Nové vzdělávání by mělo být zaměřeno na komunikační dovednosti, řemeslnou zručnost, tělesnou výchovu, umění a poznávání přírody. Dnešní děti budou do budoucna ze všeho nejvíc potřebovat schopnost týmové práce, kreativitu a zůstat zdravé! (Thomas Pedroli) Do Letohradu opět zavítal holandský uznávaný pedagog intuitivní pedagogiky Thomas Pedroli, učitel hudby, mentor, člověk, který má 35 let zkušeností se vzděláváním s různými věkovými skupinami. Jezdí lektorovat do různých částí Evropy, ale i Japonska, žije v Německu. Tentokrát jsme ho poprosili o rozhovor. Thomasi, jezdíš do České republiky již nějakou dobu, pracuješ se skupinami učitelů, ale také s veřejností. S alternativním vzděláváním máte v Německu více zkušeností, jste napřed. Jaké jsou tvoje zkušenosti a na co jste přišli? Od 60. let je v Německu a Nizozemsku velká svoboda v experimentování s alternativním vzděláváním. Vytvořil se prostor pro různě rozvinuté vzdělávací styly, jako jsou volné školy, Montessori školy, waldorfské školy, demokratické školy, lesní školky atd. V tomto smyslu jsme napřed, protože můžeme říci, že máme hodně zkušeností! Můj otec byl zakladatelem a ředitelem experimentální školy, inspirované Daltonem, Rogersem a školou Summerhill, i já jsem tuto školu navštěvoval. Bylo pro mě přirozené se učit ve svobodě, pak jsem vystudoval učitelství na waldorfské škole a stal se učitelem. Ale postupem času jsem zjistil, že i některé waldorfské a další alternativní školy se přibližují těm tradičním, přizpůsobují se potřebám státu. Tato tendence nesmírně stoupá, státní kontrola je velmi pevná a centrální nařízení čím dál více svazující. Na první pohled to tak nevypadá, stát vystupuje rozumně a lidsky, v zájmu dobré budoucnosti. Na co by se mělo školství zaměřovat? V čem jsou největší změny? Od začátku digitálního věku (kolem roku 1990) došlo ke změně, celá společnost se velkou rychlostí mění. Většina z cílů a hodnot běžných školských systémů je už zastaralá, ale přitom se tváříme, jako by byly stále platné. To způsobuje silné tření mezi studenty a učiteli. Ve vzdělávacím sektoru najdeme největší míru vyhoření, dokonce i někteří mladí studenti vykazují příznaky tohoto syndromu. Starý vzdělávací systém je zaměřen pouze na předávání znalostí v kombinaci s vývojem "ctnosti", děti jsou vedeny k tomu, jak se přizpůsobit, poslouchat a potlačit vlastní záměry a pocity. Ve své nové knize Hovory s Iris. Učení ve čtvrté dimenzi říkám, že moderní děti potřebují úplně jiné vzdělání. Podle mého názoru má být nové vzdělávání zaměřeno na komunikační dovednosti, řemeslnou zručnost, tělesnou výchovu, umění a poznávání přírody. Pro mě osobně komunikace v první řadě znamená být v kontaktu sám se sebou, vědět o svých pocitech a záměrech a být schopen zpracovat vnitřní konflikty. Na základě této tzv. autonomie jsme připraveni rozvíjet schopnost komunikovat s jinými lidmi. Třetí krok v komunikaci je propojení na globální a duchovní úrovni. Mnoho lidí z oblasti podnikání, politiky a kultury, kteří přináší inovace do svého oboru, se shoduje na tom, že dnešní děti budou do budoucna ze všeho nejvíc potřebovat schopnost týmové práce, kreativitu a zůstat zdravé. Většinu znalostí a dovedností můžeme snadno trénovat pomocí internetu, to není to, co potřebujeme ve školách na prvním místě. Jak by měla vypadat škola, prostor pro vzdělávání? Líbí se mi, když má škola svůj osobitý styl. Je smutné, když přijdete na návštěvu do jakékoliv země a ty školy vypadají všechny skoro stejně. Vedle sebe místnosti jedna jako druhá, uvnitř dlouhá řada lavic a děti při výuce vidí pouze záda svých spolužáků. Smutné místo pro strávení budoucích třinácti let. Takže místo odpovědi bych rád položil pár otázek. Jak vypadá škola, která podporuje setkávání a komunikaci? Jak vypadá škola, kde se SPOLEČNĚ vaří zdravé jídlo, kuchyň je v centru dění? Jak vypadá škola, která je otevřena pro kontakt s okolím, přírodou, je otevřená v sociální oblasti (propojení s domovem důchodců, zdravotně postiženými lidmi, místními sportovními kluby atd.)? Jak vypadá škola, kam děti chtějí jít dobrovolně v odpoledních hodinách? Školy by měly být komunitou. Co tě nejvíce zaujalo na naší lesní školce? Když jsem vstoupil do vaší školky, okamžitě jsem cítil, že tady je bezpečné místo, tohle není místo, kde dospělí užívají strachu jako nástroje k manipulaci. Mohl jsem pozorovat děti dopoledne na procházce do přírody a při obědě vevnitř ve školce. Děti se chovaly velmi přirozeně. To znamená, že si hrály, spolupracovaly mezi sebou i s dospělými, a i když se
dost pohybovaly, jako celek působila skupina velmi klidným dojmem. Zaujalo mě, jak vy dospělí pracujete sami na sobě, abyste byli schopni zpracovat své vlastní emoce (jako je smutek, strach, osamělost či zlost), abyste v konfliktních situacích nepřenášeli své pocity na děti. Je to moc důležité pro vytvoření bezpečného prostoru. Dospělí musí převzít odpovědnost za své vlastní pocity, aby děti měly prostor pro růst, rozvoj, učení, chybování, zkrátka pro život! Je pro mě zajímavé, že se zajímáte o to, jak vybudovat bezpečné místo ve škole mezi přírodou a místním kulturním společenstvím!