Počátky české dětské detektivky

Masarykova univerzita vbrně Filozofická fakulta Ustav české literatury a knihovnictví Počátky české dětské detektivky Magisterská diplomová práce Irena Blahová Vedoucí práce: Mgr. Luisa Nováková, Ph.D. Brno 2005

Prohlašuji, že jsem pracovala samostatně a uvedla všechny použité prameny a literaturu. Brno 10. prosince 2005

Za cenné rady a připomínky, které napomohly vzniku této práce, děkuji Mgr. Luise Novákové, Ph.D.

l.úvod Ve své diplomové práci se budu zabývat počátky české dětské detektivky. Tradice žánru u nás začíná ve třicátých letech dvacátého století, kdy se dětská detektivka zformovala z širokého proudu dobrodružné literatury. U zrodu žánru stála řada autorů dětských knih rozdílné umělecké kvality. Některé z nich jsou i dnes. po více jak šedesáti letech, součástí živé četby dětí a mládeže. Do své práce jsem vybrala texty Václava Řezáče, Františka Langra, Eduarda Fikera, Jaroslava Nováka, Miloše Holase, Jaroslava Foglara a Jana Karla Čemuse, poněvadž jejich dílo lze pokládat za reprezentativní průřez žánrem ve třicátých letech s přesahem do počátku let čtyřicátých. Mým cílem je postižení hlavních rysů žánru, jeho postupy, forma i proměny. Pokusila jsem se také o srovnání zvolených knižních děl mezi sebou a zároveň o jejich konfrontaci s dobovým dílem Ericha Kästnera, který je obecně uznáván jako zakladatel detektivky pro děti a mládež. Protože za nejvýznamnější představitelku tohoto žánru ve světové literatuře je vedle E. Kästnera považována také Astrid Lindgrenová díky svému cyklu o Kalle Blomkvistovi (ačkoli první díl tohoto cyklu vyšel až v roce 1946). použila jsem její detektivní prózy k dokreslení charakteristiky žánru. Problémem se ukázal být zejména fakt, že o žánru dětské detektivní literatury existuje jen malé množství novější sekundární literatury a literatura z doby před rokem 1989 je často až příliš poznamenána tendenčními názory tehdejší literární kritiky. Aplikace postupů a forem detektivky pro dospělé na detektivku pro děti a mládež nebyla vždy vhodným řešením. Přesto mi velkou pomocí byla díla, která se dosud u nás detektivním žánrem zabývala. Za první významnou teoretickou stať pojednávající o detektivce u nás je považována Holmesiana čili o detektivkách (1924) Karla Čapka, v níž autor vyložil svoje názory na literární druh do té doby literárními kritiky opovrhovaný. 1

Ze šedesátých let pochází první rozsáhlejší teoretické české dílo zabývající se detektivkou, a sice Umění detektivky Jana Cigánka. Autor se pokusil nahlédnout žánr detektivky z různých úhlů. zabýval se jeho základními rysy, historií, společenskou podstatou a společenskou funkcí, ale i otázkou kompozice a stylu. Podařilo se mu sice postihnout velké množství látky, bohužel však na úkor kvality a systému. Výsledek je dle mého soudu poněkud rozpačitý, neboť chybějící hierarchizace má za následek spíše chaos než řád. Na hodnověrnosti ubírají celému dílu i příliš zdůrazňované principy marxisticko-leninské literární kritiky. Za mnohem systematičtější a objektivnější je možno považovat knihu Josefa Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek z r. 1965, která okolnosti vzniku detektivky i jejího vývoje a vlivů podává mnohem srozumitelněji, přestože jde o dílo populární, psané pro laiky, nikoli dílo vědecké. Na sklonku sedmdesátých let vyšla Napínavá četba pod lupou Josefa Hrabáka. Autor se zde zabývá pokleslou" literaturou jako celkem, přičemž svou knihu pojal jako její obranu. Kromě detektivky a krimi zahrnul do své práce i dobrodružnou literaturu. Pokusil se vybrat reprezentanty jednotlivých útvarů a hodnotit je. V osmdesátých letech vyšla tři díla, která pojednávají o detektivce. Světovou i domácí produkcí se zabývá Pavel Grym v knize Sherlock Holmes a ti druzí (1988), základní znaky detektivky znovu zformuloval a popsal Břetislav Hodek ve Vraždách na dohrou noc (1989). A opět celou oblastí zábavné literatury se zabýval i Oldřich Sirovátka v Literatuře na okraji (1990). Kromě těchto děl jsem při své práci čerpala zrady drobnějších odborných textů vzniklých po roce 1989, zejména ze statí publikovaných v literárních periodikách, ale i dalších, které uvádím v soupisu literatury. Svou práci jsem rozdělila do dvou částí. První Část věnuji obecné teorii detektivky jako žánru literatury pro dospělé, ale i pro děti a mládež. Součástí oddílu je rozdělení tohoto druhu literatury na část kriminální a část detektivní, a jeho odůvodnění, dále krátký exkurz do 2

historie a klasifikace detektivky. Pojednávám zde také o základních znacích dětské detektivky, přičemž jsem příklady demonstrovala na vybraných knihách Ericha Kästnera, jehož dílo se stalo ve třicátých letech vzorem také pro mnohé české autory intencionálni dětské literatury. Druhá, nejobsáhlejší část je vlastním jádrem mé práce. Jednotlivá díla jsou z hlediska typologie dětské detektivky analyzována, jsou pojmenovány použité postupy, metody a znaky detektivek a v závěru se snažím odpovědět na otázku, nakolik konkrétní dílo přísluší k detektivnímu žánru. Závěr představuje shrnutí poznatků, ke kterým jsem ve své práci došla.

2. TEORETICKÁ ČÁST 2.1. Dětská detektivka v kontextu literárních žánrů Literaturu, v širším slova smyslu soubor veškerých písmem zaznamenaných jazykových projevů, je možno dělit z několika hledisek. Za všeobecně uznávané rozdělení literatury je považováno dělení podle funkčního hlediska. Potom můžeme literaturu rozčlenit na část věcnou, zaměřenou na poznávací funkci, a na část uměleckou, v níž dominuje estetická funkce. Pevnou součástí umělecké literatury je literatura pro děti a mládež, neboli dětská literatura. Dětská literatura je podle Slovníku literární teorie určená specifickou modifikací svých funkcí tak. aby byla esteticky, didakticky a eticky aktuální pro dětského čtenáře.' Znaky literatury pro děti a mládež jsou jiné než znaky, jimiž se vyznačuje literatura pro dospělé. František Tenčík oba druhy literatury srovnává a dochází k názoru, že literatura pro děti a mládež má svoje specifické funkce, které nemá literatura pro dospělé. Rozdílnost funkcí je podmíněna adresátem, tedy buď dospělým člověkem určitého čtenářského typu, nebo dítětem, u něhož hraje důležitou roli stádium vývoje směrem k dospělosti. F. Tenčík dále zdůrazňuje, že rozdílnost funkcí literatury pro děti a mládež od funkcí literatury pro dospělé neznamená, že dětská literatura stojí na kvalitativně nižší úrovni. Je zde naopak nutné uplatňovat zvláštní funkce v literatuře pro děti a mládež v celé úplnosti, neboť jedině tak bude zaručena kvalita tohoto druhu literatury. 2 Podle Štěpána Vlašína je hlavní funkcí dětské literatury probouzet aktivní vztah k jazyku jakožto základnímu prostředku zespolečenštění, podněcovat dětskou spontánnost a fantazii, vyvolávat podněty k poznávání nových reálií a nenásilně vytvářet kritéria mravního a estetického hodnocení/ Jde tedy o spojení funkcí výchovných (v literatuře dlouho převažovaly, byly považovány za základní funkci tohoto druhu literatury), estetických 1 Vlašín, Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977. s. 208 : Tenčík, František: Umění dětem. Albatros, Praha 1972, s. 7 ' Vlašín, Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977. s. 208 4

(vnímání krásy dítětem^ je možno různými prostředky posilovat, u dětské literatury např. ilustracemi), poznávacích (J e Ji cn pomocí můžeme rozšiřovat obzor dítěte), etických (seznámení s mravním kodexem) i společenských (člověk jako tvor společenský). 0 specifických znacích literatury pro děti a mládež mluví i Otakar Chaloupka. Podle něj je specifičnost zejména v adresátovi dětské literatury, tedy v dítěti jako nedospělém jedinci, který se vyznačuje menšími znalostmi o světě, jinou schopností zobecnění vnímaných faktů a odlišnou schopností hodnocení skutečnosti. Dítě postrádá znalost literárních konvencí a teorie literatury vůbec, takže je v literatuře pro děti a mládež jinak vymezen prostor k volbě tématu, ale i výrazových prostředků. Autor musí literární dílo přizpůsobit čtenáři, jemuž je určeno, zejména jeho věku. 3 Literatura pro děti a mládež zahrnuje veškerou literární produkci, kterou děti a mládež čtou. Pro tuto oblast literatury se vžil termín četba mládeže. V rámci dětské literatury rozlišujeme pojmy intencionálni část literatury, tj. literatura dětem a mládeži určená, psaná pro děti. Zbývající část dětské literatury bývá označována jako literatura neintencionální. Tímto termínem se dnes označuje literatura původně nepsaná pro děti, která se však postupem času přesunula do oblasti dětské četby. 1 Miroslava Genčiová ve svém díle Literatura pro děti a mládež píše o specifických úkolech dětské literatury. Srovnává žánrové oblasti a žánry v literatuře pro děti a mládež a dochází k názoru, že současný systém obsahuje čtyři skupiny žánrů a žánrových forem: 1) Žánry, které vždy patřily a i dnes patří výhradně do oblasti dětské literatury. Jejich původ je ve folklóru a dnes sem patří různé typy říkadel, ukolébavky, počítadla atd. J Chaloupka, Otakar, Nezkusil, Vladimír: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. Albatros, Praha 1973, s. 38 Nejčastěji uváděná klasifikace dětské literatury podle věku čtenářů rozlišuje věk předškolní (3-6 let), pro který jsou dominantním literárním žánrem říkadla. Dále je to věk mladší školní (6-11 let), jehož nejvýznamnějším žánrem je pohádka, a věk starší školní (II - 15 let), kdy se čtenáři orientují na dobrodružný žánr literatury. (Více Vlašín, Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977, s. 208) Jiné rozdělení uvádí Tibor Žilka, který rozlišuje literaturu pro děti, která je určená dětem v předškolním věku a žákům přibližně do 14 let, a literaturu pro mládež, zde tvoří okruh čtenářů jedinci ve věku od 15 do 18 let. (Více Žilka, Tibor: Poetický slovník. Tatran, Bratislava 1987, s. 3I5-3I6) '' Tenčík, František: Umění dětem. Albatros. Praha 1972, s. 15 5

2) Žánry, které dříve byly součástí ústní lidové slovesnosti nebo literatury pro dospělé a postupně přešly do oblasti četby mládeže, např. pohádka, balada atd. 3) Žánry, které existují jak v literatuře pro dospělé, tak v literatuře pro děti a mládež, např. žánry dobrodružné a uměleckonaučné literatury atd. 4) Žánry společné literatuře pro dospělé a pro mládež, např. povídka, novela, román ze života atd. 7 Jedním z epických žánrů literatury je detektivka (z lat. detegere = odkrývat, odhalovat). Pokusů o přesnou definici detektivky jako literárního žánru je velké množství. Já jsem vybrala pouze nejvýznamnější, neboť i na nich můžeme demonstrovat fakt, že se navzájem nepopírají a liší se pouze mírou detailnosti. Nejobšírnější, i když laické, je pojetí detektivky Břetislava Hodka, kterému se podařilo vystihnout podstatu detektivky obratem literárně zpracovaná hádanka". Detektivka jako žánr umělecké epiky bývá řazena do oblasti zábavné literatury 1 ' (např. Š. Vlašín), nebo do oblasti literatury kriminální (např. D. Mocná, J. Peterka). Nejčastěji se pak o detektivce mluví jako o žánru literatury dobrodružné, v němž je ústřední zápletka spojena s motivem tajemství nebo s detektivní zápletkou (např. M. Genčiová). Genčiová. Miroslava: Literatura pro děti a mládež. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1984, s. I4-I5 s Vlašín. Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977, s. 71: Detektivka je jedna z nejrozšířenějších oblastí zábavné literatury, zahrnující policejní romány, povídky a novely, zvané souhrnně též detektivky, jejich jádro tvoří historie pátráni po neznámém pachateli zločinu, fabule rozvíjející v nejrůznějších obměnách motiv záhady a jejího řešení je konstruována podle schématu vítězného boje dobra se zlem. " Žilka, Tibor: Poetický slovník. Tatran, Bratislava 1987, s. 318-319: Detektivka je souhrnně označení pro jistý typ tzv. populární literatury. Klade důraz na zábavnost, senzačnost, psychické šokováníapod. [...] Dčjovost je nejdůležitější vlastností detektivky, ale charakteristické jsou pro ni schematizované děje a příběhy, ustálené mravní normy založené na principu vítězství dobra nad zlem a spravedlivého potrestání zla. " Cigánek, Jan: Umění detektivky. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962, s. 215:,,Detektivní román (povídka) je literární žánr, jehož důsledně pojatou epickou podstatou je zločin s motivem tajemství. Metodickému vvřešení výchozí epické premisy jsou kompozičně i výrazově podřízeny všechny literární prostředky. " Hodek. Břetislav: Vraždy na dobrou noc. Československý spisovatel, Praha 1989, s. 20: Detektivka je literární útvar (román, novela, povídka), jehož hlavním obsahem je odhalování neznámých faktů a zločinu ze stop, s nimiž je čtenář seznámen. Obvykle jde o totožnost pachatele, ale také o způsob provedení, motiv zločinu, překvapující technický detail atd. V detektivce jde tedy v první řadě o literárně zpracovaný rébus, intelektuální hádanku rozloženou do epického příběhu, jehož závěr přináší řešení záhady. Toto řešení si nesmíme plést s průkazním řízením: pozor, detektivka není ani vyšetřovací ani obžalovací spis a čtenář není prokurátor!" " O vztahu literatury zábavné a detektivky píše více například Eduard Petrů ve své stati Hodnotová hierarchie literatury (In: Literatura a komerce. Univerzita Palackého, Olomouc 1994, s. 7-11). 6

V rámci detektivky bývá rozlišována tzv. literatura kriminální a literatura detektivní. Tyto dva pojmy se Často zaměňují, v laickém slova smyslu jsou používány téměř synonymně. Do kriminální literatury (z lat. crimen = zločin, vina) zařazuje Š. Vlašín taková kriminální díla, která se:.,/. V původním významu zabývají zločinem z hlediska jeho psychologické motivace a provedení, jakož i odhalení a odsouzení zločince, opírajíce se přitom o materiály skutečných kriminálních případů a soudních procesu. Kriminální literatura tak představuje svého druhu retrospektivní kriminální reportáž nebo psychologickou studii. Na rozdíl od detektivní literatury, která se později vyvinula z kriminální literatury a vyznačuje se důsledným uplatněním principu tajemství, odhalovaného hrdinou-detektivem v příběhu zcela fiktivního charakteru, kladla vlastní kriminální literatura důraz na dokumentární stránku, na dobově, životní souvislosti a problémy i spletitosti soudních procesů. 2. V současné době se názvem kriminální román označují příběhy fiktivního charakteru, zejména literatura detektivní a špionážní, náležející do oblasti masově zábavné literatury (triviální literatura, bulvární literatura), kdežto vlastní kriminální literatura dokumentaristickě povahy se dnes považuje za oblast tzv. literatury faktu. " Pokusím se nyní shrnout, jaké závěry byly dosud učiněny. Pojem kriminální literatura je nadřazený pojmu detektivní literatura (viz S. Vlašín - bod 1.), jež se z žánru kriminální literatury vyvinula. Dále lze vyvodit, že kriminální literatura v původním slova smyslu klade důraz na reálný základ příběhu, jeho zobrazení ve skutečnosti tak, jak se stal se všemi událostmi kolem vyřešení případu a odsouzení pachatele." Dnes je však již takto vymezená literatura řazena do jiného žánru (viz S. Vlašín - bod 2). 111 Vlašín. Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977, s. 188 " Dnes již klasickým dílem kriminální literatury je popis soudních případů od P. G. Pitavala z 18. století. " Německý literární vědec Peter Hasubek se pokusil definovat pojmy detektivní příběh a kriminální příběh srovnáním těchto dvou literárních útvarů v určitém bodu. Rozdíl není podle něj v předmětu (ve fabuli), neboť 7

V tomto okamžiku je možno konstatovat, že detektivka je příběh s tajemstvím, jenž se soustřeďuje na zodpovězení otázky, kdo je pachatelem nějakého zločinu. Odpověď přitom hledá nejen detektiv, ale i čtenář. Domnívám se, že v detektivce jde zejména o psychologii činu. o zvolenou metodu pátrání po pachateli, o způsob jeho dopadení a potrestání. Za detektivku budu ve své práci považovat i prózy, v nichž je identita pachatele známá, protože podle mého názoru nespočívá podstata detektivky v tom, zda je nebo není pachatel známý, ale právě ve vylíčení metody pátrání a způsobu dopadení zločince. Kriminální próza může být vyprávěna jako próza detektivní tím, že se změní perspektiva vyprávění, a naopak, každý detektivní příběh může být vyprávěn jako krimi. Ostrou hranici mezi nimi však vést nelze, neboť mnoho je jich založeno na prolínání rysů obou literárních útvarů. Kriminální literatura je někdy jmenována v souvislosti s literaturou zábavnou. Touto otázkou se zabýval Josef Hrabák v knize Napínavá četba pod lupou. Podle J. Hrabáka jde o záležitost zejména německé terminologie, neboť samo téma zločinu, tajuplnosti a hrůzostrašnosti ještě není příznakem páraliteratury, což lze posoudit v okamžiku, když proti sobě stojí tuctový loupežnický román druhořadých spisovatelů okolo roku 1800, Dostojevského Zločin a trest. Čapkovy Povídky zjedná a z druhé kapsy, případně Markova vyprávění o hříšných lidech města pražského a tuctovou detektivku s hlavním hrdinou Tomem Sharkem. Je zřejmé, že F. M. Dostojevský nebude patřit do literatury zábavné a oba pojednávají o nějakém zločinu, ale ve formě, jakou jsou tyto dva útvary vyprávěny (tedy v syžetu). Nejdůležitější rozdíly mezi detektivní a kriminální prózou pak shrnul do následujících bodů: 1) Kriminální příběh je o vzniku a provedení zločinu, detektivní příběh o vyšetření zločinu. 2) V detektivce čteme nejprve o zločinu, který se stal, teprve potom je čtenář seznámen s pachatelem. Naproti tomu v žánru krimi je pachatel známý ještě před zločinem. 3) V detektivní próze zná čtenář výsledek zločinu dříve než jeho průběh, tedy nejprve se dozvídá to, co se stalo, než jak se to stalo. V kriminální próze je situace opačná: na začátku stojí průběh zločinu, pak teprve výsledek. 4) Autor detektivky využívá principu rekonstrukce, pomocí níž se čtenář seznamuje s průběhem zločinu. V oblasti krimi ho vidíme na vlastní oči. 5) Centrální postavou detektivky je detektiv, v kriminálním příběhu stojí v centru dění pachatel činu. (Více Hasubek, Peter: Die Detektivgeschichte für junge Leser. Klinkhardt. Regensburg 1974, s. 17-19) 8

k- y ' i například povídky K. Čapka také neoznačíme tuctovými detektivkami. 13 Z tohoto tvrzení plyne, že je nutné rozlišovat mezi literárními žánry a nezaměňovat je na základě jednoho společného rysu (v uvedených případech je to např. společný motiv tajemství, který je ve všech přítomen). 2. 2. Odkaz Edgara Allana Poea v detektivce dvacátého století Za zakladatele moderní detektivky bývá považován Angličan Edgar Allan Poe (1809-1849). Jeho povídky stojí na počátku detektivky jako samostatného žánru literatury. 14 Pohledem do minulosti lze vidět jako jistý typ předchůdců detektivky i černý román, anglické gotické romány s atmosférou hrůzy a děsu. Strašidelná hřbitovní tematika byla oblíbená v době preromantismu, německá literatura byla zaplavená vyprávěním o loupežnících, tajuplných zámcích a vraždách ze zvrácené lásky (viz E. T. A. Hoffmann^ - Slečna ze Scudéry, 1819). E. A. Poe se zabýval detektivním žánrem nejen prakticky ve vlastní tvorbě, ale i teoreticky. Vytvořil první teoretické schéma osnovy detektivního příběhu platné v různých variacích dodnes. Je založené na klasické aristotelovské stavbě dramatu. Kompozice literárního díla, tedy uspořádání jednotlivých jazykových i tematických složek v celek, je stěžejním prostředkem realizace autorova uměleckého záměru. Od doby klasického dramatu se užívá k označení jednotlivých fází děje ustálené terminologie: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa. Toto schéma je obecně platné pro fabulovanou strukturu, ale nezůstává neměnné. Významným kompozičním prostředkem je stupňování napětí, s jehož pomocí autor může zápletku rozšiřovat, nebo postupně odhalovat utajovaný konec. V detektivním příběhu bývá často využita tzv. retrospektivní kompozice, při které dochází k podstatnému porušování lj Hrabák, Josef: Napínavá četba pod lupou. Československý spisovatel, Praha 1986, s. 11 14 Téma zločinu však bylo v literatuře zpracováno již v Antice (srovnej Sofokles - Král Oidipus, 5. st. př. n. 1.), odhalení činu detektivní" povahy je popsáno také v biblické povídce o cudné Zuzaně. 9

časové posloupnosti. Vnímatel je totiž seznámen nejprve s konečným výsledkem děje, pak teprve postupně s jeho příčinami. Expozice je úvodní část epického literárního díla, která vytváří nezbytné předpoklady k porozumění ději. Vnímatel je v expozici seznamován s jednajícími postavami, s prostředím děje a s možnými zárodky konfliktu nebo zápletky. Aplikováno na schéma detektivního příběhu vytvořeného E. A. Poem je expozice část detektivky, která předchází činu, v níž se čtenář seznamuje s postavami a s okolnostmi, stejně jako s prostředím děje a s jinými důležitými fakty, které by měl znát, aby mohl aktivně spolupracovat" na odhalení pachatele. V detektivce se často objevuje motiv tajemství už v expozici jako výchozí bod celého dalšího vyprávění. Jan Cigánek píše ve své studii o teorii detektivky o napětí, k němuž dochází, pokud je motiv tajemství umístěn již do expozice a jeho vyřešení až na závěr. Podle něj vzniká epická perspektiva detektivky právě lokalizací tajemství na začátek a scénou vyřešení v závěru, přičemž autor po celou dobu příběhu pracuje s napětím, může ho zvyšovat či snižovat pomocí různých prostředků, např. detailů, retardace atd. '^ Expozice slouží autorovi k představení aktérů prózy. Každý autor přitom volí jiné prostředky. V dětské detektivce je někdy představení postav předsunuto před děj, je odděleno od příběhu, takže má funkci jakéhosi prologu. Originální, a ve své podstatě ojedinělé, je představení postav v dětských prózách s tajemstvím německého autora Ericha Kästnera 16. Ten jak v knize Emil a detektivové (1928), tak v příběhu Emil a tři dvojčata (1934) představí čtenářům jednotlivé postavy na ilustracích Waltera Triera s krátkým popisem hrdinů ještě před začátkem děje. Václav Řezáč nazval první kapitolu své knihy Kluci, hurá za ním! Valnoha, Zrzek a Sirka se představují". I zde jsou hlavní tři hrdinové představeni ještě před rozvinutím děje. ^ Cigánek, Jan: Umění detektivky. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962, s. 262 16 Erich Kästner (1899-1974) 10

Poté. co je čtenář seznámen s důležitými fakty i s aktéry, začíná se odvíjet příběh. Děj je stupňován, napětí se zvyšuje a rozvíjí se dramatická zápletka, tzv. kolize. Hrdina se střetává s jinou osobou a dějová zauzlení vedou až ke konfliktu, tedy ke krizi, což je zločin (může jím být vražda, krádež, podvod atd.). Krize je vrcholem děje, následkem stupňování napětí a detektivka v ni logicky ústí. Poté začíná práce detektivů či detektiva, někdy také policie. 17 Práce detektiva je čtvrtou, předposlední fází schématu detektivních próz, tedy peripetií. Každý detektiv má určité metody práce, které používá a které ho charakterizují. Často jsou založené na přísně logickém principu. Napětí nyní mírně klesá až ke katastrofě. Katastrofa je vyřešení případu, vyšetření činu a odhalení pachatele s následným dopadením. Klasické detektivní schéma není vždy použito v nezměněné podobě, právě naopak, má mnoho odchylek a obměn, které vycházejí z toho, z jaké perspektivy je detektivka vyprávěna, tj. z perspektivy detektiva, pachatele, oběti, policie atd. Mimořádně významná je v detektivce scéna, kdy dojde k vyřešení případu, odhalení tajemství, zadržení pachatele činu či vysvětlení případu. Jan Cigánek pro tuto fázi uvádí termín řešící scéna 8. Všechny momenty napětí jsou v tomto bodě podřízeny hlavnímu cíli, a sice dosáhnout účinného závěru. Stejně jako v dramatu je závěrečná scéna detektivky vyvrcholením předešlého děje. vyvrcholením momentu napětí, překvapení a rozuzlení. Nejdůležitější prvky závěru můžeme označit jako efekt a logický vtip. Efektem se uzavírá celý děj, je korunou kompoziční výstavby díla. K odhalení pachatele dochází díky logickému vtipu, operaci, která v závěru překvapuje čtenáře. Jejím záměrem je vyvolat silný dojem, a proto musí splňovat dva požadavky. Prvním je nutnost vyplynutí z faktů a okolností, které už 1 Úloha policie bývá v dětských detektivkách různá, často se pachatele podaří dopadnou hlavně díky důvtipu detektiva a policie k dopadení pouze přispívá.!íi Cigánek. Jan: Umění detektivky. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962, s. 323: V řešící scéně se všechny dějové momenty setkávají. Je to vyvrcholení předešlého děje, momentů napětí, překvapení a fabulačního rozuzlení. V jedné scéně tu vyústí celý rušný dramatický děj. Zahrocuje jej moment překvapení, efekt či logický vtip v rozuzlení. 11

byly předloženy, druhým požadavkem je nutná logická návaznost, přesvědčivost a jasnost. Zjednodušeně řečeno: v dobré" detektivce není možné souvislosti hledat. 2. 3. Klasifikace detektivních próz v českém literárním prostředí Jak jsem již uvedla v úvodu, zabývala se v českém prostředí teorií detektivky řada literárních vědců i teoretiků. Někteří se pokoušeli i o vlastní definování tohoto literárního žánru a o jeho klasifikaci. Já jsem pro svoje účely vybrala z množství rozdělení detektivky ty nejznámější. Za základní považuji klasifikaci Štěpána Vlašína na detektivku senzační (romantickou), která má svůj základ v gotickém románu, a na detektivku klasickou (intelektuální), jež je zastoupena například tvorbou C. Doyla, A. Christie a dalších. 1 '' Klasifikací detektivky se zabýval i Jan Cigánek. Rozlišuje přitom pět základních typů: 1) Detektivní padělek, do nějž zahrnuje různé sešitové i knižní krváky, tedy literární brak, který míchá fantastiku s přebujelým erotismem, oslavou hrubé síly a krvavého násilí. Jde o zvulgarizovanou nápodobu klasické detektivky, kterou píšou většinou podprůměrní autoři druhého řádu. Důležitým znakem této literatury je komercionalizace, jíž je podřízena i sešitová úprava příběhu. 2) Senzační detektivka, tedy thriller", což je detektivně motivovaný příběh, jehož hlavním cílem není proces pátrání a odhalení zločince, ale snaha vyvolat u čtenáře napětí a hrůzu. K tomu je použito nejrůznějších prostředků: líčení únosů, hrůzných scén, pronásledování atd. Často se zde vyskytují typy postav bez zjevného vnitřního vývoje, např. nevinná krasavice, její urostlý mstitel atd. Od padělku se thriller liší zejména dodržováním detektivní osnovy. Najdeme zde motiv tajemství, který je cílem řešení, ne prostředkem hrůzy. Řešení však postrádá onen logický vtip (viz výše), neboť je dílem náhody, efektu a senzace. 1 Vlašín. Štěpán: Slovník literární teorie. Československý spisovatel. Praha 1977. s. 71 12

3) Realistická detektivka je poměrně široká a diferencovaná skupina literárních děl. Vychází z realistického základu, ze skutečnosti, kompozice se vyznačuje přísnou logičností. Snaží se přimět čtenáře k duševní činnosti, útočí na jeho pohotovost a rozvíjí fantazii tím, že ho dokáže vtáhnout do příběhu. Realistická detektivka má dva typy: tzv. sociální a intelektuální variantu, přičemž přechod mezi nimi nebývá často zřejmý, naopak dochází ke křížení. 4) Fantastická detektivka je charakterizována prolínáním žánru literární utopie a detektivky. Námětem takového díla je vynález či nápad, jenž je dílem utopické fantazie. 5) Dětská detektivka, v níž jde o aplikaci klasické detektivní osnovy na dětskou epiku, na literaturu pro děti a mládež v užším slova smyslu, zejména na žánr příběhové prózy ze života dětí. Dětská detektivka se vyznačuje kompozičním i stylovým zjednodušením, motiv tajemství a jeho vyřešení však zůstává. Viník bývá často známý, ale zahalen tajemstvím (např. E. Kästner - Emil a detektivově). V dětské detektivce jde o proces dokazování určitého činu pachateli a jeho pronásledování. Důležitou roli hraje zorganizování skupiny detektivů a koordinace jejich počínání (např. F. Langer - Bratrstvo bílého klíče, E. Kästner - Emil a detektivové, Emil a tři dvojčata atd.).~ Josef Hrabák se omezuje na rozdělení kriminální a detektivní literatury, podrobnější dělení neuvádí. 21 Břetislav Hodek rozlišuje klasickou detektivku a thriller, který se oproti detektivce stále více prosazuje. 22 Josef Škvorecký svoji klasifikaci staví na podobných základech jako Štěpán Vlašín. neboť rozlišuje detektivku klasickou, ryze intelektuální (připodobňuje ji ke křížovce), a romantickou neboli senzační (thriller, česky napínák, v němž je prostředí středověkých gotických hradů nahrazeno velkoměstským podsvětím)." Podle mého názoru je základním kritériem všech uvedených klasifikací rozdělení detektivky podle Štěpána Vlašína, tedy respektování detektivky klasického a senzačního typu. :o Cigánek, Jan: Umění detektivky. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962, s. 197-206 21 Více Hrabák. Josef: Napínavá četba pod lupou. Československý spisovatel, Praha 1986. s. 11-17 " : Více Hodek. Břetislav: Vraždy na dobrou noc. Československý spisovatel, Praha 1989, s. 10-22 "' Více Škvorecký, Josef: Nápady čtenáře detektivek. Asociace detektivní a dobrodružné literatury. Praha 1990'\ s. 19 13

Z tohoto hlediska nepřináší klasifikace Jana Cigánka nic nového, je vlastně obdobou předchozího rozdělení s podrobnějším dělením detektivky senzační, která zahrnuje body 1, 2 a 4. Detektivka dětská je zde vyčleněna jako samostatný bod, což nepovažuji za bezpodmínečně nutné. I dětskou detektivku je možné rozdělit na typ klasický a senzační. Další klasifikace detektivky jsou závislé Štěpánu Vlašínovi, rozdíly jsou jen nepatrné. Ve své práci budu jako hlavní rozdělení respektovat právě dělení Vlašínovo mimo jiné i z toho důvodu, že z něj množství dalších klasifikací vychází. 2. 4. Základní rysy detektivních próz Každý literární žánr se vyznačuje určitými znaky svého druhu. Detektivní příběh ze třicátých let dvacátého století má jiné znaky než milostný román konce téhož století. Karel Čapek mluví v této souvislosti o detektivních motivech. Podle něj je psychologicky nejsilnějším motivem detektivky kriminální motiv, neboť lidé rádi čtou o zločinech kvůli jejich poutavosti, ale také kvůli lidské touze po senzaci. Už jen teoretická možnost zločinu v naší blízkosti totiž čtenáře vzrušuje. Vlastním tématem detektivky je přitom boj mezi zločinem a spravedlností, jejž nazývá motivem justičním. Důležitou roli hraje v detektivce lidská spravedlnost, což znamená vyšetření záhady či zločinu a dopadení viníka. To je úkol detektivky. Trest či odplata za spáchané činy již nejsou předmětem detektivních próz, ale hrají hlavní roli v krváku, ten si odplatu ve fabuli naopak vysloveně žádá. Motiv záhady je nejpodstatnějším a nejvlastnějším motivem detektivky. Jestliže není v knize nějaká záhada, nedojde k žádnému zločinu, nelze jej řešit a vlastní smysl detektivky nebude naplněn. K. Čapek uvádí příklady z minulosti, kde vůbec nešlo o motivy detektivní, ale o motivy záhady. Zmiňuje se v této souvislosti např. o indických, čínských, perských a :4 Z novějších děl se klasifikací detektivní literatury zabývá například Tzvetan Todorov ve svém díle Poetika (Triáda. Praha 2000, s. 99-111). 14

arabských hádankách jako o dokladu toho, že lidé od pradávna rádi řešili tajemství, hádanky a rébusy. Detektivka je podle něj rozumovým řešením uměle nastražených věcných hádanek". Detektivka je také próza s tématem neobyčejného výkonu", a to ať už mluvíme o pozoruhodnosti zločinu, nebo schopnostech detektiva odhalit zločince. Motiv výkonu k detektivce neoddělitelně patří, stejně jako metoda práce detektiva či náhoda, neboť tu každý detektiv ke své práci nutně potřebuje. Podmínkou je, aby vyřešení zločinu bylo vždy nové a v. 2 S invenciu. Jan Cigánek mluví o hádance jako o nejpodstatnějším znaku detektivky. 6 Stejně jako v hádance je úkolem detektiva vyřešit záhadu (pomocí logických úsudků a úvah). Hádajícím či vyšetřujícím je v obou případech poskytnuto pouze několik stop. které - správně formulovány - mohou vést k vyřešení. Hádanka je tedy racionálním jádrem detektivní osnovy, ale nelze ji přitom s detektivkou ztotožnit. Dalším rysem detektivního příběhu je jeho epická povaha. Zatímco v jiných literárních žánrech může být epická stránka silně potlačena, je zde děj, tedy jeho spád, důležitou vlastností literárního díla. Jan Cigánek v tomto smyslu dále uvažuje. Převážně epický ráz detektivky má svůj ekvivalentní odraz i v povaze ostatních výrazových prostředku. Popis, dialog, vnitřní monolog, psychologická charakteristika, druhý plán atd., to vše je podřízeno epické dynamice příběhu, a proto záměrně dramatizováno. " 21 Za zvláštní znak detektivky považuje J. Cigánek i důslednou logickou skladbu, zejména v intelektuální detektivce. Zatímco v reálném životě se spousta věcí děje bez logického sledu či vysvětlení, je logičnost nutností detektivky, což se nutně promítá i do jisté schematičnosti detektivky. Po shrnutí těchto tvrzení lze dojít k závěru, že předpokladem detektivky je zločin s motivem tajemství. Avšak každý román s motivem zločinu či tajemství ještě není """ Čapek, Karel: Holmesiana čili o detektivkách. In: Marsyas čili na okraj literatury. Praha I984 :, s. 146-162 :< Cigánek. Jan: Umění detektivky. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962, s. 206-215 :7 Tamtéž, s. 2I0-211 15

detektivka." V ní je hlavním cílem vyvolat napětí a udržet ho až do konce, proto nejsou žádoucí delší partie statického rázu, které by sloužily jinému účelu, než je zvýšení napětí. Z téhož důvodu většinou detektivky postrádají charakteristiku a podrobnější psychologii postav, což ovšem není na závadu. Je nutno vzít v úvahu, že detektivka je vlastně souborem šablon s různými obměnami a čtenář potřebuje jen vědět, který hrdina je dobrý a před kterým se má mít na pozoru". Za základní prvky detektivky je tedy možno považovat hledání klíče k záhadě. Děje se to za logického uvažování detektiva (příp. čtenáře) tak, aby byla rozluštěna hádanka, která je v próze ukrytá. Dále lze říci, že každý zločin má svého pachatele a oběť. Protihráčem pachatele je detektiv, jehož úkolem je pomocí své metody odhalit identitu pachatele, motiv a způsob zločinu. 2. 5. Detektivka pro děti a mládež" 9 Dětská detektivka vychází z příběhové prózy ze života dětí. Takto zařazuje žánr detektivních próz i O. Chaloupka a V. Nezkusil/ 0 Jde o literární žánr, který je svou podstatou internacionální. Přesto však můžeme říct, že zde dominují anglosaské a skandinávské jazykové oblasti. Dnes patří k nejznámějším malým detektivům" Kalle Blomkvist autorky Astrid Lindgrenové' 1. řešící různé zločiny v knihách Detektiv Kalle má podezření. Svěřte případ Kallovi a Kalle Blomkvist zasahuje. Další mezinárodně známou postavou dětského detektiva je Emil Tischbein a jeho parta detektivů ze dvou knih Ericha Kästnern Emil a detektivové a Emil a tři dvojčata. Próza Emil a detektivové se stala první německou knihou pro děti a mládež, která získala mezinárodní uznání a byla přeložena do mnoha jazyků. :í> Srovnej roli tajemství v dobrodružné literatuře s úlohou, jakou plní tajemství v detektivce. V této oblasti literatury budu dále používat pojem detektivka k označení kriminálních i detektivních próz bez bližšího rozlišení, neboť to pro zamýšlené účely nemá takový význam jako v literatuře pro dospělé. '" Chaloupka. Otakar, Nezkusil, Vladimír: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. Albatros, Praha 1979, s. 10 51 Astrid Lindgrenová (1907-2002) 16

Detektivní motiv najdeme i v Kuličce a Toníkovi (1931). Erich Kästner dnes bývá považován za klasika dětské detektivní literatury, neboť se u něj detektivní motiv objevuje poprvé jako hlavní motiv (to platí zejména pro knihu Emil a detektivově). Právě taje považována za první detektivku pro děti a mládež vůbec a E. Kästner za zakladatele tohoto literárního žánru/ 2 Kompozice Kästnerových románů s detektivním motivem se podobá určitým způsobem schématu detektivky pro dospělé. Zdůrazněna je zejména fáze předcházející činu. V knize Emil a detektivové není vlastní krádež Emilových peněz ve vlaku vylíčena vůbec, místo toho autor vypráví Emilův fantastický sen. Když se Emil probudí a zjistí, že byl okraden, podezřívá z krádeže automaticky muže v klobouku, který s ním seděl v kupé a teď zmizel. Emil nebere v úvahu jakoukoli jinou možnost, kdo by ho mohl okrást, a v dalším vyprávění se už autor nevrací k tomu, jak se čin stal, ale pozornost je zaměřena na pronásledování pachatele. Erich Kästner v Emilovi a detektivech využil prvky dětské hry, které se prolínají s prvky detektivky. V dětské příběhové próze znamenala Kästnerova kniha přínos zejména v programovém zaměření děl na dětského adresáta, kterému je přizpůsoben zvolený literární žánr. E. Kästner zvolil atraktivní prostředí velkoměsta, městský život s jeho osobitými rysy jako je vyspělá technika, dopravní prostředky, městská zákoutí, hlučné ulice a parky. S Emilem Tischbeinem vtrhl do literatury i nový typ literárního hrdiny. Je to obyčejný městský chlapec, desetiletý žák reálky, který má svoje starosti, radosti, ale i vážné problémy. Autor nesáhl k exotické látce, ale čerpal z každodenního života a z prostředí, které sám znal. Důležitou roli hraje sociální pozadí postav. Sociální tematika a solidarita dětského kolektivu našly odezvu v celé světové literatuře v polovině dvacátých a ve třicátých letech. í2 Emil a detektivové má prvenství vlastně dvojí. Bývá uváděn i jako první velkoměstský román pro děti a mládež. Odehrává se totiž v Berlíně a linka tramvaje č. 177, kavárna Josty v Císařské aleji, Schumannova ulice č. 15 a další fakta, to vseje reálný Berlín ve třicátých letech dvacátého století. 17

E. Kästner zbavil zločin jakékoli romantické dobrodružnosti, zcivilnil pachatele zločinu, neboť ho zobrazil jako poněkud neohrabaného pána v klobouku, který se nechá chytit partou dětí. Emil a detektivové není klasickým typem detektivky, není tu záhada neznámého pachatele, zločinec je známý od samého začátku. Úkolem dětských detektivů je vymyslet plán. jak pachatele chytit, aniž by museli kontaktovat policii dříve, než to bude nevyhnutelně nutné. Jednoduchá zápletka je posunuta do roviny vzrušující události. Podle Jana Sedláka jsou zde znaky detektivního příběhu: je tu pachatel zločinu, nechybí ani poutavá atmosféra nejistoty a očekávání spojené se strachem." Detektivní kompozice je založená na dynamickém základu, na motivu tajemství a z toho vznikajícího napětí, a nakonec i detektiv Emil - smělý, podnikavý a sympatický kluk se pouští do boje za dobrou věc a za spravedlnost. E. Kästner dokázal ve svých knihách využít i osobitého typu humoru a situační komiky jak v charakterizaci postav, tak v dialozích a v jazykově-stylistické oblasti. Velkou roli u něj hraje projekce vlastních představ o životě, jeho snaha předat své myšlenky a názory dětem. Životní zlo a nepřízeň osudu lze podle něj překonat dobrou vůlí, laskavostí a vzájemnou důvěrou. Jeho didaktické snahy vystupují na povrh v pásmu vypravěče, jenž se v průběhu děje často obrací adresně na čtenáře (např. v úvodu). Důležitým rysem je výchovnost a etické zhodnocení nepatřičnosti činu. Závěr knihy je zcela v duchu Kästnerových didaktických snah, poučení čtenáři na závěr vyznívá až mravokárne, přesto s dávkou humoru:...snad to bylo tab,' k něčemu dobré! poznamenala teta Marta., Ovšemže!' přisvědčil Emil..Poznal jsem, že není radno nikomu věřit!'.a já aspoň vím, že není dobře, když děli cestují samy. 'podotkla paní Tischbeinová.. Třesky, plesky!' zamumlala babička.,na to pravé jste nekopli. ', Třesky - plesky - třesky - blesky!' prozpěvovala si Pony a rejdila na židli po pokoji. Sedlák. Jan: Epické žánre v literature pre mládež. Slovenské pedagogické nakladatelstvo, Bratislava 1972. s. 194 18

, Myslíš, že z I oho, co se stalo, neplyne žádné ponaučení? ' zeptala se teta Marta..Ale ano!' řekla babička.. A jaké? ptali se všichni najednou..peníze posílejte vždycky jen poštovní poukázkou!' řekla babička a rozesmála se jako hrací skříňka." J Nahlíženo na detektivku pro děti a mládež ve dvacátém století z ptačí perspektivy, lze zjistit, že právě E. Kästner položil základ jednomu důležitému motivu, který je využíván dodnes. Jde o významnou roli party, tedy skupiny dětí, která se podílí na dopadení nebo odhalení pachatele zločinu." Parta hraje v detektivkách pro děti a mládež po celou dobu své historie až do současnosti velkou roli. což se ukáže i na příkladech českých detektivek pro děti a mládež, které jsem vybrala jako reprezentanty typů detektivky ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století. 4 Kästner. Erich: Emil a detektivové. Albatros, Praha 1979\ s. I23-I24 O roli dětské party v příběhové próze ze života dětí píše více například Milena Šubrtová v Kapitolách ze světové literatury pro mládež II (CERM. Brno 1998). 19

3. Václav Řezáč 3. 1. Nový typ tzv. referenčního hrdiny Václav Řezáč"' 6, v české literatuře známý zejména jako autor literatury pro dospělé, ovlivnil vývoj dětské literatury v oblasti příběhové prózy ze života dětí v období třicátých let dvacátého století. Jako autor dětské literatury navázal na kästnerovskou tradici detektivních próz s tajemstvím, nejprokazatelněji v knize Kluci, hurá za ním!, v menší míře i v próze Poplach v Kovářské uličce. Třicátá léta a počátek let čtyřicátých se zapsaly do literární historie jako doba řešení otázky, jaká má být dětská literatura, jaký je její úkol a role v životě dítěte. Tato situace byla částečně ovlivněna i tím. že do literatury vstoupila řada výrazných autorských osobností, např. Karel Poláček. Vladislav Vančura. Rudolf Těsnohlídek. Josef Věromír Pleva a další. Společným rysem literatury, kterou tito autoři psali, je snaha vytvořit pro dítě skutečné umění, tedy zachytit skutečné dítě ve skutečném světě, vymanit se z dosavadních konvencí a vytvořit pro děti a mládež hodnotnou literaturu, která by unesla náročná kritéria, jež jsou kladena na literaturu pro dospělé. Nový typ tzv. chlapeckého příběhu vidí Miroslava Genčiová v knize E. Kästnera Emil a detektivové. Dětský hrdina je zde vylíčen v akci, podobně jako u Marka Twaina, kterému se podařilo jako jednomu z prvních na základě vlastních zkušeností zobrazit v postavě Torna Sawyera a Huckleberryho Finna skutečný svět dětí/ 7 Oba autoři zachytili svoje dětské hrdiny v situacích, které odpovídají dětskému přístupu k životu. Byl tak vytvořen typ tzv. referenčního hrdiny' projevující se v reálné životní situaci, ve styku s dospělými i s dětmi. Autoři navazující na tvorbu E. Kästnera se jí nejen poučili, ale začlenili do svých děl i to, co dítě hledá v neintencionální literatuře, jako je např. napětí, "Václav Řezáč (1901-1956) ' Genčiová. Miroslava: Vývoj prózy ze života dětí. In: Zlatý máj, roč. 25/1981, č. 8, s. 462 s Toman. Jaroslav: Současná česká literatura pro děti a mládež. CERM, Brno 2000, s. 14: Tzv. referenční hrdina zaujímá vůči svému dětskému čtenáři pozici rovnocenného a věrohodného partnera, umožňujícího vnitřní identifikaci a sebereflexi. " 20

romantika, překvapení, neobvyklost a tajemnost. Kästnerovy knihy se staly odrazovým můstkem řady spisovatelů pro děti a mládež, kteří dále rozvinuli jím započatý žánr příběhu s dětským hrdinou a s kriminální zápletkou. 3.2. Poplach v Kovářské uličce Próza Poplach v Kovářské uličce vyšla v roce 1934/ Ve stejném roce píše v časopise Uhoř Anna Fleischerová-Janovská následující recenzi, jíž podtrhuje význam knihy zejména z důvodu zobrazení bídy nezaměstnaných: Nelze ovšem souhlasit s metodou chlapcovou. Snaha, aby se vloupal za noci do hokynářského krámku - třebas to bylo v dobrém úmyslu - je přece jenom povážlivá. Právě tak. jako když chlapec na vlastní vrub soudí a odsuzuje. Je zajímavo, že knížka vyvolala protest hokynáře (a rozumný protest). Svěží tempo posledních tří kapitol se výhodně odlišuje od počátku, trochu rozvláčného. Je třeba rukopis bedlivě pročíst, aby neproklouzly některá jazyková nedopatření jak ve stavbě vět, tak v jednotlivých slovech (nezbyde, vyrobit z něj něco, od něj kupovat), když to právě není přímá lidová řeč. Lovec perel z Tahiti by si zasloužil vysvětlivky v dětské knížce. Čapkovy ilustrace pochopily hlavně humornou stránku knihy a výhodně ji podtrhávají. Jenom Frantík je pokaždé na obrázku důkladně obut. kdežto u spisovatele našlapuje bosýma nohama do bláta. " Ideologicky motivovaná recenze Marie Majerové v Lidových novinách byla o něco vlídnější, což je pochopitelné i vzhledem k názorové shodě a levicové orientaci obou literátů:,, Václav Řezáč si vybral v knize Poplach v Kovářské uličce za odstrašující příklad občanský'ch nectností představitele meziobchodu, a to mu vyneslo nespokojenost a rozbolestněnou repliku jednoho z řádných příslušníku toho stavu. A tak se ukázalo na Ačkoli se v celé své práci držím chronologického hlediska řazení knih, u Václava Řezáče toto hledisko nerespektuji. Je to jednak z důvodu menší životnosti knihy Kluci, hurá za ním!, jednak z důvodu uměleckého významu Poplachu v Kovářské uličce, který souvisí i s větší známostí knihy u čtenářské veřejnosti. " Fleischerová-Janovská, Anna: Václav Řezáč: Poplach v Kovářské uličce. In: Úhor, roč. 22/1934, č. 9-10, s. 165 21

obtížnou situaci autoru dětských knih, pokud chtějí čerpat ze sociální skutečnosti dneška. Vždycky někdo bude dotčen, neboť jsou všude dobří i zlí a vždy a všude dobří za zlé nemohou. Moderní dětská kniha se musí zabývat skutečností a také kritikou, dítěti dneska již nenamluvíte, že je svět destilovaná voda. Zato tím spíše ocení skutečnou dobrotu a čestnost, setká-li se s ní. Kluk Frantík posluhuje u hokynáře a vyzkoumá jeho lichvářslví, zabaví mu knížku dluhu a nakonec ho usvědčí. Dá-li se věcně co vytýkat Řezáčovi u námětu, tedy snad, že neukázal dost jemně na hlavního viníka: špatnou distribuci, že se spokojil v ukázkou špatného člověka. Jinak si vymyslil svůj příběh napínavě, dobře se vmýšlí do hochovské psýchy, do jejího klíčícího rytířství a spěni za pravdou a spravedlností. Ve zpracování příběhu dospěl k rutině, jíž dosahuje cizích vzoru, ale která ho svádí k přílišné lehkosti. " 4I Argument M. Majerové o obtížné situaci autorů čerpajících ze sociální skutečnosti stejně jako tvrzení o existenci dobrých i zlých lidí považuji za nevhodně užitá klišé, která jen těžko přivedou čtenáře recenze k zamyšlení nad knihou. Výtka autorovi ohledně necitelného označení viníka není na místě, stejně jako poukázání na cizí vzory (lze se domnívat, že zde měla M. Majerová na mysli E. Kästnern). Velmi nejasný kontext způsobuje nemožnost interpretování některých vyjádření, například obrat špatná distribuce" je použit vágně bez konkrétní specifikace. Příběh se odehrává - jak je patrné z názvu knihy - v ulici nesoucí název Kovářská a v jejím blízkém okolí. Podle uvedených reálií je zřejmé, že se jedná o městskou část Prahy (např. nábřeží Vltavy, kde pan Charousek půjčuje loďky). Kovářská ulice je ulicí jako každá jiná, nemá žádné zvláštní znaky, žijí tam lidé chudí i bohatí, a je tam vše, co lidé k životu potřebují, např. hokynářství, tedy obchod se smíšeným zbožím, který zde hraje významnou roli. Majerová. Marie: Poplach v Kovářské uličce. In: Lidové noviny, 12. 12. 1934, str. 8 22

Detektivní zápletka souvisí se zelenou knížkou pana Bočana, do níž obchodník vpisuje dluhy kupujících, ale připisuje k nim další částky, které pak vydává za skutečnou výši dluhu. Frantík s takovým jednáním nesouhlasí, proto se rozhodne knížku vzít. První pokus se mu nepodaří, noční výprava končí nezdarem, neboť okno do skladu je zavřené. Záhy se však naskytne příležitost při shonu kolem údajného zloděje v obchodě. Frantík knížku nenápadně vezme a prozatím ji schová za kámen u řeky. Když si ji chce vyzvednout, knížka už v úkrytu není. Časově je próza zasazena do autorovy současnosti. Jde o dobu značných sociálních rozdílů mezi chudými a bohatými, celý příběh je na tomto protikladu vystavěn. 42 Sociální úroveň lidí v Kovářské ulici - se zdůrazněním nespravedlnosti sociálních podmínek - vypravěč líčí hned na začátku:., Pan Bočan je majitelem tohoto obchodu smíšeným zbožím. Lidově se tomu říká hokynářství pan Bočan však si není zcela jist, není-li obchod už kupectvím nebo ještě něčím lepším, totiž lahůdkářstvím. Lidé z okolních domů, kteří u něho kupují, a hlavně nešťastníci, kteří mu zůstali dlužní, jsou však jednotní ve svém názoru. Říkají, že jeho krámek je zlatý důl a že si pan Bočan nahrabal. A o jeho tvrdosti, lakotě a hlavně o jeho bohatství se v Kovářské ulici i v údolí vypravují celé legendy. Paní Bílková je ženou lakýrnického pomocníka z domu, kde bydlí Frantík Severýn se svým dědečkem, jako mnoho jiných, také pan Bílek ztratil zaměstnání a nemůže najít jiné. Jednou týdně dostávají od města poukázku na potraviny. Jinak jsou živi jen z toho, co paní Bílková vydělá tu a tam posluhami. Mají šest dětí, nejstaršímu děvčeti je třináct let. A to je na pováženou. Tak krůček po krůčku zapadli do dluhu, i panu Bočanovi jsou dlužní. " 4 ~ Zobrazení sociálních podmínek i prostředí vystavěné na protikladu života chudých a bohatých vrstev obyvatel bylo v dětské literatuře v období první republiky i v letech čtyřicátých velmi častým motivem, jak uvidíme i u dalších děl. která jsou předmětem mého zkoumání. 4 Řezáč. Václav: Poplach v Kovářské uličce. Adolf Synek. Praha 1934, s. 7 23

Z úryvku je patrný jasný kontrast v sociální situaci. Najedná straně stojí obchodník Bočan jako zástupce bohatší vrstvy obyvatel, na druhé straně paní Bílková, reprezentantka chudých lidí, kterých je v ulici mnohem více. Autorovi postačil k nastínění celé sociální úrovně života těchto lidí pouhý odstavec. Bez významu není ani zmínka o nezaměstnaném panu Bílkovi. Nezaměstnanost je noční můrou lidí zde žijících a bude o ní řeč i dále, neboť v ní vidí autor příčinu zločinu. Zdůrazňování třídní nespravedlnosti prostupuje celou prózou. Souvisí to s Řezáčovými společenskými názory, které vkládal i do svých textů. V zásadě nemusí autorova ideologie v knize pro děti a mládež vždy vadit. Zde je však příliš často zdůrazňována, z textu vybočuje a její průhlednost působí rušivě. Nechybí zde osobitý humor. Vypravěč ho neztrácí, ani když mluví o stinných stránkách života místních lidí a o jejich svízelné životní situaci. Prvky humoru lze najít ve výše uvedeném úryvku. Je založen na vtipných jazykových spojeních, na metafoře { říkají, že jeho krámek je zlatý dul"), ironii (,, Lidově se tomu říká hokynářství, pan Bočan však si není zcela jist, není-li obchod už kupectvím nebo ještě něčím lepším, totiž lahůdkářstvím. "), a na pestrosti jazyka, čehož autor využívá, když do těsné blízkosti řadí výrazy z různých vrstev jazyka (např. pan Bočan si nahrabal" - pan Bočan x nahrabal si). Postavy lze rozdělit do dvou skupin podle příslušnosti k sociální vrstvě. Jednu část tvoří bohatá sociální skupina, jejich představitelem je obchodník Bočan a jeho žena. Oba dva jsou charakterizováni jako lakomí, tvrdí a k ostatním nepřátelští lidé. Druhou skupinou jsou chudí obyvatelé ulice, kteří jsou buď zcela závislí na libovůli majitele obchodu, protože nemají práci a tudíž ani peníze, nebo zatím práci mají, ale peněz sotva na uživení dětí. Kontrast sociálních úrovní těchto dvou skupin je veliký, neexistuje zde žádná střední vrstva. Frantík patří také k sociálně slabším obyvatelům ulice, je vlastně jakýmsi bojovníkem za spravedlnost, pokouší se svým naivním činem o lepší svět. Frantíkovými spoluhráči jsou 24