Rozbory 1
Obsah 1. Identifikační údaje... 6 1.1. Základní údaje... 6 1.2. Zřizovací právní předpis... 6 1.3. Vymezení hranic NP, stávající zonace, překryv s dalšími kategoriemi chráněných území na území NP a jeho ochranného pásma, administrativní členění... 6 Překryv s ptačí oblastí... 10 Evropsky významné lokality, ležící v Národním parku Křivoklátsko... 10 Národní přírodní rezervace... 11 Přírodní rezervace... 11 1.4. Výměra a vlastnické poměry... 12 1.5. Mezinárodní význam... 13 1.6. Předmět ochrany... 13 Předmět ochrany NP... 13 Vyhodnocení stavu jednotlivých ekosystémů... 13 Předmět ochrany EVL...Chyba! Záložka není definována. Předmět ochrany PO...Chyba! Záložka není definována. 1.7. Cíl ochrany... 14 Cíl ochrany NP... 14 Cíl ochrany EVL... 14 Cíl ochrany PO... 14 2. Charakteristika území NP... 15 2.1. Úvod... 15 2.2. Stručná charakteristika celého území... 15 Nejvýznamnější jevy... 15 Geomorfologie... 15 Geologie, paleontologie a pedologie... 16 Hydrologie a hydrogeologie... 17 Klima... 17 Ekologické fenomény... 17 Flóra a vegetace... 19 Houby, lišejníky a mechorosty... 20 Fauna... 21 Biotopy... 23 2.3. Vývoj přírodního prostředí pod vlivem člověka v předhistorickém období... 24 2.4. Historický vývoj a současný stav osidlování a využívání území... 24 2.5. Historie ochrany území... 25 3. Zhodnocení dosavadní péče a naplňování cílů ochrany přírody... 27 3.1. Lesní ekosystémy dle stupně přirozenosti (viz. Vyhláška č.60/2008 Sb.)... 28 Lesy původní pralesy výčet, popis, historický vývoj... 28 Lesy přírodní... 28 Lesy přírodě blízké... 28 Lesy kulturní... 29 Lesy nepůvodní... 29 Přehled lesních biotopů... 29 3.2. Nelesní ekosystémy... 33 Nelesní ekosystémy přirozené... 33 Nelesní ekosystémy ovlivněné činností člověka a ponechané samovolnému vývoji... 37 Nelesní ekosystémy ovlivněné člověkem a vyžadující další péči... 37 3.3. Fytogenofond a zoogenofond... 40 Prováděná péče o zvláště chráněné, ohrožené a vzácné taxony rostlin a hub... 40 2
Prováděná péče o genové zdroje lesních dřevin... 41 Prováděná redukce geograficky nepůvodních a invazních rostlinných druhů... 41 Prováděná péče o zvláště chráněné, ohrožené a vzácné taxony volně žijících živočichů (včetně managementu zvěře a ryb)... 41 Prováděná regulace stavů nepůvodních živočišných druhů... 42 3.4. Analýza případných střetů s cíli ochrany NP při realizaci opatření k naplnění cílů EVL nebo PO, ochranou populací druhů či některých polopřirozených biotopů... 43 3.5. Výčet a popis známých činitelů ohrožujících předmět ochrany... 43 Průmysl, energetika... 43 Zemědělství... 43 Lesní hospodářství... 44 Těžba nerostů... 45 Doprava... 45 Rekreace... 45 Myslivost... 46 Rozvojové záměry... 47 4. Vyhodnocení péče o krajinu v NP... 48 4.1. Krajinný ráz... 48 4.2 Limity ochrany přírody pro výstavbu (vč. architektury, urbanismu apod.)... 48 4.3 Jiné typy ochrany území (ÚSES, CHOPAV atd.)... 48 4.4 Realizované výkupy a nájmy pozemků... 48 5. Monitoring a výzkum... 49 5.1. Koordinace monitoringu a výzkumu... 49 5.2. Monitoring a výzkum prováděný Správou NP... 49 5.3. Monitoring a výzkum prováděný jinými subjekty... 49 5.4. Dokumentace a využití výsledků monitoringu a výzkumu... 49 6. Veřejné využívání území národního parku... 51 6.1. Vzdělávání, osvěta a informace... 51 6.2. Turistické a rekreační využívání... 51 6.3. Regionální vazby... 51 6.4. Vztahy s občanskými sdruženími... 51 7. Mezinárodní spolupráce... 52 7.1. Dvoustranné mezinárodní vztahy... 52 7.2. Další mezinárodní vztahy... 52 8. Správa NP... 53 Úvod... 55 1. Obecné údaje o národním parku... 60 1.1. Základní údaje... 60 1.2. Strategie ochrany přírody v NP ve vazbě na předmět a cíl ochrany, obecné a specifické cíle... 60 Charakteristika území se zřetelem na předmět ochrany... 60 Geomorfologie... 61 Geologie, paleontologie a pedologie... 61 Hydrologie a hydrogeologie... 62 Klima... 62 Ekologické fenomény... 62 Flóra a vegetace... 64 Houby, lišejníky a mechorosty... 65 Fauna... 66 Biotopy... 69 Cíle ochrany... 69 2. Ochrana přírody, ochrana a obnova přirozených procesů v NP... 70 2.1. Členění území pro účely ochrany přírody... 70 Zonace... 70 I. zóna... 70 3
II. zóna... 70 III. zóna... 70 Území zařazená do soustavy Natura 2000... 71 Soubor doporučených opatření pro ptačí oblast Křivoklátsko na území Národního parku... 73 Předmět ochrany... 75 Stav ptačí oblasti z hlediska předmětu ochrany... 77 Ostatní kategorie zvláště chráněných území, památné stromy... 80 2.2. Zásady péče o lesní ekosystémy... 80 Zásady péče o lesní ekosystémy v jednotlivých zónách NP... 81 Lesy z hlediska zonace... 82 2.3. Zásady péče o lesní biotopy... 83 2.4. Zásady péče o nelesní ekosystémy... 88 Zásady péče o přirozené nelesní biotopy... 88 2.5. Zásady péče o biotopy silně ovlivněné nebo vytvořené člověkem... 101 2.6. Opatření pro obnovu přirozeného stavu abiotických složek přírodního prostředí... 103 2.7. Zásady péče o fytogenofond a zoogenofond... 104 Zásady péče o zvláště chráněné, ohrožené a vzácné taxony cévnatých rostlin... 104 Zásady péče o vzácné taxony hub, lišejníků a mechorostů... 106 Péče o genové zdroje lesních dřevin... 107 Redukce geograficky nepůvodních a invazních rostlinných druhů... 108 Péče o zvláště chráněné, ohrožené a vzácné taxony volně žijících živočichů... 110 Management zvěře... 114 Management živočichů, kteří mohou být usmrcováni dle ustanovení 14 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti... 119 Regulace nepůvodních živočišných druhů... 120 2.8. Návrh řešení možných střetů ve vztahu k předmětu a cíli ochrany NP a střetů při realizaci a naplnění cílů EVL a PO... 121 3. Péče o krajinu NP... 122 3.1. Opatření pro zachování a zlepšení krajinného rázu... 122 3.2. Stanovení limitů ochrany přírody pro výstavbu (vč. architektury, urbanismu apod.)... 122 3.3. Opatření pro jiné typy ochrany území (ÚSES, CHOPAV atd.)... 122 3.4. Plánované výkupy a nájmy pozemků se zdůvodněním... 122 4. Monitoring, výzkum a dokumentace... 123 4.1. Koordinace monitoringu a výzkumu... 123 Inventarizace... 123 Monitoring... 123 Socioekonomický monitoring... 124 4.2. Monitoring a výzkum prováděný Správou NP... 125 4.3. Monitoring a výzkum prováděný jinými subjekty... 125 4.4. Dokumentace a využití výsledků monitoringu a výzkumu... 125 5. Veřejné využívání území národního parku, plány, cíle... 126 5.1. Vzdělávání, osvěta a informace... 126 5.2. Turistické a rekreační využívání... 128 5.3. Regionální vazby... 129 5.4. Občanská sdružení s aktivitami ve vztahu k NP, spolupráce, střety... 129 6. Mezinárodní spolupráce... 130 6.1. Dvoustranné mezinárodní vztahy... 130 6.2. Další mezinárodní vztahy... 130 7. Závěrečné údaje... 131 7.1. Slovník pojmů... 131 7.2. Seznam používaných zkratek... 134 7.3. Odkazy na související publikované a jiné prameny... 135 8. Přílohy plánu péče... 140 8.1. Mapové přílohy... 140 4
8.2. Ostatní přílohy... 140 Tabulky, grafy a textové přílohy... 140 Fotografie... 140 5
1. Identifikační údaje 1.1. Základní údaje Název Národní park Křivoklátsko Evidenční číslo z ústředního seznamu ochrany přírody U nově vyhlašovaných území se evidenční číslo neuvádí. 1.2. Zřizovací právní předpis U nově vyhlašovaných území se číslo zřizovacího právního předpisu neuvádí. 1.3. Vymezení hranic NP, stávající zonace, překryv s dalšími kategoriemi chráněných území na území NP a jeho ochranného pásma, administrativní členění Vymezení hranic NP Část Křivoklát: Nejzápadnějším bodem NP je Podmokelský mlýn. Od mostku přes Zbirožský potok u Podmokelského mlýna vede hranice severně po silnici Broumy - Podmokly na křižovatku silnic Podmokly Čilá, kde odbočuje severozápadně k obci Čilá. Na okraji lesa uhýbá ze silnice východně na lesní cestu, vedoucí po severozápadním okraji porostu K610E k okraji lesa. Po okraji lesa pokračuje jihovýchodně ke Zbirožskému potoku a dále 200 m proti proudu. Zde přechází přes potok a vede po hranici porostu K609B a dále porostní hranicí K612A, G, F, přetíná elektrovod a pokračuje jihovýchodním směrem po porostní hranici severovýchodního okraje porostů K612C, D až k silnici Broumy Skryje, kterou přetíná a směřuje severně po okraji porostů K614D, K618F, B a západním okrajem porostu K619E, A až k břehu Berounky, k pravému břehu ústí Skryjského potoka. Dále přechází hranice NP tok Berounky na levý břeh, kde pokračuje po polních cestách p.č. 562/2, 547/6, 547/2, 550/6, 550/7, 550/8, 550/11, 565 a dále jihovýchodním okrajem pozemku p.č. 456/1, přetíná cestu p.č. 550/1 a pokračuje po jižním okraji pozemku p.č. 36/1 a jižním a jihovýchodním okrajem pozemku p.č. 122 400 m, pokračuje severně 300 m východním okrajem pozemku p.č. 127, při styku s pozemkem p.č. 130/1 se stáčí jižně po hranici pozemku p.č. 530/2 a po 20 m uhýbá severozápadně po hranici téhož pozemku a navazuje na silnici Týřovice Roztoky. Výše uvedené pozemky náleží do k.ú. Týřovice nad Berounkou a nejsou součástí NP. Hranice pokračuje po silnici severním směrem k mostku přes Hřebecký potok, kde odbočuje západně 80 m po porostní hranici K322G a pokračuje po jižním okraji lesních pozemků p.č 199/2, 199/3, 199/4 a 199/5 v k.ú. Hřebečníky. Uvedené pozemky jsou součástí NP. Dále je hranice NP vymezena okrajem lesa po porostních hranicích K321J, H, E, F, D, C, B a K322B, E, J pokračuje po severní hranici oddělení K323 a hranicí mezi odděleními K323 a K324 na okraj lesa. Zde se stáčí jižním směrem po východním okraji oddělení K323 na jihovýchodní okraj porostu K323F a dále 100 m západně po hranici téhož porostu. Odtud odbočuje hranice NP 100 m jižně po hranici k.ú. Hracholusky nad Berounkou přes silnici Týřovice Roztoky do středu řeky, dále vede hranice 2370 m východním a severovýchodním směrem po hranici k.ú. Branov k severnímu okraji porostu K509B, 6
kde ze středu řeky odbočuje východně a pokračuje jižní a jihovýchodní hranicí porostů K509B, C, K501L, K a K501H, G, pokračuje jižně a jihovýchodně a dále severně západním okrajem porostů K503H, J a K502C, D k pravému břehu Berounky, kde navazuje na hranici PR U Eremita. Hranice NP je shodná s hranicí PR v délce 1500 m až k severovýchodnímu okraji porostu K502C. Odtud pokračuje jižním a jihovýchodním směrem po okraji lesa do údolí potoka Klucná a dále po silnici Karlova Ves Roztoky 500 m severně. Zde se hranice NP stáčí východně po severním okraji porostů K401D, E a K402E a pokračuje severně po západním okraji porostu K402D až k Berounce. Hranice NP přetíná v kolmém směru na osu řeku na levý břeh a po něm severně proti proudu řeky pokračuje 300 m. Po hranici pozemku p.č. 647/2 vede hranice 20 m jižně a 30 m západně. Zde odbočuje po severních a západních hranicích pozemků p.č. 643/1, 643/2, 643/3, 645/1, 645/2, 625/2, 625/1, 615/1, 742/3 v k.ú Křivoklát. Pozemky jsou součástí NP. V místě styku pozemku 742/3 se severním okrajem pozemku p.č. 527 v k.ú. Křivoklát odbočuje hranice do středu řeky a pokračuje severně 420 m. Zde v místě proti železničnímu přejezdu odbočuje 150 m východně, přetíná železniční trať a pokračuje po cestě p.č. 362/1 v k.ú. Újezd nad Zbečnem 300 m, kde odbočuje východně po porostní hranici K406F na okraj lesa. Okrajem lesa pokračuje až k transformátoru, kde navazuje na silnici Zbečno Račice, po které pokračuje 250 m jihovýchodně a odbočuje východně po severní hranici porostu K407B,C, kde mění směr k jihu k silnici Račice Nižbor po východní hranici porostů K407C, F, G, H. Po silnici pokračuje severovýchodně k severnímu cípu porostu K408A, kde se stáčí k východu a pokračuje po hranicích porostů 408B, E a 408F do údolí Žloukavy a po ní k Berounce. Pokračuje po pravém břehu Berounky 500 m východně, odbočuje vpravo a obchází po okraji lesa zemědělské pozemky ke Žloukovické hájovně. Odtud vede po porostní hranici mezi K421C, D a K421E a dále po severozápadním okraji porostu N402A severně k okraji chatové osady. Zde hranice pokračuje 200 m jižně po porostní hranici N402A a dále pak po severní hranici porostu N402B, E východně, 60m jižně východním okrajem porostu N402D a dále východně severním okrajem N403D až ke styku s porostem N403E. Odtud vede hranice severozápadně západním okrajem porostu N403E a okrajem porostní skupiny N403B8 a N403B17 až k silnici Žloukovice Nižbor. Dál vede po silnici směrem na Nižbor 1,5 km k hranici oddělení 404 a 405. Zde se jižně stáčí, vede po východní hranici oddělení N405 k hájovně Lísa a pokračuje po silnici Nižbor Roztoky západním směrem na křižovatku Červený kříž a po silnici směrem na Karlov. 450 m za křižovatkou u Hořejšího rybníka se hranice stáčí severozápadně podél okraje lesa a dál severně k zámku Leontýn k jižnímu okraji porostu K428B a dále západně k jižnímu okraji porostu K428A západně 100 m na silnici Roztoky Karlov, po které pokračuje jihozápadně 300 m a dále po kraji lesa k silnici Karlov Karlova Ves, kterou přetíná a pokračuje 520 m polní cestou p.č 546 v k.ú Roztoky u Křivoklátu a dále polní cestou p.č. 321/73 v k.ú. Roztoky u Křivoklátu k východnímu okraji porostu K529A. Odtud 100 m jižně a dále 270 m západně po jižním okraji K529A k okraji lesa. Hranice pokračuje jihovýchodním okrajem pozemku p.č. 321/3 v k.ú. Roztoky u Křivoklátu 60 m jihozápadně a po hranici téhož pozemku pokračuje 90 m severozápadně k jižnímu okraji porostu K529A. Jižní hranicí porostů K529 A, B, C, E, F, G, H vede západně až k potoku Oupoř, který přetíná a po východním okraji porostu K624E pokračuje 300 m a dále západně po jižním okraji téhož porostu 130 m. Zde odbočuje jižně po západním okraji pozemku p.č. 573/2 a navazuje na cestu p.č. 786/1, po které pokračuje 40 m jihozápadně, přetíná cestu p.č. 788 a dále vede po západním okraji pozemku p.č. 568/1, po severním a jihozápadním okraji pozemku p.č. 568/6, po severozápadním a jihozápadním okraji pozemku p.č. 568/5 a po jihozápadním okraji pozemku p.č. 568/1 k severnímu okraji porostu K627C. Okrajem porostu K627C vede hranice 30 m východně, 230 m jihovýchodně a 500 m západně. Hranice pokračuje jižně po západním okraji pozemku p.č. 708/6, jihozápadně a severovýchodně po severním a jižním okraji pozemku p.č. 715I1. Výše uvedené pozemky jsou v k.ú. Broumy. Dále pokračuje hranice NP po východním okraji pozemku p.č. 714/2, přetíná silnici Broumy Skryje, pokračuje východním okrajem pozemků p.č. 718/1, 718/3 a 718/2. Tyto pozemky jsou v k.ú. Broumy a jsou součástí NP. Dále vede hranice jihovýchodně západním okrajem lesních porostů K634B, D, K635B, a K639B, pokračuje po cestě p.č. 730/32 v k.ú. Broumy k severnímu cípu porostu K639D. Zde se hranice stáčí jižně po východní hranici porostů K639D, K640C, D a K643B k severozápadnímu cípu pozemku p.č. 708 v k.ú. Kublov. Po hranici uvedeného pozemku, který je součástí NP, vede hranice 220 m východně k silnici Broumy Březová. Po silnici pokračuje hranice 420 m jižně a na křižovatce U křížku pokračuje 530 m západně po silnici Kublov Líšná k severovýchodnímu okraji porostu K711A. Odtud pokračuje jihovýchodně severovýchodním okrajem porostů K711A, C k silnici Broumy Březová a po silnici 7
jižně 640 m k jihovýchodnímu okraji porostu K714C. Dále pokračuje hranice jižním okrajem porostů K714C, B, K713C, D, přechází elektrovod a pokračuje západně jižním okrajem porostu K713F, mění směr jižně, přechází elektrovod a pokračuje po západní hranici porostů K713A, K712E, A, stáčí se západně a vede jižním okrajem porostů K624A, K637C, D, F, K632E a K631J. Zde hranice přetíná elektrovod po jihozápadním okraji pozemku p.č. 898/2 v k.ú. Skryje a vede severozápadně 2300 m ke styku s cestou p.č. 991 v k.ú Skryje. Uvedené pozemky jsou součástí NP. Dále hranice pokračuje západně jihozápadním okrajem porostů K615G, K608D, C, B, jižním okrajem pozemku p.č. 901/3 v k.ú. Skryje, který je součástí NP a jižním okrajem porostu K608A. Po západním okraji porostu K608A se hranice stáčí k severu a navazuje na silnici Broumy Podmokly a pokračuje na mostek přes Zbirožský potok. Část Nižbor: Nejsevernější výběžek tvoří křižovatka Luby na silnici Sýkořice Běleč. Odtud vede hranice NP východně po okraji porostu N708B k hájovně Skalka a dále po lesní cestě severním okrajem porostů N701A, N711A, B, D, N712A, C, D N713A a N601F, B, C, D, E východně až k silnici Nižbor Bratronice. Po této silnici pokračuje hranice 1300 m jižně na křižovatku se silnicí Nižbor Chyňava, na kterou se stáčí jihovýchodně a vede po ní 700 m. Dále pokračuje západně 300 m po severní hranici lesního oddělení V114 a jižně po hranici oddělení V113 a V103. Z jihovýchodního rohu oddělení V103 pokračuje hranice NP jihozápadně po jižním okraji oddělení V103, V107, V108, V109 a po hranici oddělení V106 jižně a jihovýchodně k okraji lesa. Pokračuje 450 m jihozápadně po jižním okraji oddělení V106, jihovýchodně po hranici porostu N618A, západně 450 m po hranici porostu N618A, D a dále jižně 300 m po východní hranici porostu N618D, 350 m západně po jižní hranici porostu N618D, C a 250 m jižně po západním okraji porostu N622C k cestě. Odtud pokračuje hranice jihozápadně hranicí porostu N622C, N621B, C po lesní cestě p.č 633/2 v k.ú. Stradonice u Nižbora severozápadně přes porostní skupinu N621A11 do údolí Výbrnice. Dále vede hranice 50 m západně po jižní hranici hráze vodní nádrže p.č. 532/1 v k.ú. Stradonice u Nižbora (pozemek je součástí NP) a pokračuje jižním směrem po východním okraji porostu N620E k železničnímu mostku. Dále pokračuje západně po okraji lesa jižní hranicí porostů N620D, C k obci Nižbor. Odtud 450 m severovýchodně po severozápadní hranici oddělení N620 a pokračuje severozápadně po jihozápadní hranici porostu 615B na severní okraj Nižbora na silnici Nižbor Bratronice a odbočuje 120 m jižně na křižovatku silnic Nižbor Sýkořice a Nižbor Bratronice. Dále vede hranice severně po silnici Nižbor Sýkořice 100 m, pokračuje po cestě p.č. 506/10 v k.ú. Nižbor, vrací se na silnici Nižbor Sýkořice, kterou přetíná, a pokračuje 600 m západně po porostní hranici N613A, kde se stáčí k jihu a pokračuje 100 m po porostní hranici N613B a dále 200 m jihovýchodně na křižovatku lesních cest a odtud 50 m jihozápadně po lesní cestě k severovýchodnímu cípu porostu N614C. Zde pokračuje hranice NP jižně po východní hranici N614C k železnici Beroun Rakovník. Hranice pokračuje západně po jižní hranici lesa porostní skupiny N614C a pozemku p.č. 506/10 v k.ú. Nižbor, který je součástí NP. Po pozemkové hranici odbočuje na jihovýchodním okraji pozemku hranice NP 100 m severně a po severním okraji pozemku p.č. 454 v k.ú. Nižbor 60 m západně přes potok Vůznice k východnímu okraji porostu N728F. Po této porostní hranici pokračuje hranice NP 100 m jižně a dále západně a severozápadně po jižní a jihozápadní hranici porostů N728E, D, A, N725D, H, G, F k západnímu okraji PR Kabečnice. Odtud po hranici oddělení 719 1050 m severně, 550 m východně, 280 m jižně a 140 m opět východně. Dále pokračuje hranice NP po severních a západních hranicích pozemků p.č. 207/3, 207/1, 227/3, 227/4, 291/2, 291/1 a 293 v k.ú. Sýkořice. Uvedené pozemky jsou součástí NP. Po západní hranici porostu N717A pokračuje hranice na silnici Sýkořice Běleč a odbočuje východně 670 m po silnici na křižovatku Luby. Poznámky ke slovnímu popisu: Příslušnost jednotek prostorového rozdělení lesa k lesnímu hospodářskému celku je upřesněna indexy před číslem oddělení: K-LHC Křivoklát, N-LHC Nižbor, V-LHC VLS Nouzov. Tvoří-li hranici NP silnice, cesta, vodní tok, nebo hranice pozemku identifikovaného parcelním číslem, nejsou součástí NP, není-li v textu popisu uvedeno jinak. Pokud je popisován průběh hranice NP po prostorové jednotce rozdělení lesa, je uvedená jednotka součástí NP, není-li v textu popisu uvedeno jinak. 8
Překryv s územně správními jednotkami kraj: Středočeský, Plzeňský okres: Beroun, Kladno, Rakovník, Rokycany obec s rozšířenou působností: Beroun, Kladno, Rakovník, Rokycany obec: Běleč, Branov, Bratronice, Broumy, Čilá, Hracholusky, Hřebečníky, Chyňava, Karlova Ves, Křivoklát, Kublov, Nižbor, Ostrovec Lhotka, Podmokly, Račice, Roztoky, Skryje, Sýkořice, Zbečno katastrální území: Běleč, Branov, Bratronice u Kladna, Broumy, Čilá, Hracholusky nad Berounkou, Hřebečníky, Chyňava, Karlova Ves, Křivoklát, Kublov, Nižbor, Ostrovec u Terešova, Podmokly nad Berounkou, Račice nad Berounkou, Roztoky u Křivoklátu, Skryje nad Berounkou, Stradonice u Nižboru, Sýkořice, Týřovice nad Berounkou, Újezd nad Zbečnem, Žloukovice Zonace Vymezení zón národního parku bylo provedeno na základě Metodického pokynu MŽP č. 6/2004, k vymezení, schvalování a dokumentování zón ochrany přírody v národních parcích ČR (Věstník MŽP10/2004). Zóny Národního parku Křivoklátsko jsou nástrojem Správy NP a dalších orgánů státní správy k zajištění ochrany území NP. Při jejich vymezování se vycházelo zejména z přírodních hodnot jednotlivých lokalit, jejich zranitelnosti neregulovanými lidskými aktivitami, cílů ochrany a poslání národního parku. Rozdělení území národního parku do zón nekoresponduje striktně se způsobem či intenzitou péče o jednotlivé části území. Území ponechaná samovolnému vývoji jsou vymezována v I. i II. zóně na základě stavu biotopů bez ohledu na zonaci. Režim území ponechaných samovolnému vývoji nevylučuje odůvodněnou možnost individuálních zásahů k ochraně před požáry, k údržbě značených turistických cest a cest nezbytných pro management území, k údržbě staveb, managementu zvěře, na ochranu před invazními druhy rostlin a živočichů, pro časově omezenou ochranu lesních dřevin a pro event. revitalizace území. I. zóna I. zóna má výměru 3030,8 ha, tedy 29,6 % celkové rozlohy Národního parku. Do první zóny se zařazuje území, na kterém se nacházejí nejcennější, jedinečné biotopy Křivoklátska, bez ohledu na jejich původnost, a u kterých je nezbytné vycházet při jejich ochranně z principu předběžné opatrnosti. Dále se do I. zóny zahrnují přírodě blízké a přirozené biotopy a stanoviště zvláště chráněných a ohrožených druhů živočichů a rostlin, pokud jsou ohrožovány nadměrnou návštěvností, pohybem osob nebo, byť extenzivním, hospodařením. Obligátně se do I. zóny zařazuje území všech národních přírodních rezervací a kromě toho většiny přírodních rezervací. Pro zařazení do I. zóny není kritérium bezzásahovosti (území ponechaná samovolnému vývoji) či naopak nutnosti trvalého managementu rozhodující. Do I. zóny ovšem nejsou zařazovány lesní či luční porosty určené k rekonstrukci. K I. zóně jsou z důvodu arondace připojeny navazující plochy s jinými vlastnostmi, takže je plocha každého segmentu I. zóny zvětšena nejvýše o 30 %. II. zóna II. zóna má výměru 7042,9 ha, tedy 68,9 % celkové rozlohy Národního parku. Do druhé zóny se zařazují jednak území určená ve střednědobém horizontu pro obnovu samořídících funkcí a jednak území s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, jejich společenstev nebo ochranářsky cenných biotopů, která nebyla z důvodu malé zranitelnosti zařazena do I. zóny, a to včetně těch, kde je 9
dlouhodobě odůvodněné provozování ochranářského managementu. V duchu této zásady sem budou zařazeny plochy určené k převedení na lesy nízké a střední v zájmu péče o jednotlivé druhy živočichů a rostlin, případně lesy, kde by dlouhodobá bezzásahovost mohla vést k zániku ochranářsky cenných fenoménů (dubohabřiny, některé doubravy). III. zóna III. zóna má výměru 150,6 ha, tedy 1,5 % celkové rozlohy Národního parku. Do třetí zóny se zařazují zastavěné území obce Karlova Ves, orná půda, louky v nivě Berounky, vlastní koryto řeky a dále plochy určené k trvalému, byť extenzivnímu, zemědělskému využívání, vymezené s podmínkou, že jednotlivý segment dosahuje rozlohy nejméně 5 ha. Menší území byla arondována k I. a II. zóně. Území zařazená do soustavy Natura 2000 Překryv s ptačí oblastí CZ0211001 Křivoklátsko. Výměra ptačí oblasti Křivoklátsko je 31 960 ha, z toho na území Národního parku Křivoklátsko leží 9919 ha, tedy 31,0 %. Ptačí oblast zaujímá 97,0 % výměry Národního parku, tedy naprostou většinu. Předmětem ochrany v ptačí oblasti Křivoklátsko jsou populace a biotopy včelojeda lesního (Pernis apivorus), výra velkého (Bubo bubo), kulíška nejmenšího (Glaucidium passerinum), ledňáčka říčního (Alcedo atthis), žluny šedé (Picus canus), strakapouda prostředního (Dendrocopos medius), lejska malého (Ficedula parva) a lejska bělokrkého (Ficedula albicollis). Evropsky významné lokality, ležící v Národním parku Křivoklátsko CZ0214011 Týřov Oupořský potok Výměra evropsky významné lokality Týřov Oupořský potok je 1341,2 ha, z toho na území parku leží 1340,7 ha, tedy 99,96 %. Předmětem ochrany v evropsky významné lokalitě Týřov Oupořský potok jsou Kontinentální opadavé křoviny (2 ha), Panonské skalní trávníky (podř. Stipo-Festucetalia pallentis) (1,7 ha), Extenzivní sečené louky nížin až podhůří (sv. Arrhenatherion, sv. Brachypodio- Centaureion nemoralis) (10,9 ha), Středoevropské silikátové sutě (6,7 ha), Chasmofytická vegetace silikátových skalnatých svahů (5,2 ha), Bučiny asociace Luzulo-Fagetum (86,6 ha), Bučiny asociace Asperulo-Fagetum (328,463 ha), Dubohabřiny asociace Galio-Carpinetum (205,9 ha), Lesy svazu Tilio-Acerion na svazích, sutích a v roklích (226,5 ha), Smíšené jasanovo-olšové lužní lesy temperátní a boreální Evropy (sv. Alno-Padion, sv. Alnion incanae, sv. Salicion albae) (14,7 ha) a ze živočichů kovařík fialový (Limoniscus violaceus) a rak kamenáč (Austropotamobius torrentium). CZ0214015 Vůznice Výměra evropsky významné lokality Vůznice je 397,2 ha, z toho na území parku leží 397,2 ha, tedy 100 %. Předmětem ochrany v evropsky významné lokalitě Vůznice jsou naturová stanoviště Středoevropské silikátové sutě (0,1 ha), Chasmofytická vegetace silikátových skalnatých svahů (1,9 ha), Bučiny asociace Asperulo-Fagetum (29,2 ha), Dubohabřiny asociace Galio-Carpinetum (163,9 ha), Lesy svazu Tilio-Acerion na svazích, sutích a v roklích (56,3 ha), Smíšené jasanovo-olšové lužní lesy temperátní a boreální Evropy (Alno-Padion) (15,9 ha), Eurosibiřské stepní doubravy (8,7 ha) a ze živočichů kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) a roháč obecný (Lucanus cervus). CZ0213512 Skočová-pískovna Výměra evropsky významné lokality Skočová-pískovna je 2,5 ha, z toho na území parku leží 2,5 ha, tedy 100 %. Předmětem ochrany v evropsky významné lokalitě Skočová-pískovna je kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). 10
Zvláště chráněná území, ležící v Národním parku Křivoklátsko Národní přírodní rezervace Týřov Vyhlášena r. 1984, její výměra je 420,6 ha, hlavním motivem ochrany je zachovalá vegetace v geologicky různorodém území, geomorfologicky členitém, místy se skalními výstupy a balvanitou sutí, ve kterém se nachází pestrá mozaika lesních i nelesních biotopů včetně tzv. pleší. Velká Pleš Vyhlášena r. 1984, její výměra je 95,7 ha, hlavním motivem ochrany je vegetace vrcholového bezlesí, tzv. pleší, kterou tvoří mozaika společenstev skalních spár, primitivních půd, xerofilních trávníků a teplomilných lemů, navazující rozvolněné břekové doubravy, zakrslé bikové doubravy a dále vegetace skalních svahů, která zahrnuje např. suťové lesy, habrové doubravy a lipové bučiny s jedlí. Vůznice Vyhlášena r. 1984, její výměra je 231,22 ha, hlavním motivem ochrany jsou lesní společenstva v hluboce zaříznutém údolí potoka Vůznice, typická pro členitý reliéf přítoků Berounky na Křivoklátsku. Přírodní rezervace Čertova skála Vyhlášena r. 1949, její výměra je 2,35 ha, hlavním motivem ochrany je odkryv polštářových láv a skalní společenstva s xerotermní květenou. Červený kříž Vyhlášena r. 1989, její výměra je 12,6 ha, hlavním motivem ochrany je střídavě vysýchavá subkontinentální doubrava s mochnou bílou (Potentilla alba). Jezírka Vyhlášena r. 1995, její výměra je 59,5 ha, hlavním motivem ochrany je geologicky pestré území s mozaikou společenstev, suťové javořiny a svahové doubravy, jakož i ochrana paleontologických lokalit středního kambria. Jouglovka Vyhlášena r. 1984, její výměra je 3,41 ha, hlavním motivem ochrany je velký buližníkový kamýk s původní flórou i faunou. Kabečnice Vyhlášena r. 1984, její výměra je 25,5 ha, hlavním motivem ochrany jsou strmé skály a výchozy na břehu Berounky s teplomilnou vegetací. Stříbrný luh Vyhlášena r. 1984, její výměra je 106,6 ha, hlavním motivem ochrany jsou porosty suťových javořin s tisem na svazích meandru Berounky a lesostepní vegetace na temenech přilehlých kopců. U Eremita Vyhlášena r. 1984, její výměra je 7,8 ha, hlavním motivem ochrany jsou suťové habrové javořiny s tisem červeným. 11
Vysoký Tok Vyhlášena r. 1984, její výměra je 8,8 ha, hlavním motivem ochrany jsou projevy dobře vyvinutého vrcholového fenoménu na erozí rozrušeném hřbetu Vlastecké vrchoviny se zachovalými společenstvy typických křivoklátských pleší. Bližší podrobnosti o zvláště chráněných územích jsou uvedeny v příloze č. 14. Památné stromy na území NP Název památného stromu, skupiny kód katastrální území památných stromů nebo aleje Pět dubů 202027.1/1 Nižbor Stradonický dub 202035.1/1 Stradonice u Nižboru Dub u Kouřimecké rybárny 212002.1/1 Branov Břek u Kouřimecké rybárny 212003.1/1 Branov Dub Buben 212027.1/1 Karlova Ves Jasan u Pusté Seče 212065.1/1 Račice nad Berounkou Břek u vartovny 212066.1/1 Račice nad Berounkou Dub na Švábovce 212068.1/1 Roztoky u Křivoklátu Dub u Pusté Seče 212070.1/1 Roztoky u Křivoklátu Dub v Mrchovišti 212071.1/1 Roztoky u Křivoklátu Dub U senné kůlny 212072.1/1 Roztoky u Křivoklátu Dub U senné kůlny 2 212073.1/1 Roztoky u Křivoklátu Rohanův dub 212074.1/1 Roztoky u Křivoklátu Břetislavův dub 212089.1/1 Sýkořice Smrk pod Leontýnskou kapličkou 212148.1/1 Račice nad Berounkou Dub na Švábovce 2 212150.1/1 Roztoky u Křivoklátu Dub na Švábovce 3 212151.1/1 Roztoky u Křivoklátu 1.4. Výměra a vlastnické poměry Výměra Národního parku Křivoklátsko činí 10 224,2 ha. Výměra nově definované Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, která de facto funguje jako ochranné pásmo Národního parku Křivoklátsko, je 52 278,7 ha. Výměra národních přírodních rezervací na území Národního parku je 740,2 ha (7,2 %) a přírodních rezervací 224,4 ha (2,2 %), dohromady tedy 964,6 ha (9,4 %). Výměra dle zón Zóny ochrany Plocha (ha) % plochy NP I. zóna 3031 29,6 II. zóna 7043 68,9 III. zóna 150 1,5 Celkem 10224 100 Výměra dle druhů pozemků a typu vlastnictví Druh Vlastník Plocha (ha) % plochy NP Nelesní Stát 162 1,6 Soukromí vlastníci 275 2,7 Lesní Stát 9730 95,2 Soukromí vlastníci 34 0,3 Obec Kublov 23 0,2 Celkem 10224 100 12
1.5. Mezinárodní význam Křivoklátsko je jednou ze 6 biosférických rezervací Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) v České republice (spolu s Třeboňskem, Dolní Moravou, Šumavou, Bílými Karpaty a bilaterální biosférickou rezervací Krkonoše). Biosférickou rezervací bylo Křivoklátsko vyhlášeno dne 1. března 1977, spolu s Třeboňskem a Slovenským krasem jako první v tehdejším Československu. Biosférické rezervace jsou vyhlašovány v rámci programu Man and the Biosphere UNESCO. V současnosti je ve 107 zemích světa 553 biosférických rezervací. Jejich hlavním posláním je demonstrovat moderní přístupy k ochraně přírody na základě principů udržitelného rozvoje. 1.6. Předmět ochrany Předmět ochrany NP Předmětem ochrany nově vzniklého Národního parku Křivoklátsko je rozsáhlý vnitrozemský komplex lesa nižších poloh s velkým podílem přirozených či lidskou činností málo ovlivněných ekosystémů, s výrazně vyvinutým říčním a vrcholovým fenoménem Berounky (a jejích přítoků) v různých podobách, a mimořádně vysokou rozmanitostí živé i neživé přírody na všech hierarchických úrovních. Vyhodnocení stavu jednotlivých ekosystémů Lesní ekosystémy Současný stav lesních ekosystémů Národního parku je podrobně popsán v kapitole 3.1 rozborové části plánu péče. Dosavadní postupy hospodaření v lesích vedly na mnoha místech k zásadnímu snížení druhové diverzity lesních ekosystémů, ke změnám druhové skladby, byla narušena věková a prostorová struktura lesa, došlo k fragmentaci původních přírodních lesních porostů, k narušení půdoochranné funkce lesa a mnohde k nevratnému narušení vodního režimu a koloběhu živin a energie v ekosystému, k výraznému ochuzení genofondu a ohrožení některých původních druhů a lokálních populací rostlin a živočichů. Jedinou cestou k zachování a obnově těchto významných hodnot je systémová ochrana vybraných cenných území, která je zaměřena na ochranu přírodních procesů. Na základě klasifikace stupně přirozenosti lesů a znalostí dynamiky lesních ekosystémů je nutné navrhnout budoucí péči o lesní ekosystémy v Národním parku. Nelesní ekosystémy Podrobný popis stavu nelesních ekosystémů je součástí kapitoly 3.2 rozborové části plánu péče. Mezi nejcennější nelesní stanoviště Národního parku patří pleše primárně bezlesé nebo otevřené lesní plochy se specifickými teplomilnými společenstvy, jejichž výskyt je vázán na působení říčního a skalního fenoménu. Pleše jsou z odborného hlediska dlouhodobě sledovány, bohužel se nedaří dostatečně účinně eliminovat škody způsobené především mufloní zvěří, v některých případech jsou lokality poškozovány nevhodným způsobem lesního hospodaření. Kvůli neúměrné koncentraci spárkaté zvěře (v tomto případě hlavně muflonů) je půdní substrát dlouhodobě eutrofizován, keříčková vegetace a zranitelná společenstva mechů a lišejníků jsou na některých místech téměř zdestruovány. Lokality jsou monitorovány z pohledu některých ohrožujících faktorů (zarůstání nevhodnými druhy dřevin a výskyt invazních a expanzních druhů rostlin, vliv spásání spárkatou zvěří). Účinná ochrana těchto vzácných společenstev se neobejde bez redukce početnosti spárkaté zvěře. Na území Národního parku se nacházejí druhově velmi bohaté sekundární trávníky, na nejcennějších lokalitách je jejich ochrana zajištěna pravidelným sečením, pastvou, případně odstraňováním náletových dřevin, tyto aktivity bude v budoucnu potřebné rozšířit i na další podobná stanoviště. 13
Pro Křivoklátsko významná jsou společenstva skal, skalních štěrbin a sutí, která, vzhledem ke svému sporadickému výskytu na území, Čech vyžadují mimořádnou ochranu. Mezi ně patří například společenstva s kapradinkou skalní (Woodsia ilvensis), jejichž ochranu též nelze zajistit bez redukce početnosti spárkaté zvěře. Mokřady a pobřežní vegetace se nacházejí podél toku řeky Berounky a některých jejích větších přítoků, jsou sledovány jako možné lokality výskytu invazních rostlin. Přednostně na přírodovědně cenných lokalitách a na lokalitách výskytu vzácných a ohrožených společenstev a druhů jsou invazní rostliny dlouhodobě potlačovány. Národní park Křivoklátsko zajišťuje rovněž ochranu evropsky významných lokalit Týřov- Oupořský potok, Vůznice a Skočová-pískovna a ptačí oblasti Křivoklátsko 1.7. Cíl ochrany Cíl ochrany NP Cílem ochrany Národního parku Křivoklátsko je uchovat pro další generace přírodní a krajinné hodnoty Křivoklátska k duchovním, vědeckým, rekreačním, výchovným a turistickým účelům a zachovat v co nejlepším stavu reprezentativní ukázky fyzicko-geografického regionu, společenstev živočichů a rostlin, genetických zdrojů, druhů živočichů a rostlin a biologickou diverzitu na všech úrovních. Mezi hlavní cíle ochrany patří rovněž zachování a obnova dynamiky říčního fenoménu v jeho rozmanitých projevech, zachování a obnova samovolného vývoje lesních ekosystémů v rámci velkého lesního komplexu, zachování a obnova nehorského mezického klimaxu nižších poloh s výskytem primárního skalního bezlesí v exponovaných polohách údolí Berounky a na pleších. Cíl ochrany EVL Cílem ochrany Národního parku Křivoklátsko z hlediska ochrany evropsky významných lokalit, k jejichž ochraně Národní park slouží, tedy EVL Týřov-Oupořský potok, EVL Vůznice a EVL Skočová-pískovna, je zachování příznivého stavu evropsky významných stanovišť, které v nich jsou předmětem ochrany, a zachování populací evropsky významných druhů, které jsou zde předmětem ochrany, a obnova příznivého stavu jejich stanovišť. Cíl ochrany PO Cílem ochrany ptačí oblasti Křivoklátsko je zachování a obnova ekosystémů významných pro včelojeda lesního (Pernis apivorus), výra velkého (Bubo bubo), kulíška nejmenšího (Glaucidium passerinum), ledňáčka říčního (Alcedo atthis), žluny šedé (Picus canus), strakapouda prostředního (Dendrocopos medius), lejska malého (Ficedula parva) a lejska bělokrkého (Ficedula albicollis) a jejich biotopů v jejich přirozeném areálu rozšíření a zajištění podmínek pro zachování populací těchto druhů ve stavu příznivém z hlediska ochrany. 14
2. Charakteristika území NP 2.1. Úvod V rámci pahorkatin a vrchovin představuje toto území největší souvislý komplex přírodních a přírodě blízkých lesů v České republice. Vysoká stanovištní a druhová pestrost Křivoklátska je podmíněna mnoha přírodními a historickými souvislostmi. Mezi nejdůležitější patří velká členitost Křivoklátské vrchoviny. Časová a prostorová proměnlivost morfogenního činitele řeky Berounky a jejích přítoků je znásobena geologickou rozmanitostí skalního podkladu, která se projevuje nebývalou pestrostí trofických a vlhkostních poměrů v půdách, které se zde vytvořily. K tomu přistupují i významné mikroklimatické rozdíly dané působením reliéfu. Nebývalý výskyt reliktních druhů a společenstev na Křivoklátsku je spojen s charakteristickým prolínáním říčního, vrcholového, údolního fenoménu a minoritně i fenoménu sutí. 2.2. Stručná charakteristika celého území Nejvýznamnější jevy Říční fenomén s jeho rozmanitými projevy Říční fenomén se vyskytuje i na několika dalších lokalitách v rámci České republiky. Křivoklátský říční fenomén je však jedinečný díky zachovalosti a velkému prostorovému přesahu navazující členité kopcovité krajiny s hlubokými údolími potoků, která je zároveň součástí velkého lesního komplexu. Podobná území v rámci České republiky se liší odlišnou morfologií, jiným geologickým podložím a větším poškozením jevu antropogenními vlivy (např. Vltavský říční fenomén je vážně narušen kaskádou vodních děl). Velký komplex křivoklátských lesů Na území Křivoklátska se vyskytuje největší zachovalý vnitrozemský komplex lesů (spolu s Brdy a Chřiby) v rámci České republiky. Řada citlivých lesních druhů má v území velké a souvislé areály výskytu. Území je disponované k ochraně druhů vysokých teritoriálních škál. Absolutní plochu lesa v těchto ohledech nelze ničím nahradit. Nehorský mezický klimax nižších poloh s oky primárního skalního bezlesí Plochy bezlesí jsou situovány jednak do údolí Berounky, jednak na vrcholy některých kopců, kde vytváří tzv. pleše. Geomorfologie Krajina Národního parku Křivoklátsko je tvořena pahorkatinou až vrchovinou. Nejnižší část tvoří niva řeky Berounky u Nižbora (220 m n. m.), nejvyšším bodem je vrchol Vlastce, ležící v jihozápadní části Národního parku (612 m n. m). Národní park leží v geomorfologickém celku Křivoklátská vrchovina. Podél hranic Národního parku se vine od jihozápadu k severovýchodu v hluboce zaříznutém údolím silně meandrující řeka Berounka, která ve Zbečně mění směr na jihovýchodní a přetíná území Národního parku u Žloukovic. Okolí Berounky je charakteristické extrémními výškovými rozdíly, členitým terénem a přirozenými geologickými odkryvy, na kterých se střídají stinné, chladné a vlhké polohy s polohami slunnými, suchými a extrémně teplými. Díky geologické stavbě se i části krajiny vzdálené od řeky 15
a větších údolí vyznačují poměrné pestrým utvářením povrchu, jak lze vidět hlavně na jih od Berounky. Výrazným fenoménem jsou různé typy skalních tvarů prostorově vázané především na kaňon Berounky a jejích větších přítoků (Týřovické skály, Čertova skála). Nápadným útvarem je průlom Zbirožského potoka v přírodní rezervaci Jezírka. V jižní části navrženého území jsou četné tvarově výrazné buližníkové suky, vypreparované z okolních hornin (Jouglovka). Všechny popisované tvary kromě své geologické hodnoty formují prostřednictvím svých morfologických, strukturních či chemických vlastností výjimečná stanoviště pro biotu. Geologie, paleontologie a pedologie Převážná část území Národního parku je budována proterozoickými a paleozoickými horninami Barrandienu. Krajině dominuje vyvřelé křivoklátsko-rokycanské pásmo, s mnoha význačnými vrcholy, a proterozoikum, kde četná silicitová (buližníková) tělesa tvoří výrazně modelované skalnaté kamýky. Nejstarší horniny území jsou z neoproterozoika, které je zastoupeno fylitickými břidlicemi, drobami a prachovci kralupsko-zbraslavské skupiny. Těmito horninami pronikají místy vulkanické bazalty spility. Paleozoikum je na území zastoupeno kambriem, ordovikem a karbonem. Nejstaršími paleozoickými horninami jsou mořské usazeniny skryjsko-týřovického středního kambria. Kambrické sedimenty jsou světově známými nálezy fosilní fauny proslavenými Joachimem Barrandem. Z navrhovaného území NP byla zatím popsána vývojová stádia trilobita chlupáčka skryjského (Sao hirsuta), trilobiti Eccaparadoxides pusillus, Hydrocephalus carens, Conocoryphe sulzeri; polymeridní a miomeridní trilobiti Acadoparadoxides (A.) cf. sirokyi, Agraulos ceticephalus, Condylopyge rex, Conocoryphe sulzeri atlanta, Diplorrhina cuneifera, Eccaparadoxides rohanovicus, Ellipsocephalus cf. hoffi, Germaropyge germari, Jincella prantli, Lobocephalina emmrichi, Mikaparia mutica, Phalacroma bibullatum, Phalagnostus nudus, Pleuroctenium granulatum, Plutonides hicksi, Ptychoparia dubinka, Ptychoparioides henkli, Skreiaspis spinosa, Skryjagnostus pompeckji, Solenopleurina tyrovicensis. Další hojně zastoupenou skupinou jsou ramenonožci Acrothele quadrilineata, Glypacrocthele bohemica, Bohemiella romingeri, Lingulella sp. a Luhotreta pompeckji; ostnokožci Buchavocrinus joachimi, Trochocystites bohemicus, Ceratocystis perneri, Etoctenocystis aff. Bohemica, Lichenoides vadosus a Trochocystoides parvus; hyoliti Buchavalites primus, Maxilites maximus, Maxilites robustus, Oboedalites oboediens, Parentilites parens a Slapylites signatulus. Vzácně se nacházejí měkkýši Latouchella sp. a problematická Volborthella tenuis bohemica, zařazená do skupiny nejistého systematického postavení. Paleontologické lokality v navrhovaném NP poskytují významnou a bohatou faunu, která patří mezi klasické lokality skryjsko týřovické oblasti s evropským a světovým významem. Jejich možné budoucí studium může přispět k lepšímu pochopení paleoekologie středního kambria. Nejvýraznější hřbet křivoklátsko-rokycanského pásma svrchnokambrického stáří je budován suchozemskými vulkanickými horninami velmi rozdílného složení. Třetihorní (miocénní) říční a jezerní písky, štěrky a jíly tvoří jen malé ostrůvky v okolí Broum a Karlovy Vsi. V údolích a sníženinách jsou pokryvné sedimenty. Čtvrtohorní pokryv tvoří na plošinách eluvia podložních hornin, na svazích deluviální hlíny, zahliněné i volné sutě. Na svazích údolí Berounky a jejích některých přítoků jsou vyvinuty spraše. Morfologicky nápadné jsou říční terasy řeky tvořené naplavenými štěrky a písky. Zvláštností jsou holocenní pěnovce při některých pramenech vytékajících z kambrických vulkanitů. Četné jsou pleistocénní tvary (skalní útvary, kamenná moře). Půdy vzniklé na místních horninách patří k vývojové sérii hnědých půd kambizemí. Vyzrálým půdním typem je kambizem typická, vyskytující se většinou v mezotrofní a oligotrofní variantě. Na plošinách a mírných svazích z proterozoických břidlic je kambizem velmi uléhavá a špatně provzdušněná. Na sprašových nebo svahových hlínách se vytvářejí hnědozemě. V mělkých depresích denudačních plošin vyplněných hlínami se setkáváme s pseudoglejí a na strmých svazích se vytvořily půdy typu ranker, na skalních výchozech jejich časná vývojová stadia, tzv. lithosoly. Rankery představují raná vývojová stadia kambizemní série. 16
Hydrologie a hydrogeologie Území Národního parku je celkově chudé na podzemní vody. Většina zdrojů podzemních vod je vázána na poruchové a drcené zóny nebo na připovrchovou zvodeň kvartérních sedimentů s průlinovou nebo průlinově-puklinovou propustností. Celé území je odvodňováno řekou Berounkou. Dlouhodobý průměrný průtok v profilu Křivoklát je 31,8 m 3 /s. Přítoky Berounky (mezi nejvýznamnější patří Zbirožský potok, Oupoř, Klucná, Vůznice a Žloukava) jsou převážně bystřinného charakteru. Vytvářejí hluboce zaříznutá inverzní údolí s řadou stálých i občasných suťových pramenů. Klima Křivoklátsko má suché a poměrně teplé podnebí patří do mírně teplé klimatické oblasti (Quitt, 1971). Při průměrné roční teplotě vzduchu 7 8 C dosahují průměrné roční úhrny atmosférických srážek 500 550 mm. Ve vegetačním období spadne průměrně jen asi 350 mm. Nejvíce srážek spadne v červenci. Pro ochranářsky významné fenomény jsou velmi důležité anomálie, které se na Křivoklátsku projevují v měřítku mezoklimatu a mikroklimatu. V hluboce zaříznutých údolích se výrazně uplatňuje inverzní fenomén. Zatímco dna údolí jsou studená a vlhká, horní poloviny svahů a lysých vrcholů nad nimi jsou podstatně sušší a teplejší. Rovněž dobře patrné jsou expoziční rozdíly protilehlých svahů vykazující nestejné klimatické charakteristiky. Mikroklima nepříliš vzdálených stanovišť je tudíž často velmi odlišné. Ekologické fenomény Význam reliéfu a jeho atributů (nadmořská výška, orientace, svažitost, povrchové tvary) pro vegetační diverzitu Křivoklátska lze popsat pomocí tzv. geomorfologicko-ekologických fenoménů, někdy též označovaných jako ekofenomény, nebo ekologické fenomény (Jeník, 1994). Fenomén v přírodovědné literatuře označuje charakteristický soubor stanovišť a procesů s typickou flórou a faunou podmíněný geologickými a hydrologickými poměry, reliéfem a klimatem (Ložek 1988, 1994). Ekologické fenomény jsou obvykle podmíněny horninou a jejím georeliéfem na úrovni makroaž mezoreliéfu (pískovcový, krasový, slínovcový, neovulkanický), úživností a rozpadem hornin tvořících (mezo-) mikroreliéf (neovulkanický, hadcový, sprašový, fenomén sutí), nebo jsou podmíněny erozní činností vody, mezo- a mikroklimatem a vzdušným prouděním fenomény říční, údolní, vrcholový a fenomén mrazových holin a sutí (Kučera, 1997). Nebývalý výskyt reliktních druhů a společenstev na Křivoklátsku je spojen s charakteristickým prolínáním říčního, vrcholového, údolního fenoménu a fenoménu sutí. Termín říční fenomén pro výrazná říční údolí s ostře řezanými povrchovými tvary a příkrými svahy, oddělená od okolní krajiny údolní hranou uvedl do české vegetační a krajinně ekologické literatury Jeník (1964). Časová a prostorová proměnlivost morfogenního činitele tekoucí vody je znásobena geologickou rozmanitostí skalního podkladu, která se projevuje velkou pestrostí trofických a vlhkostních poměrů v půdách, které se zde vytvořily. K tomu přistupují i významné mikroklimatické rozdíly dané působením reliéfu. Formulace říčního fenoménu v 60. letech souvisela s výstavbou vltavské kaskády, která negativně ovlivnila jeho existenci v oblasti středního Povltaví (Jeník, Slavíková, 1964). Nověji se studiem říčního fenoménu zabývá například Chytrý (1964), Kučera (1997), Zelený (2004, 2008). V hluboce zařízlých říčních údolích se pohromadě vyskytuje řada jevů, které v okolní krajině v podobné kombinaci nenalezneme: Erozí vypreparované geologické odkryvy nepřekryté zvětralinovým pláštěm umožňují vyniknout rozdílům ve fyzikálních a chemických vlastnostech hornin, výchozy nenavětralých hornin ovlivňují tvary reliéfu (skalní věže, hluboké soutěsky). Meandrující údolí s četnými postranními roklemi nabízejí celou škálu svahů rozličné orientace a svažitosti se střídáním slunných jižních a stinných severních poloh (mikroklimatické rozdíly způsobené makroexpozicí a mikroreliéfem zde mohou odpovídat až rozdílům klimatu vzdálených oblastí kontinentu), vysokou stanovištní diferenciací a pestrostí, výskytem extrémních stanovišť s vyhraněnými společenstvy tvořícími mozaiky. 17
Převažující V tvar údolí usměrňuje vzdušné proudění a vytváří charakteristické teplotní inverze. Nepřístupnost příkrých a hlubokých strží umožnila zachovat vegetaci v historii málo ovlivněnou lidskými zásahy. Proměnlivost půdy a klimatu podmiňuje proměnlivost poměrů vegetačních. Říční údolí jsou díky otevřeným skalním biotopům migrační cestou pro heliofilní a nelesní společenstva, na druhé straně stanoviště chladnější v inverzních údolních polohách umožňují migraci a ecesi horských prvků. Tímto setkáváním chladnomilných a teplomilných druhů zde vznikají unikátní společenstva nemající ve své pestrosti jinde obdoby. Význam říčních údolí jako refugií pro vzácné druhy rostlin a živočichů byl zesílen během klimaticky nepříznivých podmínek, kdy tyto druhy v širším okolí vymizely. Dle Jeníka a Slavíkové (1964) jsou za floristicky a fytocenologicky nejbohatší stanoviště říčního fenoménu považovány: nárazové meandry pobřežní ekotopy podél litorální čáry skalnaté hřbety rozsoch sbíhajících po spádnici dna bočních zářezů a přilehlých údolí ekotopy na hranách mezi zaříznutým údolím a přilehlou náhorní plošinou. Pro šíření a ecesi teplomilných a horských druhů má limitující úlohu i zeměpisná vzdálenost od příslušných center šíření. Říční fenomén nabývá na významu hlavně v pokročile vyvinutých nárazových březích hluboce zaříznutých meandrů, kde bočně erodovaný svah je přestupní stanicí teplomilné vegetace při makroexpozici SE, S, SW a W, nebo refugiem bohatých vlhkých suťových lesů NW, N, NE, E (Jeník et Slavíková, 1964). Některé skalní lokality nebyly nikdy během postglaciálu překryty zapojeným lesem, ani silnější zvětralinou, jejich extrémní klimatické a edafické podmínky se posouvaly jako celek s postupem boční eroze toku a v podstatě se neměnily po tisíce let (Ložek, 2007). Říční fenomén je velmi dobře vyvinut v některých variských pohořích v malém prostoru severně a západně od alpsko-karpatské oblasti a jižně od glaciálně modelované krajiny německé a polské, v oblasti Českého masivu pak zejména na střední a dolní Vltavě, Dyji, Berounce, Labi, na středním toku řeky Ohře, též na Jihlavě, Sázavě, Jizeře, Střele, Oslavě a některých dalších menších tocích Českého masivu (Sádlo, Hošek 2000). Na Křivoklátsku je říční fenomén vyvinut v kaňonovitém údolí řeky Berounky, která tvoří páteř celého Křivoklátska, v jejích postranních přítocích, v poměrně dobře zachovalých říčních nivách, na skalních hranách, strmých srázech a v chladných inverzních roklích. Významné projevy říčního fenoménu jsou předmětem ochrany v PR Čertova skála, NPR Vůznice, NPR Týřov, NPR Velká Pleš, PR Stříbrný luh, PR Kabečnice a PR U Eremita. Vrcholový fenomén popsal Scharfetter (1918) jako projevy vlastností odlišujících vrcholky kopců od okolí nezávisle na klimatické oblasti. Pro všechny typy vrcholového fenoménu je typické zvýraznění některého z biotických faktorů, které nastoluje extrémní podmínky pro vegetaci. Je rozlišován vrcholový fenomén horský, mezohumidní a xeroacidní (Kučera, 1997). Vrcholový fenomén se projevuje klimaticky (vítr, teplota, oslunění, námraza, sníh, srážky), edaficky (snížením ph půdy, degradace, vlhkost, skeletovitost) a vegetačně (tvar rostlin, výskyt fytoindikátorů, hranice lesa, celková vegetační mozaika). Rozdíly vznikají na návětrných a závětrných polohách, na vrcholech a svazích se v důsledku mrazového zvětrávání v průběhu morfogeneze reliéfu objevují periglaciální skalní tvary (mrazové sruby, kryoplanační terasy, skalní hradby, tory, mrazové srázy, sutě, osypy apod.). Na Křivoklátsku, ležícím v kolinním až suprakolinním stupni, se projevuje xeroacidní vrcholový fenomén. Jedná se o oblast minerálně slabších hornin, kde na vrcholech dochází k vyplavování živin, degradaci a skeletizaci půdy, ústupu bylinného patra s otevřenou plošinou s acidofilní travobylinnou vegetací (Kučera 1997). Stanovištní pestrost podmiňují četné výchozy různých typů hornin v podobě skalek či sutí s různou makroexpozicí. Vrcholový fenomén se zde projevuje otevřeným bezlesím (zvláště na jihozápadních temenech některých křivoklátských vrcholů) označovaným termínem pleše se společenstvy skalních výchozů s kapradinkou skalní (Woodsia ilvensis), společenstvy skeletovitých půd s kostřavou ovčí (Festuca ovina) a jestřábníkem chlupáčkem (Hieracium pilosella), společenstvy teplomilných trávníků s kostřavou walliskou (Festuca valesiaca), bělozářkou větvitou (Anthericum ramosum), bělozářkou liliovitou (Anthericum liliago). Svahy jsou pokryty břekovými doubravami, zakrslými bikovými doubravami, na teplejších místech dubohabřinami suťovými lesy, úpatí lipovými bučinami s výskytem podhorských a horských druhů 18
například s kyčelnicí devítilistou (Dentaria enneaphyllos) a kyčelnicí cibulkonosnou (Dentaria bulbifera). Pro bezlesé enklávy křivoklátských skalních stepí a pleší jsou příznačné výrazné teplotní a vlhkostní výkyvy během dne a během roku. Extrémnost těchto stanovišť ještě zvyšuje mikroklima během zimního období. Sníh se díky utváření reliéfu neudrží na povrchu půdy a rostliny nejsou chráněné sněhovou pokrývkou. Na těchto stanovištích pak dochází k míšení druhů patřícím k různým květenným elementům: arkto-alpínskému cirkumpolárnímu kapradinka skalní (Woodsia ilvensis); boreálnímu šťovík menší (Rumex acetosella), kociánek dvoudomý (Antennaria dioica), vřes obecný (Calluna vulgaris), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus); atlantskému a subatlantskému bika mnohokvětá (Luzula multiflora), penízek namodralý (Thlaspi caerulescens); aurasijskému a eurosibiřskému; subkontinentálnímu prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), chrpa parukářka (Centaurea pseudophrygia), mochna písečná (Potentilla arenaria), koniklec luční (Pulsatilla pratensis subs. bohemica), hlaváč žlutavý (Scabiosa ochroleuca); submediteránnímu třemdava bílá (Dictamnus albus) oman hnidák (Inula conyzae), tařice skalní (Aurinia saxatilis), chrpa latnatá (Centaurea stoebe), divizna sápovitá (Verbascum phlomoides), rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata), bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), penízek prorostlý (Thlaspi perfoliatum), česnek šerý horský (Alium senescens subsp. montanum), hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum), kakost krvavý (Geranium sanguineum), hvězdnice zlatovlásek (Aster linosyris), zahořanka žlutá (Orthantha lutea), ponticko-jihosibiřskému oman srstnatý (Inula hirta), svízel sivý (Galium glaucum), strdivka zbarvená (Melica picta), bojínek tuhý (Phleum phleoides), lilie zlatohlavá (Lilium martagon), ostřice nízká (Carex humilis), pelyněk ladní (Artemisia campestris), silenka nící (Silene nutans), jahodník trávnice (Fragaria viridis), tužebník obecný (Filipendula vulgaris); panonskému sesel sivý (Seseli osseum); jak uvádí Kučera a Mannová (1998). Výše zmiňovaný fenomén údolní je vázán na reliéf údolí menších toků s projevy říčního fenoménu (Kučera 1997), na Křivoklátsku se jedná hlavně o drobnější přítoky Berounky (například Oupořský potok, Zbirožský potok, Vůznice, Klucná, Žloukava). Suťový fenomén je vyhraněný ekologicky extrémní stanovištní fenomén (Sádlo et Kolbek, 1994) umožňující existenci eraticky podmíněného reliktního bezlesí. Sutě vznikají fyzikálním rozpadem hornin působením kryogenních procesů, podle sklonu svahu jsou buď stabilní (zarůstají postupně lesem), nebo nestabilní, které se sesouvají k patě svahu a zde tvoří suťové kužele či osypy (zůstávají zpravidla otevřené). Princip suťového fenoménu spočívá ve specifickém mikroklimatu sutí: povrch podléhá teplotním výkyvům, prostředí uvnitř sutí je vlhčí, má vyrovnané teploty, takže může docházet k proudění vzduchu sutí a jeho exhalacím (fumaroly, ventaroly), na tyto projevy je vázána reliktní flora a fauna. Velmi dobře je tento fenomén vyvinut v Českém Středohoří a v Krkonoších, Křivoklátska se týká méně, ale i zde se velmi často vyskytují vzácná suťová společenstva v jednom případě (naproti restauraci U Rozvědčíka na pravém břehu Berounky, jak uvádí Kolbek, 1983) i s významným druhem lomikámenem trstnatým křehkým (Saxifraga rosacea subsp. sponhemica). Jedná se o lokality s vysoce reliktním charakterem, jež konzervují stav vegetace z období glaciálů. Flóra a vegetace Květena i vegetace Křivoklátska je velmi bohatá a pestrá. Zachovalá vysoká diverzita společenstev flóry je důsledkem velké diferenciace ekologických podmínek a relativně malého antropogenního narušení. Největší část plochy Křivoklátska zaujímají lesy. Oblast jako celek vysoce překračuje celostátní průměr lesnatosti v pahorkatině a vrchovině. Výzkum potenciální přirozené vegetace prokázal, že dominantní strukturu lesa vytvářejí v nižších polohách především černýšové dubohabřiny (as..melampyro nemorosi-carpinetum). Ve vyšších polohách nebo na severnějších expozicích jsou nahrazeny společenstvy lipových bučin (as. Tilio cordatae-fagetum). Specifickými lesními společenstvy Křivoklátska byly dříve poměrně hojně rozšířené jedliny, které lze i v současné době rekonstruovat v několika jednotkách. Strmé suťové svahy a rokle jsou doménou suťových habrových javořin (as. Aceri-Carpinetum). Významné a pro Křivoklátsko charakteristické jsou suťové porosty s tisem červeným (Taxus baccata). Charakteristickou skupinou jsou i teplomilné doubravy svazu Quercion petraeae, zejména společenstva s mochnou bílou (as. Potentillo albae-quercetum), a kyselé doubravy na silikátových půdách svazu Genisto germanicae-quercion. V údolích potoků rostou různé typy olšin a jasenin. 19
Pro svoji jedinečnost zasluhují zvláštní zmínky skalnaté vrcholy, které nesou zbytky vegetace z teplého a suchého období poledové doby, zvláště pak reliktní porosty dubu zimního (Quercus petraea), k němuž přistupuje jeřáb břek (Sorbus torminalis), jeřáb muk (Sorbus aria) a někdy i borovice lesní (Pinus sylvestris). Významné jsou i suché bory silikátových skal svazu Dicrano- Pinion. Na jihozápadních svazích přecházejí tyto porosty do otevřených ploch tzv. pleší" s xerotermními druhy, které jsou významným prvkem této oblasti. V jejich plášti se uplatňují různé keře, např. hlohy (Crataegus sp.), slivoň trnitá (Prunus spinosa), řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica) nebo skalník celokrajný (Cotoneaster integerrimus). Z 15 asociací keřových společenstev rozlišovaných v České republice je jich 9 zaznamenáno na území Křivoklátska. Tento fakt je dokladem nadprůměrné diverzity vegetace na území Národního parku. Ve vrcholových porostech vystupují často menší izolované skály, skalní hradby a mrazové sruby, většinou obrácené k severu až východu, se sutěmi na úpatí, kde najdeme smíšené suťové lesy, které na těchto expozicích přecházejí do dubových až čistých bučin. Tato pestrá směs stanovišť nahloučených na malém prostoru podmiňuje velké bohatství flóry i hospodářsky významných dřevin, kterých se zde běžně nachází až 20 druhů, což je na středoevropské poměry velký počet. Bohatství lesních společenstev potvrdil i dendrologický průzkum, který prokázal výskyt více než 80 druhů původních stromů a keřů. Na skalních ostrožnách nad údolím Berounky rostou teplomilné druhy rostlin např. třemdava bílá (Dictamnus albus), kavyl Ivanův (Stipa joannis), koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica), chrpa chlumní (Centaurea triumfettii), bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), na skalách pak plodné keře břečťanu popínavého (Hedera helix) a celé porosty tařice skalní (Aurinia saxatilis). Tyto druhy a řada ekologicky obdobných skládají společenstva teplomilných lemů (sv. Geranion sanguinei), strmých skal (sv. Alysso-Festucion pallentis) i teplomilných trávníků (sv. Bromion erecti). Na k severu otočených skalách, především spilitových a často též paleoandezitových, je rozšířeno perialpinské reliktní společenstvo pěchavy vápnomilné (Sesleria caerulea) a lomikamene vždyživého (Saxifraga paniculata). Za zmínku stojí i vegetace pohyblivých sutí např. s konopicí úzkolistou (Galeopsis angustifola), která se zde vyskytuje v přirozených lokalitách, zatímco mimo Křivoklátsko je většinou omezena na antropogenní lokality v lomech a zářezech silnic. Na úpatí suťových svahů vytváří celé porosty měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), typicky kolem hradu Týřova a v NPR Vůznice. K rozmanitosti území přispívají velkou měrou i louky, jejichž postupný vývoj a změny způsobené lidskou činností ovlivňovaly jejich druhové složení. Pro Křivoklátsko jsou charakteristické úzké pruhy luk podél potoků, místně zvané luhy". V barokní době takové louky rozčleňovaly většinu lesních komplexů po celých Čechách, jen na Křivoklátsku se však ve větší míře zachovaly, byť často v degradované podobě. Pokrývají prakticky téměř všechny nivní polohy Berounky a jejích přítoků. Kolem vodních toků se hojně vyskytují psárkové louky (as. Alopecuretum pratensis), v nivě se štěrkopískovými sedimenty na ně navazují ovsíkové louky (as. Arrhenatheretum elatioris) a na vyvýšeninách s písčitější půdou pak pro Křivoklátsko typické, druhově bohaté kostřavové louky s mochnou bílou (as. Potentillo albae-festucetum rubrae). Řeka Berounka i její přítoky mají většinou přirozené neopevněné břehy. Podél řeky jsou dobře vyvinutá pobřežní společenstva svazu Phalaridion s dominantní lesknicí rákosovitou (Phalaris arundinacea). Houby, lišejníky a mechorosty Křivoklátsko je domovem řady vzácných a ohrožených druhů hub, mechorostů a lišejníků. Vzhledem k tomu, že prozkoumanost celého území není pro tyto skupiny příliš velká, dá se v budoucnu předpokládat objevení mnoha dalších zajímavých druhů. V dobře zachovalých a přírodě blízkých lesích Křivoklátska můžeme na tlejících kmenech listnáčů nalézt mnoho saprofytických druhů hub, které se jinde v kulturních lesích téměř nevyskytují. Patří mezi ně např. choroše rezavec dubomilný (Inonotus dryophilus), pstřeňovec dubový (Buglossoporus quercinus), dubovnice střevovitá (Pachykytospora tuberculosa), dále vzácný prachovečník bukový (Phleogena faginea), na odumřelé větve a kmínky řešetláku vázaná, kriticky ohrožená a zákonem chráněná káčovka ploská (Biscogniauxia simplicior), nebo vzácné a esteticky velice působivé korálovce korálovec bukový (Hericium coralloides) a korálovec ježatý (Hericium erinaceus). z lupenatých hub na tlejícím dřevě jsou ochranářsky a bioindikačně významné štítovky (Pluteus), např. štítovka Thomsonova (Pluteus thomsonii), štítovka huňatá (Pluteus hispidulus) nebo štítovka 20