Psychologické aspekty romské problematiky

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra psychologie a patopsychologie DIPLOMOVÁ PRÁCE Anna Karczmarzyková Psychologické aspekty romské problematiky Olomouc 2013 Vedoucí práce: PhDr. Kamila Holásková, Ph.D.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Psychologické aspekty romské problematiky vypracovala samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. V Olomouci dne: Podpis:

Děkuji PhDr. Kamile Holáskové, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce a poskytování rad.

OBSAH ÚVOD... 7 CÍL PRÁCE... 8 TEORETICKÁ ČÁST... 9 1. HISTORIE A PŮVOD ROMŮ... 10 1.1 Domnělý původ Romů... 10 1.2 Původ Romů... 10 1.3 Příchod Romů do Evropy... 11 1.4 Romové v české zemi... 13 1.5 Holocaust... 14 1.6 Romové v naší zemi po roce 1945... 16 1.6.1 Zastoupení romských skupiny u nás... 18 2. ROMSKÁ IDENTITA... 18 2.1 Etymologie slov Rom, Cikán... 20 2.1.1 Původ slova Cikán... 20 2.1.2 Původ slova Rom... 20 2.2 Specifika Romů... 20 2.2.1 Mentalita... 21 2.2.2 Vzhled... 21 2.2.3 Komunikace... 22 3. ZPŮSOB ŽIVOTA... 22 3.1 Bydlení... 23 3.1.1 Dřívější způsob bydlení... 23 3.1.2 Novodobý způsob bydlení... 24 3.2 Odívání... 25 3.3 Stravování... 26

3.4 Romská rodina... 26 3.4.1 Vztahy v rodině... 26 3.4.2 Děti... 27 3.4.3 Manželství... 28 3.4.4 Smrt a pohřeb... 29 4. POSTAVENÍ ROMŮ V NAŠÍ SPOLEČNOSTI... 31 4.1 Menšina... 31 4.2 Sociální exkluze... 32 4.3 Romové v naší společnosti... 32 4.4 Existenciální krize Romů... 33 4.4.1 Strach ze smrti... 34 4.4.2 Strach ze svobody... 34 4.4.3 Strach z osamělosti... 36 4.4.4 Strach ze ztráty smyslu života... 37 5. POSTOJE A PŘEDSUDKY VŮČI ROMŮM... 38 5.1 Postoje... 38 5.2 Předsudky... 38 5.2.1 Předsudky o Romech... 41 5.2.2 Projevy předsudků... 44 5.2.3 Boj proti předsudkům... 44 PRAKTICKÁ ČÁST... 46 6. VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ... 47 6.1 Cíle praktické části... 47 6.2 Metodologie výzkumného šetření... 47 6.2.1 Výzkumné otázky... 47 6.2.2 Podmínky realizovaného šetření... 48 6.2.3 Použitá metoda... 48 6.2.4 Charakteristika výzkumného vzorku... 48 6.3 Vyhodnocení výzkumu... 49

6.3.1 Vlastní výsledky výzkumu... 49 7. DISKUSE... 77 7.1 Výzkumná otázka VO1... 77 7.2 Výzkumná otázka VO2... 77 7.3 Výzkumná otázka VO3... 78 ZÁVĚR... 81 8. REFERENČNÍ SEZNAM... 82 8.1 Seznam použité literatury... 82 8.2 Seznam použitých symbolů a zkratek... 86 8.3 Seznam obrázků... 87 8.4 Seznam tabulek... 88 8.5 Seznam příloh... 89

Není důležité milovat nebo nenávidět, důležité je pochopit (Romské přísloví) ÚVOD Ve své diplomové práci budu pojednávat o romské otázce. Romská otázka není otázka jako taková, jako spíše dlouhodobě neřešený zádrhel sociálních problémů Romského etnika. V poslední době se v médiích stále častěji objevují případy, ve kterých se prolínají romsko-české vztahy. V posledních dvou letech jsme mohli slyšet o vzrůstajících nepokojích například v severočeském kraji, konkrétně ve Šluknovském výběžku, kde probíhaly rozsáhlé demonstrace a pochody proti Romům. Téma psychologické aspekty romské problematiky jsem si zvolila především z toho důvodu, že sama pocházím ze Šluknovska a probíhající nepokoje jsem sledovala o to důkladněji. Také mě již delší dobu trápí otázka, proč je vztah majoritní společnosti vůči Romům obestřen tolika předsudky. Romové žijí vedle nás již několik staletí a stále jsou vnímáni, jako kdyby byli něco méně než my. Známe vůbec tyto lidi? Víme, co mají rádi, z čeho mají strach? Jak může vyplývat z výše zmíněného romského přísloví, Romy nemusíme milovat ani nenávidět, ale pro společné blaho je potřeba snaha pochopit je. Tím, že poznáme, kdo jsou, pochopíme je a bude pro nás jistě jednodušší posléze respektovat odlišnosti a specifika vyplývající z jejich identity. Tato diplomová práce je koncipována do dvou částí, na část teoretickou a praktickou. V teoretické části bych chtěla nastínit historii Romů, jejich původ a hlavní rysy jejich identity. Vzhledem k tomu, že mým tématem jsou psychologické aspekty problematiky Romů, budu se zabývat postavením Romů v naší zemi. Jedna kapitola bude věnována postojům vůči Romům, zaměřím se na předsudky o Romech, které panují v naší společnosti. V teoretické části také věnuji pozornost dílu české advokátky JUDr. Kláry Samkové, Ph.D., která napsala v roce 2011 dle mého mínění velmi zajímavou knihu o romské otázce, kde se zabývá možnými důvody nepříliš dobrého postavení Romů v naší společnosti. Druhou částí mé diplomové práce je část praktická. V této části se budu vlastnímu výzkumnému šetření, které je zaměřeno na informovanost a názory dospělých osob na romskou problematiku. Jako výzkumnou metodu jsem zvolila dotazník. 7

CÍL PRÁCE Cílem teoretické části mé práce je představit romský národ. Popsat jejich historii, jak se dostali z Indie až do naší země. Budu se věnovat jejich kultuře, způsobu života a také jejich postavení v naší společnosti. Zejména bych se chtěla zaměřit na téma psychologické důvody sociálního vyloučení Romů a také předsudkům, které o Romech panují v naší společnosti. Cílem praktické části je zmapovat informovanost a názory dospělých osob v oblasti romské problematiky. 8

TEORETICKÁ ČÁST 9

1. HISTORIE A PŮVOD ROMŮ Tato kapitola je věnována popisu původu a historie romského etnika. Tuto kapitolu do své diplomové práce zařazuji z jednoho hlavního důvodu a to, pokud se chceme zabývat psychologickými aspekty tohoto národa, musíme celou problematiku uchopit komplexněji. Abychom lépe porozuměli jejich odlišnostem, které jistě vyplývá jednak z jejich původu, ale také z toho, čím si jako národ museli projít. 1.1 Domnělý původ Romů Stále přetrvává domněnka, že Romové pocházejí z Egypta. Tato domněnka stále patří k nejznámějším a nejrozšířenějším teoriím o původu Romů. Důvodů pro tuto teorii je hned několik. Egypt byl vždy spojován s určitým tajemnem a magií a tyto vlastnosti byly Evropany připisovány i Romům. Sami Romové šířili pověsti, ve kterých zaujímali roli kajícných křesťanských poutníků, odmítli totiž poskytnout přenocování Marii a Josefovi s Ježíšem, kteří prchali do Egypta před králem Herodem. Dalším důvodem je, že někteří Romové opravdu přicházeli z Egypta, existují důkazy, že od 14. stol. zde existovala poměrně velká romská čtvrť. Slova Gypsy (z angl. Rom), Gitanos (ze špan. Rom) či slovenskou přezdívka pro Roma farahún spojuje slovo Egypt, anebo právě ona mylná domněnka, že Romové pocházejí z Egypta. (Horváthová, 2002) 1.2 Původ Romů Otázkou původu Romů se zabývalo mnoho historiků. Jak píše Jana Horváthová, zmapovat vývoj romského etnika není jednoduché, protože Romové si své životní zkušenosti a moudrosti, získaných od předků, předávali vždy jen ústní formou, nepoužívali písmo, proto tedy nevznikala žádná literatura. Jejich bohatá kultura se však odráží v lidové tvorbě, jako jsou básně, písně, pohádky, anekdoty, atd. Nicméně ústně nelze zachovat vše, je třeba čerpat z písemných pramenů, které v tomto případě pocházejí výhradně od autorů neromského původu. (Horváthová, 2002). Zmínky o Romech se vyskytují v různých historických nařízeních, zákonech evropských národů a ediktech. Charakter těchto zápisů je dle dnešního pohledu spíše ostudný. (Šišková, 2008) Vědci se až doposud nemohou shodnout, odkud přesně Romové pocházejí. Nicméně díky jazykové srovnávací studii z 18. století se prokázalo, že Romové pocházejí z indického 10

subkontinentu. Jak je známo, v Indii je společnost rozdělena do jednotlivých kast, které dělají mezi lidmi těžko překonatelné bariéry. Horváthová píše o počátku kastovního systému. Kolem roku 1500 před naším letopočtem si indoevropští nájezdníci - Árijové podmanili původní obyvatelstvo Indie. Podmaněné obyvatelstvo mělo vyspělejší kulturu než dobyvatelé, proto ji Árijové přijali za svou. Aby je nemohli ohrozit domorodí obyvatelé, část byla násilně pobita, další část byla donucena odsunout se na jih do těžko přístupných míst. Zbytek původních obyvatel se asimiloval a přijal normy Árijjů. Aby Árijové ještě významněji zajistili svou pozici, zavedli společenský systém, ve kterém měli jistá horní místa žebříčku. Toto byl základ dnešního složitého kastovního systému. (Horváthová, 2002). Na vrchu kastovního systému stáli tedy Árijové (dobyvatelé se také označovali jako Árijci, později se toto označení stalo synonymem k urozenosti). Árijové se původně dělili do tří stavů, bráhmani, kam se zahrnovali kněží a učenci, dále kšatrije, což byli bojovníci a vládci a vajšije obchodníci. Později přibyl další stav a to šúdrové, kam patřili řemeslníci a zemědělci, kteří patřili mezi podrobené obyvatelstvo. Jak se panství Árijů rozrůstalo, naráželi na další a další etnika, která se stala součástí společenského systému a zastávala pochopitelně nižší stavy, než byli šúdrové. Stavy se rozpadají na další rodové skupiny kasty (džátí). Pojem kasta vysvětluje Horváthová jako endogamní rodová skupina se specifickou tradiční profesí. Hranice kasty jsou dány řadou předpisů a pravidel, které musí každý její člen dodržovat, nechce-li být ze skupiny vyloučen. Prostředky k obživě si obstarávají členové kasty vykonáváním určitého rodového řemesla či profese. Znamená to, že všichni dospělí příslušníci skupiny produkují stejné výrobky či služby. Provozování rodového řemesla tak vyvolávalo u některých kast nutnost územního pohybu; takto motivovaná migrace se nazývá řemeslné kočovnictví. Ke změně místa docházelo vždy, když se vyčerpala poptávka po daném výrobku a hledala se nová odbytiště. (Horváthová, 2002, s. 7) Jak dále uvádí Horváthová, jedním z etnik původního obyvatelstva byli tzv. Dómové, kteří jsou považováni za nejbližší příbuzné Romů (dodnes se můžeme v Indii setkat s dómskými kastami). Život a kultura dnešních indických Dómů vykazuje spoustu podobných prvků jako život a kultura Romů. Jedná se například o řemeslné zaměření. (Horváthová, 2002) 1.3 Příchod Romů do Evropy Otázkou je, proč Romové z Indie odešli, co je k tomu vedlo. Hübschmannová se domnívá, že roli hrálo více faktorů, jedním z nich mohl být hladomor. Romský profesor Ian Hancock le Redžosko 11

z Texaské univerzity v Austinu (USA) se domnívá, že Romové mohli Indii opustit v souvislosti s muslimskými výboji. Americký lingvista T. Terrence Kaufmann zastává názor, že Romové odešli z Indie ve 4. stol. př.n.l. Tedy v době, kdy do severní Indie vtrhla vojska Alexandra Makedonského. Není ovšem jasné, kde Romové pobývali nadcházející čas téměř jedno a půl tisíciletí, než se objevili v Byzanci. Téměř v každé publikaci, která se zabývá původem Romů, můžeme nalézt legendu, kterou zaznamenal Perský básník Ferdausí z roku 1011. Tato legenda líčí příběh perského krále Bahráma V. 420-438, kterému jakýsi indický král daroval deset tisíc Lúriů. Lúriové byli hudebníci, kteří měli obveselovat jeho lid hudebním uměním. Bahrám dal těmto hudebníkům obilí k setbě, tažná zvířata, aby se mohli usadit. Podle legendy však hudebníci nezačali obdělávat půdu, všechno obilí snědli a příští rok přišli ke králi žádat o nové. Bahrám je však vykázal s tím, že když nejsou ochotni hospodařit, tak ať táhnou pryč. Tato legenda byla nalezena v několika na sobě nezávislých historických pramenech s tím, že se lišily pouze detaily, jako je například počet Lúriů. (Hübschmannová, 1999) Odchod Romů z Indie probíhal v několika migračních vlnách vzdálených od sebe několik set let, přibližně od 3. do 10. stol. n. l. V rámci jedné migrační vlny přicházelo vždy více romských skupin. V oblasti malé Asie se od hlavního proudu směřující přes Balkánský poloostrov do Evropy oddělila skupina Romů, která zamířila do Afriky. Skupina dále putovala podél severního pobřeží. Ostatní putovali až na Pyrenejský poloostrov a odtud dále do nitra Evropy (Horváthová, 1999) Na cestě z Indie se zdržovali v zemích, kterými procházeli po různě dlouhou dobu. Dle jazykových rozborů (počet cizích nebo přejatých slov v romštině) lze určit, zda v některé z procházejících zemí pobyli delší dobu. V romštině se objevuje spousta slov z perštiny, z toho lze usoudit, že Romové byli po delší dobu v kontaktu s persky mluvícím obyvatelstvem. Persii dobyli v sedmém století Arabové, ale v romštině se slova z arabštiny nevyskytují. Z tohoto vědci usuzují, že Romové se museli vyskytovat v Persii již někdy kolem 5. až 6. stol. Důvodem, proč se arabština neprojevuje v romském jazyce, je i fakt, že Romové nemuseli přijít s arabštinou vůbec do styku, protože arabština nepronikla do všech lidových vrstev. Arabština dokonce ani nenahradila perštinu ve funkci úředního a literárního jazyka. Arabštinu používali pouze učenci a také především náboženští hodnostáři. Dále se na základě jazykových studií prokázalo, že se Romové zdržovali po nějakou dobu také v Arménii. (Horváthová, 2002) První zmínky o Romech ve Španělsku jsou z 9. stol. n. l. Ve 14. stol. dle spolehlivých historických pramenů byli Romové přítomni nejen na celém Balkánském poloostrově, ale také 12

v Uhrech. Ve druhé polovině 14. Stol. se dle historických pramenů Romové objevují v oblasti Rumunska a dřívější Jugoslávie. V Rumunsku a Moldavsku žili Romové po staletí jako otroci a majetek klášterů nebo šlechty, který mohl být prodán, darován či vyměněn. V 15. stol. Romové pronikají do západní a střední Evropy. Putovali ve skupinách, ve kterých vedoucí přejímali označení, které bylo používáno světskými feudály, Například ze slova vojvoda vzniklo slovo vajda označení pro vůdce skupiny. Vůdcové skupin se také nechávali nazývat knížaty, hrabaty i králi. Avšak jejich moc byla pouze v rámci jedné komunity. Co se týče označení romský král, tak s tímto se můžeme setkat u nás i v dnešní době. V 15. stol. přicházejí některé skupiny z Uher do Itálie, Švýcarska, jižní Francie a Paříže, jiné skupiny putují přes Uhry podél řeky Dunaje na Moravu i do Čech, odtud pokračují dále do Německa, Francie a Španělska. V 15. stol. Romové pronikají na Slovensko, Polsko a také do skandinávských zemí. Později se Romové dostali na Ukrajinu a do Běloruska. (Horváthová, 1999) 1.4 Romové v české zemi Kdy přesně se Romové objevili v českých zemích, může být předmětem sporu. V předchozí kapitole bylo zmíněno, že se Romové dostávali z Uher podél Dunaje do českých zemí v 15. stol. Proti tomu stojí písemná zmínka z Popravčí knihy pánů z Rožmberka, že v roce 1399 proběhl výslech loupežníka Vachka a při výčtu spolupachatelů je uváděn také jakýsi Ondřej pacholek cikán černý. Otázkou je, zda se opravdu jednalo o Roma, či o pouhé hanlivé označení člověka neromského původu. Nicméně jedno lze říct určitě, že na konci 14 století lidé s označením cikán nebyli českému národu neznámí. Z roku 1416 již existuje věrohodná zmínka o přítomnosti Romů v Českých zemích. (Horváthová, 1999) Za vlády Marie Terezie a Josefa II. byla Romům dána půda za účelem asimilace s ostatním obyvatelstvem, avšak toto řešení nemělo úspěch. Romové stále tvořily samostatnou komunitu a s majoritní společností se stýkali minimálně. Kontakty byly omezeny na prodej vlastních výrobků, či hraní romských hudebníků v kavárnách a barech. Od poloviny 19. stol. platí v českých zemích tzv. domovské právo, čímž byla zajišťována určitá sociální pomoc obyvatelům obce, pokud se v obci zdržovali po stanovenou dobu. Romové měli od počátku 20. stol. nižší odbyt svých výrobků, proto stále častěji využívali pomoc zajišťovanou majoritní společností. Je nutno poznamenat, že mýtus, který říká, že Romové nikdy nepracovali, není pravdivý. Ženy často pomáhaly na polích a také v domácnostech osob neromského původu, často v židovských 13

rodinách. Muži zase pracovali na železnicích, v lesnictví či ve stavebnictví. Mnohdy pracovaly i jejich nezletilé děti. Také to, že všichni Romové kočovali, je pouze mýtus nebo spíše špatně pochopená skutečnost. Do 20. stol. byli Romové pronásledováni úřady, tudíž jejich migraci nelze považovat za kočování, ale vhodnější označení by bylo tuláctví nebo bezdomovectví. Kočovným způsobem života žili převážně němečtí Romové (Sinti), živili se jako komedianti a kolotočáři. Ale většina z nich nalezla smrt za druhé světové války v koncentračních táborech. (Pavelčíková, 2004) Období po vzniku Československé republiky nepřineslo Romům do života nějaké větší změny. Od počátku 20. let se objevuje tendence většinové společnosti zamezit Romům v pohybu. Obyvatelé psali petice pro zákonné ustanovení, které by tuto situaci regulovalo. Na základě této iniciativy byl udělán soupis Romů v roce 1925. Výsledkem bylo, že v Československé republice se pohybuje celkem 64938 osob a z toho 62192 na Slovensku). V roce 1927 byl přijat zákon č. 117/27 Sb. O potulných cikánech. Na základě tohoto zákona, každý Rom, ale i ten, kdo žil tzv. cikánským způsobem života obdržel legitimaci, která sloužila k prokázání totožnosti. Kočovný způsob života byl omezen pouze na úrovni kočování v rámci jednotlivých rodin. Tento zákon poznamenal především Romy, kteří se vyskytovali v Čechách a na Moravě, protože slovenští Romové žili trvale v osadách. Tento zákon byl na mezinárodních kriminalistických konferencích o řešení romské otázky udáván jako příklad, hodný následování. Podnětem k přijetí tohoto zákona byla mimo jiné kampaň, ve které byla skupina Romů nařčena z kanibalismu, aniž by pro to existovaly relevantní důkazy. Tato kampaň negativně ovlivnila obyvatele Československa a také poslance. (Lhotka, 1999) 1.5 Holocaust V roce 1935 byli Romové stejně jako Židé prohlášeni za lidi druhé třídy a bylo na ně nahlíženo jako na rasové nebezpečí pro Německý národ. Nacionálně-socialistická strana zřídila v Berlíně Říšský úřad pro výzkum ras, jehož hlavním představitelem byl dr. A. Gercky. V tomto úřadě později vzniklo speciální oddělení, a to Ústav pro rasovou hygienu. Dr. Ritter, který vedl tento ústav, navrhnul nedobrovolnou sterilizaci Romů. Všichni Romové by byli umístěni v pracovních táborech, kde by byli nuceni těžce pracovat, ženy by byly sterilizovány, tím by bylo zamezeno dalšímu rozmnožování romského národa. A tím by byla vyřešena romská otázka. Romský původ byl pro Němce nebezpečnější než Židovský. (Šotolová, 2001) 14

Na konci 30. let se počet Romů u nás zvýšil o Romy z Německa (Sinti), kteří byli na útěku před Hitlerem. Tito Romové však byli zpátky hnáni do Německa, protože zákon 117/27 sb. Zakazoval pobyt cizozemských Romů na našem území. V tomto období u nás sílila protiromská kampaň. Z toho důvodu, že Romové stále prchali před nacizmem, protektorátní ministerstvo vnitra nařídilo, aby se všichni Romové do dvou měsíců trvale usadili. To bylo v roce 1939. Romy, kteří toto nařízení nesplnili, čekalo zařazení do některého z pracovních táborů (Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu). V roce 1942 byl nařízen výnos o potírání tzv. cikánského zlořádu. Na základě tohoto usnesení proběhla evidence všech Romů, romských míšenců i těch, kteří žijí cikánským způsobem života. Jedna část evidovaných Romů byla zařazena do pracovních táborů. Druhá početnější část byla transportována do Osvětimi. V pracovním táboře, kde byl nedostatek jídla a bídné hygienické podmínky, byli Romové nuceni těžce pracovat. Vězni stavěli silnice, pracovali na polích nebo na velkostatcích. Každodenní příděl stravy se skládal z nedostatečného přídělu chleba a tří jednotvárných jídel. Vlivem nedostatečné stravy, těžké práce a bídných hygienických podmínek vypukl na konci roku 1942 mezi vězni břišní tyfus. V roce 1943 se k tomu přidal mnohem vážnější tyfus skvrnitý. Z celkového počtu vězňů v Letech u Písku čtvrtina zahynula, z další čtvrtiny byli někteří propuštěni, některým se podařilo z tábora uprchnout, a bezmála polovina byla transportována do polského koncentračního tábora Osvětim. V Hodoníně zemřelo 207 vězňů. Ostatní byli většinou transportováni do Osvětimi Březinka. Z protektorátu bylo deportováno do Osvětimi celkem 4495 Romů. V táboře většina z nich nalezla smrt. Vězni bojovali s nemocemi, jako byly například tyfus, svrab, úplavice či tuberkulóza. Nejobávanější chorobou byl tyfus skvrnitý, opatřením proti šíření této zákeřné nemoci byly selekce a posílání nakažených do plynových komor. Skutečné číslo, které by říkalo přesný počet Romů, kteří se stali obětí nacismu nelze určit, ale přibližně se jedná o půl milionu Romů z Evropy. (Nečas, 1999). Krutou genocidu přežilo jen pouhých pár desítek Romů českých, moravských a německých Sinti a část olašských Romů (Ti, kteří žili na území české země před válkou). Na Slovensku byla situace o něco lepší. Sice ztráty na životech nebyly tak vysoké, i tak jim ale toto období přineslo mnoho utrpení. Například vypalování jejich osad, problémy se soužitím s většinovou společností vedly až k vystěhování romských osad daleko za obce. (Davidová, 1999) 15

1.6 Romové v naší zemi po roce 1945 Olašští Romové se navrátili ke svému kočovnému životu. Romové ze Slovenska začali opouštět své osady a hromadně odcházeli na území Čech a Moravy za vidinou lepší práce. Tento hromadný příchod na naše území bývá označován jako první migrační poválečné skupiny. Nyní v České republice žije převaha právě Romů ze Slovenska. Důvodem však nebylo jen lepší pracovní uplatnění, ale také fakt, že v romských osadách na Slovensku byly naprosto nevyhovující životní podmínky. Po válce byl ještě v platnosti košický vládní program, na základě kterého byli Romové zrovnoprávněni s ostatními občany. Ale až 60. letech byla řešena jejich kulturní odlišnost a problém negramotnosti. (Davidová, 1999) Ministerstvo vnitra vydalo v roce 1952 směrnici Úprava poměrů osob cikánského původu. Byl přijat program převýchovy, který byl rozpracován do osmi bodů: 1. Povinnost zapojit se do řádného pracovního poměru a mít ubytování v místě bydliště 2. Vyplácení mezd podléhá kontrole správnosti 3. Povinná školní docházka a umístění romských dětí do předškolních zařízení 4. Výchova obyvatelstva s cílem zmírnění předsudků a diskriminace vůči Romům 5. Odstranění všech diskriminačních projevů na úřadech, ve veřejném životě, kroky k minimalizaci negramotnosti 6. Zapojení uvědomělých Romů do převýchovného procesu 7. Evidence Romů 8. Usazení kočovných Romů (Šotolová, 2001) V roce 1958 vešel v platnost zákon č. 74/1958 O trvalém usídlení kočujících osob. Tento zákon významně narušil romský způsob života, zejména u olašských Romů, kteří žili nomádským způsobem života. Neusídleným Romům byl přidělen byt a zaměstnání a bez povolení národních výborů se nesměli stěhovat ani měnit zaměstnání. V roce 1962 byla vydána směrnice, na základě které byly likvidovány romské osady na Slovensku. Nejdříve ty, které se nacházely v oblasti turistického ruchu. Toto nařízení bylo odvoláno na začátku 70. Let pro nedostatek bytů, do kterých by Romové z osad byli umístěni. Od těchto let až do let osmdesátých nebyla majoritní společností uznávána romská etnická svébytnost. (Davidová, 1999) Byly však snahy o osvěty ostatního obyvatelstva o Romské kultuře, nicméně tyto snahy byly omezeny na několik akcí. Na 16

příklad v Košicích na Slovensku proběhla výstava Cigáni východného Slovenska. (Šotolová, 2001) Usnesením vlády ČSSR z roku 1966 se začíná realizovat koncepce řízeného rozptylu. Na základě této koncepce bylo přesunuto 494 rodin ze Slovenska do oblasti Čech a Moravy. Tuto koncepci později nahrazuje koncepce společenské integrace romského obyvatelstva. (Šotolová, 2001) Domnívám se, že důležitým krokem, který přispěl k pociťování větší zodpovědnosti, bylo založení Svazu Cikánů Romů, Romové se tímto pak mohli podílet na řešení tzv. romské otázky. V roce 1973 byla situace v plné režii KSČ a to se mimo jiné odrazilo na přístupu k Romům, jakákoli snaha o jejich emancipaci byla nepřípustná a odmítaná. Vedení Svazu Romů-Cikánů muselo ke dni 30. 4. 1973 činnost dobrovolně ukončit na doporučení Národní fronty. Zrušení Svazu se projevilo tím, že skončily všechny jeho aktivity, rozpadly se romské soubory. Otázka integrace Romů do společnosti byla tedy řešena z vyšších míst. Varovným signálem pro další směřování vztahu k Romům bylo schválení výstavby jednoho z největších vepřínů v místě pracovního tábora Lety u písku. V místě, kde Svaz Romů-Cikánů plánoval, že vystaví památný pomník obětem, kteří zahynuli právě v tomto táboře, vyrostl obludný zapáchající vepřín. Ve druhé polovině 70. let se opět vynořily myšlenky nacistického Německa, a to regulovat stoupající porodnost romských matek. Antikoncepční metody neměly u Romů příliš valný úspěch, byly většinou zamítány. Proto jediným nabízejícím se řešením byla sterilizace. Sterilizace měla být prováděna za úplatu a také za souhlasu žen, kterým měl být tento zákrok proveden. I přes požadavek dobrovolnosti, byla řada žen, kterým bylo toto definitivní řešení provedeno proti jejich vůli. A to tak, že nebyly dostatečně informovány, nebo byly cíleně podvedeny. V roce 1984 bylo provedeno dohromady 1041 zákroků, z tohoto počtu bylo 226 zákroků provedeno Romkám (nejčastěji těm, které již měly vyšší počet dětí). (Pavelčíková, 2004) Od poloviny 80. let začaly mezi Romy vznikat neformální skupiny, jejichž cílem bylo reprezentovat Romy. Například: Demokratický svaz Romů v Praze, společenství pro romské dítě Čhavoro v Praze, Hnutí angažovaných Romů v Praze, Svaz věřící romské mládeže v Ostravě, Romská kulturní jednota v Plzni, Romský svaz mladých v Olomouci, atd. Romové u nás se také zapojují do činnosti mezinárodní organizace Romani unia khetanipen International Romani union. (Nečas, 1995) Do této doby nebyla situace v zemi pro Romy příliš příznivá. Neměli možnost přihlásit se k romskému etniku, rozvíjet svou kulturu, jazyk. Změna nastala až v roce 1988. V průběhu tohoto roku začínala být uznávána romská svébytnost (v tomto roce se již 17

upustilo od označování lidí romského etnika cikáni a začali být nazýváni Romy). (Davidová, 1999) Po pádu komunismu začalo nové období i pro Romy. Změny byly jak pozitivní tak negativní. Pozitivní změnou bylo pro část Romů možnost uplatnit se ve společnosti, vyvstal však problém pracovního uplatnění. Dalšími negativní změnou byla vzrůstající netolerance majority vůči romskému etniku, která vedla až k rasistickým projevům. (Davidová, 1999) 1.6.1 Zastoupení romských skupiny u nás Romové netvoří jednolitou skupinu se stejnými prvky, nýbrž se dělí do dalších skupin a rodů. V české společnosti mají největší zastoupení slovenští Romové, kterých je u nás přibližně 75-85% z celkového počtu Romů. I v rámci skupiny slovenských Romů existuje další neformální dělení, zejména dle sociální a kulturní úrovně, také vzdělání je jistým vymezujícím faktorem, který tvoří mezi Romy propastné rozdíly. Další skupinou, která má u nás významné zastoupení, jsou olašští Romové. Ve světě žije mnoho různých podskupin řadících se k olašským Romům, u nás jsou jen dvě, Lovárové (koňský handlíři) a kalderaši, kteří se živili vyráběním kotlů. Olašští Romové se mezi sebou dorozumívají výhradně romsky. Vůči ostatním skupinám Romů se chovají velmi povýšeně. Často provozují restaurace nebo hostince, či vlastní autobazary. V této komunitě je aktuálním problémem zvyšující se drogová závislost. Rodina olašských Romů je provázána tradicí. Žena se stará o domácnost a o obživu rodiny, muž je hlavou rodiny, má dominantní postavení. Dívky, které jsou nadané, prakticky nemají možnost dále studovat, protože sňatek a posléze manželský život s cílem vychovat děti má větší hodnotu než vyšší stupeň vzdělání. Dodnes se jen ojediněle můžeme setkat se sňatkem příslušníka skupiny olašských Romů a Roma z jiné skupiny. Dále část 10-15% zaujímá skupina maďarských Romů, českých Romů a německých Sinti. (Horváthová, 2002) 2. ROMSKÁ IDENTITA Na otázku identity Romů nelze jednoznačně odpovědět, protože tento lid je roztroušen po celém světě, kde jsou ovlivňováni různými kulturami, různými událostmi. Pavelčíková uvádí, že Romové netvoří jeden národní celek, i otázka jejich etnicicty je složitá. Jako nejvýstižnější charakteristiku Romů uvádí, že se jedná o konglomerát nehomogenních příbuzenských skupin 18

(Pavelčíková, 2004, s. 3). Tyto příbuzenské skupiny spojují některé prvky, jako například společný původ z Indie nebo s původem související prvky kultury. (Pavelčíková, 2004) Samková uvádí, že Romové bezezbytku náleží své komunitě. Stojí za povšimnutí, že Romská komunita přijímá své členy bezpodmínečně, problém nastává pouze v případě, že významně poruší tradiční romské normy. Přijímá i takové, kteří by dle měřítek majoritní společnosti, měli se začleněním trochu problém, například ti, kteří se navrátili z výkonu trestu odnětí svobody. Do svého společenství přijímají i takové, kteří jsou nemocní, staří, ty, které mají podprůměrný intelekt. Romové nectí člověka kvůli jeho majetnosti nebo schopnostem, jak je tomu mnohdy v majoritní společnosti, ale kvůli tomu, jak onen člověk žije, zda ctí romské tradice. (Samková, 2011) Pro Romy je typické, že drží při sobě, mají větší potřebu fyzické blízkosti, jsou ochotní dělit se a také jsou velmi spontánní ve svých emocích. Také se liší svým systémem hodnot, to co je důležité pro Čechy, není důležité pro Romy a naopak. Kramulová (2009) uvádí, že důvodem našeho vnímání Romů jako nedisciplinovaný, nespolehlivý a nepříliš vytrvalý národ, je jejich živější temperament a orientace na přítomnost. Soudržnost a pohostinnost se projevuje bydlením v přeplněných bytech, s čímž poté souvisí takové problémy, jako je hlučnost případně porušování pravidel občanského soužití. Říčan ukazuje na fakt, že byt obydlený Romy ztrácí tržní hodnotu, a to i v případě, že rodina žije naprosto slušným a v očích majority spořádaným životem. (Říčan, 1997 in Kramulová, 2009) Romská specifika nelze vnímat jako zaostalost nebo neschopnost vyrovnat se s požadavky, které diktuje moderní svět, ale v jejich odlišném pojetí a vnímání světa. Pokud se podíváme na trestnou činnost Romů, můžeme dojít k tomu, že charakter trestné činnosti vyplývá z odlišného od majority izolovaného způsobu života. Nečas rozděluje Romskou trestnou činnost do dvou oblastí: 1. Činy, které dle romských tradic nejsou vnímány jako činy s trestným charakterem 2. Činy, které jsou namířeny proti majoritě nikoli proti příslušníkům vlastního etnika V první oblasti jsou trestné činy jako například příživnictví dále pohlavní zneužití či znásilnění, kterých se dopouštějí zejména mladší Romové a souvisejí s rychlejším nástupem období dospívání. Také sem jistě patří výtržnictví, které odráží charakter romské mnohdy velmi hlučné zábavy. Do druhé oblasti patří loupeže a krádeže, kterých se často dopouštějí Romové, kteří dříve žili kočovným způsobem života, a tyto činy patřily k jednomu ze způsobů obživy. (Nečas, 1995) 2 19

2.1 Etymologie slov Rom, Cikán Obě slova označují romské etnikum. Romové jsou často nazýváni Cikány, avšak toto označení nepřijímají. Avšak tato skutečnost není v majoritě příliš známá. Ve své diplomové práci proto výhradě používám označení Romové (výjimkou jsou ustálené názvy). 2.1.1 Původ slova Cikán Gruzínský text pocházející z roku 1068, který napsal mnich z kláštera Iberon na řecké hoře Athos, píše o lidech, zvaných adsincani (odvozeno z řeckého athinganoi, athinganos). V dřívějších pramenech se o těchto lidech píše jako o příslušnících heretické sekty, která se zabývala černou magií a věštěním. O této skupině se mnoho nevědělo, a je také možné, že Romové byli omylem s touto skupinou ztotožňováni. A právě výraz cikán má svůj původ ve slově athingan atsigan. Co se týče označení cikán, jedná se o slovo, které bylo používáno spíše okolím, aniž by se s ním Romové ztotožnili. Podobně jako se Inuité neztotožnili s označením Eskymáci (v překladu znamená jedlík syrového masa), tak Romové nepřijali pojmenování Cikáni. (Horváthová, 1999) 2.1.2 Původ slova Rom Označení Rom má svůj původ pravděpodobně z indického označení Dom. Toto označení bylo používáno pro příslušníky kast s podobným sociálním statusem. Pro indické domské kasty jsou typická některá řemesla, se kterými se můžeme setkat i u Romů, například kovářství, košíkářství, hudební a taneční umění, apod. Důvodem přeměny hlásky d na r je, že indická cerebrální hláska d se pod působením evropských jazyků, které ji nemají, mění v dialektech evropských Romů většinou na r. V Arménii se hláska d mění na l a Romové se zde nazývají Lomy. (Horváthová, 1999) 2.2 Specifika Romů V této kapitole se budu věnovat specifikům Romů. Romové jsou často pro svůj odlišný vzhled i odlišný způsob chování a života předmětem předsudků. Ve společnosti panují ustálené stereotypy o Romech, kteří nejsou bráni jako jednotlivci ale jsou posuzováni kolektivně. 20

2.2.1 Mentalita Romové jsou velmi emotivní, podléhají citovým zvratům, jsou ve svých náladách nestabilní. Oproti Evropanům mají neuvěřitelně vyvinutou schopnost empatie. Často nám říkají přesně to, co chceme slyšet, aniž by se zabývali tím, zda je to pravda či ne. (Sekyt, 2008 in Šišková, 2008) Lidé z většinové společnosti si často stěžují, že Romové jsou příliš hluční, i to je jejich specifikum. Jsou velmi temperamentní a jejich projev je hlasitý často provázený výraznou gestikulací. Romové žijí přítomností, byli nuceni se tomuto prožívání naučit vlivem nepříznivých okolností, kterým museli čelit v průběhu historie. Přítomnost je nutno využít, peníze utratit, protože budoucnost je vratká a nejistá. (Pavelčíková, 2004) Jejich způsob života, který mnohdy postrádá plánovitost, by se dal popsat slovním spojením žít ze dne na den. Ve dny výplaty jsou tzv. tučné dny, poté následují dny hubené. (Nečas, 1995) Romové jsou velmi intuitivní, na základě jednoho pohledu jsou mnohdy schopni odhadnout člověka. Vnímají řeč těla, dále také, zda se člověkem cítí bezpečně a díky tomu odhadnou, zda jeho počínání je upřímné či nikoli. Jakoby dokázali číst postoj člověka z jeho nitra. (Pavelčíková, 2004) 2.2.2 Vzhled Romové se řadí k europoidnímu plemeni, které bývá také nazýváno jako indoevropské nebo euroasijské. (Nečas, 1995) Romové mají svůj typický a těžko zaměnitelný vzhled i v dnešní době, kdy dochází k migracím, a v naší zemi se můžeme setkat s různými národnostmi z celého světa. Romové mají tmavší pleť a charakteristickou pyknickou postavu. Již na vzhledu lze mnohdy rozpoznat nepříliš dobrý zdravotní stav, který je obecně vyhodnocen jako horší než u majoritní společnosti. (Samková, 2011) Pavelčíková (2004) uvádí, že s jejich indickým původem souvisí celá řada antropologických znaků. Nepřehlédnutelná je jejich tmavší barva pleti, jak již zmiňuje Samková, ale také tmavší barva oční duhovky a vlasů. Dále jejich poměr trupu a končetin je odlišný od Evropanů. Je však důležité podotknout, že co se týče těchto antropologických charakteristik, nemůžeme říci, netvoří Romové jednolitou skupinu. Odlišné znaky (barva pleti a oční duhovky, utváření tělesných proporcí, charakteristiky krevních skupin, aj.) se naopak uvádějí jako rozlišovací znaky jejich jednotlivých etnicky odlišných skupin. (Pavelčíková, 2004, s. 9) 21

2.2.3 Komunikace Důležitým prvkem v komunikaci Romů je jejich rozvinutá schopnost empatie. Rom se snadno vcítí do situace druhého člověka a umí si velmi dobře představit, jak se asi cítí. Je tedy i nestabilní, co se týče nálady. Tím, že velmi dobře vnímá pocity druhých, snadno dostane i sám sebe do pocitu strachu, bezmoci, radosti či smutku. (czechkid, 2007) Jazykem Romů je romština. Určitě stojí za zmínění pozoruhodný fakt, že romština neměla až do 20. stol. písemnou ani spisovnou podobu. Romové neměli v historii možnost a nejspíš ani potřebu vytvořit písemnou formu dorozumívání. (Pavelčíková, 2004) U mladší generace už je v dnešní době romština spíše výjimkou. Romštině ale povětšinou rozumí, protože ji používají starší generace. Zajímavé však je, že i když mladší generace romsky nemluví a v některých případech jí ani nerozumí, přejímají od starších generací větnou skladbu, která je typická pro romštinu a aplikují ji v českém jazyce. Přebírají nejenom větnou skladbu, ale také důraz na předposlední slabice. S tím se můžeme setkat u většiny příslušníků romského etnika. Romština dává Romům svobodu, která jim v ostatních oblastech života mnohdy chyběla. Tím, že romštině téměř nikdo kromě nich nerozumí, dává jim to množnost jakési intimity. Z toho důvodu, že Romové jsou roztroušeni po celém světě a probíhá mezikulturní výměna, existuje i více dialektů romštiny. (Horváthová, 2002) Romové nepřijímají příliš pozitivně, pokud se člověk neromského původu naučí romsky. Mohou to vnímat jako jakési vniknutí do jejich prostoru, do jediné oblasti, kde jsou chráněni a mohou se svobodně vyjadřovat, aniž by se báli nějakého postihu ze strany majoritní společnosti. V České republice lze studovat romistiku v Praze na Univerzitě Karlově. Katedru romistiky zde založila Milena Hübschmannová v roce 1991. S mluvou také souvisejí romská příjmení. Nejčastěji se můžeme setkat například s příjmeními: Lakatoš, Sivák, Giňo, Oláh, Balog, Charvát, Petržilka, Růžička, Ferko, Šidelka, apod. Romové však tato příjmení nevnímají pozitivně, proto není ojedinělé, když si Rom vezmu Češku a přijme za své její příjmení. (Horváthová, 2002) 3. ZPŮSOB ŽIVOTA V této kapitole se pokusím nastínit, jakým způsobem Romové žijí, jak bydlí, jak se oblékají, jaká je jejich kuchyně, co je pro ně důležité a co nikoli. Většina Romů žije odlišným způsobem života, který je často nepochopený majoritní společností. O způsobu jakým Romové žijí, koluje mnoho 22

předsudků, zejména je to z neznalosti romské kultury, která je ovlivněna minulostí, kterou si Romové prošli. Například důvodem fenoménu tzv. vybydlených domů je skutečnost, že Romové dříve žili odlišným způsobem, v osadách, či žili kočovným životem. 3 3.1 Bydlení Následující dvě podkapitoly jsou věnovány způsobu bydlení Romů. Věřím, že tento náhled do historie způsobu života pomůže mimo jiné lépe pochopit, proč se s Romy váže známý fenomén tzv. vybydlených domů. 3.1.1 Dřívější způsob bydlení Davidová uvádí, že Romové, kteří z Indie přišli v první migrační vlně, se usídlili v okolí měst. Ve druhé migrační vlně si už zakládali vlastní čtvrtě. V poslední vlně už se usazovali i v centrech větších měst. Ve způsobu bydlení byl po celá staletí nejvýznamnější rozdíl mezi usedlými a olašskými Romy. Olašští Romové byli zvyklí ze svého nomádského života stavět stany, přenosné obydlí, nebo žili v obytných vozech. Jednoduché přístřešky se u těchto Romů objevovaly ještě v 50. letech 20. stol. Obytné vozy byly překryté plachtou, uvnitř měli peřiny pro děti, ženy a staré lidi a vše potřebné. Později tyto vozy byly vystřídány maringotkami. Uvnitř bylo barevně vymalováno, bylo zde vše potřebné k životu, od sporáku po postel. Kočovný způsob života u nás vymizel prosazením zákona č. 75/1958 O trvalém usídlení kočujících osob. Odlišně žili trvale usedlí Romové. V Čechách a na Moravě se nacházela malá skupina Romů moravských, českých a také německých Sintů. Většina z nich však nalezla smrt za druhé světové války v koncentračním táboře Osvětim II. Březinka. Slovenští a maďarští usedle žijící Romové žili v tzv. cikánských osadách (se kterými se na Slovensku můžeme stále setkat). Tyto osady existovaly většinou v průměru dva kilometry od městské zástavby. Tyto osady se buďto rozrůstaly (přistěhování dalších rodin), nebo zmenšovaly či úplně zanikaly (nedostatek možností obživy, nakažlivé nemoci). V osadách Romové nejčastěji bydleli a bydlí v obydlí zvaném khér. Ale také dříve využívali zemnice a polozemnice. Khér je jednoprostorový nebo dvouprostorový domek bez základů nepříliš velkých rozměrů. Materiál na stavbu domku odpovídá možnostem konkrétní rodiny. Sedlová střecha bývá kryta kusy plechu, nabitými prkny. Zařízení těchto domků odpovídá velmi skromným poměrům. Uvnitř na podlaze z prken nebo udusané hlíny stála 23

jedna postel, ve které spávali rodiče a nejmenší děti. Dále zde většinou měli stůl a židle. Ve dvouprostorovém domku z nepálených i pálených cihel, tvárnic či jiných stavebnin je možno často vidět na Slovensku. Tato obydlí se liší od jednoprostorových domků tím, že už mají samostatnou kuchyň, často i malou předsíň. Také místnosti jsou větší a světlejší (vlivem větších otevíracích oken). (Davidová, 1999) 3.1.2 Novodobý způsob bydlení Novodobý způsob bydlení (kromě stále existujících osad na Slovensku) stále vykazuje odlišné znaky od způsoby bydlení majoritní společnosti. Romové, kteří přicházeli do české země v uplynulých 50 letech, se ocitali v úplně jiných podmínkách, než na které byli doposud zvyklí. Najednou měli přidělený byt, také byli ubytováváni do starých, ale zato historicky cenných domů. Než se Romové naučili novému způsobu života, domy byly zničeny. Tím, že byli usídlováni do bytů, měli možnost integrovat se do společnosti. Do roku 1990 jim byly byty přidělovány dle pořadníku. Byty, které jim byly přiřazovány, však byly koncipovány tak, že nerespektovaly jejich způsob života. Davidová kupříkladu uvádí, že těmto bytům chyběla velká místnost, kde by mohla být kuchyň a zároveň zde mohli pobývat i spát. Na druhou stranu dětský pokoj považují za zbytečný, všichni byli zvyklí žít pohromadě v jedné místnosti. Důsledky nerespektování potřeb Romů a postavení sídlištních komplexů jen pro ně, jsou zjevné dodnes v podobě vybydlených sídlišť. (Davidová, 2011) Romové, kteří do doby, než jim byl přidělen byt státem, kočovali nebo žili v osadách, neznali hodnotu peněz, potraviny, které potřebovali (sádlo, brambory, mléko) zpravidla vyměňovali za nějakou protislužbu v osadě. Romové nebyli zvyklí platit nájemné ani další poplatky. Také jim nebylo vysvětleno pro ně srozumitelným způsobem, jak užívat zařízení bytu. Příkladem je mostecké sídliště Chánov, které má 13 panelových domů, do kterých bylo nastěhováno 350 romských rodin. Způsobem bydlení těchto rodin byly panelové domy po deseti letech v katastrofálním stavu, který vyžadoval generální opravu. (Nečas, 1995) Ale je mnoho Romů, kteří se adaptovali na nové podmínky a žijí bez výrazných problémů způsobem jako většinová společnost. Například v Českém Krumlově, v Rokycanech, atd. Majoritní společnost často vytýká Romům přílišnou hlučnost a nedodržování pořádku, je to jednak dáno tím, že se Romové scházejí ve velkém počtu, ale také tím, že mají mnohdy rádi velmi spontánní zábavu, hudbu a tanec, což v romských osadách bylo běžné, ale v paneláku už je to problém. Romové se totiž většinou nestěhovali z osad z vlastní vůle, proto jim déle trvalo se přizpůsobit a v podstatě žít stylem života majoritní společnosti. (Pavelčíková, 2012) Nejvíce 24

vyhovujícím je přízemní domek nebo byt, kde je velká kuchyň a velmi důležitá je jedna větší společenská místnost, kam zvou své návštěvy, a také zde spí. Ostatní místnosti bývají často méně využívané ne-li prázdné. (Nečas, 1995) 3.2 Odívání Nejtypičtějšími oděvy se pyšní olašští Romové, kteří žili po dlouhou dobu izolovaní od ostatních kultur a mohli tímto upevňovat svou kulturu a zvyklosti i v této oblasti. Ženy nosily delší nabírané sukně, s volány. Sukně se uvazovala na šňůrku, novější modely se již šily na gumu. Sukně byly pestře zdobené. Součástí sukně byla velká praktická kapsa, ve které ženy mohly mít drobnosti od cigaret přes peníze až po karty. Davidová se zmiňuje i o nošení slepic v této kapse. K této sukni se nosila pestrá blůza s dlouhými rukávy. Další částí ženského oděvu byla zástěra a šátek, který se vázal buďto tradičně přes hlavu nebo větší šátek zdobený třásněmi, který se nosil přes ramena. Olašské Romky si potrpěly na šperky, proto u nich bylo možné vidět velké visací zlaté náušnice či prsteny. Také si potrpí na delší vlasy, kratší vlasy byly znamením nemorálnosti. Typické odívání olašských mužů už dnes téměř vymizel. Oděv se skládal z barevné košile, kalhot rajtek, které měli zastrčené do vysokých kožených bot. Důležitým prvek jejich obleku byl klobouk. I v dnešní době oblékání Romů vykazuje jisté charakteristické rysy. Většinou mají stále zálibu v pestrých výrazných barvách, jejich oblečení obsahuje prvky jako volány, flitry, lesklé materiály. Styl oblékání slovenských Romů, českých a moravských Romů a těch, kteří žili po druhé světové válce v české zemi, se neliší tolik od majoritní společnosti. I tak se lze setkat s netypickými barevnými kombinacemi a výraznými šperky. V osadách ženy i v dnešních letech nosí části typického romského oděvu, jako sukně nebo šátek. Zajímavé u obyvatel osad je, že neznali (někteří stále neznají) některé typy oblečení. Například se nepřevlékali do domácího oblečení, neměli noční oděv nebo také spodní prádlo. Děti nosily oblečení a boty dospělých, v létě často byly bosy. Tím, že Romové vlastnili jen pár kusů oblečení, které často nosili, zanedlouho mohlo vypadat obnošeně a zanedbaně. (Pavelčíková, 2004) 25

3.3 Stravování Stravovací návyky často neodpovídají zdravé stravě ani finančním možnostem dané rodiny. Chybí dostatečný přísun mléčných výrobků, také zeleniny a rostlinných tuků. Nejčastější tepelnou úpravou je vaření. Méně využíváno bývá pečení či smažení. (Nečas, 1995) Romové jsou často braní jako Ti nečistotní, ale na rozdíl od většiny ostatních lidí, dle tradice by nikdy nepozřeli dva dny stejné jídlo, to co se jeden den nesní, další den se rozhodně nedojídá, protože už je to nečisté. Pokud bychom se cítili dotčeni, že Rom nedojí oběd, důvodem není, že by mu jídlo nechutnalo, ale má v sobě jakési vnitřní přesvědčení, že slušný člověk nedojídá, aby nevypadal jako bokhalo. (Romano džaniben, 2006) 3.4 Romská rodina U Romů se rodinou myslí široká rodina. V romštině mají na rozdíl od češtiny i pojmenování pro děti sestřenic a bratranců. Tím, že Romové kočovali, nelpěli tolik na okolní společnosti, avšak na členech své rodiny byli závislí beze zbytku. Jednotlivec hraje v rodině podřadnou roli, respektive přizpůsobuje se požadavkům příbuzenské hierarchie. Vlastní samostatná rozhodnutí konzultuje s rodinou, pokud se nepodřídí a nevyhoví názorům rodiny, může být prohlášen za nečistého a z rodinného společenství vyloučen. Toto však už dnes tolik neplatí, jako dříve. Romská rodina se vyznačuje specifickou demografickou strukturou. V rodině se vyskytuje více mužů, a také vyšší počet dětí. U Romů byla vždy vyšší dětská úmrtnost než v majoritní společnosti. (Pavelčíková, 2004) 3.4.1 Vztahy v rodině Rodina naplňovala potřeby Romů, poskytovala jim bezpečí a ochranu, měla i funkci vzdělávací. Chlapci se učili rodinnému řemeslu a dívky se učily starat o domácnost. Hlavní slovo v rodině má muž, muže otce musí všichni poslouchat, a to i v případě, že se nechová ukázkově. Otec měl hlavní slovo při výběru partnera pro své děti. Pokud rodina strádala z důvodu, že muž neplnil nějakou svou povinnost, byl veřejně kritizován okolím. Po otci měl nejdůležitější pozici nejstarší syn, který v nepřítomnosti otce zastupoval jeho roli. Matka ho respektovala a ostatní děti ho musely poslouchat. Co považuji za důležité, je zmínit postoj Romů ke starším členům své rodiny. Většina starých Romů umírá v kruhu své rodiny, dnes bychom se asi ojediněle setkali s Romy v domovech pro seniory. Tento fakt odráží jejich vztah a především úctu ke svým starším. Váží si 26

jich pro jejich moudrost a pro to, že je vychovali. Staré ženy měly mezi Romy vždy postavení moudré osoby, která díky mnohaletým zkušenostem dokázala vyléčit kdejaký neduh pomocí přírodní medicíny. Ženy mladší měly v rodině podřízenou pozici. Žena měla vždy povinnost projevovat úctu svému muži, poslouchala ho, ctila ho. I dnes se můžeme s tímto setkat v té podobě, kdy žena jde několik kroků za mužem. Na ženě ležela zodpovědnost za postarání se o celou rodinu. Měla ekonomicky důležitější pozici, na ní leželo břímě přežití rodiny. Měla na starosti úklid, shánění obživy (pokud byl muž řemeslník, měla na starosti prodej jeho výrobků, jiné ženy vyráběly své vlastní produkty, jako například kartáče, koberce nebo různé ozdoby), dále také často zastávala práce, které svou náročností spíše náležejí mužům, například shánění a příprava dřeva na topení. Vizitkou ženy byly děti. Neplodné ženy to neměly jednoduché, byly litovány, ale občas i k posměchu. Rom měl právo svou neplodnou ženu opustit, protože tím tak jejich svazek nesplňoval svou hlavní roli a to, plození a výchova potomků. Neplodnost páru byla vždy dávána za vinu ženě. (Davidová, 1999) 3.4.2 Děti Co se týče vedení domácnosti, jak už bylo výše zmíněno, bylo to povinností ženy, která ale zapojovala své dcery už od útlého věku. Specifická je i výchova dětí, která je mnohem volnější než u většinové společnosti. Hlavním prostředkem nebylo vnucování poslušnosti, nýbrž napodobování chování starších členů rodiny. Rodiče si většinou přáli, aby prvorozené dítě byl syn (avšak matky v koutku duše doufaly, že prvorozená bude dcera, která by jim později významně pomohla v domácnosti), i později byli chlapci vítanější než děvčátka. Protože dcery většinou od rodiny odcházely za svým manželem do jeho rodiny. A početnější rodiny měly lepší postavení v komunitě. (Pavelčíková, 2012) Romské děti byly vedeny k samostatnosti, bylo to i nutností, rodiče neměli tolik času, protože dětí měli mnoho. Děti se všemu učily od dospělých ve své komunitě a zároveň se podílely na společném rozhodování. Co se týče vzdělávání, to donedávna nebylo pro Romy na základě jejich nepísemné kultury důležité. Romské děti často bojují s nároky školy. Nicméně názor rodičů na vzdělávání se v současné době dle výzkumů mění. Sami Romové vyvracejí tvrzení, že by se bránili vlivu školy na své děti, na základě kterého se vzdalují od svých dětí. Ze školy mají obavy z několika jiných důvodů. Jedním z nich je, že náklady na školní pomůcky jsou někdy příliš vysoké. Také se strachují, že se jejich dítě stane obětí šikany. Problémem však je, že děti nikdy neviděli své rodiče pracovat, nevidí tedy důvod, proč je práce důležitá, když se o ně stát postará. Systém sociálních dávek vnímají 27

tedy jako běžný zdroj obživy. (Pavelčíková, 2012) Hübschmannová poukazuje na problém ve vzdělávání Romů. Romové za celou svou docházku nemají možnost se v učebnicích setkat s obrázkem Roma. Nikde není žádná ilustrace tmavého dítěte, se kterým by se romské dítě mohlo ztotožnit, obrázek někoho, v kom by vidělo své rodiče, sourozence. Romské dítě se na rozdíl od českých dětí ve škole neučí ve svém mateřském jazyce. (Hübschmannová, 1999 in Wagner, 2006) Děti Romů mají často problém uspět již v prvním ročníku základní školy. Proto musí ročník opakovat anebo je dítě přeřazeno do praktické školy. Rodiče často sami usilují, aby jejich dítě navštěvovalo praktickou školu. Individuální přístup a pomalejší tempo romskému dítěti vyhovují. Problém nastává v případě, že se později ukáže, že dítě není intelektově zaostalé, ale jeho inteligence je průměrná nebo dokonce nadprůměrná. Přeřazení ze sítě speciálního školství do běžné základní školy je prakticky těžko proveditelné. Velmi častou chybou, které se pedagogové dopouštějí, je usuzování, že romské dítě je stejné jako české dítě, jen je trochu zaostalejší. Protože předpoklad, že stačí, aby dítě rozumělo vyučovacímu jazyku, v případě romských dětí bohužel neplatí. To co smysl rozhodně má je znalost osobnosti romského dítěte a jeho světa. Tyto znalosti však většina pedagogů nemá, a pokud je v průběhu své praxe získá, nemůže je v současném vzdělávacím systému plně využít. (Šišková, 2008) 3.4.3 Manželství Rodiče rozhodovali, kterou nevěstu pustí do své rodiny a naopak do které rodiny pustí svou dceru. Často se sňatky domlouvaly už v útlém věku dětí. Hlavním důvodem bylo zachování dobrých rodinných a přátelských vztahů. Romové v minulosti uzavírali sňatek pouze před svou komunitou, avšak od poloviny 18. stol. byli nuceni různými prostředky k uzavírání sňatku oficiálním úředním způsobem, toto však vždy nebylo dodržováno a Romové se dále uzavírali sňatky svým tradičním způsobem (u některých skupin Romů se tento tradiční způsob stále drží). U některých skupin olašských Romů se drží poněkud svéráznější způsob uzavírání sňatku, který svou povahou připomíná spíše obchod. Tato domluva probíhá mezi otcem nevěsty a otcem ženicha. Cena nevěsty se určuje dle několika kritérií. Posuzovalo se, zda je nevěsta panna, z jaké rodiny pochází, jaký je její věk, samozřejmě určuje cenu také vzhled. Někdy se také posuzovalo, jaké má nevěsta schopnosti, jestli umí zpívat, tancovat a podobně. (s tímto způsobem domlouvání sňatku se lze setkat i v dnešní době). Zvyk, který se dodnes u olašských Romů drží, je únos nevěsty. Nevěsta je unesena rodinou ženicha v případě, kdy její rodina nesouhlasí se sňatkem. Po dobu, kdy je nevěsta v ženichově rodině, probíhá vyjednávání mezi těmito rodinami. Pokud se 28