MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE BRNO 2011 TEREZA MELOUNKOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Genetická analýza zbarvení merle u psů plemena border collie Diplomová práce Vedoucí práce: doc. Ing. Tomáš Urban, Ph.D. Vypracoval: Bc. Melounková Tereza Brno 2011

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Genetická analýza zbarvení merle u psů plemena border collie, vypracovala samostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a můţe být pouţita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis diplomanta.

PODĚKOVÁNÍ V první řadě bych chtěla poděkovat vedoucímu mé diplomové práce doc. Ing. Tomáši Urbanovi, Ph.D., za pomoc, odborné konzultace, rady a připomínky. Dále bych chtěla poděkovat klubu BCCCZ, jeho předsedovi Radko Loučkovi a všem funkcionářům, za spolupráci a za projevenou důvěru při poskytnutí údajů. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat všem chovatelům a majitelům BOC, za to, ţe byli ochotni podělit se o své zkušenosti i obavy. Také jim děkuji za poskytnutí informací a fotografií. Nakonec děkuji své rodině za trpělivost a podporu, bez které by to nešlo.

ABSTRAKT Border collie jsou obecně povaţovány za nejlepší ovčácké plemeno psů na světě. Mnoho let šlechtění na práci bez stanoveného standardu umoţnily, ţe dnes patří k plemenům s největší uznanou škálou barev. Mohou totiţ mít jakoukoliv barvu, pouze bílá barva nesmí pokrývat více neţ 50 % těla. Jejich populace, ve které se vyskytují téměř všechny alely kódující zbarvení psů, je proto ideální pro výzkum genetiky barev. Jedno ze zbarvení, které je pro border collie typické je merle vzor. Tato barva je velmi atraktivní a u mnoha chovatelů oblíbená. Chov merle zbarvených jedinců s sebou přináší určitá rizika, a proto by se do něj nikdo neměl pouštět bez dostatečných znalostí genetiky. Při špatně vedeném chovu hrozí riziko narození jedinců postiţených různými vrozenými nemocemi, nejčastěji očí a sluchových orgánů. V nedávné době byl objeven a potvrzen gen SILV, který je za vznik merle zbarvení zodpovědný. Klíčová slova: SILV, barvy, chov psů, microopthalmie, merle syndrom ABSTRACT Border collies are generally considered the best breed of herding dogs in the world. Many years of breeding for working without breed standard caused that border collies are now one of breed with the most recognized variety of colors. There may be any colour, just white paint should not cover more than 50% of the body. Their population in which alleles are present in nearly all dogs color coding, making it ideal for research on color genetics. One of the color, which is typical for border collie, is merle pattern. This color is very attractive and favorite for many breeders. Breeding merle colored specimens can bring certain risks. Wrong way of breeding brings risk of birth of individuals affected by various hereditary diseases, which affects eyes and causes daefness mostly. Recently was discovered and confirmed gene SILV, which is responsible of merle colouring. Key words: SILV, colours, dog breeding, microopthalmia, merle syndrom

OBSAH: 1 ÚVOD... 9 2 CÍL PRÁCE... 12 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 13 3.1 Podstata vzniku zbarvení u psů... 13 3.2 Barva očí... 14 3.3 Základní lokusy zbarvení u psů... 14 3.3.1 Genetické základy zbarvení psů... 14 3.3.2 E lokus - extension... 15 3.3.3 A lokus - agouti... 16 3.3.4 K - lokus... 19 3.3.5 B lokus - brown... 21 3.3.6 D lokus - dilution... 22 3.4 MERLE ZBARVENÍ:... 24 3.4.1 Co je merle... 24

3.4.2 Merle a kombinace barev... 26 3.4.3 Cryptic merle... 27 3.4.4 Barva očí... 28 3.4.5 Harlekýn vzor... 29 3.5 Homozygotní merle... 30 3.5.1 Postiţení zrakového ústrojí... 31 3.5.2 Postiţení sluchového ústrojí... 32 3.6 O plemeni border collie (BOC)... 33 3.6.1 O plemeni... 33 3.5.2. Klub BCCCZ... 34 4 MATERIÁLY A METODY ZPRACOVÁNÍ... 35 4.1. Databáze a další zdroje údajů... 35 4.2 Statistické zpracování... 35 4.2.1 Zastoupení jednotlivých variant zbarvení u BOC v ČR... 35 4.2.2 Vývoj chovu merle zbarvených jedinců u BOC v ČR... 36

4.2.3 Dědičnost merle zbarvení... 36 5. VÝSLEDKY A DISKUZE... 37 5.1 Zastoupení jednotlivých variant zbarvení u BOC v ČR... 37 5.2. Stanovení typů merle u BOC v ČR, určení četnosti jejich zastoupení v populaci a popis jednotlivých variant... 40 5.2. Vývoj chovu merle zbarvených jedinců u BOC v ČR... 42 5.3 Dědičnost merle zbarvení... 46 5.4 Postup chovatelů při výběru sestavení chovného páru při merle vrzích... 50 5.5 Merle linie významní předci... 51 6 ZÁVĚR:... 57 ZDROJE:... 61

1 ÚVOD Barva srsti je jedna ze základních vlastností, které lidé při výběru psa zvaţují. Barva srsti nijak neovlivňuje výkon psa, nemá ţádný vliv na jeho pracovní schopnosti či povahové vlastnosti. To je všeobecně známý fakt. Přesto je to často to první, co lidi na psech upoutá. Barva psa má velký vliv na první dojem, který si na psa člověk vytvoří. Ať uţ si to lidé přiznají nebo ne, nakonec má při výběru nového člena rodiny velmi významný, ne-li nejdůleţitější vliv právě jeho barva. Chovatelé to vědí, protoţe ve vrhu štěňat více barev jim většinou zůstanou nakonec ta, co mají nejobvyklejší a nejrozšířenější barvu. Pes můţe mít v závislosti na plemeni obvykle 1-12 štěňat, průměrně tedy kolem 5-6. Pokud chce chovatel rozvíjet svůj chov a nechat si pro sebe odchovance k dalšímu rozvoji chovu, musí mít zároveň jistotu, ţe prodá i zbývající štěňata. Proto je barva tak důleţitá. Pomáhá chovateli prodat štěňata. Zbarvení srsti různých ţivočišných druhů závisí na jejich původu. Všeobecně uznávaným předkem psa je vlk, jehoţ divoké zbarvení srsti se dochovalo pouze u několika plemen. Během domestikace psa bylo vyšlechtěno ohromné mnoţství plemen. Například známý zoolog a etolog Desmond Morris ve své knize Psi prezentuje existenci více neţ 1000 psích plemen a typů. Mezinárodní kynologická organizace (FCI) uznává v současné době 341 plemen. Kaţdá země má ovšem svá národní plemena, která nemusejí být zatím oficiálně mezinárodně uznána. Navíc kromě FCI existuje ještě spousta dalších kynologických organizací, národních i mezinárodních, které mají svá vlastní pravidla a mohou uznávat zase úplně jiná plemena. Kaţdé plemeno je jedinečné a typické svou velikostí, zbarvením a typem stavby těla. Zabarvení psí srsti bývá mnohdy tak pestré, ţe by jim jiţ ani neumoţnilo přeţít ve volné přírodě. Psi by nejspíš byli velice snadno pozorovatelní predátory a stali se jejich kořistí. Hlavně by ale pro svoji pestrou srst sami nebyli schopni ulovit ţádnou zvěř ke své potravě, protoţe by je pro nápadnost snadno spatřila. Výjimečně však ještě existují také plemena, jejichţ zbarvení se příliš neliší od jejich divokého předka vlka. Většinou 9

se jedná o málo prošlechtěná, tzv. primitivní plemena. Všechna ušlechtilá plemena mají v plemenném standardu zcela jasně definované jaké zabarvení srsti je u nich ţádané, jaké přijatelné a jaké je vylučující. U většiny plemen se čas od času narodí štěně ve zbarvení, které je nestandardní. Existují různé důvody, proč jsou některé typy zbarvení vyloučeny ze standardu. K nejčastějším důvodům patří moţné zdravotní problémy, které se ke zbarvení váţou a které by mohli být soustavným chovem v populaci upevněny. Navíc, dle zákonů ČR, je záměrný chov zvířat, která trpí určitou poruchou, vadou či defektem, povaţován za týrání zvířete chovem. U některých plemen poţadovaná barva souvisela s jejich původním vyuţitím. Někteří lovečtí psi museli mít barvu, která dobře maskovala psa v terénu. U jiných, např. honičů, zase bylo preferováno světlé a strakaté zbarvení, které spolu s jejich hlasitostí usnadňovalo sledování smečky štvoucí lovené zvíře. Pastevečtí psi, kteří hlídali pasoucí se stáda ovcí, museli mít světlou barvu, aby s ovcemi dobře splývali. Ţádné pastevecké plemeno nemá divoké zbarvení, protoţe by jej bylo těţké odlišit od predátorů vlků. U některých plemen bylo odlišení standardních a nestandardních barev čistě otázkou vkusu chovatelů. V dnešní době jiţ většina psů ztratila praktické vyuţití. O nejlepších jedincích, kteří budou mít největší vliv na chov, se většinou rozhoduje na poli výstavním. Chovatelé jiţ nemají potřebu upevňovat v chovu pracovní schopnosti, takţe se zaměřují na exteriér, tedy i na barvu, která je jednou z nejnápadnějších součástí exteriéru. Navíc lidé, kteří si pejska pořizují jako společníka, často preferují zajímavé, neobvyklé a výrazné zbarvení. Proto v posledních desetiletích dochází u většiny plemen k rozšiřování seznamu povolených zbarvení. Dostávají tak šanci recesivní alely, které v populaci byli odedávna, ale které se pouhým vyřazování recesivních homozygotů z chovu nemohlo podařit vymýtit. Zajímavější je, pokud se náhle u plemene objeví zbarvení děděné dominantně. To je příklad velmi atraktivního merle zbarvení. Nezbývá pak, neţ si poloţit otázku: Kde se u plemene vzalo? Je samozřejmě moţný přirozený vznik mutací. Pokud se ale 10

najednou ve stejnou dobu u plemene objeví několik zcela nových jedinců s merle zbarvením, který nemá doloţeny merle předky, je jasné ţe tu něco nehraje. Tyhle záhady se skutečně dějí, a to v USA, které jsou známy svým volným přístupem k řízení chovu. Takto záhadně se merle zbarvení objevilo u čivav, amerických kokršpanělů, pitbulterierů i pudlů. Nezbývá neţ dodat, ţe zatím u většiny zmiňovaných plemen není uznáno oficiálním standardem. Zatím. Myslím ale, ţe je to jen otázkou času, protoţe sílá trhu funguje i v chovu psů. 11

2 CÍL PRÁCE Snahou práce je zpracovat přehled nejdůleţitějších dosud zjištěných informací týkajících se merle zbarvení a dědičnosti barev vůbec. Tyto poznatky budou také zpracovány do formy přístupné širší základně chovatelů a publikovány v článcích na webových stránkách chovatelského klubu border collií (BCCCZ) a také v tištěném klubovém zpravodaji. Dále se práce zaměřuje na zmapování situace v chovu merle zbarvených border collií v ČR. Ve spolupráci s chovatelským klubem BCCCZ se snaţí vytipovat moţná rizika v oblasti chovu. Cílem práce je tato rizika zhodnotit, porovnat s vědeckými poznatky ze světa a navrhnout pro chovatele a chovatelský klub určitá opatření, jak těmto problémům čelit a do budoucna jim předcházet. 12

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Podstata vzniku zbarvení u psů Zbarvení srsti u psů, a u savců obecně, způsobují pigmentové buňky, které vytvářejí barevné látky zvané pigmenty. Pigment vytvářený buňkami tvořícími tělesné povrchy se nazývá melanin. Existují dva typy melaninu (Dostál, 2007). Prvním z nich je fotoprotektivní eumelanin, černý pigment, který zbarvuje nejen srst, ale také kůţi. Působením dalších genů můţe získat nové barvy a odstíny, například hnědý, šedý, ocelově modrý aj. Kůţe psů je většinou krytá srstí, a proto je obtíţné určit na první pohled její barvu. Snadno ji ovšem můţeme poznat podle zbarvení nosní houby, tlapek nebo očních víček. U mnoha plemen psů často hovoříme o základní pigmentaci psa. Je tím míněno rozlišení, zda se eumelanin u psa tvoří ve své původní černé podobě nebo zda je činností genu b změněn na hnědou. Základní pigmentace je rozeznatelná, ať uţ má pes jakoukoliv barvu. Mnoho plemen má také ve svých standardech zakotveno, jaká pigmentace je povolena, či jaké kombinace barvy srsti a pigmentace pes můţe mít a kterým je dávána přednost. Pro úplnost dodejme, ţe barvu kůţe můţe ovlivnit také gen d, který způsobuje zesvětlení základní barvy a výsledné zbarvení čumáku a očních víček je břidlicově šedé. Pokud se jedná o psa s hnědým základním pigmentem, výsledné zbarvení bude světle šedo-hnědé. Druhý typ pigmentu se jmenuje feomelanin (také phaeomelanin). Tento pigment je cytotoxický a tvoří se pouze v srsti, takţe jeho přítomnost nijak neovlivňuje barvu kůţe ani očí. Feomelanin je ve své čisté podobě rezavě červený tzv. zlatý, avšak vlivem činnosti dalších modifikujících polygenů můţe získat odstín od světle krémové barvy přes ţlutou a oranţovou aţ po tmavě kaštanovou. Kromě základního zbarvení srsti se můţe feomelanin také podílet na výsledném zbarvení psa formou tzv. pálení. Na rozdíl od eumelaninu, kde se vyskytují skutečně dvě větve barev, se u feomelaninu jedná pouze o změnu intenzity téţe barvy. 13

3.2 Barva očí Zbarvení očí způsobují pigmentové buňky umístěné v oku v tenké vrstvě v orgánu zvaném duhovka. Tyto buňky produkují pouze pigment eumelanin. Geneticky je zbarvení oka kontrolováno spolupůsobením genů pro zbarvení srsti a dalších modifikujících polygenů. Pokud má jedinec genetickou informaci pouze pro černý eumelanin, bez dalších modifikátorů, jeho oči budou tmavě hnědé. Hnědí jedinci s genotypem b/b mají světlejší barvu očí tzv. jantarovou, tedy ţluto-hnědou. U štěňat mívá často tato barva zelený nádech. Jak jsme si jiţ uvedli, také alela d je schopna zesvětlit pigment. Homozygoti d/d tedy budou mít také světlejší oči, neţ psi s genotypem D/d a D/D (Dostál, 2007). Z výše uvedených skutečností vyplývá, ţe světlé zbarvení oka je recesivní vůči dominantnímu tmavému zbarvení. Proto se můţe při spojení dvou psů se správně tmavým okem objevit ve vrhu i potomek s výrazně světlejší barvou očí. 3.3 Základní lokusy zbarvení u psů 3.3.1 Genetické základy zbarvení psů Přenos dědičných znaků probíhá prostřednictvím genů, které jsou předávány dětem od jejich rodičů. Geny jsou neseny chromozómy, které tvoří dlouhá vlákna DNA (deoxyribonukleové kyseliny) umístěná v jádru buňky. Umístění genu na chromozómu se označuje jako jeho lokus. Geny, zaujímající stejný lokus, ovlivňují stejné vlastnosti, ačkoli to mohou činit různými způsoby, které odpovídají rozdílným alelám genu v daném lokusu. Nová buňka je vytvořená svazkem dvou sexuálních buněk gamet. Při pohlavním rozmnoţování získává jedinec vţdy jednu alelu genu od matky a druhou od otce, takţe 50% genetické informace pochází od matky a 50% od otce. Souhrn všech genů, který nese jedinec, se nazývá jeho genotyp. Jejich vnější projev na vlastnostech jedince označujeme jako fenotyp. (Jelínek, Zicháček, 2003) 14

Zbarvení srsti ovlivňuje produkce dvou hlavních pigmentů eumelaninu (černý/hnědý pigment) a feomelaninu (červený pigment). Zbarvení srsti je polymorfní a polygenní. V souvislosti se zbarvením srsti u psů bylo zatím identifikováno několik genů např.: MC1R (Melanocortin 1 receptor), CBD103 (beta-defensin 103), ASIP (Agouti signal peptide), TYRP1 (Tyrosin related protein 1) aj. 3.3.2 E lokus - extension Název extension znamená v angličtině rozsah. Jedná se o poměrně důleţitý lokus, jehoţ alely kontrolují distribuci eumelaninu v srsti psa. V podstatě tak rozhoduje, zda bude zbarvení srsti způsobené eumelaninem nebo feomelaninem a jak budou pigmenty na těle rozloţeny. Gen byl označen MC1R (Melanocortin 1 receptor) a jeho poloha byla zmapována na 5. chromozomu psa (Schmutz et al., 2001). MC1R gen se na E-lokusu nachází u mnoha savců. V rámci lokusu jsou známy 4 alely: E, e, E M a E G. Klíčový význam mají především alely E a e, které se vyskytují u většiny plemen. Alela E umoţňuje normální rozloţení pigmentu po těle. Alela e polymorfismus (914 C>T) - vede ke ztrátě funkce genu a zapříčiňuje tvorbu feomelaninu v srsti namísto eumelaninu. Výzkum objevil šest variant sekvencí, přičemţ dvě z nich S90G a R306ter (914 C>T) alespoň zčásti korelují s černohnědou a červonoţlutou srstí (Newton et al., 2000). Alela e je recesivní, jedinec tedy musí být recesivní homozygot (e/e), aby se její účinky projevily na fenotypu. Takový jedinec získá jasně červené nebo ţluté zbarvení srsti. Vlivem dalších modifikátorů ovšem můţe být barva od velmi světlé krémové, téměř bílé barvy, aţ po tmavě kaštanovou, hnědočervenou barvu. Alela e ovlivňuje pouze zbarvení srsti, takţe v kůţi zůstává původní pigment černý nebo hnědý, popř. ovlivněný dalšími modifikátory (Dostál, 2007). Další dvě alely E M a E G způsobují specifické vzory, tedy rozmístění pigmentu v srsti a jsou typické pro zbarvení některých plemen. E G způsobuje starobylé zbarvení zvané grizzle, které se dnes vyskytuje téměř výhradně u saluk a afghánských chrtů (i 15

kdyţ označení barvy grizzle se pouţívá i u jiných plemen, jedná se geneticky o jiné zbarvení). Pes tohoto zbarvením má světlou barvu v odstínech pigmentace feomelaninu a horní část těla překrytou tmavými barvami eumelaninové pigmentace (Dreger and Schmutz, 2010). E M vytváří tzv. melanistickou masku, coţ je tmavé zbarvení obličejové části hlavy, někdy i uší. Alela E M je nejdominantnější z celé série. Dědí se autozomální cestou dominantně a k projevu dochází jak u dominantních homozygotů, tak i u heterozygotů. Nebyl zjištěn rozdíl ve fenotypu mezi homozygoty a heterozygoty. Schmutz et al. (2003) ve svém výzkumu zjistila, ţe všichni psi s melanistickou maskou měli nejméně jednu záměnu metioninu za valin na aminokyselině 264, vzniklé jednonukleotidovou substitucí (799 A>G), a ţádný nebyl homozygotem pro stop kodon R306ter. Mechanismus vzniku tohoto vzoru spočívá v interakci mezi genem MC1R s ASIP a melanocyty stimulujícím hormonem. Alela E M způsobuje uvázání účinku ASIP genu na tělo, coţ umoţní jeho nahrazení melanocyty stimulujícím hormonem v obličejové části hlavy (Schmutz et al., 2003). Z tohoto důvodu je moţné nalézt melanistickou masku pouze u psů, kteří mají funkční aguti genotyp tvořený alelami A y, a w, a t (teoreticky je moţné i a/a, ale zbarvení je černé a maska není rozeznatelná, i kdyţ je přítomná). Zároveň nesmí být lokus A blokovaný činností lokusu K. Taktéţ u psů s bílým čumákem zbarveným vlivem genů na lokusu S, nemusí být melanistická maska viditelná. Zbarvení masky je tvořené pigmentem eumelaninem a můţe podléhat účinkům dalších genům. Maska tedy můţe být černá, hnědá (b/b) a šedá(d/d), lila (b/b, d/d), ale dokonce třeba i merle. Melanistická maska se vzácně vyskytuje i u plemene border collie. 3.3.3 A lokus - agouti Aguti je označení pro původní typ zbarvení zvířete, tedy takové zbarvení, které odpovídá zbarvení divokých předků. V češtině pouţíváme pro toto zbarvení název divoké. Na aguti lokusu najdeme ale také geny kódující zbarvení sable, výskyt pálení a recesivní černou. Jednoduše řečeno, alely na aguti lokusu ovlivňují, které buňky budou 16

tvořit eumelanin a kdy. V roce 2004 byl objeven ASIP gen (Agouti signal peptide) a jeho lokus byl zmapován na CFA24 (Kerns et al., 2004). V roce 2005 prováděl Berryere et al. výzkum ASIP genu, třiceti sedmi plemen. DNA vybraných plemen byla testována pro stanovení fenotypu různých alel aguti genu. U psů s fawn nebo sable zbarvením byly identifikovány alely A y v aminokyselinových změnách na A82S a R83H. U psů s pálením (a t ) tyto změny nebyly. Recesivní alela ASIP genu a nesoucí tzv. recesivní černou se projevila změnami na R96C (polymorfismus c.288c>t). ASIP gen se tedy vyskytuje v několika alelách, zatím však nemusejí být známy všechny. Problém je ale i s určením síly jednotlivých alel, protoţe zatím se u ţádného plemene nevyskytují všechny alely. Nejčastěji se v literatuře uvádí následující posloupnost dominance: A y > a w > a t > a (Schmutze et al, 2007). Divoké-aguti zbarvení kóduje alela nesoucí označení a w (z anglického wild, coţ znamená divoký). Tato alela způsobuje, ţe v průběhu růstu chlupu se střídá tvorba eumelaninu a feomelaninu, coţ vytváří na chlupu charakteristické ţluto-černé průhy (Schmutz et al., 2007). Toto je původní divoké zbarvení vlků a kojotů, ale nese ho i mnoho dnešních ušlechtilých plemen. Podle Schmutz et al. (2007) je poměrně rozšířená modifikace tohoto zbarvení prostřednictvím chinchilla genu, sídlícím na lokusu C. Gen chinchilla způsobuje změnu zbarvení feomelaninu na bílou, nebo velmi světle krémovou. Psi s aguti a chinchilla genem jsou potom zbarveni černo-stříbřitě, coţ způsobují střídající se bílo-černé prouţky. Toto zbarvení je typické pro severská plemena. U plemene border collie se zbarvení wild pravděpodobně nevyskytuje. Alela A y pravděpodobně vznikla mutací alely a w, která se vyskytuje u divokých předků vlků a kojotů. Ay je nejdominantnější alelou celé skupiny, takţe stačí přítomnost jedné alely (Ay/*), aby se projevila na feotypu. Podle Bowling (2000) je alela neúplně dominantní vůči a t, takţe heterozygoti A y /a t budou o něco tmavší neţ homozygoti A y /A y. Alela A y způsobuje zbarvení sable, česky sobolí. Toto zbarvení se vyznačuje červeným barvou srsti způsobenou feomelaninem, kterou překrývají jednotlivé chlupy s eumelaninovou pigmentací. Tmavou barvu mohou mít celé chlupy, ale také jen části chlupů, tmavé vţdy od špičky směrem ke kořínku. Poměr světlých a tmavých částí se velmi různí a barvy mohou být uspořádány do vzorů. Tmavé chlupy, 17

nebo části chlupů jsou zbarveny pigmentem eumelaninem a jako takové podléhají řadě genů. Mohou být černé, ale mohou být také hnědé, šedé či lila. Čím světlejší je barva tmavého pigmentu, tím hůře ji lze rozpoznat na základní červené pigmentaci. Existují dva typy sable. Většinou se u jednoho plemene vyskytuje vţdy jeden typ sable, coţ naznačuje, ţe geneticky jsou si tyto dva typy sable barvy velmi podobné, ale vlivem prošlechtění se liší ve skupinách modifikujících genů. První typ se nazývá clear sable (coţ znamená čistá sable) a u některých plemen je označováno jako fawn (srnčí, plavá). Typické pro toto zbarvení je ţlutá aţ červená barva těla s minimem tmavých chlupů. U plemen, která jsou na tuto barvu hodně prošlechtěná, se tmavé chlupy v srsti nevyskytují vůbec. Téměř vţdy ale bývá přítomna melanistická maska (Berryere et al., 2005). Pokud by pes neměl masku, můţe být velmi těţké odlišit barvu clear sable od recesivní čisté červené (e/e). Ovšem clear sable zbarvené zvíře většinou má alespoň nějaký tmavý chlup, a ty naopak nikdy nenajdeme na psovi barvy recesivní červené, jak jsme si jiţ popsali výše. Druhým typem je tzv. shaded sable (stínovaná sable). Takto zbarvení psi mají stejnou červenou barvu srsti, ale mívají více tmavých chlupů neţ fawn (Berryere et al., 2005). Nejčastěji mají tmavé zbarvení na hlavě, hřbetu, bocích a ocasu, a také na zadní straně končetin. Toto zbarvení můţe, ale nemusí být doprovázeno melanistickou maskou. U některých plemen je maska pro jedince shaded sable typická a u jiných plemen se vůbec nevyskytuje. Někteří autoři ještě rozlišují třetí typ sable tzv. tipped sable, která má být jakýmsi mezistupněm mezi barvou fawn a shaded sable. Toto zbarvení bývá velmi často přítomno společně s melanistickou maskou. Někteří autoři naznačují existenci této alely kódující třetí typ tzv. sadle sable (z anglického saddle, coţ je sedlo), sedlová sobolí. Vědecký důkaz o existenci této alely však zatím chybí (Schmutz et al., 2005). Border collie jako velmi variabilní plemeno mohou mít jakoukoliv zde zmiňovanou variantu sable, ačkoliv nejčastější je shaded sable bez masky. 18

Tan, neboli pálení je nejspíš nejrozšířenější vzor zbarvení. Podle Dregera a Schmutz (2010) se dědí recesivně prostřednictvím alely a t. Jedinec tedy musí být homozygot a t /a t, aby se pálení projevilo ve fenotypu. Označením pálení rozumíme výskyt feomelaninu v typickém vzoru. Barva pálení můţe být v rozsahu škály odstínů feomelaninu, nejčastěji zlatá nebo ţlutá. Při kompletním vzoru pokrývá zlatá barva obličejovou část hlavy a hrdlo, vnitřní stranu uší, hrudník v oblasti ramen, vnitřní a přední stranu končetin, spodek kořene ocasu a okolí řitního otvoru a genitálií. Není ovšem podmínkou, aby se pálení vyskytovalo v plném rozsahu na všech zmíněných místech. Obvyklé je pálení jen na tváři a obočí a na části končetin. Pokud by pes měl gen pro brindle a zároveň pro pálení, omezí gen a t běţně celotělové brindle zbarvení pouze do oblastí s pálením. U recesivních homozygotů způsobuje dvojice alel a/a tvorbu tmavého eumelaninu v pigmentových buňkách. Genotyp a/a způsobuje černé zbarvení u několika málo plemen ovčáckých psů (německý ovčák, šeltie) a psů ze skupiny špice (akita inu) (Carver, 1984). U většiny ostatních plemen kóduje černou dominantní alela na lokusu K. U plemene BOC se pravděpodobně vyskytují obě alely a jsou tedy moţné oba způsoby vzniku černého zbarvení, i kdyţ dominantní forma je mnohem častější. 3.3.4 K - lokus Little (1957) postuloval existenci další alely jako příčiny tzv. solid, nebo-li jednobarevného zbarvení psů. Pozdější autoři, jako např. Willis (1989) a Sponenberg (2001) tuto alelu začali nazývat A S (jako solid), nebo-li dominantní černou. Předpokládalo se, ţe je to alela, která brání tvorbě feomelaninu v srsti působením genů aguti skupiny. Proto se domnívali, ţe alela se bude nacházet také na lokusu A. Kerns et al., (2003, 2005) při studiu DNA dokázali, ţe alela způsobující dominantní černou neleţí na lokusu A. Bylo prokázáno, ţe tato alela je epistatická vůči alelám na lokusu A, ale vyskytuje se na jiném lokusu, na lokusu K. Gen byl označen jako CBD103 a jeho lokus byl zmapován na 16. chromozomu. Zjistilo se, ţe kóduje tzv. ligand-receptor 19

systém, který umoţňuje střídání syntézy eumelaninu a feomelaninu. Samotná dominantní alela byla nazvána K B (z anglického black, česky černá) Dr. Sophile Candille studoval alely ze série K společně s Dr. Christopher Kaelin. Své poznatky publikoval na jaře roku 2007. V rámci lokusu K byly identifikovány tři alely s následující hierarchií K B > k br (tzv. brindle - ţíhaná) > k y (tzv. yellow - recesivní ţlutá). K B je rozhodující alela pro tvorbu černého zbarvení u více neţ 50 plemen. U mnoha plemen, např. ze skupiny loveckých psů, je alela K B fixována, coţ znamená, ţe v populaci se gen vyskytuje pouze v této alele a všichni čistokrevní jedinci jsou dominantní homozygoti K B /K B (Candille et al., 2007). Zbarvení takovýchto jedinců nemusí být vţdy jen černé, ale můţe být ovlivněno jakoukoliv mutací, která je u eumelaninu moţná. Psi tedy mohou mít barvu černou, čokoládovou, modrou, lila, merle apod. Navíc mohou být i červeně zbarvení feomelaninem, ovšem pouze prostřednictví genotypu e/e. Naopak nikdy nebudou mít pálení, nemohou být plaví, sable ani mít melanistickou masku. Bílé odznaky tento gen nijak neovlivňuje. Další alela je recesivní k y (z anglického yellow, česky recesivní ţlutá). Tato alela umoţňuje alelám lokusu A vytvářet feomelanin. Vzhledem k tomu, ţe tato alela je na nejniţší příčce v hierarchii skupiny K, je nutné, aby byl jedinec recesivní homozygot k y /k y. Jinak nemůţe dojít k projevu tohoto genotypu na fenotyp. Všichni jedinci s pálením jakékoliv barvy, všichni plaví a sable jedinci a všichni jedinci divokého zbarvení mají na lokusu K dvě recesivní alely k y /k y. Poslední známá alela lokusu K je k br (z anglického brindle, coţ znamená ţíhaná). Jelikoţ k br je dominantní vůči k y ale recesivní vůči K B, jsou zde moţné dva genotypy. Pro projev brindle zbarvení ve fenotypu je moţné, aby byl jedinec buď homozygot k br /k br, nebo heterozygot k br /k y (Kerns et al., 2007). U tohoto zbarvení dochází ke střídání feomelaninu a eumelaninu, coţ vytváří v srsti pruhovaný vzor. Tato alela tedy také umoţňuje alelám skupiny A tvořit feomelanin, s tím rozdílem, ţe místa, která by vlivem alel lokusu A měla být zlatě zbarvená feomelaninem, jsou s tímto genem ţíhaná. Plaví psi budou tedy ţíhaní po celém těle, kromě hlavy v případě, ţe mají melanistickou masku. U sable psů bude rozpoznání problematičtější, protoţe kromě stínování, zde 20

bude ještě ţíhaní v té části chlupů, která bude zlatá. U psů s pálením se bude ţíhání vyskytovat opět jen v místech, kde by se projevilo pálení. U mnoha plemen je ţíhání na plavém podkladu standardní barvou a je velmi obvyklé. Ţíhání v sable, nebo v pálení se vyskytuje velmi vzácně a většinou se jedná o nestandardní zbarvení. Aby to nebylo tak jednoduché, i zde vstupují do hry různé další modifikátory pigmentu eumelaninu, které ovlivňují eumelaninovou část ţíhání. Pes tedy můţe být zlatý (plavý) s pruhy černými, hnědými, modrými, lila atd. V případě výskytu ţíhání v pálení, bude samozřejmě modifikátory ovlivněn také eumelanin základního zbarvení. Obdobě to platí i pro ţíhání v sable barvě. U border collií se běţně vyskytují alely K B a k y. Brindle zbarvení by se běţně u border collií nemělo vyskytovat, i kdyţ výskyt alely k br nelze zcela vyloučit, jelikoţ se čas od času objeví také u fylogeneticky velmi příbuzného plemene australský ovčák, se kterým má plemeno border collie společné předky. Domnívám se, ţe se tento gen mohl do populace border collií dostat například prostřednictvím chrtů, kteří byli v začátcích plemene ojediněle přikříţeni pro zvýšení rychlosti. U border collií se zbarvení objevuje v některých pracovních liniích jako zbarvení celého těla a častěji také jako ţíhání v pálení. Vzhledem ke znění standardu border collií, by brindle pravděpodobně ani nemělo být povaţováno za nestandardní zbarvení. U australských ovčáků ovšem nestandardním zbarvením je. 3.3.5 B lokus - brown Na lokusu B se nachází gen zvaný Tyrosinase Related Protein 1 (TYRP1). Gen byl zmapován u psů na chromozómu 11 (Schmutz et al., 2002). Ve své recesivní podobě způsobuje tento gen hnědé zbarvení nejen u psů, ale i u mnoha jiných druhů zvířat, například u myší, koček, krav aj. Gen působí na eumelanin, který se ze základní černé barvy mění na hnědou. Změna barvy nepostihuje pouze srst, ale také kůţi. To je patrné na hnědém zbarvení nosní houby, očních víček a polštářků na tlapkách. Podle toho lze přítomnost dvou recesivních alel (b/b), poznat i na jedinci, jehoţ srst vlivem 21

činnosti dalších genů změnila barvu např. na bílou či ţlutou. Alela způsobující černé zbarvení (black) B je dominantní vůči alele způsobující hnědé zbarvení (brown) b. V současné době jsou známé tři běţné mutace alely b, a to jsou b S, b d, b c. Schmutz et al. (2002) zkoumaly tyto tři polymorfismy v DNA hnědých psů. Dva z nich byli nalezeny na exonu 5, přičemţ první - b S obsahuje stop kodon v exonu 5 (Q331ter) (c.991 C>T) a druhý - b d obsahuje deleci prolinu v exonu 5 (345delP). Zbývající polymorfismus b c je substitucí v exonu 2a způsobuje záměnu tyminu za cystein (S41C) (c.121 T>C) (Schmutz et al., 2002). Není ovšem vyloučeno, ţe se vzácně vyskytují i jiné mutace b, které ještě nebyly prozkoumány. U border kolií nalezneme v rámci plemene všechny tři běţné mutace. Zatím bohuţel nebylo zjištěno, jaký vliv mají mutace b na výsledné zbarvení srsti a zda vůbec nějaký vliv mají. Hnědý jedinec můţe mít obě b alely stejného typu (b S /b S ) nebo můţe být kaţdá jiná (b c /b d ). Nebylo prokázáno, ţe by konkrétní mutace b měla vliv na odstín, resp. sytost barvy. Hnědá barva totiţ můţe mít odlišný odstín i u štěňat z jednoho vrhu, které mají v genomu stejnou mutaci. Výsledný odstín a sytost hnědé barvy kódované alelou b můţe být poměrně variabilní a u jednotlivých plemen i jedinců se můţe výrazně lišit. To je pravděpodobně způsobeno součinností více dalších genů, ovšem přesný systém fungování těchto genů není znám. Toto zbarvení mívá také různé názvy, od nejrozšířenějšího označení hnědá (brown), přes čokoládovou (chocolate), játrovou (liver) aţ po červenou (red) i kdyţ se ve skutečnosti o pravou červenou barvu nejedná, protoţe tu způsobuje jiný druh pigmentu - feomelanin. 3.3.6 D lokus - dilution Tento lokus dostal název D podle anglického výrazu dilution, coţ znamená ředění. Barva bývá někdy označována jako maltézké ředění (maltese dillution). Lokus byl Drögemüllerem (et al., 2007). identifikován na 25. psím chromozomu a gen byl označen MLPH (melanophilin gene) Jeho recesivní mutace nesoucí označení d má silný ředící vliv na eumelanin a slabý ředící vliv na feomelanin. Podle Bowling (2000) působí MLPH na pigmentové granule, které vytvářejí shluky. U recesivních homozygotů d/d 22

dochází k zesvětlení základní barvy. Na rozdíl od jiných ředících genů, způsobujících modré zředění černého zbarvení, zde se jedinci se zesvětlenou jiţ rodí a během ţivota se toto zbarvení nijak výrazně nemění. Černou barvu ředí alela d na stříbřitě šedou, tato barva se označuje jako modrá (blue). Hnědou barvu ředí na světle hnědou aţ béţovou s růţovým nádechem. Tato barva se u některých plemen označuje isabela, a u jiných zase lila. Alela ovlivňuje nejen barvu srsti, ale také pigmentaci kůţe. Recesivní homozygoti modří a lila mají světlejší nos, oční víčka i oči, neţ je typické pro výchozí barvy černou, resp. hnědou. Tento ředící gen můţe ovlivňovat eumelanin v jakémkoliv vzoru či zbarvení. Obr.č.1: BOC černá s pálením (http://www.poneka.estranky.cz) Obr.č.2: BOC modrá s pálením (http://www.canis-boc.wz.cz) Autoři uvádějí, ţe alela d dokáţe také zesvětlit feomelanin. Účinek na tento pigment je ovšem mnohem menší, neţ je tomu u eumelaninu (Schmutz and Berryere, 2007). Výsledný odstín feomelaninu patrně mnohem více ovlivňují další dosud neidentifikované modifikátory, neţ samotné působení mutace d. Porovnání fotografií psů fenotypu černá s pálení (Obr.) a modrá s pálením (Obr.) zjistíme, ţe často mají černí psi světlejší barvu pálení neţ psi modří. Dle Philipp et al. (2005) bývají u některých plemen mutace MLPH spojovány s vrozenými onemocněními. Tak je tomu například u dobrmanů kde se rozšiřuje tzv. syndrom modrých dobrmanů CPA (color dilution alopecia), který u postiţených jedinců 23

způsobuje lokální alopecii, hlavně v oblasti hlavy. U velkého müsterlandského ohaře známe tzv. BHFD (black hair follicular dysplasia), která působí obdobné problémy. U obou plemen byla identifikována sada SNP okolo 2. exonu. 3.4 MERLE ZBARVENÍ: 3.4.1 Co je merle Pojmem merle označujeme velmi charakteristický strakatý typ zbarvení psů. Objevit, jak merle gen funguje a kde se nachází, se snaţilo několik vědeckých týmů. V roce 2003 se o to neúspěšně pokoušela Schmutz (et al., 2003), která za původce merle vzoru povaţovala gen označovaný jako KILTG zmapovaný na CFA15. Schmutz dále uvádí jako moţného kandidáta gen zvaný MITF (microthalmia transcription factor), konkrétně potom sekvenci MITF-M, kódující utváření melanocytů. Při testech bylo ovšem zjištěno, ţe MITF-M se u merle a solid psů nijak nelišila. Nedávno se ukázalo, ţe gen MITF, který ovlivňuje mimo zbarvení také např. vývoj oka, je zodpovědný za bílou skvrnitost u psů (Rothschild et al., 2006; Karlson et al., 2007). Později Hedan (et al., 2006), jenţ pracoval s rozsáhlou rodinou příslušníků plemene australský ovčák, vytipoval a zkoumal na 15 genů. Přestoţe sice nakonec také neuspěl a nepovedlo se mu označit konkrétní gen způsobující merle, lze jeho studii chápat jako dobrý výchozí zdroj pro dalším zkoumání markerů způsobujících různé typy strakatého zbarvení. V roce 2006 byl kolektivem kolem Clarka a Murphyho (Clark et al., 2006) konečně objeven původce merle. Jedná se o gen SILV, označován také jako PMEL17 nacházející se na lokusu M, který byl zmapován na 10. chromozomu. Kromě pigmentace ovlivňuje také vývoj sluchových a zrakových smyslových orgánů. Z hlediska pigmentace je dalším z ředících genů, avšak s tím rozdílem, ţe merle zesvětluje jen náhodné, nepravidelně rozptýlené segmenty, a ne celou plochu těla, přičemţ na zesvětlené ploše zůstávají skvrny původní barvy. Skvrny mohou být 24

jakékoliv velikosti a mohou být umístěny kdekoliv na těle zvířete. Merle bývá obvykle dobře viditelné při narození, ale u některých druhů základního zbarvení se můţe merle vzor časem vytrácet a zanikat. U jiných zase můţe docházet k tmavnutí. Přestoţe obecně je merle alela M povaţován za dominantní, ve skutečnosti je neúplně dominantní, protoţe heterozygoti (M/m) a dominantní homozygoti (M/M) mají odlišný fenotyp. Non-merle alela je recesivní a označuje se m. Alela M postihuje pouze eumelanin. Pokud pro toto zbarvení má jedinec vlohu, můţe se projevit na jakékoliv části těla zbarvené eumelaninem, přičemţ vůbec nezáleţí na tom, jakou barvu eumelanin má vlivem dalších modifikátorů. Merle zbarvení tedy můţe postihnout jedince černé, hnědé, modré i lila, můţe se projevit na celém těle, v melanistické masce, ve stínování u sable, v eumelaninových pruzích u ţíhaných jedinců atd. Feomelanin není tímto genem nijak ovlivňován a bude se jevit zcela normálně i za přítomnosti alely M. (Clark et al., 2006) Merle zbarvení je pravděpodobně velmi staré, jak dokládají zmínky v knihách z 1. resp. 2. poloviny 19.stol, kde lze nalézt také nákresy psů s tímto zbarvením (Brehm, 1868; Buffon 1839). Merle barva se typicky vyskytuje u plemen ovčáckých psů typu kolie. Mezi tato plemena patří border collie, ale také australský ovčák, dlouhosrstá kolie, krátkosrstá kolie, šeltie (Clark et al., 2006). S dalších plemen, která mají pravděpodobně s uvedenými plemeny společné vzdálené předky, to jsou louisianský leopardí pes, staroanglický ovčák, beauceron, mudi, velškorgi Cardigan, bergamský ovčák a pyrenejský ovčák. Merle zbarvení se dále vyskytuje u plemen, u kterých není příbuznost s výše uvedenými aţ tak jista. Tato plemena jsou dunker, jezevčík a německá doga. Zatím není jasné, zda je u všech plemen merle fenotyp způsoben stejnými geny. V poslední době se zbarvení objevilo také u plemen, u kterých bylo dříve neznámé. Je to například stafordširský bulteriér, americký kokršpaněl, pomořanský špic, čivava a trpasličí pudl. Vzhledem k tomu, ţe je toto zbarvení u zmíněných plemen zcela nové, jsou na místě určité pochyby o čistokrevnosti psů, kteří mají toto nové zbarvení. 25

Fotografická dokumentace merle zbarvení u různých plemen viz příloha I. 3.4.2 Merle a kombinace barev Nejčastěji se merle barva vyskytuje na černém podkladu. Taková barva se jmenuje blue merle a vyznačuje se černými skvrnami na modrošedém podkladu. Technicky správně by se ovšem barva měla nazývat black merle, protoţe pojem blue je zavádějící. Zvíře s tímto genotypem tvoří normálně zbarvený černý eumelanin, nikoliv pigment zředěný na modrou, jak by se mohlo podle názvu zdát. Nos a oční víčka takových psů jsou vţdy černé. Barva se můţe vyskytovat kombinovaná s bílými odznaky a také s pálením. Na pálení ani bílou barvu nemá merle gen vliv. Dalším častým merle zbarvením je ředění hnědého podkladu (b/b). Toto zbarvení se nazývá red merle, i kdyţ mnohem přesnější by bylo liver merle, protoţe označení red je zavádějící a poukazuje na feomelanin, který zde ale nehraje ţádnou roli. Red merle zbarvení vytváří hnědé skvrny na zesvětleném pískovém, či béţovém podkladu. Toto zbarvení můţe být poměrně variabilní v odstínech od tmavě čokoládové barvy po oranţově červenou, vţdy ale způsobenou eumelaninem. Opět můţe být toto zbarvení kombinováno s bílými odznaky či s pálení. Navíc můţe dojít k projevu alely M na jedinci, který uţ prodělal zesvětlení prostřednictvím dvou alel d/d. V případě základové barvy blue dostaneme barvu slate merle a v případě jedince lila získáme zbarvení lila merle. Takového jedince poznáme nejlépe podle světlejšího zbarvení nosní houby a očních víček, která budou světle šedá, resp. béţová. Tmavé fleky nebudou mít nikdy takovou intenzitu jako by měly, pokud by základová barva nepodléhala ředění. Také budou méně výrazné barevné rozdíly mezi zesvětlenou částí vzoru a fleky původní barvy. Opět je moţno, aby bylo zbarvení doplněno bílými odznaky a pálením. Merle zbarvení nedokáţe ovlivňovat feomelanin. Proto jej nelze rozeznat na psovi s genotypem e/e, tedy recesivně červeném. Tato barva můţe zcela skrýt jakékoliv 26

známky merle zbarvení i v případě, ţe by jedinec byl heterozygot M/m. Takový pes můţe být skrytým nositelem alely M. Jediný ukazatel, který nám jak odhalí, ţe recesivně červený pes je merle, jsou modře zbarvené oči, obzvlášť pokud jsou zbarveny jen částečně a nepravidelně. V populaci totiţ existuje také gen, který umoţňuje modré zbarvení očí i u non-merle jedinců, ale tento gen barví oči vţdy po celých segmentech. To by nás mohlo zmást. Vzhledem k tomu, ţe tedy není ţádná spolehlivá moţnost, jak určit, zda je recesivně červený pes nositelem alely M, je velmi striktně doporučováno nekrýt merle jedince recesivně červeným a naopak. Vyhneme se tak moţnosti, ţe by oba rodiče byli heterozygoti M/m, a ţe by část jejich potomstva mohla být dominantně homozygotní merle M/M postiţená merle syndromem. Obdobná situace je i v případě sable. Také zde nemusí být dobře rozeznatelné, zda je jedinec merle, nebo není. Zbarvení se označuje sable merle a je rozeznatelné především na štěňatech a tmavších jedincích. Také jedinci tohoto zbarvení by neměli být pářeni s heterozygotními merle psi ze stejného důvodu jako tomu bylo u recesivně červených psů, aby se zabránilo vzniku homozygotních merle M/M. 3.4.3 Cryptic merle Výskyt cryptic merle, neboli skryté merle, je poměrně řídkým jevem. Jedná se o jedince, který je geneticky merle, ale jehoţ fenotyp má jen minimum nebo ţádné zesvětlené oblasti, přestoţe má normální eumelaninové zbarvení. V podstatě se jedná o extrémně tmavého merle jedince. Obvykle lze merle vzor rozpoznat alespoň u štěňat. Často mají merle skvrny na uších, nebo špičce ocasu. Je velmi důleţité, aby byl takový jedinec včas rozpoznán a povaţován za merle, přestoţe to na fenotypu není poznat. Ani cryptik merle by neměl být kryt merle jedincem, protoţe zde je veliké riziko vzniku homozygotních merle štěňat postiţených různými defekty. 27

Obr.č.3 a č.4: Cryptic merle BOC Jessamine Sprite Black Chevers jediný známá cryptic merle BOC v ČR. Merle vzor je jasně rozeznatelný na hlavně v oblasti čela, patrný již u štěněte, viz. obr.2 (http://www.bordercollie.wbs.cz). 3.4.4 Barva očí Základní barva oka závisí na genetické informaci pro tvorbu eumelaninu a na jejich modifikátorech. Gen merle ale samozřejmě také ovlivňuje zbarvení očí. Oči mohou být vlivem alely M zbarveny modře, pokud v oblasti oka došlo ke zředění pigmentu. Kaţdé oko můţe mít jinou barvu, tzn., ţe např. jedno bude modré a jedno hnědé. Můţe také docházet k tzv. heterochromii iridis, tedy vícebarevnosti oka. Vlivem schopnosti genu tvořit strakatý vzor můţe i zbarvení oka dostávat bizardní podobu. Mohou se vyskytovat pruhy, mramorování, tečky, nebo jednobarevné části oka. Obě oči mohou být ale samozřejmě celé hnědé, bez známek zředění. Obr.č.5: Zbarvení oka ovlivněné merle genem. Oči mohou být modré zcela nebo jen částečně, obě, nebo jen jedno z nich. Psi plemene BOC. (http://www.gis.net/~shepdog/bc_museum/permanent) 28

V populaci border collií (ale i jiných plemen) je poměrně rozšířen gen podmiňující modré oči i u jedinců ve zbarvení solid. Gen je přenášen recesivně, ale bohuţel o něm zatím nebyly zjištěny ţádné další informace. Můţe být modře zbarveno jedno nebo obě oči. Proto nelze povaţovat modré oči u jednobarevného jedince za důkaz např. cryptic merle. Vţdy je ale zbarveno celé oko. Pokud má pes v oku skvrny, či pruhy, pak to určitě nezpůsobil gen pro recesivní modré oči, ale naopak nám to indikuje přítomnost merle alely M. Obr.č.6: Modré oči u solid psů BOC. Modré mohou být obě oči, nebo jen jedno. (http://www.gis.net/~shepdog/bc_museum/permanent) 3.4.5 Harlekýn vzor Jedná se o zvláštní typ merle zbarvení, jehoţ genetická podstata zatím nebyla úspěšně rozluštěna. Předpokládá se, ţe buď vzniká modifikací merle alely M, nebo součinností běţné alely M a dalších modifikačních genů. Zbarvení se projevuje vznikem různě zbarvených skvrn v srsti. Zatímco u běţného merle zbarvení se vyskytují na zesvětleném podkladu tmavé skvrny stejné barvy, u zbarvení harlekýn mohou mít skvrny několik různě intenzivních odstínů. Nejlépe je tento vzor pozorovatelný u zbarvení red merle. U plemene australský ovčák se toto zbarvení vyskytuje poměrně běţně v některých liniích a vypadá to, ţe by se mohlo dědit dominantně. U border collií jsem zatím takového jedince neobjevila, ale výskyt rozhodně nemůţeme vyloučit vzhledem k příbuznosti obou plemen. 29

3.5 Homozygotní merle Obr.č.7: Merle syndrom. Australský ovčák (M/M). Extrémní projev štěně zcela bílé, slepé a hluché. Velmi silný stupeň microopthalmie oči nejsou téměř vůbec vyvinuty. (http://www.ashgi.org/color/eyedefects.htm) Homozygotní merle jsou snem chovatelů a především pak těch, co se snaţí více o kvantitu a zisk, neţ a kvalitu a přínos plemeni. Pokud totiţ homozygotního merle jedince kryjeme s jedincem non-merle, všechna štěňata ve vrhu budou heterozygotní merle. Homozygotní merle jedinci M/M jsou velmi často postiţeni tzv. merle syndromem. Jedná se o označení souhrnu všech negativních jevů, které se mohou u homozygotních merle jedinců vyskytnout. Nejčastější projevy jsou nadměrné mnoţství bílé barvy na těle, modré zbarvení duhovky a poruchy vývoje zrakových a sluchových orgánů. Ovšem merle syndrom se nevyskytuje vţdy u všech homozygotů M/M. V praxi to znamená, ţe pes můţe mít fenotyp běţného heterozygotního merle a genotyp homozygotního merle. A naopak zmíněné problémy se mohou vyskytnout i u heterozygotního merle jedince M/m, avšak vyskytují se velmi vzácně a projevy bývají velmi mírné. Dle dostupných informací nebyl zatím v chovu BOC registrovaném pod záštitou FCI v ČR zaznamenán případ narození štěněte postiţeného merle syndromem. 30

Obr.č.8: Homozygotní merle. Na fotografiích vidíme tři australské ovčáky testované jako homozygotní merle (M/M) Dokládají, že variabilitu rozsahu bílé u (M/M). (http://www.lethalwhites.com) 3.5.1 Postiţení zrakového ústrojí U homozygotních merle jedinců se také často vyskytují poruchy zrakového ústrojí a to nejčastěji microphthalmia, coloboma a iris hypoplasia (Hedan et al., 2006). Gelatt et al. jiţ v roce 1981 ve svém článku publikuje, ţe microophthalmia a příbuzné poruchy ohroţují mnohem více merle jedince s velkými bílými odznaky, neţ merle jedince mající pouze omezené mnoţství bílé. Obr.č.9: Iris hypoplasia. Australský ovčák (M/M) Obr.č.10: Coloboma. Australský ovčák (M/m) 31

Obr.č.11: Irregular pupil. Australský ovčák (M/M) zcela zdravé. Obr.č.12: Pigment. Australský ovčák (M/M). Oko Obr.č.13: Microopthalmia. Australský ovčák (M/M) Obrázky X-Y zdroj: (http://www.ashgi.org/color/eyedefects.htm) 3.5.2 Postiţení sluchového ústrojí Ze studie vypracované kolektivem kolem Straina (2009) vyplývá, ţe u plemen, u kterých se nevyskytují bílé odznaky, bývají účinky merle syndromu mnohem mírnější. Strain zkoumal 40 psů různých plemen, kteří byli testem ověřeni jako homozygotní merle M/M. Velkou část z tohoto počtu tvořili psi plemene catahoua, u kterých je merle zbarvení velmi rozšířené, ale téměř se zde nevyskytují bílé odznaky. Z 29 zkoumaných 32

psů catahoua byli jen 2 hluší na obě uši a jeden na jedno ucho, zbylých 26 homozygotních merle M/M psů mělo sluch zcela v pořádku. Horší výsledky byly u ostatních 11 psů, které tvořilo 5 australských ovčáků, 3 kolie, 1 šeltie, 1 velškorgi a 1 německá doga. U všech plemen se ve větší či menší míře vyskytují bílé odznaky a pro většinu z nich jsou typické ve větším rozsahu bílé límce, lysiny a končetiny. Z těchto jedenácti M/M psů byli 4 zcela hluší a 3 hluší na jednostranně. Z toho bychom mohli vyvozovat, ţe na vzniku merle syndromu se u těchto jedinců podílí kromě merle genu i další geny, především gen podmiňující bílou strakatost MITF, která v přítomnosti dvou dominantních alel M/M zesilují svůj účinek na fenotyp. Studie také testovala 113 heterozygotních merle M/m z nich byl hluchý jen jeden jedinec. Tato zjištění vyvrací rozšířené mýty o nadměrné náchylnosti merle zbarvených (tedy i heterozygotů M/m) jedinců k hluchotě. 3.6 O plemeni border collie (BOC) 3.6.1 O plemeni Plemeno vzniklo v oblasti hranic Anglie a Skotska. Píše se, ţe jiţ v 16. století byl viděn středně velký pes, který ovládal stádo pod vedením ovčáka. Způsob práce prý naprosto odpovídal border collii (dále jen BOC). V 19. století uţ pomáhaly BOC různých typů, barev a druhů srsti farmářům s prací u stád. BOC se vyznačuje tichým, plíţivým pohybem, schopností fixovat stádo očima, je schopná se samostatně a rychle rozhodovat a v neposlední řadě má obrovskou chuť do práce. Pro tyto její vynikající vlastnosti je BOC dodnes nejčastěji pouţívaný ovčácký pes na ovčích farmách. Kdo přesně byli předkové BOC není zcela jasné, ale šlechtily se především pro jejich pracovní schopnosti a na exteriér se nepohlíţelo. Historie BOC je nerozlučně spjata s ISDS (International Sheepdog Society). Toto sdruţení zaloţili roku 1906 skotští chovatelé ovcí, jejichţ cílem bylo mimo jiné registrovat ovčácké psy. Jediným kritériem zápisu do této organizace byly pracovní schopnosti psa. Ačkoliv se BOC registrují uţ od konce 19. století, teprve roku 1976 toto 33

plemeno oficiálně uznaly kynologické organizace. V tomto roce byl vytvořen oficiální plemenný standard organizací ve Velké Británii Kennel klubem. 3.5.2. Klub BCCCZ Klub Border Collie Club Czech Republic (BCCCZ) je dobrovolným sdruţením příznivců psů plemene border kolie. Vznikl vyčleněním z Klubu chovatelů málopočetných plemen psů (KCHMPP) dne 11.9.1999 na ustavující schůzi BCCCZ v Praze-Tróji. Na základě usnesení Předsednictva Českomoravské kynologické unie (ČMKU) č. 67/99 ze dne 9.11.1999 byl klub BCCCZ schválen jako asociovaný člen ČMKU prostřednictvím Svazu kynologických klubů (SKK), s působností od 1.1.2000. Od roku 2003 je klub BCCCZ řádným členem ČMKU prostřednictvím SKK. Štěňata a chovné jedince klub eviduje u Plemenné knihy (PK) č.1. Klub byl zaregistrován u Statistického úřadu a bylo mu přiděleno IČO 70098107. Klub se ve svém působení řídí řády a předpisy vlastními, českými i mezinárodními. 34

4 MATERIÁLY A METODY ZPRACOVÁNÍ 4.1. Databáze a další zdroje údajů Při zpracování statistik byla pouţita obsáhlá databáze klubu BCCCZ. Databáze obsahuje všechny základní informace o téměř čtyřech tisících jedincích. U kaţdého jedince se eviduje: jméno, chovatelská stanice, datum narození, pohlaví, zbarvení, chovnost, zdravotní údaje (konkrétně vyšetření DKK dysplazie kyčelního kloubu) a rodokmen. Údaje v databázi jsou neustále doplňovány. Podklady pro tuto práci, které vycházejí z databáze BCCCZ byly aktualizovány naposledy na začátku dubna. Práce tedy zpracovává data o 3895 jedincích. Chybějící údaje byly dále dohledávány, ať uţ prostřednictvím internetu, nebo dotazem ústní, či písemnou formou. Taktéţ informace, které působily nepřesně či nepravdivě byly dále zpřesňovány, či opraveny. Proto mohou být u několika jedinců pouţity odlišné informace, neţ jsou uvedeny v databázi BCCCZ. Informace budou poskytnuty klubu BCCCZ, aby mohli být údaje dle uváţení opraveny. Je moţné, ţe někteří chovatelé záměrně nepodali pravdivé informace, či podali informace zkreslené s úmyslem ochránit dobrou pověst svého chovu. Není ovšem v moţnostech autora této práce, aby se dopátral ke všem těmto informacím v tak velkém počtu jedinců. Předpokladem objektivnosti výsledků tohoto výzkumu je poctivost chovatelů projevená při poskytování údajů. 4.2 Statistické zpracování 4.2.1 Zastoupení jednotlivých variant zbarvení u BOC v ČR 35