Vyučovací metody a jejich uplatnění ve výuce odborných předmětů na střední škole

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA DIDAKTICKÝCH TECHNOLOGIÍ Vyučovací metody a jejich uplatnění ve výuce odborných předmětů na střední škole Bakalářská práce Brno 2009 Vedoucí práce: Ing. Pavla Stejskalová Vypracoval: Eva Hrabalová

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Vyučovací metody a jejich uplatnění ve výuce odborných předmětů na střední škole vypracovala samostatně a použila jsem uvedené informační zdroje. V Brně, 12. dubna 2009 Eva Hrabalová

Poděkování: Děkuji paní Ing. Pavle Stejskalové za pomoc, cenné rady a čas, který mi věnovala při psaní mé bakalářské práce. Ředitelství a učitelům odborných předmětů na Střední průmyslové škole oděvní v Prostějově patří můj dík za ochotu a spolupráci při tvorbě části praktické.

OBSAH Úvod. 7 1. Význam a obsah didaktiky odborných předmětů... 8 1.1 Pedagogika.. 8 1.2 Didaktika..... 8 1.3 Oborová didaktika...... 8 1.4 Speciální didaktika (didaktika OP),,,,. 9 2. Vyučovací proces........ 10 2.1 Základní činitelé vyučovacího procesu.,,,,,.... 10 2.1.1 Učitel odborných předmětů... 10 2.1.2 Žák ve výuce odborných předmětů............ 11 2.1.3 Učivo v odborných předmětech.... 11 2.2 Didaktická klasifikace učiva....11 2.2.1 Vědomosti..... 12 2.2.2 Dovednosti........12 2.2.3 Návyky..... 13 2.2.4 Schopnosti....13 2.2.5 Zájmy a postoje........14 2.3 Funkce a etapy vyučovacího procesu......14 3. Didaktické zásady ve výuce odborných předmětů......16 4. Historický vývoj vyučovacích metod........17 5........ 19 5.1 Pojem klasifikace vyučovacích metod......19 5.2 Volba a použití vyučovacích metod ve výuce odborných předmětů 19 5.3 Dělení vyučovacích metod.... 20 5.3.1 Klasické výukové metody.....22 5.3.1.1 Metody slovní......22 5.3.1.2 Metody názorně demonstrační....25 5.3.1.3 Metody dovednostně- praktické.....26 5.3.2 Aktivizující metody..27

5.3.2.1 Metody diskusní... 28 5.3.2.2 Metody badatelské, problémové......29 5.3.2.3 Metody situační....... 29 5.3.2.4 Metody inscenační 30 5.3.2.5 Didaktické hry..... 31 5.3.3 Komplexní výukové metody 31 5.3.3.1 Frontální výuka... 31 5.3.3.2 Skupinová výuka....31 5.3.3.3 Partnerská výuka....32 5.3.3.4 Samostatná práce žáků... 32 5.3.3.5 Kritické myšlení. 33 5.3.3.6 Brainstorming.....34 5.3.3.7 Projektová výuka..... 35 5.3.3.8 Výuka dramatem.... 35 5.3.3.9 Otevřené učení.... 36 5.3.3.10 Učení v životních situacích 36 5.3.3.11 Televizní výuka......37 5.3.3.12 Výuka podporovaná počítačem.. 38 5.3.3.13 Sugestopedie a superlearning.... 38 5.3.3.14 Hypnopedie 39 6. Historie oděvnictví a oděvní školy v Prostějově.... 40 7. Identifikační údaje školy...... 42 7.1 Studijní zaměření oboru Oděvní design a návrhářství...43 7.2 Délka a forma vzdělávání.. 43 7.3 Dosažený stupeň vzdělání. 43 7.4 Profil absolventa stud. zaměření Oděvní design a návrhářství.43 7.5 Učební plán oboru Oděvní design a návrhářství.... 44 7.6 Základní charakteristika odborných předmětů vyučovaných na škole..45 7.6.1 Strojnictví a automatizace... 45 7.6.2. Ekonomika.. 45 7.6.3.Nauka o materiálu... 46 7.6.4.Oděvní technologie. 46

7.6.5 Konstrukce a modelování..... 46 7.6.6 Aplikovaná konstrukce oděvů.....46 7.6.7.Základy oděvního výtvarnictví........ 47 7.6.8 Výtvarná příprava........ 47 7.6.9 Dějiny umění a odívání.... 47 7.6.10 Počítačová grafika......47 7.6.11 Módní navrhování....... 47 7.6.12 Tvorba image..... 47 8 Rozpracování vyučovacích metod pro vybrané odborné předměty.....48 8.1 Nauka o materiálu.. 48 8.1.1 Návrh technického vybavení učebny a učebních pomůcek.. 48 8.1.2 Návrh rozpracování vyučovacích metod do tematického plánu.49 8.1.3 Návrh rozpracování tématu 6.1....... 52 8.2 Konstrukce a modelování. 55 8.2.1 Návrh technického vybavení učebny a učebních pomůcek. 55 8.2.2 Návrh rozpracování vyučovacích metod do tematického plánu.56 8.2.3 Návrh rozpracování tématu 1.3... 58 8.3 Oděvní technologie......62 8.3.1 Návrh technického vybavení učebny a učebních pomůcek 62 8.3.2 Návrh rozpracování vyučovacích metod do tematického plánu..62 8.3.3 Návrh rozpracování tématu 1.2.... 65 8.3.4 Návrh rozpracování tématu 4.1. 67 9. Vyhodnocení.. 69 Závěr. 72 Resumé, klíčová slova.. 73 Summary, The Key Words. 74 Seznam použité literatury... 75 Seznam použitých internetových zdrojů... 76 Seznam příloh.. 77

Úvod Narodila jsem se a bydlím v Prostějově, ve městě s dlouholetou oděvní tradicí. Vývoj oděvnictví je zde nedílně spjat s historií oděvních škol v tomto městě. Jako každé odvětví i oděvní průmysl prochází vývojem. Mění se technologie, materiály, celková filosofie. Na tyto změny musí školy reagovat. Odborní pedagogové si uvědomují, že je nutné ve výuce následovat změny a nové trendy v oboru, a tomu nově přizpůsobovat i strukturu výuky a výukové metody, v duchu kurikulární reformy klást důraz na samostatnost a tvořivost žáka. V oblasti oděvnictví a módy se pohybuji celý život. V technické přípravě výroby pracuji již řadu let a studiem na vysoké škole se připravuji na práci pedagoga. S tématy vyučovanými v odborných předmětech na oděvních školách se ve svém povolání setkávám každodenně. Ve své bakalářské práci předkládám návrh využití konkrétních výukových metod v odborných předmětech vyučovaných na Střední průmyslové škole oděvní v Prostějově a porovnávám je s metodami, které vyučující skutečně používají. Ředitelství Střední průmyslové školy oděvní projevilo o mou práci zájem. Jejich snahou je žákům poskytovat technicky aktuální informace moderními formami a prostředky. V možnosti této snaze napomoci vidím mimo jiné význam své bakalářské práce. - 7 -

1. Význam a obsah didaktiky odborných předmětů S rozvojem pedagogických věd docházelo ke konkretizaci předmětu zkoumání. Výuka odborných předmětů je souborem složitých, a dynamicky se rozvíjejících konkrétních situací. Zabývá se nejen sdělováním jednotlivých obsahů výuky odborných předmětů žákům, ale na základě tvořivé činnosti učitele realizuje i žákův osobnostní rozvoj. 1.1 Pedagogika V odborném významu je věda a výzkum zabývající se vzděláváním a výchovou v nejrůznějších sférách lidské společnost. (Průcha,Walterová,Mareš,1995, s.153) Veřejnost pedagogiku chápe ryze jako výchovu dítěte, ale již Jan Amos Komenský(1592-1670), který jako první vytvořil systém pedagogických poznatků a zásad pojmenoval pedagogiku jako výchovu člověka od narození po jeho smrt. Pedagogika v současném pojetí je vědou o celoživotní výchově dětí, mládeže i dospělých. 1.2 Didaktika Je pedagogická disciplína.je to teorie vyučování, jejímž předmětem se staly cíle, obsah,metody a organizační formy ve vyučování. (Průcha,Walterová,Mareš,1995, s.50) Didaktika je důležitou součástí pedagogiky, protože především při vyučování je žák bezprostředním cílem učitelova výchovně vzdělávacího působení. Didaktika bývá nazývána srdcem pedagogiky. Pokud je didaktika ze své obecné podoby rozvíjena do podoby zvláštní, nazýváme ji oborovou didaktikou. 1.3 Oborová didaktika Vyčlenila se z obecné didaktiky. Je určena učitelům odborných předmětů, praktického vyučování na středních školách. Řeší problematiku vzdělávání (oblast didaktické techniky, učebních pomůcek apod.)v určitých předmětech jednoho oboru, jako například obor stavebnictví, elektrotechniky, oděvnictví a podobně. - 8 -

1.4 Speciální didaktika (didaktika odborných předmětů) Je teorie vyučování, která zkoumá zákonitosti vyučování konkrétního odborného předmětu daného oboru Svou činnost rozvíjí speciální didaktika ve vzájemné spolupráci s ostatními pedagogickými obory, ze kterých vychází, opírá se o ně a zároveň jim poskytuje podněty a východiska. Jestliže obecná didaktika k oborové didaktice byla charakterizována ve vztahu obecného ke zvláštnímu, pak vztah mezi oborovou didaktikou a speciální didaktikou se vztahem od zvláštního ke konkrétnímu. Speciální didaktika- metodika se tedy zabývá jednotlivými odbornými předměty, z nichž každý má svou specifičnost, která spočívá v konkrétnosti jejich zaměření. (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.11) Kvalitu výuky odborných předmětů ovlivňuje několik faktorů. Jsou jimi vzdělání učitele, jeho zkušenosti odborné i praktické. Významným faktorem ve výuce odborných předmětů je materiálové vybavení školy. Technické obory jsou velmi rozsáhlé svými technologickými postupy, stroji, materiály. Aby dostali žáci ve výuce jen ty správné informace, musí být obsah učiva začleněn do výchovně vzdělávacího procesu v přiměřeném množství. Posloupnost pedagogických disciplín PEDAGOGIKA DIDAKTIKA OBOROVÁ DIDAKTIKA SPECIÁLNÍ DIDAKTIKA - 9 -

2. Vyučovací proces Je jedním z určujících faktorů výukových metod. Vyučovací proces je záměrné, cílevědomé, soustavné a racionální řízení aktivit žáků, které má za cíl dosáhnout stanovení výchovně- vzdělávacích cílů. Prostřednictvím cílům se realizují požadavky na výchovu žáka z různých hledisek. Nejedná se tedy jen o požadavky na vzdělání, ale i na rozvoj citově volních vlastností jedince. Z toho vyplývá, že Vyučovací proces je tedy procesem výchovně vzdělávacím. (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.20) Z hlediska pedagogického dělíme proces na několik stupňů: Prvním stupněm poznání ve všech vyučovacích procesech je tzv. živé nazírání. Jedná se vlastně o poznání vnější stránky předmětů a jevů, jejich vnější vlastnosti a vztahy. Druhý stupeň poznání, tzv. abstrakční myšlení, zahrnuje vnitřní poznání věcí a jevů, řeší jejich souvislosti a jevy. Třetí stupeň poznání ověřuje pravdivost a ověřuje správnost získaných znalostí v praktické činnosti. 2.1 Základními činiteli vyučovacího procesu jsou učitel, žák, učivo. Všechny tři složky musí být ve vzájemném vztahu. Nerovnováha mezi jednotlivými činiteli může deformovat vyučovací proces jako celek. 2.1.1 Učitel odborných předmětů Plní ve svém povolání funkci výchovně vzdělávací a organizátorskou. Musí být vzdělaný nejen v teoretické části výuky, musí ovládat i praktickou část. Důležitou zásadou je udržování spojitosti s novými technologiemi a materiály. Učitel by měl - 10 -

přihlížet k individuálním zvláštnostem žáků a k jeho schopnostem. Měl by napomáhat rozvoji znalostí od základních po složité. 2.1.2 Žák ve výuce odborných předmětů Neměl by ve vyučování pasivně přijímat předkládané učivo, ale aktivně pracovat a získané poznatky postupně rozvíjet a osvojovat. Činnost žáka ve vyučovacím procesu je chápána jako systém jejich aktivních a cílevědomých úkonů, během nichž prostřednictvím učiva tvůrčím způsobem poznávají předměty a jevy objektivní skutečnosti. (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.20) 2.1.3 Učivo v odborných předmětech Je soubor didakticky uspořádaných poznatků a činností, které si žáci ve vyučování osvojují ve formě vědomostí. Vědomosti jsou souborem pravidel a pouček a fakt, které si má žák zapamatovat Z hlediska obsahu učiva je důležité zahrnout do výuky základní a obecně platné poznatky. Řídíme se zlatým pravidlem antických autorů Non multa, sed multum(ne mnoho, ale mnohé) (Drahovzal,J; Kilián,O;Kohoutek,R,1997,s.56). Z citátu vyplývá, že kvantitativně menší rozsah učiva může mít efektivní hodnotu. 2.2 Didaktická klasifikace učiva Učivo jsou didakticky uspořádané činnosti a poznatky, které si má žák z vyučování odnést ve formě získaných vědomostí, dovedností a návyků, schopností, postojů a zájmů. Didaktická klasifikace učiva je podrobný rozbor učebních osnov a učebnice, do kterého musí učitel umět zaimplementovat hlavní myšlenku vyučovaného předmětu, který musí mít přímou návaznost na předchozí výuku. Učitel by neměl zapomínat na změny v obsahu, které s sebou přináší vědeckotechnický rozvoj daného předmětu. - 11 -

Při didaktické analýze učiva volí vhodné metody, formy a prostředky. Na základě těchto vstupů určuje optimální postup. V rámci didaktické klasifikace učiva rozlišujeme: 2.2.1 Vědomosti jsou konkrétní vzájemně spolu související fakta, soustava pojmů, zákonů, pravidel a poznatků z oblasti společenských, přírodních a technických oborů, které má žák zvládnout v jednotlivých ročnících či stupni školy,porozumět jim,zapamatovat si je a umět je v praxi použít. Vědomosti mohou být konkrétní, tyto mají podobu jedinečných představ a obecné, obsahující zobecněné prvky. Učitel odborných předmětů odevzdává žákům poznatky v podobě osvojených vědomostí, interpretuje je podle toho, jak on sám je pochopil, jak si je osvojil, zda se s nimi subjektivně ztotožnil, popřípadě, jaké má k nim výhrady. Psychologickým základem vědomostí jsou procesy vnímání, myšlení a paměti, které vznikají na základě vysvětlení učiva, jeho pochopení a praktického použití (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.24) 2.2.2 Dovednosti Jsou osvojené praktické úkony, které žák může vykonávat na základě získaných vědomostí. Osvojené vědomosti mohou později přispívat k nabývání nových vědomostí. Vznikají-li v oblasti smyslové a pohybové činnosti, mluvíme o motorických, popř. senzomotorických dovednostech (kreslení strojních součástí, schémat, plánů a pod.).má- li povahu vnitřních myšlenkových operací, např. odvodit výpočtové vztahy pro namáhání šroubů nebo prutů příhradové konstrukce aj.,jedná se o dovednosti intelektuální. (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.24) Členění dovedností: - jednoduché ( práce s jednoduchým nástrojem, např. rýč,pilník,žehlička) - 12 -

- složité ( obsluha výrobní linky, řízení automobilu) - kombinované ( řízení podniku) - intelektuální( recitace, zpěv). Proces poznávání musí být propojen s lidskou činností. Proto v didaktice odborných předmětů neřešíme jen odborné vědomosti žáka, nýbrž i jeho přípravu na práci v náročných technických funkcích. 2.2.3 Návyky jsou zautomatizované dovednosti nebo jejich části Při výuce odborných předmětů na středních školách je důležité vypěstovat u žáků správné pracovní návyky, které získávají pod dohledem učitele. Řadíme mezi ně například dodržování předepsaných a správných technologických postupů. Takto vypěstované správné pracovní návyky usnadňují následnou činnost v praxi. 2.2.4 Schopnosti Se projevují tím, že žák si uvědomuje a chápe obsah učiva, poznává význam různých předmětů a informací. Tyto žákovy schopnosti mají ve vyučovacím procesu přijímací charakter, který je podmíněn praktickým využitím. Didaktika odborných předmětů ve větší míře zaměřuje pozornost na problematiku cílevědomého a intenzivního rozvíjení žákovských schopností v úzké souvislosti s jinými zejména přírodovědnými předměty. Tyto schopnosti se projevují zejména v tom, jak rychle si žáci osvojí danou činnost, jak rychle a kvalitně dovedou řešit zadaný úkol.(čadílek,m; Loveček,A,2005,s.26) - 13 -

Schopnosti nabyté ve vyučovacím procesu dělíme na : - rozumové (myšlení, paměť, pozornost apod.) - smyslové (vnímání zvuků, barev apod.) - pohybové (rychlost, koordinace) - společensko-organizační (sportovní, technické apod.) 2.2.5 Zájmy a postoje Zájmy mají pro výchovně vzdělávací proces velký význam. Jsou motivací lidské činnosti, zatímco postoje jsou stanoviskem vlastním názorem žáka na danou skutečnost. 2.3 Funkce a etapy vyučovacího procesu Činnost učitele a žáka ve vyučovacím procesu probíhá určitou etapou a v daném okamžiku má určitou funkci. Formulace dílčích funkcí a etap vyučovacího procesu je důležitá pro volbu vyučovacích metod i pro prostředků výuky. Vyučovací proces plní funkci: - informativní - předává informace žákům - formativní formuluje osobnost žáka - instrumentální osvojené vědomosti se stávají nástroji dalších učebních aktivit - integrující funkce spojuje všechny předchozí funkce Etapy vyučovacího procesu mají souvislost s organizační a řídící činností učitele a jejich použití ve výuce je podmíněno vybavením učeben náležitými učebními pomůckami a didaktickou technikou. - 14 -

Dělení etap vyučovacího procesu podle Mojžíška: - motivační etapa řeší přípravu žáků k osvojení učiva. Ve výuce odborných předmětů se jedná o nejúčinnější etapu. - expoziční etapa se zabývá vytvářením a osvojováním vědomostí a dovedností. Ze všech etap se jedná o nejnáročnější etapu, jejímž základem je vytváření představ, pojmů, úsudků a soudů. Výběrem vhodných vyučovacích metod dosáhneme přijatelného střídání učitelova výkladu, názorných otázek a vlastní činností žáků. - fixační etapa je zaměřena na upevňování a prohlubování osvojeného učiva. Definujeme několik fází etapy: v první fázi, která následuje bezprostředně po výkladu nového učiva, se obvykle zaměřujeme na nejdůležitější fakta a kontrolujeme míru získaných vědomostí. Abychom byli schopni udržet pozornost žáků, používáme metodu rozhovoru. Ve druhé fázi, kterou je běžné opakování, se doporučuje použití problémové metody a vhodně zvolenými otázkami aktivovat žáky. Třetí fází je souhrnné opakování. - verifikační etapa slouží k ověřování vědomostí a dovedností žáků. Je to závěreční fáze vyučovacího procesu a plní funkci zpětné vazby jak pro učitele, kde ověřuje použití vhodných výukových metod a prostředků, tak pro žáka z hlediska úrovně jeho dosažených vědomostí a dovedností. - 15 -

3. Didaktické zásady ve výuce odborných předmětů Didaktické zásady jsou platné pro všechny etapy vyučovacího procesu, nejen pro výuku v odborných předmětech. Vzájemně se prolínají a záleží na učiteli, které zásady se rozhodne ve výuce použít, aby dospěl ke stanoveným výchovně vzdělávacím cílům. Čadílek a Loveček popisují ve své literatuře tradiční soustavu didaktických zásad, které mají úzkou vazbu na výuku odborných předmětů. Jsou to především: - zásada názornosti - zásada uvědomělosti a aktivity - zásada soustavnosti - přiměřenosti - trvalosti - zásada vědeckosti - zásada spojení teorie s praxí - zásada zpětné vazby - zásada komplexního rozvoje žáka Spojení teorie s praxí má pro výuku odborných předmětů na středních školách důležitý význam, protože návaznost teoretického vyučování na praktickou výuku má vliv na získání trvalých odborných znalostí žáka. - 16 -

4. Historický vývoj vyučovacích metod Šimoník ve své knize Úvod do didaktiky základní školy uvádí následující přehled etap vývoje vyučovacích metod: V počátečním období vývoje lidské společnosti se přenos zkušeností a pracovních dovedností uskutečňoval především při praktické činnosti, které se příslušníci mladé generace postupně zúčastňovali. Základní metodou získávání nových poznatků byla nápodoba. - Další etapa v procesu modernizace vyučovacích metod nastala v souvislosti se vznikem řeči. Názor a praktická činnost, jsou jako zdroje přenosu poznatků postupně úplně potlačeny. Slovo, zpočátku mluvené, později psané, stává se základním prostředkem přenosu vědomostí. Vyučování se vyznačuje pasivitou žáků. Tato etapa vrcholí ve středověku. - Třetí etapa modernizace vyučovacích metod je spojena s vynálezem knihtisku a počátky renesance. Psané slovo bylo zdrojem poznatků už v předcházející etapě, avšak možnost masového rozšíření tištěných knih je předpokladem a počátkem obecného rozšíření práce s knihou, později se slabikářem, učebnicí. Po staletí opomíjená možnost, přiblížit učícímu se skutečnost prostřednictvím názoru, začíná se od renesance znovu rozvíjet. Požadavek spojení slova s názorem, zakotvuje pevně v pedagogické teorii. I v této etapě přetrvává pasivní účast žáků ve vyučování. - Další etapa modernizace vyučovacích metod je především reakcí na pasivitu učících se, která byla typická pro předcházející dvě etapy. Od přelomu 19. a 20. století je kladen velký důraz na vlastní žákovu činnost, a to především činnost praktickou. - Od poloviny 50. Let minulého století se hovořilo o tzv. vědecko-technické revoluci. Projevuje se snaha o integraci slova, názoru a praktické činnosti. Významné postavení v procesu přenosu poznatků zaujímá technika. Vyučovací metody směřují k aktivní činnosti žáků, myšlenkové i praktické. - 70. a 80. léta minulého století jsou (byť v teoretické podobě)spojována s požadavky na maximální využití pomůcek a didaktické techniky, zařazování regulačních a - 17 -

zpětnovazebních prvků do vyučovacích metod, důraz na používání vyučovacích metod aktivizujících žáky, integraci slova, názoru a praktické činnosti. - Dosavadní pojetí vyučování jsou od konce minulého století označována jako tzv. transmisivní,(předávající): učitel ví, umí, je kompetentní, je garantem pravdy a přichází, aby žáky naučil, aby jim své vědomosti předal. žáci neví, neumí, nejsou kompetentní a do školy přicházejí, aby tyto poznatky od učitele převzali. Postupně je rozpracováno a rozvíjí se pojetí konstruktivistického vyučování:učitel vytváří podmínky a zajišťuje, aby každý žák mohl dosáhnout co nejvyšší úrovně, učitel je garantem metody; žáci přicházejí, aby přemýšleli,rozvinuli,reorganizovali své dosavadní poznatky, objevili (konstruovali) své nové poznatky (Šimoník,2005,s.76-77). - 18 -

5. Je postup, cesta, způsob vyučování. Charakterizuje činnost učitele vedoucí žáka k dosažení stanovených cílů.(průcha,walterová,mareš,1995, s.265). 5.1 Pojem a klasifikace výukových metod Vyučovací metody zapříčiňují předávání a osvojování vědomostí, dovedností a návyků. Metoda nestojí ve výchovně vzdělávacím procesu samostatně, ale je součástí činitelů, které na průběh výuky působí. Efektivita použitých metod přímo souvisí s cíly a výsledky výuky. Neexistujecžádnácuniverzálnícmetoda. Praktické použití vyučovacích metod je ovlivněno vývojovými a individuálními zvláštnostmi žáků a specifikou vyučovacího předmětu. Učitel musí znát různé vyučovací metody, aby mohl v konkrétní situaci volit jejich vhodnou kombinaci. Nová koncepce výchovy a vzdělávání prosazuje ten model výuky, který podporuje samostatnost, tvořivost a aktivitu u žáků. Jen tato cesta vede k vytvoření vlastního učebního stylu žáka, k racionálnímu učení. Kromě vhodného výběru metody a učitelova působení je důležitou součástí celku žákovo chtění učit se. Každá supermoderní metoda nebo pomůcka zůstane bez efektu, pokud žák neprojeví svoji osobní aktivitu k učení a ve vyučování. 5.2 Volba a použití vyučovacích metod ve výuce odborných předmětů Vyučovací metody v odborných předmětech učitel volí tak, aby respektoval zákonitosti vyučovacího procesu a současně, aby vyučování bylo vedeno v tom smyslu, že žáci nepřijímají jen hotové vědomosti, ale naopak aby pracovali samostatně a pokud to obsah učiva umožňuje, sami poznávali a objevovali nové souvislosti a možnosti využití vlastních získaných poznatků. V odborných předmětech obsah učiva vychází - 19 -

z obsahu učiva společensky vědních a přírodovědných předmětů. Proto volíme především takové vyučovací metody, pomocí kterých žáci sami poznávají uplatnění např. přírodních zákonů a jejich využití v technice (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.42) Volbu metody ovlivňují tyto faktory: 1) učivo (předmět, téma konkrétní vyučovací hodiny) 2) věk žáků 3) intelektové předpoklady a učební zkušenosti žáků 4) organizační forma vyučování 5) vybavení školy (počítače, didaktická technika, atd.) 6) profesionální a osobnostní předpoklady učitele 5.3 Dělení vyučovacích metod Vyučovací metody je možno dělit podle několika hledisek. V odborné literatuře se setkáváme s odlišným dělením vyučovacích metod, které může pramenit z aktuálních možností využití na daném typu škol. Pro základní přehled o metodách jsem si vybrala dělení podle Maňáka a Švece: 5.3.1 Klasické vyučovací metody 5.3.1.1 Metody slovní - Vyprávění - Vysvětlování - Přednáška - Práce s textem - Rozhovor- diskuse - 20 -

5.3.1.2 Metody názorně demonstrační - Předvádění a pozorování - Práce s obrazem - Instruktáž 5.3.1.3 Metody dovednostně- praktické - Napodobování - Laboratorní činnost - Produkční metody 5.3.2 Aktivizující výukové metody 5.3.2.1 Metody diskusní 5.3.2.2 Metody badatelské, problémové 5.3.2.3 Metody situační 5.3.2.4 Metody inscenační 5.3.2.5 Didaktické hry 5.3.3 Komplexní výukové metody 5.3.3.1 Frontální výuka 5.3.3.2 Skupinová výuka 5.3.3.3 Partnerská výuka 5.3.3.4 Samostatná práce žáků 5.3.3.5 Kritické myšlení 5.3.3.6 Brainstorming - 21 -

5.3.3.7 Projektová výuka 5.3.3.8 Výuka dramatem 5.3.3.9 Otevřené učení 5.3.3.10 Učení v životních situacích 5.3.3.11 Televizní výuka 5.3.3.12 Výuka podporovaná počítačem 5.3.3.13 Sugestopedie a superlearning 5.3.3.14 Hypnopedie (Maňák,Švec,2003) 5.3.1 Klasické výukové metody 5.3.1.1 Metody slovní Jsou ve výuce odborných předmětů velmi důležité, protože mluveným slovem učitel doplňuje jiné metody výuky. Mluvené slovo v odborných předmětech by mělo být vždy spojováno s praktickou činností, aby nedocházelo k pouhému odříkávání nabiflované teorie bez schopnosti dalšího uplatnění v praxi. Slovní metody dělíme na monologické a dialogické. A) Monologické metody jsou založeny převážně na jednostranném předávání informací od učitele k žákovi (v některých případech, např. formou referátu, předává žák informace ostatním žákům). Vyprávění I když může být součástí jiných metod (rozhovor, přednáška), plní převážně motivační funkci. V odborných předmětech může být použita jako počáteční informace k určitému tematickému celku (v předmětu oděvní design se může například jednat o historii jeansových kalhot). - 22 -

Vysvětlování je takové zprostředkování a objasňování učiv, předmětů a jevů, které vede k pochopení příčin, souvislostí a podstaty zkoumaného jevu. Na rozdíl od přednášky nebo vyprávění, které se velmi často zabývá vnější částí problému, vysvětlování proniká až k vnitřní podstatě, k hlubším souvislostem a návaznostem učiva. (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.50) Učitel vysvětluje žákům ve výuce podstatu pojmů, pravidel, zákonů. Aby měl zpětnou vazbu o tom, zda žáci vysvětlované učivo pochopili, musí být s nimi v kontaktu, dávat doplňující otázky a reagovat na jejich dotazy a připomínky. Součástí vysvětlování je popis (např. popis součástí šicího stroje). Přednáška Je náročná metoda a to jak ze strany přednášejícího, tak ze strany přijímané strany. Musí být obsahově přístupná, členěná do přehledných bloků, řečnicky atraktivní. V odborných předmětech používáme metodu přednášky hlavně při důležitých a obsáhlých tématech učiva, kdy je potřeba žákům předložit ucelený pohled na probírané téma. Nevýhodou této metody je, že nepočítá s aktivitou žáků a je nesnadná z hlediska udržení pozornosti žáka. Žáci si během přednášky zapisují důležité poznatky. Zvláštním případem přednášky žákovský referát. Žáci v něm za pomocí učitele zpracovávají určitý úsek probírané látky. Doba přednášky jednoho žáka by neměla být delší než 5-10 minut. Z hlediska důrazu na samostatnost žáků je vhodné tuto metodu zahrnovat do výuky ve vyšších ročnících středních škol. B) Dialogické metody Spočívají v aktivním zapojení žáků do osvojování učiva prostřednictvím rozhovoru řízeného učitelem (Drahovzal,J;Kilián,O;Kohoutek,R,1997,s.79) Dialogické metody jsou často používanými metodami ve výuce odborných předmětů a patří mezi významné metody dnešní doby, kdy s nárůstem obrazových informací v televizi a na internetu dochází u ke zhoršení kvality komunikace u žáka. Pro budoucí - 23 -

uplatnění na trhu práce je důležité, aby žák dovedl vyjádřit své zájmy, postoje a poznatky kultivovaným projevem. Rozhovor Je na rozdíl od monologických metod záležitostí nejméně dvou účastníků. Nejčastěji se jedná o střídání otázek a odpovědí mezi učitelem a žákem. V odborných předmětech používáme rozhovor ke sdělování nových poznatků, k upevňování nových vědomostí, k hodnocení žáků a k opakování učiva. Důležité je pro učitele dodržování správné techniky kladení otázek: - otázka by neměla obsahovat cizí slova a neznámé termíny - jednotlivé termíny jsou začleněny do samostatných otázek, které na sebe navazují - otázka je nejprve položena a pak je vyvolán žák - po položení otázky je třeba dát žákům čas na rozmyšlenou - nevyvolávat žáky mechanicky podle abecedy - chybně položenou otázku více neopakovat - za špatné odpovědi žáka nezesměšňovat Pokud se rozhovoru zúčastní více osob a navzájem si kladou otázky, přechází v diskusi (blíže v kapitole aktivizující metody 5.3.4). D) Práce s textem Patří k nejstarším výukovým metodám. V současné době je tato klasická metoda, která byla založena na práci s učebnicí, odbornými časopisy, encyklopediemi, doplněna o práci s počítačem. V této metodě převládá žákovo samostatné učení. Vyhledávání hlavní myšlenky, zapisování důležitých dat do stručných přehledů je hlavní náplní této výukové metody. - 24 -

5.3.1.2 Metody názorně demonstrační Umožňují na bázi přímého pozorování předváděného předmětu nebo jevu poznávat bezprostředně jeho nejdůležitější vlastnosti. (Drahovzal,J;Kilián,O;Kohoutek,R,1997,s.80) Účelem těchto metod je učinit výuku odborných předmětů dostatečně konkrétní, přesvědčivou a zajímavou. Předváděny mohou být jak konkrétní případy, tak modely, filmy, video přenosy apod. v případě, že konkrétní případ není možno ve výuce předvádět (v oděvnictví se jedná například o objemné, počítačově řízené střihárenské zařízení). Didakticky účinnější je kombinace těchto metod s mluveným slovem. Pozorování Můžeme definovat jako záměrné, účelné a cílevědomé vnímání konkrétních věcí nebo jevů žáky, za účelem fixace vědomostí a dovedností, které si pozorováním osvojují. (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.58) Metodou v pravém slova smyslu se pozorování stává za předpokladu, že je na jedné straně promyšleně a cílevědomě řízeno vyučujícím, na straně druhé uvědoměle prováděno žáky. Pro výuku odborných předmětů jsou významné dva druhy pozorování: - Přímé pozorování je bezprostřední pozorování předmětů, jevů, pokusů. - Nepřímé pozorování je nazýváno v případě, že jsou žákům informace předávány pomocí filmů, videozáznamů. Předvádění Metoda předvádění se s metodou pozorování prolíná. Na rozdíl od pozorování je metoda předvádění v odborných předmětech zaměřena k vytvoření představy konkrétního předmětu nebo jevu, se kterým se žáci setkávají v praxi. Může se jednat například o předvedení funkce horního hlavního hřídele šicího stroje,o chyby v padnutí oděvu na postavě apod. Maňák ve své knize Výukové metody uvádí několik požadavků na předvádění: prověřit funkčnost zařízení, předkládat předměty co největšímu počtu smyslů, složitější operace rozdělit, předváděný předmět musí být dostatečně veliký, podněcovat žáky během předvádění k aktivitě a průběžně kontrolovat, zda bylo učivo pochopeno, o - 25 -

průběhu předvádění dělat zápisky, předvádět předmět v přirozeném prostředí, nepředvádět předmět na začátku výkladu apod. (Maňák,J; Švec,V,2003,s.80) Práce s obrazem Didaktický (školní)obraz se chápe jako zobrazení nějakého jevu pro využití v edukačním procesu, a to v rozmanitých podobách a modifikacích, bez ohledu na jeho konkrétní realizační formu (Maňák,J; Švec,V,2003,s.82) Ve výuce odborných předmětů se školní obrazy používají k vysvětlení činnosti složitého technického zařízení. Obrazy bývají barevné a ve způsobu provedení od prosté kresby na tabuli, přes nástěnné obrazy, ilustrace v učebnicích nebo obrazy vytvářené pomocí počítačových grafických programů. V oděvním oboru lze například didaktický obraz použít při vysvětlování návleku nití do pětinitného obnitkovacího stroje. Instruktáž Je hlavně využívána v praktickém vyučování při tvorbě a rozvoji motorických, technických a pracovních kompetencí. Instruktáž musí navazovat na osvojené teoretické znalosti a dělíme ji na fázi počáteční (učitelem je předvedena činnost velmi pomalu a důrazem na detaily), fázi druhou (činnost je předvedena učitelem v reálném čase s upozorněním na možné chyby), fáze třetí (činnost je předvedena pomalu s upozorněním na chyby a nedostatky), fáze poslední (žáci provádí pod kontrolou učitele předvedou činnost samostatně). 5.3.1.3. Metody dovednostně - praktické V každém vyučovacím předmětu si žáci osvojují vědomosti a dovednosti a na jejich bázi pak vytvářejí prakticky využitelné kompetence. V sestavě výukových metod má tato skupina nezastupitelné místo vzhledem k nové koncepci, kterou jako celek zahrnuje kurikulární reforma. Mezi nejběžnější metody, které slouží k vytváření praktických dovedností patří: Laboratorní činnost Má na středních školách velmi různorodé použití. Na oděvních školách mohou žáci např. v předmětu Nauka o materiálu zkoumat strukturu tkaniny, pevnost vlákna, složení - 26 -