UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra Obecné antropologie Bc. Natálie Lupienská Neverbální chování seniorů při zooterapii Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Anna Rubešová, Ph.D. Praha 2011

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem. V Praze dne 11. listopadu 2010 Natálie Lupienská

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Anně Rubešové, Ph.D. za velmi podnětné vedení práce, svým nejbližším za podporu a trpělivost a v neposlední řadě všem účastníkům a Domovu Sue Ryder za umožnění realizace tohoto výzkumu. Natálie Lupienská

Obsah 1. ÚVOD... 8 2. TEORETICKÁ ČÁST... 10 2.1. Vztah člověk zvíře z evolučního hlediska... 10 2.2. Zooterapie a zoorehabilitace... 11 2.2.1. Zvířata využívaná v zooterapii... 12 2.2.1.1. Drobní hlodavci, morče... 13 2.2.2. Welfare zvířat... 14 2.2.3. Účinky zooterapie... 14 2.3. Senioři... 17 2.3.1. Zooterapeutické studie u seniorů... 18 2.3.2. Aktivizace a její význam u seniorů... 20 2.4. Neverbální komunikace... 21 2.4.1. Gesta, pohyby hlavou a tělem... 22 2.4.2. Mimika... 23 2.4.3. Úsměv a smích... 23 2.4.4. Pohledy... 23 2.4.5. Tělesný kontakt... 24 2.5. Emoce... 25 2.5.1. Vztah emoce - projev emoce... 26 2.6. Neverbální chování a zooterapie... 27 3. CÍLE A HYPOTÉZY... 34 4. METODY... 35 4.1. Design studie... 35 4.2. Přípravná fáze... 36 4.3. Etické hledisko... 36 4.4. Soubor - účastníci... 37 4.4.1. MMSE... 38 4.4.2. Medikace účastníků... 38 4.4.3. Vztah ke zvířatům... 39 4.4.4. Předešlý kontakt s morčetem... 40 4.5. Sběr dat... 40 4.5.1. Použité objekty... 40 4.5.2. Terapeutická místnost... 42 4.5.3. Způsob pořizování videonahrávek... 43 4.5.4. Délka interakce a činitel jejího ukončení... 43 4.6. Analýza videonahrávek... 45 4.6.1. Etogram... 45 4.6.2. Zpracování videonahrávek... 48 4.6.3. Analýza videonahrávek v programu Interact... 48 4.7. Statistická analýza... 49 4.7.1. Skupiny projevů vytvořené pro účely hypotéz... 51 4.7.2. Shoda mezi hodnotiteli... 53 5. VÝSLEDKY... 55 5.1. Charakter souboru účastníků... 55 5.2. Délka interakcí... 55 5.3. Výsledky v oblasti spokojenost... 55 5.4. Výsledky v oblasti mimika... 56 5.5. Výsledky v oblasti zájem o objekt... 58

5.6. Výsledky v oblasti komunikace s terapeutem... 60 5.7. Výsledky v oblasti taktilní projevy... 62 5.8. Výsledky v oblasti aktivita... 64 5.9. Analýza prvků nezařazených do žádné ze skupin prvků... 65 5.10. Analýza objektově specifických prvků... 67 5.11. Charakteristika prvků vyřazených z kvantitativní analýzy... 68 6. DISKUZE... 69 6.1. Diskuze nad výsledky... 69 6.1.1. Oblast spokojenosti... 69 6.1.2. Mimická aktivita... 70 6.1.3. Oblast zájmu o objekt... 71 6.1.4. Oblast komunikace s terapeutem... 72 6.1.5. Taktilní projevy... 73 6.1.6. Aktivita... 74 6.2. Metodologie a limitace studie... 75 6.3. Praktické implikace... 76 6.4. Návrhy pro případný další výzkum... 77 7. ZÁVĚR... 78 Použitá literatura... 79 9. Přílohy... 86

Abstrakt Cílem této studie bylo porovnat neverbální chování seniorů ve třech zkoumaných interakcích: 1) s terapeutickým zvířetem, konkrétně s morčetem domácím (Cavia aperea porcellus) 2) s plyšovou napodobeninou morčete a 3) s obyčejným jednobarevným šálkem. Výzkumu se zúčastnilo 21 osob seniorského věku (3 muži, 18 žen, průměrný věk 85 let, sm. odch. 7,95 let). Sběr dat probíhal prostřednictvím videonahrávek v pražském domově pro seniory v létě roku 2009. Byl sestaven etogram o šedesáti prvcích chování, které byly kódovány pomocí programu Interact. Vnitrosubjektové porovnání ukázalo, že morče u respondentů signifikantně podpořilo projevy zájmu o objekt a taktilní chování. V oblastech komunikace s terapeutem, mimiky ani aktivity jsme v rámci tří zkoumaných situací signifikantní rozdíly nezaznamenaly. Klíčová slova: neverbální chování, zooterapie, senioři, morče domácí

Abstract The aim of the study is to compare nonverbal behaviour of elderly people in three studied interactions: 1) with a therapeutic animal, specifically guinea-pig (Cavia aperea porcellus), 2) with a plush guinea-pig toy and 3) with an ordinary single-coloured cup. Twenty one elderly people (3 men and 18 women, average age of 85 years, SD 7,95 y) participated in the study. All data used for the purpose of the study (video recordings) were collected in a Prague residential house for elderly people in summer 2009. An ethogram composed of sixty elements was prepared. Consequently the Interact software was used for coding of those elements. The inter-subject comparison demonstrated that a guinea-pig significantly enhances an interest in an object and tactile behaviour of observed people. There was no significant difference between the three examined situations in terms of respondent s communication with a therapist, facial expressions or the overall activity. Keywords: nonverbal behaviour, animal-assisted activity, elderly, guinea-pig

1. ÚVOD V dnešním přetechnizovaném světě západní společnosti se znovu dere do popředí zájem o zvířata a přírodu obecně. Nepopíratelným faktem je, že člověk a okolní příroda koexistovali po celou dobu společně. Proto si také oblast humánně-animálních interakcí získává stále více pozornosti a to nejen na poli etologie člověka či jiných antropologických oborů. Součástí vztahu člověk - zvíře je také léčebné působení zvířat na člověka - tzv. zooterapie, která leží na pomezí mnoha disciplín, jako jsou např. psychologie, medicína, ergoterapie, pedagogika aj. Přestože tato léčebná metoda není žádnou novinkou, potýká se s problémy, tak jako každý nový či znovu objevený obor. Pro podporu zooterapie a její všeobecné přijetí je v současném vědeckém paradigmatu důležité zajistit její dostatečné empirické ověření. Druhou oblastí, do které tato práce zasahuje, je oblast seniorů. Demografická data jasně ukazují, že populace osob seniorského věku stoupá a tento trend bude i nadále pokračovat. Ve zdravotně sociální sféře se stále zvětšuje podíl potřebné péče právě pro seniory, což pramení z prodlužující se délky života a zvyšující se institucionalizované péče. Tato práce se tedy snaží poodhalit některé aspekty vztahu člověk - zvíře a dále přispět svými výsledky na poli zdravotně sociální péče o osoby seniorského věku. Pozorováním neverbálního chování seniorů ve třech situacích (při interakcích s živým morčetem, plyšovou napodobeninou morčete a obyčejným šálkem) se snažíme zjistit specifický vliv interakce se zvířetem na aktivizaci a socializaci jedince. K realizaci této studie mě osobně vedlo hned několik důvodů najednou. Pracuji v pražském domově pro seniory jako individuální ergoterapeut a při terapiích s vybranými klienty nezřídka využívám interakce se zvířaty. Při těchto interakcích jsem si často všimla okamžitého vlivu zvířete na chování starších jedinců. S ohledem na mou studijní oborovou specializaci etologie člověka, jejíž velkou součástí jsou humánně-animální interakce, mi připadalo logické zaměřit se právě na chování člověka při zooterapii. V současnosti sice existuje relativně velké množství zooterapeutických studií, avšak většina z nich využívala terapeutické psy, popř. koně a navíc jejich výsledky jsou často nejednoznačné. Jen minimum výzkumů a publikací se zaměřuje na využití morčete (Cavia aparea porcellus) a téměř žádné z nich se nezabývají vlivem morčete na neverbální chování člověka. Tato skutečnost je o to více zarážející, že morče je na chov po všech stránkách nenáročné a 8

tudíž relativně snadno využitelné v zooterapii. S postupujícím trendem stárnutí populace dochází ke zvyšování počtu osob potřebujících institucionální péči. Velmi důležitou součástí terapie a péče o tyto osoby je jejich aktivizace a právě zooterapie je považována za jednu z možností cílené i necílené aktivizace. Proto si myslím, že by tato práce mohla mít nejen empirický, ale zejména praktický význam. 9

2. TEORETICKÁ ČÁST 2.1. Vztah člověk zvíře z evolučního hlediska Jednou z velkých oblastí vědeckého bádání etologie a evoluční biologie jsou humánně-animální interakce. Z evolučního hlediska je důležité zmínit tzv. hypotézu biofilie (The biophilia hypotesis) E. O. Wilsona (1984 in: Back a Katcher, 2003): Po celou dobu evolučního vývoje člověka byla pro zvýšení fitness důležitá schopnost lovit zvířata a hledat potravní zdroje rostlinného původu. Proto máme vrozené predispozice k upínání pozornosti na zvířata a vše živé. Krčmářová (2009) shrnuje Wilsonovu hypotézu jako vrozené soustředění se na jiné životní formy, čili komplex kognitivních evolučních uzpůsobení lidské mysli, které směrují učení se vztahům k přírodním jevům v prehistorických sociokulturních podmínkách. Tyto kdysi adaptivní preference a averze mohou dodnes ovlivňovat naše hodnoty spatřované v přírodě i naše chování k ní, což tatáž autorka považuje za jedno ze základních sdělení nebo přínosů konceptu biofilie. Back a Katcher (2003) dále citují Lynche (1977, 2000) a jeho tzv. teorii sociální podpory (social support theory), která vyzdvihuje pozitivní vliv sociálního kontaktu na zdraví jedince. Také Odendaal (2007) stavěl své výzkumy na myšlence, že jednou ze základních lidských potřeb je interakce s dalšími lidmi nebo zájmovými zvířaty jako náhražkou a že chování ve formě interakcí mezi jedinci je v životě podpůrným prvkem. V této souvislosti byl ustanoven pojem attentionis egens, což je latinský termín popisující potřebu pozornosti jako předpoklad úspěšné sociální interakce (Svobodová, 2009). Úspěch interakce mezi člověkem a zvířetem je pravděpodobně založen hlavně na dvousměrném naplnění attentionis egens (čili na vzájemném poskytování pozornosti ze strany člověka i zvířete) a tento úspěch je posilován díky systému pozitivní zpětné vazby. V případech, kdy u lidí existuje potenciální nedostatek pozornosti, mohou být využita zájmová zvířata (čili zvířata chovaná pro potěšení), neboť mohou recipročním způsobem takovou pozornost poskytnout a mohou být použita i jako podpůrný terapeutický prostředek (Odendaal, 2007). A jsou to právě osoby seniorského věku v pobytovém zařízení i v domácím prostředí, které velmi často spadají do skupiny s potenciálním nedostatkem pozornosti ze strany okolí. Interakce se zvířetem pak může sloužit jako prvek podpory komunikace, resp. socializace. Etologické hledisko umožňuje vidět potřebu pozitivních interakcí jako součást základní behaviorální výbavy mnoha živých organismů, avšak potřeba pozornosti jako 10

univerzální emoční potřeba je jasně pozorovatelná až v pokročilých a dobře rozvinutých sociálních systémech (Odendaal, 2007). S tím souvisí chování zaměřené na vyhledávání pozornosti. Potřeba pozornosti (attentionis egens) může být naplněna různými aktivitami. Pro popis stejných základních potřeb existuje mnoho výrazů, jako např.: péče, závislost, afiliace, láska, náklonnost, příchylnost, vazba, sociální facilitace, soudržnost, vztah, přátelství, sociální symbióza (mutualismus), dotyky, společná cvičení, rekreace aj. Aby lidé naplnili své základní potřeby, jsou neustále účastníky interakcí s ostatními lidmi nebo objekty, jako jsou zájmová zvířata. Mnoho lidí často pociťuje silnou touhu po soužití se zvířaty jako po sociálním doplňku (Odendaal, 2007), což jasně dokazuje vzrůstající trend chovu zvířat k zájmovým účelům - pro potěšení. 2.2. Zooterapie a zoorehabilitace Oblast léčebného působení zvířat na člověka je neustále se vyvíjejícím oborem, který se potýká s terminologickými problémy. V české literatuře se lze setkat s termíny jako zooterapie, zoorehabilitace, terapie za asistence zvířat, aktivity za asistence zvířat, zooasistence a další. V této práci používáme zejména pojem zooterapie, který považujeme za zastřešující termín pro ostatní termíny charakterizující konkrétnější přístupy. V této kapitole je uvedeno několik základních pojmů týkajících se léčebného působení zvířat na člověka. Celá problematika je mnohem komplikovanější, pro určitou orientaci v oboru je však důležité rozlišovat alespoň tyto zmiňované přístupy. Freemanová (in Velemínský, 2007) definuje zooterapii jako pozitivní až léčebné působení zvířete na člověka. Zároveň ale zdůrazňuje, že pojem zooterapie je velice široký a lze ho definovat na základě deseti kritérií (např. dle zvířecího druhu, metody, formy, účastníků, klientely aj.). Definice Svobodové (2009) vidí v zooterapii využití zvířat jako terapeutického prostředku a uvádí, že zooterapie je u nás občas nazývána jako zoorehabilitace. Freemanová (in Velemínský, 2007) a Nedvědová (in Svobodová, 2009) rozlišují zooterapii na dva základní přístupy dle použité metody. Vycházejí přitom z terminologie organizace Delta Society: AAT = Animal-Assisted Therapy čili Terapie za pomoci zvířat V AAT jsou stanoveny konkrétní cíle a zadání pro každého jednotlivce, dále je stanoven terapeutický záměr a sestavena metodika. V případě canisterapie je využíván 11

certifikovaný pes, při terapiích nechybí odborná supervize a celý postup terapie je přesně zaznamenáván. AAA = Animal-Assisted Activities čili Aktivity za pomoci zvířat Na rozdíl od AAT nejsou v AAA určeny konkrétní cíle pro jednotlivé návštěvy a dobrovolníci a poskytovatelé péče nejsou nuceni vést přesnou dokumentaci. Průběh interakce je spontánní a kontakt trvá tak dlouho, jak je potřeba. Z pohledu použité metody vyčleňuje Freemanová (in Velemínský, 2007) kromě Aktivit za pomoci zvířat (AAA) a Terapie za pomoci zvířat (AAT) ještě také Vzdělávání za pomoci zvířat (AAE - Animal Assisted Education) a Krizovou intervenci za pomoci zvířat (AACR - Animal Assisted Crisis Response). Nepříliš ustáleným pojmem s nejednotnou definicí je také tzv. pet terapie (pet therapy nebo také PFT - pet-facilitated therapy). V některých případech ji charakterizuje dlouhodobé působení zvířete-mazlíčka na zdraví jedince na základě vlastnění zvířete a péče o něj. Avšak Delta Society (největší organizace v oblasti humánně-animálních interakcí) považuje označení pet therapy za matoucí a zavádějící a nabádá k upuštění od těchto termínů. Pojem pet therapy je však stále častým pojmem ve studiích o vztahu člověk - zvíře. V některých zdrojích je možné nalézt také termín animoterapie. Často bývá považován za synonymum k zooterapii a zoorehabilitaci, někteří autoři zde však kromě pozitivního působení zvířat zahrnují například i rostliny (Nerandžič, 2006). Naše práce se zabývá dílčí částí zooterapie, s využitím metody AAA - aktivity za pomocí zvířat, kdy zkoumá působení morčete na osoby staršího věku v domově pro seniory. 2.2.1. Zvířata využívaná v zooterapii Dle Mahleky (in Velemínský, 2007) existuje celkem rozsáhlá literatura zabývající se využitím psů a koní v zooterapii (tzv. canisterapie a hipoterapie), o využití ostatních zvířat jsou však informace spíše kusé a neucelené. Jebavý (in Svobodová, 2009) jmenuje vedle psů a koní celou řadu dalších zvířat, se kterými se lze v zooterapii setkat. Jedná se o kočky, drobná zvířata, hospodářská zvířata, ale i zvířata volně žijící, často jsou využíváni okrasní ptáci, akvarijní ryby, drůbež, králíci, morčata, ovce, kozy, prasata, skot, ale například také různé druhy plazů, obojživelníků a hmyzu. Nerandžič (2006) uvádí ještě fretky, 12

Velemínský a kol. (2007) zmiňují i delfíny či poštovní holuby, Cunderová (2006) udává například i lamy. Zooterapie je tudíž z hlediska použitého druhu zvířete velice pestrá a různorodá. Každý druh zvířete má svá specifika včetně výhod a nevýhod pro aplikaci v zooterapii. Jejich charakteristika a podrobné rozebírání by přesahovaly rámec této diplomové práce, proto se vzhledem k předmětu práce zaměřujeme pouze na drobné hlodavce, resp. na morče. 2.2.1.1. Drobní hlodavci, morče Dle Jebavého (in Svobodová, 2009) nacházejí drobná zvířata využití zejména v oblasti sociálně-pedagogické, integrační a ergoterapeutické. V zoorehabilitačních programech se lze setkat s různými druhy hlodavců, zejména morčaty, činčilami, ale i křečky, potkany, pískomily, psouny a dalšími druhy. Králíci a drobní hlodavci jsou významní zejména pro možnost her, dotyků a vytváření vztahu ke zvířatům. Dochází tak k účelnému naplnění volného času klientů, jejich rozptýlení a zábavě, navíc je tato aktivita vítaným námětem rozhovorů a vytváří příležitost k častějším kontaktům s jinými osobami, což souvisí se socializační funkcí zooterapie (Jebavý in Svobodová, 2009). Podle Mahelky (in Velemínský, 2007) se podpůrné koterapeutické a rehabilitační působení malých savců, především zakrslého králíka a morčete, poměrně rychle rozšiřuje. Morče je bezocasý jihoamerický hlodavec, má velmi krátké nohy, velkou hlavu a malé kulaté uši. Z morčete divokého bylo vyšlechtěno morče domácí (Cavia aparea porcellus), u kterého existuje množství plemen (krátkosrstá anglická, habešská a dlouhosrstá peruánská morčata). Jebavý (in Svobodová, 2009) dodává, že morčata jsou sociálně žijící savci s bohatou hlasovou komunikací. Pro zoorehabilitaci jsou předurčena svou malou velikostí těla, denní aktivitou, nenáročností chovu i krmení a zejména velkou snášenlivostí vůči člověku. Mahleka (in Velemínský, 2007) vyzdvihuje, že jako společenské zvíře je morče velmi vhodné pro svoji mírnost a klidnou povahu, nesnaží se člověku uprchnout ani jej kousnout, a to ani v případě neobratné manipulace ze stany dětí, seniorů nebo hendikepovaných osob. Dále tentýž autor dodává, že mezi hlodavci zaujímá morče při hodnocení jejich podpůrného využití vedoucí postavení, nabízí velkou rozmanitost textury a barevnosti jeho tělního pokryvu, tj. srsti. Dle Jebavého (in Svobodová, 2009) jsou morčata často součásti aktivačních a terapeutických programů, protože klienty uklidňují, odvádějí pozornost od bolesti a posilují jejich psychiku při 13

dlouhodobé hospitalizaci a stresových situacích. Jejich nespornou výhodou je, že je lze jednoduše pokládat i na lůžka pacientů nebo na invalidní vozíky. Podrobnější a propracovanější informace v souvislosti se zooterapií (včetně např. historie, metod, standardů či potenciálních rizik) sdružuje několik zastřešujících organizací a institucí. Patří mezi ně např. IAHAIO (International Association of Human-Animal Interaction Organizations - mezinárodní organizace sdružující společnosti zabývající se výzkumem vztahů mezi člověkem a zvířaty), dále Delta Society (největší organizace v oblasti vztahu člověk - zvíře), ESAAT (European Society for Animal-Assisted Therapy - Evropská asociace AAT), z českých institucí pak např. CTA (Canisterapeutická asociace) či ČHS (Česká hiporehabilitační společnost). 2.2.2. Welfare zvířat V současné době neexistují v České republice žádné předpisy, vyhlášky a právní normy jako podklad pro léčbu pomocí zvířat. Celá tato problematika není jako celek právně ošetřena (Doležal in Svobodová, 2009). Proto je důležité předcházet antropocentrickému pohledu a při zooterapii a samozřejmě také při výzkumu maximálně podporovat welfare čili pohodu zvířat, např. prostřednictvím metody 5 svobod Johna Webstera (1999): 1) svoboda od žízně, hladu a podvýživy 2) svoboda od nepohodlí 3) svoboda od bolesti, zranění a nemoci 4) svoboda uskutečnit normální chování 5) svoboda od strachu a úzkosti 2.2.3. Účinky zooterapie Pozitivní vliv zooterapie na psychosociální i fyzický stav jedince je neustále potvrzován novými studiemi (Nimer, Lundahl, 2007). Podstata pozitivního efektu je dokazována zejména na fyziologické úrovni - např. snížení krevního tlaku (Somervill a kol., 2008), zpomalení tepové frekvence, snížení svalového napětí, dlouhodobě pak také snížení cholesterolu aj. V případě psychosociálních funkcí je poukazováno hlavně na snížení úzkosti a pocitu osamění (Banks, Banks, 2002), navození pocitů potěšení, zlepšení 14

nálady a mimo jiné také na podporu komunikace (Souter, Miller 2007; Motomura a kol.). Tato zjištění souhlasí s tvrzeními Odendaala (2007): Důkazy o tom, že pozitivní interakce jsou součástí základních potřeb lidí i sociálně žijících zvířat, se neopírají pouze o psychologický rámec, ve kterém mohou být existující potřeby naplněny, ale rovněž o negativní reakce těla v případech, kdy takové interakce chybí. Dostupné zdroje často popisují obecný (většinou pozitivní) vliv interakce člověk - zvíře (ať už u běžné populace či u osob s určitou disabilitou), a to jak v krátkodobém tak dlouhodobém měřítku. Dlouhodobě mohou zvířata lidem pomoci se vyrovnat se samotou a depresemi tím, že jim poskytují společnost, zvyšují zajímavost a variabilitu životního stylu, jsou také subjektem, o který je možné pečovat, a zároveň mohou naplňovat potřebu péče o druhého. Některé druhy zvířat mohou dopomoci ke zvýšení fyzické kondice poskytnutím důvodu k tělesným aktivitám. Mají tedy potenciál brzdit rozvoj onemocnění spojených se stresem, jako je onemocnění věnčitých srdečních tepen nebo hypertenze (Friedmann, 1995). Dle Jebavého (in Svobodová, 2009) mají zvířata v zoorehabilitaci zejména motivační náboj - jedinec je aktivizován, pozitivně naladěn a možností kontaktu se zvířetem je vnitřně odměněn. Ovšem Svobodová (2007) varuje před lavinou příspěvků plných entusiasmu nad hodnotou zoorehabilitace, protože řada prací, které se v této době v rychlém sledu objevily, přinesly v mnoha případech protichůdné závěry a ne vždy znamenaly v této problematice pokrok. Navíc například Odendaal (2007) upozorňuje, že zooterapie nemusí být vhodná pro každého, protože potřeba pozornosti může být naplněna i jinými prostředky, které lidé preferují. Někteří lidé mohou mít také se zvířaty předchozí negativní zkušenost, existují i nejrůznější praktická a zdravotní omezení a navíc interakce mezi lidmi a zvířaty mohou být různé, od zcela negativních a fobických až po neobvyklé vazby a vztahy. Je tedy důležité nenahlížet na zooterapii jako na bezmezně prospěšný přístup, ale zmapovat také případná omezení, stanovit určité standardy a dostatečně ověřit vliv tohoto přístupu. Svobodová (2007) proto zdůrazňuje hlavní otázku pro vědce: Jak bychom měli nejlépe zkoumat účinky a vyhodnotit efekt celého procesu? V oblasti zooterapeutického výzkumu lze odlišit několik typů prováděných studií: a) vliv dlouhodobého působení zooterapie (např. na základě vlastnění zvířete a péče o něj či jako pravidelné návštěvní programy v různých zařízeních) b) vliv jednorázové interakce, zkoumání okamžitého efektu při setkání se zvířetem Oba typy studií mají své výhody i nevýhody. Efekt dlouhodobého působení zvířete na člověka byl relativně hodně prozkoumán (nejvíce v souvislosti s chovem psa). Majitelé 15

zvířat například vykazují vyšší míru socializace s jinými lidmi (Hunt a kol., 1992 in Robinson, 1995), ročně navštěvují lékaře méně často v porovnání s ostatními lidmi (Siegel, 1993 in Robinson, 1995), jsou více podněcováni k fyzické aktivitě (Robinson, 1993) a v porovnání s osamělými jedinci bez zvířete jsou optimističtější a spokojenější (Goldmeier, 1986 in Robinson, 1993). Rozsah prospěšného působení zvířat se nemusí nezbytně týkat pouze jejich majitelů. Je možné, že prakticky kdokoliv může mít prospěch z přítomnosti přátelských zvířat (Friedmann, 1995). S ohledem na to, že studií okamžitého efektu na chování jedince je méně, se naše studie snaží zjistit, jaké prvky chování se projevují přímo při krátkodobé interakci se zvířetem. Efekt jednorázové intervence zkoumala např. Wilsonová (1991), která zjistila, že zvířata mohou fungovat jako anxiolytická intervence pro osoby trpící stavy úzkosti. Porovnávala výsledky sebeevaluačního hodnocení účastníků, kteří podstoupili tři testovací situace - tiché čtení, čtení nahlas a přátelskou interakci se psem. Na rozdíl od čtení nahlas, měla přítomnost psa na účastníky relaxační nebo antianxietní efekt, který dosahoval podobné úrovně jako při tichém čtení. Odendaal a Meintjes (2003) se snažili nalézt a ověřit fyziologické argumenty, které by podpořily pozitivní humánněanimální interakční teorie. Proto zkoumali úlohu neurotransmiterů a hormonů při kontaktu mezi člověkem a zvířetem, a to jak u člověka, tak také u zvířete (konkrétně byly měřeny koncentrace β-endorfinu, oxytocinu, prolaktinu, β-fenyletylaminu, dopaminu a kortizolu). Jedná se o první případ, kdy byla popsána pozitivní interakce mezi člověkem a psem na neurochemické úrovni a na interspecifickém základě. Měření u obou druhů prokázalo, že interakce má na psa stejné fyziologické účinky jako na člověka - v obou situacích došlo k nárůstu koncentrací β-endorfinu, oxytocinu, prolaktinu, β-fenyletylaminu a dopaminu. Působení těchto neurotransmiterů a hormonů na organismus je komplikované a může dosahovat různých forem. (Podrobný popis by přesahoval rámec této diplomové práce, blíže jsou mechanismy účinku popsány v Odendaalových studiích). Autoři shrnují, že nárůst koncentrace těchto látek (zejména oxytocinu) může hrát pozitivní roli při humánněanimálních interakcích a že výsledky korespondují s teorii attentionis egens jako oboustranného naplnění potřeby pozornosti a pozitivního efektu pro oba zúčastněné. Dílčí výsledek studie také ukázal, že hodnoty osob interagujících s vlastními psy se lišily od hodnot osob interagujících s cizími psy, což naznačuje, že dlouhodobé vazby mají nejspíše další nespecifikované výhody v důsledku působení určitých hormonů. Jiná Odendaalova studie (2007) porovnávala fyziologické účinky interakce člověka se psem a účinky jiné relaxační činnosti (tichého čtení). Analýza obou situací přinesla podobné výsledky. Zdá se 16

tedy, že tiché čtení má obdobný efekt jako kontakt se psem, interakce se psem však může mít další výhody s ohledem na vztah, který je možný pouze s jinou živou bytostí (Odendaal, 2007). Jak naznačuje metaanalýza Nimera a Lundahla (2007), nejčastěji používaným terapeutickým zvířetem v publikovaných studiích je pes. Také psychiatr Boris Levinson (1907-1984), který je považován za průkopníka novodobé zooterapie, se ve své praxi zaměřoval zejména na psy, stejně jako již zmiňovaný Johannes Odendaal (1946-2007), další významná osobnost zooterpie, veterinář a psycholog. Morče je v zooteapeutických výzkumech zatím stále v pozadí. Mahelka (in Velemínský, 2007) shrnuje, že i přes jeho poměrně časté využívání k AAA a AAT u něj stále absentují metodické i evaluační postupy umožňující konkrétnější zhodnocení přínosu pro průběh jednotlivých případů. Tuto situaci by mohlo pomoci změnit dostatečné množství uskutečněných studií. 2.3. Senioři Stáří (sénium) je označení posledních etap ontogenetického vývoje člověka. Kalvach a kol. (2004) definují stáří jako projev a důsledek involučních změn probíhajících různou rychlostí a s výraznou inter-individuální variabilitou. Z vývojově psychologického hlediska je stáří životní období nad 60 (65) let. Jeden z možných pohledů vnímá stárnutí jako souhrn pochodů (především biofyzických) probíhajících v čase. Stářím se pak označuje výsledný stav, který vznikl procesem stárnutí (Minibergerová, Dušek, 2006). Toto životní období můžeme dále dělit např. podle Příhody (1974) či Pacovského a Heřmanové (1981): Rané stáří (vyšší věk, mladší senioři, časné stáří, senescence) = 60-74 let Pokročilý věk (vlastní stáří, senioři, kmetství, senium) = 75-89 let Dlouhověkost (zralí senioři, patriarchum) = 90 a více let Naše práce zahrnuje osoby náležející do všech tří skupin (věkový rozptyl účastníků je 61-96 let). S postupem věku dochází u většiny starších osob k proměnám v oblastech percepce (smyslového vnímání), paměti a učení, inteligence a citového prožívání. Dalším typickým znakem stárnutí a stáří je polymorbidita čili výskyt několika chorob současně. V dnešní době kultu mládí a krásy nahrává předcházející popis tzv. agesimu, který se projevuje upřednostňováním mládí a společenskými předsudky vůči stáří, včetně negativních představ a projevů diskriminace vůči starým osobám. Stárnutí je často chápáno 17

jako negativní jev, jeho pozitivní stránky jsou vyzdvihovány jen výjimečně (Minibergerová, Dušek, 2006). Až na světlé výjimky je tedy stáři nesprávně chápáno jako problém. Faktem však zůstává, že demografický vývoj v České republice, stejně tak jako v Evropské unii, povede k rostoucímu podílu lidí starších 65 let ve společnosti (Nadace Open Society Fund Praha, 2008). Podle Českého statistického úřadu dosáhne podíl obyvatel starších 65 let do roku 2050 jedné třetiny populace (Sýkorová, 2007) a podobný trend lze sledovat i v jiných zemích tzv. západní kultury. S prodlužující se délkou života a zvyšujícím se poměrem zastoupení těchto osob v populaci poroste také ještě více potřeba institucionální péče o tyto jedince. Základem takovéto péče je aktivizace, které je v této práci věnována samostatná kapitola (viz dále). Jednou z možností aktivizace a podpory zdraví seniorů v rezidentním zařízení může být také zooterapie. Možná právě tyto důvody vedly k tomu, že se relativně mnoho zooterapeutických studií zaměřuje na oblast seniorů. 2.3.1. Zooterapeutické studie u seniorů V případě efektu zooterapie na psychosociální funkce jedince (a to jakéhokoli věku) je často zmiňován pojem well-being. Vzhledem k tomu, že neexistuje ustálený ekvivalent v českém jazyce, slovo well-being nepřekládáme a považujeme ho za zastřešující termín pro psychickou i fyzickou pohodu jedince, pocit potěšení, zdraví a spokojenosti. Následujících sedm studií se zabývá vlivem zooterapie na well-being a sociální projevy seniorů, přičemž jedna z nich se zaměřuje ještě na osoby s diagnózou schizofrenie. Studie provedená v Itálii zkoumající návštěvní program zooterapie v pobytových zařízeních pro seniory potvrdila hypotézu o pozitivním psychologickém efektu na wellbeing zkoumaných jedinců. Konkrétně došlo k pozitivním změnám v symptomech deprese a vnímané kvality života (Kolombo a kol., 2006). Studie se zúčastnilo 144 osob (97 žen a 47 mužů) ze sedmi domovů pro seniory. 48 náhodně vybraných osob interagovalo s papouškem, 43 osob s rostlinou a zbylých 53 osob sloužilo jako kontrolní skupina, která nepřišla do styku s žádným z předchozích objektů. Před začátkem a po ukončení tříměsíčního programu byla standardizovanými nástroji sesbírána data z oblastí: vnímané kvality života (dotazník LEIPAD-SV - kratší verze sebehodnotícího dotazníku pro seniory), kognitivních funkcí (MMSE - Mini-Mental State Examination) a psychopatologie (BSI - Brief Symptom Inventory). Skupina interagující s rostlinou vykazovala jisté zlepšení v oblasti vnímané kvality života a psychopatologie, skupina interagující se 18

zvířetem vykazovala ještě markantnější rozdíly v obou zmíněných oblastech. Výsledky této studie se shodují se základními myšlenkami tzv. animoterapie, která jde ještě dále než zooterapie a tvrdí, že pozitivní vliv na zdraví jedince mohou mít nejen zvířata, ale také rostliny (Nerandžič, 2006). K podobným výsledkům došli ve své studii Lutwack-Bloom a kol. (2005). Tito autoři porovnávali dvě skupiny seniorů před a po šestiměsíčním programu - zjišťovali efekt návštěv dobrovolníka se psy a efekt návštěv dobrovolníka bez psa. Porovnáním výsledku standardizovaných vyšetřovacích nástrojů (Geriatric Depression Scale a Profile of Mood Disorders) ověřili, že návštěvy dobrovolníků se psy signifikantně zlepšily náladu obyvatel domova pro seniory. Další studie (Barak a kol., 2001) doporučuje AAT jako úspěšný nástroj pro podporu socializace, ADL (aktivit všedního dne) a well-beingu seniorů trpících schizofrenií. Skupina deseti osob, která absolvovala roční zooterapeutický program, vykazovala v porovnání s kontrolní skupinou signifikantní zlepšení v mobilitě, interpersonální komunikaci a výkonu běžných všedních činností jako je např. osobní hygiena. Výsledky studií u pacientů s chronickou schizofrenií ukazují, že zooterapie může podpořit určité aspekty neverbální komunikace. Protože je známo, že neverbální komunikace hraje hlavní roli v komunikaci, toto zlepšení pravděpodobně zlepší komunikaci pacienta, což může pozitivně ovlivnit sociální interakce v každodenním životě (Kovács a kol., 2006). Velde, Cipriani a Fischer (2005) ve svém článku shrnují 3 zooterapeutické kvalitativní studie svých studentů. Porovnáním výpovědí ošetřovatelů s odpověďmi obyvatel hospice, kteří přicházejí do kontaktu se zvířaty, získali autoři 4 shodná témata týkající se zooterapie: rozzáření dne, podpora vzpomínek, odpoutání se od myšlenek a podpora rodinné pohody (Girland a kol., 1997 in Velde a kol., 2005). Ferrese a kol. (1998 in Velde a kol., 2005) zkoumali na základě své fenomenologické studie vliv zooterapie na osoby staršího věku v pobytovém zařízení. Z odpovědí devíti terapeutů sestavili několik hlavních kategorií, kdy se vedle posílení motivace, zvýšení fyzické aktivity, podpory kognitivních funkcí a poskytnutí možnosti pečování o živou bytost objevila také kategorie podpora emočního well-beingu a posílení sociální interakce. Konkrétně byla podpora well-beingu seniorů terapeuty popisována jako zlepšení nálady, nárůst počtu emočních výrazů v obličeji a zvýšená verbalizace. Subjektivně bylo pozorováno více úsměvů a to i u osob, které se běžně usmívají jen zřídka. Jedinci vykazující agitované chování se v přítomnosti zvířete zdáli být klidnější a uvolnění. 19

V kategorii posílení sociálních interakcí byl nejčastěji zmiňován nárůst interakcí mezi jedincem a terapeutem, příp. mezi jednotlivými jedinci - obyvateli. Fick (1993) porovnávala sociální interakce skupiny 36 mužů žijících v pobytovém zařízení pro seniory v přítomnosti a nepřítomnosti psa. Přítomnost psa signifikantně zvýšila verbální projevy mezi jednotlivými muži. Výsledky této studie podporují hypotézu, že zooterapie je efektivní prostředek pro zvýšení verbálních interakcí a může být hodnotným nástrojem pro dosažení terapeutických cílů. Dále bylo zjištěno, že interakce se zvířaty osobám umožnily cítit se šťastnější a méně osamocené, zvířata je stimulovala k dotykům, hovoru a úsměvům (Barba, 1996 in Odendaal, 2007). Existují tedy spekulace, že zvířata mohou snižovat jak pocit úzkosti, tak i aktivaci sympatického nervového systému poskytnutím příjemného rozptýlení, posilováním pocitu bezpečí a poskytnutím zdroje uklidňujícího kontaktu (Friedmann, 1995 i n Odendaal, 2007). 2.3.2. Aktivizace a její význam u seniorů Aktivita je pro život člověka klíčová. Mnozí autoři se shodují na tom, že nečinnost a pasivita negativně ovlivňuje zdraví jedince (např. Langmeier, Krejčířová, 2006). Zejména u seniorů jsou důsledky nečinnosti velmi znatelné, pasivita urychluje involuční změny a posiluje negativní projevy stáří (ať už na fyzické, psychické či mentální úrovni). Obzvláště u seniorů odkázaných na institucionální péči může být riziko pasivity velmi vysoké. Pro udržení a podporu fyzické a mentální čilosti starších jedinců je proto nezbytná neustálá aktivizace, která je zároveň základem celé geriatrické péče. Pojem aktivizace v sobě zahrnuje mnoho forem a možností - může se jednat o činnosti v rámci sebeobsluhy, volnočasových aktivit, vzdělávání či také pracovně produktivní činnosti. Dále může jít o aktivizaci krátkodobou, dlouhodobou, cílenou, necílenou, fyzickou, mentální, aj. Obecně lze aktivizaci charakterizovat jako uvedení v činnost, usilovné zapojení centrální nervové soustavy v důsledku patřičného stimulu (Pichrtová, 2009). Lze rozlišovat aktivizaci preventivní (aktivizace zdravých seniorů) a aktivizaci léčebnou (zde se jedná o sekundární prevenci či terciární prevenci nejrůznějších problémů čili o nápravu a léčení vzniklých poruch popř. zabránění jejich zhoršování). V souvislosti se zdravotně sociální péči je často zmiňováno téma zvýšených nákladů a problémů s financováním léčby a sociálních programů seniorů. Proto je rehabilitace a aktivizace jedniců pozitivní nejen z hlediska seniorů, ale také z pohledu celé společnosti, 20

včetně její ekonomické stránky. Vhodná duševní a tělesná aktivita může zpomalit nástup funkčních změn a prodloužit aktivní věk (Minibergerová, Dušek, 2006). Pichrtová (2009) cituje Vostrovskou (1998), že aktivizace je optimální terapie ve stáří a je nejlepší sociální prevencí biologického procesu stárnutí. Matoušek (2003) vidí terapeutický potenciál aktivizace mimo jiné v poskytnutí nových stimulů, radosti z činnosti a možnosti kontaktu s jinými osobami, jako je terapeut a ostatní klienti. Klevetová a Dlabalová (2008) zdůrazňují, že přijímat, zpracovávat a ukládat informace je jednou ze základních činností centrálního nervového systému a také nepostradatelným prostředkem rozvoje řízení celého organismu. Poznatky z neurofyziologie prokázaly, že u osob s nejrůznějšími onemocněními či poraněním mozkové tkáně dochází patřičnou aktivizací a stimulací k obnově poškozených oblastí či k převzetí ztracené funkce jinou oblastí mozku. Tato schopnost vlastní obnovy a reorganizace mozkových funkcí je známá pod pojmem neuroplasticita (Rokyta, 2000; Lippertová - Grünerová, 2005). Bez patřičných podnětů mohou nervové buňky zdravých i postižených jedinců velmi snadno degenerovat, naopak v případě přiměřené stimulace má nervová tkáň schopnost obnovovat spojení mezi jednotlivými buňkami a příznivě tak ovlivňovat zdravotní stav jednice. Jednou z mnoha možností aktivizace seniorů může být také kontakt se zájmovými zvířaty čili zooterapie. Ty mohou poskytnout tzv. sociální stimulaci, kterou Bernstein a kol. (2000) definují jako hodnotný aspekt terapeutických aktivit v pobytových zařízeních, který umožňuje pokles sociální izolace, stimuluje kognitivní schopnosti a posiluje uvědomování si okolí. 2.4. Neverbální komunikace Pojem komunikace je používán pro označení velkého množství dějů, které probíhají mezi jedinci při vzájemném kontaktu a výměně informací. Veškerá lidská komunikace porbíhá na dvou úrovních - slovní (verbální) vyjadřovanou slovy a mimoslovní (neverbální), která se uplatňuje zejména na úrovni vztahové a emoční. Čím více jsou v komunikaci zahrnuty city a pocity, tím více narůstá význam komunikace neverbální. Verbální složka přináší zejména informace, kdežto neverbální část zprostředkovává mezilidské postoje (Minibergerová, Dušek, 2006). Neverbální komunikace či neverbální chování je širší pojem, jenž zahrnuje mnoho oblastí lidských projevů a produktů. Řeč těla tvoří jen podskupinu neverbální komunikace 21

a přináší nám mnoho informací o důležitých duševních obsazích člověka (Tegze, 2008). Neverbální komunikace je po většinu času neuvědomovaná a zahrnuje širokou oblast toho, co signalizujeme beze slov či spolu se slovy jako doprovod slovní komunikace (Vybíral, 2000). Csoltová (2003) ve své přehledové studii uvádí, že etologie přinesla důkazy o tom, že v lidské neverbální komunikaci se uplatňuje velké množství prostředků, které jsou společné všem lidským etnikům. Jedná se o vývojově nejstarší komunikaci. A dále cituje Fraňkovou a Kleina (1997), že mnohé z neverbálních vzorců chování mají společný základ s jinými živočišnými druhy, zejména s primáty. Také Vybíral (2000) uvádí Watzlawickovo (1998) tvrzení, že velkou část neverbální komunikace jsme zdědili od svých živočišných předchůdců a další část již máme naprogramovanou kulturou. Vybíral (2000) čerpá z Křivohlavého a jiných studií, na jejichž základě rozlišuje několik základních typů neverbální komunikace, které lze dále rozdělovat a podrobně analyzovat: gesta, pohyby hlavou a tělem postoj těla - posturologie výrazy tváře - mimika pohledy očí vzdálenost a zaujímání prostorových pozic tělesný kontakt tón hlasu a další neverbální aspekty řeči oblečení, zdobení, fyzické a jiné aspekty vlastního zjevu V naši studii se zaměřujeme na gesta, pohyby hlavou a tělem, postoj těla, mimiku a tělesný kontakt. 2.4.1. Gesta, pohyby hlavou a tělem Někteří autoři shrnují gesta, pohyby hlavou a pohyby tělem spolu s mimikou, pohledy a posturikou pod zastřešující pojem kinezika (komunikace tělesnými pohyby). Gesta, jež jsou nejčastěji vytvářena horními končetinami, lze dále dělit na symboly (které nahrazují konkrétní slova a mají své konkrétní významy), ilustrátory (které např. dopomáhají ve vyjadřování počítání či slouží k ukazování kvality, kvantity), regulátory (např. hlášení se o slovo, pokynutí, vybídnutí) a tzv. affect display čili ukazatelé nálady (gesta napomáhající k vyjádření pocitů a emocí - např. zakrývání si očí při pocitu studu aj.) (Kubačka, 2008). 22

2.4.2. Mimika Mimika je u člověka v porovnání s ostatními živočichy nejvyvinutější. Je založena na mimických svalech obličeje, které svým stahováním dokáží vytvořit až stovky různých výrazů (Kubačka, 2008). Úspěšné rozpoznání jednotlivých emočních výrazů z tváře je napříč kulturami naopak velmi malé. Zdá se, že za univerzálně rozpoznatelné výrazy můžeme považovat jen několik z nich. Těmito výzkumy se zabývali již Charles Darwin (1964) či Paul Ekman. Mimické výrazy jsou jedním z nejdůležitějších zdrojů informací o emocionálním stavu člověka. Ekman, Ellsworth a Friesen (in Kořenová, 1996) sestavili 7 primárních výrazů obličeje, z nichž mohou kombinací vznikat sekundární emoční výrazy: štěstí - neštěstí neočekávané překvapení - splnění očekávání strach a bázeň - pocit jistoty radost - smutek klid - rozčilení spokojenost - nespokojenost až znechucení zájem - nezájem 2.4.3. Úsměv a smích Úsměv a smích jsou jedněmi z nejvíce prozkoumaných mimických výrazů. Někteří autoři uvádějí, že úsměv je produkován zhruba 2-3krát za minutu během interakce tváří v tvář (Schmidt, Hall, 2004 in Blažek, Trnka, 2009). Na rozdíl od dalších univerzálních emočních výrazů jako strach či znechucení, je také spolehlivě rozpoznatelný napříč kulturami. Přestože jednotlivé výrazy mohou mít v různých kontextech různé významy a nelze tedy vytvářet jednoznačné dvojice výraz - význam výrazu, Ekman a jeho kolegové (Ekman a kol., 1980 in Blažek, Trnka, 2009) ukázali, že primární funkcí úsměvu je nepochybně vyjádření pozitivních emocí. 2.4.4. Pohledy Pohledem získáváme a zároveň vysíláme velké množství informací, zraková komunikace má klíčový význam v celém sociálním chování člověka. Pohledem očí nejen záměrně měníme své zorné pole, a tím si vybíráme, co budeme vnímat, ale také regulujeme průběh konverzace a předáváme ostatním důležité sociální signály (Vybíral, 2000). Je tedy 23

pravděpodobné, že míra fixace předmětu očima odráží míru zájmu o tento objekt. Zajímavé je, že ženy se vzájemně kontaktují očima více než muži (Hallová, 1984, Křvohlavý, 1988 in Vybíral, 2000). 2.4.5. Tělesný kontakt Dotyky jsou důležitým aspektem sociální komunikace (Bernstein a kol., 2000). Jsou základní a v lidské ontogenezi nejranější formou komunikace. Lze je interpretovat jako přátelské či nepřátelské a dělit je na funkční, vyjadřující emoce, rituální, agresivní a intimní (Kubačka, 2008). V případě zvířete jako partnera v sociální komunikaci hrají dotyky obzvlášť významnou roli. Barret a kol. (2007) uvádějí hypotézu evoluce jazyka jako náhradu za taktilní komunikaci, kdy jazyk umožnil komunikaci na dálku (bez nutnosti taktilního kontaktu), a to i s více jedinci najednou. Pokud se tedy verbální komunikace vyvinula z taktilní, pak můžeme dotyky mezi člověkem a zvířetem považovat za analogii k verbální komunikaci mezi lidmi. Kromě rozdělení neverbální komunikace podle prostředků, jimiž aktér své sdělení vyjadřuje, zdůrazňuje Výrost (2008) také rozlišení z hlediska druhu komunikačního spojení čili kanálu - dráhy, jimiž neverbální sdělení probíhá. Jedná se o druh smyslového orgánu, jímž příjemce neverbální sdělení dekóduje. Z tohoto hlediska jsou gesta, pohyby, prostorové umístění, výrazy tváře a pohledy očí převážně optické povahy, doteky jsou taktilní povahy a parajazykové jevy akustické povahy. Méně je věnována pozornost neverbálním sdělením čichové povahy (různé vůně a pachy) a chuťové povahy. Neverbální komunikace má pro člověka různé funkce. Vybíral (2000) zmiňuje těchto hlavních pět: podpora řeči nahrazení řeči vyjádření emoci vyjádření interpersonálního postoje uskutečnění sebevyjádření 24

2.5. Emoce Emoce jsou velmi důležitou složkou psychických dějů. Jde o soubor psychických a fyziologických fenoménů, který charakterizuje reakci jedince na danou situaci. Účastní se v řízení vnitřního prostředí, v hodnocení vnější situace a ve všech formách postojů a chování (Zvolský, 1994). Navenek se emoce projevují somatickými a vegetativními reakcemi nervového systému, příkladem může být změna srdeční frekvence, prokrvení kůže či smích, pláč, vztek aj. (Rokyta, 2000). Kulišťák (2003) zdůrazňuje, jak těžké je definovat emoci, neboť každý ji prožíváme jinak a její prožitek se velmi těžko vyjadřuje slovy. V otázce funkce vyjádření emoci hovoří Vybíral (2003) zejména o zvládnutí prožitku emoce - o opětovném nastavení emoční rovnováhy, adaptování se. Jinými slovy, vyjadřování emocí umožňuje organismu dostat se zpět do emoční vyrovnanosti. Kořenová (1996) mluví v souvislosti s neverbálním chováním a emocemi o signálech aktuálního psychofyziologického stavu člověka, které se promítají do roviny emocionálního prožívání, a jejich pozorovatelném odrazu v neverbálních projevech. Emoce zahrnuje nejméně tři základní složky (Kolb, Whishaw, 1996 in Kulišťák, 2003): 1) fyziologická - výsledkem jsou neurohumorální a viscerální činnosti, jako např. změny tepové frekvence, krevního tlaku, pocení, trávicí změny, aj. 2) behaviorální - projevované chování vážící se na prožívanou emoci (např. výraz ve tváři, tón hlasu, postoj těla - jsou důležitými ukazateli souhry verbalizovaného a skutečně prožívaného) 3) kognitivní - subjektivní pocity jako láska, nenávist nebo také jiné poznatky (jako plány, vzpomínky, představy, aj.) Druhá složka - behaviorální - je v podstatě totožná s neverbálními projevy. Neverbální projevy proto mohou posloužit jako ukazatele prožívaných emocí. Existují sice situace, kdy lze prožívané emoce maskovat či dokonce předstírat emoce jiné, všeobecně však není jednoduché neverbální složku komunikace vědomě ovládat. Navíc, nesoulad mezi verbální a neverbální složkou či jiné snahy o předstírání emocí a postojů jsou obvykle snadno odhalitelné. Pozorovatel totiž hledá shodu mezi obsahem a formou, projevovaným a prožívaným, mezi verbálním a neverbálním (Tegze, 2008). 25

Vybíral (2000) uvádí 7 základních emocí, které lze čitelně vyjádřit neverbálními prostředky: 1) štěstí (radost, potěšení, pohoda) 2) překvapení 3) smutek 4) strach 5) hněv 6) znechucení (a opovržení) 7) zájem o něco (zvědavost) Dále Vybíral (2000) uvádí Ekmanovo rozlišení 4 základních emocí - strach, zloba, smutek a potěšení. Blažek a Trnka (2009) uvádějí Ekmanovo rozlišení na 5 základních emocí, a to včetně znechucení. Rozpoznávání těchto emocí je kulturně univerzální (Goleman, 1997 in Vybíral, 2000), ale zároveň existují pro rozpoznávání emocí ještě tzv. dekódovací pravidla, což jsou kulturní pravidla pro interpretaci a pozornost vůči neverbálním signálům (Buck, 1983 in Blažek, Trnka, 2009). Studie provedená na našem území ukázala, že občané ČR dokázali rozpoznat mimické výrazy nad hranicí náhodného výskytu. Jednalo se o strach, radost, vztek, znechucení a opovržení (Blažek, Trnka 2009). Nejsnáze jsou základní emoce identifikovatelné ve výrazu obličeje (ale například strach a smutek spíše dekódujeme z paralingvistických signálů) (Vybíral, 2000). Avšak zásadní je vědět, že každý projev je nutné studovat v závislosti na daném situačním kontextu. Na výrazech tváře se podílí i pravidla v daném společenství, úsměv může být často výsledkem konvence nikoli čistého pocitu radosti (Vybíral, 2000). 2.5.1. Vztah emoce - projev emoce Kulišťák (2003) charakterizuje dvě základní teorie vztahu emoce - projev emoce: 1) Centrální teorie emocí, která říká, že nejprve pocítíme emoci (za což odpovídá funkce talamu a hypotalamu) a teprve poté dojde k projevu emoce 2) Zpětnovazební teorie emocí = periferní teorie emocí, která tvrdí, že pocitu dané emoce předchází její projev (např. smějeme se a proto jsme šťastní, nikoliv naopak) Darwin (1964) zastával spíše periferní teorii emocí (vyjádření emoce emoci zesiluje, kdežto potlačení emočního výrazu naopak citový prožitek zmírňuje). Ale Kulišťák (2003) oponuje, že teorie má neřešitelný problém u pacientů s omezenou obličejovou pohyblivostí 26

(způsobenou např. periferními obrnami nervů), kteří emoce silně prožívají, ačkoliv jim v tom výraz tváře nenapomáhá. Centrální teorie emocí tedy koresponduje s popsanou behaviorální složkou emoce a s výše citovaným tvrzením Kořenové (1996) - prožívaná emoce se projeví ve výrazu tváře, který pak lze sledovat a zaznamenat. Základem studií v oblasti neverbální komunikace jsou pozorování, ale i experimentální výzkumné metody spojené většinou s videozáznamy. Význam emocí snáze rozpoznáme odezíráním z němého videozáznamu (přesnost určení 56 %) než z pouhého zvukového záznamu (47 %). A zajímavé je, že schopnost správně určit emoční výrazy z kombinovaného záznamu (vizuálního se zvukovou složkou) není o mnoho vyšší - dosahuje cca 59 % přesnosti (Davitz, 1964 in Vybíral, 2000). Na základě pořízených videozáznamů bychom tedy měli být nejlépe schopni zaznamenat určité neverbální projevy jako znaky aktuálního emočního vyladění jedince resp. rozpoznat znaky podporující wellbeing. Vybíral (2000) však mnohokrát upozorňuje na rizika spekulativních výkladů neverbálních projevů - člověk může reagovat nepředvídatelně, individuálně nebo dokonce paradoxně (smích v rozpacích, slzy štěstí, apod.). Proto je zásadní, aby byl každý projev studován v závislosti na daném kontextu. To zdůrazňují také Blažek a Trnka (2009) a argumentují např. existencí hraných mimických výrazů bez emočního prožívání. Dále upozorňují, že pro pochopení obsahu mimického výrazu v celé jeho složitosti je zapotřebí komplexní přístup. Existuje totiž celá řada teorií vyjadřování emočních výrazů, z nichž ta tradiční se přiklání k názoru, že mimické výrazy sdělují zejména emoční prožívání, neboli aktuální emoční stav vysílatele signálu (Kalma a kol., 1993 in Blažek, Trnka, 2009). Tuto teorii podporují také výsledky studie, která zjistila, že při předkládáni negativních a pozitivních zrakových stimulů nedokázali účastníci vůlí ovlivnit aktivitu svalů musculus corrugator supercilii a musculus zygomaticus major, které se podílejí na tzv. zamračení a úsměvu (Dinberg a kol., 2002). 2.6. Neverbální chování a zooterapie Pozitivní účinek interakce člověka s terapeutickým zvířetem může být zprostředkován zvýšenou aktivitou a neverbálními projevy souvisejícími s touto interakcí. Doležal (in Svobodová, 2007) zdůrazňuje, že při zoorehabilitaci dochází k interakci 27