Jestliže prohrajeme válku na moři, prohrajeme celou válku

14 Jestliže prohrajeme válku na moři, prohrajeme celou válku Od vypuknutí války v roce 1939 až do konce dubna roku 1942 (kdy si Japonsko zhruba podmanilo plánovanou oblast svých výbojů a kromě toho potopilo v Indickém oceánu další dva britské křižníky a letadlovou loď, viz IV. díl), ztratilo Královské námořnictvo pět bitevních lodí, což byla třetina jeho původních sil; od té doby až do konce války s Japonskem v srpnu 1945 již neztratilo žádnou. Do konce dubna 1942 přišlo o čtyři letadlové lodi, od té doby pouze o jedinou. U křižníků činily tyto poměry, vyjádřeno číselně, šestnáct oproti dvanácti, u torpédoborců 78 ku 55 a u ponorek 44 vůči 30. Pouze v kategoriích korvet (což byl nový druh eskortní lodě, který vstupoval do služby počínaje polovinou roku 1940) a u oceánských minolovek byly ztráty Královského námořnictva větší od počátku dubna 1942 do srpna 1945 než od začátku války do konce dubna 1942. 1 Tato neúprosná čísla dokumentují skutečnost, na niž se snadno zapomíná a to, že s jedinou mimořádnou výjimkou mělo Královské námořnictvo za sebou nejhorší část své války dřív, než se jak britská armáda, tak i Královské letectvo vzpamatovaly a začaly podnikat operace ve velkém měřítku. V případě Královského letectva spočíval jeho jediný větší příspěvek k válečnému úsilí ve vítězství Stíhacího velitelství v bitvě o Británii, i když šlo o počin vskutku historický. I přes osobní odvahu jeho pilotů a ochotu přinejmenším dvou z jeho vůdčích představitelů, air chief marshala sira Fredericka Bowhilla (velitele Pobřežního velitelství RAF do června 1941) a air chief marshala sira Arthura 9

Longmora (velitele britského letectva na Středním východě do května 1941), plně se podílet na boji britské armády a Královského námořnictva, byly výkony Královského letectva v Norsku, ve Francii, v Řecku či na Krétě chabé a o mnoho úspěšnější nebylo ani nad Atlantikem či v centrálním Středomoří. Postrádalo vhodné typy letadel a navíc, což bylo stejně důležité, vhodný výcvik a doktrínu k účinné spolupráci s ostatními složkami ozbrojených sil. Ještě na jaře roku 1942 nebylo stále schopno dělat pro britskou armádu to, co luftwaffe již dlouho dělala pro armádu německou, či způsobit nepřátelským válečným lodím to, co japonské námořní letectvo z leteckých základen na souši způsobilo svazu Z. To stěží překvapí, vezmeme-li v úvahu, že letecký štáb již dlouho vyznával doktrínu, že naprostou prioritou letectva je bombardovací ofenziva zaměřená na zničení nepřátelské průmyslové mašinerie a podkopání morálky civilního obyvatelstva; a také to, že válečný kabinet se v roce 1940 z celkem pochopitelných důvodů rozhodl, že v Bombardovacím velitelství RAF spočívá jediná britská naděje na porážku Německa. Aby mohl být ve Velké Británii vybudován nezbytný obrovský svaz těžkých bombardérů, byly na vedlejší kolej odsunuty veškeré další požadavky na britské letectvo, počínaje bitvou o Atlantik a konče potřebami podpory britské armády a Královského námořnictva při jejich operacích na Středním a Dálném východě. Přesto uskutečnilo Bombardovací velitelství první úspěšný útok na německé město, nálet tisíce bombardérů na Kolín nad Rýnem, až v květnu 1942. Nový velitel Bombardovacího velitelství air marshal sir Arthur Harris jej provedl jako reklamní trik, mající za cíl přesvědčit pochybovače, že bombardér, dostane-li absolutní prioritu, může vyhrát válku. Až do této doby se tedy Královské letectvo bolestně učilo ze zkušeností: že za prvé nemůže naplnit své předválečné záměry bombardovat za denního světla vzhledem k poměru ztrát letadel, a za druhé, když přešlo v roce 1940 na noční bombardování, že jeho posádky, postrádající elektronický navigační systém typu německého X-Gerät a vyhledávající své cíle pouze pomocí astrální navigace, ani nedokážou najít dané německé město, natož nějakou továrnu na výrobu syntetického benzinu či elektrárnu. Zatímco Královské ná- 10

mořnictvo v průběhu let 1940 a 1941 vybojovávalo v Atlantiku a ve Středomoří své tvrdé bitvy, Bombardovací velitelství, tento vítěz války v očích leteckého štábu, z větší části rozorávalo německá pole. Až počátkem roku 1943, s četnými novými navigačními prostředky a s novými operačními metodami, jako byl svaz značkovacích letadel, se mohla konečně dát do pohybu velká bombardovací ofenziva a Královské letectvo mohlo rovněž vstoupit do éry utkávání se s nepřítelem zblízka a jeho hrůzného opotřebovávání. 2 Pro britskou armádu bylo období od roku 1939 do jara 1942 jedinou hektickou opožděnou expanzí: od malé mírové profesionální síly, ve skutečnosti imperiálního četnictva, k masové armádě založené na branné povinnosti a zaměřené výlučně na válku na kontinentě, procesem zdržovaným potížemi v navrhování, vývoji a výrobě výzbroje, zejména tanků. 3 Mezitím museli nešťastní vojáci pravidelné a teritoriální armády a první vlna odvedenců zbytečně bojovat v katastrofálních taženích let 1940 1942 od norského po malajské. I ona dvě vítězství britské armády (a armád Britského společenství národů), dosažená v obou případech v severní Africe vítězství Západního pouštního sboru nad Italy v zimě 1940 41 a nové 8. armády nad Rommelem v listopadu a prosinci roku 1941 v první britské programové ofenzivě ve válce proti německým vojskům, nebyla, měřena rozměrem německých operací na Západě v roce 1940 či v Rusku po 22. červnu 1941 nebo britských operací na západní frontě za první světové války, ničím víc než drobným koloniálním tažením. Teprve v roce 1944, v rozhodujícím tažení proti hlavním silám německé armády, nasadila Británie do boje mohutné pozemní vojsko. 4 A tak na jaře roku 1942 britskou armádu a Královské letectvo velké bitvy teprve čekaly. Naproti tomu bylo Královské námořnictvo již od samého začátku konfliktu naplno angažováno ve stálých operacích všudypřítomné a různorodé služby na moři. Námořní moc poskytovala základní, vše prostupující složku k válčení ostrovního národa a vlastně samotného zápasu o jeho přežití. Námořnictvo v oněch letech porážek, dokonce ještě víc než armáda, neslo hlavní tíži Churchillových zoufalých oportunistických pokusů ude- 11

řit někde nějak na nepřítele a získat zpět iniciativu, kterou nepřítel vládl s takovou sebejistotou, a jeho snah udržovat válečné nadšení, aby Amerika uvěřila, že britskou věc stojí za to podpořit. A protože zde nebyly letecké síly, jež by byly řádně organizovány, vycvičeny a vyzbrojeny pro námořní operace, musely být v nerovných bitvách proti nepřátelskému letectvu jak na Dálném východě, tak ve Středomoří obětovány lodě válečného námořnictva. I těžce zkoušení vojáci měli přestávky mezi jednotlivými taženími, období odpočinku a příprav na příští bitvu. Ale nekonečný koloběh konvojů v domácích vodách, v Atlantiku a ve Středomoří, dodatečné břímě arktických konvojů do Ruska počínaje rokem 1941 (viz dále, kap. 23), opakované evakuace přemožených expedičních sil, námořní bitvy, ostřelování nepřátelských základen, podpora operací armády na souši v Norsku, na Krétě a v severní Africe, zoufalé honičky za německými korzáry, léčky na italské konvoje plující mezi Sicílií a severní Afrikou, jednotvárné, ale životně důležité kladení a hledání min, to vše způsobilo, že Královskému námořnictvu byly takové úlevy odepřeny. Válečné úsilí Královského námořnictva až do jara roku 1942 pokud je tak lze vůbec nazývat spočívalo ve statečném, nadšeném a neustálém vyrovnávání se za každého počasí s jakýmkoli úkolem, často s několika najednou. Od té chvíle však mělo hřmění bouře postupně slábnout. Už nikdy, s jedinou velkou výjimkou, se nemusely královské lodě utkávat s nepřítelem tak zblízka, tak nepřetržitě, v takovém rozsahu a za tak nepříznivých podmínek. Když se totiž Amerika stala spojencem, nebyl již ministerský předseda pod takovým tlakem, aby riskoval britské ozbrojené síly v uspěchaných oportunistických úderech. Místo toho bylo možno využít čas a vytvořit solidní dlouhodobou britsko-americkou globální strategii a zároveň důkladně připravit dostatečně silné společné ofenzivní operace odpovídající této strategii. Navíc příležitosti k Churchillovým zásahům v podstatě (ale, jak měly události ukázat, ne zcela) pominuly samotným úspěchem německých a japonských výbojů kde teď byly nová Norska, Řecka či Singapury, které by pokoušely hazardního hráče? 12

Především však měla skutečnost, že vlajka s hvězdami a pruhy nyní vlála po boku bílé svatojiřské zástavy, krok za krokem ale v žádném případě ne okamžitě sejmout z admirality ono téměř rdousící napětí let 1939 41, kdy se námořnictvo odpovídající standardu jedné mocnosti muselo samo vypořádávat s trojí hrozbou. Rozhodnutím přijatým na washingtonské konferenci v prosinci roku 1941 se zodpovědnost Královského námořnictva omezila na východní polovinu severního a jižního Atlantiku, na arktické konvoje do Ruska, na Středozemí a na Indický oceán. Za západní polovinu Atlantiku a celý Pacifik a Dálný východ (včetně Austrálie a Nového Zélandu) nyní zodpovídalo americké námořnictvo, jemuž proto připadl úkol bojovat s hlavními japonskými loďstvy. A to ještě nebylo vše: americké válečné lodě měly být nakonec uvolněny, aby zaplnily mezery v bitevní linii Královského námořnictva v evropských vodách; měly se ve velkém počtu účastnit budoucích spojeneckých vylodění provedených během konfliktu s Německem a Itálií. Globální válka, kterou nyní vedly Británie a Amerika společně, byla naprosto závislá na námořních trasách, jak tomu již bylo v případě dřívějšího britského osamoceného boje. Ačkoli Ameriku můžeme rozměry a zeměpisnou polohou považovat za kontinentální mocnost, byl to ve skutečnosti v kontextu války s Japonskem a Německem ostrov, i když velký, jakási superbritánie, protože její armády se mohly utkat se svými vzdálenými nepřáteli jedině díky nadvládě nad mořem. Pokud jde o válku s Japonskem, které bylo samo ostrovní námořní mocností, jejíž nově získané impérium rovněž záviselo na námořních trasách, bojovala Amerika s podobným protivníkem; dva žraloci se navzájem honili v průzračných vodách Pacifiku. Ale v případě nacistického Německa se Amerika potýkala se stejným problémem jako již před ní Británie, s problémem námořní mocnosti pokoušející se podniknout ofenzivu proti mocnosti kontinentální. Německo nemohlo být ochromeno námořní blokádou jako za první světové války, protože jeho výboje mu poskytly pozemní přístup k veškerým potravinám a surovinám, které potřebovalo. Necháme-li stranou sen, který snili američtí a britští letci, o tom, jak 13

dosáhnou vítězství bombardováním, znamenalo to, že dříve či později bude nutno se s německou armádou na Západě utkat v boji a porazit ji. A utkat se s ní znamenalo vylodit se na pobřeží ovládaném nepřítelem; k tomu bylo zapotřebí expedičních sil vyslaných po moři. Ovšem velikost invazních sil, které je možno vysadit na břeh, ovlivňuje dostupný počet a kapacita výsadkových lodí a výsadkových člunů, což je obrovský handicap ve srovnání s hojným silničním a železničním spojením, které má kontinentální mocnost k dispozici pro rozvinutí ofenzivy na existující pozemní frontě či pro invazi vedenou přes pozemní hranice. Navíc samu velikost expedičních sil formací druhého sledu i úderných sil sledu prvního limitoval dostupný lodní prostor pro přepravu vojsk a zásob přes Atlantik. To byla další nevýhoda ve srovnání s kontinentálním nepřítelem, který mohl volně přesunovat armády ve velkém díky přepravní kapacitě husté evropské železniční sítě. Tyto handicapy se rychle a negativně projevily během diskusí mezi britskými a americkými náčelníky štábů na washingtonské konferenci v prosinci roku 1941. Všeobecně se mělo za to, že během roku 1942 je možno přepravit přes Atlantik při stávajících lodních přepravních kapacitách asi patnáct divizí, což bylo i s britskými divizemi v Británii příliš málo na útok proti bránící se armádě takové velikosti, jakou Německo mohlo na Západě snadno nasadit. Dokonce i v roce 1943 umožní přepravní kapacity vyslat do Evropy celkem jen asi 40 až 50 divizí, což stále nestačilo na to, aby si mohli Spojenci probojovat cestu od Lamanšského průlivu až do Berlína tváří v tvář odporu, jaký se dal očekávat. 5 A tak spojenecké globální strategii i plánům operací na jednotlivých válčištích dominoval od samého počátku problém lodního prostoru a kapacit výsadkových člunů, a tudíž obtížné rozhodování a tvrdé smlouvání o priority. Lodní tonáž, napsal o této době později Churchill, znamenala zároveň škrtící sevření i jediný základ naší válečné strategie. 6 Na washingtonské konferenci se Roosevelt a Churchill i náčelníci štábů a státní úředníci, kteří je doprovázeli, s nadšením pustili do 14

problémů týkajících se vytvoření společné globální strategie a mobilizace společných zdrojů k zajištění maximální lodní přepravní kapacity. Okolnosti a atmosféra se značně lišily od setkání v Placentia Bay, jež se konalo jen o čtyři měsíce dříve. Amerika teď už nebyla odměřeným přítelem, který se obezřele drží formální neutrality, nýbrž vzhledem k tomu, že její izolacionizmus rozcupovala japonská torpéda a její neutralita vzala za své v kalných vírech Pearl Harboru plnohodnotným spojencem. Konference se konala v onu prchavou chvíli, kdy se britská námořní a vojenská moc, právě se blížící vrcholu své expanze, zhruba rovnala moci Spojených států, které sotva začaly využívat své nesrovnatelně větší zdroje, a kdy Britové mohli hovořit s Američany, kteří byli v tomto ohledu nováčky, s autoritou těžce získaných odborných znalostí. Při vytváření a provádění společné globální strategie požívali noví spojenci výhody, která byla Britům a Francouzům za obou světových válek odepřena hovořili téměř stejným jazykem a do určité míry sdíleli společné politické dědictví. Patrně nejdůležitější bylo to, že se smáli stejným vtipům. Ty byly mazivem, které od začátku umožňovalo fungování formální mašinerie aliance, i když pár vyšších důstojníků na obou stranách do ní občas přisypalo písek. Britští náčelníci štábů i ministerský předseda přijeli na konferenci důkladně připraveni; ne tak už američtí náčelníci štábů a prezident, kteří se v duchu ještě zaobírali dozvuky katastrofy v Pearl Harboru. Zásady globální strategie, které byly nakonec na konferenci dohodnuty, tzv. WW1, byly doplněnou verzí jejich návrhu předloženého britskými náčelníky štábů. Potvrzovaly základní rozhodnutí, k němuž se poprvé dospělo během štábních rozhovorů v únoru roku 1941 a jež bylo později znovu zdůrazněno na srpnové atlantické konferenci, že je nutné nejprve porazit Německo:...bez ohledu na vstup Japonska do války zůstává naším názorem, že hlavním nepřítelem je Německo a že jeho porážka je klíčem k vítězství. 7 Memorandum předvídalo velmi rámcově návrat spojeneckých armád na evropský kontinent v průběhu roku 1943 přes Středozemí, z Turecka na Balkán či vyloděním v západní Evropě, přičemž takovéto operace měly být pouze předehrou k závěrečnému útoku na Německo samé. 8 15

Přestože WW1 byly pojaty značně široce, jedna věc byla zcela jasná jejich uskutečnění záviselo plně na tom, zda Spojenci budou schopni udržet si kontrolu nad Atlantikem a zda budou mít dostatek lodního prostoru pro přepravu velkých amerických armád do Británie. Na této kontrole závisela také specifická spojenecká operace plánovaná na rok 1942, kterou ministerský předseda u Američanů během washingtonské konference úspěšně prosadil invaze do Francouzské severní Afriky spojená s ofenzivou přes Tripolsko, kterou provede 8. armáda. I pro tuto invazi (krycí název operace Gymnast ) bylo podle propočtů spojeneckých štábů třeba přepravit po moři nejméně šest divizí, polovinu amerických, polovinu britských. Ale i přes rozhodnutí učiněné na konferenci, že nejdříve musí být poraženo Německo, přihlásily se již na samém počátku požadavky na lodní prostor, jež s sebou nesla válka proti Japonsku, což byla válka vedená v obrovských prostorách oceánu. Konference musela přijmout návrh náčelníka štábu americké armády generála George C. Marshalla na početní omezení prvních kontingentů amerických vojsk vysílaných na Island a do Severního Irska o plné dvě třetiny, aby bylo možno uvolnit lodě pro lednový konvoj s vojsky pro tichomořské válčiště. 9 Toto jakési vytrácení se lodního prostoru (a později výsadkových člunů) z války s Německem do války s Japonskem se mělo neustále opakovat. Provádění spojenecké globální strategie, kterou nyní dohodli americký prezident a britský ministerský předseda (tvořící hlavní radu spojenecké aliance), si vyžadovalo ustavení společného výkonného výboru. I tento orgán se podařilo na washingtonské konferenci úspěšně vytvořit; vznikl kombinovaný výbor náčelníků štábů (Combined Chiefs of Staff Committee), tvořený náčelníky štábů všech složek ozbrojených sil obou zemí. Kombinovaný výbor byl pověřen, aby pro vedoucí politické představitele účastnící se periodicky se opakujících konferencí na nejvyšší úrovni zajistil odbornou poradenskou činnost ve všech strategických otázkách. V období mezi konferencemi měl fungovat jako stálý orgán dohlížející na provádění dohodnuté spojenecké strategie; měl jménem obou vlád vy- 16

dávat směrnice pro vrchní velitele na jednotlivých bojištích. Nikdy předtím nedošlo mezi nějakými spojenci k takovému stupni integrace pravomocí vrchního velení; dokonce ani mezi Británií a jejími dominii. I přes přechodné období rovnováhy sil mezi Británií a Spojenými státy v prosinci 1941 bylo jasné, že těžiště spojenecké moci (zejména průmyslové) bude v budoucnu ve Spojených státech a že stálým sídlem kombinovaného výboru náčelníků štábů musí proto být Washington. Británie tedy zřídila ve Washingtonu pobočku svého vlastního výboru náčelníků štábů (Chiefs of Staff Committee), britskou spojenou štábní misi (Joint Staff Mission). Její členové zasedali spolu s členy amerického spojeného výboru náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff) jako kombinovaný výbor náčelníků štábů pro zajištění veškerého rutinního provozu s výjimkou konferencí na nejvyšší úrovni či jiných příležitostí, kdy se jednání osobně účastnili britští náčelníci štábů. Britskou misi u kombinovaného štábu vedl polní maršál sir John Dill, až do 25. prosince 1941 náčelník imperiálního generálního štábu, muž, který v sobě skloubil právě ony kvality vysoké odborné schopnosti, personální integrity a taktu, jichž bylo třeba, aby se vytvořily plodné pracovní vztahy s vedoucími přestaviteli amerických ozbrojených sil. Jako osobní zástupce Churchilla v jeho funkci ministra obrany požíval Dill také výhody přímého přístupu k prezidentu Rooseveltovi. Služebně nejvýše postavený námořní člen spojené štábní mise admirál sir Charles Little vnesl do jednání s americkým náčelníkem námořních operací (do března 1942 admirál Harold E. Stark, potom admirál Ernest J. King), při nichž zastupoval prvního námořního lorda, autoritu, jíž se těšil jako bývalý druhý námořní lord. Na washingtonské konferenci se však nepodařilo dospět k dohodě o civilním ekvivalentu kombinovaného výboru náčelníků štábů, tedy o společném zásobovacím výboru majícím zodpovědnost za plánování a nasazování ekonomických zdrojů, surovinami a municí počínaje a lodním prostorem konče. Místo něj byly ustaveny dva výbory, jeden ve Washingtonu a druhý v Londýně, jež měly oba 17

přispívat radou při přidělování veškerých zdrojů válečného materiálu, jež byly nyní považovány za společný fond. 10 Přesto však konference ustavila kombinovanou radu pro suroviny a jako věc zásadní důležitosti pro námořní spojenectví kombinovanou radu pro koordinaci lodní dopravy, obě se sídlem ve Washingtonu. V nové radě pro lodní dopravu zasedal sir Arthur Salter, vedoucí britské mise pro obchodní loďstvo, zasloužilý státní úředník, jehož zkušenosti s problémy lodní dopravy sahaly až do roku 1917, a viceadmirál Emory S. Land z americké námořní komise. Nová rada dostala příkaz, aby přizpůsobila práci britského ministerstva válečné dopravy a americké námořní komise a dohodla harmonický postup při maximalizování zdrojů lodního prostoru, jež byly nyní rovněž považovány za společné. 11 Tyto dva nové spojenecké orgány, zodpovědné za vedení společné globální námořní války, byly postaveny před depresivní výčet potřeb a zdrojů. V prvé řadě nemělo Královské námořnictvo ani jedinou novou (či modernizovanou) těžkou loď ve východním Středomoří či v Indickém oceánu. V Gibraltaru byla u svazu H bitevní loď HMS Malaya, veterán z první světové války. Zcela nová bitevní loď Duke of York, která ještě nebyla plně bojeschopná, posloužila v prosinci a lednu k přepravě ministerského předsedy na konferenci do Washingtonu a zpět do vlasti. Domácí loďstvo admirála Toveyho disponovalo bitevními loděmi King George V a Rodney, bitevním křižníkem Renown, deseti křižníky a asi osmnácti torpédoborci, s nimiž mělo zabránit případným pokusům o průlom do Atlantiku německým bitevním lodím Scharnhorst a Gneisenau a těžkému křižníku Prinz Eugen, kotvícímu v Brestu, či silné bitevní lodi Tirpitz, kapesní bitevní lodi Admiral Scheer a těžkému křižníku Admiral Hipper, které se nacházely na Baltu, a zároveň chránit arktické konvoje před výpady posledně jmenovaných lodí. 12 Z pěti letadlových lodí, jež mělo Královské námořnictvo k dispozici, byla jedna, nová letadlová loď Victorious, u Domácího loďstva, další, již postarší Eagle, u svazu H a zbývající tři, velké moderní letadlové lodě Indomitable a Formidable a malá stará Hermes (což byla první letadlová loď na světě stavěná od založení kýlu pro tento účel; 18

záhy ji však Japonci potopili) byly spolu se čtyřmi nemodernizovanými bitevními loděmi třídy R u obnoveného Východního loďstva se základnou na Cejlonu. I křižníky a torpédoborce byly po masakru ve Středomoří vzácné, jak vysvětloval první námořní lord koncem roku 1941 ve svém dopise Cunninghamovi: Nic bych Vám neposlal jako dárek raději než dvacet či třicet torpédoborců a tucet křižníků... Víte ale, pod jak zoufalým tlakem jsme v každém směru, a to se odráží i na skromnosti našich dárků. 13 A na všech bojištích zůstávaly britské letecké síly operující nad mořem ze základen na souši nadále slabé a špatně vyzbrojené. 14 Po Pearl Harboru mělo americké námořnictvo ve službě pouze tři bitevní lodě, všechny původně u Atlantického loďstva, avšak nyní převelené k Pacifickému loďstvu. S těmito loděmi a se čtyřmi letadlovými loděmi (z nichž jedna byla rovněž převelena z Atlantiku) se měli Američané postavit jedenácti japonským bitevním lodím a šesti lodím letadlovým. Hrůzný poměr sil. Ale britskému i americkému námořnictvu chyběly nejvíce lodě v kategorii malých eskortních plavidel pro Atlantik, jež byly základním klíčem ke zvládnutí útoků německých ponorek. V březnu roku 1942 vypočítala obě námořnictva, že jim k zajištění operačních potřeb chybí 710 lodí (242 britských a 468 amerických). 15 Jen loděnice v Británii a Americe mohly ukončit tuto přetrvávající nouzi o válečné lodě téměř každé kategorie. Americké námořnictvo se již pustilo do rozsáhlého programu výstavby, podle kterého mělo být do léta roku 1945 dokončeno deset bitevních lodí, osmnáct velkých, devět lehkých a 110 eskortních letadlových lodí, 45 křižníků, 358 torpédoborců a 504 eskortních plavidel. 16 Koncem roku 1941 stavěly americké loděnice jen v kategorii fregat 300 plavidel, přičemž se doufalo, že 200 z nich bude dokončeno do konce roku 1943. Na druhé straně stála admiralita opět před omezenou kapacitou zastaralých britských loděnic. V den, kdy Pound dostal zprávu o potopení Prince of Wales a Repulse, napsal ministerskému předsedovi, že v situaci vytvořené ztrátou tří těžkých lodí [tj. včetně bitevní lodi Barham] je důležité vyvinout maximální úsilí k dokončení stavby bitevních lodí Anson a Howe [třídy King George V] 19

a dát jí prioritu stupně 1(a). 17 Churchill s tím souhlasil, ale do konce války byla v Británii zahájena stavba již jen jedné bitevní lodi, Vanguard, která vstoupila do služby až v roce 1946. V lednu roku 1942 byly ve stavbě pouze dvě letadlové lodě, Indefatigable a Implacable (jejichž kýly byly položeny v únoru a listopadu roku 1939), a přestože v polovině tohoto roku načrtla admiralita ambiciózní program výstavby třinácti až dvaceti nových plavidel této kategorie, během války byla zahájena stavba pouze jediné, Audacious, a ani ta nebyla dokončena dřív než několik let po válce. 18 V retrospektivě je pozoruhodné, že během války Británie neobjednala a nedokončila ani jedinou velkou letadlovou loď, nový rozhodující činitel námořní moci, protože jak Implacable, tak Indefatigable byly objednány již v roce 1938. V nové třídě eskortních letadlových lodí určených pro doprovod konvojů se spoléhala Británie téměř výlučně na americkou produkci. 19 V další nové třídě, ve třídě lehkých letadlových lodí, byla v britských loděnicích objednána na jaře roku 1942 čtyři plavidla a do konce roku ještě dalších dvanáct, ale před koncem války s Německem z nich do služby vstoupilo pouze šest. 20 Britské zdroje, pokud jde o stavbu válečných lodí, již částečně využívané k opravárenské činnosti, byly předem zabrány k nezbytně nutné produkci eskortních plavidel. I tak stísněné prostory loděnic, zastaralé metody a obstrukce ze strany odborů 21 neumožňovaly dosáhnout požadovaných cílů. Celková tonáž všech kategorií válečných lodí dokončených v průběhu roku 1941 dosahovala méně než čtyř pětin tonáže očekávané a do dubna roku 1942 bylo dokončeno pouze 38 torpédoborců, přestože v červenci 1941 se předpokládalo, že jich bude 61. 22 Bilance spojeneckého obchodního loďstva však vypadala počátkem roku 1942 mnohem veseleji, než tomu bylo u lodí válečných. Především klesly celkové ztráty způsobené nepřítelem v druhé polovině roku 1941 na 1 323 276 tun, což bylo o více než polovinu méně ve srovnání s předcházejícím půlrokem; prosincové ztráty v severním Atlantiku, ať už z jakýchkoli důvodů, se zastavily na pouhých 50 582 tunách 23 což bylo výsledkem tehdejší britské schopnosti číst šifry německých ponorek a následně odklánět konvoje tak, 20

aby se vyhnuly v záloze číhajícím vlčím smečkám (viz II. díl, kap. 9). Ztráty lodí pro přepravu suchého karga v druhém pololetí roku 1941 se rovnaly ztrátě zhruba 2,6 milionů tun hrubé nosnosti lodí v celoročním objemu, přičemž očekávaná britsko-kanadská produkce činila 1,5 miliónu tun a 7 milionů tun produkce americká, z níž byla velká část v rámci zákona o půjčce a pronájmu určena pro Británii. Pokud by se a budoucí události měly k onomu by vbrzku dodat trpký komentář ztráty v roce 1942 vyvíjely stejně, jako tomu bylo ve druhém pololetí roku 1941, Británie by ve skutečnosti zaznamenala přírůstek asi 3 milionů tun suchého karga. 24 Není tedy divu, že sir Arthur Salter mohl v prosinci 1941 klidně prohlásit: Problém s lodním prostorem, jak byl nastolen před devíti měsíci, byl vyřešen. 25 Paradoxně však vstup Spojených států do války na tento slibný výhled vrhl stín, protože jejich vlastní požadavky na lodní prostor se měly nyní střetávat s britskými. Kolik z oněch sedmi milionů tun budou USA schopny a ochotny poskytnout svému spojenci? Navíc se požadavky obou zemí značně lišily. Spojené státy sice v kontextu vedení námořní války byly superostrovem, a potřebovaly proto obrovské množství lodí, aby dopravily svá vojska na zámořská bojiště a poté zajišťovaly jejich obživu během polních tažení, nebyly však oceánskou ekonomikou, jakou byla Británie, nýbrž do sebe uzavřenou ekonomikou kontinentální, z čehož vyplývaly malé ekonomické požadavky na lodní prostor. Naproti tomu Británie potřebovala lodní prostor, a tím životně důležitý dovoz, především pro zajištění života svých občanů a válečné výroby a také k zajištění na ní závislé ekonomiky zemí v oblasti Indického oceánu. Takže britské ekonomické požadavky (ve skutečnosti požadavky východní polokoule) se měly střetnout s americkými vojenskými požadavky (z větší části požadavky západní polokoule a Pacifiku). Mělo-li by se plně vyhovět britským požadavkům na americké lodě, muselo by to být na úkor amerických ozbrojených sil a jejich schopnosti vést válku. 26 Existoval i další nesoulad mezi lodním prostorem a stavbou lodí různých typů obou spojenců. Američané již lodě typu Liberty vy- 21

ráběli sériově téměř stejným způsobem, jaký se používal při montáži automobilů ve Fordových závodech dobře řešené moderní loděnice s nejnovějším vybavením sestavovaly prefabrikované části na běžícím pásu. V důsledku toho překračovala jejich produkce lodí pro převoz suchého karga jejich vlastní ztráty. Britské loděnice, jejichž dispozice a technologie pocházely v podstatě z dob krále Eduarda VII., však produkovaly daleko méně lodního prostoru, než jaký Británie ztrácela. 27 Nicméně i čistý přírůstek, jehož Spojené státy dosáhly v poměru mezi novou výrobou a ztrátami, stále ještě nestačil pokrýt vzrůstající potřeby jejich vlastních ozbrojených sil, natož aby ještě pokryl potřeby Britů. Hlavolamů, které rada pro lodní prostor musela řešit, tu bylo tedy dost. Přesto však bylo po dlouhém a trpělivém vyjednávání ve Washingtonu dosaženo rovnováhy mezi těmito protichůdnými potřebami. Jak se ukázalo, Británii bylo v roce 1942 poskytnuto dokonce ještě více americké tonáže než v roce 1941 a tento nárůst se rovnal desetiprocentnímu přírůstku kapacity britského obchodního loďstva. 28 Nevýhodou bylo, že Britové nikdy nemohli vědět, zda a kdy si Američané nevezmou část svých lodí zpět, aby pokryli své vlastní vojenské potřeby, takže by Británie čelila nedostatku, který by asi nebyla schopna z vlastních zdrojů pokrýt. Británie však navrhla za americké obchodní lodě určitou kompenzaci. Vyslání jakýchkoli větších amerických sil do zámoří vyžadovalo lodě pro přepravu vojska, a protože Amerika v meziválečném údobí nepatřila mezi přední přepravce osob, postrádala dostatek vhodných plavidel. Takže většinu ze 27 000 amerických vojáků, kteří v prvním čtvrtletí roku 1942 přepluli Atlantik do Británie, a navíc 16 500 vojáků z těch, kteří přepluli Pacifik na dálněvýchodní fronty, přepravily lodě plující pod červenou vlajkou britského obchodního námořnictva; 29 to však byly jen počátky této služby poskytované Brity. Všechno toto komplikované a trpělivé spojenecké rozpočtování zdrojů lodního prostoru však mohlo být zcela k ničemu kvůli dalšímu faktoru, nevypočitatelnému a nepředvídatelnému německým ponorkám admirála Dönitze a hladinovým lodím velkoadmirála Raedera. 22