KOMUNIKACE LIDÍ SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM NA ÚŘADECH A VE VEŘEJNÝCH INSTITUCÍCH

Univerzita Palackého v Olomouci Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií Bakalářská práce Lucie Sedláková KOMUNIKACE LIDÍ SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM NA ÚŘADECH A VE VEŘEJNÝCH INSTITUCÍCH Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Kateřina Jeřábková, Ph. D. Studijní program: Speciální pedagogika pro druhý stupeň základních škol a střední školy a český jazyk se zaměřením na vzdělávání Olomouc 2010

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Komunikace lidí se sluchovým postiţením na úřadech a ve veřejných institucích zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. V Olomouci 13. 4. 2010 Podpis

Poděkování Na tomto místě chci poděkovat zejména paní Mgr. Kateřině Jeřábkové, Ph.D za vedení práce, za rady, které mi poskytla a za čas, který mojí práci věnovala. Také děkuji Oblastní unii neslyšících v Jihlavě, která mi zprostředkovala setkání s osobami se sluchovým postiţením. Děkuji všem, kteří byli ochotní vyplnit dotazník k této bakalářské práci.

OBSAH Úvod... 5 I Teoretická část... 6 1 Sluch a sluchové postiţení... 6 1.1 Sluchové ústrojí... 6 1.2 Sluchové vnímání... 7 1.3 Vyšetření sluchu... 8 1.3.1 Sluchové zkoušky vyţadující spolupráci pacienta... 8 1.3.2 Objektivní zkoušky sluchu... 10 1.4 Poruchy a vady sluchu... 11 1.4.1 Dělení sluchových vad podle stupně dle Světové zdravotnické organizace (WHO)... 12 1.4.3 Poruchy vzniklé na základě organických změn sluchového analyzátoru... 13 1.4.3 Dělení sluchových postiţení podle doby vzniku... 13 1.4.4 Dělení sluchových vad podle hloubky sluchového postiţení (podle typu)... 14 1.4.5 Dělení osob se sluchovým postiţením... 14 1.4.6 Dělení osob se sluchovým postiţením dle kulturního členění... 14 1.5 Důsledky sluchového postiţení a komunikační bariéry osob se sluchovým postiţením... 15 1.5.1Sociální inteligence... 19 1.5.2 Sociální separace... 20 1.6 Osoby se sluchovým postiţením jako kulturní a jazyková menšina... 21 1.7 Pomůcky pro osoby se sluchovým postiţením... 23 1.7.1 Sluchadla... 23 1.7.2 Kochleární implantát... 25 1.7.3 Pomůcky vyuţívané v edukaci osob se sluchovým postiţením... 26 1.7.4 Další kompenzační pomůcky... 27 2 Komunikace... 28 2.1 Komunikační proces... 28 2.2 Komunikace osob se sluchovým postiţením... 29 2.2.1.1 Audio-orální komunikační prostředky... 30 2.2.1.2 Vizuálně motorické komunikační prostředky... 32 2.2.2 Metody komunikace uţívané při výchově a vzdělávání... 34 2.3 Vztah mezi sluchem a řečovou komunikací... 37

II. Praktická část... 39 1 Cíl bakalářské práce... 39 2 Metodologie práce... 40 2.1 Zuţování tématu... 40 2. 2 Volba výzkumné metody a výzkumného vzorku... 40 2. 3 Vymezení výzkumných problémů... 40 2. 5 Stanovení hypotéz... 41 3 Vyhodnocení dotazníků... 43 3. 1 Dotazník pro osoby se sluchovým postiţením... 43 3. 2 Dotazník pro úředníky a pro zaměstnance veřejných institucí.. 51 4 Diskuze... 62 5 Doporučení pro praxi... 66 Závěr... 68 Pouţité zdroje... 69 Seznam příloh... 72

Úvod Komunikace je přirozeným jevem mezilidské interakce. Lidé si tak navzájem sdělují své pocity, názory, myšlenky Na základě komunikace si vytváříme a prohlubujeme sociální vztahy, které jsou pro kaţdého z nás nedílnou součástí ţivota. Formálnější způsob komunikace se ale odehrává na úřadech a ve veřejných institucích, kde se setkáváme z cizími lidmi, od kterých většinou očekáváme určitou sluţbu. I pro intaktní jedince bývá zařizování různých záleţitostí na úřadech a ve veřejných institucích mnohdy nepříjemnou povinností, a jak tuto situaci hodnotí osoby se sluchovým postiţením? Právě tímto tématem jsme se zabývali v této práci. Pokusili jsme se zmapovat celkovou situaci komunikace osob se sluchovým postiţením na úřadech a ve veřejných institucích, jak na straně osob takto handicapovaných, tak na straně úředníků a zaměstnanců veřejných institucí. Naším cílem bylo zjistit, jak vůbec můţe fungovat komunikace intaktních úředníků a zaměstnanců veřejných institucí, jejichţ hlavním způsobem komunikace je mluvená řeč, s jedinci se sluchovým postiţením, kteří v komunikaci ve většině případů vyuţívají znakový jazyk. Teoretická část této práce je věnována sluchu a sluchovému vnímání, poruchám sluchu, jejich vyšetření, kompenzačním pomůckám. Také důsledkům sluchového postiţení, komunikačním procesem osob se sluchovým postiţením a jejich metodami komunikace. V praktické části jsme získali z výzkumu data o tom, jak jsou úředníci a zaměstnanci veřejných institucí o problematice komunikace osob se sluchovým postiţením, informováni, jak je jejich zařízení na sluchově handicapované osoby připraveno, jaký pocit při komunikaci s osobami se sluchovým postiţením cítí Prostřednictvím výzkumu jsme se rovněţ dozvěděli, jak hodnotí situaci komunikace na úřadech a ve veřejných institucích o osoby se sluchovým postiţením, jaké získaly prozatím zkušenosti, zda jsou s přístupem zaměstnanců úřadů a veřejných institucí spokojeni, rovněţ jsme se dozvěděli o pocitech, které je při komunikaci se slyšícími úředníky a zaměstnanci veřejných institucí provází. 5

I Teoretická část 1 Sluch a sluchové postižení Sluch je distanční analyzátor, který pracuje permanentně ve dne i v noci. Jeho funkce začíná již v intrauterinním období vývoje života a provází nás až do posledních okamžiků. (Langer, Souralová 2006 a, s. 9) 1.1 Sluchové ústrojí Anatomicky lze rozdělit sluchové ústrojí na několik částí, které umoţňují příjem zvuku, je to zevní ucho, střední ucho, vnitřní ucho, sluchový nerv a korová centra. Vestibulární ústrojí, které je ke sluchovému orgánu přidruţeno, zajišťuje společně se zrakovým analyzátorem rovnováhu celého těla. (Šlapák, 1995) Zevní ucho tvoří ušní boltec a zevní zvukovod. Ušní boltec je charakteristicky zprohýbaná ploténka elastické chrupavky, výjimku tvoří ušní lalůček pokrytý z obou stran kůţí, která je bohatě zásobena krevními cévami. Boltec přechází v zevní zvukovod, coţ je asi 2, 5 centimetrová zahnutá trubice. Kůţe zvukovodu obsahují tukové a mazové ţlázy, které produkují ušní maz cerumen. (Lejska, 1994) Střední ucho se skládá z bubínku, bubínkové dutiny a tří sluchových kůstek kladívka, kovadlinky, a třmínku. Nachází se zde také Eustachova trubice, která propojuje ucho s nosohltanem a tím slouţí k vyrovnávání tlaku vzduchu vnějšího prostředí a tlaku vzduchu v bubínkové dutině. Úkolem středního ucha je převod zvukových vln dopadajících na bubínek a zvýšení jejich tlakové energie. Problém můţe nastat při přenosu infekce z nosohltanu Eustachovou trubicí do bubínkové dutiny, která by mohla způsobit hnisavé záněty, kterými mohou být poškozeny středoušní kůstky. (Šlapák, 1995) Vnitřní ucho je uloţeno v části kosti spánkové v kosti skalní. Kvůli vzájemné anatomické a fyziologické sloţitosti vztahů struktur vnitřního ucha jsou nazývány labyrintem. Kostěný labyrint je pouzdro z hutné kosti, slouţí jako ochranná schránka pro vlastní blanitý labyrint. Labyrint se skládá z předsíně vestibulum, polokruhovitých chodbiček a hlemýždě cochlea. (Lejska, 2004) Vestibulum je vstupní částí do labyrintu a vnitřního ucha, zajišťuje spojení se středním uchem, současně tam ústí hlemýţď a polokruhovité chodbičky. Polokruhovité chodbičky leţí ve třech navzájem kolmých rovinách a obsahují buňky, 6

které regulují rovnováhu lidského těla. Hlemýžď se skládá ze dvou prostor okrajových, které jsou vyplněny tekutinou perilymfou, a z části centrální, která je vyplněna endolymfou. Spodní část centrální části tvoří membrana basilaris, kde se nachází vlastní sluchový orgán tj. Cortiho orgán se třemi řadami vnějších a jednou řadou vnitřních vláskových sluchových buněk. Sluchový nerv je sloţen ze všech spojení dostředivých nervových vláken, která vycházejí od smyslových buněk k labyrintu. Tvoří ho část sluchová a část rovnováţná. Nerv krátce prochází vnitřním zvukovodem a poté vstupuje do mozkového kmene. Mozkový kmen obsahuje jádra, ve kterých se spojují a kříţí nervová vlákna, která přichází od obou uší. Sluchová dráha dále vede přes podkorová jádra mezimozku do sluchového centra v kůţe mozkové tj. Heschlova závitu. (Lejska, 1994) 1.2 Sluchové vnímání Člověk je schopen vnímat zvukové vlny o určitém kmitočtu, dolní hranice sluchového vnímání je 32 kmitů za sekundu, horní hranice 20 000 24 000 za sekundu. Niţší nebo vyšší kmitočty není člověk schopen registrovat jako zvukové podněty. (Souralová, Langer, 2006a) Sluchové vnímání je dále omezeno intenzitou sluchového podnětu. Sluchový práh je nejniţší intenzita tónu v db, kterou při normálním stavu sluchu sluchový analyzátor vnímá. Sluchový práh není určen jen citlivostí smyslových buněk, ale i dráţdivostí vláken a nervových buněk, průchodností sluchové dráhy a stavem a pohotovostí mozkové kůry. Sluchový práh je ovlivňován i frekvencí stimulujícího tónu a okamţitým stavem sluchu. (Lejska, 1994) O prahu bolesti mluvíme, kdyţ intenzita zvukového podnětu překročí určitou výši a sluchový pocit se změní v bolest. (Souralová, Langer, 2006a) Práh slyšení a práh bolesti vymezuje sluchové pole, označujeme ho jako akustickou oblast ohraničenou intenzitou a frekvencí, dolní hranice frekvence je 16 Hz a horní hranicí frekvence je oblast kolem 20 000 Hz. (Lejska 1994) Přičemţ nejdůleţitější oblast sluchového poje je oblast lidské řeči, v níţ jsou umístěné nejdůleţitější frekvence potřebné k rozlišování hlásek lidské řeči, pohybuje se mezi 500 4000 Hz s největší citlivostí okolo 1000 Hz. (Souralová, Langer, 2006b) 7

1.3 Vyšetření sluchu Východiskem a nepostradatelným zdrojem informací při stanovování postupů v rámci speciálněpedagogické intervence je komplexní a kvalitní diagnostika, kterou se zabývá medicínský obor audiologie. (Langer, Souralová, 2006a) Vyšetřovací metody, které jsou dnes v audiologii pouţívány, můţeme dělit na dvě skupiny: metody subjektivní, behaviorální a metody objektivní. (Novák, 2003) Při pouţití subjektivních metod jsme odkázáni na dobrou spolupráci s klientem, tedy na jeho chování a tím jsou metody limitovány. Můţe se jedna o klienta, který z důvodu věku, mentálního defektu nebo kombinovaného postiţení není schopen spolupráce. Můţe se ale stát, ţe se vyskytnou klienti, kteří budou svoji poruchu záměrně zveličovat, agravovat nebo zcela simulovat. (Novák, 2003) Objektivní metody spolupráci klienta nevyţadují, bývají označovány jako metody elektrogyziologické. (Novák, 2003) 1.3.1 Sluchové zkoušky vyžadující spolupráci pacienta Děti jsou orientačně vyšetřovány screeningovými zkouškami sluchu: Vyšetření nepodmíněných reflexů (vyhledávací, víčkový, zornicový, psychogalvanický, stapediový, Froschelsův, Morův) Vyšetření podmíněných reflexů a pozorování chování dítěte Metoda manţelů Ewingových lze provádět uţ i u dětí od sedmého měsíce ţivota (Souralová, Langer, 2005) K základním orientačním screeningovým metodám vyšetření sluchu dospělých patří klasické sluchové zkoušky, označují se také jako kvalitativní. Zahrnují vyšetření hlasitou řečí (vox magna), šepotem (vox sibilians) a ladičkami tj. Weberova zkouška, Rinného zkouška a Schwabachova zkouška. (Souralová, Langer, 2006a) Weberova zkouška slouţí ke srovnání kostního vedení obou uší. Zkouška probíhá tak, ţe se patka ladičky přiloţí do střední roviny lebky, většinou na čelo. Zvukový vjem u osob, které slyší symetricky, zůstává lokalizován někde uprostřed. V případě vady na jednom z uší, vzniká jednostranný akustický vjem, který je lokalizován u senzorineurální vady sluchu do lépe slyšícího ucha, u konduktivních poruch sluchu do ucha hůře slyšícího. (Lejka, 1994) Rinného zkouška slouţí k porovnání úrovně vzdušného a kostního vedení téhoţ ucha. Rozeznělá ladička se poloţí patkou na mastoid vyšetřovaného ucha. Ve chvíli, 8

kdy vyšetřovaný udá, ţe přestal slyšet, přiloţíme ladičku k boltci pro vnímání vzdušného vedení. U senzorineurální vady sluchu by sluchový vjem pokračoval zkouška je tedy pozitivní. Při převodní poruše sluchy by bylo kostní vedení aktivnější a sluchový vjem intenzivnější a časově delší při postavení ladičky za uchem zkouška by byla negativní. (Lejska, 1994) Schwabachova zkouška porovnává kostní vedení pacienta a vyšetřujícího. Rozeznělá ladička se přiloţí patkou na mastoid pacienta a hned po skončení jeho sluchového vjemu si vyšetřující přiloţí ladičku na svůj mastoid. Slyší-li nadále tón, jedná se o pacienta, který má akustický vjem zkrácený. Slyší-li pacient déle, neţ vyšetřující, jeho akustický vjem je prodlouţen. Tato zkouška má nejmenší praktický význam, je uţ zastaralá. (Lejska, 1994) Pomocí těchto zkoušek jednoduše stanovíme stupeň a typ sluchové poruchy. Jsou materiálně a finančně nenáročné, nejsou ovšem úplně spolehlivé, neboť je ovlivňuje i vyšetřovaný jedinec. (Langer, Souralová, 2006a) Přesnější informaci o stupni a typu sluchové vady získáme pomocí tónové audiometrie, která patří mezi zkoušky kvantitativní. Jde o metodu prováděnou v akusticky izolovaných komorách pomocí audiometru. Vyšetření probíhá tak, ţe vyšetřující osoba zesiluje a zeslabuje intenzitu produkovaného tónu o určité frekvenci, tón je klientovi vpouštěn ze sluchátek do zvukovodů postupně pro kaţdé ucho zvlášť v rozmezí v sedmi základních frekvencích v rozmezí 125 8 khz. Kostní vedení je vyšetřováno pomocí speciálního kostního vibrátoru, který je klientovi přiloţen na mastoid. Vyšetřuje se v pěti základních frekvencích od 250 Hz 4 khz. Klient dá signál pokaţdé, kdyţ tón zaslechne a vyšetřující osoba zaznamená nejniţší kritickou hodnotu do speciální tabulky pomocí grafických značek. Spojením odpovídajících bodů vznikne audiogram, ze kterého lze určit stupeň a typ sluchové ztráty. (Langer, Souralová, 2006a) Pro komplexní diagnostiku je důleţité, vedle schopnosti ucha slyšet čisté tóny, diagnostikovat srozumitelnost řeči. Měření této schopnosti se provádí pomocí slovní audiometrie. Ta probíhá tak, ţe se jazykový materiál nahraný na CD pouští vyšetřované osobě do sluchadla nebo do kostního vibrátoru, uţívá se přitom běţně známých i méně známých slov pro vzdělaného jedince. V České republice se vyuţívají jazykové sestavy pro dospělé podle Sedláčka, pro děti podle Nováka. Do grafu se vynáší počet správných odpovědí v závislosti na intenzitě. Pomocí této metody se měří práh srozumitelnosti řeči, ten odpovídá intenzitě, při které bylo 9

správně určeno 50 % přehraných slov. Dále schopnosti řečové diskriminace, ta se týká rozlišovací schopnosti samohlásek a souhlásek, potom ztráta sluchu pro řeč, který v db udává rozdíl mezi prahem rozmění vyšetřovaného a normálně slyšícími. Také ztráta rozumění = ztráta diskriminace, jedná se o rozdíl mezi naprostým rozuměním a maximálním rozuměním, kterého dosáhl vyšetřovaný. Také tímto způsobem zjistíme index vnitřní informace řeči, coţ je schopnost vyuţívat vlastní zkušenost k doplnění přijaté neúplné informace. (Mrázková, 2006) 1.3.2 Objektivní zkoušky sluchu Všechny výše uvedené zkoušky sluchu jsou podmíněny spoluprácí klienta, nelze tedy vyloučit úmyslné ovlivňování výsledků vyšetřované osoby. Na výsledcích se můţe rovněţ odráţet i aktuální (zdravotní) stav klienta. Není tedy moţné vyuţívat výše uvedené metody vyšetřování u dětí v kojeneckém nebo novorozeneckém věku, protoţe nejsou schopny uvědomělé spolupráce. (Langer, Souralová, 2006a) Existují tedy i metody vyšetřování, které znemoţňují případné ovlivňování výsledků ze strany klienta, jde o metody, u kterých tedy není potřebná klientova spolupráce. Vyuţívají se pro ně speciální přístroje, které spolupracují s výpočetní technikou, zejména při vyhodnocování. (Langer, Souralová, 2006a) Pořízení i provozování těchto přístrojů je velmi nákladné, proto jsou jimi vybavena pouze specializovaná pracoviště větších nemocnic. (Langer, Souralová, 2006a) Mezi objektivní zkoušky sluchu patří: Vyšetření otoakustických emisí Jedná se o emise zvuku, které produkují vláskové buňky zevní řady, které jsou pak detekovány sondou ve zvukovodu. (Mrázková, 2006) Impedanční audiometrie tympanometrie zjišťuje pohyblivost ušního bubínku zaloţenou na tlakových změnách ve zvukovodu. (Souralová, Langer, 2005) Vyšetřování stapediálních reflexů je zaměřeno na změny impedance bubínku, které byly vyvolány zkříţeným reflexem svalečku musculus stapedius potom, co byl zvukový signál vyslán do druhého ucha. Souralová, Langer, 2005) 10

Vyšetření evokovaných zvukových potenciálů Při tomto vyšetření jsou registrovány odpovědi struktur mozkového kmene na zvukové podněty. (Novák, 2003) Jedná se o vyšetření v oblasti kochley - ERA, vyšetření v oblasti podkorových center a mozkové kůry CERA a vyšetření v oblasti sluchového nervu a mozkového kmene - BERA (Langer, Souralová, 2006b) Ustálené evokované potenciály SSEP (Steady State Evoked Potentials) Tato metoda je vhodná pro diagnostiku i scereening sluchových vad. U nás ji zatím pouţívá pouze jediné pracoviště, a sice ORL klinika 2. LF UK Praha, FN Motol. (Novák, 2003) 1.4 Poruchy a vady sluchu Sluchové vnímání tvoří důleţitou část celého dorozumívacího procesu, pokud je nějakým způsobem dočasně, nebo trvale narušeno, nebo zcela znemoţněno, tento stav je označován jako porucha, vada nebo postiţení sluchu. Porucha sluchu Poruchou sluchu označujeme stav, kdy onemocnění sluchového orgánu různé etiologie provází nedoslýchavost, tento stav je však přechodný a po vyléčení onemocnění sluchového orgánu má jedinec sluch v normě. (Šandorová, 2003) Sluchová vada Sluchová vada je naopak stavem trvalým, příznak nedoslýchavosti můţe narůstat od lehké nedoslýchavosti aţ k hluchotě. Charakteristické je, ţe tento stav nemá tendenci se zlepšovat, naopak se můţe zhoršovat. (Šandorová, 2003) Zatímco sluchová vada je trvalá léčbě vzdorující nedoslýchavost, sluchovou poruchu lze léčbou příznivě ovlivnit. (Lejska, 1994, s. 50) Sluchové postižení Tento termín vyjadřuje i sociální důsledky sluchového postiţení. (Potměšil, 1999) 11

1.4.1 Dělení sluchových vad podle stupně dle Světové zdravotnické organizace (WHO) WHO dělí podle výsledku audiometrického vyšetření a vypočítává celkovou ztrátu podle vzorce: (HL 500 + 1000 + 2000 Hz) : 3 = ztráta v db 0 25 db = normální sluch 26 40 db = lehká nedoslýchavost 41 55 db = střední nedoslýchavost 56 70 db = středně těžká nedoslýchavost 71 90 db = těžká nedoslýchavost 91 a více db = velmi těžká sluchová vada. (Novák, 2003) 1.4.2 Dělení sluchových vad podle místa, kde k postižení došlo Typickými poruchami sluchové činnosti se projevují patologické procesy sluchu. Šlapák (2005) uvádí následující poruchy sluchu podle místa: Periferní tj. léze receptoru Centrální tj. léze korové části analyzátoru Periferní nedoslýchavost (hluchota) se dělí na: Převodní nedoslýchavost Při této vadě přicházejí zvukové podněty k vlastním čivým buňkám zeslabené, pokud je jedinec i přesto zachytí, normálně jim porozumí, protoţe jsou kvalitativně nezměněné. Vzniká na základě různých překáţek, které znemoţňují mechanický převod zvukových vln od zvukovodu do tekutin vnitřního ucha. Překáţkami mohou být od ušního mazu a cizího tělesa, coţ patří mezi jednodušší případy, po zúţení nebo uzavření zvukovodu, deformaci boltce, perforace (otvor) v bubínku, porušení řetězce kůstek - v těchto případech se řeší problém chirurgicky. Dále tuto poruchu způsobuje také zánět nebo poranění. Percepční nedoslýchavost U této poruchy je postiţeno vnímání vysokých tónů a jedinec tak slyší řeč zkresleně, tedy kvalitativně změněnou. Můţeme tedy říci, ţe jedinec slyší, ale nedokáţe porozumět. Tato vada zahrnuje všechny problémy, které jsou spojeny s porušenou funkcí vnitřního ucha, sluchového nervu nebo mozkové kůry. Dále také vrozené vady těchto částí sluchového systému, nebo 12

poruchy funkce způsobené ve stáří arteriosklerózou, nedostatečným prokrvením, záněty nebo úrazy. Zánět mozkových blan v kterémkoli věku můţe způsobit náhlou hluchotu, neboť toxiny produkované infekčním virem nebo bakterií zničí vláskové buňky vnitřního ucha. Centrální nedoslýchavost či hluchota Vzniká na základě defektů vzniklých různými procesy, které poškodily podkorový a korový systém sluchových drah. Určení této vady je vzhledem ke sloţitosti centrálního nervového systému, sluchových drah a center velmi obtíţné a vyţaduje řadu náročných vyšetření, neboť příznaky těchto poruch jsou velmi rozmanité. Mohou být způsobeny organickou nebo funkční změnou. 1.4.3 Poruchy vzniklé na základě organických změn sluchového analyzátoru Poruchy, které vznikly na základě orgánových změn sluchového analyzátoru se označují souhrnným názvem akuzie. (Sovák, 1978) Rozlišujeme tedy : Hypakuzii (hypoakuzii) Sníţení sluchu (nedoslýchavost). Anakuzii Nedostatek či ztráta slyšení (hluchota). Schizakuzii Rozštěpení sluchu. Dysakuzii Deformované sluchové vnímání např. při centrálních poruchách Hyperakuzii Patologické zvýšení sluchu. Presbyakuzii Úbytek sluchové funkce ve stáří. (Sovák, 1978) 1.4.3 Dělení sluchových postižení podle doby vzniku Vrozené: a) dědičné recesivně či dominantně b) získané prenatálně (nejsou dědičné) c) získané perinatálně Získané po narození tj. ohluchlost rozlišujeme je dále na: a) prelingvální vzniklo před vytvořením řeči b) postlingvální vzniklo po utvoření řeči (Šándorová, 2003) 13

1.4.4 Dělení sluchových vad podle hloubky sluchového postižení (podle typu) Normální sluch (normacusis) Nedoslýchavost (hypacusis): a) Lehká nedoslýchavost 26 40 db b) Střední nedoslýchavost 41 55 db c) Středně těţká nedoslýchavost 56 70 db d) Těţká nedoslýchavost 71 90 db e) Velmi těţká nedoslýchavost 91 a více db Hluchota (surditas) a) praktická U dospělých se ztráta týká 70 db a více, u dětí 60 db a více. Osoba s tímto typem handicapu není schopná rozumět ani ve velmi těsné blízkosti, rozumí pouze některá slova. b) úplná - U dětí i dospělých je ztráta vyšší neţ 90 db. Osoby s úplnou hluchotou neslyší a nerozumí nic. (Šándorová, 2003) 1.4.5 Dělení osob se sluchovým postižením Termín osoba se sluchovým postiţením se týká jedinců: Neslyšících Osoby nemohou ani s největším zesílením zvuku vnímat mluvenou řeč. Nedoslýchavých Slyšení je omezeno pouze částečně, lze ho úspěšně kompenzovat různými pomůckami. Ohluchlých Ke ztrátě sluchu došlo v období, kdy byl teprve dokončován vývoj řeči, nebo uţ ukončen byl. Osob s kochleárním implantátem. (Souralová, Langer, 2005) 1.4.6 Dělení osob se sluchovým postižením dle kulturního členění Neslyšící s velkým N V tomto případě se jedná o osobu, která patří k jazykové a kulturní menšině Neslyšících. Neslyšící vytvářejí své komunity na třech základní rysech: hluchota, komunikace a vzájemná podpora. (Woll Ladd, in Kosinová, 2008, s. 61) Jakákoli komunita se vyděluje za základě rysů: lokalizačních, biologických, společenských, historických, ekonomických a kulturních. 14

(Zima, in Kosinová, 2008) Kultura neslyšících je tvořena komunitním setkáváním osob se sluchovým postiţením. Příslušenství ke kultuře Neslyšících je přirozený a nenucený proces. Jde o to, aby se osoba se sluchovým postiţením s touto kulturou ztotoţnila a cítila se v ní dobře, rovněţ je důleţité, aby novou osobu ostatní přijali, poté uţ můţe osoba se sluchovým postiţením patřit k jazykové a kulturní menšině Neslyšících. (Kosinová, 2008) Neslyšící s malým n Z medicínského pohledu jsou jako neslyšící označovány osoby, které mají určitou ztrátu sluchu. Podle její velikosti se osoby se sluchovým postiţením klasifikují do jednotlivých skupin na základě typu sluchové vady. Toto označení pochází od slyšících lidí, kteří chtějí objektivně stanovit, do jaké míry je člověk se sluchovým postiţením handicapovaný, a do jaké skupiny osob s postiţením jej mohou zařadit. (Kosinová, 2008) 1.5 Důsledky sluchového postižení a komunikační bariéry osob se sluchovým postižením U osob se sluchovým postiţením se objevuje na základě postiţení samotného a rovněţ v důsledku jím způsobené komunikační bariéry řada specifických odlišností v psychické i sociální sloţce osobnosti. Tyto zvláštnosti mohou takto handicapovaným osobám bránit socializaci do společnosti, zejména proto, ţe slyšící majorita na jejich specifické projevy v jejich chování a jednání není připravena, a mnohdy je nedokáţe přijmout. Nejkritičtější faktory, které ovlivňují psychosociální vývoj jedince se sluchovým postiţením je doba vzniku sluchové vady a stupeň ztráty. Nejváţnější následky nastávají v případě vady vrozené nebo získané v raném věku. V takovém případě se spontánně řeč nevyvine, dítě se ji můţe naučit pouze zvláštním výchovným postupem za pomocí zrakových, kinesteticko-motorických a hmatových vjemů. (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) Těţké sluchové vady způsobují poruchy mezilidské komunikace. Komunikace se stává těţkopádnou, vyjadřování je proto co nejkratší, chudé a jen v pojmech. Taková komunikace je vyčerpávajících i pro osoby se sluchovým postiţením, tak pro jejich komunikační partery. Porucha impersonální komunikace můţe vést aţ ke změnám 15

osobnosti sluchově postiţeného, k omezení úrovně vzdělání, částečnému omezení povolání, k vlivu na rodinný i společenský ţivot. (Lejska, 1994) Lidská komunikace se nezakládá pouze na zvuku a řeči, i kdyţ tyto její prvky jsou v lidské společnosti nejdůleţitější. Komunikaci, která je nesena akustickým signálem je moţno zařadit do několika rovin. První rovinou zvukových informací je zvukové pozadí, jedná se o zvuky, které běţně vůbec nevnímáme, jde např. o ševelení větru, tikot hodin Význam této roviny je v tom, ţe i kdyţ si tyto zvuky neuvědomujeme, trvale nás informují o existenci okolního světa. Druhá rovina signální soustava se objevuje u člověka např. v podobě pláče, broukání melodie, výkřiku Kaţdý tento jev něco prozrazuje. Třetí rovina zvukových informací je nazývána signální soustava specificky lidská. Informace jsou předávány přesně definovanými zvukovými signály slovy. Většina mezilidských vztahů je podmíněna právě nepoškozeným sluchem. Kaţdé sluchové postiţení vede nezbytně k narušení mezilidské komunikace. Důsledkem takového narušení můţe být aţ změna osobnosti člověka, jako největší stupeň sociální deprivace. (Lejska, 1994) Narušený vývoj řeči negativním způsobem ovlivňuje poznávací procesy i socializaci. Obtíţně se tvoří obecné pojmy, nedochází totiţ k dokonalé integraci senzorických modalit. Osoby se sluchovým postiţením mají pak chudou slovní zásobu, ta jim pak velmi znesnadňuje pochopení čteného textu. Podle výzkumů jsou absolventi školy pro neslyšící na čtenářské úrovni slyšícího dítěte 3. třídy základní školy. Osoby se sluchovým postiţením mají problémy s významovým obsahem i gramatickou formou textu. Při psaní se objevují rovněţ velké problémy, neboť mu předchází znalost řeči mluvené. (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) Osoby se sluchovým postiţením mají omezené komunikační schopnosti a v jejich důsledku i problémy v poznávacích procesech, sociálních kontaktech a dovednostech. Neslyšící děti nechápou jednání svého okolí, neorientují se v mezilidských vztazích, nezískávají plnohodnotné sociální zkušenosti, protoţe je vnímají velmi chaoticky. Dopad, který má hluchota na komunikaci, se často označuje za hlavní příčinu emočních poruch a poruch chování neslyšících. (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006, s. 86) Uvádí se, ţe 90 % dětí se sluchovým postiţením se rodí slyšícím rodičům. Stává se, ţe rodiče se se skutečností, ţe se jim narodilo dítě s handicapem nedokáţí vyrovnat, uvaţují tak, ţe se jedná o jejich selhání, protoţe nezajistili pokračování rodu, coţ znamená zdravé dítě. Tyto skutečnosti mají velmi negativní vliv na emoční i 16

kognitivní vývoj jedince. Stává se, ţe v takovém případě dochází k narušení vztahu rodič dítě. (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) V souvislosti s osobami se sluchovým postiţením se často hovoří o ohroţení jejich citového vývoje, často jsou vystaveni deprivaci, opakovanému zklamání a nepochopení v komunikačních situacích. Často na ně doléhá stres, úzkost, frustrace. (Krahulcová, dostupné na: <http://www.qeswhic.eu/downloads/letter12cz.pdf>) Dochází k tomu právě na základě komunikační bariéry. Slyšící majorita slovy nejen sděluje informace, ale zároveň dává najevo svůj vztah k tomu, co říká, dává svým slovům výraz, co a jak na ni působí, z čeho má jaký pocit. Z hlediska sociální psychologie je tento vztahový podtext verbálního sdělení mimořádně důleţitý pro utváření vztahů. Tento problém osoby se sluchovým postiţením pociťují daleko tíţivěji, neţ nedostatek informací. Nemají moţnost konfrontace vlastních názorů a postojů s názory a postoji druhých, tento fakt můţe vést k sociální izolaci. (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) U osob se sluchovým postiţením je prokázán vyšší počet perinatálních traumat a mozkových dysfunkcí, rovněţ neurotické příznaky a poruchy se u dětí se sluchovým postiţení objevují častěji neţ u intaktních. Jako příčinu neurotických příznaků a poruch je pak nejčastěji označována sociální a emoční nevyzrálost. (Krahulcová, dostupné na: <http://w ww.qeswhic.eu/downloads/letter12cz.pdf>) Marshark (in Krahulcová dostupné na: <http://www.qe swhic.eu/downloads/letter12cz.pdf>) uvedl, ţe velkým problémem je nedostatek odborníků, psychologů, psychoterapeutů a psychiatrů, kteří ovládají znakový jazyk nebo jsou schopni s klienty se sluchovým postiţením dorozumět. Ve slyšící společnosti stále panují mýty, ţe neslyšící jsou rigidní, sociálně nezralí, infantilní, vznětliví, egocentričtí a vztahovační. (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) Neslyšící se chová, jedná a pohybuje jinak neţ slyšící člověk, protoţe je vybaven pouze na viditelný svět bez zvuků. Tomu jsou přizpůsobeny i pravidla komunity Neslyšících, proto takoví lidé mnohdy působí na slyšící společnost negativním dojmem. Častými zvyky, které osoby se sluchovým postiţením nejsou schopny v majoritní společnosti slyšících respektovat, je například klepání na dveře, neţ vstoupí do místnosti, dále jsou to situace, kdy by měl působit co nejméně hluku 17

nesrkat a nemlaskat při jídle, chodit tiše, chovat se tiše v divadle nebo kině, (Strnadová, 2008) Hlavním důsledkem těţkého vrozeného nebo prelingválně vzniklého sluchového postiţení je nutnost zvolit si náhradní způsob komunikace, takto postiţené osoby pouţívají ve většině případů znakový jazyk. Během jejich komunikace tímto způsobem se objevuje řada zvláštností, oproti komunikace slyšících. Stálým zdrojem problémů je pro neslyšící navázání očního kontaktu s tím, s kterých chtějí komunikovat. K realizaci očního kontaktu vyuţívají různých kontaktních signálů, které mohou být: optické, dotykové nebo vibrační. Ve větší společnosti se pouţívá i zhasnutí a rozsvícení umělého osvětlení, bývá to například při nějaké akci ve velkém sále. (Strnadová, 2008) Při komunikaci znakovým jazykem osob se sluchovým postiţením mohou nastat i různá rizika, patří mezi ně například komunikace při chůzi. Oproti slyšícím, kteří mohou jít vedle sebe, sledovat cestu a na sebe se podívat pouze občas, osoby se sluchovým postiţením sledují při chůzi svého komunikačního partnera neustále a cestu sledují pouze periferním viděním. Při odezírání je chůze ještě sloţitější. (Strnadová, 2008) K neverbálnímu způsobu vyjadřování se osob se sluchovým postiţení patří mimika, je nedílnou součástí nemanuálních sloţek znaků. Je mnohdy velmi výrazná, objevuje se i při tzv. zrcadlení. Jde o to, ţe u osob, které komunikují znakovým jazykem se objevuje výrazná mimika i při naslouchání, dávají tak najevo, ţe pozorně poslouchají, a účastní se toho, co je jim sdělováno. K neverbálnímu vyjadřování slyšících osob patří gesta, kterými často doprovázejí svoji řeč, osoby se sluchovým postiţením mají tendenci v nich hned spatřovat znaky, proto můţe tímto způsobem docházet k nedorozuměním v komunikaci. Rovněţ dotyk pouţívají osoby se sluchovým postiţením jiným způsobem neţ slyšící, dotýkají se ostatních osob velmi často, dokonce i neznámých lidí, zejména kdyţ chtějí navázat kontakt. (Strnadová, 2008) Majorita slyšících by se měla vyvarovat zevšeobecňování, neměla by neslyšící litovat. Měla by se spíše snaţit je pochopit, zajímat se o ně více a naslouchat jejich potřebám. (Mrázková, Mrázek, Lindovská, 2006) 18

1.5.1 Sociální inteligence Za sociální inteligenci pokládáme schopnost chápat vztahy mezi lidmi, a účinně je ovlivňovat. Bývá označována i jako sociální obratnost. E. L. Thorndike upozornil na to, ţe sociální inteligence je specifický jev, který je relativně nezávislý na obecné inteligenci jedince. (Šedivá, 1997) Jedinci s vysokou úrovní obecné inteligence nemusejí být tedy vysoce sociálně inteligentní. Sociální inteligence se skládá ze dvou na sobě nezávislých sloţek, jde o sloţku percepční, tou rozumíme způsobilosti poznávat druhého člověka a volit vůči němu vhodný způsob chování, respektující poznané zvláštnosti, a o sloţku akční, behaviorální, která obsahuje vlastní způsob sociálního chování realizující určitou intenci subjektu. (Nakonečný, 1995) A právě sociální inteligence je velmi negativně ovlivněna sluchovým postiţením, které s sebou nese komunikační problémy, omezené moţnosti mimovolného učení, chybějící sociální zkušenosti z důvodu sociální separace a ochranitelského přístupu rodičů, který separaci podněcuje. (Šedivá, 1998) Další, poměrně důleţitou skutečností, která ovlivňuje nedostatečnou sociální inteligenci jedinců se sluchovým postiţením je nedostatečná moţnosti mimovolného učení. Jedná se o tzv. vnitřní modely vnějšího okolí, které kaţdý intaktní jedinec denně vnímá a pomáhají mu k pochopení struktury a funkce okolního světa a ke tvořivému vztahu k objektivním ţivotním podmínkám. Jde např. o vyslechnutí rozhovoru spolucestující, vyslechnutí telefonního rozhovoru matky s kamarádkou, řešení konfliktu spoluţáka s učitelkou, rovněţ bezděčné působení médií jako rádia, televizních reklam atd. (Šedivá, 1997) 19

1.5.2 Sociální separace Problémy v běţných ţivotních záleţitostech se objevují rovněţ na základě sociální separace, která můţe vzniknou hyperprotektivitou rodičů, kteří zůstanou ve stadiu litování dítěte, bojí o to, jak by jejich dítě zvládlo společenské interakce, proto raději vše vyřizují za něj. Separace vzniká jistým způsobem i vzděláváním dítěte ve škole pro sluchově postiţené, které kromě zřejmých výhod má i nevýhody, jednou z nich je nedostatek kontaktu se slyšícími lidmi. V případném umístění v internátu při speciální škole pro sluchově postiţené bývá ještě více omezen sociální kontakt, kdy zařízení klientovi nedává prostor k samostatnosti. Někteří rodiče, kterým přijede dítě po týdenní absenci domů, ho nenechají vykonávat běţné dětské práce, které rozvíjejí u dětí samostatnost. (Šedivá, 1997) Tímto dítě nezískává náleţitou autonomii a je závislé na rodině, případně na určitém zařízení, ve kterém pobývá. Výsledkem je pocit z nekompetentnosti k zařizování si běţných věcí a pocit, ţe vyřídit by to za ně měl někdo jiný, obava a vyhýbání se lidem, tedy sociálním vztahům a samostatnému řešení sociálních situací. Nedochází tedy k vytvoření adekvátních zkušeností pohybu ve společnosti, s čímţ je spojeno mnoho problémů. (Šedivá, 1997) Proto by jedinec měl být jiţ od dětství připravován ve škole, ale i prostřednictvím rodičů za pomoci speciálně pedagogického centra a pedagogicko - psychologické poradny na situace, které ho budou v ţivotě provázet. (Šedivá, 1997) Je nutné dojít k asertivnímu chování, naproti od altruismu a egoismu, který se nejen u sluchově postiţených v některých případech objevuje. U těchto lidí je důleţitý rozvoj sebevědomí, který je spojen s pocitem kompetencí ke společenskému aktu. Měl by být, více neţ u intaktních dětí, kladen důraz na zásady slušného chování a zdvořilostní návyky. Tomuto mohou být děti se sluchovým postiţením učeny prostřednictvím výcviku životním dovednostem, při kterém si zkoušejí a zároveň nacvičují modelové situace společenského styku. (Šedivá, 1997) Jsou jimi situace, týkající se jejich postiţení, jako takového tj. jak vysvětlit okolí, co jeho postiţení znamená, co obnáší, co pro něj intaktní jedinci mohou udělat, jak přijatelně vysvětlit zvláštnosti své komunikace atd. Je důleţité se učit jednání při společenských a rodinných událostech, například jde o udrţování rituálů, oslav v rodině, dovednosti zajistit lístky do divadla, objednat stůl v restauraci atd. Dále je nutné rozvíjet oblast komunikace odehrávající se ve zdravotnictví, situace na 20

nákupech, jednání ve sluţbách, dorozumívání při cestování, na poště, v bankách, spořitelnách a pojišťovnách, i na úřadech státní správy. (Šedivá, 1997) 1.6 Osoby se sluchovým postižením jako kulturní a jazyková menšina Osoby se sluchovým postiţením se v důsledku své komunikační bariéry vymezují vůči slyšící majoritě jako jazyková a kulturní menšina. Dochází k tomu zejména na základě toho, ţe slyšící majoritní společnost, není připravená tyto osoby plně přijmout tak, aby byly plně socializovány. Základní odlišnost od slyšící majority se objevuje u osob se sluchovým postiţením zejména ve velmi ztíţené schopnosti, aţ dokonce neschopnosti vnímat mluvený jazyk. Langer (2008, s.13, 14) uvedl několik specifik, kterými se komunikace osob se sluchovým postiţením zásadním způsobem liší od komunikace majoritní společnosti. Jde o: Nutnost neustálého udržování zrakového kontaktu Využívání mimiky Narušení osobní zóny Eventuální komunikační deprivace V současné době se v naší společnosti objevují tendence k vymezování osob se sluchovým postiţením vůči zbytku populace, děje se tak kvůli komunikační bariéře, která je pro tyto osoby specifická. Důleţitou roli hraje ale i samotné sluchové postiţení. (Krahulcová, dostupné na: <http://www.qeswhic. eu/downloads/letter12cz.pdf>) K jejich vymezování dochází na základě velké odlišnosti principu komunikace osob se sluchovým postiţením vůči intaktní populaci, dále kvůli postojům majoritní společnosti k jejich specifickým potřebám, také kvůli vysoce specializované edukaci, která je mnohdy zaloţena na separaci od intaktních vrstevníků. (Krahulcová, dostupné na: <http://www.qeswhic. eu/downloads/letter12cz.pdf>) Dochází pak k tomu, ţe osoby se sluchovým postiţením rozvíjejí přátelství a účastní se volnočasových aktivit, dokonce i uzavírají partnerské vztahy, pouze mezi sebou navzájem, tím vzniká jejich vlastní ţivotní styl, hodnoty a tedy i jejich vlastní subkultura. Někteří autoři povaţují osoby se sluchovým postiţením za kulturní a jazykovou menšinu, která je nazývána kulturní a jazykovou menšinou Neslyšících 21

s velkým N. Lidé, kteří bývají takto označováni mohou mít různě těţkou vadu sluchu, vědomě se identifikují s kulturní a jazykovou menšinou Neslyšících, vyznávají jejich hodnoty, zvyky, tradice a jsou hrdí na tuto svoji identitu Neslyšících osob. (Motejzíková, dostupné na: <http://ruce.cz/clanky/131-co-to-je-kultura-neslysicich> ) Tato menšina můţe zahrnovat ale i slyšící lidi, kteří se ale v rámci subkultury sluchově postiţených pohybují. Známým zástupcem názoru o kultuře sluchově postiţených je Jack Gannon. Podle něj se lidí se sluchovým postiţením vymezují svým folklórem, historií, písněmi, poezií, uměním i specifickým humorem. Záleţí na kaţdém člověku se sluchovým postiţením, zda k takové skupině chce patřit, další věcí je, zdali ho ostatní členové společenství přijmou. (Krahulcová, dostupné: <http://www. qeswhic.eu/downloads/letter12cz.pdf>) Osoby se sluchovým postiţení tvoří tedy specifickou skupinu, kterou spojuje zejména silný pocit sounáleţitosti, sdílejí spolu totiţ společný jazyk znakový jazyk, který vyhovuje jejich specifickým potřebám, je totiţ dokonale vnímatelný zrakem. Pouţívání znakového jazyka je vymezuje nejen od intaktní společnosti, ale i vzhledem osobám se ostatními druhy postiţení. (Motejzíková, dostupné: <http://ruce.cz/clanky/131-co-to-je-kultura-neslysicich>) Označení osob se sluchovým postiţením jako kulturní a jazykovou menšinu se všemi jejími právy se v jednotlivých zemích liší. Nejpevnějšího statutu kulturní a jazykové menšiny dosáhli osoby se sluchovým postiţením v USA a ve Skandinavii. (Krahulcová, dostupné: <http://www.qeswhic.eu/ downloads/letter12cz.pdf>) 22

1.7 Pomůcky pro osoby se sluchovým postižením Pro osoby se sluchovým postiţením existuje několik typů technických pomůcek, kterými lze kompenzovat sluchovou poruchu nebo vadu diagnostikovanou ve středním nebo vnějším uchu. (Souralová, Langer, 2005) 1.7.1 Sluchadla Nejrozšířenější a také nejznámější kompenzační pomůckou jsou tzv. individuální zesilovače zvuku, neboli sluchadla. (Souralová, Langer, 2005, s. 37) Jsou jimi kompenzovány nejčastěji poruchy převodního a percepčního typu. Jinou moţností kompenzace těchto poruch bývá i operace nebo medikamentózní léčba, u většiny osob se sluchovým postiţením však nejsou moţné. (Šandorová, 2003) Typy sluchadel: digitální sluchadla. Podle způsobu zpracování signálu rozlišujeme analogová a Analogová sluchadla převádějí mechanické vibrace vzduchu, tedy zvuk, na analogický elektrický signál, který je zesílen a následně převeden reproduktorem na změny akustického tlaku, tedy zpět ve zvuk. (Hrubý, 1998) Digitální sluchadla analogový elektrický signál dále přeměňují na posloupnost binárních čísel, která je na základě softwaru, který má sluchadlo nastaveno, náleţitě zpracována, tzn. filtrována nebo zesílena. Takto transformovaná data jsou poslána do reproduktoru, který je opět přemění na zvuk. (Souralová, Langer, 2005) V současné době se dostává do popředí pouţívání digitálních sluchadel nad analogovými. Liší se od sebe hlavně v kvalitě přeneseného zvuku a samozřejmě v cenové dostupnosti. Digitální sluchadla poskytují posluchači několik programů, dokonce se sama přizpůsobí optimálně situaci, ve který se člověk se sluchovým postiţením nachází, to znamená, ţe kdyţ se člověk nachází v rušném prostředí, zesilují lidskou řeč a okolní rušivé zvuky jsou potlačovány. (Šandorová, 2003) Tato miniaturní sluchadla umoţňují frekvenční přizpůsobení sluchadla v několika frekvenčních pásmech, podle názorů audiologů by to nemělo být více neţ v devatenácti. U digitálních sluchadel lze volit i mezi několika poslechovými reţimy. Současná digitální sluchadla dokáţí odstranit pocit sociální isolace a umoţnit plnohodnotný ţivot osobám se středně těţkou aţ těţkou sluchovou vadou. (Novák, 2003) 23

Podle okolností pouţití rozlišujeme sluchadla individuální a skupinová. Skupinová sluchadla se vyuţívají zejména ve vyučovacím procesu. (Šandorová, 2003) Dle tvaru rozlišujeme sluchadla krabičková, brýlová, závěsná, boltcová, zvukovodná a kanálová. Kaţdý typ sluchadla má své výhody i nevýhody. U větších sluchadel lze dosáhnout vyššího výkonu, který se týká maximálního výstupního akustického tlaku, zisku a zpracování signálu. Prostřednictvím menších sluchadel lze zase vnímat přirozenější sluchový vjem. (Souralová, Langer, 2005) Čím je sluchadlo menší, můţeme ho aplikovat hlouběji do zvukovodu. Kapesní sluchadla se pouţívají zejména pro těţší sluchové vady, zvukovodná potom pro vady lehčí. (Šandorová, 2003) Podle způsobu vedení zvuku dělíme sluchadla na principu kostního vedení a na principu vzdušného vedení. (Šandorová, 2003) Přidělení sluchadla předchází audiologické vyšetření, které se provádí na lékařském foniatrickém nebo otorinolaringologickém oddělení. Důleţitým faktorem při přidělováno sluchadla je i schopnost porozumění lidské řeči. Přidělené sluchadlo se vţdy seřizuje individuálně. Jedná-li se střední a těţké sluchové ztráty, je třeba vyrobit individuální ušní tvarovku, která se přizpůsobí velikosti a tvaru zvukovodu a vnitřní části ušního boltce. (Šándorová, 2003) 24

1.7.2 Kochleární implantát Kochleární implantát je zařízení, které umoţňuje osobám prakticky neslyšícím nebo zcela neslyšícím vnímat zvuk. Funguje na principu změny zvuku na velmi jemné elektrické proudy, které mají charakter biopotenciálu, a jsou zavedeny přímo do sluchového nervu. Jedna jeho část se implantuje pod kůţi za ušním boltcem a jeho aktivní elektroda se zavádí do kochley ke sluchovému nervu. Zevní část kochleárního implantátu je tvořena řečovým procesorem, jedná se vlastně o sluchadlo s miniaturním počítačem, dále částí, která se přikládá za ušní boltec, tam je indukční cívkou spojena přes kůţi s implantovanou částí. (Šlapák, 1995) Kochleární implantát je v současné době doporučován pacientům, kteří mají větší zbytky sluchu neţ v době prvních implantací. Dětem, které ohluchly prelingválně, je implantace doporučována jiţ ve věku dvou let, dokonce uţ i v osmnácti měsících. Změnil se také názor postlingválně ohluchlých, kteří ho dříve s estetických důvodů často odmítali. (Novák, 2003) Výběr kandidátů do programu kochleárních implantací podléhá přísným kritériím, jsou jimi věk, typ a stupeň sluchového postiţení, sociální a rodinné zázemí atd. Aby byla implantace úspěšná, je nutné vysoké nasazení všech zúčastněných osob. Týká se to předoperační přípravy a hlavně také období pooperační rekonvalescence a reedukace. (Souralová, Langer, 2005) Různí autoři, kteří sledovali vývoj řeči u dětí po kochleární implantaci došli k závěrům: řeči. Každé zlepšení strategie kódování řečového procesoru vede ke zlepšení vývoje Děti s kochleárním implantátem předčí ve vývoji řeči své vrstevníky se stejně těžkou vadou sluchu bez kochleárního implantátu. Kochleární implantát umožňuje dětem osvojovat si jazyk stejně rychle, jako normálně slyšícím. Zůstane určitá skupina dětí s kochleárním implantátem, kde vývoj řeči je opožděn. Děti s kochleárním implantátem se musí učit rychleji řeč, má-li dojít k vyrovnání. (Novák, 2003, s. 280) Slyšení s kochleárním implantátem pomáhá v ideálním případě osobě, která ho vyuţívá, identifikovat zvuky z okolí, usnadnit komunikaci v mluvené řeči, dokonce i telefonovat běţným telefonem. (Souralová, Langer, 2005) 25

1.7.3 Pomůcky využívané v edukaci osob se sluchovým postižením Vedle sluchadel se ve výchovně-vzdělávacím procesu vyuţívají kolektivní zesilovací aparatury, které mají na rozdíl od sluchadel větší frekvenční rozsah. Pro jejich pouţívání je důleţitá pozornost, soustředěnost a schopnost spolupráce osob, které je vyuţívají. Patří mezi ně indukční smyčky, které spolupracují s individuálními sluchadly ţáků. Pracují na principu přeměny analogového elektrického signálu na elektromagnetické pole, které je pak zachycováno uvnitř plochy, která je indukční smyčkou ovinuta. Indukční smyčky se mimo školy pro děti se sluchovým postiţením vyuţívají i v některých domácnostech, v divadlech, kinech a koncertních sálech, jejich výhodou totiţ je, ţe zachycené signály nejsou zkreslovány okolním prostředím. (Souralová, Langer, 2005) Další pomůckou usnadňující komunikaci osob se sluchovým postiţením jsou pojítka, která jsou tvořena vysílačkou a přijímačem. Vysílačku si mluvčí umístí za opasek nebo do kapsy, k ní má ještě mikrofon, který si připevní tak, aby byl co nejblíţe k ústům. Přijímač mívá osoba se sluchovým postiţením připevněn obvykle na hrudi, je doplněn sluchátky nebo malou indukční smyčkou. Spojení mezi vysílačkou a přijímačem se uskutečňuje pomocí infračerveného záření tj. INFRA-ROT pojítka nebo pomocí rádiového vysílání tj. FM pojítka. FM pojítka jsou výhodnější v tom, ţe jejich dosah je aţ v celé budově, musí být však naladěny na takové frekvence, aby se navzájem nerušily. Záření INFRA-ROT pojítek je schopno přenášet signál pouze v rámci jedné místnosti. (Souralová, Langer, 2005) 26

1.7.4 Další kompenzační pomůcky Osoby se sluchovým postiţením vyuţívají v běţném ţivotě řadu pomůcek, které jim usnadňují zejména komunikaci i ţivot v majoritní společností slyšících. Jedná se o pomůcky, které signalizují přítomnost zvuku prostřednictvím vibrací, světelných signálů a proudem vzduchu, jde například o různé světelné a vibrační budíky, signalizátory domovního zvonku, signalizace zvonění telefonu, ventilátory atd. (Souralová, Langer, 2005) Ke kompenzačním pomůckám patří rovněţ různé zesilovače televize i rozhlasu, teletext a otevřené i skryté titulky v televizi. Při komunikaci osob se sluchovým postiţením na dálku jsou vyuţívány např. zesílené telefony, psací telefony a faxy. V posledních letech se ale výrazně dostala do popředí komunikace na dálku prostřednictvím mobilních telefonů, zejména formou SMS, a prostřednictvím počítačů přes internet. (Souralová, Langer, 2005) 27

2 Komunikace Celý sloţit děj vzniku, kódování a předávání informací, stejně jako i jejich přijímání, dekódování a zpravování se nazývá komunikace. (Lejska, 1994) Komunikace je řízena postojem člověka vůči sobě a vůči okolí, lze ji chápat jako střídavé vyjadřující chování, tedy jako proces interakce. Vznikají při ní lidské vztahy, upevňují se i zanikají. Lidé se jejím prostřednictvím vyjadřují o svých vnitřních procesech nebo stavech. Vybízejí rovněţ druhé k určitému chování. Stejně jako není moţné vyhnout se lidským vztahům, není moţné nekomunikovat. (Kern, 2006) 2.1 Komunikační proces Každý přirozený jazyk slouží členům příslušného jazykového společenství především k dorozumívání, tj. jinými slovy ke vzájemnému předávání či sdělování informací. (Černý, 1998, s. 13) V naší společnosti existuje celá řada nástrojů a prostředků, které slouţí k přenosu informací. Všechny mají společné to, ţe tvoří systém znaků nebo signálů, za kterými jsou ukryty jisté významy či informace. Rovněţ v říši zvířat existují dorozumívací systémy pachové, vizuální, akustické atd., pomocí kterých se informují o svých základních ţivotních funkcích a potřebách. Lidé pouţívají ke své sociální interakci kromě přirozeného jazyka velké mnoţství jiných dorozumívacích prostředků vizuálních a akustických. (Černý, 1998) Dorozumívajícími prostředky a jejich pouţíváním se zabývá teorie komunikace, podle které je stanoveno toto obecné schéma komunikačního procesu: Ve zdroji informace se její obsah kóduje podle pravidel příslušného kódu a v takto zakódované podobě pak přechází ve formě signálů (fyzická substance + energie) určitým kanálem (cestou) směrem od zdroje k příjemci, kde se pak dekóduje (za signály fyzikální povahy se zpětně dosazuje původní význam). (Černý, 1998, s. 14) Nutným předpokladem pro fungující komunikaci je především to, aby její oba účastníci ovládali stejný jazykový kód. Limitujícím faktorem komunikace je pokládána prostupnost kanálu, kam patří např. rychlost komunikace, společenská konvence i celá řada prvků inteligence komunikantů atd. Ideální podmínky komunikace bývají narušovány různými komunikačními šumy, např. hluk, rušivé prvky ve vlastním projevu komunikantů, únava komunikantů, jejich odlišný zájem, různá úroveň znalostí tématu i chybná práce nervového systému a smyslových orgánů. (Černý, 1998) 28