MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ. Fakulta Provozně-ekonomická Ústav ekonomie DIPLOMOVÁ PRÁCE

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta Provozně-ekonomická Ústav ekonomie DIPLOMOVÁ PRÁCE Dopady zavedení eura na vybrané makroekonomické ukazatele České republiky Vypracovala: Bc. Silvie Vokřálová Studijní program: Ekonomika a management Obor: Manažersko-ekonomický Akademický rok: LS 2005/2006

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně, s použitím literatury, kterou uvádím v seznamu. V Brně, 16. června 2006..

Ráda bych poděkovala panu Ing. Pavlu Breinekovi za výborné vedení a za pomoc při psaní této diplomové práce. 3

Abstrakt Následující diplomová práce se zabývá otázkou, jaký bude mít dopad zavedení eura na hlavní makroekonomické ukazatele České republiky. Jedná se o inflaci, HDP a platební bilanci. V Literárním přehledu jsou uvedeny informace o Evropské unii, jako např. historický vývoj Evropské unie, jaké důvody vedly k zavedení společné měny a vzniku hospodářské měnové unie, výhody a nevýhody spojené se společnou měnovou politikou. Dále je zde rozveden teoretický popis jednotlivých zkoumaných makroekonomických veličin. V praktické části jsou nejdříve popsány některé vybrané státy EU, jejich ekonomická situace, specifika daného státu a přehled vývoje hlavních makroekonomických ukazatelů. Poté je vývoj vybraných makroekonomických ukazatelů vybraných států srovnáván a popsány možné příčiny daného vývoje. Následně jsou teoretické a empirické poznatky aplikovány na Českou republiku a na základě toho je stanovena předpověď možného vývoje vybraných makroekonomických ukazatelů po zavedení eura. Abstrakt Folowing diploma work occupies of the question, how will influence establishing monetary unit euro in Czech republic main macro indicators. It angage inflation, GDP and balance of payment. In literar part are described informationsabout European Union like the historical evolution of EU, which are reasons for introducing the common currency and razing the economic monetary union, which are advantigeds and disadventiges of common monetary politic. Follows theoretical discribtion of each invesitgated makroeconomical units. In practicat part are described at first basic information of each analysed state, the specification of the country, economical evolution, evolution of main macroeconomical units. Then are these information pampared and described possibly reasons for this situation. In following are theoretical a empirical information aplicated for Czech economic and on this basis is done the forecast for next evolution of chosen macroeconomical units in Czech republic. 4

OBSAH: 1. ÚVOD 6 2. CÍL A METODIKA...8 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 9 3.1. Společná měna euro...9 3.2. Mezinárodní měnový systém..9 3.3. Vývoj ES vzhledem ke vzniku společné měny..11 3.3.1. Maastrichtská kritéria..14 3.4. Náklady spojené se zaváděním společné měny..17 3.5. Přínosy spojené se členstvím v měnové unii..18 3.6. Popis hlavních makroekonomických ukazatelů..20 3.6.1. Inflace..20 3.6.2. Hrubý domácí produkt.27 3.6.3. Platební bilance 31 4. STANOVENÍ HYPOTÉZY: DOPADY ZAVEDENÍ EURA NA VYBRANÉ MAKROEKONOMICKÉ UKAZATELE V ČR...34 5. PRAKTICKÁ ČÁST.37 5.1. Ekonomický rozbor vybraných států.....38 5.1.1. Belgie...38 5.1.2. Irsko.44 5.1.3. Německo..51 5.1.4. Portugalsko..57 5.1.5. Švédsko...64 5.1.6. Česká republika 71 5.2. Souhrnné údaje makroekonomických veličin srovnání...76 6. ZÁVĚR..81 7. POUŽITÁ LITERATURA 84 5

1. ÚVOD Dne 1. května 2004 se stala Česká republika členem Evropské unie. Členství v EU neznamená automaticky členství v eurozóně neboli v měnové unii. ČR dostala sice dočasnou výjimku na členství v měnové unii, ale zavázala se, že jakmile bude na vstup do eurozóny připravena, stane se jejím členem. Tato skutečnost sebou nese několik otázek: jestli je Česká republika připravená ztratit svou monetární politiku a stát se členem měnové unie, jaké by z toho mohly plynout výhody a jaké naopak hrozí ztráty, kdy by byl nejvhodnější čas vstoupit do eurozóny, jaké to bude mít následky na makroekonomické veličiny České republiky, apod. Právě tyto otázky byly motivem pro tuto práci. Nejdříve je obsah práce zaměřen na pochopení celého snažení Evropské unie o zavedení společné měny v Evropě se všemi důsledky. Proto jsou v Literárním přehledu uvedeny informace o Mezinárodním měnovém systému jaký byl jeho vývoj, proč a kdy jaké systémy selhaly a kam po jejich zániku směřoval další vývoj. Dále je uvedena stručná historie vzniku Evropské unie s důrazem na důležité události ohledně vzniku společné měny. Stručně popsány jsou také výhody a nevýhody zavedení eura, jaké jsou podmínky pro vstup do eurozóny, tzv. Maastrichtská kritéria a na závěr literárního přehledu jsou uvedeny informace o analyzovaných makroekonomických ukazatelích: inflaci, HDP a platební bilanci. V praktické části jsou nejdříve popsány analyzované státy. Jedná se Belgii, Irsko, Německo, Portugalsko a Švédsko. Důvod pro výběr Belgie byl ten, že se jedná o malou otevřenou ekonomiku, stejně jako Česká republika. Irsko bylo vybráno z toho důvodu, že je to v současné době nejdynamičtěji se rozvíjející stát EU a jistě stojí za srovnání a za příklad všem členům Evropské unie. Německo bylo začleněno do analýzy proto, že se jedná o největší stát Evropské unie, svého času také nejvyspělejší, což dnes momentálně není pravda, ale přesto má velký vliv na rozhodování Evropské komise. Portugalsko je zajímavé hlavně proto, že v současné době se česká ekonomika nejvíce přibližuje ekonomice Portugalska a mohlo by být pro ČR přínosem čerpat ze zkušeností členství Portugalska v eurozóně. A nakonec Švédsko bylo zvoleno do této práce z důvodu, že není členem eurozóny, slouží hlavně ke srovnání se zeměmi, které členy jsou. U každé analyzované země je uveden ekonomický vývoj, specifika dané ekonomiky, popřípadě 6

ohlasy na členství v EU nebo v eurozóně. Následuje tabulka základních makroekonomických ukazatelů a grafické zobrazení inflace, HDP a platební bilance. Na konci analýzy vybraného státu je shrnutí, které komentuje výsledky z empirických tabulkových a grafických hodnot v závislosti na zmíněných specifikách daných ekonomik. U České republiky je popis více zaměřen na plnění Konvergenčních kritérií, na reálnou konvergenci, a na schválený scénář zavedení eura. Po analýze jednotlivých států jsou uvedeny tabulkové a grafické přehledy zkoumaných makroekonomických veličin všech analyzovaných států najednou, aby mohly být srovnány. Opět následuje shrnutí, které komentuje vývoj a na základě kterého je v diskusi provedena předpověď možného budoucího vývoje inflace, HDP a platební bilance po zavedení společné měny v ČR. 7

2. CÍL A METODIKA Hlavním cílem této diplomové práce je zjistit a předpovědět, jaké by mohlo mít dopady zavedení společné měny na hlavní makroekonomické ukazatele v České republice. Aby mohl být tento cíl naplněn, je zapotřebí zrealizovat dílčí cíle, kterými jsou: zpracování teoretických podkladů pro stanovování možných dopadů na ekonomickou situaci v měnové unii; empirické zjištění dopadu zavedení eura v některých vybraných státech eurozóny; stanovení výchozí situace připravenosti české republiky na zavedení eura a predikce následného vývoje vybraných makroekonomických ukazatelů pro nejbližší roky. V literárním přehledu této práce je použita pro získání teoretického přehledu řešené problematiky popisná metoda. Informace k tématu byly čerpány z vystudovaných předmětů Teorie měnové integrace a podmínky členství v Evropské unii, Základy světové a evropské integrace a Makroekonomie II, dále z odborné literatury a webových stránek, které jsou uváděny v konkrétním textu a v kapitole 7. Použitá literatura. V praktické části jsou u analýzy vybraných států použity informace především z webových stránek, na jejichž základě byly vytvořeny tabulky a grafy pro následnou komparaci. Pomocí indukce pak byly na základě výsledků komparace a popisu ekonomické situace daného státu učiněny závěry o možných příčinách vývoje. Souhrnnou komparací pak byly učiněny závěry odpovídající na dílčí cíl této práce, a sice, jaký dopad mělo zavedení eura na vybrané sáty. Pomocí dedukce, komparace a na základě teoretických znalostí bylo dosaženo hlavního cíle, který předpovídá dopad zavedení eura na vybrané makroekonomické ukazatele v České republice. Bohužel nelze provést statistický odhad vývoje těchto ukazatelů po vstupu České republiky do eurozóny, protože se jedná o delší časový horizont. V této práci jsou použity pouze předpovědi pro Českou republiku do roku 2008, které jsou čerpány z Českého statistického úřadu. 8

3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1. Společná měna Euro Dne 1. ledna 1999 byla na světové trhy uvedena jednotná měna euro. Měny členských států, které se k eurozóně připojily, byly vůči euru zafixovány pomocí nezměnitelného koeficientu dle výsledků devizových trhů k 31. 12. 1998. Euro zpočátku fungovalo pouze v neviditelné formě bankovních účtů a bezhotovostních převodů. První bankovky a mince byly dány do oběhu na počátku roku 2002 a od července téhož roku úplně nahradily bankovky a mince národních měn všech členských zemí Unie kromě Dánska, Švédska, Velké Británie (Řecko se k společné měně připojilo později). Švédové hlasovali o euro znova v září 2003 a s velkou převahou euro opět odmítli. Euro (EUR) je po americkém dolaru druhý nejdůležitější reprezentant ve světovém měnovém systému. Euro je kontrolováno Evropskou centrální bankou ve Frankfurtu nad Mohanem a je oficiálním platidlem ve 12 z 25 států EU, jakož i v šesti dalších zemích. Vedle toho existuje pět dalších zemí a dva měnové prostory s pevným přepočítacím kurzem k euru. Se zavedením eura 1. ledna 1999 v bezhotovostní podobě začala také Evropská centrální banka řídil společnou měnovou politiku. Vznik společné měny předcházel dlouhý vývoj a jaké byly motivy pro vznik měnové unie a jaké existovaly, resp. Existují mezinárodní měnové systémy a jaké jsou úskalí těchto systému, o tom pojednávají následující 2 podkapitoly. První se zabývá pojmem Mezinárodní měnový systém a jaké systémy to jsou a druhá popisuje vývoj vzniku hospodářské měnové unie. 3.2. Mezinárodní měnový systém Podle článku na internetových stránkách http://www2.euroskop.cz/data>evropská unie>euro [7], ve kterém jsou data čerpány z následujících zdrojů: EU od A do Z, Karolinum, Praha 1997; Budování unie, Nadace Jiřího z Poděbrad, Praha 1994; Evropská společenství-první pilíř EU; Česká národní banka; Evropská centrální banka; texty o jednotné měně v českých médiích; dokumenty EU týkající se jednotné měny, je Mezinárodní měnový systém (dále jen MMS) způsob platebního dorozumívání 9

jednotlivých zemí, které mají platební systémy navzájem odlišné. Aby tyto země mohly spolu obchodovat a tedy i vzájemně si za zboží zaplatit, potřebují k tomu mezinárodní měnu, kterou budou akceptovat všechny země. Základní směr vývoje MMS je od zlata, které stále více ztrácelo pozice, k neplnohodnotným penězům, resp. bankovkám a mincím. V průběhu vývoje mezinárodního obchodu historie zaznamenala několik forem mezinárodního měnového systému. Pro celistvý pohled na vývoj společné měny jsou uvedeny nejdůležitější MMS: Čistý zlatý standard Tento systém byl založen na tzv. volné ražbě mincí. Kdo měl zlato, mohl si za něj nechat vyrazit odpovídající počet mincí nebo bankovek. Protože jednotlivé státy měli rozdílné mince a bankovky, probíhaly směny mezi těmito státy přímo ve zlatě. Jeho dovoz a vývoz byl zcela volný a měnové kurzy byly relativně stabilní. Čistý zlatý standard se bez problémů používal až do 1. světové války. Vzhledem k nedostatku zlata po 1. světové válce se jej už nepodařilo obnovit a byl tak nahrazen modifikovaným zlatým standardem. Modifikovaný zlatý standard Modifikovaný zlatý standard byl v podobě buďto Zlatého slitkového, nebo Zlatého devizového standardu. V obou případech byla zrušena volná ražba mincí. Celé to vedlo k tomu, že kromě zlata se k mezinárodním obchodům začali používat také některé silnější měny. Toto můžeme označit za vznik mezinárodních peněz. Tento měnový systém definitivně zanikl ve 30. letech během krize. Zlatý dolarový standard (Brettonwoodský systém) Je jasné, že tehdejší podoba MMS po zániku modifikovaného zlatého standardu přinesla velice nevýhodnou pozici pro všechny země. Dohoda o budoucí podobě MMS byla uskutečněna na mezinárodní konferenci v roce 1944 v Bretoon Woods v USA, a to za účasti 44 zemí včetně tehdejší ČSR nebo také SSSR. Cílem vzniklého systému byl volný obchod zboží a vzájemná směnitelnost měn. Byly tedy přesně stanoveny mezinárodní pravidla fungování MMS jimiž se museli členské země této dohody řídit: každá země musí udržovat pevný kurz své měny v rozpětí +/-1%; tyto kurzy se určují ke třem veličinám: zlatu, dolaru nebo libře; 10

směnitelný za zlato je pouze dolar avšak nikoli v rukou USA, nýbrž pouze vůči zahraničním centrálním měnovým institucím; měnové rezervy jednotlivých států mají být čerpány ze zlata, z dolarů, z liber a Mezinárodního měnového fondu. V 70. Letech se světová ekonomika dostala do problémů. Jednotlivé vlády měly problémy s udržením oficiálních kurzových parit, což nakonec vedlo ke zrušení Brettonwoodského systému měnových kurzů, a jednotlivé státy si zvolily vlastní systém měnových kurzů. Nejčastěji to byl systém řízeně plovoucích měnových kurzů, který přetrval ve většině zemí, až do dnes. Jak je vidět, systémy fixních kurzů jsou nestabilní, čímž se narušuje kredibilita zúčastněného státu. Pokud se členské státy zavážou navzájem fixovat kurzy svých měn, vzniká tím pro ně závazek do budoucnosti. I když se jedná o zemi, která dává nízkou váhu hájení svých makroekonomických cílů, mohou spekulanti např. z důvodu prohlubujícího se deficitu obchodní bilance očekávat devalvaci měny. Stát bude nucen bránit svou měnu proti spekulativním útoku, což je spojeno s poměrně vysokými náklady (devizové intervence). Centrální banka bude díky vysokým nákladům na stabilizaci ochotna opustit systém fixního devizového kurzu. Řešením je vytvoření měnové unie s jednou měnou a jednou centrální bankou. 3.3. Vývoj ES vzhledem ke vniku společné měny V této kapitole byly informace čerpány z článku uveřejněném na stránkách o Evropské unii http://www2.euroskop.cz/data>evropská unie>euro [7]. Uvádí se v něm, že tlaky na měnovou integraci zemí EHS se zvyšovaly již od 50. let, kromě jiného také kvůli problémům uvnitř Brettonwoodského systému. Triffin upozorňoval na skutečnost, že s rostoucí integrací obchodu se projeví také větší nutnost koordinace hospodářské a měnové politiky. Tím by byla zabezpečena rovnováha mezi členskými zeměmi. Těmito úvahami vznikla tehdy teorie optimální měnové oblasti, založená na tezi, že pro vysoce závislé ekonomiky budou přínosy z měnové unie větší než náklady. Prvním významným krokem v měnové oblasti bylo v červnu 1961 přijetí návrhu na vytvoření Evropského rezervního fondu jako prvního kroku k evropské měně a společné 11

měnové politice. Evropská komise v roce 1962 předložila ve svém Akčním programu zásadní návrhy na měnovou integraci. Program přepokládal do konce přechodného období zavedení pevných devizových kurzů mezi měnami členských zemí a vytvoření rezervní evropské měny. K 1. červenci 1968 došlo k významnému integračními posunu vpřed byla zrušena cla uvnitř Společenství a zavedeny vnější celní tarify. V roce 1969 se v Haagu konal vrcholný summit představitelů EHS. Výsledkem setkání bylo stanovení jasného cíle vytvoření měnové unie. Byl předložen návrh přiblížit se k měnové unii vytvořením paralelní měny, která by fungovala vedle měn jednotlivých zemí jak pro oficiální účely, tak ve funkci rezervní měny a prostředku pro zúčtování i na soukromé devizových a kapitálových trzích. Její význam by postupně rostl, jednotlivé ekonomiky by se na její používání adaptovaly a nakonec by mohla nahradit měny členských zemí jako jednotná měna. V dubnu 1978 na schůzce Evropské rady v Kodani byl podpořen projekt na vytvoření společného rezervního fondu v podobě Evropského měnového fondu. V roce 1979 byl zřízen Evropský měnový systém (EMS), založený na stanovení středních kurzů zúčastněných národních měn ke společné jednotce ECU a k sobě navzájem a na zřízení kursového mechanizmu (ERM), který měl zajišťovat hladké fungování tohoto systému. Normální rozpětí mechanizmu směnných kurzů (ERM) bylo stanoveno na +/- 2,25% od středních parit (resp.+/- 6% pro španělskou pesetu a portugalské escudo). Následkem měnové krize EMS bylo dne 2. srpna 1993 přijato společné rozhodnutí ministrů financí a guvernérů centrálních bank členských zemí EU rozšířit kurzové rozpětí na +/- 15%. Výjimkou byly marka a gulden, které na základě bilaterální dohody Německa a Nizozemí zachovávaly původní rozpětí +/- 2,25%. Střední parity měn však zůstaly nezměněné. ERM I přestal existovat 1. ledna 1999, když bylo zavedeno euro. EMS se skládal ze čtyř základních prvků: Kursový (směnný) mechanismus Evropská měnová jednotka (ECU) Úvěrový mechanismus pro poskytování pomoci slabým měnám Evropský fond měnové spolupráce 12

Kursový směnný mechanismus (ERM) - nejdůležitější součást EMS. Fungoval pomocí tzv. "paritní mřížky": pro každou měnu EMS se stanovil směrný kurs v ECU (1 ECU = přibližně 2 DEM). Měny, které jsou účastníky intervenčního systému, se uvedou do vzájemného vztahu. Tak vznikne mřížka z bilaterálních směrných kursů, které se v určené šíři pásma mohou vychylovat směrem nahoru nebo dolů. Na začátku byla tato šíře pásma stanovena na 2,25 %. Dočasnou výjimku obdržela Velká Británie, Itálie a Španělsko. Dosáhnou-li směnné kursy této horní nebo dolní hranice, musí centrální banka příslušné země tyto výkyvy omezit tím, že měnu nakupuje nebo prodává na devizovém trhu. ECU - nástupce do té doby platné Evropské zúčtovací jednotky. Jedná se o uměle vytvořenou poměrovou veličinu mezi měnami ES - je to umělá měna. Vypočítává se z průměrné hodnoty všech měn podílejících se na EMS. Jde o střední hodnotu jednotlivé měny váženou hospodářskou silou daného sátu. Ta je vyjádřena objemem HDP a podílem vzájemného obchodu. V měnovém koši patnáctky má nejvyšší podíl (30,4 %) německá marka, poté s velkým odstupem následuje francouzský frank (19,3 %) a libra sterlingů (12,6 %). Hodnota každé měny vyjádřená v ECU je každý den propočítávána a uveřejňována Komisí. Primárně má ECU funkci vztahové a zúčtovací veličiny v kursovém a intervenčním systému a k rozvíjení úvěrových mechanismů. Dále plní funkci omezeného rezervního prostředku. Systém funguje tak, že národní centrální banky složí 20 % svých zlatých a 20 % svých dolarových rezerv u Evropského fondu pro měnovou spolupráci (EFMS) a dostanou za ně ECU, jež jim slouží k internímu platebnímu styku (vyrovnávání intervenčního salda). Jde o tzv. oficiální ECU. Jakožto "soukromé ECU" lze ECU dále používat k mezinárodním transakcím a investicím na mezinárodních kapitálových trzích. Úvěrové mechanismy EMS byly vytvořeny již v letech 1970 až 1972. V r. 1979 pak byly dobudovány. V rámci úvěrových mechanismů EMS se provádějí operace na podporu oslabených měn. Země, která se dostane do potíží při udržování dohodnutého směnného kursu a vyrovnané platební bilance, má přístup k úvěrových zdrojům různého druhu. V rámci tzv. velmi krátkodobého financování (45 dní) si centrální banky navzájem půjčují zdroje k potřebným intervencím. U krátkodobé finanční podpory (na 3 měsíce s možným prodloužením) se úvěrové zdroje poskytují k překlenutí pasivní platební bilance. 13

U střednědobé finanční pomoci (na 2-5 let) se úvěry poskytují zemím s vleklými potížemi v platební bilanci. V tomto případě rozhoduje o jejím poskytnutí Rada ministrů. Evropský fond měnové spolupráce byl zřízen v roce 1973. Jeho úkolem je udržovat 20 % dolarových a zlatých zásob členských zemí. Příslušné centrální banky dostávají výměnou ekvivalentní hodnotu v ECU. Tu pak používají k intervencím na devizových trzích a v mezibankovním clearingu. Díky tomu je ECU využíván také komerčními bankami, které svým klientům poskytují tzv. obchodní ECU - tím vzniká možnost úvěrovat v ECU. 3 stupně vniku HMU: Stupeň I započal v roce 1990. V tomto období byly sledovány tyto cíle: liberalizace pohybu kapitálu (Španelsko, Portugalsko a Řecko získaly zvláštní úpravu), těsnější slaďování ve výboru guvernérů centrálních bank a účast všech členských států v kursovém mechanismu Evropského měnového systému. Druhý stupeň nastoupil 1. ledna 1994. K tomuto datu byl ustaven Evropský měnový institut (EMI). Příslušná národních centrálních bank pro peněžní politiku však zůstává formálně nedotčena. EMI připraví třetí stupeň po procedurální a instrumentální stránce. Podporuje členské státy při vytváření předpokladů pro přechod ke třetímu stupni, a to na základě stanovených kritérií konvergence. Do 1. ledna 1997 mají být národní centrální banky nezávislé na národních vládách. Měny budou neodvolatelně zváženy v koši ECU. Třetí stupeň začne nejdříve 1. ledna 1997 (ve skutečnosti začal o dva roky později). Bude ustaven Evropský systém centrálních bank (ESCB) a na základě EMI vznikne Evropská centrální banka, která má být také nezávislá. 3.4. Maastrichtská kritéria Informace pro tuto kapitolu byly čerpány z přednášek p. Laciny z předmětu Teorie měnové integrace a pomníky členství v EU [15]. Uvádí se v nich, že ve snaze zajistit společnou měnovou politiku budou do HMU přijaty pouze ty země, které splňují pět podmínek, tzv. Maastrichtská (Konvergenční) kritéria. Podle těchto kritérií vypracovávala Komise a EMI od konce roku 1996 zprávy o pokroku konvergence členských států. Rada ministrů hospodářství a financí kvalifikovanou většinou zhodnotí, zda a jak každý jednotlivý stát splňuje tato kritéria. Na doporučení Rady pak šéfové států 14

a vlád do 31. prosince 1996 rozhodnou kvalifikovanou většinou, zda kritéria konvergence splňuje většina zemí. Bude-li toto stanovisko pozitivní, stanoví Rada datum třetího stupně. Nebude-li tento termín stanoven jako konec roku 1997, začne automaticky od 1. ledna 1999. Konvergenční kritéria můžeme rozčlenit do tří skupin: monetární o inflace o úrokové sazby fiskální o deficit rozpočtu o celkový veřejný dluh měnové stabilita devizového kurzu Kritérium cenové stability Země, které se ucházejí o členství v Eurozóně, musí mít dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu. Dále jejich průměrná míra inflace 1 rok před šetřením nesmí překročit o více než 1,5 % průměrnou inflaci, která byla zjištěna ve 3 zemích EU s nejlepšími výsledky. Tento makroekonomický ukazatel byl zvolen jako konvergenční kritérium ze dvou důvodů: jednak zde byl požadavek Německa na udržení stabilního růstu cenové hladiny. To znamená přizpůsobil monetární politiku potřebám členského státu, který preferuje nízkou inflaci. Dále je tu problém s postupnou ztrátou konkurenceschopnosti ekonomiky s rychlejším růstem cenové hadiny v případě existence společné měny a nemožností kompenzace inflačního diferenciálu nominální devalvací měny. Kritérium úrokových sazeb Rozdílné úrokové sazby by v případě existence společné měny vedly k vysokému přílivu kapitálu do ekonomiky s vyšší úrokovou sazbou. Takovýto tok bude pokračovat tak dlouho, až dojde k vyrovnání výnosnosti ze srovnatelné investice. Z výše uvedeného důvodu je nutný požadavek na sjednocení úrokových sazeb před vstupem do měnové unie. Kritérium úrokových sazeb udává, že průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba kandidátské země usilující o vstup do EU, nesmí 1 rok před šetřením překročit o 15

více než 2 % průměrnou úrokovou sazbu třech zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability. Jako směrodatná se bere úroková sazba desetiletých vládních obligací. Tyto 2 % jsou akceptovány proto, že jednak i po zavedení společné měny existují transakční náklady spojené s prodejem cenného papíru v jedné zemi a nákupem v jiné zemi a také proto, že země s vyšší úrovní zadlužení jsou z pohledu investorů rizikovější a pro financování své dluhové služby musí nabídnout tzv. rizikovou prémii. Kritérium veřejného deficitu Pro splnění tohoto kritéria nesmí podíl plánovaného nebo skutečného deficitu veřejných financí překročit 3 % HDP. Výjimku lze uznat v případě, že deficit podstatně poklesl nebo se neustále snižoval k úrovni blízké referenční hodnotě, nebo pokud překročení bylo výjimečné a dočasné. Kritérium veřejného dluhu V tomto případě nesmí veřejný dluh překročit 60 % HDP, kromě případu, kdy se dostatečně snižuje a blíží se uspokojivých tempem referenční hodnotě. Jak veřejný deficit, tak veřejný dluh je v konvergenčních kritériích uveden proto, že země s vysokým zadlužením mají tendenci snižovat celkový dluh v reálním vyjádření (inflace snižuje dluhy) a náklady s ním spojené (úroky) prostřednictvím růstu inflace. Navíc je požadavek na snížení dluhové zátěže motivován hrozbou platební neschopností daného státu a s tím spojenou hrozbou státního bankrotu. Stanovení maximální výše 3 % deficitu při maximální výši dluhu 60 % vychází z rovnice definující maximální možnou úroveň deficitu rozpočtu pro udržení stabilní úrovně celkové dluhové služby d = g*b kde d deficit státního rozpočtu vyjádřený v % b výše dluhové služby vyjádřená v % HDP g růst nominálního HDP. Hladina veřejné dluhu stanovená na 60 % byla stanovena v době jednání o Maastrichtské smlouvě, kdy se jednalo o průměrnou hodnotu všech zemí, a především Německa. 16

Kritérium stability kurzu Pro splnění tohoto kritéria je zapotřebí, aby kandidátská země byla účastníkem alespoň 2 roky před šetřením v ERM I, dále aby alespoň 2 roky před šetřením dodržovala stanovené rozpětí +/-2,22 % bez značného napětí, dále v tomto období nesmí devalvovat kurz své měny vůči jakékoliv měně jiného členského státu. Toto kritérium nesplnilo Švédsko a Velká Británie z důvodu neúčasti v ERM. U Irska a Řecka kurz vybočoval z pásma, ale na apreciační straně, takže vše bylo v pořádku. Tento požadavek byl stanoven z toho důvodu, aby vstupující země těsně před vstupem do Měnové unie neprovedly nominální devalvaci měny za účelem zvýšení své konkurenceschopnosti. Dále má země prokázat schopnost udržet stabilitu své měny ve vztahu ke společné měně. 3.5. Náklady spojené se zaváděním společné měny Za hlavní náklady na zavedení společné měny jsou dle Mandela a Tomšíka [4] považovány: ztráta autonomní monetární politiky, ztráta kursové politiky, zmenšení významnosti fiskální politiky z důvodu přizpůsobení se pravidlům měnové unie. Ztráta měnové a monetární politiky se může stát nákladem především v případě vzniku tzv. asymetrického šoku. Jedná se o ekonomický jev, který má různý dopad na různé ekonomiky nebo regiony. Jak se vyrovnají dva státy, kde nastal asymetrický šok v případě, že tvoří měnovou unii? K automatickému vyrovnání ekonomik může dojít pouze v případě, že je zabezpečená dostatečná flexibilita mezd a mobilita pracovní síly. Těmito podmínkami se zabývá teorie optimální měnové oblasti (OCA). V teorii optimální měnové oblasti se uvádí, že v případě vzniku asymetrického šoku a v případě existence společné měny a jednotné měnové politiky stačí k tomu, aby byly tyto šoky vyrovnány, dostatečně flexibilní mzdy a ceny a mobilita pracovní síly. 17

Kdyby státy postižené asymetrickým šokem nebyly členy měnové unie, mohly by provést expanzivní nebo restriktivní monetární nebo měnovou politiku. Bohužel ale podmínky OCA nejsou ani v EU 12 ani v EU 15 a už vůbec ne v EU 25 splněny. Proto klade Maastrichtská smlouva důraz na makroekonomické konvergenční ukazatele (viz dále Maastrichtská kritéria). Jako další náklady Mandel a Tomšík [4] uvádějí: rozdílné preference mezi optimální kombinací míry inflace a nezaměstnanosti, rozdílná role odborů při vyjednávání o mzdách, rozdílné právní nebo daňové systémy jednotlivé ekonomiky mohou rozdílně reagovat např. na změnu úrokových sazeb, což může mít negativní dopad na finanční trhy. V anglosaských zemích převládají na finančních trzích akcie,na evropském finančním trhu obligace. (Poznámka: rostou-li ceny akcií, ceny obligací klesají a naopak,. rozdílná rychlost ekonomického růstu, rozdílná efektivnost daňových systémů. 3.6. Přínosy spojené se členstvím v měnové unii Na rozdíl od nákladů, které mají svůj základ v makroekonomické teorii, analýza přínosů vychází z mikroekonomické teorie. Mandel a Tomšík [4] uvádí tyto přínosy: nižší transakční náklady cenová transparentnost minimalizace devizového rizika podpora ekonomického růstu potenciál společné měny stát se významnou mezinárodní měnovou jednotkou. 18

Nižší transakční náklady Zde se jedná především o poplatky hrazené při konverzi národních měn a za zahraniční platební transakce. Efektu je dosaženo pouze v případě, že jsou plně integrovány platební systémy. Jinak by mohly vznikat dodatečné náklady. Snížení transakčních nákladů sice znamená úsporu pro podniky a turisty, avšak na druhou stranu představují tyto částky ušlý zisk bankám a směnárnám. V průměru činí poplatky za konverzi valut a deviz okolo 5 % z celkového obratu bank a směnáren. Přestože jsou dnes již platební systémy plně integrovány, je velmi nákladné v rámci Eurozóny provádět transakce mezi státy. Banky si ušlý zisk kompenzují výrazně vyššími poplatky než v případě vnitrostátního platebního styku. Cenová transparentnost Tento přínos je výhodný z hlediska možnosti srovnávání cen. Cenová transparentnost podporuje snahu zákazníků vyhledávat srovnatelný výrobek s nejvýhodnější cenou a tím podporuje konkurenční prostředí. To by následně mělo vést k poklesu cen a růstu úspor spojených se zavedením společné měny. Přestože by teoreticky měly být ceny za jeden produkt v různých zemích takřka srovnatelné, praxe ukazuje, že tomu tak zdaleka není. Je to z několika důvodů: rozdílná kupní síla rozdílné ekonomické výstupy každá země nabízí něco jiného a tím podporuje turistiku transakční náklady u nízkocenového zboží mezinárodní neobchodovatelnost některých služeb turistika, kadeřnické služby. Zavedení společné měny povede v některých případech ke snižování rozdílů cen, ale nelze očekávat stejné ceny, protože zde působí jiné faktory. Minimalizace devizového rizika Tím, že všechny členské státy měnové unie používají jednu stejnou měnu, odpadá riziko ztráty spojené právě s konverzí různých měn. Nedojde ale k úplné minimalizaci devizového rizika, protože stále probíhají transakce i s jinými měnami (USD, libra, japonský jen). 19

Podpora ekonomického růstu Zrušení celních poplatků, možnost volného pohybu kapitálu, zboží, služeb a osob jednoznačně přispělo ke zvýšení mezinárodního obchodu mezi členy měnové unie a jednotného vnitřního trhu. Jestliže v důsledku zavedení společné měny dochází ke snížení devizového rizika, dochází i ke snížení systematického rizika. Následně pak dochází k poklesu reálné úrokové sazby, HDP na obyvatele se zvyšuje v důsledku akumulace kapitálu a v krátkém období tak dochází k ekonomickému růstu. Akumulace kapitálu vede k dynamickému efektu, který podporuje technologické inovace. Produkční funkce f(k) se posunuje směrem nahoru a dochází k ekonomickému růstu. Odstranění devizového rizika vede k výraznému propojení ekonomik, snižuje se systematické riziko a tím se zvyšuje objem obchodu. To je zdrojem ekonomického růstu zemí se společnou měnou. Současné modely a empirické studie potvrzují silnou závislost mezi zaváděním společné měny a růstem obchodu: zavedení společné měny v průměru zdvojnásobuje vzájemný obchod mezi členskými státy měnové unie. Potenciál společné měny stát se významnou mezinárodní měnovou jednotkou Význam lze měřit jako podíl měny na mezinárodních transakcích a na měnových rezervách národních ekonomik. V současné době se podíl eura na mezinárodních transakcích zvyšuje, přičemž se výrazně snížil podíl amerického dolaru. Dalším nezanedbatelných přínosem je výnos z raženého, což je příjem Evropské centrální banky a potenciální příjem rozpočtu EU. U amerického dolaru se podle odhadů tento příjem pohybuje do 0,5 % HDP. Přínosy jsou vyšší pro relativně otevřené ekonomiky. Pokud stát s otevřenou ekonomikou není členem měnové unie, představuje pro firmy tohoto státu devizové riziko a transakční náklady větší problém než pro firmy z uzavřených ekonomik. S větší otevřeností ekonomik rostou přínosy ze zavedení společné měny a snižují se náklady. Proto státy, které usilují o vstup do měnové unie by se měly starat o co největší propojenost, aby tak zamezily nebo minimalizovaly vznik asymetrických šoků. 20

3.7. Popis hlavních makroekonomických ukazatelů 3.7.1. Inflace Podle Českého statistického úřadu [16] je inflace ekonomický jev, který označuje všeobecný růst cenové hladiny, neboli snížení kupní síly peněz. Je to nepřetržitý růst agregátní cenové hladiny v čase, který postihuje všechna zboží a služby. Inflace zmenšuje množství zboží a služeb, které si můžeme koupit za peněžní jednotku, ale nezmenšuje množství zboží a služeb, které si můžeme koupit za náš důchod. Je to proto, že růst inflace neznamená pouze růst cenové hladiny, ale také růst mezd, nájemného, úroků, ostatních cen výrobních faktorů. Samy ekonomické veličiny nejsou inflací měněny. Jediné, co se inflací mění je kupní síla peněžní jednotky. Opačným jevem k inflaci je deflace tedy pokles cenové hladiny, zatímco desinflace je snižování míry inflace (tzn. i při desinflaci cenová hladina roste). Příčiny inflace Příčinou inflace je podle internetového naučného slovníku Wikipedia [18] růst fyzického objemu peněz v ekonomice. Jednoduše řečeno, čím více peněz je do ekonomiky vpuštěno, tím více je jich potřeba aby měly stejnou reálnou hodnotu (= abychom si za ně mohli pořídit věci stejné hodnoty). Množství peněz v ekonomice reguluje prostřednictvím měnové politiky centrální banka každého státu. Pokud by se centrální banka rozhodla množství peněz v ekonomice nezvyšovat, vedlo by to k zániku inflace. Nicméně tím by ubylo volných peněžních prostředků, které si podnikatelé půjčují a investují; a citelně by tak poklesly všecky ukazatele ekonomického vývoje (např. hrubý domácí produkt). To by v konečném důsledku nadělalo větší škody než mírná a stabilní inflace, proto se centrální banky v poslední době snaží zaměnit monetární transmisní mechanismus za mechanismus přímého cílování inflace (byl poprvé využit centrální bankou Nového Zélandu v roce 1989 a přejat řadou zemí včetně ČR). Dle druhu příčin můžeme inflaci rozdělit na dva druhy, které jsou podle Macha [1] charakterizovány následovně: poptávková inflace - příčina poptávkové inflace spočívá v nadměrném růstu agregátní poptávky. Proč nadměrně roste agregátní poptávka lze vysvětlit několika příčinami: 21

1. úsilím trvaleji udržovat míru nezaměstnanosti pod přirozenou mírou nezaměstnanosti, tzn. udržovat skutečný produkt trvaleji nad potenciálním produktem; 2. trvalým vládním rozpočtovým deficitem, který nemůže být stále kryt emisí a prodejem obligací, tyto deficity jsou kryty tištěním peněz. Hlavní příčinou poptávkové inflace je tedy nadměrně expanzivní fiskální nebo monetární politika. V obou případech je inflace spojena s rychlým růstem peněžní nabídky. nabídková (náklady tlačená) inflace - prvotním generátor je na straně agregátní nabídky. Růst agregátní nabídky je způsoben růstem nákladů firem vyvolaný různými příčinami rychlejším růstem nominálních mezd než je růst produktivity práce, růstem cen energie a surovin, růstem ostatních služeb výrobních faktorů, depreciací měnového kurzu, která zvyšuje relativní ceny dováženého zboží a služeb, růstem míry zdanění, aj. Dopady inflace Podle Wikipedie [18] jsou následující dopady inflace: Přerozdělování bohatství - tím, že se snižuje kupní síla peněz, se oslabuje jedna z jejich základních funkcí funkce uchovatele hodnoty. Dochází k přerozdělování bohatství od věřitelů k dlužníkům. Přerozdělování bohatství se netýká pouze peněžních půjček, deformuje ceny i u dlouhodobých smluv např. nájemné, dodavatelské smlouvy, mzdy. Zájem dlužníků je tedy, aby inflace byla vysoká, neboť se tím reálně snižuje velikost jejich dluhu. Nutno podotknout, že jedním z největších dlužníků je stát. Proti těmto změnám se lze bránit zabudováním inflačních doložek do smluv. Tzn. že ceny ve smlouvě se budou měnit podle pohybu některého z cenových indexů. Tomuto postupu se říká indexace cen. Z toho také plyne, že negativní dopad má zejména neočekávaná inflace. Zvyšování cenové hladiny především negativně ovlivňuje mzdy. Za stejnou mzdu si můžete koupit menší počet statků klesá kupní síla obyvatel. Cena majetku naproti tomu neztrácí na hodnotě, protože jeho cena roste také. Inflace proto postihuje především sociálně slabší skupiny obyvatel. Z finančního hlediska díky inflaci klesá výnosnost vložených prostředků. V době vysoké inflace se proto vyplatí zadlužovat. 22

Nejistota - nejistota budoucích cen případně jejich změny oslabují další ze základních funkcí peněz, a sice funkci jednotky zúčtování. Ceny jsou základní informací pro subjekty na trhu, podle nich se rozhodují, které statky spotřebovávat/vyrábět. Pokud tato funkce není dobře naplňována, nemůže ani trh fungovat správně. Negativně tedy inflace dopadá zejména na ochotu podniků investovat a domácností spořit. Dodatečné náklady - dodatečné náklady jsou spojeny zejména s předvídáním inflace (subjekty musejí sledovat, jak se budou ceny vyvíjet), se změnou cen (tzv. menu costs změna cen zboží, tisk nových letáků, nabídek; příp. změny smluv) a konečně i s bojem proti inflaci protiinflační hospodářská politika má většinou za následek snížení domácího produktu. Měření inflace Podle Českého statistického úřadu [16] vychází Statistické vyjadřování inflace z měření čistých cenových změn pomocí indexů spotřebitelských cen. Cenové indexy poměřují úroveň cen vybraného koše reprezentativních výrobků a služeb ve dvou srovnávaných obdobích, přičemž váha (resp. význam), která je jednotlivým cenovým reprezentantům ve spotřebním koši přisouzena, odpovídá podílu daného druhu spotřeby, který zastupují, na celkové spotřebě domácností. Do spotřebního koše je zařazeno potravinářské zboží (potraviny, nápoje, tabák), nepotravinářské zboží (odívání, nábytek, potřeby pro domácnost, drogistické a drobné zboží, zboží pro dopravu a volný čas, zboží pro osobní péči aj.) a služby (opravárenské, z oblasti bydlení, provozu domácnosti, zdravotnictví, sociální péče, dopravy, volného času, vzdělávání, stravování a ubytování, osobní péče a služby finanční). Míra růstu agregátní cenové hladiny mezi dvěma obdobími se nazývá míra inflace. Informace o dosažené míře inflace jsou využívány např. pro účely valorizace mezd, důchodů a sociálních příjmů. V neposlední řadě jsou tyto informace využívány také v souvislosti s nájemními či jinými smlouvami, v nichž je zakotvena revize původně dohodnutého finančního plnění v závislosti na vývoji inflace. V praxi je míra inflace zpravidla měřena pomocí tzv. cenových indexů. Nejznámější z nich jsou: 23

Index spotřebitelských cen (CPI - Consumer price index) Index spotřebitelských cen je index měřící vývoj cenové hladiny určitého spotřebního koše obsahujícího některé zboží a služby. To je vybírané ve snaze, aby reprezentovalo spotřební návyky průměrného občana. Jedná se o nejsledovanější cenový index pro měření míry inflace, protože často bývá používán k stanovení růstu životních nákladů a benchmark (báze, vůči které se sleduje výnosnost akcií či ostatních aktiv; zpravidla se jedná o index) pro vyjednávání odborů o zvýšení platů. Je často kritizován pro nadhodnocování inflace. Nezohledňuje totiž pokles ceny různých technologicky vyspělých výrobků, který nastává po jejich představení trhu. CPI je někdy značně ovlivňován výkyvy v cenách energií a potravin. Z tohoto důvodu je sestavován tzv. jádrový CPI, který tyto vlivy vylučuje. V rámci jádrového CPI jsou volatilní zejména složky- tabák, šatstvo, automobily a ceny letenek. Jedná se o nejvyužívanější způsob měření inflace. Český statistický úřad počítá inflaci jako vážený průměr celkem 775 položek. Ze všech položek je 117 tzv. regulovaných. Čistá inflace měří změny cen jen v neregulované části koše. Pro správnou interpretaci každého cenového indexu je nutno si vždy uvědomit, ke kterému období je počítán. Při vyjadřování míry inflace pomocí indexu spotřebitelských cen jsou často uváděna různá čísla, která, i když rozdílná, jsou správná. Podmínkou je přesné věcné, prostorové a časové vymezení. To znamená uvést jednoznačně období, za které je míra inflace uváděna a dále základ, k němuž se vymezené období porovnává. Nejčastěji jsou používány níže uvedené míry inflace: 1. Míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen 2. Míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen ke stejnému měsíci předchozího roku 3. Míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen k předchozímu měsíci 4. Míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen k základnímu období (rok 2000=100) 24

1) Míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen vyjadřuje procentní změnu průměrné cenové hladiny za 12 posledních měsíců proti průměru 12-ti předchozích měsíců. Tato míra inflace je vhodná při úpravách nebo posuzování průměrných veličin. Bere se v úvahu zejména při propočtech reálných mezd, důchodů a pod. 2) Míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen ke stejnému měsíci předchozího roku vyjadřuje procentní změnu cenové hladiny ve vykazovaném měsíci daného roku proti stejnému měsíci předchozího roku. Jedná se tedy o dosaženou cenovou úroveň, která vylučuje sezónní vlivy tím, že se porovnávají vždy stejné měsíce. Tato míra inflace je vhodná ve vztahu ke stavovým veličinám, které měří změnu stavu mezi začátkem a koncem období bez ohledu na průběh vývoje během tohoto období.bere se v úvahu při propočtech reálné úrokové míry, reálného zvýšení cen majetku, valorizací apod.. 3) Míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen k předchozímu měsíci vyjadřuje procentní změnu cenové hladiny sledovaného měsíce proti předchozímu měsíci. 4 ) Míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen k základnímu období (rok 2000=100) vyjadřuje změnu cenové hladiny sledovaného měsíce příslušného roku proti roku 2000 - viz následující tabulka. Tato míra inflace je využívána pro analýzu dlouhodobých podrobných trendů (časových řad) vývoje cenových hladin a životních nákladů. Pomocí bazických indexů spotřebitelských cen k základnímu období (bází je prosinec 1999=100) jsou vypočítávány všechny indexy spotřebitelských cen sloužící k vyjadřování míry inflace za různá časová období. Při těchto výpočtech platí zásada, že míry inflace jsou vyjádřeny úhrnným indexem spotřebitelských cen za domácnosti celkem. Index cen výrobců (PPI - Producent price index) Index cen výrobců vyjadřuje změny cen zboží na úrovni konečné produkce. V rámci PPI existují tři široké subkategorie: suroviny, mezispotřeba a finální produkce. Ukazatel je sestavován metodou spotřebního koše, který zahrnuje okolo 3200 položek. Zahrnuje 25

téměř všechny odvětví zpracovatelského a důlního průmyslu a některá další odvětví - zemědělství, rybářství a některé služby. Index je udáván jednak meziměsíčně (sezónně očištěné hodnoty) a jednak meziročně. Trh považuje změny v cenách finální produkce za nejdůležitější informaci, jelikož reprezentuje ceny zboží, které je připraveno pro prodej konečnému spotřebiteli. Ceny zboží na úrovni surovin a mezispotřeby ve výrobním procesu, mohou poskytovat informace o budoucích inflačních nebo deflačních tlacích. Trhy kladou větší důraz na index s vyloučením potravin a energií, což odpovídá tzv. jádrovému indexu. Potraviny a energie, respektive jejich ceny mají tendenci být značně volatilní s nejasnými trendy. Ačkoliv reakce trhu je zaměřena především na meziměsíční změny, analytici sledují i meziroční změny. Index neprochází měsíčními revizemi hodnot, pouze roční revize, upravující index od sezónních faktorů, mohou způsobovat malé rozdíly oproti minule zveřejněným údajům. Trhy je tento ukazatel hodnocen jako poměrně důležitý. ČSÚ sleduje a publikuje celou řadu dalších cenových indexů, z nichž jsou veřejností nejvíce využívány: Indexy cen stavebních prací a stavebních objektů Indexy cen průmyslových výrobců Indexy cen zemědělských výrobců Indexy cen tržních služeb v produkční sféře Obdobně (jako u indexů spotřebitelských cen) je cenový růst sledován k různým cenovým základům a za různá časová období: 1. Průměrný roční cenový růst vyjádřený změnou průměrné cenové hladiny za posledních 12 měsíců proti průměru předchozích 12 měsíců. 2. Meziroční měsíční cenový růst vyjadřující jaké úrovně dosáhla cenová hladina ve sledovaném měsíci daného roku proti stejnému měsíci roku minulého. 3. Měsíční cenový růst charakterizující změnu cenové hladiny sledovaného měsíce proti předchozímu měsíci. 4. Deflátor HDP 26

Deflátor HDP je nejkomplexnější z cenových indexů, kterými se měří míra inflace v ekonomice. Deflátor HDP není založen na spotřebním koši, jako jiné cenové indexy (např. index spotřebitelských cen), ale zahrnuje v sobě změnu cen všech statků, z nichž je složen HDP. Pro některé účely je však ukazatelem až zbytečné komplexním. Pro určení dopadu inflace na spotřebitele resp. výrobce není potřeba znát ceny obráběcích strojů nebo traktorů. Je třeba znát jen růst spotřebitelských cen. Je proto vhodnější použít např. index spotřebitelských cen (CPI Consumer price index), resp. index cen výrobců (PPI Producent price index). Harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP - Harmonized Indices of Consumer Prices) Protože existuje více způsobů, jak inflaci měřit, je nemožné porovnávat výsledky, které zveřejňují statistické úřady jednotlivých států. Proto instituce Eurostat vytvořila tento ukazatel, který umožňuje porovnávat inflace všech států EU, Norska a Islandu. HICP je index Laspeyresova typu, který je tvořen položkami COICOP/HICP (tzn. classification of individual consumption by purpose, adaptovaný na potřeby HICP). HICP reprezentuje spotřebitelské ceny zboží, služeb a peněžních transakcí. Každý stát má ve svém spotřebním koši dle klasifikace CIOCOP různý počet jednotlivých položek a přikládá jim různé váhy. 4.6.2. Hrubý domácí produkt Podle Českého statistického úřadu [16] vyjadřuje Hrubý domácí produkt (HDP) celkový objem finální produkce v peněžních jednotkách, vytvořené v určitém období výrobními faktory působícími na území dané země, bez ohledu na státní příslušnost jejich majitelů. Finální produkce je taková produkce, která je vyrobena a prodána, aby byla spotřebována domácnostmi, státem, použita na investice nebo vyvezena jako export. Nominální produkt je produkt měřený v běžných tržních cenách. Změna velikosti nominálního produktu je závislá jak na změně fyzického objemu produktu, tak i na změně tržních cen v čase. Reálný produkt je produkt měřený v stálých cenách, to je v cenách určitého zvoleného roku. Tímto způsobem vyloučíme změny v tržních cenách, 27

k nimž v čase dochází. Potom změny velikosti reálného produktu jsou závislé pouze na změnách fyzického objemu produkce. Růst (pokles) HDP ve stálých cenách charakterizuje o kolik % reálně stoupl (klesl) hrubý domácí produkt ve sledovaném čtvrtletí roku proti stejnému období roku předchozího. HDP na 1 obyvatele je podíl HDP v běžných cenách a středního stavu obyvatel v příslušném roce. Varianty produktu Podle Wikipedie [18] přívlastek hrubý/čistý produkt určuje, jestli je do výsledku započítáno opotřebení kapitálu. Čistý produkt = Hrubý produkt opotřebení kapitálu Přívlastek domácí/národní produkt rozlišuje mezi produktem vytvořeným na určitém území (domácí produkt) a produktem vytvořeným výrobními faktory příslušníky určitého národa (národní produkt). Národní produkt = Domácí produkt + produkt českých občanů v cizině - produkt cizích občanů v ČR Výpočet HDP Ve Wikipedii [18] jsou uvedeny tři způsoby výpočtu domácího produktu. Každý způsob představuje jiný pohled na totéž. V HDP nejsou započítány služby, které lidé dělají mimo oficiální trh (např. práce na zahradě, vaření, práce protislužbou), a také ilegální produkce (např. výroba a prodej drog, prostituce, nepřiznané zisky). Existují různé varianty produktu (viz níže), které započítávají různá hlediska. Tyto údaje se však obtížně zjišťují a většinou se jedná pouze o odhady. Proto se při ekonomických srovnáních používá nejčastěji HDP. Podle Wikipedie [18] jsou metody výpočtu charakterizovány následovně: Metoda přidané hodnoty HDP je součtem všech přidaných hodnot na daném území za dané období. 28

Př.: Výrobce, který nakoupí materiál za 1000 Kč, zaplatí pracovníkům 800 Kč, spotřebuje energie za 300 Kč a výsledný výrobek prodá za 5000 Kč přispěje ke tvorbě produktu částkou 2900 Kč (5000 (1000+800+300)). Pokud obchodník nakoupí tento výrobek za 5000 Kč a prodá jej za 7500 Kč, přispěje tak ke tvorbě produktu částkou 2500 Kč. Výdajová metoda Protože výdaj za zboží odpovídá ceně tohoto zboží (tzn. součtu přidaných hodnot), lze produkt měřit jako součet výdajů agregátní výdaje. Do tohoto součtu započítáváme pouze finální výrobky, tzn. takové, které již nejsou vstupem další výroby (nebudou v přidané hodnotě jiného zboží). osobní výdaje na spotřebu (statky dlouhodobého užití, statky krátkodobého užití, služby) hrubé soukromé domácí investice (fixní investice firem, změny stavu zásob, fixní investice do bytové výstavby) vládní výdaje na nákup statků a služeb saldo obchodní bilance (hodnota vývozů - hodnota dovozů) Agregátní výdaje = spotřeba (C) + investice (I) + veřejné výdaje (G) + čistý vývoz (X nebo NX) Důchodová metoda Jelikož každý výdaj v ekonomice je něčím důchodem (příjmem), můžeme produkt vyjádřit jako součet důchodů (nepočítáme-li daně). Agregátní důchody = mzdy + nájmy (včetně imputovaných nájmů) + úroky + zisky Metodika ČSÚ pro výpočet HDP Podle Českého statistického úřadu [16] představuje hrubý domácí produkt souhrn hodnot přidaných zpracováním ve všech odvětvích činností považovaných v systému národního účetnictví za produktivní (tj. včetně služeb tržních i netržních). Jde o propočet v kupních cenách, za které jsou realizovány tržní výkony (tzn. včetně daní z produktů a bez dotací 29

na produkty). U netržních služeb je přidaná hodnota vyjádřena jako souhrn náhrad zaměstnancům a spotřeby fixního kapitálu. Prvotní propočet je proveden v běžných cenách, pro potřeby sledování vývoje s vyloučením vlivu změn cen následuje převod do stálých cen. Hodnoty hrubého domácího produktu a dalších makroekonomických ukazatelů ve stálých cenách vycházejí v souladu s požadavkem Eurostatu z cenové úrovně bazického roku 1995. Ukazatele v EU ECP - Evropský srovnávací program (European Comparison Progr.) srovnávací projekt Eurostatu, který přináší věcně srovnatelné údaje o hrubém domácím produktu a o složkách výdajů na jeho užití. Dalším výstupem ECP jsou cenová porovnání za vybrané skupiny zboží a služeb. V současné době se ECP účastní 31 zemí 25 členských a 3 kandidátské země EU, Island, Norsko a Švýcarsko. Všechny země jsou navzájem multilaterálně porovnávány a srovnání je prováděno každoročně. Projekt je organizačně a územně rozdělen do 3 oblastí severní, centrální a jižní, ve kterých jsou práce prováděny pod vedením Finska, Rakouska a Portugalska. Základní metodický postup ECP je následující: - HDP každé země je rozčleněn na řadu homogenních základních položek odpovídajících velmi podrobnému členění HDP počítaného podle výdajové metody. - Údaje o cenách jsou sbírány za reprezentanty z vybraných základních položek a poté je vypočten poměr cen mezi zeměmi pro každou skupinu výrobků. Tyto poměry jsou následně váženy hodnotami výdajů na HDP a pro každou zemi jsou vypočteny koeficienty PPP pro všechny úrovně agregace základních položek i pro celkový HDP. - HDP a jejich složky za jednotlivé země jsou poté prostřednictvím PPP přepočteny z hodnot v národních měnách do tzv. skutečných objemů. Nejčastěji se pracuje s nejsouhrnnějším vyjádřením parity kupní síly použitelným na přepočet celého hrubého domácího produktu z údajů v národních měnách na vzájemně porovnatelné údaje ve standardech kupní síly (PPS). 30