RTG DIFRAKCE V MATERIÁLOVÉM VÝZKUMU

Podobné dokumenty
Teorie rentgenové difrakce

Rentgenografické difrakční určení mřížového parametru známé kubické látky

1 Teoretický úvod. 1.2 Braggova rovnice. 1.3 Laueho experiment

Metody využívající rentgenové záření. Rentgenovo záření. Vznik rentgenova záření. Metody využívající RTG záření

Krystalografie a strukturní analýza

Metody využívající rentgenové záření. Rentgenografie, RTG prášková difrakce

2. Difrakce elektronů na krystalu

RTG difraktometrie 1.

Chemie a fyzika pevných látek p2

CHARAKTERIZACE MATERIÁLU POMOCÍ DIFRAKČNÍ METODY DEBYEOVA-SCHERREROVA NA ZPĚTNÝ ODRAZ

Přednáška č. 3. Strukturní krystalografie, krystalové mřížky, rentgenografické metody určování minerálů.

Fourierovské metody v teorii difrakce a ve strukturní analýze

Značení krystalografických rovin a směrů

Řešení: Nejdříve musíme určit sílu, kterou působí kladka proti směru pohybu padajícího vědra a napíná tak lano. Moment síly otáčení kladky je:

C Mapy Kikuchiho linií 263. D Bodové difraktogramy 271. E Počítačové simulace pomocí programu JEMS 281. F Literatura pro další studium 289

Fyzikální sekce přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně FYZIKÁLNÍ PRAKTIKUM. Praktikum z pevných látek (F6390)

Nauka o materiálu. Přednáška č.2 Poruchy krystalické mřížky

Difrakce elektronů v krystalech, zobrazení atomů

Chemie a fyzika pevných látek l

Difrakce elektronů v krystalech a zobrazení atomů

Optika pro mikroskopii materiálů I

Základní pojmy teorie struktury ideálního krystalu

LEED (Low-Energy Electron Diffraction difrakce elektronů s nízkou energií)

Chemie a fyzika pevných látek p3

Úvod do strukturní analýzy farmaceutických látek

Přednáška č. 2 Morfologická krystalografie. Krystalové osy a osní kříže, Millerovy symboly, stereografická projekce, Hermann-Mauguinovy symboly

Laboratorní úloha č. 7 Difrakce na mikro-objektech

Princip práškové metody Prášková metoda slouží k určení hodnot mřížkových parametrů krystalické mřížky dané krystalické látky.

VLNOVÁ OPTIKA. Mgr. Jan Ptáčník - GJVJ - Fyzika - Optika - 3. ročník

Elektronová mikroskopie II

MŘÍŽKY A VADY. Vnitřní stavba materiálu

1. Ze zadané hustoty krystalu fluoridu lithného určete vzdálenost d hlavních atomových rovin.

DIFRAKCE ELEKTRONŮ V KRYSTALECH, ZOBRAZENÍ ATOMŮ

Dualismus vln a částic

Rentgenová spektrální analýza Elektromagnetické záření s vlnovou délkou 10-2 až 10 nm

Praktikum III - Optika

Kvantitativní fázová analýza

ANALYTICKÁ GEOMETRIE V ROVINĚ

Fyzikální korespondenční seminář UK MFF 22. II. S

ANALYTICKÁ GEOMETRIE LINEÁRNÍCH ÚTVARŮ V ROVINĚ

Neživá příroda I. Optické vlastnosti minerálů

Lingebraické kapitolky - Analytická geometrie

Projekt: Inovace oboru Mechatronik pro Zlínský kraj Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.08/ Vlnění

Kvantová fyzika pevných látek

Mgr. Tomáš Kotler. I. Cvičný test 2 II. Autorské řešení 7 III. Klíč 15 IV. Záznamový list 17

Postupné, rovinné, monochromatické vlny v lineárním izotropním nemagnetickém prostředí

Úvod do zpracování signálů

4. Statika základní pojmy a základy rovnováhy sil

Skládání různoběžných kmitů. Skládání kolmých kmitů. 1) harmonické kmity stejné frekvence :

Fyzika II. Marek Procházka Vlnová optika II

1. Změřte momenty setrvačnosti kvádru vzhledem k hlavním osám setrvačnosti.

Maturitní otázky z předmětu MATEMATIKA

Lasery RTG záření Fyzika pevných látek

Přijímací zkouška na navazující magisterské studium Studijní program Fyzika obor Učitelství fyziky matematiky pro střední školy

Úloha 3: Mřížkový spektrometr

VÝUKOVÝ SOFTWARE PRO ANALÝZU A VIZUALIZACI INTERFERENČNÍCH JEVŮ

Měření vlnové délky spektrálních čar rtuťové výbojky pomocí optické mřížky

Úloha 1: Vypočtěte hustotu uhlíku (diamant), křemíku, germania a α-sn (šedý cín) z mřížkové konstanty a hmotnosti jednoho atomu.

Měření absorbce záření gama

Fyzika rentgenových paprsků

Fotoelektronová spektroskopie Instrumentace. Katedra materiálů TU Liberec

5. Pro jednu pružinu změřte závislost stupně vazby na vzdálenosti zavěšení pružiny od uložení

Fotografický aparát. Fotografický aparát. Fotografický aparát. Fotografický aparát. Fotografický aparát. Fotografický aparát

(Následující odstavce jsou zde uvedeny jen pro zájemce.) , sin2π, (2)

Bodové grupy symetrie

Fyzika rentgenových paprsků

Jméno a příjmení. Ročník. Měřeno dne Příprava Opravy Učitel Hodnocení. Vlnové vlastnosti světla difrakce, laser

Kinetická teorie ideálního plynu

Základy Mössbauerovy spektroskopie. Libor Machala

Necht L je lineární prostor nad R. Operaci : L L R nazýváme

Světlo je elektromagnetické vlnění, které má ve vakuu vlnové délky od 390 nm do 770 nm.

Rentgenová difrakce a spektrometrie

Možnosti rtg difrakce. Jan Drahokoupil (FZÚ) Zdeněk Pala (ÚFP) Jiří Čapek (FJFI)

Cvičení 7 (Matematická teorie pružnosti)

F7030 Rentgenový rozptyl na tenkých vrstvách

Fyzikální sekce přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně FYZIKÁLNÍ PRAKTIKUM. Fyzikální praktikum 2

3. ÚVOD DO ANALYTICKÉ GEOMETRIE 3.1. ANALYTICKÁ GEOMETRIE PŘÍMKY

plochy oddělí. Dále určete vzdálenost d mezi místem jeho dopadu na

Mřížkové parametry a chvála nomogramů

MATURITNÍ TÉMATA Z MATEMATIKY

M I K R O S K O P I E

magnetizace M(t) potom, co těsně po rychlé změně získal vzorek magnetizaci M 0. T 1, (2)

2. Vyhodnoťte získané tloušťky a diskutujte, zda je vrstva v rámci chyby nepřímého měření na obou místech stejně silná.

Mechanika kontinua. Mechanika elastických těles Mechanika kapalin

a) [0,4 b] r < R, b) [0,4 b] r R c) [0,2 b] Zakreslete obě závislosti do jednoho grafu a vyznačte na osách důležité hodnoty.

19 Eukleidovský bodový prostor

Příklad 3 (25 bodů) Jakou rychlost musí mít difrakčním úhlu 120? -částice, abychom pozorovali difrakční maximum od rovin d hkl = 0,82 Å na

PRAKTIKUM I. Oddělení fyzikálních praktik při Kabinetu výuky obecné fyziky MFF UK. Pracoval: Pavel Ševeček stud. skup.: F/F1X/11 dne:

Úvod do moderní fyziky. lekce 3 stavba a struktura atomu

(4x) 5 + 7y = 14, (2y) 5 (3x) 7 = 74,

c) vysvětlení jednotlivých veličin ve vztahu pro okamžitou výchylku, jejich jednotky

2 Zpracování naměřených dat. 2.1 Gaussův zákon chyb. 2.2 Náhodná veličina a její rozdělení

Modelování blízkého pole soustavy dipólů

Jméno a příjmení. Ročník. Měřeno dne Příprava Opravy Učitel Hodnocení

b) Po etní ešení Všechny síly soustavy tedy p eložíme do po átku a p ipojíme p íslušné dvojice sil Všechny síly soustavy nahradíme složkami ve sm

Tenzorový popis fyzikálních vlastností

Optické spektroskopie 1 LS 2014/15

Lineární algebra : Metrická geometrie

Gymnázium Jiřího Ortena, Kutná Hora. Průřezová témata Poznámky. Téma Školní výstupy Učivo (pojmy) volné rovnoběžné promítání průmětna

(1 + v ) (5 bodů) Pozor! Je nutné si uvědomit, že v a f mají opačný směr! Síla působí proti pohybu.

Transkript:

RTG DIFRAKCE V MATERIÁLOVÉM VÝZKUMU Pavla Čapková Přírodovědecká fakulta Univerzity J.E. Purkyně V Ústí nad Labem Září 2011

Obsah: 1. Úvod 3 2. Popis symetrie krystalových struktur 3 3. Interakce RTG záření s hmotou 6 4. Rozptyl na atomu atomový rozptylový faktor 7 5. RTG difrakce na krystalu strukturní faktor 8 6. RTG difrakce na monokrystalech 9 7. RTG difrakce na polykrystalických a práškových materiálech 10 8. Symetrie struktury a difrakční obraz 11 9. Difrakce na reálných strukturách 14 9.1 Vliv tepelného pohybu atomů 14 9.2 Difrakce na nedokonalých strukturách 14 10. Difrakce na texturovaných polykrystalických materiálech 16 10.1 Popis distribuční funkce orientace krystalitů 16 11. Faktory ovlivňující intenzitu při práškové difrakci 17 11.1 Absorpce v plochém práškovém vzorku 18 11.2 Přednostní orientace krystalitů textura v práškovém vzorku 19 11.3 Korekce intenzit na přednostní orientaci pro ploché práškové vzorky 20 11.4 Přesnost měření na práškových vzorcích 23 12. Difrakce na tenkých vrstvách 23 13. Využití RTG difrakce v materiálovém výzkumu 23 13.1 Určení mřížových parametrů, zpřesnění struktury 23 13.2 Identifikace neznámé krystalické látky, fázová analýza 26 13.3 Studium velikosti nanokrystalitů a poruch krystalové struktury analýza profilů difrakčních linií 26 13.4 Studium textury 28 14. Praktické úlohy z RTG práškové difrakce 30 2

14.1 Demonstrační úlohy pro vybrané studijní programy a obory 30 14.2 Základní praktika z RTG práškové difrakce 30 14.3 Volitelné úlohy z RTG difrakční analýzy podle oborů a zaměření 30 15. Literatura 31 3

RTG difrakce v materiálovém výzkumu Tyto učební texty vznikly v rámci centralizovaného rozvojového projektu MŠMT č. C15 Nanomateriály ve studijních programech UJEP a TUL řešeného v r. 2011 ve spolupráci Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem s Technickou univerzitou v Liberci. 1. Úvod Od slavného objevu W. K. Röntgena v r. 1985 našlo Röntgenovo záření dále jen RTG záření - širokou škálu uplatnění ve vědě, technice a medicíně. O tom, že je to vědní obor stále živý, svědčí mimo jiné fakt, že dlouhá řada Nobelových cen, udělených za práce využívající RTG záření byla v r. 2009 rozšířena o další cenu, kterou získala Ada Jonath z Weizmannova institutu věd v Izraeli za významný příspěvek k řešení struktur ribozomů pomocí RTG difrakce. Význam RTG difrakce při studiu struktury materiálů vyplývá ze vztahu struktury a vlastností. Tento vztah lze snadno ilustrovat na příkladu uhlíku, který vytváří řadu strukturních fází od sazí, přes grafit, diamant až k fullerenům a nanotrubkám, a i laikovi je zřejmé na první pohled jak odlišné vlastnosti mají tyto různé strukturní fáze. Proto RTG difrakce je v řadě průmyslových výrob součástí provozních testů. Klíčovou roli mají tyto strukturní atesty u výrobců léčiv, kdy chemicky totožné molekuly mohou vytvářet různé konformace a různé typy struktury a ne všechny tyto struktury vykazují požadovanou farmakologickou aktivitu. Protože v materiálovém výzkumu pro průmyslovou praxi převažuje problematika polykrystalických a práškových materiálů, bude tento text zaměřen především na difrakční studium těchto materiálů. 2. Popis symetrie krystalových struktur Ze středoškolské fyziky a fyziky pevných látek víme, že existuje 7 krystalových soustav a všechny 3D periodické struktury lze zařadit do jedné z nich. Málokdo si uvědomuje, jaký smysl toto třídění má, resp. jak souvisí s počtem prvků symetrie. Tabulka 1. ukazuje, jakou minimální symetrii musí mít krystalová struktura v jednotlivých krystalových soustavách. Soustava Triklinická Monoklinická Ortorombická Tetragonální Kubická Hexagonální Trigonální Minimální symetrie žádný prvek symetrie jedna dvojčetná osa tři dvojčetné osy jedna čtyřčetná osa čtyři trojčetné osy (podél úhlopříček krychle) jedna šestičetná osa Jedna trojčetná osa 4

Tabulka 1: Minimální symetrie struktury v jednotlivých krystalových soustavách. Parametry základní stavební jednotky krystalové struktury jednotkové buňky v jednotlivých krystalových soustavách jsou v tabulce 2. Existuje 8 základních prvků symetrie, slučitelných s translační periodicitou krystalů, a to: střed symetrie i, rovina symetrie m, rotační osy 1,2,3,4,6 a 4-četná inverzní osa 4. Operace n-četné rotační osy převádí objekt v sebe sama při rotaci o 360/n. V seznamu rotačních os chybí pětičetná, protože není slučitelná s translační symetrií krystalové struktury. Exaktní důkaz najde čtenář v učebnicích krystalografie, pro vysvětlení poslouží analogie s nemožností dláždit rovinné plochy pomocí pětiúhelníkových dlaždic. Ze stejného důvodu nelze tyto základní prvky symetrie libovolně kombinovat a existuje pouze 32 dovolených kombinací slučitelných s translační periodicitou a ty tvoří 32 krystalových bodových grup. Operace symetrie, těchto bodových grup ponechávají v prostoru nejméně jeden pevný bod. Krystalová soustava jednotkové buňky triklinická a b c monoklinická a b c = = 90 ortorombická a b c = = = 90 tetragonální a = b c = = = 90 kubická a = b = c = = = 90 hexagonální a = b c = = 90, = 120 Tabulka 2: Parametry jednotkové buňky v různých krystalových soustavách. Pokud budeme základní prvky symetrie kombinovat s translacemi, dostaneme složené prvky symetrie skluzové roviny a šroubové osy. Tyto složené operace symetrie neponechávají žádný pevný bod v prostoru a tvoří prostorové grupy. Dovolených kombinací všech těchto prvků symetrie je 230, existuje tedy 230 prostorových grup. Každou krystalovou strukturu lze tedy zařadit do jedné ze sedmi krystalových soustav, jedné z 32 bodových grup a jedné z 230 prostorových grup. Pojem krystalová mříž je geometrická abstrakce, sloužící k popisu translační symetrie krystalů. Její nejmenší stavební kámen je jednotková buňka, ze které lze postupnými translacemi vybudovat celou krystalovou mříž. Ve volbě buňky je užitečné zavést konvence, které usnadňují matematický popis, krystalografické i chemické výpočty. Primitivní buňka obsahuje pouze jeden mřížový bod, avšak z hlediska výpočtů je často vhodnější volit buňku neprimitivní, t.zv. centrovanou, která obsahuje více mřížových bodů. Vrstvením různých typů rovinných mříží ukázal Bravais, že existuje 14 různých typů mříží podle volby buňky a těchto 14 Bravaisových mříží je na obr. 1. Jak je vidět z obrázku pro ortorombickou buňku existují kromě primitivní buňky všechny typy centrování prostorové (na tělesové úhlopříčce), plošné (ve středech stěn) a bazální (ve středech bazálních rovin). Z důvodů zachování symetrie kubické soustavy není u této struktury možné bazální centrování. Jednoduchým nákresem několika sousedních buněk lze ukázat, že v tetragonální soustavě jsou ekvivalentní mříže popsané pomocí primitivní a bazálně centrované buňky a mříže popsané pomocí plošně a prostorově centrované buňky. V této souvislosti je důležité jedno upozornění. Jak již bylo řečeno, krystalová mříž je geometrická abstrakce, popisující hmotnou strukturu krystalu. Tato abstrakce svádí 5

k jednoduché představě, že s každým mřížovým bodem je spojen jeden atom nebo molekula. Ve skutečnosti s jedním mřížovým bodem může být spojena skupina atomů nebo molekul. Obr.1: 14 Bravaisových mříží. Centrující mřížové body jsou buď ve středech stěn, nebo na tělesových úhlopříčkách a je vidět, že v různých krystalových soustavách existuje různý počet 6

možností volby centrovaných jednotkových buněk. Centrování musí totiž respektovat symetrii dané soustavy. 3. Interakce rtg záření s hmotou Interakce rtg záření s hmotou vyvolává řadu procesů, které lze zhruba rozdělit do tří hlavních skupin: (1) Procesy, při nichž jsou změny hybností fotonů rtg záření doprovázeny snížením jejich energie tzv. Comptonův jev, vyvolaný rozptylem fotonů na volných elektronech. (2) Pohlcení fotonu atomem, kdy energie fotonu je předána elektronu v hluboké slupce atomového obalu. Elektron se uvolní a tím se zvětší počet volných elektronů v látce a pozorujeme tzv. fotovodivost. Na uvolněné místo v hluboké slupce přejde elektron z vyšší slupky a jeho přebytek energie se uvolní ve formě fotonu rtg záření (tzv. rtg fluorescence). (3) Pružný rozptyl, kdy energie a vlnová délka rozptýlených fotonů je stejná jako dopadající. Dopadající fotony rozkmitají elektrony ve vnějších slupkách atomů a ty se stávají zdrojem elektromagnetického záření, které má stejnou vlnovou délku jako dopadající záření (Thomsonův rozptyl na volném elektronu). Pro difrakci je podstatný poslední z výše uvedených procesů tzv. pružný rozptyl (to znamená, že vlnová délka dopadajícího a rozptýleného záření jsou stejné) a z jeho povahy vyplývá, že je to záležitost elektronů vnějších slupek (pro detailnější popis fyzikální povahy rtg difrakce viz [1-3]. Ze základních kurzů fyziky známá Braggova rovnice vyjadřuje obecné pravidlo pro interferenci dvou paprsků, totiž že jejich dráhový rozdíl musí být celočíselným násobkem vlnové délky: 2dsin = n (3,1) (viz obr. 2), kde d je mezirovinná vzdálenost sousedních atomových rovin, je vlnová délka dopadajícího a difraktovaného záření, je difrakční úhel (t.j. úhel mezi difraktovaným svazkem a atomovou rovinou) a n je řád reflexe. Z obrázku 1 je zřejmé, že úhel mezi dopadajícím a difraktovaným svazkem je 2. 7

Obr. 2: Ilustrace Braggovy difrakční podmínky. Součet délek úseček AC a CB představuje dráhový rozdíl mezi paprsky 1 a 2 difraktovanými od dvou sousedních atomových rovin. 4. Rozptyl na atomu atomový rozptylový faktor Atomový rozptylový faktor f a definujeme jako poměr amplitudy rozptýlené jedním atomem, E a a amplitudy rozptýlené jedním izolovaným elektronem E e. Je to tedy amplituda rozptýlená jedním atomem vyjádřená v jednotkách elektronů f a = E a / E e (4,1) Při výpočtu amplitudy rozptýlené atomem je nutné vysčítat příspěvky od jednotlivých elektronů s příslušnou fází, resp. integrovat přes objem atomu (obr.3) f a = (r) exp (2 i/ r(s-s 0 ) (4,2) kde je elektronová hustota a r je polohový vektor v atomu, s a s 0 jsou jednotkové vektory ve směru dopadajícího a difraktovaného záření o vlnové délce. Obr.3: K výpočtu atomového rozptylového faktoru Pro uživatele RTG difrakce je podstatný fakt, že atomové rozptylové faktory jsou pro jednotlivé prvky tabelovány v International tables for X-ray crystallography, vol. III [4]. Pro interpretaci difraktogramů je užitečné si uvědomit, že atomové rozptylové faktory jsou úhlově závislé, s rostoucím difrakčním úhlem jejich hodnota klesá (viz obr. 4). Z podstaty difrakce také plyne, že atomové rozptylové faktory jsou silně závislé na počtu elektronů v atomu, tedy na atomovém čísle, viz obr. 4. Pozor: Při analýze difrakčního obrazu je užitečné si uvědomit, fyzikální povahu rtg difrakce pružný rozptyl na elektronových obalech. To znamená, že k difraktovaným intenzitám nejvíce přispívají těžké atomy s velkým počtem elektronů. Při pohledu na obr.2 a 3 je také zřejmé, že 8

nejvyšší intenzity na difraktogramu pocházejí od krystalových rovin nejhustěji obsazených atomy. Obr.4: Ilustrace závislosti atomového rozptylového faktoru na atomovém čísle a difrakčním úhlu. 5. RTG difrakce na krystalu - strukturní faktor Měřením difrakčních úhlů pro jednotlivé reflexe hkl lze z Braggovy rovnice získat serii mezirovinných vzdáleností d hkl. Pomocí základních krystalografických vztahů, platných v jednotlivých krystalových soustavách mezi mezirovinnými vzdálenostmi d hkl a parametry jednotkové buňky, lze získat mřížové parametry a,b,c,,,. Určení metriky a bodové symetrie krystalové mříže je záležitostí analýzy poloh difraktovaných svazků v prostoru z měření difrakčních úhlů. Pro určení prostorové grupy je nutné analyzovat vyhasínací podmínky, které ukazují na přítomnost složených prvků symetrie, jako jsou skluzové roviny symetrie a šroubové osy, které způsobují systematické vyhasínání určitých typů reflexí hkl (viz kapitola 8. Symetrie struktury a difrakční obraz). Nicméně i když toto všechno provedeme, podstatnou informaci o hmotné struktuře, tj. o polohách atomů v krystalové mříži dosud nemáme. Toto ab- initio řešení krystalové struktury je netriviální problém a ze vztahů pro intenzitu difraktovaného záření vyplyne proč tomu tak je. Při difrakci na periodické struktuře je výhodné pracovat s amplitudou záření rozptýlenou jednotkovou buňkou krystalu. Amplituda, difraktovaná jednotkovou buňkou je tzv. strukturní faktor F hkl. Ten je pro reflexi hkl dán vztahem: F hkl = f n exp{2 i(hx n +ky n +lz n ) } (5,1) Kde f n je atomový rozptylový faktor, t.j. amplituda rozptýlená jedním n-tým atomem jednotkové buňky (atomové rozptylové faktory tabelované ), x n,y n,z n jsou frakční souřadnice n-tého atomu v jednotkové buňce a je zřejmé, že příspěvky k difraktované amplitudě je nutné vysčítat přes všechny atomy v buňce s příslušnou fází daného atomu. Strukturní faktor je tedy komplexní veličina, lze ji psát ve tvaru: 9

F hkl = F hkl.exp (i ) (5,2) Informace o polohách atomů je obsažena ve fázích. Protože měřitelná veličina je intenzita a ta jak známo z teorie elektromagnetického pole je dána čtvercem amplitudy, pro intenzitu platí: I ~ FF* = F hkl 2 (5,3) Ze vztahů (5,1-5,3) je zřejmé, že s určením poloh atomů máme problém, protože v intenzitě vypadne fáze, která nese informace o souřadnicích atomů. Tento tzv. fázový problém strukturní analýzy je důvodem, proč bylo v této oblasti uděleno tolik Nobelových cen za metodiku řešení krystalových struktur. Zde není prostor pro výklad řešení fázového problém, pouze nastíníme, že jedna z metod řešení (nejčastější), se opírá o statistické metody a je založena zjednodušeně řečeno na využití statistických metod (centrálního limitního teorému), aplikovaného na distribuci hodnot strukturních faktorů [5-7]. Pro ab-initio řešení struktur z monokrystalových difrakčních dat jsou v současné době vypracované algoritmy, které jsou součástí komerčních softwarů, dodávaných s příslušným monokrystalovým difraktometrem, nicméně i přes současné výpočetní možnosti tento postup zdaleka rutinní není. (Více o ab-initio řešení krystalových struktur je v literatuře [5-7].) V současné době se největší pozornost v této oblasti strukturní krystalografie soustředí na řešení struktury proteinů (musí být krystalizované) a na metodiky řešení struktur z práškových difrakčních dat, které je mnohem obtížnější díky nižšímu informačnímu obsahu práškových difraktogramů oproti monokrystalovým. 6. RTG difrakce na monokrystalech: Braggovu difrakční podmínku je možné v případě monokrystalů splnit dvěma způsoby: (1) Na pevný (nepohyblivý) monokrystal dopadá spojité záření z retngenky. Pak ve spojitém spektru si každá z rovin hkl najde svoji příslušnou vlnovou délku, která pro dané d hkl a daný úhel θ splní Braggovu rovnici. To je princip Laueho difrakčního experimentu, který se v praxi využívá pro orientaci monokrystalů. Příklad symetrického Lauegramu je na obr. 5. (2) Pokud použijeme monochromatické záření, musíme krystal otáčet podle tří Eulerových úhlů, až postupně dostaneme do reflexní polohy všechny roviny hkl. To je princip t.zv čtyřkruhového monokrystalového difraktometru, který slouží k ab-initio řešení krystalových struktur. Obr. 5. Příklad symetrického Lauegramu, kde systému rovin hkl odpovídá 1 bod. Symetrie rozložení difraktovaných svazků odráží symetrii bodové grupy krystalu. Pokud ve směru dopadajícího svazku leží nějaký prvek symetrie, pak snímek má příslušnou symetrii. V případě na obrázku 10

ve směru dopadajícího záření leží 4- četná osa. 7. RTG difrakce na polykrystalických a práškových materiálech: Vznik difrakčního obrazu polykrystalických materialů lze elegantně vysvětlit pomocí Ewaldovy konstrukce, která je grafickou reprezentací Braggovy difrakční podmínky v reciprokém prostoru [1-3]. Difrakci na polykrystalech je však možné pochopit i v přímém prostoru, když si uvědomíme, že v ideálním polykrystalu je vždy dostatečný počet krystalitů orientovaných tak, že pro daný směr dopadajícího svazku splňují difrakční podmínku. Ještě je třeba si uvědomit, že všechny normály rovin hkl splňujících Braggovu difrakční podmínku leží na plášti kužele a tedy i difraktované svazky těchto rovin leží na plášti kužele, jehož osou je směr dopadajícícho svazku. Jestliže difraktované svazky od rovin hkl ve vzorku leží na plášti kužele, pak na plošném detektoru záření (rtg film, CCD kamera, desky z paměťových luminoforů desky..) budou difrakčním obrazem rovin hkl tzv. Debyeovy kroužky - průsečíky difrakčních kuželů s rovinou detektoru. Vznik Debyegramu je ilustrován na obr. 6. Zatímco při difrakci na monokrystalech má každý systém rovin jednu bodovou stopu na difraktogramu, (viz obr. 5) u polykrystalů je difrakčním obrazem systému rovin hkl celý kroužek, kam se zobrazí všechny krystalograficky ekvivaletní roviny a také roviny, se stejnou vzdáleností d hkl (nap př. reflexe 333 a 511 v kubickém systému). Difraktogram pro polykrystalické práškové vzorky tzv. Debyegram, zaznamenaný na plošném zobrazovacím zařízení (rtg film, CCD kamera, desky z paměťových luminoforů.) je pak soustava soustředných kroužků (viz obr. 6). Nejběžnější uspořádání difrakčního experimentu je práškový difraktometr s bodovým detektorem, skenující difrakční kroužky v rovině rovníku, viz obr. 7. Výstupem z práškového difraktometru je pak difraktogram na obrázku 8. Tento způsob registrace difraktovaného záření předpokládá homogenní rozdělení intenzity po obvodu Debyeových kroužků, což je případ ideálního polykrystalu, kdy všechny roviny hkl jsou se stejnou pravděpodobností orientovány do všech směrů. Specielní případy, kdy tomu tak není budou rozebrány později. Plošný detektor (film, CCD.) Difraktovaný svazek Dopad. svazek vzorek Difraktovaný svazek Obr. 6: Vznik rtg práškového difraktogramu Debyegramu při detekci na rovinný plošný detektor. 11

detektor Skanování bodovým detektorem v práškovém difraktometru v rovině rovníku kroužků Ohnisko rentgenky Divergenční clony Vstupní clony Vzorek detektoru plochý práškový Obr. 7: Schema práškového difraktometru Obr.8: Difraktogram pořízený práškovým difraktometrem 8. Symetrie struktury a difrakční obraz Je evidentní, že při difrakci na monokrystalu bude rozložení difraktovaných svazků v prostoru odrážet symetrii krystalové struktury. Pokud ve směru dopadajícího svazku RTG záření leží nějaký prvek symetrie krystalu, pak příslušný Lauegram má symetrii, odpovídající tomuto prvku symetrie (viz obr. 5, kde byla ve směru dopadajícího záření čtyřčetná osa.) Zvláštním projevem symetrie prostorových grup je vyhasínání reflexí. To je důsledek přítomnosti subtranslací v mřížích s translačními prvky symetrie, konkrétně se šroubovými osami a skluzovými rovinami symetrie. V těchto případech se stává, že svazky difraktované na rovinách hkl souměrně sdruženými podle těchto prvků symetrie se setkají se stejnou 12

amplitudou a s opačnou fází a výsledkem jejich interference je nulová amplituda tedy nulová hodnota strukturního faktoru. Seznam vyhasínacích podmínek pro reflexe hkl, vázaných na složené prvky symetrie je v tabulkách 3 a 4. Vyhasínání reflexí si čtenář může snadno ověřit výpočtem strukturního faktoru na jednoduchém příkladu struktury mědi, kde v kubické plošně centrované mříži v důsledku přítomnosti skluzových rovin symetrie vyhasínají reflexe se smíšenými hodnotami hkl (sudé a liché hodnoty indexů jedné roviny). Naopak strukturní faktory jsou nenulové pro roviny, kde hkl indexy jsou buď všechny sudé, nebo všechny liché. Více příkladů pro procvičení je v literatuře [1-3]. Specifickým rysem rtg difraktogramů je středová symetrie všech difraktogramů. Difrakční obraz je vždy centrosymetrický i pro struktury, které jsou necentrosymetrické. Jednoduše je možné se o tom přesvědčit obecným výpočtem hodnoty strukturního faktoru a intenzit pro reflexe hkl a -h-k-l. Jak plyne ze vztahů (5,1) (5,3) jsou intenzity I hkl a I -h-k-l stejné. Jestliže F hkl = f n exp{2 i(hx+ky+lz) } (8,1) F -h-k-l = f n exp{ - 2 i(hx+ky+lz) } (8,2) pak F -h-k-l = F* hkl I hkl = FF* = I -h-k-l (8,3) Jestliže si uvědomíme, že matematicky je vztah mezi strukturou a jejím difrakčním obrazem popsán Fourierovou transformací, pak vztahy (8,3) vyplývají z vlastností Fourierovy transformace (pro detailní teoretické odvození viz [1,3]). Tab.3: Podmínky pro nevyhasnutí reflexe v přítomnosti šroubových os ve směrech krystalových os a,b,c s různou translační složkou. V levém sloupečku jsou hodnoty indexů pro nevyhaslé reflexe. 13

Tab. 4. Podmínky pro nevyhasnutí reflexe s důsledku symetrie v přítomnosti skluzových rovin symetrie. Symetrie má další specifický vliv na intenzity v práškové difrakci. V důsledku symetrie existují systémy krystalových rovin sdružené podle prvků symetrie, dané prostorové grupy. 14

Počet těchto symetricky ekvivaletních rovin určuje faktor četnosti. (např. četnost rovin h00 v kubickém systému je 6, a to: 100, -100, 010, 0-10, 001, 00-1). Zatímco v případě monokrystalů má každý ze systému ekvivaletních rovin svoji vlastní difrakční stopu, v případě práškového difraktogramy jsou difrakce od všech ekvivaletních systémů rovin zprojektované do jediné společné stopy do Debyeova kroužku. Do této společné stopy se mohou promítnout i symetricky neekvivalentní roviny, které mají stejnou hodnotu d, jako např. v kubickém systému reflexe 333 a 511. 9. Difrakce na reálných strukturách 9.1 Vliv tepelného pohybu atomů Atomy rozptylující RTG záření vykonávají v reálné struktuře tepelný pohyb, který způsobuje, že v daném okamžiku atomy nejsou ve svých ideálních mřížových polohách, daných symetrií příslušné prostorové grupy. V důsledku tepelného pohybu jsou atomy vychýleny z rovnovážné polohy, a jejich polohový vektor r v jednotkové buňce je zvětšen o okamžitou výchylku z rovnovážné polohy u. Tento tepelný pohyb atomů ovlivní amplitudu difraktovanou jednotkovou buňkou - strukturní faktor F hkl. Pokud předpokládáme tepelné kmity izotropní, harmonické a nezávislé na druhu atomu, pak lze vliv tepelného pohybu na strukturní faktor vyjádřit pomocí teplotního faktoru tzv. Debye-Wallerova faktoru e -2M. Strukturní faktor pro atomy v tepelném pohybu pak má tvar: F hkl (T) = F hkl. e -M (9,1) M(T) = 8 2 <u(t) 2 > (sin / ) 2 (9,2) kde <u(t) 2 > je střední kvadratická výchylka atomu z rovnovážné polohy. Z uvedených vztahů je zřejmé, že teplotní faktor snižuje amplitudu a intenzitu difraktovaného záření a tento vliv tepelného pohybu atomů roste s teplotou a významný je pro látky s nízkou teplotou tání (organické krystaly). Tyto látky je nutné při difrakčním měření chladit kapalným dusíkem. Ze vztahu (9,2) také plyne, že vliv teploty na intenzitu reflexí roste s rostoucím difrakčním úhlem, to znamená, že teplotní faktor snižuje intenzity reflexí s vysokým difrakčním úhlem. Proto u látek s nízkou teplotou tání (zejména u organických krystalů) pozorujeme vyhasnutí difraktogramu u vysokých úhlů. Na druhé straně u látek s teplotou tání nad 2000 C lze při měření za pokojové teploty tento vliv zanedbat, pokud se nejedná a specifické studie jako je zpřesnění poloh atomů a studie nábojových hustot a vazeb. 9.2. Difrakce na nedokonalých strukturách Různé poruchy krystalové struktury mají své specifické projevy na difrakčním obrazu. Poruchy krystalové struktury v důsledku příměsí, nehomogenit složení, mechanické deformace atd. způsobí deformaci atomových rovin a určitý rozptyl mezirovinných vzdáleností d hkl. To se samozřejmě projeví i v rozptylu difrakčních úhlů a dojde k rozšíření difrakčních linií. Rozšíření difrakčních linií charakterizujeme pomocí t. zv. pološířky difrakční linie B, tj. šířky v poloviční výšce. Z pološířky difrakční línie lze vypočíst míru deformace struktury, tzv. mikropnutí [1-3,8] pomocí vztahu mezi pološířkou difrakční linie a mírou deformace struktury d hkl /d hkl : 15

B= 4( d hkl /d hkl ).tgθ (9,3) Jak plyne ze vztahu (9,3), s rostoucím difrakčním úhlem prudce roste rozšíření difrakčních linií v důsledku mikropnutí, které tak nejvíce postihuje zadní reflexe (u vyšších úhlů θ). Podobný efekt na rozšíření profilů difrakčních linií mají i malé rozměry krystalitů D pod 500 nm. Pomocí Scherrerovy formule lze odhadnout velikost krystalitů D z pološířky difrakční linie [1-3]: B = K /(D cos ) (9,4) Kde K je konstanta závislá na tvaru krystalitů (0.89 pro sférické a 0.94 pro krychlové krystality, pro odhad obvykle počítáme s hodnotou 1.0). Rozšíření v důsledku nanorozměrů krystalitů také roste s difrakčním úhlem, avšak pomaleji, než v případě mikropnutí a silně rozšiřuje i přední difrakční linie. Protože malý rozměr krystalitů i mikropnutí vedou k rozšíření difrakčních profilů, je obtížné tyto dva efekty oddělit, jakkoliv oba typy rozšíření vykazují odlišnou závislost na difrakčním úhlu. Obecně lze zhruba říci, že nanokrystality rozšiřují reflexe již od malých úhlů, zatímco mikropnutí (tj. rozptyl hodnot mezirovinných vzdáleností d) vede k podstatnému rozšíření u vyšších difrakčních úhlů. Přesnou analýzou profilů difrakčních linií a separací efektů pnutí a rozměru částic se zabývá celé jedno odvětví RTG práškové difrakce [1-3,8]. Specifický projev na difraktogramu vykazují vrstevné poruchy vrstevnatých krystalových struktur (grafit, fylosilikáty, fosforečnany ). Častou poruchou těchto vrstevnatých struktur je vzájemný posuv dvou sousedních bazálních rovin vůči sobě, zatímco parametr periodicity ve směru kolmém k vrstvám zůstává nedotčen. Vzájemný posuv je většinou chaotický pokud jde o směr i velikost posuvu, jako např. u vrstevnatých silikátů smektitů, nebo grafitu. V některých případech je směr posuvu orientován pouze v určitém krystalovém směru. Tyto vrstevné poruchy způsobují rozšíření pouze některých reflexí, zatímco jiné zůstávají dokonale ostré. Takový difraktogram jasně indikuje vrstevné poruchy. Dva typické příklady difraktogramu od krystalů s vrstevnými poruchami jsou na obr.9. Obr.9: Vlevo - difraktogram vrstevnaté struktury Zr(HPO 4 ) 2 interkalované butylaminem. Bazální reflexe typu 00l jsou ostré, parametr periodicity kolmo k vrstvám má přesnou hodnotu, avšak vrstvy vůči sobě jsou mírně rozuspořádané vzájemně posunuté. To se projeví rozšířením nebazálních reflexí. Vpravo difraktogram vrstevnatého silikátu beidelitu, interkalovaného tetrametylamoniem se stejným typem vrstevnatých poruch. V případě 16

beidelitu je neuspořádanost ve vzájemném posuvu vrstev daleko výraznější a připomíná smektickou kapalně krystalickou fázi. 10. Difrakce na texturovaných materiálech Textura neboli přednostní orientace krystalitů je vlastností polykrystalických materiálů, které byly vystaveny působení vnějších polí, tj. mechanickému namáhání (kovové dráty, polymerní vlákna, válcované plechy, polymerní folie ) nebo vznikaly v elektrickém, resp. magnetickém poli (tenké vrstvy připravené elektrodepozicí, plazmovou technologií ) V ideálním polykrystalu jsou krystality orientované do všech směrů se stejnou pravděpodobností a všechny roviny hkl, které svírají úhel s dopadajícím svazkem mají své normály souvisle vyplňující plášť kužele (viz obr. 6). Ve vzorku s texturou je situace jiná. V důsledku anizotropie struktury a potažmo fyzikálních vlastností dochází k tomu, že určité krystalové směry a normály určitých rovin se přednostně orientují do určitého směru daného působením vnějšího pole. Tento směr se nazývá osa textury. V takovém případě normály rovin hkl splňujících Braggovu podmínku už nevyplňují spojitě plášť kužele, ale pouze některé směry (viz obr.10 a 16). Důsledkem toho je, že místo spojitého Debyeova kroužku dostáváme na tomto kroužku pouze určité segmenty, jejichž šířka odpovídá stupni uspořádání krystalitů (obr 10 a16). Ve většině případů se jedná o textury válcově symetrické, to znamená, že distribuční funkce orientace krystalitů má cylindrickou symetrii kolem osy textury. Výjimku tvoří válcované plechy a polymerní folie, kde silové působení je komplikovanější a vedle významné krystalové roviny ve směru válcování existuje ještě krystalový směr této roviny, který se uspořádá do směru válcování. Protože textura silně ovlivňuje fyzikální vlastnosti polykrystalických materiálů, je určení typu a stupně textury významnou součástí difrakční analýzy těchto materiálů. 10.1 Popis distribuční funkce orientace krystalitů Libovolnou orientačně závislou funkci f(g), at již obsahuje určitou symetrii či nikoli, lze s výhodou vyjádřit jako rozvoj podle zobecněných kulových funkcí [9]. Popis distribuční funkce orientace krystalitů se značně zjednoduší v případě, že distribuční funkce orientace krystalitů je válcově symetrická. Další významné zjednodušení distribuční funkce nastane v případě, že krystality mají tvar disků, resp. jehlic a tyto disky, resp. jehlice mohou volně rotovat kolem svých významných směrů (tj. kolem osy disku nebo jehlice). To je případ práškových vzorků při RTG difrakci, lhostejno zda v kapiláře nebo plochém rámečku. Tento typ textury je také označován jako vláknitá textura, protože se vyskytuje v přírodních a syntetických vláknech, resp. drátech. To, co nás zajímá a co lze měřit difrakcí není distribuce orientace krystalitů, jako pevných těles, ale distribuce normál rovin hkl, tzv. pólový obrazec P hkl. Distribuce P hkl ( ) normál rovin hkl v případě vláknité textury práškových vzorků je válcově symetrická a je tedy funkcí pouze jednoho úhlu, což je úhel, který svírá normála roviny hkl se směrem osy textury. Teoretickým popisem a měřením textur se zabývají práce [9-18]. V důsledku textury normály rovin hkl a potažmo difraktované svazky nevyplňují spojitě plášť kužele, ale tvoří diskretní svazky, které dávají vznik segmentům na difrakčních kroužcích (viz obr.10). Z poloh segmentů na difrakčním kroužku je pak možné určit typ textury, tj. identifikovat krystalový směr, který je přednostně orientován v ose textury (osa vlákna, resp. normála k rovině tenké vrstvy). Protože platí vztah: 17

cos = cos.cos (10,1) změřením úhlu na texturogramu viz obr.10 a pomocí difrakčního úhlu získáme úhel, který svírá osa textury s normálou roviny hkl a můžeme identifikovat směr osy textury, tj. krystalový směr, který se přednostně uspořádá do směru osy textury. Z obrázků 10 a 17 je také zřejmé, že při skenování texturovaného vzorku v práškovém difraktometru dojde ke dramatickému zkreslení intenzit a pro vyšetření typu textury je nutné použít Eulerovu kolébku a postupnými náklony vzorku získat informace o typu textury, což platí i pro difrakci na tenkých vrstvách. Osa textury Obr.10: Schematický nákres texturogramu vláknité textury. Debyeův kroužek roviny hkl, která neleží ve směru osy textury se rozpadá na segmenty. kroužek hkl difr. úhel θ Složitější situace nastává u polykrystalických materiálů, kde textura nemá osovou symetrii. To je případ válcovaných plechů, resp. tažených polyetylénových folií. Tam nestačí vyhodnocení Debye-Scherrerových kroužků na plochém detektoru. Pro stanovení distribuční funkce orientace krystalitů je třeba vytvořit. tzv. polový obrazec, kdy je nutné pomocí náklonu vzorku v Eulerově kolébce vyšetřit difraktovanou intenzitu při difrakci v různých náklonech vzorku kolem 3 Eulerových úhlů [9,10]. 11. Faktory ovlivňující intenzitu při práškové difrakci Faktory, které ovlivňují intenzitu při práškové difrakci lze rozdělit do tří skupin: 1) faktory přístrojové, závislé na uspořádání experimentu dokonalost najustování, volba záření, clon a štěrbin, typ monochromátoru; 2) faktory materiálové - závislé na absorpci ve vzorku, na jeho teplotě tání, která udává velikost teplotního faktoru, který snižuje intenzity, dále na typu a hustotě strukturních defektů, které snižují intenzitu a rozšiřují profily linií, na velikosti a tvaru krystalitů, resp. koherentních domén- viz kapitoly o primární extinkci v literatuře [1,3]; 3) faktory vzorku závislé na způsobu jeho přípravy (vzorek v kapiláře, resp. lisovaný v plochém rámečku) jako textura, hrubost povrchu plochých vzorků způsobená hrubými krystality, která vede ke snížení intenzit u plochých vzorků zejména u nízkých difrakčních úhlů. Obvyklé a v praxi nejvíce užívané uspořádání difrakčního experimentu na práškových vzorcích je Bragg-Brentanovo symetrické reflexní uspořádání (dále jen B-B), viz obr. 7 a 11. Ohnisko rentgenky a detektor leží na kruhu difraktometru. Ve středu tohoto kruhu je osa goniometru a plochý práškový vzorek. V průběhu měření buď ohnisko rentgenky stojí a otáčí se vzorek a současně dvojnásobnou rychlostí i detektor a nebo, vzorek stojí a otáčí se ohnisko rentgenky a detektor. V obou případech je úhel dopadu a odrazu stejný (měřeno vzhledem k povrchu vzorku). V tomto uspořádání difrakčního experimentu jsou v reflexní poloze vždy 18

pouze ty krystalové roviny hkl, které jsou rovnoběžné s povrchem vzorku. V ideálním polykrystalu je počet krystalitů orientovaných libovolnou rovinou rovnoběžně s povrchem stejný pro všechny roviny hkl. Proto pro ideální polykrystal intenzita není zkreslená v průběhu měření díky různému počtu difraktujících krystalitů pro různé difrakční úhly. Na obrázku 11 je také vidět, jak se divergentní svazek odráží od plochého práškového vzorku a fokusuje na fokusační kružnici, kde se nachází detektor. Dole na obrázku 11 je soustava Sollerových clon, které omezují vertikální divergenci svazku. V případě ideálního plochého práškového vzorku bez přednostní orientace, o dostatečné tloušťce v symetrickém B-B uspořádání lze intenzitu I hkl vyjádřit jako I hkl = Sc. Lp. (F hkl ) 2. m hkl (11,1) Kde Sc je škálový faktor, kam zahrnujeme všechny faktory nezávislé na difrakčním úhlu jako základní fyzikální konstanty a další faktory vzorku i některé instrumentální vlivy. Lp je úhlově závislá část Lorenz-polarizačního faktoru a jeho tvar a hodnota jsou dány uspořádáním experimentu a způsobem monochromatizace záření. Pro B-B uspořádání bez monochromátoru je Lp = (1+ cos 2 2θ) /sin2θ. sin θ. (11,2) kde θ je difrakční úhel. Při použití monochromátoru v difraktovaném svazku má úhlově závislá část Lp faktoru tvar Lp = (1+ K cos 2 2θ)/sin2θ. sin θ (11,3) kde K je polarizační poměr monochromátoru: K = cos 2 2θ M pro ideálně mozaikový krystal [1-3] a θ M je úhel odrazu monochromátoru. Faktor četnosti m hkl respektuje symetrii struktury, udává kolik symetricky ekvivalentních rovin hkl se stejnou hodnotou d hkl přispívá k intenzitě práškového difraktogramu reflexe hkl. Faktory četnosti pro jednotlivé krystalové soustavy jsou tabelovány v krystalografických tabulkách ITC [19]. 11.1. Absorpce v plochém práškovém vzorku Úbytek intenzity záření je úměrný dráze paprsku v látce. Při průchodu paprsku po dráze d ve vzorku se původní intenzita dopadajícího svazku I 0 změní na I d I d = I 0. exp (- d) (11,4) kde je lineární absorpční koeficient. Pro plochý práškový vzorek v symetrickém Bragg- Brentanově uspořádání, který je dostatečně tlustý vzhledem k absorpci dopadajícího záření t.zn. dopadající záření neprojde vzorkem absorpce ve vzorku nezávisí na difrakčním úhlu, protože ozářený objem a dráhy paprsků ve vzorku jsou stejné pro všechny difrakční úhly (úhly dopadajícího a difraktovaného svazku s rovinou plochého vzorku). Pro daný průměr RTG svazku je při malých difrakčních úhlech větší ozářená plocha vzorku a menší hloubka pronikání, zatímco při vyšších difrakčních úhlech je menší ozářená plocha vzorku avšak paprsek proniká hlouběji. Proto v případě plochých práškových vzorků v symetrickém B-B uspořádání (úhel dopadu a odrazu jdou stejné) je korekce na absorpci úhlově nezávislá a lze ji zahrnout do úhlově nezávislého škálového faktoru. 19

Obr. 11: Symetrické Bragg-Brentanovo uspořádání difrakčního experimentu s plochým práškovým vorkem. 11.2. Přednostní orientace krystalitů textura v práškovém vzorku. V případě vrstevnatých struktur grafit, fylosilikáty - je morfologie krystalitů silně anizotropní, krystality mají tvar destiček, zatímco u struktur, kde atomy jsou uspřádány v řetězcích jsou krystality jehlicovité. V obou těchto případech se krystality v práškovém vzorku uspořádají destičky, resp. jehlice jsou rovnoběžné s povrchem plochého práškového vzorku. V takovém případě se práškový vzorek silně odchýlí od ideálního polykrystalu, kde jsou všechny roviny hkl se stejnou pravděpodobností orientovány do všech směrů. V případě destičkovitých krystalitů jsou bazální roviny vrstevnaté struktury přednostně orientovány paralelně s povrchem vzorku a v symetrickém B-B uspořádání, kdy v reflexní poloze jsou vždy roviny rovnoběžné s povrchem vzorku, jsou tedy zesílené intenzity od těchto bazálních 20

rovin. Naopak intenzity ode všech ostatních krystalových rovin jsou potlačené. Obrázek 12 ukazuje, jak skenování Debyeových kroužků v B-B uspořádání difrakčního experimentu zkreslí poměry intenzit jednotlivých reflexí. Pokud máme ideální polykrystalický vzorek, jsou roviny hkl orientované do všech směrů se stejnou pravděpodobností a následně difraktované svazky od rovin hkl vytvoří na plošném detektoru spojitý kroužek. V takovém případě skenování bodovým detektorem v rovině kolmé k povrchu vzorku dává nezkreslené intenzity. V případě texturovaného vzorku je intenzita po obvodu Debyeova kroužku rozdělena silně nehomogenně (viz obr. 12) a skenování bodovým detektorem může vést k tomu, že pro určitou rovinu hkl bude naměřena nulová intenzita, jak je vidět na horní části obrázku 12. Obrázek 12 dole ilustruje B-B uspořádání difrakčního experimentu a obrázek 13 ukazuje, jak vypadá difrakční záznam od silně texturovaného vzorku vrstevnaté struktury montmorillonitu, interkalovaného oktadecylaminem, kde prakticky nejsou detekovatelné jiné než bazální reflexe 00l až do pátého řádu. Na obrázcích 12 nahoře a 13 jsou příklady difraktogramů s extrémně silnou texturou. V prvním případě se jedná o vláknitou texturu drátu (vlákna) detekovanou plošným detektorem, ve druhém případě jde o difrakční záznam texturovaného práškového vzorku z RTG práškového difraktometru. Texturní korekci difraktovaných intenzit je věnován další odstavec. 11.3 Korekce intenzit na přednostní orientaci pro ploché práškové vzorky Označme P HKL distribuční funkci normál pro prominentní krystalovou rovinu HKL, jejíž normála se přednostně uspořádává do směru osy textury. To znamená, že v plochém práškovém vzorku při Bragg-Brentanově (dále BB uspořádání) uspořádání experimentu jsou roviny HKL, přednostně uspořádány paralelně s povrchem práškového vzorku. Protože v B-B uspořádání difraktují pouze roviny hkl paralelní s povrchem vzorku, naměříme intenzity HKL mnohem silnější, než v případě ideálního polykrystalu a naopak intenzity ostatních rovin budou potlačené. Předpokládejme dále, že textura v plochém práškovém vzorku je vláknitá a diskovité krystality mohou volně rotovat kolem svých významných směrů (normál k diskům). Pak funkce P HKL ( ) závisí pouze na jednom úhlu ( je úhel od osy textury). Pólovou hustotu obvykle normalizujeme na P HKL ( ) = 1 pro = 0. Pro korekci naměřených intenzit nás zajímají především hodnoty P hkl (0), to znamená hodnoty distribuční funkce pro roviny hkl rovnoběžné s povrchem vzorku, jejichž normály tím pádem leží v ose textury, protože jak víme v B-B uspořádání měříme difrakce od těchto rovin. Pro vláknitou texturu lze snadno odvodit analýzou úhlových vztahů v krystalových strukturách a analýzou symetrie distribuční funkce a geometrie difrakce vztah mezi distribuční funkcí prominentních rovin P HKL a distribuční funkcí libovolné roviny hkl ve vzorku [10,11] P hkl (0) = P HKL ( ) (11,5) kde je úhel, který svírají roviny hkl a HKL. Naměřená intenzita I hkl libovolné roviny hkl v BB uspořádání pak v případě texturovaného vzorku je dána vztahem I hkl = I hkl id P hkl (0) (11,6) kde I hkl id je intenzita pro ideální práškový vzorek bez textury. Protože platí vztah (11,5), stačí pro popis vláknité textury proměřit pólový obrazec P HKL tj. distribuční funkci pouze pro 21

Osa goniometru Plochý práškový vzorek Rentgenka Dop.svazek Difrakt.svazek detektor Destičkovité krystality se ve vzorku uspořádají paralelně s povrchem Obr.12: Nahoře: Ilustrace vlivu textury na detekci intenzit v B-B uspořádání difrakčního experimentu, pohyb detektoru při skenování záznamu goniometru je vyznačen šipkou. Dole: Ilustrace vzniku přednostní orientace v plochém lisovaném práškovém vzorku u destičkovitých krystalitů vrstevnatých struktur.. prominentní rovinu HKL [12]. V tom je rozdíl od komplikovanějších textur válcovaných plechů. Distribuční funkci P HKL normál HKL (pólová hustota HKL) lze obecně matematicky popsat pomocí řady Legendrových polynomů, avšak pro účely korekce naměřených intenzit byly navrženy jednoduché analytické funkce aproximující P HKL ( ). Jejich přehled je v práci [13]. Pro B-B uspořádání na plochých práškových vzorcích se osvědčila pro slabší textury jednoparametrová korekce [12]: 22

P HKL ( ) = exp[-gsin 2 ] (11,7) Pro silnější textury (s vyšším stupněm uspořádání) se ukázala jako vhodnější funkce P HKL ( ) = exp[-g(1- cos 3 ] (11,8) V poslední době se v krystalografických výpočetních programech používá vztah March Dollase [13]. P HKL ( ) = [r 2 cos 2 + r -1 sin 2 ] -3/2 (11,9) Kde r je parametr charakterizující stupeň textury. Obr.13 Difraktogram vrstevnaté struktury silikátu s oktadecylaminem interkalovaným do mezivrstevního prostoru silikátové struktury, jak je vidět na obrázku v pravém horním rohu. Tyto vrstevnaté struktury mají silně anizotropní diskovitý tvar krystalitů, vykazující tendenci k přednostní orientaci textuře ve vzorku. Na difraktogramu jsou v důsledku textury přítomny pouze bazální reflexe typu 00l od rovin uspořádaných paralelně s povrchem vzorku (to jsou ty hustě obsazené atomové roviny silikátové vrstvy) a zcela jsou potlačené reflexe od všech ostatních rovin hkl. 23

11.4. Přesnost měření na práškových vzorcích Zatímco přednostní orientace krystalitů zkresluje naměřené intenzity, přesné měření poloh reflexí je velmi citlivé na přesnost najustování goniometru. To znamená, že ohnisko, osa goniometru a vstupní štěrbina detektoru musí ležet na fokusační kružnici. Pokud dojde k vysunutí povrchu vzorku z fokusační kružnice budeme měřit chybně polohy reflexí, což může mít za následek velkou chybu v určení mezirovinné vzdálenosti d hkl a následně v určení mřížových parametrů. Kromě zkreslení intenzit v důsledku textury může nastat i zkreslení intenzit na plochých práškových vzorcích vlivem hrubosti povrchů. Tento efekt se uplatní zejména u malých difrakčních úhlů u vzorků se silnou absorpcí a hrubšími krystality, kdy nerovnosti v povrchu odstíní část svazku dopadajícího pod nízkým úhlem. Detailně je tento efekt studován v pracích [20-22]. Effekt velikosti krystalitů a jejich počtu v ozářeném objemu v případě velkých krystalitů nebudeme blíže rozebírat, protože je snadno eliminován rotačním držákem vzorků. 12. Difrakce na tenkých vrstvách: V klasickém Bragg-Brentanově uspořádání práškového difraktogramu je divergentní svazek vycházející z ohniska RTG lampy po difrakci na rovinném vzorku fokusován v bodovém detektoru, jak ukazují obrázky 7 a 11. V případě tenkých vrstev je třeba užít malý úhel dopadu (kvůli menší hloubce průniku záření do vzorku a většímu efektivnímu signálu od tenké vrstvy). Záznam se pak snímá při malém konstantním úhlu dopadu, kdy se pohybuje pouze detektor. Pak se ale fokusační podmínky v Bragg-Brentanově uspořádání na obr. 7 a11 silně naruší a difraktogram se rozostří. Proto pro účely difrakce na tenkých vrstvách je výhodné použít tzv. Seemanova-Bohlinova goniometru (S-B uspořádání), kde se detektor pohybuje přímo po fokusační kružnici a proměňuje se tedy vzdálenost detektoru od vzorku. Tato difrakční geometrie je znázorněna na obr. 14 dole. Pozor: V B-B difrakční geometrii jsou vždy v difrakční poloze roviny hkl rovnoběžné s povrchem vzorku a vzdálenosti ohnisko lampy - vzorek a vzorek detektor jsou konstantní. V S-B uspořádání je malý a konstantní úhel dopadu na plochý vzorek, difraktující roviny hkl svírají s povrchem vzorku nenulový proměnný úhel, vzdálenost ohnisko lampy vzorek je konstantní ale vzdálenost vzorek detektor se mění s polohou detektoru, viz obr. 14. Další možnost difrakčního uspořádaní pro tenké vrstvy je do difraktovaného svazku umístit kolimátor tvořený sadou dlouhých rovnoběžných desek kolmo k difrakční rovině, tvořené dopadajícím a difraktovaným svazkem. Tak se vytvoří paralelní svazek před detektorem. I za cenu ztráty intenzity je to pro daný účel výhodné pro získání ostrého difraktogramu. Detailní popis RTG difrakční analýzy tenkých vrstev najde čtenář v [23,24]. 13. Využití RTG difrakce v materiálovém výzkumu 13.1 Určení mřížových parametrů, zpřesnění struktury Určení mřížových parametrů vychází z Braggovy rovnice (3,1) která udává vztah mezi změřeným difrakčním úhlem θ reflexe hkl a mezirovinnou vzdáleností těchto rovin d hkl. Ze základů krystalografie lze snadno odvodit vztahy mezi mezirovinnými vzdálenostmi d hkl rovin 24

hkl a parametry mříže a,b,c,,,. Jejich přehled pro všechny krystalové soustavy je v tabulce 4. V případě monoklinické soustavy první, resp. postavení (viz tabulka 5) znamená že dvoučetná osa je v ose c, resp. b. Z tabulky 5 je také zřejmé, že v případě kubické soustavy, Obr. 14 Porovnání B-B difrakční geometrie, kdy vzdálenosti ohnisko lampy - vzorek a vzorek - detektor jsou shodné (obrázek nahoře) a S-B difrakční geometrie, kdy úhel dopadu na vorek je malý a pevný a mění se úhel odrazu a vzdálenost vzorek-detektor (obrázek dole). 25

Tabulka 4: Vztahy mezi mezirovinnými vzdálenostmi dhkl rovin hkl a parametry mříže a,b,c,,,. 26

kde existuje jediný parametr mříže by teoreticky stačilo pro určení mřížového parametru, určit úhlovou polohu a mezirovinnou vzdálenost pro jedinou reflexi hkl. Nicméně vzhledem k faktorům, ovlivňujícím přesnost měření poloh (odchylka povrchu vzorku od osy goniometru, absorpce ve vzorku, atd. viz [25]) je pro přesnost určení optimální měřit co nejvíce reflexí. Pro zpřesňování strukturních parametrů z naměřených difrakčních dat tj. vypřesnění mřížových parametrů a souřadnic atomů v buňce - byla vytvořena celá řada krystalografických výpočetních programů. Všechny jsou založeny na minimalizaci rozdílů mezi naměřeným souborem poloh a intenzit a souborem vypočteným pro daný strukturní model. Úspěšnost strukturního modelu je dána tzv. R-faktorem, který je kriteriem shody mezi výpočtem a experimentem. Jde tedy o to minimalizovat Braggův R B -faktor R B = i I i (měřené) I i (vypočtené) / i I i (měřené) (13,1) kde sčítáme přes všechny měřené intenzity. Častěji se používá vážený R w -faktor, kde větším intenzitám se přiřadí vyšší váha R w = [ ( i w i { I i (měřené) I i (vypočtené)} 2 / i w i I i 2 (měřené) ] 1/2 (13,2) Jeden z prvních programů pro zpřesnění struktury z práškových difraktogramů publikoval Rietveld [26]. V současné době nejpoužívanější programy určené ke zpřesňování krystalových struktur jsou: Fullprof [26,27] a GSAS [28, 29]. 13.2. Identifikace neznámé krystalické látky; Fázová analýza Ze vztahů (4,1) (4,2), (5,1-5,3) plyne, že každá krystalová struktura má svůj charakteristický difraktogram, s určitými polohami reflexí a vzájemnými poměry intenzit neboť atomové rozptylové faktory jsou funkcí atomového čísla. Difrakce je tak nezastupitelnou metodou studia struktury a identifikace krystalických fází. Fázová analýza je jedna z nejrozšířenějších aplikací RTG difrakční analýzy v materiálovém výzkumu a v průmyslu. Difrakční kontrola fázového složení je součástí provozních testů nejen ve farmaceutickém průmyslu. V současnosti jsou difrakční data z práškové difrakce systematicky shromažďována mezinárodní organizací International Centre for Diffraction Data (ICDD). Placená databáze práškových difraktogramů PDF (powder diffraction file) je nezbytná pro identifikaci a fázovou analýzu látek. Obsahuje cca 100 tisíc souborů a každoročně se rozšiřuje o stovky nových datových souborů. Pozor: Při identifikaci neznámé krystalové struktury z práškového difraktogramu je nutné vzít v úvahu možné chyby v naměřených integrálních intenzitách, způsobené přednostní orientací krystalitů v práškovém vzorku. Dalším faktorem zkreslujícím naměřené intenzity může být redukce intenzit u nízkých difrakčních úhlů, způsobená absorpcí v drsném povrchu silně absorbujících vzorků s hrubší zrnitostí práškových částic [20-22]. 13.3. Studium nanokrystalitů a poruch krystalové struktury analýza profilů difrakčních linií Z Braggovy rovnice a vztahů v tabulce 5 jasně vyplývá postup jak z měření poloh reflexí určíme metriku krystalové mříže tj. parametry jednotkové buňky. Ze vztahů (4,1) (4,2), (5,1-5,3) je zřejmé, jaká informace o hmotné struktuře je obsažena ve strukturním faktoru a potažmo v difraktované intenzitě. Dalším zdrojem informací obsažených v difraktogramu jsou 27

profily difrakčních linií. Ty v sobě ukrývají informace o poruchách krystalové struktury a o velikosti krystalitů. 13.3.1. Difrakce na nanokrystalitech Vztah (11,1) pro intenzitu difraktovanou na práškových vzorcích platí pro ideální polykrystalický vzorek bez přednostní orientace s velikostí krystalitů nad cca 500nm. Omezení velikosti zdola je závislé na absorpci vzorku. V případě, že velikost krystalitů klesne pod 500 nm uplatní se ve vztahu pro intenzitu interferenční funkce, která způsobuje rozšíření difrakčních linií. Teoretické odvození tohoto jevu nalezne čtenář v literatuře např. v [1,3]. Scherrer odvodil vztah pro rozšíření difrakčních linií v důsledku malých krystalitů. Scherrerova formule B = K /(D cos ) - vztah (9,4) udává vztah mezi pološířkou reflexe B (tj. šířka v poloviční výšce, viz obr 15) a velikostí krystalitů D. Z Scherrerovy formule plyne, že rozšíření reflexí roste s difrakčním úhlem. 13.3.2. Difrakce na porušených krystalech Různé typy poruch krystalové struktury (příměsi, deformační poruchy kovových krystalů.přehled viz [1]) způsobí deformace pnutí - krystalových rovin a lokální změny v mezirovinných vzdálenostech d hkl (viz obr.15). Rozptyl mezirovinných vzdáleností d hkl vede podle Braggovy rovnice nutně k rozptylu měřených difrakčních úhlů θ. Ten se projeví rozšířením profilu difrakční linie hkl. Pološířka profilu v případě pnutí ve struktuře je funkcí difrakčního úhlu podle vztahu (9,3) B= 4(Δd hkl /d hkl ).tgθ. Z porovnáním vztahů (9,3) a (9,4) je zřejmé, že v případě pnutí roste pološířka s úhlem θ mnohem razantněji než u nanometrických krystalitů. Na obrázku (13) je dobře vidět, jak s rostoucím difrakčním úhlem dramaticky roste i rozšíření reflexí. Pozor: Při výpočtu velikosti krystalitů D i míry deformace struktury Δd hkl /d hkl ze vztahů (9,3) a (9,4) je nutné naměřenou pološířku reflexe korigovat na přístrojové rozšíření dané divergencí svazku, detaily viz např. [23-25]. Další, poměrně častý problem materiálového výzkumu je současná přítomnost obou jevů pnutí i nanometrických krystalitů ve vzorcích zejména nanokompozitních materialů. Profilová analýza pak musí separovat oba jevy a určit jak velikost krystalitů, tak i míru deformace struktury. Tím se zabývá celé jedno specifické odvětví rtg difrakční analýzy viz [8, 23-25]. Obr.15: Ilustrace vlivu pnutí ve struktuře na rozšíření pološířky reflexí. 13.4 Studium textury 28