Vyšší odborná škola, střední odborná škola a základní škola MILLS, s.r.o. Čelákovice

Vyšší odborná škola, střední odborná škola a základní škola MILLS, s.r.o. Čelákovice Integrace a možnosti pracovního uplatnění osob se zdravotním postižením Sociální práce Vedoucí práce: Mgr. Jana Kremlová Vypracovala: Alice Machatá Čelákovice 2012

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a všechny použité písemné i jiné informační zdroje jsem řádně ocitovala. Jsem si vědoma, že doslovné kopírování cizích textů v rozsahu větším než je krátká doslovná citace, je hrubým porušením autorských práv ve smyslu zákona 121/2000 Sb., je v přímém rozporu s interním předpisem školy a je důvodem pro nepřipuštění absolventské práce k obhajobě. V Provodíně,... Alice Machatá 1

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí práce paní Mgr. Janě Kremlové za její pomoc a metodické vedení, které mi poskytla při zpracování absolventské práce. Rovněž bych ráda poděkovala své rodině, která mě v období mého studia psychicky podporovala a svým kolegyním v zaměstnání. 2

Obsah ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ... 1 PODĚKOVÁNÍ... 2 OBSAH... 3 ÚVOD... 4 1 CÍL ABSOLVENTSKÉ PRÁCE... 5 2 TEORETICKÁ ČÁST... 6 2.1 ZDRAVOTNÍ POSTIŽENÍ... 6 2.1.1 Pobytová zařízení pro osoby se zdravotním postižením... 8 2.1.2 Historie a současnost ústavní péče... 10 2.1.3 Situace před rokem 1989 a po něm z pohledu společnosti... 14 2.1.4 Transformace ústavní péče... 15 2.2 OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM A SPOLEČNOST... 16 2.2.1 Kvalita života... 17 2.3 INTEGRACE... 19 2.3.1 Integrace a inkluze ve vzdělávání jako příprava na budoucí pracovní uplatnění... 21 2.4 INTEGRACE POMOCÍ PRACOVNÍHO ZAŘAZENÍ... 24 2.4.1 Zaměstnávání osob se zdravotním postižením... 25 2.4.2 Šance osob se zdravotním postižením na uplatnění na trhu práce... 27 2.4.3 Integrace klientů z domova pro osoby se zdravotním postižením... 29 2.4.4 Pracovní uplatnění osob s mentálním postižením... 29 3 PRAKTICKÁ ČÁST... 32 3.1 OBJEKTY PRŮZKUMU... 32 3.1.1 Zkoumané pobytové zařízení... 32 3.1.2 Klientky a pracovní zařazení... 32 3.2 TECHNIKA SBĚRU DAT... 33 3.3 OTÁZKY K ROZHOVORŮM... 33 3.3.1 Otázky pro zaměstnankyně... 33 3.3.2 Otázky pro klientky... 34 3.4 HYPOTÉZY VÝZKUMU... 35 3.5 ZPRACOVÁNÍ ROZHOVORŮ (ANALÝZA ZÍSKANÝCH DAT)... 35 3.5.1 Z pohledu zaměstnanců... 36 3.5.2 Z pohledu klientů... 40 3.6 POTVRZENÍ/VYVRÁCENÍ HYPOTÉZ... 43 DISKUZE... 45 ZÁVĚR... 47 РЕЗЮМЕ... 49 BIBLIOGRAFIE... 51 PŘÍLOHY... 53 3

Úvod Zdravotně postižení a kvalita jejich života mě zajímají nejen jako zaměstnance domova pro osoby se zdravotním postižením, ale také jako občana této republiky a člověka vůbec. Lidé se zdravotním postižením byli vždy jablkem sváru ve společnosti. Bohužel ze své vlastní zkušenosti vím, že i v dnešní době se najdou lidé, kteří se ke spoluobčanům se zdravotním postižením točí zády, vysmívají se jim, či se jich dokonce štítí. Na druhou stranu je spousta těch, co předsudky už dávno netrpí. Jako zaměstnanec pobytového zařízení, který přichází s osobami se zdravotním postižením denně do styku, bych velmi ráda těmto lidem zkvalitnila život a myslím si tedy, že kvalita života klientů se může projevit i na jejich pracovním zařazení do společnosti majority. Ráda bych poukázala na možnosti integrace a také na to, do jaké míry se na integraci podílí sám poskytovatel služeb. Je samozřejmé, že společnost se zabývá tím, zda osoby se zdravotním postižením mají vůbec šanci se zapojit a uplatnit na trhu práce, a jestli vůbec mají zájem pracovat. A vede pracovní zařazení těchto osob ke zkvalitnění jejich života? A co jiného je ještě motivuje? Je pro ně hlavním finančním důvodem finanční ohodnocení, pochvala či prostě možnost strávit nějaký čas mimo obvyklé prostředí? Těchto a dalších témat bych se chtěla dotknout a zjistit tak, jestli opravdu můžeme pracovním zařazením pomoci lidem se zdravotním postižením zařadit se do společnosti a udělat jejich život lepším. 4

1 Cíl absolventské práce Zmapovat možnosti integrace klientů z domova pro osoby se zdravotním postižením pomocí zařazení do pracovního procesu a zjistit, jaký vliv má pracovní zařazení klienta na jeho kvalitu života. Cílem je rovněž zjistit, jak pracovní zařazení klienta vnímá poskytovatel služeb, konkrétně pracovníci sociálních služeb, kteří o klienty pečují, a především sám klient. Zda tento proces vnímá jako kladný a co mu přináší do života. Protože pracuji v domově pro osoby se zdravotním postižením, zaměřila bych se konkrétně na klienty tohoto domova. 5

2 Teoretická část 2.1 Zdravotní postižení Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti definuje osoby se zdravotním postižením jako fyzické osoby, kterým orgán sociálního zabezpečení uznal třetí, druhý nebo první stupeň invalidity. Osoby se zdravotním postižením jsou lidé s různorodými potřebami, problémy a zájmy. Zdravotní postižení je, zjednodušeně řečeno, stav trvalého snížení funkční schopnosti v důsledku úrazu, nemoci nebo vrozené vady. Definice dle Světové zdravotnické organizace: Vada: Jakákoliv ztráta nebo abnormálnost psychologické, fyziologické nebo anatomické funkce. Postižení: Jakékoliv omezení nebo ztráta schopnosti jednat a provádět činnosti v mezích, které se považují za normální. Znevýhodnění: Nevýhoda, která omezuje nebo znemožňuje, aby jedinec naplnil roli, která je pro něj normální (z hlediska věku, pohlaví, sociálních a činitelů). Rozlišujeme postižené: tělesně zrakově sluchově duševně nemocné osoby osoby postižené civilizačními chorobami mentálně postižené Některá postižení se mohou objevovat v kombinaci. Uvádí se, že v České republice je přibližně 1 200 000 zdravotně postižených občanů. Z toho je asi 300 000 lidí s vadami pohybového ústrojí, 300 000 mentálně postižených, 100 000 zrakově postižených, 300 000 sluchově postižených, 1 500 hluchoslepých, 480 000 diabetiků, 150 000 osob 6

po mozkových a cévních příhodách, 140 000 epileptiků, 100 000 lidí s duševními nemocemi, 200 000 psoriatiků a 60 000 lidí s poruchami řeči. [www.sons.cz,6] Mentální postižení Mentální postižení (někdy také označováno jako mentální retardace) není nemocí. Jedná se o trvalý stav (nikoliv však neměnný), který se vyznačuje omezením rozumových nebo adaptabilních schopností. Nízká úroveň rozumových schopností je u jedince charakteristická především nedostatečným rozvojem myšlení, omezenou schopností učit se a na základě toho pak obtížným přizpůsobováním běžným podmínkám. Příčinou mentálního postižení je organické poškození mozku, které je vrozené nebo časně získané (do 18 měsíců dítěte). [VÁGNEROVÁ, 2002] Dle Mezinárodní klasifikace nemocí se mentální retardace dělí do šesti kategorií, a to na mentální retardaci lehkou, středně těžkou, těžkou, hlubokou, jinou mentální retardaci a mentální retardaci nespecifikovanou. Jednotlivé kategorie jsou rozděleny zejména na základě dosaženého stupně inteligence jedince. K jeho diagnostice se nejčastěji používají inteligenční testy (testy IQ). [ŠVARCOVÁ, 2011] Základní testování IQ provádí společnost Mensa prostřednictvím mezinárodně uznávaného standardizovaného testu schváleného mezinárodním dozorčím psychologem společnosti. Test trvá 40 minut a lze jej opakovat maximálně třikrát s minimálně roční přestávkou mezi jednotlivými pokusy. Každý, kdo se zúčastní mensovního testu, dostane potvrzení o absolvování s udaným IQ. Toto potvrzení má mezinárodní platnost. Cvičný test si lze složit na www.mensatest.cz. [www.mensa.cz,9] Myšlení mentálně retardovaných závisí na stupni postižení, někdy se však nemusí rozvinout vůbec. Většinou nejsou schopni samostatného logického myšlení, hůře se orientují v běžném životě, svět je pro ně méně srozumitelný. Znají jen vlastní pocity a potřeby, od nichž nejsou schopni se odpoutat. Z těchto důvodů bývají ve větší či menší míře závislí na pomoci jiných lidí, jejich soběstačnost se však může rozvíjet. [VÁGNEROVÁ, 2002] 7

2.1.1 Pobytová zařízení pro osoby se zdravotním postižením Pobytová zařízení pro zdravotně postižené spadají do služeb sociální péče, které se řídí zákonem 108/2006 Sb., o sociálních službách. Do pobytových zařízení pro zdravotně postižené osoby patří domovy pro osoby se zdravotním postižením, týdenní stacionáře, domovy se zvláštním režimem a chráněné bydlení. Zřizovateli pobytových zařízení mohou být obce, kraje či Ministerstvo práce a sociálních věcí. Obce mohou zřizovat sociální služby jako vlastní organizace bez právní subjektivity nebo jako příspěvkové organizace, které mají samostatnou právní subjektivitu. Kraje mohou zřizovat, stejně tak jako obce, sociální služby vlastní nebo příspěvkové organizace. Kraje jsou zřizovateli většiny pobytových zařízení. Je tomu od roku 2002, do této doby je zřizovaly okresy. Ministerstvo práce a sociálních věcí většinou zřizuje specializované ústavy s celostátní působností. Zřizovatelem a poskytovatelem pobytových zařízení mohou být také neziskové organizace. Domovy pro osoby se zdravotním postižením Poskytují celoroční pobytové sociální služby a jsou určeny pro osoby, které jsou z důvodu zdravotního postižení odkázány na pomoc jiné osoby. Nevýhodou těchto zařízení je to, že se personál většinou věnuje větší skupině klientů, není možná maximální individuální péče. Klienti jsou na ústavu závislí, je zde brzděn rozvoj jejich schopností a dovedností, chybí jim soukromí. Provoz této služby by měl zajišťovat tyto základní činnosti a úkony: Poskytnutí ubytování Poskytnutí stravy Pomoc při zvládání běžných úkonů osobní péče Pomoc při osobní hygieně Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím Sociálně terapeutické činnosti Pomoc při uplatňování práv 8

Pomoc při obstarávání osobních záležitostí Týdenní stacionáře V tomto zařízení je zabezpečován pobyt pouze v době pracovních dnů. Jsou určené lidem se sníženou soběstačností z důvodu zdravotního postižení či chronického duševního onemocnění, kteří jsou odkázáni na pomoc jiné osoby. Některé stacionáře zajišťují i dopravu klienta ze zařízení domů a zpět. Stacionář může provozovat sociálně terapeutickou dílnu, která je určena lidem, kteří se nemohou uplatnit na volném trhu práce. Podporuje rozvoj pracovních návyků a dovedností klienta. Základními činnostmi a úkony týdenního stacionáře jsou: Poskytnutí ubytování Poskytnutí stravy Pomoc při zvládání běžných úkonů osobní péče Pomoc při osobní hygieně Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím Sociálně terapeutické činnosti Pomoc při uplatňování práv Pomoc při obstarávání osobních záležitostí Domovy se zvláštním režimem Domov se zvláštním režimem by měl umožnit svým klientům žít důstojným životem, za pomoci odborného personálu podporovat schopnosti, dovednosti a nejvyšší možnou samostatnost a soběstačnost klientů. Domovy se zvláštním režimem nabízejí také odbornou zdravotní péči a pobytové sociální služby osobám, které trpí duševní nemocí, jsou závislé na návykových látkách nebo trpí Alzheimerovou chorobou či demencí. Sociální služba domova se zvláštním režimem je uzpůsobena potřebám právě těchto osob. Základními činnostmi a úkony při provozu domova se zvláštním režimem jsou: Poskytnutí ubytování Poskytnutí stravy 9

Pomoc při zvládání běžných úkonů osobní péče Pomoc při osobní hygieně Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím Sociálně terapeutické činnosti Pomoc při uplatňování práv Pomoc při obstarávání osobních záležitostí Aktivizační činnosti Chráněné bydlení Sociální službu chráněné bydlení zpravidla provozují nestátní organizace. Služba nabízí klientům možnosti podobné životu jejich zdravých vrstevníků. Klienti chráněného bydlení mohou využívat i další sociální služby, např. centra denních služeb. Tato služba je určena pro osoby se zdravotním postižením, které jsou schopny žít téměř samostatně, ale jejich stav vyžaduje, byť v menší míře, pomoc jiné osoby. Má formu skupinového nebo individuálního bydlení a je poskytována v běžných bytech. Tato služba zajišťuje tyto činnosti a úkony: Poskytnutí ubytování Poskytnutí stravy nebo pomoc při jejím zajištění Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím Sociálně terapeutické činnosti Pomoc při uplatnění práv Pomoc při obstarávání osobních záležitostí Pomoc při zajištění chodu domácnosti [MERITUM, 2008] 2.1.2 Historie a současnost ústavní péče Historie vzniku našich prvních novodobých ústavů spadá do doby vlády Marie Terezie a Josefa II., tedy do 18. století. Především Josef II. se snažil o přeměnu církevních zařízení na světská. Tato zařízení byla spravována ponejvíce státem a určenými úředníky. Zakládaly se obrovské ústavy pro postižené, kde žilo i několik stovek lidí. 10

Myšlení a pracovní návyky zaměstnanců těchto institucí, které vycházely z cílů rakouské absolutistické monarchie, přetrvaly až do konce 19. století. Po tomto období u nás vývoj ústavní péče ustrnul, neprošel reformami jako v cizině. Čerpalo se tedy ze stále stejných návyků až do doby tzv. reálného socialismu a vznikly stereotypy, kdy měl klient povinnost se podřídit předem daným normám a pravidlům. Klienti byli tedy neustále považováni za poddané, jako za vlády monarchy. Až konec 19. století přinesl změnu, ústavy přestaly sloužit k vyloučení a separaci zdravotně postižených ze společnosti a začaly se více zajímat o kvalitu života a přání klientů. Většina ústavů se však u nás zřizovala až v poválečné době, tj. po roce 1945. Politický systém, který byl aktuální po druhé světové válce, vycházel z německého fašismu, sovětského stalinismu, doznívající demokracie první republiky a ovlivnil samozřejmě i péči o postižené v ústavech. Mnoho zařízení bylo původně určeno k jiným účelům než pro poskytování sociální péče. Sídlily tedy v bývalých klášterech, zámcích, většinou v odlehlých oblastech, dál od lidí. Klienti byli v těchto ústavních zařízeních totálně izolováni od většinové společnosti, nebylo na ně nahlíženo jako na celé lidi, ale pouze dle jejich diagnózy. Před rokem 1989 se ústavy potýkaly s různými problémy, z nichž nejzávažnějším byla přetíženost. Běžně bylo v jednom pokoji i 15 až 20 postelí. Klienti měli k dispozici pouze jednoduché vybavení, které sestávalo většinou z postele a nočního stolku. Personál byl v absolutně nadřazené pozici vůči klientům (ti se museli řídit pevným denním řádem, který striktně určoval, kdy má klient vstávat, kdy jít spát, kdy se má koupat, účastnit se programů předem určených personálem, kdy mu zbývá čas pro sebe, apod.). Zařízení měla velké množství pravidel, která se musela dodržovat, práva, zájmy a přání klientů zůstávaly v pozadí. Nerespektovalo se soukromí klientů, personál neměl ve zvyku klepat na dveře pokojů, klienti se chodili hromadně koupat, někde dokonce chyběly dveře na toaletách. Jídelny bývaly velké, neosobní, holé místnosti přeplněné stoly a židlemi. V ústavech pro mentálně postižené se používaly tzv. izolační místnosti, do kterých se umisťovali klienti nebezpeční sobě či jiným klientům nebo ti, kteří neuposlechli 11

příkazům personálu a provinili se proti řádu zařízení. Například při svévolném opuštění ústavu, které bylo nepřípustné. [MATOUŠEK, 1999] Bylo trendem, že mentálně postiženým osobám stačí k životu střecha nad hlavou, postel a strava. Měli mnoho volného a nevyužitého času, který vedl k apatii, neklidu, nekázni, agresivitě. Tyto problémy se většinou řešily medikací tlumícími léky. [ŠVARCOVÁ, 2011] Ústavní péče se po dobu zhruba sedmdesáti let řídila tzv. medicínským modelem, kde se kladl důraz na odbornost personálu, kdy tento představuje lékaře a klient pacienta. Koncepce medicínského modelu jasně vytyčovala životní cestu klienta, negativně ovlivňovala jeho rozhodování, vzdělávání, seberealizaci. V 70. letech minulého století se od medicínského modelu ustoupilo a přistoupilo se na tzv. model sociální, který přispíval k odstraňování sociálních bariér a připouštěl, že také člověk s postižením může prožít spokojený život i bez péče, která je výhradně zaměřená na rehabilitaci nebo kompenzaci, jako tomu bylo u modelu medicínského. [ČERNÁ a kol., 2008] Po roce 1989 dochází v naší republice ke zlomu ve vývoji ústavní péče. Novým trendem se stalo zavádění různých aktivizačních programů, které by neměly vycházet pouze z představ personálu, ale především z přání a potřeb klientů. Na uskutečňování těchto programů by se měl personál podílet spolu s klienty a podporovat jejich individuální plány. Ústavy se ale dlouhodobě potýkají i s problémy, které jsou odkazem doby minulé a plynou především z malého počtu zaměstnanců v poměru k počtu klientů. V zájmu personálu je zvládnout co nejefektivněji celou skupinu, leckdy tak chybí možnost individuálního přístupu k potřebám klientů. Dalším problémem je, že klientům v ústavech chybí potřebné soukromí, navzájem si překážejí, a tak často dochází k hádkám a rozepřím. Lidem těžce postiženým se obvykle poskytuje péče pouze v oblasti fyziologických potřeb, lidem s menším postižením bývají naopak poskytovány 12

služby nadbytečné, což brzdí jejich osobní rozvoj. Klient není veden k samostatnosti, a tím se prohlubuje jeho závislost na ústavní péči. [MATOUŠEK a kol., 2007] Dnes je již známo, že velké, tradiční ústavy klientům neprospívají. Je v obecném zájmu měnit instituce k lepšímu, například změnou interiéru nebo snižováním počtu klientů, aby se jim žilo co možná nejlépe. Ústavy se tzv. polidšťují, struktura a program se mění, aby co nejlépe vyhovovaly klientům. Personál se také snaží o plnohodnotnou náplň dne pro své klienty, aby měli možnost si vybrat z různých možností a nabídek. V dnešní době v ústavech převládá přátelská atmosféra a vstřícnost personálu vůči potřebám a přáním klientů. Ve všech situacích, v nichž je to možné, mají být klienti definováni jako partneři personálu, nikoli jako osoby podřízené či nesvéprávné. [MATOUŠEK, 1999, s. 150] Zaměstnanci ústavů se snaží ve velké míře zprostředkovávat styk svých klientů se společenským prostředím, integrovat je do společnosti. To znamená, že klienti chodí mezi běžnou populaci na veřejné akce, do bazénů, jezdí hromadnými dopravními prostředky, apod. Rovněž se připravují na povolání, někteří se již dokonce uplatňují na běžném trhu práce. [MATOUŠEK, 1999] Nejvýraznějším trendem dnešní doby je tzv. deinstitucionalizace. Deinstitucionalizace je dlouhodobý, velmi obtížný a finančně náročný proces, který se snaží o postupné rušení velkých ústavů a nahrazení jinou péčí, která by klienty tolik neomezovala. Touto péčí se rozumí například ambulantní pomoc klientům, jednoduše řečeno, aby nemuseli žít v zařízeních s denním provozem, ale pouze za drobnou pomocí docházet. Není pochyb o tom, že v budoucnu bude ústavních zařízení ubývat a že se i jejich velikost bude zmenšovat. [MATOUŠEK a kol., 2007, str. 175] Klient by měl mít možnost si v budoucnu sám určovat rozsah poskytovaných služeb, šlo by o tzv. zákaznický model. Měl by mít tedy šanci využít pouze těch služeb, o kterých on sám bude přesvědčen, že je chce a potřebuje požívat. I tento způsob poskytování sociálních služeb má však svá úskalí a mohl by vést k odcizení pomáhajících profesí a klientů a v nejhorším případě také k tomu, že klient vůbec žádnou službu nevyhledá a bude sám chátrat. Významným činitelem tohoto nového přístupu je také využívání 13

dobrovolníků k činnostem, které nevyžadují nutně odborné vzdělání. Hlavním cílem stále zůstává kvalita života klientů. [MATOUŠEK a kol., 2007] 2.1.3 Situace před rokem 1989 a po něm z pohledu společnosti Před rokem 1989 politický systém v Československu podporoval segregaci osob zdravotně postižených a byly v této době téměř vyčleněny ze společnosti. Společnost nebyla informována, všeobecně se nic nevědělo o právech a potřebách těchto lidí. Nedostačovalo množství technických pomůcek pro zdravotně postižené, minimální pozornost se věnovala bariérám, které osobám se zdravotním postižením výrazně znesnadňovaly a znepříjemňovaly život. Neexistovalo předškolní poradenství pro rodiče postižených dětí. Děti s těžšími postiženími byly automaticky vyřazeny ze školní výuky, osvobozovány od povinné školní docházky. Pro ostatní stát zřizoval speciální vzdělávací ústavy, kde se vzdělávaly pouze děti postižené a byly tak vyloučeny ze společnosti majority. Segregace zdravotně postižených vedla k prohlubování propasti mezi zdravými a postiženými lidmi. [www.svitani.cz,3] Počátkem devadesátých let dvacátého století se problematika zdravotně postižených dostávala do popředí zájmu. Začalo vznikat mnoho občanských sdružení, spolků a nadací, jejichž hlavním úkolem se stalo, pokud možno, zrovnoprávnit podmínky života zdravotně postižených osob. Snahou bylo vytvořit rovné příležitosti ve všech oblastech života, zpřístupnit životní šance pro zdravotně postižené. Důležitá je však i spolupráce zdravotně postiženého, aby se mohl aktivně podílet na svém životě. Začala se prosazovat integrace dětí s postižením do běžných škol, k čemuž přispěl nový školský zákon, který vešel v platnost v roce 2005. Tento zákon nepřipouští osvobození od povinné školní docházky ani pro těžce postižené děti. [www.svitani.cz,3] Situace se začala měnit též v ústavních zařízeních. O nejvýznamnější změnu v ústavní péči se postaral zákon 108/2006 Sb., O sociálních službách, který popsal a stanovil Standardy kvality sociálních služeb. Zaměstnanci by se měli velkou měrou podílet 14

na integraci obyvatel ústavu do většinové společnosti, pomáhat při plnění přání a cílů, které si klient sám nebo s pomocí personálu vytyčí ve svém individuálním plánu. Snahou zaměstnanců by mělo být, aby se život jejich klientů co možná nejvíce přiblížil životu jejich vrstevníků běžné populace. [MATOUŠEK, 2007] 2.1.4 Transformace ústavní péče Obyvatelé ústavů jsou značně izolováni od okolní společnosti, zpravidla jsou závislí na poskytovaných službách, i když v mnohých případech jich většinu ani nepotřebují. Nemohou se samostatně rozhodovat o svém životě, prakticky se stále přizpůsobují většině. Všechny denní aktivity se odehrávají ve skupinách stravování, výlety, návštěvy kulturních akcí. Lidé žijící v ústavu se musí podřizovat daným pravidlům, například hygienickým normám. Toto vše omezuje jejich soukromí a osobní svobodu. [www.kvalitavpraxi.cz,2] Úkolem společnosti je poskytnout těmto osobám podporu a pomoc, aby mohli žít v tradičních domácnostech, aktivně se podílet na životě ve společnosti a vlastní životy tím zkvalitnit. Po odchodu z ústavu by osobám se zdravotním postižením měly být i nadále poskytovány sociální služby, které potřebují, aby nezůstaly izolovány. Nejpřirozenějším se zdá zajišťovat dané služby v běžném prostředí, aby i osoby se zdravotním postižením mohly využívat obyčejných veřejných služeb. Důležitou složkou je také podpora výstavby chráněných bytů v běžné zástavbě, kam by se dosavadní obyvatelé ústavů mohli přestěhovat. Zdraví lidé by si měli uvědomit, že i tito lidé jsou součástí naší společnosti, a mají právo na plnohodnotný život v podmínkách, které výrazně zlepšují kvalitu jejich života. Transformací se tedy myslí změna velkokapacitních ústavů pro osoby se zdravotním postižením na bydlení v běžném prostředí. Cílem transformace je přechod lidí se zdravotním postižením z ústavů do bytů či domů v obyčejné zástavbě, aby mohli prožít svůj život v podmínkách obvyklých u jejich zdravých spoluobčanů. Záměrem transformace je umožnit osobám se zdravotním postižením aktivní zapojení do 15

společnosti, vstup na trh práce a postupně rušit velká pobytová zařízení sociálních služeb. Úkolem procesu transformace dále je poskytovat informace jak uživatelům služeb, tak široké veřejnosti, zkvalitnit životní podmínky klientů stávajících pobytových zařízení, podpořit naplňování lidských práv a zajistit právo na plnohodnotný život, který je srovnatelný se životem vrstevníků bez zdravotního postižení. [www.kvalitavpraxi.cz,2] 2.2 Osoby se zdravotním postižením a společnost Problematika zdravotně postižených byla v České republice dlouhou dobu tabuizována. Že zdravotně postižení lidé existují, bylo všeobecně známé, ale o tom jak žijí, jaké mají problémy, možnosti nebo jaké jsou jejich zájmy, laická veřejnost nevěděla prakticky nic. Společnost nebyla seznamována s touto problematikou, nebyla vychovávána k soužití s postiženými občany. Neinformovanost samozřejmě vyvolává určité obavy, odlišnost od normálu v lidech vyvolává strach, který většinou přináší negativní reakce. Normou je myšlen optimální stav či ideál, jednoduše to, co je v běžné společnosti obvyklé. Normou je to, co společenská kritéria jako normální vymezují, obyčejně ve vztahu k tradici. [VÁGNEROVÁ, 2002, s. 20] Jako si společnost vytváří určité postoje k postiženým, stejně tak si postižení vytváří postoje ke společnosti. Postižený člověk je nucen ve společnosti žít a musí se vyrovnat s tím, jak na něj společnost pohlíží. Obvykle si vytváří vnitřní obranné mechanismy, které mu pomáhají přijmout sama sebe, zachovat si sebeúctu a vyrovnat se se svým defektem. Významnou roli v začlenění postiženého do společnosti hraje také to, jak postižený sám sebe vnímá a jak sám sebe posuzuje. [VÁGNEROVÁ, 2002] Různá postižení vyvolávají rozličné reakce společnosti, která může vůči postiženým zaujímat odmítavé postoje. Názor většinové společnosti na postižené spoluobčany bývá často rozpolcený. Zdravotně postižení mohou být přijímáni s rozpaky, společnost je nemusí brát jako rovnocenné partnery, dokonce mohou vzbuzovat i odpor. Na druhou stranu mohou zdravotně postižení u zdravých lidí vyvolávat lítost nebo soucit. Někdy jsou negativní 16

reakce spojeny s pozitivními. Tuto skutečnost lze vyjádřit typickým laickým výrokem On je chudák, ale já se na něj nemohu dívat. [VÁGNEROVÁ, 2002, s. 99] Pohled společnosti na zdravotně postižené většinou vychází z předsudků. Předsudek je sice nepřesným, emočně zkresleným a nesprávným hodnocením situace, ale pro laika je výhodný: nemusí se namáhat uvažováním o věcech, které dobře nezná. [VÁGNEROVÁ, 2002, s. 99] Předsudky přispívají ke vzniku obav a negativních postojů ke zdravotně postiženým, kterým tyto názory brání v integraci. Zdraví lidé si při styku s postiženými uvědomují vlastní zranitelnost a také to, že se postižení někdy může týkat i jich samotných. Většinou ze strachu a nevědomosti před postiženými zavírají oči a mají tendenci se jim vyhýbat. Někdy se jim zdraví lidé vyhýbají i proto, že neumějí správně komunikovat, nejsou ochotni měnit své postoje a zamýšlet se nad problémy. Zdraví lidé neumějí změnit svůj přístup. Důvodem bývá neznalost, neinformovanost, v mnoha případech chybí i respekt k možnostem zdravotně postižených lidí. [VÁGNEROVÁ, 2002] Diskriminace se v dnešní době řeší na politické úrovni, ale existuje i mnoho nevládních organizací, které se významně podílejí na integraci postižených do společnosti. Díky tomu se pohled na zdravotně postižené zlepšuje. Společnost se k nim přestává točit zády a začíná si například všímat bariér, které znepříjemňují postiženým život. V zájmu společnosti dnes již je odstraňovat překážky a přehodnocovat svůj postoj vůči postiženým. Je mnoho lidí, kteří dávno předsudky netrpí a nejsou vůči znevýhodněným osobám lhostejní. Snaží se sami sbírat informace a vzdělávat se v problematice této oblasti. O postižených se mluví, dostávají se do povědomí společnosti. Situace postiženého člověka tak přestala být považována za jeho osobní tragédii a za jeho problém a stala se zájmem společenským a politickým. [ČERNÁ a kol., 2008, s. 95] 2.2.1 Kvalita života Každý jedinec má svůj vlastní žebříček hodnot, a proto je i jeho posuzování osobní kvality života jedinečné. Kvalita života člověka může být nahlížena z různých hledisek. Člověk si stanovuje různá přání a cíle a ty by mu mělo být umožněno naplnit. O kvalitě života rozhoduje prostředí, ve kterém žije, jaké vykonává zaměstnání nebo například 17

jeho sociální vazby na okolní společnost. Osoby se zdravotním postižením jsou však často odkázáni na pomoc druhých a ti by se měli o jejich kvalitní život postarat. V dnešní moderní a sociální společnosti naštěstí již převládá názor, že osoby se zdravotním postižením mají nárok na stejnou kvalitu života jako majorita. Kvalitou života zdravotně postižených myslíme to, aby se jedinec sám aktivně podílel na uplatnění ve společnosti, aby prožil plnohodnotný život. Obecně kvalitu života chápeme jako momentální stav, který lze posuzovat subjektivně, objektivně nebo kombinací obého. [ČERNÁ a kol., 2008, s. 76] Společnost by v tomto měla osobu podporovat, vytvořit fungující a kvalitní soustavu služeb. Stejně jako u většinové společnosti se o kvalitu života zdravotně postižených staráme již od útlého dětství. O to, aby se jim dařilo naplňovat potřeby a životní cíle, se starají učitelé ve škole a posléze sociální pracovníci. V dospělosti lze kvalitu života a uspokojování potřeb zvyšovat také prostřednictvím dalšího vzdělávání a pracovního uplatnění. Právě na vzdělávání by měl být kladen velký důraz, protože většinová společnost, stále ještě v mnohých případech svázána předsudky, přijme snadněji osoby se zdravotním postižením vyzbrojené znalostmi a dovednostmi. A vzdělání také pomůže osobám se zdravotním postižením lépe se uplatnit na trhu práce. [ČERNÁ a kol., 2008] U nás se o potřeby osob se zdravotním postižením zajímá a stará také mnoho neziskových organizací a občanských sdružení. Ty pomáhají například s právním poradenstvím, potíráním sociálních rozdílů a bariér ve vztahu k majoritě a v neposlední řadě také s pracovním uplatněním. Jsou jimi například: Diakonie Dílny tvořivosti Klub kolečko občanů se zdravotním postižením a jejich přátel Klub rodičů a přátel postižených dětí Orfeus Vlastní cestou 18

Rytmus D Sociální agentura SONS Dalším důležitým aspektem kvality života jsou i různé možnosti trávení volného času čili volnočasové aktivity. Těm se osoby se zdravotním postižením, využívající služeb různých pobytových zařízení, mohou věnovat právě díky těmto zařízením. Ale díky různým, již zmíněným, neziskovým organizacím a občanským sdružením se mohou setkat i s dalšími osobami se zdravotním postižením, například s nimi změřit své síly při sportovních kláních. Takové setkávání v nemalé míře rovněž napomáhá socializaci a integraci osob se zdravotním postižením do většinové společnosti, a tím tedy neustále zvyšuje nebo minimálně udržuje jejich kvalitu života. Osoby se zdravotním postižením mají právo na plnohodnotný život ve společnosti a nejvyšší možnou kvalitu života. [ČERNÁ a kol., 2008] 2.3 Integrace Integrace zdravotně postižených osob znamená začlenění či zapojení těchto lidí do většinové společnosti a patří k základním podmínkám rozvoje jejich osobnosti a utváření kvality života. Integrace se týká nejen zdravotně postižených, ale také celé společnosti. Měli bychom si uvědomit, že lidé se zdravotním postižením žijí mezi námi, patří k nám a nemůžeme je vytěsňovat na okraj společnosti. Stejně jako všichni ostatní chtějí vést samostatný život a společnost by jim měla pomáhat vytvářet k tomuto podmínky, a to za pomoci různých sociálních služeb, a poskytnout jim možnost přístupu ke stejným životním příležitostem jako lidem zdravým. Jako prostředky slouží například: sociální rehabilitace: činnosti, díky nimž se klienti mohou osamostatnit, být soběstační a nezávislí na většinové společnosti speciální výchova a vzdělávání: výchova a vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími nároky 19