Jabok vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická Absolventská práce Eliška Strettiová Motivace dobrovolníků v dobrovolné organizaci Mgr. Eva Hernová 2016
Prohlašuji, že jsem absolventskou práci: Motivace dobrovolníků v dobrovolné organizaci zpracovala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok. Eliška Strettiová V Praze dne 25. 4. 2016 Podpis Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora-neužívejte dílo komerčně- Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence, navštivte http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/ nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California, 94105, USA. 2
Anotace Absolventská práce Motivace dobrovolníků v dobrovolné organizaci se zaměřuje na konkrétní dobrovolnou organizaci - turistický oddíl Pochodeň Unhošť. V té autorka hledá možnosti zvýšení motivace členů organizace pomocí teoretických poznatků a výsledků z praxe - zúčastněného pozorování, vlastní zkušenosti a dotazníkového šetření. Tyto možnosti přetváří v návrhy a rady, které podrobně popisuje ve výstupech pro praxi. Práce se dělí na teoretickou a praktickou část. Annotation The concern of my graduate work, "The motivation of volunteers in a volunteer organization", is one specific volunteer organization, a youth hiking club called "Pochodeň Unhošť". In this organization, the author is using her theoretical background and her fieldwork discoveries (participant observation, her own experience, questionnaires) in order to find possible ways to increase the organization s members motivation. She is then using the results of her investigation to form advice and proposals, described in the work's outcomes for practice. The work consists of two parts, the theoretical and the practical one. Klíčová slova Motivace, dobrovolnictví, dobrovolná organizace, turistický oddíl, kvalitativní výzkum Key words Motivation, volunteering, voluntary organization, hiking club, quality research 3
Obsah Úvod 1. Motivace 1.1 Psychologické teorie motivace 1.1.1 Psychoanalytická teorie motivace 1.1.2 Behavioristická teorie motivace 1.1.3 Humanistická teorie motivace 1.2 Další motivy lidského jednání 2. Dobrovolnictví 2.1 Terminologie 2.2 Typy dobrovolné činnosti 2.3 Dobrovolníci v organizaci 3. Specifika práce s dětmi a mládeží ve volném čase 3.1 Právní a bezpečnostní ohraničení práce s dětmi a mládeží 4. Turistický oddíl jako dobrovolná organizace 5. Motivace dobrovolnictví 5.1 Má vlastní motivace a cesta k dobrovolné činnosti v turistickém oddíle 6. Kvalitativní výzkum 6.1 Soubor výzkumného objektu 6.2 Dotazníkové šetření 6.3 Shrnutí dotazníkového šetření 7. Výstupy pro praxi Závěr Seznam literatury Přílohy 4
Úvod Téma motivace lidského chování si pro svou práci rozkládám na dva oddíly, kde v prvním se soustředím na motivaci lidského chování, jak je chápána v psychologii, ve druhém pak na dobrovolnictví a jeho obecné charakteristiky. Tyto dva oddíly tvoří teoretickou základnu, ze které vychází následující praktická část, mapující okolnosti a motivy dobrovolníků pro činnost v konkrétní dobrovolné organizaci. Dedukcí z teoretického základu a praktických východisek docházím k výstupům pro praxi, které tvoří náměty a rady na změny v činnosti organizace. Cílem práce je zjistit, jak motivovat dobrovolníky k vedení družiny dětí a mládeže v turistickém oddíle Pochodeň. Cíl jsem stanovila na základě mé vlastní touhy vytvářet užitečné a smysluplné výtvory. Tato práce by tedy měla posloužit k případné změně v organizaci činnosti turistického oddílu Pochodeň Unhošť. Potřeba ovlivnit organizaci činnosti vychází z předpokladu vlastní zkušenosti, kdy nejsem spokojena s přístupem k dobrovolníkům v organizaci. Pro naplnění cíle jsem si zvolila metodu dotazníkového šetření v souboru kolektivu vedoucích v dané organizaci, dále jsem pracovala s reflexí vlastní zkušenosti a motivace, nedílnou součástí výzkumu bylo i zúčastněné pozorování dění v organizaci po dobu dvou let. 5
1. Motivace Tato kapitola slouží pro snazší pochopení praktické části, věnující se motivaci dobrovolníků v určité dobrovolné organizaci. Slouží jako obecný základ, ze kterého vycházím při formulaci výstupů pro praxi v závěru práce. Charakterizuji zde různé teoretické přístupy k pojmu motivace, ale také jednotlivé proudy psychologie, které se zabývají motivací lidského chování. Důležitý je i historický vývoj chápání lidského chování a jeho motivace, protože pomůže porozumět přístupům dnešním, které vycházejí ze směrů a teorií předešlých. Obecně se dnes považuje motivace za proces, který probíhá intrapsychicky neboli uvnitř lidské psychiky. Tento proces vychází z určité potřeby člověka a vede k žádoucímu stavu či reakci. Proces motivace může být vyvolán endogenně (vnitřní pohnutka) nebo exogenně (vnější pohnutka), v obou případech se jedná o interakci obou činitelů vnitřních i vnějších. Vnější pohnutka může však vyvolávat lidské jednání jen v tom případě, že vyvolá nějakou vnitřní pohnutku. Tato vnitřní pohnutka jednání se nazývá motiv, navazující na dřívější zkušenost nebo způsob jednání, který poskytl nějaké uspokojení. 1 1.1 Teorie motivace Teorie, jako jediné obecné popsání všech možných aspektů dané oblasti zkoumání, v případě motivace neexistuje. Odborníci se shodují pouze na velmi omezených zobecněních, která se mohou využít v praxi. V klinicko-psychologické praxi, v psychologii řízení sociálních systémů organizace a v jiných oborech aplikované psychologie je koncept motivace nepostradatelný, protože umožňuje chápat psychologické důvody lidského chování, a tak je do jisté míry v žádoucím str. 15 1 NAKONEČNÝ, Milan. Motivace chování. Praha: Triton, 2014. ISBN 978-80-7387-830-6, 6
smyslu usměrňovat či měnit. 2 Teorie motivace jsou spojovány v psychologii na jedné straně s teoriemi učení, a to protože motivace učení podmiňuje, a na straně druhé s teoriemi osobnosti. Jsou to hlediska, která rozdělují psychologii na analytickou a syntetickou neboli procesuální a dispoziční. Přehled základních teorií motivace je přejat od M. Nakonečného (1996) 3. 1.1.1 Psychoanalytická teorie motivace - Sigmund Freud Na Freudovu psychoanalytickou teorii měl velký vliv darwinismus a také H. von Helmholtz se svým mechanickým přístupem k fyziologii, teorie ale vychází především z psychiatrické praxe autora. Tato teorie předpokládá, že lidská podstata vychází z pudů, a tudíž se v duševním životě člověka protlačují nevědomé tendence a touha po slasti. Podle Freuda jsou pudy v rozporu s realitou a nutností přizpůsobit se společensky uznávanému chování. Pudy, realita společnosti a osobní morálka, to jsou tři základní pilíře vnitřního rozporu člověka. Pudy v sobě člověk má od narození, ale osobní morálka není člověku vrozená, člověk si ji během života osvojuje pomocí norem, které vznikaly v historii, a realita společnosti je daná, člověk se do ní narodí. Pro shrnutí Freud tedy předpokládá, že člověk v sobě má id zastupující pudy, ego reprezentující morálku společnosti a superego neboli nadjá, jakožto osobní morálku. Ve Freudově teorii hraje velkou roli energie a její vyváženost či její zadržování. Energie, která se neuvolní uspokojením ve vztahu k objektu, je po zadržování uvolněna jiným způsobem, například fantazií či sublimací původní tendence. Realita společnosti a morálka brání této energii uvolnit se a úkolem ega je zprostředkovat schůdnou cestu uvolnění této energie s takovou osobní morálkou, aby bylo společensky přijatelné. Freud rozlišoval dva základní typy pudů, pud po životě eros a pud po smrti thanatos. Pud po životě se projevuje jako získávání slasti, zachování sebe sama, který se projevuje především v sexualitě. Druhý pud je pud destruktivní nebo sebedestruktivní, jeho charakteristickým rysem je na sebe či na venek zaměřená 2 NAKONEČNÝ, Milan, Motivace lidského chování. Praha: Akademie věd ČR, 1997. ISBN 80-200-0592-7, str. 148 3 NAKONEČNÝ, Milan. Motivace chování. Praha: Triton, 2014. ISBN 978-80-7387-830-6, str. 149-167 7
agresivita. Tyto dva pudy by se tedy měly vyrovnávat. Freudovi je vyčítáno, že zdroj všech neuróz vidí ve frustrované sexualitě. Autor této teorie však pojímá sexualitu velmi široce, člověk podle Freuda prochází vývojem libida od orálních činností k análním a až v pubertě se zaměřuje na genitálie. Podstata člověka je neměnná již od pravěku, podle Freuda na dnešního člověka působí pračlověk se svým egocentrickým pudovým hédonismem. Pouze zábrany vytvořené v člověku samém brání pudům se projevit v celé šíři, jsou to jen masky, které se snadno strhnou a ukazují animální povahu člověka. Vědomí je jen malá část lidské mentality, která obsahuje i podvědomí, a dále nevědomí. Energie proudící z nevědomí se v podvědomí transformuje na jinou, takovou, která je společností uznávaná. Vnitřní konflikty se tak mohou dostávat na povrch v podobě přeřeknutí, přehmátnutí či zapomenutí, vyjadřující jakési kompromisy mezi těmito konflikty. Podle Freudovy psychoanalytické teorie je tedy veškerá motivace pudová, ať už pro uspokojení slasti či destruktivních tendencí. 4 1.1.2 Behavioristická teorie motivace C. L. Hull, I. P. Pavlov, N. E. Miller Zpočátku vycházel behavioristický přístup pouze z výzkumu chování laboratorních zvířat, z té doby pochází také pojem drive. Behavioristé jako I. P. Pavlov a G. A. Kelly odmítají pojem motivace a vnímají ho jako nadbytečný pojem. Drive je proces energetizace chování, což představuje behavioristické pojetí motivace. Pro behavioristy je klíčové, aby se pozorované dalo měřit, také pracují s přesně definovatelnými pojmy, které představují kontrolovatelné jevy. Drive výstižně popisuje změny intenzity chování. Behavioristé později rozlišili čtyři primární (neboli vrozené) popudy: hlad, žízeň, sex a bolest. Činnosti či objekty uspokojení byly nazývány primárními zpevňovači, redukcí se popud pak přemění v podmínku učení. Kritikové beahavioristů vyvrací pojetí popudu jako funkce v učení, které nemusí být spojené s uspokojením popudu. Po delší době přišel C. L. Hull 4 HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977, s. 148 8
s přepracovaným původním konceptem a zavedl nový pojem sekundární motivační systém, který je souborem naučených popudů, objevených N. E. Millerem. Hull dále popsal sekundární zdroje popudu, popudem zde autor míní naučenou emocionální reakci. Hullova teorie je překonaná a jeho žáci se již zabývali více motivací jako produktem učení, jiní vyzdvihují a rozvíjejí Hullovu teorii zpevnění (Spence). 5 1.1.3 Humanistická teorie motivace- Maslow, Rogers Třetí směr teorie motivace vznikl po krizi behaviorismu na počátku padesátých let. Pojem humanistický zde vyjadřuje uskutečňování lidského potenciálu, pro tuto teorii je také charakteristický antropocentrizmus. Humanistická psychologie se snaží srovnávat psychologii s problémy společnosti, a tím se stává intelektualisticky abstraktní a je plná paradoxů, nicméně vystihuje současné pojetí humanizace společnosti. Maslow přišel s teorií hierarchie potřeb, kde za klíčový pojem považuje seberealizaci a sebeaktualizaci člověka. Potřeby rozlišuje na nižší deficitní potřeby a na vývojově vyšší potřeby růstu, které vedou až k seberealizaci. Dosud se nenašel nikdo, kdo by popsal motivaci jiným než subjektivním způsobem, tvrdí Maslow. Podle něj je základní vrozená povaha člověka taková, že pokud uspokojí své deficitní potřeby, tedy je zdráv, je existenčně zabezpečen, má pak tendenci uspokojovat další potřeby, transcendovat svou situaci a zaměřit se na své tvořivé schopnosti. Zdrojem těchto potřeb jsou kulturní hodnoty, Maslow tento druh transcendence popisuje jako metapotřeby, které značí lidskou potřebu růstu. Člověk má dvě základní potřeby - jistoty a růstu, podle Maslowa je mezi nimi základní rozpor, který se odehrává v každé situaci po celý život člověka, kde musí volit mezi radostí jistoty a růstu, mezi závislostí a nezávislostí, regresí a pokrokem. Obě potřeby, jak jistota tak růst, s sebou přináší radosti i úzkosti, tyto potřeby představují síly, které člověka táhnou dopředu, nebo dozadu a je zapotřebí obou sil. Na jednu stranu člověka brzdí síla jistoty, která ho ochraňuje, drží v pohotovosti, na druhou stranu existuje síla růstu, která ho žene do extrémních situací a vede 5 HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977, s. 154 9
k seberealizaci a uspokojení ze sebe samého. Podmínkou sebeaktualizace či seberealizace je však schopnost rozlišovat od sebe chování vedoucí k růstu a chování, které vede k regresi. Podle Maslowa jsou zde další dvě potřeby, a to ocenění sama sebe a ocenění druhými, S těmito potřebami jsou spojeny základní otázky: Kým jsem? a Jak mohu být sám sebou? 6 Plný život podle autora teorie znamená poznávat skrze své cizí já důvěru ve vlastní organismus, proto kritériem duševního zdraví je vyváženost sebepojetí a zkušeností organismu. Naproti tomu stojí i přizpůsobení se cizím hodnotám a závislost na ocenění druhými. 7 1.2 Další motivy lidského jednání V předchozí kapitole byly popsány psychologické přístupy k motivaci, tedy způsob nahlížení na motivaci z pohledu psychologie. V této kapitole popisuji, jaké druhy motivů byly kdy popsány a jak spolu souvisejí. Kapitola pojednává o motivech základních, jako jsou instinkty a emoce, dále přechází k cílům a postojům, které jsou motivy vyššími, dalším může být rozlišení na primární a sekundární motivy. V této kapitole vycházím z knihy od M. Homoly- Motivace lidského chování. 8 Instinkty Prvními zkoumanými motivy na zvířatech byly instinkty, kde hlavní roli hraje vrozená struktura, která se zkoumá především pozorováním. Instinkty jsou způsoby chování, jehož základní rysy, příznačné pro jednotlivé druhy, jsou stálé a stejné u jedinců téhož druhu. 9 Dále Homola popisuje, že pro instinkty je charakteristické, že se řídí biologickými potřebami organismu, mají tedy biologický smysl, motivaci a projevují se ve stereotypních aktech. Podle Homoly existují dvě koncepce v teoriích motivace spojené s instinkty: 1) Cílová koncepce, kde je instinkt pouze zbytek účelového, cíleného chování, instinkt je v podstatě předchůdce inteligence str. 167 6 NAKONEČNÝ, Milan. Motivace chování. Praha: Triton, 2014. ISBN 978-80-7387-830-6, 7 HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977, s. 185-188 8 HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977, 359 s. 9 HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977, s. 40 10
v evoluci, skrze něj jsou uspokojovány základní potřeby. 2) Mechanická koncepce, kde se instinkt přetváří na reflexy a tropismy 10, organismus je zde chápán, jako stroj používající jen reflexy, tropismy a jejich série. U instinktů však nemůže jít o strojové jednání, instinkty mají biologickou motivaci a slouží především k přizpůsobení se prostředí, ve kterém člověk žije, ano instinkty jsou vrozené, ale také se během evoluce dle prostředí mění. Dnešní lidé nemají všechny instinkty stejné, jako lidé před několika tisíci či miliony lety. Homola uvádí teorie motivace, založené na instinktech, například klasické teorie Freudova a McDougallova. Obě mají v podstatě stejné principy, na kterých se zakládají. Homola popisuje znaky spojující tyto dvě teorie, instinkt je pro ně základní energií pro lidské chování a podle obou autorů z něj vyplývají všechny formy projevu člověka. Na jedné straně Freud a jeho představa id, pojmenování zástupce či části podvědomí, obsahující základní instinkty a energii z nich proudící. Freud rozděluje instinkty na čtyři stránky zdroj, tlak, směr a objekt. Naproti tomu stojí McDougall se schématem uzavřeného prostoru, ve kterém se stále uvolňuje plyn, který pohání motorický mechanismus organismu. Podstata obou teorií stojí na nějakém základním prvku, který je schopen dodávat energii chování či ji skladovat a uvolňovat. McDougall popisuje tři strany instinktu poznávací, emoční a jednací. Přínos této teorie je v zahrnutí emocí do aspektů instinktů. Jak podle Freuda, tak podle McDogella je instinkty motivováno veškeré chování člověka, tyto instinkty jsou od pračlověka, který v člověku přebývá a podobají se zvířecím pudům, instinktům. Novější teorie o motivaci chování vycházejí z etologie, vědy o chování, jejíž poznatky čerpají především ze zkoumání chování zvířat, které po té aplikují na člověka. 10 Tropismus: směrovaný pohyb živého organismu vyvolaný vnějším impulsem (chemickými látkami, zemskou přitažlivostí, slunečním zářením, atd.), reagující na směr dokud podráždění přichází. Nepřímá citace z: ABZ.cz: slovník cizích slov - on-line hledání [online]. Česká republika, 2006-2016 [cit. 2016-04-23]. Dostupné z: www.slovnik-cizich-slov.abz.cz 11
Emoce Některé teorie motivace podle Homoly předpokládají, že motivem jsou vždy emoce, tedy emoce dodávají energii i regulují chování. Síla motivu pak přímo závisí na intenzitě prožívané emoce, na trvání emočního procesu, na jeho frekvenci atd. Teorie Homola rozdělil na dva hlavní směry, podle toho, jak velkou úlohu v nich hrají emoce. Jeden směr teorií, které přisuzují emocím pouze funkci mobilizace energie, se nazývá aktivační teorie. Druhé teorie považují emoce za hlavní motivační kritérium, rozhoduje zde emoční kvalita příjemnosti a nepříjemnosti, jde o teorie hédonistické. Aktivační teorie emocí přisuzují emocím schopnost organizovat a posilovat chování, odporují tedy běžným definicím emocí jakožto dezorganizující prvky organismu. Základní rysy této teorie shrnují tyto body: 1) stimulace má senzorické i emoční účinky, 2) emoční (afektivní) vzrušení orientuje organismus k objektu stimulace (toto hledisko je již přechodem k hédonistickým teoriím), 3) afektivní procesy vedou k vývoji motivu, 4) síla získaného motivu koreluje s intenzitou, trváním a novostí dřívějšího afektivního vzrušení, 5) růst motivů je závislý nejen na učení, ale i na afektivním vzrušení, 6) zákon podmiňování platí i pro afektivní procesy, 7) afektivní procesy regulují chování ovlivňováním jeho volby (patří již do hédonistických teorií), 8) v hédonistickém pojetí působí princip maximalizace pozitivního a minimalizace negativního. 11 Poslední bod již vyjadřuje hédonistický přístup, přesto je v něm stále vidět přístup k emocím jako k mobilizátorům energie v organismu. Hédonistické teorie se zakládají na principu, že organismus vyhledává příjemné a vyhýbá se nepříjemnému. Jako nepříjemné se bere každé zesílení tenze (napětí, tlak) nebo drivu (nepříjemný stav napětí, aktivační činitel) a jejich redukce na příjemné. Předpokladem je, že každému organismu jsou příjemné a nepříjemné jiné stimuly a je motivován vyhledávat první a vyhýbat se druhým. Do hédonistických teorií patří i Freudova teorie o pudovém uspokojování slasti, tedy dosahování libosti. 11 HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977, s. 112 12
Dále i Jung 12 a jeho principy pojetí motivačního působení emocí se řadí do hédonistických teorií motivací, u jeho teorie jsou emoce jedním z kauzálních činitelů podmiňujících chování. Emocionální procesy mají tři vlastnosti, stránky 1) vzdálenost pozitivní či negativní, 2) intenzita, 3) doba trvání. Všechny tři stránky mají hédonistické vlastnosti a to, že se mohou hodnotit od nejpříjemnějších (kladných) hodnot k nejnepříjemnějším (záporným) hodnotám. Emoční procesy se dají podle Homoly považovat za motivační, pokud splňují tyto podmínky: 1) jsou úzce spojeny s aktivací organismu, 2) regulují a řídí chování (např. hédonistickým principem maximalizace pozitivního a minimalizace negativního), 3) mají specifickou úlohu v organizování souborů chování, tj. vedou k vytváření určitých způsobů chování nebo vyhodnocovacích dispozic, které se stávají relativně stálými determinanty chování. Řídící úloha afektivních procesů se pak vysvětluje tím, že determinují, zda se organismus naučí, nebo nenaučí určitému jednání. 13 Od emočních procesů se odvíjí i hodnotový systém člověka, výše hodnoty záleží na intenzitě a kvalitě prvotního emočního procesu. Homola vyvrací námitku o pouze dezorganizačním vlivu emocí na chování tím, že každá extrémní motivace působí stejně dezorganizačně. Pokud přesáhne síla emocí určitou hranici, začnou působit demotivačně. Autor knihy také zdůrazňuje, že emoce nemohou být jediným zdrojem motivace chování, protože některé lidské jednání je bez afektu, bez emocí, musí tedy existovat i další motivační prvky. Emoce se nemůže stát cílem, na rozdíl od motivu, ale může se stát motivačním prvkem, při překonávání překážek na cestě za cílem, (např. když člověk má při řešení překážky k cíli vztek, může mu znemožnit překonat překážku, nebo naopak může motivovat a pomůže ji člověku překonat). 12 Carl Gustav Jung byl švýcarský lékař a psychoterapeut žijící v letech 1875 1961, byl žákem a později kritikem Sigmunda Freuda. Je zakladatelem analytické psychologie. Jeho největší přínos pro psychologii spočívá s nové interpretaci lidské psychiky z pohledu snů, mytologie a umění. Nepřímá citace z: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. San francisco, 2016 [cit. 2016-04-23]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/carl_gustav_jung 13 HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977 s. 119 13
Primární a sekundární motivy Klasifikace na primární a sekundární motivy je nejběžnější, lze však mluvit i o potřebách, což je již v širším slova smyslu. Používají se i jiné termíny k označení primárních a sekundárních motivů, například organické a duševní (sociální), viscerogenní a psychogenní potřeby, biogenní a sociální či materiální a kulturní motivy. Existují dvě kritéria, podle nichž jsou motivy děleny na primární a sekundární. Prvním je fyziologické hledisko, kde primární motivy jsou založeny na fyziologických dějích v organismu. Druhým hlediskem je srovnávací psychologie, kde jsou primární motivy spojené s vyššími živočichy. Sekundárními motivy jsou v obou případech pak všechny ostatní motivy. Přestože se většina odborníků shoduje v rozdělení na primární a sekundární motivy, vznikají značné rozdíly mezi jejich názory na mechanismy vzniku či formy vzájemné závislosti těchto typů motivů. Homola představuje stručný přehled jednotlivých přístupů ke vzniku primárních a sekundárních potřeb. 1) Behavioristé tvrdí, že sekundární motivy vznikají podmiňováním - tím, že sekundární motiv je v podstatě naučená odpověď, téměř nezávislá na primární potřebě. 2) V psychoanalýze má na svědomí vznik sekundárního motivu přenášení katexe 14. 3) Další názor (např. Murphy) je, že sekundární motiv je jen kanalizací primárního motivu. 4) Allport naopak staví sekundární motivy, jako naprosto samostatné. 5) Někteří odborníci považují určité motivy za vrozené, zatímco jiní tytéž motivy považují za sekundární. 6) U hédonistických teorií se všechny motivy považují za získané na základě emočního posilování. 7) Posledním přístupem ze jmenovaných je přístup autorů vysvětlujících vznik sekundárních motivů opět pomocí podmiňování, ale s velkým důrazem na jejich vznik a rozvoj v rámci sociální interakce. Těchto sedm stanovisek lze shrnout do tří základních skupin. 1) Instinktová sekundární motivy popírají a považují je za vrozené, tedy primární. Tato skupina stanovisek vychází z řady výzkumů na primátech a lidech, které ukazují, že vždy se projeví potřeby: stimulace, informovanosti, znalosti, porozumění, explorace, orientační reakce atd. Zastánce této teorie byl také I. P. Pavlov, Skinner a další. Někteří autoři tvrdili, že potřeba sociálního kontaktu, statusu, souhlasu druhých je primární potřebou. Podle Homoly se dnes 14 Katexe uvolnění psychické energie 14
instinktová teorie sociálně podmíněných potřeb zamítá. Většina odborníků zastává názor, že tyto motivy nejsou vrozené, ale získané. 2) Druhé stanovisko se opírá o svébytnost nefyziologických motivů, a zároveň neuznává jejich vrozenou (instinktivní) povahu. Psychologové této skupiny považují motivy za vytvořené vlivem sociálního prostředí, za naučené, motivy podle nich nemají vztah k fyziologickým potřebám, ba naopak, mohou s nimi být i v konfliktu. 3) Genetická skupina je nejpočetněji zastoupená a určitým způsobem vztahuje sekundární motivy k primárním, tedy k fyziologickým potřebám. Podle této teorie jsou odvozené od biologických potřeb i všechny nefyziologické motivy. Ty motivy, které jsou evidentně nefyziologické, se vysvětlují tím, že se vyvíjejí jako asociace nebo nástroje primárně fyziologických cílů. Zásadní argument je: že něco, co je instrumentální v dosahování primárního uspokojení nebo co je asociováno s primárním uspokojením v minulosti, získává posilující nebo dominující vlastnosti, a tak se může stát cílem. 15 Situace, které si člověk spojí s primárním uspokojením v minulosti, nabývají schopnosti motivovat chování člověka. Sekundární motivy pak nabývají účinnosti pomocí učení, proto jsou teorie, zastávající tento názor, nazývaný teoriemi učení. K pojmu motivace existuje, jak je vidět výše, mnoho teoretických přístupů, které z různých pohledů interpretují lidské chování, ať už jako především nebo převážně biologicky, psychicky nebo sociálně podmíněné, a vysvětlují proč, za jakým účelem, s jakým motivem se mohou lidé nějak chovat. Shrnutí teoretických přístupů k motivacím lidského chování je v této práci důležité pro to, jak rozumět zásadnímu rozhodnutí člověka věnovat se dobrovolně činnosti, která je pomocí druhým lidem bez očekávání jakékoli odměny, a volbě i způsobu jejího následného vykonávání. Pro tuto práci s tématem motivace dobrovolníků jsem si zvolila teorii učení, nahlížející na motivaci z hlediska uspokojování primárních a sekundárních potřeb. V tomto přístupu jsou zohledněny i potřeby sociální a kulturní. Dobrovolníků předpokládám, že se budou týkat především potřeby - uznání, sounáležitost, altruismus, pomoc druhým, potřeba někam patřit a další. 15 HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977 s. 96 15
2. Dobrovolnictví Následující kapitola vykládá druhý díl tématu této práce, jedná se o teoretickou charakteristiku dobrovolnictví. Kapitola zachycuje základní termíny užívané ve spojitosti s dobrovolnictvím, dále rozlišuje typy dobrovolnictví, popisuje také práci a přístup k dobrovolníkům v organizaci. Z této kapitoly získávám mnoho informací z přístupu k dobrovolníkům i z obecného vymezení dobrovolníka pro závěrečnou kapitolu. Kdo je považován za dobrovolníka a splňuje tedy požadavky jeho mezinárodně uznávané charakteristiky? Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti. 16 Kde je hranice mezi dobrovolníkem a mezi občanskou dobrovolnou výpomocí? Dobrovolník má vymezenou svou roli ve vztahu s příjemcem pomoci, ten se na dobrovolníka v dohodnutém časovém rámci může spolehnout. Na dobrovolníka jsou kladeny nároky podobné, jako na placené zaměstnance, proto je jejich spolehlivosti připisován velký důraz. Slovník sociální práce od O. Matouška vymezuje dobrovolnictví tak, že: dobrovolnictví je neplacená a nekariérní činnost, kterou lidé provádějí proto, aby pomohli svým bližním, komunitě nebo společnosti. 17 Matoušek se ve svém Slovníku sociální práce zmiňuje o dobrovolnících, kdo tuto skupinu tvoří: u nás v České republice jsou to převážně studenti, kdežto v zahraničí se často rekrutují dobrovolníci z řad nezaměstnaných lidí, žen v domácnosti či lidí v důchodu. Přestože dobrovolníci dělají svou činnost bez nároku na odměnu, je povinností organizace sdružující dobrovolníky, aby předešla jejich možnému stresu, vyplývajícímu z dané činnosti a nabízela jiné odměny než finanční, specifikuje dále Matoušek. Podle Slovníku je jednou z nejlepších forem nefinanční odměny projev uznání někým, kdo má v očích dobrovolníků vysokou prestiž. 16 TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002, ISBN: 80-7178-514-8. s. 35 17 MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Praha, Portál, 2008, ISBN: 978-80-7367-368-0 16
2.1 Terminologie Některé pojmy znějí podobně, je proto dobré jejich vymezení, ujasnění. V první řadě jsou to obecnější pojmy jako dobročinost či filantropie, dárcovství a dobrovolnictví. Dále kapitola vymezuje užší, konkrétnější pojmy občanská výpomoc, dobrovolnictví vzájemně prospěšné a dobrovolnictví veřejně prospěšné, vysvětluje také rozdíl mezi nejčastěji zaměňovanými adjektivy - dobrovolné a dobrovolnické. Nad pojmem dobrovolnictví se tyčí pojem dobročinnost, jinak se dá říci i filantropie. Filantropie se ve slovníku cizích slov popisuje jako lidumilnost, dobročinnost, pomoc sociálně slabým. 18 V této práci budu používat výhradně pojem dobročinnost. Dobročinnost patří mezi základní občanské ctnosti, které u nás vycházejí z tradic křesťanské i původní židovské morálky. Dobročinnost má dvě formy, dárcovství a dobrovolnictví. Rozdíly mezi nimi jsou zejména v tom, čím a jakým způsobem je pomáháno. Dárcovská forma dobročinnosti se vyznačuje dary peněžními či nepeněžitými, určenými přímo potřebným či v rámci veřejných sbírek a prostřednictvím nadací. Naopak u dobrovolnictví je tou pomocí přímo člověk ve své fyzické podobě, jeho čas a energie, nápady, aktivity, osobnost, atd. Dobrovolnictví se odehrává na několika úrovních, první a nejnižší úroveň je ta, kterou zná každý člověk, občanská výpomoc, někdy se říká i sousedská výpomoc. Tato dobročinnost se mnohdy ani nenazývá dobročinností, protože je to vzájemná výpomoc v rodině, mezi známými či sousedy a funguje vlastně principiálně jako naturální směna služeb či zboží. Další úroveň je dobrovolnictví vzájemně prospěšné a nazývá se tak činnost v místní komunitě, ve farnosti, obci, sportovního klubu atd. Mezi těmito typy dobrovolnictví jsou jen neurčité hranice, a často se ani rozlišit nedají. Mají však společné rysy: spontánnost a neočekávání finanční odměny. Dobrovolnictví, které většinou organizují nevládní neziskové organizace, které je asi nejznámějším typem dobrovolnictví, se nazývá veřejně prospěšné dobrovolnictví, hlavním znakem je právě profesionální organizovanost bez toho, aby ztrácelo svou spontaneitu. Je organizováno především proto, aby příjemce dobrovolné pomoci se na ni mohl spolehnout. 18 KOLEKTIV, Slovník cizích slov. Praha: Encyklopedický dům, 1998 17
V rámci pojmů dobrovolnictví je velmi důležité držet se terminologie ohledně praxe dobrovolnictví. Pokud se bude nazývat dobrovolnou prací, je to v rozporu s definicí dobrovolnictví. Práce podle zákona je činností, za kterou náleží patřičná odměna, výdělek je pak spojený s daňovými a pojistnými povinnostmi. Proto se používá v dobrovolnické terminologii dobrovolná činnost či služba. Další pojmy, které se snadno zaměňují, jsou dobrovolnický a dobrovolný. Dobrovolnické organizace jsou organizace, které se zabývají převážně organizováním dobrovolné činnosti, například to jsou organizace INEX, VOLONTÉ, atd. Naopak dobrovolné organizace, pracující na principu dobrovolnosti, využívají dobrovolníky i v činnosti své organizace, například Hnutí DUHA, YMCA, Skaut či Pionýr. 19 2.2 Typy dobrovolné činnosti Dobrovolnictví se podle slovníku sociální práce dá dělit na vzájemně prospěšné a veřejně prospěšné. Vzájemně prospěšné dobrovolnictví se odehrává v zájmových skupinách, kde lidé sdílejí osobní zájmy, naproti tomu veřejně prospěšné dobrovolnictví se vyznačuje poskytnutím části času a vlastních zkušeností, dovedností pro veřejně prospěšnou činnost. Činnost, kterou dobrovolník vykonává, může být formální, kdy uzavírá smlouvu s agenturou, prochází zaškolením, je supervidován a jeho činnost je hodnocena. Nebo může být dobrovolná činnost neformální, kde vztah s organizátorem je neformální, zakládá se převážně na osobních kontaktech a domluvách, tzv. model komunitní, převládající v Evropě. V neformálním modelu dobrovolnictví se sdružují dobrovolníci například v rámci církví, ekologických sdružení, organizací mládeže atd 20 Vedle toho Tošner a Sozanská ve své knize zmiňují různé pohledy na dobrovolné činnosti a jejich třídění. Podle historického vývoje rozlišují starší, výše zmíněný, evropský model dobrovolnictví komunitní a vývojově mladší americký model manažerský. Komunitní model se vyznačuje společenstvím dobrovolníků, 19 TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-514-8. s. 36-38 20 MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Praha, Portál, 2008, ISBN: 978-80-7367-368-0 s. 49 18
kteří se setkávají spontánně v přirozeném prostředí na základě společných zájmů. Z některých komunit se pak stávávají dobrovolnická centra pracující profesionálně s určitou cílovou skupinou, přesto si drží komunitní charakteristiky a osobní, přátelské vztahy jsou zde základem. Druhý typ modelu manažerský funguje opačným směrem, sdružuje lidi, kteří mají zájem se angažovat v dobrovolné činnosti, vedení organizace se však skládá většinou z profesionálních pracovníků. Další možnost, jak charakterizovat dobrovolné činnosti, je hledisko cesty, kterou se dobrovolník ubírá. 21 Jedna cesta vede zdola nahoru, kdy neformální skupina pracuje společně a vytvoří se z ní registrovaná nezisková organizace. Na druhou stranu zvenčí dovnitř vede cesta strukturované organizace, v níž pracují profesionálové, kteří řídí nábor i činnost dobrovolníků. Také je možnost vnímat dobrovolnictví z hlediska časového vymezení, na jak dlouhou dobu se dobrovolník do činnosti zapojuje. Buď se dobrovolník zapojí jen jednorázově na příležitostných akcích, či dlouhodobě vypomáhá, to znamená pravidelně a opakovaně v určitý čas a po určitou dobu. Poslední možnost je dobrovolná služba, která je chápána, jako závazek se po nějakou dobu angažovat v dobrovolné činnosti většinou mimo svou zemi. Někdy se tato dobrovolná služba nazývá mise. Poslední rozdělení podle Tošnera a Sozanské, je dle role dobrovolníka, podrobněji o roli dobrovolníků v organizaci bude psáno v další kapitole, proto zde jen stručný přehled. Buď je na dobrovolnících přímo závislý chod organizace, nebo se dobrovolníci podílejí na činnostech spolu s profesionálními zaměstnanci. A třetí možnost je, že dobrovolnická činnost není pro organizaci nepostradatelná, jen pomáhá zkvalitňovat služby, které organizace poskytuje. 22 21 TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-514-8. s. 38 22 TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-514-8. s. 39-40 19
2.3 Dobrovolníci v organizaci Tato kapitola probírá téma organizovaného dobrovolnictví, které funguje především ve větších organizacích, kde je to téměř nevyhnutelné, ale i v menších dobrovolných organizacích. Zkoumaného tématu se dotýká díky jinému pohledu na organizaci a koordinaci dobrovolníků v organizaci, než bude popisován v praktické části, lze tedy pohlížet na tuto kapitolu, jako na alternativní přístup k vedení dobrovolníků. Činnost dobrovolníka má jen málo omezení, mezi ně patří zásada, že by dobrovolníci neměli nahrazovat práci profesionálních pracovníků či dělat práci, do které se nikomu nechce. Dobrovolníci se dají rozdělit na dvě skupiny: na ty, kteří mají jasné, co chtějí v organizaci dělat a na ty, kteří to nevědí, ale chtějí tu a tam s něčím pomoci. 23 S těmi, kteří nevědí, s čím přesně chtějí v organizaci pomáhat, se pracuje hůře, snadno je odradí i malý neúspěch a nedá se s nimi pracovat pravidelně. Jejich pomoc se dá velmi snadno využívat v nárazových aktivitách, kam se mohou zapojit, a tím pomoci organizaci. U každé organizace, zabývající se dobrovolnictvím, se vyskytují oba typy dobrovolníků. Pro práci s dobrovolníky v organizaci je potřeba, aby se dobrovolníci měli na koho obrátit, aby je někdo koordinoval, zaučoval, tak nějak o ně celkově pečoval. Tuto funkci nazvali Tošner a Sozanská ve své knize koordinace dobrovolníků. Za kostru práce koordinátora dobrovolníků se dá považovat zajištění výběru dobrovolníků, dále výběru pro ně vhodných činností a zařazení dobrovolníků do chodu organizace. Koordinátor je průvodcem dobrovolníků v průběhu jejich spolupráce s organizací, je prostředníkem mezi organizací a dobrovolníky. Zajišťuje přípravu a vzdělávání dobrovolníků před i v průběhu výkonu dobrovolné činnosti. S prací koordinátora dobrovolníků jsou také spojeny administrativní povinnosti ohledně smluv s dobrovolníky či dohody o mlčenlivosti. Dohlíží nad plněním práv a povinností dobrovolníků. Funkci koordinátora může obsadit jak jeden z dobrovolníků, tak i řádný zaměstnanec, který si ke své profesi přibere tuto funkci, nebo koordinátorem může být i vedoucí organizace. Koordinátor by měl být součástí 23 TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-514-8. s. 74 20
vedení organizace, pokud se jedná o větší organizaci, může mít k ruce několik asistentů. 24 Získávání dobrovolníků je nekončící, stále se opakující proces, který vyžaduje přizpůsobování se možnostem dobrovolníků. Pokud je program založen na dobrovolné činnosti studentů, je vhodné přizpůsobit harmonogram práce akademickému roku. S tím souvisí volba období, kdy je nejvhodnější dobrovolníky získávat. Pro mnoho lidí jsou letní prázdniny, tedy hranice akademického roku větším předělem než hranice kalendářního roku. Proto je často kladen důraz na získávání dobrovolníků právě v měsících září, říjen na začátku školního roku, popřípadě leden, únor začátek letního semestru, popřípadě kalendářního roku. Pro získávání dobrovolníků se nejčastěji používají tyto formy: - letáky, plakáty, vývěsky je to často používaný však velmi málo úspěšný způsob - vysílání, tisk, média obecně tato forma by měla být prioritou každé organizace, protože se informace dostanou přesně tam, kam potřebujete, jednak propagují činnost organizace a za druhé dochází k přímému kontaktu s potenciálními dobrovolníky - koncerty, výstavy, veletrhy formy náborových akcí, kde je větší počet lidí, kteří mají pravděpodobně zájem o činnost organizace - spolupráce s dobrovolnickými centry tato centra se v ČR objevují zatím jen ve vybraných větších městech, připravují se v nich projekty zaměřené na získávání dobrovolníků - návštěva vyučování či připravená náborová akce cílená přímo na studenty středních a vysokých škol - osobní kontakty získávání dobrovolníků přes známé a příbuzné, tento způsob je časově náročný a brzy vyčerpá okruh potenciálních osob, ale je velmi efektivní, typický pro menší či začínající neziskové organizace. 25 24 TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-514-8. s. 76-77 25 TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-514-8. s. 78 21
3. Specifika práce s dětmi a mládeží Tato kapitola mírně odbočuje od tématu práce, je však velmi obohacující pro praktickou část práce, která se zaměřuje na práci v dobrovolné organizaci pro děti a mládež, proto jsem ji zařadila do teoretické části, avšak jako samostatnou kapitolu. Kapitola definuje pojmy týkající se práce s dětmi a mládeží, dotýká se také právního rámce a bezpečnosti této dobrovolné činnosti. Kapitola je zde zařazena, aby souvislosti dobrovolné činnosti turistického oddílu Pochodeň byly kompletní i ze stránky právní a bezpečnostní. Jsou to aspekty, které také, mimo jiné, velmi ovlivňují motivaci vedoucích a jejich rozhodování při vykonávání dobrovolné činnosti. Pojem dítě je definován podle kontextu různě, jinak ho definuje občanské a rodinné právo, jakožto celoživotní rodinný poměr vůči rodičům, jinak trestní zákoník, kde je dítě kdokoli mladší osmnácti let. V zákoně o zaměstnanosti se hovoří o dítěti, jako o mladším patnácti let, případně starším patnácti let s nedokončenou povinnou školní docházkou. V zákoně o ochraně veřejného zdraví, kterým se řídí bezpečnost zotavovacích a jiných akcí pro děti, je definováno dítě jako osoba mladší patnácti let převzatá pod dozor fyzickými osobami, které jsou k tomu pověřeny pořádající osobou. 26 Práce s dětmi a mládeží obnáší dočasné převzetí části rodičovské odpovědnosti. Rodičovská odpovědnost je souhrn práv a povinností: a) péči o zdraví dítěte, o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj b) při zastupování nezletilého dítěte c) při správě jeho jmění d) při důsledné ochraně zájmů dítěte, řízení jeho jednání a při dohledu nad ním, odpovídajícím stupni jeho vývoje e) rodiče mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj f) rodiče mají být svým osobním životem a chováním příkladem svým dětem g) dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat. 26 KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 978-80-87221-20-4 s. 32 22
h) rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není způsobilé i) žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi dítětem a rodiči nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Ze zákona o rodině je odpovědnost rodičů nadřazena odpovědnosti dětské organizace, státního orgánu, školy či oddílu. Aby se předcházelo nejasnostem v přebírání odpovědnosti, je možné si definovat již v přihlášce na danou akci, zda rodiče své děti svěřují dozoru či dohledu a v jakém rozsahu. Pokud však dítě podepisuje přihlášku samo, či přichází na akci samo bez přihlášky, organizace rodičovskou odpovědnost nepřebírá. Pokud kdokoli vykonává nad dítětem dohled, pak společně s dítětem odpovídá za jednání a důsledky jednání dítěte. Tato odpovědnost je částečně objektivní, to znamená, že odpovědnost dotyčný má, pokud neprokáže, že dohled nezanedbal. 27 Dále Kutý upozorňuje, že jeden vedoucí zvládne reálně uhlídat jen určitý počet dětí a jen určitou dobu, proto je potřeba na vícedenních akcích, aby na skupinu dětí byli minimálně dva vedoucí. Ve větších kolektivech se doporučuje rozdělit skupinu na menší družiny, oddíly, které budou více méně fungovat odděleně a samostatně, ideální počet dětí v takové družince je čtyři až osm dětí. V tomto počtu mají možnost vedoucí podnikat aktivity, které by byly pro větší kolektivy nemyslitelné, nebezpečné. Také je nutné, aby hlavní organizátor akce a alespoň jeden z dvojice vedoucích u družiny byl plnoletý. 28 27 KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 978-80-87221-20-4 s. 33 28 KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 978-80-87221-20-4 s. 39 23
3.1 Právní rámec a bezpečnost práce s dětmi a mládeží Předpisy zahrnující právní ohraničení bezpečnosti práce s dětmi a mládeží vycházejí ze základních lidských hodnot vyjádřených již v mnoha deklaracích, jako například: Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakty o právech, Úmluva o právech dítěte, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Listina základních práv a svobod a další. V této době neexistuje v České republice žádná speciální jednotná a obecně závazná právní úprava bezpečnosti práce s kolektivy dětí a mládeže a jejich ochrany před škodlivými vlivy v oblasti dobrovolné činnosti. 29 Bezpečnost práce s dětmi a mládeží předepisuje především trestní zákon, zákon o přestupcích, zákon o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, zákon o ochraně veřejného zdraví, zákon o dobrovolnické službě, zákon o rodině a v neposlední řadě zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Proškolení členů organizace o bezpečnosti práce se zajišťuje při vstupu do organizace. Pravidla pro proškolení bezpečnosti práce s dětmi a mládeží v dané organizaci si vytváří organizace sama. Dále probíhá školení opakovaně, každé tři roky u statutárního zástupce organizace, pro vedoucí dětských kolektivů je doporučováno toto školení opakovat častěji, aspoň každé dva roky. Také se doporučuje nejméně jednou za rok školit i samotné členy těchto kolektivů. Zákonem je tedy stanoveno, že školení musí probíhat, četnost a náplň školení si však určuje organizace sama. 30 Způsobilost pracovníků pro činnost v organizaci se skládá především: 31 1) z fyzického zdraví (pracovník je schopen z hlediska kondice a pozornosti dohlížet na děti, stačí svěřeným dětem, popřípadě fyzicky zvládne jinou činnost, ke které má být pověřen), dále pracovník není nosičem nemoci, kterou by mohl ostatní ohrozit. Pokud pracovník pracuje s jídlem, musí mít speciální posudek - zdravotní průkaz. 29 KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 978-80-87221-20-4 s. 33 30 KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 978-80-87221-20-4 s. 7-8 31 KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 978-80-87221-20-4 s. 24 24
2) z psychického zdraví (pracovník netrpí duševní poruchou nebo poruchou chování, která by mohla ohrozit zejména děti) 3) ze schopností, psychických a morálních vlastností potřebných k činnosti. 4) pracovník musí být řádně proškolen, odborně kvalifikován a měl by umět základy první pomoci. 4. Turistický oddíl jako dobrovolná organizace Kapitola vytváří náhled do oddílu Pochodeň, aby bylo možno pochopit dnešní situaci v kontextu jeho historie a fungování. Tato kapitola je v práci zařazena, aby bylo zřejmé, v jaké pozici a situaci se nacházejí nyní respondenti dotazníkového šetření. Text je převzat z oddílového zápisníku, který získá každé dítě, které je nové a poprvé se vydá s oddílem na celooddílovou výpravu. V zápisníku je popisována jak historie, charakteristické rysy oddílu, tradice, hesla, tak i ideály pionýra a fungování oddílu. Zápisník si každé dítě vozí stále s sebou, protože se v něm nachází i mnoho důležitých informací a rad především co si balit s sebou na výpravy, jak se staví stan či rozdělává oheň. Z oddílového zápisníku: Oddíl Pochodeň byl založen 1. 1. 1967 na Krvavé Kótě skupinkou několika chlapců pod vedením Milana Kofláka. 32 Oddíl byl nejprve chlapecký, teprve později se začala do činnosti zapojovat i děvčata, a oddíl se také postupně stal věkově prostupným. Po několika letech působení začal oddíl pořádat své tábory, nejprve v okolí Unhoště, později i po celém území Československa. Záhy po založení oddílu narostl počet členů tak, že se muselo přejít na družinový systém práce, který funguje dodnes. Dokonce byl oddíl natolik rozrostlý, okolo dvě stě členů, že působil i v několika přilehlých obcích. Milan Koflák vedl oddíl až do roku 1983, kdy ho vystřídal Petr Froněk. 32 KOLEKTIV autorů, Oddílový zápisník, Pochodeň Unhošť, 2. Doplněné vydání, 2007. s. 7 25
Po listopadu 1989 řešil oddíl otázku, jak pokračovat dál, v Československu v té době obnovila svou činnost celá řada organizací pro děti a mládež. V roce 1990 se vedení oddílu rozhodlo přihlásit se k nově vzniklé organizaci Pionýr, která svým zaměřením i programem oddílu nejvíce vyhovovala. Jméno Pochodeň si oddíl vypůjčil od partyzánského oddílu ΦΑΚΕΛ, který působil ke konci 2. Světové války na Brdech a podílel se na osvobozování naší vlasti. 33 Název Pochodeň má pro oddíl i vedlejší symboliku, kterou vystihuje heslo: Vicissim traditur Po řadě se odevzdává. Oddílové heslo zní: Jeden za všechny, všichni za jednoho! Vyjadřuje hlavní hodnoty oddílu Pochodeň - vzájemnou pomoc a přátelství. Jelikož je oddíl Pochodeň členem Pionýru, má společné zásady a zvyklosti, kterými se řídí. Všichni členové oddílu se řídí Pionýrskými ideály: Pravda Pionýr chrání pravdu a plní dané slovo, k tomu se pojí i upřímnost a poctivost, ať v konání či při hře. Poznání Pionýr je pracovitý, učí se, poznává sám sebe, objevuje krásu a dobro, osvojuje si vědění, znalosti a dovednosti. Přátelství Pionýr je přítelem všech dětí, poznává názory druhých a přemýšlí o nich, chrání přátelství, dopřává sluchu druhým, je ohleduplný a kamarádský. Pomoc - Pionýr je statečný a kamarádský, pomáhá ostatním, pomáhá nezištně a z přesvědčení, chrání bezbranné a slabší a pomáhá jim, zastává se utlačovaných, rozvíjí solidaritu se strádajícími a trpícími dětmi všech kontinentů. Překonání Pionýr je čestný a spravedlivý, překonává sám sebe, své špatné vlastnosti a návyky, učí se ovládat sám sebe, je tělesně zdatný, je statečný ve slovech i činech, překonává překážky. Příroda Pionýr chrání přírodu a život na Zemi, objevuje krásu a tajemství přírody, učí se žít v souladu s přírodou. Paměť pionýr zná svou zem, pamatuje osud a odkazy svého národa, chrání památky minulosti, poznává dějiny lidstva. 34 V posledních letech se ustálil model vedení družin pokud možno ve třech vedoucích a instruktorech, z nichž je alespoň jedna dívka. Družiny jsou v oddíle čtyři, 33 KOLEKTIV autorů, Oddílový zápisník, Pochodeň Unhošť, 2. Doplněné vydání, 2007. s. 8 34 KOLEKTIV autorů, Oddílový zápisník, Pochodeň Unhošť, 2. Doplněné vydání, 2007. s. 12-13 26
pojmenované podle barev. Nyní je složení od nejmladších Modrá družina, Žlutá družina, Červená družina a Zelená družina. Aktivních vedoucích je tedy celkově okolo dvaceti. Družina mívá okolo patnácti dětí, čím jsou však družiny starší, tím jsou méně početné, děti v průběhu let odcházejí, ale jen výjimečně přicházejí. Družiny se scházejí každý týden na dvě hodiny, jako družina pak spolu jezdí na družinové táboření, v létě pod stan a v zimě do ubytovacích zařízení. Celý oddíl, tedy všechny družiny se svými vedoucími, k nimž se připojují i ti vedoucí, kteří zrovna nemají na starosti žádnou družinu, jezdí na výpravy do vnitřních prostor a tábořit pod stan. Těchto celooddílových akcí bývá pět za školní rok. V létě během velkých prázdnin jezdí oddíl na dva tábory, jeden pro menší děti - týdenní stálý tábor ve stanech s podsadou, a druhý - putovní tábor na čtrnáct dní pro starší děti. V nedávné době se ujal i třetí typ tábora, a to kočovný tábor, který je putovním táborem pro menší děti, je snazší v množství věcí, které si děti s sebou nesou a v počtu kilometrů, které ujdou. Také tento tábor, stejně jako stálý tábor, je jen na jeden týden. Kočovný tábor se stálým táborem se v průběhu let střídají, podle možností vedoucích, které je organizují. 5. Motivace dobrovolnictví V předešlé kapitole byla popsána historie a obecně nastíněné fungování organizace, nyní se zaměřuji na reflexi vlastní zkušenosti. Kapitola motivace dobrovolnictví je v podstatě úvodem do praktické části této práce, uvádí, co pro motivaci dobrovolnictví je důležité a jaká rozhodnutí dobrovolnictví obnáší. V dalších podkapitolách popisuji vlastní zkušenosti s oddíly a tábory od svého dětství do dospělosti a svou motivaci k dobrovolné činnosti v oddíle Pochodeň. Než se někdo rozhodne stát se vedoucím skupiny dětí a mládeže, měl by se zamyslet nad tím, z jakých důvodů o tuto činnost má zájem. Zpravidla to nebude jen jeden důvod, ale celá řada, tyto důvody by si měl dotyčný zvážit oproti rizikům, povinnostem a odpovědnosti, kterou obnáší práce s dětmi především v jeho volném čase. Měl by se zamyslet nad tím, zda se mu tyto pomyslné váhy nepřevažují na stranu povinností a odpovědnosti, v tom případě je na místě se zamyslet nad tím, zda 27