UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Pedagogická fakulta Katedra Psychologie Specifický přístup psychoterapeutů zaměřených na tělo ke klientům v rámci psychoterapeutického vztahu jako jeden z hlavních aspektů jejich práce Diplomová práce Eva Königsmarková Vedoucí práce: PhDr. Veronika Pavlas Martanová, PhD. PRAHA 28.11.2012
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a pouze s využitím literatury, kterou cituji a uvádím v seznamu. V Praze dne 28.11.2012 Eva Königsmarková 1
Poděkování: Děkuji PhDr. Veronice Pavlas Martanové, PhD. za vedení mé práce, za její přípomínky k realizaci mého výzkumu a za její podporující přístup. Děkuji psychoterapeutům, kteří se učastnili mého výzkumu, za čas, který mi pro rozhovor poskytli a umožnili mi tím nahlédnout do vlastního uvažování o jejich práci. Za podporu děkuji také mé rodině a mým přátelům. 2
Anotace Psychoterapie zaměřená na tělo zatím není v České Republice příliš rozšířena. Mimo to, odborná literatura předkládá převážně informace o jednotlivých směrech, které s tělem v psychoterapii pracují, ale chybí její celkové pojetí. Diplomová práce se proto snaží pojednat o tělově orientované psychoterapii komplexně. V její teoretické části určuje obecné aspekty tohoto směru, uvádí techniky, které tento směr využívá, jeho etické zásady a jmenuje některé z výzkumů, které byly v tomto oboru realizovány. Jeho jednotlivé terapeutické přístupy popisuje v jeho závěru. Empirická část stojí na výzkumu, který mapuje způsob práce tělově orientovaných psychoterapeutů. Skrze rozhovory s pěti psychoterapeuty a jejich analýzu, jejímž designem je zakotvená teorie, zjišťujeme, že hlavním aspektem způsobu práce těchto psychoterapeutů je specifický přístup k jejich klientům, který je určující pro existenci psychoterapeutického vztahu mezi nimi a klienty. Tělově orientovaní psychoterapeuti považují tento vztah za jeden z nejdůležitějších faktorů účinné terapie. Psychoterapeut klade důraz především na potřeby klienta, na jejichž základě v psychoterapeutické práci aplikuje jednotlivé intervence. Věří ve vnitřní zdroje klienta a jeho léčebný potenciál a pomáhá je klientovi objevovat. Psychoterapeut se snaží být v přítomném kontaktu s klientem i sám se sebou, dává klientovi dostatek času a prostoru. Zaujímá ke klientům nehodnoticí a respektující přístup a klade velký důraz na bezpečí pro všechny účastníky psychoterapeutického procesu. Na základě výsledků výzkumu tak bylo do teoretické části začleněno další téma, které se zabývá psychoterapeutickým vztahem, aspekty, které ho ovlivňují, a jeho významem pro účinnou terapii. Tato pojednání jsou pak v diskuzi konfrontována s výsledky výzkumu. 3
Abstract For the time being, body-oriented psychotherapy is not commonlly used in the Czech Republic. Moreover, specialized literature provides mainly information about individual branches, where psychotherapy works with the body, but a complex picture is lacking. Therefore, the master thesis tries to address body-oriented psychotherapy comprehensively. Its theoretical part defines general aspects of and introduces practices used in this branch, presents its ethical principles and names several studies, which were carried out in this field. Individual therapeutical approaches are described in the conclusion. The empirical part is based on research, which maps the means of body-oriented psychotherapists. Through interviews with five psychotherapists and analysis of the interviews, where grounded theory is applied, we discover that the key aspect used in the work is a specific approach towards the clients, which is decisive for the existence of a psychotherapeutical relationship between them and the client. Bodyoriented psychotherapists consider such relationship as one of the key factors of efficient therapy. The psychotherapist emphasises the client s needs, on the basis of which individual intervention is applied in the psychotherapy process, believes in the inner resources of the client, their curing potential and helps the client in descovering them. The psychotherapist makes effort to remain in present contact with the client and him/herself, provides the client with sufficient time and space, applies an approach respecting and not judging the client and focuses on the safety of all participants in the psychotherapeutical process. On the basis of results from the analysis, another topic addressing the psychotherapeutic relationship, aspects which influence it and its meaning for efficient therapy, was added to the theoretical part of the thesis. This is then confronted with the study results in the discussion. 4
Obsah Úvod... 8 Teoretická část... 10 Psychoterapie zaměřená na tělo... 10 Tělo jako důležitý zdroj poznání... 10 Variabilita přístupů zaměřených na tělo... 11 Techniky práce s tělem... 12 Psychoterapie zaměřená na tělo na poli vědy... 14 Výzkum účinnosti psychoterapie zaměřené na tělo... 15 Etika v psychoterapii zaměřené na tělo... 17 Jednotlivé psychoterapeutické přístupy zaměřené na tělo... 18 Vliv Sigmunda Freuda a Wilhelma Reicha... 18 Bioenergetika... 19 Biosyntéza... 20 Pesso-Boyden psychomotorická psychoterapie... 21 Satiterapie... 23 Tanečně-pohybová terapie... 24 Gestalt psychoterapie... 25 Psychoterapeutický vztah... 27 Kontrakt mezi klientem a terapeutem a vznik psychoterapeutického vztahu... 27 Psychoterapeutický vztah a účinek terapie... 28 Klient, terapeut a metoda ve vzájemné interakci... 29 Aspekty na straně klienta ovlivňující psychoterapeutický vztah... 30 Aspekty na straně terapeuta ovlivňující psychoterapeutický vztah... 30 Faktory ovlivňující psychoterapeutický vztah ve výzkumech APA... 33 Jaký klient s jakým terapeutem?... 35 Pohled různých psychoterapeutických škol na téma vztahu v psychoterapii... 37 Psychoterapeutický vztah v behaviorální terapii... 37 Psychoterapeutický vztah v terapii zaměřené na člověka C. G. Rogerse... 38 Psychoterapeutický vztah v psychoanalýze... 38 Psychoterapeutický vztah v psychoterapiích zaměřených na tělo... 39 Shrnutí... 42 5
Empirická část... 44 Cíl výzkumu... 44 Volba výzkumné strategie... 45 Výzkumná otázka... 45 Výzkumný soubor... 47 Sběr dat a analýza rozhovorů... 48 Výsledky analýzy... 51 I. Metoda a terapeut ve vztahu k potřebám klienta... 51 Reakce na klienta podle jeho potřeb... 52 Už metoda reaguje na potřeby klienta... 53 Struktura metody vs. umění terapeuta prostor pro potřeby klienta... 54 Použití metody ve prospěch klienta držení se metody!... 55 Držení se toho, co funguje terapeutovi i klientovi... 55 Volba metody na základě potřeb klienta... 56 Využití i jiných metod pro potřeby klienta... 57 Tělo zvyšuje citlivost terapeuta vůči klientovým potřebám... 58 Shrnutí... 58 II. Cesta ke kontraktu jako budování vztahu mezi klientem a terapeutem... 59 Pojmenování zakázky s ohledem na tempo klienta... 60 Sedneme si/nesedneme si? Prostor pro vývoj psychoterapeutického vztahu... 61 Iniciativa klienta versus iniciativa terapeuta hodně prostoru pro klienta... 62 Shrnutí... 63 III. Přístup terapeuta ke klientovi v psychoterapeutickém procesu... 63 Vztah jako důležitý prvek v psychoterapeutickém procesu... 64 Respekt k tempu klienta - být připraven!... 65 Práce se slovem vs. práce s tělem na co je klient připraven?... 66 Terapeut je v kontaktu se sebou i s klientem... 67 Respektující přístup ke klientovi... 68 Nehodnotící postoj vůči klientovi... 69 Bezpečný prostor v terapii... 70 Práce s přenosem a protipřenosem... 71 Shrnutí... 72 IV. Přístup terapeuta ke klientově změně... 74 Klient ví, má zdroje v sobě terapeut je podporuje... 75 6
Změna a úleva je možná... 77 Shrnutí... 78 Rekapitulace výsledků analýzy... 78 Diskuze stěžejních bodů výzkumu... 82 Vnímání potřeb klienta versus přístup terapeuta a používání specifických technik 82 Pozitivní očekávání a podpora zdrojů klienta... 84 Reflexe vlastního výzkumu... 85 Závěr... 87 Seznam použité literatury... 89 Přílohy... 95 7
Úvod Diplomová práce mapuje psychoterapii zaměřenou na tělo a především přístup psychoterapeutů pracujících s tělem ke klientům v rámci psychoterapeutického vztahu. K výběru tohoto tématu mě vedlo několik důvodů. Jednak je to můj osobní zájem o obor psychoterapie - zajímám se o něj v rámci studia psychologie i v osobním životě a snažím se o jeho hlubší porozumění. Jako budoucí psycholog na člověka pohlížím jako na bytost, která obsahuje složky duševní, tělesnou, emocionální i spirituální a považuji za důležité, aby také jednotlivé psychoterapeutické přístupy o člověku přemýšlely tímto způsobem a podle potřeby klienta s těmito složkami pracovaly. Psychoterapie zaměřená na tělo se neorientuje jen na tělesné prožívání klienta, jak by mohlo být z názvu patrné, ale hledí na všechny aspekty jeho osobnosti a v samotné terapeutické práci se jim věnuje. Právě proto je mi tento psychoterapeutický přístup blízký. Oslovuje mě, ale také z toho důvodu, že tělo považuji za velký zdroj poznání, který může člověku pomoci orientovat se v jeho duševním životě. Sama mám s psychoterapií zaměřenou na tělo zkušenost z různých workshopů a seminářů, kde jsem poznala, že mi tento směr velmi vyhovuje, viděla jsem, že je podložený smysluplnými teoriemi, a že je v praxi účinný. Obohacující zkušeností pro mne byla také stáž s uprchlíky z Afriky, kterou jsem absolvovala v Izraeli. V rámci stáže jsem měla možnost dohromady s mou supervizorkou - tanečně-pohybovou terapeutkou Meirav Tal-Margalit, PhD., vést psychoterapeutickou skupinu afrických dětí. Mnohé jsem se díky této stáži naučila a byla jsem svědkem toho, jak skrze práci s tělem mohou naši klienti profitovat. Uvědomila jsem si také, že se o psychoterapii zaměřené na tělo mezi laickou i odbornou veřejností v České Republice příliš nemluví a když ano, tak většinou jen o jednotlivých psychoterapeutických přístupech zaměřených na tělo, což bylo dalším popudem k tomu, zaměřit můj výzkum tímto směrem. Byla jsem zvědavá, jak pracují psychoterapeuti hlásící se k těmto směrům, jaký mají přístup k jejich práci a k jejich klientům. Považuji za důležité, aby se o psychoterapii zaměřené na tělo jako o specifickém psychoterapeutickém přístupu hovořilo více, aby byl brán za jeden z významných psychoterapeutických směrů, který je účinný a může přinést inspiraci laikům i odborníkům. Výzkumy týkající se práce s tělem v psychoterapii nejsou příliš rozsáhlé, což vyvolává vůči těmto směrům jistou míru skeptičnosti. Je proto důležité, aby se výzkum 8
týkající se těchto přístupů stal rozsáhlejším a mapoval např. psychoterapeutickou změnu, psychoterapeutický vztah a další faktory, které ovlivňují účinnost terapie. Prostřednictvím mého výzkumu se snažím být iniciativní a alespoň lehce přispět ke zmenšení deficitu výzkumně podložených závěrů cílících na práci s tělem. V teoretické části mé práce se zabývám psychoterapií zaměřenou na tělo, popisuji ji jako variabilní přístup, který obsahuje mnoho směrů pracujících s tělem, jež jsou v odborné literatuře uváděny spíše samostatně, než jako zástupci daného přístupu. Z tohoto důvodu se snažím definovat témata, která jsou těmto směrům společná, jmenuji např. techniky, které tyto směry využívají, a zabývám se její etikou. Uvádím, jak si stojí psychoterapie zaměřená na tělo na poli vědy, a popisuji některé výzkumy účinnosti, které byly realizovány. Díky jisté variabilitě směrů zaměřených na tělo popisuji jednotlivé směry pracující s tělem, které jsou známé a rozšířené v České Republice. Druhá část teorie se věnuje tématu psychoterapeutického vztahu, jehož existence je důležitým faktorem účinnosti terapie. Zabývám se jeho vznikem a vývojem a uvádím aspekty na straně klienta a terapeuta, které ho ovlivňují. Cituji autory a popisuji výzkumy, které se věnovaly tématu psychoterapeutického vztahu a jeho faktorům nebo se jím zabývaly ve spojitosti s účinností terapie. Uvažuji i nad využitím specifických intervencí, které tento vztah ovlivňují. Téma se snažím postihnout v jeho komplexnosti. Vzhledem k zaměření mé práce ale kladu důraz především na přístup terapeuta ke klientovi. V závěru uvádím odlišné psychoterapeutické směry a jejich rozdílné pohledy na téma psychoterapeutického vztahu. Empirická část je založena na analýze rozhovorů s psychoterapeuty zaměřenými na tělo. Ptám se na způsob jejich práce v psychoterapii. Skrze analýzu rozhovorů se vynořuje zásadní téma mého výzkumu, tedy téma specifického přístupu terapeutů k jejich klientům v rámci psychoterapeutického vztahu, které odpovídá jednomu z hlavních aspektů jejich práce. Specifický přístup terapeutů k jejich klientům analyzuji hlouběji a uvádím výsledky analýzy. V závěru práce se zabývám ústředními tématy předložených výsledků a konfrontuji je s pohledy jiných autorů. Rovněž uvádím kritické body výzkumu. 9
Teoretická část Psychoterapie zaměřená na tělo Psychoterapie zaměřená na tělo je zastřešujícím názvem množství psychoterapeutických směrů, které se v rámci psychoterapie orientují na práci s tělem, jež je nástrojem k léčbě jednice. Není to ale jen tělo, které je ohniskem jejich zájmu, zajímá je spojení mysli a těla (body and mind) a jejich vzájemné fungování a ovlivňování. Pro psychoterapii zaměřenou na tělo se v dnešní době používá více označení. European Association for Body Psychotherapy (EABP) užívá především pojmy: Body Psychotherapy, Body Oriented Psychotherapy nebo Somatic Psychology. S posledním označení Somatic Psychology se ale setkáme spíše v USA (Young, 2005). V češtině není pro psychoterapii zaměřenou na tělo žádný jednotný název, v literatuře se pojednává spíše o jednotlivých směrech, které s tělem v psychoterapii pracují nebo o jednotlivých technikách práce s tělem. Já budu ve své práci užívat termín psychoterapie zaměřená na tělo, který mi z hlediska obsahové stránky všech přístupů přijde jako nejvíce výstižný. Tělo jako důležitý zdroj poznání Tělo je důležitým zdrojem poznání (Kopřiva, 2006). Naše tělo reflektuje fungování celé osobnosti, skrze něj si uvědomuje, jak se cítíme, jak na nás působí okolní svět a informuje nás o našich aktuálních potřebách. V dnešní době tělo spíše potlačujeme, důvěřujeme více mysli, která řídí naše jednání. V dnešním světě jakoby mysl vedla a tělo bylo podružné, zapomínáme na něj, a to i přesto, že je to velký zprostředkovatel informací o nás samotných a o našem vztahu k okolí. Zvýšit uvědomování si svého těla, pak neznamená, že bychom měli potlačit mysl a vyzdvihnout tělo, ale měli bychom oběma těmto složkám osobnosti přisuzovat stejnou váhu a vzít na vědomí, že se vzájemně ovlivňují. Tělo je přítomno u každé aktivity jedince, a tak je zákonitě přítomno i v situaci psychoterapie, přičemž každý psychoterapeutický přístup tomu přikládá různou váhu a různou mírou to reflektuje. V psychoterapii zaměřené na tělo je tělo do terapie aktivně přizváno, je na něj kladen velký důraz právě jako na zdroj poznání. Neznamená to, že se 10
v psychoterapii zaměřené na tělo pracuje pouze tělesně, práce s tělem je zde možností, kterou terapeut s klientem mohou využít. Neleze tedy souhlasit s Vavrdou (2004), který říká, že se přístupy zaměřené na tělo vyhýbají použití jazyka, verbální složka je v psychoterapii také přítomna. Míra, se kterou se v psychoterapii pracuje s tělem oproti verbální složce, je definována konkrétním psychoterapeutickým přístupem a měla by vycházet z charakteru a potřeb konkrétního klienta a zkušeností terapeuta. Variabilita přístupů zaměřených na tělo Psychoterapie zaměřené na tělo mají některé společné prvky, v literatuře se ale hovoří spíše o rozdílných psychoterapeutických přístupech, nežli o jejich jednotícím východisku, který je vlastní psychoterapii zaměřené na tělo obecně. Mezi jednotlivými přístupy psychoterapie zaměřené na tělo je patrná variabilita, přičemž se ale usiluje o nalezení jednotných prvků charakterizující tyto směry. O to se snaží především European Association for Body Psychotherapy, mapování společných prvků těchto směrů je ale zatím na začátku. Podle Younga (2005) psychoterapie zaměřené na tělo zahrnují vývojový model, teorii osobnosti, hypotézy o původu poruch a změn, stejně tak jako rozmanité druhy terapeutických technik užívaných v rámci terapeutického vztahu. Každý z těchto směrů má své teorie a praktické přístupy různě propracované a vědecky prozkoumané, s čímž pak souvisí i různá míra jejich věrohodnosti. Kratochvíl (1997, s. 67) píše: Psychoterapeutické postupy, které bývají označovány jako zaměřené na tělo, tvoří poměrně širokou a nesourodou skupinu. Zmíněný stav je způsoben jejich jistou odlišností od ostatních postupů, která spolu s malou zažitostí způsobuje, že stojí zatím často na okraji seriózní vědecké diskuze. V Evropě existuje více než 40 různých terapeutických výcvikových programů zaměřených na tělo, přičemž některé z nich jsou akreditovány European Association for Body Psychotherapy (EABP), některé nikoli, některé jsou v procesu získávání akreditace. Dalších mnoho přístupů, které pak nejsou známy v Evropě, jsou známy v USA. I přesto, že existuje tolik odlišných přístupů zaměřených na tělo, ne všechny se dají považovat za skutečně psychoterapeutické a vědou uznatelné, a to navzdory tomu, že mnoho terapeutů pracujících těmito metodami může být terapeuty velmi schopnými (Young, 2005). 11
Young (2005) rozlišuje mezi směry, které se řádí mezi Body Therapies a Body- Psychotherapy. Body Therapies uznávají koncept propojení těla a duše a ve své praxi využívají jednotlivá praktická cvičení vycházející z dané metody, přičemž netvrdí, že jsou psychoterapií, která vede ke změně, to jsou pak směry odkazující se k Body Psychotherapy. Osobně si myslím, že někteří lidé, které trápí nějaký problém a hledají terapeuta, nerozlišují mezi pojmy terapie a psychoterapie, jsou méně kritičtí vůči péči, která se jim nabízí. Tak se mohou uchylovat k přístupům, které nejsou psychoterapií v pravém slova smyslu, ale pouze se za ni vydávají. Tyto problematické přístupy pak mohou lidem spíše ublížit než jim pomoci. Bylo by tak na místě, aby ani pojem terapie nebyl nadužíván, aby se používal jen ve spojitosti se směry, u kterých je jejich účinnost vědecky ověřena. Techniky práce s tělem Někteří autoři se snaží o definování jednotlivých technik, které jsou společné pro psychoterapeutické přístupy zaměřené na tělo, čímž podporují zmenšení výše zmíněné variability těchto přístupů. Podle Drozda (2010) mezi základní techniky, které se využívají v psychoterapeutických přístupech zaměřených na tělo kromě těch verbálních, patří: práce s dechem, s pohybem, s tělesnou pozicí, gestem, s hlasem a metoda focusing 1. Vavrda (2004) pak uvádí metodu amplifikace (cílené zesílení tělesného projevu), práci s dechem, práci se svalovým pancířem (uvolňování svalových bloků vzniklých vývojem), relaxaci, biofeedback (získání zpětné vazby prostřednictvím přístroje měřícím fyziologické změny). Každá metoda má své specifické techniky, které jistě zahrnují práci s dechem, s pohybem, relaxaci či práci s různými tělesnými pozicemi, výčet výše zmíněný ale vzhledem k variabilitě technik mezi jednotlivými přístupy není dostačující. Smith (2007) se pouští do detailnějšího rozdělení technik práce s tělem v psychoterapii. Techniky dělí na: 1. expresivní techniky, které jsou zaměřeny na nereflektovanou akci muskuloskeletálního systému a jeho interakci s okolním 1 Metodu focusing rozvinul Gendlin. Jedná se o techniku, při které dochází ke vztahování se k vlastnímu tělesnému prožívání prostřednictvím šesti kroků zaujímaní prostoru, prožívání tělesné skutečnosti, uchopení významu tělesných pocitů, uvědomění si přechodů mezi tělesným prožitkem a obsahem mysli, zpřítomnění tělesného pocitu pomocí zapamatovatelného hesla a myšlenkové zpracování (Hájek, 2007). 12
světem; 2. měkké techniky, kdy terapeut používá lehký dotyk klientova těla nebo staví klienta do pozic s určitým významem a 3. tvrdé techniky, kdy terapeut aplikuje hluboký tlak nebo staví klienta do stresových pozic. Psychoterapeutické techniky zaměřené na tělo mohou vést klienta k jeho emocím rychleji, než je tomu u verbálních technik. Tělově orientované techniky se většinou dotýkají nejprve emocí klienta, které pak vedou ke specifickým klientovým vzpomínkám z minulosti. U verbálních přístupů tomu je právě naopak - jdou nejprve ke vzpomínce, která pak v klientovi vyvolává specifické emoce. Emoce vyvolané ve verbální terapii jsou vyvolány v oslabené formě, kdežto v psychoterapii zaměřené na tělo mohou být vyvolány v plné intenzitě (Reich, 1993). Zde je potřeba zdůraznit, že takto vyvolané emoce v plné intenzitě mohou klienta opětovně traumatizovat, je tak důležité vybírat techniky s citem tak, aby klientovi neublížily. Důraz na bezpečí a prevenci retraumatizace zdůrazňují např. psychoterapeutické přístupy biosyntéza či Pesso-Boyden psychomotorická terapie. Smith (2007) uvádí, že se každý člověk neustále pohybuje v kontaktním cyklu neboli v cyklu kontakt-uspokojení-stažení. Dostává se do kontaktu s druhými, aby uspokojil své potřeby, po jejichž uspokojení dochází k opětovnému stažení. Tento cyklus je ve své celistvosti považován za jednotku života 2. Cyklus začíná u chtění člověka, které postupně následují: vzrušení a specifická emoce (fáze uvědomění) akce interakce uspokojení (fáze exprese). Stažení je konečnou fází cyklu, na kterou opět nasedá chtění. Pokud cyklus probíhá hladce, dochází k naplňování potřeby sebeaktualizace a u jedince dochází k psychobiologickému zdraví. Tento rytmický cyklus se ale může v jakékoli jeho části z různých důvodů přerušovat, čímž podle Smithe u tohoto jedince dochází k psychopatologii. Psychoterapie zaměřená na tělo v rámci orgastického pojetí, jak je toto pojetí nazýváno, by se měla soustředit na tento cyklus, hledat, jaké fázi se jedinec vyhýbá a podle toho do terapie aplikovat specifické psychoterapeutické techniky 3. Psychoterapie zaměřená na tělo se soustředí na celý cyklus, tedy i na fázi exprese, na což verbální terapie důraz nekladou, k fázi exprese dochází většinou až mimo terapii. Klient v rámci terapie zaměřené na tělo může zkoušet různé formy exprese, kterým se dříve vyhýbal, přičemž jeho terapeut vytváří bezpečné 2 Smith používá pojmy vycházející z Gestalt terapie. 3 Podle fáze, které se klient vyhýbá, se aplikují techniky jmenované výše, rozdělené taktéž podle Smithe (2007) expresivní, měkké nebo tvrdé. 13
prostředí pro takové experimentování. Klient zakouší celý kontaktní cyklus v rámci terapie, čímž u něj dochází k pocitu uspokojení, který je nezbytnou podmínkou růstu. I přesto, že je kontaktní cyklus pomocným vodítkem k tomu, jakou techniku terapeut pro svého klienta vybírá, nepracují podle něj všechny směry zaměřené na tělo. Některé z technik, které používají terapeuti jednotlivých terapeutických přístupů zaměřených na tělo, budou uvedeny níže při popisu jednotlivých přístupů. Navzdory faktu, že každý směr využívá v něčem odlišené psychoterapeutické techniky, všechny by měly být terapeutem vybírány tak, aby byly k co největšímu prospěchu konkrétního klienta a byly pro něj bezpečné. Psychoterapie zaměřená na tělo na poli vědy V některých zemích na světě není psychoterapie zaměřená na tělo uznána jako psychoterapeutický směr vůbec, v některých zemích částečně a v některých plně. Věcí uznání je podle Younga (2005) spíše politický proces než ten vědecký. Mezinárodní organizací zastřešující psychoterapeutické přístupy zaměřené na tělo v Evropě je European Association for Body Psychotherapy (EABP). Tato organizace je členem European Association for Psychotherapy (EAP), která ji uznává jako existující formu terapie. EABP skýtá momentálně 700 členů tělově orientovaných psychoterapeutů a 50 výcvikových a profesních organizací v Evropě. EABP udržuje a podporuje standardy, etická pravidla a profesionalitu jejích členů a členských organizací. V rámci EABP byly vytvořeny semi-autonomní asociace v deseti zemích v Evropě, které jednají za EABP a snaží se aplikovat její standardy a filosofii v jejich vlastních zemích. Asociace se sdružují v tzv. radu (council), který se snaží o uznání psychoterapie zaměřené na tělo - její legální a profesionální fungování ve všech zemích Evropy. Uznání vědecké validity se hodnotí na základě 15-ti otázek, které byly vytvořeny European Wide Organisation (EWO). Na základě těchto otázek byla filosofie psychoterapie zaměřené na tělo, kterou zaštiťuje EABP, v roce 2000 uznána jako významný vědecky platný psychoterapeutický směr. To ale neznamenalo, že jako vědecky validní byly automaticky uznány všechny přístupy, které EABP zaštiťovala, ty musely projít testem samostatně. Přístupy, které prošly akreditací a byly EAP a potažmo EABP uznány jako vědecky validními jsou: Hakomi, Biodynamic Psychology, Unitive Psychotherapy, Bodynamics, Emotional Reintegration, Character Analytic 14
Vegetotherapy and Postural Integrational Psychotherapy, Biosynthesis, Bioenergetic Analysis, Psycho-Organic Analysis and Concentrative Movement Psychotherapy. V dnešní době uděluje EABP akreditace sama, získané akreditace jsou pak předkládány EAP (dostupné z: http://www.eabp.org/what-is-eabp.php). Je nezbytné, aby se každý terapeut zajímal o to, co se aktuálně děje ve výzkumu na poli psychoterapie a sám byl ve výzkumu aktivní. Každý terapeut by pak měl být členem nějaké zastřešující akreditované organizace a pracovat pod supervizí. Taková aktivita terapeuta činí z jeho práce práci věrohodnou a zajišťuje jeho klientům určitou míru bezpečí (Young, 2005). Výzkum účinnosti psychoterapie zaměřené na tělo Výzkum účinnosti psychoterapie zaměřené na tělo není příliš rozsáhlý. Důvodem může být to, že jednotlivé směry psychoterapie zaměřené na tělo jsou jen slabě napojeny na akademické a vědecké instituce. U některých psychoterapeutických směrů a institucí v různých oblastech Evropy ale vidíme o snahu o jejich vědecké ukotvení. Nedostatečně rozsáhlý výzkum o účinnosti psychoterapie zaměřené na tělo z těchto metod dělá metody spekulativní. Je tak na místě, aby došlo k rozšíření výzkumů v této oblasti. Zde bych ráda uvedla některé dílčí studie, který byly dosud vypracovány. K největšímu evropskému výzkumu efektivnosti terapií zaměřených na tělo došlo v letech 2006-2008. Zapojily se do něj tři německé a pět švýcarských členských institucí EABP (Hakomi, Unitive Psychology, biodynamická psychologie, biosyntéza, bioenergetika a tři instituty pro integrativní psychoterapii zaměřenou na tělo). Do výzkumu bylo zahrnuto 342 klientů. Výzkum se zaměřil na tři časové úseky v průběhu terapie - na její začátek, po uplynutí šesti měsíců a na ukončení terapie. Výzkumnými nástroji se staly standardizované dotazníky a inventáře: BAI Beck Anxiety Inventory, BDI Beck Depression Inventory, SCL-90-R Symptom Check List, dále byly použity inventáře personálních a tělesných obtíží - IIP-D. K signifikantnímu zlepšení došlo u klientů po šesti měsících od začátku terapie zlepšení se projevilo u 253 zúčastněných. Efektivita terapie byla pozorována např. na úrovních: zmenšení úzkostnosti, depresivnosti a dalších patologických symptomů nebo zmírnění interpersonálních či psychosomatických obtíží. Čím déle terapie trvala, tím hlubší byl její účinek na klienty. Klienti byli sledováni i následující dva roky po ukončení terapie, zlepšení vykazovalo 80% z nich. (Koemeda-Lutz et al., 2008). 15
Kritickými body tohoto výzkumu je to, že kontrolní skupina byla sledovaná pouze jednou oproti skupině, která se podrobila terapii a byla sestavena ze zdravé populace. Nedošlo tak ke srovnání s klienty, které procházely jinou psychoterapií, než tou zaměřenou na tělo. Pak se nabízí otázka, zda ke zlepšení klientů došlo na základě absolvování terapie zaměřené na tělo nebo příčinou zlepšení stavu klienta byly jiné specifické terapeutické faktory, jako např. terapeutický vztah. Další výzkum, který vám zde představím, je pilotní studií efektivity Pesso-Boyden psychomotorické terapie, konkrétně efektivity dvou sezení na aktivaci mozku u traumatizovaných osob (Effect of Two Session of PBSP Psychotherapy on Brain Activation in Response to Trauma-Related Stimuli). Výzkum byl realizován v České Republice praktikujícími PBSP psychoterapeuty ve spolupráci s Centrem neuropsychiatrických studií Psychiatrického centra Praha. Do výzkumu bylo zahrnuto 7 traumatizovaných osob, které před a po dvoudenní terapii PBSP podstoupili vyšetření pomocí funkční magnetické rezonance (fmr). Před terapií bylo prostřednictvím fmr zjištěno, že specifická centra v mozku klientů prokazují různou míru aktivace, a že je tento vzorec spojen s rozvojem posttraumatické stresové poruchy (deaktivace předního cingula a frontálního kortexu a aktivace temporálního kortexu). Po PBSP terapii bylo zjištěno, že tato centra v mozku vykazují opačnou aktivitu, než před samotnou terapií. Tyto výsledky svědčí o tom, že intervence pomocí PBSP zvyšují kompetenci předního cingula a mediotemporálního kortexu v emoční regulaci s posílením hrdlové funkce talamu. Po terapii byl u klientů zapojených do studie zjištěn pokles depresivity (BECK, p 0.05) a trend ke snížení příznaků traumatu (škála IES-R) a anxiety (SAS). Tato pilotní studie poukazuje na skutečnost, že je pomocí PBSP terapie možné, zlepšit kontrolu exprese emočního vyjádření a chování (Horáček et al., 2005). Studie takového charakteru byla ale zatím realizována jen jednou, pro potvrzení jejích závěrů by bylo vhodné, aby byla uskutečněna znovu s vyšším počtem klientů a za účasti kontrolní skupiny. Použití některých prvků psychoterapie zaměřené na tělo, které vypovídají o zlepšení negativních příznaků u schizofrenních pacientů, zmiňují Röhricht a Priebe (2006) v jejich studii Effect of Body Oriented Psychological Therapy on Negative Symptoms in Schizophrenia: a Randomized Controlled Trial. Price (2005) pak potvrzuje pozitivní efekty na tělo zaměřené psychoterapie u žen, které byly v dětství sexuálně zneužívány, a to v jeho studii Body-Oriented Therapy in Recovery from Child Sexual Abuse: an Efficacy Study. 16
Účinnost Gestalt psychoterapie byla nejvíce prokázána u depresivních poruch a u léčby úzkostí. Dále se pak prokazuje její účinnost u psychosomatických pacientů, pacientů s chronickými bolestmi, schizofrenních pacientů, pacientů s těžkými poruchami osobnosti a se závislostmi na drogách nebo alkoholu (Strümpfel, Goldman, 2006). Výše zmíněné výzkumy poukazují na to, že je jejich realizace v rámci psychoterapií zaměřených na tělo možná a přináší plodné výsledky. Další aktivita ze strany psychoterapeutů zaměřených na tělo směřující k realizaci výzkumu v jejich oboru jistě přispěje ke zvýšení prestiže tohoto směru. Etika v psychoterapii zaměřené na tělo Pro psychoterapeuty zaměřené na tělo platí stejné etické zásady jako pro psychoterapeuty obecně. Etický kodex mají ustanoven všechny mezinárodní asociace pro psychoterapii, ty národní by z nich měli vycházet. Tyto zásady jsou především vztaženy k zachování důstojnosti jednotlivce a k zachování základních lidských práv a svobod. Obecnými etickými zásadami jsou např. odpovědnost spojena s udržením standardů profese terapeuta a přebírání odpovědnosti za důsledky svého jednání, dostatečná kompetence terapeuta k využívání psychoterapeutických metod, zachování mlčenlivosti, respekt ke kolegům, dodržování obecných morálních standardů, účastnění se výzkumů, které jsou pro obor psychoterapie přínosné apod. (EAP, 2002). Pro tělově orientované terapeuty je ale nutno myslet i na další etická pravidla, která se váží ke specifickým aplikacím práce s tělem. European Association for Body Psychotherapy (EABP) zavazuje své členy k svým vlastním etickým standardům, které jsou v souladu se standardy European Association for Psychotherapy (EAP). Etický kodex EABP byl vydán v roce 2006, na jehož dodržování tělově orientovanými terapeuty dohlíží etická komise. Psychoterapeuti změření na tělo podle tohoto etického kodexu dodržují zásady výše zmíněné a také: napomáhají klientům k porozumění propojení fyzických, emočních a mentálních procesů, používají jen ty intervence, které vycházejí z výcviků, které absolvovali a aplikují je do terapie tak, aby byly ku prospěchu klienta, což se váže především ke specifickým tělově-orientovaným metodám jako je dotyk, pohyb a další tělesné 17
intervence 4, jejich práce je ošetřena supervizí, celoživotně se vzdělávají apod. (dostupné z: http://www.eabp.org/ethics-guidelines.php). To, jak se psychoterapeut chová ke klientovi, a jak na něj reaguje, hluboce ovlivňuje jeho vztah s klientem a může velmi zásadně ovlivnit život klienta. Tohoto by si měl být každý terapeut, než začne vykonávat své povolání, vědom, a opakovat si to v průběhu celého profesního života. O tématu etiky terapeuta, které je spojeno s vývojem a zachováním psychoterapeutického vztahu, pojednávám dále - v části o psychoterapeutickém vztahu v psychoterapeutických přístupech zaměřených na tělo. Jednotlivé psychoterapeutické přístupy zaměřené na tělo Vliv Sigmunda Freuda a Wilhelma Reicha Základy pro psychoterapii zaměřenou na tělo položil už Sigmund Freud ve svém díle Já a Ono (Freud in Smith, 2007). Freud tvrdil, že prožitek ega se vyvíjí přes prožitek těla, především přes tělesné vjemy z povrchu těla. O těle pak Freud hovoří i v jeho několika dalších dílech, a to především ve spojení s hysterií a obsesí 5, vývoj psychoanalýzy směrem k psychoterapeutickým intervencím pracujících s tělem to ale nepoznamenalo. Do psychoterapeutické praxe přivedl skutečné zaměření na tělo až Wilhelm Reich, Freudův žák, který následně ovlivnil další směry pracující v terapii s tělem (Hofman, 2007). Reich se zabýval především dechem a chronickým svalovým napětím klientů, které se projevuje na jeho tzv. charakterovém pancíři, tj. souboru obran, které osobnost užívá k vyrovnání se s tlaky z okolí (Vavrda, 2004). Tyto obrany osobnosti vznikly následkem neurotického řešení dětského konfliktu mezi požadavky pudů a sociálního světa a krystalizují do neurotického charakteru (Reich, 1993, Smith, 2007). Reich také začal oproti původní psychoanalýze používat v terapii dotek (Drozd, 2010), ale uplatňoval i techniku, kdy vyvíjel silný tlak na různé svalové skupiny s cílem uvolnit svalové napětí a potlačené impulzy, které toto svalové napětí váže (Lowen, 2002). Taková technika vedla klienty k silnému prožitku emocí, které mohlo 4 EABP si je vědoma toho, že ne pro všechny techniky, které jsou terapeuty použity, existují standardy. Tyto techniky pak musejí být terapeutem použity obezřetně tak, aby sloužily ku prospěchu klienta a ochránili jeho bezpečí. 5 Smith (2007, s. 16) zmiňuje Freudovo pojednání o hysterii a obsesi, kdy v hysterii viděl konverzi psychické energie do motorického chování, v dynamice obsese viděl nahrazení akce myšlením. 18
být obtížné zpracovat a mohla mít za následek až retraumatizování klienta. Tento přístup ke klientům si velmi brzy našel své odpůrce, kteří mu vytýkali nadměrnou direktivitu, nerespektování hranic klientů a riziko jejich retraumatizace (Drozd, 2010). I přes některé kontroverzní myšlenky a metody, které Reich zastával, je pro vývoj terapie zaměřené na tělo klíčovou postavou a mnoho směrů z jeho myšlenek čerpá. Nyní uvedu ty psychoterapeutické systémy, které Reich ovlivnil, a které jsou známé a rozšířené v České Republice. Bioenergetika Zakladatelem bioenergetiky je Alexandr Lowen, jehož přístup přímo navazuje na myšlenky Wilhelma Reicha a jeho představu o svalovém pancíři bránícímu toku životní energie. Bioenergetika se snaží o katarzní uvolnění klientova těla při práci s jeho charakterovým pancířem, přičemž k tomu využívá různorodá tělesná cvičení. Cílem terapie je zvyšování hladiny energie a osvobození člověka od zafixovaných traumatických zážitků jeho minulého života, jež se manifestují jako křečovitost a chronické napětí v těle (Lowen, 2002, s. 7). Bioenergetická cvičení jsou dynamická, zahrnují např. kopání, údery, rychlé pohyby, ale i křik či pláč. Byť bioenergetika přijímá mnohé psychoanalytické teorie jako je nevědomí, libido, přenos-protipřenos a další, tak se nespokojuje s metodou volných asociací, které většinou vedou k vnitřnímu konfliktu klienta. Metoda volných asociací je podle bioenergetiky příliš pomalá, zastává spíše názor, že vnitřní konflikty musejí být pomocí manipulace se svaly a chováním vyplaveny z těla rychle a hned (Kratochvíl, 1997). Cílem bioenergetických cvičení je pak podle Hofmanna a Gudata (2003), kteří sérii cvičení vypracovali, omezit vědomou kontrolu na ty oblasti, u kterých to je potřeba, a dát prostor spontaneitě tělesného projevu a emocím. Práce s tělem je založena na předpokladu, že čím více dovede člověk uvolnit svou tělesnou energii, tím více je živ v pohybech, citech i myšlení. Bioenergetika pracuje s cyklickým vybíjením a nabíjením, které se stále opakuje a obsahuje postupně uvědomění (uvědomění potřeby) nabíjení (mobilizaci energie) kontakt (kontakt s okolím) vybíjení přijetí osvojení (integrace uspokojení potřeby do života) zklidnění. Tento cyklus ve zkrácené formě zklidnění nabití vybití zklidnění je u mnoha lidí inhibován či narušen, a proto se využívají bioenergetická cvičení, která slouží k obnovení tohoto cyklu (Hoffmann, Gudat, 2003). 19
V České Republice je systém bioenergetiky obsažen v Integrativním psychoterapeutickém výcviku zaměřeném ne tělo pořádaným Českou asociací pro psychoterapii zaměřenou na tělo (ČAPZT), přičemž někteří z psychoterapeutů, kteří tento výcvik absolvovali, pořádají pravidelné bioenergetické cvičební skupiny pro širokou veřejnost. Biosyntéza Biosyntézu jako psychoterapeutický systém založil David Boadella v sedmdesátých letech dvacátého století a znamená cestu k integraci života. Biosyntéza představuje holistickou metodu, která zahrnuje široké spektrum terapeutických možností opírá se o poznatky prenatální a perinatální psychologie a tělové, hlubinné a transpersonální psychoterapie (Janečková, 2010). Biosyntéza se zajímá o prenatální a perinatální období. Ve vývoji embrya dochází k formování třech zárodečných listů entodermu, mezodermu a ektodermu, které podle biosyntetického přístupu odpovídají třem životním procesům člověka: kognitivnímu, tělesnému a emočnímu. Stres před narozením, v dětství a v průběhu života rozrušuje integraci těchto tří proudů, biosyntéza se snaží o návrat k jejich integraci (Boadella, 1987). Psychoterapeutická práce se v biosyntéze opírá o model životních polí. Každé pole se v člověku manifestuje různou mírou otevřenosti. Otevřený systém se projevuje psychickým kontaktem, vitalitou a srdečností, otevřený naopak poukazuje k problémům ve struktuře osobnosti, fyzické inhibici a mentálnímu omezení. Pole, která se v diagramu nacházejí, se týkají: emocionality, tvořivosti, verbálního vyjadřování, vztahů, pohybu a dýchání, přičemž ve středu se nachází centrum jedince, představující jeho esenci. Biosyntéza u každého jedince pracuje se všemi těmito poli, aby se stali otevřenějšími, přičemž začíná u toho, který je jedincem nejlépe přístupný (Boadella). V psychoterapeutické práci se využívá verbální analýzy, ale také práce s pohybem, dotekem, dechem nebo imaginací. Hlavním cílem terapeutické práce je, aby se jedinec přiblížil co nejvíce svému jádru, kde leží zdroj vnitřní síly a nasycení. V takovou chvíli u něj může dojít k fyzickému, duševnímu i duchovnímu uzdravení (Boadella). Biosyntéza pracuje s dvanácti tématy: Founding (Základy a původ), Grounding (Zakotvení a báze), Centring (Zrození středu a centrování), Holding (Podpora a držení), Bounding (Vazba a ohraničení), Charging (Nabíjení a vybití energie), Bonding (Propojení a vztahování), Sounding (Rozeznění a Sdílení), Facing (Vidět a čelit), 20
Crowning and Spacing (Dovršení a metapozice), Forming (Formování a tvorba) a Shaping (Dotváření a profilování) (Janečková, 2010). Důležitým konceptem biosyntézy je také koncept polarit, které se v terapii aplikují na konkrétní klienty na základě jejich potřeb a osobnostního nastavení. Hlavními polaritami v terapii jsou: vnitřní práce versus vnější práce (zážitek versus exprese), zvyšování nebo snižování energetické hladiny (např. stoj nebo leh, lehkost nebo síla), aktivní vedení versus pasivní následování, regresivní nebo progresivní orientace a interakce mezi verbální a neverbální komunikací (Boadella, 2000). Biosyntéza je akreditována Evropskou asociaci pro psychoterapii (EAP) a Světovou organizací pro psychoterapii (WCP). V Čechách ji zaštiťuje Český institut biosyntézy, jež je součástí Evropské asociace biosyntézy a Mezinárodního institutu biosyntézy. Biosyntetický výcvik organizovaný českým institutem získal v roce 2010 akreditaci pro oblast zdravotnictví. Pesso-Boyden psychomotorická psychoterapie Pesso-Boyden psychomotorická psychoterapie (Pesso-Boyden System Psychomotor) byla rozvíjena Albertem Pessem a Dianou Boyden Pesso od roku 1961 ve Spojených státech. Oba byli původně tanečníci zajímající se o propojení pohybu těla s psychikou. Pozorovali, jak se projevují emoce v těle skrze pohyb, rozvíjeli různá cvičení, která pomáhala tanečníkům projevovat jejich potlačené emoce, zajímali se o fungování mozku při projevování takových emocí. Jejich letité zkušenosti začali uplatňovat postupem času také terapeuticky (Pesso, 1997). Pesso-Boyden terapie stojí na propracované teorii, která se vztahuje k aktuálním poznatkům z neurobiologie a teorie attachmentu a stále se vyvíjí (Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská, 2009). Tento směr patří mezi přístupy zaměřené na tělo, soustředí se ale na psychiku jako na jeden funkční celek tvořící tělo, emoce a kognitivní složku. Tělo využívá jako zdroj informací o podvědomí a tělesný kontakt považuje za významný pro integraci terapeutické zkušenosti (Fürst, 2010). Pesso-Boyden terapie vychází z přesvědčení, že každý člověk má ve svém genetickém vybavení obsaženou informaci, jak žít šťastný a spokojený život, po kterém touží. Takový život se může rozvinout, pokud jsou naše geny aktivovány zvenčí, umožní se jim uplatnit prostřednictvím interakcí s druhými, především s rodiči (Pesso, 1997). 21
Aby člověk mohl žít šťastný a spokojený život, musí u něj dojít k naplnění pěti základních potřeb - místa, výživy, podpory, ochrany a hranic. Potřeby jsou naplňovány nejprve konkrétně u matky v děloze a později v životě v jejich symbolickém a zvnitřněném významu. Pro tyto základní potřeby pak platí, že musejí být naplněny ve správný čas, správným způsobem a správnými lidmi. Pokud se tak nestane, dochází k různě závažným deficitům, od těch méně závažných až k traumatickým (Pesso, 1997). Psychoterapie je podle Alberta Pessa prostor, ve kterém se lidé mohou naučit, jak žít šťastnější život, který bude mít pro ně samé větší smysl (Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská, 2009, s. 116). Klient si přináší prostředky pro to, jak má fungovat do terapie s sebou, jsou v jeho genetickém kódu. Terapeutická práce probíhá individuálně nebo skupinově a je poměrně dost strukturovaná. Jedno sezení se v rámci terapie nazývá struktura. Cílem psychoterapie je, aby klient zažil korektivní zkušenost, která mu pomůže pozměnit záznam v jeho osobní paměti tak, aby z toho klient měl prospěch v následném životě. Terapeut zaujímá vůči klientovi nehodnotící a laskavý postoj, přičemž klient zkoumá, co se mu právě děje emočně, tělesně i to, co mu běží v myšlenkách. Objevují se mu různé zážitky z minulosti, které jsou spojeny s konkrétními lidmi a místy. Terapeut využívá techniky microtrackingu, sleduje klientovy mentální procesy, a to pomocí dvou virtuálních postav: hlasu a svědka, které klientovi pomáhají jeho představy a obrazy z minulosti pustit do vědomí a uvědomit si vlastní emoce, které jsou s minulými zážitky spojeny. Terapeut klienta podporuje v externalizaci hlasů do symbolické podoby, které se mu v rámci struktury objevují, a které jsou většinou obviňujícího charakteru, spojeny s nějakou osobou z klientova života. Díky microtrackingu vzniká pravdivá scéna pro klienta zobrazující významné téma. Dále dochází k historické scéně, kdy terapeut pomáhá klientovi objevit souvislosti s minulostí, která otevírá tzv. starou mapu zkušeností. Pak už dochází ke scéně léčivé, kde se využívá tzv. antidota. Jde o korektivní kognitivně emoční zkušenost, která se děje prostřednictvím ideálních (optimálních) postav, většinou rodičů, které jsou nahrazovány postavami z publika nebo v individuální terapii symbolickými předměty. Díky těmto ideálním postavám klient zažívá tělově-emočně-kognitivní úlevu - slyší od nich to, co potřeboval slyšet v konkrétním věku, na konkrétním místě, s reálnými postavami v minulosti. Po takovémto zážitku dochází k integraci zkušenosti do jeho života. Struktura pomáhá najít klientovi ty části osobnosti, které dříve odmítal či potlačoval, nyní si je může uvědomit a přijmout (Fürst, 2010). 22
V Evropě je Pesso-Boyden terapie známá především v Nizozemsku, Belgii, Švýcarsku, Norsku či Německu. Tento směr začal v České Republice vznikat od devadesátých let minulého století díky úsilí Yvonny Lucké a Michala Vančury a rozvíjí se stále dál. Od roku 1998 proběhly tři výcviky v metodě Pesso-Boyden, v tomto roce je otevírán čtvrtý. Satiterapie Satiterapie je psychoterapeutický přístup, který v sobě obsahuje prvky z budhismu. Založil jej v sedmdesátých letech psycholog Mirko Frýba, který má s budhistickou tradicí obsáhlé zkušenosti ze Srí Lanky, kde se připravoval na dráhu budhistického mnicha. Svých zkušeností a znalostí využil při zakládání tohoto přístupu. Od devadesátých let je tento přístup rozvíjený i u nás (Kratochvíl, 1997, Němcová, 2002). Satiterapie 6 je integrativním terapeutickým přístupem, který vede ke klientově všímavému a uvědomovanému prožívání skrze tělo. Klient sám dochází k poznání, které léčí, začíná rozumět podstatě své patologie a odkrývá své možnosti, satiterapeut ho na této cestě poznání pouze doprovází. Skrze tento proces klient nachází svůj vlastní způsob překonávání problémů a zvládání života (Frýba, 1995). Východiskem satiterapie je eticko-psychologický systém abhidhamma. Jedná se o ucelený hodnotově orientovaný systém, který směřuje k emancipaci od všech forem utrpení a metodicky rozvíjí introspekci. Při práci s klientem ho doplňují principy na osobu zaměřeného přístupu C. R. Rogerse. Satiterapeutické postupy se dělí na metody zvnitřnění (acting in) a zvnějšnění (odehrání, acting out) (Hytych, 2010). Vše, co se v terapii děje je všímavě zaznamenáváno (noticing), klient se učí zaznamenávání skutečných událostí na základě komentování satiterapeutem (Frýba, 1997) Satiterapie navazuje na Eugena Gendlina a jeho focusing, je zážitkovou technikou, vede klienta ke všímavému uvědomělému vnitřnímu prožívání, je tělesně zakotveným prožíváním (Kratochvíl, 1997). Při satiterapeutické práci se rozlišují dimenze problémů a potencionalit, které obě neleze zanedbávat, rozhodující je ale hédonická kvalita klientova prožívání. Zhoubné je to, co přináší utrpení, je nepříjemné, blahodárné je naopak to, co přináší úlevu, je příjemné a vede ke kompetentnějšímu způsobu života. 6 Sati znamená v jazyce páli všímavost, anglicky mindfulness (Němcová, 2002). 23
Jedním z hlavních účelů satiterapeutické práce je, aby klient získal vhled do těchto obsahových souvislostí, rozpoznal etické od neetického. Satiterapuetický proces je pak zaměřen na harmonizování pracovního postupu, který klientovi umožňuje vyjádření, zaznamenání a zvnitřnění v konkrétním jednání (Frýba, 1997). V České Republice jsou satiterapeuti sdružení pod Ateliérem satiterapie v Brně. Žádný víceletý výcvik v satiterapii v ČR zatím neproběhl, je plánován na rok 2015. Tanečně-pohybová terapie Tanečně-pohybová terapie začala vznikat po druhé světové válce, spojovala v sobě prvky psychoterapie a moderního tance. Taneční terapeuti neměli žádné psychoterapeutické vzdělání, většinou to byli učitelé tance, kteří spolupracovali s psychiatry v rámci velkých psychiatrických léčeben, kde využívali tance jako prostředku ke komunikaci s pacienty. Hlavními dvěma jmény, která jsou spojena s rozvojem tanečně-pohybové terapie, jsou Marian Chaceová a Francziska Boasová. Chaceová stála u zrodu Americké asociace taneční terapie (American Dance Therapy Asociation ADTA). Obě terapeutky působili především v USA. Postupně se tanečněpohybová terapie začala rozvíjet i v Evropě, prvním hlavním místem rozvoje bylo Labanovo centrum tance v Londýně. V České Republice se s tancem v terapii setkáme v rámci výcviků zaměřených na neverbální techniky, proběhl zde i samostatný výcvik v tanečně-pohybové terapii pod vedením terapeutů ADTA. V roce 2002 byla založena Česká tanečně-terapeutická asociace (Čížková, 2005). Americká asociace taneční terapie definuje tanečně-pohybovou terapii jako psychoterapeutické užití pohybu v procesu, který podporuje emoční, sociální, kognitivní a fyzickou integraci jedince (Stanton-Jones, 1992, s. 2). Cílem tanečně pohybové terapie je, aby člověk jasněji vnímal a orientoval se ve vztazích, aby porozuměl sám sobě a přijal sebe samého, aby se byl schopen rozhodovat a jednat v rámci otevřeného jednání sebe sama. Nezáleží na tom, jestli člověk umí nebo neumí tančit, jde především o možnost sebevyjádření, uvědomění si svých pocitů a struktury chování skrze tanec. Dochází k propojení pohybu, emocí a přesného pojmenování toho, co se děje. Nevědomé obsahy se skrze tento proces stávají vědomými (Čížková, 2005). Vavrda (2004) hovoří o psychogymnastice jako o jedné z expresivních metod, která byla vyvinut v Čechách Františkem Knoblochem a Hanou Junovou. Psychogymnastika doplňuje verbální terapie. Zaměřuje se na neverbální prvky komunikace, především na gesta, pohyb a mimiku. Terapie probíhá skupinově, má 10 24
až 15 členů, účastní se dva terapeuti. Cílem psychogymnastiky je získání náhledu a dosažení korektivní emoční zkušenosti. Gestalt psychoterapie Gestalt psychoterapie byla založená F. Perlsem ve 40. letech 20. století. Čerpá z různých dynamických teoretických systémů či disciplín, jako jsou moderní fyzika, východní náboženské systémy, existenciální fenomenologie, dramatické umění psychoanalýza, Gestalt psychologie, teorie systémů a pole, bioenergetika a expresivní pohyb (Mackwean, 2004). Sama Gestalt psychoterapie dává důraz na přítomnost, prožívání jedince a vyjadřování jeho emocí, nesnaží se interpretovat a vysvětlovat. Dialog mezi klientem a terapeutem je základním prostředkem terapie (Humhal, 2004). Teorie pole je důležitým konceptem Gestalt psychoterapie. Pole je celek, který je složený z částí odvislých jedna od druhé. Lidé mají potřebu organizovat svůj svět - uspořádávat ho do celků, které jim dávají smysl. Mají potřebu přikládat smysl i jejich emocionálnímu životu, vnímají dokončené emocionální figury či gestalty vůči pozadí. Zažívají tak pocit uspokojení, smyslu, vhledu a nakonec dovršení (Mackwean, 2004). Gestalt psychoterapie se snaží o to, aby se lidé začali projevovat autenticky a přijmuli polarity, které obsahují, až poté může dojít k dosažení dobrého tvaru života. Terapeut klienta učí, jak má převzít odpovědnost za vlastní myšlenky, emoce a činy, což vytváří předpoklad pro aktivní úsilí a žádoucí změnu v klientově životě. V Gestalt psychoterapii se také pracuje s nedokončenými záležitostmi vztahujícími se k minulosti, které jsou spojeny s klientovými nevyjádřeními emocemi, především emocemi smutku, zlosti, viny, strachu apod. Klient si tyto pocity zpřítomňuje a verbálně či neverbálně přehrává s dopomocí terapeuta či skupiny (Kratochvíl, 1997). Mackwean (2004) popisuje osm základních složek gestalt poradenské a psychoterapeutické práce. Práce s tělem, energií, odporem a impasem (slepou uličkou) je jednou z nich, stojí na sedmém místě. Dalšími částmi procesu jsou: pozornost věnovaná začátku terapie, průzkum holistického pole v terapii, rozvoj dialogického vztahu, sledování procesu a diagnostický pohled, zkoumání uvědomění a kontaktu, propojování tvůrčího a experimentálního přístupu, zkoumání podpory a uzemnění. Každá část terapeutického procesu je vzájemně propojena s jinou jeho částí, přičemž každá z částí vystupuje do popředí, když je zrovna potřeba a může se v rámci procesu několikrát vracet. Terapeutický proces tedy není lineární, ale pohybuje se ve spirále. 25