MPSH 91 INS 4684/2011-A-516 U s n e s e n í Městský soud v Praze rozhodl JUDr. Jitkou Šťastnou jako samosoudkyní v insolvenční věci dlužníka: ČEPRO, a.s., IČ: 601 93 531, se sídlem Dělnická 213/12, Holešovice, 170 00 Praha 7, zast. JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem 140 00 Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o návrhu insolvenčního navrhovatele věřitele : JUDr. Vladimíra Bartoše, nar. 4.10.1953, bytem Emy Destinové 1858/26, 400 01 Ústí nad Labem, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, se sídlem Náměstí 14. října 2188/9, 150 00 Praha 5, na zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka t a k t o : I. Insolvenční návrh navrhovatele věřitele JUDr. Vladimíra Bartoše, nar. 4.10.1953, bytem Emy Destinové 1858/26, 400 01 Ústí nad Labem, na zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka ČEPRO, a.s., IČ: 601 93 531, se sídlem Dělnická 213/12, Holešovice, 170 00 Praha 7, se zamítá. II. III. Insolvenční navrhovatel je povinen nahradit dlužníku náhradu nákladů řízení v celkové ve výši 203.988,- Kč na účet jeho právního zástupce JUDr. Jaromíra Císaře, advokáta, CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem 140 00 Praha 4, Hvězdova 1716/2b, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Záloha na náklady insolvenčního řízení se insolvenčnímu navrhovateli nevrací. O d ů v o d n ě n í : 1. Insolvenční navrhovatel se insolvenčním návrhem ze dne 21.03.2011 domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Uvedl, že má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 127,102.060,- Kc a úroky z prodlení od 23.08.2009, jejímž vlastníkem se stal na základě Smlouvy o postoupení části pohledávky ze dne 22.08.2009, kterou uzavřel s Dušanem Pintye, jako postupitelem, a kterého zaroven označil jako dalšího věřitele dlužníka se splatnou pohledávkou. Insolvenční navrhovatel mimo jiné tvrdil, že dlužník neplní ani vůči jemu, ani vůči Dušanu Pintyemu, a že tyto skutečnosti dostatečně osvědčují splnění všech zákonem požadovaných podmínek pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
2 MSPH 91 INS 4684/2011 2. Dluzňiḱ od zaha jeni insolvencňího rǐźeni oznacǒval podany insolvencňi na vrh za sǐkanoźni a uplatněnou pohledávku za neexistentní a smyšlenou. Dle tvrzení dlužníka insolvencňi navrhovatel zneužil insolvenčního řízení k tomu, aby se jeho prostřednictvím účelově domohl plneňi, ktere ho se pro zrějmou nepru kaznost a du kazni nouzi marne doma ha ve sporneḿ rǐźeni vedeném u Obvodni ho soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 208/2005. Dluzňiḱ daĺe poukazoval na skutečnost, zě insolvenčnímu navrhovateli musi by t i z verějnyćh zdroju znaḿo, zě dluzňiḱ je trvale prosperujići obchodni spolecňost a nikoliv spolecňost v uṕadku, a take proto je jeho jednańi nutne kvalifikovat tak, zě jeho jedinyḿ ciĺem je posǩozeni dluzňiḱa, vcětne vyvolańi nejistoty o neschopnosti plnit jeho za vazky u o jeho obchodnićh partneru. 3. K průběhu insolvenčního řízení soud shrnuje, že: Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. března 2011, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011- A-7 insolvenční návrh odmítl s tím, že pouhé označení 2 veřǐtelů dlužníka, navíc prakticky s jednou pohledávkou, jejíž část byla navrhovateli postoupena a která je nadto předmětem soudního sporu, je pro posouzení úpadku dlužníka zcela nepostačující a že z tvrzení navrhovatele obsažených v jeho insolvenčním na vrhu soud nemůže zodpovědně posoudit, zda se dlužník skutečně nachází v úpadku, či zda nezaplacení navrhovatelem tvrzených pohledávek má na straně dlužníka jiné důvody. Proti tomuto usnesení podal insolvenční navrhovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. května 2011, č.j. 2 VSPH 536/2011-A-24 a kterým bylo rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu potvrzeno. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal insolvenční navrhovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který svým usnesením ze dne 31. ledna 2012, c.j. 29 NSCŘ 52/2011-A-64 obě výše uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jelikož uzavřel, že insolvenční navrhovatel požadavek insolvenčního zákona na pluralitu věřitelů splnil, když ve svém insolvenčním návrhu označil jako veřǐtele s pohleda vkou vu cǐ dluzňiḱu pod dobu delsǐ 30 dnu po lhu te splatnosti sebe a Dusǎna Pintye. V této souvislosti pak Nejvyšší soud ČR uzavřel, že bez zřetele k tomu, zda skutečnosti obsažené v insolvenčním návrhu budou skutečně osvědčeny, nebylo v daném případě na místě insolvenční návrh bez dalšího odmítnout. Podáním ze dne 21.02.2012 do shora nadepsaného insolvenčního řízení vstoupilo Městské státní zastupitelství v Praze. Po vrácení spisu Nejvyšším soudem ČR přistoupil Městský soud v Praze opětovně k projednání podaného insolvenčníhoho na vrhu, a to v intencích zrušujícího usnesení dovolacího soudu, přičemž dospěl k závěru, že pohledávka insolvenčního navrhovatele i pohledávka dalšího označeného věřitele, Dušana Pintye, je předmětem soudního sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 208/2005, kde podle dosud nepravomocného rozsudku byla žaloba na zaplacení obou pohledávek zamítnuta. Z tohoto důvodu tedy Městský soud v Praze konstatoval, že insolvenční navrhovatel není k podání insolvenčního návrhu aktivně legitimován, neboť nebylo osveďcěno, zě insolvencňi navrhovatel a alespon jedna dalsǐ osoba ma proti dlužníku splatnou pohledávku, a insolvenční návrh usnesením ze dne 2. dubna 2012, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-97 zamítl. Soud přitom rozhodl bez nařízení jednání, neboť vycházel z ustálené judikatury Vrchního soudu v Praze, podle níž zjistí-li insolvenční soud již na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení a navrhovatelem předložených listinných důkazů ( 103 odst. 2 a 3 IZ), že tyto důkazy existenci sporné navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem zjevně neosvědčují, anebo že vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení, není důvodu, aby insolvenční soud o insolvenčním návrhu nařizoval jednání. (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.3.2010, sp.zn. KSUL 45 INS
3 MSPH 91 INS 4684/2011 3773/2009, 1 VSPH 639/2009 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.6.2011, sp.zn. MSPH 76 INS 2762/2011, 3 VSPH 436/2011 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.9.2011, sp.zn. MSPH 96 INS 5766/2010, 1 VSPH 1107/2011). Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu bylo následně Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 5. června 2012, č.j. 1 VSPH 654/2012-A-153 potvrzeno jako věcně správné. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vzhledem k tomu, že se insolvenčnímu navrhovateli nepodařilo prokázat jeho aktivní legitimaci, soud prvního stupně se správně nezabýval hodnocením úpadku dlužníka a rovněž učinil správně, když ve věci nenařídil jednání a neprováděl dokazování, neboť insolvenční řízení není určeno k nalézání sporného práva. Obě výše uvedená rozhodnutí nabyla právní moci dne 9.7.2012. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal insolvenční navrhovatel jednak dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a současně i žalobu pro zmatečnost k Městskému soudu v Praze. Dovolání odmítl Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 28. února 2013, č.j. 29 NSČR 10/2013-A-218 s tím, že předkládaná dovolací argumentace insolvenčního navrhovatele není způsobilým dovolacím důvodem a k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost. Řízení o žalobě pro zmatečnost bylo vedeno pod sp. zn. 59 ICm 2210/2012, přičemž Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. srpna 2014, č.j. 59 ICm 2210/2012-185 žalobě pro zmatečnost vyhověl a zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.4.2012, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-97 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.6.2012, č.j. 1 VSPH 654/2012-A-153 s odůvodněním, že soudy obou stupňů postupovaly v předchozím insolvenčním řízení v rozporu s 133 odst. 1 a 2 IZ a 94 odst. 1 až 3 IZ, když k projednání insolvenčního návrhu nebylo nařízeno jednání a účastníkům nebyla dána možnost osobně při jednání činit procesní úkony směřující k důslednému posouzení opodstatněnosti insolvenčního návrhu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací následně k odvolání dlužníka rozhodnutí, kterým bylo žalobě pro zmatečnost vyhověno, svým usnesením ze dne 19.3.2015, č.j. 4 Co 191/2014-276 zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal insolvenční navrhovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který usnesením ze dne 9.2.2016, č.j. 21 ICdo 53/2015-322, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.3.2015, č.j. 4 Co 191/2014-276 zrušil. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR nebylo napadené usnesení nepřezkoumatelné a nedostatky v odůvodnění usnesení nemohly být na újmu práv odvolatele, když zejména odvolatel zejména podle obsahu svého odvolání nepochybně věděl, jak soud prvního stupně rozhodl a proč žalobě vyhověl. Věc tak opakovaně projednal Vrchní soud v Praze, přičemž vázán rozhodnutím dovolacího soudu rozhodl usnesením ze dne 3.11.2016, č.j. 4 Co 191/2014-383 tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4.8.2014, č.j. 59 ICm 2210/2012-185, vydané v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.4.2012, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-97 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.6.2012, č.j. 1 VSPH 654/2012-A-153, potvrdil. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.11.2016, č.j. 4 Co 191/2014-383 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4.8.2014, č.j. 59 ICm 2210/2012-185 pak dle vyznačené doložky nabyla právní moci dne 9.12.2016, přičemž na jejich základě došlo k obživnutí insolvenčního řízení. V obnoveném insolvenčním řízení se dne 3.5.2017 uskutečnilo ústní jednání, na jehož základě vydal Městský soud v Praze usnesení ze dne 18.5.2017, č.j. MPSH 91 INS 4684/2011-A-343, kterým insolvenční návrh opětovně zamítl s odůvodněním, že insolvencňi navrhovatel nedolozǐl svoji aktivni legitimaci k podańi insolvencňi ho na vrhu, nebot neprokaźal, zě je nositelem existujići splatne pohleda vky za dluzňiḱem. Soud tedy
4 MSPH 91 INS 4684/2011 postupem podle 143 odst. 2 veťa prvni IZ insolvencňi na vrh zami tl, nebot nebylo osveďcěno, zě insolvencňi navrhovatel a alespon jedna dalsǐ osoba ma proti dluzňiḱu splatnou pohleda vku. Proti tomuto rozhodnutí se insolvenční navrhovatel odvolal k Vrchnímu soudu v Praze a navrhoval jeho zrušení; odvolací řízení bylo vedeno pod sp. zn. MSPH 91 INS 4684/2011, 3 VSPH 1348/2017. Dne 12.7.2017 byl v insolvenčním rejstříku ke sp. zn. 59 ICm 2210/2012, oddíl C-1-48 zveřejněn přípis Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2017, sp.zn. 29 ICdo 63/2017, označený jako Dovolání vrácení spisu, v němž tento soud konstatoval, že rozhodnutí vydaná v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost podané insolvenčním navrhovatelem, tj. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.11.2016, č.j. 4 Co 191/2014-383 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4.8.2014, č.j. 59 ICm 2210/2012-185, na jejichž základě došlo k obnovení insolvenčního řízení, nebyla účinně doručena a nejsou tudíž pravomocná, jelikož nebyla Městským soudem v Praze, senátem 59 ICm, který o žalobě pro zmatečnost rozhodoval, řádně zveřejněna v insolvenčním rejstříku. V reakci na tento přípis Nejvyššího soudu ČR zveřejnil Městský soud v Praze, senát 59 ICm tato uvedená rozhodnutí v oddíle C insolvenčního rejstříku a Záznamem ze dne 9.8.2017 oznámil, že Městský soud ve věci dlužníka: ČEPRO a.s., o insolvenčním návrhu věřitele JUDr. Vladimíra Bartoše, o žalobě pro zmatečnost, že mění právní moci usnesení na č.l. 185, 249, 255, 276, 383 na 11.7.2017, kdy byla tato rozhodnutí zveřejněna. Výše naznačenou procesní otázkou správnosti doručování v řízení o žalobě pro zmatečnost se pak zabýval i Vrchní soud v Praze v rámci rozhodování o odvolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu ze dne 18.5.2017, č.j. č.j. MPSH 91 INS 4684/2011-A-343. Dospěl přitom k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy zde bylo jiné pravomocné rozhodnutí o zamítnutí téhož insolvenčního návrhu insolvenčního navrhovatele, které nabylo právní moci 9.7.2012. Přestože pak toto rozhodnutí bylo v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost zahájeného insolvenčním navrhovatelem zrušeno, v době vydání napadeného rozhodnutí toto zrušující rozhodnutí ještě nebylo v právní moci ve smyslu o.s.ř., a to ani přesto, že v insolvenčním spise byla na tomto rozhodnutí původně vyznačena právní moc dnem 9.12.2016. Doručoval-li totiž soud prvního stupně v řízení o žalobě pro zmatečnost dotčená rozhodnutí (na jejíchž základě došlo k obnovení insolvenčního řízení) toliko zvláštním způsobem ( 75 IZ) a nikoliv také vyhláškou ( 71 IZ), nepostupoval zákonným způsobem. Za těchto okolností pak nemohou být podle odvolacího soudu dotčená rozhodnutí v právní moci dnem na nich původně vyznačených (9.12.2016), nýbrž až dnem 11.7.2017, kdy byla zveřejněna v oddíle C insolvenčního rejstříku. Na základě této právní úvahy pak odvolací soud uzavřel, že napadené rozhodnutí trpí zmatečnostní vadou ve smyslu 229 odst. 2 písm. b) o.s.ř. spočívající v překážce věci rozhodnuté ve smyslu 159a odst. 4 o.s.ř. za použití 167 odst. 2 o.s.ř., 103 o.s.ř. a 7 IZ. Dříve vydané pravomocné rozhodnutí o věci totiž představuje odstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který vydané rozhodnutí nemůže obstát. Vrchní soud v Praze proto usnesením ze dne 19.9.2017, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011, 3 VSPH 1348/2017-A-415 napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18.5.2017, č.j. MPSH 91 INS 4684/2011-A-343 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž by se přitom odvoláním zabýval po věcné stránce. 4. Na základě posledního označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tak bylo nutné insolvenční návrh insolvenčního navrhovatele opětovně projednat. 5. Jednání ve věci bylo původně nařízeno na 13.12.2017, avšak na základě žádosti insolvenčního navrhovatele insolvenční soud jednání odročil na 31.1.2018. Insolvenční navrhovatel následně podáním ze dne 4.1.2018 opětovně požádal o odročení jednání z důvodu jeho nástupu na
5 MSPH 91 INS 4684/2011 komplexní lázeňskou péči. Tuto žádost však insolvenční soud usnesením ze dne 12.1.2018, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-482 zamítl vzhledem k tomu, že v možnostech insolvenčního navrhovatele bylo, aby se jednání zúčastni. Podáním ze dne 17.1.2018 se insolvenční navrhovatel opětovně obrátil na insolvenční soud s žádostí o odročení jednání z důvodu absolvování lázeňského pobytu a dočasné pracovní neschopnosti. Této žádosti insolvenční soud vyhověl a jednání odročil na den 21.2.2018. 6. V úvodu jednání insolvenční navrhovatel přednesl své podání ze dne 21.2.2018, v němž opětovně konstatoval, že má za dlužníkem splatnou pohledávku a dlužník je v úpadku. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2012, č.j. 29 NSČR 52/2011-A-64. Současně uvedl, že dlužník dosud nevyvrátil domněnku uvedenou obsaženou v 3 odst. 2 písm. b) IZ, a proto insolvenční soud musí vydat rozhodnutí o úpadku. Insolvenční navrhovatel rovněž zmínil závazky dlužníka po splatnosti za období let 2010 až 2015, ve vztahu k nimž konstatoval, že pakliže je dlužník uhradil po zahájení insolvenčního řízení, je takové jeho jednání absolutně neplatné. 7. Dlužník označil argumentaci insolvenčního navrhovatele za účelovou a ve vztahu k označenému usnesení Nejvyššího soudu ČR uvedl, že jde toliko o jeho dezinterpretaci, jejímž prostřednictvím se insolvenční navrhovatel snaží vytvořit zdání legitimity uplatňované pohledávky. K pohledávkám uplatněným insolvenčním navrhovatelem dlužník uvedl, že je neuznává a co do důvodu i výše je odmítá z důvodu jejich neexistence, a insolvenční návrh označil za šikanózní. 8. K pohledávkám uplatněným insolvenčním navrhovatelem se vyjádřila i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, která uvedla, že obranu dlužníka považuje za věrohodnou. Pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení pak označila za přinejmenším sporné, přičemž konstatovala, že jako takové nemohou úpadek dlužníka osvědčovat. 9. Následně insolvenční soud přistoupil k dokazování. Z důkazů provedených při jednání a dále z listin založených ve spise insolvenční soud zjistil tyto skutečnosti: 10. Insolvenční navrhovatel předložil k prokázání své tvrzené pohledávky za dlužníkem spolu se svým insolvenčním návrhem sérii listin, z nichž existenci tvrzené pohledávky dovozuje. Jedná se mimo jiné o Smlouvu o postoupení části pohledávky ze dne 22.08.2009, kterou insolvenční navrhovatel uzavřel s Dušanem Pintye jako postupitelem a na jejímž základě na něj bylo převedeno 50% pohledávky, jejíž celková výše odpovídala ke dni 22.08.2009 částce 254,204.120,- Kč. Dušan Pintye pak měl nabýt pohledávku uplatněnou za dlužníkem tak, že s dlužníkem uzavřel nejprve ústní smlouvu o směně 950.000 iráckých dinárů za částku 120,000.000,- Kč, kdy tato ústní smlouva byla konkretizována dvěma dohodami o přistoupení k závazku podle 534 OZ ze dne 27.06.2001, v nichž se Dušan Pintye zavázal, že za dlužníka uhradí dvě faktury vystavené společností Slovnaft, a.s. na nákup pohonných hmot. Konkrétně se mělo jednat o fakturu č. 7070102468 ze dne 22.06.2001 znějící na částku 2,160.720 USD a fakturu č. 7070102465 ze dne 22.06.2001 znějící na částku 2,296.000 USD. Dle tvrzení insolvenčního navrhovatele měl Dušan Pintye svůj závazek z dohod o přistoupení k závazku splnit tím, že příslušnou částku uhradil tehdejšímu obchodnímu řediteli dlužníka v iráckých dinárech v hotovosti, jakož i prohlášení paní Jany Hoškové (dříve Slukové), bývalé družky pana Dušana Pintye, týkající se směny kuwajtských, resp. iráckých dinárů s JUDr. Martinem Pechanem, tehdejším obchodním ředitelem dlužníka, uvedené v notářském zápisu NZ 67/2010 sepsaném dne 27.5.2010;
6 MSPH 91 INS 4684/2011 11. Z ostatních důkazů, předložených insolvenčním navrhovatelem, které byly v řízení provedeny, insolvenční soud již žádné další skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci nezjistil, a proto se těmito důkazy v odůvodnění svého rozhodnutí dále nezabývá. 12. Z obsahu insolvenčního návrhu i ze shodných tvrzení účastníků řízení insolvenční soud dále zjistil, že pohledávka insolvenčního navrhovatele je předmětem sporného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 208/2005, v němž se žalobci: Dušan Dunka (dříve Dušan Pyntie) a JUDr. Vladimír Bartoš domáhají po žalované: společnosti ČEPRO, a.s. zaplacení částky 161,596.210,- Kč s příslušenstvím. 13. V souvislosti s tímto civilním řízením byl insolvenčnímu soudu předložen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20.10.2011, č.j. 13 C 208/2005-438, kterým byla žaloba žalobců Dušana Pintye a JUDr. Vladimíra Bartoše zamítnuta. 14. Insolvenční soud má za zjištěno, že výše uvedený rozsudek dosud nenabyl právní moci, neboť oba žalobci se proti němu odvolali. K projednání odvolání zatím nedošlo, jelikož dosud probíhá jednání o zaplacení soudního poplatku. Z obsahu rozsudku insolvenční soud dovodil, že v rámci civilního řízení byly ze strany žalobců mimo jiné předloženy jako důkaz listiny, které insolvenční navrhovatel předložil i ke svému insolvenčnímu návrhu. Jedná se např. o dohody o přistoupení k závazku, faktury vystavené společností Slovnaft, a.s. apod. Z odůvodnění rozsudku pak insolvenční soud zjistil, že civilní soud vzal za prokázané, že podle v řízení předložených dohod o přistoupení k závazku k plnění ze strany Dušana Pintye nikdy nedošlo. Obvodní soud pro Prahu 1 dále ve svém rozsudku uvedl, že nemá za prokázáno, že k předání iráckých dinárů v hotovosti JUDr. Martinu Pechanovi jakožto tehdejšímu obchodnímu řediteli žalované ze strany Dušana Pintye vůbec došlo a nemá též za prokázáno, že tato částka měla být použita na úhradu závazku ze smluv o přistoupení k dluhu. Podle zjištění nalézacího soudu nedošlo k naplnění obou smluv a Dušanu Pintye pak nevznikla z těchto smluv žádná pohledávka, na níž by mohl posléze participovat i druhý žalobce. Za těchto okolností Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl k závěru, že žaloba žalobců není důvodná a v plném rozsahu ji zamítl. V této souvislosti insolvenční soud dále konstatoval, že má za zjištěno, že rozsudek ke dni 20.2.2018 nenabyl právní moci; 15. Z ostatních důkazů, předložených insolvenčním navrhovatelem, které byly v řízení provedeny, insolvenční soud již žádné další skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci nezjistil, a proto se těmito důkazy v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývá. Stejně tak další tvrzení insolvenčního navrhovatele insolvenční soud odmítl jako irelevantní, když k jejich prokázání insolvenční navrhovatel nepředložil (neoznačil) žádné relevantní důkazy. 16. Dlužník předložil insolvenčnímu soudu aktualizované listiny týkající se jeho hospodářské situace a solventnosti, k jejichž předložení byl vyzván v předvolání k jednání. Jedná se o následující listiny, z nichž insolvenční soud zjistil skutečnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci: potvrzení správce daně dokládající neexistenci daňových nedoplatků dlužníka vůči orgánům Finanční správy České republiky ke dni 5.2.2018; potvrzení Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 5.1.2018 dokládající neexistenci nedoplatků dlužníka na pojistném a penále na sociaĺni zabezpečeni a přiśpěvku na sta tni politiku zaměstnanosti; potvrzení jednotlivých zdravotních pojišťoven dokládající neexistenci nedoplatků na pojistném a na penále a veřejné zdravotní pojištění; potvrzení dokládající neexistenci daňových nedoplatků, nedoplatků na pojistném a penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a nedoplatků na pojistném a na penále a veřejné zdravotní pojištění u jednotlivých členů představenstva;
7 MSPH 91 INS 4684/2011 aktualizované reference jednotlivých bankovních institucí dlužníka, z nichž obecně vyplývá, že vedené účty nejsou v nepovoleném debetu, nejsou předmětem exekuce ani blokace a průměrné zůstatky dosahují částek sta milionů korun českých. Současně je zde uvedeno, že dlužník je klientem s dobrou platební morálkou, plní řádně a včas veškeré závazky a je považován za solventního a spolehlivého klienta; k prokázání svého majetku předložil dlužník výroční zprávy za období let 2009 až 2016, které jsou již obsahem spisu a k nimž dlužník uvedl, že od roku 2009 i v době podání insolvenčního návrhu a po něm dlužník dosahoval pozitivních hospodářských výsledků; to vyplývá rovněž z předloženého přehledu hospodářského výsledku dlužníka za roky 2009 až 2017; k doložení seznamu závazků předložil dlužník přehled bankovních úvěrů a bankovních záruk ke dni 15.2.2018; dále dlužník předložil seznam svých zaměstnanců, a to ke dni zahájení insolvenčního řízení, tj. ke dni 21.3.2011 k tomuto dni měl dlužník celkem 856 zaměstnanců; a seznam svých zaměstnanců ke dni 15.2.2018 k tomuto dni měl dlužník celkem 750 zaměstnanců; za účelem doložení posledních účetních dokladů předložil dlužník výkaz zisku a ztráty a rozvahy ke dni 31.12.2017, resp. ke dni 31.1.2018, z níž vyplývá kladný výsledek hospodaření, který po zdanění činí 923,874.000,- Kč, resp. 112,406.000,- Kč; k poslednímu daňovému přiznání k dani z příjmu za rok 2016 dlužník uvedl, že toto je již obsahem spisu, přičemž daňové přiznání za rok 2017 dosud nebylo zpracováno; z posledních aktuálních výpisů z běžných bankovních účtů dlužníka ke dni 15.2.2018 insolvenční soud zjistil, že na účtech vedených v měně CZK se nachází finanční prostředky v celkové výši 3,508.110.671, 16 Kč, na účtech vedených v měně EUR se nachází finanční prostředky ve výši 1,583.306,86 EUR a na účtech vedených v měně USD finanční prostředky ve výši 5,345.893,20 USD; z přehledu stavu prostředků na pokladnách ke dni 15.2.2018 insolvenční soud zjistil, že na pokladnách dlužníka v jednotlivých skladech se nachází hotovost ve výši 200.119 Kč a 830 EUR; dlužník dále předložil výpisy z katastru nemovitostí ke dni 5.12.2017 (tj. ne starší 3 měsíců) v listinné podobě i na CD, z nichž insolvenční soud zjistil přehled všech nemovitostí ve vlastnictví dlužníka. Celkem se jedná o 322 listů vlastnictví. Pozemky a stavby jsou přitom v rozvaze společnosti ČEPRO, a.s. sestavené ke dni 31.12.2017 oceněny částkou 12,753.722.000,- Kč (brutto) (bod B.II.1., číslo 15). 17. Po provedení důkazů předložených dlužníkem insolvenční navrhovatel dále navrhl doplnit dokazování výslechem předsedy představenstva dlužníka, Mgr. Jana Duspěvy, a místopředsedkyně představenstva dlužníka, Ing. Heleny Hostkové, a to k závazkům dlužníka po splatnosti a důvodům, proč byly tyto závazky placeny i po 21.3.2011 (tj. po zahájení insolvenčního řízení), ačkoliv na dlužníka doléhal zákaz nakládání s majetkovou podstatou. Dlužník ani státní zástupkyně Městského státního zastupitelství doplnění dokazování nepožadovali. 18. Podle 154 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s 167 odst. 2 o.s.ř. a s 7 IZ platí, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. 19. Podle 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.
8 MSPH 91 INS 4684/2011 20. Podle 3 odst. 2 IZ se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud. 21. Podle 105 IZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Pro úplnost pak insolvenční soud uvádí, že 104 IZ se na projednávaný případ nepoužije, neboť toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy insolvenční návrh podává sám dlužník. 22. Podle 136 odst. 1 IZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí. 23. Podle 143 odst. 2 IZ insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. 24. Po zhodnocení stanovisek účastníků a jimi předložených důkazů, včetně dosud nepravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20.10.2011, č.j. 13 C 208/2005-438, je evidentní, že insolvenčním navrhovatelem přihlášená pohledávka ve výši 127,102.060,- Kc a úroky z prodlení od 23.8.2009 je sporná, když insolvenční navrhovatel odvozuje tvrzenou pohledávku od pohledávky Dušana Pintye-nyní Dunky, jejíž existence však nebyla osvědčena ani v rámci civilního řízení a nevyplývá ani z listin předkládaných insolvenčním navrhovatelem k důkazu. Smlouva o postoupení části pohledávky ze dne 22.8.2009 jakožto právní titul, o nějž insolvenční navrhovatel svoji tvrzenou pohledávku opírá, totiž sama o sobě existenci pohledávky založit nemůže. Stejný závěr je pak nutné učinit i v případě pohledávky Dušana Pintye, a to s ohledem na tvrzený stejný titul obou sporných pohledávek. Existenci uplatněných pohledávek pak v žádném případě nedokládá ani další argumentace a ničím nepodložená tvrzení insolvenčního navrhovatele. Vzhledem k tomu, že civilní soud rozhodoval na podkladě stejných důkazů, jaké byly insolvenčním navrhovatelem předloženy i v rámci tohoto insolvenčního řízení, nepovažuje insolvenční soud za dostatečně osvědčené, že insolvenční navrhovatel by měl za dlužníkem existentní splatnou pohledávku. 25. K druhé pohledávce přihlášené insolvenčním navrhovatelem ve výši 1,000.000 Kč pak insolvenční soud konstatuje, že insolvenční navrhovatel ji nepodložil žádnými důkazy ani relevantními tvrzeními. Existenci této pohledávky tedy insolvenční navrhovatel neosvědčil. 26. Z listinných důkazů předložených dlužníkem (zejména z jednotlivých výročních zpráv dlužníka ověřených nezávislým auditorem, výpisů z bankovních účtů apod.) insolvenční soud jednoznačně dovodil, že dlužník je ve vynikající hospodářské kondici, každoročně dosahuje pozitivních hospodářských výsledků, disponuje rozsáhlým movitým i nemovitým majetkem, na bankovních účtech i na hotovostních pokladnách má dostatek finančních prostředků a vykazuje výbornou platební morálku. Všechny své závazky po splatnosti patrné z přehledů sestavovaných dlužníkem ke konci příslušného kalendářního roku pak vždy v odpovídající výši uhradil, což rovněž prokazují předložené listiny. Dlužník se tedy objektivně v úpadku nenachází. Přihlédnout je třeba rovněž k tomu, že do insolvenčního řízení zahájeného v roce 2011 se k dnešnímu dni žádný další věřitel dlužníka odlišný od osoby insolvenčního navrhovatele a Dušana Pintye nepřihlásil.
9 MSPH 91 INS 4684/2011 28. Insolvenční soud se dále zabýval návrhem insolvenčního navrhovatele na doplnění dokazování výslechem Mgr. Jana Duspěvy a Ing. Heleny Hostkové. Tento návrh však insolvenční soud shledal za nadbytečný, neboť skutečnosti ohledně závazků dlužníka po splatnosti, k jejichž ověření byl důkaz navrhován, byly již v dosavadním řízení osvědčeny a vysvětleny prostřednictvím listinných důkazů předložených dlužníkem, které hodnověrně prokazují jeho hospodářskou situaci. K tomu pak insolvenční soud uvádí, že v souladu s 111 odst. 2 IZ platí, že omezení v nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, po zahájení insolvenčního řízení, se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. 29. Pokud jde o návrh insolvenčního navrhovatele na doplnění dokazování znaleckým posudkem, kterým by soud ustanovil vědecký ústav za účelem písemného podání znaleckého posudku z oboru ekonomika a kterým by bylo posouzeno dlužníkovo účetnictví, jeho hospodářská situace a to, zda je schopen hradit své závazky řádně a včas a to zejména k jeho závazkům po splatnosti a jeho závazkům, které vyplývají z jeho účetních uzávěrek, k tomu soud uvádí, že návrh insolvenčního navrhovatele na ustanovení znalce je tak dle názoru soudu zcela nadbytečný a v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Podle ust. 120 odst. 1 věta prvá o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z toho pro danou věc vyplývá, že soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny. Soud především neprovede důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor. Při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) soud dbá na to, aby byly provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k prokázání sporných skutečností nejvhodnější (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014). S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je soud toho názoru, že důkaz navrhovaný insolvenčním navrhovatelem je nabízen jen proto, aby bylo účelově prodlouženo řízení. Sporné skutečnosti, tedy spornost pohledávky insolvenčního navrhovatele navrhovaný znalecký posudek neodstraní. K tomu, zda je pohledávka insolvenčního navrhovatele sporná či nikoliv je povolán toliko nalézací soud, který o věci již rozhodl v neprospěch insolvenčního navrhovatele (i když zatím nepravomocně) a nárok insolvenčního navrhovatele zamítl. Současně se nejedná ani o potřebný důkaz k prokázání hospodářské situace dlužníka, která je již dostatečně prokázána jinými důkazními prostředky. Protože pohledávka insolvenčního navrhovatele je sporná a dlužník ji proto odmítá z tohoto důvodu, je tento navrhovaný důkaz v této zcela věci irelevantní. 30. S ohledem na výše uvedené proto insolvenční soud návrh insolvenčního navrhovatele na doplnění dokazování zamítl a dokazování skončil. 31. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství k uplatněným pohledávkám uvedla, že tyto jsou ke dni konání ústního jednání (tj. k 21.2.2018) minimálně sporné, když jsou předmětem dosud neukončeného nalézacího řízení. I kdyby se přitom jednalo o pohledávky, které by byly zjištěny, pak s ohledem na doloženou hospodářskou situaci dlužníka by byly snadno vymožitelné v rámci exekučního řízení. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze proto uzavřela, že ze strany insolvenčního navrhovatele se jedná o zneužití institutu insolvenčního práva a navrhla zamítnutí návrhu. 32. Insolvenční soud vycházel také z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20.10.2011, č.j. 13 C 208/2005-438. Jelikož civilní soud rozhodoval na podkladě stejných důkazů, jaké byly insolvenčním navrhovatelem předloženy i v rámci tohoto insolvenčního řízení, nepovažuje
10 MSPH 91 INS 4684/2011 insolvenční soud za dostatečně osvědčené, že insolvenční navrhovatel by měl za dlužníkem existentní splatnou pohledávku. 33. V posuzovaném případě tak dospěl insolvenční soud k závěru, že pro osvědčení úpadku dlužníka by musel provést rozsáhlé dokazování, čímž by fakticky suploval činnost soudu nalézacího a nahrazoval tak sporné řízení. Takto rozsáhlé zjišťování sporných skutečností ohledně tvrzené pohledávky je nicméně z pohledu insolvenčního soudu vyloučené. 34. Dle ustálené judikatury vyjádřené mimo jiné pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998 sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je plně aplikovatelné i v poměrech insolvenčního zákona, nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů. 35. I když insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede k zamítnutí insolvenčního návrhu v řízení před soudem prvního stupně. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud ČR zformuloval při charakteristice konkursního řízení. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. 36. Insolvenční soud dále připomíná, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní spočívá výhradně na insolvenčním navrhovateli. Proto mu 103 odst. 2 a 3 IZ zvlášť ukládá uvést v návrhu skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy (včetně přihlášky pohledávky) k návrhu připojit. 37. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen nabídnout takové listinné důkazy, z nichž bude možné závěr o její existenci spolehlivě učinit a aktivní legitimaci navrhovatele tak mít za doloženou. 38. Nelze přitom zaměňovat neochotu platit sporný závazek, který fyzická nebo právnická osoba co do důvodu a výše neuznává a poukazuje na jeho fiktivní povahu, s platební neschopností ve smyslu insolvenčního zákona, neboť smyslem a účelem insolvenčního řízení je řešit právě úpadek
11 MSPH 91 INS 4684/2011 nebo hrozící úpadek dlužníka, nikoliv si jeho prostřednictvím jakkoliv vynucovat úhradu sporné pohledávky. 39. S ohledem na výše uvedené insolvenční soud konstatuje, že insolvenční navrhovatel svojí aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu nedoložil, neboť neprokázal, že je nositelem existující splatné pohledávky za dlužníkem. Soud tedy postupem podle 143 odst. 2 věta první IZ insolvenční návrh zamítl, neboť nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. 40. V této souvislosti pak insolvenční soud pro úplnost odkazuje na 89 odst. 2 IZ, podle kterého rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání, jsou proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile jsou vyhlášena účastníkům a insolvenčnímu správci, kteří byli při jednání přítomní; rozhodnutí ve věci samé jsou v takovém případě proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile je insolvenční soud vyhlásí veřejně. Podle 146 odst. 1 IZ pak účinností rozhodnutí podle 142 IZ zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření. 41. Závěrem insolvenční soud uvádí, že s ohledem na veřejně dostupné informace ohledně finanční situace dlužníka, z nichž jednoznačně vyplývá, že z hospodářského hlediska jde o stabilní a prosperující obchodní společnost, je nutné označit insolvenční návrh podaný insolvenčním navrhovatelem za zjevně bezdůvodný (šikanózní) a podaný s nepoctivým úmyslem poškodit dobré jméno dlužníka. 42. Podle 151 odst. 1 o.s.ř. soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí, rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení. V dané věci insolvenční soud rozhodne o náhradě nákladů insolvenčního řízení, včetně náhrady nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost, které bylo vedeno Městským soudem v Praze pod sp. zn. 59 ICm 2210/2012. 43. Dlužník vyčíslil náhradu nákladů insolvenčního řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost ve svém podání ze dne 19.02.2018. 44. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. 142 odst. 1 o.s.ř. neboť měl dlužník ve věci plný úspěch a soud mu přiznal nejen právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení, a to odměnu advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb., 7 bod 5 ve spojení s 1, odst. 1) účinné do 31.12.2012 za 19 hlavních úkonů po 1.000,- Kč tj. 19.000,- Kč a 19x paušál po 300,- Kč tj. 5.700,- Kč a 20 % DPH ve výši 4.940,- Kč, tj. odměna přiznaná do 31.12.2012, ve výši 29.640,- Kč; - dále odměnu advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb.), účinné od 1.1.2013 (1 úkon = 3.100,- Kč) 9 odst. 4 Advokátního tarifu (AT) za 13 hlavních úkonů po 3.100,- Kč, tj. 40.300,- Kč, 13 x paušál po 300,- Kč, tj. 3.900,- Kč a 21% DPH 9.282,- Kč, tj. odměna přiznaná od 1.1.2013 k vydání rozhodnutí ve věci dne 18.05.2017 celkem ve výši 53.482,- Kč, - a dále odměnu po vydaném rozhodnutí (18.05.2017) do rozhodnutí ve věci dne 21.02.2018 za 14 hlavních úkonů po 3.100,- Kč tj. 43.400,- Kč, dále 14x paušál po 300,- Kč, tj. 4.200,- Kč a 21% DPH tj. 9.996,- Kč, celkem 57.596,- Kč, (což představuje celkem 27 hlavních úkonů po 3.100,- Kč, tj. 83.700,- Kč, 27 x paušál po 300,- Kč, tj. 8.100,- Kč (tj. celkem 91.800,- Kč) a 21% DPH,- Kč, tj. odměna přiznaná od 1.1.2013 ve výši 19.278,- Kč tj. celkem 111.078,- Kč) - a dále odměnu za právní zastoupení ve věci žaloby o zmatečnost sp.zn. 59 ICm 2210/2012 (odměna advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb., 7 bod 5 ve spojení s 1, odst. 1) účinné do
12 MSPH 91 INS 4684/2011 31.12.2012) za 1 hlavní úkon po 1.000,- Kč tj. 1.000,- Kč a 1x paušál po 300,- Kč tj. 300,- Kč a 20 % DPH 260,- Kč, tj. 1.560,- Kč, - dále odměnu za právní zastoupení ve věci žaloby o zmatečnost sp.zn. 59 ICm 2210/2012 (odměnu advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb.), účinné od 1.1.2013) za 15 hlavních úkonů po 3.100,- Kč tj. 46.500 Kč a 15x paušál po 300,- tj. 4.500,- Kč a 21% DPH 10.710,- Kč, tedy celková náhrada nákladů řízení dlužníka činí 203.988,- Kč včetně DPH. 45. Ohledně zálohy ve výši 50.000,- Kc složené insolvenčním navrhovatelem rozhodl soud tak, že tato složená záloha se insolvenčnímu navrhovateli nevrací, neboť byla soudem vydána v průběhu tohoto insolvenčního řízení v rámci exekucí vedených na majetek povinného JUDr. Vladimíra Bartoše-insolvenčního navrhovatele, a to následujícím soudním exekutorům k jejich písemným výzvám adresovaným zdejšímu soudu: - JUDr. Jiřímu Štrinclovi, Exekutorský úřad Jablonec nad Nisou, se sídlem 466 01 Jablonec nad Nisou, Podhorská 28, z důvodu exekuce vedené pod sp. zn. 90 EX 335/2010, vydáno ve výši 6.500,- Kč, - Mgr. Petru Polanskému, Exekutorský úřad Liberec, se sídlem 460 01 Liberec I, Staré Město, Voroněžská 144/20, z důvodu exekuce vedené pod sp. zn. 131 EX 3957/2011, vydáno ve výši 37.750,- Kč, - Mgr. Davidu Konczovi, Exekutorský úřad Cheb, se sídlem 26. dubna 10, 350 02 Cheb, z důvodu exekuce vedené pod sp. zn. 74 EX 11169/2011, vydáno ve výši 5.750,- Kc, tj. celkem 50.000,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím soudu zdejšího. V Praze dne 21. února 2018 JUDr. Jitka Šťastná v.r. samosoudkyně