Ochrana spotřebitele v České republice

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Ochrana spotřebitele v České republice Bakalářská práce Autor: Kateřina Bulinská, DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Šárka Palermová Praha Duben 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Ostravě, dne 30.04.2012 Kateřina Bulinská, DiS.

Poděkování: Děkuji JUDr. Šárce Palermové za odborné vedení, konzultace, cenné rady a informace, které mi při tvorbě mé bakalářské práce poskytla.

Anotace Předloţená bakalářská práce představuje problematiku ochrany spotřebitele v České republice. Práce si vzala za cíl objasnit a seznámit detailněji s daným tématem, neboť role spotřebitele je mnohdy vnímaná spíše jako nevýhodná. Bakalářská práce by rovněţ chtěla pomoci běţnému čtenáři lépe se v dané problematice orientovat, představit nejznámější instituce a organizace zabývající se ochranou spotřebitele. Pro lepší názornost práce zprostředkovaně prezentuje i některé příklady z praxe, konkrétně případy řešené Českou obchodní inspekcí. Takové příklady mohou rovněţ ukázat, ţe lidé se nekalému konání mohou bránit a mnohým obtíţím mohou předcházet. Klíčová slova: Spotřebitel, ochrana spotřebitele, Česká obchodní inspekce, nekalé jednání. Annotation This thesis presents issues of consumer protection in the Czech Republic. The aim of this thesis is to clarify and detail familiar with the subject, because the role of consumers, which is often perceived as unfavorable. This thesis would also like to help the general reader to better understanding the issues in, imagine the best-known institutions and organizations dealing with consumer protection. This work implicitly presents to better illustrate some examples from practice, specifically cases handled by the Czech Trade Inspection. These examples can also show that peoples can resist and many problems can be prevented. Key words: consumer, consumer protection, the Czech Trade Inspection, unfair conduct.

Obsah: Úvod... 6 1. Historie ochrany spotřebitele v ČR... 8 2. Spotřebitel... 11 3. Práva spotřebitele... 14 3.1. Ochrana spotřebitele na základě Ústavy ČR a LZPS... 14 3.2. Mezinárodní ochrana spotřebitele... 15 3.3. Komunitární ochrana spotřebitele... 15 3.4. Soukromo-právní ochrana spotřebitele... 16 3.5. Veřejnoprávní ochrana spotřebitele... 17 4. Institucionální rámec ochrany spotřebitele... 18 4.1. Parlament České republiky... 18 4.2. Veřejný ochránce práv Ombudsman... 18 4.3. Ministerstvo průmyslu a obchodu... 19 4.4. Státní dozorové organizace... 20 4.4.1. Česká obchodní inspekce... 20 4.4.2. Státní zemědělská a potravinářská inspekce... 21 4.4.3. Orgány veterinární správy... 21 4.5. Občanské spotřebitelské organizace... 21 4.5.1. Sdruţení obrany spotřebitelů ČR... 22 4.5.2. Občanské sdruţení spotřebitelů TEST... 23 4.5.3. Sdruţení českých spotřebitelů... 24 5. Klamání spotřebitele... 25 5.1. Klamavé obchodní praktiky dle směrnice č. 2005/29/ES... 25 5.2. Definice klamavých praktik dle obchodního zákoníku... 27 5.3. Klamavé obchodní praktiky v zákoně o ochraně spotřebitele... 29 5.3.1. Klamavé obchodní praktiky... 29 5.3.2. Příklady klamavých obchodních praktik... 31 6. Analýza případů porušení práv spotřebitele... 34 7. Shrnutí a doporučení... 42 Závěr... 46 Seznam pramenů a pouţité literatury... 47 Zákony:... 48 Internetové zdroje:... 48 5

Úvod Jedním z nejdiskutovanějších témat posledních let je v obchodních vztazích problematika ochrany spotřebitele. Na rozdíl od zemí západního světa, především Velké Británie a USA, kde je ochrana spotřebitele na velmi vysoké úrovní a právní podvědomí spotřebitelů je taky vysoké, v České republice se jedná o velmi mladou a rychle vyvíjející disciplínu. Po změně reţimu v roce 1989 došlo k velké změně legislativního prostředí. Tyto změny dále akcelerovaly vstupem České republiky do Evropské unie, kdy došlo k slazení legislativy. Současné povědomí spotřebitelů je bohuţel především dáno velkou medializací případů poškození spotřebitelů, kdy dochází nejen k porušení zákonů, ale doslova zůstává mnohdy rozum stát, jak dokáţí prodejci zacházet se svými zákazníky. Je nutné si uvědomit, ţe kaţdý člověk se denně nachází v pozici spotřebitele. Spotřebitel se velmi často ocitá v postavení slabšího. Důvody jsou různé, hlavně se jedná o neznalost zákonů, předpisů a institucí na které by se mohl spotřebitel obrátit, ale bohuţel taky dochází k zneuţívání situací spotřebitelů jako, stáří, špatný zdravotní stav, finanční tíseň atd. Proto musí být spotřebitelé chránění proti mnohým nekalým praktikám prodejců. Ochrana spotřebitele jako celek tvoří systém zákonů, předpisů, institucí i spotřebitelských organizací, které vstupují do ţivota kaţdého z nás. Problematika ochrany spotřebitele tedy sahá od politiky, přes ekonomiku aţ po samotnou aktivitu spotřebitelů. Proto jsem si zvolila toto téma - ochrana spotřebitele. Cílem této bakalářské práce je seznámení se s problematikou klamání spotřebitele a poskytnout tak formou jakési informační příručky návod, jak takové klamání spotřebitele rozpoznat a jak se mu účinně bránit nebo ještě lépe předcházet. Práce by rovněţ měla pomoci běţnému čtenáři orientovat se v problematice, seznámit se s institucemi a organizacemi zabývající se ochranou spotřebitele. Poukázat na zmíněnou skutečnost, ţe člověk se můţe bránit a mnohým problémům můţe předcházet, bych chtěla prostřednictvím příkladů z praxe, které řešila Česká obchodní inspekce v minulosti. V teoretické části bakalářské práce přináším stručný pohled do historie problematiky ochrany spotřebitele, na práva spotřebitele z pohledu základních zákonných norem, na základní instituce tvořící celkové prostředí pro ochranu spotřebitele. Velmi důleţitou částí je pohled na instituce zabývající se ochranou spotřebitele a na které se můţe spotřebitel obracet, ať uţ statní nebo občanské, dále pak vymezení klamavých obchodních praktik podle legislativních norem. 6

V praktické části bakalářské práce jsou prezentovány skutečné případy, kdy došlo k porušení práv spotřebitele. Tyto případy ukazují nejběţnější situace, do jakých se můţe běţný spotřebitel dostat a v jakých často dochází k porušení práv spotřebitele. Případy obsahují reakci a postoj České obchodní inspekce a přesný popis, kterou právní úpravu a jak prodejce porušil. Všechny příklady z praxe ukazují na vyuţívání nekalých praktik ze strany prodávajících. V závěrečné části práce zmiňuji nabyté zkušenosti a rady, které mohou pomoci se běţnému spotřebiteli vyvarovat a předcházet řadě problémů, které ho můţou dostat do sloţité ţivotní situace. 7

1. Historie ochrany spotřebitele v ČR Před pádem komunistického reţimu v roce 1989, byla v tehdejším Československu ochrana spotřebitele jen na okraji zájmu. 1 Příčina byla samotné fungování centrálně plánované ekonomiky. V tomto centrálně plánovaném systému byl vytvořen zcela nerovný vztah mezi výrobci či prodejci a spotřebiteli. Zájmy spotřebitelů byly často i potlačovány, neboť plánování firem a jejich rozvoj se neodvíjely od poţadavků a potřeb zákazníků. V tomto ekonomickém systému, kde neustále převyšoval nedostatek, kde byla na prvním místě výroba, vznikla strategie vztahu k zákazníkovi, která by se dala pojmenovat slovem odbyt. Odběratelé (zákazníci) pak mezi sebou bojovali o to, aby mohli vyrobené zboţí odebrat. Velmi často se na trhu objevovali monopolní výrobci či prodejci. Z jejichţ postavení jim plynula řada výhod. Mezi nejzásadnější výhody patřily například stanovení neúměrně vysoké monopolní ceny, dále pak absence podnětů k zvyšování kvality vlastních výrobků a sluţeb, taky sluţeb spojených s prodejem. Zjednodušeně řečeno malá snaha k inovacím. Zákazníkům, pokud potřebovali nabízené zboţí, nezbývalo nic jiného, neţ všechny tyto nedostatky akceptovat. V období centrálně plánované ekonomiky garantoval stát ochranu spotřebitele. A to prostřednictvím svých orgánů, například Národní výbory, Výbor lidové kontroly, hygienické a protiepidemické stanice, Státní obchodní inspekce, Úřad pro normalizaci a měření a další. Působení Národních výborů v oblasti ochrany spotřebitele probíhalo prostřednictvím tzv. Spotřebitelských rad, ve kterých zasedali dobrovolní pracovníci z řad spotřebitelů. Mezi nejdůleţitější činnosti těchto rad patřilo zpracovávání a předkládání návrhů na zlepšení situace v prodejnách. Na zkvalitnění sluţeb občanům, na kontrolu dodrţování prodejní doby, na dostatek zboţí v prodejnách, na hygienu, poctivost a kulturnost prodeje v prodejnách, vyřizování objednávek atd. Závěrečný výstup, který tyto rady po kontrole učinily, předloţily Národnímu výboru k prošetření a přijmutí opatření. Rady samotné neměly právo na udělení jakýchkoliv sankcí. Cílem výborů lidové kontroly bylo zvýšení kvality (jakosti) zboţí vyráběného v Československu a to pomocí zlepšení kázně v podnicích, dodrţováním technologických postupů a zvýšením účinnosti kontroly. Činnosti výborů lidové kontroly byly ovšem následné, ne preventivní a proto se neodvíjela od potřeb spotřebitelů 1 Srov. Hulva, Tomáš. Ochrana spotřebitele. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2004, 451 s. ISBN 80-735-7064-5. 8

jako takových. Státní obchodní inspekce se zabývala ochranou spotřebitele. Bohuţel tato inspekce byla řízena státními orgány, coţ ve výsledku znamenalo, ţe podléhala jeho politickým zájmům. Hygienická a protiepidemická sluţba ověřovala zdravotní nezávadnost potravin. Její hlavní úkoly byly zajištění zdravotně nezávadného prostředí výroby, skladování a prodeje. Státní zkušebny řízené Federálním úřadem pro normalizaci se zaměřovaly na ochranu spotřebitele v oblasti metrologie, normalizace a státního zkušebnictví. Existovala zde sice podmínka, ţe všechny výrobky musely odpovídat předepsaným normám, ale uţ při vytváření těchto norem se bral v potaz fakt, ţe technologie pouţívané ve státních podnicích jsou zastaralé. Tím pádem se u mnoha výrobků povolovala řada výjimek. Tyto výjimky způsobovaly, ţe podniky nebyly nuceny jakkoliv zvyšovat jakost svých výrobků či sluţeb. V době před přechodem z centrální plánované ekonomiky na trţní byly jedinými nástroji ochrany spotřebitele Knihy přání a stíţností, do kterých mohl spotřebitel zapsat svoji stíţnost nebo nespokojenost s výrobkem nebo prodejcem a Reklamační řády, které vycházely z platných legislativních norem. Je nutné zmínit, ţe reklamační řízení jako takové bylo zásadně ovlivněno dominantním postavením výrobce či prodejce a také, ţe existence falešných či fingovaných Knih přání a stíţností nebyla nijak výjimečná. Konkrétní zákon zabývající se ochranou spotřebitele v té době neexistoval. Byly sice přijímány mnohé zákony a normy, či nařízení bohuţel jejich uplatňování a dodrţování podléhalo politickým a ekonomickým zájmům. Koneční spotřebitelé měli velmi sloţitý přístup k informacím, neměli ani moţnost zakládat dobrovolná spotřebitelská sdruţení, ve kterých by bylo moţné sdílet své zkušenosti a poznatky a kde by se jim dostalo rady a pomoci. Aţ přechod k trţní ekonomice po událostech po roce 1989, přinesly celou řadu změn v oblasti ochrany spotřebitele. Jako první začaly vznikat občanské organizace na ochranu spotřebitele, následně i stát začal zmenšovat legislativní vakuum v této oblasti. Koncem roku 1990 vznikl na Federálním ministerstvu kontroly Odbor ochrany spotřebitele, který řešil stíţnosti a problémy spotřebitelů, taky řídil aktivity spojené s ochranou spotřebitele. Výsledkem činnosti Odboru ochrany spotřebitele bylo předloţení návrhu zákona, který byl na posledním zasedání Federálního shromáţdění v roce 1992 schválen jako Zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele. Po rozpadu Československa fungoval na Ministerstvu hospodářství Odbor ochrany spotřebitele. V současné době je hlavním orgánem řízení ochrany spotřebitele Ministerstvo průmyslu a obchodu. Některé oblasti, jako například vyznačování cen, jsou svěřeny 9

do kompetencí jiných orgánů státní správy. Vznikají další organizace jako například Sdruţení práv spotřebitelů, Ekologický právní servis, Hospodářská komora České republiky atd. Poté, co se Česká republika stala členem Evropské Unie v roce 2004, vzniklo k 1. 1. 2005 na Ministerstvu průmyslu a obchodu, za finanční podpory Evropské unie, Evropské spotřebitelské centrum 2, které je členem sítě evropských spotřebitelských center v zemích EU, Norsku a na Islandu, s nimiţ při řešení případů spolupracuje, nezabývá se však otázkami, stíţnostmi a spory českých spotřebitelů na českém trhu. Evropské spotřebitelské centrum bylo pro spotřebitele otevřeno v dubnu 2005. Od 1. ledna roku 2009 působí při České obchodní inspekci. Evropské spotřebitelské centrum je financované Evropskou komisí a Českou obchodní inspekci a to rovným dílem. Mezi jeho hlavní činnosti patří bezplatné informace a rady o právech spotřebitelů v zemích EU, bezplatnou spolupráci a pomoc spotřebitelům při vyřizování jejich stíţností na kvalitu zakoupených výrobků a sluţeb v ostatních členských zemích EU včetně Norska a Islandu. Dále také na chování a jednání obchodníků v těchto zemích. Je kontaktním místem pro bezplatné zprostředkování pomoci spotřebitelům při mimosoudním řešení sporů s obchodníky v členských státech EU, Norsku a Islandu. 3 2 ECC NET [online]. [cit. 2012 04 27]. 3 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Vyd. 1. V Praze: Oeconomica, 2006, 185 s. ISBN 80-245-1106-1. 10

2. Spotřebitel V práci uţívaný termín spotřebitel byl poprvé pouţit aţ na začátku 2. poloviny minulého století. Ochrana spotřebitele tak reprezentuje sviţně se vyvíjející právní obor, který v podstatě vychází z myšlenky ochrany spotřebitele jako méně silné smluvní strany před schopnostmi a dovednostmi podnikatelů. V současnosti je celý tento obor pojímán mnohem komplexněji neţ pouze jako ochrana individua. Obsahuje zejména nároky na jakost a zdravotní nezávadnost produktů, třeba jídla nebo bezpečnosti produktů, například elektronika, zábavní pyrotechnika. Nemyslí se tak uţ pouze ochrana spotřebitele, ale rovněţ i ochrana člověka a zdraví jako takového. Se špatnými produkty, klamavou reklamou a nekalými prodejními aktivitami se tak s tímto problémem potýká kromě spotřebitele i sám trh. Novodobé komunikační a informační technologie i politický vývoj světa eliminovaly mnoho komplikací, ovšem rovněţ celosvětově umoţnily přístup k ohromnému mnoţství produktů. Na civilizaci tak permanentně působí mohutné reklamní kampaně a ta je tak nucena se při spotřebě zboţí a sluţeb hájit. Značný důraz se v aktuální době z toho důvodu připisuje i edukaci spotřebitele. To by ve svém důsledku, na podkladě dostačujícího mnoţství údajů, mělo směřovat ke způsobilému rozhodnutí spotřebitele. Podstatou libovolné spotřeby a spotřebitelských souvislostí je spojení dvou či více jedinců. Na jedné stránce působí ten, kdo produkuje nebo prodává zboţí nebo realizuje sluţbu, z druhé stránky funguje někdo, kdo kupuje toto zboţí nebo spotřebovává nějakou sluţbu. Vývin pojmenovávání těchto aktérů se postupem času stabilizoval na termínech prodávající, prodejce, výrobce, dodavatel či zhotovitel podobně tak jako na pojmenovávání druhého aktéra jako kupujícího či kupce, zákazníka, objednatele a nejběţněji právě zmiňovaného spotřebitele. Má se tedy na mysli ten, kdo něco spotřebovává, konzumuje (angl. consumer). V českém právním řádu je základním vodítkem pro vymezení pojmu spotřebitel zákon o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb. 4 ve znění pozdějších předpisů. Ten v 2 uvádí, ţe spotřebitelem se rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. V současnosti se uţ, na rozdíl od dob předchozích, nerozlišuje, je-li spotřebitel fyzickou nebo právnickou osobou. V souvislosti s tímto poznatkem je třeba uvést, ţe spotřebitelem můţe být i ţivnostník, který nakupuje výbavu do svého podniku nebo obchodník, který si kupuje věci do kanceláře aj. Takový 4 ČESKO. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. 11

podnikatel ale není spotřebitelem na základě definice občanského zákoníku, ale vztahuje se na něj veřejnoprávní ochrana ve smyslu zákona na ochranu spotřebitele. 5 Selucká 6 ještě upozorňuje na rozdíl mezi pojmem spotřebitel a konečný spotřebitel. Konečný spotřebitel představuje termín veřejného práva a je jím vţdy jak fyzická, tak i právnická osoba, můţe jím být i podnikatel. Na základě ještě stále platného zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, 7 ve znění pozdějších předpisů je totiţ spotřebitel vymezován jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Důleţité pro zhodnocení, zda jde o spotřebitele definovaného v tomto zákoníku, je reálný cíl konání. Spotřebitelem pak tedy bude ten, který koná se smyslem osobní potřeby především své, ale nezbytně se to vztahuje i na spotřebu dalších jedinců, například jeho potomků nebo rodiny. Samotný fakt, ţe fyzická osoba není podnikatelem, ještě nepoukazuje na to, ţe musí být ochraňována jako spotřebitel. Týká se to zejména tzv. neoprávněných podnikatelů, kteří nemají oprávnění k podnikatelské činnosti a nejsou podnikateli po formální stránce. Pakliţe tento jedinec naopak bude vykazovat rysy podnikání, nemůţe jít o spotřebitele. Jinou okolnost reprezentuje konání fyzické osoby, která dosud není podnikatelem, ale na podnikání se jiţ připravuje. Ani v tomto případě se nejedná o spotřebitele, přestoţe není podnikatelským subjektem. Spotřebitelskou podobu nemá ani konání ručitele nebo jiného člověka, poskytující zabezpečení za podnikatelskou půjčku. Mohou nastat i okolnosti, za kterých má konání částečně podnikatelský a částečně spotřebitelský charakter. Vţdy je nezbytné zohlednění, zdali opačná strana, tedy dodavatel, nemohl dostatečně na základě údajů od objednatele usuzovat to, ţe nejde i o osobní účel. Spotřebitelem je ale pokaţdé ten, kdo uplatňuje sluţby nebo výrobky jako výrobky a sluţby výsledné. Spotřebitel je z toho důvodu ve všech případech výsledným příjemcem konkrétního produktu či sluţby z toho důvodu je v zákoně prezentována stylizace pro přímou osobní spotřebu, nikoliv za účelem prodeje. V souvislosti se zákonem na ochranu spotřebitele můţe být zmíněným spotřebitelem kaţdá osoba jako fyzická osoba, kterákoliv organizace, tj. právnická osoba, ale rovněţ seskupení osob prezentující se se stejnou vůlí, kde charakteristickým příkladem je rodina. Spotřebitel představuje činitele právního vztahu, který vzniká uzavřením smlouvy mezi ním a prodejcem eventuálně poskytovatelem sluţby. Jiţ zmíněným rysem je, ţe spotřebitel nevyuţívá sluţby 5 ČESKO. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. 6 SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2008, 134 s. Beckova edice právní instituty. ISBN 978-807-4000-379. 7 ČESKO. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 12

pro podnikání. Tímto je tento termín zřetelněji omezen od všedního termínu kupující. Pozoruhodné je i hledisko, ve kterém se srovnává česká právní úprava a definice pojmu spotřebitel ve směrnicích Evropského společenství. Ty jej ve většině případů definují jako fyzickou osobu (nikoliv právnickou), která koná se smyslem, který je mimo sféru její činnosti, podnikání nebo zaměstnání. Zveřejňován je i úsudek o tom, ţe typickým symbolem spotřebitele je jeho neprofesionalita. Směrnice na ochranu spotřebitele mají v principu podobu minimálních směrnic a vesměs tak nevylučují právní úpravu striktnější. Ochranu spotřebitele není moţné však uchopovat jako něco striktně donucovacího, jelikoţ to by mohlo znamenat obrovskou překáţku při rozvoji samotného trhu. Zásadní je pozice spotřebitele jako takového. Ta není omezována na státní občanství, trvalý pobyt ani na ţádné jiné okolnosti. Spotřebitel podepisuje s poskytovatelem sluţby občanskoprávní dohodu a nabývá stejná práva jako druhá smluvní strana. Spotřebitel si můţe zvolit jen dvě alternativy, buď akceptuje nabídku prodejce nebo poskytovatele sluţby i se všemi dopředu určenými okolnostmi nebo nabídku odřekne. Spotřebitel má sice stejné postavení jako prodejce a poskytovatel sluţeb, ale ve skutečnosti nabývá značně nevýhodnou pozici. Mnohdy je to určováno rovněţ převládajícím nedostatkem odborné kvalifikace spotřebitele a tudíţ i velmi snadnou pravděpodobností jeho přesvědčení k uzavření smlouvy za nevýhodných okolností. Posílení pozice spotřebitele je z toho důvodu jedním z hlavních zásad právní úpravy. Je moţné to odůvodnit především z ustanovení občanského zákoníku, které vymezuje, ţe smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se hlavně nemůţe vzdát práv, která jsou mu zákonem poskytována nebo jinak znevýhodnit svou pozici. 13

3. Práva spotřebitele Pod termíny právo ochrany spotřebitele, práva spotřebitelů se skrývá celý systém pramenů práva týkající se oblasti spotřebitelské problematiky. Někdy bývá toto označováno jako právo ochrany spotřebitele nebo tzv. spotřebitelské právo. Není tím ale myšleno samostatné právní odvětví, neboť nejsou naplněna odvětvo-tvorná kritéria pro jeho existenci. 8 Vzhledem ke skutečnosti, ţe předmětem mojí práce není podrobněji rozebírat jednotlivé prameny práva vyskytující se v oblasti ochrany spotřebitele, budu se věnovat oblasti stručně a uvedu jen jednotlivé nejdůleţitější právní předpisy vztahující se k problematice ochrany spotřebitele: 3.1. Ochrana spotřebitele na základě Ústavy ČR a LZPS Základní a nejvyšší norma je Ochrana spotřebitele je popsána v jednotlivých článcích Ústavy České republiky a listině základních lidských práv a svobod. Jedná se zejména: - čl. 10 a čl. 10a Ústavy ČR, které obsahují základ pro mezinárodní aspekty práva ochrany spotřebitele. - čl. 54 80 Ústavy ČR upravují nejvyšší ústavní orgány výkonné moci, jeţ jsou představiteli státní správy. - čl. 90 96 Ústavy ČR zajišťují organizaci soudnictví a garanci soudní ochrany. - čl. 1 4 LZPS představují základní právní zásady. - čl. 20 LZPS zaručuje právo svobodně se sdruţovat. - čl. 26 LZPS obsahuje právo realizovat se v pracovním procesu či svobodně podnikat. - čl. 31 LZPS garantuje ochranu zdraví a zdravotní péči ve vztahu ke spotřebiteli. - čl. 35 LZPS upravuje právo na příznivé ţivotní prostředí, spotřebitel má tedy moţnost zvolit si výrobky a sluţby, které nepoškozují ţivotní prostředí. - čl. 36 LZPS pojímá právo na soudní a jinou právní ochranu. 8 Kritéria tvořící odvětví jsou předmět právní regulace, metoda právní regulace, systémová soudrţnost právních norem a společenská akceptace. 14

3.2. Mezinárodní ochrana spotřebitele Mezinárodní ochrana spotřebitele je představována mezinárodními smlouvami, které se dotýkají i ochrany spotřebitele a jsou pro Českou republiku závazné. Jedná se zejména o: - Evropskou dohodu zakládající přidruţení mezi Českou republikou na straně jedné a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, ve znění Dodatkového protokolů. 9 - Úmluvu o ochraně základních lidských práv a svobod. 10 - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. 11 - Úmluvu o mezinárodní ţelezniční dopravě. 12 - Úmluvu o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě. 13 3.3. Komunitární ochrana spotřebitele Komunitární právo je tvořeno primárním a sekundárním právem Evropského společenství (dále Společenství nebo ES). Primárním právem ES jsou zakládající smlouvy Společenství a další smlouvy, které na ně navazují. Smlouva o zaloţení Evropského společenství obsahuje článek 153, podle něhoţ jsou ES přijímána harmonizační opatření, která zabezpečují vysokou úroveň ochrany spotřebitele a přispívají k dotváření vnitřního trhu. Ochrana je spotřebiteli poskytována v oblasti ochrany jeho zdraví a bezpečnosti, ochrany jeho hospodářských zájmů, podpory informovanosti a výchovy, dostupnosti prostředků slouţících k domáhání svých práv. Zmiňovaná harmonizační opatření mají zejména podobu směrnic a nařízení. Především se však v této oblasti vyskytují směrnice. Vzhledem k tomu, ţe se jiţ jedná o značně velký počet těchto právních aktů, uvedu, jen některé: - Směrnice Rady 84/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky. 9 Úmluvu lze nalézt ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 7/1995 Sb., Dodatkový protokol poté pod č. 36/1996 Sb. 10 Tato je obsaţena ve sdělení ministerstva zahraničí č. 209/1992 Sb. 11 Je vyhlášen vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb. 12 Uveřejněná je pod č. 15/1935 Sb. 13 Tato je zveřejněna pod č. 27/1968 Sb. 15

- Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. - Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES ze dne 16. února 1998 o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli. - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboţí a záruk na toto zboţí. - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních sluţeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES. - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2006/2004. 14 3.4. Soukromo-právní ochrana spotřebitele Zásadním pramenem práva v soukromoprávní ochraně spotřebitele je zákon č. 40/1964 Sb., coţ je občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis upravuje otázky týkající se právních úkonů, subjektů práva, problematiky spotřebitelských smluv, a to jak obecně, tak i v rámci jednotlivých smluvních typů upravených tímto zákonem. Hlavně však obsahuje systém odpovědnostních vztahů, který se uplatňuje v celé oblasti soukromého práva. Dále do této oblasti práva mimo jiné zasahují: - zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. - zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů. - zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů. 14 Více k právním aktům ES: TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2006, 248 a dále. ISBN 80-720-1631-8. 16

3.5. Veřejnoprávní ochrana spotřebitele Ve veřejnoprávní sféře nejvýznamnějším právním předpisem je zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších právních předpisů. Tento zákon představuje v podstatě nejucelenější právní úpravu veřejného práva. Obsahuje definice pojmů, jakými jsou spotřebitel, dodavatel, výrobce, dovozce a další, vţdy však jen pro vlastní účely. Stanovuje taky povinnosti při prodeji zboţí a poskytování sluţeb. Tento zákon dále upravuje správně-právní odpovědnost za jiné správní delikty. Zakotvuje jednotný a společný obecný zákaz nekalých obchodních praktik vztahujících se jak na fázi nabídky, tak i na samotný prodej výrobků nebo poskytování sluţby, zároveň také zavádí nová pravidla správního trestání tak, ţe vymezuje skutkové podstaty správních deliktů. Dalšími veřejnoprávními předpisy jsou i: - zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 570/1991 Sb., o živnostenských úřadech, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, - zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. 15 15 V platném znění. 17

4. Institucionální rámec ochrany spotřebitele Pro zajištění ochrany spotřebitele před moţným nekalým jednáním ze strany prodejců či výrobců slouţí v první řadě legislativní opatření. Legislativní opatření by ale samo o sobě nedokázalo zajistit ochranu práv a zájmů spotřebitelů, proto jsou ustanoveny orgány státní správy. Tyto orgány mají za povinnost dohlíţet na dodrţování zákonů, norem i nařízení a tím spotřebitele chránit. Mezi nejdůleţitější veřejné instituce patří: 4.1. Parlament České republiky V Parlamentu České republiky sloţeného z dolní a horní komory, tedy Poslanecké sněmovny a Senátu, jsou schvalovány zákony, které mimo jiné souvisejí s ochranou spotřebitele. Poslanecká sněmovna je tedy základní státní orgán, který ve své podstatě vytváří legislativní prostředí České republiky. Poslanecká sněmovna taky volí veřejného ochránce práv ombudsmana. 4.2. Veřejný ochránce práv Ombudsman Institut veřejného ochránce práv vznikl zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv 16, který schválila Poslanecká sněmovna a následně Senát České republiky listopadu roku 1999. Veřejný ochránce práv má za úkol účinkovat jako vnější nezávislá, bezplatná instituce. Jeho nejdůleţitější úlohou je zabezpečení ochrany práv a oprávněných zájmů obyvatel v místech, kde se člověk nebo jiný jedinec setkává s úřady státní správy. Často můţe také vystupovat jako prostředník mezi zainteresovanými účastníky. Ombudsman není oprávněn vyuţívat ţádných přímých donucovacích pomůcek. Nápravu vymáhá po státním orgánu, který se omylu dopustil, nevykoná-li to, po orgánu výše postaveném. O svém konání v pravidelných čtvrtletních intervalech podává oznámení Poslanecké sněmovně. Veřejný ochránce práv v České republice působí na základě zákona k ochraně osob před konáním úřadů a jiných orgánů, vykonávajících státní správu, pakliţe je takové konání v protikladu s předpisy, nebo sice předpisům neodporuje, ale je jinak chybné nebo závadné, tzn., ţe neodpovídá zásadám demokratického právního státu a zásadám dobré správy nebo jsou-li 16 ČESKO. Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, v platném znění. 18

tyto orgány pasivní. Na základě zákona má ochránce právo se zabývat impulsy, které se zaměřují proti aktivitám: 17 - Ministerstev a jiných správních úřadů s působností pro celé území státu a správních úřadů jim podléhajících, - České národní banky, pakliţe vystupuje jako správní úřad, - Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, - orgánů uzemní samosprávy (tj. obce a kraje) při výkonu státní správy, - obcí při výkonu státní správy, - Policie České republiky s výjimkou vyšetřování, kdy působí v trestním řízení, - Armády České republiky a Hradní stráţe, - Vězeňské sluţby České republiky, zařízení, v nichţ se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova a ochranné léčení, - zdravotních pojišťoven, - orgánů soudu a státního zastupitelství při výkonu státní správy (především otázka průtahů v řízení, nečinnosti soudů a nevhodného chování soudců), ne však proti samotnému rozhodnutí státního zástupce nebo soudu. 4.3. Ministerstvo průmyslu a obchodu Ministerstvo průmyslu a obchodu je ústředním vládním orgánem státní správy v úseku ochrany spotřebitele. Komplexní kompetence ve sféře ochrany spotřebitele je dána ministerstvu kompenzačním zákonem. V organizační struktuře ministerstva se vztahuje ochrana spotřebitele do kompetence odboru ochrany spotřebitele a vnitřního obchodu. Hlavním úkolem spotřebitelské politiky je utváření podmínek v oblasti výroby, prodeje zboţí a ochrany spotřebitele, která zabezpečí rozvoj a zvýšení výkonnosti celého odvětví obchodu. Současně je ale také nezbytné sladit náš systém ochrany spotřebitele systému Evropské unie. Aby se jednotlivé úkoly a cíle daly lépe vyspecifikovat a tím zvýšit pravděpodobnost jejich dosaţení, je spotřebitelská politika vnitřně dělena na dvě oblasti. Na politiku ochrany spotřebitelů a politiku vnitřního obchodu 18. 17 VEŘEJNÝ OCHRÁNCE PRÁV [online]. Český veřejný ochránce práv [cit. 2012 04 27] 18 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Vyd. 1. V Praze: Oeconomica, 2006, s. 72. ISBN 80-245-1106-1. 19

4.4. Státní dozorové organizace V České republice působí několik hlavních orgánů, které vykonávají dohled v okruhu ochrany spotřebitele. Tyto orgány patří pod Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo financí, Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo vnitra. Občas můţe nastat problém, kdy se některé dozorové a kontrolní aktivity konkrétních orgánů překrývají, z toho důvodu je Ministerstvo průmyslu a obchodu koordinátorem veškeré aktivity nad vnitřním trhem. Mezi tyto státní orgány náleţí: 4.4.1. Česká obchodní inspekce Česká obchodní inspekce (ČOI) je orgánem státní správy a je podřízena Ministerstvu průmyslu a obchodu. Člení se na ústřední inspektorát a jemu podřízené inspektoráty. V čele České obchodní inspekce je ústřední ředitel, kterého jmenuje, řídí a odvolává ministr průmyslu a obchodu. Hlavní náplní kontroly ČOI je: - dodrţování zákonných podmínek vymezených k zajištění kvality zboţí nebo produktů tak jako i zdravotní nezávadnosti, podmínek pro skladování a dopravu a poţadavků na osobní hygienu a hygienickou nezávadnost provozu - kontrola správného pouţívání měřidel a správnosti výsledků jejich měření, zda pouţívaná měřidla odpovídají zvláštním právním předpisům, technickým normám, jiným technickým předpisům, popřípadě schválenému typu, - dodrţování domluvených nebo určených okolností a kvality nabízených sluţeb, - zda nedochází ke klamání spotřebitele, - zda jsou produkty uváděné na trh bezpečné, - zda osoby poskytující spotřebitelský úvěr dodrţují podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. 20