VÝUKOVÝ MATERIÁL: VY_32_INOVACE_ DUM 10, S 17 JMÉNO AUTORA: DATUM VYTVOŘENÍ: 9.2. 2013 PRO ROČNÍK: OBORU: VZDĚLÁVACÍ OBLAST. TEMATICKÝ OKRUH: Bc. Blažena Nováková 1. ročník Předškolní a mimoškolní pedagogika Odborné předměty Výchova a vzdělávání TÉMA: Metody výchovy a vzdělávání OVĚŘENO: Datum: 8.3. 2013 třída: 1. PMP POPIS METODICKÉHO VYUŽITÍ VM VE VÝUCE: Pracovní list pro výkladovou část hodiny. ANOTACE: Výukový materiál charakterizuje metody výchovy a vzdělávání.
Pojem vyučovací metoda Metoda (řec. methodos cesta) je definována jako způsob nebo cesta k dosažení cíle. Vyučovací metodu chápeme jako záměrný způsob (postup) činnosti pedagoga směřující k dosažení výchovně vzdělávacího cíle. Jakou metodu učitel zvolí, o tom rozhoduje cíl, věk a celková úroveň studentů, schopnosti a zkušenosti učitele a podmínky, za kterých vyučování probíhá.
1. Metody slovního projevu Jejich podstatou je vnímání a chápání řeči směřující k zapamatování si osvojených informací a k rozvoji studentů. Řadíme sem: a) Monologické metody Aktivitu přebírá pedagog, který podává většinu nového učiva. U těchto metod hrozí pasivita žáků. Předcházíme jí zařazováním kontrolních otázek, kombinací slova mluveného, psaného a čteného.
Mezi monologické metody patří Výklad Výklad je nejčastější užívanou metodou. Může poskytovat posluchačům vysvětlení a ukázku. Při této metodě je v centru děje pedagog. Vysvětlování Spočívá v detailním objasňování znaků předmětů a jevů. Je spojeno zpravidla s popisem složitějších předmětů a bývá kombinováno s využitím názorných pomůcek. Vyprávění Vyznačuje se dějovostí, která zaujme žáky už sama o sobě. Jeho předností je možnost uplatnění emocionálního přístupu učitele.
b) Dialogické metody Spočívají v aktivním zapojení studentů do osvojování učiva prostřednictvím rozhovoru řízeného učitelem. Předpokladem jejich použití je možnost opírání se o předchozí znalosti a zkušenosti studentů (např. z jiných předmětů, z odborné praxe, z četby, sledování sdělovacích prostředků). Výhody dialogu Oboustranná aktivita učitele a studenta. Neustálé rozvíjení a řízení výuky na základě bezprostřední zpětné vazby učitele.
2. Metody názorné Umožňují na základě přímého pozorování předváděného předmětu nebo jevu poznávat bezprostředně jeho nejdůležitější vlastnosti. Patří sem: Pozorování Základní názorná metoda, která spočívá v cílevědomém vnímání konkrétních objektů a jevů. Je zdrojem shromažďování konkrétních představ. Demonstrace Pojem odvozený z latinského slova demonstro předvádím, ukazuji. Je to metoda zprostředkovaného přenosu poznatků, při které se prohlubují praktické zkušenosti žáků. Doporučuje se využívat názorných pomůcek obrázky, makety, plakáty, modely, které umožňují jednoduchou manipulaci, videozáznamy apod.
3. Metody pracovní Využívání práce jako výchovné a vzdělávací metody. Práce může být nejen zdrojem cenných poznatků, ale sama může tvořit také vlastní obsah vzdělání (např. zvládnutí správného postupu při praktické výuce) Tyto metody vždy vyžadují zvýšenou aktivitu studentů.
4. Metody aktivizační Vyžadují zvýšený podíl aktivity každého studenta v průběhu procesu vyučování. Aktivita přechází téměř zcela na studenty. Patří sem: Problémové vyučování brainstorming (bouře mozků) Při této metodě žáci spontánně sdělují, co vědí nebo co si myslí o daném problému. Může mít podobu faktů, domněnek, zkušeností, předpokladů. Skupinové vyučování Dramatické (inscenační) metody, které jsou založeny na dramatizované předvádění určité situace, která je zdrojem poučení. Vedle rozumové argumentace zde nastupuje i citová angažovanost žáků.
Metody diskusní Využívají možnosti skupinového či hromadného posouzení daného problému s využitím řízené aktivity všech žáků,u kterých se předpokládají vlastní zkušenosti z příslušné oblasti teorie nebo odborné praxe. Metody samostatné práce s odbornou literaturou Základem je zvládnutí techniky uvědomělého čtení, pomocí kterého se postupně rozvíjí sebevzdělávání.
5. Metody prověřování a hodnocení žáků Podstatou školního hodnocení je zjištění vědomostí, dovedností a postojů na základě porovnání skutečného stavu se stavem předpokládaným. K hlavním prostředkům kontroly vědomostí žáka patří zkoušení. Nejčastěji se setkáváme se čtyřmi formami zkoušení: Ústní zkouška Je to individuální přístup zkoušejícího ke zkoušenému žákovi, kdy zkoušející posuzuje výkon žáka, tzn. úroveň znalostí a její výkyvy, logický postup myšlení, schopnost verbálního i neverbálního vyjadřování. Mezi nedostatky patří především velká časová náročnost této formy zkoušení. Písemná zkouška Se skládá buď z krátkých prověrek nebo náročných písemných kontrolních prací. Předností je vyzkoušení značného počtu žáků v daném časovém úseku, větší objektivnost a existující dokumentace o průběhu a výsledku zkoušky.
Praktická zkouška Používá se zejména tam, kde je potřeba prověřit osvojení dovedností a návyků jednotlivých praktických výkonů. Didaktické testy Jsou specifickým typem písemné zkoušky, která se vyznačuje stručností odpovědi. Někdy mívají charakter výběrových odpovědí, které student označí zatržením. Mohou plnit důležitou orientační funkci, nikdy však nemohou být jediným podkladem pro klasifikaci. Často bývá vyhodnocování vyjádřeno v procentech, nikoli ve známkách.
Pracovní list pro žáka 1. Vysvětlete pojem vyučovací metoda. 2. Jaké znáte aktivizační metody? 3. Zdůvodněte výhody dialogických metod.
Seznam použitých informačních zdrojů DRAHOVZAL, J., KILIÁN, O., KOHOUTEK, R. Didaktika odborných předmětů. 1. vyd. Brno: Paido, 1997. ISBN 80-85931-35-4. DVOŘÁČEK, J. Pedagogika pro učitele odborných předmětů. 1. vyd. Praha: VŠE Oeconomica, 2005. ISBN 80-245-0886-9. PETTY, G. Moderní vyučování. 2. vyd. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-681-0.