N 3, Politická a ekonomická transformace v zemích střední a východní Evropy

Transkript

1 Cahiers du CEFRES N 3, Politická a ekonomická transformace v zemích střední a východní Evropy Olivier Bouin, Marie-Elizabeth Ducreux (Ed.) Pierre KENDE Rovnostářské a etatické dědictví ve střední a východní Evropě Référence électronique / electronic reference : Pierre Kende, «Rovnostářské a etatické dědictví ve střední a východní Evropě», Cahiers du CEFRES. N 3, Politická a ekonomická transformace v zemích střední a východní Evropy (ed. Olivier Bouin, Marie-Elizabeth Ducreux). Mis en ligne en / published on : décembre 2010 / december 2010 URL : Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE Ce document a été généré par l éditeur. CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE

2 Rovnostářské a etatické dědictví ve střední a východní Evropě Pierre Kende * Rovnostářství a etatismus jsou dva odlišné aspekty dědictví socialismu sovětského typu. Liší se rovněž vzhledem k historii střední a východní Evropy: zatímco rovnostářství (alespoň ve své verzi "společenská rovnost") je spojeno - stejně tak historicky jako logicky - se socialismem, je etatismus staršího původu. Nebyl to sovětismus, kdo vynalezl závislost společnosti na státu, vyvinul pouze její formy. Už za rakouské monarchie hrál stát vedoucí úlohu v rozvoji ekonomiky. Dále v období mezi dvěma válkami se etatismus ve většině zemí této oblasti, snad s výjimkou Československa, ještě posílil. A konečně rok 1945 zahájil období znárodňování, které nebylo inspirováno pouze komunismem. Vzpomeňme si, že ve stejné době země, jako Francie, Velká Británie, Rakousko atd. zažily rovněž vlnu znárodňování. Podíváme-li se zblízka na rovnostářské snahy a etatickou tendenci, je nutno konstatovat, že žádný z těchto proudů není vlastní pouze sovětskému socialismu. Volání po větší rovnosti, stejně tak, jako přimknutí se k státu-ochránci, jsou součástí sociáldemokratického kreda a ani zdaleka nejsou ve svých principech na západ od postkomunistického světa odmítány. Přímá daň anglosaského a skandinávského světa - ale stejně i takových zemí jako Německo, Rakousko, Francie - odpovídá na rovnostářské snahy, které jsou ostatně mnohem lépe formulovány, než se to odváží stanovit současné vlády východní Evropy pro své právě probíhající daňové reformy. Zachování institucí "welfare" je na konci XX. století mnohem prioritnějším cílem v západní Evropě než v postkomunistických zemích, kde se v současné době klade důraz na jiné sociální cíle. V Praze, stejně tak jako ve Varšavě nebo Budapešti, se vládní politiky využívá především k vytvoření podmínek vzniku početné vrstvy podnikatelů, od níž se žádá, aby byla co možná nejvíce národní. Takovéto snahy nepodporují - to je to nejmenší, co se dá říci - specificky rovnostářské tendence. Těchto několik úvodních poznámek je určeno k tomu, aby relativizovalo dopad rovnostářského a etatického dědictví, aniž by se přitom snažilo snížit jeho význam. V čem přesně spočívá problém, který naše kolokvium hodlá studovat pod tímto titulem? Úvaha, třebaže povrchní, opravňuje k názoru, že bude pravdě-podobně nutné hovořit o problémech (v plurálu), a ne o problému.

3 První aspekt problému je stupeň impregnace. Je správné nebo nesprávné soudit, že společnosti střední a východní Evropy jsou poznamenány rovnostář-skými a ochranářskými myšlenkami? Další otázka: co se má přesně mínit pod pojmem "společnost"? Obyvatelstvo jako takové, námezdně pracující - organizovaní nebo ne - aktéři nového ekonomického systému, který je ve stádiu přerodu? Druhý aspekt (ověří-li se, že je tato impregnace značná): způsob, jakým se rovnostářství a etatismus vzájemně slučují s novými hodnotami na pořadu dne, jako kapitalismus, svoboda, individuální úspěch atd. Existuje, nebo neexistuje střetávání mezi těmito dvěma typy snažení? Třetí aspekt: dopady rovnostářského a etatistického dědictví na společenské dění. Zde se nicméně vnucuje výhrada. Je důležité nesměšovat eventuální dopady tak zvaného dědictví se setrvačností - přežíváním rutin - ani s objektiv-ními tlaky, jimž jsou v současné době vystaveny společnosti střední a východní Evropy. Víme například, že i přes privatizační programy existuje takřka všude široký státní sektor. Jeho přežívání je důsledkem situace poznamenané nedostatkem soukromých investic a zdrženlivostí, se kterou se západní kapitál staví k investicím do průmyslových odvětví zděděných od socialismu. Je to objektivní situace a bylo by mylné ji přisuzovat etatistické vůli. Tento poslední aspekt problému je obzvláště ožehavý, nebo» není jisté, zda je možno analyticky oddělit obě věci: setrvačnost a rovnostářsko-etatické tendence. Je jistě možné podezřívat některé vlády, že jsou nakloněny zachování širokého státního sektoru, ale i když je toto podezření opodstatněné, není tato situace nutně logickým a nevyhnutelným důsledkem sociologické tendence a není dokonce ani jisté, že politická vůle je toho tím nejvýznamnějším vysvětlujícím faktorem. Jak vyřešit tato dilemata analýzy? Po pravdě řečeno se mi zdá, že je příliš záhy na to, aby se prováděla vědecky podložená konstatování. "Není možno předběhnout rytmus hudby", nebo» přechod - a» už jsou jeho orientace jakkoli hluboké - je teprve ve svých začátcích. Jako ilustraci obtíží interpretace jsem si vybral výsledky mezinárodní ankety, týkající se mínění obyvatelstva východní Evropy. Tato anketa byla současně prováděna v devíti zemích tohoto regionu: Bulharsku, Estonsku, Maďarsku, Litvě, Polsku, Rumunsku, Slovinsku, Československu a Ukrajině. Byla prováděna v období mezi listopadem 1990 a srpnem 1991, datech, která neměla zvláštní význam z politického hlediska. V každé z devíti zemí se vytvořily reprezentativní vzorky dospělého obyvatelstva a takto provedený průzkum měl svým způsobem podat obraz o "mentalitě" (a já bych dodal : i náladách) příslušné doby. Nezávislé ústavy zabývající se průzkumem - v každé zemi jeden - se podílely na této anketě, jejíž dotazník byl vypracován v Budapešti pod záštitou americké

4 nadace (Erasmus) a na základě ankety podobného zaměření, která byla provedena o několik roků dříve ve Španělsku. Dotazník se týkal několika desítek námětů - politických, stejně jako společensko-ekonomických a jeho cílem bylo ukázat, jaké jsou názory dotazovaného obyvatelstva, pokud jde o demokracii, zásady přechodu k tržní ekonomice, efektivnost post-komunistických vlád atd. První analýza odpovědí byla uveřejněna v Budapešti v prosinci 1991 v provizorním Codebooku, z něhož jsem se pokusil vybrat některé zvláště zajímavé výsledky (viz příloha). Tyto výsledky poukazují na aspekty, které se silně podobají, ale i na rozdíly, které nejsou bezvýznamné. Dříve než přistoupíme ke komentování těchto tabulek, je záhodno učinit několik metodologických upozornění. Nejprve je nutno mít na paměti, že průzkumy této povahy mohou podat pouze momentální znázornění, jehož výsledky by měly být potvrzeny, nebo upřesněny opakováním průzkumu na stejných zásadách. Za druhé je jasné, že formulování mnoha otázek vytváří problémy (a to nemluvíme o skutečnosti, že tatáž slova nemají vždy stejné významy v rozličných jazycích používaných při anketě.) A konečně a především, interpretace odpovědí může být průkazná pouze tehdy, bude-li se brát v úvahu politická a sociální konjunktura, která převažovala v době provádění ankety v každé jednotlivé zemi. Rozdíly zjištěné v jednotlivých zemích bezpochyby odrážejí stejně tak rozdíly objektivních situací, jako rozdíly typické mentality národního seskupení. I přes tyto výhrady by se mělo o výsledcích uvažovat, protože ozřejmují některé markantní konvergence. První konvergence zahrnuje postoje týkající se sociální péče. Většina dotazovaných se nepopiratelně přiklání k zachování institucí typu "sociální zabezpečení" s tím, že má za to, že je na vládě, aby na sebe vzala náklady na zdravotnictví a zabezpečení pracovní příležitosti pro každého (viz zvláště tabulky 2 a 3). Názory jsou již mnohem méně vyhraněné, pokud jd o rozdíly v příjmech: zatímco v některých zemích je jasná většina toho názoru, že je třeba omezit individuální zisky a snížit rozdíly ve výši příjmů mezi bohatými a chudými, v jiných zemích se většina přiklání spíše k opačnému názoru. Druhá konvergence vyvstává v případě komplexního problému vlastnictví podniků a zemědělské půdy (viz tabulku 4). Dotazník předložil určitý počet řešení tohoto problému: "Vrátit bývalému vlastníkovi", "Prodat tomu, kdo dá nejvíce", "Samospráva pracujících", "Vlastnictví má připadnout obcím", "Ponechat ve vlastnictví státu". Velice zajímavé je konstatování, že se ve všech zemích, kde byla anketa prováděna, názor na tyto otázky značně liší. Jistě existují některé země, kde se k privatizaci přiklání

5 relativní většina, ale jsou i jiné, které se přiklánějí k samosprávě, nebo dokonce k vlastnictví státu. Ukazuje se jasně, pomineme-li rozdíly každé jednotlivé země, nemožnost dospět k jasnému a jednoznačnému koncensu. Je naprosto zřejmé, že preference závisejí na společenských postaveních stejně tak jako doktrinálních stanoviscích. Na základě toho většina (která se ale velice liší v každé jednotlivé zemi) akceptuje myšlenku, že je kapitalismus dobrý pro příslušnou zemi (viz tabulku 3, otázku 60). Naopak, pokud jde o demokracii, zdá se být východoevropské mínění jednak lépe informované a mnohem jednomyslnější, než v otázkách týkajících se ekonomiky. Postihuje naprosto zřejmě spojení, které existuje mezi demokracií na straně jedné a mezi politickými a občanskými svobodami na straně druhé. Všeobecně vzato je demokracie nadána značným počtem ctností, z nichž je možná volnost mravů jedinou novinkou, k níž se projevuje značná zdrženlivost (viz tabulku 1). Je zbytečné uvádět, že při analýze takovýchto odpovědí se vždy střetáváme s klasickou obtíží: vymezit to, co by se mohlo, přes vyslovené názory, považovat za hlubokou pravdu respondentů. A to tím spíše, že dané odpovědi zdaleka nejsou koherentní, do toho chybí mnoho. Pro ilustrování tohoto bodu je možno odkázat na některé názory zaznamenané v tabulce 5, z čehož vyplývá, že všeobecné schvalování demokracie vůbec nebrání jedněm či druhým, aby se považovali za "vyloučené z účasti na vládnutí", anebo aby souhlasili s tím, že "vedoucí činitelé s pádnou rukou by byli užitečnější, než ta spousta demokratů, kteří se jen scházejí a debatují"... Jsou tu tedy rozpory, nekoherentnost, interference mezi protikladnými hodnotami. Je třeba to považovat za anomálii nebo za normální a banální jev? Naskýtá se několik odpovědí. Jisté je, že žádná z odpovědí, které uvedli dotazovaní, není nositelkou definitivní pravdy. Další věc, které je třeba se vyvarovat, je přikládat údajům z takovýchto anket hodnotu předpovědi. Kdyby se mělo předvídat, co by se mohlo stát v zemích, které se právě zbavily komunismu, je lépe se přednostně opírat o faktické ukazatele typu: počet vytvořených podniků, povaha a šíře odborové činnosti, volební výsledky, migrace, dominantní témata při politických jednáních atd. To jsou totiž přímá svědectví o správě komunistického dědictví, zatímco názorové ankety nám maximálně poskytnou pouze domněnky. Vraťme se k jádru problémů nastíněných na začátku tohoto úvodu: dědictví komunismu je zarytější než se předpokládalo. Projevuje se stejně tak na úrovni společenského chování, jako v řízení hospodářských a politických struktur. Očekávalo se, že exploze demokracie změní naráz, v každém případě velice rychle, stanoviska "dole" i

6 "nahoře". K ničemu takovému nedošlo, s výjimkou sféry vysoké politiky, a to ještě neplatí pro všechny země střední a východní Evropy, ale jenom pro ty, kde pád komunismu otevřel cestu k opravdovému parlamentarismu. Vzhledem k hloubce přeměn zahájených revolucí je setrvačnost způsobů chování zarážející. Jak vysvětlit tento jev? Jedná se o normální vývoj poplatný půlstoletí kolektivistickoetatické socializace? Nebo je to spíše důsledek zklamání, to znamená rozdílu mezi sliby revoluce a možnostmi prostých lidí mít z toho skutečný prospěch? Nebo je třeba hledat příčiny ještě v hlubokém dávnověku, v staleté minulosti, odpovědné za východoevropskou mentalitu, která byla dávným precedentem komunistické zkušenosti? Pochopitelně se musíme vystříhat unáhlených zevšeobecnění. Pokud jde o historii národů a jejich chování, je období tří let příliš krátké na to, aby se zakořenily nové zvyky. Je-li netrpělivost zákonitá v politice, musí být analytik ve svých závěrech obezřetný. Musí se vystříhat toho, aby považoval názory za pravdu společností, které je formulují. Musí především považovat za pravděpodobné, že se postsocialistický přechod neodehrává pouze podle jednoho jediného modelu. Každá společnost střední a východní Evropy (a je jich přibližně dvacet!) se bude vyvíjet po svém: bude na historicích příštího století, aby řekli jak.

7 P Ř Í L O H A Anketa nadace Erasmus o mínění obyvatel východní Evropy Průzkumy byly provedeny v období mezi listopadem 1990 a srpnem 1991 na reprezentativních vzorcích dospělého obyvatelstva podle Codebook uveřejněné L. Brusztem a J. Simonem 8. prosince 1991 v Budapešti. Otázka 11 Je podle vás demokracie něco, co má co dělat s... A- politickou svobodou, svobodou vyjadřování a sdružování? B- větší společenskou rovností? E- svobodou mravů a sexuality? F- rovností před zákonem? G- kontrolou bank a velkých podniků vládou? I- větší možností pracovních příležitostí, menší nezaměstnaností? J- zlepšením hospodářských podmínek? % pozitivních odpovědí * Země A B E F G I J Bulharsko

8 Estonsko Maďarsko Litva Polsko Rumunsko Slovinsko ČSFR Ukrajina * Bylo možno odpovědět: a. hodně b. něco c. trochu d. nic Uvedená procenta zahrnují odpovědi a-b. Otázka 34

9 Kdo má krýt výdaje na zdravotnictví? A- Ošetřované osoby? B- Vláda? Je třeba omezit osobní zisky? C-Ne D-Ano Otázka 35 Počítáte k závažným problémům: E- Diferenciaci mezi bohatými a chudými? F- Vztah mezi řádnými občany a delikventy? G- Problém mezi vyznavači náboženství a těmi ostatními? % pozitivních odpovědí * Země A B C D E* F* G* Bulharsko Estonsko Maďarsko Litva

10 Polsko Rumunsko Slovinsko ČSFR Ukrajina * Procento těch, kteří považovali problémy za "velmi důležité" nebo "důležité" (bylo možno také odpovědět "málo důležité" nebo "nedůležité"). Otázka 60 Myslíte si, že kapitalistická ekonomika založená na volné iniciativě je pro naši zemi ta nejlepší? Otázka 44 Domníváte se, že spadá do odpovědnosti vlády: A - opatřit každému zaměstnání? B - nést náklady na péči o nemocné? C - zaručit starým osobám patřičnou životní úroveň?

11 E - snížit rozdíly úrovně příjmů mezi bohatými a chudými? % pozitivních odpovědí * Země Q60 A B C E Bulharsko Estonsko Maďarsko Litva Polsko Rumunsko Slovinsko ČSFR

12 Ukrajina * Odpověděli "ano" na otázku 60 a "určitě" na otázky 44 (Na ty bylo možno rovněž odpovědět "pravděpodobně ano" "pravděpodobně ne", "určitě ne".) Otázka 57 Co byste pokládali za řešení problému vlastnictví podniků? A - "Vrátit bývalému vlastníkovi" B - "Prodat tomu, kdo dá nejvíce" C - "Samospráva pracujících" D - "Ponechat ve vlastnictví státu" Otázka 58 Co byste pokládali za řešení problému zemědělské půdy? A - "Vrátit bývalému vlastníkovi" B - "Prodat tomu, kdo dá nejvíce" G - " Ponechat v družstvech? H - " Povolit družstvům prodávat nebo pronajímat pozemky?" J - " Vlastnictví má připadnout obcím?

13 % pozitivních odpovědí Země A B C D E F G H J Bulharsko Estonsko Maďarsko Litva Polsko Rumunsko Slovinsko ČSFR Ukrajina

14 Otázky 67 a 71 Souhlasíte s následujícími návrhy? 67A- " Pokud všechno klape, nezáleží mi na tom, kdo je u moci." 67G - " Obyčejní lidé se nikdy na vládnutí nepodílejí." 67J - " Účast na veřejných záležitostech je vlasteneckým úkolem." 71D - " Několik vedoucích činitelů s pádnou rukou by bylo společnosti užitečnější než ta spousta demokratů, kteří se jen scházejí a debatují." % pozitivních odpovědí * Země 67A 67G 67J 71D Bulharsko Estonsko Maďarsko Litva Polsko

15 Rumunsko Slovinsko ČSFR Ukrajina * Bylo možno odpovědět pouze "ano" nebo "ne". * Překlad Soňa Nigrinová