METODY URČENÍ PŘEVODNÍCH CEN TRANSFER PRICING METHODS Veronika Solilová, Vendula Bílková, Jana Vrtalová Abstrakt Příspěvek se zaměřuje na Směrnici o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy a na Pokyn MF č. D-258 k uplatňování mezinárodních standardů při zdaňování transakcí mezi sdruženými podniky převodní ceny; a to konkrétně na problematiku metod stanovení převodních cen. V příspěvku jsou vymezeny transakční metody v členění, které uvádí Směrnice o převodních cenách, definovány silné a slabé stránky metod, je posouzena aplikace jednotlivých metod, a následně vzájemně metody porovnány. Cílem příspěvku je identifikovat popisovanou problematiku a následně nalézt odpověď na otázku, kdy, kterou metodu aplikovat, a jakým způsobem. Včetně doporučení, jak postupovat při výběru vhodné metody. Klíčová slova: transakční metody, převodní ceny, Směrnice o převodních cenách Abstract The article deals with the Transfer Pricing Guidelines for Multinational Enterprises and Tax Administrations and the Communication by the Ministry of Finance in respect of international standards application in taxation of transactions between associated enterprises transfer pricing; concretely the issue of transfer pricing methods. There are defined transactional methods according to Transfer Pricing Guidelines, strong points and weak points of methods, explored its aplication and finally traded off methods in this article. The aim of the paper is to identify describeb questions and to find answer to question when and which methods applied and how. With the inclusion of recommendation how is proceeding at choosing suitable method. Key words: transactional methods, transfer pricing, Transfer Pricing Guidelines for Multinational Enterprises and Tax Administrations Problematika transferových neboli převodních cen 1 spadá do oblasti mezinárodního zdanění a mezinárodního daňového plánování. Důsledně se jí zabývá Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), která v roce 1995 vydala dokument Směrnice o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy, jenž navazuje na čl. 9 Sdružené podniky 2 Modelové daňové smlouvy OECD, kde je definován princip tržního odstupu 3. 1 Převodní cenou rozumíme cenu, která je realizována při obchodu - transakci mezi subjekty ekonomicky, personálně či jinak spojenými tzv. sdruženými podniky. Tato transakce je považována za řízenou, závislou či kontrolovanou transakci, u které je velká pravděpodobnost, že stanovená cena v transakci neodpovídá principu tržního odstupu. 2 Sdruženými podniky dle definice uvedené v čl. 9 modelové smlouvy a v 23 odst. 7 ZDP se rozumí podniky ekonomicky nebo personálně spojenými, kdy podnik jednoho státu či shodné osoby se podílí přímo nebo nepřímo na vedení, kontrole nebo jmění podniku druhého státu. 3 Princip tržního odstupu určuje podmínky transakce mezi dvěma společnostmi, která probíhá v konkurenčních podmínkách, tedy za cenu obvyklou dle české daňové úpravy. V případě neoprávněných odchylek od takto stanovené ceny má finanční úřad právo doměřit společnosti dodatečnou daň včetně penále. Více uvádí čl 9 Modelové daňové smlouvy OECD a zákon o daních z příjmů v 23 odst. 7.
Kromě této organizace se zmíněným problémem zabývá Evropská komise, která na základě návrhu EU Point Transfer Pricing Fora vydala tzv. Kodex chování pro účely dokumentace převodních cen u spřízněných společností v EU. Česká Republika je členem OECD od roku 1995 a svým členstvím se zavázala respektovat přístupy této organizace. Právní závaznost vydaných směrnic OECD vyplývá pro Českou Republiku z mnohostranné mezinárodní Vídeňské úmluvy o smluvním právu, jejímž signatářem ČR je. Z tohoto hlediska je možné směrnici využívat pro daňové účely stejně jako je využívána ostatními členskými státy OECD coby výkladové pravidlo článku 9 modelové smlouvy. Do české daňové praxe byla převzata doporučení a principy uvedené ve výše zmíněných dokumentů, Směrnici OECD o převodních cenách a Kodexu chování, od r. 2004 v podobě následujících metodických pokynů Ministerstva financí: Pokyn č. D-258 k uplatňování mezinárodních standardů při zdaňování transakcí mezi sdruženými podniky - převodní ceny. Pokyn byl doplněn o interní materiál pro pracovníky územních finančních orgánů. Pokyn č. D-292 Sdělení MF k 38nc zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů - Závazné posouzení způsobu, jakým byla vytvořena cena sjednávaná mezi spojenými osobami. Pokyn č. D-293 Sdělení MF k rozsahu dokumentace způsobu tvorby cen mezi spojenými osobami. Princip tržního odstupu byl zaveden do české legislativy už v roce 1996 v 23 odst. 7 ZDP. Předmětem zkoumání podle Směrnice OECD o převodních cenách jsou řízené transakce, jejich ocenění a rozdělení zisků z nich plynoucích mezi sdružené podniky. Při posuzování, zda řízené transakce jsou v souladu s principem tržního odstupu, jsou uplatněny 2 významné zásady, tj. každý podnik je chápán jako samostatný daňový subjekt a je kladen důraz na povahu obchodu. Základem pro uplatnění principu tržního odstupu je provedení tzv. srovnávací analýzy, kdy je nutné najít k řízeným transakcím srovnatelné nezávislé transakce. Součástí srovnávací analýzy je i funkční analýza, na základě jejichž výsledků je zvolena vhodná metodika tvorby převodních cen. Cílem příspěvku je identifikovat problematiku transakčních metod a následně nalézt odpověď na otázku, kdy, kterou metodu aplikovat, a jakým způsobem. Včetně doporučení, jak postupovat při výběru vhodné metody. 1 VÝSLEDKY Směrnice OECD o převodních cenách se současně s vymezením principu tržního odstupu zabývá i nástroji k jeho naplnění, kterými jsou zejména transakční metody. Na základě provedené srovnávací a funkční analýzy se přistupuje ke zjištění výše převodních cen vhodně zvolenou metodou. Směrnice OECD o převodních cenách doporučuje 5 základních metod, případně kombinace těchto metod, a to konkrétně: 1) Tradiční transakční metody metodu srovnatelné nezávislé ceny (Comparable uncontrolled price method, CUP), metodu ceny při opětovném prodeji (Resale price method, RPM), metodu nákladů a přirážky (Cost plus, COST+).
2) Transakční ziskové metody metodu rozdělení zisku (Profit split method, PROFI SPLIT), transakční metodu čistého rozpětí (Transactional net margin method, TNMM). U tradičních transakčních metod dochází k porovnání cen (marží) uplatňovaných v transakcích mezi spojenými osobami s cenami uplatňovanými v nezávislých transakcích. Použití těchto metod vyžaduje informace o nezávislých cenách či ziskových maržích, které jsou porovnávány s řízenou transakcí. U ziskových transakčních metod se zkoumají ziskovosti dosahované v transakcích se spojenými osobami. 1.1 Tradiční transakční metody Tradiční transakční metody se dále rozdělují na metody přímé a nepřímé. Mezi přímé metody patří metoda srovnatelné nezávislé ceny. Tuto metodu lze aplikovat v případě, kdy je možné ke zkoumané řízené transakci najít transakci nezávislou, která je srovnatelná či ji lze upravit na srovnatelnou transakci. Jelikož pro řadu zkoumaných transakcích realizovaných mezi spřízněnými subjekty neexistuje obdobná nezávislá transakce, nelze tuto přímou metodu vždy aplikovat a je nutné použít některou z nepřímých metod. Mezi ně patří metoda ceny při opětovném prodeji a metoda nákladů a přirážky. 1. 1. 1 Metoda srovnatelné nezávislé ceny Podle Pokynu D 258 metoda srovnatelné nezávislé ceny - CUP srovnává ceny v řízené transakci s cenami ve srovnatelné nezávislé transakci za srovnatelných okolností. Tato metoda je nejjednodušší z hlediska použivatelnosti, avšak vyžaduje velkou míru srovnatelnosti, neboť kontrolovaná cena je rovna nezávislé ceně. Používá se hlavně u těch transakcí, kde je plně srovnatelný (totožný) výrobek. Nejlépe běžně obchodovaná komodita, kterou zkoumaný podnik prodává jak spřízněným podnikům, tak podnikům nezávislým. Metoda CUP je nejpřímějším a nejspolehlivějším způsobem pro aplikaci principu tržního odstupu a má tedy tato metoda přednost před ostatními metodami. Směrnice OECD o převodních cenách ji jednoznačně preferuje. Metoda má však nevýhodu, je složité nalézt srovnatelnou transakci mezi nezávislými podniky, kde neexistují rozdíly s podstatnými dopady na cenu. V takovém to případě, je nutné provést úpravy. Rozsah a spolehlivost provedených úprav však ovlivní relativní spolehlivost analýzy podle CUP metody. Těžkosti vznikající při provádění úprav by však neměly vyloučit praktickou aplikaci CUP metody a měla by být vyvinuta veškerá snaha upravit údaje tak, aby mohla být tato metoda vhodně použita. Metoda má i nespornou výhodu, je relativně nezávislá na interním informačním systému podniku, neboť zkoumaná cena se srovnává s cenou, kterou lze ověřit na trhu. Teprve až je nutné provést úpravy transakce z důvodu srovnatelnosti, je nutné využít interní informační systém podniku. 1. 1. 2 Metoda ceny při opětovném prodeji Metoda ceny při opětovném prodeji RPM podle Pokynu D 258 vychází z ceny, za kterou je produkt nakoupený od sdruženého podniku prodán nezávislému podniku (konečnému odběrateli), tato nezávislá cena je pak snížena o hrubé rozpětí (cenové rozpětí, hrubá přirážka) závislého prodejce. Kontrolovaná cena je tedy rovna nezávislé ceně mínus přirážka závislého prodejce. Z toho vyplývá, že RPM metoda vychází částečně z informace zjištěné na trhu (konečná cena pro spotřebitele nezávislá cena), jenž je následně doplněna o interní informaci z podniku (marži).
Výsledná předací cena je primárně ovlivněna způsobem určení přiměřené hrubé přirážky, kterou lze odvodit z marže, kterou dosahuje sledovaný podnik u stejných produktů, jenž prodává nespřízněným subjektům nebo z marže, kterou dosahuje nezávislý podnik u srovnatelných transakcí. Obecně však platí, že hrubá přirážka musí pokrýt prodejní náklady a ostatní provozní náklady včetně přiměřené výše zisku s ohledem na provozované funkce, tedy využívaná aktiva, podstoupená rizika a další podnikatelské atributy. Výši cenového rozpětí u RPM rozlišujeme na: malou, nevykonává-li prodejce v řízené transakci podstatnou obchodní činnost, ale pouze zboží převádí třetí straně např. distributor; vyšší, může-li prodejce prokázat, že ve skutečnosti nese specifická rizika (plné riziko vlastnictví, plnou odpovědnost, rizika související s reklamou, marketingem, distribucí, zárukou atd.) nebo výrazně přispívá k vytvoření nebo údržbě nehmotného majetku spojeného s produktem. Oproti prvnímu případu je ve druhém případě těžší určit cenové rozpětí, neboť nelze snadno určit, do jaké míry původně převáděné zboží přispělo k hodnotě konečného výrobku. Velikost cenového rozpětí je tedy ovlivněna úrovní aktivit vykonávaných prodejcem, kterou je vždy třeba doložit relevantními důkazy. Významným faktorem u RPM je také faktor času, čím je doba mezi nákupem a následným prodejem kratší, tím méně faktorů je třeba brát v úvahu a konečný výsledek předací ceny je přesnější (v případě delšího trvání se berou v úvahu změny trhu, měnových kurzů atd.). Spolehlivost metody RPM je snížena, existují-li výrazné rozdíly ve způsobech, jakými sdružené podniky a nezávislé podniky vykonávají své podnikatelské činnosti. Existují-li podstatné rozdíly, měly by se provést úpravy, jejichž rozsah a spolehlivost ovlivní relativní spolehlivost analýzy v rámci metody RPM. Použití metody RPM je nejužitečnější u marketingových operací. Dále je vhodné metodu použít v rámci vertikálně integrovaného koncernu, kde podniky na sebe technologicky navazují, produkt se postupně zhodnocuje a tím roste jeho cena. Metoda by měla hodnotit způsob rozdělení zisku mezi jednotlivé výrobce a finálního distributora. 1. 1. 3 Metoda nákladů a přirážky Východiskem ceny určené Metodou nákladů a přirážky COST + jsou celkové náklady spojené s tvorbou a prodejem výkonu, které jsou upraveny o přiměřenou hrubou marži (ziskovou přirážku). Podle Pokynu D 258 tedy, nezávislá cena plus přirážka závislého dodavatele je rovna kontrolované ceně. Přesněji, celkové náklady představují náklady, které vynaložil dodavatel v souvislosti s produktem, který dodává příbuznému kupci (jinému koncernovému podniku), včetně připočtení adekvátní přirážky na pokrytí přiměřeného zisku s ohledem na vykonávané funkce a podmínky trhu. Předmětnou přirážku k nákladům lze odvodit z přirážky, kterou realizuje: sledovaný podnik u srovnatelných nezávislých transakcí, nebo srovnatelný nezávislý podnik u srovnatelných transakcí. Při stanovování nákladů často vzniká problém s identifikováním spojení mezi výší nákladů a tržní cenou, např. když je učiněn hodnotný objev a vlastník měl na daný výzkum pouze malé náklady. Metoda COST+ vychází pouze z interních informací podniku, orientace na náklady a adekvátní ziskovou přirážku. Zjištěná cena je tedy izolovaná od údajů z trhu a v případě nevhodné aplikace povede k nesprávným výsledkům nerespektující situaci na externím trhu tj. nesplnění principu tržního odstupu. Směrnice OECD o převodních cenách uvádí, že musí být analyzovány rozdíly mezi řízenými a nezávislými transakcemi, které mají dopad na výši přirážky, aby se určilo, které úpravy je třeba u příslušné přirážky nezávislé transakce
provést. Dále je nutné zvážit rozdíly ve výši a typech výdajů (provozní výdaje, neprovozní výdaje včetně finančních výdajů) spojených s funkcemi vykonávanými stranami a podstoupenými riziky nebo srovnávanými transakcemi, a také konzistentnost účetnictví (zda jsou použity stejné typy nákladů). Metoda COST+ je nejužitečnější tam, kde je mezi spřízněnými podniky prodáváno nedokončené zboží nebo tam, kde spřízněné podniky uzavřely dohody o společném využívání vybavení nebo dlouhodobé dohody o nákupu a dodávce, nebo jedná-li se v řízené transakci o poskytování služeb. Tedy v případě, kdy závislý dodavatel (výrobce) podstatně nepřispívá k hodnotě prodávaného zboží. 1.2 Transakční ziskové metody Transakční ziskové metody se používají výhradně tehdy, kdy nelze získat potřebné informace nebo dostupné informace nejsou uspokojivé kvality pro aplikaci preferovaných tradičních transakčních metod či pokud zjištěná převodní cena vyvolává pochybnosti. Směrnice OECD o převodních cenách přímo zdůrazňuje, že: Metody založené na zisku jsou přijatelné pouze tehdy, jsou-li slučitelné s čl. 9 Modelové daňové smlouvy OECD, zejména co se týče srovnatelnosti. Tohoto požadavku se dosáhne aplikací metod způsobem, že se přiblíží tržní ceně, což vyžaduje, aby zisky plynoucí z řízených transakcí byly porovnány se zisky plynoucí ze srovnatelných transakcí mezi nezávislými podniky. Jedinými ziskovými metodami, které vyhovují principu tržního odstupu, jsou ty, které jsou v souladu s metodou rozdělení zisku nebo transakční metodou čistého rozpětí. Dále mezi transakční ziskové metody patří i metoda srovnatelného zisku (Comparable Profit Method) a metoda modifikované přirážky (Modified Cost Plus/Resale Method). Jelikož tyto metody vyhovují principu tržního odstupu jen s určitými výhradami, nejsou příliš doporučovány. Směrnice OECD o převodních cenách uvádí i netržní přístup, a to rozdělení globálního zisku podle vzorce, jelikož členské země OECD zdůrazňují podporu v princip tržního odstupu, odmítají tento netržní přístup. Použití transakčních ziskových metod nesmí vést v přílišné zdanění podniků, které dosahují nižších zisků, nebo v malé zdanění podniků, jenž mají vyšší zisky, než je průměr. Podle principu tržního odstupu nelze uvalit dodatečnou daň na podniky, které jsou méně úspěšné než průměrné podniky, jsou-li důvodem neúspěchu komerční důvody. 1. 2. 1 Metoda rozdělení zisku Metoda rozdělení zisku PROFI SPLIT je vhodná pro posouzení složitých, úzce provázaných obchodních transakcích, které nelze posuzovat odděleně. Podstatou metody je ověření, zda dělení zisku mezi sdruženými podniky odpovídá způsobu, jakým by byl tento zisk rozdělen mezi nezávislými podniky. Při použití metody se vychází z předpokládaných zisků, neboť není možné, aby daňový poplatník věděl, jaké budou skutečné zisky z podnikání v okamžiku stanovení podmínek obchodní transakce. Aplikace metody probíhá ve dvou etapách. Nejprve metoda PROFI SPLIT identifikuje zisk sdružených podniků, který má být rozdělen, z řízených transakcí bez ohledu na to, kde je vykazován, tzv. celkový zisk k rozdělení (Combined Profit). Následně se zkoumá způsob rozdělení zisku. Směrnice OECD o převodních cenách uvádí 2 přístupy k odhadu rozdělení zisků: analýza zásluh; zbytková analýza.
Analýza zásluh rozděluje kombinovaný zisk 4 prostřednictvím funkční analýzy, která bere v úvahu nejen skutečné ale i jedinečné vykonávané funkce daného podniku v předmětné transakci, které se u nezávislých podniků nemusí vyskytovat. Ohodnocení přínosu podniku k celkové transakci se porovnává s ohodnocením obdobné funkce na externím trhu, takže je nutné nalézt podniky se srovnatelnými funkcemi, jako mají sdružené podniky zúčastněné na transakci. Na základě provedené funkční analýzy jsou stanoveny váhy, které jsou podkladem pro rozdělení celkového zisku z transakce. Neboli dle míry ziskovosti zjištěné u srovnatelných nezávislých podniků se určí jakého podílu na zisku by měl dosáhnout sdružený podnik. Zbytková analýza rozděluje kombinovaný zisk plynoucí ze zkoumaných transakcích ve dvou stádiích: v prvním stádiu je každému účastníku přiřazen dostatečný zisk (Sufficient Profit), který zajišťuje základní návratnost (základní míru výnosnosti) odpovídající typu transakce, do které je zapojen; ve druhém stádiu je zbytkový zisk či ztráta (Residual Profit), zůstávající po dělení v prvním stádiu, přiřazen stranám tak, jak by byl pravděpodobně rozdělen mezi nezávislými podniky na základě analýzy zásluh. Směrnice OECD o převodních cenách vymezuje i další dva přístupy rozdělení zisku, a to: dle míry návratnosti kapitálu, který využívá podnik v řízené transakci. Nevýhodou přístupu je nezohlednění podmínek na kapitálovém trhu a dalších relevantních aspektů; na základě rozčlenění zisků, které jsou skutečným výsledkem srovnatelných transakcí mezi nezávislými podniky. Nevýhodou tohoto přístupu je obtížnost nalezení nezávislých podniků účastnící se dostatečně srovnatelných transakcí. 1. 2. 2 Transakční metoda čistého rozpětí Poslední metodou uváděnou ve Směrnici OECD o převodních cenách a vyhovující principu tržního odstupu je transakční metoda čistého rozpětí TNMM. Tato metoda zkoumá čisté ziskové rozpětí, které uskutečňuje daňový poplatník z řízené transakce ve vztahu k přiměřenému základu, tj. porovnává finanční ukazatele související s řízenou transakcí s finančními ukazateli souvisejícími se srovnatelnou nezávislou transakcí. ROUN (2006) přímo uvádí, že jde o porovnání poměrových ukazatelů jednotlivých transakcí, kdy v čitateli poměrového ukazatele je zisk z dané transakce a ve jmenovateli celkové výnosy, celková aktiva či jiná vhodná absolutní veličina. Je tedy přijatelné brát v úvahu některý z poměrových ukazatelů rentability. Specifikem aplikace těchto ukazatelů je skutečnost, že se nezjišťují za celý podnik, ale pouze za danou transakci. ROUN (2006) také nesouhlasí s pojmem čistá marže vztahující se k čistému ziskovému rozpětí z řízené transakce, které uvádí Směrnice OECD o převodních cenách. Považuje toto pojmové vymezení za nevhodné a přiklání se k označení zisk z transakce. Celou metodu by pak nazval Metodou srovnatelných poměrových ukazatelů. Směrnice OECD o převodních cenách uvádí, že metoda TNMM je podobná metodě COST+ a RPM metodě, z čehož vyplývá že, čisté rozpětí z řízené transakce by mělo být stanoveno s odkazem na čisté rozpětí ze srovnatelných nezávislých transakcích. Je tedy potřeba provést funkční analýzu, a to jak u sdruženého podniku, tak i v případě nezávislého podniku, aby se stanovilo, zda jsou transakce srovnatelné a které úpravy je potřeba provést, aby bylo dosaženo 4 Kombinovaným ziskem se rozumí celkový zisk z transakcí nebo zůstatkový zisk, který nemůže být snadno přidělen jedné ze stran, jako např. zisk plynoucí z vysoce hodnotného či jedinečného nehmotného majetku.
spolehlivých výsledků. Při aplikaci metody TNMM je třeba brát v úvahu následující skutečnosti (měřítka srovnatelnosti): Ceny budou pravděpodobně ovlivněny rozdíly v produktech a hrubá rozpětí budou pravděpodobně ovlivněna rozdíly ve funkcích. Avšak pouhá podobnost funkcí mezi dvěma podniky nevede nutně ke spolehlivým srovnáním, protože zisková rozpětí vztahující se k těmto funkcím nemusí být automaticky srovnatelná. Užití čistých rozpětí může vnést větší stupeň pomíjivosti do určení převodních cen ze dvou důvodů. Za prvé, čistá rozpětí mohou být ovlivněna faktory, které nemají dopad na hrubá rozpětí a ceny. Za druhé, čistá rozpětí mohou být ovlivněna některými shodnými faktory (např. konkurenční postavení), které mohou ovlivnit cenu a hrubá rozpětí, ale dopady těchto faktorů nemohou být snadno vyloučeny. Čistá rozpětí mohou být přímo ovlivněna, hrozbou nových podniků, konkurenčním postavením, efektivností managementu a individuálním strategií, hrozbou substitučních produktů, lišící se strukturou nákladů, rozdíly v kapitálových nákladech, stupněm podnikatelských zkušeností. Každý z těchto faktorů může být ovlivněn řadou dalších prvků. Pokud existují rozdíly mající s velkou pravděpodobností podstatný dopad na ziskovost zkoumaných činností a srovnávaných činností, je nutné provést potřebnou úpravu. Spolehlivost nezbytných úprav pak ovlivní spolehlivost analýzy. Např. i když se dva podniky pohybují ve stejném průmyslu, mají odlišné ziskovosti v závislosti na jejich podílu na trhu, na konkurenčním postavení atd. Konzistence čistá rozpětí musí být u sdružených a nezávislých podniků měřena konzistentně. Navíc odpisy a rezervy je třeba brát také v úvahu pro dosažení spolehlivé srovnatelnosti. Směrnice OECD o převodních cenách doporučuje metodu TNMM použít v případech, kdy srovnávané podniky používají rozdílnou metodiku pro výpočet hrubé marže a tudíž je obtížné provést srovnání na jejím základě. ROUN (2006) s tímto názorem nesouhlasí a uvádí nelze předpokládat, že ziskový poměrový ukazatel bude kategorií, která je srovnatelná, protože je ovlivněna obdobnými faktory. Zisk z transakce, uváděný v čitateli relativních kritérií, může být výrazně ovlivněn způsobem alokace nákladů a výnosů. Je pravděpodobné, že podnik neprovádí pouze jeden druh transakce, takže celkové náklady na zkoumanou transakci se skládají z nákladů přímo a nepřímo souvisejících s danou transakcí. Alokace nepřímých nákladů pak závisí na použité metodice, která následně ovlivňuje výsledný zisk z dané transakce. Další faktor omezující srovnatelnost poměrových ukazatelů je dle ROUNA (2006) hodnota vykazovaná ve jmenovateli v samotném poměrovém ukazateli. Hodnota nemusí být pouze náklad či výnos, ale i aktiva využívána při dané transakci. Pak bude významným determinantem případné srovnatelnosti způsob oceňování předmětných aktiv (např. zda jsou oceňována cenou pořizovací, zůstatkovou atd.). I přesto si může metoda TNMM dovolit praktické řešení jinak neřešitelných problémů převodních cen, je-li použita citlivě a s přiměřenými úpravami, aby zohlednila rozdíly. Podle Směrnice OECD o převodních cenách by však neměla být použita, pokud nejsou určena čistá rozpětí z nezávislých transakcí téhož daňového poplatníka ve srovnatelných situacích nebo pokud nejsou přiměřeně brány v úvahu rozdíly mezi sdruženými a nezávislými podniky mající podstatný dopad na použité čisté rozpětí. 1.3 Silné a slabé stránky metody Výše popsané transakční metody mají řadu silných i slabých stránek (viz tab. č. 1 a 2). Před aplikací vybrané metody je nutné tyto slabé a silné stránky vzít do úvahy.
Tab. č. 1: Silné a slabé stránky tradičních transakčních metod CUP Silné stránky Nejjednodušší z hlediska použivatelnosti. Nejpřímější a nejspolehlivější způsob pro aplikaci principu tržního odstupu. Relativně nezávislá na interním informačním systému podniku, cenu lze ověřit na trhu. TRADIČNÍ TRANSAKČNÍ METODY Slabé stránky Metoda vyžaduje velkou míru srovnatelnosti. Složité nalézt srovnatelnou transakci mezi nezávislými podniky, kde neexistují rozdíly s podstatnými dopady na cenu. Případné rozdíly je nutné očistit. RPM COST+ Metoda vychází částečně z informace zjištěné na trhu (nezávislá cena), jenž je následně doplněna o interní informaci z podniku (marži). Není potřeba provádět tolik úprav, aby se zohlednily rozdíly, než je tomu u CUP metody. Rozdíly ve výrobku nemají takový dopad na ziskové rozpětí, jako mají u ceny. Vyžadována menší srovnatelnost než u CUP metody. Přesnější v případech, kdy je realizace dalšího prodeje uskutečněna v brzké době. Nejužitečnější v případě vertikálně integrovaného koncernu. Není potřeba provádět tolik úprav, aby se zohlednily rozdíly, než je tomu u CUP metody. Nejužitečnější v případě převodů nedokončené výroby, uzavření dohod o využívání společného vybavení či dlouhodobých dohod, poskytování služeb. Výsledná předací cena je primárně ovlivněna způsobem určení přiměřené hrubé přirážky. Faktor času čím je doba mezi nákupem a prodejem delší, tím je třeba brát v úvahu změny trhu, měnových kurzů, nákladů atd. Spolehlivost metody RPM je snížena, existují-li výrazné rozdíly ve způsobech, jakými sdružené podniky a nezávislé podniky vykonávají své podnikatelské činnosti - závislost na srovnatelnosti vykonávaných funkcí. Je těžké určit do jaké míry původně převáděné zboží přispělo k hodnotě konečného výrobku v případech, kdy prodejce výrazně přispívá k vytváření nebo údržbě nehmotného majetku spojeného s produktem. Při stanovování nákladů často vzniká problém s určením spojení mezi výší nákladů a tržní cenou. Metoda vychází pouze z interních informací podniku. Nevhodná aplikace může vést k nesplnění principu tržního odstupu. Klade se větší důraz na ostatní faktory srovnatelnosti. Je nutné zvážit rozdíly ve výši a typech výdajů spojených s funkcemi vykonávanými stranami a podstoupenými riziky nebo srovnávanými transakcemi, a také konzistentnost účetnictví. Zdroj: vlastní zpracování.
Tab. č. 2: Silné a slabé stránky transakčních ziskových metod TRANSAKČNÍ ZISKOVÉ METODY PROFI SPLIT TNMM Silné stránky Použitelnost i v případě, kdy žádné srovnatelné transakce mezi nezávislými podniky nemohou být identifikovány. Komplexní pohled - jsou posuzovány obě strany transakce. Proto se používá pro specifické transakce, jako např. prodej nehmotného majetku, rozdělení zisku pramenícího z lepšího využití výrobního potenciálu (úspor z rozsahu) atd., Flexibilnost, protože bere v úvahu zvláštní, jedinečné skutečnosti a okolnosti sdružených podniků. Čistá rozpětí jsou méně ovlivněna rozdíly v transakcích, než je tomu u ceny, která se používá u CUP metody. Čistá rozpětí jsou odolnější vůči některým funkčním rozdílům mezi řízenými a nezávislými transakcemi. Není nutné určit vykonávané funkce a přijaté odpovědnosti u více než jednoho ze sdružených podniků. Není nutné vést účetní doklady a záznamy všech účastníků podnikatelské činnosti na společném základě nebo přičlenit náklady všem účastníkům. Nesrovnává transakce na základě absolutních veličin, ale na základě relativních charakteristik. Což umožňuje srovnání transakcí, které jsou právě v absolutní úrovni nesrovnatelné. Slabé stránky Metoda je více založena na interní informace podniků. Slabší vazba na informace z externího trhu znamená více subjektivnější výsledek rozdělení zisku. Obtížný přístup k informacím od zahraničních sdružených podniků. Metoda se nepoužívá u nezávislých podniků, vyjma společných podniků Joint ventures. Obtížnost praktické aplikace - stanovení kombinovaných výnosů a nákladů pro všechny sdružené podniky účastnící se řízených transakcí vyžaduje vedení účetních knih a dokumentace na společném základě a provedení úprav v účetních praktikách a měnách - ekonomicky náročné. Je-li metoda rozdělení zisku použita na provozní zisk, je nesnadné identifikovat provozní náklady spojené s transakcemi a rozdělit tyto náklady mezi transakce a jiné činnosti sdružených podniků. Nutné zvážit její spolehlivost. Čisté rozpětí může být ovlivněno některými faktory, které buď nemají žádný vliv nebo mají méně významný vliv na cenu nebo na hrubé rozpětí. Potřeba použít informace o nezávislých transakcích, jenž nejsou k dispozici, v momentě, kdy je řízená transakce uskutečňována. Nemožnost přístupu daňového poplatníka ke specifickým informacím o ziscích řízených transakcích, což může dělat aplikaci této metody méně přesvědčivou. Jednostranný pohled - použití pouze na jeden sdružený podnik, který společně s faktem, že řada faktorů nevztahující se k převodním cenám ovlivňuje čistá rozpětí, může učinit metodu méně spolehlivou než metody COST+ a RPM. Obtížnost určení vhodné odpovídající úpravy čistého rozpětí. Nutné zvážit její spolehlivost. Zdroj: vlastní zpracování.
1.4 Doporučení Výběr vhodné metody z výše specifikovaných metod závisí na provedené funkční analýze, bohužel není možné přímo určit, kdy kterou metodu použít, ani Směrnice OECD o převodních cenách není dogma. Doporučuje se postupovat od nejjednodušší metody CUP k nejsložitější TNMM, tzn. posuzovat aplikaci jednotlivých metod samostatně či případně jejich kombinace (viz obr. č. 1). Obr. č. 1: Doporučený postup výběru metody Zdroj: Pokyn D 258. Vzhledem k jednoduššímu použití a získání většího množství relevantních informací o srovnatelných podmínkách je vhodné použít tradiční transakční metody. V opačném případě použít transakční ziskové metody. Následně po stanovení převodních cen je potřeba zdůvodnit způsob jejich výpočtu včetně uvedení do dokumentace k převodním cenám, proč a která metoda nebo kombinace metod byla či nebyla vybrána. Správné nastavení převodních cen je velmi podstatné a důsledky nesprávného nastavení mohou mít nedozírné následky, kdy výše doměrku může dosahovat i několik desítek či stovek milionů korun. 2 ZÁVĚR V rámci tohoto příspěvku byly definovány transakční metody, jejich silné a slabé stránky, byla posouzena aplikace metod s cílem nalézt odpověď na otázku, kdy jednotlivé metody aplikovat a jakým způsobem. Tradiční transakční metody, mezi které zahrnujeme metody CUP, RPM a COST+, jsou upřednostňovány před ziskovými transakčními metodami. Především přímá metoda srovnatelné nezávislé ceny CUP, která je nejjednodušší metodou, je nejvíce preferována. Tyto metody vycházejí ze znalosti ceny či marže nezávislých transakcí, které jsou následně porovnány s cenou nebo marží řízené transakce. Oproti tomu transakční ziskové metody, mezi které patří metody PROFI SPLIT a TNMM, zkoumají zisky plynoucí z transakcí mezi spojenými osobami. Používají se výhradně jen tehdy, pokud tradiční transakční metody nemohou být spolehlivě aplikovány samotné, nebo výjimečně nemohou být použity vůbec. Tyto metody jsou uznávány jako poslední možnost určení, zda stanovení převodních cen je v souladu s principem tržního odstupu. Výběr adekvátní transakční metody probíhá na základě provedené funkční analýzy. Je vhodné postupovat od nejjednodušší metody k nejsložitější, tedy od CUP k TNMM. Dále vzít v úvahu jejich silné, slabé stránky a samozřejmě spolehlivost. Poslední zmínka na závěr se týká aplikace jednotlivých metod, která byla shrnuta do následujících tabulek.