přepravu všech věcí, které chceme na vodě za kaţdých okolností udrţet v suchu (například náhradní oblečení, peníze, fotoaparáty). Je vyroben z polyamidu, je dokonale svařený a má zapínání tvořené rolovacím uzávěrem, který zajišťuje nepropustnost. Obr. 8 Lodní pytel Zdroj:

24 Vodácké oblečení V chladném počasí se nejčastěji pouţívá jako vnitřní vrstva funkční termoprádlo zajišťující tepelný komfort a odvádění potu z těla. Díky opravdu široké nabídce si můţeme vybrat přesně to, co nám bude sedět, protoţe lze pouţít i prádlo určené pro jiné sporty (cyklistika, běh, zimní turistika atd.). Další vrstvou do chladného počasí je většinou neopren typu Long John (neoprenové kalhoty s kšandami přes ramena), na který se dává vodácká bunda nebo suchý oblek. Tloušťka neoprenu je v rozmezí 2 4 mm, tenčí je více pohyblivý, ovšem na úkor tepelného komfortu, u hrubšího je to přesně naopak. Další variantou je pouţití suchých kalhot a bundy, ovšem jako nejlepší kombinace proti studené vodě je vodáky stále upřednostňována prvně zmiňovaná varianta. V teplém počasí tato vrstva úplně odpadá a nahrazuje ji jen krátká vodácká bunda nebo neoprenové šortky spolu s vodáckou bundou [2]. Abychom ochránili naše ruce před chladem a oděrkami, pouţíváme koţené či neoprenové rukavice. Druhou moţnou variantou je pouţití takzvaných neoprenových pytlíků, které se připevňují přímo na ţerď pádla, čímţ je zajištěn mnohem lepší kontakt s pádlem a tepelný komfort, ovšem na úkor toho, ţe se po ţerdi nemůţeme pohybovat a ţe je nelze vyuţít k ničemu jinému neţ drţení pádla. Závěrečnou součástí vodácké výstroje je vhodná obuv. V dobrých podmínkách stačí pouţít jakékoli tenisky, které nejsou zbytečně velké a nezadrţují příliš vodu. Výborně také poslouţí pláţová neoprenová obuv. Nikdy bychom neměli pouţívat sandály na bosou nohu, kvůli moţnému poranění o ostré předměty v korytě řeky. V chladnějším počasí se doporučuje pouţití neoprenových ponoţek, buď samotných, nebo v kombinaci se sandály. Další variantou, která se dá pouţívat celoročně, jsou speciální neoprenové boty, nejčastěji vyráběné pro surfaře nebo přímo pro vodáky. 2.2 Technika záběrů V této podkapitole postupně probereme jednotlivé základní záběry, tedy záběr vpřed, široký záběr od přídě, záběr vzad, přitaţení a závěs. Poté se

25 přesuneme k eskymáckým obratům a vše zakončíme základními technikami jízdy na tekoucí vodě Základní záběry Úplné zvládnutí všech základních záběrů a zafixování správných hybných stereotypů těchto záběrů je pro kaţdého vodáka velmi důleţité a můţe být i rozhodující v obtíţných aţ nebezpečných podmínkách. Pevné spojení s lodí, správná předozadní rovnováha a vhodný výběr pádla (je závislý na zvoleném typu lodi bude popsán v kapitolách ) jsou třemi nejdůleţitějšími body pro snadné ovládnutí kajaku. Abychom dosáhli správného sezení, je potřeba mít pevnou a těsnou sedačku ideálně se zvýšenou zadní plochou nebo opěrkou. Koleny se zapíráme o bok a palubu lodi, chodidla jsou opřena o přední opěrky [2,39]. Záběr vpřed (viz obr. 9) Zahajujeme jej měkkým zasazením listu do vody u boku lodi, ramena jsou vytočena do směru záběru. List táhneme směrem k tělu, těsně podél boku pomocí rotace ramen aţ do pokrčené dolní paţe. Záběr ukončíme vytaţením pádla u těla šikmo stranou, tak aby nedošlo k odhození vody. Při rotaci ramen na stranu nového záběru dochází k rychlému přetočení pádla na tzv. volné ruce (pokud pouţíváme pádlo, které má jiné neţ nulové natočení listů) a tím i nastavení listu k záběru [3,39]

26 Obr. 9 Záběr vpřed (Minařík, 2007, str. 33) Mezi nejčastější chyby prováděné při záběru vpřed řadíme špatné nastavení listu způsobující cákání při zahájení taţení, příliš rychlé zataţení a odtrţení vody od listu, špatný (nesymetrický) úchop pádla a nezapojení svalů zad spolu se svaly pletence ramenního (při předozadním pohybu trupu vycházejícím z unavených paţí) [13,39]. Široký záběr od přídě (viz obr. 10) Pouţíváme jej k roztáčení lodi nebo ke korekci směru jízdy, zejména u začátečníků. Záběr zahájíme otočením hlavy (díváme se cca na 11tou aţ 13tou hodinu podle směru, kterým chceme točit loď), do stejného směru natočíme ramena i trup, ovšem list zasazujeme těsně ke špičce na opačné straně. Při záběru list opisuje oblouk co nejdále od boku lodi tak, aby spodní paţe byla po celou dobu pohybu nataţená. U tohoto záběru je důleţitá práce boků, které vedou loď od pádla po oblouku. Rotace lodi se provádí naplocho nebo v mírném náklonu do směru otáčení, to zajišťují kolena, která ji zároveň drţí v klidu, aby nedocházelo k jejímu rozhoupání [3,39]

27 Obr. 10 Široký záběr od přídě (Minařík, 2007, str. 32) K nejčastějším chybám patří předozadní a stranový pohyb trupu způsobující porušení náklonu, odklonění od směru rotace nebo rozhoupání lodi a také pokrčení spodní paţe [13,39]. Záběr vzad (viz obr. 11) Je pouţíván k couvání, změně směru jízdy či náhlému zastavení lodi. Zahajujeme jej zasazením listu za tělo kajakáře k boku lodi nezáběrovou stranou. Záběr vedeme spodní nataţenou paţí podél boku lodi za pomoci rotace horní části trupu. Pro zvýšení efektivity tohoto záběru při změně směru jízdy můţe být kombinován se závěsem (bude popsán níţe) [2]. K nejčastějším chybám patří nevedení záběru rovnoběţně s bokem lodi, krčení horní oporové paţe na prsa, nesprávná nebo ţádná rotace trupu a jeho náklon v předozadní nebo pravolevé rovině [13]. Obr. 11 Záběr vzad (Minařík, 2007, str. 36)

28 Přitažení (viz obr. 12) Pouţíváme jako řídící záběr, který se pouţívá k malé změně směru jízdy či k bočnímu posunu. V klidu se pouţívá většinou jako průpravné cvičení nebo můţe být pouţito k posunu lodi při přistávání ke břehu [2]. Záběr zahájíme zasazením listu do vody na vzdálenost pokrčené paţe vedle těla kajakáře. Podle toho, jestli chceme dosáhnout pouze posunu lodě směrem k listu nebo také rotace taktéţ směrem k listu, natočíme list vodorovně k boku lodi, popřípadě do ostrého úhlu a přitahujeme za pomoci spodní paţe směrem k místu zasazení. Míru přitaţení lze ovlivnit nastavením úhlu (ostrý či tupý) spodní paţe. Zkušení kajakáři po přitaţení plynule navazují na přímý záběr, aniţ by vytáhli pádlo z vody, čímţ zabraňují bočnímu posunu kajaku nebo ztrátě rychlosti [13,39]. Mezi nejčastější chyby patří přílišné nataţení spodní paţe, špatné nastavení záběrové plochy listu (voda není nabrána na list), ramena v kolmém postavení k podélné ose lodi (způsobuje zpomalení rotace kajaku) [13,39]. Obr. 12 Přitaţení (Minařík, 2007, str. 41)

29 Závěs od špičky (viz obr. 13) Je v dnešní době jedním z nejčastěji pouţívaných záběrů při pádlování na divoké vodě. Slouţí k natáčení či otáčení kajaku během jízdy bez výrazné ztráty rychlosti. Většina začátečníků má s tímto záběrem problém, kvůli tomu, ţe jej nejsou schopni správně provést, čímţ trpí hlavně jejich zápěstí. Proto se v některých případech můţeme setkat s tím, ţe vodáčtí instruktoři a lektoři tento záběr zařazují do výuky aţ u pokročilejších kajakářů a začátečníky učí pouze správným náklonům kombinovaným se záběrem vpřed. Záběr zahájíme rotací hlavy (podíváme se, kam chceme jet či rotovat), stejným směrem natočíme i trup spolu s rameny a těţiště těla posuneme směrem k boku lodi. Zasazený list se stává pevným bodem otáčení. V okamţiku zasazení listu záběrovou plochou do vody by ţerď měla s vodou svírat téměř pravý úhel a směřovat šikmo vpřed. Kajak se otáčí okolo místa zasazení, poloměr otáčení určuje vzdálenost místa zasazení od boku lodi a natočení listu [2,39]. K nejčastějším chybám řadíme přílišné nataţení spodní paţe, špatné nastavení záběrové plochy listu (voda není nabrána na list, list se nestává pevným bodem pro rotaci), ramena v kolmém postavení k podélné ose lodi (způsobuje zpomalení rotace kajaku, takováto poloha nutí kajakáře k nepřirozené poloze horní paţe) [13,39]. Vyspělí vodáci často pouţívají závěs při pohybu listu vpřed s přímým záběrem. Záběr je veden směrem ke špici po dráze písmene C z pokrčené do napnuté paţe. Následující záběr vpřed musí být veden mírně pod loď tak, aby horní paţe byla nad vodou a nedošlo ke zpomalení otáčení kajaku [3,39]. Chybami, kterých se nejčastěji dopouštíme při tomto záběru, jsou přílišné nataţení spodní paţe, nesprávné nastavení záběrové plochy (listem neopisujeme písmeno C), ramena v kolmém postavení k podélné ose lodi (dochází k brzdění rotace kajaku kvůli tomu, ţe horní paţe není při přímém záběru nad vodou) a boční posun [39]

30 Obr. 13 Závěs od špičky Zdroj: Eskymácké obraty V této podkapitole se budeme věnovat eskymáckému obratu. Postupně projdeme jednotlivé způsoby provádění tzv. eskymáků, tedy pákou, šroubem a bez pádla. Způsobů provádění eskymáků je samozřejmě více, závisí na spoustě faktorů (typ a tvar lodi, délka pádla, hmotnost vodáka atd.) a zejména zkušenostech vodáka. Eskymácký obrat pákou (viz obr. 14) Je to výrazně jednodušší způsob pro nácvik neţli šroub, díky tomu, ţe nevyţaduje tak velké koordinační ani prostorově orientační nároky na vodáka. Na druhé straně je však mnohem méně pohotový a vyţaduje přehmatávání po pádle při jeho provedení, na coţ většinou v náročnějším vodním terénu není čas. Tento způsob eskymování se nejčastěji pouţívá v kombinaci se šroubem na kánoi. Na kajaku se páka učí pouze u menších dětí, ale přímo na řece ji pouţívají uţ jen tzv. singlířů, tedy vodáci jezdící na C1 [2]

31 Obr. 14 Eskymácký obrat pákou Zdroj: Eskymácký obrat šroubem (viz obr. 15) Provedení eskymáka šroubovým způsobem je rychlejší a efektivnější, proto se nejčastěji pouţívá na kajaku. Jedinou nevýhodou je nebezpečná pozice ramene v koncové fázi, kdy můţe dojít k jeho vykloubení při naraţení pádla na překáţku [2,3]. Základní pozice po přetočení lodi je hluboký ohnutý předklon trupu spolu s jeho vytočením na stranu, na kterou se budeme zvedat. Přední paţe je nataţena, zadní v mírném pokrčení, ruce drţí pádlo nadhmatem u boku lodi na hladině nebo těsně pod ní. Záběr je veden nataţenou přední paţí tak, ţe přední list (vedený těsně při hladině) opisuje oblouk od špice co nejdále od boku lodi aţ po záď. Během pohybu dochází k postupnému napřimování a rotaci trupu. Na počátku záběru jsou zápěstí v silné palmární flexi, v jeho průběhu postupně přechází do dorzální flexe, tak abychom dosáhli co největší opory o list pádla (jako bychom přidávali plyn na motorce)

32 Obr. 15 Eskymácký obrat šroubem Zdroj: Současně se záběrem dochází k tlaku v kolenou, pohybu v bocích a nakonec i k přetočení lodi zpět na hladinu. Konec záběru by měl nastat, kdyţ list míjí trup. Důleţité je zachování nataţené přední paţe a pokrčení té zadní, při jejím nataţení dochází ke strţení pádla pod vodu a záběr se tak stává neúčinným [2,3]. V dnešní době se nejčastěji vyučuje modifikace šroubu, kdy kajakář končí v pozici s tělem rovně či v mírném záklonu, nachystaný na záběr. Samozřejmě existuje spousta dalších způsobů jak eskymáka provést, například způsobem odzadu dozadu (bude vysvětleno v podkapitole Freestyle na webové opoře). Eskymácký obrat bez pádla Opravdu vyspělí a zkušení vodáci si jsou schopni poradit i bez pádla. Při takovémto způsobu obratu je velmi důleţitá práce kolen a boků (tzv. kyčloškub ), jelikoţ ruce neposkytují takovou oporu jako listy pádla. Provedení obratu je po většinu času stejné jako u šroubu, ovšem kdyţ se naše ruce dostanou

33 na úroveň těla, provedeme prudký záběr dolů směrem k boku lodi, který nám v kombinaci se škubnutím boků pomůţe přetočit loď zpět na hladinu [2] Technika jízdy na tekoucí vodě Po zvládnutí základních záběrů na klidné vodě je dalším bodem cesty kaţdého vodáka zvládnutí základních jízdních technik v proudu. Pro pohyb v náročnějším vodním terénu platí tři hlavní zásady, které je potřeba mít neustále na paměti. První se týká rychlosti. Pokud chceme, aby loď byla ovladatelná a bezpečná, musíme mít větší rychlost neţli proud (neplatí v případě, kdy se nacházíme v obtíţném terénu s malým průtokem, zde je výhodnější jet pomaleji). Druhou je dodrţování správného náklonu lodě, který musí být vţdy takový, aby dno bylo náklonem nastaveno proti proudu. Poslední se týká naší pohotovosti. Je potřeba mít vţdy pádlo v záběru nebo připravené na záběr, abychom byli schopni reagovat na měnící se podmínky plavby. Mezi základní techniky v proudu patří přímá jízda, nájezdy a výjezdy z proudu, přejezdy proudu, vlny či válce a průjezd válcem [2,39]. Přímá jízda Na to, abychom udrţeli přímý směr kajaku, musíme mít jiţ určitý stupeň zvládnutí základní techniky jízdy vpřed a také dalších záběrů, které nám pomohou korigovat směr. Zkušený kajakář je většinou schopen lehce udrţet svou loď v přímém směru a to bez doprovodných, často i brzdících záběrů. Kajakář můţe řídit směr své jízdy za pomoci zkrácení či vynaloţení nestejné síly při záběru, vytočení trupu (natočení ramen během opakovaných záběrů umoţní plynule natočit loď do ţádaného směru jízdy), širokého záběru od špičky (pro rychlou změnu směru), přitaţení ke špičce (pouţívá se většinou v obtíţnějším terénu, chceme-li kajak přesně navést do určitého místa či směru) a protaţení záběru k zádi s přitaţením k zádi (jako nouzové řešení kritické situace na divoké vodě). Pouţití jednotlivých záběrů či jejich kombinací záleţí na konkrétní situaci, schopnostech a vyspělosti kajakáře. Při jízdě ve vlnách je důleţité, aby byl záběr zasazen vţdy za hřeben vlny [3,39,40]

34 Nájezdy do proudu a výjezdy z proudu (viz obr. 17, 18) Neţ se pustíme do popisu této techniky, definujme tři základní pojmy (viz obr. 16), které budeme pouţívat při jejím popisu, a to proud, vratný proud nazývaný vracák a rozhraní. Proud je směr, kterým voda teče v říčním korytě. Je závislý na průtoku, tvaru, spádu a charakteru koryta řeky. Vracák je zpětný proud, jenţ se tvoří za překáţkou, někdy se také nazývá protiproudem či tišinou. Rozhraní je prostor mezi proudem a vracákem, ve kterém bychom neměli provádět ţádný záběr, nanejvýše protáhnout list vodou [40]. Obr. 16 Základní pojmy na řece (1. Proud, 2. Vracák, 3. Rozhraní) Zdroj: Nájezd (výjezd) začínáme navedením lodě pod ostrým úhlem, šikmo k rozhraní proudu. Úhel je většinou závislý na situaci a typu kajaku, pohybuje se od 40 do 70 stupňů. Obecně platí, ţe ostřejší tedy menší úhel volíme, kdyţ je rozhraní výraznější a proud silnější, stejně tak kdyţ se chceme dostat dále do proudu. Nutností je náklon lodě přenesením váhy na stranu nájezdu či výjezdu

35 Náklon provádíme vţdy do vnitřku oblouku (podle velikosti rozhraní nebo síly proudu). Před rozhraním proudu je důleţité získat dostatečnou rychlost, proto provádíme záběry vpřed důrazně od špičky bez změny náklonu lodě. Abychom lépe navedli loď do protiproudu, pouţíváme při výjezdu často záběr vpřed na straně, kde bude následovat závěs. Ten je zasazován za rozhraní a ukončován u přídě přechodem v záběr vpřed, který ukončí náklon lodi. Místo zasazení a síla tlaku na list při závěsu jsou rozhodujícími pro poloměr rotace kajaku. Obecně platí, ţe čím rychleji chceme otočit loď, tím dále od špičky zasazujeme závěs. Pro nájezd do proudu lze také pouţit široký záběr od zádě, ovšem za cenu ztráty rychlosti [2,40]. Obr. 17 Výjezd z vracáku Zdroj: Mezi nejčastější chyby při nájezdu patří ztráta rychlosti a následná změna zamýšleného úhlu nájezdu do proudu těsně před dosáhnutím rozhraní (v tomto případě je nejlepší zacouvat zpět do vracáku, protoţe jinak by velmi pravděpodobně došlo k převrácení). Při výjezdu se nejčastěji dopouštíme zatíţení na opačné straně kajaku, coţ má za následek zrušení naší obloukovité dráhy. Další chybou je záklon trupu [40]

36 Obr. 18 Nájezd do vracáku Zdroj: Přejezd proudu (viz obr. 19) Při nájezdu do proudu je důleţité navést loď s dostatečnou rychlostí a pod správným úhlem k rozhraní. Pokud to uděláme stejně jako v případě nájezdu do proudu zmiňovaného výše, máme z poloviny vyhráno. Poslední záběr v protiproudu by měl být v mírném odklonu na horní straně kajaku. Ramena by měla být vytočena ve směru úhlu, pod kterým vjíţdíme do proudu a od chvíle přejezdu rozhraní by jiţ neměla měnit svou polohu (jinak bychom provedli nájezd do proudu). Pádlo by mělo při přejezdu rozhraní být připraveno k záběru na spodní straně lodi (tedy pro záběr ve směru toku řeky). Záběry je nutno vést důrazně od špičky lodě (začátečníci často pádlují pouze na jedné straně, ale není problém pádlovat na obou). Náklon je dnem proti proudu, největší je ve chvíli přejezdu rozhraní [2,40]. K nejčastějším chybám patří neoddělení práce kolen a boků od práce trupu spolu s náklonem celého těla, coţ způsobí, ţe můţeme zabírat pouze na spodní

37 straně a záběr zkracujeme. Další chybou je špatné načasování posledního záběru ve vracáku, čímţ dojde k roztočení lodi a většinou překaţení celého přejezdu [40]. Obr. 19 Přejezd proudu Zdroj: Přejezd vlny Přejíţdění mezi vlnami vyţaduje po vodákovi větší cit pro předozadní a boční rovnováhu. Do vln najíţdíme zboku a naším úkolem je dostat se do místa, kde se vlna začíná tvořit, tedy na její dno (viz obr. 20 plocha 2). V tomto místě jsme schopni vyuţít proud k našemu prospěchu. Kajak vedeme stejně jako u klasického přejezdu proudu (ten je potřeba mít dokonale zvládnutý) a pádlo máme připraveno k záběru na spodní straně, jinak by mohlo dojít k tomu, ţe nás vlna vrátí zpět do vracáku. Důleţité je zachování náklonu a ostrého úhlu lodi vůči proudu, zamezí to nechtěnému surfování. Nejčastější chybou je nájezd do hřebenu vlny, zbytek je stejný jako u přejezdu proudu [40]

38 Obr. 20 Přejezd vlny (1. Rozhraní proudů, 2. Dno vlny, 3. Hřeben vlny) Zdroj: Přejezd válce (viz obr. 22) Přejezd válce je ze všech zmiňovaných přejezdů nejsloţitější a vyţaduje největší míru zkušeností vodáka. Je potřeba, aby nezmatkoval, kdyţ jej válec vtáhne dovnitř nebo nebude chtít pustit ven. Válec je moţno přejet na několika místech, buďto na jeho koruně (viz obr. 21 plocha 3), nebo na rozhraní hladké a bílé vody (viz obr. 21 plocha 2) [40]

39 Obr. 21 Popis válce (1. Rozhraní proudů, 2. Hranice hladké/bílé vody, 3. Koruna) Zdroj: Do válce najíţdíme zespod, popřípadě ze strany (podle zvoleného místa průjezdu válcem). Ve chvíli, kdy se špicí dostaneme do válce, je nutno udělat náklon, který se postupně zvětšuje v závislosti na typu lodi a druhu válce (pokud se nám to nepovede, velmi pravděpodobně bude následovat vtaţení do vnitřku válce a nevyhnutelné opuštění lodi nebo eskymování). Ve válci provádíme záběry vpřed na spodní straně lodi, co nejdále od jejího boku. Záběry zasazujeme pod hranu válce, vyplatí se nevytahovat pádlo z vody, ale protahovat jej vodou zpět k dalšímu záběru (pokud provádíme záběry pouze na jedné straně). Záběrům ve válci se můţeme i vyhnout. Kdyţ dosáhneme dostatečné nájezdové rychlosti a válec nebude mít velkou sílu, je moţné, ţe kajak projede na druhou stranu bez naší pomoci. Problém můţe nastat ve chvíli, kdy nás válec na druhé straně nechce pustit ven (většinou díky nedostatečné síle kajakáře nebo příliš velkému rozhraní) a my musíme vycouvat. To provedeme za pomoci záběrů vzad, které zasazujeme co nejdále od boku lodi [2,40]. Nejčastější chybou, která je při přejezdu válcem prováděna, je protaţení záběru příliš za tělo, čímţ ztrácíme oporu i rychlost. Je důleţité si uvědomit, ţe

40 přejezd válce rozhodně není běţným způsobem provádění přejezdu řeky a jeho pouţití k tomuto účelu by se mělo provádět zřídka. Velmi často je problém odhadnout, zdali je moţné válec projet, proto je nejlepší se mu vyhnout úplně [40]. Obr. 22 Přejezd válce Zdroj: Průjezd válcem (viz obr. 23, 24) Při nájezdu do válce je důleţité, abychom udrţeli přímý směr, tedy abychom byli kolmo vůči rozhraní hladké a bílé vody. Na hraně válce provádíme tzv. boof neboli naskakovací záběr. Při jeho správném provedení bychom v určitých případech měli dosáhnout úplného přeskočení válce nebo posazení lodi nad válec, coţ nám umoţní snadné projetí. Klíčovým prvkem tohoto záběru je správné načasování, které získáme s postupně přibývajícími zkušenostmi. Záběr zahajujeme přesně na hraně překáţky (v našem případě válce, ale pouţívá se i jinde) zasazením listu co nejvíce u špičky. Současně s tím zatlačíme koleny do opěrek, jako bychom je chtěli přitáhnout k bradě. Naskakovací záběr bychom

41 nikdy neměli protahovat za tělo, aby nedošlo k záklonu trupu, coţ by mohlo způsobit problémy při dopadu, popřípadě úraz. Stejně tak bychom neměli zvedat pádlo nad hlavu. Při dopadu by se naše těţiště mělo nalézat nad středem kajaku, coţ nám umoţní dobrou rovnováhu a moţnost okamţitě zahájit záběr vpřed, kterým se dostaneme z pěny za překáţkou [3,41]. Obr. 23 Naskakovací záběr (boof) Zdroj: Pokud se nám boof nepovede nebo válec není vhodný pro přeskočení, provedeme stejný nájezd jako u boofu a s posledním záběrem, který vedeme důrazně od špičky, uděláme předklon. Ten posune těţiště vpřed a zároveň i sníţí plochu těla v rámci odporu vůči vodě. Tímto bychom měli zabránit moţnému přepadnutí přes záď nebo zpětnému nataţení do válce. Pro zmenšení plochy při opravdu velkém (vysokém) válci je moţno také sloţit pádlo podél lodi. Po projetí válce je nutno ještě vypádlovat z místa, odkud se voda vrací zpět. K tomu pouţijeme klasický záběr vpřed [41]

42 Obr. 24 Průjezd válcem Zdroj: Bezpečnost V této podkapitole se budeme věnovat bezpečnosti na vodě a všemu, co s ní souvisí. Podkapitola je rozdělena na tři celky, z nichţ kaţdý mapuje určitou část teoretických i praktických znalostí bezpečného pohybu ve vodním terénu Co je potřeba zjistit než vyrazíme? Vodácký sport se stává čím dál více přístupný široké veřejnosti, a to díky neustálému vývoji materiálu a dalšího vybavení, ale také díky široké míře medializace a vhodným podnikatelským záměrům. Na jedné straně vývoj lodí jako takových ve velké míře posouvá obtíţnost sjíţděných toků směrem dolů, ovšem na straně druhé je tady lidský faktor, který je velmi závislý na zkušenostech a schopnostech vodáků, bez výrazného ohledu na materiál. V kombinaci s pocitem neomezených moţností a falešné bezpečnosti se tak vodáci z půjčovny mohou bezhlavě pouštět do situací, jeţ jsou nebezpečné

43 nejen jim, ale i jejich okolí. Proto je dobré zamyslet se nad několika základními věcmi ještě před začátkem vodáckého dobrodruţství. V prvé řadě je potřeba zhodnotit vlastní vodácké schopnosti a dovednosti kajakáře. Tedy subjektivně odhadnout, zda je schopen danou řeku sjet, zda na to má dostatek fyzické i psychické odolnosti a jestli se dokáţe zachránit, kdyţ to bude potřeba. Musí také přihlédnout ke svému zdravotnímu stavu. Pokud neexistuje ţádný další důvod, proč by v danou dobu neměl na vodu vyrazit, můţe přejít k další části plánování [36]. Kdyţ uţ má vodák jasno sám za sebe, je potřeba, aby si stejné nebo velmi podobné otázky poloţil i za skupinu, se kterou se chystá vyrazit (na vodu by měli vodáci vţdy vyráţet ve větším počtu). Skupina se vţdy řídí podle nejslabšího jedince. Pokud je příliš slabý, rozhodně není ostudou, aby protentokrát vynechal a vydal se s ostatními příště. Ve sloţitém a neprostupném terénu můţe být velmi slabý článek opravdovým problémem [15]. O skupině je rozhodnuto, nyní je potřeba stanovit nejslabšího a nejsilnějšího člena týmu (vedoucího). Nejslabší člen by rozhodně neměl nikdy jezdit úplně vepředu (první dvě místa musí být obsazena zkušenými jezdci) ani úplně vzadu, tyto dvě pozice jsou vyhrazeny pro nejlepší členy týmu. Ideální moţností je přidělit nejslabšímu někoho, kdo na něj bude během jízdy dávat pozor. Pokud je naše skupina vyrovnaná, je důleţité stanovit ty nejlepší, aby se zaplnilo místo prvního a posledního člena skupiny a také místo toho, kdo bude mít rozhodující slovo o dění na řece. Ve vedení skupiny by měli být vodáci, kteří mají nejvíce zkušeností, znají splouvaný terén, umí dobře číst vodu, dokáţí správně navigovat skupinu, rozeznávat nebezpečí a jsou schopni se správně a rychle rozhodnout v krizových situacích [15,36]. Jednou z posledních materiálních záleţitostí je vybavení skupiny. Můţe být totiţ značně rozhodující a limitující. Patří sem například úplně chybějící nebo poškozená výbava, nová či zapůjčená loď, na kterou ještě majitel není zvyklý, nevhodně zvolené nebo zničené oblečení atd. V rámci vybavení také nesmí být zapomenuto na náhradní materiál jako je například náhradní pádlo (většinou jedno aţ dvě na skupinu) a záchranné pomůcky. U jednotlivců by ve vybavení neměla

44 chybět lékárnička, házecí pytlík (házečka), nůţ, telefon, jídlo atd. V případě těţkých vodních terénů pak karabiny, lano, kladky [36]. Po materiální stránce je vše připraveno, nyní je potřeba zjistit co nejvíce informací o příslušné řece. Velmi důleţitým faktorem je obtíţnost. Je potřeba si uvědomit, ţe obtíţnost udaná v kilometráţi (kniha obsahující popisy řek na území daného státu nebo oblasti) je hodnocena v době její přípravy a pouze při určitých hodnotách průtoku a výšky vody. Od té doby se mohlo cokoli změnit, ať uţ ve stavbě koryta nebo v důsledku aktuálních klimatických podmínek. Proto je potřeba obtíţnost nalezenou v knihách či na internetu brát pouze jako orientační a vše subjektivně zhodnotit aţ na místě. Mezi další specifika při stanovování obtíţnosti patří například tzv. autobusový efekt, kdy z okna autobusu či jiného dopravního prostředku v kombinaci s velkou výškou se řeka zdá mnohem jednodušší, neţ ve skutečnosti z hladiny je. Dalším je lidský faktor subjektivity, jelikoţ to, co se jednomu můţe zdát jednoduché, můţe být pro druhého vrchol jeho moţností. Posledním důleţitým faktorem je výskyt soutěsek. Klidná řeka se v soutěsce můţe změnit k nepoznání, protoţe nárazově dojde k zúţení koryta, a tím zvýšení vodní hladiny spolu s průtokem, coţ můţe mít za následek výrazné zvýšení obtíţnosti. Navíc je u soutěsek problém se záchranou vzhledem ke sníţeným moţnostem úniku [15]. Dalším důleţitým bodem je zjištění dostupnosti řeky a také vzdálenosti od nejbliţší civilizace. Je dobré vědět, jak se dostat na místo, kde se skupině či jednotlivcům dostane pomoci, kdyţ se na řece stane něco neočekávaného. To samé platí i naopak, tedy jestli je nějaká pomoc schopna dostat se k nim. Vše samozřejmě také závisí na aktuální situaci, stavu terénu, ročním období (podzimní rychlé stmívání můţe i z lehounké říčky udělat opravdu adrenalinovou záleţitost), klimatických podmínkách, mnoţství vybavení a psychické odolnosti účastníků [15,36]. Na závěr je dobré zjistit, jak se dostat na nástupní místo a podle délky řeky, jestli bude pobyt trvat jeden nebo více dní. Pokud je doprava zařizována auty, pak v ideálním případě řidiči nepádlují a jsou vţdy na telefonu, kdyby se cokoli stalo. Samozřejmě většinou tato situace nenastane, takţe je velmi důleţité zjistit si časovou náročnost přepravy. Říká se, ţe štěstí přeje připraveným, proto je

45 dobré si o daném místě zjistit co nejvíce, abychom se vyhnuli nepříjemným překvapením a případně se s nimi dokázali operativně vypořádat [15] Záchrana Záchrana jako taková v sobě skrývá několik rozdílných celků, které je potřeba zmínit. Jsou jimi prevence, zásady bezpečného chování spolu s taktikou jízdy a nakonec samotná záchrana. Prevence Předejít krizové situaci je vţdy lepší variantou, neţli vlastní záchrana. Při té jsou totiţ jak zachraňovaný, tak i zachránce vystaveni vyššímu riziku. Do předcházení krizovým situacím spadá zjištění veškerých moţných informací a vlastní i skupinová psychická i fyzická odolnost a také příprava, která jiţ byla podrobněji rozebrána výše. K těmto informacím pak ještě přidáváme znalosti a schopnosti týkající se záchrany (viz níţe) a podrobné seznámení se s materiálem pro záchranu. Tento materiál můţeme rozdělit zhruba na čtyři oblasti [35]. První je vlastní vybavení kajakáře. To by mělo v první řadě poskytovat co nejvyšší komfort při jízdě, ale svým zpracováním a vlastnostmi by také mělo zkvalitňovat či významně podporovat záchranu a sebezáchranu. Další oblast tvoří hlavní bezpečnostní prvky vodákovy výbavy. Sem patří záchranná vesta (viz podkapitola 2.1.3), helma (viz podkapitola 2.1.3) a píšťalka. Ta můţe slouţit k základní komunikaci i bez přímé viditelnosti. Je důleţité, aby bylo ověřeno, ţe píšťalka bude pískat i při jejím namočení [35]. Předposlední část tvoří materiál pro běţně dostupnou a rychlou záchranu. Řadíme sem: Házecí pytlík (házečka, viz obr. 25) je velmi operativní záchrannou pomůckou s širokým vyuţitím. Je to malý pytel z výrazně barevné tkaniny opatřený vnějším okem. Uvnitř je smotáno plovoucí lano o délce m, taktéţ ukončené okem

46 Karabiny slouţí k pohotovému uchycení lana (házečky) či jiného materiálu. Při výběru karabin je potřeba mít na paměti, ţe by se na ní mělo dát přichytit pádlo a také by s ní mělo být moţné manipulovat v rukavicích. Hopšňůra je plochá smyčka z dynamického lana, která je na jedné straně opatřena kovovým okem a na straně druhé okem textilním. Za textilní oko je upevněna k bezpečnostnímu pásu záchranné vesty, za oko kovové je připevněna karabinou na přední straně vesty. Původní uţití této pomůcky spočívalo v rychlé moţnosti zajistit upoutaného záchranáře, případně pro jištění ve špatně propustném terénu. Další vyuţití je při záchraně materiálu z lodi nebo při taţení tonoucího. V obou případech je však vyuţití velmi diskutabilní, protoţe se kajakář vystavuje výraznému riziku. Je tedy velmi důleţité zhodnotit své schopnosti a také terén a jeho přiměřenost pro tento způsob záchrany. Někteří kajakáři pouţívají jako alternativu namísto hopšňůry plochou smyčku ze statického lana spolu s karabinou. Záchranná vesta je zde zařazena kvůli bezpečnostnímu popruhu. Za ten je moţno ukotvit hopšňůru anebo ji v krizové situaci rychle strhnout (například při zamotání či zaseknutí taţeného, které by nás mohlo stát ţivot). Lékárnička by měla být ve výbavě kaţdého člena skupiny. Měla by obsahovat základní materiál spolu s individuálními drobnostmi. Navíc by v kaţdé skupině měla být jedna velká, kterou veze nejlépe poslední člen. Nůž je neocenitelnou pomůckou při kaţdém dobrodruţství. Na vodě jej pouţíváme zejména při manipulaci s lanem, například pro jeho uvolnění v krizové situaci. Je vhodné, aby jej šlo ovládat pouze jednou rukou, aby měl pojistku proti nechtěnému zavření a oko či sponku pro připnutí na vestu [2,15,35]

47 Obr. 25 Házecí pytlík (házečka) Zdroj: Poslední oblast tvoří vybavení pro připravenou záchranu. Připravenou záchranou rozumíme záchranu, pro kterou předem vybíráme stanoviště a záchranné prostředky. Tento způsob záchrany má většinou ideální podmínky, ovšem nevýhodou je délka přípravy a také menší variabilita na daném stanovišti. Do materiálu spadajícího pod tuto oblast patří dostatečný počet házecích pytlíků, popřípadě dlouhé plovoucí lano. Dále sem patří horolezecký materiál a nakonec i rafty či jiné nafukovací čluny. Tato oblast záchrany spadá spíše do extrémnějších způsobů pádlování nebo do práce profesionálů [35]. Zásady bezpečného chování a taktika jízdy Zásady bezpečného chování a taktika jízdy jsou faktory, jeţ výrazně ovlivňují bezpečnost při sjíţdění divokých vodních terénů a pobytu v přírodě okolo vody. Týkají se zejména fungování vodácké skupiny i jednotlivců přímo při sjíţdění dané řeky. V rámci skupiny je potřeba bezpodmínečně spolupracovat, mít domluvenou signalizaci, kterou kaţdý člen skupiny zná (při komunikaci v hlučném prostředí vln, soutěsek atd.), vědět, co si jako skupina můţeme dovolit a co je jiţ nad hranice našich moţností, dodrţovat pořadí ve skupině (zejména u prvního a posledního člena), drţet se pohromadě a na dohled, dodrţovat rozumné rozestupy a přiměřený počet lodí na skupinu (většinou 3 5), vţdy zastavovat ve stejném vracáku jako první člen skupiny, nikdy ne pod ním (další

48 můţe být například aţ za nebezpečnou překáţkou) a hlavně udrţovat přiměřené tempo úměrně nejslabšímu členovi skupiny [15,35]. Co se týče jednotlivce, je třeba být důkladně a všestranně připraven na cokoli, co nás můţe potkat, mít vybavení vhodné pro daný terén, být dostatečně sebekritický v posuzování vlastních schopností, pouţívat kvalitní a nepoškozený záchranný materiál (házečku s sebou nosit vţdy, i kdyţ jde jen o průzkum ze břehu), mít vlastní materiál pod kontrolou a zajištěný proti zničení či uplavání (pouţívat nafukovací vaky), mít přehled o tom, co se děje (během jízdy), u nebezpečných míst vţdy prohlédnout terén ze břehu, mít nacvičenou záchranu (ať uţ vlastní nebo ostatních), při nutnosti opustit loď všechno provádět v klidu a s rozvahou a věřit ostatním, ţe mě dokáţí zachránit. Kaţdý jednotlivec ze skupiny by měl ovládat alespoň základní první pomoc a zvládat kardiopulmonální resuscitaci [35]. V rámci taktiky jízdy je také vţdy potřeba zváţit moţnost přenesení daného úseku. Při zvaţování této moţnosti je třeba mít na paměti, ţe při přenášení mohou vzniknout úrazy kvůli kluzkému a neprůchodnému terénu, který nás mnohdy čeká a nese s sebou spousta dalších potenciálních hrozeb (nebezpečná zvířata atd.) [15,35]. Záchrana Vlastní záchranu můţeme dále rozdělit na záchranu sebe samého a záchranu ostatních. Kdyţ jsme schopni zvládnout krizovou situaci sami, je to nejlepší moţná varianta, ovšem ne vţdy je reálná. Pro vlastní záchranu bychom měli ovládat tři následující základní techniky: 1. Pasivní plavbu (viz obr. 26) na divoké vodě, která spočívá ve splouvání v poloze na zádech s nohama mírně pokrčenýma před tělem (jsou připraveny reagovat na náraz o překáţku). Paţe jsou roztaţeny a řídí směr. Tato technika je sice nejméně vysilující, ale nezajišťuje, ţe se vţdy budeme schopni dostat ke břehu

49 2. Aktivní (agresivní) plavání (viz obr. 27) kraulem zajišťující intenzivní a rychlý pohyb vpřed, případně boční pohyb plavce (válení sudů). Aktivní přesun je velmi výhodný, kdyţ se potřebujeme dostat na dané místo, ovšem nelze jej vyuţívat dlouho. Proto je nejlepší vyuţít kombinaci aktivního spolu s pasivním plaváním. 3. Záchranu materiálu (viz obr. 28), která je důleţitá zejména ve špatně prostupných terénech, či při nepřízni počasí, kdy je ztráta vybavení opravdu velkým problémem. Základním pravidlem je nepouštět pádlo, dokud nejde o ţivot. Pokud se nám podaří chytit loď, drţíme ji vţdy za špici, tak aby plavala volně před námi. Pokud v lodi máme nafukovací vaky, je s ní mnohem lepší manipulace neţli bez nich, ovšem i tak je v lodi většinou dostatek vzduchu proto, aby plula na hladině. V ţádném případě se jí tedy nesnaţíme otočit. V nouzi lze loď pouţít i jako plovák, ovšem je potřeba mít přehled o tom, co se děje před námi, aby nedošlo k ohroţení naši bezpečnosti. Mezi další znalosti sebezáchrany patří záchrana ve válci (viz obr. 29). Prvním a důleţitým bodem této záchrany je správně volit místo projíţdění válce (takové, ze kterého je moţná záchrana většinou u břehu). Základní moţností jak se z válce dostat je zkusit se postavit (často bývají mělké) a dojít ke břehu, nebo alespoň získat stabilitu a vyčkat na pomoc zachránců. Často popisovaná je také moţnost vyplavat spodním proudem, coţ je sice moţné, ale docela riskantní, jelikoţ se vystavujeme nebezpečí, ţe zaklesneme mezi kameny či větve, jeţ na dně mohou být. Poslední moţností úniku z válce je doplavat k jeho straně, odkud se můţeme dostat ven v místě, kudy odtéká voda nebo se snaţit co nejvíce přiblíţit zachráncům, kteří nás mohou vytáhnout [2,15,35]

50 Obr. 26 Pasivní plavání Zdroj: Obr. 27 Aktivní plavání Zdroj: Obr. 28 Záchrana materiálu Zdroj: Obr. 29 Záchrana z válce (za pomoci házečky) Zdroj: Záchrana ostatních je velmi důleţitou součástí kajakářových znalostí. Základní pomůckou pouţívanou jak k připravované tak i nepřipravované záchraně je házecí pytlík (viz Prevence). U házení je potřeba mít na paměti, ţe máme většinou jen jeden efektivní pokus. Důleţitým prvkem je také fakt, ţe zachraňovaný musí být schopen spolupracovat. Před hodem můţe být házečka připevněna či přivázána k pevnému bodu (stromu, kameni), ovšem rozhodnutí o připevnění či nepřipevnění je potřeba vyřešit operativně v závislosti na situaci. Samotný hod provádíme většinou spodním obloukem, který bývá nejpřesnější a nejlepší při problematickém házení (například při hodech pod stromy atd.). Lano by v ideálním případě mělo dopadnout na zachraňovaného a pytlík kousek za něj, tak aby se měl čas zachytit. Zachraňovaný se nejčastěji drţí lana při plavání na znak a to za ruku, která je blíţe ke břehu, přičemţ druhá se přidrţuje v oblasti prsou. Tato technika je výhodná zejména proto, ţe během taţení v poloze na

51 zádech umoţňuje při napnutí lana dýchat. Při opakovaném pouţití je nutné házecí pytlík naplnit vodou (při výběru házečky potřeba na tuto vlastnost klást důraz), abychom dosáhli jeho zatíţení. Druhý pokus je obvykle méně přesný a na kratší vzdálenost. Abychom mohli házečku efektivně vyuţít, je potřeba mít cvik v motání lana při jejím balení a také by měla být udrţována v perfektním stavu. Nouzově ji lze vyuţít také k vyprošťování materiálu, jištění nebo bezpečnějšímu transportu materiálu při přenášení. Mimo házení lze tuto pomůcku také vyuţít k záchraně tak, ţe ji natáhneme přes řeku. Zde je potřeba mít na paměti, ţe jeden konec musí být upevněn výše a druhý níţe, abychom zabránili nechtěnému uvěznění vodáka uprostřed řeky na prohnutém laně. Házečka nemá parametry horolezeckého lana, tedy ji nelze pouţít pro slaňování [3,35,47]. Další uţitečnou záchrannou pomůckou můţe být samotná loď (viz obr. 30, 31), ať uţ vlastní nebo cizí. Jiţ výše bylo zmíněno, ţe ji lze vyuţít jako plovák při sebezáchraně. Taktéţ se dá vyuţít podáním přídě či zádě jako dopomoc zachraňovanému, kterého na ní můţeme následně táhnout (stejně jako u záchrany házečkou musí být zachraňovaný schopen spolupracovat). Přistrčením jedné ze špic také můţeme poskytnout oporu při eskymování [35]. Obr. 30 Záchrana tonoucího za pomoci lodě Zdroj:

52 Obr. 31 Záchrana z válce za pomoci přistrčení špice Zdroj: Posledním způsobem záchrany (vyjma té profesionální) je záchrana přímo zachráncem. Je to nejnebezpečnější metoda ze všech zmiňovaných, kterou pouţíváme převáţně v situacích, kdy zachraňovaný je v bezvědomí nebo není schopen spolupracovat. Tento způsob záchrany volíme aţ po vyuţití všech jiných dostupných moţností. V ideálním případě takovouto záchranu provádíme připoutáni házečkou či lanem za bezpečnostní popruh na vestě (nejlépe a nejrychleji hopšňůrou, viz obr. 32) k někomu na břehu. Je potřeba, aby bezpečnostní popruh byl správně upevněn tak, aby nedošlo k samovolnému uvolnění, ale na druhou stranu musí být jedním pohybem moţné uvolnit zachránce z lana (jak toto zajistit je uvedeno v kaţdém návodu výrobce dané záchranné vesty). Po správném připoutání se k lanu většinou následuje vstup nebo skok do vody. Pokud nevíme přesně, co nás v daném místě můţe ve vodě čekat (jak je hluboká, jak vypadá dno atd.), provádíme tzv. skok do neznámé vody. Ten provedeme jako kombinaci skoku po nohách a skoku na placato, coţ by nám mělo zajistit, ţe se zbytečně nepotopíme, neublíţíme si o překáţky na dně a hlavně neztratíme kontakt se zachraňovaným. Pro zdárné dokončení záchrany je potřeba doplavat či splout k zachraňovanému a správně jej uchopit. Výsledkem správného uchopení by měla být poloha na zádech jak u zachraňovaného, tak i zachránce

53 Zachránce je vţdy za zachraňovaným a umoţňuje mu snadnější dýchání tím, ţe jej ve vodě nadlehčuje. Pokud je to moţné, ideální úchop zachraňovaného je za ramínka vesty oběma rukama, toto drţení je nejlepší a nejméně namáhavé pro zachránce. Kdyţ však ramínka vesty nelze vyuţít k uchopení (jsou přetrţená, posunutá tak, ţe by mohla způsobit vypadnutí zachraňovaného z vesty atd.), pouţíváme úchop, který vznikne zasunutím jedné ruky pod ramenem zachraňovaného a následným uchopením jeho vesty nebo jeho druhé ruky. Tento úchop je také nejlepší pouţít v situaci, kdy se zachraňovaným potřebujeme plavat a nejsme upoutáni na lano či házečku. Nejnebezpečnější způsob záchrany zachráncem je v případě, kdy zachránce není upoután (není moţnost nebo čas zajistit lanem či házečkou, nepromyšlený čin začátečníka atd.), jelikoţ se tím zachránce vystavuje značnému nebezpečí, ţe se z něj také stane zachraňovaný. Tato varianta by měla být úplně poslední moţností a většinou bychom se jí měli vyhnout pouţitím jedné z výše zmiňovaných technik [2,15,47]. Obr. 32 Záchrana se zachráncem upoutaným na laně Zdroj: Klasifikace vodních toků Zjišťování stavu vody tematicky patří do podkapitoly 2.3.1, ovšem je natolik důleţitým faktorem, ţe jsme se ho rozhodli zařadit jako samostatnou podkapitolu na závěr celku Bezpečnost

54 Vodní stav se nejčastěji zjišťuje pomocí tzv. vodočtů a limnigrafů. Limnigrafy slouţí k zápisu stavu a kolísání vody během 24 hodin. Tyto údaje má na svých online mapách spolu s aktuální hydrologickou situací Český hydrometeorologický ústav. Dalším místem, kde tyto údaje lze najít jsou webové stránky jednotlivých povodí české republiky (povodí Moravy, povodí Dyje atd.) a také webové stránky Raft.cz, na kterých navíc najdeme i minimální hranici sjízdnosti spolu se všemi údaji z kilometráţe o dané řece (ovšem Raft.cz není tak často aktualizován jako stránky povodí či Českého hydrometeorologického ústavu). Pro zjištění informací o stavu vody v zahraničí je nejlepší pouţít webovou stránku Kayak.at ( [2,3]. Pro běţného vodáka je nejdůleţitějším parametrem dané řeky její klasifikace. Ta je v zásadě souhrnem jednotlivých vlastností a faktorů udávajících, zda je daný terén sjízdný či nikoli. Mezi tři nejdůleţitější vlastnosti řadíme průtok (udáván v m 3.s -1 ), spád (udáván v ) a charakter koryta řeky (je dán jeho kvalitativní charakteristikou). Obecně lze říci, ţe obtíţnost toku roste spolu se zvyšujícím se spádem a průtokem. Charakter koryta pak ovlivňuje první dva zmiňované. Úzké, nepravidelné koryto s velkým mnoţstvím kamenů, které prochází hustou příbřeţní vegetací, bude mít pravděpodobně vyšší obtíţnost neţli vodnatější řeka s větším spádem, která je ovšem široká, rovná a pravidelná. Stupeň obtíţnosti daného toku či jeho části se určuje vţdy vzhledem k tokům ostatním a toto určování probíhá za optimálního vodního stavu. Nelze tedy vyloučit, ţe se stupeň obtíţnosti sníţí či zvýší v závislosti na aktuálním stavu [2,38]. V naší zemi se ke klasifikaci obtíţnosti toků pouţívá tzv. alpský systém. Řeky se dle tohoto systému dělí na dvě základní kategorie, a to klidná aţ mírně proudící voda a divoká voda. První kategorii stále ještě většina autorů dělí na tři podkategorie ZWA, ZWB, ZWC. Druhou kategorií označujeme zkratkou WW (z německého Wildwasser, v překladu divoká voda ), ke které přidáváme římské číslice dle stupně obtíţnosti (WW I WW VI). Pro jemnější rozlišení obtíţnosti jsou také pouţívána znaménka + (pro zvýšení) a (pro sníţení). Jak jiţ bylo zmíněno výše, do klasifikace nejsou zahrnuty umělé vodní stavby nebo jezy, coţ jsou místa, která se můţou svou obtíţností výrazně lišit od udávané průměrné

55 obtíţnosti. Je tedy potřeba jim při zjišťování informací o daném toku věnovat dostatečnou pozornost [2,3]. Podle zvoleného typu řeky, a tím pádem i její obtíţnosti, vybíráme potřebné vybavení. Je důleţité si dát pozor na drobné odlišnosti zahraničních klasifikací řek, jeţ pouţívají některá kritéria, která se u nás běţně neuvádí (např. dostupnost řeky). V zahraničí je moţné setkat se i s jiným typem klasifikace (Rusko, Severské země). Tyto řeky bývají také značně odlišné od těch, na které jsme zvyklí u nás, coţ můţe velmi úzce souviset se subjektivním vnímáním obtíţnosti [2,27]. Pro shrnutí a přesnější popis jednotlivých obtíţností předkládáme následující tabulku: Stupeň Název Charakteristika Znalosti jezdce Technické vybavení ZW A Stojaté Neproudící Bez nároků Otevřené lodě vody nebo jen všech typů nepatrně proudící toky (přehrady, ZW B ZW C WW I (obr. 33) Klidné vody Mírně proudící Lehká jezera atd.) Slabě proudící toky (2-3 km/h), přehledné Rychlost proudu cca 3-5 km/h, přehledné Pravidelná proudnice a pravidelné vlny, malé peřeje, časté meandry s rychle tekoucí vodou, zarostlé břehy Bez nároků Znalost základního záběru Znalost základního a zpětného záběru, při delších túrách dobrá fyzická kondice Otevřené lodě všech typů Otevřené lodě všech typů Otevřené lodě všech typů Zajištění Znalost plavání, děti plovací vesty Znalost plavání, děti plovací vesty Znalost plavání, děti plovací vesty Znalost plavání, děti plovací vesty, lodě zajištěné proti potopení WW II (obr. 34) Mírně těţká Nepravidelné vlny a proudnice, střední peřeje, slabé válce a víry, nízké stupně, malé peřeje v silně meandrujících nebo málo přehledných Znalost všech základních záběrů (řízení a ovládání lodi) Obratné otevřené (slalomový typ) lodě, vhodnější kryté lodě Znalost plavání, děti a mládeţ povinně plovací vesty, lodě zajištěné proti potopení

56 WW III (obr. 35) WW IV (obr. 36) WW V (obr. 37) WW VI (obr. 38) Těţká Velmi těţká Mimořádn ě těţká Hranice sjízdnosti (Kračmar, 2001) řečištích Přehledný průjezd s vysokými nepravidelnými vlnami, větší peřeje, válce, víry, karfioly, střední peřeje v úzkém (zarostlém) řečišti, rychlý proud v silně meandrujícím řečišti Vysoké vlny a dlouhé peřeje, velké válce, víry, karfioly, málo přehledný průjezd, prohlídka úseků většinou potřebná Extrémní peřeje, válce a víry, prohlídka, event. znalost terénu nezbytná Všeobecně nesjízdné, při optimálním vodním stavu event. sjízdné s vysokým rizikem Velmi dobré ovládání lodi, znalost všech záběrů, znalost čtení vody, trénovanost Znalost eskymáckého obratu vhodná, nutná dobrá fyzická kondice a trénovanost Znalost eskymáckého obratu nutná, velmi dobrá fyzická a psychická kondice Znalost eskymáckého obratu nutná, velmi dobrá fyzická a psychická kondice Jen kryté lodě, doporučen ochranný oděv Jen kryté lodě, ochranný oděv neopren nebo dobrý gumový oděv Speciální slalomové nebo sjezdové lodě s bezvadným vybavením, ochranný oděv - neopren Speciální slalomové nebo sjezdové lodě s bezvadným vybavením, ochranný oděv - neopren Plovací vesty a přílby nutné, dobré úchyty na lodích, lodě zajištěné proti potopení Plovací vesty a přílby nutné, dobré úchyty na lodích, lodě zajištěné proti potopení, jízda ve skupinách Jen pro specialisty a špičkové jezdce v ustálených druţstvech Jízdu nelze obecně doporučit

57 Obr. 33 Obtíţnost WW I Zdroj: Obr. 36 Obtíţnost WW IV Zdroj: Obr. 34 Obtíţnost WW II Zdroj: Obr. 37 Obtíţnost WW V Zdroj: Obr. 35 Obtíţnost WW III Zdroj: Obr. 38 Obtíţnost WW VI Zdroj:

58 2.4 Rozdělení disciplín V této kapitole se budeme zabývat disciplínami popsanými v podkapitole 1.3 a poukáţeme na rozdílnost ve vybavení či technice od základů (viz podkapitoly 2.1, 2.2.). Také popíšeme, jak nejlépe s danou disciplínou začít Rychlostní kanoistika Na rozdíl od všech ostatních výše zmiňovaných vodáckých disciplín je rychlostní kanoistika jedinou, která je prováděna na klidné vodě. Vzhledem k tomu, ţe je to závodní disciplína, nebudeme se v této podkapitole zabývat vysvětlováním záběrů a základních jízdních technik, neboť to přesahuje rámec této práce. Výstroj Co se týče výstroje, jsou rychlostní kanoisté velmi minimalisticky zaměření. Nepouţívají ţádné vesty, helmy ani jiné záchranné či bezpečnostní pomůcky. Jedinou výjimkou jsou ţákovské kategorie, které musí mít plovací vestu s nosností minimálně 3 kg. Nejčastěji se závodí pouze v elastickém přiléhavém oblečení, které minimalizuje odpor vzduchu. Podle počasí je buď dlouhé, nebo krátké (pravidla stanovují, ţe minimálním oblečením, které musí mít kaţdý závodník, jsou sportovní kalhoty a sportovní nátělník) [18,48]. Výzbroj V tomto případě je také kladen důraz na co nejmenší mnoţství materiálu. U pádel (viz obr. 39) je důleţitá vysoká pevnost a odolnost, spolu s nízkou hmotností. Nejčastějším materiálem jsou uhlíková vlákna. V případě lodí (viz obr. 40) platí velmi přísná pravidla pro jejich rozměry a hmotnost. Obojí se liší

59 v závislosti na kategorii, pro kterou jsou určeny. Pro představu uvádíme následující tabulku z oficiálních pravidel rychlostní kanoistiky: (pravidla rychlostní kanoistiky podle ČSKDV) U kajakářů ještě k povinné výzbroji patří krycí zástěry (špricky), které jsou vyráběny hlavně s důrazem na nízkou hmotnost (vysoká odolnost proti oděru atd., nehrají v tomto případě ţádnou významnou roli) [18]. Obr. 39 Rychlostní kajakářské pádlo Zdroj: Obr. 40 Rychlostní kajak Zdroj:

60 Technika V této části pouze uvedeme základní odlišnosti v pozici kanoisty a kajakáře. Kanoista v lodi klečí na koleni zadní nohy. Úhel v tomto koleni je asi 90 stupňů, přední noha je mírně pokrčená, chodidlo je v prodlouţení zadní nohy. Kanoisté pádlují jednolistým pádlem. Kajakáři v lodi sedí s nohama v mírném pokrčení, které jsou zapřeny o noţní opěrky a navíc ovládají pedály kormidla, jeţ je s nimi spojeno ocelovými lanky. Kajakáři pouţívají dvoulisté pádlo [11,48]. Jak začít? Nejlepším začátkem v této disciplíně je nalezení nejbliţšího klubu rychlostní kanoistiky v okolí. V České republice bylo k roku 2012 aktuálně činných 47 oddílů, přičemţ kaţdý kraj naší země má minimálně jeden takovýto oddíl. Seznam všech oddílů spolu s kontaktními informacemi lze nalézt na internetových stránkách Českého svazu kanoistů v sekci Oddíly Vodní slalom Jelikoţ je vodní slalom divácky atraktivní sport, těší se velké oblibě u začátečníků, a to zejména ve městech, která mají vlastní slalomový kanál. Je to však opravdu náročná technická disciplína, ve které převaţuje silově vytrvalostní práce spolu s rychlostí, coţ vyţaduje velké tréninkové nároky na závodníky. Výstroj Dle oficiálních pravidel vodního slalomu mají závodníci povinnost mít přilbu splňující bezpečnostní předpisy podle ČSKDV (Český svaz kanoistiky na divokých vodách). Další součástí povinného vybavení je plovací vesta. Zbývající výstroj vodáci volí podle aktuálních klimatických podmínek a vlastních preferencí. Obecně platí, ţe výstroj by se měla co nejlépe přizpůsobit závodníkovi

61 a neměla by jej v ţádném ohledu omezovat v pohybu [26,30]. Výzbroj S výzbrojí je to podobné jako u rychlostní kanoistiky. Důleţitou roli hrají zejména hmotnost a pevnost (pouţívají se uhlíková vlákna). U pádel (viz obr. 41) je důleţitá tuhost spolu s tvrdostí a správný tvar listu, tak aby docházelo k efektivnímu přenosu síly na pohyb lodi. Na rozdíl od rychlostní kanoistiky jsou slalomářské lodě (viz obr. 42) menší, lehčí a mají větší odolnost. Díky odlišnému tvaru mají lepší stabilitu a také umoţnují snadnější ovladatelnost v peřejích. Lodě pro závodní pouţití musí splňovat bezpečnostní předpisy ČSKDV a také délkové, šířkové a hmotnostní limity dané následující tabulkou [20]. Lodě Nejmenší délka (cm) Nejmenší šířka (cm) Nejmenší hmotnost (kg) K C C (pravidla pro divokou vodu a slalom podle ČSKDV) Jak u kajakářů, tak i u kanoistů je v povinné výstroji také krycí zástěra (špricka), která je stejně jako u lodí mnohem více odolná neţli u rychlostní kanoistiky, ovšem stále vyráběná s důrazem na hmotnost a efektivitu. Obr. 41 Kajakářské slalomové pádlo Zdroj:

62 Obr. 42 Slalomový kajak Zdroj: Technika Základní záběry ve vodním slalomu se nijak neliší od záběrů, které jsme popsali výše v podkapitolách a 2.2.3, jen je potřeba, aby je kajakář měl naprosto dokonale zvládnuté a nemusel přemýšlet nad jejich provedením. Speciální prvky jako například pivotové obrátky či protahování pádla vodou pro moţnost kombinování záběrů jsou nad rámec naší práce, a proto je nebudeme vysvětlovat. Pozice závodníka v lodi zůstává pro všechny ostatní disciplíny stejná. Kanoista v lodi klečí pouţívajíc jednolisté pádlo. Kajakář v lodi sedí a pouţívá pádlo dvoulisté [49]. Jak začít Začátek v této disciplíně je moţné pojmout dvěma způsoby. Buď se začátečníci naučí základům při vodní turistice (viz podkapitola 2.4.4), nebo vyhledají nějaký ze slalomových oddílů ve svém kraji. V roce 2012 bylo na území České republiky aktuálně činných 114 oddílů, přičemţ kaţdý kraj zde má své zastoupení. Adresář oddílů spolu s kontaktními informacemi je dostupný na stránkách Českého svazu kanoistů v sekci Oddíly Sjezd Sjezd na divoké vodě je asi poslední klasickou sportovní vodáckou disciplínou, která je všeobecně známá široké veřejnosti. Jde o jednu z nejnáročnějších vodáckých disciplín, jeţ vyţaduje po vodákovi velmi komplexní schopnosti

63 Výstroj Výstroj pro sjezd na divoké vodě se řídí naprosto stejnými pravidly stanovenými ČSKDV jako u slalomu (viz 2.4.2). Výzbroj U výzbroje je to taktéţ podobné jako u předchozí disciplíny, co se týče materiálních poţadavků na pádlo (viz obr. 43) i loď (u krycích zástěr zrovna tak). Lodě (viz obr. 44) jsou v tomto případě podobné spíše lodím pro rychlostní kanoistiku, ať uţ tvarově či délkou. ČSKDV stanovuje ve svých bezpečnostních zásadách, ţe lodě pro sjezd musí být povinně vybaveny vzduchovými vaky. Stejně jako u slalomu jsou i u sjezdu stanoveny limitní hodnoty pro délku, šířku a hmotnost lodě, dle následující tabulky [20]. Lodě Největší délka (cm) Nejmenší šířka (cm) Nejmenší hmotnost (kg) K C C (pravidla pro divokou vodu a slalom podle ČSKDV) Obr. 43 Sjezdové kajakářské pádlo Zdroj:

64 Obr. 44 Sjezdový kajak Zdroj: Technika Základní záběry při sjezdu vycházejí ze záběrů popisovaných v podkapitolách a Ostatní záběry jsou jiţ záleţitostí odborné technické přípravy pod vedením trenéra oddílu sjezdu. Jak začít Vzhledem k velké specifičnosti tohoto sportu je podle našeho názoru nejlepším začátkem vyhledání oddílu sjezdu v blízkém okolí místa bydliště daného začátečníka. Oddíly sjezdu většinou bývají součástí oddílů slalomu. Jejich adresář lze najít postupem popsaným v podkapitole Vodní turistika, river running Tuto vodáckou disciplínu nelze označit za závodní. Vodní turistika je sportovní aktivitou, která má mnoho podob s různou náročností, a to jí zajišťuje velkou atraktivitu pro široké spektrum lidí. Věk v tomto sportu také nehraje nijak významnou roli, coţ je vzhledem k momentálnímu demografickému fenoménu tzv. stárnutí populace velmi výhodné. Splouvání řek není jen o pobytu na vodě, ale také o poznávání světa okolo ní (národní parky, kultura, památky atd.) a hlavně jde o pobyt na čerstvém vzduchu, který člověku z města v dnešní

65 přetechnizované době většinou chybí. Díky široké nabídce různých vodáckých výletů a akcí, jeţ nalezneme dnes jiţ skoro u kaţdé cestovní kanceláře, má téměř kaţdý moţnost si vyzkoušet, jaké to je být vodákem-kajakářem. V této podkapitole se pokusíme začátečníkovi vysvětlit jednotlivé rozdíly ve výzbroji (zejména typy lodí), výstroji a také nastínit moţnosti, jak začít. Výstroj Výstroj vhodná pro vodní turistiku a river running je dostatečně popsána v podkapitole Začátečník samozřejmě nemusí nakupovat veškeré popsané vybavení, ale rozhodně se neobejde bez vesty a přilby. Vestu je potřeba vţdy vybírat s ohledem její nosnost, tedy dle vlastní hmotnosti. Ideální variantou je koupit vestu ve specializovaném vodáckém obchodě, kde se o zákazníky postará kvalifikovaný personál, který je schopen správně poradit a pomoci s výběrem. V případě přilby je vhodné, aby splňovala poţadavky, které jsou zmíněny v podkapitole Pokud jde o oblečení, kaţdý vodák se musí rozhodnout individuálně, podle svých vlastních moţností a schopností, ovšem je potřeba míti na paměti, ţe kvalitní oblečení a obuv nás chrání proti otlučení a zimě. Výzbroj V rámci vodácké výzbroje začátečníka se v této části textu budeme věnovat třem jejím základním součástem, a to sice lodi, pádlu a krycí zástěře. Výběr lodě můţe být pro začátečníka velmi ošemetnou záleţitostí. Na internetu existuje spousta různých dělení lodí, a navíc se lodě velmi rychle vyvíjejí. Například deset let stará rodeovka (bude vysvětleno v podkapitole 2.4.6), můţe být dnes označována jako playboat (bude vysvětleno níţe). Moţným řešením můţe být zaměření se pouze na lodě určitých výrobců a hledání podle rozdělení, které nabízejí ve svých katalozích nebo v ideálním případě rada kvalifikovaného prodavače ve vodáckém obchodě. Také existuje velké mnoţství půjčoven a testcenter, kde se lodě dají vyzkoušet a poté koupit levněji například v bazaru [2,43]

66 Co se týče délky, nejkratšími z lodí na řeku jsou tzv. playboaty (viz obr. 45). Tyto kajaky byly předlohou pro dnešní lodě na freestyle. Jejich cílem je spojení hlavních schopností freestylových lodí (zejména hravosti a reaktivity) spolu s vyšším komfortem pro sjíţdění. V praxi to znamená, ţe jsme schopni během sjezdu (ať uţ ve válcích či na vlnách) provádět některé figury známé z freestylu, ale zároveň si uţijeme sjezd, jelikoţ se loď chová mnohem klidněji neţ loď na freestyle. Díky těmto vlastnostem trvá trochu déle se na playboatu naučit jezdit tak, aby se choval podle kajakářových očekávání. Dle našeho názoru to rozhodně není nejvhodnější loď pro začátečníka, ale pro zkušenějšího jezdce se můţe stát neocenitelným univerzálem. Délka tohoto typu kajaku se nejčastěji pohybuje mezi 200 aţ 230 centimetry. Hlavními znaky jsou tenké špice pro hraní, ploché dno s výraznější hranou a menší límec (ochrana otvoru v lodi, ve kterém vodák sedí). Typickými zástupci na trhu jsou v této kategorii například Fluid Spice, Jackson Kayaks Fun 2010, Noah Avito, Pyranha Varun, Riot Nitro 58 atd. [12,43] Obr. 45 Playboat Zdroj: Po playboatech následuje z hlediska délky loď kategorie cruiser (viz obr. 46). Ta je asi nejmladším typem lodi, který vznikl z poţadavku na bezpečnou loď pro sjezd, která zároveň bude hravá. Je to tedy loď, jeţ je dobře ovladatelná,

67 hravá, bezpečná na divoké vodě (maximálně do WW IV) a hlavně je pohodlná. Je tedy ideální volbou pro začátečníka, který se ještě nerozhodnul, kterým směrem se vydá, a proto hledá zlatou střední cestu. Délka těchto lodí se pohybuje mezi 210 aţ 240 centimetry. Mezi hlavní znaky patří tenčí a zvednuté špičky (snadné surfování a hravost), velký výtlak kolem jezdce pro dobrou kontrolu na divoké vodě a ploché dno s hranou pro lepší ovladatelnost. Mezi nejběţnější zástupce patří například Pyranha Stretch, Wave Sport Diesel 60, Dagger GTX, Perception Sonic, Liquidlogic Hoss [43]. Obr. 46 Cruiser Zdroj: Další kategorií kajaků jsou tzv. allroundy, tedy univerzály (viz obr. 47). Ty se vyznačují hlavně bezpečností a moţností jezdit přesným sportovním stylem i na těţké vodě. Stejně jako cruiser je i allround výbornou volbou pro začátečníka. Poskytne mu ideální vlastnosti pro zvládnutí slalomové techniky a dostatek bezpečí pro průjezdy těţkých peřejí. Ovšem v hodně zablokovaných pasáţích uţ s takovouto lodí bude problém (pro tento terén jsou vhodnější tzv. creekboaty - viz podkapitola 2.4.5), ale pro vodnaté řeky lepší volba nejspíše není. Délka těchto lodí se pohybuje v rozmezí cm. Hlavními znaky jsou štíhlé, zvednuté špice pro lepší dynamiku a průjezdy vln, odsazené hrany pro přesnou kontrolu náklonů a někdy štíhlejší záď. Některé z allroundů s větším výtlakem jsou také dobře pouţitelné pro vícedenní expedice. K nejčastějším zástupcům této kategorie patří Pyranha G3, Dagger MX 8.0, Dragorossi Mad Boy 8.5, Wave Sport Recon 83, Robson Monster atd. [2, 43]

68 Obr. 47 Allround Zdroj: Poslední kategorií kajaků vyuţitelných při turistice a riverruningu jsou klasické kajaky klasik (viz obr. 48). Ty jsou nejčastěji k vidění v různých půjčovnách a při akcích cestovních kanceláří. Je to ideální volba pro konzervativní kajakáře, rekreační vodáky a vícedenní turisty, kteří nejezdí tak často a v první řadě kladou důraz na bezpečnost spolu s vysokým komfortem. Konstrukčně jsou to většinou první modely kajaků, jen v novém modernějším zpracování. Důleţitou vlastností je odpouštění chyb a snadná manévrovatelnost, kterou laik při prvním kontaktu s kajakem jistě ocení. Pro sportovní vodáky je tato loď ocenitelná pouze v případě náročných vodnatých řek, a to většinou jen u vodáků, kteří jsou vysocí a těţcí. Délka těchto lodí se pohybuje v rozmezí 280 aţ 330 centimetrů. Mají menší prohnutí, dno je vesměs kulaté bez hran (velmi výhodné, protoţe se snadno eskymuje), bezpečné a objemné špičky a oblou palubu, která zajišťuje stabilitu vůči horní vrstvě vody. Klasickými zástupci jsou Noah Stratoquatic, Eskimo Cerro, Pyranha Master, Dagger GT Club, Liquidlogic Remix 79 atd. [43]

69 Obr. 48 Klasik Zdroj: Po vybrání vhodné lodi následuje výběr pádla (viz obr. 49, 50), který je velmi individuální, jelikoţ kaţdému vyhovuje něco jiného. Pro začátečníka bude rozhodujícím faktorem nejspíše ten finanční. Co se týče materiálu, bude v tomto případě nejlepší zvolit duralovou ţerď kombinovanou s plastovými listy. Draţší verze bývají většinou z kompozitových materiálů (buď jen listy, nebo celé pádlo). Tvar listu se odvíjí od druhu pouţití. Pro klidnější úseky (turistika) je vhodný list s menší plochou, který je uţší, asymetrický a mírně prohnutý (blíţící se tvaru listu pro rychlost viz Rychlostní kanoistika). Délka pádla je u tohoto zaměření zhruba cm a natočení listů asi 65. Pro divokou vodu se pouţívají asymetrické, krátké a široké listy s mírným prohnutím. Pro jednodušší manipulaci se pouţívá kratší pádlo (aby bylo dosaţeno stejné síly záběru, pouţívají se širší listy) jehoţ délka se pohybuje mezi 195 a 210 centimetry a natočení listů je zhruba 80. Neexistuje přesná metoda, jak správně určit délku pádla, protoţe ta je závislá na spoustě faktorů (délka, výška a šířka lodi, výška kajakáře, styl jízdy apod.) [2]. Obr. 49 Dvoudílné kajakářské pádlo s asymetrickými listy Zdroj:

70 Obr. 50 Jednodílné kajakářské pádlo se symetrickými listy Zdroj: U špricdeky je důleţité, aby seděla na vodákův obvod pasu (je potřeba počítat s tím, ţe se podle mnoţství oblečení můţe obvod mírně zvětšit), byla vybavena okem či popruhem pro strţení a samozřejmě aby seděla na loď, kterou pouţívá. Technika Základní záběry, které by měl na klidné vodě kaţdý začátečník zvládnout, jsou popsány v kapitole Ovšem dříve, neţ se k nim dostane, musí se sám dostat do kajaku a nasadit si krycí zástěru. Níţe tedy uvedeme, jak tyto činnosti správně provést. U prvních dvou druhů nasedání (vysedání je jen opačný postup), je potřeba míti na paměti, ţe na tekoucí vodě musí být příď lodi vţdy proti proudu. Nejobvyklejším postupem je nasedání s oporou pádla vzadu (viz obr. 51). Pádlo je jedním listem poloţeno záběrovou plochou vzhůru na břehu, ţerď je zapřena o límec za sedačkou a druhý list je volně za vzdálenějším bokem lodi. Pravou rukou uchopíme místo, kde se ţerď spojuje s límcem. Levá ruka je opřená o ţerď co nejblíţe listu. Nyní přeneseme váhu na pravou ruku, čímţ dosáhneme stability lodi a postupně se nohama nasuneme do lodi [13]. Obr. 51 Nasedání s oporou vzadu (Minařík, 2007, str. 29)

71 Druhou moţností je nasedání s oporou pádla vpředu (viz obr. 52). Tento způsob nástupu pouţívají většinou zkušenější kajakáři, jelikoţ vyţaduje více rovnováhy. Pádlo je uloţeno stejným způsobem jako při nasedání s oporou vzadu, jen je zapřeno o límec před sedačkou a ne za ní. Nástup provádíme podobným způsobem, akorát k pravé ruce rovnou přidáme i pravou nohu a váhu přeneseme celkově na pravou stranu těla (stejným dílem na ruku i nohu). Poté přidáme i druhou nohu a postupně nasedneme [13]. Obr. 52 Nasedání s oporou vpředu (Minařík, 2007, str. 29) Poslední moţností je nástup ze břehu (viz obr. 53). Výhodou je moţnost si v klidu nasadit krycí zástěru, nachystat pádlo a připravit se na skluz do vody. Pro méně zkušené kajakáře je tento způsob nebezpečný z důvodu vysoké pravděpodobnosti převrţení lodi po skluzu [13]. Obr. 53 Nasedání na břehu (Minařík, 2007, str. 29) Poslední z výše zmiňovaných činností je nasazení krycí zástěry (viz obr. 54). To provádíme vţdy ve směru odzadu dopředu. Oběma rukama přiloţíme krycí zástěru za zády za límec a postupně jimi po něm ručkujeme vpřed, aţ dosáhneme nataţení po celé délce límce. Po nasazení ještě zkontrolujeme, zdali je dobře dosaţitelné strhávací oko (vyčnívá za límec) a také jestli je špricka opravdu nataţena po celém obvodu límce. V případě, ţe máme pro strţení špricky popruh,

72 odpadá kontrola dosaţitelnosti. Celý proces nasazování se usnadní, kdyţ je špricka předem namočená [13]. Obr. 54 Nasazení krycí zástěry (Minařík, 2007, str. 30) Jak začít? Začátky vodní turistiky jsou podle našeho názoru nejvíce závislé na věku budoucího kajakáře. Dítě je moţno zapsat do jednoho ze zhruba 95 aktuálně činných oddílů vodní turistiky, které nalezneme na portálu ČSKDV v sekci Oddíly nebo pro něj najít některý z turistických oddílů mládeţe či skautů, které se vodáckými aktivitami zabývají. Pro jednorázovou zkušenost lze vyuţít jiţ výše zmiňovanou vhodnou akci cestovní kanceláře, kde se tým zkušených lektorů postará o celou rodinu. U dospělých je moţné začít po vlastní ose a vše se naučit od základu sám. Při dostatečném mnoţství finančních prostředků však většinou padá volba na různé vodácké školy a kurzy, které vyhoví všem výkonnostním skupinám od začátečníků aţ po experty. Tyto školy obvykle vznikají jako součásti center celoţivotního vzdělávání při vysokých školách nebo při vodáckých sdruţeních a komunitách. Příkladem můţe být brněnské sdruţení Water Element Community ( či oddíl Kajak VUT ( Extrémní sjezd Název samotný označuje sjíţdění extrémních řek či jejich úseků (obtíţnost WW IV. VI.). Extrémní sjezdy na kajaku se oddělily od vodní turistiky za účelem zlepšení techniky a materiálu [12]

73 V závodním pojetí (viz obr. 55) lze tuto disciplínu ještě dále rozdělit na sprint, sjezd a tzv. kajak cross. Závodí se na obtíţných úsecích řeky, jeţ mají velký spád a zablokované průjezdy s obtíţností zhruba WW IV VI. Pro tuto disciplínu neexistuje přesné znění pravidel, jelikoţ je organizátoři vypisují zvlášť pro jednotlivé závody. Sprint a sjezd jsou dány startem a cílem, někdy mohou mít i povinné průjezdy. Obr. 55 Extrémní sjezd (Teva outdoor games 2008) Zdroj: Divácky velmi oblíbenou disciplínou, jeţ se stává často oblíbenější neţ klasický freestyle, je jiţ zmiňovaný kajak cross (viz obr. 56). Je to závod čtveřic (závodníků můţe být méně nebo více, dle jejich počtu resp. rozhodnutí organizátora) na předem stanovené trati, který probíhá vyřazovacím způsobem, tedy z kaţdého kola postupují dva závodníci dále a dva vypadávají. Kaţdý závod je ukončen finálovou jízdou, ve které se spolu utkají poslední čtyři závodníci [12]

74 Obr. 56 Kajak cross Zdroj: Výstroj V rámci nezávodního pojetí extrémního sjezdu je důleţité dbát na výběr správné a kvalitní helmy spolu s vestou určenou pro tento typ jeţdění (bezpečnostní popruh, kapsa na házečku atd.). K oblečení jsou často pouţívány tzv. suché kalhoty spolu s bundou (určené pro tento typ jeţdění) nebo suchý oblek. Pod ty si vodák většinou bere funkční prádlo, čímţ je zajištěno, ţe bude v suchu a teple, coţ je například u sjíţdění ledovcových řek velmi důleţitým faktorem. Pouţití neoprenu je v tomto případě také moţné, ale není jiţ tolik komfortní, ovšem při plavání je bezpečnější. Výběr zbytku oblečení (rukavice, boty atd.) jiţ záleţí na preferencích kaţdého kajakáře. U závodního pojetí výstroj závisí na momentální situaci (klimatické podmínky, teplota vody atd.) a osobních poţadavcích kaţdého závodníka (vodácká helma a vesta jsou povinné vţdy) [22]

75 Výzbroj Pádlo (viz obr. 57) je velice individuální záleţitostí. Celkově však lze říci, ţe ve většině případů se pouţívají pádla s určením na divokou vodu, která mají vyšší odolnost proti poškození a dobrý úchop za všech okolností. Pro volné jeţdění je dobré navíc vozit skládací (nejlépe třídílné) rezervní pádlo [22]. Co se týče lodi (viz obr. 58), nejčastěji vyuţívaným typem je v tomto případě tzv. creek boat (creekovka). Tyto lodě jsou přímo určeny do těţkých terénů, tedy hlavními přednostmi jsou bezpečnost a funkčnost v jakékoli situaci. Creeky mají dobré jízdní vlastnosti, snadnou ovladatelnost a hlavně komfort, coţ je dělá vyuţitelnými i pro vodáky sjíţdějící lehčí toky. Jejich délka se pohybuje mezi 220 aţ 280 centimetry. O délce většinou platí jednoduché pravidlo, čím výtlačnější (delší) loď je, tím je rychlejší a vhodnější na vodnaté řeky. Naopak čím je loď kratší, tím je obratnější a tudíţ lépe pouţitelná na malé a uzavřené potoky (při výběru je samozřejmě potřeba brát v úvahu vlastní tělesné proporce). Hlavními znaky jsou velký výtlak a značné prohnutí, slabá a výše poloţená hrana, dno ve tvaru písmene U (zajišťuje obratnost a dobrou eskymovatelnost), výtlačné a kulaté špičky (nezaklíní se mezi kameny), větší límec a více pevných úchytů a ok (kvůli bezpečnosti a záchraně). Dlouhé creeky jsou také velmi dobře vyuţitelné pro vícedenní expedice. Mezi nejběţnější zástupce creeků na trhu patří Bliss-Stick Huka, Zet kayaks Veloc, Liquidlogic Stomper, Pyranha Shiva, Wavesport Habitat 74 atd. [12, 22,43] Krycí zástěry určené pro extrémní sjezdy by měly být vybírány s ohledem na vysokou odolnost proti prodření a strţení z límce při seskocích atd. [22] Mezi další výzbroj pro volné jeţdění na extrémních tocích patří vybavení pro záchranu, které bylo podrobně popsáno v kapitole Důleţitou součástí výzbroje by také měly být nafukovací vaky (viz kapitola 2.1.2). Někteří vodáci pro zvýšení vlastní bezpečnosti pouţívají navíc různé chrániče končetin. Obr. 57 Pádlo pro extrémní sjezd Zdroj:

76 Obr. 58 Creek boat Zdroj: Jak začít Začátky v této disciplíně vedou přes perfektní zvládnutí základů jízdy na klidné vodě spolu s technikou v proudu. Tyto dovednosti můţeme získat v rámci začátků v kaţdé z výše uvedených disciplín vyjma rychlostní kanoistiky. K extrémnímu jeţdění se většinou člověk dostane přes vodáckou komunitu, ve které není nováčkem, například sdruţení WW8 expedition grup ( či Water Element Community ( Freestyle Freestyle na divoké vodě, jenţ vzniknul z rodea na divoké vodě, které má své počátky v playboatingu, je momentálně asi nejvíce rozvíjející se disciplína vodáckého sportu. Od svého vzniku, za který lze povaţovat soutěţe v akrobacii na divoké vodě v USA zhruba v polovině 70. let 20. století, prodělal freestyle obrovský vývoj, a to jak v rámci vybavení, tak i v rámci techniky a disciplín. Mezi další freestylové disciplíny patří squirtboating, výše zmiňovaný extrémní sjezd, skoky z rampy, slopestyle, flatwater freestyle, snowkayaking a freestyle na mořském kajaku [4,12]

77 V klasickém soutěţním freestylu se závod odehrává v tzv. playspotech, kterými jsou nejčastěji válec (viz obr. 59), vlna (viz obr. 60) či vlnoválec (viz obr. 61). Ty se nacházejí buď v přirozeném nebo uměle upraveném korytě řeky, nebo jsou součástí umělého kanálu [4]. Obr. 59 Válec v Plzni Zdroj: Obr. 60 Vlna The Bitches ve Velké Británii Zdroj:

78 Obr. 61 Vlnoválec Zdroj: Samotný freestylový závod je sloţen z několika jízd trvajících 45 s. V kaţdé jízdě se závodník snaţí předvést co nejvíce figur, které jsou nejlépe hodnoceny (mají největší obtíţnost). Kategorie závodníků se dělí podle pohlaví a věku, tedy na muţské a ţenské, jeţ jsou dále děleny na juniorské a seniorské. Toto jsou kategorie pro kajakáře, kanoisté mají smíšené kategorie C1 a OC1 (otevřená kánoe), ovšem ve většině případů v těchto kategoriích závodí především muţi. Přesnou formu a hodnocení figur pro světové závody nalezneme na stránkách ICF ( pro české závody je k dispozici na stránkách CNAWR (Česká národní asociace whitewater rodea, Mezi naše nejznámější freestylové závodníky, kteří se pravidelně umisťují na předních příčkách světových závodů, ať uţ v klasickém freestylu nebo v extrémním sjezdu, patří Jan Špindler, Jan Liska, Lukáš Červinka, Kateřina Migdauová, Lenka Novotná, Jan Lásko a další [12,32,33]. Spolu se soutěţemi ve freestylu většinou na světových závodech (ME, MS i světový pohár) probíhají i závody ve squirtboatingu. Tato disciplína se od klasického freestylu liší hlavně tvarem a parametry pouţitých lodí, dále místem, kde závody probíhají a z části i prováděnými figurami. Lodě jsou velmi ploché a mají většinou poloviční objem (cca l) oproti lodím pro freestyle, coţ

79 způsobí, ţe jezdec se ve vodě pohybuje na úrovni vodní hladiny. Přesné znění pravidel pro závody squirtů je moţno nalézt na webu ICF ( [4,12,26]. Další freestylovou disciplínou, která se objevuje zejména u nás, jsou skoky z rampy (obr. 62). Jedná se o skákání na kajacích z rampy nebo z jiného vyvýšeného místa. Můţe se jednat o samostatnou disciplínu, nebo také o moţnost startu závodu. Pokud se skáče na rodeových kajacích, lze při skocích provádět různé triky. Podle tvaru rampy se tyto triky dají dělat buď ve vzduchu, nebo odrazem od vodní hladiny, kdy lze provádět klasické freestylové vlnové figury [12]. Obr. 62 Skoky z rampy (Karolínka Jumpfest 2006) Zdroj: Roku 2008 se jako doplňkový závod na válci v Sopotnici objevila disciplína s názvem slopestyle (viz obr. 63), která je obdobou slopestylu známého z lyţí. Ten se jezdí na různých zábradlích a plechových bednách. Kovový materiál ovšem nemá dobrý vliv na plast, ze kterého jsou povětšinou lodě závodníků, a proto se pouţívá u slopestylu na kajaku spíše dřevěných konstrukcí. Stejně jako u lyţí na nich freestyleři na kajacích provádějí různé skoky a otočky. Tento sport

80 zatím nemá ţádná oficiální pravidla, je to spíše aktivita, kterou si závodníci krátí čas při čekání na svou jízdu [12]. Obr. 63 Slopestyle (Sopotnice 2010) Zdroj: Některé freestylové figury je moţné, krom válce či vlny, provádět i na stojaté vodě, proto se závodí také v tzv. flatwater freestylu (viz obr. 64). Tyto závody mají podobný průběh jako závody v klasickém freestylu, ale odehrávají se na klidné vodě. Soutěţe mají většinou tréninkový nebo exhibiční charakter, často se objevují jako součást jiných freestylových či vodáckých sportů. Většina kajakářů trénuje přes zimu či nepřízeň počasí na klidné vodě, kde se však nedají natrénovat všechny potřebné figury (hlavně ty na vlnu), přesto je flatwater freestyle jak u nás tak i ve světě oblíbený [12]

81 Obr. 64 Flatwater freestyle Zdroj: Na kajaku lze závodit také v zimním období. Tato disciplína se nazývá snowkayaking (viz obr. 65). Závod spočívá v projetí předem stanovené tratě na kajaku za pomoci odrazů pádlem. Někdy je vypisován i kajak cross, který se jezdí stejně jako na vodě. Na rodeových lodích je také moţno skákat na sněhových skocích a provádět nejrůznější triky jako při skocích z rampy. V Alpách se ve snowkayakingu pořádá i mistrovství světa. U nás, pokud to klimatické podmínky umoţní, se pořádá Snow kajak cross Herlíkovice [12]. Obr. 65 Snowkayaking Zdroj:

82 Poslední z rodeových disciplín je freestyle na mořském kajaku. Jízda na seakajaku bude popsána v podkapitole Na těchto kajacích lze provádět pouze některé freestylové figury a triky. Kajakáři je provádějí na místech, kde mořské vlny tvoří playspot či na běţných mořských vlnách. Na takovýchto kajacích lze také provádět rovnováţné triky, které mohou být stejně účelové jako i esteticko-umělecké [12]. Výstroj Pro závodění patří do povinné výstroje plovací vesta a helma. Poţadavky na plovací vestu jsou stanoveny pravidly CNAWR. Helmy se pouţívají odlehčené, ale zároveň dostatečně pevné, mnohdy s kšiltem, který částečně zabraňuje stékání vody do obličeje. Vzhledem k tomu, ţe je kajakář či kanoista při rodeu často hlavou pod vodou, jsou neocenitelnou součástí výbavy nosní skřipec, špunty do uší (viz obr. 66, 67) a v některých případech i neoprenová čepička. Co se týče oblečení, pouţívá se obvykle krátká či dlouhá šprickobunda (viz podkapitola 2.1.3). Pod bundou se nosí většinou funkční prádlo podle aktuálních klimatických podmínek. Na nohách se často nosí volné či neoprenové šortky a samozřejmě boty či neoprenové ponoţky. Pod špricku si někteří závodníci dávají tzv. overthruster (vydouvač), který zajišťuje, aby nedocházelo k prohnutí krycí zástěry směrem do vnitřku lodě, a také zvedá výtlak. Overthruster můţe být plastový nebo nafukovací, začátečníkovi můţe poslouţit nafukovací gumový míč [6,12]. Obr. 66 Skřipec na nos a špunty do uší Zdroj: Obr. 67 Overthruster Zdroj:

83 Výzbroj Lodě pro freestyle lze rozdělit na dvě hlavní skupiny, a to otevřené kánoe (OC1) a kanoe spolu s kajaky (K1,C1). Otevřená kánoe (viz obr. 68) se liší tvarem, velikostí a výtlakem, celkově je větší neţli kajak nebo kánoe. Hlavní charakteristikou freestylových lodí je jejich ploché dno s ostrými hranami, coţ umoţňuje stabilitu ve válci či vlně. Na druhou stranu jsou hůře eskymovatelné a více citlivé při pádlování. Špičky jsou velmi krátké s ostrými rysy. Pokud je loď určená do válce (viz obr. 69), špice jsou ploché, jestliţe na vlnu (viz obr. 70), pak bývají oblejší (výtlačnější). Pro rodeovou loď je rozhodující kontakt s jezdcem a řekou, proto zde nelze hledat výraznější komfort. Nehodí se ani na sjíţdění těţkých řek (většina výrobců udává maximální obtíţnost do WW IV) ani pro úplné začátečníky. Lodě jsou většinou dodávány ve dvou aţ třech velikostech v rozmezí 170 aţ 220 centimetrů. Vyrábějí se z plastu, laminátu nebo kompozitních materiálů. Kanoisté pouţívají stejné lodě jako kajakáři, akorát bez plastové či kevlarové sedačky. Tu nahrazují vlepenými pěnovými opěrkami umoţňujícími pohodlné klečení. Ze zástupců freestylových lodí na trhu můţeme jmenovat Pyranha Jed, Dagger Kingpin, Wavesport Project X 64 atd. [12,43] Pádla vyuţívaná při rodeu jsou vyráběna z lehkých materiálů, mezi které patří např. sklolaminát, lehčený plast nebo karbon. Tvar i délka pádel jsou uzpůsobeny k provádění figur a triků. Pádla jsou celkově kratší, mají menší a širší listy neţli pádla na slalom či divokou vodu. Profil listu je plošší neţ u klasických pádel, coţ umoţňuje lepší zpětný záběr, který je pouţíván u mnoha rodeových figur. Také úhel natočení listů je niţší, neţ u většiny ostatních pádel, pohybuje se v rozmezí 0 45 [4,12]. Co se týče špricky, ta je nejčastěji součástí suché bundy (šprickobunda), jinak se pouţívá normální špricka na divokou vodu

84 Obr. 68 Otevřená kanoe pro rodeo Zdroj: Obr. 69 Kajak do válce Zdroj: Obr. 70 Kajak na vlnu Zdroj: Technika Při rodeu na kajaku se pouţívají všechny základní záběry, které byly zmíněny v podkapitolách a Je nutné, aby měl kajakář tyto záběry dokonale zvládnuty a prováděl je automaticky, tedy bez přemýšlení, neboť jsou vyuţívány přímo ve vlně či válci a také při rychlém návratu do playspotu

85 Základní figurou prováděnou při freestylu je front (back) surfing, tedy stabilní polohy a přejezdy po vlně či válci, tam a zpět, které trvají déle neţ dvě sekundy. Od této figury začíná většina dalších, jako například spin, cartwheel nebo blunt. Důleţitou figurou je také loop, tedy salto s lodí (rotace jezdce o 360 okolo frontální roviny), od které se odvíjí řada dalších sloţitějších figur (jsou kombinací loopu a výše zmiňovaných základních figur) například space godzilla, phoenix monkey nebo mc nasty. Vysvětlení těchto triků by bylo vzhledem k nedostatku metodických materiálů a literatury poměrně náročné, proto budou podrobnější informace v rámci videí s anglickým komentářem poskytnuty na webové opoře k této práci [4,12,18]. Jak začít Stejně jako u ostatních vodáckých disciplín, začíná cesta k freestylu u zvládnutí základů. Ty můţeme získat téměř u kaţdé disciplíny vodáckého sportu, protoţe se v jádru nijak extrémně neliší (vyjma rychlostní kanoistiky). Poté je potřeba najít freestylovou komunitu či sdruţení nebo oddíl vodní turistiky, který má freestylovou frakci. Moţností je také pokusit se začít od základů na vlastní pěst a učit se z videí či návodů, které lze na internetu (většinou v angličtině) najít nebo zakoupit. Existuje určité procento freestylerů, kteří nejsou nikde sdruţeni, ale domlouvají se pouze přes CNAWR. Některé vodácké firmy ( a další) také nabízejí různé kurzy a akce, kde je moţnost si rodeo vyzkoušet a naučit se základní figury za dohledu zkušených lektorů Seakayaking Velmi oblíbeným vodáckým sportem se v poslední době stává seakayaking. Je to odnoţ vodní turistiky, která se praktikuje na klidných vodách, jezerech, přehradních nádrţích a hlavně na moři. Díky široké škále moţností, jak lze tento sport pojmout, si na své přijdou začátečníci stejně jako zkušení vodáci

86 Seakayaking je moţno provozovat jako víkendovou odpočinkovou aktivitu na místní přehradě, ale také jako náročné vícedenní expedice na mořích a oceánech. Výstroj Při výběru vhodné výstroje pro seakayaking je potřeba si rozmyslet, jakým způsobem tuto aktivitu kajakář pojme. Pokud jde o krátkodobou turistiku po přehradních nádrţích, je vhodné pouţít plovací vestu určenou pro vodní turistiku, kdyby náhodou došlo k překlopení lodě. V případě, ţe se kajakář chystá na seakayaking na moři, je potřeba mít kvalitní vestu určenou pro seakayaking spolu s helmou a odpovídajícím oblečením, které se nijak výrazně neliší od běţného vodáckého vybavení popisovaného v podkapitole Většina vodáckých výrobců oblečení má ve svých produktových řadách také přímo vybavení pro seakayaking. Pokud se kajakář chce věnovat pouze této disciplíně, volí většinou tyto produkty, kdyţ se však věnuje i jiným vodáckým disciplínám, není podle našeho názoru potřeba kupovat speciální vybavení pro seakayaking. V rámci expedičního putování se ve výstroji seakajakáře častěji objeví vodácké pytle a další prvky z vodotěsného programu zmiňované v kapitole [30,31]. Výzbroj Díky různým pojetím seakayakingu se liší i výzbroj, která je pro něj vyuţívaná. Pro jeţdění po přehradách a klidných vodách postačí ze základní výzbroje pouze loď a pádlo. Při expedičním pouţití bude navíc potřeba i krycí zástěra. Mořské kajaky lze rozdělit podle délky na dvě základní skupiny. V délce zhruba od 2,8 do 4,5 metrů se pohybují kajaky (viz obr. 71), které jsou univerzálnější a spíše pouţívané pro přehrady, vodní nádrţe, klidné a mírně tekoucí vody u nás i v cizině, kdeţto kajaky delší neţ 4,5 metru jsou čistokrevnými seakajaky (viz obr. 72), které jsou spíše vyuţívány pro vícedenní pohyb na moři. Typickým znakem seakajaku jsou ostré tvary, které umoţňují vyšší rychlost a dobrou stabilitu ve vlnách, s čímţ souvisí i úzké špice. Čím jsou tvary oválnější, tím větší je stabilita při normální jízdě a nosnost kajaku, ovšem na

87 úkor rychlosti. Velice důleţitou součást dobrých mořských kajaků tvoří kormidlo či tzv. skeg (v překladu mrtvý kýl ). Je to nepohyblivá ostruha na zádi lodě, která pomáhá udrţovat přímý směr a stabilizuje loď ve vlnách. Kormidlo můţe navíc loď i řídit, neboť je ovládáno lanky, která jsou připevněna k noţním pedálům uvnitř lodě. Pro úplného začátečníka je nejlepší volbou pro výběr seakajaku udělat si vlastní průzkum a vyzkoušet co nejvíce typů lodí určených pro tento sport (u většiny našich velkých přehrad se nachází půjčovny seakajaků nebo testcentra vodáckých obchodů) a poté si vybrat tu, která mu bude nejvíce vyhovovat. Pro pouţití na moři by loď měla být trochu vratší (tedy stabilita při běţné jízdě bude menší, ale rozhodující stabilita ve vlnách bude vyšší) [30,31]. Pádla pro seakayaking (viz obr. 73) většinou bývají v délkovém rozmezí od 210 do 240 centimetrů. Listy mají uţší, svým tvarem se blíţí pádlům pro rychlostní kanoistiku. Pro pouţití na moři většinou seakajakáři vozí kromě svého primárně uţívaného pádla ještě jedno náhradní skládací [30]. Krycí zástěry se pouţívají neoprenové nebo nylonové. Při pádlování na přehradách a stojatých vodách se často nevyuţívají vůbec. Do širší výbavy určené zejména pro expediční vyuţití řadíme ještě pumpu pro odčerpávání vody (viz obr. 74) a také tzv. paddlefloat (plovák na pádlo, obr. 75), coţ je nafukovací vak, který lze navléci na jeden z listů pádla, nafouknout a poté vyuţít jako plovák pro zachraňovaného, a to takovým způsobem, ţe list s paddlefloatem je na vodě a zbytek pádla je opřen o palubu lodi [31]. Obr. 71 Univerzální kajak na klidné a stojaté vody Zdroj:

88 Obr. 72 Seakayak Zdroj: Obr. 73 Pádlo pro seakayaking Zdroj: Obr. 74 Plovák na pádlo Zdroj: Obr. 75 Pumpa pro odčerpání vody Zdroj: Technika Pro úspěšné zvládnutí jízdy na mořském kajaku je potřeba dokonale ovládnout provádění záběru vpřed, vysvětleného v podkapitole Tento záběr má totiţ majoritní podíl při tomto vodáckém sportu (aţ 90%). Dále se vyuţívají záběry pro korekci přímé jízdy a změnu směru, které jsou taktéţ vysvětleny v podkapitole Většina základních záběrů prováděných na seakayaku bude názorně ukázána na webové opoře za pomoci videí

89 Jak začít Vzhledem k tomu, ţe seakayaking je doménou spíše dospělých kajakářů, počítá se s tím, ţe kdyţ chtějí s mořskou turistikou začít, umějí jiţ základní záběry a vše potřebné, co se týká jízdy na kajaku na řece. Začátečník, který nemá ţádné zkušenosti s jeţděním na kajaku jako takovým má více moţností, jak začít. Vhodnou variantou pro první kontakt se seakayakingem je jízda na deblseakajaku se zkušeným kamarádem či instruktorem. Pokud se nechce věnovat seakayakingu v expedičním pojetí, ale pouze rekreačně, bohatě mu bude stačit jeden ze základních kurzů jeţdění na mořském kajaku, které organizují vodácká sdruţení a cestovní kanceláře. Poté uţ můţe pokračovat v jeţdění na stojatých vodách po vlastní ose (stejně jako v případě zkušeného kajakáře). Při zájmu o hlubší poznání seakayakingu a vícedenní expedice na mořích, je potřeba získat základní znalosti záběrů, ale také bezpečnosti a spousty dalších věcí (odhad počasí, záchrana atd.), které se seakayakingem souvisí. Všeobecné znalosti a základy lze získat v oddílech vodní turistiky, pak uţ je třeba se profilovat směrem k seakayakingu. Pro ty, kteří mají dostatek finančních prostředků, existují placené kurzy či akce ( atd.) jeţ se zabývají pouze mořskou turistikou a své klienty naučí vše, co je potřeba pro samostatné jeţdění. Seakayaking je u nás v současné době ve fázi rychlého vývoje a pomalu začíná mít vybudované pevné základy. Seakajakáři jsou většinou součástí oddílů a sdruţení zabývajících se vodní turistikou (viz Vodní turistika, river running) nebo fungují na vlastní pěst a pokud se chtějí domluvit na nějakou větší expedici, vyuţívají diskuzních fór na outdoorových či vodáckých serverech ( a další). Pro získání nových informací a výměnu zkušeností se kaţdoročně koná Seakajakové sympozium ( Kanoepolo Divácky velmi atraktivní disciplína, která se naprosto liší od všech ostatních vodáckých disciplín, jelikoţ jako jediná je sportovní míčovou hrou. V současnosti se hraje ve více neţ padesáti zemích světa a její popularita stále

90 roste, ţivená zájmem tisku a televize. V České republice je její popularita zatím relativně nízká, existuje pouze jeden aktivní oddíl Kanoepolo Praha, který je zároveň i českou reprezentací. Do podvědomí českých vodáků a veřejnosti se tento sport pomalu dostává v duchu doplňkových soutěţí na různých vodáckých akcích nebo jako sportovní aktivita v rámci kurzů a výletů některých cestovních kanceláří, vodáckých komunit či sdruţení [32]. Výstroj V závodním pojetí tohoto sportu je výstroj kaţdého člena týmu naprosto přesně specifikována. Do výstroje patří přilba, vesta a jednotné oblečení. Přilba (viz obr. 75) musí mít ochranu obličeje tvořenou kovovou mříţkou, která zamezuje poranění obličeje pádlem nebo jakýmkoli jiným způsobem, ke kterému můţe v průběhu hry dojít. Vesta (viz obr. 76) musí splňovat základní normy pro kanoistiku, navíc také tvoří chránič těla, jehoţ parametry přesně specifikují pravidla ICF. Oblečení je tvořeno elastickým trikotem, který zakrývá trup po ramena a nohy nad kolena. Pod ním musí účastníci mít tričko s rukávy, které pokrývají alespoň polovinu paţe. Oblečení, stejně jako kajak, špricka, helma i vesta, musí být ve stejných barvách pro celý tým. Jediná součást výstroje, u které je moţnost individuální volby, jsou chrániče rukou, předloktí a loktů. Pro nezávodní pouţití stačí vyuţít běţné vybavení pro divokou vodu [32,52]. Obr. 75 Přilba pro kanoepolo Zdroj: Obr. 76 Vesta pro kanoepolo Zdroj:

91 Výzbroj Pro loď a pádlo jsou pravidly stanoveny přesné parametry. Velký důraz se klade na bezpečnost. Na špicích lodí se pouţívají gumové nárazníky, stejně tak i na pádlech. Lodě (viz obr. 77) i pádla (viz obr. 78) jsou vyráběny z kompozitových materiálů (karbon, kevlar-karbon) s důrazem na vysokou pevnost a odolnost. Přesný popis veškerých specifik pádel a lodí je k dispozici jako příloha pravidel kanoepola na stránkách ICF. Pro krycí zástěru nejsou v pravidlech udána ţádná specifika, jen výše zmiňované omezení v rámci barvy. Při nezávodním hraní se většinou vyuţívá creekovek nebo allroundů spolu s pádlem a šprickou na divokou vodu [32,52]. Obr. 77 Kajak pro kanoepolo Zdroj: Obr. 78 Pádlo pro kanoepolo Zdroj: _A.jpg Technika Pro kanoepolo je důleţité dokonalé zvládnutí základních záběrů, tak jak je popisujeme v kapitole spolu s eskymáckým obratem šroubem, v ideálním