FORMY A ZDROJE NÁSILÍ PÁCHANÉHO NA LIDECH S POSTIŽENÍM Libor Novosad Společenské přeměny, aplikace humanistických přístupů k člověku a vytváření podmínek pro sociální integraci lidí se zdravotním postižením - to vše zahrnuje kromě jednoznačně pozitivních přínosů také větší odkrytí problémů, které nebyly veřejnosti příliš zřejmé a které tudíž veřejnost vnímá jako nové a (bohužel) mediálně zajímavé. Ve skutečnosti však násilí páchané na lidech se zdravotním postižením (podobně také na seniorech nebo lidech dlouhodobě nemocných) je fenoménem starým jako lidská společnost sama, a to bez ohledu na to, jakou oporu toto násilí mělo nebo naopak nemělo v ideologii a morálních principech společnosti. Výzkumy provedené v řadě zemí prokázaly masivní výskyt tohoto násilí a zároveň však upozornily na to, že jen velmi malé procento těchto činů je vyšetřováno, prokázáno a potrestáno (viz např. Dick Sobsey 1994). Nejinak tomu je i v ČR. Momentem, který by měl odbornou a rodičovskou veřejnost inspirovat k výchovně-preventivním aktivitám, je probíhající proces emancipace lidi s postižením, zejména těch, kteří přecházejí z ústavní péče nebo z primární rodiny do samostatného, otevřeného života. Někdy se totiž zdá, že věnujeme dostatek pozornosti systémové či institucionální podpoře tohoto životního kroku a vlastni osobní příprava lidí s postižením, jejich vybavenost potřebnými sociálními dovednostmi k občanskému životu, zůstává poněkud v pozadí pozornosti. Poznatky z praxe samostatného či nezávislého života lidí s postižením dokládají, že právě získání a upevnění potřebných návyků, zkušeností a sebeobranných mechanismů nebo dovedností je tím, co by mělo procesu faktického osamostatňování předcházet. Proč jsou lidé s postižením ohroženi násilím? Aniž bychom se chtěli dopouštět paušalizace, můžeme se shodnout na tom, že lidé s postižením se mohou s relativně větší pravděpodobností stát obětí násilí obzvláště proto, že: - mohou mít omezenou lokomoci, tedy mají ztíženou možnost samostatného pohybu i možnost útěku, je-li to potřeba; - mohou mít problémy s komunikací,
způsobené postižením sluchu nebo poškozením řečových funkcí; - mohou mít potíže s prostorovou orientací z důvodu zrakového postižení, nezkušenosti nebo snížené mentální úrovně; - mohou mít problémy s komunikací (vyjadřování i porozumění) z důvodu řečové vady nebo dokonce i nekompatibility užívaného znakového systému; příkladem jsou lidé s omezenou slovní zásobou, se sníženou mentální úrovní nebo lidé používající znakový jazyk (významné rozdíly mezi výrazy znakového jazyka a výrazy či pojmenováními psaného nebo mluveného jazyka); - mohou mít nedostatečné sociální zkušenosti, a tedy i nezafixované modely přiměřeného chování ve standardních, zátěžových i rizikových situacích; - mohou být podnětově deprivovaní a trpět nedostatkem zájmu a interpersonálních kontaktů - mohou tedy nepřiměřeně důvěřivě reagovat na jakýkoli projev zájmu ze strany druhé osoby; - vlivem sociální izolace mohou hůře rozumět materiálně-finančnim záležitostem a hodnotové orientaci majoritní společnosti; - může pro ně být méně srozumitelné fungování občanské agendy" nebo sociální administrace", které jsou jako sociálně-právní a občansko-správní agenda málo transparentní i pro většinu občanů; - vlivem určitého stigmatu nedostatečnosti a bezmocnosti mohou být pro pachatele trestné činnosti potenciálně dosažitelnější obětí. 138 Z výše uvedeného vyplývá, že lidé s postižením se mohou obtížněji pohybovat i dorozumívat a také obtížněji formulují své pocity i zážitky. Nemusejí také umět adekvátně předcházet rizikovým situacím a řešit nastalé, osobně je ohrožující situace. Jaké formy násilí registrujeme? a) aktivní nebo přímé - tuto formu charakterizuje uskutečňovaný nebo uskutečněný úmysl, jenž vede k poškození oběti. Patří sem: - sexuální násilí ve všechjeho podobách (od ohrožování mravního vývoje, přes osahávání a až k vynucené souloži či nejrůznějším sexuálním praktikám), - zneužívání sociálních dávek postiženého jedince jeho rodinou nebojinými lidmi, bývá spojeno s omezováním osobní svobody a zanedbáváním přiměřené péče, - fyzické i psychické týrání lidí s postižením, domácí násilí", - školní či ústavní formy šikany, - podvodné získání majetkového prospěchu na úkor postižené osoby, - zpřístupnění návykové látky, případně nastartování" závislosti na návykových látkách a gamblingu (to může být relativně snadné, protože člověk s postižením může trpět nedostatkem příležitostí k seberealizaci, navazování sociálních kontaktů a řešení své nepřijatelné situace), - zneužívání lidí s postižením k majetkové trestné činnosti, (např: bílí koně", úvěrové podvody, daňové úniky atd.),
- napadení, loupežné přepadení, krádež a podobně. (Je patrná latentní přitažlivost lidí s postižením nejen jako terčů pro útoky extremistů, ale též pro pachatele nejběžnějšich trestných činů. Lapidárně řečeno: vloupám-li se do automobilu označeného logem vozíčkáře, mám větší jistotu, že mne s ukradeným autorádiem nebude majitel honit po sídlišti.), - vydíráni a omezování či zneužívání lidí s postižením ze strany některých autoritářský či extremistický laděných náboženských hnutí a sekt nebo sdružení. Výše uvedené a další podobné formy násilí lze klasifikovat jako trestný čin. Ze strany vyšetřovatelů i soudců je však ve vztahu k obětem - lidem s postižením někdy patmá jistá bezradnost, předsudky, nedostatek empatie a zkušeností. Proto bývá dokazování vedoucí k potrestání pachatele v těchto případech dosti problematické (zejména v případech domácího násilí", kdy je oběť často okolnostmi nucena ke koexistenci s pachatelem), což často bere poškozeným chuť i odvahu k podání trestního oznámení. b) pasivní nebo nepřímé - tato forma není charakterizována předem plánovaným záměrem někomu uškodit či získat prospěch na úkor oběti. Nepohybuje se ani tak v rovině trestného činu, ale spíše v rovině morální, profesně-etické či občansko-právní. Řadíme sem: - nedbalostní činy, tedy takové skutky, jež jsou důsledkem nedbalosti a podcenění při plnění určitých občanských nebo profesních povinností (příkladem může být poškození pacienta při léčebném zákroku, podcenění symptomů zdravotního problému, život v nepodnětném prostředí, zanedbání výživy dítěte atd.). Tyto činy sice lze právně stíhat, ale soudní řízení bývá vleklé a dokazování obtížné. Je-li nakonec případ uzavřen vynesením rozsudku, tak jeho výše (nebo výše určené náhrady, odškodnění) mnohdy nekoresponduje s utrpěnou újmou ani s úsilím, které musel poškozený vynaložit, aby se domohl spravedlnosti, - aplikování nepřípustných výchovných stylů a takových způsobů jednání k člověku, které jej ponižují, nerespektují jeho individualitu a odpírají mu právo volby v běžných občanských situacích, - prohlubování závislosti na cizí pomoci nebo prosazování autoritativně konstruovaných řešení, která se skrývají za proklamacemi o racionalizaci poskytované péče a která maskují snahy o zjednodušení či minimalizaci péče. Příkladem toho, jak může rigidní uplatňování provozního řádu instituce působit kontraproduktivně až patologicky na celkový stav klientů, mohou být tělesně postižení lidé v ústavní péči, dlouhodobě nemocní lidé a hospitalizovaní senioři, kteří nejen strádají osamělostí a nedostatkem soukromí a příležitostí k samostatnějšímu zacházení s vlastním životem", k seberealizaci, ale též zdánlivě nepochopitelně trpí hladem, dehydratací, trávicími potížemi, stresem, neurózami a projevy hospitalismu. Taková situace v zařízení, kde mají
klienti zajištěnou pravidelnou stravu i dostatek tekutin, vznikne u těch klientů, kteří mají určité obtíže s jídlem i pitím nebo v okamžiku podávání stravy nemají chuť a často ani motivaci k jídlu. Hůře mobilní klienti také sami občas omezují příjem potravy i nápojů, neboť tak chtějí předejít problémům a sociálně obtížně přijatelným situacím při vyměšování, nebo se obávají, že se jejich přirozená fyziologická potřeba časově nevejde do personálem striktně dodržovaného harmonogramu pomoci při hygieně a vyměšování. Výsledkem je, že jsou potraviny nebo hygienické pomůcky odneseny personálem a klient je hladový, žíznivý, nevyprázdněný, stresovaný a frustrovaný, tedy postupně stále více tělesně i psychicky oslabený..., - profesionální úsilí o realizaci jen těch nejlepších úmyslů a (sebe)přesvědčení o pravdě autority, tedy nátlak na klienta k přijetí takového řešení problémové situace, jež profesionál považuje za nejvhodnější a které se již osvědčilo u jiných klientů. (Direktivně laděný přístup vedený dopředu ustanovenými představami o tom,, jak by to mělo probíhat a s jakým výsledkem"- bez ohledu na osobnostní rysy a životní filozofii klienta i bez respektu k podstatným vnějším okolnostem.) Odmítnutí takové pomoci vede až k vydírání klienta poukazem na hrozbu neposkytnutí další pomoci, jestliže klient zvolí řešení jiné, které se však následně z nejrůznějších příčin neosvědčí. 140 Je zřejmé, že možnost sebeobrany proti uvedeným formám násilí je adekvátní tomu, do jaké míry je klient skutečně závislý na cizí pomoci a do jaké míry je o této závislosti sám přesvědčen. Také souvisí s jeho sebepojetím, dovednostmi a zkušenostmi v interpersonální komunikaci a schopností sebeprosazení. Faktem však zůstává, že klient, zejména klient v ústavní péči nebo člověk izolovaný různě motivovanou předimenzovanou patemalistickou či ochranitelskou domácí péčí, nebude mít velkou chuť na své situaci něco měnit, protože se obává toho, že bude muset vystoupit proti lidem, s nimiž žije v nějaké komunitě, jejichž péči potřebuje a bez nichž by zůstal zcela sám. Takoví klienti, podobně jako např. zneužívané děti, chápou po uplynutí určité doby ponižování, útisk a nedostatek ohledů k osobním potřebám a specifikům jako situační normu odpovídající jejich postavení a patřící k životu. Závěr - systémové zdroje násilí, systémová opatření Zmíněné formy násilí na lidech s postižením mají svůj původ v konkrétních systémech - v systému zdravotně-sociální péče, právní ochrany, ústavní péče, výchovně-vzdělávací péče a v dalších systémech institucionalizované péče o občana. Historie i současná praxe zároveň dokazuje, že nějaký systém je nutný a že každý uvažovaný systém má své kladné i záporné stránky. Proto by nám nemělo jít o zásadní změny, ale o humanizaci přístupů a odstraňování takových praktik, které v sobě nesou poten-
ciální rizika či ohroženi i skutečné projevy násilí vůči lidem s postižením. U všech pečujících institucí, zejména těch, které poskytují dlouhodobou ústavní péči, je žádoucí omezit mocenské postavení ošetřovatelsko-výchovného personálu a zavést pravidelné semináře k vnitřnímu řízení a hodnocení kvality i rozsahu poskytované péče. Samozřejmým předpokladem je však společný konsenzus vzešlý z toho, jak jednotlivé zúčastněné strany chápou a interpretují pojem kvalita a rozsah péče i vše, co pro ně tento pojem znamená a konkretizuje. Taková pravidelná setkávání pracovníků zařízení, klientů, rodičů a volontérů i zástupců zřizovatele mohou odkrýt možné zdroje násilí a napomohou optimalizovat chod zařízení s ohledem na potřeby klientů i vlastní možnosti zařízení. Pracovníky těchto zařízení by měla vybírat odborná komise a pracovník by měl být pravidelně společně hodnocen nejen z hlediska profesních dovedností, ale zejména z hlediska jeho celkové kultivace odborné, etické, psychické i občanské. Ze strany rodičů a pedagogů by měla výchova dětí a mládeže s postižením spočívat v posilování právního vědomí či občanských dovedností a ve vytváření nezkreslených vědomostí o okolním světě i v trénování toho, jak efektivně komunikovat, jak rozpoznávat rizikové situace, jak jim předcházet a jak se adekvátně bránit, jestliže k rizikové situaci došlo. Riziko ohrožení nebo násilí lze výchovně do značné míry eliminovat propracovanými cílenými preventivně-informačními opatřeními a nácvikem zvládání běžných i jakkoliv ohrožujících situací. Příkladem může být informační brožura se srozumitelným textem a jednoduchými piktogramy, která má neslyšící občany (a nejen je) varovat před nebezpečím ve zdánlivě jednoznačných situacích-odečítání vody, plynu, elektřiny, podomní obchod a služby, neobjednané poštovní zásilky, nečekané návštěvy, ankety či podobné průzkumy atd. nebo projekt Jak žít samostatně a nenechat si ublížit" zaměřený na lidi odcházející z ústavní péče, jenž připravuje Univerzitní speciální poradenské centrum při TU v Liberci společně s dalšími subjekty v regionu. Přestože veřejnost násilí na lidech s postižením spíše nevnímá nebo ho nepředpokládá, je nutné, aby si lidé uvědomili, že určitá sociální nezkušenost, důvěřivost plynoucí z osamělosti a života v ústraní, omezená informovanost, problémy v komunikaci, ve vyjadřování a porozumění, omezené schopnosti sebeobrany a adaptace, nevyřčená (ale existující) nedůvěra k věrohodnosti lidí s postižením ze strany vyšetřovacích i justičních orgánů jsou faktory, které ohrožují bezpečnost i samotnou jakost života a dále handicapují člověka s postižením. Proto výchova veřejnosti směrem k posilování partnerského principu ve vztazích mezi majoritou i lidmi s postižením a zlepšování informovanosti o možných nebezpečích, o způsobech aktivní pomoci a obrany i sebeobrany patří mezi úkoly prevence kriminality i ostatních sociálně patologických jevů.
Literatura: Materiál ze semináře SZdP v ČR Násilí proti zdravotně postiženým ". Praha 1999. NOVOSAD. L.: Ucelená rehabilitace a poradenská podpora lidi s tělesným postižením. Doktorská disertační práce. Praha. PedF UK 2000. NOVOSAD, L: Základy speciálního poradenství. Praha, Portál 2000. SOBSEY, D. Violence and abuse in the lives ofpeople with disabilities. Baltimore, P. H. Brookes publishing Co. 1994. VÁGNEROVÁ. M.: Psychopatologiepro pomáhající profese. Praha, Portál 2000. Poznámka: Autor pracuje jako vedoucí Univerzitního speciálního poradenského centra a jako odborný garant pro studium sociální péče na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. Článek vychází z autorovy vlastní poradenské a pedagogické praxe, a reflektuje aktuální situaci v ČR. ale i v ostatních zemích, kde získával zkušenosti (Kanada, Švédsko. Norsko, Velká Británie). 142