ÚVOD DO PSYCHOLOGIE. Cíle. Obsah

Transkript

1 ÚVOD DO PSYCHOLOGIE Cíle Po prostudování tohoto tématického celku budete schopni: definovat psychologii, vysvětlit, k čemu je psychologie užitečná, objasnit, kdy a za jakých okolností psychologie vznikla, charakterizovat hlavní psychologické přístupy ke studiu chování a mysli, popsat, čím se zabývají hlavní psychologické obory, uvést nejdůležitější metody, které psychologové používají ve svých výzkumech. Klíčové pojmy psychologie, chování, mysl, nevědomí, svobodná vůle, sebeaktualizace, kognitivní procesy, evoluční psychologie, extraspekce, introspekce, projektivní test Obsah Co je psychologie? K čemu je psychologie užitečná? Vznik psychologie Hlavní psychologické přístupy Psychodynamický přístup Behaviorální přístup Humanistický přístup Kognitivní přístup Biologický přístup Hlavní psychologické obory Základní obory Aplikované obory Metody psychologického výzkumu 1

2 Co je psychologie? V budoucnu budete vykonávat nejrůznější povolání. Někteří z vás budou lékaři a právníci, jiní architekti, ekonomové nebo učitelé. At už však budete vykonávat jakékoliv povolání, klíčem k úspěchu bude schopnost porozumět druhým lidem, včetně sebe samých. Proč se lidé chovají právě tak, jak se chovají? To je otázka, která stojí v centru pozornosti psychologie. Psychologie bývá obvykle definována jako věda o chování a mysli. Když tuto definici rozdělíme na části, získáme tři položky: 1. První říká, že psychologie je věda. Do určité míry jsme psychologové všichni, protože jsi v rámci styku s druhými lidmi nevědomky vytváříme teorie, které mají vysvětlovat jejich chování a prožívání. Avšak zatímco my, laičtí psychologové, se ve svých teoriích spoléháme na svou vlastní omezenou zkušenost s lidmi, vědečtí psychologové používají systematické a objektivní metody získávání poznatků. 2. Druhou položkou je chování. Chování je každá činnost organismu, kterou lze pozorovat nebo zaznamenávat přístroji. Může to být pouhé mrknutí okem, zrychlený srdeční tep nebo soubor složitých gest a pohybů. 3. Třetí položkou je mysl. Psychologové se její definici dlouhá léta vyhýbali. Hovořilo se o ní jako o duši či jakémsi duchovním principu lidské podstaty. Dnes se myslí obvykle rozumí soubor psychických jevů jako vědomí, vnímání, pamět, myšlení atd. Psychické jevy sice nejsou vidět, ale psychologové je vyvozují z pozorovatelného chování. K čemu je psychologie užitečná? Psychologové se snaží popsat a vysvětlit, proč se lidé chovají právě tak, jak se chovají. Získané poznatky se poté pokouší využívat ke zkvalitňování lidského života a ke zlepšování podmínek, ve kterých lidé žijí a pracují. (Více o tom, kde konkrétně psychologie nachází praktické využití, si řekneme v oddílu věnovaném aplikovaným psychologickým oborům). Studium psychologie může mít ale praktický význam i pro každého z nás: jednak lépe poznáme druhé lidi, což nám umožní zlepšit své vztahy s nimi, jednak lépe poznáme sami sebe, což nám umožní například efektivněji se vzdělávat, úspěšněji se uplatňovat, odpovědněji vést svůj život a spokojeněji žít. Vznik psychologie Podobně jako ostatní společenské vědy byla i psychologie původně součástí filozofie. Kořeny psychologického myšlení bychom tak mohli hledat již v 5. a 4. století před naším letopočtem. Již v té době velcí řečtí filozofové Sókratés, Platón a Aristotelés formulovali základní otázky týkající se duševního života člověka. Jakožto samostatná věda však psychologie vznikla až mnohem později. Za jejího zakladatele bývá považován německý psycholog Wilhelm Wundt ( ), který v roce 1879 založil na univerzitě v Lipsku první experimentální psychologickou laboratoř. Wundtův zakladatelský význam spočíval v tom, že psychické jevy, o kterých se dosud jen víceméně filozoficky spekulovalo, začal jako první zkoumat experimentálně. 2

3 Hlavní psychologické přístupy Ke každému psychologickému tématu je možné přistupovat z mnoha různých směrů. Ačkoli v současné psychologii existuje celá řada teoretických přístupů, k nejdůležitějším z nich patří pět následujících: (1) psychodynamický přístup, (2) behaviorální přístup, (3) humanistický přístup, (4) kognitivní přístup a (5) biologický přístup. Každý z těchto přístupů zkoumá lidské chování a lidskou mysl z odlišného úhlu pohledu. Žádný z nich není vševysvětlující, každý z nich však osobitě přispívá k našemu pochopení lidského chování a lidské mysli v jejich celistvosti a složitosti. Psychodynamický přístup Otcem psychodynamického přístupu je rakouský lékař a psychiatr Sigmund Freud ( ). Freud vytvořil velmi vlivnou a zároveň kontroverzní teorii osobnosti a metodu psychoterapie, která vešla ve známost pod názvem psychoanalýza. Jádrem psychoanalýzy je myšlenka, že vedle toho, co si uvědomujeme, tvoří lidskou mysl ještě nevědomí. Nevědomím Freud rozumí myšlenky, přání nebo obavy, kterých si nejsme vědomi. Věřil, že příčiny našeho chování leží právě v nevědomí a že jsou odvozeny od přirozených pudů, především sexuálního pudu a pudu agresivity. Každý z nás se s těmito pudy rodí a mají na nás pronikavý vliv. Už od raného dětství nás ale společnost v jejich uspokojování omezuje a někdy je přímo zakazuje. To podle Freuda způsobuje, že jsou vytlačovány z vědomí a stávají se součástí nevědomí, odkud však nadále ovlivňují naše chování a psychické dění: projevují se ve snech, citových problémech nebo přeřeknutích. Jsou-li pudové impulzy přílišně potlačovány a nedochází-li k jejich uvolňování, vznikají podle Freuda psychické problémy a neurózy. Freud pak vyvinul techniky léčby nevědomých příčin psychických poruch a vytvořil teorii, která vysvětluje, jak se člověk a jeho abnormality odvíjejí od raného dětství. V rámci psychoterapie užíval metodu volných asociací, při níž je pacient vyzván, aby řekl cokoliv, co mu přijde na mysl, aby tak mohlo dojít k zvědomění nevědomých přání. Ke stejnému účelu sloužila i analýza snů, které Freud považoval za královskou cestu do nevědomí. Již za Freudova života se psychoanalýza dále vyvíjela. Někteří Freudovi žáci se k psychoanalýze nadšeně přihlásili a dále ji rozvíjeli, jiní se od ní odtrhli a vytvořili své vlastní teorie. Celá tato tradice bývá nazývána psychodynamickým přístupem a řadíme k ní například dílo Alfreda Adlera ( ), Carla Gustava Junga ( ), Ericha Fromma ( ) a celé řady dalších autorů. Behaviorální přístup Behaviorismus představoval dominantní směr americké psychologie 1. poloviny 20. století. Jeho zakladatel, americký psycholog John Watson ( ), byl přesvědčen, že pokud má být psychologie skutečně vědou, jejíž poznatky lze ověřit a přezkoumat, musí se zabývat pouze tím, co je pozorovatelné a měřitelné, tedy nikoliv myslí, ale pouze chováním. Behavioristé tedy předmět psychologie omezili na studium pozorovatelného chování. A ačkoli existenci mysli nepopírali, považovali ji za černou skříňku, která je vědeckými metodami neproniknutelná. Podle behavioristů lze veškeré lidské chování vysvětlovat jako naučené reakce na podněty prostředí. Proto se někdy behaviorismu říká S-R psychologie (z anglického stimulus-response, tedy podnět-reakce). Například dítě se chová agresivně (reakce), protože se naučilo, že se agresivita 3

4 vyplatila a nebyla potrestána (podnět). Protože je naše chování naučené z prostředí, především prostřednictvím odměn a trestů ze strany rodičů a učitelů, je podle behavioristů naše osobnost pouhým součtem všech svých minulých učebních zážitků a rozhodující vliv na její formování má výchova. Behaviorismus, z velké části díky práci B. F. Skinnera ( ), dominoval psychologii až do 60. let. Poté došlo k obnově zájmu o mysl v podobě humanistických a kognitivních přístupů. Ty namítaly, že k plnému pochopení chování člověka je nemožné přehlížet vše důležité a zajímavé, co se odehrává v našich hlavách. Humanistický přístup Humanistická psychologie se zrodila v 60. letech ve Spojených státech a bývá označována jako třetí síla v psychologii, protože usilovala o překonání dvou hlavních psychologických přístupů té doby, behaviorismu a psychoanalýzy. Abraham Maslow ( ), Carl Rogers ( ) a další humanističtí psychologové nesouhlasili s Freudem, že chování člověka je řízeno silami, které leží v nevědomí. Sympatický jim nebyl ani přístup behavioristů, podle nichž je chování jen souborem naučených reakcí na podněty prostředí. Oba tyto přístupy jsou v podstatě silně deterministické: předpokládají, že chování člověka je určováno silami, které jsou mimo jeho kontrolu. Humanističtí psychologové naproti tomu zdůrazňovali svobodnou vůli - schopnost člověka činit svobodná rozhodnutí. Člověka chápali jako ve své podstatě dobrého a zaměřovali se na výzkum normálních, zdravých jedinců. Podle Abrahama Maslowa má každý člověk potřebu sebeaktualizace - potřebu naplnit svůj potenciál a rozvinout své možnosti. Carl Rogers poté vyvinul terapii zaměřenou na klienta, jejímž cílem bylo pomáhat lidem právě v procesu sebeaktualizace. Kognitivní přístup Kognitivní psychologie se zrodila v 60. letech v USA. Její zastánci behavioristům vytýkali, že lidé nejsou tvory, kteří pouze pasivně reagují na své okolí, ale tvory, kteří informace, jenž dostávají, aktivně organizují a zpracovávají. Kognitivní psychologové často srovnávají lidskou mysl s počítačem. Tvrdí, že tak jako počítač je i mysl systém zpracovávající informace. Chceme-li tedy pochopit lidské chování, je nezbytné zkoumat vnitřní psychické procesy, které leží mezi podněty, jenž dostáváme, a našimi reakcemi. Kognitivní psychologové se proto zaměřují na výzkum kognitivních procesů - procesů, jejichž prostřednictvím poznáváme okolní svět i sebe sama. K nejdůležitějším z nich patří vnímání, pozornost, pamět, myšlení a představivost. Kognitivní přístup v současnosti převládá. K jeho významným osobnostem patří například Jean Piaget ( ), Noam Chomsky (1928), Herbert Simon ( ) a celá řada dalších. Biologický přístup V principu má každá psychická událost v nějaké míře souvislost s činností mozku a nervového systému. Biologický přístup se soustředí na souvislosti našeho chování a prožívání s událostmi, které se odehrávají uvnitř našeho těla. Jeden z významných směrů biologického přístupu se věnuje zkoumání mozku. Jeho představitelé se pokoušejí určit, které mozkové oblasti se podílejí na procesech jako jsou učení, myšlení, 4

5 cítění atd. K průkopníkům tohoto přístupu patřil neuropsycholog Roger W. Sperry ( ), který jako první prováděl pokusy s rozdělováním mozkových hemisfér. Další z významných směrů biologického přístupu - evoluční psychologie - chápe člověka jako produkt evoluce a zaměřuje se na výzkum toho, proč se lidské chování vyvinulo právě tak, jak se vyvinulo. Hlavní psychologické obory Psychologie už dávno není jednotnou vědou, ale dále se člení do řady oborů. Zcela obecně tyto obory řadíme do dvou hlavních skupin - na základní obory a aplikované obory. Základní obory Základní obory jsou obory, které poskytují základní teoretické poznatky a pojmy. Patří k nim především: Obecná psychologie, která se zabývá popisem a výkladem psychických jevů jako jsou vnímání, pamět nebo myšlení, a rovněž popisem a výkladem chování, které s těmito jevy souvisí. Ostatním oborům tak poskytuje základní poznatky a pojmy. Vývojová psychologie, kterou zajímá vývoj člověka, tedy všechny změny, jimiž člověk prochází od svého početí až po smrt. Psychologie osobnosti, která studuje individuální rozdíly mezi lidmi a rovněž fungování osobnosti jakožto celku. Sociální psychologie, která zkoumá, jak člověk vnímá své sociální prostředí a jak toto prostředí ovlivňuje jeho chování a psychické procesy. Aplikované obory Aplikované obory jsou obory, které se snaží nashromážděné teoretické poznatky využívat ve společenské praxi. Do této skupiny spadá: Klinická psychologie, jež se snaží využívat psychologické poznatky v diagnostice a léčbě psychických poruch, jakými jsou úzkost, deprese, schizofrenie a mnohé další. Klinická psychologie zaujímá největší podíl z aplikovaných oborů. Poradenská psychologie, která poskytuje psychologické konzultace a poradenství. Zabývá se v mnoha ohledech stejnou činností jako klinická psychologie, většinou jde však o méně závažné problémy. Jejími klienty jsou obvykle studenti, manželské páry a rodiny. Školní psychologie, která se uplatňuje v prostředí škol, kde pomáhá jednotlivým dětem zvládat emoční problémy a problémy s učením, s nimiž se potýkají především v prvních letech školní docházky a v pubertě. Pedagogická psychologie, jež se zaměřuje na problematiku vyučování a učení. Zabývá se jednotlivými výukovými metodami a motivací žáků. Podílí se také na přípravě budoucích učitelů a školních psychologů. Psychologie organizace a práce, která se uplatňuje v prostředí firem a podniků, kde se soustředí na chování lidí na pracovišti, výběr nejvhodnějších kandidátů pro určitou práci, tvorbu tréninkových programů, na motivaci a produktivitu práce. 5

6 Forenzní psychologie, která usiluje o porozumění trestným činům a kriminálnímu chování. Forenzní psychologové často spolupracují s policií a soudy při vyšetřování trestných činů, při posuzování trestní odpovědnosti pachatelů, věrohodnosti svědků atd. Inženýrská psychologie, psychologie reklamy, psychologie sportu, psychologie zdraví, psychologie životního prostředí a mnoho dalších oborů... Metody psychologického výzkumu Nyní, když již máme určitou představu o problémech, kterými se psychologové zabývají, se můžeme krátce podívat na nejdůležitější metody, jež ve svých výzkumech využívají. Pozorování. Pozorování představuje základní metodu sběru dat v psychologii. Obecně rozlišujeme dva druhy pozorování: extraspekci, tedy pozorování chování druhých lidí, a introspekci, tedy pozorování vlastních psychických pochodů. Experiment. Experiment je metoda, při níž experimentátor co nejpřesněji vytvoří určité podmínky a sleduje reakce lidí, aby jimi ověřil svou hypotézu v závislosti na podmínkách. Experiment může probíhat v přirozených podmínkách (ve škole, na pracovišti apod.), nebo v podmínkách uměle vytvořených (v laboratoři). Rozhovor. Rozhovor spočívá ve slovním dotazování jedince výzkumníkem. Může mít řadu podob podle toho, jaký je účel vyšetření. Někdy se postupuje podle předem daných otázek, jindy se nechává co největší prostor pro vyjádření zkoumané osobě. Dotazník. Dotazník je metoda hromadného získávání údajů pomocí písemných otázek. Tato metoda tedy nutně nevyžaduje přítomnost výzkumníka. Test. Test představuje soubor úkolů, jejichž cílem je měřit výkon v určité oblasti. Může se jednat o test schopností, dovedností, inteligence či osobnosti. Zvláštní skupinou psychologických testů jsou tzv. projektivní testy. Jedná se o testy, v nichž jsou jedinci předloženy víceznačné podněty a jedinec na ně může reagovat tak, jak chce. Jedinec přitom do nich (často nevědomě) promítne svoji osobnost. K nejznámějším projektivním testům patří Rorschachův test a Tematický apercepční test (TAT). Analýza spontánních výtvorů. Bohatý zdroj informací pro psychologa představují výtvory člověka, jehož osobnost chce poznat. Může se jednat o kresby a malby, školní sešity, dopisy, literární výtvory, osobní deník apod. 6

7 Shrnutí Psychologie je vědou chování a mysli. Její poznatky se uplatňují všude tam, kde je potřeba poznávat lidi, působit na ně a uspořádávat podmínky, ve kterých žijí a pracují. Kořeny psychologie nalezneme již v antickém Řecku. Jako samostatná vědecká disciplína však psychologie vznikla až v roce 1879, kdy Wilhelm Wundt založil na univerzitě v Lipsku první experimentální psychologickou laboratoř. Nejvýznamnějšími přístupy v současné psychologii jsou psychodynamický přístup, behaviorální přístup, humanistický přístup, kognitivní přístup a biologický přístup. Psychologické obory se dělí na základní a aplikované. Základní obory poskytují teoretické zázemí, aplikované obory se pokouší využívat nashromážděné teoretické poznatky ve společenské praxi. K hlavním metodám, které psychologové používají ve svých výzkumech, patří pozorování, experiment, rozhovor, dotazník, test a analýza spontánních výtvorů. Otázky a úkoly 1. Co je psychologie? 2. K čemu je psychologie užitečná? 3. Kdy a jak se psychologie zrodila? 4. Jak na chování a mysl nahlíží hlavní psychologické přístupy? 5. Jak dělíme psychologické obory? Čím se zabývají hlavní z nich? 6. Jaké metody psychologové používají ve svých výzkumech? 7