MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY DIPLOMOVÁ PRÁCE. Možnosti a limity trénování paměti pro seniory.

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY DIPLOMOVÁ PRÁCE Možnosti a limity trénování paměti pro seniory Brno 2013 Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Sayoud Solárová, Ph.D. Autorka: Bc. Monika Ráčková

Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne Bc. Monika Ráčková..

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Kateřině Sayoud Solárové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a podněty při zpracování mé diplomové práce. Upřímně děkuji také všem účastníkům výzkumu za jejich ochotu při realizaci diplomové práce. Chtěla bych vyjádřit poděkování také celé své rodině a příteli za jejich podporu a trpělivost při studiu.

OBSAH ÚVOD....5 1 STÁŘÍ A STÁRNUTÍ...7 1.1 Vymezení pojmu stáří...8 1.2 Aktivní stárnutí a volný čas 11 1.3 Vzdělávání seniorů.13 1.4 Motivace k učení.... 15 2 PAMĚŤ. 18 2.1 Dělení paměti..19 2.2 Mozek a jeho změny ve stáří..21 2.3 Poruchy paměti ve stáří..22 2.4 Hygiena paměti... 26 3 TRÉNOVÁNÍ PAMĚTI PRO SENIORY.....29 3.1 Kognitivní tréninky a kognitivní rehabilitace.....29 3.2 Specifika práce s osobami s demencí.32 3.3 Společnosti zabývající se trénováním paměti v ČR...35 3.4 Techniky a cvičení pro lepší paměť... 37 4 MOŽNOSTI A LIMITY TRÉNOVÁNÍ PAMĚTI PRO SENIORY.. 42 4.1 Cíle a metodologie výzkumného šetření....42 4.2 Zkoumaný vzorek a charakteristika místa šetření..44 4.3 Analýza dat.....48 4.4 Závěry a diskuse výzkumného šetření....58 ZÁVĚR 62 SHRNUTÍ....64 SUMMARY. 65 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ..66 SEZNAM OBRÁZKŮ...71 SEZNAM TABULEK 72 SEZNAM PŘÍLOH....73

ÚVOD Řekni mi, já to zapomenu. Ukaž mi, možná si to zapamatuji. Nech mě, zkusit si to a já to pochopím. Čínské přísloví Každý člověk se nejvíce naučí prostřednictvím vlastní aktivity a také konáním. V současné době se stále více pozornosti obrací k seniorům a k uvědomění si významu jejich aktivizace a stimulace. Toto směřování postupuje i do zařízení sociálních služeb. Současné přístupy jsou založeny na aktivizující a stimulující péči. Jednou z významných změn současné doby je růst podílu seniorů na celkovém počtu populace. Zároveň stále více seniorů trpí onemocněním demence. Ve stadiu pokročilé demence je schopnost komunikace pacienta s demencí velmi omezená, přesto i oni jsou schopni vnímat laskavý přístup pečující rodiny či ošetřujícího personálu. Vedle každodenní tělesné aktivity je také prospěšná duševní aktivita. Paměť lze trénovat i ve vyšším věku. Jedním z hlavních příznaků stáří je zhoršující se paměť. Pravidelným procvičováním paměti dochází ke zlepšení kognitivních funkcí a tím ke zvýšení samostatnosti a soběstačnosti seniorů. U osob s demencí se zčásti zpomaluje průběh onemocnění. Trénování paměti není pouze metoda, která zlepšuje zdravotní a psychický stav jedince ve chvíli, kdy už nemoc propukla, ale je i účinnou prevencí. Proto jsou kognitivní tréninky pro seniory s různým stupněm obtížnosti užitečnou náplní ve volném čase. Tato skutečnost je impulsem pro zpracování diplomové práce na téma Možnosti a limity trénování paměti pro seniory. Cílem práce je zjistit, jaké jsou možnosti a limity trénování paměti pro seniory a popsat specifika práce s osobami s demencí. Diplomová práce se skládá ze čtyř kapitol. První kapitola je zaměřena na charakteristiku stáří a stárnutí. V této kapitole je objasněno aktivní stárnutí a volný čas, vzdělávání seniorů a motivace k učení. Druhá kapitola je věnována paměti, jejímu dělení a poruchám paměti ve stáří. Tato kapitola charakterizuje také onemocnění demence a hygienu paměti. Třetí kapitola vymezuje problematiku trénování paměti, kognitivní tréninky, kognitivní rehabilitaci a stimulaci. Jsou zde popsány nefarmakologické přístupy, které se zaměřují na zachování či zlepšení kognitivních funkcí. Jedním z nich je i novodobý koncept Smyslové aktivizace. Tato kapitola se také zabývá technikami a cvičeními pro lepší paměť. 5

Čtvrtá kapitola je věnována výzkumnému šetření. Výzkumnou část práce zahrnuje kvalitativní výzkum. Výzkum probíhal ve dvou vybraných zařízeních sociálních služeb, které se věnují trénování paměti pro seniory. Pro sběr dat byla použita metoda pozorování a polostrukturovaného rozhovoru. Tato kapitola shrnuje výsledky výzkumu a obsahuje také doporučení pro praxi. 6

1 STÁŘÍ A STÁRNUTÍ Stárnutí a stáří je fyziologickou součástí života lidí, zvířat a rostlin. Stárnutí je proces, kdy v buňkách (tkáních, orgánech) vznikají degenerativní změny ve tvaru buňky a její funkce. Tyto změny nastupují v různou dobu během života jedince a postupují s individuální rychlostí. Rychlost stárnutí je geneticky zakódována, současně je ovlivněna životním stylem, prostředím, v němž člověk žije, prací, kterou vykonává a mírou stresu. Stáří představuje vyvrcholení celého životního cyklu jedince (Mlýnková, J. 2011). J. Langmeier a D. Krejčířová (2006) popisují stárnutí jako souhrn změn ve struktuře a funkcích organismu, které podmiňují jeho zvýšenou zranitelnost, pokles schopnosti a výkonnosti jedince, které kulminují v terminálním stadiu a ve smrti (cit. podle Malíková, E. 2011). Stárnutí je zákonitý, nikoliv však neměnný proces. Stárnutí může být úspěšné a neúspěšné. Úspěšné stárnutí se projevuje zachováním dobré kvality života a funkční zdatností do nejvyššího věku. Za neúspěšné stárnutí se považuje předčasná manifestace stařeckých změn. To znamená nízká funkční zdatnost, špatný zdravotní stav a v extrému až nesoběstačnost (Matouš, M. a kol., 2002). Stáří je vývojová etapa lidského života, ve které je hlavní důraz kladen na uchování pohybových dovedností a psychosociální rozvoj osobnosti. Stáří není konec života, teprve smrt přináší konec života (Klevetová, D., Dlabalová, I. 2008). Oblast stáří je v zájmu tří příbuzných oborů, kterými jsou gerontologie, geriatrie a gerontopedagogika. Věda, která se zabývá problematikou stárnutí a stáří se jmenuje gerontologie (z řeckého gerón starý člověk, logos věda). Geriatrie je samostatný medicínský obor, který zahrnuje prevenci, diagnostiku, léčbu, specifickou rehabilitaci a geriatrické ošetřovatelství. Poskytuje specializovanou zdravotní péči nemocným vyššího věku nad 65 let, obvykle ovšem nad 70-75 let (Kalvach, Z., Onderková, A. 2006; Topinková, E. 2005). Gerontopedagogika jako nedílná součást gerontologie se vymezila jako subdisciplína teprve v nedávné době (konec 20. století). Gerontopedagogika v užším slova smyslu je chápána jako pedagogická disciplína zabývající se výchovou a vzděláváním seniorů. Představa, že výchova a vzdělávání člověka jsou omezeny na období jeho dětství a dospívání, je už dávno překonaná. Výchova a vzdělávání je 7

v současné době chápáno jako proces celoživotní. Gerontopedagogika v širším slova smyslu je prezentována jako teoreticko empirická disciplína zabezpečující komplexní péči, pomoc a podporu seniorům při uspokojování jejich potřeb, mezi něž náleží i vzdělávací potřeby (Mühlpachr, P. 2004). 1.1 Vymezení pojmu stáří Stáří, tj. od kdy je daný jedinec pokládán za starého, je často obtížné jednoznačně vymezit. V současné době se nejčastěji vychází z kalendářního věku, který je daný datem narození. Přitom často dochází k rozporům mezi stářím kalendářním (věkem člověka) a stářím biologickým (jeho zdatností, mírou involuce). Mnozí lidé jsou na svůj věk neobvykle zdatní a výkonní, jiní působí předčasně zestárlým dojmem (Kalvach, Z., Onderková, A. 2006). Periodizace stáří J. Křivohlavý (2011, s. 18) hovoří o čtyřech základních úsecích, etapách, fázích, stupních či stádiích života: mládí od narození do dosažení dospělosti (0-30 let), střední věk doba dospělosti (30-65 let), život v době důchodu (65-85 let), příprava na odchod (exit) a odchod (85 a více let). Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) můžeme stáří rozdělit do období: 60-74 let senescence, počínající, časné stáří, 75-89 let kmenství, senium, vlastní stáří, 90 let a více patriarchium, dlouhověkost. P. Gruss (2009) rozlišuje mezi raným (třetím) a pozdním (čtvrtým) obdobím stáří. Třetí věk zahrnuje rané stáří, jedná se tedy o dnešní šedesáti až osmdesátileté, čtvrtý věk zahrnuje ty nejstarší, tedy osmdesáti až stoleté V hospodářsky vyspělých zemích se obvykle za počátek kalendářního stáří považuje věk 65 let. Často se ovšem o věku 65-74 let hovoří jen jako o počínajícím stáří 8

a hranice vlastního stáří se posouvá do věku 75-80 let (Kalvach, Z., Onderková, A. 2006). Další období se nazývá pojmem dlouhověkost. Je to označení pokročilého věku, obvykle nad 90 let (někdy nad 85 let). Dlouhověcí lidé tvoří jen nepatrný zlomek populace, ale jejich počet neustále stoupá. Je to z důvodu zvyšování životní úrovně, snižování nároků životního prostředí na tělesnou zdatnost a medicínský pokrok (Mühlpachr, P. 2004). P. Mühlpachr (2004) kromě kalendářního stáří rozlišuje ještě stáří biologické a sociální. Biologické stárnutí označuje změny organismu, které probíhají na fyziologické úrovni. Změny postihují tělesné tkáně a orgány, avšak neprobíhají u každého jedince stejně, jsou determinovány genetickými dispozicemi a životním stylem (Klevetová, D., Dlabalová, I. 2008). Biologické stáří je hypotetické označení konkrétní míry involučních změn (atrofie, pokles funkční zdatnosti, změny regulačních a adaptačních mechanismů), obvykle těsně propojených se změnami způsobenými těmi chorobami, které se vyskytují s vysokou frekvencí převážně ve vyšším věku (Mühlpachr, P. 2004). Proces stárnutí je charakteristický především morfologickými změnami. Orgány atrofují a involují. Zpomaluje se látková výměna a syntéza bílkovin, snižuje se spotřeba kyslíku. Snižuje se hmotnost v důsledku úbytku svalové hmoty a podkožního tuku. Kůže se stává suchou, ztrácí svou elasticitu, objevují se pigmentové skvrny a vrásky. Dochází k šedivění, řídnutí, vypadávání vlasů a k odvápňování kostí. Zvyšuje se náchylnost k úrazům. Dochází ke snížení sekrece žláz s vnitřní sekrecí. Nervový systém ztrácí odolnost vůči zátěžovým situacím. Zhoršuje se smyslové vnímání (Tóthová, V. 2000). E. Topinková (2005, s. 6) uvádí nejčastější choroby vyššího věku: kardiovaskulární choroby ( všechny formy ICHS, hypertenze, ikty), nemoci pohybového aparátu ( osteoporóza, artróza), metabolická onemocnění ( diabetes mellitus), gastrointestinální a respirační onemocnění. Řada chorob probíhá ve stáří atypickým způsobem. Především je méně typických symptomů a jsou méně vyjádřeny. Dochází ke změnám spektra chorob. Ve stáří je 9

typická častější hospitalizace a více chronických onemocnění. S věkem narůstá celková prevalence a multimorbidita. Pro stáří je typické riziko přechodu do chronicity a vysoký invalidizující potenciál nemoci (Topinková, E. 2005). Ve stáří dochází také k psychickým změnám. Snižuje se výbavnost a vštípivost paměti, objevuje se menší nápaditost. Zpomaluje se psychomotorické tempo, vyskytuje se větší únavnost, emoce jsou labilnější a převládá touha po soukromí a pohodlí (Tóthová, V. 2000). Jarošová (2006) dále popisuje, že ve stáří dochází ke snížení kognitivních funkcí. To se projevuje zvýšeným zapomínáním, snížením schopnosti paměti, koncentrace, výbavnosti. Snižuje se výkonnost intelektových funkcí. Zvyšuje se emoční nestabilita až labilita. Dochází k povahovým změnám. Snižuje se schopnost adaptace na změny a nové situace. (Malíková, E. 2011). Nezměněna zůstává slovní zásoba, jazykové dovednosti, způsob vyjadřování myšlenek a intelekt. Některé psychické pochody naopak zaznamenávají zlepšení, např. vytrvalost, trpělivost, schopnost úsudku a rozvaha (Mlýnková, J. 2011). Sociální stáří je dáno změnou rolí, životního způsobu i ekonomického zajištění. Stáří je v tomto smyslu chápáno jako sociální událost. Sociální stáří je období vymezené kombinací několika sociálních změn či splněním určitého kritéria. Nejčastěji se jedná o penzionování a odchod do starobního důchodu (Mühlpachr, P. 2004). Nejdůležitější změnou v tomto období je odchod do důchodu. Člověk ztratí svou profesní roli a s ní spojenou profesní prestiž. Odchodem do penze se také ztrácí pracovní přátelství a kontakt s lidmi a mění se rodinné vztahy. S pokračujícím stářím narůstá ovdovělost, která je výraznější u žen. Ovdovělost patří k hlavním příčinám osamělosti starých lidí, která je považována za jedno z největších úskalí pokročilého stáří (Kalvach, Z., Onderková, A. 2006). Úbytek schopností a neochota přijmout změny ve svém životě vedou často k sociální izolaci a neschopnosti navázat nové kontakty. Převládá touha po soukromí a pohodlí, uzavření se do svého světa. A snad nejhorší pro seniora je, že přestává být soběstačný a potřebuje pomoc druhých. Změny a ztráty ve stáří jsou uvedeny v tabulce (Klevetová, D., Dlabalová, I. 2008). 10

Změny Pracovní role Role otec-matka-prázdné hnízdo Společenská role-odchod do důchodu Rozvod-nemoc-smrt partnera Bydlení-odchod do ústavního zařízení Snížení fyzických sil Změna fyzického vzhledu Smyslové funkce Ztráty Ztráta pracovního kolektivu a navyklých činností Odchod dětí Sociální izolace Osamělost Autonomie, vlastní domov Neschopnost sebepéče, závislost na druhých Ochota něco pěkného si koupit, zkrášlit se Okamžitá orientace a jednání 1.2 Aktivní stárnutí a volný čas Tabulka 1: Změny a ztráty ve stáří Člověk, který soustavně pečuje o svoje zdraví, může žít aktivní, plnohodnotný život i ve stáří. Pojem aktivní stárnutí vyvolává u většiny lidí představy o nějakém typu aktivní činnosti. Termín aktivní stárnutí byl přijat Světovou zdravotnickou organizací koncem 90. let. Jedná se o pojem, který je širší než pouhé zdravé stárnutí, protože se netýká pouze zdraví a péče o zdraví. Pojem aktivního stárnutí vychází ze zásad Organizace spojených národů pro seniory, které lze shrnout těmito názvy - nezávislost, účast na životě společnosti, důstojnost, péče a seberealizace. V pojmu aktivní stárnutí je zahrnuto také respektování práva starších lidí na rovnost příležitostí, jejich zodpovědnost, účast na veřejných rozhodováních a ostatních aspektech komunitního života (Dvořáčková, D. 2012). Pojem aktivní stárnutí umožňuje seniorům zapojit se do společnosti a aktivně přispívat formou dobrovolnictví. Umožňuje jim žít nezávisle, přizpůsobením bydlení, infrastruktury, informačních technologií a dopravy. Jde také o vytváření pracovních příležitostí pro starší občany (Europa-Evropský rok aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity [online]). Rok 2012 je vyhlášen Evropským rokem aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity. Aktivní stárnutí znamená stárnout ve zdraví a jako plnohodnotný člen společnosti, cítit uspokojení z práce, být v každodenním životě nezávislý, ale i možnost angažovat se ve věcech veřejných. Letošní Evropský rok se snaží podporovat aktivní stárnutí v oblastech zaměstnanosti, účastí ve společnosti a nezávislým způsobem života. 11

Je potřeba dát starším lidem větší šanci na pracovním trhu a zajistit jim větší uznání za jejich přínos pro společnost. Letošní rok také usiluje o vytvoření lepších podmínek k životu starších lidí (Europa-Evropský rok aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity [online]). Myšlenka aktivního stárnutí může být do budoucnosti řešení nejen pro celou společnost, ale i pro samotného seniora. Není nutností se ve vyšším věku vzdát aktivit, kterým se senior věnoval v mladších letech, pokud mu v tom nebrání nemoc či snížená soběstačnost. Důležité je, aby i člověk vyššího věku nacházel smysluplnost svého života a byla mu co nejdéle zachována jeho autonomie (Dvořáčková, D. 2012). O lidech ve starobním důchodu se říká, že mají natolik volného času, že ani nevědí, co s ním. Pojem volný čas lze vymezit jako dobu, kdy člověk patří sám sobě, kdy je oproštěn od každodenního tlaku a povinností, dobu, jejíž naplnění záleží pouze na osobní vůli.volnočasové aktivity jsou významnou součástí života každého jedince, umožňují mu prožívat úspěch, spokojenost, naplnění, ale také potřebu někam patřit a být členem nějaké skupiny. V případě absence volnočasových aktivit mohou zůstat neuspokojeny základní potřeby člověka. Takový člověk je pak nespokojený sám se sebou, podrážděný a kvalita jeho života není vysoká. Volný čas můžeme dělit podle druhu činností na odpočinkový (činnosti klidné, psychicky a pohybově nenáročné), rekreační (pohybová aktivita) a zájmový (Šerák, M. 2009; Jelínková, J., Krivošíková, M., Šajtarová, L. 2009). Nejvíce seniorů se ve volném čase věnuje svým zálibám (zahrádkaření, turistika, houbaření, ruční práce apod.). Ze strany společnosti a rodiny je potřeba tyto činnosti podporovat, protože je to vhodný náhradní program ve stáří. Jednou ze součástí aktivního trávení volného času je také pohyb. Pohyb má pozitivní vliv na zvýšení odolnosti proti zevním vlivům, ale také posiluje duševní zdraví, je regulátorem psychických zátěží. Pohybovým podnětem provokujeme jednotlivé orgány k činnosti a zlepšujeme jejich funkci. Pozitivní působení pohybu na organismus závisí na vhodném výběru pohybových činností. Tento výběr musí být podřízen zdravotnímu stavu, věku, pohlaví, pohybovým zkušenostem a výkonnosti organismu. Vhodnými pohybovými aktivitami ve vyšším věku jsou např. turistika, jóga, chůze na lyžích, jízda na kole, plavání, golf, rehabilitační cvičení, tanec a tai-chi (Matouš, M. a kol., 2002). M. Šerák (2009) uvádí kategorie činností ve volném čase následujícím způsobem: manuální (zahradničení, kutilství, ruční práce apod.), fyzické (sport, turistika, 12

rybolov), kulturně umělecké typu receptivního (četba, divadlo, kino), kulturně umělecké typu tvořivého (zpěv, výtvarné umění, fotografie), společensky formální (společenská angažovanost, zapojení do politiky), společensky neformální (rodina, přátelé, kluby), hry, sběratelství, pasivní odpočinek a kulturně racionální činnosti (vzdělávání, četba, luštění křížovek). 1.3 Vzdělávání seniorů Jednou z možností aktivního trávení volného času je také vzdělávání. Učení je naším celoživotním osudem. Vzdělávání bývá primárně zaměřeno na přímou kultivaci znalostí a dovedností. Pokud mění i postoje vzdělávaného člověka, koná tak spíše nepřímo, tedy spolu s nabízením určitých znalostí či dovedností. Pro úspěšné vzdělávání je důležitý obsah, tak také zajímavá forma. O úspěchu vzdělávání však rozhoduje i schopnost lektora reagovat na aktuální situaci ve skupině a přizpůsobovat učení jejím změnám (Plamínek, J. 2010). Pojem celoživotní učení znamená souhrn všech vzdělávacích a rozvojových aktivit v průběhu celého života. Celoživotní učení zahrnuje formální, neformální a informální vzdělávání. Formální vzdělávání je realizováno ve vzdělávacích institucích, zpravidla ve školách. Naopak neformální vzdělávání se uskutečňuje formou kurzů, seminářů apod. Neformální vzdělávání zahrnuje např. kurzy cizích jazyků, počítačové kurzy, rekvalifikační kurzy atd. Informálním vzděláváním se rozumí proces získávání vědomostí, osvojování dovedností z každodenních zkušeností v práci, rodině a ve volném čase (Veteška, J., Tureckiová, M. 2008). Společenský zájem o vzdělávání dospělých v poproduktivním věku se zvyšuje z mnoha důvodů. Podle M. Beneše (2008) je jedním z nich celkové stárnutí populace, a tudíž i celospolečensky očekávané společenské, kulturní, ekonomické a politické důsledky. Zkracování životní pracovní doby a zvyšování průměrné životnosti vedlo k tomu, že v mnoha zemích je důchodová fáze již delší než doba přípravy na povolání. Lidé v důchodovém věku tvoří v mnoha zemích politicky vlivnou skupinu. Stárnutí populace se tak stává společenským problémem a zároveň i předmětem zájmu vědy i vzdělávání dospělých. Vzdělávání seniorů je součástí vzdělávání dospělých jako součásti celoživotního vzdělávání a učení se. Význam vzdělávacích aktivit spočívá v tom, že naznačují stárnoucím a starým občanům novou životní perspektivu. Vzdělávání seniorů je na rozdíl od školského a 13

profesního vzdělávání dobrovolné. V nabídce vzdělávacích organizací tvoří aktivity zaměřené speciálně na seniory výraznou menšinu. Podstatně častěji se senioři zúčastňují přednášek určených dospělé populaci jako celku (Šerák, M. 2009). V České republice existuje několik forem vzdělávání seniorů. Jsou to např. univerzity třetího věku, akademie třetího věku, lidové univerzity, kluby aktivního stáří, univerzity volného času, tréninky paměti, aktivity veřejných knihoven, aktivizační programy v domovech pro seniory atd. Následuje přehled několika nejvýznamnějších. Nejnáročnějším způsobem vzdělávání pro seniory jsou univerzity třetího věku (dále jen U3V). Jedná se o oficiálně uznané instituce, které umožňují občanům postproduktivního věku studium vysokoškolské úrovně v nejrůznějších oborech. V České republice se realizuje tento typ studia v rámci celoživotního vzdělávání. První U3V vznikla v roce 1973 ve Francii na Univerzitě společenských věd v Toulouse. U nás vznikla první U3V v roce 1986 v Olomouci, o rok později byla založena v Praze na 1. lékařské fakultě UK (Mühlpachr, P. 2004). Od roku 1993 funguje i Asociace univerzit třetího věku ČR se sídlem v Brně. Kurzy U3V nejsou totožné s akreditovanými studijními obory vysokých škol, ale mají podobu vybraných přednášek. Jejich charakter je tedy převážně zájmový, absolvováním těchto kurzů však mohou senioři nejen vyplnit volný čas, ale i získat nové poznatky a doplnit své kompetence. Tato forma vzdělávání nemá komerční ráz, studijní poplatky mají spíše symbolickou hodnotu. Studium trvá obvykle od jednoho do šesti semestrů (Šerák, M. 2009). Akademie třetího věku a kluby aktivního stáří uspokojují potřeby občanů v postproduktivním věku zejména v těch regionech, kde nejsou vysoké školy. Akademie třetího věku jsou organizovány pod záštitou různých organizací (např. Červený kříž, Akademie J. A. Komenského) (Mühlpachr, P. 2004). Pravděpodobně první akademie třetího věku (A3V) byla otevřena v roce 1983 v Přerově. Výuka se uskutečňuje formou přednášek, seminářů, diskuzí, zájmových kroužků a sportovních aktivit. Studium je zakončeno potvrzením o absolvováním kurzu. Činnost A3V se v porovnání s U3V vyznačuje menší náročností, větším důrazem na srozumitelnost výkladu a snahou přizpůsobit obsah místním potřebám (Šerák, M. 2009). Na velmi podobném základě fungují i kluby aktivního stáří, kluby seniorů, které se v porovnání s A3V většinou vyznačují méně formálními a trvalejšími vztahy frekventantů a větším důrazem na rozvoj osobních zájmů. Nabízejí širokou paletu 14

činností, např. besedy, výlety, exkurze, kulturní akce, sportovní programy apod. V ČR jde o nejrozšířenější institucionalizovanou formu sdružování seniorů (Šerák, M. 2009). Další formou vzdělávání seniorů jsou lidové univerzity. Starší člověk, který má zájem o studium, absolvuje vzdělávací program spolu s mladými posluchači. Pozitivní je zde zejména vzájemné ovlivňování a sbližování dvou generací (Mühlpachr, P. 2004). Další aktivitou pro seniory jsou univerzity volného času. Univerzity volného času jsou mezigenerační a mají silnou sociální orientaci. Organizují je soukromé agentury, knihovny, domovy pro seniory apod. První univerzitu volného času v ČR založila inženýrka Dana Steinová v roce 1933 v Praze (v rámci Evropského roku seniorů). V současnosti je její univerzita volného času součástí Centra celoživotního vzdělávání v Praze a nabízí zájmové vzdělávání na špičkové úrovni. Univerzity volného času již nezávisle na zakladatelce inženýrky Steinové dále organizují tréninky paměti v domovech pro seniory i vzdělávací semináře pro pečující (Klevetová, D., Dlabalová, I. 2008). Vzdělávací aktivity zastřešuje také Rada seniorů České republiky. Toto občanské sdružení bylo založeno v roce 2005 dvanácti členskými organizacemi sjednoceného důchodcovského hnutí. Organizuje aktivity především v sociální oblasti, za pozornost stojí zvláště rozvoj a podpora bezplatných poradenských center. Tato instituce uskutečňuje také řadu volnočasových aktivit, např. kurzy počítačové gramotnosti pro seniory (Šerák, M. 2009). 1.4 Motivace k učení K tomu, aby se člověk mohl vzdělávat a prožívat stáří aktivním způsobem, potřebuje být také pozitivně motivován. Motivace je souhrnné označení pro motivy a jejich působení. Slovo motiv je převzato z latiny, kde motus znamená pohyb. Motiv je tedy faktor, který uvádí do pohybu. Může jít o pohyb ve fyzikálním prostoru nebo o pohyb psychický, pohyb myšlenek, představ, přání a rozhodnutí. Obecně lze říci, že motiv je faktor uvádějící do pohybu jakoukoli činnost či proces. Motiv je tedy cokoli, co vede k aktivitě (Říčan, P. 2010). Motivy jsou faktory, které aktivizují lidské chování, zaměřují je na určitý cíl a v tomto směru je udržují po určitou dobu. Takto navozené jednání směřuje k uspokojení určité potřeby (Vágnerová, M. 2005). 15

Všichni lidé máme určité objektivní potřeby, jejichž naplňování je motorem našich aktivit. Budeme-li sestupovat podél Maslowovy hierarchie potřeb viz obr. 1 zjistíme například, že se chceme cítit hodnotní, chceme mít úspěch, být oblíbeni a milováni, žít v bezpečí a zajišťovat své základní životní potřeby. V prvním patře Maslowovy hierarchie jsou hlad nebo žízeň provázeny nepříjemnými pocity. Jakmile se najíme nebo napijeme, přichází příjemné pocity. V každém patře ovšem najdeme v pozadí našeho chování základní mechanismus učení a to snahu vyhnout se nepříjemným pocitům a dosáhnout příjemných pocitů (Plamínek, J. 2010). Potřeba seberealizace Potřeba uznání (sebeúcta, uznání, status) Společenské potřeby (pocit sounáležitosti, láska) Potřeby bezpečnosti Fyziologické potřeby (hlad, žízeň) Obrázek 1: Maslowova hierarchie potřeb M. Beneš (2008) uvádí strukturu (typologii) motivů účasti na dalším vzdělávání dospělých: sociální kontakt účastníci se snaží navázat nebo rozvinout kontakty, sociální podněty - účastníci se snaží o získání prostoru nezatěžovaného každodenními tlaky a frustracemi, profesní důvody zde jde o zajištění nebo rozvoj vlastní pozice v zaměstnání, participace na politickém a komunálním životě, vnější očekávání účastník následuje doporučení přátel, sociálních pracovníků a poradenských služeb, kognitivní zájmy tato motivace odpovídá klasické představě vzdělávání dospělých, která vycházela z vlastní hodnoty znalostí a jejich získávání. Motivy starších spoluobčanů při dalším vzdělávání jsou velmi různorodé. M. Šerák (2009) uvádí tyto motivy: udržení psychické a sociální aktivity, snížení pocitu 16

osamocení, sociální integrace, udržování soběstačnosti, naplnění osobních zájmů či uskutečnění toho, co lidé nestihli v dobách své ekonomické aktivity. Dominantním faktorem je především snaha věnovat se oboru, o který jedinec projevoval zájem již v minulosti, ale vývoj jeho životní dráhy mu z nejrůznějších důvodů neumožnil se tomuto tématu intenzivněji věnovat. Motivace dalšího vzdělávání seniorů záleží hlavně na dosaženém vzdělání, dřívější účasti na dalším vzdělávání, ale i na druhu vzdělání, na dříve rozvinutých zájmech zabývat se různými oblastmi vědění, na účasti na kulturním životě, na sociální aktivitě v rodině a na politické angažovanosti. Vzdělávání může být také hobby, zájem o poznání. Motivem je často touha po sociálních kontaktech, očekávání okolí, ale i snaha najít smysl života ve vědomí vlastní konečnosti, zvládání tělesných, psychických a sociálních změn, udržování vlastních sil. Vzdělávání seniorů má často charakter prevence, odstranění a kompenzace deficitů, cílem je udržení tělesných a intelektuálních sil (Beneš, M. 2008). Shrnutí Stáří je biologický proces, který je charakterizován tím, že je nezvratný a končí smrtí jedince. V současné době se klade důraz na aktivní stárnutí. Součástí aktivního stárnutí je i celoživotní vzdělávání. Mezi nejběžnější formy vzdělávání seniorů patří univerzity třetího věku, akademie třetího věku, lidové univerzity, kluby aktivního stáří a univerzity volného času. Hodně seniorů se ve volném čase věnuje také svým zálibám. Nejlepším způsobem je, aby si senioři zachovali co nejdéle společenskou aktivitu, protože tak dosáhnou uspokojení i pokud trpí osamělostí a nemají možnost pravidelných kontaktů s rodinou. 17

2 PAMĚŤ Paměť je zdrojem představivosti, pokladnicí rozumu, strážcem vědomí a poradcem myšlení. biskup sv. Basil Veliký Kognitivní funkce, jinak řečeno poznávací funkce, patří mezi základní funkce našeho mozku. Umožňují jedinci, aby se orientoval ve svém prostředí, s jejich pomocí získává různé informace, zpracovává je, uvažuje o nich a na základě svých závěrů a rozhodnutí reaguje. Do kategorie poznávacích funkcí patří především paměť, vnímání a myšlení, pozornost, jazyk a řeč. Vnímání umožňuje základní orientaci v prostředí, respektive v aktuální situaci. Myšlení lze definovat jako mentální manipulaci s různými informacemi, která slouží k porozumění jejich podstaty a k analýze různých souvislostí a vztahů. Myšlení se uplatňuje při vytváření pojmů, v úvahách a rozhodování i při řešení problémů. Jazyk je prostředek smysluplného vyjádření obsahů vědomí způsobem srozumitelným pro určité společenství. Pozornost je funkcí vědomí, umožňuje jeho zaměření určitým směrem. Pozornost může být upoutávána různými podněty (Vágnerová, M. 2005). Paměť je psychická funkce, díky které přijímáme, uchováváme a následně si vybavujeme nové informace, vjemy a zážitky. Díky paměti víme, kdo jsme a co jsme zažili. Paměťový proces má tři fáze. Jsou to vštípení, uchování a vybavení. Paměť je velmi těsně spojena s procesem učení a umožňuje nám adaptovat se na neustále se měnící podmínky prostředí. Proto je také důležité nedovolit ji stárnout a zahálet (Klucká, J., Volfová, P. 2009). Paměť v širokém smyslu slova má každý organismus, který se dokáže učit, to znamená měnit své chování na základě zkušenosti, přizpůsobit se. V psychologickém smyslu slova mluvíme o paměti jen tam, kde se vyskytuje vzpomínka, vzpomínání a ukládání do paměti jako psychické jevy a procesy. Paměť je komplexní funkcí všech etáží mozku. Umožňuje porovnávat aktuální informace o změnách zevního a vnitřního prostředí se zkušenostmi a informacemi získanými již v minulosti, odtud její nesmírný adaptační význam pro přežití (Říčan, P. 2005; Tuček, J., Chodura V. 2005). Paměť je úzce spojená s inteligencí. Inteligence se definuje jako schopnost rychle a efektivně řešit problémy. Tyto problémy zahrnují všechny oblasti života, tedy praktické, ale taky teoretické (abstraktní) problémy. Inteligence se měří určitými testy a 18

zjišťuje se takzvaný inteligenční kvocient, nazývaný také IQ (Kiefer, I., Zifko, U. 2008). P. Gruss (2009) rozlišuje dvě kategorie inteligence, fluidní (biologickou, vrozenou, abstraktní) a krystalickou (kulturní, konkrétní). Fluidní inteligence, která zajišťuje základní mechanismy přijímání a zpracování informací, vykazuje známky stárnutí už velmi brzy. Naopak krystalická inteligence zahrnuje získané poznatky a zkušenosti, zůstává dlouho funkční a do jisté míry se stále rozvíjí. U fluidní inteligence se jedná o rychlost a přesnost přijímání a zpracování informací a o kvalitu krátkodobé paměti. Fluidní inteligence výrazně narůstá v dětství, ale už v rané dospělosti, pravděpodobně průměrně někdy mezi třicátým a čtyřicátým rokem věku, jí začne ubývat. Fluidní inteligence je důležitá především při učení, a právě proto je pro starší dospělé tak těžké rychle se naučit něčemu novému. Úplně jinak to vypadá s krystalickou inteligencí. Jedná se o kulturně vázané dovednosti a schopnosti, jako jsou řeč, profesní vědomosti a sociální inteligence. V popředí stojí životní a každodenní zkušenost. 2.1 Dělení paměti V současné době převládá názor, že existují různé kategorie paměti. Ty se člení podle způsobu ukládání informací do paměti, podle způsobu jejich zpracování a podle délky uchování paměťových stop (Klucká, J., Volfová, P. 2009). M. Vágnerová (2005) rozlišuje z hlediska způsobu zpracování i délky uchování paměťových stop paměť krátkodobou a paměť dlouhodobou. V rámci dlouhodobé paměti pak rozlišuje různé paměťové moduly, především paměť explicitní a implicitní. Ch. Stenger (2011) k tomuto tvrzení dodává, že máme 3 různé časově odstupňované paměťové struktury, které se jmenují ultrakrátkodobá paměť, krátkodobá paměť a dlouhodobá paměť. Ultrakrátkodobou paměť (senzorickou) si můžeme představit jako první síto informací. Schopnost této paměti uchovávat informace je omezena na několik sekund. Během takto krátké doby se informace vyhodnotí. Zjišťuje se, jaký má informace význam a podle toho se dále předávají impulsy považované za důležité. Všechny ostatní jsou označeny za nadbytečné a ztratí se. Krátkodobá paměť (pracovní) je přechodného charakteru. Některé informace z ultrakrátké paměti okamžitě vymizí, jiné se přenášejí dále do krátkodobé paměti. Je nutné jejich opakování. Přesto však většina těchto obsahů zanikne (Jirák, R. a kol. 19

2009). Krátkodobá paměť se během stárnutí znatelně zhoršuje. Senioři mívají problémy s uchováním nových informací, které nedokáží zpracovat dostatečně rychle a zároveň natolik kvalitně, aby je bylo možno přesunout do registru dlouhodobé paměti (Štěpánková, H., Steinová, D. 2009). Dlouhodobá paměť je nejobsažnější ze všech tří druhů paměti a je poměrně nejstabilnější. Informace, které jsou v ní uloženy, zůstávají nejen dlouho, ale i v mnoha případech do konce života. V této paměti vládne řád a organické uspořádání (Preiss, M., Křivohlavý, J. 2009). Ne všechna data z krátkodobé paměti automaticky přecházejí do paměti dlouhodobé. Záleží např. na tom, zda jsou opakovány nebo jak moc jsou pro nás významné (Klucká, J., Volfová, P. 2009). Dlouhodobá paměť je komplexní funkce a její dílčí složky se ve stáří nemění stejným způsobem ani stejně rychle. Starší lidé mívají problémy spíše s vybavením informací (Štěpánková, H., Steinová, D. 2009). M. Vágnerová (2005) rozlišuje dlouhodobou paměť na explicitní a implicitní. Explicitní (deklarativní) paměť uchovává fakta a události. Tyto informace si lze vybavit ve vědomí a nějakým způsobem je reprodukovat. Podle toho, zda jde o obecné informace nebo osobní zážitky se dále diferencuje na epizodickou paměť a sémantickou paměť. Epizodická paměť zpracovává a fixuje různé osobní zážitky. Sémantická paměť se uplatňuje při učení a při reprodukci různých, obecně platných poznatků. Implicitní (procedurální) paměť slouží při osvojování dovedností, zvyků a uchování emočních vzpomínek. Ty si nelze vybavit ve vědomí, tyto zkušenosti se projeví v lidském chování. Takovým způsobem se učíme psát, jezdit na kole apod. Paměť můžeme také rozlišit podle druhu osvojení informací na paměť mechanickou, logickou a citovou. U mechanické paměti probíhá osvojení opakováním a asociací. U logické paměti probíhá osvojení na základě vzájemných souvislostí a u paměti citové je její podstatou zapamatování a reprodukce citů. Dále můžeme paměť dělit na zrakovou, sluchovou, hmatovou, čichovou, chuťovou a motorickou (Suchá, J. 2008). Kvalita paměti je závislá na integraci a koordinaci různých funkcí mnoha mozkových oblastí, tj. paměťových modulů. Tato síť zahrnuje jak centra mozkové kůry čelního, spánkového, temenního i týlního laloku, tak další mimokorové oblasti mozku. Narušení paměti může mít proto mnoho různých příčin (Vágnerová, M. 2005). 20

2.2 Mozek a jeho změny ve stáří Lidský mozek řídí a kontroluje veškeré tělesné funkce, tedy i samotné myšlení a paměť. Má trvalou, ani ve vysokém věku nekončící schopnost neuroplasticity a neurogeneze. Neuroplasticita mozku je jeho schopnost měnit se a transformovat. Neurogeneze je schopnost vytvářet nové neurony, mozkové buňky. Z toho plyne, že nejen genetika, ale náš životní styl a naše aktivita hrají podstatnou roli v tom, jak se náš mozek mění, vyvíjí a v jakém stavu bude v 50 nebo v 80 letech (Happy neuron brain jogging [online]). Každý orgán lidského těla dostává povely od mozku a je mozkem řízen. Tělesná a duševní výkonnost je závislá na dobře fungujícím mozku. Mužský mozek váží průměrně 1375 gramů, ženský 1245 gramů. Mozek se na hmotnosti celého těla podílí jen zhruba 2 procenty, spotřebuje 20% kyslíku a podobně vysoký podíl uhlohydrátů. Mozek se skládá minimálně ze 100 miliard nervových buněk (Grube, I., Moser-Will, I. 2010). Informace jsou uloženy v mozku v tzv. paměťových stopách, což jsou vlastně spojení (synapse) mezi výběžky nervových buněk (neuronů). V průběhu života se část neuronů ztrácí (asi 10-15%), zároveň také ubývá synapsí a neurony se zmenšují. Bylo však prokázáno, že pravidelným cvičením a zatěžováním paměti vznikají nové synapse a to v jakémkoli věku (Suchá, J. 2008). Mozek se skládá z levé a pravé hemisféry. Levá mozková hemisféra se považuje za sídlo racionálního, logického myšlení, tedy logiky, řeči, analýzy atd. Řeší se zde např. matematické úlohy a nacházejí se tu i oblasti pro ukládání faktů, jako jsou historická data nebo telefonní čísla. Pravá mozková hemisféra je naopak zodpovědná za emoce, kreativitu, mimiku, gesta, hudbu a prostorovou orientaci. Tato hemisféra řídí naši fantazii, denní snění, vnímání barev, prostoru, rytmu a celkového dojmu (Stenger, Ch. 2011). U každého staršího člověka, ať už pracujícího nebo v penzi, obvykle nastávají určité změny mozkových funkcí. U starší osoby může dojít k mírnému zhoršení okamžitě použitelné inteligence, která zahrnuje shromažďování a využívání nových informací. Dochází k poškození věkové závislé paměti. Jde např. o neschopnost vzpomenout si na určité jméno. Mění se prostorové vnímání a s přibývajícím věkem může také ubývat schopnost koncentrace (Mahoney, D., Restak R. 2000). 21

Výkon určitých funkcí mozku a inteligence se ve stáří trochu snižují, což ovlivňuje především rychlost, s jakou je nová informace zpracována a dále prakticky aplikována. To vysvětluje, proč mají někteří lidé ve vyšším věku potíže s novými technickými přístroji. Čím je člověk starší, tím více času potřebuje, aby si osvojil nové schopnosti a dovednosti. S rostoucím věkem se snižuje také schopnost pohotového řešení nových problémů. Tyto jednotlivé faktory vedou k pojmu stařecká zapomnětlivost (Zifko, U., Kiefer, I. 2008). 2.3 Poruchy paměti ve stáří Hovoříme-li o kognitivních funkcích a jejich poruchách, máme na mysli především paměť. Kognitivních funkcí je ovšem řada, fatické funkce (afázie), praktické dovednosti (apraxie), poznávací funkce (agnosie), dále exekutivní funkce neboli abstraktní myšlení a rozhodování, plánování a organizace činnosti, orientace v čase a prostoru, chápání souvislostí a další (Konrád, J. 2005). Stařecká zapomnětlivost se medicínsky definuje jako lehké kognitivní poškození. Nezačíná určitým rokem života, nýbrž je to záležitost zcela individuální. Mozek je sval jako každý jiný a nebudeme-li jej neustále procvičovat, tak ochabne. Stařecká zapomnětlivost není žádné onemocnění, nýbrž část přirozeného procesu stárnutí. Je to tedy proces, který vede k mírnému snížení paměťových funkcí v různých oblastech. Tento proces se děje následkem sníženého využívání mozkových buněk a jejich přirozeným zánikem (Zifko, U., Kiefer, I. 2008). Ve stáří se můžou objevit poruchy paměti. Snížení výkonnosti paměti se nazývá hypomnézie. Toto onemocnění je spojeno s poškozením mozku a přichází při různých otravách a při demencích. Hypomnézie je jedním z prvních příznaků demence. Jak demence postupuje, může se porucha prohloubit natolik, že pacient je dezorientovaný časem, místem i situací. Další porucha paměti se jmenuje amnézie. Jde o úplný výpadek paměti na určitou dobu, poměrně ostře ohraničený. Zaujímá vteřiny až celé dny. Často se vyskytuje po otřesu mozku. Jen zcela výjimečně lze vidět amnézii bez organického poškození mozku, amnézii pouze funkční, psychogenní. Stává se to někdy po náhlém velmi emočně zraňujícím prožitku (Tuček, J., Chodura V. 2005). Vyšší věk je rizikovým faktorem pro vznik demence. Demence se stává jedním z nejčastějších onemocnění ve stáří. Převyšuje výskyt cukrovky a cévních mozkových příhod. Celkový počet pacientů v naší republice trpících demencí se odhaduje na 22

100 000 osob. V populaci starší než 65 let je četnost výskytu asi 5%, ve věkové kategorii nad 85 let trpí demencí 30-50% jedinců. Je to syndrom, který vznikl následkem onemocnění mozku, obvykle chronického nebo progresivního charakteru. Demence je získané postižení, při níž dochází ke ztrátě již rozvinutých intelektových schopností, k narušení vyšších korových funkcí, včetně paměti, myšlení, orientace, schopnosti řeči, učení a úsudku, přitom vědomí není zastřené. Zhoršení uvedených funkcí je doprovázeno zhoršením kontroly emocí, sociálního chování nebo motivace. Toto onemocnění má závažné sociální dopady, nejen pro pacienta, ale také pro celou rodinu. Pacient potřebuje nejen dohled, ale také nepřetržitou péči (Jirák, R. a kol. 2009; Pidrman, V. 2007; Holmerová, I. a kol. 2007). Etiologie demencí je různorodá. Podle příčiny lze dělit demence do dvou skupin. První skupinu tvoří demence, které mají za podklad atroficko-degenerativní proces mozku. Do druhé skupiny se řadí demence symptomatické (sekundární), které mají za podklad celková onemocnění, infekce, intoxikace, úrazy, nádory, cévní poruchy apod. Symptomatické demence lze ještě dělit na demence vaskulární (na podkladě poruch mozkových cév) a ostatní symptomatické demence (Jirák, R. a kol. 2009). V. Pidrman (2007) uvádí jiné dělení demence. Jedno z dělení může být na primární, sekundární a smíšené. U primární demence rozlišujeme Alzheimerovu nemoc, demenci s Lewyho tělísky a frontotempolární demenci. U sekundárních a smíšených demencí bylo popsáno více jak 70 skupin. Mezi tyto demence řadíme např. vaskulární demence, metabolické demence, demence při Parkinsonově chorobě, demence při Huntingtonově chorobě, traumatické demence, toxické demence apod. Úpadek jednotlivých psychických funkcí probíhá v různém tempu. Rozvoj demence lze rozdělit do čtyř stádií. První stadium se nazývá lehká demence, ve kterém se objevují mírnější poruchy paměti, např. obtíže při vybavování některých slov, občasné výkyvy v orientaci, uvažování bývá pomalé a těžkopádné. Mohou se také objevit nápadnosti v chování, apatie, tendence k sociální izolaci. Nemocný pacient potřebuje kontrolu a občasnou pomoc. Druhé stadium se označuje termínem střední demence, ve kterém porucha paměti je závažnější, nemocný pacient je dezorientován časem i místem, nerozumí mnoha požadavkům, má obtíže při komunikaci a nezvládá všechny oblasti sebeobsluhy. Nemocný potřebuje dohled a trvalou pomoc. Třetí stadium se jmenuje těžká demence. Nemocný je zcela dezorientován, ztrácí se schopnost myšlení, možnosti komunikace jsou velmi omezené a není schopen vykonávat nejjednodušší sebeobslužné úkony. Nemocný je plně odkázán na péči okolí. Čtvrté 23

stadium se nazývá terminální, kde nemocný je upoután na lůžko, nekomunikuje a je již zcela závislý na ošetřovatelské péči (Vágnerová, M. 2004). K orientačnímu vyšetření poznávacích funkcí se používají testy, které s pacientem provádí psycholog, neurolog či psychiatr. Klinicky nejužívanějším testem je MMSE (Mini-Mental State Examination) podle Folsteina, který testuje například orientaci osobou, místem i časem, zapamatování tří slov, počítání, poznávání, splnění úkolu, překreslení obrázku a opakování věty. Často je také používán test kreslení hodin. Další častěji užívané vyšetřovací metody jsou například Wechslerova škála paměti, která poskytuje detailní informace o slovní i zrakové paměti. Testy řečových funkcí hodnotí WAB, který testuje spontánní řeč, pojmenování, opakování a porozumění. Stroopův test je vhodný k posouzení míry pozornosti, mentální pružnosti, psychomotorického tempa a adaptace na zátěž. Test kreslení dráhy hodnotí schopnost plánování, zrakově-pohybovou koordinaci, pozornost a psychomotorické tempo. Důležitým poznatkem je i informace o tom, zda si pacient své postižení uvědomuje a nebo ne, protože u osob trpících demencí je častá nozognozie - neuvědomění si poruchy (Jirák, R. a kol. 2009). Vyléčit demenci lékařská věda prozatím neumí. Některá moderní léčiva mohou zpomalit rozvoj příznaků nemoci. Tím lze zlepšit každodenní život pacienta a přispět ke snížení zátěže pečovatele. Při léčbě se využívají režimová opatření, farmakoterapie kognitivních funkcí, farmakoterapie nekognitivních funkcí, nefarmalogické přístupy a potravinové doplňky. U osob s demencí je důležitý pravidelný denní režim s minimem nových podnětů, pravidelná rehabilitace, nácvik orientace, pracovní léčba a hraní her. Indikace léků je vždy individuální pro konkrétního pacienta. Je důležité léky podávat pravidelně, dlouhodobě a přesně (Slezáková, L. a kol. 2012). Alzheimerova nemoc (AN) bývá nejčastější příčinou demence. Představuje 50-60% všech demencí. Její příznaky se musí vyskytovat nejméně 6 měsíců, abychom ji mohli spolehlivě diagnostikovat. Alzheimerovu nemoc poprvé popsal německý lékař Alois Alzheimer v roce 1907. V té době se považovala za nemoc vzácnou. Nyní se nějaká forma demence vyskytuje u více než sedmi miliónů obyvatel Evropy. Vědci si stále nejsou jisti příčinami AN. Rizikovými faktory jsou věk a rodinné dispozice. V poslední době výzkum ukázal, že AN u starších lidí (bez rodinného výskytu nemoci) se vyskytuje zároveň se změnami na 19. chromozomu. U lidí, kteří onemocní ve věku kolem 30 a 40 let (to je většinou spojeno s rodinným výskytem nemoci), souvisí AN nejspíše se změnami na 1., 14. a 21. chromozomu. Výzkumní pracovníci a lékaři 24

docházejí k názoru, že AN je komplikované onemocnění způsobené různými faktory (Česká alzheimerovská společnost [online]). Demence a to především Alzheimerova demence vede k pozvolné ztrátě mnoha základních lidských vlastností, jako jsou intencionalita, autonomnost, identita a sociální vztahovost. Způsobuje progresivní odumírání nervových buněk v mozkové hemisféře. Nemoc postupuje svým vlastním tempem a zhoršení u jednotlivců nemá stejné příznaky. Alzheimerovu nemoc můžeme rozdělit do mnoha stádií. Jak nemoc postupuje, nemocný pacient přichází o jednotlivé mozkové funkce (Gruss, P. 2009; Callone, P. a kol. 2008). Alzheimerova nemoc se projevuje nejčastěji plíživě. Na počátku onemocnění jsou patrné lehké poruchy paměti. Později (po několika letech) se k tomu přidávají poruchy vybavování slov, poruchy počítání, potíže při čtení hodin a pocity zmatenosti. Další fází je zhoršení samostatnosti při vykonávání každodenních aktivit. V průběhu onemocnění také dochází k psychickým změnám. Nemocní pacienti trpí úzkostí a depresivním laděním, ztrácejí základní etická a estetická pravidla, návyky a zvyklosti. Stávají se nápadnými svým chováním. Objevují se poruchy korových funkcí, jako je afázie, apraxie, agnózie, výrazně trpí prostorová orientace. Mohou se objevit paranoidní syndromy (Zifko, U., Kiefer, I. 2008; Pidrman, V. 2007). Pro diagnostiku Alzheimerovy demence neexistuje žádný stoprocentně spolehlivý test. Diagnóza se stanovuje na základě mnoha různých klinických a laboratorních testů. Nejdůležitějším vyšetřením je vyšetření kognitivních funkcí pomocí testů. Dále je nezbytné vyšetření hlavy a mozku, podrobné klinické vyšetření. Alzheimerova nemoc se nedá vyléčit, ale můžeme zmírnit její příznaky. Toto onemocnění se léčí farmakoterapií. Základními typy léků jsou antidepresiva, neuroleptika, anxiolytika a hypnotika. Pro léčbu Alzheimerovy choroby je dosud schválena a široce užívána léčba kognitivy, inhibitory cholinesteráz a memantin. Při léčbě se také uplatňují nefarmalogické postupy, které jsou důležité pro zachování kvality života nemocného pacienta a pro usnadnění komunikace s pacientem. Mezi nefarmalogické postupy řadíme například reminiscenční terapii, validaci, kinezioterapii, bazální stimulaci a kognitivní rehabilitaci (Holmerová, I., Jarolímová, E., Nováková, H. 2008). Jedním z projektů, které organizuje Česká alzheimerovská společnost, je projekt Dny paměti. Poruchám paměti je potřeba věnovat dostatečnou pozornost a v případě subjektivních poruch vyšetřit kognitivní funkce alespoň pomocí MMSE. Testování 25

probíhá zdarma na základě objednání v některém z kontaktních míst České alzheimerovské společnosti, která jsou ve všech regionech. Paměť vyšetří proškolení spolupracovníci pomocí sady testů. Výsledky testu ukážou, zda jsou problémy s pamětí závažné a zda naznačují přítomnost nějaké nemoci. Pokud ano, je třeba podstoupit odborné vyšetření u neurologa, psychiatra, anebo geriatra, který pomocí dalších testů zjistí, co je příčinou poruchy paměti a případně zahájí vhodnou léčbu (Česká alzheimerovská společnost [online]). 2.4 Hygiena paměti Studie zkoumající vliv různých aktivit jakožto preventivního faktoru působícího oddálení kognitivního deficitu nebo rozvoje demence jsou slibné, protože shrnutí jejich výsledků ukazuje, že nejen fyzická a duševní aktivita, ale také tvořivá činnost, čilé sociální kontakty, zdravá strava působí proti rozvoji demence. Z preventivních farmakologických intervencí byla nejčastěji zvažována možnost hormonální substituční terapie u žen, nesteroidní antirevmatika, hypolipidemika, antihypertenziva nebo preparáty ginkgo biloba. Pro poruchy paměti obecně platí to, co pro svaly. Když svaly používáme a posilujeme, jsou silné, pokud je nepoužíváme, tak atrofují a zmenšují se (Holmerová, I. 2011). Psychická svěžest předpokládá zdravou tělesnou schránku. Existuje pět hlavních pilířů zdraví lidského mozku. Jsou to vhodná výživa, fyzické cvičení, kvalitní spánek, zvládání stresu a mentální stimulace. Pro lepší fungování mozku je důležitá správná a vyvážená strava. Existuje velké množství potravin, které zvyšují výkon mozku. Zvlášť vhodné potraviny se nazývají brainfood neboli potrava pro mozek. Mezi ně se řadí ovesné vločky, ořechy, mysli, sója, jablka a mořské ryby bohaté na obsah omega-3 mastných kyselin, ten je nezbytný k prevenci proti demencím. Mozek potřebuje také sacharidy, protože zajišťují vysokou koncentraci a výkon. Vhodnými sacharidy jsou celozrnný chléb, obiloviny, rýže, ovoce a zelenina. Z bílkovin je žádoucí do jídelníčku zařadit libové druhy masa, vajíčka, mléčné výrobky s nízkým obsahem tuku a čočku. Stejně důležité jsou i vitaminy, minerální látky a stopové prvky. Funkci mozku mohou zlepšit bylinky. Rostliny s působením na mozkové cévy jsou ginkgo biloba, žen-šen, rozmarýn, hloh a arnika. Mezi rostliny proti stárnutí náleží česnek, medvědí česnek a reishi (Zifko, U., Kiefer, I. 2008; Tiefenbacher, A. 2010). 26