Fylogeneze a diverzita vyšších rostlin Historie systematické botaniky Petr Bureš

Transkript

1 MODULARIZACE VÝUKY EVOLUČNÍ A EKOLOGICKÉ BIOLOGIE CZ.1.07/2.2.00/ Fylogeneze a diverzita vyšších rostlin Historie systematické botaniky Petr Bureš

2 Historie systematické botaniky a vývoj jejích metod Zpočátku uspořádání rostlin jen nevědomé uspořádání kapitol či popisů rostlin v knize, bez explicitní potřeby klasifikovat. Od antiky až do renesance (zhruba do 16. století) byla botanika aplikovanou vědou = součástí lékařství, farmacie a alchymie

3 Antické Řecko (4 3. stol. př. Kr.) Theophrastos př. Kr. gymnasiarcha Lykeionu v Athénách Renesanční vydání Historia plantarum Peri fyton historias = Historia plantarum; ca 500 druhů rostlin hlavně středomořských ale také z výprav Alexandra Makedonského do V Asie. Klasifikace na habituálním principu: stromy, keře, byliny vytrvalé, byliny jednoleté

4 Antický Řím (počátek letopočtu) Lékař římských legií prošel s nimi mnohá území, kde sbíral neznámé rostliny Dioscorides sbírající rostliny během pochodu římských legií ilustrace Roberta Thoma z r Pedanius Dioscorides 1 stol. Dioscorides popisující mandragoru obraz Ernesta Boarda z r Poprvé užil termín botaniké = nauka o rostlinách v díle Peri hyles iatrikes = De materia medica

5 Byzantský přepis Dioskoridova De materia medica 6. stol. Řecký přepis Dioskoridova De materia medica 10. stol. Arabský přepis Dioskoridova De materia medica 14. stol Renesanční latinské vydání Dioskoridova De materia medica 1554

6 Mattioliho Comentarii in libros sex Pedacii Dioscoridis 1554 České vydání Mattioliho Herbáře 1558

7 Renesanční bylináře ( stol)

8 Němečtí otcové botaniky (16. stol.) Otto Brunfels Hieronymus Bock (Tragus) Leonard Fuchs Habituálně podobné druhy např. čeledí Asteraceae, Apiaceae, Lamiaceae pohromadě = intuitivně přirozené uspořádání na habituálním principu

9 Fenomenální ilustrace Hanse Weiditze v Brunfelsově herbáři Fuchsův kapesní atlas Historia stirpium, 1549

10 Herbáře = kolekce preparovaných rostlin Vynálezce herbarizace rostlin = Luca Ghini, prefekt botanické zahrady v Pise. Luca Ghini Nejstarší herbářovou sbírkou vytvořenou v Čechách je herbář Jana Františka Beczskovského, křížovníka řádu s červenou hvězdou. (Přelom 17/18. stol.) ČR je z hlediska počtu herb. položek na hlavu na 5. místě na světě. Před námi je Švýcarsko, Švédsko, Finsko a Rakousko.

11 Herbář je nepřekonanou konzervační metodou 1. uchovává data o morfologické variabilitě, geografickém rozšíření, 2. dává možnost kontroly těchto dat 3. z herbářových položek lze také na rozdíl od literárních dat či počítačových databází izolovat DNA 4. jedinou formou jak uchovávat nomenklatorické typy.

12 Herbářové sbírky nad 30 tis. v České republice a na Slovensku (stav v r. 2014) Karlova univerzita PRC Národní muzeum PR Moravské muzeum BRNM Masarykova univerzita BRNU Bot. ústav Průhonice PRA Muz. Olomouc OLM Muz. Opava OP Muz. Pardubice MP Muz. Litoměřice LIT Muz. Roztoky ROZ Palackého univerzita OL Muz. České Budějovice CB Muz. Plzeň PL Muz. Třebíč ZMT Muz. Mikulov MMI Muz. Jihlava MJ Muz. Hradec Králové HR Muz. Liberec LIM Muz. Zlín GM Muz. Chomutov CHOM Slov. nár. múzeum BRA Komenského univerzita SLO Bot. ústav Bratislava SAV Tech. Univ. Zvolen ZV Muz. Tatr. Lomnica TNP Univ. P.J. Šafárika KO

13 Největší světové herbářové sbírky (nad 3 miliony položek stav v r. 2014) Muséum National d'histoire Naturelle Paris, France P 8 New York Botanical Garden Bronx, New York, USA NY 7,3 Komarov Botanical Institute St. Petersburg, Russia LE 7,2 Royal Botanic Gardens Kew, England, UK K 7 Conservatoire et Jardin botaniques Geneva, Switzerland G 6 Missouri Botanical Garden St. Louis, USA MO 5,9 British Museum of Natural History London, England, UK BM 5,2 Harvard University Massachusetts, USA GH 5 Naturhistorisches Museum Wien, Austria W 5

14 Z čeho sestává herbářová scheda? Musí na ní být: 1. naleziště 2. stanoviště 3. sběratel 4. rok Je vhodné aby na ní bylo: 5. jméno rostliny 6. jméno herbáře 7. datum 8. nadmořská výška / zeměpisné souřadnice

15 V renesanční bylinářích nebyly rostliny hierarchicky klasifikovány bylo jich několik set

16 jednoúrovňová (lineární) klasifikace = přiřazení jmen k objektům klasifikace hierarchická

17 Příkladem vynuceného přechodu od lineární klasifikace ke klasifikaci hierarchické je knihovna

18 Umělé hierarchické systémy rostlin (konec 16. stol) italský lékař a botanik Andrea Cesalpino, osobní lékař papeže Klimenta VIII. Dílo: De plantis (Florencie 1583) (16 knih o rostlinách) Jako Teofrastos považuje dřeviny za samostatnou skupinu, byliny dělí do 13 skupin dle generativních znaků: (1) tvar plodu (2) počet semen (3) počet přihrádek v semeníku (4) stavba květu Andrea Cesalpino (Caesalpinus)

19 Druhové diagnózy (počátek 17. stol.) Počet známých druhů rychle rostl - od dob "německých otců botaniky" za necelých 100 let se víc než zdesateronásobil. Švýcar Gaspard Bauhin použil krátké a výstižné diagnózy = soubory rozlišovacích znaků, k pojmenování rostlin a zároveň jako determinační pomůcka = určovací klíč Gaspard Bauhin Pinax theatri botanici (1623)

20 Pojem a definice druhu (1686) John Ray "abychom mohli začít rostliny inventarizovat a správně klasifikovat, musíme se snažit zjistit některá kriteria na rozlišení tzv. druhů. Po dlouhém a usilovném výzkumu jsem nezjistil jiné kriterium na rozlišení druhů než jsou diferenční znaky, zachovávající si při rozmnožování semeny svoji stálost." Druh je podle Raye skupinou jedinců, kteří jsou v rámci své variability geneticky stálí. (Historia generalis plantarum, Londini )

21 Carl Linné - vrchol umělé klasifikace (pol. 18. stol.) Carl Linné synteticky navázal na vše progresivní co zjistili nebo zavedli jeho předchůdci: John Ray - definice druhu August Bachmann - binomická nomenklatura Joachim Jung - morfologická terminologie Carl Linné (Linnaeus) Joseph Pitton de Tournefort hierarchie taxonomických jednotek Gaspard Bauhin - diagnózy

22 Species plantarum (1753) 24 tříd dle počtu, délky, srůstu tyčinek a pestíků, tedy pohlavních orgánů je proto nazýván systém sexuální

23 První přirozené systémy (2. pol. 18. stol.) Michael Adanson (1763) Rostliny rozdělil do 58 čeledí 1. podle komplexu morfologických znaků 2. hodnota jednotlivých znaků stejná Michel Adanson Antoine Laurent de Jussieu (1789) teoreticky rozpracoval systém strýce Bernarda druhů ve 100 čeledích a 15 třídách Antoine Laurent de Jussieu na konci diagnóz čeledí uvádí vztahy k sousedním čeledím 2. tyto vztahy použil jako kriterium třídění čeledí 3. ve vymezení tříd se přidržuje hlavně stavby květu.

24 Objev a zobecnění rodozměny (1. pol. 19. stol) 1. v první polovině 19. stol. jsou objevena archegonia a antheridia, u jednotlivých skupin výtrusných rostlin 2. postupně je objevován i princip střídání gametofytní a sporofytní generace, čili rodozměna 3. roku 1851 je princip rodozměny zobecněn Wilhelmem Hoffmeisterem. Wilhelm Hoffmeister genetická podstata haploidní a diploidní fáze byla poznána až počátkem 20. století.

25 Objev principu opylení rostlin (1. pol. 19. stol) Giovanni Battista Amici ( ) prof. fyziky v Mondeně 1823 objevuje pylovou láčku, jež proroste skrz čnělku do semenníku. Osservazioni microscopiche sopra varie piante (Mondena 1823) Carl Wilhelm von Naegeli ( ) prof. botaniky na univ. v Zürichu 1842 studuje dělení buněk uvnitř vznikajícího pylového zrna Zur Entwicklungs-geschichte des Pollens bei den Phanerogamen. (Zürich 1842).

26 Objev principu oplození rostlin (2. pol. 19. stol) 1877 popis dělení a diferenciace buněk uvnitř zárodečného vaku Über Befruchtung und Zelltheilung (Jena 1877) Eduard Strassburger, , prof. botaniky univ. v Jeně 1898 objev dvojího oplození u rostlin Novyje nabljuděnija nad oplodotvorenijem u Fritillaria tenella i Lilium martagon, které vyšlo jako součást sborníku Dněvnik X. sjezda russkich estěstvoispytatělej i vračej v Kijevě. Sergej Gavrilovič Navašin, , prof. botaniky na univ v Moskvě

27 Evoluční teorie (2. pol. 19. stol.) 1859 evoluční teorie - Angličan Charles Darwin ( ). On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life. (O vzniku druhů přírodním výběrem neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život) (1859). 1866, Němec Ernst Haeckel ( ) vyslovuje zákon rekapitulace = biogenetický zákon: ontogeneze = zkrácená fylogeneze (v témže roce zavádí pojem ekologie jakožto vztah organismu a prostředí) Richard Owen ( ) definoval homologie a analogie / později obdoba v Hennigových apomorfiích a homoplasiích Report on the archetype and homologies of vertebrate skeleton principy

28 Kodifikace botanické nomenklatury (1867) 1. základy již v Linnéově Philosophia botanica (1751) pověřil botanický kongres komisi devíti v čele s Alphonsem De Candollem zpracováním prvního nomenklatorického kódu. Alphonse de Candolle Nomenklatorická komise v období mezi kongresy shromažďuje podněty pro zpřesnění kódu 4. změny může schválit pouze botanický kongres, konaný ca 1x za 6 let.

29 Chromosomy v rostlinné systematice (20. stol.) 1848 pozoroval Němec Wilhelm Hofmeister poprvé některé fáze mitózy v buňkách trichomů nitek rodu Tradescantia virginica 1882 si Němec Eduard Strasburger poprvé všímá, že počet diferencujících chromosomů při mitóze je pro druhy stálý tento fakt zobecnil německý cytogenetik a anatom Theodor Boveri. Theodor Boveri V rostlinné systematice se chromosomy zjišťují od 20. let 20. stol. Dnes u 25-30% rostlinných druhů znám počet chromosomů

30 Od počtu chromosomů k velikosti genomu Průtoková cytometrie (konec 20 stol.) Od poloviny 80. let 20. stol. prodělává dramatický rozvoj. Původně sloužila k analýze krevních buněk. U rostlin umožňuje měření obsahu DNA v buněčných jádrech. Velikost genomu známa u 3 % druhů vyšších rostlin

31 Paleobotanické přístupy (od 1. pol. 20. stol.) Skot Robert Kidston a Brit William Henry Lang během 1. svět. války studovali fosilie u obce Rhynie ve Skotsku Telomová teorie: evoluční základ všech rostlinných orgánů = prastonek = telom. Z jeho prostorové dichotomické podoby u ryniofyt vznikly různé typy větvení stonku, postavení a uspořádání sporangií a listy u všech dalších rostin. Na základě studia fosilních rostlin, zejména ryniofyt, ji vyslovil roku 1930 Němec Walter Zimmermann (v díle Phylogenie der Pflanzen). Dr Robert Kidston (right) and the palaeobotanist Professor David Thomas Gwynne- Vaughan (left).

32 Syntetická teorie evoluce (1. pol. 20. stol.) Godrey Harold Hardy britský genetik Wilhelm Weinberg německý genetik Theodosius Dobzhansky amer. populační genetik George Ledyard Stebbins americký botanik 1937 zákon o frekvenci alel v panmiktické populaci = Hardy-Weinbergova rovnováha. Darwinismus + genetika = syntetická teorie evoluce Ne jedinec, ale populace je základní jednotkou evoluce. Theodosius Dobzhansky (Genetics and the origin of species 1937). G. Ledyard Stebbins (Variation and Evolution of Plants 1950).

33 Isoenzymy - markery populační genetiky 20. stol. Gelová elektroforéza zviditelní rozdíly v prostorovém uspořádání, hmotnosti a síle elektrického náboje enzymů, bílkovin, nukl. kyselin Elektroforézu vynalezl 1937 švédský biochemik Arne Wilhelm Kaurin Tiselius ( ) (Nob. cena 1948). v systematice od 80 let - hybridní původ druhů, breeding systémy, populační genetika

34 Objektivizace a racionalizace taxonomických dat = Biostatistika (20. století) Biometrika rostlin - přelom 19/20. stol. britský matematik Charles Pearson definoval základní pojmy popisné statistiky např. koeficient variance; pracoval většinou se znaky s normální gausovskou distribucí sledoval např. počty ostnů na listech Ilex aquifolium Charles Pearson ( ) Robert Sokal ( ) entomolog Fenetika = každý znak má a priori stejnou váhu 1963 Američané Robert Sokal a Peter Sneath numerická taxonomie využívá shlukové analýzy, diskriminační analýzy, analýzy hlavních komponent a mnoha dalších, Uplatnění podmíněno rozvojem výpočetní techniky Peter Sneath ( ) mikrobiolog

35 Znaky kvantitativní a kvalitativní biometrika. Variabilita živých organismů si vynucuje použití metod biostatistiky. Nejčastějšími výstupy numericko taxonomických metod jsou: dendrogram (v případě metod klasifikačních jako je např. clustrová analýza) nebo ordinační diagram (vyjádřený obvykle ve formě scatter plotu, v případě metod ordinačních jako je např. analýza hlavních komponent PCA = principal component analysis, a. hlavních koordinát PCoA, či analýza DCA).

36 Kladistika Willi Hennig ( ) 1950 něm. entomolog Willi Hennig kladistika = fylogenetická klasifikace Smyslem je spojovat skupiny se společnými předky, sdílející nově se v evoluci objevivší (odvozený) znak = apomorfii. Kladogram vychází z apomorfií při maximální úspornosti maximum parsimony tree. Každý znak byl někdy v evoluci nový např.: genetický kód = apomorfie všech živých organizmů, cévní svazky = apomorfie vyšších rostlin kromě mechorostů, konduplikátně svinutý plodolist = apomorfie krytosemenných. Plesiomorfie homologické stavy

37 Fylokód - fylogenetická definice jmen a b c jméno je definováno jedním ze tří způsobů: a odkazem na nejbližšího společného předka dvou taxonů a všechny jeho potomky b odkazem na všechny organismy, které mají bližšího společného předka s označeným organismem než s jiným označeným organismem c odkazem na prvního předka, u kterého se vyvinul určitý znak a na všechny jeho potomky

38 Studium DNA 90. léta 20. stol. (1) postupy založené na polymerázové řetězcové reakci (PCR) v programovatelném zařízení, zvaném termocykler. (2) Pro čtení sekvence nukleotidů sekven(c)ování se využívá automatický sekvenátor. Výhodou metod je, že stačí jen malé množství materiálu umožňující přežití zkoumaného jedince. The Nobel Prize in Chemistry 1980 Paul Berg Walter Gilbert Fred Sanger automatický sekvenátor The Nobel Prize in Chemistry 1993 Kary B. Mullis 1944-

39 objev restrikčních endonukleáz Werner Arber, Hamilton Smith a Daniel Nathans obdrželi 1978 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Restrikční enzymy jsou produkovány bakteriemi, které jich užívají k obraně proti virové RNA nebo DNA. Každý takový enzym rozpoznává a štěpí konkrétní krátkou nukleotidovou sekvenci, která v bakteriální DNA chybí. Například enzym EcoRI štěpí nukleotidové sekvence GAATTC. Werner Arber (1929) Hamilton Smith (1931) Daniel Nathans ( )

40 Bar-coding identifikace rostlin pomocí sekvence DNA Př. Eriophorum angustifolium: sekvence intronu chloroplastového genu pro transferovou RNA CCTCTTACTATAAATTTCATTGTTGTCGATATTGACATGTAGAATGGACTCTCTCTTTATTCTCGTTTGATTTATCATCATT TTTTCAATCTAACAAATTCTATAATGAATAAAATAAATAGAATAAATTGATTACTAAAAATTGAGTTTTTTTCTCATTAAACTT CATATTTGAATCAATTTACCATAAATAATTCATAATTTATGGAATTCAAAAAAATTCCTGAATTTGCTATTCCATAATCATTG TCAATTTCTTTATTGACATGAAAAATATGATTTGATTGTTATTATGATCAATCATTTGATCATTGAGTATATATACGTACGTC TTTTTTTGGTATAGACGGCTATCCTTTCTCTTATTTCGATAAAGATATTTTAGTAATGCAACATAATCAACTTTATTCGTTA GAAAAACTTCCATCGAGTCTCTGCACCTATCTTTAATATTAGATAAGAAATATTTTATTTCTTATAATAAATAAGAGATATTT TATATCTCTCATTTTCTCAAAATGAAAGATTTGGCTCAGGATTGCCCACTCTTAATTCCAGGGTTTCTCTGAATTTGGAA GTTAACACTTAGCAAGTTNCCATACCAAGGCCAATCCAATGC

41 Angiosperm Phylogeny Group Stevens, P. F. (2001 onwards). Angiosperm Phylogeny Website. Version 7, May 2006 [and more or less continuously updated since]. /research/apweb/.