Profesní orientace žáků základní školy praktické

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY Profesní orientace žáků základní školy praktické Diplomová práce BRNO 2008 Vedoucí diplomové práce: PhDr. Dagmar Přinosilová, Ph.D. Vypracovala: Bc. Eva Kučerová

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jsem jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.... Podpis

Poděkování Dovoluji si poděkovat PhDr. Dagmar Přinosilové, Ph.D. za metodické vedení a odborné rady, které mi poskytla během zpracování mé diplomové práce.

Obsah Úvod 5 1 Specifikace mentálního postižení 7 1.1 Terminologické vymezení 7 1.2 Lidská práva jedinců s mentálním postižením 9 1.3 Charakteristika osob s mentálním postižením 11 1.4 Klasifikace mentální retardace 17 2 Edukace jedinců s mentálním postižením 21 2.1 Rodina dítěte s mentálním postižením 21 2.2 Raná intervence 22 2.3 Předškolní vzdělávání 23 2.4 Vzdělávání v období povinné školní docházky 25 2.5 Vzdělávání v období profesní přípravy 32 3 Základní škola v Rychnově nad Kněžnou 35 3.1 Historie školy 35 3.2 Současnost školy 38 3.3 Profesní orientace žáků ZŠ praktické v Rychnově nad Kněžnou 41 4 Profesní orientace žáků ZŠ praktické 44 4.1 Cíl výzkumu, hypotézy, metody a techniky výzkumu 44 4.2 Charakteristika sledovaného souboru a průběh šetření 45 4.3 Analýza výsledků výzkumného šetření 47 4.4 Závěry šetření 77 Závěr 81 Shrnutí 83 Summary 83 Seznam použité literatury 84 Seznam příloh 88 Seznam tabulek a grafů 93

Jiné je tvé dítě. Jiné ve svém duševním bohatství, jiné v rozvoji svých schopností, jiné ve vztazích ke světu, jiné ve svém jednání i počínání, jiné v běžných reakcích. Je jiné, ale není horší. Heinrich Behr Úvod Závažným problémem v životě jedinců s mentálním postižením je jejich předprofesní a profesní příprava a následné uplatnění na volném trhu práce. Diplomová práce se zabývá profesní orientací žáků základní školy praktické. Při volbě budoucího povolání je třeba u absolventů této školy přihlížet k jejich schopnostem, dovednostem a zájmům, aby je pak následně využili ve své profesi, zažili pocit užitečnosti a úspěchu, pocit nezávislosti a spokojeného života v majoritní společnosti. Práce osvobozuje, rozvíjí a je stejně důležitá pro člověka zdravého, jako pro člověka zdravotně postiženého. K tomu, aby i jedinci s mentálním postižením našli své místo na trhu práce, směřují současné trendy a požadavky na profesní přípravu - integrační úsilí a vytváření univerzálnější oborů. Diplomová práce je obsahově členěna do čtyř kapitol. První dvě kapitoly se zabývají specifikací mentálního postižení a edukací jedinců s mentálním postižením. Třetí kapitola přibližuje Základní školu praktickou v Rychnově nad Kněžnou, které se týká jeden z cílů výzkumu. Čtvrtá kapitola se zabývá výzkumem a problematikou profesní orientace žáků základní školy praktické a jejich uplatněním na trhu práce. Cílem diplomové práce bylo zjistit, jaká je profesní orientace žáků základní školy praktické, kdo, případně co ovlivňuje jejich volbu povolání a mají-li absolventi základní školy praktické představu o zvolené profesi. S tímto cílem úzce souvisí i druhý cíl diplomové práce, a to analyzovat situaci absolventů Základní školy praktické v Rychnově nad Kněžnou na místním trhu práce.

K vypracování diplomové práce byla použita metoda kvalitativního a kvantitativního výzkumu s využitím technik analýzy odborné literatury, analýzy školního zařízení, analýzy dokumentů, pozorování, dotazníku, rozhovoru.

1 Specifikace mentálního postižení 1.1 Terminologické vymezení Problematikou pedagogiky osob s mentálním postižením se zabývá jeden z oborů speciální pedagogiky, a to psychopedie. Předmětem psychopedie je člověk s mentálním postižením bez ohledu na věk, stupeň postižení a případně kombinaci postižení. Cílem psychopedie je dosažení maximálního stupně rozvoje osobnosti jedinců s mentálním postižením, respektování jejich zvláštnosti, uznání jedinečnosti každé osobnosti a snaha o jejich integraci do majoritní společnosti (Bartoňová, Bazalová, Pipeková, 2007). Pro pojmenování mentálního postižení existovala různá označení, např. duševně postižení, duševně úchylní, duševně defektní, rozumově postižení, děti se sníženou rozumovou schopností, rozumově zaostalí, intelektově úchylní, intelektově abnormální, mentálně defektní, mentálně opoždění aj. Prof. M. Sovák užívá termín slabomyslnost-oligofrenie (1980), S. J. Rubinštejnová (1973) mentální zaostalost. Na konferenci Světové zdravotnické organizace (WHO) v Miláně v roce 1959 se zástupci jednotlivých vědních oborů zabývajících se problematikou jedinců s poruchami intelektu dohodli na používání zastřešujícího termínu mentální retardace. Termín mentální retardace znamená opožděnost rozumového vývoje, je odvozen z latinského mens, 2. p. mentis mysl, rozum a retardace z latinského retardatio zdržet, zaostávat, opožďovat. U nás se o syntézu všech hledisek při definování mentální retardace pokusil M. Dolejší (1973, s. 38): Mentální retardace je vývojová porucha integrace psychických funkcí různé hierarchie s variabilní ohraničeností a celkovou subnormální inteligencí, závislá na některých z těchto činitelů: na nedostatcích genetických vloh; na porušeném stavu anatomicko-fyziologické struktury a funkce mozku a jeho zrání; na nedostatečném nasycování základních psychických potřeb dítěte vlivem deprivace senzorické, emoční a kulturní; na deficitním učení; na zvláštnostech vývoje motivace, zejména negativních zkušenostech jedince po opakovaných stavech frustrace i stresu; na typologických zvláštnostech vývoje osobnosti. Vágnerová (1999, s. 146) uvádí: Mentální retardace je souhrnné označení vrozeného defektu rozumových schopností. Postižení je definováno jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně 7

intelektového vývoje (méně než 70 % normy), přestože byl takový jedinec přijatelným způsobem výchovně stimulován. Nízká úroveň inteligence bývá spojena se snížením či změnou dalších schopností a odlišností ve struktuře osobnosti. Podle Vágnerové (1999) jsou hlavními znaky mentální retardace: Nízká úroveň rozumových schopností, která je vyjádřena nedostatečným rozvojem myšlení, omezenou schopností učení a v důsledku toho i obtížnější adaptací na běžné životní podmínky. Postižení je vrozené a trvalé, přestože je v závislosti na etiologii možné určité zlepšení. Horní hranice dosažitelného rozvoje takového člověka je dána závažností, příčinou defektu i individuálně specifickou přijatelností působení prostředí, tj. výchovných a terapeutických vlivů. Dále je třeba rozlišovat mezi pojmy vrozená, získaná a sociálně podmíněná mentální retardace. Vrozená mentální retardace je spojena s určitým poškozením, odchylnou strukturou nebo odchylným vývojem centrálního nervového systému (CNS). Jedná se o stav trvalý, který je buď vrozený, nebo časně získaný (do 2 let života dítěte). Získaná mentální retardace - demence. Jedná se o proces zastavení, rozpadu mentálního vývoje dítěte po druhém roce života dítěte, jehož příčinou je pozdější vývojová porucha CNS, různé typy nemocí a úrazy mozku. Demence způsobuje nerovnoměrný úbytek intelektových a kognitivních schopností. Může vzniknout kdykoliv po druhém roce života v dětství, dospělosti, stáří (stařecká demence). Sociálně podmíněná mentální retardace - pseudooligofrenie (zdánlivá mentální retardace) vzniká v důsledku působení nepodnětného prostředí, není způsobena poškozením CNS, ale nedostatečnou stimulací dítěte. Tento deficit lze do jisté míry upravit zajištěním vhodného výchovného působení a stimulujícího prostředí. Závisí to však na věku dítěte, vrozených a dědičných dispozicích, zdravotním stavu a možnostech ovlivnit negativní sociální faktory působící na dítě. J. Pipeková (2006, s. 39) uvádí: Se změnou v přístupu k osobám s mentálním postižením v 80. a 90. letech minulého století, která souvisí s novou koncepcí 8

upřednostňování pozitivních aspektů osobnosti, je nutný návrat k chápání člověka v jeho celistvosti, podstatě a ve vztahu k celku, což umožňuje filozofické pojetí člověka. Přiblížení speciální pedagogiky k filozofickému pojetí člověka nacházíme jak v terminologii, tak v celkovém pojetí postiženého člověka. Základní terminologické vymezení je dáno Mezinárodní klasifikací nemocí z roku 1992. Mentální retardace je interdisciplinární termín vystihující medicínské, psychologické a sociální aspekty osob s mentálním postižením v jednotlivých životních obdobích. 1.2 Lidská práva jedinců s mentálním postižením Lidská práva představují nejpodstatnější subjektivní práva a svobody, která jsou zaručena ústavními zákony a přijatými mezinárodními smlouvami o lidských právech. Jsou to od státu poskytnutá základní práva, která člověku náleží jako práva nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná (Večeřa 2002). Lidská práva vymezují postavení člověka ve společnosti, bez jejich uplatňování člověk nemůže žít jako plnohodnotná společenská bytost. Pojmem lidská práva se rozumí, že tato práva jsou univerzální a vztahují se na každého člověka bez ohledu na pohlaví, barvu pleti, rasu, jazyk, náboženské vyznání, politické smýšlení, původ, majetek, rod nebo jiné postavení. Pojem práva naznačuje, že by měla být zakotvena v různých mezinárodních dokumentech, deklaracích, paktech a konvencích, dále pak v nejvyšších vnitrostátních zákonných normách ústavách a ústavních zákonech. Zájem o lidská práva se začal rozvíjet po první světové válce v době přijetí versailleské dohody, která stanovila podmínky míru. Součástí této dohody bylo založení Společnosti národů a Mezinárodní organizace práce. V r. 1924 byla V. shromážděním Společnosti národů přijata Ženevská deklarace, týkající se práv dítěte. Dne 26. června 1945 vznikla Organizace spojených národů a jedním z jejích prvních úkolů bylo vypracování charty lidských práv. Výsledkem byl v r. 1948 dokument Všeobecná deklarace lidských práv, ve kterém byl poprvé použit pojem lidská práva. Tento dokument se stal inspirací pro stanovení lidských práv v mnoha zemích. (Listinu 9

základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku České republiky přijala Česká národní rada na základě usnesení č. 2/1993 Sb.). V roce 1961 byla přijata Evropská sociální charta, která jako jediná mezinárodní smlouva o lidských právech výslovně zmiňovala postižené osoby jako nositele lidských práv. V prosinci 1971 vyhlásilo Valné shromáždění Organizace spojených národů na svém 2027. plenárním zasedání Deklaraci o právech mentálně postižených osob. Současně požádalo národní a mezinárodní organizace, aby zabezpečily, že tato deklarace bude sloužit na ochranu těchto práv: 1. Mentálně postižený má mít v maximální možné míře stejná práva jako ostatní lidské bytosti. 2. Mentálně postižený má právo na zdravotní péči a vhodnou fyzikální terapii, na takovou výchovu, readaptaci a vedení, které mu umožní maximální rozvoj jeho dovedností a schopností. 3. Mentálně postižený má právo na ekonomické zabezpečení, které mu zajistí slušnou životní úroveň. Podle svých možností má právo produktivně pracovat nebo se zabývat jinou užitečnou činností. 4. Je-li to možné, má mentálně postižený žít ve své vlastní rodině nebo v rodině opatrovníka a účastnit se společenského života. Proto má být rodině, ve které žije, poskytována pomoc. Pokud to možné není, mají být prostředí a životní podmínky specializovaného zařízení, do kterého jsou mentálně postižení umístěni, blízké normálním podmínkám života, jak je to jen možné. 5. Mentálně postižený má právo na kvalifikovaného opatrovníka k ochraně jeho dobra a zájmů. 6. Mentálně postižený má právo na ochranu před vykořisťováním, zneužíváním nebo ponižujícím zacházením. Stane-li se mentálně postižený předmětem soudního stíhání, má mít právo na zákonný proces s uznáním svého stupně odpovědnosti vyplývajícího z jeho mentálního stavu. 7. Pokud nejsou někteří postižení schopni účinně využívat svých práv v důsledku hloubky svého postižení a jestliže se ukáže potřeba omezit tato práva buď částečně, nebo úplně, pak musejí být postižení chráněni proti jakékoli formě zneužití na základě hodnocení kvalifikovaných znalců, kteří by posoudili sociální 10

způsobilost postiženého. Omezení nebo zrušení práv má být podrobeno periodickým revizím a musí být odvolatelné u vyšších institucí (Švarcová 2000). Na děti a mládež s mentálním postižením se v plné míře vztahuje i Úmluva o právech dítěte, která u nás vstoupila v platnost v únoru 1991. Tato úmluva navazuje na předcházející dokumenty a stala se prvním mezinárodním dokumentem, jež kodifikuje práva dítěte formou smlouvy. Pro země, které ji ratifikovaly, jsou tudíž právně závazná. K dalším dokumentům patří Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením, schválené Valným shromážděním Organizace spojených národů v říjnu 1993. Vyrovnáním příležitostí je myšlen proces, jehož prostřednictvím jsou různé systémy společnosti zpřístupňovány osobám se zdravotním postižením. Tento dokument však není součástí mezinárodního práva, a není tudíž pro všechny státy závazný (Krejčířová 2002). V září 1997 se v Praze konala mezinárodní konference K 97 Lidská práva pro osoby s mentálním postižením, která měla za cíl řešit problematiku práv lidí s mentálním postižením v těchto oblastech: zdraví, bezpečnost, sociální jistoty, výchova a vzdělávání, zaměstnávání a pracovní příležitosti, rodinný život, občanské soužití, vlastní volba, rozhodování a nezávislost. Rodič mentálně postiženého dítěte ze Švédska, který se zúčastnil konference K 97, ve svém vystoupení uvedl: Můžeme uzákonit právo na odpočinek a podporu, právo na domov a denní činnosti, ale nikdy nemůžeme uzákonit právo na lásku. Nedostatek blízkých vztahů, lásky a izolace u osob s mentálním postižením jsou největší tragédií jejich života (sec. cit. Švarcová, 2000, s. 18). 1.3 Charakteristika osob s mentálním postižením Každý, tedy i osoba s mentálním postižením, je jedinečná, neopakovatelná bytost s charakteristickými osobnostními rysy. Můžeme však (ve větší či menší míře) najít společné znaky charakteristické pro mentální postižení v závislosti na jeho druhu, hloubce, rozsahu, na tom, zda jsou rovnoměrně postiženy všechny složky psychiky, 11

nebo některé psychické funkce, a duševní vývoj je nerovnoměrný. K těmto znakům patří: infantilnost, zvýšená závislost na rodičích a dospělých, zvýšená potřeba uspokojení a bezpečí, snížená mechanická, ale především logická paměť, snížená schopnost až neschopnost komparace a vyvozování logických vztahů, malá slovní zásoba, poruchy vizuomotoriky a pohybové koordinace, těkavá pozornost, zpomalená chápavost, ulpívání na detailech, impulzivita, hyperaktivita či hypoaktivita, citová vzrušivost, sugestibilita a rigidita chování, nedostatky v osobní identifikaci ve vývoji já, opožděný psychosexuální vývoj, nerovnováha aspirace a výkonu, porucha interpersonálních vztahů a komunikace, snížená přizpůsobivost k sociálním a školním požadavkům a některé další znaky (Švarcová, 2000, Valenta, Müller, 2003). V odborné literatuře se její autoři podrobněji zamýšlejí nad zvláštnostmi jedinců s mentálním postižením (Bartoňová, Bazalová, Pipeková, 2007, Valenta, Müller, 2003, Vítková, 2004, Švarcová, 2000, Vágnerová, 1999, Rubinštejnová, 1973). Psychické zvláštnosti jedince s mentálním postižením Vnímání Vnímání je smyslovým odrazem předmětu nebo jevu a objektivní skutečnosti, která působí na naše smyslové orgány. Vnímání člověka však není pouze smyslový obraz, ale i 12

poznání předmětu vyčleněného z prostředí a stojícího proti subjektu. Poznání smyslově daného předmětu tvoří základní, nejpodstatnější rozlišovací znak vnímání. (Rubinštejn, 1967, sec. cit. Nakonečný, 1998, s. 382). Obsahem bezprostředního vnímání jsou vjemy, počitky a představy. Bezprostřední vnímání je vždy výběrové, a to na základě vlastní zkušenosti. U mentálně postižených dětí je tento proces pomalý a probíhá s určitými odchylkami. Dle Rubinštejnové (1973) a Pipekové (2006) k těmto odchylkám patří především: - zpomalený a snížený rozsah zrakového vnímání (zatímco zdravé dítě vnímá globálně, mentálně postižené jen postupně a tím se ztěžuje jeho orientace v novém prostředí, dítě není schopné pochopit perspektivu, částečné překrývání kontur, nerozlišuje polostíny), - nediferencovanost počitků a vjemů tvarů, předmětů, barev (za stejné považují úplně jiné předměty), - inaktivita vnímání (mentálně postižený není schopen prohlédnout si nějaký obraz do všech detailů, vyznat se ve všech jeho vlastnostech, spokojí se s povšechným poznáváním předmětu), - nedostatečné prostorové vnímání (porucha hloubky vnímání), - snížená citlivost hmatových vjemů, - špatná koordinace pohybu (především vnímání vlastního těla v prostoru), - pro sluchový analyzátor je charakteristická opožděná diferenciace fonémů a jejich zkreslení (opožděný vývoj řeči), - nedokonalé vnímání času a prostoru. Řeč Slovem se myšlenka nejen vyjadřuje, ale i zdokonaluje (L. S. Vygotskij, sec. cit. Rubinštejnová, 1973). U dětí s mentálním postižením se sluchové rozlišování i vyslovování slov a vět vytváří později, než u dětí zdravých. Řeč bývá postižena jak v obsahové, tak i formální složce. Slovní zásoba je malá, rozdíl je mezi aktivní a pasivní slovní zásobou. Aktivní slovní zásoba je chudá (málo přídavných jmen, sloves a spojek). Mluvnická stavba věty je velmi nedokonalá. Pro řečový projev bývá typická nepřesná výslovnost, která je často dána nedostatky v motorické koordinaci mluvidel (v rámci 13

organického poškození mozku) nebo zhoršenou sluchovou diferenciací, která jim neposkytuje zpětnou vazbu. Charakteristickými znaky řečového projevu mentálně postižených jsou jazyková necitlivost (četné agramatismy) a jednoduchost projevu (preferují krátké věty, konkrétní pojmy, stabilní slovní spojení, stereotyp). Pro mentálně postižené je obtížnější porozumět běžnému verbálnímu projevu (mají omezenou slovní zásobu, ale i potíže v porozumění celkovému kontextu. Složitější slovní obraty, ironii, žert apod. nejsou schopni pochopit). (Pipeková, 2006, Vágnerová, 1999). Myšlení Myšlení lze definovat jako mentální manipulaci s různými informacemi sloužící k porozumění jejich podstatě a k analýze různých souvislostí a vztahů, na jejichž základě lze učinit jistý závěr (Vágnerová, 2004, sec. cit. Bartoňová, Bazalová, Pipeková, 2007). Myšlení dětí s mentální retardací se utváří v podmínkách neplnohodnotného smyslového poznávání, nedostatečného rozvoje řeči a omezené praktické činnosti. Pro myšlení dětí s mentálním postižením je charakteristický stereotyp, rigidita a ulpívání na konkrétním způsobu řešení. Myšlení je chudé, neproduktivní. Základním nedostatkem dětí s mentální retardací je neschopnost zobecňování, špatné osvojování pravidel a obecných pojmů. Dalšími zvláštnostmi v myšlení dětí s mentální retardací jsou: - nedůslednost v myšlení (výkyvy pozornosti), - psychické aktivity znemožňující dítěti déle a soustředěně promýšlet otázku, - slabá řídící úloha myšlení neschopnost použít již osvojené rozumové operace, - nekritičnost myšlení neschopnost srovnávat své myšlenky a činy s reálnými požadavky (Vítková, 2004). Paměť Bez paměti se nemůže utvářet osobnost člověka, protože bez hromadění minulé zkušenosti nemůže vzniknout jednota způsobů chování a určité soustavy vztahů k okolnímu světu (Rubinštejnová, 1973, s. 162). Procesy paměti probíhají ve třech fázích: 14

1. zapamatování (vštípení) děti s mentální retardací se učí učivo mechanicky, nedostatek představ má vliv na logické zapamatování, 2. uchování v paměti (zapamatování) děti s mentální retardací si pamatují mnohem méně než jejich zdraví vrstevníci, zapomínají intenzivněji, vše nové si osvojují pomalu po mnohočetném opakování, 3. vybavování, znovupoznání vybavování představ probíhá dlouho a často chybně, paměť pasivně hromadí představy bez výběru, významu, důležitosti a potřebnosti. Vědomosti neumí včas uplatnit v praxi. Příčina pomalého a špatného osvojování nových vědomostí a dovedností je především ve vlastnostech nervových procesů. Slabost spojovací funkce mozkové kůry podmiňuje malý rozsah a pomalé tempo vytváření nových podmíněných spojů. Ty mají tendenci vyhasínat rychleji, než u běžné populace. Proto je důležité věnovat na speciálních školách velkou pozornost opakování, rozmanitosti výuky a relaxaci. (Rubinštejnová, 1973, Valenta 2003). Zvláštnosti volních vlastností osob s mentálním postižením Vůle Vůle je naučenou autoregulační schopností, která usměrňuje jednání člověka takovým způsobem, který je považován za účelný či nutný, ale není spojen s dosažením libosti, a proto by zde nestačila emoční regulace (Vágnerová, 1999, s. 44). Volní procesy jsou nedílně spjaty s motivy člověka, s jeho potřebami, zájmy, cíli apod. Děti s mentální retardací vykazují nedostatek iniciativy, nejsou schopny řídit své jednání se zaměřením na vzdálenější cíle. Ve volních projevech mentálně retardovaných jedinců je patrná zvýšená sugestibilita, citová a volní labilita, impulzivnost, agresivita, případně úzkostnost a pasivita. Častá je u nich hypobulie (snížení, pokles volní činnosti), může se vyskytnout i abulie (nerozhodnost, nedostatek vůle, neschopnost zahájit činnost, ztráta či snížení volních činností). (Hartl, Hartlová, 2000). 15

Zvláštnosti emocionální sféry u osob s mentálním postižením Emoce jsou důležitou složkou lidského chování. Obecně platí, že city těsně souvisejí s potřebami a jejich uspokojováním. V učebnicích psychologie se city obvykle dělí na vyšší (uspokojování duševních potřeb) a nižší (uspokojování organických potřeb). Nezralost osobnosti mentálně postiženého dítěte, podmíněná především zvláštnostmi rozvoje jeho potřeb a intelektu, se projevuje i v četných zvláštnostech jeho emocionální sféry. City dítěte s mentální retardací: - jsou nedostatečně diferencované, jemné odstíny prožívání u něho téměř neexistují (pociťuje buď spokojenost, nebo nespokojenost), - bývají neadekvátní podnětům vnějšího světa, - svojí dynamikou jsou neproporcionální, - nedostatečně řídí city intelektem opožděně a obtížně vytvářejí morální city (svědomí, soucit, pocit odpovědnosti, povinnosti apod.), - objevují se patologické citové projevy (popudlivost, vznětlivost, poruchy nálad euforie, apatie). Emoce mají v životě dětí s mentálním postižením mimořádný význam. Prožívání pozitivních emocí zvyšuje kvalitu jejich života. V důsledku emočního strádání emoční deprivace bývá jejich duševní vývoj vážně narušen. Proto všechny tyto děti potřebují, aby se vyvíjely v láskyplném, podněcujícím a celkově příznivém prostředí (Švarcová, 2000). Utváření sebehodnocení jedinců s mentálním postižením Obraz a hodnocení sebe (sebepojetí) jsou významnou součástí osobnosti člověka. Sebepojetí formuje povahové rysy, ovlivňuje dynamickou stránku osobnosti, jednání a chování osoby. Sebehodnocení jedinců s mentálním postižením je ovlivněno jejich způsobem uvažování a omezenou možností pochopit, jaké jsou jejich kompetence. V důsledku toho není sebehodnocení zcela objektivní, je nekritické a ovládané především emocionálně. Je ovlivněno i názory jiných lidí, které mentálně postižení zcela jednoznačně a bez korekcí přijímají (Vágnerová, 1999). 16

V aspirační úrovni se projevuje směřování osob s mentálním postižením jak k nadhodnocování (nerealisticky vysokým aspiracím), tak k podhodnocování (nerealisticky nízkým aspiracím). Protože sebehodnocení je výsledkem nejen svého vnitřního hodnocení, ale i hodnocení sociálním prostředím, je důležité, v jakém prostředí se osoba pohybuje. Např. dítě, které přichází pro neúspěch ze základní školy do školy pro žáky se speciálním vzdělávacími potřebami, většinou aspiruje níže (Valenta, Müller, 2003). 1.4 Klasifikace mentální retardace Klasifikace mentální retardace podle etiologie Příčiny mentální retardace bývají kategorizovány podle různých klíčů. V odborné literatuře se hovoří o příčinách: - endogenních (vnitřních genetické, dědičné), - exogenních (vnějších vzniklé vlivem prostředí). Bartoňová, Bazalová, Pipeková (2007) uvádějí Zvolského nejčastější příčiny vzniku mentální retardace: 1. Dědičnost intelektové schopnosti dítěte jsou výslednicí průměru intelektového nadání rodičů. Zděděná inteligence a vliv prostředí bývá nejčastěji příčinou lehké mentální retardace. Metabolické poruchy a jiné abnormity se vyskytují zřídka. 2. Sociální faktory snížení intelektových schopností je způsobeno sociokulturní deprivací v rodinách, v souvislosti s výchovou a špatnými materiálními podmínkami v nižších sociálních vrstvách, případně deprivací v institucionální výchově. Tyto faktory bývají většinou příčinou lehké mentální retardace. 3. Další environmentální faktory zahrnují různá onemocnění matky během těhotenství, špatnou životosprávu matky, infekční onemocnění dítěte v novorozeneckém období, špatnou výživu kojence, úrazy spojené s nitrolebním krvácením, porodní traumata. Tyto environmentální faktory bývají příčnou lehké i těžší mentální retardace. 4. Specifické genetické příčiny mohou být podmíněné dominantně, recesivně, poruchou sex chromozomů, chromozomálními aberacemi. 17

5. Nespecificky podmíněné poruchy u těchto poruch nebyla objevena chromozomální ani metabolická vada, nebylo zjištěno porodní trauma ani jiné poškození plodu či novorozence. Příčina mentální retardace zůstává neobjasněna asi v 15 30 % případů. Z hlediska času lze příčiny mentální retardace najít v období: - prenatálním (před narozením dítěte) vlivy hereditární (dědičné) a genetické (mutace či aberace genů, chromozomů a genomu), příčiny environmentální (intoxikace matky a plodu, onemocnění infekční chorobou, nedostatek plodové vody aj.), - perinatálním (v období porodu a bezprostředně po něm) hypoxie, nedonošenost, těžká novorozenecká žloutenka aj., - postnatálním (po porodu do 2 let věku dítěte) infekční onemocnění mozku, nádory mozku, traumata, silná deprivace aj. Dále se uvádí dělení mentální retardace na: - vrozenou mentální retardaci, - získanou mentální retardaci demenci, - sociálně podmíněnou mentální retardaci pseudooligofrenii (viz. kapitola 1, podkapitola 1.1). Symptomatologická klasifikace využívá typických příznaků vzhledu, osobnostních rysů, somatických zvláštností, motorického a psychického vybavení mentálně postižených. Klasifikace podle vývojových období vychází z jednotlivých vývojových období u osob s mentální retardací (předškolní věk, mladší školní věk, starší školní věk, adolescence). Klasifikace podle typu chování: - eretické (verzatilní)- nepokojné, dráždivé, instabilní, - torpidní (apatické) netečné, strnulé, - nevyhraněné. 18

Klasifikace podle stupňů mentální retardace je v současné době nejpoužívanější klasifikace ve speciálně pedagogické praxi. Orientačně se jednotlivé stupně mentální retardace ohraničují inteligenčním kvocientem (IQ) a mentální retardace se obvykle charakterizuje jako disproporce chronologického a mentálního věku. V roce 1992 proběhla 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v Ženevě, která pozměnila dříve užívanou klasifikaci, a to s platností od 1. 1. 1993. Podle této desáté revize Světové zdravotnické organizace patří mentální retardace do oboru psychiatrie (označení písmenem F). Oddíl F70 F79 je celý věnován mentální retardaci a toto označení je považováno za základní kód. Hlavním hlediskem je stanovení inteligenčního kvocientu. Bartoňová, Bazalová, Pipeková (2007) uvádějí přehledné členění jednotlivých stupňů mentální retardace: F 70 Lehká mentální retardace IQ se pohybuje přibližně mezi 50 až 69, což u dospělého člověka odpovídá mentálnímu věku 9-12 let. U jedinců s lehkou mentální retardací se projevují obtíže při školní výuce. Mnoho dospělých je schopno pracovat, úspěšně udržovat sociální vztahy a začlenit se do života ve společnosti. F 71 Střední mentální retardace IQ dosahuje hodnot 35 až 49, což u dospělého odpovídá mentálnímu věku 6 9 let. Projevuje se zde zřetelné vývojové opoždění v dětství, mnozí se však dokážou vyvinout k určité nezávislosti a soběstačnosti, přiměřeně komunikují a dosáhnou i přiměřených školních dovedností. U dospělých bude třeba různého stupně podpory k práci a k životu ve společnosti. F 72 Těžká mentální retardace IQ se pohybuje v pásmu 20 až 34, což u dospělých odpovídá mentálnímu věku 3 6 let. Stav vyžaduje stálou podporu. 19

F 73 Hluboká mentální retardace IQ dosahuje nejvýše 20, což odpovídá u dospělých mentálnímu věku pod 3 roky. Jedinci s tímto stupněm postižení jsou nesamostatní a vyžadují pomoc při všech činnostech pohybu, komunikaci a hygieně. F 78 Jiná mentální retardace Mentální retardaci nelze přesně určit pro přidružená postižení smyslová a tělesná, poruchy chování a autismus. F 79 Nespecifikovaná mentální retardace Je určeno, že jde o mentální postižení, ale pro nedostatek znaků nelze jedince přesně zařadit. První kapitola terminologicky vymezuje mentální postižení, seznamuje s lidskými právy jedinců s mentálním postižením, charakterizuje osoby s mentální retardací, popisuje psychické zvláštnosti jedinců s mentální retardací, jejich volní vlastnosti, emocionální sféru a v závěru uvádí klasifikaci mentální retardace z různých pohledů. 20

2 Edukace jedinců s mentálním postižením 2.1 Rodina dítěte s mentálním postižením Významné postavení v souvislosti se vzděláváním osob s mentálním postižením má rodina. Narození dítěte s mentálním postižením představuje pro rodiče, příp. sourozence, velikou zátěž. Přináší řadu změn v chodu rodiny a spoustu krizových situací. Proto potřebují rodiny mentálně postižených dětí kvalifikovanou odbornou pomoc a citlivý přístup hned po stanovení diagnózy. Jedná se především o taktní poskytnutí všech dostupných informací o daném postižení, o možnostech dítěte, poskytnutí rad v praktické oblasti péče o postižené dítě. Důležité jsou pro rodinu i informace o finanční a sociální podpoře. Velkou roli ve zvládnutí tíživé situace hraje emocionální podpora. Je dobré rodičům ukázat, že nejsou v takové situaci sami a seznámit je s rodinami s podobně postiženými dětmi. Vhodná je pomoc odborníka psychoterapeuta. Pro další rozvoj postiženého dítěte je důležité, jak se rodina s novou situací vyrovná. Reakce rodičů na zjištění, že je jich dítě postižené, se v průběhu času mění a prochází typickými fázemi (Vágnerová, 1999). 1. Fáze šoku a popření - popření toho, že je dítě postižené, je projevem obrany vlastní psychické rovnováhy. Rodiče nechtějí nic vědět o možnostech péče o takové dítě. Rozumově vědí, že jim lékař říká pravdu, ale nechtějí ji slyšet. V průběhu času dochází k postupnému přijetí této informace. 2. Fáze postupné akceptace a vyrovnávání s problémem v této fázi rodiče hledají viníka, dochází k sebeobviňování, hledání viníků mimo rodinu (např. lékař). Postupně hledají řešení budoucnosti svého dítěte, získávají nové informace o podstatě a příčině postižení. Racionálnímu zpracování takových informací ovšem často brání emoční stav rodičů. Zde je důležitá pomoc odborníků. 3. Fáze realismu rodiče se ve většině případů postupně smíří se skutečností, že jejich dítě nebude nikdy zdravé, přijímají dítě takové, jaké je. Hledají možnosti dalšího vývoje, opatřují si nové informace. Stává se, že jeden z rodičů tuto fázi nezvládne a rodinu opouští (častěji muž). Nebo naopak vyřešení situace rodinu posílí a stmelí. 21