Prevence sociálně patologických jevů

Univerzita Jana Evangelity Purkyně v Ústí nad Labem Pedagogická fakulta Prevence sociálně patologických jevů Otakar Fleischmann Studijní opora výběrového kurzu 2001

Studijní opora výběrového kurzu Prevence sociálně patologických jevů Obsah: I. Pojetí a charakteristika sociálně patologických jevů 1. Úvod do problematiky 1.1 Otázky a úkoly 2. Sociální deviace 2.1 Pojetí deviace 2.2 Struktura, subjekt, objekt, obsah, cíl a důsledek sociální deviace 2.3 Vlastnosti sociálních deviací 2.4 Koncepce sociální deviace 2.5 Teorie sociální deviace 2.6 Sociální patologie 2.7 Otázky a úkoly 3. Poruchy chování 3.1 Diagnostická kritéria 3.2 Příčiny poruch chování 3.2.1 Psychologicky podmíněné poruchy chování 3.2.2 Rodinně podmíněné poruchy chování 3.3 Klasifikace poruch chování 3.3.1 Poruchy se špatnou prognózou 3.3.2 Poruchy s lepší prognózou 3.4 Deskripce poruch chování 3.4.1 Lži 3.4.2 Krádeže 3.4.3 Opuštění domova 3.4.3.1 Opuštění domova na podkladě reaktivním: 3.4.3.2 Opuštění domova na podkladě impulzivním 3.4.4 Záškoláctví 3.4.5 Vandalismus 3.4.6 Vražda 3.4.7 Žhářství 3.4.8 Automutilace (sebepoškozování) 3.4.9 Suicidium (sebevražda 3.5 Antisociální chování 2

3.6 Delikvence 3.7 Otázky a úkoly 4. Agrese 4.1 Definování agrese 4.2 Některé teorie agrese 4.3 Příčiny agrese 4.4 Druhy agrese 4.5 Formy agrese 4.6 Typy agrese 4.7 Otázky a úkoly 5. Problematika závislostí 5.1 Drogová závislost 5.1.1 Syndrom závislosti 5.1.2 Odvykací stav 5.2 Historie drog 5.3 Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané užíváním psychoaktivních látek 5.4 Příčiny užívání drog 5.4.1 Droga 5.4.1.1 Přínos drogy pro jedince 5.4.2 Osobnost 5.4.3 Sociální prostředí 5.4.3.1 Činitelé prostředí 5.4.3.2 Mechanismy socializace 5.4.4 Provokující a vyvolávající činitele 5.4.4.1 Činitelé zvyšující riziko abúzu alkoholu a nealkoholových drog u dětí a dospívajících 5.5 Patologické hráčství- gambling. 5.6 Otázky a úkoly II. Problematika prevence 1.1. Typy prevence 1.2 Cíle prevence 1.2.1 Cíle efektivní prevence abúzu drog 1.2.2 Cíle prevence sociálně patologických jevů obecně 1.3 Zásady preventivního působení 1.4. Kritéria preventivního působení ve školách 1.4.1 Jak rozvíjet zdravé sebevědomí 1.4.2 Jak přistupovat k dítěti 1.4.3 Pravidla podporující zdravé vztahy 1.4.4 Jak si získat důvěru dítěte 1.5 Otázky a úkoly III. Přehled literatury 3

I. Pojetí a charakteristika sociálně patologických jevů 1. Úvod do problematiky Klíčová slova: patologie, sociální patologie, mladá generace, dítě, mladistvý, mládež. V posledních letech významně vzrostl počet sociálně patologických jevů mezi dětmi a mládeží. Vláda si je tohoto problému rovněž vědoma. Proto je jednou z oblastí státní politiky i oblast mládeže a sociálně patologických jevů, mezi které řadíme například vývojové poruchy, poruchy chování od výchovných problémů v rodině či škole až po záškoláctví, delikvenci, abúzus drog a kriminalitu. Podle Hartla (1994) pojem patologie označuje vědní disciplinu, která se zabývá odchylnými, nenormálními životními pochody a jevy. Patologie sociální je podle zmiňovaného autora zastaralý výraz pro odvětví sociologie, které se zabývá podmínkami a průběhem abnormálních sociálních procesů. Tohoto problému si je vědoma i vláda. Vypracovala proto Koncepce státní politiky ve vztahu k mladé generaci v České republice do roku 2002. Cílem této koncepce je minimalizovat příčiny vzniku sociálně patologických jevů i jejich dopadu na děti a mládež. Proto je třeba vytvářet podmínky pro činnost všech subjektů, které se zabývají preventivními aktivitami nebo se orientují na oblast reedukace, případně resocializace ohrožených a narušených jedinců, školu, respektive učitele nevyjímaje. Mluvíme- li o mladé generaci, je vhodné upřesnit, o jakou část populace se jedná. V souladu s koncepcí UNESCO se za mladou generaci považují osoby ve věku do 26 let. Za dítě je považována osoba ve věku do 18 let, za mladistvého považujeme jedince v rozmezí od 15 do 18 let a za mládež jsou považovány osoby ve věku od 18 do 26 let. Toto rozlišení je vhodné mimo jiné i pro potřebu diferencovaného přístupu k jednotlivým věkovým skupinám. Chceme- li charakterizovat aktuální stav v oblasti výskytu sociálně patologických jevů, pak k nejzávažnějším problémům patří rostoucí procento trestné činnosti dětí a mladistvých, snižování věku pachatelů trestné činnosti, nárůst recidivy páchání trestných činů dětmi a mladistvými, stoupá agresivita a zejména brutalita mladé generace, množí se případy dětské prostituce, dětské pornografie, roste kriminalita často spojená s xenofobií, gamblerstvím, či drogami. Mezi další problémy je možno zařadit negativní vliv násilí, které je velmi často prezentováno ve sdělovacích prostředcích. Je možno poukázat na neřešené otázky zamezení přístupu dětí k materiálům s násilnou, sadistickou a pornografickou tématikou, která je prezentována na různých nosičích informací, a to Internet nevyjímaje. Jde o signál, že není zcela dořešena úloha a zodpovědnost médií. 4

1.1 Otázky a úkoly 1. Charakterizujte pojmy patologie, sociální patologie. 2. Charakterizujte pojmy mladá generace, dítě, mladiství, mládež. 2. Sociální deviace Klíčová slova: deviace, sociální deviace, nesociální deviace, struktura, subjekt, objekt, obsah, cíl, důsledek sociální deviace, závažnost deviace, identifikovatelnost deviace, normálnost deviace, funkčnost deviace, relativnost deviace, dynamika deviace, koncepce sociální deviace, teorie sociální deviace, sociální patologie. 2.1 Pojetí deviace Deviace je podle Hrčky (2001) pojímána v obecném pojetí jako kterákoli odchylka od normální struktury či funkce. Může se vyskytovat u jakéhokoli jevu v přírodě či ve společnosti. Čím je jev složitější a variabilnější, tím větší je předpoklad výskytu deviace. Hrčka (2001) rozlišuje deviaci jako kvalitu a kvantitu. Deviaci jako kvalitu chápe jako odchylku od normální struktury nebo funkce jevu, deviace jako kvantita odráží počet případů v určitém souboru konkrétního jevu a míru jejich odchylky od normality. Vzhledem k tomu, že jednotlivé jevy představují ve své variabilitě kontinuum míry odchylky od normálního stavu k deviaci, za deviaci je možno považovat až určitou míru odchylky od určeného standardu, který normální úroveň jevu určuje. Není přitom řečeno ve kterém směru odchylka probíhá, zda jde o projev pozitivní či negativní. Na rozdíl od sociální patologie, negativních společenských jevů apod. je pojem deviace hodnotově a emocionálně neutrální. V praxi však převládá pojetí deviace v negativním slova smyslu. Vzhledem k velkému počtu deviací můžeme tyto dělit na deviace nesociální a sociální. Mezi nesociální řadíme deviace u nesociálních objektů, které nevytvářejí organizovaná společenství a mezi kterými neexistují sociální interakce a vztahy (například jednodušší organismy, předměty). O sociální deviaci mluvíme u objektů sociální povahy, u objektů, kde se vyskytují sociální vztahy a sociální interakce (například společenství lidí). Do skupiny sociálních deviací patří následující skupiny stavů: 1. Zjevné deviantní chování (rozpoznané, označené). 5

2. Zjevné poruchy psychických funkcí jedince, zpravidla se neobjevují samostatně, ale jako forma deviantního chování. 3. Zjevné deviantní fyzické charakteristiky při normálním chování (nemoci, malformace, defekty apod.) 4. Zjevné deviantní sociální charakteristiky při normálním vzhledu a chování (nemanželské dítě, rozvedený jedinec apod.) Vidíme, že sociální deviace nelze chápat pouze jako deviantní chování. Hrčka (2001) proto navrhuje použití výrazu sociálně deviantní projevy, které dělí na behaviorální (deviantní chování) a nonbehaviorální (fyzické, sociální, popřípadě psychologické deviantní charakteristiky). 2.2 Struktura, subjekt, objekt, obsah, cíl a důsledek sociální deviace Struktura sociální deviace je tvořena deformací sociálních hodnot, sociálních institucí, sociálních norem a sociálních vztahů. Subjekt sociální deviace je ten, kdo se deviantně chová nebo vykazuje deviantní charakteristiku. Jako objekt sociální deviace je možno označit to, na co je deviantní projev zaměřen. Objektem sociální deviace mohou být sociální objekty (například, jedinec, sociální skupina, etnická menšina, národ, společnost), fyzické objekty (například majetek), některé oblasti společenského života (například kultura, ekonomika, politika, životní prostředí), společenské hodnoty (například zdraví, spravedlnost, čest). Obsah sociální deviace je možno pojímat jako fyzické, psychické nebo sociální charakteristiky či vzorce chování subjektů, které jsou považovány za deviantní ve vztahu k určité normě. Cílem sociální deviace je dosažení nějakého cíle, uspokojení určité potřeby. Realizace deviantního chování vede k cíli rychleji než chování konformní, popřípadě konformním chováním k uspokojení potřeby dojít nemůže. Důsledkem sociální deviace je dosažení či nedosažení určitého cíle, uspokojení či neuspokojení potřeby. Z hlediska okolí může dojít ke stigmatizaci nositele deviantního chování a aplikaci sociálních sankcí, nebo dojde k normalizaci sociálně deviantního chování. 2.3 Vlastnosti sociálních deviací 1. Závažnost deviace Má konkrétní vztah k příslušné sociální normě, která je deviací porušována. Vyjadřuje význam, který daná kultura či společnost deviaci přisuzuje, do jaké míry ji ohrožuje, porušuje její normy a hodnoty, jak je sankcionována. Posuzování závažnosti deviace se může lišit u různých osob, skupin, kultur, společností apod. 2. Identifikovatelnost deviace Vyjadřuje pravděpodobnost, s jakou je určitý deviantní akt v konkrétní společenské jednotce rozpoznán. 3. Normálnost deviace Vyjadřuje, že deviace se vyskytují ve všech kulturách a společnostech a jsou jejich součástí. 4. Funkčnost deviace 6

Vyjadřuje, že deviace plní v každé sociální jednotce, kultuře určitou funkci. Určité deviace jsou pro společnost v určitém množství potřebné. Bez nich by společnost existovat nemohla. 5. Relativnost deviace Vyjadřuje, že v různých společnostech, kulturách, skupinách, časových obdobích jsou deviantní projevy a typy hodnoceny různě a mají pro ně různý význam. Jsou tedy relativní transkulturálně, intersubjektivně, časově a situačně. 6. Dynamika deviace Vyjadřuje, jak deviantní projevy, typy a subjekty procházejí v každé sociální jednotce vývojovými procesy a změnami v čase. Z hlediska dynamického můžeme rozeznat následující komponenty sociálních deviací: - deviantní motiv - deviantní projev nebo chování - interpretace projevu či chování jako deviantního - regulační opatření ze strany okolí - vliv regulačního opatření na další chování subjektu deviace (Hrčka, 2001). 2.4 Koncepce sociální deviace 1. Normativní koncepce sociální deviace 2. Reaktivní koncepce sociální deviace 3. Sociologické koncepce deviantního aktu 4. Sociologické koncepce deviantní kariéry, identity a role Viz: Hrčka, M.: Sociální deviace. Sociologické nakladatelství, Praha, 2001. Str. 27-91. 2.5 Teorie sociální deviace 1. Biologické teorie sociální deviace 2. Psychologické teorie sociální deviace 3. Strukturální teorie sociální deviace 4. Subkulturní teorie sociální deviace 5. Konfliktové teorie sociální deviace 6. Kontrolní teorie sociální deviace 7. Interakční teorie sociální deviace 8. Sociologické teorie sociální deviace 9. Situační teorie sociální deviace Viz: Hrčka, M.: Sociální deviace. Sociologické nakladatelství, Praha, 2001. Str. 153-259. 2.6 Sociální patologie Označení sociálně patologické jevy budeme chápat nikoli pouze jako synonymum k termínu sociální deviace, ale jako zjevné deviantní chování z hlediska typů a projevů negativně hodnocené, problematické, společensky nežádoucí, poškozující subjekt deviace, objekt deviace, popřípadě obojí. 7

Mezi takovéto zjevné deviantní chování můžeme zařadit: poruchy chování, delikvenci, automutilaci, suicidia, problematiku abúzu drog. 2.7 Otázky a úkoly 1. Charakterizujte pojetí sociálních deviací. 2. Charakterizujte strukturu, subjekt, objekt, cíl a důsledek sociální deviace. 3. Jaké jsou vlastnosti sociálních deviací? 4. Jaké jsou základní koncepce a teorie sociální deviace? 3. Poruchy chování Klíčová slova: porucha chování, diagnostika, symptomy poruch chování, faktor času, faktor závažnosti, příčiny poruch chování, psychologicky podmíněné poruchy, náhradní uspokojení, volání o pomoc, emoční deprivace, disharmonický vývoj osobnosti, psychické poruchy, rodinně podmíněné poruchy, klasifikace poruch chování, poruchy se špatnou prognózou, poruchy s lepší prognózou, dezinhibovaná příchylnost v dětství, nesocializovaná porucha chování, porucha opozičního vzdoru, porucha chování ve vztahu k rodině, socializovaná porucha chování, deskripce, lži, krádeže, opuštění domova, záškoláctví, vandalismus, vražda, žhářství, automutilace, suicidium, antisociální chování, delikvence, kriminalita. Podle MKN- 10 (1992) jsou poruchy chování u dětí definovány jako opakující se a trvalý (nejméně 6 měsíců) vzorec chování, které porušuje sociální normy a sociální očekávání přiměřená věku dítěte. Za poruchu chování tak nepovažujeme přestupky, které se vyskytují jednorázově, nebo se dvakrát, třikrát opakují. V tomto případě může jít o impulzivní projev jedince, který vyplývá z jeho nezralosti. I těmto projevům však je třeba věnovat pozornost, aby se zabránilo rozvoji vážnější poruchy (Říčan, Krejčířová, 1995). 3.1 Diagnostická kritéria 1. Abychom mohli konstatovat poruchu chování, v průběhu jednoho roku musí být přítomny minimálně tři z níže uvedených symptomů a zároveň jeden ze symptomů musí být trvale přítomen v posledním půl roce. A. Mezi symptomy se řadí následující chování: 8

Agrese k lidem a zvířatům: a) častá šikana, vyhrožování a zastrašování druhých; b) častá iniciace pranic, rvaček; c) jako zbraně jsou používány předměty, které mohou vážně zranit druhé (například nože, hole, lahve apod.); d) projevování fyzické agrese a hrubost k lidem; e) projevování fyzické agrese a hrubost ke zvířatům; f) krádeže prováděné způsobem, přu němž dochází ke střetu s poškozeným (například vydírání, loupežná přepadení apod.); g) vynucování sexuální aktivity po druhém. Destrukce majetku a vlastnictví: h) zakládání požáru se záměrem vážně poškodit; i) ničení majetku druhých. Nepoctivost nebo krádeže: j) vloupávání se do objektů, aut; k) časté lhaní s cílem získání prospěchu nebo výhody, či vyhnutí se problémům, závazkům, povinnostem; l) krádeže bez konfrontace s postiženým (například v obchodě, ve škole, padělání peněz apod.). Vážné násilné porušování pravidel: m) opakované absence přes noc doma před třináctým rokem věku, a to přes zákaz rodičů; n) útěky z domova (nejméně dvakrát), nebo návraty až po dlouhé době; o) časté záškoláctví, a to před třináctým rokem věku. 2. Poruchy chování významně zhoršují školní a pracovní aktivitu. 3. Nejsou splněna kritéria pro stanovení diagnózy disociální porucha osobnosti u jedince staršího osmnácti let. B. Faktor času Pokud porucha chování začíná v dětském věku, pak alespoň jeden ze symptomů musí být přítomen před desátým rokem věku. Pokud porucha chování začíná v adolescenci, pak žádný ze symptomů nesmí být přítomen před desátým rokem věku. C. Faktor závažnosti O lehkou poruchu chování se jedná v případě, kdy z poruch chování neplynou žádné problémy, popřípadě problémy malé. Poškození objektu je mírné. O střední poruchu chování se jedná v případě střední frekvence poruchového chování. Poškození objektu problémového chování se pohybuje mezi středním a těžkým. O těžkou poruchu chování jde v případě, že se vyskytuje více symptomů, něž je potřebné ke stanovení diagnózy, nebo se objevují takové poruchy chování, které mají za následek těžké ublížení na zdraví (Hort, Hrdlička, Kocourková, Malá, a kol., 2000). Faktor věku a závažnosti není možno oddělit. Při posuzování závažnosti poruch chování je tedy nutno brát v úvahu věk jedince, míru zralosti jeho osobnosti. Čím je jedinec starší, tím je konkrétní poruchu chování považovat za závažnější. 9

Jak uvádějí Říčan a Krejčířová (1995), u dětí v předškolním věku nejsou ještě morální normy pevně ustálené a interiorizované. Proto určité problémové chování není možno považovat za skutečnou poruchu. Například lži jsou mnohdy projevem bohaté fantazie dítěte, krádeže také nemají ještě svůj pravý význam. Dítě si prostě bere to, co se mu líbí. Poruchy chování mají v tomto věku spíše podobu negativismu, opozičního chování a agresivity. Jde zejména o to, aby toto problémové chování nebylo fixováno a nerozšiřovalo se o další nežádoucí aktivity. Ve školním věku se z poruch chování nejčastěji vyskytují krádeže, lhaní, agresivita, záškoláctví a útěky z domova. V tomto věku jedinec zpravidla zná etické normy a je si vědom závažnosti jejich porušování. 3.2 Příčiny poruch chování 3.2.1 Psychologicky podmíněné poruchy chování a) Náhradní uspokojení. Každý jedinec má celou škálu potřeb, které se snaží určitým způsobem uspokojit. Kromě biologických potřeb jsou významné například potřeba lásky, sounáležitosti, uznání, pozornosti, uplatnění, pozitivního hodnocení apod. V případě ztráty nebo citové deprivace nebo v případě nemožnosti vyjádřit určitou potřebu ve svém prostředí, jedinec hledá způsob náhradního uspokojení, které se projevuje jako porucha chování. b) Volání o pomoc. V tomto případě jsou poruchy chování zpravidla náhlé a vyskytují se v situaci pro jedince distresové, zátěžové (například v situaci vystupňovaného konfliktu). Jedinec bývá často úzkostný nebo depresivní. Poruchové chování není zaměřeno na uspokojení potřeb. Jedinec se chová nesmyslně, jakoby v panice. Důvod chování nezná a neumí ho vysvětlit. c) Emoční deprivace. Poruchy chování jsou důsledkem dlouhodobé citové deprivace jedince v rodině nebo ústavním prostředí, mnohdy jsou poruchy spojeny s LMD či poruchami učení. Jedinci se cítí společností odmítáni, vylučováni. Obvykle se rovněž vyskytuje značná impulzivita a potíže v navazování hlubších citových vztahů. co se rodinného prostředí týče, převládá nedůslednost a nedostatek disciplíny. d) Disharmonický vývoj osobnosti. Poruchy chování jsou důsledkem neschopnosti jedince navázat vřelé vztahy k druhým lidem, neschopnosti prožívat lásku i pocit viny, chybí rovněž vnitřní zábrany a kontroly. Chování bývá značně impulzivní, s výraznými agresivními tendencemi. Slouží k okamžitému osobnímu uspokojení, prospěchu. Negativní činy jsou mnohdy předem plánovány. Pro druhé se mohou stát autoritou, často bývají vůdci part. Navenek jsou schopni vystupovat zdvořile, jako lidé citliví, rozumní a milí, předvádět lítost a slibovat nápravu. sliby však nejsou schopni dodržet. Prognóza není příliš příznivá. Vývoj zpravidla v důsledku trvale narušené struktury osobnosti směřuje k asociální poruše osobnosti dospělých. e) Psychické poruchy. Poruchy chování jsou projevem jiné závažné psychické poruchy, například schizofrenie, deprese apod. 3.2.2 Rodinně podmíněné poruchy chování 10

a) Rodiče jako model dítěte se sami chovají společensky nežádoucím způsobem a toto chování prezentují jako uspokojivé. Nemají často osvojeny morální normy, sociální normy běžně porušují a stejné chování schvalují u dítěte, mnohdy ho k tomu přímo vybízejí. Dítě kupříkladu není trestáno za porušení normy, ale za to, že se nechalo chytit.stimulace k nežádoucími chování může probíhat i skrytě tím, že rodiče opakovaně zdůrazňují zákazy (například nesmíš lhát, krást, podvádět, pít apod.). Dávají vlastně najevo, že toto nežádoucí chování od jedince očekávají. Přisuzují tak dítěti roli zlobivého dítěte. Nezřídka dítě tuto roli přijme a identifikuje se s ní. b) Dítě je v rodině obětním beránkem. Poruchami chování jedince lze vysvětlit všechny aktuální problémy, nenarušují sebeobraz ostatních členů rodiny, a tak pomáhají udržovat rovnováhu rodinného prostředí (Říčan, Krejčířová, 1995). 3.3 Klasifikace poruch chování 3.3.1 Poruchy se špatnou prognózou Jedná se o poruchy, které jsou zpravidla trvalé a neměnné. Kontinuita odráží proces od poruch chování v předškolním věku, přes disharmonický vývoj osobnosti s nesocializovanou poruchou chování v adolescenci, po disociální psychopatie v dospělosti. Charakter poruch se špatnou prognózou: - manifestují se v útlém dětství - chování se nemění se změnou prostředí - frekvence výskytu je častá a stabilně se opakují - vyskytují se špatné vztahy k vrstevníkům - objevují se poruchy pozornosti, impulzivita, hyperaktivita - rodina je dyfunkční s patologickou interakcí a komunikací. Poruchy se špatnou prognózou je možno dělit na: - dezinhibovanou příchylnost v dětství, - nesocializovanou poruchu chování, - poruchu opozičního vzdoru. A. Dezinhibovaná příchylnost v dětství Tato porucha vzniká v průběhu prvních pěti let života jedince. Charakteristické je, že rodina či společenství, ve kterém dítě žije, je tolerantní k jeho projevům. Tyto poruchy jsou vždy spjaty s problémy v rodině, respektive ve společenství, kde dítě žije. Objevuje se například: - stres během fetálního období; - perinatální komplikace; - disociální vztahy v rodině; - absence otce; - nepříznivé ekonomické rodinné poměry - děti jsou nechtěné, neplánované, nemanželské; - matka se často opakovaně pokoušela o interupci. Podstatné je nevytvoření láskyplného vztahu mezi rodičem (vychovatelem) a dítětem, což vede k separaci. Dítě je zprvu přítulné ke každému, bez výběru zaměřené náklonnosti. 11

Nenaučí se vytvořit jeden stabilní, bezpečný vztah. Kolem čtvrtého roku je vyžaduje pozornost, projevuje se tzv. nenasytitelnost lásky. Symptomy poruchy: - nevytvoření selektivního citového vztahu; - vztahová rozptýlenost bez zaměřené náklonnosti; - chudé sociální interakce; - nedostatečné situačně specifické projevy; - neschopnost důvěrného vztahu (k rodičům- vychovatelům, k vrstevníkům). B. Nesocializovaná porucha chování Jde o trvale disociální chování. Všechny druhy antisociálního chování jsou kumulovány. Symptomy poruchy: - agresivita k druhým, rvačky, vážná ublížení na zdraví, preference užívání zbraní (například nože, tyče, řetězy apod.) před přímým bojem, násilnictví, hrubost, krutost k lidem i zvířatům; - vydírání; - potulování v noci; - útěky z domova; - záškoláctví; - žhářství; - vandalismus; - podvody, padělání; - krádeže, při konfrontaci s obětí agresivní vynucování; - trvale narušené vztahy k vrstevníkům, vždy chybí důvěrnost vztahu; - izolace; - nedostatek přátel; - neoblíbenost; - nedostatek empatie ke všemu živému; - předčasná sexuální zralost; - absence pocitu viny. C. Porucha opozičního vzdoru Toto označení poruchy se užívá u poruch chování jedinců mladšího školního věku, do deseti let věku. Jedná se o trvalé porušování sociálního chování, které odpovídá dosaženému věku. Často se objevuje nestimulující sociální prostředí, dysfunkční rodina, problémy a selhávání ve škole. Tato porucha převažuje u chlapců a bývá spojena s hyperkinetickou poruchou. S věkem většina přechází do nesocializované poruchy chování, část do socializované poruchy chování, malé procento nemá v adolescenci s chováním problémy. Symptomy poruchy: - vzdor; - neposlušnost, neovladatelnost - nepřátelství; - provokace; - hrubost, trápení druhých; - obviňování druhých; 12

- nekooperativnost; - odpor k autoritám, odmítání požadavků a nařízení dospělých; - zlost, podrážděnost; - nízká frustrační tolerance; - hádky; - přecitlivělost na kritiku; - podezřívavost; - mstivost; - někdy obscénní mluva. 3.3.2 Poruchy s lepší prognózou Jedná se o poruchy, které jsou reakcí na určité prostředí, nebo vznikají při skupinových aktivitách. A. Porucha chování ve vztahu k rodině Opakují se stejné vzorce chování, stejný obraz v kontextu interpersonálních vztahů v rodině. Důležité je, že sociální vztahy mimo rodinu jsou normální. Symptomy poruchy: - agresivní či disociální chování v prostředí domova; - krádeže v prostředí domova; - destrukce věcí nebo cenností patřících určité osobě doma; - žhářství v bytech, chatách a prostorách, které patří rodině. B. Socializovaná porucha chování Tato porucha je charakteristická zapojením jedince do skupiny osob stejného věku. Skupina je vázána určitou strukturou, rituály, přátelství, často vykazuje delikventní aktivitu. Doma mohou být celkem dobré vztahy. Agrese nebývá často, emoční instabilita nebo emoční poruchy nebývají přítomny. Symptomy poruchy: - zapojení do skupiny; - špatné vztahy k autoritám (ne ke všem, k některým dospělým mohou být vztahy dobré); - negativní vztah ke škole; - záškoláctví; - přečiny s partou (například týrání v partě, šikana apod.); - krádeže s partou. (Hort, Hrdlička, Kocourková, Malá, a kol., 2000). 3.4 Deskripce poruch chování 3.4.1 Lži lží: Jde o záměrné konstatování nepravdy. Důvody mohou být různé. Zmíníme některé typy a) Konfabulace (smyšlenky)- jsou typické u dětí do šesti let. Jsou vlastně součástí dětského myšlení, hry. 13

3.4.2 Krádeže b) Pseudologia phantastica (bájivá lhavost)- jedinec (často s hysterickými rysy), se do svých produkcí tak vžije, že jim sám věří (typické pro některé děti, rybáře a politiky). c) Bílé (milosrdné) lži- jedinec si je vědom, že mluví nepravdu, ale nemá z toho vlastní prospěch. Jde spíše o způsob ochrany druhého. d) Pravé lži- jedinec říká nepravdu pro svůj vlastní prospěch, nezřídka tímto poškozuje druhého. a) Pravé krádeže- jde o zcizení věci plánované, promyšlené tak, aby riziko dopadení bylo co nejmenší. Krádež jedinci přináší určitý zisk, někdy může být i prostředkem msty, vyjádřením touhy po dobrodružství pod. b) Kleptomanie- jde o jednání na impulzivním podkladě. Jedinec nekrade pro zisk, krádež není dopředu plánována ani promyšlena. 3.4.3 Opuštění domova Příčin opuštění domova může být několik. Může to být reakce na zátěžovou situaci, na podkladě impulzivním, v důsledku postižení CNS nebo psychotického onemocnění. 3.4.3.1 Opuštění domova na podkladě reaktivním: a) Útěky Útěkem z domova jedinec řeší pro něj závažnou situaci, například se chce vyhnout trestu, problémům apod. Útěku často předchází boj motivů (utéci nebo zůstat?). Z hlediska návratu může dojít ke dvěma základním variantám: - jedinec vyčkává, dokud nedojde k názoru, že příčiny útěku pominuly. Poté se zpravidla sám vrací; - k prvotní příčině útěku se přidává ještě strach z důsledku útěku. V tomto případě se jedinec zpravidla sám nevrací, ale je dopaden. b) Potulování K potulování dochází nejčastěji tehdy, má-li pro jedince domácí prostředí převážně negativní náboj. Svůj čas pak tráví potulováním se po městě, kinech, hernách, obchodech apod. Zpravidla se večer vrací domů, ale není to pravidlem. c) Toulky Toulky mají na rozdíl od útěků zpravidla jasný cíl a program, mají delší dobu trvání a jedinec se většinou sám domů nevrací. Toulky jsou nezřídka živeny fantazií, touhou po dobrodružství a jsou podporovány ročními obdobími (nejčastěji se jedinci začínají toulat na jaře a v létě- ne na podzim či v zimě). Toulky jsou rovněž často předem plánovány a jedinec se na toulku připravuje (například materiálně- krade doma peníze, shromažďuje jídlo apod.). 3.4.3.2 Opuštění domova na podkladě impulzivním Útěky, potulování a toulky se mohou někdy vyskytovat i jako impulzivní jednání. Jedinec není schopen říci důvod, proč domov opustil. Uvádí, že ho to prostě napadlo (Mečíř, 1985). 14

3.4.4 Záškoláctví Jde o jemnější formu maladjustace na školu typu únikové, vyhýbací reakce. Příčiny: - vyhnutí se nepříjemným situacím, povinnostem, problémům; - strach například ze zkoušky, učitele, spolužáků apod.; - navedení, napodobování, protest; - problémy se začleněním se do kolektivu; - neschopnost odpoutání se od milované osoby (například matky); - averze k vyučovací předmětům (často spojeno s nadměrnou pozorností věnovanou neúspěchu); - zesměšňování, neúcta, nepochopení (Kondáš, 1980). 3.4.5 Vandalismus V užším slova smysle se jedná o nesmyslné ničení kulturních hodnot. V širším slova smyslu jde o ničení a poškozování hodnotných předmětů patřících soukromým osobám nebo společnosti. 1. typ: Jednání má jasný cíl, je připravováno a je dopředu známa hodnota předmětu, který bude ničen (například msta). 2. typ: Jednání není předem připravováno, hodnota předmětu nemusí být známa. Pokud známa je, není tomu přičítán význam (například nevhodná forma hry, demonstrace síly, zahnání nudy, ventilace napětí apod.). 3.4.6 Vražda I u nezletilých jedinců se jedná o velmi vážný delikt. Typy vražd: a) vraždy předem plánované - zpravidla loupežné, připravované bez hlubšího emočního hnutí jedince; b) vražda v afektu strachu - vražda je v tomto případě rovněž krycím zločinem, kterým jedinec maskuje jiné nežádoucí chování (například po sexuálním ataku dívky ji chlapec zavraždí ze strachu z toho, že ho následně oznámí); c) vražda v afektu vzteku - často ze žárlivosti a pod vlivem alkoholu, který snižuje schopnost sebekontroly a seberegulace; d) vražda v silném sexuálním vzrušení e) vražda z touhy po dobrodružství, vzrušení, z touhy upozornit na sebe f) vražda v psychotickém stavu 3.4.7 Žhářství Pokud vyloučíme požár v důsledku nehody, pak jde zpravidla o touhu udělat velký požár, vidět hasiče při práci, zažít dobrodružství, upozornit na sebe, prosadit se a získat obdiv (například za obětavost a odvahu při hašení požáru), pomstít se, prožít sexuální vzrušení apod. Žhářství, kde jde o motivaci patickou, se nazývá pyromanie. 15

3.4.8 Automutilace (sebepoškozování) Jedná se zároveň o poruchu pudu sebezáchovy. Existuje mnoho forem sebepoškozování (například pálení se, řezání, lámání si končetin, polykání různých předmětů, záměrné nachlazení se apod.) a mnoho příčin sebepoškozování. Pokud vyloučíme automutilaci u psychotiků a silně mentálně retardovaných jedinců, pak cílem je například: - snaha vyhnout se problému; - snaha vytvořit zástupný problém, odvést pozornost od původního problému; - snaha o změnu prostředí; - snaha upozornit na sebe; - snaha prosadit se, uplatnit se; - protest; - trestání sebe sama apod. (Mečíř, 1985). 3.4.9 Suicidium (sebevražda) Sebevražda je vždy velice vážný jev, o to více to platí u nezletilých. O sebevraždě mluvíme u jedinců starších osmi let, protože teprve po tomto věku je vytvořeno pojetí smrti jako takové. Pokud dojde k úmrtí dítěte mladšího, jedná se zpravidla o důsledek nevhodné hry či nešťastnou náhodu. Sebevraždu rovněž můžeme zařadit mezi poruchy pudu sebezáchovy. Rozeznáváme několik typů sebevražd: a) Sebevražda v pravém slova smyslu - jde o chování, které ve svém důsledku může zapříčinit smrt, je zde úmysl zemřít; - jde o chování zkratovité a je zpravidla důsledkem existenciální frustrace (například ztráta blízké osoby, vidina permanentního neúspěchu, odmítání apod.). b) Sebevražda demonstrativní - jde o chování, které ve svém důsledku může zapříčinit smrt, není zde úmysl zemřít; - cílem jsou obdobné jako u automutilace, navíc je demonstrativní sebevraždy užíváno jako prostředku psychického vydírání okolí; - jedinec záměrně volí postup, který nevede k úmrtí, avšak prezentuje touhu zemřít - jedinec volí postup, který může způsobit smrt, ale předem naplánuje způsob i čas záchrany. c) Bilanční sebevražda - u nezletilých netypická; - jde o sebevraždu po určitém bilancování a dlouhé úvaze, kdy perspektivy jedince jsou velmi negativní (například u nevyléčitelně nemocných lidí). d) Sebeobětování jedinec obětuje svůj život aby: - zachránil životy jiné; - upozornil na určitý problém, vyburcoval veřejnost. Sebevraždy můžeme rovněž dělit podle toho, zda dojde k úmrtí či nikoli na: a) sebevraždy dokonané; b) sebevraždy nedokonané. (Mečíř, 1985). 16

Nutno podotknout, že mnoho sebevražd v pravém slova smyslu je naštěstí nedokonaných (jedince se podaří zachránit či použije nevhodný způsob sebevraždy), avšak některé sebevraždy demonstrativní jsou naopak sebevraždami dokonanými (jedinec špatně sebevraždu naplánuje a není možno ho již zachránit ). 3. 5 Antisociální chování Jako antisociální označujeme chování, které je podle názoru společnosti nesprávné, ale z hlediska zákona není ještě trestné (například lži, menší podvody, drobné výtržnosti, běžné rvačky apod.). Patří sem i vážnější delikty spáchané dětmi do 15 roku věku, které nemohou být zákona trestané (Mečíř, 1985). 3.6 Delikvence Podle Mečíře (1985) se jedná o označení všech trestných jednání spáchaných osobami, které překročily hranici věku, nad níž podléhají trestnosti podle zákona. Jedlička a Koťa (1998) mluví o juvenilní delikvenci. Tímto termínem některé obory označují kriminalitu mladistvých. Kriminalita je termín vyjadřující souhrn aktivit (zpravidla sociálně podmíněných), které ve zvýšené míře ohrožují společnost a jsou prohlášeny za trestné činy či přečiny. 3.7 Otázky a úkoly 1. Jaká jsou kritéria poruch chování? 2. Vyjmenujte a charakterizujte příčiny poruch chování. 3. Proveďte klasifikaci poruch chování. 4. Popište jednotlivé poruchy chování. 5. Charakterizujte antisociální chování a delikvenci. Co je juvenilní delikvence? 4. Agrese Klíčová slova: definice agrese, znaky agrese, teorie agrese, příčiny agrese, druhy agrese, formy agrese, typy agrese. 4.1 Definování agrese V hovorovém jazyce se agrese používá k označení různých druhů chování a situací. Například Renfrew (1997) ji chápe jako chování organismu zaměřené na cíl, jako chování, jehož důsledkem je poškození. Baron a Richardsonová (1994) považují za agresi jakékoli 17

chování, jehož cílem je ublížení jiné živé bytosti nebo její poškození. Tato bytost je motivována uniknout takovému zacházení. Nepochybujeme o tom, že jde o agresi v situaci, kdy jedna osoba fyzicky napadne druhou osobu. Je otázka, zda poškození druhé osoby je dostatečným znakem pro to, abychom mohli chování či jednání označit jako agresivní. Sledujeme-li další znaky agrese, je možno vyjít z Geena. Ten vymezuje tři znaky agrese: a) agrese zahrnuje udílení škodlivých stimulů jedním organismem druhému b) škodlivé stimuly jsou udíleny se záměrem poškodit oběť c) agresor očekává, že škodlivé stimuly budou mít svůj zamýšlený efekt. Ve všech uvedených případech je důraz kladen na záměrnost jednání. Za agresi je tedy považováno takové jednání, které má svého adresáta, nikoli náhodné ublížení. Vezmeme-li v úvahu uvedené skutečnosti, můžeme agresi definovat jako záměrné jednání, jehož cílem je ublížit druhému člověku (Čermák, 1998). Ublížení může být realizováno v podobě ohrožení osob, majetku nebo psychiky. Agresi v této podobě je možno považovat za patologickou. Agrese je chápána jako násilné jednání se záměrem ničit nebo poškodit. Je však nutno pamatovat na to, že agrese je také součástí normálního chování, které umožňuje organismům přežít v přirozeném prostředí (Koukolík, 1997). 4.2 Některé teorie agrese a) Teorie instinktivistická: Tato teorie mimo jiné říká, že lidská agresivita je pudem, který je neustále sycen energií a není nezbytně výsledkem reakce na vnější podněty. Jak tvrdí Lorenz, energie specifická pro určité instinktivní jednání se neustále hromadí v nervových centrech, která mají vztah k příslušnému chování. Jakmile se nahromadí dostatek energie, dojde k explozi i bez vnějšího podnětu. Agrese tedy není primární reakcí na vnější podněty, ale vrozeným vnitřním stavem vybuzenosti, který hledá způsob uvolnění (Fromm, 1997). b) Teorie neobehavioristická: Zajímavé jsou některé myšlenky zejména neobehavioristů, kteří říkají, že jednáme, cítíme a myslíme způsobem, který se nám osvědčil jako úspěšná metoda k dosažení cíle. Agresivita je tedy naučená a založená na tom, že se snažíme dosáhnout co největších výhod. c) Biologické předpoklady agrese: S agresí souvisejí dvě hlavní oblasti mozkové struktury: 1. Limbický systém, který v sobě obsahuje struktury, které mají vliv na základní pudy a emoce. Jde zejména o hippocampus a amygdalu. Hippocampus obecně inhibuje agresi, jádra amygdaly jsou zdrojem impulsů, které agresivní reakci posilují. 2. Cerebrální kortex je spojen s kognitivními funkcemi nutnými pro učení, usuzování a rozhodování. Pokud se cerebrální dysfunkce vyskytne, je možno ji považovat za rizikový faktor, který podporuje projevy agrese. Převážná většina agrese je komplexem interakcí mezi různými neurálními systémy, neurotransmitery (například acetylcholin, který je spojen zejména se systémem spouštějícím agresi; dopamin a noradrenalin, které souvisejí se systémem agresi spouštějícím i se 18

systémem agresi vypínajícím; serotonin, který má inhibiční vliv na agresi), hormony, stimuly prostředí, naučenými odpověďmi a osobnostními dispozicemi (Čermák, 1998). 4.3 Příčiny agrese Koukolík (1997) uvádí tři základní příčiny, které odpovídají za násilné chování a zpravidla se nerozlišitelně prolínají: 1) Dědičnost. 2) Úraz nebo jiné onemocnění mozku. 3) Učení. Úraz nebo onemocnění mozku se považují za nejvzácnější příčinu. Nejčastější příčinou je kombinace vlivů dědičnosti a učení. Mezi další činitele, které vyvolávají agresi patří: 4.4 Druhy agrese 1) Útok- přímý fyzický či verbální útok se považuje za velmi spolehlivý podnět, který vyvolává agresi (druhou možností je zpravidla útěk). 2) Frustrace- podle behavioristů a zejména neobehavioristů výskytu agrese vždy předchází frustrace, ale zároveň agrese je jednou z možností reakce na frustrátor. 3) Vysoká teplota- projevuje se vliv vysoké teploty na zvýšení hostilního afektu, na hostilní interpretaci a na fyziologickou aktivaci, což vytváří podmínky pro zvýšenou agresi. 4) Zvýšená aktivační úroveň (arousal)- jde o zvýšenou pravděpodobnost chovat se agresivně u lidí, kteří se nacházejí ve stavu zvýšené excitace (jsou excitovaní, pociťují potřebu něco udělat, jsou pod určitým tlakem, jsou vystaveni určité zátěži). 5) Zlost- afekt zlosti bývá považován za jednu z možných příčin agrese. Ne vždy zlost, která je vyvolána negativním podnětem, sama o sobě k agresivnímu chování vede. Mnohdy se podaří afekt zlosti potlačit. To však vyvolává zvýšené emoční napětí, které ve svém důsledku oslabuje kognitivní sféru a tím vede k riziku afektivní exploze, která může mít podobu nekontrolované agrese. 6) Deindividualizace- dává se do přímé souvislosti s prožíváním relativní anonymity, kdy je člověk přesvědčený, že není identifikovatelný jako jedinec. Důležitou součástí je osvobození se od sociální kontroly. Jeho důsledkem bývá odtlumení sociálně nežádoucího chování (Výrost, Slaměník, 1997). 7) Tendence upozornit na sebe- agrese je způsob jednání, kde cílem je získat pozornost především osob, na kterých jedinci do jisté míry záleží (significant others), a tím saturovat potřebu sebeprosazení, uplatnění, uznání. Svou roli v tomto případě hraje například učení a imitace modelů agrese. 8) Porušení norem, neexistence pevných norem- v případě porušení norem druhými osobami nebo absence jasných norem může jedinec prožívat pocity ohrožení, nejistoty, které pak mohou následně vést k obrannému chování v podobě agrese. 9) Msta. V rámci druhů agrese sledujeme především zaměřenost agresivního chování na: a) ohrožení osob, zvířat, přírody; 19

b) ohrožení majetku; c) ohrožení psychiky. 4.5 Formy agrese V rámci vlastní realizace agrese rozeznáváme v zásadě čtyři možné podoby agrese: a) Bezprostřední agrese- jde o bezprostřední útok agresora na oběť. b) Zprostředkovaná agrese- mezi agresorem a přímou obětí je mezičlánek, například jiná osoba či věc. Velmi často je mezičlánek v určitém vztahu s vlastní obětí. c) Fyzická agrese- jde o fyzické napadení oběti. d) Verbální agrese- příkladem může být vyhrožování, nadávky, avšak také ironie a "špičkování" mezi partnery. Fyzická a verbální agrese mohou mít podobu přímou či nepřímou. 4.6 Typy agrese a) Agrese emocionální (afektivní)- je charakteristická přítomností silné negativní emoce (většinou hněvu) a agrese není prostředkem, ale cílem sama o sobě, je často impulsivní. b) Agrese instrumentální - agrese je prostředkem k dosažení vnějšího cíle, je založena na předem připraveném plánu a bývá vědomě kontrolována (Čermák, 1999). c) Agrese benigní - je fylogeneticky programovaná, obranná a slouží k přežití jedince i druhu a je nástrojem biologické adaptability. Jakmile pomine ohrožení, zaniká. d) Agrese maligní - je krutá a destruktivní. Je specificky lidská, není fylogeneticky programovaná a neslouží biologickému přizpůsobování. Slouží člověku k uspokojení jeho žádosti a prožitku libosti, který mu přináší (Fromm, 1997). e) Autoagrese je zaměřená vůči vlastní osobě. f) Heteroagrese je zaměřená vůči okolí. 4.7 Otázky a úkoly 1. Co je agrese? 2. Charakterizujte některé teorie agrese. 3. Jaké jsou příčiny agrese? 4. Vyjmenujte a charakterizujte druhy agrese? 5. Vyjmenujte a charakterizujte formy agrese. 6. Vyjmenujte a charakterizujte typy agrese. 5. Problematika závislostí Klíčová slova: droga, intoxikace, abúzus, syndrom závislosti, odvykací stav, toxikomanie, narkomanie, monotoxikomanie, polytoxikomanie, historie drog, duševní poruchy a poruchy 20