Stručný výtah z historie vývoje obce Maňovice v okrese Klatovy V roce 2016 uplyne 650 let od první písemné zmínky o obci Maňovice, jak dokládá listina sepsaná 23. dubna 1366 u pana Buška z Oseka, který vedl spor s proboštem kláštera zderazského a farářem z Velkého Boru o hranice jeho katastru. Na pomoc pro určení hranic si přizvali i maňovického kmeta (Machona) - Macha z Maňovic, který dobře znal toto území. Je zde zmíněn les táhnoucí se od cesty maňovické k cestě kvášňovické. Z toho lze usoudit, že vesnice zde existovala nejméně o padesát až o sto let dříve. V některých starých pramenech je uvedeno, že obec mohla být pojmenována podle rytíře z rodu Maň V některých pramenech a zápisech, které jsem dohledal, se uvádí zápisy ve starolatině, jako Marsson Manyon a v jiných zase Marzicon Man (čteno jako Mařík Maň nebo Maňovák), který podle zápisů ve Starém místopisu pražském, (autor Václav Vladivoj Tomek), vlastnil v Praze, mimo jiné i dům čp. 644 ve Štěpánské ulici a k tomuto domu patřila také vesnička pojmenovaná po svém majiteli, tedy Maňovice. Podle tehdejších zvyklostí a způsobu života, pravděpodobně vedl majitel rytíř Maňovák v Praze finančně náročný život a dostal se do nesnází a byl nucen uprodat část svého majetku, aby získal prostředky na udržení domu v Praze. Mohlo k tomu dojít i tak, že byl oloupen na inspekční cestě do své vesničky, ale to už se asi nedozvíme. Ze soudních zápisů jsem se dočetl, že v roce 1386 vesničku a snad i dům čp. 644, koupil Slávek od Maříka Maňe Maňováka, rytíře a dům byl Slávkovi připsán v roce 1394. Proč až v roce 1394, když ho koupil už v roce 1386? Pravděpodobně až po splacení celé částky ve splátkách. Bližší údaje nejsou zapsány. Není blíže popsán ani kupující Slávek. Bylo to jeho jméno či příjmení? V roce 1394 kupuje vesničku od Slávka, Zdeněk z Oslec, v nějakém Slávkovo obchodu v ulici Nad Jámou (dnes ulice V Jámě v Praze). Zdeněk z Oslec už vesničku neprodal a ta stále patřila k panství a zámku Oselce. V jaké přízni byl Zdeněk a Jezovec z Oslec, který držel Oselce asi od r. 1388 až do roku 1397 jsem nezjistil. Dále se uvádí Mikuláš z Dlouhé Vsi sezením na Oselcích, jeho nástupcem v roce 1479 byl Lipolt Oselský z Dlouhé Vsi, roku 1505-1513 jeho synové Častolar a Jindřich. Jindřichův syn Petr si roku 1543 nechal tvrz, dvůr a ves Oselce i vsi příslušné, vložit v desky zemské (DZ). Petr zemřel v létě roku 1578 a je pohřben v kvášňovickém kostele. Roku 1583 se ujala panství dcera Markéta Kokořovcová z Kokořova, roku 1601 její syn Petr, po něm syn Jiří Kryštof Kokořovec, který zemřel v roce 1662. Od prvé písemné zmínky o obci Maňovice, roku 1366 až do roku 1654, tj. 288 let není zatím známo nic bližšího o tom, jak se obec vyvíjela. Foto desky zemské - zdroj https://cs.wikipedia.org/wiki/zemsk%c3%a9_desky
Berní rula přepis pro knižní tisk str. 845.
Roku 1654, za Jiřího Kryštofa Kokořovce na Oselcích, uvádí Berní rula v obci Maňovice osm sedláků, jeden grunt pustý a jedna chalupnická živnost pustá, jako důsledek třicetileté války. Jsou zde uvedena jména všech hospodářů a tak se berní rula dá považovat za jeden ze základních písemných dokladů o vývoji obce. O sto let později roku 1757 byl vyhotoven Tereziánský katastr, díky císařovně Marii Terezii. Za tu dobu přibylo obdělávaných pozemků, ale stav hodnoty v osedlých se v podstatě nezměnil. Berní hodnota vesnice byla hodnocena číslem 2 celé a 45/64 osedlých /2,703/. Toto číslo vyjadřovalo hodnotu (přepočtový koeficient např. 4 chalupníci v součtu dávali jedno osedlí), pro vybírání daně pro vrchnost nikoliv počet usedlostí nebo sedláků. Rozdíl mezi osedlí a usedlí. Osedlí je přepočet na vybírání daně podle výměry pozemků. Byla to přepočtená hodnota vesnice podle obdělávané půdy. Usedlí jsou ti, kteří ve vesnici sídlili. Je to prostý počet usedlých hospodářů ve vesnici. Tento jejich počet v podstatě neměl na nic vliv. Rozhodující bylo, jakou plochu půdy obdělávali a po přepočtu na ornou půdu, byla následně vyměřena daň. Nutno připomenout, že rozdíl byl i v tom kolik vybírala vrchnost z Oselec od usedlých sedláků a kolik odváděla do Vídně podle koeficientu osedlého = hodnoty vesnice. Později se ukázalo, že vrchnost tajila před Vídní místy až 60 % obdělávané půdy a část daně vybrané od sedláků si ponechávala na přilepšenou. Povinnost robotovat byla stanovena pro 9 robotníků, každého s jedním volským potahem - dvojspřežím a každý z oněch devíti vždy tři dny v týdnu. Podle součtu bylo v Maňovicích deset usedlostí a povinnost roboty jen pro 9 robotníků (pravděpodobně byl osvobozen chalupník nebo kovář na panské kovárně). Ve fasi, je uveden jeden kovář a panská hospoda. Přibylo i bezzemků, ale ti byli uváděni až mnohem později. Císařovnu prvotně zajímala jen půda, ze které do Vídně plynula berně daň z půdy. Fase - poddanská fasse (fase = daňové přiznání), která vyvstala v podstatě z urbářů a obsahuje tyto rubriky: jméno vsi, jméno hospodáře a výměra polí a luk v roce 1654 (ve strychách a věrtelích) podle zápisů v první berní rule. Nenajdeme zde podruhy ani bezzemky, i když provozovali řemeslnou živnost. Ta je uváděna jen u těch, kteří k této živnosti drželi ještě nějakou půdu. Zdroj: http://www.zdirec.cz/upload/pavlicek/h-berni-rula-1652-1655-tereziansky-katastr-1713-1785.pdf Podle nařízení z Vídně roku 1770 došlo k očíslování domů - stavení, podle mapy a polohy budovy. V obci bylo očíslováno 13 zemědělských usedlostí, jedna panská kovárna, jedna panská hospoda a jedna panská hájovna. Číslování bylo podle nařízení započato od nejvýznamnější budovy ve vesnici, panské sídlo, fara nebo statek kde byl rychtář a odtud dále v pořadí na sever a dále ve směru hodinových ručiček tak jak stály budovy v pořadí za sebou, bez ohledu na to, kdy byly postaveny. Čp. 1 dostal dvůr Františka Zoubka jakožto největší usedlost ve vesnici a hlavně proto, že zde byla, pro tehdejší dobu, velmi významná panská kontribuční sýpka. Toto číslo má usedlost odnes. Čp. 2 usedlost sedláka Františka Šilta. V roce 2016, majitel Josef Jirsa. Čp. 3 chalupa - chalupnická živnost Vojtěcha Rašky. Část pod silnicí, vlastnil v roce 2016 Ing. Ondřej Zavadil s manželkou Alenou z Prahy a část nad silnicí Jiří Petlan s manželkou Marií. Čp. 4 usedlost - Bartoloměj Raška. V roce 2016 zemřel její majitel Josef Raška z Buštěhradu. Čp. 5 usedlost František Hlaváč. V r. 2016 Josef Vrána z Horažďovic. (V r. 1805 přiděleno čp. 6). Čp. 6 usedlost Václav Behenský. V r. 2016 Zdeněk Staněk. Čp. 7 obecní pastouška - (v r. 1969 totální demolice) Čp. 8 usedlost Petr Raška. V r. 2016 Karel Chaluš z Plzně. Čp. 9 usedlost Kašpar Panuška. V r. 2016 manželé Schejbalovi z Plzně. Čp. 10 usedlost Petr Holota. V r. 2016 Karel Klozar s manželkou Marií. Čp. 11 usedlost - Jan Červený. V r. 2016 Zdeněk Rohlíček ze Strakonic. Čp. 12 chalupa Bartoloměj Holota. V r. 2016 Petra Stupková z Kamýku. Čp. 13 panská chalupa Josef Kořán. Kolem r. 1774 zdemolována a postavena nad kovárnou. Čp. 14 panská hospoda nájemce Matěj Panuška. V r. 2016 Pavel panuška. Čp. 15 panská kovárna nájemce Jiří Krajsingr. V r. 1941 demolována.
Čp. 16 panská hájovna v Luhu hajný Leopold Gregorič. V r. 1919 zanikla zřítila se. V roce 1780 císařovna Marie Terezie uzákonila dědičnost a neměnnost příjmení. Zápisy narozených a zemřelých do matrik byly zavedeny ještě před nástupem Marie Terezie na trůn. Za její vlády bylo vedení matrik sjednoceno a upřesněno. Fara kvášňovická má záznamy od 31.3.1738, tedy již za vlády Karla VI., tedy otce Marie Terezie. První narozený a pokřtěný z Maňovic, je zapsána Alžběta, dcera Matěje Poira pastýře a jeho ženy Ludmily dne 1. 9. 1738. Roku 1671 bylo oselecké panství prodáno Jindřichovi Vilémovi Vitanovskému z Vlčkovic a po něm roku 1679 následoval Jiří Vojtěch Janovský z Janovic. Ten vystavěl roku 1730 zámek do nynější podoby, poté v roce 1737 zemřel, ale jeho rod držel Oselce až do roku 1807. Od roku 1832 byl oselecký zámek v držení rodiny Boss Waldek až do roku 1947. Za jeho vlády roku 1848 byla zrušena robota a tím skončila povinnost i pro maňovické sedláky zdarma robotovat v Oselcích. Po prvním číslování čísly popisnými v roce 1770 vznikaly další usedlosti chalupy s pozemky. Některá usedlost oddělila synovi část pozemků od gruntu a tak vznikali polodvorníci, chalupníci a domkáři. Ti by se z těchto pozemků neuživili, a proto začali provozovat různá řemesla. Mimo přadláckých, tkalcovských a krejčovských prací začali opracovávat také kámen, kterého zde bylo dost a byl měkčí na zhotovení koryt a žlabů pro hospodářská zvířata. Tím se zemědělská obec stává i obcí kamenickou. Pro rozvíjející se vesnici byl potřeba stavební kámen také na různá ostění oken, dveří (futra), schody a dlažbu. Původní číslování z roku 1770 postupně pozbylo přehlednosti tím, že se do pořadí vklínily nově vzniklé chalupy. Podle dochovaných dokumentů toto postupovalo následovně. 1772 - Kašpar Panuška koupil kousek pozemku z bývalého dvora Šťastných mezi čp. 4 a čp. 5. Na tomto pozemku vystavěl chalupu pro svého nejstaršího syna Jana a jeho ženu Kateřinu. Od vrchnosti dostal čp. 17 (od r. 1805 do r. 2016 čp. 5). V roce 1769 Bartoloměj Raška z čp. 4 a Petr Raška z čp. 8 Hromadníků společně koupili kousek obecního pozemku nad panskou hospodou, kde postavili chalupu pro Jakuba Rašku, syna Petra Rašky, který zatím žil u otce na gruntu Hromadníků (Chalušů). 1773 tuto chalupu Jakub obsadil s manželkou Terezií a bylo jim přiděleno čp. 18 (dnes čp. 22). 1790 - František Zoubek a jeho žena nechali postavit pro jejich syna Františka Zoubka nar. 22. 11. 1773, chalupu a ta dostala čp. 19. Na chalupě vázlo právo dědičné pro selský dvůr Zoubků čp. 1, které nechal zaknihovat prodávající František Zoubek. Podle dochovaných listin, byla chalupa určena pro odcházející hospodáře vejminkáře - výměnkáře a jejich potomky, kteří nedostali grunt čp. 1 nebo už na něm nebylo místo pro další výměnkáře. (V r. 2016 čp 20 vdova Anna Šímová). 1791 Kašpar Panuška rozdělil svůj dvůr čp. 9 na dvě části dva polodvory tak, že původní s čp. 9 dostal syn Antonín a nově vzniklý polodvůr s novým čp. 20, dostal syn František. K rozdělení dvora požádal vrchnost o povolení, ale k tomu nedostal souhlas z Vídně a tak v roce 1839, byl dvůr opět spojen pod jediné čp. 11. 1792 vznikla chalupa, oddělením od chalupy čp. 12 (v r. 2016 má čp. 15). Nově vzniklou chalupu obsadil Bartoloměj Rosypal s manželkou Marií Šiltovou z čp. 2 a dostali čp. 21 (dnes čp. 16). 1796 František Zoubek hospodář z čp. 1, postavil na návsi chalupu. Ta byla také určena těm, pro něž na gruntu čp. 1 už nezbylo místo. První se do chalupy nastěhoval syn František Xaver s manželkou Kteřinou rozenou Červenou a dostali čp. 22 (v r. 2016 Ondřej Šturma čp. 23). 1798 Tomáš Panuška hostinský na panské hospodě a manželka Kateřina Pokorná si postavili domek na poli za hospodou, koupeném od Marie Holotové a dostali čp. 23. (v r. 2016 čp. 19). 1800 vdova po hospodáři Vojtěchovi Behenském, Ludmila, pro svého mladšího syna Josefa oddělila část zahrady patřící ke dvoru čp. 6, kde mu postavili novou chalupu. Vrchnost mu přidělila čp. 24 (v roce 2016 čp. 9). Pro vrchnost nastala v číslování naprosto nepřehledná situace, když vedle čp 4 bylo čp 17 a vedle čp. 9 následovalo čp. 20. Vrchnost chtěla mít chalupy očíslované pěkně v pořadí za sebou proto,
aby při vyhledávání povinných k robotě, nemuseli vyslaní úředníci běhat po vesnici a dohledávat to správné stavení. Proto, po svatém Havlu v roce 1805, provedla vrchnost nové číslování. Toto opět začalo u Zoubků v čp. 1. Podle záznamů uložených ve Státním oblastním archivu v Plzni, proběhlo přečíslování následovně. Čp. 1 dvůr (grunt) Zoubků zůstal nepřečíslován od r. 1770. Čp. 2 dvůr Šiltů nepřečíslován od r. 1770. Čp. 3 chalupa Vojtěcha Rašky zůstala nepřečíslována od r. 1770. Čp. 4 dvůr Bartoloměje Rašky nepřečíslován od r. 1770. Čp. 5 chalupa Johana Panušky přečíslováno - první číslování v r. 1770 měla čp. 17. Čp. 6 dvůr Jakuba Lehečky a nevlastního syna Johana Hlaváče první číslování 1770, bylo čp. 5. ČP. 7 dvůr Johana Behenského přečíslováno. Původně v roce 1770 měl čp. 6. Čp. 8 obecní pastouška přečíslováno. Původně čp. 7. Čp. 9 chalupa Josefa Behenského a Rosalie přečíslováno. Původně čp. 24. ČP. 10 dvůr Josefa Rašky Přečíslován. Původně v r. 1770 čp. 8. Čp. 11 polovina dvora Antonína Panušky přečíslován. Původně v r. 1770 čp. 9. Čp. 12 druhá polovina Františka Panušky přečíslována. Původně po rozdělení v r. 1791 čp. 20. Změna v roce 1838 po sloučení obou polovin dvorů do jednoho čp. 11. Tím čp. 12 zaniklo a bylo vyřazeno z evidence čísel popisných zůstalo neudělené až do r. 1849. Čp. 13 dvůr France Němce, Fr. Váchy a Marie Holotové přečíslován. Původně v r. 1770 čp. 10. Čp. 14 dvůr Antona Červeného přečíslován. Původně v r. 1770 čp. 11. Čp. 15 chalupa Bartoloměje Holoty a Andreje Kališe přečíslována. Původně v r. 1770 čp. 12. Čp. 16 chalupa Bartoloměje Rosypala přečíslována. Původně po oddělení čp. 21. Čp. 17 panská kovárna přečíslována. Původně v r. 1770 čp. 15. Čp. 18 panská hospoda přečíslována, nájemce Anton Panuška. Původně v r. 1770 čp. 14. Čp. 19 chalupa Tomáše Panušky přečíslována. Pvodně v r. 1770 čp. 23. Čp. 20 chalupa Matěje a France Zoubka přečíslována. Původně čp. 19. Čp. 21 chalupa Josefa Kořána přečíslována. Původně v r. 1770 čp. 13. Čp. 22 chalupa vdovy Magdaleny Raškové přečíslována. Původně po výstavbě čp. 18. Čp. 23 chalupa France Zoubka přečíslována. Původně po vystavění čp. 22. Čp. 24 panská hájovna vdova Katarina Gregoričová přečíslována. Původně v r. 1770 čp. 16. Změna v r. 1919, kdy hájovna zanikla a čp. bylo vyřazeno z evidence až do r. 1921. Toto byl stav v roce 1805 po svátku svatého Havla (16. Říjen) podle dochovaného protokolu.. Dále postupně vznikala další čísla popisná. Čp. 25 Franz Šilt přestavěl stodůlku na obytnou chalupu a v roce 1811 ji převzal od své matky. Čp. 26 chalupa Vojtěcha Behenského a Marie Holotové, kterou dostali v roce 1812. Čp. 27 Jan Raška postavil domek na pozemku obce v r. 1837 38. Pozemek mu rodiče dodatečně koupili. To bylo poslední číslo popisné, které uváděl stabilní katastr v r. 1837. Čp. 28 Antonín Raška postavil domek na pozemku pod pastouškou zakoupený od obce v r. 1849. Čp. 29 chalupa vznikla přestavbou skladu lnu a jeho oddělením od čp. 13, jako podíl po zemřelé matce Anně Raškové rozené Váchové, pro její pozůstalou dceru Josefu Raškovou, kterou si vzal Martin Rohlíček a přibližně v roce 1866. Na nově vzniklé stavení dostali čp. 29. Čp. 30 chalupa Františka Pnušky z čp. 15 a Kateřiny Velkové postaveno asi v r. 1865. Čp. 31 Karel Raška a Magdalena koupili v r. 1876 část od bývalého dvora Šťastných Rašků. Čp. 32 chalupa vznikla asi rozdělením čp. 21 pro Václava Panušku a Annu v r. 1877. Čp. 33 původní chalupa vyhořela v r. 1879 a byla obnovena v r. 1881, asi mimo původní základy. Čp. 34 chalupa vznikla přestavbou hospodářské budovy asi v roce 1880 Václav Šole. Čp. 35 chalupu odkoupil jako část bývalého Rašků dvora, Karel Herout z Nepomuka v r. 1877. Čp. 36 chalupu postavil sedlák Červený, majitel dvora čp. 14, asi v r. 1840. Čp. asi až od r. 1886. Čp. 37 chalupu postavil v r. 1929 Karel Švelch. Čp. 38 chalupu postavil Jan Kořán s manželkou Kateřinou v r. 1930. Čp. 39 dům vilka v roce 1944 ji postavil František Kába s manželkou Marií. Čp. 40 domek postavil Zdeněk Panuška s manželkou Jarmilou v r. 1961. Čp. 41 dům který Jan Pač, zbudoval přestavbou ze stodoly u čp. 28. Dokončeno asi v r. 1966.
Čp. 42 dům začal stavět Josef Panuška z čp. 33 asi v r. 1958 a dokončen byl asi v r. 1999. Čp. 43 domek stavbu zahájil Zdeněk Panuška asi v r. 1998 a dokončena byla v r. 2011. Další přečíslování nastalo průběžně, když v roce 1838 došlo ke sloučení obou polodvorů Panušků. Ze dvou čísel popisných 11 a 12 vznikl jeden dvůr pod čp. 11 a čp. 12 vypadlo z evidence. Volné čp. 12 bylo přiděleno novostavbě Antonína Červeného z čp. 14 až v r. 1849 a stojí mimo pořadí dodnes. V r. 2016 stavení vlastnila Lenka Zetková. Jedná se o bývalý Hostinec Antonína Rašky. Dále čp. 24 bývalá panská hájovna v Luhu zanikla kolem r. 1919 a čp. 24 zůstalo nepřidělené. V roce 1921 bylo znovu přiděleno na novostavbu vily Anička manželům Anně a Antonínu Supíkovým, kteří přišli z Baltimore v USA a má je i v r. 2016.