MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE MICHAELA DOLEŽALOVÁ

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2011 MICHAELA DOLEŽALOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Oko koně a vady zraku Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Dagmar Pospíšilová Vypracovala: Michaela Doleţalová Brno 2011

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Oko koně a vady zraku vypracovala samostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a můţe být pouţita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis studenta.

PODĚKOVÁNÍ Tímto bych ráda poděkovala Ing. Dagmar Pospíšilové, vedoucí bakalářské práce, za odborné vedení, pomoc a cenné rady, díky nimţ jsem bakalářskou práci mohla vypracovat.

ABSTRAKT Cílem této práce bylo popsat oko koně a vady zraku. Bakalářská práce je rozdělena na tři části. První část práce je zaměřena na anatomii oka, kdy jsem z dostupných zdrojů oko popsala. Dále je nastíněna problematika oční koule, přídatných orgánů oka i jeho krvení a inervace. Druhá část se zabývá fyziologií zraku. V této části byla rozepsána například zraková dráha, akomodace čočky i chemie vidění. Třetí část je soustředěna na vady zraku. Jelikoţ vadami zraku koní, krátkozrakostí a dalekozrakostí, se mnoho odborníků nezabývá a u zvířat se tyto vady ani nenapravují, rozhodla jsem se zaměřit se na tři nejčastější problémy týkající se oka a zraku koně. Vybrala jsem rány víček, rány rohovky a periodický zánět cévnatky. U kaţdé z nich jsou popsány příčiny vzniku, příznaky, léčba a dopady zranění popřípadě celkového onemocnění na zrak koně. Klíčová slova: bakalářská práce, kůň, oko, oční koule, zrak, vady, rány, ERU ABSTRACT The aim of this bachelor thesis was describe horse eye and defects of vision. The bachelor thesis is divided into three parts. The first part is directed on anatomy of the eye, when I described an eye from source available. Furthermore is outlined problems of eyeball, addition organs of eye and its perfusion and its inervation. The second part deals physiology of vision. In this part was described for example visual pathway, accommodation of lens and chemistry of vision.the third part is concentrated on the defects of vision. Since the defects in sight of horses, myopia and hypermetropia, many experts doesn t deal and this defects is remedy in animals, I decided to focus on the three frequently problems related to eye and vision of horse. I chose wound of eyelid, wound of cornea and periodic inflammation of choroid. The causes, symptoms, treatment and descent of injury or overall disease of the vision are described each of them. Key words: bachelor thesis, horse, eye, eyeball, vision, defects, wound, ERU

OBSAH ÚVOD... 8 1 ANATOMIE OKA... 9 1.1 Zrakové ústrojí (organum visum)... 9 1.2 Oční koule (bulbus oculi)... 9 1.2.1 Stěna oční koule... 10 1.2.1.1 Vazivový plášť oční koule (tunica fibrosa bulbi)... 10 1.2.1.2 Cévnatý plášť oční koule (tunica vasculosa bulbi)... 12 1.2.1.3 Vnitřní plášť oční koule (tunica interna bulbi)... 15 1.2.2 Obsah oční koule... 17 1.2.2.1 Čočka (lens)... 17 1.2.2.2 Sklivec (corpus vitreum)... 17 1.2.2.3 Oční komory (camerae oculi)... 18 1.3 Přídatná ústrojí oka (organa occuli accessoria)... 18 1.3.1 Očnice (orbita)... 18 1.3.2 Obočnice (periorbita)... 19 1.3.3 Okohybné svaly (musculi bulbi)... 19 1.3.4 Očnicové povázky (fasciae orbitales)... 21 1.3.5 Spojivka (tunica conjuctiva)... 21 1.3.6 Víčka (palpebrae)... 22 1.3.7 Slzné ústrojí (apparatus lacrimalis)... 23 1.4 Krvení oka... 24

1.5 Inervace oka... 24 2 FYZIOLOGIE ZRAKU... 25 2.1 Zraková dráha... 25 2.2 Akomodace čočky... 25 2.3 Sítnice... 27 2.4 Chemie vidění... 27 2.5 Adaptace na různou intenzitu světla... 29 2.6 Monokulární a binokulární vidění... 29 2.7 Třetí víčko... 31 3 VADY ZRAKU... 31 3.1 Rány víček (vulnera palpebrarum)... 31 3.2 Rány rohovky (vulnera corneae)... 33 3.2.1 Povrchové rány... 33 3.2.2 Hluboké rány... 34 3.2.3 Perforující (pronikající) rány... 35 3.3 Periodický zánět cévnatky koní... 37 4 ZÁVĚR... 42 POUŽITÁ LITERATURA... 43 SEZNAM OBRÁZKŮ... 44

ÚVOD Kdyţ Bůh stvořil koně, pronesl k němu: Tobě rovného jsem neudělal, všechny poklady Země teď leţí mezi Tvýma očima. Korán Jako téma svojí bakalářské práce jsem si zvolila oko koně a vady zraku. Jelikoţ jsem věděla, ţe se v závěrečné práci chci věnovat koním, vybrala jsem si právě tuto problematiku, která mi přišla u koní ne příliš zkompletovaná. Ve většině odborné literatury je oko popisováno, v případě hospodářských zvířat na skotu a u domácích zvířat je popisováno oko psa a pro oko koně je vyhrazen odstavec odlišností na konci kapitoly. Při studování odborné literatury mě oslovila kniha kolektivu autorů pod vedením prof. Kottmana, která se zabývá problematikou veterinární oftalmologie. Je sice vytvořena především pro veterinární lékaře, ale i já jako laik jsem si v ní dokázala najít pro mě zajímavé a potřebné informace, které mi pomohly mnohé z problematiky oka pochopit, a já byla ráda, ţe jsem si takto zajímavé téma vybrala. Cílem mojí práce bylo popsat oční kouli koně s jejími přídatnými orgány, přiblíţit fyziologii zraku koně a zaměřit se na vybrané vady zraku za pouţití dostupných zdrojů týkajících se tématu. Úrazy oka a onemocnění uveálního aparátu se v dnešní době vyskytují poměrně často a bývají častou příčinou vyřazení koně z běţného ţivota. Záleţí hlavně na rozsahu poranění oka a jeho vlivu na zrak koně. Pokud kůň ztratí zrakovou schopnost jednoho oka je schopen relativně plnohodnotného dalšího ţivota. Ovšem úplná ztráta zraku je pro koně i jeho majitele těţkou zkouškou, kterou většina majitelů řeší pro něj jednodušším způsobem a i jinak zcela zdravého slepého koně raději utratí. Jen málokdo se snaţí s koněm, který přišel o zrak, navázat nějaký vztah. Tato bakalářská práce neměla za úkol vyřešení dané problematiky, ale má spíše informativní charakter, protoţe oko a jeho vady jsou velmi rozsáhlým a sloţitým tématem, které nelze v rozsahu a odbornosti práce podrobně popsat. 8

1 ANATOMIE OKA 1.1 Zrakové ústrojí (organum visum) Zrakové ústrojí je orgánem zachycujícím světelná podráţdění. Oko (oculus) je soustava ochranných a pomocných ústrojí světločivých zrakových čidel (NAJBRT a kol., 1982). Oko je komplexní a vysoce vyvinutý fotorecepční orgán. Umoţňuje dokonalou analýzu tvarů, intenzity světla a barev vznikajících jeho odrazem od objektů (JUNQUEIRA, 1997). Oko je uloţeno v očnici nedaleko mozku a s mozkem je spojeno zrakovým nervem (nervus opticus). Na oku popisujeme oční kouli a pomocná ústrojí oka. (NAJBRT a kol., 1982). 1.2 Oční koule (bulbus oculi) Oční koule tvoří schránku, ve které je uloţena sítnice (retina) se zrakovými čidly. Oční koule vytváří ústrojí promítající světelný odraz na sítnici, kde jej zaostřují a regulují mnoţství světla, které dopadá na sítnici (NAJBRT a kol., 1982). V předozadním směru má oční koule mírně oploštělý tvar (NAJBRT a kol., 1982) a uloţena je v tukovém polštáři očnice (MARVAN a kol., 1998). U koní není oční koule úplně kulatá, ale je oválná. Má šířku 50 mm, výšku 42 mm a hloubku 45 mm (ŠVEHLOVÁ, 2009). Přední vrchol oční koule označujeme jako přední pól (polus anterior). Na zadní straně označujeme obdobný bod nazývaný zadní pól (polus posterior). Spojnice těchto dvou pólů, která představuje nejmenší průměr oka, se nazývá oční osa (axis bulbi). Rovina proloţená oční koulí kolmo k ose protíná stěnu oční koule v kruhu nazývaném rovník (equator), který má největší průměr. Pomyslné kruţnice spojující oba póly představují poledníky (meridiani). Nejdůleţitější jsou poledník horizontální roviny a poledník ventrální roviny. Tyto poledníky spolu s rovníkem rozdělují oční kouli na kvadranty čtyři přední a čtyři zadní (NAJBRT a kol., 1982). Na oční kouli popisujeme stěnu oční koule a obsah oční koule. 9

Obr. 1 Řez oční koulí znázorňující její základní stavbu (REECE, 1998) 1.2.1 Stěna oční koule Oční koule se skládá ze tří koncentricky uspořádaných vrstev stěny (KOTTMAN a kol., 2003). 1.2.1.1 Vazivový plášť oční koule (tunica fibrosa bulbi) Je povrchová, tuhá vazivová blána, která je kulovitě napjatá nitroočním tlakem (NAJBRT a kol., 1982). Bělimovou brázdou (sulcus sclerae) je rozdělen na dvě nestejně velké a funkčně rozdílné části bělimu a rohovku (KOTTMAN a kol., 2003). 1.2.1.1.1 Bělima (sclera) Bělima zabírá všechny čtyři zadní kvadranty a na předních kvadrantech tvoří pruh, který vroubí rovník. Bělima je tuhá neprůhledná blána, která má namodralou barvu a je chudá na cévy. Tvořena je z tuhého fibrosního vaziva, jehoţ hlavní sloţkou jsou snopce kolagenních vláken, které jsou ve všech směrech propleteny. Povrch bělimy kryje tenká vrstva řídkého vaziva (lamina episcleralis), kde jsou uloţeny jemné cévní sítě pro bělimu. Tato vrstva také umoţňuje volný pohyb oční koule uvnitř pouzdra hluboké povázky (NAJBRT a kol., 1982). Bělima zaujímá asi čtyři pětiny povrchu oční koule. Vytváří ochranný obal pro hlubší vrstvy oka (MARVAN a kol., 1998), slouţí jako úpon okohybných svalů (NAJBRT a kol., 10

1982) a dává oku tvar (KOTTMAN a kol., 2003). V zadní ventrolaterální části má bělima řadu drobných otvůrků, jimiţ procházejí vlákna zrakového nervu ze sítnice (MARVAN a kol., 1998). Tyto otvůrky tvoří řešetný okrsek (area cribrosa sclerae), (NAJBRT a kol., 1982). V oblasti rovníku je bělima nejtenčí, směrem k přednímu pólu se zesiluje a v místě, kde se upíná většina okohybných svalů, je nejsilnější (MARVAN a kol., 1998). V bělimové brázdě navazuje přední zesílení bělimy na silně vyklenutou rohovku. Podél bělimové brázdy se na vnitřní straně bělimy zvedá bělavý prstenec (anulus sclerae). Uvnitř je uloţena bělimová ţilná pleteň (plexus venosus sclerae), (NAJBRT a kol., 1982). 1.2.1.1.2 Rohovka (cornea) Rohovka tvoří asi jednu pětinu povrchu oční koule. Tvarem připomíná silně vypouklou misku a tvoří rostrální část oční koule (NAJBRT a kol., 1982). Je bezbarvá a sklovitě průhledná, proto snadno propouští světelné paprsky (MARVAN a kol., 1998). Rohovka se svým obvodem (limbus corneae) napojuje na bělimu. Dorsálně a ventrálně je rohovka více překrývána bělimou neţ na mediální a laterální straně, proto se nám při pohledu zepředu zdá obvod rohovky mírně oválný, ale při pohledu zezadu je obvod kruhový (NAJBRT a kol., 1982). Průzračnost rohovky je dána fyzikálními vlastnostmi její tkáně a tkáňového moku stejný index lomu, nepřítomnost cév a pigmentu. Rohovka je ovšem velmi dobře inervována senzitivními nervy. Hlavní vrstvou rohovky jsou snopce lamelózně uspořádaných kolagenních vláken, mezi kterými se nachází buňky s plochými jádry nazývanými fibrocyty (MARVAN a kol., 1998). Kolagenní vlákna pocházejí z bělimy (NAJBRT a kol., 1982). Na povrchu je rohovka kryta vícevrstevným nerohovatějícím dlaţdicovým epitelem. Před vysycháním chrání rohovku neustálé svlaţování slzami (MARVAN a kol., 1998). Nachází se zde četná sensitivní nervová zakončení (nn. ciliares longi z n. ophtalmicus). Je vyţivována z okrajové kapilární sítě (NAJBRT a kol., 1982). 11

1.2.1.2 Cévnatý plášť oční koule (tunica vasculosa bulbi) Tvoří střední vrstvu oka. Je to tenká vazivová blanka, která obsahuje velké mnoţství cév a pigmentu (MARVAN a kol., 1998). Dělí se na tři nestejně velké části. Kaudální oční polokouli vystýlá cévnatka, která je nejrozsáhlejší částí cévnatého pláště. Rostrálně přechází cévnatka v řasnaté těleso a duhovku. Spolu s pigmentovou vrstvou sítnice vytváří z dutiny oční koule temnou komoru. Cévnatý plášť obstarává výţivu většiny sloţek oční koule a obsahuje hladkosvalové elementy, které ovládají duhovku a řasnaté těleso (NAJBRT a kol., 1982). 1.2.1.2.1 Cévnatka (choroidea) Cévnatka tvoří střední vrstvu (MARVAN a kol., 1998) celé zadní polokoule (NAJBRT a kol., 1982). Je nejtenčí ze všech tří vrstev oka, nejbohatěji krvená a silně pigmentovaná (KOTTMAN a kol., 2003). Na vnitřní straně cévnatky se cévy rozpadají v kapilární sítě, které jsou uloţeny v řídkém vazivu (NAJBRT a kol., 1982). Nejpovrchnější, bezcévní pigmentová vrstva (stratum perichorioideum) je spojena s bělimou. Nacházejí se zde mízní prostůrky (spatia perichorioidea), pod nimi je cévní vrstva (lamina vasculosa) skládající se z hustých cévních spletení. Nejvnitřnější je cévnatkovlásečnicová síť (lamina chorioideocapillaris), která je bazální ploténkou (lamina basalis) spojena s pigmentovou vrstvou sítnice (KOTTMAN a kol., 2003). Nedaleko rovníku se v pilovité čáře (ora serrata) navazuje na řasnaté těleso (corpus ciliare). Jediné místo, kde je spojení cévnatky s bělimou pevnější je v místě, kde bělimou prostupují vlákna zrakového nervu a cévy. Vlastní vrstvou cévnatky je cévnatá vrstva (lamina vasculosa). Tvoří ji vlnitě probíhající, silně propletené arterioly a venuly, které jsou spojeny vazivovými lamelami. Četné pigmentové buňky ve vazivových lamelách dávají cévnatce černé zbarvení. Dorzálně nad diskem zrakového nervu, se v cévnaté vrstvě zmnoţí svazky hranolovitých kolagenních vláken silně odráţejících světlo. Takto se vytvoří světelný okrsek (tapetum lucidum) přibliţně trojúhelníkového tvaru, který je nápadný za šera odraţeným světlem (NAJBRT a kol., 1982). Světelný okrsek koně má zelenou aţ modrozelenou barvu (ŠVEHLOVÁ, 2009). Odraţené světelné paprsky dráţdí sítnici podruhé a tím umoţňují zřetelně vidět i za šera (NAJBRT a kol., 1982). U koně se terčík zrakového nervu (discus opticus) nachází zcela mimo světelný okrsek (ČERNÝ, 2004). 12

1.2.1.2.2 Řasnaté těleso (corpus ciliare) Řasnaté těleso tvoří přední pokračování cévnatky." Na cévnatku navazuje v pilovitém okraji (ora serrata) uloţeném nedaleko rovníku a je silnější neţ cévnatka (NAJBRT a kol., 1982). Řasnaté těleso je strukturálně shodné s cévnatkou. Navíc obsahuje hladkosvalové buňky (MARVAN a kol., 1998). Základnu řasnatého tělesa tvoří vazivová blána pevně upnutá na bělavý prstenec. Z předního okraje základny vystupuje duhovka. Povrch řasnatého tělesa překrývá slepá část sliznice vytvářející zde jeho pigmentovou vrstvu (stratum pigmenti corporis ciliaris). Řasnaté těleso můţeme rozdělit na řasnatý okrsek a řasnatou korunu. Řasnatý okrsek (or biculus ciliaris) je téměř plochý pás navazující na cévnatku. Řasnatý okrsek přiléhá na bělimu. Na povrchu nese nízké řasy, které procházejí ve směru poledníků. Řasnatý okrsek se vepředu zvedá v řasnatou korunu (corona ciliaris). Řasnatá koruna se odklání od stěny oční koule k čočce. Řasnatou korunou procházejí řasy z řasnatého okrsku a vytvářejí řasnaté výběţky (processus ciliares) na její hraně. Z rýh mezi jednotlivými výběţky vystupují závěsná vlákna čočky (fibrae suspensoriae lentis), která se upínají na rovník čočky a ve svém souhrnu tvoří její závěsný aparát (apparatus suspensorius lentis), (NAJBRT a kol., 1982). Řasnaté výběţky jsou také důleţitým místem tvorby komorového moku (KOTTMAN a kol., 2003). Akomodační sval (musculus ciliaris) je uloţen v základně řasnatého tělesa. Odstupuje na bělavý prstenec, nad bělimovou ţilnou pleteň a druhým koncem vyzařuje do pilovité čáry. Smrštěním přitáhne celý řasnatý okrsek dopředu a uvolní tak závěsný aparát čočky. Akomodační sval reaguje na podráţdění parasympatickými nervy (NAJBRT a kol., 1982). Ovládá akomodaci čočky k ostrému vidění na různé vzdálenosti (MARVAN akol., 1998). 1.2.1.2.3 Duhovka (iris) Duhovka je jediná viditelná část cévnatky, která není spojena s vnější ani vnitřní vrstvou oční koule (KOTTMAN a kol., 2003). Má tvar mezikruţí a svým periferním obvodem vystupuje z předního okraje řasnatého tělesa (NAJBRT a kol., 1982). Stáčí se v ostrém úhlu k ose oční koule a visí jako clona před čočkou. Rozděluje prostor mezi rohovkou a čočkou na přední a zadní oční komoru (KOTTMAN a kol., 2003). Vnitřní prostor mezikruţí tvoří zornicový okraj (margo pupillaris) ohraničující zornici (pupilla). Zornicový okraj volně přiléhá k přednímu pólu čočky, čímţ duhovku mírně 13

vydouvá. Z obvodu zornicového okraje vynikají duhovková zrnka (granula iridica), která vznikají zbytněním zadní pigmentové vrstvy duhovky. Jsou velká a měchýřkovitá. Nachází se pouze na dorzálním okraji zornicového okraje. Periferní obvod duhovky srůstá s řasnatým tělesem, proto jej nazýváme řasnatý okraj (margo ciliaris). Z řasnatého okraje vystupují snopečky kolagenních vláken, které se upínají do bělavého prstence a do zadní hraniční membrány (lamina limitans posterior corneae) na obvodě rohovky. Ve svém celku tvoří tyto snopečky hřebenitý vaz duhovky (lig. pectinatum anguli iridocornealis), (NAJBRT a kol., 1982). Štěrbiny mezi snopečky se nazývají Fontanovy prostory (spatia anguli iridocornealis). Fontanovy prostory komunikují s přední komorou a mají velký význam pro odtok komorového moku do bělimové ţilné pletně a tím pro regulaci nitroočního tlaku (KOTTMAN a kol., 2003). Duhovka tvoří clonu regulující mnoţství světla dopadajícího na sítnici. Svými hladkými svaly, svěračem zornice (musculus sphincter pupillae) zúţí zornici (miosis) a rozvěračem zornice (musculus dilatator pupillae) zornici široce rozevře (mydriasis). Svěrač zornice reaguje na podráţdění parasympatickými nervy, rozvěrač zornice reaguje na podráţdění sympatickými nervy. V rozevření je zornice kruhovitá, v zúţení je příčně protáhlá. Na duhovce rozlišujeme pět vrstev. Přední plocha duhovky (fascies anterior) je kryta předním epitelem duhovky, který je pokračováním zadního epitelu rohovky. Pod ním je uloţena přední hraniční vrstva. Je to tenká vrstvička rosolovitého pojiva s velkým obsahem retikulárních buněk obsahujících různé mnoţství pigmentu. Tento pigment spolu s pigmentem uloţeným v další vrstvě určuje barvu duhovky a tím barvu oka (NAJBRT a kol., 1982). Čím více pigmentu obsahuje, tím je duhovka tmavší. Má - li duhovka málo pigmentu je modrá, a vzniká tzv. rybí oko (ŠVEHLOVÁ, 2009). Většinou je oko tmavohnědé barvy (NAJBRT a kol., 1982). Nejsilnější vrstvou je cévnatá vrstva (stroma iridis) sloţená z řídkého kolagenního pojiva, téměř embryonálního charakteru. Jsou zde rovněţ četné pigmentové buňky, které se svými výběţky spojují a tvoří síť propletenou vazivovými fibrilami. Cévnatou vrstvou probíhají četné cévy, které jsou uloţeny kolem zornice a tvoří dva systémy. Velký tepenný kruh duhovky (circulus arteriosus iridis major) je patrný pouhým okem a leţí při řasnatém okraji. Malý tepenný okruh duhovky (circulus arteriosus iridis minor) je sotva naznačen a probíhá těsně při zornicovém okraji. Při zornici najdeme téţ snopce hladkosvalových vláken v celku vytvářející svěrač zornice. 14

Zadní hraniční vrstva je jiţ součástí pars iridica retinae. Skládá se z epitelových buněk po obvodě přeměněných v kontraktilní myoepitelové buňky směřující k zornicovému okraji a jejich celek tvoří rozvěrač zornice. Zadní plocha duhovky (fascies posterior) je kryta pigmentovou vrstvou (stratum pigmenti iridis) pocházející také z pars iridica retinae, kde vznikají i duhovková zrna podílející se na sekreci komorového moku (NAJBRT a kol., 1982). 1.2.1.3 Vnitřní plášť oční koule (tunica interna bulbi) Je tvořen sítnicí. 1.2.1.3.1 Sítnice (retina) Sítnice je asi 0,1 aţ 0,2 mm tenká blanka, která vystýlá vnitřní plochu cévnatého pláště. Na sítnici rozlišujeme tři části podle toho, ke které části přiléhá a to na pars ciliaris retinae, pars iridica retinae a pars optica retinae. Pars ciliaris retinae a pars iridica retinae tvoří slepou část sítnice, protoţe neobsahují zraková čidla. Pars optica retinae rozkládající se tam, kam mohou dopadat světelné paprsky a plně se rozvíjet zraková čidla, tvoří vidomou část sítnice. Vidomá část (pars optica retinae) má dvě vrstvy. Zadní pigmentovaná vrstva přiléhající na cévnatku tvoří temnou výstelku oční koule. Vnitřní narůţovělá, průhledná vrstva tvoří čivou vrstvu zrakového ústrojí. Nervová zraková dráha začíná v jejich čidlech. Z oční koule vystupuje zrakovým nervem. Zrakový nerv (nervus opticus) vystupuje z ventrolaterálního kvadrantu zadní části oční koule. Při výstupu vytvoří zrakový nerv na sítnici našedlý, ve středu mírně prohloubený terčík zrakového nervu (discus n. optici), který proniká cévnatkou aţ k bělimě. Terčík zrakového nervu představuje slepou skvrnu sítnice, jelikoţ neobsahuje ţádná zraková čidla. Místo nejostřejšího binokulárního vidění, které má tvar kruhového centrálního políčka (area centralis rotunda), se nachází na sítnici dorsolaterálně od zrakového terčíku. Místo nejostřejšího monokulárního vidění, které má tvar protáhlého centrálního políčka (area centralis striaeformis), se nachází při spodním okraji světelného okrsku a od kruhového centrálního políčka postupuje v mediálním směru. Podstatou míst nejostřejšího vidění je zmnoţení zrakových čidel, nejčastěji čípků. Slepá část sítnice (pars ceca retinae) povléká řasnaté těleso a duhovku. Na řasnatém tělese jako pars ciliaris retinae vytváří pigmentovou vrstvu řasnatého tělesa. Jako pars 15

ciliaris iridica retinae vytváří na zadní ploše duhovky myoepiteliální vrstvu rozvěrače zornice a pigmentovou vrstvu duhovky. Tato část sítnice nemá zraková čidla. Hranici mezi pars ciliaris retinae a pars ciliaris iridica retinae tvoří pilovitý okraj. Sítnice vznikla z embryonálního mozkového váčku (vesicula ophtalmica), jenţ čočka tlakem promáčkla do tvaru kalíšku (caliculus ophtalmicus), tím se přední stěna váčku přiloţila k jeho zadní straně a vznikla dvojvrstevná sítnice. Přední vrstvu (stratum celebrale retinae) tvoří nervové elementy, zadní vrstvu (stratum pigmenti retinae) tvoří tenký pigmentový epitel. Přední nervová část má tři vrstvy nervových buněk. Nejzadnější vrstva přední nervové části (stratum neuroepitheliale) přiléhá k zadní pigmentové části. Její nervové buňky vybíhají ve světločivé tyčinky a čípky. Narůţovělé zbarvení dává sítnici rhodopsin, který je uloţený v tyčinkách. Střední vrstva přední nervové vrstvy sítnice (stratum ganglionare retinae) je do plochy rozprostřenou nervovou uzlinou, kam ústí nervová vlákna neuronů neuroepiteliální vrstvy. Přední vrstva přední nervové vrstvy sítnice (stratum ganglionare n. optici) je uloţena nejblíţe sklivci a stejně jako střední vrstva je do plochy rozprostřenou nervovou uzlinou. Její neurony vybíhají v holá nervová vlákna sbíhající se na zrakovém terčíku a shlukující se zde do zrakového nervu. Ve slepé vrstvě sítnice mizí v nervové vrstvě sítnice nervové elementy a zůstává pouze epiteliální vrstva. Nad světelným okrskem mizí z pigmentové vrstvy sítnice pigment a světelné paprsky pronikají aţ do cévnaté vrstvy (stratum vasculosum), (NAJBRT a kol., 1982). Cytoplazma zadní pigmentové vrstvy obsahuje pigment fuscin, který pohlcuje světelné paprsky prošlé celou vrstvou sítnice (MARVAN a kol., 1998). Zrakový nerv je součástí mozkové výchlipky. Vede nervové dráhy ze sítnice do mezimozku (diencephala). Zrakový nerv vystupuje z terčíku zrakového nervu. Jednotlivá holá nervová vlákna prostupují otvůrky v area cribrosa sclerae a aţ za bělimou dostávají myelinovou pochvu. Po výstupu z oční koule je obalen hlubokou povázkou oční koule a prochází očnicovým tukovým polštářem v mírném oblouku k optickému kanálu (NAJBRT a kol., 1982). Po výstupu z oční koule zrakový nerv probíhá očnicí k foramen opticum. Je chráněn okohybnými svaly a nitroočnicovým tukem. V očnici je zrakový nerv obdán pochvami, které odpovídají mozkovým plenám a která jsou jejich přímým pokračováním. Lze tedy říci, ţe sítnice je součástí mozku s periferní lokací (KOTTMAN a kol., 2003). 16

1.2.2 Obsah oční koule Obsah oční koule tvoří čočka, sklivec a komorová tekutina, která vyplňuje obě oční komory. 1.2.2.1 Čočka (lens) Oční čočka je dvouvypouklá s kruhovým obvodem, který je označován jako rovník čočky (equator lentis). Osa, která spojuje přední pól čočky se zadním pólem čočky, se nazývá osa čočky (facies anterior). Přední plocha čočky (facies anterior lentis) je méně vypouklá neţ zadní plocha čočky (facies posterior lentis). Zadní plocha čočky volně přiléhá k duhovce. Přední pól omývá mok přední oční komory, kolem rovníku je omývána mokem zadní oční komory. Zadní plocha čočky je vloţena do otisku na přední straně sklivce. Čočka je upevněna závěsným aparátem čočky (apparatus suspensorius lentis). Jeho napětí způsobuje tlak sklivce a jeho uvolnění ovládá akomodační sval. Při napětí závěsného aparátu se čočka oplošťuje a při jeho uvolnění svojí pruţností čočka zvětší vypouklost. Optickou mohutnost čočky mění změny její vypouklosti. Změny optické mohutnosti čočky nazýváme akomodace (NAJBRT a kol., 1982). Čočka je bezbarvá, neobsahuje cévy ani nervy a vyţivována komorovým mokem. Uvnitř je čočka tvořena tuhou hmotou skládající se z protáhlých hranolovitých vláken probíhajících ve vrstvách rovnoběţně s povrchem čočky. Začátky a konce těchto vláken se sbíhají ve třech čarách majících na přední ploše čočky podobu obráceného písmene Y a na zadní ploše čočky mající podobu písmene Y. Prostor mezi vlákny vyplňuje tmelová hmota se stejnou lomivostí jako hmota okolních vláken (MARVAN a kol., 1998). Čočka vrhá na sítnici reálný obrácený obraz pozorovaného předmětu (NAJBRT a kol., 1982). 1.2.2.2 Sklivec (corpus vitreum) Sklivec je průhledná hmota rosolovité, gelovité konzistence, vyplňující dvě třetiny aţ tři čtvrtiny oční koule, skládající se ze sítě fibril (stroma vitreum) naplněné sklivcovou tekutinou (humor vitreus). Tato síť se směrem k povrchu zahušťuje v membránu (membrana vitrea) pevněji připojenou k sítnici pouze u disku zrakového nervu a u pilovitého okraje (KOTTMAN a kol., 2003). Sklivec vypadá jako koule se seříznutým předním pólem, kde se nachází jáma pro uloţení čočky (fossa hyaloidea), (NAJBRT a kol., 1982). V tomto místě je nejhustější síť fibril 17

(KOTTMAN a kol., 2003). U terčíku zrakového nervu začíná drobný sklivcový kanálek (canalis hyaloideus) probíhající v ose sklivce a slepě končící uvnitř sklivce. V embryonálním ţivotě jím probíhá sklivcová tepna (a. hyaloidea) zanikající před narozením. Najdeme zde pouze její zbytek (processus hyaloideus), který vystupuje v centru disku zrakového nervu. Napětím sklivce dostává oční koule svoji tuhost a kruhovitý tvar (NAJBRT a kol., 1982). Podstatně přispívá i k udrţení sítnice v normální poloze (KOTTMAN a kol., 2003). 1.2.2.3 Oční komory (camerae oculi) Dutiny vytvořené mezi vnitřní plochou rohovky a přední plochou čočky nazýváme oční komory. Dělíme je na přední a zadní oční komoru. Obě oční komory jsou neúplně oddělovány duhovkou. Před duhovkou je uloţena prostornější přední oční komora (camera anterior bulbi). Za duhovkou je uloţena menší zadní oční komora (camera posterior bulbi). Přední i zadní oční komoru vyplňuje komorový mok, čirá bezbarvá tekutina se stejným sloţením jako mozkomíšní mok. Komorový mok (humor aquosus) je produkován řasnatým tělesem, zadní plochou duhovky i duhovkovými zrny. Zornicí proniká komorový mok ze zadní oční komory do přední oční komory, kde se ve Fontanových prostorech vstřebává (NAJBRT a kol., 1982). 1.3 Přídatná ústrojí oka (organa occuli accessoria) Tato ústrojí zajišťují oku ochranu a umoţňují oku jeho pohyb. Patří sem očnice, obočnice, oční svaly a povázky, spojivka a slzný aparát (NAJBRT a kol., 1982). 1.3.1 Očnice (orbita) Očnice je hluboká, prostorná, párová, kostěně ohraničená jáma, kde je uloţena oční koule. Vstup do očnice je dorsálně tvořen čelní kostí, rostrálně slznou kostí, ventrálně jařmovou kostí a kaudálně spojenými výběţky čelní a jařmové kosti (NAJBRT a kol., 1982). U kořene jařmové kosti se nachází nadočnicový oblouk (KOTTMAN a kol., 2003). Výduť slzné kosti se ventrálně zvedá do očnice (ČERNÝ, 2004). Kaudálně od výdutě slzní kosti se očnice široce otevírá do křídlopatrové jámy (fossa pterygopalatina) a kaudálně splývá se spánkovou jámou (fossa temporalis), (NAJBRT a kol., 1982). 18

Do očnice je vloţena oční koule, obočnice, okohybné svaly s povázkami, pochva oční koule, tukové těleso, krevní cévy a nervy (ČERNÝ, 2004). 1.3.2 Obočnice (periorbita) Obočnice je fibroelastická povázka vystýlající očnici. Má tvar kuţele (ČERNÝ, 2004), jehoţ základna odstupuje na obvodu vstupu do očnice a jehoţ vrchol se nachází poblíţ ústí optického kanálu na křídlovitém hřebeni (crista pterygoidea), (NAJBRT a kol., 1982). Obočnice na kostěných stěnách očnice splývá s okosticí (periost), od které se ventrálně a kaudálně oddaluje a odděluje očnici od křídlopatrové a spánkové jámy (ČERNÝ, 2004). Šlacha dorzálního šikmého svalu (m.obliquus dorsalis) klouţe přes mírně zahnutou chrupavčitou kladku (trochea), která vzniká v dorsální části obočnice (NAJBRT a kol., 1982). Prostor očnice rozděluje obočnice na zevní (extraperiorbitální) a vnitřní (intraperiorbitální) prostor. Obočnicí je funkční tuk v očnici rozdělen na vnitřní tukové těleso (corpus adiposum intraperiorbitale) vyplňující prostor za oční koulí, naléhající na její zadní stěnu a usnadňující její pohyb. Na zevní plochu obočnice naléhá zevní tukové těleso (corpus adiposum extraperiorbitale), které se rozšiřuje do křídlopatrové jámy a spánkové jámy. Zevním prostorem probíhají okohybné svaly (mm. bulbi), které ovládají pohyb oční koule (ČERNÝ, 2004). 1.3.3 Okohybné svaly (musculi bulbi) Jsou to svaly pohybující oční koulí. Dělíme je na přímé svaly (mm. recti), šikmé svaly (mm. obliqui) a zatahovač oční koule (m. retractor bulbi). K okohybným svalům patří, svým sloţením a inervací, i zvedač horního víčka (m. levator palpebrae superioris). Přímé svaly jsou čtyři. Patří sem m. rectus dorsalis, m. rectus lateralis, m. rectus ventralis a m.rectus medialis. Všechny tyto svaly tvoří ploché bříško odstupující při obvodu optického kanálu, které míří dopředu a upíná se šlaškou na bělimu před rovníkem oční koule. M. rectus dorsalis se upíná na dorsální straně, m. rectus lateralis na laterální straně, m. rectus ventralis na ventrální straně a m. rectus medialis na mediální straně (NAJBRT a kol., 1982). Za rovníkem se tyto svaly upínají na bělimu. Přímé okohybné svaly otáčejí oční kouli nahoru, laterálně dolů a mediálně. Při smrštění přímé okohybné svaly směřují oční kouli do daných směrů, mediální sval způsobuje přitaţení (addukci), dorzální a ventrální ovládají oční kouli směrem nahoru a dolů a laterální sval způsobuje odtaţení oka (abdukci), (ČERNÝ, 2004). 19

Zatahovač oční koule je uloţený pod přímými okohybnými svaly a probíhá kolem zrakového nervu (NAJBRT a kol., 1982). Odstupuje stejně jako přímé okohybné svaly kolem obvodu optického kanálu (ČERNÝ, 2004). Na bělimu se těsně za rovníkem upíná čtyřmi úpony odpovídajícími čtyřem přímým okohybným svalům a napomáhají jejich funkci (NAJBRT a kol., 1982). Zatahovač zatahuje oční kouli do očnice. Přímé okohybné svaly jsou doplňovány dvěma šikmými okohybnými svaly (ČERNÝ, 2004). Dorsální šikmý sval (musculus obliquus dorsalis) odstupuje při čichovém otvoru pro průchod čichového nervu (foramen ethmoidale). Nejprve probíhá zevním prostorem obočnice (extraperiorbitálně) po dorsální ploše obočnice dopředu aţ ke kladce, přes kterou se točí laterálním směrem a šterbinou pod kladkou vstoupí na vnitřní stranu obočnice (NAJBRT a kol., 1982). Nejmenší synoviální útvar těla (vagina synovialis m.obliqui dorsalis) se nachází v místě přechodu přes kladku. Dále šlacha probíhá pod úponem m. rectus lateralis a upíná se na bělimu (ČERNÝ, 2004). V místě přechodu přes kladku je dorsální šikmý sval podloţen tíhovým váčkem. Dorsální šikmý okohybný sval otáčí oční kouli kolem zrakové osy dorsálně a mediálně (NAJBRT a kol., 1982). Dorsální šikmý okohybný sval otáčí oční kouli kolem zrakové osy dorsálně a laterálně (ČERNÝ, 2004). Ventrální šikmý okohybný sval (musculus obliquus dorsalis) odstupující na mediální stěně očnice ve fossa m. obliqui ventralis na slzné kosti a probíhá uvnitř obočnice téměř kolmo k ose oční koule po zevní ploše ventrálního přímého okohybného svalu laterálně. Na bělimu se upíná v místě úponu laterálního přímého okohybného svalu. Ventrální šikmý okohybný sval otáčí oční koulí kolem zrakové osy ventrálně a mediálně. Při současném střídavém působení obou šikmých svalů dochází ke koulení očima (NAJBRT a kol., 1982). Ventrální šikmý okohybný sval otáčí oční koulí kolem zrakové osy ventrálně a laterálně (ČERNÝ, 2004). Zvedač horního víčka (musculus levator palpebrae superioris) probíhá prostorem mezi obočnicí a dorsálním přímým okohybným svalem na stropě orbity. Odstupuje nad foramen ethmoidale, směřuje k hornímu víčku, před úponem se vějířovitě rozšiřuje. Upíná se na přední plochu tarzální ploténky horního víčka. Část svalových vláken se upíná jako Mȕllerův sval (musculus tarsalis superior) na zadní plochu tarzální ploténky (ČERNÝ, 2004). Tento sval zvedá horní víčko (NAJBRT a kol., 1982). 20

1.3.4 Očnicové povázky (fasciae orbitales) Rozlišujeme povrchovou a hlubokou oční povázku. Povrchová očnicová povázka vzniká z obočnice v místě vyústění optického kanálu, doprovází obočnici a přiléhá pevně k zevní ploše přímých okohybných svalů. Vepředu vyzařuje do víček. Povrchová očnicová povázka vysílá k hluboké povázce mezisvalové přepáţky. Hluboká očnicová povázka začíná na rohovkovém okraji bělimy. Vytváří svalové povázky jednotlivých přímých okohybných svalů. Povázka oční koule (vagina bulbi) odstupuje při rohovkovém okraji bělimy, povléká bělimu, obchází svalové úponky a vzadu přechází do pochvy zrakového nervu. Mezi bělimou a její povázkou se nachází štěrbina (spatium episclerale), která je vyplněna řídkým vazivem. Tato šterbina pokračuje do pochvy zrakového nervu (NAJBRT a kol., 1982). 1.3.5 Spojivka (tunica conjuctiva) Spojivka je tenká sliznice, pokrytá vrstevným cylindrickým epitelem (MARVAN a kol., 1998), která tvoří rozsáhlý spojivkový vak (saccus conjunctivae). Spojivkový vak vystýlá přední plochu oční koule i vnitřní plochu víček. Tunica conjuctiva bulbi se nazývá spojivka, která kryje přední část oční koule. Svoji vlastní vazivovou vrstvu ztrácí spojivka na rohovce, proto rohovky kryje pouze vrstevnatý epitel. Tunica conjuctiva palpebrarum, narůţovělá víčková spojivka vystýlá vnitřní plochu víček. Na zevní plochu bělimy přechází spojivka volným záhybem ze základny víčka. Takto se vytváří u horního víčka horní spojivková klenba (fornix conjunctivae superior) a u dolního víčka dolní spojivková klenba (fornix conjunctivae inferior). Ve spojivce na víčkách i klenbách jsou obsaţeny mízní uzlíky (lymphonoduli conjunctivales). Součástí spojivky je mţurka (plica semilunaris conjunctivae). Mţurka je poloměsíčitá spojivková řasa uloţená v mediálním očním koutku (NAJBRT a kol., 1982). Můţeme se setkat i s označením třetí víčko (palpebra III tertia), (ČERNÝ, 2004). Tvar víčka udrţuje chrupavka třetího víčka (cartilago palpebrae tertiae), která je uloţena uvnitř. Elastická plochá chrupavka má tvar T, trojúhelníkovitý nebo kotvovitý. Horní rameno chrupavky probíhá paralelně s volným okrajem víčka. Rukojeť chrupavky zasahující do očnice je u základu obklopena přídatnou povrchovou slznou ţlázou (glandula palpebrae tertiae superficialis), (KOTTMAN a kol., 2003). Tato ţláza vystupuje dvěma aţ pěti vývody do spojivkového vaku v úrovni spojivkové klenby (fornix conjunctivae), (NAJBRT a kol., 1982). 21

1.3.6 Víčka (palpebrae) Jsou to koţní řasy přesouvající se přes rohovku, které ji takto chrání před zevními nepříznivými vlivy, před vyschnutím a roztírají po ní slzy. Rozeznáváme horní víčko (palpebra superior) a dolní víčko (palpebra inferior). Horní víčko se při zavření víček přesunuje přes oční kouli více neţ dolní víčko. Horní i dolní víčko se stýkají v zaobleném mediálním koutku (commissura palpebrarum medialis) a v ostrém laterálním koutku (commissura palpebrarum lateralis). K přilehlé části obočnice poutá mediální koutek slabý vaz lig. palpebrale mediale. Laterální koutek k přilehlé části obočnice poutá slabý vaz lig. palpebrele laterale. Víčka svými volnými, tupými okraji svírají víčkovou šterbinu (rima palpebrarum). Volný, tupý okraj víčka vytváří přední a zadní hranu. V přední hraně víčka (limbus palpebralis anterior) se stýká kůţe s volnou, tupou hranou víčka. Z přední hrany horního víčka vystupují dlouhé, zahnuté řasy. Řasy dolního víčka jsou značně menší. Spojivka se s volnou, tupou hranou víčka stýká v zadní hraně víčka (limbus palpebralis posterior). Na volný, tupý okraj víčka ústí podél vnitřní hrany drobnými otvůrky tarsálních ţláz (glandulae tarsales, Meimobovy žlázy). Tarsální ţlázy vyměšují víčkový maz, který mastí tupý volný okraj víček a zabraňuje tak přetékání slz. Základem víčka je tenká kůţe prorůstajícími jemnými chlupy. Pod kůţí se nachází tenká vrstva řídkého podkoţního vaziva. V horním i spodním víčku vazivo v hloubce zbytní v tarsální ploténku (tarsus superior, tarsus inferior). Při volném obvodě víček je mezi kůţí a tarsální ploténkou uloţen svěrač víček (musculus orbicularis oculi). Snopce svěrače víček probíhají cirkulárně. V horním víčku se na přední plochu tarsální ploténky upíná zvedač horního víčka (musculus levator palpebrae superioris), (NAJBRT a kol., 1982). Do dolního víčka zasahuje musculus malaris (ČERNÝ, 2004). Mazové tarsální ţlázy jsou uloţeny přímo v tarsální ploténce. Slabě jsou tarsální ţlázy vyvinuty ve spodním víčku. Víčková spojivka pokrývá zadní stranu víčka (NAJBRT a kol., 1982). 22

Obr. 2 Vnější oko. Vnitřní koutek je na straně nosu, limbus je nazýváno spojení bělimy s duhovkou (REECE, 1998) 1.3.7 Slzné ústrojí (apparatus lacrimalis) Skládá se ze slzné ţlázy a z odvodných cest (NAJBRT a kol., 1982). Slzná ţláza (glandula lacrimalis) je uloţena ve fossa glandulae lacrimalis očnicového výbeţku čelní kosti (ČERNÝ, 2004). U koně není slzná ţláza rozčleněna, mívá dvanáct aţ šestnáct vývodů. Sekret ţlázy, slzy (lacrimae), jsou čirá bezbarvá tekutina s lehkou opalescencí (NAJBRT a kol., 1982). Slzy se tvoří neustále (ČERNÝ, 2004). Ve spánku se mnoţství slz zmenšuje (NAJBRT a kol., 1982). Pohyby víček je roztírají po povrchu oční koule. Slzy se shromaţďují v mediálním očním koutku. Odtud je vývodné slzné cesty odvádějí z očnice. V mediálním koutku se modifikovaná kůţe očních víček zvedá ve výraznou slznou bradavku (caruncula lacrimalis). Kolem slzné bradavky se slzy shromaţďují v slzném jezírku (lacus lacrimalis). Ve výši slzného jezírka na vnitřním okraji horního i dolního víčka se nacházejí drobné slzné otvory (puncta lacrimalia). Slzné otvory jsou počátkem vývodných slzných cest, které odvádějí slzy do slzných kanálků (canaliculus lacrimalis). Existuje doměnka, ţe zvýšená sekrece ţlázy umoţňuje odplavit cizí těleso ze slzného jezírka a zabránit tak jeho proniknutí do slzných otvorů. Slzné kanálky se otvírají do slzného váčku (saccus lacrimalis), uloţeného ve fossa sacci lacrimalis v slzné kosti. Rostrálně ze saccus lacrimalis vychází slzovod (ductus nasolacrimalis), který směřuje do nosní dutiny (ČERNÝ, 2004). Zevní ústí slzovodu (ostium nasolacrimale) se otvírá na dně nosní předsíně, na hranici kůţe nosní předsíně a nosní sliznice. Svým průchodem od ventrální nosní skořepy vyzvedává slzovod slizničnou řasu (plica lacrimalis), (NAJBRT a kol., 1982). 23

1.4 Krvení oka Oko a přídatné orgány oka jsou krveny větvemi z a. ophtalmica externa (NAJBRT a kol., 1982). Vlastní cévy oční koule vystupující z a. ophtalmica externa tvoří v očnici tři skupiny cév. Jsou to ciliární tepny, tepny sítnice a episklerální tepny. Tepny nebo jejich větvení se zobrazují ophtalmologicky na očním pozadí. Zrakový terčík se nachází zcela mimo světelný okrsek. Na očním pozadí jsou při ophtalmologickém vyšetření patrné druhové rozdíly. Na očním pozadí posuzujeme tvar a pozici terčíku zrakového nervu vzhledem k ventrální hranici světelného okrsku. Dále posuzujeme výskyt a způsob větvení a. centralis retinae. Tepny sítnice vystupují jednotlivě z aa. ciliares směřují k zrakovému terčíku a na očním pozadí se zobrazují jako šedesát aţ sto radiálně, k periferii probíhajících tepen, v jejichţ středu je patrný zrakový terčík. Obraz očního pozadí je ve srovnání s ostatními druhy zvířat typický a nezaměnitelný (ČERNÝ, 2004). Obr. 3 Oční pozadí koně (ČERNÝ, 2004) 1.5 Inervace oka Nervi ciliares breves do oční koule přivádějí autonomní inervaci a zároveň inervují i hladké svaly řasnatého tělesa a duhovky. Z ggl. ciliare vznikají parasympatická vlákna. Sympatická vlákna přicházejí přes plexus cavernonus z nervus caroticus. Z nervus nasocilaris inervují nervi ciliares longi spojivku na víčkách i rohovce. Okohybné svaly jsou inervovány třetím, čtvrtým a šetým mozkovým nervem. Parasympatická vlákna obstarávají parasympatickou inervaci přídatných orgánů oka i sekrečních vláken pro slznou ţlázu a tarsální ţlázy (NAJBRT a kol., 1982). 24

2 FYZIOLOGIE ZRAKU 2.1 Zraková dráha Zraková dráha je čtyřneuronová sensitivní dráha začínající v sítnici. První neuron je tvořen speciálními světločivými buňkami tyčinkami a čípky. Jsou to modifikované neurony, jejichţ jeden dendrit je přeměněn ve speciální světločivý výběţek, přeměňující světelné podněty v nervové vzruchy, a z protilehlého pólu buňky vystupuje axon, který vzruchy přenáší a synapticky přepojuje na další neuron. Tento velmi krátký axon je u čípků zakončen noţkou (pediculus) a u tyčinek kulovitým zakončením (sphaerula). V nervové části sítnice na sebe ve vrstvách navazují tři neurony. První neurony sítnice jsou tvořeny vrstvou světločivých elementů, které jsou v sítnici postaveny tak, ţe jsou uloţeny v nejzevnější vrstvě sítnice, světločivá část míří zevně proti dalším vrstvám oční koule a axonální pól je obrácen dovnitř oka směrem k dalším vrstvám sítnice. Ve své světločivé části buňky prvních neuronů přeměňují světelné podněty na nervové vzruchy, které poté předávají axonální částí. První neurony se přepojují na druhé neurony sítnice. Druhé neurony sítnice jsou nervové bipolární buňky s poměrně jednoduchým dendritem a neuritem. Nejblíţe nitroočnímu povrchu sliznice jsou třetí neurony, které se označují jako gangliové buňky, jejich soubory se označují jako ganglion opticum. Axony gangliových buněk probíhající po nitroočním povrchu se sbíhají na terčíku zrakového nervu, místě navnitř od osy oční koule kde nejsou světločivé elementy, ale otvůrky v bělimě (lamina cribrosa sclerae) opouštějí nervová vlákna oční kouli. Po průchodu bělimou získávají myelinovou pochvu a tlustý svazek axonů se nazývá nervus opticus, který má na svém povrchu mozkové obaly, protoţe vývojově představuje výchlipku CNS. Jeho vlákna končí v šesti vrstvách šedé hmoty (ČIHÁK, 1997). 2.2 Akomodace čočky Čočka, která je uloţena mezi rohovkou a sklivcem, upevněna pomocí závěsného aparátu na řasnaté těleso zesilující směrem k cévnatce, obsahuje tři skupiny vláken hladké svaloviny uspořádané různými směry. Napětí závěsného aparátu čočky sniţují svalové kontrakce způsobující pohyb řasnatého tělesa vpřed a vzad. Normální klidový tvar čočky, způsobený sníţeným napětím závěsného aparátu, je více konvexní. Kratší ohniskovou vzdálenost má vyklenutá čočka, která také sbliţuje (konverguje) 25

světelné paprsky (nutné pro dalekozraké oko). Takto se mění bod, kde se obraz vytvoří. Akomodace čočky je proces, kdy se mění nastavení čočky nutné pro vidění blízkých a vzdálených předmětů. Pokud vzniklý obraz leţí přesně na sítnici je vidění vţdy ostřejší. Schopnost akomodace oka je u domácích zvířat omezená pravděpodobně v důsledku nedostatečnosti řasnatého svalu. Pokud není zvíře schopno refrakce výše zmíněným způsobem, je akomodace čočky nahrazena jiným způsobem. U koně je to řešeno tvarem oční koule. Z tvaru oční koule a z toho vyplývajícího uspořádání sítnice se předpokládá, ţe při správné ohniskové vzdálenosti se vzdálené předměty promítají hned za čočkou a ohnisková vzdálenost je tak vyhovující. Do bodu nad čočkou jsou zaostřeny blízké předměty uloţené na zemi. S bliţšími předměty je spojena delší ohnisková vzdálenost, která nedosahuje sítnice lomem paprsků na konvexní čočce, ale je posunuta spíše na sítnici dále od čočky a tam vytvoří obraz předmětu. U koňského oka se taková sítnice nazývá rampová sítnice. Protoţe někteří veterinární oftalmologové nebyli schopni pomocí oftalmoskopu potvrdit tyto rozdíly v ohniskové vzdálenosti, existují jisté pochyby o pomocné funkci rampové sítnice. U koně je akomodace čočky nepřesná a proto můţeme často pozorovat tendenci koní plašit se a odklánět se od kontaktu s blízkými předměty (REECE, 1998). Obr. 4 Rampová sítnice koně (REECE, 1998) 26

2.3 Sítnice Sítnice, světločivná vrstva oka, je tvořena z deseti vrstev. Blízko zevního povrchu těsně nad pigmentovým epitelem jsou uloţeny fotoreceptory. Přenos impulzů je vnitřně směrován ke sklivci. K setkání impulzů vycházejících z receptorů dochází ve dvou interpolovaných vrstvách gangliových buněk sítnice. Axony nejhlubší vrstvy tvořené bipolárními a multipolárními neurony splývají na papile a oční kouli opouštějí v podobě zrakového nervu. Sítnice domácích savců obsahují většinou tyčinky. Tyčinky jsou fotoreceptory pro černobílé vidění. Domácí ptáci mají sítnici naopak vybavenu většinou čípky. Čípky jsou fotoreceptory barevného vidění. Čípky se uplatňují při vidění ve dne. Pro vidění v noci jsou vyuţívány tyčinky, které jsou citlivé na světlo (REECE, 1998). U člověka se rozlišují tři typy čípků, kdy kaţdý z nich je zodpovědný za dobré vnímání jiné vlnové délky světla, čili za vnímání jiné barvy. V tomto případě mluvíme o trichromatickém vidění. U koní se předpokládá, ţe mají pouze dva typy čípků a některé barvy, pravděpodobně jsou to barvy v červeném a modrém spektru, nevidí nebo vidí velmi omezeně či pozměněně. Mají tedy dichromatické vidění. Podle některých výzkumů koně dokáţí rozlišovat modrou a šedou, ţlutou a šedou a zelenou a šedou. Do jisté míry mohou nejspíš rozlišit i červenou od šedé, ale je to pro ně mnohem obtíţnější (ŠVEHLOVÁ, 2009). Obr. 5 Trichromatické vidění člověka (vlevo) a předpokládané dichromatické vidění koně (vpravo), (ŠVEHLOVÁ, 2010) 2.4 Chemie vidění Světlo vstupující do oční koule vyvolává chemické reakce v tyčinkách a čípcích. Účinkem světla se chemické látky v tyčinkách i čípcích rozkládají. V tyčinkách se nachází látka zvaná rodopsin. V čípcích jsou uloţeny látky citlivé na světlo rodopsinu velmi podobné. Rodopsin, 27

pigment citlivý na světlo, se nachází ve vnější části tyčinek, které jsou zanořeny v pigmentovaném epitelu. Rodopsin je sloţen z 11 -cis- retinalu (retinen) a opsinu, zvláštní bílkoviny obsaţené i v čípcích. Pokud je rodopsin vystaven světelné energii, je bezprostředně vyvolán jeho rozklad, při kterém vznikne větší počet nestabilních meziproduktů exitujících jen po dobu několika nanosekund maximálně několika sekund. Metarodopsin II, konečná sloučenina, spouští velmi zesílené zrakové podráţdění a štěpí se na opsin a all -trans- retinal, který je chemicky stejný jako 11 -cis- retinal, ale má jinou strukturu. Má spíše zakřivenou molekulu. K přeměně na 11 -cis- retinal je v sítnici nutná přítomnost enzymu izomerázy. All -trans- retinal se přeměňuje na 11 -cis- retinal, který se pak spojuje s opsinem a znovu se pak tvoří rodopsin. Stimulace tyčinek pravděpodobně probíhá ihned po podráţdění molekuly rodopsinu světlem. Podráţdění, které vzniklo zábleskem světla, můţe trvat po dobu 0,05 aţ 0,5 sekundy, záleţí na intenzitě světla. Existuje vztah mezi biomechanismem vidění a vitamínem A, kdy nedostatek vitamínu A způsobuje nedostatečnou tvorbu rodopsinu. Nedostatek rodopsinu způsobený nedostatkem vitamínu A je označován jako šeroslepost (xeroftalmie), (REECE, 1998). Obr. 6 Schéma rozkladu rodopsinu světlem (REECE, 1998) 28

2.5 Adaptace na různou intenzitu světla Při vidění za šera dochází k tomu, ţe v důsledku menšího mnoţství světla nastává vzestup koncentrace rodopsinu a umoţňuje tak maximální reakci na to málo světla, které je k dispozici. Pro vidění za tmy je důleţité přizpůsobení se na poměrně tmavé prostředí, proto se můţe stát, ţe po vstupu do tmavého prostředí zpočátku téměř nic neuvidíme. Po chvíli adaptace na tmu začínáme předměty rozpoznávat. Adaptací na světlo myslíme, přizpůsobení se jasnému prostředí, kdy se zvýšená koncentrace rodopsinu sniţuje a v důsledku působení nadbytku světla dochází k jeho rozkladu. Obrazy takto viděných předmětů se mohou zdát přesvětleny. Dojde li k vyrovnání koncentrace rodopsinu a mnoţství světla, které je k dispozici, vrací se normální vidění. S adaptačními procesy zároveň probíhají i zrakové reflexy, které zmenšují nebo zvětšují průměr zornice. Kontrakcí svěrače zornice (kruhová svalovina) se zmenší velikost zornice, která propustí menší mnoţství světla do oka. Naopak kontrakcí rozvěrače zornice (paprskovitá svalovina)se zornice rozšíří a do oka propustí více světla. Proto se ve tmě nezvyšuje pouze koncentrace rodopsinu, ale zvětšuje se také průměr zornice, čímţ je umoţněn vstup maximálního mnoţství světla do oční koule. Na světle se koncentrace rodopsinu sniţuje a průměr zornice se sniţuje, tím je vstup světla do oční koule minimalizován. Světelný okrsek, popř. lesklé políčko (tapetum lucidum), umoţňuje světlu právě stimulujícímu receptorové buňky, aby se na ně zpět odrazilo a tím je podruhé podráţdilo. Takto je dosaţeno lepší viditelnosti i při minimu světla. Odraţené světlo vystupující zornicí ven z oční koule způsobuje světélkování očí ve tmě (REECE, 1998). Kůň mívá občas tendenci přechod světla a stínu řešit hmatem, opatrně zkusí našlápnout do podezřelého prostoru, nebo si jej chce očichat (BÍLKOVÁ, 2010). 2.6 Monokulární a binokulární vidění Část prostoru, kterou zvíře vidí jedním okem, aniţ změní směr pohledu, se nazývá zorné pole (KOTTMAN a kol., 2003). Čím jsou oči umístěny více po stranách hlavy, tím větší zorné pole zvíře má. Některá mohou vidět téměř vše co se kolem nich děje. Výjimkou jsou předměty zcela za jejich tělem, které můţe vidět pomocí malého otočení hlavy (REECE, 1998). Kůň má celkový zorný úhel 352 (KRISOVÁ, 2007). 29

Binokulární (prostorové) vidění vzniká, promítá-li se obraz pozorovaného předmětu na korespondující místa sítnic obou očí a tím vytváří v mozku jediný, prostorový vjem předmětu. Optické osy obou očí se tak protínají v bodě pozorovaného předmětu. Při monokulárním vidění vzniká obraz plošný. Zorná pole se při binokulárním vidění částečně překrývají. Monokulární zorné pole je tím větší, čím laterálněji jsou oči uloţeny. Dokonalé binokulární vidění je moţné jen u zvířat, která mají oči uloţeny v přední části hlavy a optické osy očí v klidu probíhají souběţně. Většina domácích zvířat má ale omezenou schopnost binokulárního vidění, která je tím omezenější, čím laterálnější je poloha očí a tím větší rozbíhavost optických os. Kůň můţe binokulárně vidět, pokud má zvednutou hlavu a oči konvergují. Známkou toho, ţe kůň vyuţívá prostorové vidění, jsou vzpřímené, dopředu směřující uši. Pravděpodobný rozsah binokulárního zorného pole je od 20 do 30 po obou stranách střední linie těla. Bezprostředně od spojnice obou očí se nachází slepá oblast, binokulárně jsou vidět pouze předměty vzdáleny několik desítek centimetrů od hlavy. Velikost monokulárního zorného pole je závislé na poloze hlavy vzhledem k tělu. Pokud je hlavy nad úrovní hřbetu a zádě anebo pod úrovní trupu je rozsah monokulárního zorného pole asi 180 na kaţdé straně. Při vhodné poloze hlavy je kůň schopen vizuálně pohyby očí, bez pohybu hlavy pohledem nad tělem případně mezi končetinami nebo okolo nich obsáhnout 360. V jiné poloze hlavy je zorné pole omezeno šířkou jeho vlastního těla. Proto kůň pouze slyší, ale nevidí osobu, která stojí bezprostředně za ním. Uvidí ji aţ po zvednutí hlavy nebo jejím mírném otočení stranou (KOTTMAN a kol., 2003). V situacích, které by člověk řešil za pomoci zraku, koně pracují i s ostatními smysly. Po podezřelém zvuku kůň často nejprve natočí ucho, a teprve aţ sluchové vjemy vyhodnotí jako nutné ke zkoumání, obrátí se ke zdroji zvuku i zrakem (BÍLKOVÁ, 2010). Při přibliţování se k překáţce rychlým pohybem jsou oči prudce konvergovány k nazálním koutkům, avšak ve vzdálenosti 100 aţ 150 cm ztrácí kůň schopnost binokulárního vidění a nemá jinou moţnost neţ se bezprostředně uchýlit k monokulárnímu vidění nebo skočí na slepo (KOTTMAN a kol., 2003). Pro koně je poměrně těţké rozlišit, zda je úzká tenká čára na zemi stín, puklina v zemi nebo leţící kavaleta. Je proto pro koně přirozené objekt překročit, přeskočit či se mu vyhnout, pokud nebude mít moţnost si tento objekt dostatečně prozkoumat. Koně mají dobrou paměť, ale na rozdíl od nás nepracují s detaily, ale spíš s tvarem (BÍLKOVÁ, 2010). 30