MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií DISERTAČNÍ PRÁCE

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií DISERTAČNÍ PRÁCE Brno 2012 Jana Urbanovská 1

2 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mgr. Jana Urbanovská Participace států v operacích OSN na udržení míru. Případ České republiky, Slovenska a Rakouska Disertační práce Školitel: Doc. PhDr. Zdeněk Kříţ, Ph. D. Brno

3 Poděkování Chtěla bych poděkovat docentu Zdeňku Kříţovi za provedení mým doktorským studiem, kolegům-přátelům (zejména Hubertu Smekalovi, Kateřině Vráblíkové a Petru Ocelíkovi) za odborné konzultace, věrné kamarádce paní Hedvice K. za sdílení radostí i strastí doktorského studia, Pavlu Urbanovskému a Evě Urbanovské za obětavé vytváření podmínek k práci a především Anně Urbanovské za kaţdodenní připomínání toho, který svět je ze všech nejkrásnější. 3

4 Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem disertační práci Participace států v operacích OSN na udrţení míru. Případ České republiky, Slovenska a Rakouska vypracovala samostatně na základě uvedených zdrojů. V Brně, dne Mgr. Jana Urbanovská 4

5 Obsah 1 Úvod Operace OSN na udrţení míru Vymezení pojmu OUM OSN Charakteristika udrţování míru OSN Charakteristika participace v OUM OSN Logika vhodnosti a logika výhodnosti jako teoretický rámec pro analýzu Původ a povaha logiky vhodnosti a logiky výhodnosti Konstruktivismus a logika vhodnosti Racionalismus a logika výhodnosti Vztah mezi logikou vhodnosti a logikou výhodnosti Participace v OUM OSN pohledem logiky vhodnosti a logiky výhodnosti Participace jako vhodné jednání Participace jako výhodné jednání Participace jako syntéza logiky vhodnosti a výhodnosti Případ České republiky Bezpečnostní politika ČR a role OUM OSN Přehled participace ČR v OUM OSN Analýza participace ČR v OUM OSN Vyhodnocení participace ČR v OUM OSN: vhodné, či výhodné jednání? Případ Slovenska Bezpečnostní politika SR a role OUM OSN Přehled participace SR v OUM OSN Analýza participace SR v OUM OSN Vyhodnocení participace SR v OUM OSN: vhodné, či výhodné jednání? Případ Rakouska Bezpečnostní politika Rakouska a role OUM OSN Přehled participace Rakouska v OUM OSN Analýza participace Rakouska v OUM OSN Vyhodnocení participace Rakouska v OUM OSN: vhodné, či výhodné jednání?

6 8 Závěr Zdroje Primární zdroje Sekundární zdroje Seznam zkratek Seznam tabulek Seznam grafů

7 1 Úvod Vymezení výzkumné oblasti Operace Organizace spojených národů na udrţení míru (OUM OSN) 1 představují jednu z nejzajímavějších a zároveň nejkontroverznějších oblastí mezinárodní bezpečnostní spolupráce. Samotná OSN je definuje jako operace zahrnující vojenský personál, avšak bez donucovacích pravomocí, podniknuté Spojenými národy, aby pomohly udrţet nebo obnovit mezinárodní mír a bezpečnost v oblastech konfliktu (UN 1996 in Ramsbotham Woodhouse 1999: xx). Vedle své mírotvorné funkce také představují způsob, jakým se státy mohou bez ohledu na to, do jaké mocenské či jiné kategorie spadají profilovat v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. I přes často kritizované nezdary operací OSN na poli managementu a řešení konfliktů státy často investují nemalé prostředky a zdroje do zapojení do této aktivity. Jak upozorňuje Andrea K. Talentino, vojenská akce je nákladná akce ve smyslu finančních a lidských zdrojů, a [státy] proto musí mít přesvědčivé důvody pro její pouţití (Talentino 2005: 13). Armády mnohých zemí prošly nebo procházejí reformami s cílem připravit ozbrojené síly na angaţmá v řešení konfliktů v různých částech světa a účast v zahraničních vojenských operacích se leckde stává hlavním smyslem existence ozbrojených sil, vytlačujíc tak účel obrany státního území. OSN je organizací, do jejíchţ operací se zapojuje nejvíce států ze současného mezinárodního společenství: k prosinci 2011 bylo v operacích na udrţení míru zastoupeno 114 zemí. Od konce studené války lze přitom v počtu zapojených zemí zaznamenat výrazně vzestupný trend: zatímco v roce 1990 v operacích OSN na udrţení míru participovalo 46 zemí, o deset let později byl počet téměř zdvojnásoben. Mnohé zvraty prodělal také vývoj počtu vojenského a policejního personálu operací 2 za sledované dvě dekády. Celkově vzato došlo od roku 1990 k téměř desetinásobnému nárůstu počtu personálu. Výrazně se proměnila i struktura participujících států a jejich profil. Zatímco v době studené války byly za nevhodné přispěvatele povaţovány hlavní (super)velmoci a jejich blízcí spojenci a naopak za vhodné přispěvatele země, kterým byla připisována neutrální a nestranná identita, po 1 V textu se také objevuje pojem mírové operace, který představuje zastřešující termín, zahrnující operace na udrţení míru, operace na vynucení míru a další vojenské operace vedené v rámci politického a diplomatického úsilí sjednat a udrţet mír (Ramsbotham Woodhouse 1999: xix). 2 Pojem personál operací zahrnuje vojenské a policejní jednotky a vojenské pozorovatele. 7

8 konci studené války došlo k nárůstu mírových jednotek zejména z méně rozvinutých zemí. Disertační práce se soustředí na otázku, jak a proč státy participují v operacích OSN na udrţení míru. Stává se tím součástí kontroverzní debaty o tom, zda je účast států v operacích na udrţení míru zaloţena na hájení hodnot globálního společenství, jako je mezinárodní mír a bezpečnost, či na upevňování vlastní moci a prosazování svých zájmů. Do debaty je zapojena celá řada autorů, věnujících se udrţování míru. Jarrett Jobe si například klade otázku: Přispívají státy z touhy podpořit instituci mírových operací OSN skrze sdílené normy a hodnoty mezinárodního společenství, nebo jsou zde jiné důvody pro jejich participaci, zejména jednání zaměřené na vlastní zájmy? (Jobe 2007: 16). Laura Neack se podobně snaţí zjistit, zda participace států v udrţování míru OSN pramení z idealistického závazku státu vůči globálnímu společenství a mezinárodnímu míru, či zda je participace vázána na národní zájem státu. (Neack 1995: 181). Také Kgomotso Monnakgotla vznáší otázku: Proč státy participují na udrţování míru? Je to ze závazku nastolit mezinárodní mír, nebo jsou zde jiné motivace? Proč některé země participují více neţ jiné? Je to proto, ţe se více zajímají o mezinárodní mír, nebo jsou zde snad jiné, méně altruistické důvody? (Monnakgotla 1996: nestr.). Se zmíněnou debatou souvisí otázka selektivity: Proč státy v některých případech participují, zatímco v jiných nikoli? Proč jsou některé operace dostatečně personálně a technicky zajištěné, zatímco jiné se potýkají se zoufalým nedostatkem lidských i materiálních zdrojů? (Binder 2008; Kocks 2009; Regan 1998; Regan 2002; Taliaferro 2004). Debata je o to komplexnější, ţe sledování vlastních zájmů a veřejných zájmů nemusí být nutně protichůdné; altruistické a sobecké motivy států spolu mohou souviset a není vţdy snadné či dokonce moţné je od sebe oddělit (Bobrow Boyer 1997: 726; Kocks 2009: 6; Marten 2004: 65). Cíle práce a výzkumné otázky V návaznosti na dosavadní rozpracování problematiky patří mezi hlavní cíle práce popis způsobu participace vybraných států v letech 1990 aţ 2011 v operacích OSN na udrţení míru a navrţení vysvětlení, proč se do operací na udrţení míru zapojují. Stěţejní pozornost je nasměrována na případ České republiky (ČR), Slovenské republiky (SR) a Rakouska coby malých států středoevropského regionu, který byl ve výzkumu participace v udrţování míru dosud spíše zanedbáván. Protoţe 8

9 participace v operacích OSN na udrţení míru zaujímá svébytné postavení v zahraniční a bezpečnostní politice těchto zemí, přispívá důkladný popis a následná analýza participace k pochopení jednání České republiky, Slovenska a Rakouska v oblasti jejich zahraniční a bezpečnostní politiky. Sekundárním, nicméně taktéţ významným cílem je posílit teoretické ukotvení problematiky udrţování míru OSN. Mnozí autoři se totiţ shodují na tom, ţe ve výzkumu udrţování míru OSN přetrvává slabé místo nedostatečné teoretické podchycení (Bellamy 2004: 17; Bellamy et al. 2004: 12; Bureš 2007b: 408; Fetherston 2000: 191; Menghes 2008: 5; Menghes 2009: 6; Mullenbach 2005: ; Paris 2000: 27; Pugh 2003: 104). Přestoţe patří tato oblast v odborné literatuře od počátku 90. let 20. století, kdy OSN zahájila řadu nových operací v reakci na konec studené války, k poměrně frekventovaným tématům, 3 rozmach studií na dané téma nebyl doprovázen adekvátním rozvojem teoretické stránky problematiky. Příspěvky se z velké části zaměřovaly na praktické otázky v oblasti policy, místo aby se pokoušely propojit problematiku s širšími teoretickými debatami v rámci disciplíny (Paris 2000: 27). Michael Pugh hovoří v této souvislosti o mezeře ve studiu udrţování míru, kdy jej vědci explicitně nevztahují k teoriím, které inspirují debaty v oboru mezinárodních vztahů o povaze světové politiky (Pugh 2003: 104). Také podle Alexe J. Bellamyho byla dosud problematika podteoretizována a pouze rozšíření a prohloubení jejího studia můţe posunout výzkum a praxi za současný problematický stav (Bellamy 2004: 17). S ohledem na současnou úroveň výzkumu udrţování míru OSN proto disertační práce provádí teoreticky podloţenou analýzu participace České republiky, Slovenska a Rakouska v operacích OSN na udrţení míru. K cílům práce se tak řadí vytvoření teoretického rámce, který můţe být vyuţit k analýze problematiky participace států v udrţování míru OSN. V návaznosti na stanovené cíle formuluje práce následující výzkumné otázky: Jakým způsobem se státy (a jmenovitě Česká republika, Slovensko a Rakousko) podílí na operacích OSN na udržení míru? Proč se do operací OSN na udržení míru zapojují? Participují proto, že je to vhodné a správné, nebo spíše proto, že je to výhodné a účelné? Jinými slovy, převládá v jejich jednání logika výhodnosti, nebo logika vhodnosti? Otázky naznačující teoretický rámec práce vystihují jádro debaty spojené s podstatou participace států v udrţování míru OSN. Odpovědi na ně se pak 3 Podle Social Science Index vzrostl od 80. do 90. let 20. století počet článků v akademických ţurnálech na téma mírových operací o více neţ 350 % (Paris 2000: 27). 9

10 snaţí poskytnout relevantní příspěvek do této debaty a přiblíţit ji svým dílem k vyjasnění. Relevance tématu a přehled literatury Zvolené téma si zasluhuje hlubší pozornost hned z několika důvodů. Jak bylo naznačeno výše, udrţování míru OSN představuje velmi dynamickou oblast mezinárodních vztahů, která od svého počátku prošla leckdy bouřlivým vývojem (více viz kapitola 2.3). Problematika vyniká také tím, ţe představuje jeden z mála příkladů spolupráce v oblasti mezinárodní bezpečnosti coby klíčové dimenze mezinárodních vztahů, která je historicky známa spíše pro svoji soutěţivost. Ochota států přispět materiálními a lidskými zdroji do operací OSN na udrţení míru je stěţejním faktorem při rozhodování o tom, zda bude OSN do konfliktu intervenovat. Zároveň je jedním z hlavních předpokladů efektivity a úspěchu této aktivity bez adekvátních zdrojů, které členské státy Spojeným národům poskytnou, jsou moţnosti a schopnosti mírových jednotek dosáhnout svého cíle jen velmi omezené. Problematika participace států v operacích OSN na udrţení míru nás nutí se ptát, proč státy při zajišťování mezinárodní bezpečnosti tímto způsobem spolupracují? Jak to, ţe je široce zveřejňované neúspěchy v době studené války a zejména po jejím konci (viz například operace OSN v Bosně a Hercegovině, Somálsku a Rwandě) neodradily od tohoto mezinárodního vojenského dobrodruţství, se kterým se pojí mnohé nedostatky, skandály a nebezpečí? Jak si vysvětlit, ţe se státy na všech úrovních ekonomického rozvoje, rozdílných stupňů demokratické vlády a odlišné míry vnitřní a vnější bezpečnosti podílí na udrţování míru a čelí tak nezanedbatelným rizikům? (Menghes 2008: 2-4). Náklady na participaci v operacích na udrţení míru a přínosy, které z ní plynou, navíc v mnohých případech působí značně nevyrovnaně. Vznesené otázky představují zajímavý empirický puzzle, který stojí za důkladnou analýzu. Přes svůj význam nepatří problematika participace v operacích OSN v rámci výzkumu udrţování míru k nejfrekventovanějším. Ačkoli je téma samotných operací OSN na udrţení míru poměrně široce rozpracováno, práce se věnují ve velké míře případovým studiím jednotlivých operací, historickému vývoji udrţování míru, principům, kterými se operace řídí, či mírou úspěšnosti a reformními pokusy zefektivnit systém udrţování míru. Jiţ méně systematické pozornosti je věnováno hodnocení, proč státy participují v operacích na udrţení míru a jaké jsou jejich 10

11 motivace (Binder 2008: 6; Menghes 2008: 13; Menghes 2009: 2; Sorenson Wood 2005: 4; Sotomayor Velázquez 2006: 2). Díla, která se zabývají problematikou participace států v operacích OSN na udrţení míru, jsou poměrně různorodá: jejich autoři vyuţívají různé metody v rámci kvalitativního i kvantitativního přístupu a nechávají se vést různými teoretickými směry, případně na teorii zcela rezignují. Pro účely následujícího přehledu literatury budou zmíněné studie rozdělené na teoretické a ateoretické, neboť díky této štěpné linii lépe vynikne místo disertační práce v kontextu ostatních děl. Řada studií věnovaných tématu participace v operacích OSN na udrţení míru nám poskytuje detailní a kontextovou analýzu o tom, proč určitá země vysílá vojáky do určitých operací na udrţení míru. Vysvětlení, která nabízejí, je však obtíţné zevšeobecnit na další případy, protoţe identifikují proměnné platné jen pro zvolené případy (Sotomayor Velázquez 2006: 11). Z tohoto okruhu vynikají práce Trevora Findlaye (1996) a dvojice autorů David S. Sorenson a Pia Christina Wood (2005), které obsahují případové studie vybraných participujících zemí. Sborník editovaný Findlayem se věnuje tzv. novým peacekeeperům (new peacekeepers), čemuţ byl také podřízen výběr případů: pozornost je zaměřena na Německo, Japonsko, Rusko, USA a další přispěvatele, kteří na scénu nastoupili po konci studené války. Sorenson a Wood zkoumají o něco širší vzorek států, zahrnující jak tradiční, tak nové přispěvatele a státy významné z hlediska jejich postavení v mezinárodním systému (stálí členové Rady bezpečnosti (RB) OSN a regionální mocnosti). Ani jedna z těchto studií však není teoreticky podloţená a i kdyţ představují celou paletu moţných motivů participace na udrţování míru, není vţdy jasné, který z nich u jednotlivých států převaţuje. Zajímavou kvantitativní studii o motivech participace v operacích na udrţení míru předloţil Jan Engberg (2006). Předmětem studie je zhodnocení ochoty států podílet se na operacích na udrţení míru (měřeno jako rozsah a frekvence poskytování příspěvků) s ohledem na jejich bohatství (HDP) a úroveň rizika, které je s operací spojené. Za tímto účelem vytvořil index udrţování míru, který kombinuje úroveň zapojení, počet podpořených operací a stupeň jejich náročnosti. Informačně bohatá je také kvantitativní studie Donalda Daniela a Leighe Carahera (2006), která se věnuje charakteristice participujících zemí a moţnostem, které z toho vyplývají pro navýšení kapacity operací. 11

12 Na druhé straně existují kvantitativní i kvalitativní studie, které zázemí různých teorií mezinárodních vztahů vyuţívají. Nejvýznamnější představitelkou realistické perspektivy na participaci v udrţování míru je jiţ zmíněná Neack (1995), jejíţ myšlenky přebírá také například Monnakgotla (1996). Státy se podle těchto autorů účastní udrţování míru, aby poslouţily svým vlastním zájmům a mocenskému postavení; západní státy přitom usilují především o zachování statu quo, zatímco nezápadní státy o získání prestiţe v mezinárodních vztazích. Vůči realistické perspektivě se vymezují stoupenci konstruktivistických přístupů. Patří mezi ně Jobe (2007), který jako jeden z hlavních limitů realistické perspektivy spatřuje nemoţnost vysvětlit dostatečně účast těch zemí, které se aktivně účastní udrţování míru, aniţ by tím výrazně naplňovaly své vlastní zájmy. Namísto důrazu na zájmy, moc a egoistické jednání vyzdvihuje roli sdílených norem, ideálů, identit a interakci států v rámci mezinárodního společenství, které povaţuje za hlavní proměnné v otázce participace států na udrţování míru. Také Martha Finnemore a Kathryn Sikkink (1998) vychází z konstruktivistické perspektivy. Oproti jiným autorům se ale snaţí odvrátit pozornost od otázky, zda je chování států zaloţeno buď na normách, nebo zájmech. Takto poloţená otázka totiţ podle nich opomíjí skutečnost, ţe dodrţování norem můţe být často motivováno vlastním zájmem záleţí na tom, jak je specifikován zájem a povaha dané normy. Přístupem Finnemore a Sikkink se inspiruje Cosmina Menghes (2008), která si klade otázku, proč se státy začaly ve větší míře zapojovat do operací OSN po konci studené války a co zvýšená participace znamená pro současný systém mezinárodní bezpečnosti (Menghes 2008: 2). Menghes se v souladu s teoretickými argumenty Finnemore a Sikkink domnívá, ţe za zvýšenou participací stojí vývoj normy mezinárodní bezpečnosti, která zahrnuje spolupráci mezi státy v rámci mnohonárodních vojenských operací s cílem zajišťovat mezinárodní stabilitu a čelit masivnímu porušování základních lidských práv. Další skupina autorů se při vysvětlení participace států v operacích OSN na udrţení míru opírá o teorii veřejných statků. Davis B. Bobrow a Mark A. Boyer (1997) se zajímají o důsledky poklesu zájmu hegemona zajišťovat globální veřejné statky (= operace na udrţení míru), přičemţ berou v potaz jak finanční, tak personální aspekty participace. Zdůrazňují zejména roli mocností středního řádu při přebírání zodpovědnosti za udrţování mezinárodního míru, čímţ opomíjí poměrně rozsáhlou podporu udrţování míru ze strany méně rozvinutých států. Hirofumi 12

13 Shimizu a Todd Sandler (2002) se na příkladu (nejen) operací OSN snaţí zjistit, jak vypadá sdílení nákladů mezi malými a velkými zeměmi v oblasti udrţování míru; stejně tak se na finanční formu participace zaměřují také Jyoti Khana, Sandler a Shimizu (1999). Alexander Kocks (2009) se s vyuţitím teorie veřejných statků dotýká selektivity při participaci v udrţování míru OSN a snaţí se najít odpověď na otázku, jaké důvody stojí za rozhodnutím, kterou operaci podpořit (případně do jaké míry) a kterou ne. V neposlední řadě se mezi teoreticky vedenými studiemi, zkoumajícími participaci států na udrţování míru, nachází práce vyuţívající liberální teorii demokratického míru. Andreas Andersson (2000, 2002) zkoumá vztah mezi úrovní demokracie a inklinací přispívat k udrţování míru. Opakovaně přitom dochází k závěru, ţe pro méně demokratické státy je charakteristická menší podpora operací OSN na udrţení míru, zatímco demokratické státy vykazují nejvyšší sklon k participaci na udrţování míru. Stejně tak James H. Lebovic (2004) je přesvědčen, ţe úroveň demokracie určitého státu vysvětluje, proč a v jakém rozsahu stát do operací na udrţení míru přispívá. Zjištěním, ţe operace OSN na udrţení míru v době po konci studené války závisely zejména na příspěvcích demokratických států, pak potvrzuje výše uvedené Anderssonovy výsledky. Vliv polity na podporu operací OSN na udrţení míru zkoumá také Arturo C. Sotomayor, který na příkladu Latinské Ameriky analyzuje domácí podmínky (zejména civilně-vojenské vztahy), které vedou k účasti, resp. neúčasti (Sotomayor Velázquez 2006). Teoretický rámec Disertační práce si jako teoretický rámec pro analýzu participace v operacích OSN na udrţení míru volí logiku vhodnosti (logic of appropriateness) a logiku výhodnosti (logic of consequences 4 ). Zatímco konstruktivističtí teoretici se typicky odvolávají na logiku vhodnosti, původně zformulovanou Jamesem Marchem a Johanem Olsenem (viz např. Finnemore 1996b; Finnemore Sikkink 1998; Checkel 1998; Katzenstein 1996), racionalističtí teoretici naopak povaţují za základ jednání racionální volbu, neboli jak ji March s Olsenem nazývají logiku výhodnosti (viz např. Keohane 1988; Moravcsik 1998, 1999; Schimmelfenig 2000, 2001). Zatímco logika vhodnosti vystihuje jednání zaloţené na normách, logika výhodnosti vyjadřuje jednání zaloţené 4 Pro logiku vhodnosti se také objevuje překlad logika přiměřenosti, naopak logika výhodnosti bývá označována také jako logika důleţitosti nebo logika očekávaných důsledků. 13

14 na kalkulaci uţitku a vlastních zájmů. Předností zvoleného teoretického rámce oproti jiným je skutečnost, ţe logiky se vzájemně nevylučují, naopak spolu mohou v různých podobách koexistovat, coţ vyhovuje potřebám analýzy participace států na udrţování míru OSN. Podle logiky vhodnosti nejednají státy z instrumentálních důvodů (tedy aby získaly to, co chtějí), ale protoţe povaţují dané chování za dobré, ţádoucí a vhodné. Logika vhodnosti předpokládá, ţe jednání států je zaloţené na pravidlech či normách. Pravidla, která státy sledují, spojují konkrétní identity s konkrétními situacemi. Jednání států v tomto smyslu zahrnuje evokování určité identity nebo role a napojení závazků vyplývajících z této identity nebo role na specifickou situaci. Sledování určitého záměru je spojené více s identitami neţ se zájmy a zároveň více s výběrem pravidel neţ s individuálními racionálními očekáváními. Mezinárodní společnost je z hlediska logiky vhodnosti znázorňovaná jako komunita těch, kteří sledují normy a hrají určité role, přičemţ mají charakteristická sociokulturní pouta a smysl sounáleţitosti (March Olsen 1998: ). March a Olsen vystihují způsob volby jednání aktérů následujícími otázkami: O jakou situaci se jedná? Kdo jsem? Do jaké míry jsou pro mě v této situaci vhodná různá jednání? Od aktéra se následně očekává, ţe udělá to, co povaţuje vzhledem ke své roli/identitě za nejvhodnější (March 1994: 58; March Olsen 1989: 23). Podle logiky výhodnosti se státy v mezinárodním systému chovají jako autonomní egoističtí aktéři zaměření na maximalizaci vlastních zájmů, jejichţ preference jsou chápány jako dané a určené stavem vnějšího světa. Aktéři si vybírají mezi různými alternativami jednání, a to tak, ţe vyhodnotí jejich pravděpodobné důsledky vzhledem ke svým cílům, a předpokládají, ţe ostatní učiní totéţ. Politický řád v tomto pojetí vyplývá z jednání mezi racionálními aktéry, kteří sledují své osobní preference nebo zájmy. Jednání států je ovlivněno poskytováním racionálních podnětů (March Olsen 1998: ). March a Olsen charakterizují logiku výhodnosti za pomoci tří otázek, které vedou ke zvolení způsobu jednání aktéra: Jaké moţnosti jednání se mi nabízí? Jaké jsou mé preference a hodnoty? Jaké jsou důsledky alternativ? Logika výhodnosti přitom aktéra vede k tomu, aby si zvolil tu alternativu jednání, která mu podle očekávání přinese nejlepší výsledky (March 1994: 2-3; March Olsen 1989: 23). 14

15 Metodologický rámec Podstatnou část disertační práce tvoří tři případové studie, jejichţ cílem je za pomoci teoretického konceptu logiky vhodnosti a logiky výhodnosti objasnit jednání vybraných států na poli participace v operacích OSN na udrţení míru. Jako případy coby prostorově vymezené fenomény sledované v jednom časovém bodě nebo v určitém časovém období (Gerring 2007: 19) jsou v práci vymezeny Česká republika, Slovensko a Rakousko a jejich participace v operacích OSN na udrţení míru v letech aţ Typově se u kaţdé země jedná o tzv. případovou studii vedenou teorií (theory-guided case study) (Levy 2008: 4-5). 6 Podstata tohoto typu případové studie spočívá v popisu, vysvětlení, interpretaci a/nebo porozumění případu coby cíli samo o sobě, nikoli jako prostředku k širší teoretické generalizaci (Levy 2008: 4). Podobně Arend Lijphart uvádí, ţe případová studie vedená teorií je vybírána k provedení analýzy na základě zájmu o případ, nikoli zájmu o formulování obecné teorie. Tím připomíná ateoretické případové studie, avšak liší se od nich tím, ţe vyuţívá etablované teoretické teze. Generalizace v těchto studiích se vztahuje na specifický případ s cílem ozřejmit jej, spíše neţ generalizaci vylepšit (Lijphart 1971: 692). Hlavní rozdíl mezi touto a instrumentální případovou studií tak spočívá v tom, ţe případ neslouţí jako nástroj pro práci s teorií, ale teorie je vodítkem pro práci s případem (Kořan 2008: 34). Podle Sidneyho Verby mohou být vysvětlení ušita na míru specifickým případům, avšak musí být vytvořena ze stejného materiálu a dodrţovat stejná pravidla šití (Verba 1967: 115). Jack Levy doplňuje, ţe případová studie vedená teorií je explicitně strukturovaná za pomoci dobře rozvinutého konceptuálního rámce, který zaměřuje pozornost na některé teoreticky specifikované aspekty reality a opomíjí jiné (Levy 2008: 4). Podle Johna Odella tento typ případové studie interpretuje nebo vysvětluje událost tím, ţe aplikuje známou teorii na nový terén. Čím explicitnější a systematičtější je pouţití teoretických konceptů, tím silnější je aplikace. Případová studie nám tím ukazuje, ţe známá teorie můţe být rozšířena k vysvětlení nových událostí (Odell 2001: 163). Alexander George a Andrew Bennett upozorňují, ţe 5 V letech hovoříme o participaci Československa. 6 V odborné literatuře věnované případovým studiím se můţeme setkat s různými označeními tohoto typu: disciplinovaná konfigurativní studie (Eckstein 1975: ; George Bennett 2005: 75; Verba 1967: ), interpretativní případová studie (Lijphart 1971: 692), vysvětlující případová studie (Van Evera 1997: 74-75; Yin 2003: 4) nebo disciplinovaná interpretativní případová studie (Odell 2001: ). 15

16 případová studie vedená teorií můţe přispět k testování teorie: můţe zpochybnit zavedené teorie, pokud by měly sedět, ale nesedí (George Bennett 2005: 75). Eckstein vystihuje jeden z hlavních přínosů disciplinované interpretace případu následovně: Snaha o disciplinovanou aplikaci teorií na případy nás nutí formulovat teorie přesněji, neţ by tomu bylo jinak za předpokladu, ţe aplikace je skutečně disciplinovaná, tzn. navrţená tak, aby ukázala, ţe platná teorie vyţaduje určitou interpretaci případu a vylučuje jiné (Eckstein 1975: 103). Ve výsledku mohou být dodatečným přínosem případových studií vedených teorií nové návrhy pro vylepšení teorie (Odell 2001: 163). Protoţe je většina událostí v souladu s více neţ jednou interpretací, je obecným rizikem této metody, ţe můţe docházet k selektivnímu rekonstruování události: bude podporována upřednostňovaná teorie a bagatelizovány důkazy, které s ní nejsou konzistentní nebo které podporují alternativní teorii. Jako opatření proti tomuto riziku Odell navrhuje věrné prezentování jedné nebo více alternativních teorií, které patří mezi nejsilnější, a důkladné prozkoumání důkazů v jejich světle. Také tím se interpretativní případová studie stane disciplinovanější (Odell 2001: 164). Případové studie obsaţené v disertační práci jsou vedené teoretickým konceptem logiky vhodnosti a logiky výhodnosti, čímţ byl tento jinak hojně vyuţívaný koncept přenesen na novou oblast: participaci v udrţování míru OSN. Na základě aplikace tohoto teoretického rámce navrhuje disertační práce vysvětlení otázky, proč se státy účastní operací na udrţení míru. Zahrnutí jak logiky vhodnosti, tak logiky výhodnosti vede k zamezení rizika, na které upozorňuje Odell selektivního rekonstruování zkoumaného fenoménu neboli vyzdvihování empirických důkazů, které jsou v souladu s favorizovaným teoretickým rámcem, a naopak přehlíţení důkazů, které s ním nejsou konzistentní. V případových studiích obsaţených v disertační práci jsou empirické důkazy prozkoumávány ve světle jak logiky vhodnosti, tak logiky výhodnosti a jejich vzájemného vztahu. Výběr případů byl motivován několika faktory. V první řadě práce zohledňuje stav výzkumu problematiky participace v udrţování míru OSN a motivů tohoto jednání. V literatuře můţeme často najít příspěvky, které se zabývají participací velmocí, spojovaných s motivací udrţet status quo a své mocenské postavení v něm. Ještě objemnější skupinu tvoří příspěvky zaměřené na tzv. mocnosti středního řádu, jako jsou Kanada, Indie nebo Austrálie, které začaly hrát klíčovou roli při zajišťování 16

17 příspěvků do operací OSN v podmínkách studené války. Výzkum participace je také často zaměřen na tzv. nové peacekeepery, jako jsou Japonsko, Čína či Německo, jejichţ postoj vůči udrţování míru OSN se v 90. letech 20. století začal spolu s rozšiřováním zorného úhlu jejich zahraniční a bezpečnostní politiky měnit směrem k aktivnější participaci. Moţnosti dozvědět se více o participaci států niţší mocenské kategorie, tzv. malých států, však zůstávají omezené. Pokud byly příspěvky zaměřené na malé státy v Evropě, týkaly se téměř výhradně severských zemí. Disertační práce se proto snaţí vyplnit mezeru v poznání a zaměřuje se na participaci malých států v dosud spíše opomíjené střední Evropě. 7 Zaměření na tento typ států nám současně umoţní vypozorovat, do jaké míry se v participaci malých států v operacích na udrţení míru odehrává snaha o maximalizaci vlastních zájmů, kterou bychom u nich moţná nečekali v takové míře jako u států vyšších mocenských kategorií. Zajímavé bude sledovat také komparativní hledisko, přestoţe mu práce věnuje jen omezenou pozornost, neboť nepatří mezi její hlavní cíle. Na jedné straně se všechny tři země vyznačují přibliţně stejně omezenými vojenskými kapacitami, na druhé straně u nich po dobu dvou sledovaných dekád docházelo k odlišnému dělení těchto zdrojů mezi mezinárodní organizace angaţované v udrţování mezinárodního míru a bezpečnosti. Zatímco Rakousko se v důsledku své neutrality upnulo především na Evropskou unii a nestalo se členem Severotlantické aliance (NATO), bezpečnostní politika České republiky a Slovenska se po značnou část analyzovaného období orientovala zejména na plnění závazků v Severoatlantické alianci; ČR se přitom do NATO zapojila jiţ v první vlně rozšiřování Aliance v roce 1999, Slovensko aţ v druhé vlně o pět let později. Práce by měla ukázat, zda a jak se tyto skutečnosti promítly do jednání států v oblasti participace v udrţování míru OSN. 7 Mezera v poznání je z trojice zvolených států nejvýraznější v případě České republiky. Oldřich Bureš a Lenka Dušková uvádí, ţe ačkoli je problematika působení českých vojáků v operacích OSN na udrţení míru závaţným tématem, které si zasluhuje systematické studium, výzkum a hodnocení, je poněkud paradoxní, ţe se v ČR studiu této problematiky zatím nikdo systematicky nevěnuje (Bureš Dušková 2007: 53). V případě Slovenska existuje řada publikací, pojednávajících o angaţmá slovenských vojáků v mírových operacích pod hlavičkou mezinárodních organizací, jako je OSN, NATO, EU či OBSE (viz například Bučka Rišianová 2010; Bystrický et al. 2008; Minár et al. 2010; Purdek et al. 2008; Vitko 2003), nicméně v nich převaţují vojenské aspekty participace; polickým či ekonomickým aspektům je věnována jen omezená pozornost. V případě Rakouska je jiţ téma zapojení země do udrţování míru OSN pokryto komplexněji, nicméně většina studií zůstává spojená s jediným autorem (Schmidl 1995; 1999; 2001; 2005a; 2005b; 2010). 17

18 Konečně posledním faktorem, který stojí za výběrem případů, je poţadavek na důkladnou znalost kontextu zkoumané problematiky. Bylo by samozřejmě moţné zaměřit pozornost na další malé státy, splňující výše uvedené vymezení, a tím rozšířit datovou základnu výzkumu. Nutnost detailního analyzování primárních a sekundárních zdrojů, dostupných pouze v národních jazycích, však vytvořila těţko překonatelnou bariéru a populaci moţných případů tímto způsobem omezila. Z pouţitého typu případové studie vyplývá, ţe disertační práce nemá ambice generalizovat získané poznatky, studie jsou provedeny na základě zájmu o vybrané případy. Jak jiţ bylo řečeno, data získaná z případových studií mají slouţit zejména jako příspěvek k diskusi o podstatě participace států v operacích na udrţení míru, ale také k osvětlení jednání ČR, Slovenska a Rakouska v analyzované oblasti. Případy primárně neslouţí jako nástroje pro práci s teoretickým konceptem, naopak koncept logiky vhodnosti a výhodnosti je vodítkem pro práci s případy. Struktura Po úvodní části disertační práce je zařazena kapitola pojednávající o operacích OSN na udrţení míru a problematice participace v nich. Obsahuje důkladné vymezení pojmu operace OSN na udrţení míru a jejich charakteristiku a zaznamenává hlavní rysy a trendy participace spolu s profilem participujících zemí. Třetí kapitolu tvoří teoretický rámec práce: seznamuje čtenáře s logikou vhodnosti a logikou výhodnosti a s širšími teoriemi, které stojí na jejich pozadí: konstruktivismem a racionalismem. Současně kapitola rozebírá různé podoby vztahu mezi oběma logikami. V následující kapitole je aplikován teoretický rámec práce na problematiku udrţování míru OSN a participaci států v něm. Tím je vytvořen obecnější kontext, do kterého jsou následně zasazeny jednotlivé případové studie. Hlavním smyslem kapitoly je objasnit, co znamená vhodné a výhodné jednání ve vztahu k participaci států v operacích na udrţení míru. Vedlejším, nicméně rovněţ podstatným účelem kapitoly je přispět k prohlubení teoretického studia problematiky udrţování míru OSN. Pátou aţ sedmou kapitolu představují případové studie, které se zevrubně věnují participaci České republiky, Slovenska a Rakouska v udrţování míru OSN. Kaţdá případová studie pojednává o bezpečnostní politice dané země a roli, kterou v ní hrají operace OSN na udrţení míru, a nabízí vyčerpávající přehled participace 18

19 jednotlivých zemí v operacích na udrţení míru. Tím mimo jiné přispívají k lepšímu chápání jednání vybraných států v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Klíčovou částí kaţdé případové studie je rozbor klíčových indikátorů logiky vhodnosti a výhodnosti na poli participace ČR/SR/Rakouska v udrţování míru: deklarovaných motivů participace, geografického rozmístění operací, indikujícího ne/selektivitu při zapojení do udrţování míru, a vazeb mezi zkoumanými zeměmi a zeměmi, ve kterých probíhaly či probíhají operace na udrţení míru s účastí zvolených zemí. Kaţdá případová studie zároveň obsahuje shrnující vyhodnocení participace ve světle logiky vhodnosti, respektive logiky výhodnosti. Závěrečná kapitola shrnuje hlavní výstupy disertační práce, hodnotí naplnění cílů a poskytuje podněty k dalšímu zkoumání problematiky. Limity výzkumu Výzkum limitovala skutečnost, ţe data, která by umoţnila podat co přesnější odpověď na otázku, proč státy participují v operacích OSN na udrţení míru, jsou veřejně dostupná jen v omezené míře. Tím více to platí pro pokus rozkódovat, proč se státy účastní určitých operací, zatímco jiných ne. Informační bariéru a obtíţe při zkoumání zvoleného tématu dokládá odpověď majora Juraje Ţáčka 8 na autorčinu otázku, čím se ČR řídí při rozhodování o podpoře udrţování míru OSN: Otázka po šifře výběru je dobře poloţená a skutečně jde na kořen věci samotné. Svou úlohu při reakcích na nabídky a poţadavky ze strany mezinárodních vládních organizací (zdaleka se nejedná pouze o OSN) sehrávají zájmy a stanoviska nejrůznějších subjektů (kurzíva doplněna autorkou). V konečném důsledku se ale vţdy jedná o politické rozhodnutí armáda přijaté závazky pouze naplňuje. (Ţáček 2012). Obecně tedy pro disertační práci platí, ţe míra úspěšnosti a úplnosti analýzy tématu se do značné míry odvíjela od dostupnosti zdrojů, týkajících se problematiky participace ČR, SR a Rakouska v operacích na udrţení míru, a na stupni jejich objektivnosti. 8 Major Juraj Ţáček se několik let zabýval vysíláním vojenských pozorovatelů Armády ČR (AČR) do zahraničí v rámci Oddělení řízení zahraničních operací a pozorovatelů Společného operačního centra Ministerstva obrany. 19

20 2 Operace OSN na udržení míru 2.1 Vymezení pojmu OUM OSN Na samém začátku je třeba vymezit pojem operace OSN na udrţení míru. V českém jazyce představuje nejpřesnější překlad anglického termínu UN peacekeeping operations, který Spojené národy pouţívají k označení širokého úsilí vytvořit podmínky pro trvalý mír v zemích postiţených konfliktem (UN DPKO 2012a). I přes více neţ šedesát let praxe udrţování míru ze strany OSN neexistuje ţádná univerzálně akceptovaná definice anglického pojmu peacekeeping (Bureš 2003: 25). Autoři ve svých analýzách pouţívají odlišnou terminologii a často si vytváří vlastní definice základních pojmů, z čehoţ vyplývá terminologický chaos, který komplikuje nejen vědecký výzkum dané problematiky, ale také praktické snahy o řešení současných konfliktů (Bureš 2003: 25). Za problémy s jasnou definicí operací OSN na udrţení míru stojí do značné míry skutečnost, ţe se klíčový pojem udrţování míru nenachází v Chartě OSN, ačkoli se jedná o jednu z nejvýraznějších činností Spojených národů. Důvod absence pojmu v zakládajícím dokumentu OSN je poměrně jednoduchý: v době vzniku Spojených národů v atmosféře spolupráce a nově nastoleného míru po druhé světové válce se s podobnou aktivitou nepočítalo. Udrţování míru se vyvinulo aţ v odpovědi na nepřátelství mezi dvěma hlavními aktéry studené války, Spojenými státy a Sovětským svazem, a jeho principy byly definovány aţ během praxe. Pojem udrţování míru začal být poprvé pouţíván v souvislosti s operací United Nations Emergency Force I (UNEF I) po Suezské krizi z roku Formalizován byl v únoru 1965, kdy Valné shromáţdění OSN ustavilo speciální komisi k projednávání záleţitostí vztahujících se k udrţování míru a pojmenovalo ji Special Committee on Peacekeeping Operations (Rikhye 1984: 1). Zpětně nicméně OSN označuje za první operaci na udrţení míru jiţ United Nations Truce Supervision Organization (UNTSO) na Blízkém východě, která svoji činnost zahájila v roce Na základě principů zavedených během studené války definoval Marrack Goulding udrţování míru OSN, pro které se vţilo označení tradiční nebo prvogenerační, jako [o]perace zřízené Spojenými národy, se souhlasem zúčastněných stran, s cílem pomoci kontrolovat a vyřešit problémy mezi nimi, pod vedením a kontrolou Spojených národů, na společné náklady členských států a s vojenským a dalším personálem a vybavením jimi dobrovolně poskytnutým, 20

21 jednající nestranně mezi stranami a uţívající síly jen v minimálním moţném rozsahu (Goulding 1993: 455). Se změnou povahy operací OSN na udrţení míru po konci studené války se definice udrţování míru rozšířila. Michael W. Doyle a Nicholas Sambanis uvádí, ţe [d]nes je udrţování míru OSN multidimenzionálním řízením komplexní mírové operace, zpravidla následující po ukončení občanské války, navrţené k tomu, aby poskytla dočasnou bezpečnost a pomohla stranám vytvořit takové institucionální, materiální a ideové změny, které jsou nezbytné k zajištění trvalého míru (Doyle Sambanis 2007: 495). Pojem udrţování míru tedy v současné době neodkazuje jen na vojenské aktivity spojené s bezpečností, ale zahrnuje také civilní aktivity jako například politickou mediaci a asistenci v oblasti národního usmíření, podporu při volbách, demobilizaci a reintegraci bývalých bojovníků, policejní reformu či ochranu lidských práv (Ahmed et al. 2007: 11). Sorenson a Wood vystihují definiční posun obdobně. Koncept udrţování míru se podle nich rozšířil tak, ţe zahrnuje operace na vytváření míru (peacemaking operations), budování míru (peace building operations) a vynucování míru (peace enforcement operations) často pojmenované druhá generace operací na udrţení míru, protoţe obsahují vojenské, politické, sociální a humanitární aspekty, jen zřídka přítomné v tradičních operacích na udrţení míru (Sorenson Wood 2005: 3). Také Roland Paris pouţívá pojem udrţování míru v nejširším slova smyslu, zahrnujícím tradiční udrţování míru, vynucování míru i post-konfliktní budování míru (Paris 2003: 464). V podobně širokém významu pouţívá termín udrţování míru také kolektiv autorů Alex J. Bellamy, Paul Williams a Stuart Griffin. Rozlišují přitom pět odlišných typů operací na udrţení míru na základě toho, jakých cílů zamýšlí dosáhnout. Tyto typy se přitom vzájemně nevylučují jedna operace na udrţení míru můţe volně přecházet z jednoho typu na druhý a můţe se snaţit plnit více cílů najednou. Tradiční operace na udrţení míru podle nich usilují o vytvoření politického prostoru, který je nezbytný k dosaţení dohody mezi znepřátelenými státy. Druhý typ operací, řízení tranzice, podporuje vznik a implementaci dohody, na které se znepřátelené strany shodly, přičemţ se odehrává v rámci hranic jednoho státu. Cílem širšího udrţování míru je plnit úkoly tradičního udrţování míru spolu s dodatečnými úlohami v prostředí pokračujícího konfliktu. Nejbliţším vyjádřením původně zamýšlené role OSN na poli kolektivní bezpečnosti jsou dle autorů operace 21

22 na vynucení míru, jejichţ cílem je prosadit na stranách konfliktu vůli Rady bezpečnosti. A konečně operace na podporu míru směřují k vytvoření liberálnědemokratické společnosti, která podle autorů představuje nejefektivnější způsob udrţení mezinárodního míru a bezpečnosti (Bellamy et al. 2004: 5-6). V předkládané disertační práci se v souladu se zmíněnými autory drţím pouţívání udrţování míru jako obecného pojmu, který zahrnuje všechny variace prvo- a druhogeneračních operací na udrţení míru (Sorenson Wood 2005: 3). Salman Ahmed, Paul Keating a Ugo Solinas si v této souvislosti všímají, ţe rozsáhlé spektrum aktivit současných operací OSN reflektují mnozí autoři zaváděním označení mírové operace, avšak vzhledem k tradici, širokému uznání a mnohým implikacím je tendence neopouštět pojem operace na udrţení míru stále silná (Ahmed et al. 2007: 11). Samotná OSN pouţívá pojem udrţování míru v širokém slova smyslu. Operace na udrţení míru jsou sice tradičně spojovány s kapitolou VI Charty OSN, která reguluje tzv. pokojné řešení sporů. V současné doktríně operací na udrţení míru (tzv. Capstone doctrine) však OSN uvádí, ţe [v] posledních letech přijala Rada bezpečnosti postup uplatňovat kapitolu VII 9 Charty při autorizaci vyslání operací na udrţení míru do výbušných postkonfliktních prostředí, kde stát není schopen udrţet bezpečnost a veřejný pořádek (UN 2008: 14). Z této formulace vyplývá, ţe samotná OSN pouţívá pojem operace na udrţení míru pro operace spadající jak pod kapitolu VI, tak pod kapitolu VII Charty OSN. Toto pojetí proniklo i do odborné literatury. Andersson například uvádí, ţe pouţívá pojem udrţování míru v obecném slova smyslu bez ohledu na to, zda daná operace disponuje mandátem pod kapitolou VI či VII (Andersson 2000: 2). Participací státu se v disertační práci rozumí působení vojenských jednotek v operacích OSN na udrţení míru; okrajová pozornost je pro úplnost věnována také policejním příspěvkům. Operace na udrţení míru jsou tímto způsobem omezeny na vojenské, případně vojensko-policejní, nikoli však politické. Operacemi OSN na udrţení míru se myslí ty, které spadají pod Oddělení OSN pro operace na udrţení míru (UN Department of Peacekeeping Operations, UN DPKO) v rámci Generálního 9 Předmětem kapitoly VII jsou přitom akce při ohroţení míru, porušení míru a činech útočných. Je-li rozhodnuto, ţe určitá konfliktní situace spadá pod kapitolu VII Charty, můţe OSN podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké povaţuje za nutné k udrţení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti (Charta OSN: čl. 42). 22

23 sekretariátu OSN. 10 Od roku 1948 do konce roku 2011 bylo ustaveno celkem 66 operací na udrţení míru, přičemţ k prosinci 2011 probíhalo na celém světě 15 operací na udrţení míru 11 (UN DPKO 2011b). Do časového rámce let spadají na základě vymezení UN DPKO následující operace na udrţení míru: Tabulka 1: Operace OSN na udržení míru probíhající v letech Zkratka Název operace Umístění Začátek Konec UNTSO United Nations Truce Blízký východ 5/ Supervision Organization UNMOGIP United Nations Military Indie/Pákistán 1/ Ibserver Group in India and Pakistan UNFICYP United Nations Peacekeeping Kypr 3/ Force in Cyprus UNDOF United Nations Disengagement Syrské Golany 6/ Observer Force UNIFIL United Nations Interim Force in Libanon 3/ Lebanon UNGOMAP United Nations Good Offices Afghánistán/ 5/1988 3/1990 Mission in Afghanistan and Pakistan Pákistán UNIIMOG United Nations Iran-Iraq Írán/Irák 8/1988 2/1991 Military Observer Group UNAVEM I United Nations Angola Angola 1/1989 6/1991 Verification Mission I UNTAG United Nations Transition Namibie 4/1989 3/1990 Assistance Group ONUCA United Nations Observer Group Střední 11/1989 1/1992 in Central America Amerika 12 MINURSO United Nations Mission for the Západní Sahara 4/ Referendum in Western Sahara UNIKOM United Nations Iraq-Kuwait Irák/Kuvajt 4/ /2003 Observation Mission UNAVEM II United Nations Angola Angola 6/1991 2/1995 Verification Mission II ONUSAL United Nations Observer El Salvador 7/1991 4/1995 Mission in El Salvador UNAMIC United Nations Advance Kambodţa 10/1991 3/1992 Mission in Cambodia UNPROFOR United Nations Protection Býv. Jugoslávie 2/1992 3/1995 Force UNTAC United Nations Transitional Authority in Cambodia Kambodţa 3/1992 9/ UN DPKO zajišťuje politické a exekutivní řízení operací OSN na udrţení míru a udrţuje spojení s Radou bezpečnosti, příspívajícími členskými zeměmi a se stranami konfliktů za účelem implementace mandátů RB OSN (UN DPKO 2011a). 11 Kromě toho UN DPKO spravuje také speciální politickou misi v Afghánistánu (United Nations Assistance Mission in Afghanistan, UNAMA); zmíněných 15 operací na udrţení míru a misi UNAMA označuje UN DPKO společným pojmem mírové operace (UN DPKO 2011b). 12 Costa Rica, El Salvador, Guatemala, Honduras a Nikaragua 23

24 UNOSOM I United Nations Operation in Somálsko 4/1992 3/1993 Somalia I ONUMOZ United Nations Operation in Mozambik 12/ /1994 Mozambique UNOSOM II United Nations Operation in Somalia II Somálsko 3/1993 3/1995 UNOMUR United Nations Observer Mission Uganda-Rwanda Uganda/Rwanda 6/1993 9/1994 UNOMIG United Nations Observer Gruzie 8/1993 6/2009 Mission in Georgia UNOMIL United Nations Observer Libérie 9/1993 9/1997 Mission in Liberia UNMIH United Nations Mission in Haiti Haiti 9/1993 6/1996 UNAMIR United Nations Assistance Rwanda 10/1993 3/1996 Mission for Rwanda UNASOG United Nations Aouzou Strip Čad 5/1994 6/1994 Observer Group UNMOT United Nations Mission of Tádţikistán 12/1994 5/2000 Observers in Tajikistan UNAVEM United Nations Angola Angola 2/1995 6/1997 III Verification Mission III UNPREDEP United Nations Preventive Makedonie 3/1995 2/1999 Deployment Force UNCRO United Nations Confidence Chorvatsko 5/1995 1/1996 Restoration Operation in Croatia UNMIBH United Nations Mission in Bosna a 12/ /2002 Bosnia and Herzegovina Hercegovina UNTAES United Nations Transitional Chorvatsko 1/1996 1/1998 Administration for Eastern Slavonia, Baranja and Western Sirmium UNMOP United Nations Mission of Chorvatsko/ 1/ /2002 Observers in Prevlaka Jugoslávie UNSMIH United Nations Support Haiti 7/1996 7/1997 Mission in Haiti MINUGUA United Nations Verification Guatemala 1/1997 5/1997 Mission in Guatemala MONUA United Nations Observer Angola 6/1997 2/1999 Mission in Angola UNTMIH United Nations Transition Haiti 8/ /1997 Mission in Haiti MIPONUH United Nations Civilian Police Haiti 12/1997 3/2000 Mission in Haiti UNPSG United Nations Civilian Police Chorvatsko 1/ /1998 Support Group MINURCA United Nations Mission in the Středoafrická 4/1998 2/2000 Central African Republic republika UNOMSIL United Nations Observer Sierra Leone 7/ /1999 Mission in Sierra Leone UNMIK United Nations Interim Kosovo 6/ Administration Mission in Kosovo UNAMSIL United Nations Mission in Sierra Leone 10/ /

25 Sierra Leone UNTAET United Nations Transitional Administration in East Timor MONUC United Nations Organization Mission in the Democratic Republic of the Congo UNMEE United Nations Mission in Ethiopia and Eritrea UNMISET United Nations Mission of Support in East Timor MINUCI United Nations Mission in Côte d'ivoire UNMIL United Nations Mission in Liberia UNOCI United Nations Operation in Côte d Ivoire MINUSTAH United Nations Stabilization Mission in Haiti ONUB United Nations Operation in Burundi UNMIS United Nations Mission in the Sudan UNMIT United Nations Integrated Mission in Timor-Leste UNAMID African Union-United Nations Hybrid Operation in Darfur MINURCAT United Nations Mission in the Central African Republic and Chad MONUSCO United Nations Organization Stabilization Mission in the Democratic Republic of the Congo UNISFA United Nations Interim Security Force for Abyei UNMISS United Nations Mission in the Republic of South Sudan Zdroj: UN DPKO 2012a Východní Timor 10/1999 5/2002 DR Kongo 11/1999 6/2010 Etiopie/Eritrea 7/2000 7/2008 Východní Timor 5/2002 5/2005 Pobřeţí 5/2003 4/2004 slonoviny Libérie 9/ Pobřeţí 4/ slonoviny Haiti 6/ Burundi 6/ /2006 Súdán 3/2005 7/2011 Východní Timor 8/ Súdán 7/ Středoafrická republika/čad 9/ /2010 DR Kongo 7/ Súdán 6/ Jiţní Súdán 7/ Charakteristika udržování míru OSN Vývoj udrţování míru OSN byl od počátku do značné míry určován vývojem mezinárodního politického a bezpečnostního prostředí. Rozpory narůstající mezi velmocemi na půdě Rady bezpečnosti krátce po vzniku OSN znemoţňovaly Spojeným národům fungovat jako silná a efektivní organizace (Bureš 2007a: 27). Poţadavek, aby členské státy poskytly Spojeným národům stálé národní kontingenty, které by vytvořily jakousi armádu OSN pro kolektivní bezpečnost, nebyl naplněn. OSN se tak záhy ocitla bez nástrojů, kterými by mohla čelit agresi a zachovávat mír 25

26 (Krasno 2004: 225). V těchto podmínkách se zrodil koncept udrţování míru improvizovaně a jako reakce na krize, které bylo třeba řešit. Poprvé se udrţování míru ve své klasické podobě představilo v roce 1956 v souvislosti se Suezskou krizí. Sovětské vedení bylo v době po úmrtí Josifa Stalina flexibilnější, studená válka byla méně intenzivní a tehdejšímu generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi se podařilo vytvořit slušnou základnu z narůstajícího počtu členů OSN. Navíc se generální tajemník těšil aktivní podpoře USA a dočasně i tichému souhlasu SSSR (Segal 1995: 69). Protoţe bylo řešení Suezské krize zablokováno v Radě bezpečnosti vety Francie a Velké Británie, bylo třeba přijít s něčím kompletně jiným. Spolu s Lesterem B. Pearsonem, tehdejším kanadským ministrem zahraničí a bývalým vyslancem při OSN, zkoncipoval Hammarskjöld myšlenku ozbrojených jednotek OSN sloţených z dobrovolně poskytnutých vojáků z členských zemí, které měly za úkol zajistit nárazníkové pásmo mezi znepřátelenými stranami konfliktu (Krasno 2004: 230). V průběhu studené války byly operace na udrţení míru výrazně limitovány rolí OSN v mezinárodních vztazích, událostmi v rámci mezinárodního systému a zejména vztahy mezi supervelmocemi (Segal 1995: 66). K ilustraci můţe poslouţit UN Operation in the Congo (ONUC), vyslaná roku Administrativa amerického prezidenta Dwighta D. Eisenhowera se zdráhala zapojit americké vojenské jednotky v Africe, zároveň se jí však nelíbila sovětská přítomnost v Kongu. Východiskem se stala podpora operace OSN, od které si slibovala utlumení vlivu SSSR v zemi (Rikhye 1984: 227). Vedle toho USA v Kongu finančně přispívaly na armádu vedenou Josephem Mobutem, která se zapojila do vojenských operací proti sousední, Sovětským svazem podporované Angole (Bureš 2002). Sovětský svaz a jeho východoevropští spojenci se po vypuzení Mobutem ze země staly silnými oponenty operace a přestali na ni finančně přispívat (Rikhye 1984: 179). Konec studené války přivodil nový, optimistický pohled na mezinárodní vztahy. Paralýza operací OSN na udrţení míru byla ukončena a od roku 1988 počet operací strmě narůstal. Zatímco mezi lety 1948 a 1978 bylo vysláno pouhých 13 operací a v následujícím desetiletí dokonce ţádná, od května 1988 do října 1993 bylo náhle schváleno dalších dvacet. Hlavním důvodem této expanze byla zvýšená kapacita Rady bezpečnosti dohodnout se na postupu v situacích bezpečnostní krize. Zmírňující se ideologické střety mezi USA a SSSR se projevily v poklesu pouţívání veta v Radě bezpečnosti: mezi červnem 1990 a květnem 1993 se objevilo jediné 26