MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Bakalářská práce. Brno 2006. Miroslava Hájková

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Bakalářská práce Brno 2006 Miroslava Hájková

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra Výtvarné výchovy Proměny koule Bakalářská práce Brno 2006 Autor práce: Miroslava Hájková Vedoucí práce: Doc. Blanka Růžičková, ak. mal.

Anotace Foukané sklo Blow glass Tato bakalářská práce Proměny koule se zabývá tvorbou foukaného skla. Jednotlivé objekty vycházejí ze společného základního tvaru koule. Ta je následně deformována a transformována drátěnou strukturou, do níž je foukaná. Je zde také nastíněn historický vývoj technik ručního zpracování skla a rozvedena technologie popisu práce při tvorbě jednotlivých objektů.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Brně dne 17. dubna 2006 Miroslava Hájková..

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské práce Doc. Blance Růžičkové, ak. mal. za cenné rady a připomínky, které mi během jejího zpracování poskytovala. Dále pak vedení ŠUPŠ sklářské ve Valašském Meziříčí, jenž mi umožnilo samotnou realizaci práce v prostorách školní huti. Nesmím také opomenout Mgr. Petra Tichánka, bez jehož odborných rad a letitých zkušeností by vlastní realizace ve skle nebyla možná. Ondřeji Strnadlovi, jenž mi velmi pomáhal při samotné realizaci objektů a všem mistrům odborného výcviku, se kterými jsem spolupracovala.

OBSAH ÚVOD...7 1. PROMĚNY KOULE...8 1.1 Symbolika koule...8 1.2 Přirozenost skla...9 1.3 Transformace koule...9 1.4 Spojení tvarů s přírodou...10 1.5 Barevnost...11 2. FOUKANÉ SKLO...12 2.1 Historický vývoj technik ručního zpracování skla...12 3. POSTUP PRÁCE...13 3.1 Technologie ruční výroby foukaného skla...13 3.1.1 Formy...13 3.1.2 Foukání skla...13 3.1.3 Sklářská píšťala...14 3.1.4 Chladicí pece...15 3.1.5 Barvení skla...15 3.2 Zušlechťování skla...16 3.2.1 Opukávání skla...16 3.2.2 Broušení skla...16 ZÁVĚR...18 RESUMÉ...18 POUŽITÁ LITERATURA...19 SEZNAM PŘÍLOH...20 PŘÍLOHY

ÚVOD Sklo je mimořádně zajímavý materiál. Mezi hmotami, které se vyznačují krásou a vynikajícími vlastnostmi, zaujímá cela výjimečné postavení. Marně bychom hledali hmotu jemu podobnou, pokud jde o křišťálovou čirost až bohatou barevnost, křehkost a tvrdost. Lesk někdy až démantový, jindy zase sametově matný, dokonalou světelnou propustnost, průhlednost, průsvitnost až neprůsvitnost a barvu smolně černou až oslnivě bílou. Pokud bych chtěla použít básnickou metaforu, říká se, že je stejné jako žena. Je krásné, podněcuje fantazii, je tajemné, ale také tvrdohlavé, svéhlavé a neposlušné. To potvrdí každý, kdo se sklářstvím zabývá. Toto téma a zpracování své bakalářské práce jsem si zvolila na základě své několikaleté zkušenosti se sklem. Samotný proces tvorby pro mě byl takovým malým dobrodružstvím. Sklo je totiž také materiálem nevypočitatelným. Za roky, které jsem s ním strávila vždy dokázalo překvapit: přívětivě i nepřívětivě a z této zkušenosti si už nemohu být nikdy pevně jistá konečným stádiem svého skleněného díla. V tomto případě mě naštěstí nezradilo.

1. PROMĚNY KOULE 1.1 Symbolika koule Kruh je jedno z nejčastějších symbolických znamení, bývá chápáno ve vztahu a v protikladu ke čtverci. Kruh vede zpátky do sebe, a proto symbolem jednoty, absolutna a dokonalosti; v souvislosti s tím i symbolem nebes, tedy něčeho povznášejícího, v protikladu k zemi, a duchovního v protikladu k hmotnému. Jako nekonečná linie je symbolem času a nekonečnosti. (Becker, U. 1997) Kruh je symbolem univerza, uzavřenosti, věčnosti bez začátku a konce, návratnosti kosmického dění ( oběh nebeských těles, roční a denní doby, vegetační cyklus). Je symbolem klidu bez napětí a bez dynamiky. Zahrnuje všechny geometrické obrazce, trojúhelník, čtverec atd., má tím i všechny jejich významy. Symbolizuje nebe, splývá s vědomím plynoucího, ale současně stojícího času, v solárních představách splývá se sluncem a světlem. Jako symbol věčného bytí se objevuje na antických náhrobcích, rituálních symbolech a zpodobení rituálních tanců (zasvěcování, ženské rituální kruhové tance, zpodobené na obvodu váz), jako svatozář božstev, zbožněných apod. (Bakela, J. 1997) V magických praktikách slouží kruh jako účinný symbol ochrany proti zlým duchům a démonům. Koncentrické kruhy symbolizují v zenovém buddhismu nejvyšší stupeň osvícenství, harmonii všech duchovních sil. V jiné souvislosti, např. v křesťanství, znázorňují různé duchovní hierarchie nebo různé stupně stvoření. Tři vzájemně spojené kruhy symbolizují v křesťanství trojjedinost Boha. Ve čtverci vepsaný kruh je běžným kabalistickým symbolem jiskry božského ohně skrytého v hmotě. C. G. Jung vidí v kruhu symbol bytostného Já. (Becker, U. 1997)

1.2 Přirozenost skla Ve své práci jsem vycházela právě z podstaty tvaru koule. Základní tvar formy vychází z polokoule, do níž jsem vkládala rovněž další kulovité tvary kruhy a elipsy. Proč jsem si zvolila právě tento jednoduše dokonalý tvar? Právě z jeho jednoduchosti na mě vyzařuje velká síla, je to síla nejenom tajemství a nekonečnosti, ale také symboliky, jenž sebou koule přináší. Dalším důvodem této volby byl sám materiál, který jsem měla v úmyslu použít, a tím bylo právě sklo. Záměrem bylo vycházet z jeho přirozenosti. Koule je pro roztavenou sklovinu ten nejpřirozenější tvar pokud ukápne kapka skloviny, vždy se vlivem povrchového napětí skla ihned zakulatí. Koule baňka bublina je také základem pomyslným zárodkem pro vznik každého nového skleněného tvaru. Při výrobě foukaného skla se skutečně vždy vychází z malé baňky, což je termín, označující kuličku na špičce sklářské píšťaly. Je to ve své podstatě základ pro všechny další práce. Baňka postupně roste, zvětšuje se dalším nabalováním a navíjením se nové skloviny, profukuje se a dále rozfukuje ve větší a ještě větší bublinu. 1.3 Transformace koule Já se však rozhodla tuto přirozenost skla narušit spoutat jej. Rozbila jsem tuto dokonalost koule drátem rozbrázdit její strukturu. Hrála si s ní, deformovala ji a objevovala tak prostor jejích nových dimenzí. Zkrátka jsem ji více přiblížila obrazu svému koule jako dokonalý tvar duchovna je příliš vzdálená nedokonalému člověku. Rozbrázděním povrchu tvarů vznikl náznak pohybu rozpuku či rašení, vzniku něčeho nového neznámého a právě proto možná i obávaného. Když se pozorně zadíváme na jednotlivé kusy, dochází v nich k různým tvarovým deformacím, které navozují pocit pohybu. Vyskytuje se zde několik stádií rozpuku. Některé útvary jsou silně plastické vytvořené bubliny doslova vystupují z původního tvaru. Jiné jemně rozrušují strukturu, další z původním tvarem korespondují.

Žádný organismus ani objekt nežije izolovaně, ale v každém okamžiku svého života existence se nachází v nějakém prostředí, s nímž je v neustálém vztahu. Tímto prostředím svým prostředím je neustále ovlivňován a sám jej také svým způsobem ovlivňuje. (Matějček, Z.) V samotných plastikách došlo k vzájemnému propojení dvou protikladných materiálů, kterými jsou sklo a drát. Tímto spojením nejenom že došlo ke vzniku nového celku, ale oba materiály se ve své podstatě zásadně ovlivnily. U skla došlo k výrazné deformaci a posunutí tvaru. Drát narušil také hladký povrch skla. V některých místech v něm zanechal jemnou strukturu. Kov získal žárem skloviny novou velmi příjemnou patinu. Sklo samo o sobě je materiálem, který mě velmi fascinuje, na jednu stranu je velmi chladné, neživé ve své ledové kráse, čistotě a průzračnosti, velkém jasu a světle. Ze strany druhé z něj však dýchá nesmírný život, vzrušení a napětí sklo žije svým krásným leskem, bublinkami bublinami, které vznikají mezi jednotlivými oky drátu stále se zvětšují a roztahují, jen málo, maličko chybí k jejich prasknutí. Sklovina je stále živá, ač je spoutána drátem přetéká, neustále se snaží vyprostit ze sevření. Je zde vyjádřeno také určité napětí. Sklo je sevřeno v pevném drátěném koši nemůže se nadechnout něco je stále svírá nemůže být samo sebou svou přirozeností dokonalou koulí. Snaží se vyprostit uniká oky, volným prostorem, který se mu nabízí jako jediné východisko únik. Je zde vyjádřena také veliká síla skloviny, která je sice svým způsobem lehce tvárná jako jemné těsto. Její touha po úniku ze sevření je však tak vysoká a nezkrotná, že se až snaží formu protrhnout. To se jí však nedaří, dochází pouze k promáčknutí původních tvarů polokoulí. U koule, jež vyjadřuje klid bez napětí a dynamiky, dochází ve spojení s drátem k ostrému protikladu. Klid je narušen silným vzruchem. Objevuje se velké napětí touha po uvolnění ze silného sevření. Na stranu druhou jednotlivé kruhy, které v sobě tvary obsahují, vedou zpět do sebe, vzájemně se prolínají. Proto se i v tak silné rozpolcenosti objevuje jednota se sounáležitostí. 1.4 Spojení tvarů s přírodou Tuto techniku jsem záměrně využila k transformování těchto tvarů, inspirovaných přírodou. Vždyť kde jinde bychom mohli najít tolik krásy než právě v přírodě! Je v ní mnoho zákoutí, neprobádaného; dokáže k nám být stejně tak štědrá jako zároveň i velmi krutá. Mnohé skvosty však mnohdy přeletíme ve svém spěchu pohledem a ani se u nich nepozastavíme, připadají nám obyčejné a všední. Po blízkém prozkoumání mohou být ve své jednoduchosti až úžasné. Stačí se zaměřit na obyčejný pupen či zrnka, která jsou pečlivě ukrytá v tobolkách. Čekají na svůj čas, shromažďují sílu a energii, aby mohly vyjít ven, napovrch. Nakonec se jim to přeci povede a vymaní se ze svého pevného úkrytu. Jejich zárodky v malých kuličkách, se skrývají a prolínají jeden do druhého.

Tyto přírodní tvary - objekty jsem ve svých instalacích záměrně navracela do přírody, tam odkud skutečně vzešly. Byly tedy umístěny do křišťálového potůčku, kde korespondovaly s jeho bublavou hladinou a zároveň byly také v ostrém kontrastu s drsnými kameny, umístěny v uzlovitě zapleteném bludišti vzdušných kořenů, jejich chaotickém spletitém úseku. Drátěné tvary koule se zase jen bezstarostně kutálely po čistě bílé sněhové ploše a nevinně ji rozbrázdily svojí spletitou strukturou, jenž v ní zanechaly 1.5 Barevnost Ve volbě barevnosti objektů odrážela jsem se od barvy kovových forem (měď, mosaz, ocel), jenž pro mě byla sama o sobě velmi příjemná. Snažila jsem se o to, aby také sklo vycházelo z podobných teplých odstínů, které by se vzájemně doplňovaly s jednotlivými dráty. Vycházela jsem přitom ze základu, kterou ve mně evokovala sama rozžhavená sklovina tedy červené (rudé) barvy. Ta je v symbolice barev je spojena s významem slunce, ohně, krve, síly a mládí, s plodivostí a láskou. Je výrazem stravující moci pekelného ohně nebo nezkrotných vášní a žádostí. Červená barva je jako signální barva, která přislibuje začátek, nový život a teplo. Barva ohně, krve je zároveň barvou života, lásky, tepla, nadšeného zápalu, plodnosti. (Bakela, J. 1997) Pohybovala jsem se tedy v oblasti barev a odstínů růžové, oranžové a hnědé, jenž v sobě nesou prvky červeně. Odrážela jsem se také od samotného pohybu, jenž v objektech cítím. Při pohybu dochází k zahřátí, tření, uvolnění energie a tepla, proto tedy právě tyto teplé odstíny. Touto volbou jsem také chtěla sjednotit rozpolcené tvary ostrým kontrastem zvolených barev by došlo k jejich úplnému rozbití.

2. FOUKANÉ SKLO 2.1 Historický vývoj technik ručního zpracování skla Ruční výroba skla nedoznala v průběhu několika tisíc let od svého vzniku podstatných změn, pokud hodnotíme vlastní způsob práce. Nejstarší technikou zpracování skla, známou ze starověkého Egypta, bylo ovíjení. Na hliněnou formu se těsně vedle sebe navíjela skleněná vlákna (o síle několika milimetrů), tak, aby se okraje dotýkaly. Takto vytvořený výrobek se pak znovu ohřál v peci, aby se okraje vláken stavily dohromady. Nakonec se hliněná forma rozbila a střepy odstranily. Tak se vytvářely poměrně jednoduché duté nádoby (především flakony a misky), které měly na povrchu mnohdy velmi zajímavý dekor, daný užitím vláken různé barvy. Výroba skla foukáním je známá z Fénicie, odkud se tato technika rozšířila do starověkého Řecka a dále do Říma. V antickém světě, zvláště v helénistickém období a později po ovládnutí středozemního moře starověkým Římem v době císařství, bylo foukání skla běžnou sklářskou technikou. Nejstarší foukané sklo se vyrábělo z volné ruky, tedy bez použití forem. Předpokládaný tvar se po vyfouknutí dotvářel ručním tvarováním. Takový způsob výroby měl řadu omezení, neboť většinu složitějších tvarů není možno bez formy vyrobit. Tato technika se v současné době užívá u specifického druhu výroby, označovaného jako hutní tvarování. Objevu sklářské píšťaly (doložena v 1.stol. př.n.l.) předcházelo zřejmě foukání skla tak, že se vyrobila skleněná trubice, uchladila se, pak se jeden konec zahřál a druhým koncem trubice se vyfoukl požadovaný tvar. Formy se ve sklářství začaly užívat již zhruba v 5. století př.n.l. Zpočátku se zřejmě jednalo o otevřené miskovité dvoustěnné formy, které sloužily k výrobě dutého skla technikou sintrování. (Technika sintrování frity. Sklo se tvarovalo ve dvoustěnných formách (vzhledem se takto vyráběné misky podobají modernímu silnostěnnému lisovanému sklu), zdobené bylo jednoduchými plastickými dekory slinkami a žebry, často dobrušované, někdy také na povrchu leštěné.) Dalším vývojovým stupněm bylo foukání skla do uzavíracích forem, které dávaly výrobku požadovaný přesný tvar. Již ve starověkém Římě se nesporně užívaly nejen formy dřevěné, ale i kovové. Dokladem toho jsou jak osmihranné antické číšky, tak i velmi známé lahvičky s tvářemi. Stejně tak se v antickém sklářství poprvé začaly užívat rozmanité kovové raznice. (Vondruška, V. 2002)

3. POSTUP PRÁCE Sklo samo o sobě mě vždy velmi fascinovalo. Prošla řemeslem zpracování skla a nadále s ním spolupracuji. Samotný proces foukání skla, takto velkých a silnostěnných tvarů, je fyzicky i řemeslně velmi náročný, a proto jsem jej přenechala odborníkům mistrům sklářům a sama jsem prováděla jen práce pomocné. 3.1 Technologie ruční výroby foukaného skla 3.1.1 Formy Nejprve jsem si připravila potřebné formy, které jsem vyrobila z drátu. K tomuto účelu je po technologické stránce nejvhodnějším materiálem měď, železo a stříbro, které mají vyšší teplotu tání než je teplota zpracovávané skloviny (500 700 C) a ve spojení se sklem nepůsobí napětí, a proto se není nutno obávat prasknutí hotových výrobků. V mém případě jsem užila kombinaci drátů měděných, mosazných a ocelových, ty splňují potřebná kritéria a zároveň jsem využila spojení jejich zajímavé barevnosti, která ve spojení se sklem působí velmi příjemně. Při výrobě těchto drátěných forem je nutná preciznost hlavně v upevnění spojů jednotlivých drátů, protože by mohlo velkým tlakem skla dojít k roztržení formy. Velkým tlakem skla se jednotlivé kusy také zvětšily rozfoukly. S připravenými drátěnými objekty jsem se vypravila na školní huť SUPŠ sklářské do Valašského Meziříčí, kterou jsem navštěvovala, kde se již odehrál samotný proces foukání. 3.1.2 Foukání skla Tradiční postup při foukání skla se po tisíciletí podstatným způsobem nezměnil. Sklář nabere na píšťalu trochu skla první náběr a zhotoví baňku. Na tuto baňku přidá nový náběr vytvoří tak velkou baňku a ni následně nabírá potřebné množství skloviny k vytvarování vlastního výrobku (jednotlivé náběry se přidávají až po zachlazení horké sklo se musí nabírat na chladnější). Během náběrů sklo neustále uhlazuje pomocí svaláku (svalák, podvalák - válcovitý dřevěný špalík, který je na koncích miskovitě nebo válcovitě vydlabaný) a průběžně foukáním zvětšuje vnitřní prostor koule, kterou má na konci píšťaly. Když má nabrané dostatečné množství skla (dle velikosti a síly požadovaného výrobku), pomocí podvaláku připraví kus do žádaného tvaru protáhne do válce, rozšíří a zúží v potřebných částech. To vše provádí za neustálého otáčení píšťaly. (Vondruška, V. 2002) Když je kus potřebně připravený, vloží jej do formy a foukáním tvaruje. V tomto případě se jednalo o foukání napevno krátkým, ale mohutným fouknutím, aby se dekor formy do skloviny dobře obtiskl. U forem vytvořených z drátu je výhodu, že se sklovina tvaruje dechem skláře do volného prostoru mezi jednotlivá oka a sklo tak dostane vysoký lesk s pěkným optickým účinkem. (Špaček, J. 1971; Konečná, O. 1985)

Při tomto způsobu zpracování musí být sklovina velmi precizně připravena, protože hrozí možné riziko, že se sklo při foukání nedostane do všech prostorů formy (tvar se nedofoukne), nebo bude stěna slabá a vznikne díra (sklo se profoukne). (Špaček, J. 1971; Konečná, O. 1985) Hotový výrobek se odnáší do chladící pece, kde se dostatečně vychladí, aby u něj nenastalo trvalé pnutí a následně nedošlo k jeho prasknutí. (Špaček, J. 1971; Konečná, O. 1985) 3.1.3 Sklářská píšťala Mezi nejdůležitější pomůcky při ručním foukání skla patří sklářská píšťala. Sklářská píšťala, nezbytná k foukání skla, byla známá už starým Féničanům (pravděpodobně v podobě keramické trubice z pálené hlíny). Při archeologických vykopávkách v zaniklých sklárnách se sklářská píšťala nachází jen ojediněle (z antického období nálezy ve Francii), protože byla tím nejdůležitějším, co sklář ke své práci potřeboval. Proto píšťaly opatroval a vždy si je nosil s sebou. V českých zemích patří k nejstarším vyobrazením postava skláře s píšťalou v ilustraci Mandevilova rukopisu z počátku 15. století. Sklářská píšťala užívaná dnes je úzká kovová trubice. Jedním koncem se sklo nabírá a druhý slouží k foukání. Protože kov vodí teplo, musí mít píšťala na konci izolované držadlo. Dříve se používalo dřevo, dnes různé umělé hmoty, silnostěnná guma a další materiály, které se navlékají na konec píšťaly. Na úplném konci, jímž sklář fouká, bývá náustek. Je soustružený nebo litý z mosazi či podobného kovu, otvor v něm je užší než průměr píšťaly (slouží pro lepší účinek foukání), na konci je zaoblený, aby ho bylo možno vkládat do úst. Náustek se obvykle šroubuje na konec píšťaly a je vyměnitelný. Sklářské píšťaly jsou různě dlouhé a mají různý průměr. Délka běžných píšťal se pohybuje od 130 do 150 cm, vnitřní průměr trubice bývá nejčastěji od 12 do16 mm, větší průměry (16 22 mm) se užívají na výrobu velkých kusů. Čím větší kus se fouká, tím větší musí být průměr píšťaly. Také délka sklářské píšťaly je důležitá, při jemné práci a výrobě menších kusů se používají píšťaly kratší (říká se jim kalíškářské). Protože železo reaguje se sklem (zabarvuje sklo do zelena), musí být konec, jímž se sklo nabírá, zhotoven z kovu, který se sklem nereaguje. Používá se obvykle speciální slitina chromu a niklu nebo ocel AKC. Úzká trubička z tohoto materiálu, upevněná na konci železné píšťaly se nazývá návarek. Někdy se užívají píšťaly lehčené, jsou celé zhotovené ze speciální oceli AKC, jsou trvanlivější a lehčí, ale také dražší. Při práci sklář průběžně ochlazuje tělo píšťaly vodou. Při foukání zůstane nad horní hranou formy přebytečné sklo, které se nazývá kopna (hlavice). Do horní části kopny ústí sklářská píšťala, spodní okraj kopny je různě široký podle toho, jaký tvar má vlastní výrobek. Pro další zpracování výrobku se musí kopna odstranit. V principu existuje několik základních technik. Po dokončení kusu se výrobek uchopí vidličkou pod kopnou, odklepne se píšťala ústící do vršku kopny a celý kus (tedy výrobek s kopnou) se odnese do chladicí pece. (Vondruška, V. 2002)

3.1.4 Chladicí pece Skleněný výrobek se musí po dokončení pomalu chladit, aby se ve sklovině stabilizovalo vnitřní pnutí. Pokud se sklo ochladí rychle, praskne. Čím je výrobek hmotnější, tím déle se musí chladit. Samotný proces chlazení probíhá tak, že se pomalu snižuje teplota prostředí, v němž je sklo uloženo. Zhruba do 500 C je možno teplotu snižovat poměrně rychle, od ní je však nutno až do teploty 200 C snižovat velmi pomalu. Tato fáze chlazení by měla trvat nejméně dvě hodiny u malých a slabých kusů, u silnějších a větších kolem čtyř hodin a u výrobků z masivu, např. těžítek a hutních váz, by měla trvat ještě déle. U extrémně velkých a silných kusů může chlazení trvat i několik dnů. (Vondruška, V. 2002; Špaček, J. 1971; Konečná, O. 1985) Chlazení probíhá v chladících pecích komorových nebo pásových. Ohřev vzduchu je zajištěn plynem nebo elektrickým proudem. Ohřev je regulován tak, aby byla v komorové chladicí peci konstantní teplota od 480 do 520 C. při práci se prostor pece plní výrobky ze skla a když je plný, komorová pec se uzavře a pomalu se sjíždí s teplotou, to trvá několik hodin. Tavič vybírá komorové pece obvykle v noci, když sklo zchladne na 30 40 C. (Vondruška, V. 2002) 3.1.5 Barvení skla Barvení skla je poměrně složitý technologický problém. U skla neplatí, co si někdy představují lidé, kteří se technologií skla nezabývají, totiž že barvit sklo je totéž jako míchat malířské barvy. Mícháním již nataveného zeleného a křišťálového skla nedostaneme sklo světle zelené. Barvení skla je možné jedině v procesu vlastní tavby, tedy při změně krystalické mřížky hmoty, dostatečné barvení natavené skloviny technologicky možné není (lze barvit pouze povrch skla pomocí některých hutních technik, ale až v průběhu práce s ním). (Vondruška, V. 2002) K barvení skla se užívají suroviny na bázi kovů, které sklu dávají výsledný barevný efekt. I když se pokusy s barvením skla prováděly již ve starověku, ve větší míře se sklo začalo barvit až od 15. a 16. století (nejprve se vyrábělo sklo modré, jako dekorační prvky se uplatňovaly i červené níťové dekory, benátští skláři tavili opálové sklo lattimo), v 18. století se objevují skla uranová a zlatý rubín. Velkého pokroku v barvení skla bylo dosaženo v 1. polovině 19. století především zásluhou českých sklářů (novoborský technolog Bedřich Egermann a další). Ve druhé polovině 19. století se potom barvení skla uplatnilo i v oblasti výroby skla technického a užitkového. Moje práce byly barveny přímo na huti pomocí rubínů. Rubíny se tvarují do šišek (válcových tyčí příslušných barev), které se potom mohou rozemlet na jemný prášek a slouží k přejímání křišťálu barevným sklem. Foukané sklo se mezi druhým a třetí náběrem smočí v takto připraveném přášku a vznikne tak různě odstínovaná barevná plocha skla. Jemnost zabarvení je dána velikostí jednotlivých zrn rubínové drtě. Zbarvení v teplých odstínech růžové, hnědé a oranžové lze dosáhnout užitím zlatého rubínu. Avšak jen výjimečně se vyrábí luxusní foukané užitkové sklo přímo z taveného zlatého rubínu, neboť tato sklovina je mimořádně drahá. Jako levnější náhražka se od konce 19. století pro výrobu červeného skla užívají selenové suroviny. Takové sklo je světlejší, s odstínem lehce do žluta, někdy podle přísad a způsobu tavby i do růžové. Roku 1981 byl nataven selenový rubín (červené sklo), o

rok později selenový rosalin (růžová varianta). Následovaly další patenty červeného skla, vycházející z variant užití selenu. Po roce 1950 se v českých zemích vyrábělo ze selenu červené sklo zvané granátové. Na rozdíl od zlatého rubínu probíhá proces nabíhání až během výroby. Sklář zhotoví kus z natavené skloviny, která je žlutohnědá, teprve pak nechá hotový kus znovu rychle nahřát, čímž naběhne do červené barvy. Selenový rubín se užívá též k výrobě plochého skla (červené sklo pro dopravní signalizaci). (Vondruška, V. 2002; Špaček, J. 1971; Konečná, O. 1985) 3.2 Zušlechťování skla Poté, co se skleněný výrobek zhotoví na huti a je dostatečně vychlazen, je nutná jeho další úprava. Těmto technikám se souborně říká zušlechťování nebo rafinování. Podle užitých technologických postupů se rozlišuje pět základních způsobů opracování tepelné, mechanické, chemické, lazurování a nanášení barev. Po dokonalém vychlazení je nutno hotový tvar ještě dále zpracovávat nejprve je nutné z něj odstranit jeho vrchní část: hlavici (kopnu). To je možno několika způsoby: řezáním na diapile, odtavováním nebo pukáním. V tomto případě bylo nejvhodnější rafinační technikou právě opuknutí. (Vondruška, V. 2002) 3.2.1 Opukávání skla Pukání skla je oddělování hlavic výrobků je založeno na základních fyzikálních vlastnostech skla, které umožňují vyvolat zahřátím úzkého pásu skla místní vnitřní napětí, jenž v určitém okamžiku překročí mez pevnosti skla a právě ta část skleněného předmětu se v místě nahřátí oddělí. Tento proces se urychluje nahřátím s následným prudkým ochlazením nebo porušením povrchové pevnosti skla naškrábnutím. V praxi se při pukání postupuje různými způsoby. Opukávání se provádí na pukacím stroji, ten je složen ze dvou točen, ke kterým přísluší malé hořáky s ostrým plamenem. Skleněné předměty otáčejí ve vhodném středícím nebo upínacím zařízení kolem své osy. V žádaném místě se sklo v úzkém pásu z vnější strany zahřeje speciálními hořáky.následně vznikne pnutí a sklo po obvodu praskne. Povrch skla je předem porušen naříznutím pomocí diamantového hrotu. Někdy je tomuto prasknutí nutno pomoci mírným zachlazením (obzvláště u silnostěnných kusů), stačí na zahřáté místo kapka vody. Zaprasknutý vršek výrobku, který je ostrý a často zubatý, se pak srovnává broušením provádí se tzv. hladinový brus. (Vondruška, V. 2002; Špaček, J. 1971; Konečná, O. 1985) 3.2.2 Broušení skla I když se vzácně objevují broušené horní hrany pohárů již v renesanci, počátkem rozkvětu broušeného skla se stalo 18. století. Brus pro dekorační účely byl objevem anglických sklářů a váže se na zavedení výroby olovnatého křišťálu ve 2. polovině 18. století.

Záhy se tato technika masově rozšířila i v českých zemích a v Německu a později také v dalších zemích. (Vondruška, V. 2002) Srovnání horních okrajů dutého foukaného skla po pukání, srovnávání ploch, především spodních, aby výrobek mohl stát, někdy také hran se nazývá obrušování = hranování a provádí je brusič hranař. Vlastní broušení je mechanický proces odebírání skla volným nebo vázaným brusivem. Sklo se brousí pomocí hrubých drsných materiálů brusiv, jejichž třením se z plochy hmoty odbrušují jemné částečky skla. Každé broušení se v principu rozděluje na tři fáze broušení hrubé, jemné a leštění. V procesu hrubého broušení se z předmětu odstraňuje ta část hmoty, která nemá být součástí finálního výrobku. Při jemném broušení se obroušená plocha skla vyhlazuje, aby byla rovná a bez viditelných mechanických stop. Leštěním se broušený povrch kombinací mechanického a chemického působení uvádí do vizuálně stejného stavu, jako ostatní nebroušená plocha skla. Základním zařízením pro hrubé i jemné obrušování je hladinářský brus, který se skládá z velikého horizontálně umístěného kotouče na vertikální hřídeli, poháněné elektrickým motorem. Pro hrubé broušení se obvykle používá kotouč litinový, jemnící kotouče jsou buď z přírodního pískovce, výjimečně syntetické (korund nebo křemičité látky), leštící kotouče jsou obvykle z topolového dřeva, po obvodu stažené železnou obručí. Broušený výrobek je po celou dobu ochlazování proudem vody, aby nedošlo k jeho přehřátí a následnému prasknutí. Celé brusné zařízení je umístěno v dřevěném rámu s vanou, která zachycuje odtékající vodu s použitým brusivem. Při samotném broušení se brusný kotouč se potře práškovým brusivem, na rotující kotouč se při práci stále přivádí voda s brusným práškem. Odstředivou silou se při rotaci kotouče brusivo rovnoměrně rozprostře po ploše kotouče. Broušená plocha skla se silou přitiskne na plochu rotujícího kotouče a jeho otáčením se plocha skla odbrušuje. Technologicky probíhá broušení ve dvou fázích, daných charakterem brusiva, které se musí skládat ze dvou hlavních tvarových komponentů. Zaoblená zrna brusiva vytvářejí v prvé fázi práce v broušené hmotě mikroskopické prasklinky, které se ve druhé fázi odlupují pomocí zrn s ostrými hranami. Čím větší jsou zrna brusiva a čím větším tlakem se na plochu brusného kotouče přitiskne broušený kus, tím rychleji se hmota skla obrušuje, ale současně jsou větší i broušené rýhy, které se musí v dalších operacích srovnat. Takto se postupuje až k závěrečné fázi, kterou je leštění skla, kdy se jeho povrch srovná do absolutní roviny, od které dochází k ostrému odrazu světla a tím i vysokému lesku. (Vondruška, V. 2002; Špaček, J. 1971; Konečná, O. 1985) Moje objekty prošly všemi třemi fázemi procesu broušení: hrubé zabrušování, jemnění již srovnaného povrchu a závěrem i leštění hrany skla. Tímto krokem byl proces výroby završen, další z následně možných technik zdobení kusů (malba, pískování atd. ) by byl v tomto případě nemístný a nesmyslný.

ZÁVĚR Technikou foukání skla do drátěných forem, kterou jsem využila při tvorbě své bakalářské práce, vznikla série zajímavých prostorových tvarů objektů. Hlavní myšlenkou jejich zrodu bylo spojení dvou odlišných materiálů v jeden celek. Bylo to spojení křišťálové čirosti a křehkosti skla s pevností a nepoddajností kovu. Tímto propojením došlo k vzájemnému ovlivnění obou materiálů. Sklo ztratilo svou přirozenost dokonalý tvar koule. Bylo uvězněno v pevném objetí nelítostného drátu, ze kterého se vší silou snaží vyprostit tím vzniká velmi zajímavá a dynamická struktura. Rozbrázděním povrchu tvarů vznikl náznak pohybu rozpuku či rašení, vzniku něčeho nového neznámého a právě proto možná i obávaného. Drát narušil také hladký povrch skla. V některých místech v něm zanechal jemnou strukturu. Kov získal žárem skloviny novou velmi příjemnou patinu. Při vlastním postupu práce se nejprve zhotovily drátěné formy, do kterých bylo foukáno sklo. Objekty se po vlastním vyfouknutí umístily do chladící pece, aby nedošlo k pnutí a předešlo se tak riziku praskání hotových kusů. Po dokonalém vychlazení začala další úprava výrobků. Nejprve opuknutím došlo k odstranění kopny hlavice. Ostrý povrch opuku se musel následně zabrousit. Broušení probíhalo ve třech fázích: hrubé broušení, jemné broušení a leštění. Využití plastik může být různé. Vlastní instalace v interiéru či exteriéru samostatné objekty. Zároveň se dá aktivně využít vnitřního prostoru, který vznikl po opuknutí přebytečné kopny hmoty skla, jenž vlastním plastikám dodává i funkčnost nádoby. RESUMÉ Cílem mojí bakalářské práce bylo vytvoření skleněných prostorových objektů. Vlastní práce se zabývá myšlenkou dokonalosti koule a skleněných útvarů, řeší také vzájemnost ovlivňování materiálů. Je zde také nastíněna základní technologie ruční výroby skla.

POUŽITÁ LITERATURA BAKELA, Jan. Výtvarné umění výkladový slovník. Praha : Serifa, 1997. 430 s. ISBN 80-200-0609-5. BECKER, Udo. Slovník symbolů. Praha : Portál, 2002. 351 s. ISBN 80-7178-612-8. VONDRUŠKA, Vlastimil. Sklářství. Praha : Grada, 2002.273 s. ISBN 80-247-0261-4. ŠPAČEK, J. Zdobení a zušlechťování skla v huti. Praha : Redakce literatury spotřebního průmyslu, 1971. 163 s. KONEČNÁ, O. Technologie sklářské výroby. Teplice : Sklo Union, 1985. 238 s.

SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1 : Formy z drátů (obrázek) Příloha č.2 : Realizace prací (obrázek) Příloha č. 3 : Instalace objektů v přírodě (obrázek) Příloha č.4 : Postup práce (obrázek)