Někdy přijde člověk na zvláštní myšlenky. Seděl jsem na koncertě ve zbrusu

M. Řeháček, P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 27 příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj 2011/03 O starodávné správě vratislavické obce Někdy přijde člověk na zvláštní myšlenky. Seděl jsem na koncertě ve zbrusu novém vratislavickém kulturním centru Vratislavice 101010, pod všemi těmi moderními stěnami z litého betonu, mezi krásnými odrazy pohledů v stříbrných zrcadlech. Folkař Žalman přivede člověka do zvláštní starodávné nálady; před očima se člověku začnou i v nejtužší zimě vlnit louky pod Prosečským hřebenem, někdy za tereziánských časů. Léto, jdou po nich do kopce krásný holky v bílých halenách, voní sluncem s hráběmi v rukách; hořkým pivem pokapaná šenkovna v krčmě u kostela, večerní šero narušují jen světla svíček a oheň hořící v otevřeném krbu; hluk lidí, kteří jen dávným Maferštorfem procházeli, aby se sem třeba již nikdy nevrátili. A támhle, na koni, jede král, prchá smutný ze země; ale kdeže, to zrovna císař Josef sesedá, aby se v údolí Nisy občerstvil na jedné ze svých cest; spousta ovcí a něco krav; rychtář v těžkém kabátě stojí před kostelem Skončil koncert, vyšli jsme do zimy na okraji zámeckého parku. Zima rychle zastřela myšlenky na obrazy zaniklých Vratislavic v horkém létě. Dnes již si jen málokdo dovede představit, jak vlastně za starých časů vratislavická obec žila. Tedy vlastně jak žily tři vsi, z nichž se teprve před nějakými sto lety vratislavická obec vyvinula. Chalupy ve vesničkách Wratislauwicz, Nysa a Maffersdorf stály podél řeky a patřily hned ke dvěma panstvím. To přinášelo v běžném životě řadu zvláštností, minimálně tu, že po splynutí Nysy s českými Wratislauwicz zde byla na každém břehu jedna obec, která měla svoji správu, nepochybně odlišnou podle představ té které vrchnosti, zastupované hejtmany z českodubského, či libereckého zámku. Správa obce byla založena na úplně jiných pravidlech, než jaká známe dnes. Žádné volby, zastupitelstva a odvolatelní starostové. Řízení vsí po staletí odpovídalo celkovému systému vládnutí nad zemí. Majitelem království byl král, od nějž měli dědičně zemi včetně lidu propůjčenu místní šlechtici. A ti si do vsí na podobném principu dosazovali své lidi coby místní představitele své moci. V lesních lánových vsích, jakou minimálně pravobřežní Maffersdorf byl, se prvními představiteli obce stávali obvykle představitelé rodů lokátorů, tedy potomci těch, kteří kdysi ves s jednotlivými lány umístili do krajiny a rozdělili ji osadníkům. Jakýsi obecní úřad se pak, stejně jako panství, dědil z generace na generaci, a to mnohdy i několik století. O způsobu řízení nejstarších Vratislavic hovoří jasně a jednou větou vratislavická vlastivěda: Život obce se v minulých staletích nesl docela v duchu despotického charakteru tohoto času. Zasněni po vratislavickém koncertě Žalmanově se můžeme snažit alespoň trochu pootevřít dávno zavřená dvířka prošlých věků. 209

Centrem správy každé obce v údolí Nisy bývala za starých časů krčma. Opravdová hospoda, šenk, který sloužil jako monopolní výčep alkoholu často bídného piva a ještě bědnější kořalky a zároveň zde sídlil jakýsi nejstarší správní úřad na úrovni vesnice. Krčmy se v českých pohraničních vsích, osídlených německy mluvícími kolonisty, stejně tak jako v blízké Horní Lužici či Slezsku nazývaly Kretscham, což horalé vyslovovali zkomoleně jako kráčn. Přitom je zajímavé, že toto slovo pochází ze slovanského Karczam, výrazu pro soud. Jako kdyby bylo v minulosti sezení v krčmě opravdu neodmyslitelně spojeno s rozhodováním sporů. Je to tak zvláštní, že slovanské slovo dalo vzniknout německému názvu, který se poté zkomolen vrátil zpátky do češtiny. V českém prostředí se však dnes bohužel až na nějaké retro-výjimky slovo krčma již běžně pro hospodu neužívá a málokdo si s historickým výrazem spojuje nějaké vesnické soudy. Ale v Horní Lužici to je doposud jiné tam mají pořád kretschamů, coby nejstarších a největších hospod, v jednotlivých vsích na desítky. Nikdo se tam sice nesoudí, ale pivo se tam pije dále. Čas mezi starodávnými domky v Novém Světě jako by se zastavil za doby rychtářů s šolců 210

Krčmu vždy provozoval rod obecního představeného. Na českodubské straně řeky seděl v rychtě šenku, který stával nedaleko brodu přes Nisu v dnešní ulici Za Cukrárnou, představený vsi, kterého vesničané označovali jako der Richter. Česky by se řeklo rychtář. Liberecká strana vsi měla podobného představitele v krčmě stojící kdysi naproti dnešní hospodě Svoboda v Tanvaldské ulici. Podle všeho byl dům starého čísla popisného 47, v němž byla po zrušení šolcovny později hospoda Zur Stadt Paris (U Města Paříže), zbořen někdy na přelomu 19. a 20. století. Ale název představeného zde byl jiný der Scholtes, což bývá někdy překládáno buď jako šolc, nebo šoltys, což je mimochodem dodnes užívaný název místního starosty v Polsku. Rychář i šolc, oba byli odpovědní hejtmanům obou panství. Šolcův úřad byl spojen s dědičnou krčmou, k níž patřil dlouhý lán táhnoucí se směrem k Prosečskému hřebeni. Jeho rozloha byla oproti ostatním lánům běžných sedláků dvojnásobná. Když šolc nesoudil a nespravoval obecní věci, normálně v šenku točil panské pivo a naléval kořalky z vrchnostenské lihopalny a za to dostával určité množství alkoholu jako naturálie. Představitelé vsí byli navíc osvobozeni od robotních a daňových povinností. Až na výjimky, o nichž se ještě dozvíme, tak bývali vesměs poměrně zámožnými lidmi. Jejich příjem nezajišťovala jen krčma, ale také podíl na daních uvádí se, že z každého jednoho zlatého to býval 1 krejcar. Dále měl šolc sám podíl na všech poplatcích ze soudních pří a jiných správních úkonů. Tzv. akcidenční patent z roku 1779 mu dovolil mít příjmy i z inventury a odhadu majetku porůznu převáděného mezi vesničany. A od roku 1785 pak měli ještě procenta z vymáhání vrchnostenských peněz za uvolnění z roboty a úroků z nich. Zajímavé bylo, že rychtáři dostávali i deset krejcarů za každou míli chůze za úředními záležitostmi do panské kanceláře. Protože šolc či rychtář byl ve vsi předně zástupcem majitele panství, nedostával od samotné obce žádné peníze. Toto pravidlo se však obvykle vykládalo různě, protože představení zajišťovali pro vsi spousty věcí. Aby byly jejich platy sjednoceny a byl jim dán nějaký řád, bylo roku 1789 rozhodnuto, že rychtáři a šolcové budou placeni stálým ročním služným. Hlavním rychtářovým či šolcovým úkolem bylo pochopitelně zajištění plynulého placení daní vrchnosti. Vedle toho to bylo rozhodování běžných vesnických sporů a trestání méně závažných přečinů, včetně těch, které dnes vesměs ustoupily do pozadí, např. polní pych. Dozoroval prodeje a koupě nemovitostí, zápisy do knih o smlouvách a závětích a tyto knihy, cenné svědky obecní správy a majetkových poměrů ve vsi, pak pečlivě opatroval v krčmě. Dochovaly se i způsoby trestání hříšníků, které 211

tehdy musely být výhodné pro všechny, kromě oněch hříšníků. Zvláště oblíbený byl tzv. Pöngeld čili trestný peníz, povinnost zaplatit pivo pro celou obec, kdy spokojení byli všichni, včetně vrchnosti vařící pivo a šolce, který je točil. Častým trestem bylo sezení na dřevěném oslovi s ostrým hřbetem, důtky nebo skřipec, pranýř nebo zvýšení roboty. Hrdelní právo samozřejmě rychtáři a šolcové v běžných vsích neměli, tato výsada náležela pouze vybraným městům. Rychtářský či šolcovský úřad se až do 18. století dědil společně s krčmou. Teprve později podle patentu z roku 1789 byli rychtáři coby představitelé obce voleni přímo členy obce, což způsobovalo celou řadu různých problémů ve chvíli, kdy z různých důvodů ztratili důvěru vrchnosti či obce samotné. Často se proto stávalo, že volby ustoupily staré praxi přísahy rychtáře vrchnosti a na názor obyvatel se tolik nehledělo. Symbolem rychtářské moci bylo tzv. právo čili Jurament, loket dlouhý obušek potažený červeným suknem se zdobenou rukojetí. Bohužel není známo, že by se z Vratislavic nějaké takové právo dochovalo. Právo dostával šolc nebo rychtář při skládání přísahy přímo od panského hejtmana. Jako výraz své pravomoci i jako výstrahu pro případné hříšníky je pak umísťoval v krčmě nad soudním stolem. Když pak došlo v šenku k nějakému šrumci či hádce, vzal krčmář a představený v jedné osobě právo a třikrát s ním praštil do stolu a nařídil klid ve jménu vrchnosti. To fungovalo vždy zcela spolehlivě i na nejdrsnější povahy, protože zprotivit se rychtáři znamenalo zaútočit na hraběte a to se opravdu nemohlo vyplatit. Jurament byl v mnoha obcích užíván až do 19. století, později tak, že k němu byly připevňovány vyhlášky a nařízení a hůl s nimi putovala od domu k domu. To aby každý věděl Hlavní záznamy o činnosti rychtáře, šolce a přísedících bývaly vkládány do tlusté knihy zvané po německu Schöppenbuch čili soudní či právní kniha. Staré knihy z pravobřežních se jich dochovalo pět a z levobřežních tři jsou dodnes asi nejcennějším pramenem poznání života ve Vratislavicích. Nejstarší zápis z pravého břehu pocházel z 15. dubna 1624 a z opačné strany řeky pak až z roku 1746, ale je otázkou, jestli se všechny starší záznamy z obou břehů neztratily ve víru třicetileté války. Podle řady jmen z kupních smluv v knihách lze dodnes zpětně určit, kde bývali jací sedláci a kdy své statky kupovali a zase opouštěli. Řada názvů usedlostí se táhne vratislavickou historií i přesto, že lidé, kteří stáli u jejich zrodu, dávno zemřeli a do jejich domů se nastěhovali jiní. Tak to trvalo staletí, až do poloviny 19. století, kdy poslední z názvů stačil ještě zachytit kronikář Jäger. Tak prý bývalo vysoko v prosečských stráních jen pramálo sedláků 212

označovaných jejich opravdovými jmény, všichni na ně volali podle domů, ve kterých žili. Hezkým příkladem je příběh statku sedláka Christopha Ilchmanna dodnes existující stavby č. 451 v pravobřežní vsi (dnes ulice Za Tratí). Ilchmann si okolo poloviny 17. století najal pacholka, který se v té době nedokázal představit jinak než svým křestním jménem Matthäus, nepochybně proto, že žádné další příjmení kromě křestního jména, česky přeložitelného jako Matouš, ani neměl. Matthäus přišel do Vratislavic Lidé z Vratislavic, kteří pamatovali časy vrchnostenské správy, bydleli vesměs v dřevěných chalupách jako je tato v Novém Světě 213

z vesnice Schiedel čili Židlovice u Kuřívod, a když si na statku po letech vysloužil nejen přízeň pána, ale i jeho dceru, prodal mu Ilchmann usedlost roku 1671 za 300 kop. V kupní smlouvě zanesené do soudní knihy je již kupec uveden jako Matthäus Schiedel. Zkrátka a dobře se sám pojmenoval podle místa, z něhož pocházel. Ačkoliv Schiedelův rod na statku vydržel jen do roku 1715, kdy jej vystřídali Petzové a ještě později Augstenové, říkalo se usedlosti dále pořád jen beim Schiedelbauern čili U Statkáře Schiedela. Půvabné jsou v soudních knihách i zápisy o obecných pravidlech obecních věcí. Ve staré soudní knize českodubské vsi jsou tak třeba šolcové a přísedící nabádáni, aby pilně nahlíželi na to, aby se kupcům a prodávajícím nepřihodilo žádné křivdy. Některá pravidla byla celkem zvláštní, podle knih neměli soudci při dojednávání koupí sedět více jak tři hodiny, před kterouž námahou kupec a prodávající ne více než 24 malých grošů jsou povinni složiti. Co je přes tuto dobu, musí šolc, přísedící a strany z vlastní kapsy coby přísný trest zaplatiti. Pečlivě zapsány zde byly i výměry jednotlivých poplatků za úkony prováděné v krčmě. Kupříkladu zápis koupě přišel na 7 krejcarů, písař pak dostával za protokol 7 krejcarů. Stejnou částku dostával i za zaknihování závěti. Zajímavé je, že výslech svědka byl poměrně drahý stál 35 krejcarů. soudní kniha českodubských Vratislavic obsahovala ve čtyřiceti článcích také zdejší návyky a hygienická pravidla, policejní a požární přepisy i jakési normy pro mlynáře a hostinské. Soupis pravidel byl zakončen poznámkou, aby si rychtář a přísedící těch 40 článků často a dobře pročítali a potom se jimi řídili. Ze starých záznamů v knihách sestavili staří badatelé také víceméně přesný seznam rychtářů i šolců, kteří v obou Vratislavicích za celá staletí působili. V pravobřežních libereckých Vratislavicích je první šolc doložen již roku 1547, kdy jím býval Fabian Kraus. Roku 1560 je v záznamech uváděn Hans Schwartz, v roce 1580 Georg Appelt a v roce 1585 Barthel Seydel. Na počátku 17. století, roku 1592, jej následoval další šolc ze stejného rodu syn Georg, který se již ale psával Seidel. Tento se navzdory všem platům a výhodám, které šolc měl mít, stále více utápěl v dluzích. Kvůli nim dokonce skončil ve vězení, odkud jej propustili až na záruku jeho zetě Georga Lammela. Stará krčma v domě č. 47 pak přišla roku 1619 do vlastnictví Adama Hoffmanna, od něhož ji převzal jeho syn Georg. Třicetiletá válka následně zdecimovala Vratislavice, šolce i zdejší krčmu. Ta přišla do vlastnictví panství, které ji pak až roku 1666 prodalo Melchioru Hauserovi z opačného břehu Vratislavic, který pocházel z rodu tamních rychtářů. V době stavby vratislavického kostela, okolo roku 1701, 214

sloužil již v krčmě 18 let jeho syn Johann Gottfried Hauser, který zde nakonec působil až do roku 1724. Dalším šolcem byl od poloviny 18. století Johann Anton Hübner, patrně Hauserův zeť. Roku 1759 se úřad vrátil opět Hauserům rychtářem byl Johann Franz Hauser. V hauserovském rodě se pak šolcovna udržela hodně dlouho od roku 1793 byl šolcem Ignaz Hauser, kterého následoval od října 1829 až do zřízení obcí a úřadů starostů v roce 1850 jeho stejnojmenný syn, kterého však v roce 1849 již musel trvale zastupovat Augustin Rössler. Na českodubské straně byl prvním doloženým rychtářem v roce 1617 Adam Richter a jistě není náhoda, že celý rod rychtářů pak nesl pojmenování Richter, pocházející patrně přímo od této funkce. Resselova vlastivěda uvádí, že pozemky k jejich krčmě byly velmi chudinké, a proto si rod rychtářů musel vedle služného ještě nějak přivydělávat. K šenku si tedy rychtáři Richterové ještě přivzali obchod s přízí, lněným semínkem a dalšími artikly a díky tomu přišli ke značnému jmění. V roce 1621 se stal rychtářem Adamův syn Christoph. Následoval jej v letech 1656 1659 jeho syn Simon Richter a dále pak Michael Richter, který byl rychtářem až do roku 1664. Dědičným vrchním rychtářem se od roku 1671 na základě rozhodnutí vrchnosti stal v letech 1664 1694 sloužící Christoph Richter II. Ten od roku 1673 vykonával i vyšší pravomoc nad celým tehdejším statkem Sedmivsí a své sídlo měl proto na rychtě ve Vesci. Funkci vrchního rychtáře pro všech sedm vsí vykonával do roku 1720 jeho syn Johann Jakob Richter. Od tohoto roku po čtyři léta funkci vratislavického rychtáře zastával Christoph Hauser coby místní rychtář, neboť vrchní rychtář Richter měl tehdy mnoho povinností na celém statku včetně dohlížení na pivovar v Hodkovicích. V roce 1724 se do Vratislavic vrátil Anton Matthias Richter, který byl na rychtě až do roku 1741. Byl to také poslední z rychtářů Richterů; po jeho smrti rod zchudl a jeho pozemky byly rozparcelovány. Zdá se, že Richterové byli tehdy na základě rozhodnutí z jakýchsi obecních voleb vystřídáni opět dvěma Hausery Heinrichem a Kasparem Franzem, kteří byli rychtáři levobřežních Vratislavic až do roku 1755, kdy druhého z nich vystřídal Anton Franz Hörbe. Poslední Hauser Johann Jakob se jako poslední zástupce tohoto rodu stal rychtářem roku 1772 a vydržel jím do roku 1789, kdy byl ovšem odstraněn pro nesprávné vedení účtů a zneužití veřejných peněz. Tehdy se do funkce dostal opět rod Hörbe, konkrétně jeho zástupce Ignaz, jenž byl rychtářem až do roku 1806. Tehdy jej nahradil Hans Georg Lorenz, který však na rychtě působil pouze dva roky a byl nahrazen Josefem Bergmannem, který pak 215

rychtářské právo držel celých 15 let. Od roku 1813 začala 31letá kariéra rychtáře Antona Schäfera, jehož až roku 1844 nahradil jeho stejnojmenný syn, který levobřežní Vratislavice dovedl k prvním komunálním volbám v roce 1850. Na rychtě či v šolcovně neseděl při řešení obecních věcí jen představený, ale i jeho další spolupracovníci, jejichž jména se většinou nedochovala. Rychtář jmenoval podle libosti své přísedící, jakési porotce, kterými mohli být pouze obecní starší. Obecním soudním písařem býval tradičně učitel. Všechna úřední jednání v krčmě probíhala pak v přítomnosti rychtáře nebo šolce, přísedících, písaře, stran sporu a svědků. Hlavní zásadou soudní pravomoci prý tehdy bývalo: Co nemohl rychtář sám srovnati a porovnati, předával k řešení panské kanceláři. Tam přinášel k rozhodnutí i všechny zdokumentované nebezpečné kriminální případy vražd, cizích zlodějů, žhářství. Fakticky tak vlastně fungoval systém podobný tomu dnešnímu, kdy obec sama trestala méně závažné trestné činy, v dnešní terminologii přestupky. Jak je patrné ze starých soudních knih, příliš se tehdy zbytečně neúřadovalo. Důležitá byla jednoduchá a fungující správa obou obcí v údolí Nisy. Našel jsem k tomu ve vratislavické vlastivědě hezkou větu. O takovém spravování věcí veřejných se nám dnes může jen zdát: Při všem byly obce ve spravování svých vnitřních záležitostí mnohem svobodnější, než by se dnes mohlo zdát, po žádném byrokratickém poručníkování ani stopy. Hostinec Schänke nedaleko brodu v levobřežních Vratislavicích. Právě v těchto místech se kdysi soustředil život a správa této části obce. 216