Automatizované nasazení MS Windows

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA INFORMATIKY Automatizované nasazení MS Windows BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Aleš Crha Brno, jaro 2010

2 Prohlášení Prohlašuji, že tato práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracoval samostatně. Všechny zdroje, prameny a literaturu, které jsem při vypracování používal nebo z nich čerpal, v práci řádně cituji s uvedením úplného odkazu na příslušný zdroj. Vedoucí práce: Mgr. Šimon Suchomel

3 Shrnutí Tato práce diskutuje možnosti nasazení operačního systému Windows 7 pomocí nástroje Microsoft Deployment Toolkit 2010 a uvádí konfiguraci virtuálního prostředí, které je pomocí nástroje Microsoft Deployment Toolkit schopné automatizovaně a hromadně instalovat operační systém Windows 7 na virtuální pracovní stanice.

4 Klíčová slova Microsoft Deployment Toolkit 2010, MDT 2010, Windows 7, LTI instalace, lite touch, Windows Deployment Services, Hyper-V, vizualizace, nasazení

5 Obsah 1 Úvod Způsoby nasazení systému Windows Instalace z média Instalace ze sítě Image based instalace Instalace typu LTI (Lite Touch) a ZTI (Zero Touch) Nasazení podle typu úlohy Srovnání možností nasazení Windows 7 a starších verzí Windows Nasazení Windows XP Nasazení Windows Vista Nasazení Windows Základní software používaný při nasazení Windows Windows Setup Windows System Image Manager Windows Imaging ImageX Deployment Image Servicing and Management Windows Preinstallation Enviroment Windows Deployment Services Microsoft Deployment Toolkit Active Directory Nasazení Windows 7 pomocí Microsoft Deployment Toolkit Proces nasazení pomocí MDT Prostředí pro účely této práce Konfigurace virtuálního prostředí Instalace rolí na virtuálním serveru Instalace MDT Proces Lite Touch instalace Windows 7 pomocí MDT Automatizace LTI procesu nasazení pomocí MDT Soubor BootStrap.ini Soubor CustomSettings.ini... 24

6 8 Přidání dodatečných komponent do procesu nasazení Instalace aktualizací pro Windows 7 pomocí MDT Instalace aplikací pro Windows 7 pomocí MDT Instalace ovladačů pro Windows 7 pomocí MDT Proces finální instalace ve virtuálním prostředí Nová instalace na referenční počítač Nová instalace na cílový počítač Závěr Literatura... 33

7 Kapitola 1 Úvod Instalace operačního systému je prvním krokem v jeho používání. Ve větších produkčních prostředích se tento zdánlivě triviální úkol stává opravdovou výzvou místních administrátorů. V opravdu velkých prostředích je pak celý proces řešen jako týmový projekt skládající se z několika vývojových fází, podobně jako je tomu v případu vývoje software. S vydáním nového operačního systému Windows 7 firmy Microsoft, byly uvedeny na scénu nové technologie a postupy, které si kladou za cíl urychlit a zjednodušit jeho hromadnou instalaci v produkčním prostředí. Základní softwarovou strukturou (anglicky framework), která váže jednotlivé nové technologie a funkcionality dohromady, je v případě operačního systému Windows 7 nástroj Microsoft Deployment Toolkit (zkráceně MDT). V průběhu této práce hodlám demonstrovat schopnost MDT provádět hromadnou instalaci operačního systému Windows 7. Práce samotná pak sestává z několika částí. V úvodních kapitolách uvádím čtenáře do problematiky nasazování operačních systémů Windows a srovnávám možnosti nasazování jednotlivých verzí. V následujících částech pak uvádím výčet a popis základních nástrojů používaných při nasazování operačního systému Windows 7. V praktické části pak podávám zprávu o vytvoření a konfiguraci virtuálního prostředí schopného plně automatizované instalace Windows 7 na virtuální pracovní stanice. 1

8 Kapitola 2 Způsoby nasazení systému Windows 2.1 Instalace z média Instalace z média je způsob instalace zpravidla s použitím instalačního CD nebo DVD. Je možné použít buď originální médium dodané výrobcem, nebo si vytvořit vlastní upravené zdrojové CD či DVD 1. Pokud počítač není vybaven mechanikou schopnou číst z instalačního média, lze přistoupit k možnosti provedení instalace z předem naformátovaného USB flash disku, na který se obsah instalačního CD nebo DVD překopíruje. Instalace z média je výhodná tím, že nevyžaduje žádnou infrastrukturu v daném prostředí, naopak její nevýhodou je nutnost interakce uživatele s počítačem během instalace. Obecně platí, že instalace z média přichází v úvahu, pokud chceme provést instalaci řádově na jednotlivé stroje, ve větších prostředích ji nemá cenu uvažovat, protože by byla neúnosně časově náročná. 2.2 Instalace ze sítě Instalační soubory operačního systému lze rovněž umístit do sdílené složky na síti a provést instalaci z tohoto umístění. Aby se počítač bez operačního systému dokázal připojit k sdílené složce, je nutné do něj zavést Windows Preinstallation Enviroment (zkráceně Windows PE), což je vlastně operační systém Windows, který však obsahuje pouze základní ovladače a programy. V sofistikovanějších prostředích využívajících například technologii Active Directory a Windows Server přichází v úvahu instalace pomocí nástrojů Remote Installation Services (zkráceně RIS) nebo novějšího Windows Deployment Services (zkráceně WDS), tyto nástroje dovolují, aby se na síti server choval jako zdroj instalačních dat pro ostatní počítače. V případě nasazení Windows s pomocí Windows PE je výhodou široká možnost úprav a automatizace procesu nasazení, nadále však zůstává potřeba určité míry interakce s počítačem díky použití média s Windows PE, podobně jako tomu je u instalace přímo z instalačního CD nebo DVD. Při instalaci s pomocí Windows PE je také nutné mít zajištěnou určitou infrastrukturu v daném prostředí (DHCP a DNS). Použitím nástrojů WDS nebo RIS odpadá nutnost složitější interakce s počítačem na který je systém instalován, jelikož zavedení systému je zajištěno přímo ze sítě. Narůstají ovšem nároky na infrastrukturu prostředí. Oba dva výše nastíněné postupy jsou na rozdíl od instalace z média vhodné pro provedení instalací ve větším rozsahu, kdy se může jednat o desítky až stovky strojů. 1 Úpravu instalačního média lze provést třeba pomocí programu nlite viz 2

9 2.3 Image based instalace Jedná se o instalaci založenou na zkopírování obrazu (anglicky image) pevného disku, s již předinstalovaným a nakonfigurovaným systémem. Postup této instalace může vypadat například tak, že se operační systém nejdříve nainstaluje z originálního instalačního média na jeden tzv. referenční počítač. Na ten se mohou dále nainstalovat i ovladače a aplikace, poté lze speciálním softwarem 2 sejmout obraz disku tohoto nově nainstalovaného počítače a ten rozšířit na další stroje. Výhodou je, že sejmutý obraz z referenčního počítače již zachycuje základní konfiguraci operačního systému a může obsahovat i předinstalované aplikace a ovladače. Je nutné podotknout, že od operačního systému Windows Vista je obsahem i obyčejného instalačního média obraz, v němž je zachycena struktura složek a souborů předinstalovaného systému, což má ve spojení s formátem tohoto obrazu WIM (Windows Imaging Format) několik výhod, které jsou popsány v podkapitole 4.3 pojednávající o formátu WIM. Obecně lze říct, že instalace založené na snímání obrazů disků z referenčních strojů a jejich kopírování na další počítače je velmi důležitým prvkem hromadného nasazování operačních systémů, zejména pak při použití nástrojů jako je Microsoft Deployment Toolkit. 2.4 Instalace typu LTI (Lite Touch) a ZTI (Zero Touch) Způsob instalace lze dále rozdělit podle stupně interakce během jejího průběhu. Pokud budeme instalovat operační systém z instalačního média, musíme během instalace vložit určitá data, jako jsou název počítače, licenční klíč a také provést základní konfiguraci systému. Tato metoda nasazení se díky vysokému stupni interakce hodí pro instalaci řádově jednotek strojů. Při instalaci typu LTI je možné urychlit instalaci pomocí nasazení již předkonfigurovaných obrazů se systémem, které obsahují aplikace a ovladače. Můžeme se také zbavit jistých obrazovek vyžadujících od nás v průběhu instalace data tím, že si tato data předpřipravíme do speciálních souborů nazvaných answer files (česky soubory odpovědí). Metoda LTI nevyžaduje sofistikovanou infrastrukturu, kterou by nám zajišťoval například nástroj System Center Configuration Manager, a která je vhodná pro prostředí obsahující řádově desítky až stovky strojů. Instalace typu ZTI je již plně automatizovaná a nevyžaduje žádnou interakci. Nároky na infrastrukturu jsou v případě Zero Touch instalace naopak vysoké, počítá se s použitím mnoha nástrojů, jako jsou například System Center Configuration Manager a Windows Deployment Services, které v případě LTI nejsou nutné. Instalace typu Zero Touch je vhodná pro velká prostředí obsahující více jak 500 počítačů (1). 2 Lze provést pomocí Microsoft Preparation Utility (zkráceně Sysprep). 3

10 2.5 Nasazení podle typu úlohy Při nasazování operačního systému můžeme v zásadě řešit čtyři rozdílné úlohy, anglicky se nazývají New Computer, Upgrade, Refresh a Replace. První a nejjednodušší je instalace operačního systému na nový počítač, kdy nemusíme řešit zachovávání uživatelských dat a nastavení. Tato metoda je považována za nejspolehlivější a nejtriviálnější (1). Další základní úlohou je povýšení (anglicky upgrade) na novou verzi operačního systému. V tomto případě máme počítač s již nainstalovaným systémem, konfigurací a aplikacemi. Po proběhnutí instalace nového operačního systému budou zachována nastavení systému, uživatelská data a dříve nainstalované aplikace. Je nutno dodat, že v případě Windows 7 je podporován tento způsob nasazení pouze ze systému Windows Vista. Třetí možností je provedení instalace se zachováním uživatelských dat a nastavení. V tomto případě se před provedením klasické instalace zálohují uživatelská data a konfigurace, to je možné provést pomocí různého software. V případě Windows 7 například User State Migration Tool (zkráceně USMT) nebo Windows Easy Transfer. Poslední základní úlohou je nasazení na nový počítač se zachováním dat z původního počítače. Opět je pro přenos uživatelských dat a konfigurace použit buď USMT nebo Windows Easy Transfer. (1) 4

11 Kapitola 3 Srovnání možností nasazení Windows 7 a starších verzí Windows 3.1 Nasazení Windows XP Windows XP nabízejí několik možností jak automatizovat a urychlit nasazení. Kromě klasické instalace z CD-ROM lze například pro instalaci Windows XP použít nástroj System Preparation Tool a pomocí dalších nástrojů třetích stran provést image based instalaci. Další urychlení instalace je možné docílit použitím Remote Installation Service (zkráceně RIS). Při použití RIS se jedná o instalaci ze sítě, kdy instalované počítače buď podporují Pre- Boot Execution Enviroment (zkráceně PXE), nebo je pro jejich zavedení vytvořený speciální disk pomocí nástroje Remote Boot Floppy Generator. Po navázání spojení se serverem, na kterém je RIS spuštěn, jsou z tohoto serveru nasazeny image operačního systému na cílové počítače. Instalace lze také urychlit pomocí zautomatizování jejího průběhu díky tzv. souborům odpovědí (anglicky answer files) v případě Windows XP je to soubor Unattend.txt 3 a další textové soubory, které se postupně použijí během různých fází procesu nasazení. (2) 3.2 Nasazení Windows Vista Windows Vista jsou systémem, který na rozdíl od XP více staví na modulárním přístupu. Díky tomuto je například instalace Windows Vista jazykově neutrální a všechny jazyky jsou v systému zahrnuty jako vyměnitelné moduly. Další zásadní rozdíl oproti instalaci Windows XP je fakt, že instalace Windows Vista je vždy image based, a to i v případě prosté instalace z DVD. Pro uložení image s předinstalovaným systémem je použito nového speciálního formátu Windows Imaging Format (zkráceně WIM), který dovoluje například zahrnout hned několik verzí systému v jednom WIM souboru a šetří místo pomocí vysoké míry komprese (viz kapitola 4.3). S Windows Vista byl také představen speciální nástroj ImageX, pomocí kterého je možné se soubory WIM zacházet. Další novinkou je možnost použití Windows System Image Manager (zkráceně Windows SIM), pro vytvoření a úpravu souboru opovědí. Tento soubor s názvem Unattend.xml 4 je nově pouze jeden a řídí celý proces nasazení ve všech jeho fázích, namísto textového formátu je u něj nově použit formát XML. 3 Při instalaci z CD je tento soubor pojmenován Winnt.sif a umisťuje se na disketu, aby byl automaticky detekován a použit během instalace. 4 Pro automatickou detekci během instalačního procesu se někdy přejmenovává na Autounattend.xml. 5

12 Výraznou změnou je také nahrazení instalačních programů Winnt.exe a Winnt32.exe za nový Setup.exe s grafickým rozhraním. Během instalace tak prakticky není vůbec použito textového režimu, jako tomu bylo u Windows XP. Další změna se týká také distribuce základních nástrojů používaných pro nasazení systému. Ty byly v případě Windows XP umístněny v balíčku Deploy.cab. Od nástupu Windows Vista jsou šířeny v rámci tzv. Windows Automated Installation Kit nebo Windows OEM Preinstallation Toolkit 5. (3) 3.3 Nasazení Windows 7 Rozdílů mezi Windows Vista a Windows 7 není tolik jako mezi Windows Vista a Windows XP. Můžeme jmenovat například: vylepšení nástroje ImageX, který nově umožňuje práci s více WIM soubory zaráz a lepší podporu technologií BitLocker a Windows Recovery už během instalačního procesu. Zajímavou novinkou s ohledem na nasazování systému je možnost přímého bootování z virtuálního disku 6 bez nutnosti spouštění virtuálního stroje. Společně s Windows 7 byla uvolněna nové verze Windows PE (Pro Windows Vista je použita verze 2.0 u Windows 7 je to verze 3.0), která obsahuje mnohé nové funkcionality a je postavena na novém jádru Windows 7. Další novinkou je vylepšení nástroje User State MIgration Tool, který nyní podporuje přesunutí uživatelských dat z jednoho operačního systému do druhého v rámci jednoho počítače, a to bez jejich fyzického přesunutí v rámci pevného disku (tzv. hardlink metoda). (1) 5 Rozdíl je, že Windows OEM Preinstallation Toolkit obsahuje navíc dokumentaci pojednávající o OEM licencování. 6 Virtuální disk má v rámci systému souborů podobu souboru s příponou VHD. 6

13 Kapitola 4 Základní software používaný při nasazení Windows Windows Setup Windows Setup je program, který provádí samotnou instalaci (případně upgrade existující instalace) pomocí image s Windows 7 na cílový počítač. Windows Setup během instalace projde několik různých fází, při kterých se provádí konfigurace systému (anglicky configuration passes). V první fázi se provede konfigurace Windows Preinstalation Enviroment, například se nastaví rozlišení obrazovky. V této fázi se dále nakonfigurují některá nastavení důležitá pro samotnou instalaci, jako je příprava a naformátování harddisku, výběr umístnění odkud a kam se má image instalovat 7, dojde k vložení licenčního klíče a administrátorského hesla. Během druhé fáze dojde ke konfiguraci aktualizací, ovladačů a balíčků s jazyky, které budou instalovány jako součást image. Další fáze, která se anglicky jmenuje specialize, je spuštěna při prvním bootování z nově nainstalovaného image, (nebo po použití nástroje System Preparation Tool). Během této fáze se specifikují unikátní data pro každou určitou instalaci, jako jsou například síťová nastavení, jazyková nastavení a informace nutné k připojení do domény. V jistém smyslu opakem předchozí fáze specialize je fáze generalize, která se někdy spouští za účelem odebírání specifických dat z instalovaného image. Tato fáze je například spouštěna v případě scénáře s referenčním strojem před zachycením obrazu na něj nainstalovaného systému. Další fáze aplikuje nastavení při prvním spuštění operačního systému v době před přihlášením uživatele. Může být využita například pro instalaci ovladačů k zařízením, ale v závislosti na nastavení nemusí být někdy spuštěna vůbec. Následuje fáze, při které se aplikují nastavení po přihlášení uživatele v takzvaném Audit Mode. Opět platí, že v závislosti na konfiguraci celého procesu instalace nemusí být vůbec spouštěna. Poslední fáze je použita pro konfiguraci aplikovanou před uvítací obrazovkou Windows Welcome. Typicky je použita například pro vytvoření uživatelských účtů nebo konfiguraci jazykových nastavení. Důležitý je fakt, že všechny tyto fáze spouštěné v rámci Windows Setup mohou být řízeny jediným souborem s odpověďmi Unattend.xml. (1) 7 V případě instalace ze sítě se zde vkládají i případná data nutná k přístupu do síťové složky tedy login a heslo. 7

14 4.2 Windows System Image Manager Zkráceně Windows SIM je program, který v grafickém rozhraní dovoluje nastavení a vygenerování souboru Unattend.xml, který je používán programem Windows Setup pro automatické řízení průběhu instalace (4). Obr. 1 Grafické rozhraní Windows SIM. Vstupem pro Windows SIM je soubor formátu WIM s obrazem instalace. Na základě informací v souboru WIM je vytvořen tzv. catalog file, což je soubor s příponou clg. Catalog file obsahuje informace o všech možných nastaveních pro určitý obraz instalace a na jeho základě pak Windows SIM dovoluje vytvářet a upravovat nastavení pro soubor s odpověďmi. Na obr. 1 vidíme grafické rozhraní nástroje Windows SIM, v oddílu vlevo dole nadepsaného Windows Image máme seznam možných nastavení pro určitý obraz instalace, ty pak můžeme vkládat do oddílu uprostřed nadepsaného Answer File, kde se naše nastavení zařadí do určité fáze instalace. V oddílu vpravo pak specifikujeme hodnotu pro specifická nastavení, která budou následně uložena do souboru s odpověďmi. 8

15 4.3 Windows Imaging Zkráceně WIM je speciální formát vytvořený společností Microsoft pro zachycování oddílů disků. Na rozdíl od podobných formátů, jako je třeba ISO, přináší formát WIM několik výhod. Například jeho základní jednotkou jsou soubory nikoliv sektory, což ulehčuje práci s daty, která jsou v něm uložena, dále součástí jednoho souboru WIM může být hned několik různých obrazů. V souboru WIM na instalačním DVD s Windows 7 jsou tak například vždy uloženy všechny vydávané distribuce Windows 7. Uložení více obrazů do jednoho souboru WIM nezvyšuje přespříliš jeho velikost díky sofistikovaným metodám komprimace, například soubory, které jsou součástí více obrazů v rámci jednoho souboru WIM, jsou v něm fyzicky obsaženy pouze jednou. Obraz ze souboru WIM je možné nasadit do existujícího souborového systému jako složku a takto ho spravovat, přidávat a mazat z něj soubory a poté uložit změny zpět do souboru WIM. 4.4 ImageX ImageX je nástroj pro práci se soubory WIM. Nemá grafické rozhraní a pracuje se s ním z příkazového řádku. Pomocí ImageX lze například po nabootování do Windows Preinstallation Enviroment zachytit obraz disku počítače a ten použít jako referenční obraz. ImageX také dovoluje naopak nahrát vytvořený obraz na cílový počítač. Dále tento nástroj umožňuje provádění úprav souborů WIM, které dovoluje extrahovat jako adresáře, se kterými lze pak pracovat třeba pomocí Windows Exploreru. 4.5 Deployment Image Servicing and Management Zkráceně DISM je nástroj bez grafického rozhraní, spouštěný z příkazové řádky. Jeho použití je vhodné, pokud potřebujeme spravovat obraz (soubor WIM) nespuštěného operačního systému Windows. Pomocí DISM je například možné přidávat do těchto obrazů ovladače, aplikace a jazykové balíčky nebo měnit různá nastavení. Pomocí DISM je také možné spravovat obrazy s Windows Preinstallation Enviroment, například přidávat do nich ovladače a měnit jazykovou konfiguraci. Některé funkcionality nástroje DISM se překrývají s možnostmi ImageX. Například oba dva nástroje dokážou spravovat soubor WIM jako adresář, pokud máme k dispozici oba dva nástroje, je většinou doporučováno použití novějšího DISM (4). 4.5 Windows Preinstallation Enviroment Při každé instalaci operačního systému je potřeba nahrát do počítače software zajišťující základní funkcionalitu hardware, což umožňuje provést instalaci plnohodnotného OS. U Windows 7 je toto výchozí instalační prostředí realizováno pomocí Windows Preinstallation Enviroment (zkráceně Windows PE). 9

16 Z hlediska architektury je Windows PE ve verzi 3.0 jádro Windows 7, které ale obsahuje například síťovou funkcionalitu (dokonce včetně firewallu) a podporu souborového systému NTFS (na rozdíl od dříve využívaného MS-DOS). Windows PE je spuštěn na počátku instalace jakéhokoliv typu 8, ať se jedná o instalaci ze sítě nebo z originálního média. 4.6 Windows Deployment Services Windows Deployment Services (zkráceně WDS) jsou důležitým nástrojem, který výrazně zlepšuje možnosti síťové instalace. WDS se většinou instalují jako jedna z rolí serveru, který se pak na síti chová jako zdroj instalačních a bootovacích obrazů. Windows Deployment Services mají určité nároky na síťové prostředí, vyžadují DHCP a DNS funkcionalitu. Server zprostředkovávající WDS musí být také součástí domény nebo přímo jejím ovladačem. Pokud v síti, na které běží WDS server, zapneme počítač bez operačního systému s možností zavedení ze sítě, DHCP přidělí tomuto počítači IP adresu a naváže spojení se serverem, poté se vybere zaváděcí obraz (buď lze vložit ten z instalačního DVD boot.wim nebo upravený 9 ) a následně je možná instalace z příslušného instalačního zdroje. 4.7 Microsoft Deployment Toolkit Zkráceně MDT je z hlediska nasazování operačních systémů velmi důležitým nástrojem. Přestože Microsoft Deployment Toolkit sám o sobě neobsahuje rozsáhlé funkcionality, výrazně zlepšuje možnosti nasazení operačního systému. MDT totiž váže možnosti nástrojů, jako jsou ImageX, Windows SIM nebo WindowsPE 10, dohromady a předkládá před svého uživatele komfortní, ale přitom flexibilní prostředí, které dovoluje provést nasazení systému ve středně velkém prostředí počítaje i základní konfiguraci řádově během hodin (1). 8 V podkapitole 4.1 si lze všimnout, že hned první fáze instalace, která se spouští vždy a nepodmíněně, řeší konfiguraci v rámci Windows PE stejně jako Windows PE samotného. 9 Například při použití WDS společně s MDT (Microsoft Deployment Toolkit) se vkládá upravený obraz s Windows PE, který MDT vytváří. 10 MDT vyžaduje WAIK (Windows Automated Installation Kit) což je distribuce obsahující nástroje používané během nasazení. 10

17 Obr. 2 Grafické rozhraní MDT MDT funguje tak, že upravuje konfigurační soubory instalace společně s bootovacími a instalačními obrazy (5). Kromě instalace samotného operačního systému lze pomocí MDT řešit také instalaci aplikací, ovladačů a přídavných balíčků pro operační systém, a jejich integraci do obrazu s OS. Microsoft Deployment Toolkit umožňuje buď provádění LTI instalací nebo po integraci s nástrojem Microsoft System Center Configuration Manager plně automatizované instalace typu ZTI. MDT je ovládán pomocí přídavku do nástroje Microsoft Managment Console (zkráceně MMC) nazývaného Deployment Workbench (viz obr 2). 4.8 Active Directory Active Directory je technologie společnosti Microsoft umožňující centrální řízení více počítačů v rámci např. firemní sítě. Jedná se adresářovou službu založenou na protokolu LDAP (Lightweight Directory Access Protocol). Největší výhodou Active Directory je centrální správa uživatelských účtů a software. Technologie Active Directory se instaluje jako role Windows Server, přičemž vyžaduje roli DNS. Některé další role se pak do Active Directory integrují například Windows Deployment Services. 11

18 Kapitola 5 Nasazení Windows 7 pomocí Microsoft Deployment Toolkit Proces nasazení pomocí MDT 2010 Dokumentace nástroje MDT 2010 (5) popisuje proces nasazení operačního systému následovně: 1. Nejdříve je potřeba nashromáždit všechna data potřebná pro nasazení, tedy zejména zdrojová data nebo image soubory operačního systému, dále je potřeba nachystat si všechny jazykové balíčky a ovladače pro nasazovaný operační systém. 2. Druhým krokem procesu instalace je vytvoření systémových obrazů, nastavení a tzv. sekvence úloh (anglicky task sequence) 11, které budou použity při nasazení na referenční a cílový počítač. 3. Třetím krokem je instalace na referenční počítače a následné sejmutí obrazů jejich disků. 4. Pro sejmuté obrazy je poté vytvořena nová konfigurace a sekvence úloh, pro účely jejich nasazení na cílové počítače. 5. Posledním krokem je nahrání zachycených obrazů referenčních počítačů na cílové počítače. Můžeme si tedy všimnout, že instalační proces počítá v zásadě se třemi druhy počítačů. Během procesu využíváme server, na kterém běží MDT 2010 a který má k dispozici instalované soubory a obrazy OS tak i zdrojová data přídavných balíčků, ovladačů nebo aplikací. Dále používáme referenční počítače jako zástupce každé různé kategorie počítačů v prostředí, kde provádíme automatizované nasazení (5). Poslední skupinou jsou cílové počítače, o jejichž nasazení nám v konečném důsledku jde. Je možná užitečné uvědomit si, že celý proces nasazení pomocí Microsoft Deployment Toolkitu lze provádět i bez MDT pomocí nástrojů představených v úvodních kapitolách. MDT má však velkou výhodu právě v tom, že nás nutí používat osvědčené postupy a zvyšuje tak jak rychlost, tak i úspěšnost procesu nasazení operačního systému Windows. 11 Sekvence úloh je posloupnost úkolů, které budou prováděny při instalaci určitého OS, podrobněji bude rozebrána později. 12

19 5.2 Prostředí pro účely této práce Pro účely této práce bylo využito virtualizace, na jednom fyzickém počítači jsem tedy simuloval virtuální síť a virtuální počítače k ní připojené. Prvním virtuálním strojem byl počítač s nainstalovaným operačním systémem Windows Server 2008 R2. Na tomto počítači byl spuštěn DHCP a DNS server, Windows Deployment Services a samotný MDT 2010, tento počítač dále fungoval jako doménový řadič pro Active Directory doménu. Další virtuální stroje využívaly funkcionalit tohoto serveru, se kterým komunikovaly přes virtuální síť. Tyto virtuální počítače fungovaly vždy buď jako referenční nebo koncové počítače, na které bylo pomocí MDT 2010 instalován Windows Konfigurace virtuálního prostředí Jako základní platformu, na které byla spuštěna virtuální síť a počítače, jsem použil PC s procesorem AMD Athlon 64 X s 4GB paměti RAM, na němž jsem vyhradil jeden 300GB harddisk pro operační systém Windows Server 2008 R2. Obr. 3 Hyper-V zprovozníme jeho instalací jako jedné z rolí serveru. 13

20 Existuje více možných softwarových řešení virtualizace, přímo jako součást systému Windows Server 2008 R2 je distribuován produkt Microsoft Hyper-V, který stačí nainstalovat jako roli v rozhraní Server Manager (viz obr. 3). Po instalaci se zpřístupnilo v nástroji Server Manager rozhraní, pomocí kterého bylo možné s Hyper-V pracovat viz Obr. 4. Obr 4. Rozhraní v Server Manager pro ovládání Hyper-V. Jako první jsem nakonfiguroval virtuální síť spuštěním Virtual Network Manager, kde jsem zvolil v levé části okna položku New virtual network a v pravé části možnost Private, která určuje, že síť bude oddělena od ostatních síťových připojení na daném počítači 12, poté jsem dokončil konfiguraci virtuální sítě kliknutím na tlačítko add. Jméno takto nakonfigurované virtuální sítě jsem v položce name změnil na Private Virtual Network. Následně jsem vytvořil virtuální server. Kliknutím na New a vybráním Virtual Machine byl spuštěn průvodce pro vytvoření nového virtuálního počítače. Jako connection tohoto stroje jsem vybral virtuální síť Private Virtual Network, dále jsem nastavil virtuální hardisk o velikosti 12 Je také možné, aby počítače na virtuální síti měli možnost spojit se přímo s fyzickým okolím serveru, na kterém běží úloha Hyper-V (možnost External), nebo alespoň s tímto serverem (možnost Internal). 14

21 60GB, v dalším kroku byla vybrána možnost install operating system later a kliknutím na finish dokončena prvotní konfiguraci virtuálního serveru. V Hyper-V rozhraní (viz obr 4) jsem nyní měl počítač s názvem SERVER jako položku seznamu virtuálních strojů. Po kliknutí na Settings bylo možné zobrazit seznam virtuálního hardware počítače (viz obr. 5). Obr. 5 Rozhraní v Server Manager pro ovládání Hyper-V. Jako zdroj virtuální mechaniky jsem zvolil fyzickou mechaniku počítače na kterém byla spuštěna virtualizace. Namísto Network Adapter bylo potřeba jako virtuální síťový adaptér zvolit Legacy Network Adapter, který je jak nás informuje rozhraní pro jeho instalaci doporučen pro účely nasazení operačních systémů ze sítě O nutnosti použití Legacy Network Adapter v kombinaci s použitím MDT 2010, jsem se později sám přesvědčil. 15

22 Po potvrzení nových nastavení hardwaru počítače jsem přistoupil k instalaci operačního systému Windows Server 2008 R2. Jako Instalační zdroj jsem v tomto případě použil standardní instalační DVD. Instalace začala automaticky, (díky výchozímu nastavení virtuálního BIOS), po připojení se k virtuálnímu stroji volbou Connect (viz obr. 4 vpravo uprostřed) a kliknutím na tlačítko Start v okně Virtual Machine Connection. 5.4 Instalace rolí na virtuálním serveru Pro účely této práce bylo potřeba, aby virtuální server plnil na virtuální síti role DHCP a DNS serveru, doménového řadiče a poskytoval možnost vzdáleného zavedení operačního systému ze sítě pomocí Windows Deployment Services. Jako první bylo potřeba zajistit serveru statickou IPv4 adresu. Zvolil jsem adresu s maskou podsítě , což je interní 14 adresa třídy C, to znamená, že bude možné na síti mít teoreticky až 253 dalších počítačů. Protože tento počítač měl mít jako roli i DNS byla jako adresa DNS serveru (v nastavení síťového připojení tohoto virtuálního počítače) zadána jeho vlastní IP tedy opět Po nastavení statické IPv4 adresy byla instalována role Active Directory Domain Services, po jejím přidání v nástroji Server Manager bylo potřeba nakonfigurovat doménu pomocí nástroje dcpromo.exe. V průběhu konfigurace byla vybrána možnost, instalace nové domény v novém lese a zadáno plně specifikované jméno domény (anglicky Full Qualified Domain Name), které jsem nastavil na virtual.com. V dalších krocích byla vybrána možnost instalace DNS serveru v rámci konfigurace domény. Po restaru počítače byla na serveru funkční role DNS a Active Directory. Dalším krokem byla instalace DHCP serveru, který bude klientům automaticky přidělovat IPv4 adresy v námi určeném rozsahu. Během instalace byla zadána adresa DNS serveru (virtuální server) a rozsah přidělovaných adres jsem zvolil od do Pro integraci DHCP serveru s Active Directory je potřeba ho přidat na seznam autorizovaných DHCP serverů, například příkazem netsh dhcp add server primus.virtual.com Jako poslední roli jsem nainstaloval Windows Deployment Services. V nástroji Server Manager jsem spustil průvodce přidání této role. Po dokončení průvodce bylo nutné spustit v Administrative Tools položku s názvem Windows Deployment Services, která otevře Microsoft Managment Console, ve které je možné měnit nastavení WDS. Bylo potřeba zvolit položku configure server, kde bylo nutné zatrhnout možnosti do not listen on port 67 a Configure DHCP option 60 to indicate that this server is also PXE server, jinak by nebylo možné roli WDS použít. Po provedení výše popsaných kroků jsem měl funkční doménu, DNS a DHCP server společně s Windows Deployment Services a bylo možné přistoupit k instalaci Microsoft Deployment Toolkitu Interní IP adresa je ta, která není použita v síti internet a je vyhrazena pro využití v lokálních sítích. Pro třídu C jsou to adresy až Viz 16

23 5.5 Instalace MDT 2010 Microsoft Deployment Toolkit 2010 je zdarma stažitelný ze stránek Microsoftu stejně jako, k jeho instalaci potřebný, Windows Automated Installation Kit (zkráceně WAIK). Po stažení image obsahujícího instalaci WAIK bylo možné tento image použít přímo jako zdroj pro virtuální mechaniku virtuálního serveru. Po nainstalování WAIK na tento server bylo možné přikročit k instalaci samotného MDT Instalace MDT 2010 automaticky nahrazuje starší verze MDT, pokud by byly na počítači dříve nainstalovány 16 (5). Po dokončení instalace je zpřístupněn nástroj Deployment Workbench, pro řízení procesu nasazení. Pro účely této práce jsem použil MDT 2010 s komponentami: WAIK ve verzi a MSXML (Microsoft XML Core Services) verze Konkrétně se jedná o prerelease verzi MDT 2010, MDT 2008 update 1 a BDD 2007 update 2. 17

24 Kapitola 6 Proces Lite Touch instalace Windows 7 pomocí MDT 2010 Před tím než popíšu, jak lze celý proces nasazení operačního systému Windows 7 pomocí MDT 2010 dále automatizovat a diskutuji pokročilé možnosti jeho konfigurace, pro názornost uvedu příklad prosté LTI instalace s využitím jednoho referenčního a jednoho cílového stroje. Pro účely tohoto nasazení jsem vytvořil dva nové virtuální stroje, jeden coby referenční a druhý jako cílový, oběma je přiděleno 1024MB RAM a 16GB virtuální harddisk 17. Každému z nových strojů bylo také potřeba změnit Network Adapter na Legacy Network Adapter a nastavit připojení k virtuální síti, na které je spuštěný virtuální server. Jako první bylo třeba nakonfigurovat celý proces v rozhraní nástroje Deployment Workbench, v němž jsem začal konkrétně vytvořením nového Deployment Share. Obr. 6 Deployment Workbench po vytvoření nového Deployment Share. 17 Tak aby stroje splňovaly minimální nároky pro instalaci Windows 7. Musím však dodat, že instalaci ve virtuálním prostředí jsem úspěšně provedl i se 768Mb operační paměti, nastavené pro cílový a referenční stroj. 18

25 Deployment Share je sdílená složka, která obsahuje všechna zdrojová data pro potřeby nasazení. V Deployment Workbench je rozdělená do několika kategorií (viz obr. 6). První kategorií Deployment Share, kterou se bylo třeba zabývat, jsou Operating Systems. Import zdrojových dat operačního systému, byl proveden z instalačního média Windows 7. Jelikož na každém instalačním médiu s Windows 7 jsou zachyceny všechny jeho distribuce, měl jsem po importu operačního systému možnost provádět instalace libovolné z nich. V dalším kroku jsem přistoupil ke konfiguraci sekvence úloh pro instalaci Windows 7 na referenční stroj. Sekvence úloh je posloupnost úkolů, které se provedou během procesu instalace (6). Všechno, co jsem v tomto případě zadal do sekvence úloh, byla informace, že se jedná o instalaci Windows 7 Professional. Po vytvoření sekvence úloh bylo potřeba obnovit obsah Deployment Share zvolením možnosti Update Deployment Share v nástroji Deployment Workbench, tímto krokem se mimo jiné vygenerovaly speciální zaváděcí image soubory, které obsahují Windows PE, a které jsou použity pro start počítače, na který hodláme instalovat Windows. Obr. 7 Nahrávání Windows PE z virtuálního serveru. Pro start virtuálního stroje představujícího referenční počítač jsem využil služby WDS, která umožňuje provést zavedení Windows PE přes virtuální síť. V rozhraní služby Windows 19

26 Deployment Service v Microsoft Managment Console jsem vybral složku Boot Images 18 a vložil do ní soubor LiteTouchPE_x64.wim, který obsahuje obraz zaváděcího systému pro instalaci 64 bitové verze Windows 7, jenž byl vygenerován při updatu Deployment Share. Po startu virtuálního referenčního počítače mu DHCP server přidělil IP adresu a WDS nabídnul zavedení OS přes síť, protokolem TFTP pak bylo zavedeno Windows PE ze souboru LiteTouchPE_x64.wim. Obr. 8 Windows PE s uvítací obrazovkou. Ve Windows PE byl spuštěn průvodce nasazením (Windows Deployment Wizard), ve kterém bylo potřeba nejdříve zadat přihlašovací údaje do domény, poté se zpřístupnil Deployment Share a byla zobrazena nabídka jednotlivých sekvencí úloh pro jednotlivá nasazení, zde jsem vybral sekvenci pro instalaci Windows 7 na referenční počítač, kterou jsem dříve vytvořil v Deployment Workbench. Jelikož jsem nyní prováděl nasazení referenčního stroje a vyžadoval tak zachycení obrazu harddisku tohoto stroje pro jeho další nasazení na cílový počítač, bylo nezbytné v průvodci nasazením vybrat možnost pro připojení počítače do pracovní skupiny 18 Pokud bychom používali k nasazení pouze WDS bez MDT, mohli bychom například nahrát přímo z instalačního DVD Windows 7 soubor boot.wim a install.wim do složek Boot Images a Install Images ve Windows Deployment Services, což by stačilo k provedení nekonfigurované síťové instalace. 20

27 namísto do domény. Jako místo uložení zachyceného obrazu disku referenčního počítače jsem ponechal implicitně nastaveno \\PRIMUS\DeploymentShare$\Captures, (PRIMUS je jméno virtuálního serveru). Po dokončení konfigurace v průvodci nasazením se spustil instalační proces systému Windows 7 (viz obr. 9). Obr. 9 Instalace Windows 7 na referenční stroj. Po dokončení instalace Windows 7 byl automaticky spuštěn Sysprep, který vyňal ze systému informace specifické pro daný počítač, aby tento počítač byl připraven pro zachycení obrazu svého disku (anglicky Image Capture). Proces zachycení byl pak spuštěn opět automaticky následně po restartování virtuálního stroje do Windows PE, kde se vytvořil WIM soubor obsahující obraz disku referenčního stroje, a postupně byl uložen do podsložky Captures v Deployment Share na virtuálním serveru. Po uložení sejmutého obrazu referenčního počítače jsem přistoupil ke konfiguraci jeho nasazení na cílový stroj. V Deployment Workbench na virtuálním serveru byla opět zvolena možnost Import Operating System, s použitím sejmutého obrazu jako zdroje instalačních dat operačního systému. Poté jsem vytvořil novou sekvenci úloh, která posloužila k nasazení tohoto image souboru na cílový počítač. 21

28 Instalace probíhá obdobně jako v případě instalace na referenční počítač s tím rozdílem, že v Deployment Wizard vybereme novou sekvenci úloh a jsou vyplněny údaje pro připojení počítače do domény. Po dokončení instalace se ukáže obrazovka se shrnutím průběhu instalace (viz obr. 10). Obr. 10 Obrazovka se shrnutím průběhu instalace na jejím konci. Z informace na této obrazovce vidíme, že provedená instalace proběhla bez jakýchkoliv chyb, stejně tak jako nebyla hlášena v jejím průběhu žádná varování, týkající se nestandardního chování. Byla tedy provedena úspěšná LTI instalace Windows 7 pomocí MDT V následujících kapitolách nyní bude diskutován celý proces LTI instalace pomocí MDT 2010 podrobněji. 22

29 Kapitola 7 Automatizace LTI procesu nasazení pomocí MDT 2010 Stejně jako během instalace operačního systému Windows 7 samotné, tak i během procesu jejich nasazení pomocí MDT 2010 je pro automatizaci použit soubor s odpověďmi (anglicky answer file). Konkrétně v případě MDT se jedná o soubory dva, a to CustomSettings.ini a BootStrap.ini, které se nacházejí ve složce Control v Deployment Share. Tyto soubory jsou v procesu instalace využívány skripty, které se spouštějí během procesu nasazení ve Windows PE. 7.1 Soubor BootStrap.ini První ze souborů BootStrap.ini může obsahovat informace nutné k připojení se k Deployment Share. Místo toho aby bylo na začátku procesu nasazení po spuštění Windows PE na cílovém či referenčním počítači nutné zadávat uživatelské jméno, heslo případně název domény, může být použit BootStrap.ini, který tyto informace bude obsahovat. Soubor BootStrap.ini pro účely této práce vypadá následovně: [Settings] Priority=Default [Default] DeployRoot=\\PRIMUS\DeploymentShare$ UserID=Administrator UserDomain=virtual.com UserPassword=P@ssw0rd KeyboardLocale=en-US SkipBDDWelcome=YES Soubor může být rozdělený na více částí, položka Priority v části Settings pak řídí pořadí, v jakém budou jednotlivé části zpracovávány. Jak lze vidět, soubor obsahuje informace o umístnění Deployment Share na síti, uživatelské jméno, název domény a heslo, které se použijí pro přístup k tomuto Deployment Share, jazykové nastavení klávesnice a položku SkipB- DDWelcome=YES, která vypne zobrazení úvodní obrazovky ve Windows PE. 23

30 7.2 Soubor CustomSettings.ini Druhým souborem využívaným pro automatizaci LTI procesu nasazení je CustomSettings.ini, který může řídit tento proces ve Windows PE poté, co je navázáno spojení s Deployment Share. Obsah souboru, který jsem použil pro zautomatizování procesu LTI instalace je zachycen na Obr 11. Soubor CustomSettings.ini je dělen do několika sekcí, soubor použitý v této práci obsahuje dvě sekce Settings a Default. Sekce Settings podobně jako tomu bylo u BootStrap.ini obsahuje nastavení, která určují způsob, jakým bude daný soubor zpracováván, sekce Default pak obsahuje samotná konfigurační data. Jednotlivé řádky v sekci Default ruší zobrazování obrazovek v rámci Windows Deployment Wizard ve Windows PE, případně poskytují informace, které by pomocí dotazů jednotlivých obrazovek byly vyžadovány po uživateli provádějícím instalaci. Obr. 11 Obsah souboru CustomSettings.ini, který použijeme pro automatizaci nasazení. 24

31 V souboru CustomSetting.ini, který je na obr. 11, máme položku SkipTaskSequence=YES, která zruší obrazovku, jež by jinak nabízela výběr některé ze sekvence úloh pro nasazení operačního systému. Pod tímto řádkem je pak zadaná samotná volba určité sekvence uvedením jejího ID. Soubor CustomSettings.ini nabízí možnost uvedení více různých nastavení ve svých různých sekcích a použití jednotlivých sekcí v závislosti na parametru, kterým může být například MAC adresa počítače (5). Ve skutečnosti tak lze mít jeden soubor CustomSettings.ini, který bude automaticky řešit například nasazení na referenční i cílový stroj. V této práci jsem použil jednodušší způsob, kdy bylo plně automatizované nasazení využito pouze pro instalaci na cílové počítače. 25

32 Kapitola 8 Přidání dodatečných komponent do procesu nasazení 8.1 Instalace aktualizací pro Windows 7 pomocí MDT 2010 Používat operační systém bez nainstalovaných aktualizací by mohlo ohrozit bezpečnost takového systému, jelikož už během doby, kterou by počítač potřeboval ke stažení aktualizací, by byl vystaven možným útokům. Operační systém by tedy měl být nasazen s již nainstalovanými aktualizacemi. I tato funkcionalita je poskytována v rámci MDT Aktualizace pro Windows lze stáhnout ve formě balíčků (anglicky packages) ze stránek Microsoftu, jako jsou například Balíčky s aktualizacemi mají koncovku msu (na rozdíl od jazykových balíčků s koncovkou mui). Balíčky aktualizací stažené ze stránek jsem přidal do ISO souboru, který jsem nastavil jako zdroj pro virtuální mechaniku virtuálního serveru. Poté jsem importoval balíčky s aktualizacemi do Deployment Share v rozhraní Deployment Workbench, kde stačí zadat pouze výchozí umístnění a průvodce importem balíčků pak projde jednotlivé podsložky a nalezne soubory msu. Seznam naimportovaných aktualizací v příslušné podsložce Deployment Share s názvem Packages je vidět na obr. 12. Obr. 12 Naimportované balíčky updatů v Deployment Workbench. 26

33 Zatímco u jazykových balíčků je nabízena volba, zda je instalovat v rámci Windows Deployment Wizard či nikoliv, balíčky s aktualizacemi jsou instalovány nepodmíněně. 8.2 Instalace aplikací pro Windows 7 pomocí MDT 2010 Pro účely demonstrace schopnosti MDT 2010 instalovat aplikace v rámci procesu nasazení operačního systému, byly použity programy Firefox ve verzi a Adobe Acrobat Reader ve verzi 9.3. V Deployment Workbench jsem přešel v rámci Deployment Share do podsložky Applications a vybral možnost New Application, čímž se spustil New Application Wizard. V New appliaction Wizard jsem vybral možnost importu aplikace se zdrojovými daty (anglicky Application with source files), vyplnil informace o aplikaci, jako je jméno vydavatele, jméno aplikace a její verze. Poté bylo potřeba zadat umístění zdrojových dat aplikace, v mém případě to znamenalo zadat umístnění instalátoru aplikace Firefox, nebo umístnění z původního instalátoru Acrobat Readeru vyextrahovaných souborů. Důležitým krokem při importu aplikací do Deployment Share je provedení příkazu, který spustí tak zvanou tichou instalaci. Jedná se o proces instalace, při kterém nemusí uživatel nijak interagovat s instalátorem. V mém případě byly příkazy pro tichou instalaci zadány jako: Firefox.exe ms a pro Acrobat Reader: msiexec /qb /i AcroRead.msi. Po dokončení importu byly přidané aplikace zobrazeny na seznamu v Deployment Workbench jak lze vidět na obr. 13. Obr. 13 Naimportované aplikace v Deployment Workbench. Aplikace, které se mají instalovat při provádění LTI nasazení,budou nabídnuty v rámci Windows Deployment Wizard. 27

34 Pro instalaci aplikací na cílové stroje jsem vybral metodu, kdy již nainstalované aplikace budou součástí image z referenčního počítače, nemusí se tak upravovat soubor CustomSettings.ini, kde by jinak bylo potřeba pod položku SkipApplications=YES vybrat jednotlivé aplikace určené k instalaci. 8.3 Instalace ovladačů pro Windows 7 pomocí MDT 2010 Použitím virtualizace byla možnost instalace ovladačů značně ztížená a nedala se adekvátně simulovat. Uvedu tedy alespoň postup, jakým by byly ovladače pro operační systém do procesu nasazení zakomponovány. V Deployment Workbench lze ovladače přidat do Deployment Share pravým klikem na podsložku Out-of-Box Drivers a výběrem možnosti Import Drivers. Poté je spuštěn Import Driver Wizard, kde je vybrána složka obsahující soubor s příponou INF 19. Deployment Wizard následně prohlédne obsah daného umístnění a importuje z něj ovladač do Deployment Share. Implicitně jsou všechny (kompatibilní) ovladače aplikovány jak pro Windows PE, tak pro nasazovaný operační systém (5). V rámci větší projekty pak lze mít ovladače rozděleny do skupin a přesně vymezit, na které počítače se které ovladače budou instalovat. 19 Soubor s příponou INF může být obsažen i v podložce v udaném umístnění. 28

35 Kapitola 9 Proces finální instalace ve virtuálním prostředí 9.1 Nová instalace na referenční počítač Po vložení aktualizací a aplikací do Deployment Share jsem vytvořil novou sekvenci úloh pro nasazení na referenční počítač. V této sekvenci úloh jsem specifikoval, že nasazovaný bude Windows 7 v edici Professional pro 64 bitovou architekturu, a poté provedl update Deployment Share. Musím dodat, že při instalaci v reálném prostředí by součástí procesu nasazení byla instalace ovladačů, tak jak byla popsána v kapitole 8.3, kterou však nelze díky používání virtualizace dobře simulovat. Po updatu Deployment Share jsem nahrál nový image s Windows PE LiteTouch- PE_x64.wim jako zaváděcí obraz (anglicky boot image) v rozhraní pro ovládání Windows Deployment Services. Zároveň jsem odstranil nutnost potvrzení zavedení ze sítě stiskem klávesy F12, úpravou v nabídce Properties v rozhraní Windows Deployment Services v Administrative Tools. Obr. 14 Výběr aplikací pro instalaci na referenční stroj ve Windows Deployment Wizard. Po zapnutí virtuálního referenčního stroje, počítač automaticky zavedl ze sítě Windows PE, díky Windows Deployment Services, a připojil se k Deployment Share použitím údajů uložených v souboru BootStrap.ini. První věc, kterou jsem tak musel po zapnutí virtuálního refe- 29

36 renčního stroje nastavit, je až výběr správné sekvence úloh ve Windows Deployment Wizzard. Na rozdíl od předchozí popsané instalace referenčního stroje nyní bylo třeba vybrat aplikace, které chceme instalovat. Nabídku pro výběr požadovaných aplikací ve Windows Deployment Wizard vidíme na Obr 14. Ve Windows Deployment Wizard jsem ještě vybral možnost připojení do WORKGROUP, jelikož se jedná o instalaci na referenční stroj, a dále jsem specifikoval místo a název souboru se sejmutým image disku nainstalovaného referenčního počítače. Poté se již spustí samotná instalace Windows 7, tak jak to bylo zobrazené na obr. 9. Během instalace Windows 7 se dále aplikují i updaty a v pozdější fázi se provede tichá instalace aplikací jak je to vidět na obr. 15. Obr. 15 Instalace aplikací na referenční stroj. Po nainstalování aplikací se spustil Sysprep, který vyňal pro daný stroj specifická data z operačního systému, aby ho připravil k sejmutí obrazu. Poté se počítač automaticky restartoval a zavedl Windows PE, kde bylo provedeno samotné zachycení obrazu jeho harddisku, jenž je uložen do lokace, která byla specifikována dříve v rámci Windows Deployment Wizard. 30

37 9.2 Nová instalace na cílový počítač Po dokončení ukládání image z referenčního počítače do Deployment Share jsem tento image importoval v Deployment Workbench a vytvořil pro jeho nasazení sekvenci úloh s id WIN7REFTOTAR01. Dále jsem vytvořil soubor CustomSettings.ini pro zautomatizování procesu nasazení na cílový počítač, ve kterém jsem uvedl toto ID (viz obr. 11). Jako nový cílový počítač jsem vytvořil další virtuální stroj v rozhraní pro ovládání Hyper- V v nástroji Server Manager. Po spuštění virtuálního cílového počítače proběhla instalace plně automaticky bez nutnosti zásahu člověka. Nainstalovaný operační systém Windows 7 obsahuje aktualizace i aplikace, jak lze vidět na obr. 16. Obr. 16 Cílový počítač po instalaci Windows 7 pomocí MDT

38 Kapitola 10 Závěr V rámci vypracování této bakalářské práce jsem srovnal možnosti nasazení Windows 7 oproti starším verzím operačního systému Microsoft Windows a provedl úspěšné automatizované nasazení systému Windows 7 na virtuální pracovní stanice. Zároveň jsem tak vytvořil prostředí, ve kterém je operační systém Windows 7 nainstalován plně automaticky pouhým zapojením virtuálního stroje k virtuální síti a jeho zapnutím se správně nakonfigurovaným BIOS. Přínos této práce je v možnosti použití výše uvedených postupů instalace Windows 7 ve skutečných prostředích. Nasazení operačního systému Windows 7, například do jednotlivých učeben na Fakultě Informatiky Masarykovy Univerzity, by mohlo být dle mého názoru prováděno výše popsaným scénářem Lite Touch instalace bez nároků na vysokou režii a v krátké době. Zároveň myslím, že teoretické části této práce mohou sloužit jako ucelený teoretický základ a úvod do problematiky nasazování operačních systému a praktická část je pak dobrým příkladem konkrétního postupu takového nasazení. 32

39 Literatura 1. Tulloch, Mitch, Northrup, Tony a Honeycutt, Jerry. Windows 7 Resource Kit. Redmont : Microsoft Press, str Microsoft. Deploying Windows XP Part II: Implementing. Microsoft TechNet. [Online] 1. Červen [Citace: 3. Květen 2010.] 3. Honeycutt, Jerry. Windows Vista Deployment Enhancements. Microsoft TechNet. [Online] 27. Červenec [Citace: 3. Květen 2010.] 4. Ian, McLean a Orin, Thomas. MCTS Self-Paced Training Kit (Exam ):Configuring Microsoft Windows 7. Redmont : Microsoft Press, str Microsoft. Microsoft Deployment Toolkit. Microsoft Solution Accelerators. [Online] Září [Citace: 14. Květen 2010.] Terminology. Microsoft TechNet. [Online] 9. Říjen [Citace: 15. Květen 2010.] 33