Preklinické modely deprese I. část (farmakologické a genetické) Preclinical models of depression Martin Votava 1, Jana Pistovčáková 2 1 Karlova Univerzita, 3. Lékařská fakulta, Ústav farmakologie, Praha 2 Masarykova Univerzita, Lékařská fakulta, Farmakologický ústav, Brno SOUHRN Preklinické modely deprese si obdobně jako jiné modely lidských onemocnění kladou za cíl porozumět neurobiologickému pozadí afektivních poruch a odhadovat terapeutický efekt nových látek. Tato práce ve dvou částech podává přehled o preklinických farmakologických, genetických (1. část) a behaviorálních (2. část) modelech depresivního onemocnění a o jejich citlivosti k různým látkám používaným v léčbě deprese. Zvířecí model deprese by měl zahrnovat primární poruchu funkce CNS, která by byla léčena chronickým podáváním látek s antidepresivní aktivitou. Tyto látky by přitom neměly měnit chování normálních, kontrolních zvířat. Za modely deprese s největší validitou se považují modely intrakraniální elektrické autostimulace, chronického mírného stresu, naučené bezmocnosti a model bilaterální olfaktorické bulbektomie u potkanů, či separační model u primátů. Klíčová slova: depresivní onemocnění, animální modely deprese, SSRI, TCA, chování SUMMARY The aim of preclinical (animal) models of depression is to understand neurobiological basis of affective disorders and to predict therapeutic effect of novel drugs. This review, divided in two parts, summarizes preclinical pharmacological, genetic (part I.) and behavioural (part II.) models of depression and their sensitivity to different drugs, which are used in the treatment of depressive disorder. The animal model of depression should include a primary deficit of CNS function, which is successfully treated by drugs with antidepressive properties. These drugs should not change behaviour of control animals. High-validity models are model of intracranial self-stimulation, chronic mild stress, learned helplessness and model of bilateral olfactory bulbectomy in rats, or social deprivation model in primates.
Key words: depressive disorder, animal models of depression, SSRI, TCA, behaviour Votava M., Pistovčáková J., Preklinické modely deprese I. část (farmakologické a genetické). Psychiatrie 2005;9(1):100 104 Úvod Preklinické (zvířecí) modely deprese si obdobně jako jiné modely lidských onemocnění kladou za cíl porozumět neurobiologickému pozadí afektivních poruch a predikovat terapeutický efekt nových látek. Model užívaný k predikci klinické účinnosti látek u depresivních pacientů by měl vyhovovat třem hlavním kritériím spolehlivosti testu (validita predikční, konstrukční a fenomenologická). Psychická onemocnění však pochopitelně nelze dokonale modelovat a modely většinou zobrazují pouze některý aspekt tohoto onemocnění. Nejinak je tomu i v případě deprese, i když zde se zdá, že v rámci nejčastějších psychických onemocnění (schizofrenie, úzkostná onemocnění) se v případě depresivního onemocnění modely přibližují klinickému stavu poměrně blízce. Například zavedení nových antidepresiv s přímým účinkem na receptory předcházely poměrně úspěšné testy v animálních modelech deprese. Na druhé straně si musíme uvědomit skutečnost, že zaznamenán bývá úspěšný pokus, a pokusy neúspěšné často publikovány nejsou. Proto je validní zhodnocení těchto modelů přece jen složitější, neboť nevíme, jaká je jejich úspěšnost při vlastním pokusu. Dalším metodologickým problémem je povaha vlastního depresivního onemocnění. Přirozeně se vyskytující deprese je onemocnění chronické, epizodické, se střídáním remisí, relapsů či manických fází a můžeme ji dále dělit dle doprovázejících či převažujících symptomů. A jeden z nejdůležitějších aspektů depresivního onemocnění, relaps a rezistence, se v žádných modelech deprese nevyskytuje. Většina modelů se tak soustředí na velmi krátký, epizodický úsek života laboratorního zvířete a je sledováno určité chování, které v nějakém ohledu depresi připomín,á ( depression-like ), ale jeho patofyziologický mechanizmus může být depresi poměrně vzdálen. Na druhou stranu si ale musíme uvědomit, že pro farmakologii a výzkum nových léčiv bude prospěšnější model, který odhalí nové léčivo (predikční validita), než takový, který poměrně přesně namodeluje příslušné onemocnění, ale citlivý k léčbě nebude (konstrukční validita). Tento model bude pochopitelně více ceněn ve výzkumu základním, kde je konstrukční validita naprosto zásadní. Studium chování zvířat za různých experimentálních podmínek napomáhá porozumění, jakými mechanizmy genetické a faktory prostředí vzájemně interagují a které neurobiologické mechanizmy zasahují do rozvoje psychických poruch. Výhodou behaviorálních metod je, že jsou neinvazivní a berou v úvahu funkci celého organizmu. Biologická teorie deprese předpokládá přítomnost primárního neurochemického deficitu, pravděpodobně podmíněného geneticky nebo buněčnou smrtí, který zvyšuje vulnerabilitu jedince k depresivnímu onemocnění (Jesberger and Richardson, 1985). Zvířecí model deprese by měl zahrnovat primární poruchu funkce CNS, která
by byla ovlivněna chronickým podáváním látek s antidepresivní aktivitou. Tyto látky by přitom neměly měnit chování normálních, kontrolních zvířat. Hledání biochemických korelátů u depresivních onemocnění vedlo k teorii o úloze biogenních aminů při rozvoji deprese, a není proto překvapivé, že většina zvířecích modelů deprese se zacílila právě na modelování změn katecholaminergní a/nebo indolaminové funkce (deplece noradrenalinu a serotoninu, příp. dopaminu) (Anisman and Zacharko, 1982; Katz, 1981; Willner, 1984). V současné době se však stále častěji uvažuje o depresi jako o neurodegenerativním onemocnění a byl i experimentálně zjištěn pozitivní vliv některých antidepresiv na neurogenezi (Santarelli et al., 2003). Většina zvířecích modelů je založena na podobnosti prvků chování se symptomy deprese u lidí. Jedním z problémů při evaluaci zvířecích modelů deprese je skutečnost, že tyto aberantní projevy bývají u zvířat navozené experimentální manipulací. Nejčastěji se užívají sociální stresové situace, aplikace elektrických úderů do tlapek, změny prostředí nebo poškození struktur CNS apod., a není jasné, jestli zvířata skutečně napodobují depresi nebo bipolární poruchu (Overstreet, 1993). Mezi symptomy deprese u lidí patří často subjektivní pocity a myšlenky, které lidé mohou vyjádřit verbálně. U zvířat se musíme spoléhat na neverbální, zejména behaviorální projevy a neurovegetativní symptomatologii, které mohou odrážet změněné funkce limbického systému (Richardson, 1991), a nesetkáváme se s běžnými projevy depresivního onemocnění, jako jsou např. pocity viny, ani se sebevražednými sklony. Tento přehled se snaží popsat vlastnosti, výhody a omezení jednotlivých modelů deprese, které jsou nejvíce v současné době používány či mají historický význam. Historie antidepresivní terapie Jako první antidepresiva se začaly používat inhibitory monoaminooxidázy (IMAO). Isoniazid a jemu příbuzné látky se začaly používat po 2. světové válce k léčbě tuberkulózy. U takto léčených pacientů bylo pozorováno výrazné zlepšení psychického stavu bez vlivu na původní chorobu. Brzy na to byl objeven jejich mechanizmus účinku a později byly objeveny dvě formy MAO A a B. MAO-A oxiduje především serotonin a v menší míře i noradrenalin a MAO-B oxiduje především fenylethylamin a dopamin. Poté byly syntetizovány selektivní ireverzibilní inhibitory MAO-A, např. pargylin, ale jejich klinická účinnost byla omezená. Vývoj selektivních ireverzibilních inhibitorů MAO-B byl úspěšnější a dnes se tyto látky používají především v terapii Parkinsonovy choroby. Posledním krokem v této skupině antidepresiv byl objev reverzibilních inhibitorů MAO (RIMA), např. moklobemidu či befloxatonu. Tricyklická antidepresiva (TCA) byla objevena rovněž náhodou. Svůj název mají odvozen od tricyklické struktury a inhibují zpětné vychytávání především noradrenalinu a serotoninu. Imipramin, derivát chlorpromazinu, byl studován u pacientů se schizofrenií a i zde bylo patrné zlepšení nálady bez velkého vlivu na psychotické symptomy. Jeho velmi blízký derivát amitriptylin je hojně užíván a ve své účinnosti nebyl dodnes překonán. Přesnější mechanizmus účinku byl objeven v polovině 60. let a od té doby se velmi rychle rozšiřovaly znalosti o neurotransmiterech a jejich přenašečích. Hlavní pozornost byla věnována noradrenalinu a i dnes celá řada nových antidepresiv ovlivňuje zejména tento neurotransmiter (např. tzv. NARI maprotilin, reboxetin). Další skupina látek vznikla na základě poznatku, že i serotonin hraje zřejmě důležitou roli v patogenezi deprese.
Přispěly k tomu výsledky testování TCA klomipraminu, který do značné míry ovlivňuje zpětné vychytávání serotoninu. V 80. letech pak byla syntetizována SSRI, nejprve zimelidin, který byl brzy stažen z trhu pro své nežádoucí účinky, postupně pak jejich celá škála, jak je známe i dnes. Poslední významnou skupinou antidepresiv jsou látky působící přímo na serotoninový a alfa2-adrenergní receptor. Mirtazapin (alfa2 antagonista) a mianserin jsou inhibitory receptorů 5-HT 2 a 5-HT 3, trazodon je kromě toho i slabým agonistou serotoninových (5-HT 1 ) receptorů. Zdá se, že ovlivnění více transmiterů (nejčastěji NA a 5-HT) má o něco lepší klinickou účinnost než čisté ovlivnění jednoho receptoru. Z tohoto hlediska by neměla překvapit stále vysoká účinnost klasických TCA, bohužel zatížena vyšším výskytem nežádoucích účinků. Nová antidepresiva ve výzkumu Udává se, že na léčbu reaguje zhruba 65 % pacientů. Při léčbě se často vyskytují nežádoucí účinky. Další nevýhodou stávající terapie je dlouhý nástup účinku těchto léčiv, a proto se farmaceutický výzkum intenzivně věnuje novým možnostem léčby tohoto onemocnění. Jak již bylo zmíněno výše, všechna léčiva uvedená na trh v posledních desetiletích ovlivňují především hladiny biogenních aminů (NA, 5-HT). Nicméně je známa celá řada jiných receptorových systémů, které se nejspíše na vzniku a průběhu depresivního onemocnění také podílejí a výzkum nových léčiv se soustředí právě na ně. Jako slibné se jeví antagonisté receptoru pro kortikotropin-uvolňující faktor, antagonisté neurokininového receptoru 1 (NK 1 ), ovlivnění podtypů serotoninových receptorů (5-HT 2a, 5-HT 2c, 5-HT 6, 5-HT 7 ), NMDA typu glutamátových receptorů či cytokinových receptorů. Klinické studie s těmito látkami však buď chybí, či tyto látky zatím v současném stupni vývoje neprokázaly dostatečnou účinnost (Nestler et al., 2002). Modely využívající farmakologicky navozené změny chování Farmakologické modely deprese jsou zatížené nízkou specificitou a hodnotí pouze úzké spektrum účinků testovaných látek. Byly navrženy na základě farmakologických a biochemických účinků známých antidepresivních látek, a je malá pravděpodobnost, že odhalí nové antidepresivní látky se zcela specifickým mechanizmem účinku. Jejich předností je jednoduchost a nenáročnost, avšak jejich validita je většinou nízká. Hodí se spíše k testování vlivu látek na jednotlivé neurotransmiterové systémy, především jsou-li provedené společně s jinými behaviorálními testy. Rezerpinový model Při vzniku tohoto modelu se vycházelo z častého výskytu deprese při léčbě rezerpinem, který způsobuje depleci noradrenalinu, serotoninu a dopaminu v mozku. Schopnost látek antagonizovat účinky rezerpinu (zejména hypotermii, ptózu víček, katalepsii) u hlodavců se využívá při hodnocení jejich antidepresivního potenciálu. První antidepresiva (IMAO, TCA), která tuto nerovnováhu napravovala, měla poměrně dobrou schopnost vrátit chování i fyziologické reakce zvířete ovlivněné reserpinem na původní úroveň (Costa et al., 1960). Tento model ale zároveň ukázal mnoho výsledků falešně pozitivních po aplikaci kyseliny acetylsalicylové,
neuroleptik a psychostimulancií a nefunguje pro antidepresiva nových generací (např. SSRI) (Willner, 1984). Tetrabenazinový model Tetrabenazin je látka s podobným farmakologickým profilem jako rezerpin. Model má stejné nedostatky, kritizovány byly i rozdílné výsledky získané při použití různých druhů a kmenů experimentálních zvířat. Model s použitím L-dopy Zavedení modelu s podáním L-dopy, prekurzoru dopaminu a noradrenalinu, bylo založeno na hypotéze, že nedostatek noradrenalinu a/nebo dopaminu hraje roli při rozvoji deprese. Schopnost látek potencovat symptomy navozené L-dopou u myší nebo potkanů je mírou jejich antidepresivní aktivity (Sanghvi et al., 1971). V testu se u hlodavců hodnotí lokomoční aktivita, piloerekce, salivace, iritabilita a skákání. Po podání antihistaminik a anticholinergik byla získána falešně pozitivní data. Mianserin a iprindol naopak vykazovaly falešně negativní výsledky. Model s použitím amfetaminu V dalším farmakologickém modelu se využívá podání amfetaminu, který navozuje u zvířat stereotypie, hypertermii a má stimulační účinek na lokomočně-explorační chování potkanů. Antidepresiva tyto projevy potencují, ale jsou poměrně časté i falešně pozitivní výsledky u látek z jiných farmakologických skupin. Na druhé straně antidepresivum mianserin účinky amfetaminu nepotencuje (Brogden et al., 1978). Byly i snahy vyvinout model, který by hodnotil schopnost antidepresiv antagonizovat symptomy po vysazení amfetaminu po jeho předchozím chronickém podávání. Výsledky těchto studií však byly často rozporuplné (Lynch and Leonard, 1978). Tryptofanový model Tento model je opět založený na monoaminové teorii deprese. Vlivem akutní nebo chronické administrace prekurzorů serotoninu, tryptofanu nebo 5-hydroxytryptofanu dochází ke změnám v serotoninovém systému mozku. K inhibici enzymatického rozkladu se současně podává MAO inhibitor biodegradačního enzymu pargylin. U myší se charakteristicky objevují trhané záškuby hlavou, u potkanů dochází ke klonickým křečím předních končetin. Model se více než ke skríningu látek s potenciálním antidepresivním účinkem využívá k výzkumu mechanizmu účinku antidepresiv, především jejich vlivu na serotonergní systém (Hingtgen et al., 1984). Klomipraminový model Klomipraminový zvířecí model endogenní deprese byl zaveden v roce 1982 (Mirmiran et al., 1981). Chronická aplikace TCA klomipraminu novorozeným potkanům způsobí rozvoj modelových změn deprese, které se u těchto zvířat projevují v dospělosti například poruchami REM spánku, což jsou abnormality popisované u lidí s depresí. Z dalších charakteristických změn navozených perinatální aplikací klomipraminu je snížení intrakraniální elektrické autostimulace, zvýšená mobilita v testu nuceného plavání, přecitlivělost na stresové podněty,
hyperaktivita v testu otevřeného pole, aktivace osy hypotalamus-hypofýza-nadledviny a poruchy sexuálního chování (Vogel et al., 1990). Apomorfinem navozená hypotermie Schopnost některých antidepresiv zabránit vzniku hypotermie u myší po subkutánní aplikaci apomorfinu se využívá ke skríningu látek s potenciálními antidepresivními účinky (Puech et al., 1981). V testu jsou účinné noradrenergní a dopaminergní látky, nikoliv však látky působící serotonergním mechanizmem. Potencování toxicity noradrenalinu Toxický efekt noradrenalinu se může potencovat látkami, které blokují zpětné vychytávání biogenních aminů v synaptické štěrbině, což se někdy využívalo k testování látek na možné antidepresivní účinky. Sledovala se mortalita myší od podání subletální dávky noradrenalinu. Protože test měří jenom účinek na zpětné vychytávání noradrenalinu, nehodí se k testování antidepresiv s jiným mechanizmem účinku. Genetické modely deprese V posledních letech převládá názor, že deprese zahrnuje skupinu poruch, které vznikají na podkladu dědičných biochemických abnormalit nervového přenosu v limbickém systému, zasahujících do nálad a kognitivního zpracování. Selektivně byly vyšlechtěné kmeny potkanů se sníženou, případně zvýšenou senzitivitou různých typů receptorů, nebo kmeny myší u kterých byly určité receptory odstraněné (knock-outs). Modely zohledňují možnou genetickou predispozici a dovolují testovat hypotézy týkající se etiologie deprese, nebo specifické depresivní symptomatologie za předpokladu, že tato zvířata vykazují abnormality podobné těm, které pozorujeme u depresivních jedinců. Příkladem psychogeneticky vybraných kmenů potkanů jsou potkani s hyposenzitivitou 5-HT 1A receptorů, potkani Wistar Kyoto (Solberg et al., 2001), nebo potkani kmene Flinders Sensitive Line (FSL) s geneticky determinovanou cholinergní hypersensitivitou (Overstreet, 1993). Model cholinergní hypersenzitivity (Flinders Sensitive Line rats (FSL)) Model je založený na hypotéze, že deprese může být způsobena nerovnováhou v cholinergních a noradrenergních neurotransmiterových systémech. Kmen potkanů Flinders Sensitive Line (FSL) byl vyšlechtěný na Flinders University v Adelaide v Austrálii, je odvozený ze Sprague- Dawley potkanů selektivně křížených za účelem získání linie se zvýšenou citlivostí k účinkům cholinergních látek (Daws and Overstreet, 1999; Overstreet, 1993). Potkani FSL napodobují lidské depresivní symptomy sníženou tělesnou hmotností, sníženou lokomoční aktivitou (Daws and Overstreet, 1999) (analogie psychomotorické retardace u depresivních pacientů), poruchami cyklu spánek- bdění (poruchami cirkadiánních rytmů, abnormality REM spánku), zhoršenou schopností učení a za jistých okolností (po působení chronického stresu)
i anhedonickým chováním (hlavní symptom melancholické deprese). Genetický model FSL vyhovuje kritériím fenomenologické a konstrukční validity (vyhovuje kritériím pro cholinergní typ deprese a konzistentní je i se serotonergními modely deprese). Dále vyhovuje i podmínce na predikční validitu testu, protože FSL potkani odpovídají na chronické podávání klasických tricyklických antidepresiv (imipramin, desipramin), ale také na novější antidepresiva (sertralin, rolipram) (Schiller et al., 1992). FSL potkani představují užitečný model k porozumění mechanizmů podmiňujících depresivní poruchy, především ke studii role cholinergního systému (Overstreet, 1993). Model hyposenzitivity 5-HT 1A receptorů Další nově zavedený model zvířecí deprese vznikl selektivním křížením potkanů se sníženou termickou odpovědí po podání 5-HT 1A agonistů. Model odráží hypotézu, že 5-HT 1A receptory hrají roli nejenom v mechanizmech účinku antidepresiv, ale také v etiologii deprese. 5-HT 1A hyposenzitivní potkani mají sníženou schopnost pociťovat odměnu, o čemž svědčí jejich snížená preference slazených roztoků. Snížená citlivost 5-HT 1A receptorů byla vysvětlena sníženým počtem těchto receptorů v oblastech mozkové kůry; v oblasti raphe nebyly v počtu 5-HT 1A receptorů nalezeny žádné rozdíly. K objasnění potenciálních změn ve funkci 5-HT 1A receptorů u těchto zvířat a ohodnocení celkové validity modelu jsou nutné další studie. Wistar Kyoto potkani (WKY) Původně byli potkani kmene Wistar Kyoto kříženi a užíváni jako kontrolní skupina k potkanům se spontánní hypertenzí. Výsledky několika různých laboratoří nasvědčovaly využitelnost inbredního WKY kmene potkanů i ve studiu deprese (Rittenhouse et al., 2002). Ve srovnání s jinými kmeny je u potkaního kmene Wistar-Kyoto charakteristická zvýšená behaviorální a endokrinní reaktivita na stresové situace (Lopez-Rubalcava and Lucki, 2000; Pare, 1994; Sands et al., 2000). WKY potkani jsou jedním z nejcitlivějších kmenů potkanů v testu naučené bezmocnosti a v testu nuceného plavání (Pare, 1994). Symptomy depresivního chování se zmírňují po chronickém podávání antidepresiv (Pare and Redei, 1993; Will et al., 2003), nikoliv však po jejich akutním podání. Kromě behaviorálních parametrů byly po akutním nebo chronickém působení stresorů popsány i změny ve fyziologických parametrech, například poruchy regulace osy hypothalamus hypofýza nadledviny (Musselman and Nemeroff, 1996; Rosenwasser, 1993) zvýšené plazmatické hladiny ACTH, kortikosteronu a TSH (Redei et al., 2001) ve srovnání s potkany jiných kmenů, například Wistar (Solberg et al., 2001). U potkanů WKY dále častěji dochází ke vzniku peptických ulcerací při působení stresu, než je tomu u jiných kmenů (Wistar, Sprague-Dawley, Long-Evans, Fisher 344) (Pare, 1994). Poslední studie u WKY potkanů potvrdily vrozené cirkadiální poruchy, například 50procentní nárůst paradoxního spánku během normální spánkové fáze, zvýšenou spánkovou fragmentaci (Dugovic et al., 2000), které odpovídají poruchám cirkadiánních rytmů u pacientů s depresí. WKY mají sníženou tělesnou hmotnost ve srovnání s Wistar potkany a také sníženou spontánní lokomoční aktivitu. V situacích, kdy je vyžadována aktivní odpověď na působení stresorů, pozorujeme u WKY potkanů maladaptaptivní chování (behaviorální deficit) (Pare, 1989; Pare, 1993).
Myši s geneticky modifikovaným serotoninovým transportérem Souvislost mezi geneticky podmíněnou variabilitou serotoninového transportéru, anxietou a depresí byla podnětem k zavedení geneticky modifikovaného kmene myší se ztrátou funkce serotoninového transportéru pro zpětné vychytávání serotoninu ( knock-outs ), tomu odpovídají změny serotoninové neurotransmise a receptorové funkce. Anxiózní chování těchto myší je podmíněno geneticky, charakteristická je snížená agresivita a přecitlivělost na stres (Holmes, 2003). Model se využívá ke studiu interakcí receptorové mutace s dalšími genetickými faktory a faktory prostředí, které se spolupodílejí na těchto behaviorálních změnách. Podpořeno grantem GAČR 305/05/P003 MUDr. Martin Votava, PhD. Ústav farmakologie 3. LF UK Ruská 87, 100 34, Praha 10 e-mail: martin.votava@lf3.cuni.cz LITERATURA Anisman H and Zacharko RM. Depression the Predisposing Influence of Stress. Behavioral and Brain Sciences 1982; 5:89 99. Brogden RN, Heel RC, Speight TM and Avery GS. Mianserin: a review of its pharmacological properties and therapeutic efficacy in depressive illness. Drugs 1978; 16:273 301. Costa E, Garattini S and Valzelli L. Interactions between reserpine, chlorpromazine, and imipramine. Experientia 1960; 16:461 463. Daws LC and Overstreet DH. Ontogeny of muscarinic cholinergic supersensitivity in the Flinders Sensitive Line rat. Pharmacol Biochem Behav 1999; 62:367 380. Dugovic C, Solberg LC, Redei E, Van Reeth O and Turek FW. Sleep in the Wistar-Kyoto rat, a putative genetic animal model for depression. Neuroreport 2000; 11:627 631. Hingtgen JN, Hendrie HC and Aprison MH. Postsynaptic serotonergic blockade following chronic antidepressive treatment with trazodone in an animal model of depression. Pharmacol Biochem Behav 1984; 20:425 428. Holmes PV. Rodent models of depression: reexamining validity without anthropomorphic inference. Crit Rev Neurobiol 2003; 15:143 174. Jesberger JA and Richardson JS. Animal models of depression: parallels and correlates to severe depression in humans. Biol Psychiatry 1985; 20:764 784. Katz RJ. Animal models and human depressive disorders. Neurosci Biobehav Rev
1981; 5:231 246. Lopez-Rubalcava C and Lucki I. Strain differences in the behavioral effects of antidepressant drugs in the rat forced swimming test. Neuropsychopharmacology 2000; 22:191 199. Lynch MA and Leonard BE. Effect of chronic amphetamine administration on the behaviour of rats in the open field apparatus: reversal of post-withdrawal depression by two antidepressants. J Pharm Pharmacol 1978; 30:798 799. Mirmiran M, van de Poll NE, Corner MA, van Oyen HG and Bour HL. Suppression of active sleep by chronic treatment with chlorimipramine during early postnatal development: effects upon adult sleep and behavior in the rat. Brain Res 1981; 204:129 146. Musselman DL and Nemeroff CB. Depression and endocrine disorders: focus on the thyroid and adrenal system. Br J Psychiatry Suppl 1996123 128. Nestler EJ, Gould E, Manji H, Buncan M, Duman RS, Greshenfeld HK, Hen R, Koester S, Lederhendler I, Meaney M, Robbins T, Winsky L and Zalcman S. Preclinical models: status of basic research in depression. Biol Psychiatry 2002; 52:503 528. Overstreet DH. The Flinders sensitive line rats: a genetic animal model of depression. Neurosci Biobehav Rev 1993; 17:51 68. Pare WP. Behavioral despair test predicts stress ulcer in WKY rats. Physiol Behav 1989; 46:483 487. Pare WP. Passive-avoidance behavior in Wistar-Kyoto (WKY), Wistar, and Fischer-344 rats. Physiol Behav 1993; 54:845 852. Pare WP. Open field, learned helplessness, conditioned defensive burying, and forced-swim tests in WKY rats. Physiol Behav 1994; 55:433 439. Pare WP and Redei E. Sex differences and stress response of WKY rats. Physiol Behav 1993; 54:1179 1185. Puech AJ, Chermat R, Poncelet M, Doare L and Simon P. Antagonism of hypothermia and behavioral response to apomorphine: a simple, rapid and discriminating test for screening antidepressants and neuroleptics. Psychopharmacology (Berl) 1981; 75:84 91. Redei EE, Ahmadiyeh N, Baum AE, Sasso DA, Slone JL, Solberg LC, Will CC and Volenec A. Novel animal models of affective disorders. Semin Clin Neuropsychiatry 2001; 6:43 67. Richardson JS. Animal models of depression reflect changing views on the essence and etiology of depressive disorders in humans. Prog Neuropsychopharmacol Biol Psychiatry 1991; 15:199 204. Rittenhouse PA, Lopez-Rubalcava C, Stanwood GD and Lucki I. Amplified behavioral and endocrine responses to forced swim stress in the Wistar-Kyoto rat. Psychoneuroendocrinology 2002; 27:303 318. Rosenwasser AM. Circadian drinking rhythms in SHR and WKY rats: effects of
increasing light intensity. Physiol Behav 1993; 53:1035 1041. Sands SA, Strong R, Corbitt J and Morilak DA. Effects of acute restraint stress on tyrosine hydroxylase mrna expression in locus coeruleus of Wistar and Wistar-Kyoto rats. Brain Res Mol Brain Res 2000; 75:1 7. Sanghvi I, Urquiaga X and Gershon S. Exploration of the anti-depressant potential of L-dopa. Psychopharmacologia 1971; 20:118 127. Santarelli L, Saxe M, Gross C, Surget A, Battaglia F, Dulawa S, Weisstaub N, Lee J, Duman R, Arancio O, Belzung C and Hen R. Requirement of hippocampal neurogenesis for the behavioral effects of antidepressants. Science 2003; 301:805 809. Schiller GD, Pucilowski O, Wienicke C and Overstreet DH. Immobility-reducing effects of antidepressants in a genetic animal model of depression. Brain Res Bull 1992; 28:821 823. Solberg LC, Olson SL, Turek FW and Redei E. Altered hormone levels and circadian rhythm of activity in the WKY rat, a putative animal model of depression. Am J Physiol Regul Integr Comp Physiol 2001; 281:R786 R794. Vogel G, Neill D, Hagler M, Kors D and Hartley P. Decreased intracranial self-stimulation in a new animal model of endogenous depression. Neurosci Biobehav Rev 1990; 14:65 68. Will CC, Aird F and Redei EE. Selectively bred Wistar-Kyoto rats: an animal model of depression and hyper-responsiveness to antidepressants. Mol Psychiatry 2003; 8:925 932. Willner P. The validity of animal models of depression. Psychopharmacology (Berl) 1984; 83:1 16.