Afghánský konflikt
Pokud se ti nelíbí tvář v zrcadle, nenič zrcadlo, ale svou tvář. (perské přísloví) Afghánistán není jenom zrcadlo Afghánců, je to zrcadlo světa. (Barnett R. Rubin)
Slavomír Horák Afghánský konflikt
Mé věnování patří všem Afgháncům, kteří v této zemi i mimo ni doufají, že se jejich vlast přece jen někdy vymaní z kolotoče násilí, i těm, kteří se tohoto okamžiku již nedožijí. A existuje ještě jedna kategorie lidí, kteří si tuto knihu zaslouží. Jsou to mladí i staří lidé z celého světa, kteří tvrdě pracují v rámci projektů humanitárních a jiných mezinárodních organizací na obnově života v Afghánistánu.
ÚVOD Veřejné mínění u nás často považuje Afghánce za neúnavné válečníky. Ze záběrů televize nebo z některých reportáží v tisku vzniká dojem, že každý Afghánec vlastní zbraň a každé malé dítě umí střílet. A že tomu tak koneckonců bylo vždy. Afghánci stejně neumějí dělat nic jiného než válčit, říkávají lidé, kteří většinou v životě žádného Afghánce neviděli. Občanská válka s celou řadou svědectví o krutostech spáchaných afghánskými mudžáhidy (bojovníky) tuto tezi pouze podpořila. Stejně jako jinde ve světě však obyčejní lidé v Afghánistánu chtějí žít svým životem, ať již tradičním venkovským nebo městským, a válka je pro ně spíše problémem a přítěží. Afghánci tak nejsou pouze vousatí muži s kalašnikovem na rameni, ačkoli se tento obrázek stal nejhlouběji zakořeněným stereotypem o této zemi a tato kniha je převážně o nich. Oni vousatí mužové jsou totiž jinak normálními otci rodin, kteří pracují na svém poli nebo se třeba věnují obchodu. Jako každá rozvojová země je i Afghánistán zemí mnoha protikladů. Na jedné straně pulzuje město Kábul s nejnovějšími výstřelky moderní techniky, na druhé straně pomalu žije svůj životní rytmus venkov, kde i rádio na baterie představuje luxus jen pro někoho. V jedné části Kábulu stojí výstavné čtvrti, v druhé části města leží trosky kdysi honosných paláců, domů a tříd. A je až neuvěřitelné, že v těch troskách nyní vzkvétá nový život. Kábul bude zřejmě ještě dlouho smutným pomníkem světem zapomenutého a jenom občas znovu objeveného konfliktu. Konfliktu, v jehož historii možná ještě nebyly napsány poslední stránky. Zbraní bylo do země v posledních desetiletích dovezeno příliš mnoho, stejně jako v ní vyrostlo příliš mnoho lidí ochotných válčit. Válečný mor bloudí po Afghánistánu už více než 25 let a za tu dobu se ozbrojený boj dotkl prakticky každého obyvatele země - od bohatých obchodníků až po rolníka v nejzapadlejší obci, odkud cesta k silnici trvá na koni nebo oslu mnoho hodin či dokonce dní. V Kábulu i za hranicemi Afghánistánu vystudovali lidé, kteří chtěli svou zemi změnit pomocí různých ideologií. Mimo velká města však -5-
zůstala většina modernizačních pokusů nepochopena. Žádný reformátor nakonec nedokázal obyvatelstvo přesvědčit o smyslu příslušných změn jinak než represivními metodami. Jeden z reformních pokusů pak skončil zažehnutím válečného požáru, který trvá do určité míry dodnes. Proč? To je snad základní otázka, kterou si zvídavý člověk klade. I když je tato kniha pokusem odpovědět na všechna proč, určitě se to nepodařilo. Nejde to. V srpnu 2002 jsem opustil tuto nešťastnou zemi po Mostu přátelství, spojujícím Afghánistán a Uzbekistán. Stejnou cestou, jakou se valily sem i zpět sovětské tanky. Přijel jsem do Afghánistánu pochopit ono proč, ale místo odpovědí mi vrtají v hlavě nové otázky. Spousta kamínků obrovské mozaiky konfliktu chybí a již nikdy nebudou dodány. Snad si ale i z následujících stránek bude možné učinit představu o válce, která ovlivnila životy několika desítek milionů lidí. Válka v Afghánistánu prošla v průběhu více jak čtvrtstoletí významnými změnami, jak pokud jde o příčiny, tak i o samotný vývoj. Logicky ji lze rozdělit do čtyř základních fází: 1. 2. Období komunistické vlády od převratu v dubnu roku 1978 až do pádu komunistického režimu v březnu 1992. V jeho rámci je nutno výrazně odlišit dobu přítomnosti sovětského kontingentu (prosinec 1979 únor 1989), která dala konfliktu nový impulz. Stín sovětské okupace ležel na Afghánistánu i po odchodu posledního sovětského vojáka. Islamistická vláda v letech 1992-1996. Toto období lze charakterizovat jako období velkého chaosu v zemi. O kontrolu nad Kábulem a ostatními regiony bojovalo několik větších a množství menších skupin. 3.. Vláda Tálibánu v Kábulu v období od září 1996 do prosince 2001. V této fázi lze pozorovat postupnou centralizaci státu, avšak pouze -4-
za pomoci represivního režimu, který vzbuzoval na velké části dobytých území odpor obyvatelstva. Formální jednota země (tálibové ovládali ve vrcholných fázích až 90% území Afghánistánu) tak skončila při prvním velkém zásahu zvenčí. 4. Období určité stabilizace po pádu tálibánského režimu v roce 2001 a po příchodu mezinárodního kontingentu. V současné době se na první pohled zdá, že je situace relativně klidná. Tento klid je však pouze zdánlivý, neboť jeho základy jsou stále příliš vratké. Celou knihou se prolíná snaha přiblížit čtenáři nejenom vlastní konflikt, ale také vidět za abstraktními pojmy konkrétního jednotlivce. Proto je do textu zařazeno několik rámečků, které líčí osudy jednotlivých lidí nebo obsahují zápisky z deníku, které se snaží přiblížit čtenáři jak pocity Evropana projíždějícího zemí, tak i postoje a názory samotných Afghánců. Stejně tak byly zařazeny úryvky z knih, které dokreslují atmosféru Afghánistánu popisované doby. K přehlednější orientaci slouží také přílohy, především přehled vý-znamných osobností zmiňovaných v textu. -5-
ZÁKLADNÍ FAKTA Počet obyvatel: 27 milionů (odhad z roku 2002), přírůstek 3,5% ročně. Etnické složení: Paštuni 38%, Tádžikové 25% (včetně persky mluvícího obyvatelstva na severozápadě země), Hazárové 19%, Uzbekové 6%, Turkmeni 4%, další etnika (Ajmakové, Balúčové, Núristánci) 8%. Jazyky: darí/perština/tádžičtina 50%, paštština (paštu) 35%, turkické jazyky (zejm. turkmenština, uzbečtina) 11%, ostatní (cca 30 jazyků) 4%. Náboženství: sunnitský islám 84%, šíitský islám 15%, ostatní (převážně hinduismus) 1%. Urbanizace: městské obyvatelstvo 21%, vesnické obyvatelstvo 79%. Zdroj: Encarta Encyclopedia, 2002. Zdroj: Texas University Library -6-
I. AFGHÁNSKÝ TAVICÍ KOTEL Afghánistán se dá přirovnat k tygří kůži pokryté různými odstíny, které představují odlišná etnika, náboženské směry či sociální charakteristiky, jež se potom promítají do politiky celého státu i jeho jednotlivých regionů. Přestože šlo v konfliktu především o přerozdělení moci nejrůznějších politických skupin, uvedené rozdíly jsou se vznikem a průběhem konfliktu neodmyslitelně spjaty. Jednotlivé aspekty (etnické, sociální i náboženské) se přitom vzájemně prolínají a s přispěním vnějších vlivů není těžké vyvolat rozpory, které by vedly k rozpoutání války. Odstínům oné tygří kůže a jejich odrazu na afghánské politické scéně je proto nutné věnovat značnou pozornost ještě před popisem samotného konfliktu. Jaký tedy vlastně byl afghánský konflikt - etnický, náboženský, sociální? Následující kapitola se pokouší na tuto otázku odpovědět. ETNICKÁ MOZAIKA AFGHÁNISTÁNU Hlavní město Kábul zemi nerozumí a mnohý ze vzdělaných afghánských úředníků, který snad vedle perštiny mluví ještě některou evropskou řečí, se nenaučil své vlastní. Trvání tohoto stavu vedlo by nezbytně k národnímu odcizení vládnoucí vzdělané vrstvy a k vytvoření propasti mezi národem a vládou. Tento stav stmeluje sice Tádžiky s Afghánci píšícími persky a vytváří kulturu oběma společnou, avšak tato kultura zůstává cizí kmenům žijícím mimo hlavní město. Kmeny jdou svou vlastní cestou. Jsou to však právě tyto kmeny, které jsou nositeli národního života a tvoří most k afghánským kmenům za hranicemi, které mluví výhradně nářečím paštu. Kdyby byla země poíránštěna, znamenalo by to stálou duchovní závislost na sousedním šiitském Íránu a přerušení alespoň kulturních vztahů k bratřím za hranicemi. Nesmí se zapomínati, že Pešavár je baštou nářečí paštu a hlavním městem praotce nynějšího královského rodu. (Ze vzpomínek německého velvyslance, který působil v Afghánistánu ve 30. letech) 1-7-
Afghánistán je zemí mnoha národů. Neexistuje jednotný afghánský národ a s ním spojený afghánský jazyk. Existuje pouze Afghánistán, se kterým se většina Afghánců identifikuje na prvním místě, především ve vztahu k vnějšímu světu. Evropská literatura v minulosti spojovala Afghánce s Paštuny, což je však značně zavádějící a nesprávné. Afghánci samotní jsou z hlediska vlastní identity poněkud rozdvojeni. Když se cizinec zeptá na národnost, většinou se na prvním místě ozve man afghániam (jsem Afghánec). Když však stejnou otázku položí samotný Afghánec, dotázaný se většinou přihlásí ke své národnosti (Paštun, Tádžik, Uzbek), případně k místu narození. Slabší infrastruktura země omezující pohyb obyvatel a také právě poměrně silná identifikace s místem narození způsobuje, že více než jinde lidé považují svůj region za klíč k Afghánistánu nebo dokonce k celému světu (kelíd-i džahán - klíč ke světu). V oblastech Šolgara nebo Dara-i Súf, které leží v horách na jih od Mazár-e Šarífu, se člověk může dozvědět, že právě odtud začínal ozbrojený odpor vůči cizím okupantům (sovětským vojskům nebo organizaci al-qáida). Když jsme sjížděli z těchto hor, místní řidič zastavil v poslední soutěsce před vjezdem do plání okolo Mazár-e Šarífu a ukázal nám místo, kde údajně probíhaly poslední boje s Tálibánem. Hodnověrnost tohoto faktu je sice sporná, ale pro místní lidi je podstatné samotné tvrzení, o jehož správnosti jsou neochvějně přesvědčeni. Pandžšír je místem, které se stalo symbolem odporu proti Tálibánu. Pro afghánské Tádžiky představuje hlavní základnu jejich hrdiny - Ahmada Šáha Masúda. I zde se objevil termín klíč k Afghánistánu, jímž je toto asi 300 km dlouhé údolí nazýváno. Rozpolcenost identity se stala jedním z nejvýznamnějších zdrojů celého konfliktu. Následující přehled hlavních národností, jejich struktury, vnitřních rozporů a politických ambicí představitelů jednotlivých etnik se snaží vnést určité světlo na jedny z nejsložitějších gordických uzlů afghánského konfliktu. -8-
Paštunové Paštunové (také Pachtuni, Patani) představují nejpočetnější etnickou skupinu v Afghánistánu. Většina paštunské populace žije na jihu a východě země. Na počátku kapitoly bylo zmíněno, že dřívější evropská literatura označovala Paštuny obecnějším termínem Afghánec - souviselo to s jejich vůdčí rolí ve vedení říše od 18. století, kdy byly položeny základy moderního afghánského státu. Z hlediska tradičního života je významným spojovacím článkem Paštunů jejich právní a etický kodex - tzv. paštunvalí. Úcta ke kodexu je postavena na roveň příslušnosti k Paštunům. Tento kodex nese celou řadu prvků pastevecké společnosti - povinnost přijetí a ochrany hosta, založenou na očekávání vzájemné pomoci, ale také pomstu v případě vnějšího napadení nebo ohrožení. Pojem Paštun neoznačuje ani tak jednotný národ jako spíše paštunská kmenová společenství, kterých lze napočítat až 380. 2 Největší podíl mezi nimi mají na jihu Afghánistánu (Kandahár, Herát, Farah) společenství Abdalí/Durrání, zatímco ve východní části převažují příslušníci společenství Ghilzájí (Nangarhár, Paktija). Rivalita mezi oběma největšími paštunskými kmenovými společenstvími se táhne celými dějinami země. V rámci kmenových společenství pak existuje další členění na jednotlivé klany a rody, které mezi sebou již tradičně uzavírají koalice nebo spolu naopak soupeří, což se ukázalo i v době občanské války. Rozdělení obou hlavních kmenů pochází přibližně ze 16. století, kdy území Paštunů ovládala na jedné straně Safíjovská říše v Persii (z Paštunů na tomto území vznikly svazy Abdalí/Durrání) a na straně druhé Mughalské impérium v Indii, na jehož území se zformovalo pozdější kmenové společenství Ghilzájí. Íránští Safíjovci předali správu svého regionu do rukou nejmocnějších rodů společenství Durrání - Sádozájí a Muhammadzájí, které později uzurpovaly moc na celém území dnešního Afghánistánu a vytvořily poměrně konsolidovanou státní strukturu. Mughalský stát, ve kterém jednotlivým regionům vládli správcové jmenovaní z centra, naopak nestimuloval vytvoření tak výrazné identity s kmenovým společenstvím, a dodnes je tak v rámci společenství Ghilzájí patrná menší konsolidovanost. Od poloviny 18. století stanuli v čele tehdy nově vzniklého -9-
afghánského státu reprezentanti společenství Abdalí, přejmenovaného na Durrání (Perla věků). První panovník této dynastie - Ahmad Šáh Durrání (vládl v letech 1747-1773) - je považován za zakladatele moderního Afghánistánu. Jeho hrobka v Kandaháru je významnou památkou afghánské architektury a jedním z důležitých míst identifikace obyvatel Afghánistánu s rodnou zemí. Až do komunistické revoluce v roce 1978 se střídaly u moci v zemi dva již zmíněné rody - Muhammadzájí (vládl v letech 1826-1919, 1929-1978) a Sádozájí (1747-1826, 1919-1929). Všichni vůdci komunistů po revoluci 1978 (Háfizulláh Amín, Núr Muhammad Tarakí, Babrak Karmal i Muhammad Nadžíbulláh) ovšem pocházeli z kmene Ghilzájí. Je proto logické, že paštunská opoziční hnutí se zakládala i na kmenové příslušnosti ke kmeni Durrání, ačkoliv etnický faktor nebyl jedinou příčinou následného ozbrojeného odporu a v samotném vedení komunistů bylo několik vlivných příslušníků Durrání. Občanská válka v 90. letech prohloubila rozdělení paštunského obyvatelstva. Ve vedení jednotlivých politických frakcí byli Paštuni různých kmenů zastoupeni jak mezi příznivci kábulských komunistů, tak i mezi přívrženci opozičních sil. V opozici se přitom objevovali jednak stoupenci tradicionalistických kruhů (harakat-i islámí, hizb-i islámí pod vedením Junuse Chálese), jednak islámská hnutí odporu (hizb-i islámí v čele s velitelem Gulbuddínem Hekmatjárem). Rozpolcenost opozičních hnutí vedla po roce 1992 k významným střetům mezi jednotlivými veliteli. Přestože nejvýznamnějším uskupením byla islámská strana Gulbuddína Hekmatjára, ostatní skupiny jej ohrožovaly na regionální úrovni, což bylo v době občanské války a faktického rozpadu státu mnohem důležitější. Islamista Hekmatjár byl přijímán tradicionalisty jako hrozba vůči postavení místních a regionálních vůdců, a to zejména kvůli ambicím sjednotit všechny Paštuny. Z kmenového hlediska to však pro něj nebylo možné - pocházel totiž ze severu země (území mimo tradiční oblasti usídlení Paštunů) a proto nebyl pro většinu paštunského obyvatelstva jako vůdce přijatelný. Vojenské neúspěchy Hekmatjára v boji o Kábul a také snaha sjednotit paštunské kmeny byly navíc problémem pro Pákistán, který jej původně podporoval. -10-
Mimo jiné i proto začaly pákistánské tajné služby hledat v Afghánistánu nového partnera pro realizaci svých zájmů. V roce 1994 se tímto partnerem stalo tradicionalistické hnutí Tálibán, které bylo rovněž jednou z menších vojenských skupin Paštunů s vlivem v okolí města Kandahár. Jeho vůdcové ovšem pocházeli opět z kmene Ghilzájí. Ovládnutí Kábulu Tálibánem v roce 1996 a jeho postupná paštunizace (postupně na celém území pod kontrolou hnutí) přesto načas vytvořily mezi paštunskými kmeny pocit jednoty, i když dirigované seshora v rámci velmi tvrdého režimu. Když byla na podzim 2001 Spojenými státy dosazena nová figura paštunského vůdce ze společenství Durrání Hamída Karzájího, většina velitelů, kteří se k tomuto společenství hlásili, se logicky obrátila k této síle. Naopak větší část území, kterou v Afghánistánu kontrolovalo hnutí Tálibán (především na jihovýchodě země), je považována za tradiční baštu kmenového společenství Ghilzájí. Kmenová příslušnost je sice významným příznakem paštunské identity, avšak pro samotné Paštuny je důležitá i identita spojená s místem narození nebo dlouhodobého pobytu - např. Kandahárí, Nangarhárí aj. 3. V průběhu minulého století ztratila část Paštunů svou kmenovou identifikaci v důsledku přesídlování do měst a do jiných regionů (zejména na sever země, příkladem byl právě Gulbuddín Hekmatjár). U nové paštunské elity z velkých měst (Kábul, Džalálábád, Kandahár nebo Balch) už není příslušnost k vlastnímu rodu tak patrná a na místech s výraznou koncentrací persky mluvícího obyvatelstva (tzv. fársíwán dokonce mnozí Paštuni přijali jako svůj hlavní jazyk darí/perštinu. Kmenový faktor si však i dnes zachovává silný vliv a v procesu jakéhokoli uspořádání Afghánistánu je s ním nutno počítat. Tádžikové a další fársíwán Druhou nejvýznamnější národností v Aghánistánu jsou Tádžikové, kteří tradičně obývají severní oblasti (hranice s bývalými sovětskými republikami Střední Asie) a také severozápad země (Herát). Většina měst v zemi byla zároveň i centry tádžického obyvatelstva. Jazyk -11-
darí, tedy afghánský dialekt perštiny, je mateřským jazykem nejen pro Tádžiky, ale také pro Hazáry a některé další národnostní skupiny, které se z tohoto důvodu označují souhrnně fársíwán. V Afghánistánu se tak objevuje celá řada dialektů darí. Ve městech jsem většinou nemíval problémy s rozhovory v perštině. Na návštěvě v horách u místního vojenského velitele jsme sice jako vždy používali tlumočníka, ale bylo dobré ukázat, že alespoň jeden z nás umí trochu persky. Proto jsem během rozhovoru pronesl v perštině krátký pozdrav. Velitel se však k mému překvapení obrátil na našeho tlumočníka se otázkou: Či migé? (Co říká?). Náš tlumočník mu můj krátký proslov převedl do jeho dialektu, aby vůbec pochopil jeho smysl, který byl, podle slov překladatele, srozumitelný. Mezi perštinou, darí a tádžičtinou existují relativně malé rozdíly. Darí, respektive perština, byla vždy hlavním dorozumívacím jazykem na dvoře afghánských emírů a králů. Jak poznamenal ve 30. letech 20. století německý velvyslanec v zemi Ziemke: Dvůr a vláda mluví persky, afghánské kmeny naproti tomu nářečím paštu. Noviny vycházejí v kábulské perštině, která je cizí Afghánci z Kandaháru a obyvatelům hor, perština je úřední řečí úřadů, avšak armádě se velí v nářečí paštu, literatura je perská, ale národ básní a zpívá v nářečí paštu. 4. V politické správě země představovali Tádžikové nižší úřednické vrstvy, avšak jejich vliv na reálné rozhodování na převážně paštunském dvoře byl poměrně slabý. Tádžikové vládli zemi v moderních dějinách pouze dvakrát. Poprvé tomu bylo v roce 1929 v době povstání proti reformám krále Amanulláha, podporovaného především nepaštunskými národy. V čele revolty stanul tádžický vůdce Bača-i Sakao, oficiálně titulovaný jako Habíbulláh II., který prosazoval program negující výsledky modernizačních reforem svrženého krále. Toto povstání však brzy přineslo rozčarování mezi samotnými stoupenci Bača-i Sakaa, on sám byl vzápětí poražen paštunským velitelem a budoucím králem Muhammadem Nádirem Šáhem. Podruhé se Tádžikové dostali ve větší míře do vedení země v roce -12-
1992. Islámská společnost Afghánistánu (džamíját-i islámíi Afghánistán) pod vedením tádžického profesora a prezidenta Burhánuddína Rabbáního tehdy držela kormidlo moci v Kábulu více než čtyři roky. Bylo tomu však v době, kdy v zemi zuřila občanská válka, takže fakticky tato tádžická vláda kontrolovala pouze část země. Třetí období přítomnosti vlivného tádžického tábora v nejvyšší politice začalo ustavením prozatímní vlády v prosinci 2001, kdy představitelé tzv. pandžšírské kliky z vedení bývalé Severní aliance zaujali klíčové ministerské posty. Hazárové Hazárové jsou podobní Číňanům a Japoncům, ale rozdíl je v jazyce, kultuře i náboženství. Je to jako zelený a černý čaj, takový je rozdíl mezi Číňany a Hazáry. (Bámiján, léto 2002) Hazárové obývají většinu centrálních oblastí Afghánistánu - tzv. Hazáradžátu. Celá oblast je značně hornatá, s nepříliš dobrými podmínkami pro zemědělství. Proto Hazárové často odcházeli do velkých měst, v nichž se však pro svou nízkou kvalifikaci řadili mezi nejnižší sociální vrstvy (služebníci, otroci). Ve městech se tím vytvořil stereotyp typického Hazáry jako chudého a málo vzdělaného venkovana. Hazárové jsou navíc většinou šíitského vyznání, což se v minulosti stalo zdrojem konfliktů s většinovou sunnitskou populací. Po roce 1979 zahájili Hazárové jako jedni z prvních ozbrojený odpor proti komunistické vládě. Poměrně kompaktní osídlení v málo přístupných oblastech centrálního Afghánistánu předurčovalo případné sjednocené hazárské hnutí ke značným vojenským úspěchům. Zpočátku se odpor Hazárů soustřeďoval okolo tradicionalistického islámského hnutí šúrá-ji inghiláb-i ittifáq-i islámíi Afghánistán (Revoluční rada islámské jednoty Afghánistánu). Situace se změnila v souvislosti s islámskou revolucí v Íránu. S podporou nového islamistického režimu byla založena organizace sázmán-i nasr-i Afghánistán (Organizace vítězství Afghánistánu), -13-
Hazárové v okolí Dara-i Súfu v horách na jih od Mazár-e Šarífu (foto autor) která propagovala radikální šíitský islám podle vzoru Chomejního koncepce islámského státu. Obě skupiny, šúrá i nasr, začaly ještě na počátku 80. let soupeřit o vliv mezi místním obyvatelstvem, což vedlo k vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Podle některých odborníků se jednalo o modelovou ukázku pozdější občanské války. Přes tyto rozpory kontrolovaly hazárské skupiny větší část Hazáradžátu po celou dobu komunistické vlády. V době občanské války fungovala v centru oblasti Bámijánu i univerzita, kde vyučovali hazárští učitelé, většinou uprchlíci z Kábulu. Skupina nasr se od Íránu postupně distancovala, Teherán proto podpořil a vyzbrojil novou skupinu hizb-i wahdát (Strana jednoty) pod vedením významného hazárského polního velitele Alího Mazárího. V srpnu 1997 zahájil Tálibán v rámci svého postupu na sever země blokádu vzdorujícího středního Afghánistánu. Obklíčení a zablokování přístupových cest z východu a jihu vytvořilo z oblasti -14-
uzavřenou enklávu bez možnosti zásobování a dodávek potravin. Jednání o průjezdu konvojů mezinárodních humanitárních organizací byla neúspěšná. Poprvé od začátku konfliktu došlo v Afghánistánu k použití tzv. potravinové zbraně, což mělo na obklíčených územích katastrofální důsledky v podobě hladomoru. Dobytí severních regionů Afghánistánu a především Mazár-e Šarífu, který byl zčásti kontrolován stoupenci hnutí hizb-i wahdát Karíma Chalílího (nástupce Mazárího), pak rozpoutalo masakry hazárského obyvatelstva v severních provinciích. V září 1998 navíc jednotky Tálibánu vstoupily i do Bámijánu a kontrolovaly jej s malými přestávkami více než tři roky. Přestože v některých fázích občanské války (1994-1995) existovala určitá koalice mezi wahdátem a Tálibánem, po ustavení tálibánské moci v Kábulu se Hazárové stali jedněmi z největších nepřátel nové vlády. Pro své šíitské vyznání byli považováni za agenty nábožensky spřízněného Íránu, který byl jedním z nejtvrdších odpůrců Tálibánu. Významnou událostí, která antihazárské cítění vůdců Tálibánu ještě vystupňovala, se stala porážka tálibánských vojsk v Mazár-e Šarífu v roce 1997, na níž měli klíčovou zásluhu právě hazárští bojovníci z hizb-i wahdát. Ideologická zaslepenost a občasné vojenské neúspěchy Tálibánu se staly důvodem pronásledování Hazárů, jehož příkladem mohou být masakry civilistů v Bámijánu a Jakowlangu v letech 1999-2001. Likvidace bámijánských Buddhů - záběry, které obletěly celý svět - byla patrně vedena podobnými pohnutkami. Vláda Tálibánu nad Hazáry skončila v době nástupu Severní aliance na podzim 2001, kdy se jednotky Karíma Chalílího přidaly k ofenzivě protitálibánských sil, podporované zvenčí spojeneckými údery. Armáda hizb-i wahdát pak donutila demoralizované táliby k ústupu. Dnes jsou po celém Hazáradžátu rozesety portréty obou hazárských moderních hrdinů, Chalílího i Mazárího. Strana wahdát se stala rozhodující hazárskou silou a prezentuje se jako jediný zástupce Hazárů na celoafghánské scéně. Poprvé v historii se také Hazárům dostalo vysokých postů ve státní správě. Hazárové jsou zastoupeni v současném, byť značně formálním vedení země a samotný vůdce hizb-i wahdát byl jmenován jedním z náměstků prezidenta -15-
Karzájího. Uzbekové, Turkmeni a ostatní etnika Tyto národy žijí v Afghánistánu v oblastech hraničících s jejich mateřskými středoasijskými zeměmi. Podíl tohoto obyvatelstva se v zemi výrazně zvýšil po ovládnutí středoasijského prostoru bolševiky ve 20. a 30. letech 20. století. Mezi uprchlíky z území pod sovětskou kontrolou bylo tehdy mnoho těch, kteří bojovali proti komunistům (tzv. basmačové). Vzpomínka na basmačské hnutí však hrála v době sovětské okupace relativně slabou roli. Mnoho Uzbeků nebo Turkmenů vystudovalo v sovětské Střední Asii, proto se sovětská armáda nesetkala ze strany těchto národů s větším odporem. Na konci komunistického období se do čela politicky a vojensky nejúspěšnější skupiny postavil Uzbek Abdul Rašíd Dostúm, původně generál komunistické armády na severu Afghánistánu. Právě tento muž zatloukl jeden z posledních hřebíčků do rakve rozkládající se komunistické vlády prezidenta Nadžíbulláha v roce 1992, když těsně před jejím pádem převlékl kabát a se svými jednotkami přestoupil k opozičním silám. Podobné zvraty se pro Dostúma staly typické i v dalších letech občanské války. V roce 1996 jednotky (tzv. džunbiší) tohoto politického turisty nejprve bojovaly s Tálibánem proti Masúdovi, později však přestoupily na druhou stranu a staly se součástí protitálibánské koalice. Přestože byla Dostúmova armáda považována za jednu z nejlépe vycvičených, nepodařilo se jí zabránit průniku Tálibánu na sever země. V roce 1998 tak musel Dostúm utéci nejprve do uzbeckého, později do tureckého exilu. Na podzim 2001 byl s podporou Uzbekistánu opět ustaven do čela čtyř severních provincií. Především jeho zásluhou je v současné vládě zastoupeno několik Uzbeků a Turkmenů. Kromě uvedených národností žijí v Afghánistánu i představitelé dalších etnik, která však měla jen malý vliv na politické dění v zemi a na samotný konflikt. Nejvýznamnějšími z nich jsou Ajmakové na severozápadě, Balúčové na jihozápadě a Núristánci na východě země. Ve Wachánském koridoru mezi Tádžikistánem a Pákistánem kočují nevelké skupiny Kyrgyzů, bodově jsou po celé zemi rozmístěni i příslušníci dalších národností (např. Mongolové, -16-
Sikhové, Hindové, Arabové). Národnostní a jazyková politika - paštunizace a bilingvismus Do 20. let 20. století existovala v Afghánistánu jazyková dualita - většina dvora byla paštunská, ale hovořilo se především persky. Královská moc však začala od 30. let 20. století využívat nacionalistický, tj. afghánský ideologický faktor. Ve stejné době se objevila snaha o ideologické vytvoření jednotného afghánského národa. Státem podporované archeologické výzkumy měly dokázat společný původ většiny obyvatel země (tj. především odstranit rozdíly mezi Paštuny a Tádžiky). Zároveň byl posilován vliv paštštiny, která byla prohlášena za státní jazyk a postavena na stejnou úroveň jako jazyk darí, blízký perštině. Ve školách byla paštština zavedena jako povinný vyučovací jazyk. 5 Silné vlny paštunizace provázely i vládu Muhammada Daúda v 50. a 70. letech. Perskojazyčnou státní správu, tvořenou vesměs Tádžiky nebo Paštuny hovořícími jazykem darí, se však přes veškeré paštunizační vlny nepodařilo oslabit. Represivní podoby nabyla paštunizace v období krátké vlády Háfizulláha Amína (v letech 1978-1979), která byla spojena s preferencí některých paštunských kmenů a vedla k přechodné paštunské podpoře komunistické vlády. Proto také představitelé nepaštunských národů v severních provinciích svržení Amína přivítali, stejně jako umírněnější národnostní politiku nového předsedy strany Babraka Karmala. Integrace severních oblastí do obchodu se Sovětským svazem znamenala pro místní Uzbeky, Tádžiky nebo Turkmeny navíc ekonomické výhody a rozšířené možnosti studia v sovětské Střední Asii či jinde v SSSR. Mnoho lidí v Mazár-e Šarífu a jiných velkých městech dnes proto vzpomíná na 80. léta jako na období relativního blahobytu. Z tohoto důvodu byla také severní část Afghánistánu v době komunistické vlády k tehdejšímu režimu loajální. Další a zatím poslední vlnu paštunizace vyvolalo hnutí Tálibán. Jeho jádro tvořili lidé z paštunských oblastí na jihu země a snaha o nadvládu paštunského etnika se tak stala jednou z klíčových součástí ideologie režimu. Tento postoj se projevil především po -17-
dobytí etnicky pestrých severních provincií, po němž byla významná privilegia (např. výnosné a režimem částečně tolerované pěstování opia) přiznána pouze Paštunům. Po pádu tálibánského režimu vzrostla v paštunských oblastech obava o budoucí místo a roli tohoto etnika v životě země. Do klíčových pozic ve vládě se totiž prosadili zástupci nejvýznamnějších stran protitálibánského odporu, z větší části nepaštunského původu. V počátečních fázích afghánského konfliktu se etnický faktor nezdál být rozhodující. Důležitější roli ve společnosti zapojené do války hrála tehdy především identifikace s prokomunistickým táborem nebo s jeho protivníky (za výjimku může být v tomto směru považována první revolta Hazárů proti novému komunistickému režimu v roce 1978). Latentně byl ovšem tento aspekt přítomen - jsou například zaznamenány případy, kdy persky mluvící vojáci v pravidelné komunistické armádě odmítali sloužit pod paštunskými veliteli a naopak, což bylo důvodem pro dezerci. V roce 1992 se naopak národnostní otázka stala jedním ze základních hybných momentů občanské války. Jednotlivé strany konfliktu se začaly rozdělovat nejen na základě loajality k příslušnému vůdci, ale i k jeho národnosti. V době kolapsu státu se ukázalo, že lidem je bližší velitel ze stejného etnického či jazykového prostředí, který je navíc v daném místě dostatečně známý a požívá větší autority než centrální vláda v Kábulu. Lokální elity, které využívaly války k prosazení vlastních mocenských ambicí v regionu, mohly pro dosažení svého cíle velmi snadno vyvolat nenávist právě na národnostním základě. Podobně jako v jiných etnických konfliktech ve světě (Kavkaz, střední Afrika) se při mobilizaci obyvatelstva kladl důraz na etnické rozdíly. Propaganda vždy podtrhovala negativní vlastnosti těch druhých. K tomu sloužily například místní události nebo spory mezi obyvateli, ať již smyšlené, přibarvené nebo skutečné, které vytvářely správný obraz nepřítele. Dlouhodobá převaha tádžického etnika v centrálních strukturách v Kábulu navíc vyvolávala silný odpor mezi paštunským obyvatelstvem a oživovala také vzpomínky na krátké, ale kruté období vlády Bača-i Sakaa, tádžického vůdce převratu v roce 1929. S nástupem hnutí Tálibán se role etnického -18-
faktoru v konfliktu nezmenšila, spíše naopak. Protežování paštunského etnika ještě více posílilo národnostní identifikaci obyvatelstva, která je patrná i dnes. Nehledě na skutečnost, že etnický faktor byl jednou z nejvýznamnějších příčin konfliktu, nelze občanskou válku v Afghánistánu v žádném případě hodnotit jako čistě etnickou. Přehlížely by se tím další faktory, především sociální a v menší míře i náboženské. MODERNITA PROTI TRADICI. MĚSTO PROTI VENKOVU Rozpor mezi tradičními venkovskými oblastmi a relativně moderním městem v sociální i ekonomické sféře a pokračující rozevírání nůžek mezi nimi jsou charakteristické pro mnoho zemí rozvojového světa. Definice tradiční venkov a moderní město není pochopitelně zcela přesná, protože nezahrnuje celou řadu mezistupňů, kdy se oba póly (modernita a tradice) vzájemně prolínají. V Afghánistánu však obě vrstvy - tradiční i moderní - existovaly poměrně silně odděleny. Přesto zůstává otázkou, proč se tento rozpor stal právě v Afghánistánu jednou z příčin konfliktu. Rozdíly mezi tradičním a moderním světem se v zemích třetího světa obvykle nejvíce projeví v době snah o modernizaci a reformu. Cílem těchto změn je většinou moderní centralizovaný stát s omezením vlivu tradičních struktur, pro něž jakákoliv změna představuje ohrožení jejich postavení. Tuto tradiční, nebo také konzervativní či protireformní skupinu tvořily v různých zemích různé vrstvy. V sousedním Íránu se například na největší odpor proti modernizačním reformám v 60. letech postavilo konzervativní duchovenstvo a celý konflikt vyústil na konci 70. let v islámskou revoluci. V Afghánistánu patřily k tomuto tradičnímu světu většinou venkovské elity - islámští duchovní, kmenoví vůdci nebo statkáři (chánové), přičemž tyto tři skupiny byly často vzájemně příbuzensky provázány. Rozdíly mezi městem a venkovem se začaly zvětšovat v první polovině 20. století - opatrné reformy zahájili král Habíbulláh (1901-1919), jejich radikálnější fáze probíhala v době jeho nástupce - krále Amanulláha - ve 20. letech 20. století. Oba panovníci si -19-
uvědomovali zaostávání země zejména v oblasti, kterou považovali za klíčovou - totiž v armádě. Za Habíbulláha proto vznikla první světská škola - vojenská akademie, na které vyučovali odborníci z Indie. Vybraní Afghánci pak byli posíláni do Indie nebo do Evropy, aby získali moderní vojenské vzdělání. Postupně začali odjíždět za vzděláním i studenti dalších oborů. Za Amanulláha byly potom otevírány první významnější školy v samotném Afghánistánu. Školství se tak stalo důležitou sférou střetu tradiční a moderní společnosti. S moderními západními školami přicházely do země i nové myšlenky a ideologie, které byly v přímém rozporu s poznatky vyučovanými v tradičních náboženských školách, madrasách, jež měly do zahájení reforem v zemi monopol na vzdělání. 6 Kromě teologických otázek se na nich přednášeli a memorovali tradiční autoři islámské literatury, matematiky, medicíny a dalších věd. Na dogmatech těchto autorit se sice ve středověku rozvinula islámská civilizace, ale na přelomu 19. a 20. století již byly mnohé jejich teze dávno překonány moderními objevy. Rozpory mezi oběma světy vzdělání později vyústily ve spor mezi dvěma typy vzdělané elity. Inteligence vzdělaná západním nebo alespoň indickým prostředím zůstávala ve městech, protože jinde pro ni nebylo uplatnění. Představitelé městské elity mohli přitom využívat všech relativně moderních prostředků, konkurenční prostředí měst navíc stimulovalo i jejich další vývoj. Neměnnost venkova, kde nebyla jakákoliv modernizace vítána, jen prohlubovala propast mezi oběma světy v ekonomické, sociální i psychologické rovině. Pro afghánský venkov byl a dodnes zůstává charakteristický vysoký podíl negramotné populace, stejně jako obtížná dostupnost mnoha osad. Sociální struktura vesnice byla ještě v nedávné minulosti silně hierarchizovaná. V čele stály autoritativní osoby představující elitu. Především se jednalo o duchovní (molly, imámy), tedy většinou inteligenci vzdělanou v náboženském systému madras. Tato vrstva utvrzovala ve venkovské společnosti tradiční vzorce a stereotypy a odmítala městský zkažený život, který představoval hrozbu jejich dominantnímu postavení. Na druhou stranu nemohla zabránit migraci z venkova do měst, která v očích venkovské společnosti -20-
představovala lepší život a bohatství. Tradiční elity, především duchovenstvo, si navíc většinou uvědomovaly postupný rozklad života, kterým žila vesnice po staletí a který jim přinášel vůdčí postavení. Proto se u nich objevil pocit frustrace, spojený často s posilováním snah o návrat k původním kořenům společnosti (tedy fundamentalismus). Konflikt obou prostředí se promítl i do politiky, jejíž určitá liberalizace od 60. let 20. století dala vzniknout nejrůznějším politickým hnutím a proudům. Jádro většiny z nich se skládalo z obyvatel měst, avšak ideologie importované nezřídka ze zahraničí bylo nutné převést do afghánského prostředí. Zdaleka ne všechny ideologické směry byly však přijatelné pro všechny sociální vrstvy země. Islamistická hnutí byla schopná díky svému založení operovat prakticky po celém území - na konzervativním venkově a (ve své umírněné podobě) i ve městech. Naopak západní proudy - komunistický, demokratický nebo nacionalistický - oslovovaly pouze obyvatele měst, zatímco ve styku s tradiční společností na venkově byly jejich šance na prosazení velmi slabé. Pokud by v 60. letech došlo ke skutečně demokratickým volbám, zřejmě by v afghánském prostředí zvítězily tradicionalistické skupiny, které by více oslovily konzervativního voliče na venkově. Prohloubení zmíněného rozporu se naplno projevilo po komunistickém převratu v roce 1978. K moci se dostala ideologie, která se svým charakterem (ateismus) nemohla mezi většinou populace prosadit. Proto se také mezi hlavními opozičními silami objevily především islamistické skupiny, jejichž vůdci patřili většinou k inteligenci vychované již ve městech, ale původem mimo etablované městské prostředí. Myšlenky, které tyto skupiny prosazovaly, však byly přijatelné i v konzervativním prostředí afghánského venkova. Tím spíše, že se islamisté stavěli do opozice vůči režimu, který stál v přímém konfliktu s tradiční společností. Z hlediska Afghánistánu představovala komunistická ideologie modernizační hnutí. Propagátoři marxismu-leninismu v zemi měli před očima příklad vnějších rozdílů mezi Afghánistánem a sovětskou Střední Asií, tedy regiony, které byly na počátku 20. století ekonomicky i sociálně na podobné úrovni. Po několika desítkách let -21-
je však rozdíl například mezi severním Afghánistánem a jižním Uzbekistánem více než markantní, alespoň na první pohled: většina ulic na sever od řeky Amudarja je asfaltovaná, všude funguje elektřina, teče voda, lidé umějí číst a psát, téměř každý na vesnici má doma televizi (obsah programu je v tomto směru druhořadým problémem), ženy mají na první pohled více volnosti, atd. Proměnit Afghánistán ve fungující socialistickou Střední Asii tehdejších let však byl příliš náročný úkol pro relativně malou skupinku intelektuálů, vojáků a politiků. Komunistická strana v Kábulu nebyla takovou údernou silou jako její předchůdkyně ve Střední Asii ve 20. letech a také se nerozšířila po celé zemi. Nebylo proto možné ovládnout celé území ani ideologicky, ani vojensky. Sovětská okupace, která podpořila komunistickou vládu nevěřících, nadále prohloubila nevraživost tradičních elit vůči novému režimu, který v jejich očích dostal nálepku ateismu a tudíž nepřítele islámu. Přítomnost cizí armády v zemi navíc vyvolala vzpomínku na imperiální snahy britských vojsk v 19. a 20. století, které se třikrát neúspěšně pokoušely ovládnout Afghánistán. Většina tzv. pokrokových reforem komunistů, které přímo zasahovaly do struktury venkova, končila neúspěchem, podobně jako většina dřívějších pokusů o zvýšení vlivu centra na venkově. Často se přitom kopírovaly zahraniční (v případě komunistů sovětské) zkušenosti bez jejich adaptace na místní poměry. Slabá schopnost ústředí tyto změny provádět navíc umožnila venkovským elitám, aby zabránily jejich realizaci. Jako příklad lze uvést agrární reformu komunistů zahájenou v roce 1979. Ve své době se jednalo zřejmě o nejvýraznější pokus o modernizaci venkovského prostředí, který měl za cíl přerozdělení půdy náboženských nadací (tzv. wakfů) a bohatých vlastníků do rukou drobného rolnictva. Většina půdy však skončila zpět v rukou chánů nebo místních bohatých elit. Krach této reformy pouze prohloubil pocit nepochopení mezi centrem (městem) a periferií (vesnicí), čehož místní konzervativní elita, často již v čele ozbrojených skupin odporu, dokázala využít ve své propagandě. Městské obyvatelstvo zažívalo naproti tomu v době komunistické vlády relativní ekonomický rozvoj, spojený se sovětskou -22-
hospodářskou a finanční pomocí a investicemi, které se projevily především ve druhé polovině 80. let 20. století. I v současné době tak lze mezi obyvateli velkých měst objevit nostalgii po tomto období a zklamání z nadvlády islamistů (ať již převážně tádžického Islámského společenství Afghánistánu prezidenta Rabbáního na počátku 90. let, nebo paštunského hnutí Tálibán v letech 1996-2001). Rozdíl mezi tradičním a moderním světem se ukázal jako klíčový v době, kdy docházelo k výraznějšímu přílivu ozbrojených venkovských bojovníků do měst. Vzájemná interakce dvou zcela odlišných prostředí byla náhlá a neočekávaná. V době afghánského konfliktu lze o tomto problému hovořit v letech 1992-1996 a zejména za vlády Tálibánu. Když v roce 1992 padla vláda komunistického prezidenta Nadžíbulláha a moc převzaly islámské strany, města byla zaplavena lidmi z venkova, kteří se často ocitli ve velkém městě poprvé. U těchto bojovníků často převládl zmatek z nepoznaného a na první pohled neuchopitelného městského světa. Podobný pocit se objevoval i na opačné straně - městská populace nebyla připravena na konfrontaci s venkovskými stereotypy (tím spíše na jejich nadvládu, která do té doby existovala pouze krátce v roce 1929 při revoltě Bača-i Sakaa). Ozbrojenci potom v mnoha případech překonávali neznalost prostředí destrukcí. Podobná situace nastala s příchodem jednotek Tálibánu do kulturně odlišných měst (Herát v roce 1995, Kábul v roce 1996, Mazár-e Šaríf v letech 1997 a 1998). Bojovníci a především vůdci hnutí prosazovali velmi konzervativní vnímání společnosti tak jak na ně byli zvyklí ze svého původního prostředí. Tvrdě vynucované zákony podle přísné interpretace šaríje (islámského práva) se logicky neslučovaly s mnohem volnějšími zvyky městské civilizace v Kábulu nebo Mazár-e Šarífu. K tomu přistupoval i etnický faktor - pro bojovníky jednotlivých frakcí totiž představovali obyvatelé měst především příslušníky jiných národností. Z kulturního šoku tedy kromě jiného vyplývalo množství spontánních akcí mezietnického teroru (Paštunů nebo Hazárů proti Tádžikům, Tádžiků nebo Hazárů proti Paštunům apod.). Jízdu z Bámijánu do Kábulu jsme měli relativně dobrou. Řidič byl -23-
velmi zkušený a bravurně vedl svůj vůz přes horské průsmyky a údolí, okolo minových polí a děr na silnici (v našich poměrech kamenité polní cestě). Jízda na těchto silnicích vyžaduje časté přejíždění z jednoho pruhu do druhého. Problém nastal v okamžiku, kdy jsme dojeli na hlavní afghánskou silnici mezi Mazár-e Šarífem a Kábulem, která byla vystavěna v polovině 60. let 20. století sovětskými inženýry. Zde náš řidič zcela znejistěl, protože jak se později ukázalo, se poprvé dostal na asfalt. Dědictví minulých válek zde zanechalo množství děr a výmolů, které bylo nutno objíždět. Náš řidič to řešil svým klasickým stereotypem, ale neuvědomil si, že provoz je mnohem hustší než na jaký byl zvyklý na cestě do Bámijánu, a také že občasné rovné úseky dovolují mnohem větší rychlost. Řízení bylo na pravé straně a nebýt našeho průvodce, který občasným motár nebo motár níst upozornil řidiče, zda jede nebo nejede auto, asi by tyto řádky ani nevznikly. Na tomto příkladu jsme si uvědomili, jak asi muselo být vesnickým vojákům, kteří poprvé spatřili asfalt, osvětlené město a zábavu až do večera. Takový kulturní šok mohl způsobit frustraci, která vedla až k averzi vůči nositelům civilizace. Těmito nositeli se stali Tádžikové, kteří z větší části obývali velká města jako Kábul, Mazár-e Šaríf nebo Herát. (Z deníku autorovy cesty do Afghánistánu v létě 2002, léto 2002) Rozpor mezi modernitou a tradicionalismem, spolu se slabým centrálním státem, stál v pozadí neúspěchu prozatím všech reformátorských pokusů v dějinách země. Zatím poslední pokus prosadit v Afghánistánu změny, tentokrát v socialistickém duchu, navíc ještě podnítil válečný konflikt v zemi. Bez překonání zmíněného rozporu není možné vytvořit moderní fungující stát. Nelze tak učinit bez komunikace mezi oběma často zcela paralelními světy, které tvoří na jedné straně nejnovější DVD přehrávače a CD-ROMy v kábulských obchodech, na druhé straně negramotná venkovská populace s malou šancí na vzdělání a lepší život. Občanská válka však paradoxně znamenala v tomto směru posun. V důsledku větší mobility obyvatelstva (přesuny bojovníků -24-
i uprchlíků) došlo k výraznější interakci mezi městem a venkovem. Vzájemný kontakt sice zpočátku vyvolal i nepřátelské reakce na obou stranách, postupně však došlo k růstu vzájemnému pochopení. Život v uprchlických táborech také často změnil tradiční vesnické vztahy s dominancí několika tradičních figur (duchovní, chán). Mezi uznávanými autoritami se na vesnici objevili noví vůdcové (polní velitelé), kteří byli schopni využít výhod civilizace (byť se jednalo často jen o dodávky zbraní), spojených s nutností komunikovat s městským prostředím. Dá se předpokládat, že v případě určité stabilizace v zemi nebudou nově navázané vztahy zpřetrhány a poslouží k rozvoji afghánské vesnice. Příkladem zmíněné tendence je například současná vysoká poptávka po vzdělání dětí na venkově, která může v budoucnu oslabit potenciál, jenž afghánský konflikt jen rozdmýchával. ISLÁM JAKO JEDEN Z KOŘENŮ AFGHÁNSKÉHO KONFLIKTU Jako v každé zemi, tak také v Afghánistánu náboženství spoluvytvářelo ducha. Islámská víra snad více než křesťanství udávala směr myšlení, neboť tato víra je zákonem a mravem zároveň a řídí průběh denního života až do nejmenších podrobností. Je zvláštním rysem mohamedánského učení, že pozdvihuje sice své stoupence na vyšší stupeň, avšak potom jim znemožňuje každý další vzestup. Spokojuje se s tím, čeho již bylo dosaženo, je spokojeno samo se sebou a je odpůrcem všeho pokroku. V Afghánistánu se to projevilo tím důrazněji, že země až do dnešního dne je příliš věřící a dodržování náboženských předpisů je vynucováno státem. Rubem této přísné náboženskosti je ovšem neomezená moc duchovních, kteří se stavějí v cestu probouzející se státní moci, chce-li vláda jen trochu pootevřít dveře evropské kultuře a čeliti dalším škodlivým následkům zaostalosti. Amanulláh pocítil dostatečně sílu afghánských molláhů. Společná víra byla však zároveň i přítelem země, neboť tvořila pouto mezi různými kmeny, pouto, které vláda bude moci nahraditi teprve tehdy, až se vytvoří všeobecné státní cítění, jež nepotřebuje náboženské opory. V boji proti nevěřícímu Angličanu působilo náboženské slovo silněji než národní a ještě dnes je to mnohdy -25-
mohamedánský molláh, který v zemi nikoho podněcuje horské kmeny proti Angličanům. 7 Náboženská otázka jako bezprostřední hybný faktor války je sice poněkud méně významná, ale islám zasáhl do bojů natolik podstatnou měrou, že jej při hledání konfliktních zdrojů nelze vynechat. Z hlediska občanské války v Afghánistánu jsou významné především dva aspekty - mobilizační síla duchovenstva a role islamistických hnutí. Následující řádky proto popisují vývoj islamistických skupin, a to výlučně v období do zahájení bojů. Další vývoj těchto skupin je již nedílnou součástí konfliktu a mapují jej až následující kapitoly. Mobilizace ve jménu Boha milosrdného a slitovného Z hlediska islámského světa patřil Afghánistán k okrajovým oblastem, kde kromě několika výjimek (Herát) neexistovala významnější centra islámské kultury (které bylo možné najít například v dnešní Střední Asii, Íránu nebo Indii). Přesto islám hluboce zakořenil ve všech sociálních vrstvách a etnikách afghánské společnosti (s výjimkou okrajových skupin hinduistů, Arménů a Židů). Na mnoha místech si dokonce zachoval stejnou podobu jako před několika staletími. Jak ukázala předchozí kapitola, v tradiční společnosti hráli významnou roli islámští duchovní. V důsledku slabé centralizace země požívala tato skupina jak značné autonomie vzhledem ke státní moci, tak i silné autority ve společnosti. Vzhledem ke stále vysoké negramotnosti na většině území Afghánistánu jsou vesničtí mollové často i dnes jedinými lidmi v okruhu několika vesnic, kteří umějí alespoň částečně číst a psát. Z těchto důvodů se většinou podílejí na rozhodovacích procesech v místních záležitostech (soudní spory, administrativní správa, hlasování) i při zastupování dané vesnice nebo regionu navenek, což jim dává do rukou výraznou moc. Jak je vidět z citátu německého diplomata a orientalisty z poloviny 30. let, v případě vnějšího ohrožení hrálo duchovenstvo velmi silnou mobilizační roli. V době ozbrojeného boje proti zahraničním interventům (nevěřícím) měl panovník jeho loajalitu zaručenu. Projevilo se to například během pokusů o britskou invazi v 19. a 20. století. -26-
V případě obav z oslabení vlastní moci v důsledku reforem však duchovenstvo neváhalo použít svou mobilizační sílu proti centru. V roce 1929 tak konzervativní duchovní výrazně podpořili povstání proti králi Amanulláhovi, jehož reformy podle vzoru Turecka nebo Íránu vedly náboženské činitele k obavám o ztrátu postavení ve společnosti. V čele povstání tehdy stanul málo vzdělaný Tádžik Bačai Sakao, korunovaný jako emír Habíbulláh. Po svém nástupu však neuspokojil požadavky duchovenstva na zvýšení podílu na státní správě, což také byla jedna z příčin jeho pádu. Podobně se duchovenstvo zachovalo i v roce 1978, kdy odmítlo komunistický převrat a poněkud stereotypně jej označilo za ateistický. Nová ideologie, podpořená navíc sovětskou (a tedy ateistickou) armádou, mobilizovala duchovní proti kábulskému režimu. Díky přirozené autoritě se mollové často dostávali do velitelských funkcí nově vznikajících skupin odporu. Tím se postupně vytvořila velmi silná ozbrojená vrstva bojovníků proti kábulskému režimu, kteří se hlásili k islámskému uspořádání státu. V islámském světě se jim dostalo široce rozšířeného termínu mudžáhidé (tj. ti, kteří jsou na cestě džihádu). V Afghánistánu bylo označení mudžáhidín používáno dosti paušálně - označovali se jím i příslušníci hnutí, která využívala islám pouze pro své loupeživé nebo mocenské ambice, případně islámskou rétorikou získávala podporu ze zahraničí. Politický islám, jeho kořeny a vývoj Nehledě na výraznou roli duchovních ve společnosti byl jejich přístup do vysoké politiky tradičně značně omezený. Afghánský dvůr sice uznával jejich společenskou úlohu, avšak vrcholná politika byla výlučně záležitostí královské rodiny. Snahy islámských politických aktivistů (např. Sibghatulláha Modžaddadího v 50. letech) o větší podíl duchovenstva na moci byly většinou tvrdě potlačovány. Předpoklady pro politickou aktivitu stoupenců islamismu se objevily až s celkovým uvolněním poměrů v zemi po pádu první vlády Muhammada Daúda v 60. letech 20. století. Islamismus se v rámci omezené liberalizace (viz dále přehled moderních dějin) stal logicky jedním ze základních ideologických proudů. Jeho sociální základnu -27-
tvořili většinou noví přistěhovalci do měst, kteří odcházeli z venkova za vzděláním. Tito lidé se často ocitali v jakémsi psychologickém a duchovním vakuu. Následkem dlouhodobého pobytu ve městě se odcizili od venkovského světa, ve kterém vyrostli, ale zároveň se nedokázali plně integrovat mezi městskou elitu, v níž neměli vytvořeny silné vazby nutné pro získání pozice odpovídající jejich kvalifikaci. Městská intelektuální vrstva 60. let se ideologicky klonila spíše k prozápadním proudům (liberálnímu nebo komunistickému), se kterými se noví přesídlenci nebyli schopni ztotožňovat. Svou identitu tak tito lidé nacházeli v politických kroužcích vedených starší generací duchovních (především z teologické fakulty Kábulské university), kteří byli ovlivněni novými islamistickými proudy ve světě. K takovým patřil například Ghulam Muhammad Nijází nebo profesor Burhánuddín Rabbání či Abdul Rasúl (později významné postavy afghánské politiky a občanské války). Mezi první moderní islámská politická hnutí patřila organizace džamíját-i islámí (Islámská společnost), založená ilegálně ještě na konci 50. let. Od konce 60. let se výrazněji prosadila studentská odnož této skupiny - sázmán-i džavánán-i mosalmán (Organizace muslimské mládeže). Kromě studentů teologické fakulty se zde nejčastěji objevovali posluchači polytechniky (Ahmad Šáh Masúd) nebo strojírenské fakulty (Gulbuddín Hekmatjár). Po revoluci roku 1973 a nástupu vojenského a světského režimu Muhammada Daúda byla většina členů hnutí perzekvována nebo musela odejít. Do čela uprchlíků se postavil bývalý profesor teologické fakulty Kábulské university Burhánuddín Rabbání. V exilu se od džamíját-i islámí odštěpila skupina mladých radikálů, která požadovala organizování ozbrojených akcí proti Daúdově režimu. Podporu získali u tehdejšího pákistánského prezidenta Zulfikara Alího Bhutta (otce pozdější pákistánské premiérky Benazír Bhuttové), který jim umožnil vojenský výcvik v pákistánské armádě. Vrcholem činnosti této skupiny byla vojenská kampaň v létě 1975 ve východním Afghánistánu, která však skončila neúspěchem. Po této akci se strana definitivně rozdělila na umírněnější část pod vedením Burhánuddína Rabbáního a na část, která požadovala okamžitý džihád proti stávající vládě v Kábulu. Posledně zmíněná -28-