Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici BARVA V KOMPOZICI HISTORICKÝCH ZAHRAD A PARKŮ Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce Vypracovala Ing. et Ing. Lucie Šafářová Lucie Vinterová Lednice 2011
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Barva v kompozici historických zahrad a parků vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne 7. 5. 2011 Lucie Vinterová
Poděkování Ráda bych poděkovala Ing. et Ing. Lucii Šafářové za konzultace a cenné rady při zpracování práce. Poděkování patří také Ing. Lence Křesadlové z Národního památkového ústavu v Kroměříži za poskytnuté materiály, odborné konzultace a ochotu. V neposlední řadě děkuji své rodině za trpělivost, pomoc a podporu.
OBSAH 1. ÚVOD... 6 2. CÍL PRÁCE... 6 3. METODIKA... 6 4. LITERÁRNÍ PŘEHLED... 7 4.1 BAREVNOST JAKO JEDNA Z VLASTNOSTÍ KOMPOZICE ZAHRADY.. 7 4.1.1 Barva jako pojem...7 4.1.2 Parametry barvy...7 4.1.3 Psychologický účinek barvy...8 4.1.4 Jednobarevnost...8 4.1.5 Kombinace různých barev...9 4.1.6 Oswaldův barevný kruh...9 4.2 BAREVNOST A KOMPOZICE DĚL ZAHRADNÍHO UMĚNÍ VE VYBRANÝCH HISTORICKÝCH OBDOBÍCH... 10 4.2.1 Renesance...10 4.2.2 Baroko...11 4.2.3 19. století...13 4.3 HISTORICKÝ VÝVOJ VYBRANÝCH MODELOVÝCH OBJEKTŮ ZAHRADNÍHO UMĚNÍ... 14 4.3.1 Podzámecká zahrada v Kroměříži...14 4.3.2 Květná zahrada v Kroměříži...15 4.3.3 Zámecká zahrada v Holešově...16 4.3.4 Kratochvíle u Netolic...17 5. VÝSLEDKY A DISKUZE... 18 5.1 ANALÝZA BAREVNOSTI MODELOVÝCH OBJEKTŮ... 18 5.1.1 Podzámecká zahrada v Kroměříži...18 5.1.1.1 Analýza barevnosti v historickém vývoji... 18 5.1.1.2 Analýza barevnosti v současném stavu... 21 5.1.2 Květná zahrada v Kroměříži...22 5.1.2.1 Analýza barevnosti v historickém vývoji... 22 5.1.2.2 Analýza barevnosti v současném stavu... 23 5.1.3 Zámecká zahrada v Holešově...24 5.1.3.1 Analýza barevnosti v historickém vývoji... 24 5.1.3.2 Analýza barevnosti v současném stavu... 25 5.1.4 Kratochvíle u Netolic...26 5.1.4.1 Analýza barevnosti v historickém vývoji... 26 5.1.4.2 Analýza barevnosti v současném stavu... 26 5.2 SROVNÁNÍ OBJEKTŮ...28 6. ZÁVĚR...29 7. SOUHRN...30 8. RESUME...30 9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ...31 9.1 PUBLIKACE...31 9.2 INTERNETOVÉ ZDROJE...32 9.3 ÚSTNÍ SDĚLENÍ...32 10. SEZNAM VYOBRAZENÍ...32 11. PŘÍLOHY...35 11.1 OBRAZOVÁ DOKUMENTACE...35 11.2 SCHÉMATA...35
1. ÚVOD 2. CÍL PRÁCE Barva je důležitým prvkem, který se podílí na tvorbě kompozice i její proměně. Považujeme ji za jeden z nejdůležitějších atributů vnímaného zrakem. Vyvolává v nás pocity, navozuje atmosféru a v neposlední řadě celý prostor dotváří, kontrastuje nebo harmonizuje s okolím. Vhodně zvolená barva může ze zdánlivě fádního prostoru udělat prostor zajímavý, oživený, který na první pohled upoutá. Je s ní ovšem třeba pracovat uvědoměle a s citem. Ne vždy se podaří vytvořit sladěný a harmonický celek. Použitím příliš velkého množství barev vznikne často na místo příjemného barvou dotvořeného celku chaos. Barevnost v kompozici zahrad a parků se měnila v jednotlivých historických obdobích a podléhala tak vkusu dané doby, a v neposlední řadě i módě. To se projevilo především použitím různého sortimentu rostlin, který je výrazným, ne však jediným, nositelem barvy. Rostliny jsou hlavním nástrojem tvorby zahradního architekta, živým materiálem, který se od ostatních kompozičních prvků liší především svou proměnlivostí v čase. Změny ve vzhledu a barevnosti vnímáme v průběhu roku i během celého vývoje jedince. Dávají tak možnost měnit působivost relativně snadným způsobem, a to především použitím krátkověkých druhů, které patří do kompozice nejen historických zahrad. Květinové záhony se tak v jednotlivých obdobích vývoje zahradního umění staly důležitými proměnnými kompozičních řešení. Příkladů barevného akcentu vegetačních prvků a jejich změn je jistě velmi mnoho. Rostliny se stávají mediem, které umožňuje změnu barev v zahradě či parku, s nímž mistrně pracovali tvůrci již v dobách minulých. Jsou výrazným inspirativní zdrojem pro soudobou tvorbu. Jak již bylo řečeno, při hodnocení barevnosti kompozice je nutné vzít v úvahu kromě rostlin i jiné aspekty, jako barevnost architektury popř. drobné architektury. V mnoha případech se jedná o důležitou a nenahraditelnou součást kompozice. Barva použita na velké ploše a do celku tak zasahuje výrazným způsobem. Dále sem řadíme také povrchy cest popř. uměleckých děl, zvláště pokud se vyskytují ve větším počtu a ovlivňují tak výraz prostoru. V průběhu historického vývoje zahradního umění se barevnost kompozice měnila, ne vždy se nám však informace, a to především z dob starších, dochovaly v takové míře, abychom tuto problematiku mohli podrobně zhodnotit. Proto nám často nezbývá než se jen domnívat, jakou úlohu zde barva hrála. Cílem této práce bylo analyzovat a zhodnotit využití barev v kompozici čtyř vybraných historických zahrad. Vzhledem k rozsahu tohoto tématu je práce zaměřena na barevnost v období renesance, baroka a 19. století. K naplnění tohoto cíle bylo čerpáno z dostupné literatury a historických grafických podkladů se zaměřením na kompozici a způsob využití barev ve zvolených obdobích a hodnocení současného stavu objektů vycházející z vlastních návštěv zahrad a fotodokumentace. Zjištěné konkrétní skutečnosti byly porovnány s typickými prvky daného období a hodnocené objekty porovnány mezi sebou. 3. METODIKA K řešenému tématu byla zpracována literární část, která obsahuje také definice pojmů související s barvou, nastínění vztahu kompozice a barevnosti, vztahy mezi barvami, jejich možné kombinace a jejich psychologický účinek. Vzhledem k šíři řešeného tématu, které by v plné míře přesáhlo rámec této práce, byla vybrána tři historická období, na která je práce zaměřena. Zvolena byla renesance, baroko a 19. století. Shromážděním a prostudováním dostupné literatury k těmto obdobím, a pomocí seznamu používaných druhů byla vytvořena obecná charakteristika o kompozici a prvcích zahrad těchto etap vývoje zahradního umění a z nich vyplývající barevnosti, kterou do prostoru vnášely. Tato obecná pravidla posloužila později ke konfrontaci se zjištěnými skutečnostmi u zvolených modelových objektů. Na základě konzultací, a také podle dostupnosti materiálů potřebných pro zpracování tohoto tématu, byla zvolena čtyři významná díla českého zahradního umění. Jedná se o Podzámeckou zahradu v Kroměříži, Květnou zahradu v Kroměříži a zámecké zahrady v Holešově a Kratochvíli u Netolic. Barevnost a její úloha v kompozici těchto zahrad byla posuzována z dostupných literárních podkladů, historických plánů a vyobrazení. U vybraných posloužily také dochované seznamy používaných druhů rostlin. Na základě těchto materiálů byl nejdříve zpracován historický vývoj zahrady a posléze analýza kompozice prvků nesoucích barevnost, ať už živé (rostliny) či neživé (sochařská výzdoba, architektonické prvky, vodní prvky, aj.), a barevnosti obecně. Výjimku tvořila zahrada v Kratochvíli u Netolic, kdy bylo hodnoceno jen období renesance, jež bylo z hlediska kompozice významné a má souvislost i s dnešním stavem. O podobě prostoru v pozdějších letech bylo dochováno jen minimum, proto barevnost nebyla dále hodnocena. 6
Řešen byl také současný stav objektu na základě návštěvy jednotlivých zahrad, vlastního pozorování a fotodokumentace. Následovalo porovnání současného stavu s historickým stavem téhož objektu, srovnání všech zkoumaných objektů a nakonec i konfrontace s obecnými předpoklady uváděnými v literatuře. Zjištěné skutečnosti byly shrnuty v závěru práce. Jako součást práce byla zpracována a přiložena také obrazová dokumentace obsahující vybrané historické plány a vyobrazení a fotodokumentaci čtyř vybraných objektů, které byly v práci detailněji rozebírány. Zároveň byla vytvořena barevná schémata, vycházející u historického stavu z dochovaných plánů, a u současného stavu z ortofotomapy a vlastních poznatků. V případě Květné zahrady v Kroměříži byla využita veduta z roku 1691, nejedná se tedy o půdorysný plán. Schémata by měla ukázat změnu kompozice a barevnosti historické a současné podoby. Jsou řazeny v přílohách. Seznam použitých zkratek: NPÚ Kroměříž Národní památkový ústav v Kroměříži 4. LITERÁRNÍ PŘEHLED 4.1 BAREVNOST JAKO JEDNA Z VLASTNOSTÍ KOMPOZICE ZAHRADY Při tvorbě kompozice prostoru by se každý tvůrce měl snažit o její působivost i bez barev, ovšem znalost tohoto prvku a jeho účinek by měl být samozřejmostí. Všemu, co kompozici tvoří, je přiřazována kromě tvaru, velikosti a jiných atributů i barevnost. Ta je často prvním aspektem, který upoutá pozornost. Zároveň se stává barva tím, co může celou kompozici pozvednout nebo jejím nevhodným použitím kompoziční kvalitu snížit. 4.1.1 Barva jako pojem Definováním pojmu barva se zabývá několik autorů. Barva je kompoziční prvek, který lidský mozek vnímá jako vstupní veličinu určité kompozice. Až důkladnější a detailnější pozorování kompozice odhalí její další prvky (např. textury, struktury, tvary, atd. (MACHOVEC a kol., 2006, s. 106) Dle Ilustrovaného encyklopedického slovníku je barva z fyzikálního hlediska zrakový vjem, vyvolaný tzv. viditelnou částí elektromagnetického zářen. (KOL. AUTORŮ, 1980, s. 122) HANUŠ (1957, s. 20) definuje barvu jako: zrakový pocit, závislý na vlastnosti a stavu zrakového orgánu pozorovatele, podmínek pozorování a jeho psychického stavu. 4.1.2 Parametry barvy Vnímání barvy je závislé na zrakovém orgánu, tedy na oku, bez něj barvu vnímat neumíme. Oko totiž mění elektromagnetické vlny světelného záření na barevný vjem. Tři základní vlastnosti barev: Tón (někdy označován jako kvalita) je hodnota charakterizovaná vlnovou délkou modrá, červená, zelená, atd. Rozlišujeme dvě skupiny barev barvy chromatické (pestré) a achromatické (nepestré - bílá, černá, odstíny šedé). Dle HANUŠE (1957, s. 21) jde o barevnou povahu světla danou stupnicí vidma, stupnicí nachovou a bílou, kdy vidmo je přirozenou plynulou řadou za sebou jdoucích kvalit barvy. Světlost (označován i jako jas) dle HANUŠE (1957, s. 21): označuje sílu světelného pocitu čili jeho intenzita. Udává relativní čistotu barvy. Rozlišujeme barvy světlé a tmavé. 7
Sytost HANUŠ (1957, s. 21) definuje: jako sílu, kterou určitá barevná kvalita nezávisle na světlosti v dojmu světla převládá. Jinými slovy je to odlišnost barvy od nepestré barvy (neutrální šedá), které se nejvíce podobá. Barvy pak můžeme rozdělit na syté a bledé. 4.1.3 Psychologický účinek barvy Barvy nás obklopují po celý život, vnímáme je denně na každém předmětu, v každém prostoru. Máme s nimi spojené určité prvky a místa, vzbuzují v nás emoce, pocity popř. asociace. Téměř každého napadne ve spojení s modrou barvou voda a nebe, bílá představuje sníh, žlutá zase slunce a černá tma. Účinek barvy je však subjektivní pocit. Do asociací se tak promítají zkušenosti a vzpomínky jedinců. Někdo má červenou barvu spojenou s láskou, jiný s barvou krve. V závislosti na téhle skutečnosti se pak mění i jeho pocity vyvolané při pohledu na ni. Stejně tak se někdo v tmavém prostoru cítí příjemně a na jiného tohle prostředí působí depresivně, proto je obtížné vyjádřit obecně platnou teorii o psychologickém účinku barev. Jejich vnímání je ovlivněno v neposlední řadě i věkem, pohlavím, náladou atd. Chápání barev je tedy odvislé od více faktorů. Požitek z barvy nemůže vzniknout pouze viděním. Pochopení nastává teprve psychologickým procesem, to je registrací mozkového centra (WAGNER, 1983, s. 71). Barvy můžeme jednoduše rozdělit na teplé a studené. Je všeobecně známé, že teplé odstíny člověka povzbuzují, probouzí v něm aktivitu a příjemné pocity, zatím co studené evokují spíše klid a útlum. I zde je však třeba zohlednit míru subjektivity. Účinek barvy často ani nevnímáme, ovlivňuje nás, aniž bychom si to uvědomovali, výrazně mění pocity v prostoru. Tmavé a syté barvy působí těžce a zdůrazňují hmotnost, zároveň prostor opticky zmenšují, uzavírají. Naopak barvy lehké, světlé můžeme využít k optickému zvětšení, prosvětlení prostoru a navození pocitu lehkosti (MAREČEK, 1992, s. 103). V příliš členitém prostoru je pro celkový dojem vhodné použít omezený počet barev často jen jednu. Dle WAGNERA (1983, s. 72): může být v takové kompozice i jedna barva dostatečně působivá, neboť se nám líbí stejností barevných poměrů a působí na nás harmonicky. Např. nás uspokojí velká trávníková plocha, modrá obloha bez mraků, velká vodní plocha. Jednotnost barvy nepřechází tak brzy v únavu, neboť barevná harmonie není tak náročná na myšlení. Psychologickým působením barev se velmi intenzivně zabýval Johan Wolfgang Goethe, podle kterého tvoří barevné dvojice sestavy s určitým vyhraněným účinkem a výrazem a jsou charakterizované psychologickými zážitky. Goethe barvy označil jako skutek světla, skutek utrpení. Světlo, barva a pohyb mysli mu tvoří řetěz příčin a působení na člověka, na jeho psychiku. Hledal smyslově mravní působení barvy (BARAN, 1978). 4.1.4 Jednobarevnost Plocha tvořená jednou barvou může působit uklidňujícím, harmonickým dojmem a navozovat pocit čistoty. Její působivost má však své meze. Vyskytuje-li se na příliš velké ploše, může se jevit až jednotvárně, fádně a nudně. S pojmem jednobarevnosti souvisí i pojem odstín, tedy jakási odchylka od původní barvy. Čisté odstíny jsou vedle sebe ležící barvy, které vytváří jemné barevné přechody. Takové odstíny se vyskytují u barev pastelových, různých stupňů zeleni a šedi. Barevný soulad a tím i vyvolání příjemného pocitu, je závislé na množství příměsi černé nebo bílé barvy, čímž vlastně také ovlivňujeme svítivost. Jedna a tatáž barva tak může mít různou hodnotu podle příměsi barvy neutrální (šedi) (WAGNER, 1983, s. 77). Krása jednobarevných ploch se výtvarně uplatňuje zejména v těch zahradních kompozicích, které jsou řešeny v pravidelném, abstraktním či ornamentálním stylu. Může to být např. velká, nerušená, stejnorodá plocha trávníku či plocha vodního bazénu, stejnobarevný květinový záhon kobercového nebo ornamentálního typu apod. Tento typ estetického působení barev je až do určité hranice cizí všem tzv. přírodním kompozicím. Výjimku mohou v tomto případě tvořit některé přírodní prvky, pro které je určitý stupeň jednobarevnosti typický, např. vodní hladina, trávník apod. Malé barevné rozdíly nejlépe vnímáme tam, kde již předem očekáváme jednu barvu. Např. v přírodní kompozici, kterou si představujeme bohatě zelenou, je vnímáno jako harmonické velké množství zelených odstínů, stejně tak jako modrošedé tóny na vodních plochách (MAREČEK, 1992, s. 98). Přítomnost pouze malého rozdílu barevnosti, odvíjející se z použití pouze odstínů barvy, působí příjemně i proto, že se jedná o plynulý přechod z barvy jedné do barvy druhé a eliminuje se tak ostrá hranice mezi kontrastními barvami, která může vyvolávat neklid (WAGNER, 1983, s. 80). Jemné barevné odstíny téže barvy mohou být na jedné straně odmítány, protože potlačují životnost a dynamiku prostoru a působí někdy až nudným dojmem, na straně druhé je možno je chápat jako vyvrcholení kompozičního umu. 8
4.1.5 Kombinace různých barev S více barevností se v krajině a prostoru kolem nás setkáme častěji, dá se říci, že je přirozenější, proto se i v kompozicích objevuje v převaze. Snad neexistuje přírodní obraz, který by si vystačil s použitím pouze jedné barvy a odstínů. Pro usnadnění práce s hledáním vhodných barevných vztahů se snažili mnozí vědci i umělci vytvořit pomůcku, která by uváděla barvy do stálých vzájemných poměrů. Zahradní architekti využívají pro svoje barevné koncepce nejrůznější principy a metody k dosažení požadovaného efektu. V základu pracují s dvěma typy barev proměnlivé barvy rostlin, které se mění tak, jak míjejí dny a roční období a podle vývoje samotné rostliny, a barvy statické čili neměnné, které jsou zastoupeny v podobě neměnných doplňků (BROOKES, 2003, s. 192). Při hodnocení možnosti kombinace různých barev musíme zmínit další důležitou vlastnost barvy, kterou je svítivost neboli intenzita. Můžeme ji charakterizovat jako množství odraženého světla. Na základě této vlastnosti barvy dělíme na teplé (svítivé), mezi než řadíme červenou, oranžovou a žlutou, a barvy studené, sem patří modrá, zelená, fialová. Teplé barvy se vyznačují svojí aktivností až průbojností, zatím co studené jsou spíše pasivní a ustupují barvám teplým. Jejich kombinací, tedy kombinací barev o různé intenzitě, můžeme poměrně snadno docílit harmonického celku. Naproti tomu vzniká při kombinaci stejně intenzivních barev konkurence působící disharmonicky, pozorovatel se nemůže rozhodnout, kterou si vybrat (MAREČEK, 1992, s. 101-102). Zmíněná charakteristika barev má velký význam i v kompozici. Svítivé barvy vystupují do prostoru, vnímáme je tedy výrazněji než barvy studené, ustupující do pozadí. Vhodně zvolenou barvou tak můžeme podpořit chápání a orientaci v prostoru. V praxi to může znamenat, že chceme-li vytvořit kulisu pro výraznější prvek, zvolíme tmavou barvu, v případě rostlin zvolíme např. jehličnany. doplňkové či komplementární a lze o nich říci, že za určitých okolností působí jejich kombinace na diváka příjemně, analogicky jako barvy v tomto kruhu nejbližší tedy sousední. Obr. 1 Oswaldův barevný kruh 4.1.6 Oswaldův barevný kruh MAREČEK (1992, s. 100) píše: Vhodnost či nevhodnost barevných kombinací je předně nejčastěji spojována s tzv. doplňkovými čili komplementárními barvami. Schéma těchto vztahů můžeme vytvořit tzv. Oswaldovým barevným kruhem. Ten vznikne tak, že ve stejných vzdálenostech na kružnici rozmístíme tři tzv. základní barvy, tj. červenou, žlutou, modrou. Smíšením vždy dvou sousedních barev pak vzniknou přechodné barvy a to oranžová, zelená a fialová. Dalším vzájemným smíšením vždy dvou sousedních odstínů můžeme vytvořit libovolný počet dalších přechodných barev. Barvy v Oswaldově kruhu od sebe nejvíce vzdálené, tedy protilehlé (odchylka 180 ), označujeme jako 9
4.2 BAREVNOST A KOMPOZICE DĚL ZAHRADNÍHO UMĚNÍ VE VYBRANÝCH HISTORICKÝCH OBDOBÍCH Vzhledem k šíři řešeného tématu je práce zaměřena pouze na vybraná období vývoje zahradního umění, kterými jsou renesance, baroko a 19. století. 4.2.1 Renesance Renesance znamenala návrat k antickým ideálům. Tvorba zahrad tohoto období spočívá v úzké návaznosti domu na zahradu. Tuto strukturu popisuje už Leon Batista Alberti ve svém traktátu De re aedificatoria libri X, kde tvrdí, že zahrada a dům mají tvořit jeden celek a mají být propojeny lodžiemi a terasami (KALUSOK, 2004, s. 54). Renesančních zahrady se vyznačují přehledností, vyvážeností a rytmičností. Jednotlivé architektonické prvky byly pravidelně uspořádány, což odráželo studium matematiky a perspektivy, řecké a římské filosofie, které se projevilo v nově vznikajícím umění. Jednotlivým částem zahrady dominoval tvar čtverce či obdélníku a byly vytvářeny i jako samostatné, na sebe nenavazující segmenty. Zahrady byly ohraničeny zdmi, zajišťující soukromí majitelům domu, v nichž se střídavě objevovaly niky se sochami, v zahradách se objevovaly kopie a někdy také originály antických soch, popř. sloužily jako sedátka. Italské zahrady vznikaly často ve složitém terénu, protože budovy byly mnohdy stavěny na vyvýšeném místě. S tím souvisí používaní teras pro překonání výškových rozdílů a členění prostoru pomocí zídek, schodišť a balustrád. Používaný materiál byl nejčastěji světlý stavební kámen mramor, z něhož byly tesány také ostatní architektonické doplňky nebo alespoň jejich podstatné části. Jako kontrast sloužily rostliny tmavého habitu. Velká světlost a výrazný stín byly důležitým akcentem renesanční kompozice (WAGNER, 1983, s. 51). Jednou z částí zahrad renesance bylo bosco, plocha podobající se lesíku, nacházející se zpravidla nejdále od domu, která byla tvořena netvarovanými, volně rostlými, popř. po obvodu tvarovanými stromy někdy keři. Vytvářely stín, vnášely do prostoru intimní místa a byly kontrastem k osluněnému parteru. V části přímo navazující na budovu tvořil systém pravoúhlých cest pravidelný rastr, kterým byla zahrada členěna na několik čtvercových, méně často obdélníkových polí (ideálně 16). Místa křížení zdůrazňoval dominantní prvek, fontána či drobná architektura. Jednotlivá pole byla často dále členěna sítí cest, čímž vznikly menší plochy (KŘESADLOVÁ, 2002, s. 14). Záhony s květinami nebo bylinkami obklopené živými nebo nízkými laťkovými ploty, tzv. compartimenty, byly rozčleněny sítí cest, které zastiňovalo loubí, na jejichž průsečíku stával pavilon. Plochy mezi cestami byly vyplněny komplikovanými, někdy však i jednoduchými geometrickými vzory, vytvořenými z bylin nebo zimostrázů, z kterých vyrůstaly květiny s dlouhými stonky. Uplatňoval se tak kontrast často světlých cest a barevných ploch květin. Majoránka, yzop, máta, tymián, levandule a jiné vonné byliny tvořily zelené pozadí pro lilie, růže, iris nebo karafiát (KALUSOK, 2004, s. 58). Použití květin je však charakteristické především pro pozdní renesanci, popř. nebyly použity na všech plochách. KŘESADLOVÁ (2001, s. 74) píše: důležitou část zahrady tvořila volná travnatá plocha, která navazovala na tradici středověké květinové louky. V blízkosti obydlí se nacházely plošně menší pečlivě udržované trávníky. Nebyly-li v nich přímo vysazeny rostliny, sloužila jako prostor pro odpočinek a hry. Na vzdálenějších místech od budovy se zakládaly plošně větší travní porosty přírodního charakteru s množstvím květin. Zelená čistá plocha tak byla narušena barvou květů. Pravidelný rytmus byl podpořen rozmístěním zeleně v nádobách, často se jednalo o exotické rostliny, tvarované stále zelené stromky, které byly přes zimu uchovány v oranžeriích, vybudované speciálně pro tento účel. Materiálem pro výrobu těchto nádob se stala teracota (ve větším množství působila výrazně její specifická barva), objevoval se však i kámen a dřevo. Tzv. přenosná zeleň se používala také v rozích parterů, na okrajích bazénů či na křížení cest. Mezi takové rostliny patřily pomerančovníky, citroníky i fíkovníky, které kompozici oživovaly nejen barvou nádob, ale především svěže zelenými listy popř. žlutými či oranžovými plody. Zvláštní význam měla v zahradě voda, byla velmi oblíbeným a uplatňovaným prvkem. Vyskytovala se v mnoha formách, ať už jako klidná hladina v systému pravidelných bazénů, drobné pramínky ve fontánách, jako voda padající po kaskádách či tryskající ze zdí. Měla být vnímána zrakem, sluchem, hmatem, čichem i vůní. Upřednostňováno bylo jemné zurčení vody před hučícími vodotrysky. Přinášela do zahrady hru, život a v letních měsících ochlazovala vzduch. Výrazně se podílí i na barevnosti. Voda může být jak nejsvětlejší lesklou plochou s množstvím odrazů a zrcadlení okolní prvků, tak i plochou velmi temnou až černou. Vždy záleží na tom, co se v ní odráží. Může to být světlé nebe nebo tmavý porost či stavební prvek. Objevovaly se několikastupňové fontány z kamene či slitin kovů, ovšem většinou se používaly fontány jednoduché, ve tvaru mušle, s tryskající vodou uprostřed. Velkou oblibu si získalo vodní divadlo nyphaeum s okrasnými vodními prvky. Voda padající v četných kaskádách se objevovala a mizela do otvorů ve stěnách a do ozdobných nik, hrála svou roli v alegorických sousoších, nakonec se ztišila v hladinách bazénů (BAŠEOVÁ, 1991. s. 27 28). Složitá vodní díla si italská zahrada mohla dovolit i vzhledem k tomu, že energie horských řek umožňovala použití vody bez jakýchkoli čerpadel. V ostatních zemích Evropy musela být voda do zahrady přiváděna potrubím (KŘESADLOVÁ, 2002, s. 14). 10
Neodmyslitelnou součástí zahrad jsou rostliny. Charakteristickým prvkem renesančních zahrad bylo přizpůsobování tvaru rostlin tak, aby odpovídaly dobovému vkusu a rozměrům zahrady. Byly tvarovány pravidelným řezem, kterým se udržovaly v jednotné výšce. Koruny stromů se zastřihovaly do pravidelných tvarů, přičemž rohy a křižovatky cest mohly být zvýrazněny vyššími stromy s odlišně zbarvenými listy. Tvarované dřeviny nahrazovaly zděné prvky nebo celou architekturu odkud vzniklo označení zelená architektura (KALUSOK, 2004, s. 56 57). Rostliny byly důležitým mediem pro barevný výraz zahrady. Podle pěstovaných druhů si můžeme udělat představu o barevné rozmanitosti, jaká se v zahradách té doby mohla objevovat. K vysazení bosca byly používány především stále zelené dřeviny ze středomoří jako Quercus ilex L., Pinus pinea L., Laurus nobilis L. i Picea A. Dietr., přinášející často netradiční zelené zbarvení listů či jehlic. Na barevném vnímání se podílely i používané taxony solitérních dřevin jako Tilia L., Ulmus L., Taxus baccata L., Carpinus betulus L. i tvarovaných a volně rostoucích živých plotů Taxus baccata L., Carpinus betulus L., Corylus avellana L. aj., které kompozici obohacovaly o zelené odstíny, různé textury, kontrast tmavého ojehličení a světle zelených listů, na podzim se zbarvujících do teplých tónů. Uplatnění našly i květiny, byliny a ovocné stromky pěstované v tzv. štěpnicích. U použitých květin se ovšem nevyskytovala taková intenzita barev jako dnes, protože se používaly především původní přírodní druhy. Setkáváme se s bílou, žlutou, červenou, fialovou a vzácněji i s modrou a různými odstíny zelené. Upřednostňovány byly rostliny s velkými květy a rostliny vonné, což byla společně s barvou kritéria soudobé krásy. To ovšem nevylučuje časté použití drobnokvětých druhů (Bellis perennis, Viola odorata). Kromě letniček a trvalek se vysazovaly i cibuloviny, které byly velmi oblíbené v závěrečné fázi renesance. Svými výraznějšími barvami vnášely do záhonů větší pestrost. Podle pěstovaných rostlin můžeme říci, že se objevovaly barvy bílá (např. Allium ursinum, Galanthus nivalis, Dictamnus albus, Leucojum vernum, aj.), žlutá (Helianthus anuus, Primula veris, Narcissus poeticus aj.), červená (Paeonia officinalis aj.), fialová (Viola odorarta, Salvia officinalis aj.) i modrá (Hyacinthus orientali, Muscari botryoides, Nigella damascena aj.), ta byla ovšem barvou spíše vzácnou (uváděné používané druhy byly převzaty: KŘESADLOVÁ, 2006, s. 31 32, 122 124). Součástí zahrady byla i tzv. kuchyňská zahrada, na které se pěstovalo koření, zelenina i léčivé rostliny, oblíbená byla listová zelenina, ale i druhy ředkví a brukví (KŘESADLOVÁ, 2002, s. 76). Renesance v Čechách a na Moravě Prvky renesance se projevily samozřejmě i u nás, ovšem v podstatě žádná zahrada se nedochovala v původní podobě. O té se tak můžeme více dozvědět z literárních podkladů, grafických vyobrazení či dochovaných zbytků v zahradách samotných. I těch však nemáme k dispozici mnoho (DOKOUPIL, 1957, s.13). Dle KŘESADLOVÉ (2006, s. 30): se inspirační zdroje pro tvorbu renesančních zahrad na naše území dostávaly jak přímo z Itálie (kolébka renesančního umění), spolu s množstvím italských umělců, působících v Českém království, tak zprostředkovaně, nejčastěji prostřednictvím umělců, pocházejících z tehdejšího Nizozemí. Můžeme pozorovat snahu o dosažení jednoty stavby se zahradou. Z počátku se však tyto prvky tolik neovlivňují a zůstávají v jisté odloučenosti. Renesance v naší zemi se nesoustředila jen na šlechtická sídla. Nejdříve vznikaly renesanční úpravy u sídel na venkově, letohrádků a loveckých zámečků, potom také ve městě, jednalo se převážně o užitkové měšťanské zahrady. Archivní podklady hovoří o existenci kuchyňských, bylinkářských i okrasných zahrad. Takovým příkladem může být Kratochvíle u Netolic, kde byl zámek se zahradou obehnán zdí a vodními příkopy. S renesancí se můžeme setkat také v Bučovicích, Telči, Třeboni, Ostrově nad Ohří aj. Jedna z mála zahrad, u které máme k dispozici i poměrně rozsáhlé materiály, včetně sortimentu pěstovaných rostlin, je Novoměstská zahrada v Českém Krumlově (DOKOUPIL, 1957, s. 14 18). 4.2.2 Baroko V zahradním umění se baroko projevilo prolamováním přímých linií, zakulacováním rohů, plastickým modelováním terénu, výsadbou plastických ornamentálních záhonům a členěním celé zahrady na vizuálně oddělené celky (WAGNER, 1983, s. 76). Barokní zahrada má ve svém evropském obraze dva základní typy. Italskou zahradu stoupajícího terénu, naplněnou pohybem vodních kaskád a fontán, s dalekými, úzkými průhledy, nevelkých stísněných ploch, zato tvarově bohaté vegetace a francouzskou zahradu plošnou, dalekou, širokých rozměrů, s klidnými plochami bazénů a přísně formovanou vegetací (DOKOUPIL, 1957, s. 19). Zahrady sloužily především jako reprezentační prostor. Nekonečnost zahrady vyjadřovala nekonečnost moci, především v zahradách panovníka. Staly se dějištěm společenských, kulturních akcí a slavností, k čemuž sloužil především rovinatý parter, popř. boskety. Byly důstojným pokračováním honosného interiéru budovy, s čímž souvisí i jistá míra teatrálnosti, která se v tomto období objevuje. Výjimkou není ani uplatnění umělecké iluze. Prodloužení os slouží k vytvoření dojmu rozlehlosti a nekonečna. Tento pocit umocňuje ještě použití pohledů a průhledů, které jsou vytvářeny alejemi a vysokými stříhanými stěnami. Celý prostor působí vznešeně a pompézně. Časté je 11
také použití hry světel a stínů (dlouhé pergoly, cesty lemované tvarovanou zelení), kontrastu uzavřených a otevřených ploch a kontrastu barev pro zdůraznění plasticity. Důležitou roli zaujímal samotný palác, který byl sám o sobě dominantou prostoru a koncem hlavní osy. Nacházel se často na vyvýšeném místě. Přístup do zahrady byl řešen pomocí kamenné terasy s předsazeným schodištěm. Na fasádě byl zámek bohatě zdobený štukem a prvky tvořící jeho konstrukci byly převedené do dekorativní podoby. Stavby byly významným prvkem barokní zahrady. Celý prostor dále dotváří další, např. užitkové budovy, které však byly architektonicky mistrně dotvořeny a staly se tak charakteristickými prvky kompozice a součástí celku. Jednalo se o konírny, jízdárny, oranžerie, belvedery, fíkovny, míčovny, ale i sala terreny, kolonády a gloriety, často umístěné na výrazném místě v krajině (DOKOUPIL, 1957, s. 20). Je tedy zřejmé, že i tyto budovy se do jisté míry podílely na barevném výrazu prostoru, do kterého vstupovaly. Odlišnost od zahrad renesančních mimo jiné spočívá v otevřenosti zahrady do krajiny. Do ní proniká systémem průhledů, cest, přímočarými alejemi a tvoří tak vazbu s lesem, stavebním objektem či krajinou samotnou. Důležitým motivem barokní kompozice je i osovost zdůrazněná budovou a umístěním zeleně podél ní. Ve francouzských zahradách se objevuje kromě podélných a příčných os, nově uplatňovaná osa diagonální. Uspořádání os tvoří hvězdice nebo tzv. husí nohy, které vybíhaly i mimo zahradu. Celý prostor zahrady můžeme zjednodušeně rozdělit na parter, který do zahrady vnáší barevnost a zdobnost, a bosket. Parter ve francouzské barokní zahradě navazuje na budovu zámku a byl odrazem záliby v ornamentální dekoraci. Jedním z typů parterů je Parterre de broderie, který připomíná výšivku, jejíž tvar byl tvořen nízkými buxusovými plůtky a znázorňoval formu listu, květu, věnce, volut a kartuší. Vzniklé plochy byly potom vyplněny různými materiály, které nahrazovaly barevnost květin, jako je různobarevný písek (žlutý, červený), štěrk, bílá křída, černý uhelný prach, drcené cihly aj. Ornament byl však viditelný pouze z balkonů, oken nebo vyvýšených míst jako byly terasy či schodiště. Jiným typem je Parterre des piéces coúpées pour des fleur, květinové záhony lemované buxusovými plůtky a pochozími pískovými cestami. Dalším typem byl Parterre de compartiment, nejčastěji rozdělen na dvě symetrické části (compartimenty) podél hlavní osy, zdoben vzorcem ze stříhaného zimostrázu, trávy, barevných písků a drti, ale i květinami po obvodu ploch. Nejjednodušším typem byl Parterre á ľangloise, který tvořily velké travnaté plochy s jednoduchým vzorem při okraji. Světlé pískové cesty oddělovaly úzké záhony nízkých květin, mírně skloněné k cestě sledující obrys travnatých ploch. V baroku se staly velmi oblíbenými pomerančovníky a citroníky a jiné teplomilné rostliny, které byly přes zimu uskladněny v oranžeriích. Před nimi vznikl Parterre de orangerie, na který byly v létě rozmístěny exotické rostliny v nádobách vnášející do zahrady tmavě zelené, lesklé listy, vonné květy a barevné plody. Barevně působily často i samotné nádoby (BAŠEOVÁ, 1991, s. 47 48; HENNEBO, 1985, 151 155). Výše zmíněné skutečnosti svědčí o důležité roli květin v barevné působivosti. Byly jejím důležitým nositelem. Používané druhy naznačují bohatou barevnou pestrost, objevovala se bílá (Convalaria majalis, Galanthus nivalis, Matthiola incana aj.), fialová, růžová (Cyclamen, Hyacinthus, Scabiosa atropurpurea, Hepatica nobillis aj.), žlutá (Helenium autumnale, Rudbeckia laciniata) i modrá (Nigella damascena aj.). Do ploch květinových záhonů (tzv. rabat) byly vysazovány solitérní volně rostoucí nebo tvarované kvetoucí keře rodu Viburnum L., Philadelphus L., Syringa L., Rosa L., Hybiscus L. okrasné svými růžovými, fialovými popř. bílými květy. Na barevnosti se však podílí i výrazně nekvetoucí dřeviny, které do barokních zahrad neodmyslitelně patřily, ať už se jednalo o tzv. topiary, používané jako rostliny v nádobách (kameninových nebo dřevěných) nebo zasazené ve volné půdě. Do zahrady vnášely rytmus a kontrast k plošným parterům. Objevovaly se kolem cest, jako doplněk parterů nebo náplň bosketů. Nejčastěji byly tvarovány do jednoduchých tvarů (koule, kužel, jehlan). K těmto účelům se používaly především Buxus sempervirens L., Taxus baccata L., Picea sp., tedy druhy převážně s tmavě zelenými listy či jehlicemi. Důležité jsou také živé ploty různých výšek, které sloužily k oddělení jednotlivých prostor. Objevovaly se jak nízké živé plůtky tak i několik metrů vysoké stěny sloužící k tvorbě bosketů. Používány byly k vytvoření oblíbených labyrintů. Pro jejich tvorbu byly uplatňovány Carpinus betulus, Tilia cordata, Aesculus hippocastanum, Ulmus minor, Acer campestre, Fagus sylvatica aj. Obdobné druhy navíc ještě s Platanus x hispanica se vysazovaly i do volně rostoucích alejí, jejichž koruny mohly být tvarovány. Barevnost se zde odehrává v odstínech zelené barvy listů, popř. různých textur a barev kmenů a větví, např. hladký šedý kmen buků nebo výrazně se odlupující světlá kůra platanů. Efekt podzimního zbarvení je patrný u habrů nebo javorů (uváděné používané druhy byly převzaty od KŘESADLOVÁ, 2006, s. 31 32, 122 124). Kontrast k osluněným a zdobným parterům tvořil bosket, nazývaný jako lesík rozkoše, tvořený vysokou stříhanou zelení, přebírající tvarosloví zděné architektury. Vytvářel intimní, stinné místo, jehož tmavost byla narušována rozmanitou náplní, vnášející oživující prvky v podobě fontán, kaskád často ze světlého materiálu, labyrinty, pavilony, vodní divadla, letní loubí a jiné prvky (KALUSOK, 2004, s. 83). Novým prvkem zahrad se stala tzv. treillage (treláž), mřížoví z dřevěných latí nebo prutů svazovaných drátem. Bývalo přichyceno k nosné zdi nebo tvořilo samostatnou vzdušnou architekturu pavilony, kabinety, arkády, loubí. Treláže z tvrdého natíraného dřeva bývaly porostlé popínavými rostlinami, růžemi nebo vinnou révou (BAŠEOVÁ, 1991, s. 49). Také ty tedy mohly být prvkem 12
doplňující zahradu o barvu květů (růže, Ipomea purpurea,) popř. plodů (Phaseolus coccineus) či různých textur olistění používaných rostlin. Vlastní zahradu doplňovala přístaviště, mramorové kolonády s bohatou plastickou výzdobou, mramorové nebo bronzové vázy bez rostlin a množství soch, většinou mytologických postav vytvořených z mramoru, bronzu či olova, někdy zlaceného. V ostatních zemích Evropy se uplatňoval pískovec. Sochy měly v baroku hned několik funkcí. Zdobily studny a grotty, vytvářely tzv. point de vue na konci cesty či průhledu a určovaly začátek promenády. Ty byly často velmi široké, aby umožnily pohyb velkému množství lidí. Pro dojem velikosti se používal materiál světlé barvy (BAŠEOVÁ, 1991, s. 49 50). Neodmyslitelnou součástí zahrady je voda, která do prostoru vnáší zvuk, pohyb a život. Zatímco v italské zahradě se mohly díky svažitému terénu uplatnit fontány, kaskády, vodotrysky aj., pro rovinatou francouzskou zahradu jsou typická rozlehlá, klidná vodní zrcadla, odrážející krásu paláce a nebe, čímž vnáší velkou světlou plochu, a umocňuje pocit monumentality. Objevují se také vodní kanály, které sloužily i pro projížďky na gondolách či závody veslic. I zde se však můžeme setkat s vodou dynamickou v podobě fontán, vodních střiků apod., která sem však musela být často složitě přiváděna. Vodní prvky jsou v kompozici umisťovány na linie hlavních os, do exponovaných a kompozičně nejdůležitějších míst, ale i do vnitřních intimních prostorů bosketů či na křížení os. Disponují značnou rozmanitostí, jejich architektonickému výrazu i provedení byla věnována velká pozornost (MAJDECKI, 2009. s. 260). Baroko v Čechách a na Moravě Barokní zahrada na našem území vznikala často na základě renesančních zahrad a byla ovlivňována italskými a holandskými vlivy i prvky typickými pro francouzskou zahradu. Měřítko a modelace terénu mnohdy reflektují italský vzor. S tím se můžeme setkat např. v Praze, která vzhledem ke svému postavení měla předpoklady pro tvorbu barokních zahrad, ovšem sevření městskou zástavbou neumožnilo vznik rozsáhlých dispozic a uplatnění velkého měřítka. S tím se častěji setkáváme u zámků na venkově nebo v menších městech, které poskytovaly dostatek prostoru pro vytvoření reprezentačního prostředí dvora a uplatnění prvků barokní zahrady (DOKOUPIL, 1957, s. 19 20). Jednou z prvních zahrad tohoto období je zahrada Valdštejnského paláce, ve které se objevuje osovost dispozice, kontrast prostorů společenského parteru, parteru vodního bazénu a živých stěn tvořených stinnými vysokými habry. Dalším příkladem je Vrtbovská zahrada, Ledebourská zahrada, klášterní zahrada v Břevnově, úprava pražské Královské zahrady, dále zahrady ve Slavkově, Holešově, Velkých Losinách, Buchlovicích aj. 4.2.3 19. století V 19. století všeobecně ustupuje do pozadí výtvarný zájem, který je nahrazován zájmem botanickým. Lze pozorovat návrat k italské a francouzské zahradě, ale i středověku a antice, ovšem bez pochopení jejich podstaty. Upadá zájem o prostor, čistotu a formu zahrady. Reakcí na krajinářský park, ve kterém barevnost a dekorativismus chyběly, je návrat parteru a použití květin, loubí i tvarovaných stromů a keřů. Převládá záliba ve sbírkaření, introdukci, umění orientu a rostlinách obecně. Vznikají zahradní kompozice s bohatou květinovou výzdobou, které však často postrádají architektonickou logiku. Vznikají nové odrůdy a používají se exotické rostliny, s čímž souvisí stavba skleníků, kdy se jako materiál začíná uplatňovat železo a sklo (DOKOUPIL, 1957, s. 91). Začíná se rozmáhat sériová výroba, která se projevuje i u mobiliáře zahrad, který je často z litiny. Nejrůznější katalogy nabízely odlitky soch ze všech období, mosty, pavilony a jiné architektonické doplňky, dokazující rozmanitost používaných stylů, které byly uplatňovány často vedle sebe (KALUSOK, 2004, s. 128 129). Kompozice zahrady 19. století se značně liší od dosavadního historického vývoje. Oproti přehledným květinovým a broderiovým parterům nastupuje přírodní prostor s mnohými průhledy na jednotlivé stavby, které ho doplňují, přístupných po vinoucích se cestách. Mnohdy se jednalo o přeměnu barokní dispozice podle soudobého výtvarného a ideového názoru, která ovšem zachovávala velkorysé měřítko zahrady (DOKOUPIL, 1957, s. 33). Vznikaly nejen zahrady rozlehlé, ale i soukromé zahrady na malých pozemcích, což svědčí o vzrůstajících možnostech středních vrstev. V těchto objektech se začala uplatňovat geometrická úprava, s čímž souvisí návrat parteru s pravidelnými vzory, jejichž předlohou byly zahrady středověku a renesance (KALUSOK, 2004, s. 127). 19. století je také století veřejného parku a systémů zeleně ve městě. Její vznik do jisté míry souvisel i s rostoucí industrializací a znečištěním hustě osídlených měst. Městská zeleň měla tvořit jakousi protiváhu a zlepšovat tak životní podmínky a zdraví obyvatel. Po celé Evropě je toto období spojováno se vznikem promenád, náměstí, místy pro veřejný život či alejemi. Zahradní architekti tak svou působnost kromě šlechtických panství rozšířily i na veřejné prostory. Velkou barevnost do zahrad 19. století vnášely velmi oblíbené tzv. kobercové záhony. Přesně ohraničené oválné či kruhové plochy umístěné do trávníkové plochy, mnohdy tvořené jen jedním 13
druhem květiny. Na tvorbu výškově členitých záhonů se používají kvetoucí keře, trvalky i letničky. Jiným typem záhonu byla tzv. rabata, tedy záhony často lemující cesty, u kterého délka výrazně přesahovala šířku záhonu. Barevnost vytvářely použité druhy, které byly v odstínech bílé (Cerastium tomentosum), modré, růžové, fialové (Lobelia erinus, Aptenia cordifolia, Bellis perennis, Dianthus aj.) i žluté až oranžové (Sanvitalia procumbens, Tagetes tenuifolia aj.). Mimo kvetoucích druhů přinášely barevnost i taxony okrasné listem (Helichrysum petiolare, Iresine herbstii, Glechoma hederaceae aj.). Jejich kombinace vytvářely až křiklavé kompozice. V blízkosti budov byly situovány záhony tvořící nejrůznější ornamenty (spirály, hvězdy, rozety), které byly ohraničeny dřevěnými či kovovými obrubníky. V druhé polovině 19. stol. se objevuje použití buxusu a barevných písků. Pro výškovou gradaci se do středu záhonu používaly různé vyšší exotické rostliny, např. Agave americana, Canna indica, Dracaena draco, Yucca, aj. Z květin se vytvářely i nejrůznější sochy, tvary, erby (KŘESADLOVÁ, 2006, s. 40 41, 128 129). Kromě pravidelných letničkových či trvalkových záhonů se začínají uplatňovat divoké rostliny. V roce 1803 doporučil J. C. Loudon nechat nekosené plochy trávníku s kvetoucími divokými bylinami (Trifolium, Thymus, Leucanthemum, Saxifraga) v zahradě Scone Palace. Poté se myšlenka přírodní zahrady stávala stále oblíbenější. Od roku 1860 se začaly okraje záhonů osazovat (Hyacinthus, Primula) nebo osévat směsí letniček (MACHOVEC a kol., 2006, str. 18). 14 4.3 HISTORICKÝ VÝVOJ VYBRANÝCH MODELOVÝCH OBJEKTŮ ZAHRADNÍHO UMĚNÍ 4.3.1 Podzámecká zahrada v Kroměříži Historie Podzámecké zahrady sahá až do 16. století, kdy byla pravděpodobně zřízena za olomouckého biskupa Stanislava Thurzy v území pod terénní terasou. Roku 1500 Thurza Kroměříž vykoupil a zahájil přestavbu gotického hradu na renesanční zámek. V té době byla zahrada běžnou součástí panství a je tedy pravděpodobné, že vznikla i zde. Do roku 1558 byla neohrazena a objevovala se nejen štěpnice a zelinářská zahrada, ale i květnice. První vyobrazení však pochází z devadesátých let 16. století, kdy zde působil biskup Stanislav Pavlovský. Zahrada tehdy měla obdélný půdorys, byla ohrazena dřevěným plotem a rozdělena na tři části. Po roce 1664 za působení Karla z Lichtensteinu Castelcorna došlo k výrazné změně Podzámecké zahrady. Prvotní přestavba byla řízena podle plánů architekta Filiberta Luccheseho, který plochu protkal vodním systémem. K zásadním úpravám došlo v 80. letech 17. stol. podle návrhu architekta Giovanniho Pietra Tencally, kdy zahrada získala raně barokní podobu. Tehdejší vzhled a rozsah zahrady zaznamenalo grafické album Justa van den Nypoorta z roku 1691 (KŘESADLOVÁ, ZATLOUKAL, 2010, s. 99; PACÁKOVÁ - HOŠŤÁLKOVÁ A KOL. 2004, s. 175; ŠTĚTINA, JANIŠ, 2010, s. 4). V první polovině 18. století za působení olomouckého biskupa Wolfganga Hannibala Schrattenbacha dostala zahrada vrcholně barokní podobu s broderiovým parterem, který rámovala zelená loubí. Byl zrušen příkop vodního fortifikačního systému, zahrada se přiblížila až k budově zámku a pravděpodobně byla zrušena štěpnice v hlavní ose. Zahrada byla doplněna drobnými stavbami, sochařskou výzdobou a rostlinami v nádobách, pro které byl zřízen skleník s bytem zahradníka. Zasypáním příkopů došlo ke ztrátě vodních prvků, které byly nahrazeny soustavou sedmi bazénů (KŘESADLOVÁ, ZATLOUKAL, 2010, s. 104). V letech 1790 1800 vtiskl arcibiskup Antonín Theodor Colloredo-Waldsee zahradě novou tvář. Byla rozšířena a upravena do sentimentálně laděné podoby. Novou zahradou navázal na původní formálně řešený parter před zámkem, který se značně zjednodušil a další části byly pravidelným rastrem stromořadí rozčleněny na sérii drobnějších zahradních prostor, kterým byla dána specifická náplň v duchu nových osvíceneckých myšlenek. Mezi stromy a keři se vinuly klikaté cestičky vedoucí k zahradním stavbám. O této podobě se dozvídáme z grafických listů Josefa Fischera, který ji zachytil na přání arcibiskupa (KŘESADLOVÁ, ZATLOUKAL, 2010, s. 107; ŠTĚTINA, JANIŠ, 2010, s. 4). Do roku 1832 nedocházelo k velkým změnám, jen k rušení některých staveb. Obrat nastal v letech 1832 1853, kdy za arcibiskupa Ferdinanda Maria Chotka a kardinála Maxmiliána Somerau- Beecka došlo ke značnému rozšíření Podzámecké zahrady a její úpravě v krajinářském stylu. Jejím
autorem byl architekt Anton Arche. Původní formální zahrada byla nahrazena rozsáhlou travnatou plochou lemovanou porosty dřevin a ukončenou Chotkovým rybníkem. Zahrada v této době získala současnou rozlohu a byla obohacena o významné architektonické prvky jako jsou Maxův Dvůr, Maxmiliánova kolonáda nebo úpravy již existujících staveb, např. Rybářského pavilonu, Dlouhého rybníka aj. Následující doba, kdy zde působil arcibiskup Bedřich z Fürstenbergu, nepřinesla kvalitativní obohacení kompozice. Měněny byly pouze detaily, které neměly na celek vliv. Jednalo se především o změny již existujících architektonických staveb, některé zrušil a jiné přestavil v různých historizujících formách. Tuto podobu dostal např. Rybářský pavilon, jehož tvář značně změnilo použití ozdobných litinových prvků. Výsledkem pak byla směs různých stylů. Některé objekty byly úplně zrušeny, zmizela např. Poustevna, Květinová věž, Vlajkový stožár aj. Docházelo k ústupu od použití domácích taxonů. Úlohu květinových záhonů nahrazovala barevnost dřevin a nepravidelné záhony se stávaly opět pravidelnými. V roce 1914 byla vysázena sbírka jehličnanů, sadových růží a jabloní. V době první světové války a po ní zahrada pustla a znehodnocovala se její kvalita. Obdobně na zahradu působila i druhá světová válka. V roce 1958 se stala kulturní památkou, v roce 1998 byla zapsána na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO (KŘESADLOVÁ, ZATLOUKAL, 2010, s. 111; PACÁKOVÁ HOŠŤÁLKOVÁ A KOL. 2004, s. 178). 4.3.2 Květná zahrada v Kroměříži Libosad zvaný Květná zahrada založil v roce 1665 1675 biskup Karel z Liechtesteinu Castelcorn. Původní projekt byl zadán architektu Filiberto Lucchesemu. Po jeho smrti převzal tuto práci Giovanni Pietro Tencalla. Biskup měl o zahradě jasnou představu, která vycházela z několika inspiračních zdrojů zahrad, které sám navštívil, např. mnichovská rezidenční zahrada kurfiřta Maxmiliána I., císařská zahrada zámku Neugebäude, aj. Květná zahrada byla navržena jako osová, raně barokní zahrada na půdoryse obdélníka o rozměrech 485 x 300 m, inspirovaná ještě renesančním slohem. Tvořily ji dvě části Květnice s broderiovým parterem a vysokými stříhanými stěnami, vytyčená na půdorysu čtverce s jednou hlavní a jednou příčnou osou a paprsčitě vybíhajícími osami bočními, a Štěpnice doplněná čtvercovými bazény. Ke vstupu do objektu sloužila brána v ose Kolonády. Špalírové části dominovala a středem zahrady se stala osmiboká Rotunda, postavená mezi lety 1666 1668 podle projektu Giovanniho Pietra Tencally, která byla roku 1668 bohatě zdobena štuky, sochami a nástěnnými malbami. Za touto budovou končila hlavní pohledová osa Květnice (PACÁKOVÁ HOŠŤÁLKOVÁ A KOL. 2004, s.180; KŘESADLOVÁ A KOL. 2009, s. 123 ). V průběhu osmdesátých let 17. století se k existujícím částem z východní strany připojily další prostory, jak okrasné tak užitkové. Od zahrady byly odděleny ohradní zdí. Pro chov vzácného ptactva vystavěli voliéru Ptáčnici, na kterou navazoval Králičí kopec, Bažantnice a Hospodářský dvůr s domem zahradníka. Vznikla i Holandská zahrada s vyvýšenými geometrickými záhony, a Pomerančová zahrada k letnění subtropických rostlin. V roce 1691 vyšlo album zachycující podobu zahrady z několika míst, které nemá ve své době obdoby. Autory záběrů byli Georg Matthias Visher a Justus van den Nypoort, díky nimž můžeme detailně poznat nejen kompozici, ale i používané rostliny a vzhled četné sochařské výzdoby (KŘESADLOVÁ A KOL., 2009, s. 125 126). O podobě zahrady v 18. století se kvůli nedostatku historických podkladů dovídáme jen málo. Lichtensteinův nástupce arcivévoda Karel Lotrinský zde trvale nesídlil, což mělo za následek úpadek města Kroměříže. Údržba zahrady byla finančně náročná, a tak jen díky biskupu Wolfgangu Hannibalu ze Schrattenbachu, který ze svých prostředků přispíval na údržbu, byla zahrada udržována. Dokonce v ní vznikly i nové budovy, stavby na přezimování citrusů, skleník a dvě vodní nádrže, dřevěné domky oranžérie byly nahrazeny zděnými stavbami. Do roku 1714 je datováno i rozšíření Holandské a Pomerančové zahrady. Ve druhé polovině století docházelo k záměrnému budování hospodářského a pěstebního zázemí pro zámek a Podzámeckou zahradu a okrasná funkce tak ustoupila do pozadí (KŘESADLOVÁ A KOL. 2009, s. 124; PACÁKOVÁ HOŠŤÁLKOVÁ A KOL. 2004, s.184). V 19. století se úpravami Libosadu zabýval Anton Arche, který vytvořil plán pocházející ze 40. let 19. století. Jsou na něm patrné zásahy, které proběhly kolem roku 1820, kdy byly odstraněny části špalírů na ploše velkého trojúhelníku mezi Kolonádou a Rotundou. Mohl tak vzniknout rovinatý parter s květinovými záhony. Dříve broderiové plochy uvnitř stěn byly osazeny ovocnými stromy. Vznikly také dva boskety, lipový a jírovcový, které vyplňovaly protilehlá čtvercová pole. Část plochy sadů byla věnována zahradnictví, kde se nacházela pěstírna ananasů, teplý skleník, množírna a pařeniště. Novým prvkem se stala stromová loubí nahrazující část původních tvarovaných stěn. Tvořila hlavní příčnou osu mezi Květnicí a Štěpnicí. Tyto změny se však týkaly především detailů a nezměnily tak původní koncept. K většímu zásahu došlo na konci 40. let 19. století, kdy zde působil Maxmilián Josef Sommerau Beeckh. Původní přístup do objektu přestal být využíván a byl vybudován nový v prostoru původního hospodářského dvora. Tímto úkolem byl pověřen Anton Arche, který měl z části hospodářského dvora vytvořit reprezentativní prostor. Vznikl tak Čestný dvůr s patrovým domem zahradníka a dvěma skleníky. Ve druhé polovině 19. století se stala Květná zahrada také místem konání kulturních, společenských a osvětových akcí a hospodářských a průmyslových výstav (PACÁKOVÁ HOŠŤÁLKOVÁ A KOL. 2004, s.185; KŘESADLOVÁ A KOL., 2009, s. 126 127). 15
Výrazným počinem ve 20. století byla úprava broderiového parteru podle návrhu architekta Pavla Janáka v letech 1952 1954, která je dochována prakticky dodnes a je hodnocena jako přínos pro úpravu zahrady. V 50. letech také došlo k rekonstrukci a opětovné instalaci Lví fontány, která byla převezena do Maxmiliánovy kolonády v Podzámecké zahradě, a Fontány Tritonů. V 70. letech byly vykáceny ovocné stromky v Květnici a došlo k založení buxusových ornamentů, travnatých ploch a bludišť v bosketech. V prosinci roku 1998 byl Libosad spolu se zámkem a Podzámeckou zahradou zapsán na Seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO (KŘESADLOVÁ A KOL., 2009, s. 137). 4.3.3 Zámecká zahrada v Holešově Zámecká zahrada v Holešově se nachází u raně barokního zámku s vodním příkopem renesančního typu. Byl vybudován architektem Filiberto Lucchesem pro zemského hejtmana Jana Rottala, který se v roce 1650 stal jeho majitelem. Na vznik a založení zahrady je několik názorů. V. Richter, který se zabýval tvorbou F. Luccheseho, určil autorství právě jemu. Vycházel z toho, že Lucchese byl autor mnoha inženýrských vodních děl, domníval se, že ornamentální ztvárnění parteru (je patrné na plánu z 18. století) bylo jen doplnění dřívější dispozice. Ve starší literatuře je autorství připisováno F. A. Rotallovi v 1. polovině 18. století v době šíření a uplatňování principů zahrady Le Nôtra. Na základě těchto názorů byl objekt chápán jako dílo vzniklé v jednom období, později jen nepatrně doplňované. Pravděpodobnější však je, že dispozice a rozsah byly vytvořeny postupně od poloviny 17. století, což dokazují i zmínky z roku 1663. Dle nového bádání byl přímým inspiračním zdrojem a předlohou zahrady holandský zahradní styl plošných vodních zahrad. (KUČA, 1957, s. 64; PACÁKOVÁ - HOŠŤÁLKOVÁ A KOL. 2004, s.119). Lucchesův půdorys z 50. let 17. století popisuje KUČA (1957, str. 64): obdélný parter pravoúhle členěný se samostatným bazénem ve středu, obehnaný ze tří stran širokým vodním kanálem. Na tuto okrasnou zahradu s rámcem vodních ploch, využitých hospodářsky jako rybníky, které odvodnily okolí zámku a vytvořily reservoir zámeckého příkopu, navazovaly složky užitkové štěpnice a zelinářské zahrady. V polovině 18. století, jak je patrné v plánu z této doby, kdy byl majitelem F. A. Rottal, byl vodní systém upraven do trojzubce se středním kanálem na hlavní ose. Zahrada i s bažantnicí se rozkládala na rovinatém parteru s nepatrným sklonem k zámku. Pro spojení budovy a zahrady sloužil most přes vodní příkop se zídkou, zdobenou skulpturami a vázami. Ústřední parter byl členěn ornamentálními koberci a břehy kanálů lemovaly široké stříhané aleje a sochy. Nižší rostliny v nádobách byly nahrazeny alejí vzrostlých stromů, která rozděluje ústřední parter na dvě části. Střední část byla lemována po obou stranách širokými pásy. Součástí zahrady byla i zelinářská zahrada, oranžerie, štěpnice a geometricky členěná zahrada. Ve druhé čtvrtině 18. století byl objekt dobudován a byly do něj přidány prvky francouzské dispozice, sochařská výzdoba a prvky barokního slohu. Údržba pravidelně stříhaných a tvarovaných dřevin a složité ornamentální partery byly velmi nákladné, a právě ekonomické hledisko bylo důvodem, proč od poloviny 18. století dochází k postupné redukci těchto prvků a jejich nahrazování hospodářskou plochou. Zrušení bohatých ornamentů ve střední části zahrady před zámkem je patrné na plánu z roku 1775. Rozdíl můžeme pozorovat i u užitkové zahrady a u oranžerie. Tato podoba se zachovala až do 1. čtvrtiny 19. století, což dokazují akvarely neznámého autora kolem roku 1800 (KUČA, 1957, s. 65 67). V 19. století byla zahrada v Holešově upravena pod vlivem anglického krajinářského parku. Stav z tohoto období dokladuje indikační skica z roku 1830. Bylo zasypáno střední rameno kanálu s bazénem a bylo nahrazeno výsadbou volných skupin stromů. Novou úpravou prošla i zahrada u čínského pavilonu. I přes tyto úpravy stále převažovala základní osnova, která bránila úplnému přebudování zahrady. Během 19. století zanikly pergoly a byla zrušena část původní zahradní zdi. Kolem roku 1900 byl střed zahrady nepřesně rekonstruován. Bylo obnoveno střední rameno kanálu s bazénem mimo původní velikost a na hlavní ose byla vysázena alej jehličin. Úpravy a výsadby z této doby byly prováděny podle představ zahradníka a dobového (ne)vkusu, takže zahradě spíše ublížily. Postupně byla zahradě věnována čím dál menší pozornost až se i z plochy parteru stala půda pro zemědělské účely. I přes tento stav, který trval až do roku 1948, si zahrada zachovala, i když jen v hlavních rysech, svou kompozici. Ta byla obnovena v letech 1956 1960 podle návrhu Otakara Kuči, kdy bylo snahou vrátit střední rameno kanálu s bazénem do původní podoby. K úpravě došlo i u čínského pavilonku, který byl přestavěn na hvězdárnu. V roce 1959 před ni byla umístěna socha F. X. Richtera. Obnova byla dokončena v roce 1960, ale byla provedena jen z části. V letech 1964 1974 probíhala další obnova podle návrhu Ing. arch. Dušana Riedla, kdy byla kromě jiného nahrazena původní jírovcová alej lipovou (KUČA, 1957, s.70; PACÁKOVÁ HOŠŤÁLKOVÁ A KOL. 2004, s.121). 16
4.3.4 Kratochvíle u Netolic Na místě současného zámku stála původně tvrz Nový Leptač, kterou v roce 1580 získal Vilém z Rožmberka a nazval ji Kratochvíle. V letech 1583 1589 zde nechal vystavět pod vedením architekta Baltazara Maggiho letohrádek. Jednopatrová vila s bohatou štukovou a malířskou výzdobou stála v okrajové jižní části ostrova pravidelné dispozice zahrady, která byla od okolí oddělena trojitou zdí a přístupná pouze brankami ve zdi u hlavního vchodu do budovy. Součástí areálu byly dva vodní příkopy. Vnitřní obklopoval vlastní letohrádek se zahradou, která byla pravidelně členěna a doplněna květinami a nízkým porostem. Vnitřní příkop obklopoval samotný letohrádek se zahradou a vně areálu se nacházel další vodní příkop, který ohraničoval komplex ze tří stran (čtvrtá strana sousedila s oborou) a byl u vstupu překlenutý také padacím mostkem. Na vnější straně příkopu vymezoval zahradu po obvodu široký zelený pás (později štěpnice). Vnitřní stěna ohradní zdi, vyzdobená výklenky a malbami, byla výrazným dekorativní prvkem (PACÁKOVÁ HOŠŤÁLKOVÁ, 2004, s. 173; KŘESADLOVÁ, 2002, s. 82; PAVLÁTOVÁ a KOL, 2004, s. 221 222). Po roce 1610 byla zahrada osázena ovocnými dřevinami. Znovu byla obnovena po roce 1656, kdy byla stržena tvrz. Tuto podobu zahrady zachycuje dochovaný obraz malíře Jindřicha de Verleho z roku 1686. O dalším vývoji se dochovalo jen málo zmínek, pravděpodobně sloužila jako užitková zahrada. V roce 1770 byl podle návrhu zahradníka Schmida vytvořen barokní parter vysazený z ovocných dřevin (KŘESADLOVÁ, 2002, s. 86). Důležitou změnou bylo odstranění vnitřní zdi okolo příkopu ve 40. letech 19. století. Došlo tak k propojení ostrovní zahrady a vnější štěpnice s ohradní zdí a zanikla tak dřívější členitost. Od roku 1847, kdy zde byl zřízen sirotčinec sloužila štěpnice jako užitková zahrada. Zbylý prostor byl osázen ovocnými stromy. Chátrání vodního příkopu vedlo k jeho vypuštění (KŘESADLOVÁ, 2002, s. 87). Od šedesátých let 20. století docházelo k postupné rekonstrukci objektu a byly obnoveny malby na vile i ohradní zdi. V té době byla zahrada rozčleněna na dvě části na štěpnici ve vnějším obvodovém pásu a zahradu na ostrově. Dle KŘESADLOVÉ (2002, s. 87) se v něm nacházel: pravidelný parter se čtyřmi travnatými poli ohraničenými buxusovými plůtky a květinovými záhony ve středu s kruhovou nádrží. Následovala zeleninová zahrada. Obě části odděloval travou zarostlý vodní příkop. V roce 1981 zpracoval Otakar Kuča návrh rekonstrukce zahrady včetně obnovy kanálu, který byl opět napuštěn vodou, a ústředním bodem zahrady na ostrově se opět stal bazén. Parter byl rozdělen příčně na centrální travnatý čtverec a dva broderiové pásy, které byly dále členěny do sedmi obrazců se zimostrázovým ornamentem, v létě doplněným letničkami (KŘESADLOVÁ, 2002, s. 88; PACÁKOVÁ HOŠŤÁLKOVÁ, 2004, s.173). 17
5. VÝSLEDKY A DISKUZE 5.1 ANALÝZA BAREVNOSTI MODELOVÝCH OBJEKTŮ 5.1.1 Podzámecká zahrada v Kroměříži 5.1.1.1 Analýza barevnosti v historickém vývoji První zmínky o existenci zahrady pochází z roku 1566, kdy zde působil Vilém Prusinovský z Víckova. Z dopisu se dovídáme, že psal do Mikulova, zda by mu poslaly do jeho nové zahrady sazenice růží. Je známo, že si objednával hlavně červené a bílé, což mělo vliv na celkovou barevnost zahrady. Roku 1572 je doloženo, že posílal svým přátelům semena karafiátů a jiných květin, je tedy zřejmé, že se tu pěstovaly. O jejich barevnosti se však z materiálů nic nedovídáme. Podobu zahrady v roce 1588 1598 přibližuje dřevořez monogramisty MC (Obr. 2). Prostor zahrady byl v té době obdélného půdorysu ohrazený dřevěným plotem a rozdělený na tři části. Levá část při pohledu od zámku byla pravděpodobně zahradou zelinářskou, ve které zřejmě barevnost nebyla výrazná, i když se tu pěstovaly tehdy i méně běžné druhy (květák, artyčok). Prostřední část by se dala označit jako okrasná, utvářená umělecky koncipovanými záhony ve tvaru rostlinných, živočišných či jiných motivů, což ovšem není pro renesanci typické. Barevnost mohla být ovlivněna heraldickými barvami rodu Pawlowských z Pawlowic, kterými byly žlutá a modrá. Alternativou pak mohla být kombinace červené a bílé jako barvy olomouckého biskupství, které upřednostňoval biskup Prusinovský. Na rytině je také viditelný kruhový prvek, který by mohl znázorňovat okrasnou vodní nádrž vnášející do prostoru světlou lesklou plochu. Pravá část byl zřejmě ovocný sad. Z historických zmínek je možné uvažovat, že se zde nacházel dřevěný altán. Zahrada tedy sloužila jak k reprezentaci, odpočinku, tak pro užitek (ŠTĚPÁN, 2005, 58 61). K zásadním barokním úpravám zahrady došlo v osmdesátých letech 17. století podle návrhu Giovanniho Pietra Tencally. Vzhled raně barokní podoby parteru je zachycen na rytině z roku 1691 (Obr. 3). Pro přístup do zahrady bylo nutné překonat opevnění a lávku přes vodní příkop. Parter byl bohatě zdoben broderií. Uprostřed dominovala pyramidální fontána doplněná sochami, obelisky a rostlinami v nádobách. Světlý pískový povrch cest s jemnou texturou kontrastoval s barevnými složitými ornamenty, které byly lemovány pravidelně stříhanými, nízkými, zelenými plůtky. Barevnost byla tak rozmanitá, což můžeme určit z různorodosti používaných prvků světlé objekty sochařské výzdoby, barevné ztvárnění broderií, tmavé olistění stříhaných plůtků a exotičnost rostlin v nádobách (mohlo by se jednat o citrusy, které jsou zmiňovány na počátku 18. století.). Z pohledu je patrné, že barevně do prostoru vstupoval i zámek a okolní budovy, které ještě nebyly zakryty vzrostlými stromy. Vynikají světlé fasády a barevně syté střechy. Konkrétní barevnost je však těžké určit, protože zmiňovaný pohled je černobílý. Kontrastní ke slunnému parteru mohla být i stinná štěpnice. Kompletní barokní podobu zahrady dokončil arcivévoda Karel Lotrinský. Za biskupa Wolfganga Hannibala ze Schrattenbachu došlo ke zrušení vodního fortifikačního systému, čímž se zahrada mohla přiblížit až k zámku, a ke zrušení štěpnice. Zahradu stále zdobilo mnoho soch z maletínského pískovce (je typický jemnými tmavšími žilkami ve struktuře, nebyl tedy tak výrazně světlý a kontrast k tmavým plochám byl jemnější) a také rostliny v nádobách, pro které byl zřízen vlevo od budovy zámku skleník. Barevný výraz mohlo změnit vzniklých sedm bazénů, odrážejících nejen okolí, ale i nebe. Vnášely tak světlé lesklé plochy s množstvím odlesků. Parter byl složen z polí několika typů, na jejichž tvorbu se používaly jak pestré květiny (jednalo se spíše o trvalky doplněné jednoletými druhy, které měnily barevnost každým rokem), různobarevné písky, světlé pískové cestičky či zelené plochy trávníku. Půdorysný plán z roku 1775 (Obr. 5) potvrzuje výše zmíněné skutečnosti a dále ukazuje zelené loubí obklopující jednotlivá pole parteru, přerušené dvouřadým bosketem. Hlavní osu uzavírá rozlehlá budova. Barevné plochy s výraznou částí trávníku kontrastují se světlým povrchem cest. Na plánu dominují barvy žlutá, růžová a zelená, což ovšem není důvěryhodné a může být ovlivněno subjektivitou autora. I tak je ale možné konstatovat použití dvou výrazných barev. Nalevo od budovy je již viditelné Giardino segreto a napravo rozlehlá zřejmě užitková zahrada rozčleněna do pravidelných polí (KŘESADLOVÁ, ZATLOUKAL, 2009, s. 103 104). Do té doby formálně členěná zahrada byla na konci 18. století přeměněna na sentimentální zahradu a rozšířena o další část. Nevznikl však čistě krajinářský park, který by popřel vše předešlé, ale dílo na rozhraní nového vkusu a pravidelné zahrady. Byly tak vytvořeny pomyslné dva světy, původní a nová část, které byly spojeny topolovou alejí (Populus nigra Italica ). Mezi porosty stromů a keřů se klikatily cestičky, přivádějící k některé ze zahradních staveb. Dá se říci, že spíše než barevnost rostlin se zde uplatňoval kontrast světla a stínu, hustého porostu a volných ploch (KŘESADLOVÁ, 2009, str. 107). Důležitým svědectvím o podobě tehdejší zahrady je album z roku 1802 od Josefa Fischera, který ji zachycuje jak na plánu, tak několika pohledech. Vzhledem k tomu, že je plán pouze černobílý, je z něj obtížné vyčíst barevnost. Zahrada si však svou podobu zachovala až do roku 1832. Z této doby už máme k dispozici plán barevný, zachycující velmi podobné řešení prostoru. Na zmíněném plánu z počátku 19. století (Obr. 6) je vidět, že z hlavního parteru před zámkem vymizely bohaté barevné ornamenty, které nahradily čtyři velké travnaté plochy, stále ještě zachovávající odkaz na formální dispozici (tato úprava se zachovala až do 30. let 19. století). Oživujícím prvkem, přinášejícím hladkou světlou plochu do prostoru, byly dva vodní bazény. 18
Po obvodu byl parter ohraničen dvouřadou alejí. Barva se tu tedy zřejmě uplatňovala převážně v odstínech zelené kontrastující se světlým povrchem pískových cest. Použití květinových záhonů, které by vnesly pestrou barevnost, lze předpokládat, ovšem tato skutečnost není doložena. Na tuto část zahrady pak navazovaly různé zahradní prostory řešené již neformálně, kde se uplatňovaly zahradní stavby. Výrazným a hojně zastoupeným prvkem používaným jako aleje či vyplnění prostoru kolem staveb byly pyramidální topoly, které určovaly kostru kompozice. Byly vysazeny do obvodových částí vodních prvků a na vyobrazení z roku 1802 také doplňují Chrámek přátelství (Obr. 7). Ten se zrcadlí na hladině vodního kanálu a jeho obvod lemuje kvetoucí výsadba růží. Z použití omezené barevnosti malby však není možné blíže určit jejich odstín. Především na podzim pak svým zbarvením vzhledem k četnosti zastoupení obohacovaly prostor výraznou žlutou barvou topoly. V blízkosti zámku se nacházelo Giardino segreto, kterému dominovala stavba Colloradovy kolonády a kruhový bazén s vodotryskem, ohraničené pravidelně stříhanou vegetací pro podpoření pocitu soukromí majitele. Barevnost do těchto prostor vnášely vysázené květiny kolem bazénu, které lemovaly cestu, a použité ornamenty umístěné v trávníku. Z pohledu z roku 1802 (Obr. 8) je patrné, že část byla členěna do čtyř teras a květiny byly vysázeny do kruhu. V její blízkosti se dále vyskytovala Holandská zahrádka ohraničená zdí s budovou Domu zahradníka a kruhovým vodním prvkem. Ve 30. letech byl vybudován skleník, který doplňoval květinový záhon, na něhož se zřejmě umisťovaly rostliny v nádobách. Ty byly v tomto skleníku přes zimu uskladněny. Kvetlo zde tedy několik druhů květin vysázených do záhonů, který měl nejdříve geometrický a později podle plánu z roku 1835 dostaly organický tvar. V blízkosti Holandské zahrady vnáší do prostoru rozdílné odstíny zahradní stavba Ruiny, které jsou jednou z několika architektonických složek objektu. Podle Fisherova vyobrazení z roku 1802, který je zachycuje z jihozápadu a z východu, je zřejmá rozdílnost pohledů. Zatímco z jihozápadu (Obr. 9) má podobu antické ruiny a autor ji zobrazuje jako světlé harmonické místo doplněné po straně řídkou vegetací, z východní strany (Obr. 10) připomíná gotické ruiny s umělým vodopádem a schodištěm s dřevěným zábradlím. Místo působí tmavě, ponuře a je doplněné jen řídkou vegetací. Tvoří jakousi odvrácenou tvář místa. Budeme li vyobrazení brát za důvěryhodné, lze předpokládat barevný kontrast mezi těmito pohledy a jejich výrazy v prostoru. Jiným příkladem navození rozdílné atmosféry je tmavý prostor kolem Poustevny (Obr. 11) skryté v husté vegetaci a světle působící okolí Čínského pavilonu (Obr. 12). Zásadní změnou však zahrada prošla až po roce 1832, kdy se stal olomouckým arcibiskupem Ferdinand Maria Chotek. Byl zrealizován návrh architekta Antona Archeho. Původně formální dispozice zahrady byla nahrazena travnatou plochou lemovanou porosty dřevin a původní vodní kanál, kde se nacházel Chrámek přátelství, byl nahrazen tzv. Chotkovým rybníkem, což je patrné na plánu z 30. let 19. století (Obr. 13). Došlo také k výraznému rozšíření zahrady až k řece Moravě, vznikl tak nový Maxmiliánův park na místě původních pastvin. Starou a novou část oddělovala Mlýnská strouha. Došlo k přestavbám některých staveb (Chrámek přátelství, Ruiny, Dům zahradníka, aj.) nebo k jejich zrušení (Holandská zahrádka a skleník). Nově pak byly instalovány Fontána amorků a Římská fontána. V roce 1850, jak ukazuje dochovaný plán od Bernarda Lipavského (Obr. 14), byla přeměna dokončena. Jak již bylo řečeno, kompozici dominovaly travnaté plochy s porosty dřevin, solitérami či alejemi. Dřeviny měnící svou barevnost v průběhu roku byly vysazovány před stále zelené skupiny jehličnanů. Neuplatňoval se příliš velký kontrast barev. Jemná i pestrá barevnost byla použita jen v květinových detailech v podobě smíšených záhonů nepravidelného okrouhlého tvaru, které se nacházely volně v trávníku, popř. lemovaly cesty nebo zdůrazňovaly jejich křížení. Důležitou výrazovou složkou porostů dřevin byla, tedy více než barevnost, jejich struktura a textura. Významné bylo i střídání převislých forem vrb, strnulých smrků a štíhlých topolů, a kontrast volných ploch, zapojených skupin a porostů. Jistou barevnost mohly do porostů vnášet také rozmisťované sochy antických božstev (Flóry, Jupitera, Venuše, Neptuna, Fauna) ze světlého maletínského pískovce. Prostor původní Holandské zahrádky byl zrušen, zůstal jen Dům zahradníka, který ovšem také nezůstal beze změny. Barevnost fasády byla velmi výrazná. Tmavě cihlová barva kontrastovala s bílými linkami napodobujícími spáry. Kruhový vodní prvek byl nahrazen Fontánou Amorků. V prostoru mezi Domem zahradníka a Giardinettem vznikl na místě pravidelných květinových záhonů tmavý bosket (ŠTĚTINA, JANIŠ, 2010, str. 30). Výrazným prvkem kompozice, který působí v prostoru, je Smutná alej tvořená jilmy, existující již z klasicistní úpravy a tvořící výrazný tmavý pás. Ve 30. letech 19. století byl v ústí vybudován Stříbrný most spojující starý a nový park. Její zakončení tvořila nově vytvořená Maxmiliánova kolonáda, která z aleje udělala jednu z hlavních pohledových os celé kompozice (KŘESADLOVÁ, 2008, str. 60). Představu nejen o uspořádání, ale právě i barevnosti, si můžeme udělat díky několika dochovaným vyobrazením tehdejší podoby zahrady. Zřejmě z první poloviny 40. let 19. století pochází obraz zachycující budovu zámku s přilehlou parkovou kompozicí (Obr.18). Výrazným prvkem je už samotný zámek, který nad zahradou vyniká světlou fasádou s červenou střechou. Velkou část zaujímá sečená travnatá plocha s vycházkovými cestičkami se vzrostlými stromy na pozadí. Objevují se i malé výsadby nejspíše platanů, které dnes tvoří výrazné dominanty. Platany jsou obecně v kompozici často používaným taxonem, který do prostoru vnáší netradiční světlé zbarvení kmene a větví rozpoznatelné již z dálky. Hodnotné je i výrazné podzimní zbarvení listů. Na hranici trávníku a promenády světle hnědé barvy (zřejmě se jednalo o písek) jsou v pásu vysázeny v různých barvách kvetoucí rostliny, které ale z obrazu nelze přesněji určit. Další linií je výsadba stromkových růží 19
v odstínech růžové. Použitý mobiliář má bílou barvu, mohlo by se jednat o dřevěný či kamenný materiál. Obraz zachycuje i místo, kde kolem roku 1846 byla postavena významná stavba Maxmiliánovy kolonády. V době vyobrazení však zřejmě ještě neexistovala. Kolonáda byla navržena Antonem Archem jako jednoduchá vzdušná stavba, která do prostoru vnesla výrazný barevný kontrast. Její bílá fasáda se odrážela od tmavého pozadí, které tvořil porost jehličnatých stromů, převážně smrků. Stala se objektem, na něhož bylo vedeno několik pohledů, a od kterého vybíhaly tři osy. První směřovala na Stříbrný most přes Mlýnskou strouhu, druhá procházela průsekem až k Fontáně Amorků u Zahradníkova domu a třetí vedla na stavbu tzv. Květinové věže (JANIŠ, VRLA, 2010, str. 9). Podobu zahrady můžeme pozorovat i na olejomalbách z roku 1847, na kterých je zachycen vzhled u Mlýnské strouhy (Obr. 19) a Chotkova rybníka (Obr. 20). Dokazují použití různých textur habitů stromů. Okraje břehů jsou hustě porostlé výše zmíněnými vrbami, sloupovitými topoly a jehličnatými stromy, podobající se smrku či borovici. Pískovou cestu lemuje liniový záhon květin, který je tvořen druhy jemné barevnosti v odstínech bílé, žluté či světle fialové. Výrazné kontrasty barev se zde neobjevují, jen ze zelené masy stromů vystupuje vzadu světlý Chrámek přátelství. Druhá malba přibližuje vzhled vodopádu a jeho okolí, druhová skladba porostu je identická. Zábradlí u vodopádu je porostlé pnoucími letničkami s velkými plody (mohlo by se jednat o dýně). Lze tedy předpokládat, že se barevnost používaných rostlin každoročně měnila. Stejně jako na předešlém pohledu je i zde použit mobiliář ve světlém (bílém) odstínu. Ten se objevil už i na lavičce z obrazu z první poloviny 40. let. Může se tedy jednat o jednotící prvek v jejich vzhledu. Důležitým barevným prvkem je samozřejmě také vodní plocha. Mezi výrazná díla patří již zmíněný Chotkův rybník, Mlýnská strouha a Dlouhý rybník, který ve 30. letech 19. století získal svou současnou plochu a později v něm byl vybudován ostrov (viz plán z roku 1850). Jezero bylo možné obejít okružní cestou, která začínala a končila u Rybářského pavilonu a vedla přes Dlouhou alej vysazenou z jírovců. Ty do kompozice vnášely bílou barvu v době kvetení a oproti jiným druhům brzké jarní svěže zelené olistění. Poslední část Maxmiliánova parku je tzv. zadní park. Na výše zmíněném plánu z roku 1850 je členěn výsadbami dřevin na menší plochy s různou náplní objevují se sluneční hodiny, květinové bastiony u Vlajkového stožáru, Turecký stan, květinové vázy a mísy, růžové koše aj. Jednalo se mnohdy o prvky krátkodobé vnášející však do zahrady jisté zpestření i v podobě barevnosti (KŘESADLOVÁ, ZATLOUKAL, 2009, s. 114). Na pozdějším plánu z roku 1883 je již zakresleno tzv. Květinové kolo na louce před budovou zámku, tvořené pravděpodobně různobarevnou výsadbou kvetoucích rostlin. Ve druhé polovině 19. století zde působil arcibiskup Bedřich z Fürstenbergu. Dochází ke změně výrazu některých architektonických staveb do historizujících podob. Změnu zaznamenala i barevnost zahrady. Dřívější květinové záhony přinášející pestrost byly nahrazeny dendrologickou sbírkou, což mělo za následek upouštění od používání domácích dřevin. Vysazovaly se různé barevné kultivary a do té doby téměř neznámé druhy. Právě rozdílnost barev listů popř. kmenů a větví i různé odstíny zelené se staly charakteristickými pro výraz zahrady té doby. Bohatá sbírka vznikla okolo Zahradníkova domu, kde byl na malé ploše zastoupen široký sortiment. Barevnost nám může blíže přiblížit seznam pěstovaných druhů z roku 1883, který byl první svého druhu. Z něj se dovídáme, že v této části byly použity např. Abies pinsapo Boiss (zajímavý šedavým zbarvením jehlic), Kerria japonica DC. (s výraznými žlutými květy a svěže zelenými listy), Cornus alba Wangenh. fol. Varieg (v době vegetačního klidu jsou viditelné červené výhony), Juniperus sabina L. aj. Výrazný barevný akcent do prostoru vnesl i uplatněný sortiment růží (variety Rosa centifolia L.). Proměnou prošla i samotná budova Zahradníkova domu, jehož fasáda byla v osmdesátých letech 19. století překryta novou omítkou v podobě nestejně širokých pásů, středový šedý lemovaly vždy dva užší pásy bílé. Bez zásahu nezůstala ani Maxmiliánova kolonáda, otvory byly zazděny cihelnými zazdívkami, ve kterých byly vytvořeny niky pro umístění bust z bílého mramoru. Od této doby se kolonáda nazývá Pompejská. Barevnost stavby byla světle zelená (plochy nik) a světle okrová. Výše zmíněný seznam používaných druhů v zahradě uvádí také nejvíce zastoupené taxony stromů i keřů. Podle nich můžeme vyvodit jisté závěry o barevnosti, kterou do prostoru vnášely. Nejvíce zastoupeny byly Picea abies (L.) H. Karst., Betula pendula Roth, Carpinus betulus L. Stále zelené smrky s tmavými jehlicemi jistě kontrastovaly se světlou kůrou břízy a světle zelenými listy jiných dřevin. Četné zastoupení smrku je doloženo i z dřívějších období, byl tedy zřejmě charakteristický pro výraz zahrady. Používal se ve skupinách jako prvek zdůrazňující architekturu, jejíž převážně světlá barva se od tohoto pozadí odrážela. Hojně se také vyskytovaly Acer campestre L., Acer platanoides L., Aesculus hippocastanum L., Fraxinus exelsior L, Platanus occidentalis L., Populus alba L., Robinia pseudacacia L., Ulmus laevis Pall. aj. Vyjmenované druhy se značně lišily a obohacovaly prostor jak o rozdílné barvy, tak textury. Zmiňme světlé až bílé kmeny a větve platanu a topolu, naopak tmavě šedé u jasanu, hrubou texturu kaštanů a naopak jemnější u akátu, které ještě navíc v době květu krášlily bílými květy. Podzámecká zahrada se v 19. století stala jednou z nejlépe koncipovaných krajinářských parků na našem území. 20