UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Přírodovědecká fakulta Katedra fyzické geografie a geoekologie Studijní program: Geografie Studijní obor: Geografie a kartografie VÝVOJ BONITACÍ PŮD A JEJICH POROVNÁNÍ NA MODELOVÉM ÚZEMÍ THE DEVELOPMENT OF LAND EVALUATION AND THEIR COMPARSION ON MODEL AREA Bakalářská práce Jan Votýpka Husinec 2013 Vedoucí bakalářské práce: RNDr. Luděk Šefrna, CSc.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani jakákoliv její podstatná část nebyla předložena k získání jiného ani stejného akademického titulu. V dne
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu mé práce RNDr. Luďku Šefrnovi, CSc. za cenné rady při vytváření práce a také pracovnicím knihovny Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy Praha Zbraslav za jejich ochotu a pomoc při vyhledávání informací v knihovně ústavu.
Abstrakt Bonitace půdy prošla dlouhým vývojem. Od počátečních určení výšky daní, kdy pro stanovení rozdílu ocenění půdy bylo používáno jednoduchých metod, spojených například s výsevem, se následně hodnotila prostředky stále propracovanějšími na stále nižších úrovních. Dnes má pochopitelně vědecký základ a je zpracována pro každý pozemek zapsaný v katastru. Cílem práce tedy je popsat vývoj bonitace v Českých zemích a pokusit se jej přiblížit na modelovém katastrálním území Pivkovice v Jižních Čechách. Klíčová slova: bonitace půdy, katastr, BPEJ, GIS, Pivkovice Abstract Land evaluation went a long way. From the beginning determine the amount of taxes, when for determining the diference in land evaluation was used simple methods, associated for example with sowing, the evaluated methods still proved on still lower levels. Today it has naturelly scientific basis and is processed for each ground in land register. The aim of the work is to describe the development of land evaluation in Czechia and try it on model location Pivkovice in South Bohemia. Key words: land evaluation, land register, BPEJ, GIS, Pivkovice
Citační vzor VOTÝPKA, J. (2013): Vývoj bonitací půd a jejich porovnání na modelovém území. Bakalářská práce. Praha. Katedra fyzické geografie a geoekologie. Přírodovědecká fakulta. Univerzita Karlova v Praze
OBSAH Seznam zkratek 7 Seznam map 8 Seznam obrázků 9 Seznam tabulek 9 1. Úvod 9 2. Rešerše literatury 10 2.1. Vývoj bonitace půdy v českých zemích 10 2.2. Bonitace půdy na Slovensku 27 2.3. Bonitace dle FAO 30 3. Metodika práce 31 3.1. Teoretická část 31 3.2 Modelové území a práce v GIS 32 4. Příklad na modelovém území 32 4.1. Fyzicko geografická charakteristika KÚ Pivkovice 32 4.2. Vývoj bonitace půdy v KÚ Pivkovice 41 5. Diskuse a výsledky práce 45 6. Závěr 52 7. Zdroje práce 52 7.1 Literatura 52 7.2 Internet 54 7.3 Mapové podklady 54
Seznam zkratek aj. BPEJ cca ČR ČSR ČSSR FAO GIS ha HPJ HPKJ HRRE JZD Kč Kčs KPP KÚ LUT a jiné bonitovaná půdně ekologická jednotka cirka Česká republika Česká socialistická republika Československá socialistická republika food and agriculture oraganization geografický informační systém hektar hlavní půdní jednotka hlavní půdně klimatická jednotka hrubý roční rentní efekt jednotné zemědělské družstvo koruna česká koruna československá komplexní průzkum půd katastrální území land utilization table 7
ORP PEJ PES PSP SR SSR TTP tzv. VÚMOP ZPF obec s rozšířenou působností půdně ekologická jednotka produkčně ekonomická skupina produkční skupina podniků Slovenská republika Slovenská socialistická republika trvalý travní porost takzvaný Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy zemědělský půdní fond Seznam map Mapa č. 1: Poloha KÚ Pivkovice v rámci okresu Strakonice Mapa č. 2: Nadmořské výšky v okolí Pivkovic Mapa č. 3: Půdní typy KÚ Pivkovice Mapa č. 4: Land use KÚ Pivkovice v roce 2006 Mapa č. 5: Sondy KPP v topografické mapě KÚ Mapa č. 6: Současné kódy BPEJ v KÚ Pivkovice Mapa č. 7: Provedené půdní sondy v topografické mapě KÚ Mapa č. 8: Sklonitost na modelovém území Mapa č. 9: Expozice na modelovém území Mapa č. 10: Přepracované kódy BPEJ 8
Seznam obrázků Obr č. 1: Letecký snímek okolí obce Obr č. 2: Brnoušský potok v katastru obce Obr č. 3: Erozní rýha ve zceleném pozemku Obr č. 4: Degradace půdy tězkou zemědělskou technikou Obr č. 5: Panství drakonické roku 1654 Obr č. 6: Sonda v kambizemi Obr č. 7: Sonda v glejové půdě Obr č. 8: Sonda v rankeru Seznam tabulek Tabulka č. 1: Katastrální výtěžky v Česku roku 1946 Tabulka č. 2: Klimatické regiony systému BPEJ Tabulka č. 3: Kombinace sklonitosti a expozice Tabulka č. 4: Kombinace skeletovitosti a hloubky 1. Úvod Půda je jedním ze základních výrobních prostředků člověka a lidské civilizace vůbec (Tomášek 2003). Bonitace této složky přírody má na našem území dlouhou tradici. Její vznik a vývoj byl iniciován snahou o spravedlivé rozdělení pozemkové daně při rozdílné úrodnosti půdy. Ve své práci tento vývoj chronologicky popisuji nejprve na zemské úrovni a v druhé části přímo na konkrétním modelovém území tedy KÚ Pivkovice v Jižních Čechách. Dotknu se také nevýhod současného systému a navrhnu opravení systému BPEJ. 9
2. Rešerše literatury 2.1. Vývoj bonitace půdy v českých zemích Nutnost hodnotit půdu spojujeme od počátku s panskou potřebou výběru daní. Chci připomenout, že půda byla v raném středověku zřejmě nejdůležitějším majetkem. Podle slova feudum (česky léno), což znamená pozemek přidělený poddanému od panovníka, se celé období označuje jako doba feudalismu. V počátku tohoto období byla půda prakticky jediným pravidelným zdrojem příjmů panovníka a jemu podřízené šlechty (Bumba 2007). Vrchnost na této půdě usazovala sedláky nebo ji dávala do zástavy a držby za různé služby svým pomocníkům a příznivcům (Mašek 1948). Za vlády Přemyslovců se kvalita zemědělských půd vyjadřovala více jejich měrami než skutečnými vlastnostmi půdy (Němec 2001). První záznamy se datují do roku 1022, kdy vládl kníže Oldřich, a daně se vybíraly z lánů. Tehdejší lán odpovídal zhruba dnešním 18 hektarům. Jedná se o první jednoduchý katastr v českých zemích a způsob výběru daní se používal i za dalších panovníků Přemyslovského rodu. Měnila se ovšem výše zdanění i celková plocha lánu. Ustanovení měr zemských roku 1268 ustanovilo lány královské, kněžské, panské, zemanské, svobodné a selské. Výměra se pohybovala mezi 17,5 ha, což představoval jeden lán královský a 11,5 ha lánu selského. Ke sjednocení lánu jako technické jednotky při určování daní došlo za vlády Přemysla Otakara II (Bumba 2007) Další mírami byly stanoveny dnes již zapomenuté ječné zrno, prst, dlaň, píď, zemský provazec, pražský loket, jitro, prut, čtvrt, látro aj. Hlavní délkovou jednotkou určili již za vlády Oldřicha loket pražský, odpovídající cca. 0,591 m (Podolský 1933). Zemský provazec je poté roven dvaapadesáti loktům pražským, přepočteno na dnešní míru 30,732 m. Podobné rozměry měly již antické jednotky stopa a plethorn, ale podobnost může být čistě náhodná. Základní plošnou mírou ustanovil úřední aparát čtverečný provazec cca 944,46 m 2. Opět zde můžeme naleznout až nebývale přesnou shodu s antikou (Podolský 1933). Z větších jednotek plošných uvádím jitro odpovídající 3 provazcům a lán, jehož ideální (nikoliv vždy používaná) velikost činila 192 provazců, dnes tedy zhruba 18,13 ha. Určily se ovšem také míry duté, které zjišťovaly množství výsevu a výnosu obilí. Dle jakosti (bonity) 10
se půda dělila na dobrou, prostřední a špatnou nebo také suchou, písčitou, hubenou, mdlou aj. K této klasifikaci se použilo množství výsevu na určitou výměru, dobrou tučnou půda ocenili 17 až 18 měřičkami na korec, prostřední 16 měřičkami a špatnou 15 a méně měřičkami. Jednalo se tedy o první jednoduché rozdělení půdy v českých zemích dle její bonity. Třicetiletá válka selský stav hospodářsky zničila. Přesto si stavové prosadili, aby hlavní daní byly berně z půdy poddanské rustikální (Němec 2001). Vyšlo proto v platnosti nařízení o zaevidování veškeré půdy, jež měla provést hlavní komise generální vizitace celé země České, která jmenovala další komise a ty v jednotlivých panstvích zkoumaly počet a kvalitu usedlých sedláků. Plocha jejich usedlostí kolísala od 80 korců v rovině do 40 korců v horách. Bonita půdy se určovala dle úrodnosti půdy a polohy v rámci obce (Demo 1998). Kategorie se dělily na dobrou, prostřední a špatnou (Poništiak 2010). Evidence vyšla v platnosti roku 1654 a nazývala se berní rolla (Catastrum rollare). Základní jednotkou pro placení daně státu byla usedlost (Mašát 2002) Tento soupis půdy ovšem nikdy nedosáhl požadovaného úspěchu a proto byla v letech 1684 až 1748 provedena revizitace držby pod vedením Františka Oldřicha hraběte Kinského. Byl stanoven maximální divizor polí na 90 korců a krajské divizory se pohybovaly v rozpětí od 34 korců na Loketsku do 66 korců na Kouřimsku. Tento katastr bývá označován též jako druhá berní rolla a nahradil jej katastr tereziánský. Jelikož předchozí daňové zatížení se stalo přežitým a hlavně neuspokojovalo jak poddané tak především nenasytnou státní pokladnu, usnesl se roku 1706 sněm království českého na založení soupisu, který bude zahrnovat taktéž půdu panskou (dominikální), dosud z daní oproštěnou. Materiál pro tuto listinu, poskytla sama vrchnost přiznáním jmění (fasemi) v roce 1713. Fase dominikální půdy jsou rozděleny dle dvorů a fase rustikální dle vesnic. Ve fasích nalezneme zápisy o všech okolnostech majících na výnosnost a rentabilitu pozemků, jakostní třídu polí, důchody, práva, řemesla, údaje o sklizni z luk, údaje o dobytku tažném i chovném, rybníky, mlýny, olejny, pily, formanství a další výdělečné činnosti. Provedeno také bylo prozkoumání a doplnění údajů o nezemědělské činnosti v rámci jednotlivých berních usedlostí (Mašát 2002). Jako berní usedlost se brala výměra statku z roku 1725 o 60 korcích orné půdy 11
(asi 17 ha) a výtěžek takové vzorové usedlosti určen na 500 zlatých (Mašek 1948). Tento elaborát dokončili v roce 1748 a nazývá se třetí berní rolla (Němec 2001). Finanční nátlak dvora ovšem způsobil, že daně byly vybírány nespravedlivě, protože se musela vybrat předem stanovená částka, i pokud její výše přesahovala únosnou mez (Bumba 2007). Proto Marie Terezie nařídila léta páně 1751 generální revizitaci všech pozemků, která skončila roku 1753 a jejím výsledkem je tzv. čtvrtá berní rolla a také exaequatorium dominicale, které obsahovalo základy pro zdanění půdy panské. Rozdíl mezi nimi skončil až v revolučním roce 1848, kdy byl zrušen rozdíl mezi půdou rustikální a dominikální. Na počátku 17. století se v zemi Moravské platila daň dle počtu poddaných a zbrojních koní. Druhou část platby tvořila dávka z výdělečných produktů. Po reformách císaře Ferdinanda, provedené na základě změn způsobených třicetiletou válkou, byly statky rozděleny do 3 tříd dle výnosů podle poškození válkou a dávaly 687 zbrojních koní. Podle rozhodnutí o lánové vizitaci z padesátých let 17. století se hlavní základní jednotkou stal berní lán, rozdělený do tří tříd dle výsevku. První třída měla výsevek 96 měřic, druhá 108 měřic a třetí 126 měřic. Měřice se počítaly z plošných sáhů, od 600 sáhů v první třídě až po 900 sáhů v třídě třetí. Výsledky této vizitace neuspokojily státní rozpočet natolik, aby vydržela delší dobu. Sněmem zvolená komise tak od roku 1667 prováděla generální vizitaci celé Země. Její výsledky se nazývají lánské rejstříky či nový katastr. Zdanění podléhaly pole, vinice, šenky, řemeslníci a židé (Němec 2001). Orná půda se dělila do tří kategorií podle úrodnosti. V té nejlepší rostla pšenice a také dobré žito, v prostřední horší žito a v nejhorší špatné žito a oves. Stejné dělení se použilo také pro vinice. V roce 1748 přijala Morava z rozhodnutí císařovny Marie Terezie systém známý z Čech, důkladně zde také ošetřila, aby neubývalo rustikální půdy. Vláda Josefa II přinesla zemi řadu reforem a ani pozemkový katastr nebyl výjimkou. Hlavní jednotkou pro odhad výtěžku se stal pozemek, který nahradil do té doby používanou usedlost. Právním podkladem inovace byl patent císaře o reformě pozemkové daně a vyměření půdy, kde mimo jiné zrušil rozdíl mezi půdou dominikální a rustikální (Bumba 2007). Pozemky byly roztříděny dle kultur, dnes bychom řekli kategorií krajinného pokryvu na rola, planiny a 12
kopaniny, rybníky a louky, zahrady, pastviny a kopčiny, křoví nebo houští, vinohrady a lesy. U role se výnos počítal na zrně v měřicích, u luk v sáhách sena a otavy, u vinohradů ve vědrech vína a u lesů v sáhách tvrdého a měkkého dřeva. Všechny části katastru týkající se držitele půdy již byly zapsány v češtině. Konečně na konci roku 1817 započaly rozhodnutím císaře Františka práce na nejslavnějším katastru našich dějin katastru stabilním. K tomuto datu se pojí také začátek vědeckého přístupu k bonitaci půdy. Všechny pozemky byly důkladně zaměřeny, roztříděny podle kultur a včleněny do bonitních tříd bez ohledu na vlastnictví panské nebo selské. V mapách bylo používáno měřítko 1 : 2880. Toto číslo vzniklo z požadavku, aby čtvercová plocha v terénu o výměře jednoho dolnorakouského jitra se zobrazila mapě jako čtvercová plocha o straně jednoho palce. Jitro má stranu o délce 40 sáhů, sáh se dělí na 6 stop a stopa na 12 palců, takže 40 x 6 x 12 = 2880. Jeden palec v mapě tedy představuje 2880 palců v přírodě (Bumba 2007). Pozemky byly dále rozděleny zdaňované tehdy označované jako rola, jednalo se o půdy jakkoli hospodářsky využívanou a nezdaňované, které neposkytovaly žádný výnos. Předmětem zdanění určil úřednický aparát čistý výnos, pod tímto pojmem lze chápat výnos, jaký mohl majitel docílit při dané bonitě a odečtení nákladů spojených s hospodařením. Výpočty se provedly dle cen z roku 1824. Čistý výnos se odborně nazýval katastrálním výtěžkem a tvořila jej daň pozemková ve výši 16 % výtěžku a tzv. třetinová přirážka 5,33 %, celková sazba daně činila 21,33 %. Na rozdíl od prací geometrických, které se staly pevným základem katastrálního mapování Českých zemí, se práce oceňovací pro stanovení katastrálního výtěžku příliš nepovedly a po roce 1860 prudce vzrostl počet reklamací. Díky nedostatkům v systému oceňování, stoupla daň od roku 1863 na 26,33 % Od rozhodnutí o reambulanci katastru roku 1869, se v bonitaci půd začalo využívat rozvíjející se půdoznalství. Ocenění pozemků do 6 až 8 tříd se provádělo dle jiných zásad, než tomu bylo u katastrů předchozích. Reambulace rozdělila půdu na pozemky zemědělsky využívané a pozemky, které by bylo možné využívat, ale jsou využívány jinak, např. skládky. Zastavěné plochy a nádvoří byly z pozemkové daně zproštěny. Základem daně se opět stal čistý výnos v závislosti na obdělávání a bonitě pozemků (Bumba 2007). Bonita se 13
vyjadřovala 6 až 8 třídami. V každém vtříďovacím okrsku byl zvolen a popsán vzorový pozemek pro každou kulturu a též každou bonitní třídu, u níž se určil půdní druh a zjistily průměrné plochy pěstovaných plodin, výnosy těchto plodin a také průměrné hrubé výnosy s ohledem na tržní ceny plodin v posledních 15 letech. V tehdejších mapách najdeme u vzorového pozemku červené kolečko a jsou popsány z hlediska charakteristik půdních, klimatických, agronomických a ekonomických. Ostatní pozemky ležící ve stejném okrsku byly srovnány s pozemkem vzorovým a posléze vtříděny do určité kultury a bonitní třídy a podle sazby čistého výnosu stanoven jejich čistý katastrální výtěžek (Němec 2001). Často došlo k případům, kdy v rámci jednoho okrsku patřily do jedné bonitní třídy dva druhy půd. K tomuto faktu docházelo díky tomu, že indikátorem úrodnosti se stal již výše zmíněný katastrální výtěžek. Při evidenční činnosti byly zjištěny mnohé nesrovnalosti v rozdělení pozemků, ve způsobu obdělávaní, ve vtřídění do bonitních tříd i v sazbách čistého katastrálního výtěžku. Proto došlo ke schválení revize reambulovaného katastru, jejíž úkol určil zákon schválený dne 12. července roku 1896 (Mašek 1948). Zvláště se zaměřila na případy, u kterých upozornila jedna ze zainteresovaných stran na nějaké nesrovnalosti. Výsledky zveřejnily Klasifikační tarify vydané o rok později a také dvoudílné Ergebnise der Catastral Revision z léta páně 1901. Tyto výnosové tarify se používaly na území státu až do počátku 50. let 20. století jako hlavní daňový instrument, jenž sloužil veřejné správě i občanům. Ještě doplním, že poslední revize (ke které mělo docházet každých 15 let) se uskutečnila v roce 1929. Hlavním nedostatkem spatřujeme dnes, že docházelo k revizi pouze o podaných reklamací, ostatní pozemky držitelů, kteří reklamace nepodali, zůstávaly po celou dobu platnosti ve stejné bonitní třídě. Se zvyšujícím se počtem reklamací docházelo k nesrovnalostem a celé dílo tím trpělo. Na závěr této kapitoly ještě zmínka o výšce daní. Roku 1914 došlo nejprve ke snížení daně pozemkové o 15%, ovšem o 2 léta později ji válečné přirážky zvýšily na 35,46%. Zákon o přímých daních č. 76/1927 Sb. Stanovil jako základ daně dvacetinásobek katastrálního výtěžku u lesů a sedmnáctinásobek u ostatních kultur. O osm let později stanovilo nařízení vlády č. 250/1935 Sb. úřední cenu zemědělské půdy jako stopadesátinásobek katastrálního výtěžku. Naposledy se výtěžek uplatnil po druhé světové válce, 14
kdy určoval kupříkladu výši zdanění zemědělců do 50 ha nebo průměrnou cenu pozemků. U katastrálních výtěžků z roku 1946 je pozoruhodné, že výnosy na Slovensku i přes lepší přírodní předpoklady (klima, půdy) zejména v Podunajské nížině jsou mnohem nižší. Zřejmě se zde projevila i celková společenská vyspělost území. Tabulka č. 1: Katastrální výtěžky v Česku roku 1946 (extrémní hodnoty za soudní okresy) soudní okres prům. výtěžek na 1 ha (Kčs) soudní okres prům. výtěžek na 1 ha (Kčs) Vsetín 4,5 Litoměřice 42,9 Rožnov p. Rad. 5,1 Lovosice 43,9 Vizovice 6,4 Vyškov 44,1 Jablunkov 6,5 Most 44,2 Hartmanice 6,9 Uničov 44,6 Kašp. Hory 7,4 Velvary 44,6 Šilperk* 7,7 Jičín 44,7 Maršov 8,5 Brno - okolí 45,1 Val. Klobouky 8,5 Holešov 45,1 N. Bystřice 8,7 Chrudim 45,2 Volary 8,9 Praha 45,3 Přisečnice 9,5 Nový Bydžov 46,2 Třešť 9,5 Pohořelice 47,8 Vimperk 9,5 Přerov 49,7 Staré Město 9,6 Litovel 52,8 Rokytnice 9,8 Olomouc 54,6 Frýdek 9,9 Brno - město 58,6 Vízmberk** 10,1 Kroměříž 58,6 Bojkovice 10,3 Prostějov 67,1 Vel. Meziřící 10,5 Kojetín 67,5 * dnes Štíty ** dnes Loučná nad Desnou Zdroj: Mašek 1946 Již během období první republiky se objevily názory, aby se při bonitaci půdy zohlednily fyzicko geografické předpoklady konkrétního území. Požadavkem odborníků, ze kterých lze jmenovat kupříkladu profesora Nováka nebo Ing. 15
Spirhanzla bylo zahrnout do bonitace také podrobnější popis půdních profilů i chemické složení půdy. V období po druhé světové válce při budování socialistického zemědělství dostaly snahy o vypracování klasifikace přírodních podmínek vědecký základ (Klečka 1984). Mezi lety 1948 a 1951 byl proveden geonomický průzkum území státu, jehož základ představovalo hodnocení půdních poměrů provedené ze 4 sond odebraných v každém katastru. Sondy odebírali vyškolení geonomičtí komisaři a hlavním posuzovaným kritériem se stala zrnitost. Celkem se odebralo na 250 tisíc vzorků, které se následně zakreslily do mapy v měřítku 1 : 25 000. Z tohoto podkladu, jenž byl navíc obohacen a informace geologické, vznikla mapa půdních typů Československa o stejném měřítku. Geonomický průzkum se stal základem rajonizace zemědělské výroby státu. Celé území republiky bylo rozděleno do čtyř výrobních typů, charakterizujících klimatické podmínky a pojmenovaných převážně podle typické okopaniny. Tyto hlavní oblasti kukuřičná, řepařská, bramborářská a horská se dále dělily na 12 podtypů podle charakteristické obiloviny, odpovídající nejlépe zpracovatelnosti půd. Lehké půdy patřily do podtypu žitného, středně těžké do ječného, těžké do pšeničného a horské do ovesného podtypu. Na základě výše popsaných poznatků vydala tehdejší státní správa rajonizační atlas, ve kterém najdeme vhodné zóny pěstování plodin a chovu konkrétních hospodářských zvířat. Na základě výrobních typů a podtypů, byly později s přihlédnutím i k dalším faktorům, zejména svažitosti terénu vytvořeny i tzv. výrobní oblast a ty se od roku 1960 využívaly pro diferenciaci zemědělské daně (Klečka 1984). Přes nedokonalost tehdejších znalostí půdy, se podařilo zhotovit velmi kvalitní dílo a na rajonizaci bývá odkazováno často i v dobách pozdějších, přestože členění již se stalo mnohem pokročilejším a je založeno na hlubších znalostech. Na tuto etapu bonitace půd navázal v šedesátých letech komplexní průzkum zemědělských půd a v letech sedmdesátých bonitace zemědělského půdního fondu. Jednalo se o první soustavný moderní průzkum na celém území státu. O jeho vyhotovení rozhodla vláda v roce 1961 a skládal se ze dvou vzájemně propojených hlavních částí průzkumu půdoznaleckého a soustavného agronomického šetření ornice. Na rozdíl od minulosti, ale i další budoucnosti se 16
tentokrát základní mapovací jednotkou stal zemědělský závod. KPP zavedl klasifikaci syntetických jednotek určených charakteristickou kombinací horizontů půdního profilu, vytvořených v průběhu geneze půdy (půdní typy, subtypy) a to při respektování substrátu, ve kterém se půda vyvíjela a jeho dílčích vlastností čili zrnitosti, skeletovitosti a vrstevnatosti. Tato klasifikace vycházela se soudobé úrovně vývoje základní klasifikace půd v zahraničí. (Klečka 1984) Označujeme ji jako geneticko agronomickou klasifikaci, neboť její opěrné jednotky byly definovány s přihlédnutím k vlastnostem půd dlouhodobě zemědělsky využívaných. Podle reliéfu a geologické stavby území se vytyčovaly sondy kopané do hloubky 120 cm. Pro typický celek geneticko půdního představitele se udělala sonda výběrová kopaná sonda do hloubky 150 až 200 cm a v rámci okresu se vytyčovaly ještě navíc speciální sondy za účelem podchycení nejvýznamnějších substrátů. Zatímco základní sondy se vytyčovaly v poměru jedné sondy na 7 až 18 ha, výběrové na 70 až 180 ha a speciální dokonce na 3000 až 4000 ha. Výsledky KPP dostaly zemědělské podniky v podobě průvodní zprávy a mapy v měřítku 1 : 10 000, centrálnímu řízení pak byla předána mapa v měřítku 1 : 50 000. Na základě výsledků KPP, výsledků stanovištního výzkumu, nových poznatků klimatické regionalizace a geoekologického průzkumu, zejména čtvrtohorních pokryvů byla v roce 1966 zpracována soustava přírodních stanovišť (ČSR 78, SSR 63). Zařazením všech zemědělských podniků do některého z typů stanovišť, které byly rozděleny do 7 základních skupin, se utvořil statistický soubor, který umožnil především na základě produkčních a dalších ekonomických ukazatelů stanovit produkční a důchodové charakteristiky podniků. Ty byly následně využity k diferenciaci sazeb pozemkové daně na jeden hektar zemědělské půdy a ke stanovení výše příplatků na 100 Kč tržeb. Stal se tedy základem pro systém příplatků, kterými se doplňovala úhrada vyšších nákladů v horších přírodních podmínkách. Tato jednoduchá soustava ocenění katastru jako celku ovšem vznikla v době, kdy výměra jednotlivých zemědělských podniků povětšinou nepřesahovala 500 600 ha a podnik hospodařil zpravidla na území jednoho až dvou katastrů. Šlo tedy jednoznačně určit vliv agroekologických podmínek v jednotlivých podnicích. Postupné zvětšování výměry zemědělských podniků (viz JZD Slušovice) vedlo ke snížení 17
objektivity informací o přírodních stanovištích a nakonec i k nepřesnostem v systému pozemkové daně a diferenciálních příplatků. Celý systém se proto aktualizoval, poprvé se tak stalo roku 1975. Přesto však systém začal právě díky výše zmíněné změně rozlohy jednotlivých podniků zastarávat a na počátku 80 let nebyly výjimkou případy, kdy podnik odváděl vysoké pozemkové daně a přitom také dostával vysoké příplatky, Toto se dělo díky nevhodnému zařazení v systému stanovišť, jelikož s každou změnou velikosti podniku docházelo k změně zařazení KÚ do systému. Tento problém vrcholil u státních statků, které v důsledku koncentrace výroby dosáhly rozloh několika desítek tisíc hektarů na jeden podnik a žily především z diferenciálních příplatků, kterými uhrazovaly i nedostatek vlastních příjmů. Plocha území, na níž se příplatky vztahovaly, se zvýšila z jedné poloviny v roce 1967 na tři čtvrtiny území státu v roce 1988. Soustava přírodních stanovišť již v 80 letech přestala plnit svou funkci, a protože dílčí úpravy nic neřešily, zesílil tlak na vypracování nové bonitace ZPF. Přípravné práce k provedení bonitace započaly už koncem šedesátých let stanovením cílů a základních metodických principů, jimž musí být podřízena vlastní prováděcí metodika (Klečka 1984). V průběhu let 1971 a 1972 uložily vlády národních republik a vláda centrální vědecké základně v zemědělství provést v návaznosti na výsledky ukončeného KPP vlastní bonitaci. Celý proces zajišťovalo 6 výzkumných pracovišť a koordinoval jej Výzkumný ústav ekonomiky zemědělství a výživy sídlící v Praze. Odbornou garanci za přírodní podmínky a terénní mapování převzala půdoznalecká pracoviště, vlastní ekonomické zhodnocení pak pracoviště ekonomická. Hlavní osobou byl až do roku 1988 Ing. Miloš Klečka. Vlastní postup řešení vymezila skutečnost, že bonitace musí respektovat rozdílnost produkčních a nákladových předpokladů zemědělské půdy. Proto byla vytvořena taková klasifikační soustava půdního fondu, která je zásadě metodicky velmi jednotná, velmi podrobně rozlišuje jednotlivé faktory úrodnosti a bere zvláštní zřetel na ekonomiku působení přírodních a intenzifikačních činitelů. Základní části bonitace tvoří bonitační klasifikační soustava a ekonomická charakteristika všech jejich jednotek. Dále je zpracována pro veškerou půdu bez ohledu na její využití podle kultur, respektuje totiž základní 18
agroekologické faktory, potřebné pro hodnocení jak orné půdy a trvalých travních porostů, tak i ostatních speciálních kultur. Pro bonitaci ZPF však bylo potřeba zjistit základní půdní vlastnosti, ale i další agroekologické vlastnosti (klima, reliéf, atd.). Pro účely bonitace tak byla zpracována soustava bonitovaných půdně-ekologických jednotek České republiky (Němec 2001). Její základní mapovací a oceňovací jednotkou je bonitovaná půdně-ekologická jednotka BPEJ. Její základní kód má pětimístnou strukturu s obecným vzorcem x. xx. xx. Na prvním místě je kód klimatického regionu (hodnoty 0 9), na druhém kód hlavní půdní jednotky (HPJ, hodnoty 01 78, na třetím první číslice sdružený kód svažitosti a expozice (0 9) a druhá číslice vyjadřuje sdružený kód skeletovitosti a hloubky půdy (hodnoty 0 9). Pokud se náhodou v digitalizované verzi objeví kód 6 místný, znamená poslední číslice stupeň balvanitosti pozemku či indikuje výskyt antropogenních půd zařazených do HPJ podle znaků zrnitostí, skeletovitostí, stupně hydromorfnosti apod., přičemž se již nerozlišuje, z jakých materiálů antropogenní půda vznikla. Klimatická regionalizace je pro potřeby bonitace nesmírně důležitá, protože vždy závisí teplotě a především vláze jednotlivé výnosy zemědělských plodin. Nečiní si nárok na univerzalitu, klade důraz na takové klimatické faktory, které mají agronomický význam (Mašát 2002). Přihlíží tedy hlavně k faktorům, jež se projevují ve vegetačním období od dubna do září a také k těm, které dlouhodobě ovlivňují naturální výnosy. Celkem bylo vymezeno 6 kritérií. Jedná se o sumu průměrných denních teplot rovných nebo vyšších než 10 C, průměrné roční teploty a průměrné teploty ve vegetačním období, průměrný roční úhrn srážek a srážek ve vegetačním období, pravděpodobnost výskytu suchých vegetačních období v %, výpočet vláhové jistoty a konečně výpočet hranice sucha ve vegetačním období a další faktory (nadmořská výška, údaje o známých klimatických singularitách i faktor mezoreliéfu). Podkladové materiály zpracoval hydrometeorologický ústav z naměřených podkladů v letech 1901 1950 a následně stanoveno pro Českou republiku a souběžně také pro Slovensko deset klimatických regionů se základním členěním na oblast velmi teplou, teplou, mírně teplou, mírně chladnou a chladnou s nižším členěním subregionů dle úhrnu srážek. 19
kód KR Hlavní půdní jednotka (HPJ) je účelové seskupení půdních forem, příbuzných ekologickou vlastností, které jsou charakterizovány morfogenetickým půdním typem, subtypem, půdotvorným substrátem, zrnitostí a u některých HPJ i výraznou svažitostí, hloubkou půdního profilu, skeletovitostí a stupněm hydromorfismu. Při hodnocení zrnitosti, která je v soustavě BPEJ zahrnuta do popisu HPJ vycházela klasifikace z půdního profilu do 0,6 m. Kategorie zrnitosti půdy najdete v tabulce. Celkem na našem území najdeme 78 jednotek HPJ, jejichž přiřazením ke klimatickému regionu vzniká tzv. hlavní půdně-klimatická jednotka (HPKJ), která je vyšší taxonomickou jednotkou soustavy BPEJ. Tabulka č. 2: Klimatické regiony systému BPEJ 0 VT symbol KR charakteristika regionů velmi teplý, suchý suma teplot nad 10 C ( C) průměrná roční teplota ( C) prům. roční úhrn srážek (mm) prav. suchých veg. období (%) vláh. jistota ve veg. období 2 800-3 100 9 až 10 500-600 30 až 50 0 až 3 2 600-2 0 až 800 8 až 9 pod 500 40 až 60 2 2 600-2 800 8 až 9 500-600 20 až 30 2 až 4 2 500-2 550-650 800 (7) 8 až 9 (700) 10 až 20 4 až 7 2 400-2 600 7 až 8,5 450-550 30 až 40 0 až 4 2 200-2 550-650 500 7 až 8 (700) 15 až 30 4 až 10 1 T1 teplý, suchý teplý, mírně 2 T2 suchý teplý, mírně 3 T3 vlhký mírně teplý 4 MT1 suchý mírně teplý, 5 MT2 mírně vlhký mírně teplý (až teplý), 2 500-2 6 MT3 značně vlhký 700 7,5 až 8,5 700-900 0 až 10 nad 10 mírně teplý, 2 200-2 7 MT4 vlhký 400 6 až 7 650-750 5 až 15 nad 10 mírně 2 000-2 8 MCH chladný, vlhký 200 5 až 6 700-800 0 až 15 nad 10 9 CH chladný, vlhký pod 2000 pod 5 nad 800 0 nad 10 Zdroj: Janeček 1994 Sklonitost se označuje ve stupních kvadrantu. V terénu se stanoví sklonoměrem. Pomocným podkladem mohou být také mapy s přesným výškopisem tak, že stanovíme převýšení terénu na určitou vzdálenost a vypočteme tangentu úhlu. Z přiložení tabulky pak odečteme sklonitost. 20
Rozdělujeme kategorie od absolutní roviny, přes rovinu, několik typů sklonů a po příkrý sráz (úhel větší než 25 ). Expozice vyjadřuje polohu lokality BPEJ vůči světovým stranám. Podle světových stran máme expozice jih (JZ až JV), východ, západ a sever. Při praktickém vymezování expozice byl vzat její prokazatelný vliv až od sklonu vyššího než 7 pouze v některých extrémních případech už od sklonu menšího. U klimatických regionů od 0 do 5 se hodnotí jižní expozice jako negativní a ostatní se slučují. Naopak u zbývajících regionů 6 až 9 hodnotíme samostatně severní expozici jako negativní, ostatní se vyjadřují jako sloučený celek. Skeletovitost vyjadřuje komplexní hodnocení štěrkovitosti a kamenitosti podle jejich obsahu v ornici a podorničí. Obsah skeletu se uvádí v procentech objemových v půdní hmotě formou zlomku, kde skeletovitost v ornici se značí v čitateli a v podorničí ve jmenovateli. Jako štěrk označujeme pevné částice hornin velikosti 4 až 30 mm, kámen jsou pevné částice velikosti 30 až 300 mm, nad 300 mm se jedná o balvany. Hodnocení skeletovitosti se provádí ve 4 stupních, bezskeletovitá, slabě skeletovitá, středně skeletovitá a silně skeletovitá. Stupně hodnotíce v otevřené sondě či polosondě, v ornici pak ze vzorku odebraného rýčem. Hloubka půdy charakterizuje mocnost půdního profilu, který omezuje v určité hloubce buď pevná skála, či její rozpad nebo silná skeletovitost. Hloubka se posuzuje ve třech kategoriích. Více než 60 cm je půda hluboká, 30 až 60 cm středně hluboká a nakonec méně než 30 cm půda mělká. Důležitou součástí systému BPEJ je kromě výše popsaného bloku agroekologického také blok ekonomický. Ocenění produkční schopnosti půdy vychází z ocenění rozdílu v účinnosti vkladů do půdy v konkrétních agroekologických jednotkách charakterizovaných bonitovanou půdně ekologickou jednotkou odvozenou od vztahu ceny parametrizované produkce k parametrizovaným nákladům (Němec 2001). Produkční schopnost BPEJ se v bonitaci hodnotila pomocí naturálních výnosů a hrubého výnosu deseti zemědělských plodin a jejich přiřazení do oceňovacích typových struktur (Klečka 1984). Na těchto základech ocenění produkční schopnosti každé BPEJ bylo v roce 1984 provedeno tzv. základní zařazení zemědělských podniků do produkčních skupin podniků (PSP) a koncem osmdesátých let do produkčně ekonomických skupin (PES). 21
Tabulka č. 3: Kombinace sklonitosti a expozice kód sklonitost expozice 0 0 až 3 rovina 0 až 1 všesměrná 0 1 3 až 7 mírný svah 2 všesměrná 0 2 3 až 7 mírný svah 2 jih JZ až JV 1 3 3 až 7 mírný svah 2 sever SZ až SV 3 4 7 až 12 střední svah 3 jih JZ až JV 1 5 7 až 12 střední svah 3 sever SZ až SV 3 6 12 až 17 výrazný svah 4 jih JZ až JV 1 7 12 až 17 výrazný svah 4 sever SZ až SV 3 8 17 až 25 příkrý svah - sráz 5 až 6 jih JZ až JV 1 9 17 až 25 příkrý svah - sráz 5 až 6 sever SZ až SV 3 Zdroj: Janeček 1994 Tabulka č. 4: Kombinace skeletovitosti a hloubky kód skeletovitost hloubka 0 bezskeletovitá 0 hluboká 0 1 bezskeletovitá až slabě skeletovitá 0 až 1 hluboká až středně hluboká 0 až 1 2 slabě skeletovitá 1 hluboká 0 3 středně skeletovitá 4 středně skeletovitá 2 hluboká 0 2 hluboká až středně hluboká 0 až 1 5 slabě skeletovitá 1 mělká 2 6 středně skeletovitá Zdroj: Janeček 1994 7 bez - až slabě skeletovitá 8 středně až silně skeletovitá 9 bez - až silně skeletovitá 2 mělká 2 0 až 1 hluboká až středně hluboká 2 až 3 hluboká až mělká 0 až 3 hluboká až mělká 0 až 1 0 až 2 0 až 2 22
Metodický přistup k této klasifikaci vycházel z uplatnění soustavy BPEJ na území státu a z jejich produkčního ocenění pomocí 9 hlavních zemědělských plodin a TTP zařazených do oceňovacích typových výrobních struktur (Klečka 1984). Struktury reprezentovaly hlavní skupiny zemědělských půd v typických proporcích zastoupení plodin a TTP na půdě. Poté bylo na základě oceňovacích struktur a parametrů výnosů vyjádřených v energetických jednotkách provedeno ocenění všech BPEJ a jejich prostřednictvím pak ocenění vyšších správních celků. Samotná diferenciace se zakládala na principu relativního ocenění 100 bodů na nejlepší BPEJ. Třídění bylo poté provedeno v rozmezí dvou procent, přičemž jako nejlepší skupina byla určena ta s ohodnocením nad 94 bodů. Celkem bylo stanoveno 42 PSP na území socialistické republiky. Ovšem pro dosažení naprosté objektivizace okolo diferenciální renty se následně přešlo ke kritériu odrážejícímu rozdílnou účinnost vkladů do půdy v hodnotovém vyjádření, tedy k soustavě produkčně ekonomických skupin. Vstoupila v platnost 1. 1. 1989 a vycházela z výsledků bonitace zemědělského půdního fondu ČSSR. Kritériem provedené kategorizace jsou objektivně podmíněné rozdíly v účinnosti vkladů do půdy vyjádřené vztahem ceny parametrizované produkce k parametrizovaným nákladům. Ekonomické hodnocení vychází z toho, že primární sférou v níž se projevuje působení agroekologických faktorů je oblast výroby rostlinné. V zájmu zachování objektivního vlivu přírodních podmínek byl kladen důraz na výsledky bonitace a celkové rozdíly agroekologických podmínek, ne na celkovou ekonomiku podniku. Znamená to ústup od důchodového principu kategorizace zemědělských podniků. Po převratu v listopadu 1989 dochází v Československé republice ke změně společenské řádu a přechodu z ekonomiky centrálně plánované na ekonomiku tržní. Dopady transformace na zemědělský sektor byly velmi výrazné (Bičík, Jančák 2005). Obnoveny jsou také vlastnické vztahy k majetku. V podmínkách tržního hospodářství se půda stává obchodní komoditou, podléhá působení nabídky a poptávky a je běžným předmětem prodeje a koupě. Tento efekt ještě 23
zvýraznily restituce, kdy se půda navracela často obyvatelům měst, kteří k ní již neměli takový vztah. Na začátku devadesátých let bylo tedy nutné zpracovat úřední ceny zemědělské půdy. K jejich stanovení se přistoupilo po analýze praktických i teoretických postupů oceňování půdy ve vyspělých zemích s tržní ekonomikou a s využitím výsledků nové bonitace československého půdního fondu (Němec 2001). Vychází z toho, že bonitace respektuje základní, v podstatě neovlivnitelné faktory, jakými jsou klima, půdní typy, svažitost, skeletovitost a hloubka ornice konkrétního pozemku a z nich plynoucí rozdíly v úrodnosti půdy a nákladnosti zemědělské výroby (Dolek 1990). Kritériem pro stanovení úředních cen zemědělské půdy se stalo ekonomické ocenění hrubého ročního rentního efektu (HRRE) rostlinné výroby v daných klimatických podmínkách při normativně stanovené efektivnosti hospodaření. Ovšem úřední ceny nemohou na rozdíl od cen tržních postihnout ekonomické a tržní ocenění konkrétního pozemku (parcely). Navíc po krachu systému PES, přestaly prakticky do zemědělství plynout dotace, došlo ke krachu mnoha podniků včetně toho nejslavnějšího ze Slušovic. Na trhu s půdou tak nastala do té doby neznámá situace. Proměna zemědělství byla vidět na každém kroku. Rozevřely se nůžky mezi úrodnými a neúrodnými oblastmi v důsledku útlumu používání umělých hnojiv. Razantně se snížil počet pracovníků v sektoru, hlavně kvůli propadu přidružené výroby. Poprvé po dlouhých letech se zvýšil podíl rozlohy trvalých travních porostů. Po zohlednění všech těchto faktů byla maximální cena stanovena na 118 000 Kčs/ha, průměrná za ČR 55 096 Kčs/ha a minimální 5 500 Kč/ha. V dalších letech se po aktualizacích systému cena snižovala hlavně tam, kde již na počátku tohoto systému v roce vykazovala nižší hodnoty. Naopak v úrodných oblastech se téměř neměnila. V roce 1991 se tedy průměrná úřední cena zemědělské půdy snížila o 16,6% na 44 971 Kč/ha. Po rozpadu státu převzala Česká republika osvědčenou předchozí bonitaci a také systém ocenění. Pouze díky pokračujícímu vývoji a tlakům ze strany pozemkových úřadů a nově vzniklých realitních kanceláří došlo k opětovné aktualizaci. Došlo především k vypuštění některých BPEJ a naopak též k doplnění jiných, takže se jejich počet ustálil na hodnotě 1818. Oceňovací struktury byly poněkud pozměněny ve vztahu k typickým agronomickým a ekonomickým proporcím zastoupení oceňovaných plodin (Němec 2001). Lze dobře vyčíst proces útlumu intenzity zemědělské výroby v méně úrodných 24
oblastech státu. Například hodnota půdy v okresu Prachatice poklesla za první 4 roky v tržním hospodářství téměř o polovinu. Bylo to způsobeno mimo jiné krachem obrovského podniku Státní statky Šumava. Státní statky nepřežily konec systému diferenciálních příplatků, a jelikož hospodařily především v okresech podél západní hranice, došlo zde ke kolapsu zemědělské výroby a poklesu ceny půdy. Ta rostla především v nejúrodnějších oblastech Česka tedy ve východním Polabí (okresy Mladá Boleslav, Jičín, Hradec Králové) a moravských úvalech. V těchto oblastech naopak po převratu došlo k intenzifikaci výroby (Bičík, Jančák 2005). Od 1. 1. 1993 pak začala v České republice platit nová daňová soustava. Podle zákona základem daně ze zemědělských pozemků je cena půdy, která se zjišťuje násobením skutečné výměry pozemků v m 2 průměrnou cenou půdy v Kč/m 2 přiřazenou k jednotlivým katastrálním územím odvozením z BPEJ, vždy k 1. 1. zdaňovaného období. Sazba této daně činí ze základu daně u pozemků orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad a ovocných sadů 0,75 % a u TTP, hospodářských lesů a rybníků 0,25 %. Ministerstvo zemědělství vydává seznam katastrálních území s přiřazenými cenami zemědělské půdy odvozenými jako vážený průměr z cen BPEJ. Stále pokračoval trend zmenšování rozlohy orné půdy na úkor TTP. Oproti socialistickému období také leželo mnohem více půdy ladem. Nejvíce rostla produkce řepky, tento trend pokračuje dodnes a naopak klesala především produkce cukrovky a brambor. V soustavě BPEJ došlo k vymezení BPEJ vhodných pro TTP a též vhodných pro ornou půdu. Trvalé travní porosty by měly být především na půdě mělké, zamokřené, svažité a s převládající severní expozicí. Vážným problémem se staly jednotky, kde má hrubý roční rentní efekt zápornou hodnotu. Jejich plocha vzrostla oproti roku 1990 o cca 5 %. Přes argument, že cena půdy nemůže být záporná, má minusový HRRE své opodstatnění, jelikož ztráta ze zemědělské činnosti při hospodaření v daných klimatických podmínkách byla ekonomickou realitou. V průběhu let 1996 až 1999 také proběhla aktualizace bonitace v celé řadě katastrálních území. Současně dochází také k detailizaci mapování půd, okresky BPEJ jsou vymezeny v rozsahu desetin hektaru. Celkem se při tomto mapování vyskytlo 381 nových kódů BPEJ. Na základě výsledků bonitace bylo v roce 1996 vypracováno nové vymezení zemědělských výrobních oblastí ČR. Naši zemi 25
dělí do 5 výrobních oblastí a 21 podoblastí. Jedná se o oblasti kukuřičnou (K), řepařskou (Ř), obilnářskou (O), bramborářskou (B) a pícninářskou (P). Vymezeny byly také oblasti produkční, jedná se o KŮ s průměrnou úřední cenou zemědělských pozemků vyšší než 4,01 Kč/m 2 a méně příznivé v KÚ s průměrnou úřední cenou nižší než 4,00 Kč/m 2. Z hlediska plochy zaujímají produkční oblasti 55,62 % ZPF, což je v Evropě spíše nadprůměrné číslo. Na přelomu tisíciletí přestalo být zemědělství jen výrobní složkou, do povědomí se totiž více dostala i jeho krajinotvorná funkce. Právě na ni se zaměřují podpory Evropské unie do méně příznivých oblastí. Pro výnosnost půdy se začal používat bodový systém, který je inspirován Německem. Jako oceňovací faktor neslouží pouze přírodní hodnoty, ale také zohlednění ekonomických výsledků zemědělských subjektů vzhledem k těmto půdním vlastnostem. Půda jako zboží má své specifické vlastnosti. I bez zásahu člověka je schopna produkovat nové statky, člověk tuto schopnost pouze podporuje a zvyšuje. Impulsem pro rozhýbání trhu s půdou po roce 1989 bylo obnovení majetkových vztahů k půdě, privatizace majetku státních zemědělských podniků a transformace bývalých družstev na právnické osoby (Němec 2001). Pozice zemědělských subjektů na trhu se rychle zhoršila. Příčin bylo hned několik, například liberalizace cen a snížení dotací do zemědělství. Mnoho podniků proto zanikl. Nabídka půdy na trhu proto převažovala nad poptávkou. Do sametové revoluce obhospodařovala JZD 61 % ZPF, státní statky 33,5 %, ostatní zemědělské podniky (např. armádní nebo školní statky) 4,7 % a samostatně hospodařící rolníci pouze 0,8 %. Naopak na konci 20. století obhospodařoval soukromý sektor 98 % ZPF. Z toho na právnické osoby připadlo 73,6 % a na osoby fyzické tedy samostatně hospodařící rolníky 26,4 %. Státní sektor se staral o 2 % zemědělské půdy. Trh se zemědělskou půdou se rozvíjel jen velmi pomalu. Převažovaly na něm malé subjekty, s průměrnou výměrou pozemků 0,44 ha, které na ní většinou nehospodaří. Jejich protikladem byl stát, který nabízel naopak k prodeji přes 500 tisíc ha půdy. I finanční možnosti kupců a to jak fyzických tak i právnických osob jsou finančně velmi omezeny, a proto je u nás velké procento půdy obhospodařováno dle nájemních vztahů. Výše nájemného není vysoká, v méně 26
příznivých oblastech se redukuje pouze na platbu daně z pozemků. V intenzivně obhospodařovaných oblastech poté dosahuje výše 4 % z úřední ceny pozemku. V 90. letech se u nás průměrně prodalo a nakoupilo ročně 0,21 % ZPF, což je 2 krát až 3 krát méně než v zemích Západní Evropy (Němec 2001). Nejčastěji se nakupovaly pozemky s výměrou do 0,1 ha, jejichž tržní cena byla také nejvyšší v přepočtu na jeden m 2. U malých pozemků přesahovala tržní cena cenu úřední až pětinásobně, u pozemků větších než 5 ha byla naopak nižší než úřední cena. Na tržní cenu tedy nemá vliv bonita ale hlavně poloha pozemků. Nejatraktivnější jsou pozemky v zázemí velkých měst a také u hranice s Bavorskem a Rakouskem díky poptávce z těchto zahraničních oblastí. Přesným opakem jsou pak pozemky v severní části Moravy a Slezska. 2.2. Bonitace půdy na Slovensku Tradice hodnocení půdy na Slovensku sahá až do roku 1654, kdy byl vydán rustikální katastr. Na něj později navázaly katastry Tereziánské a Josefské, ve kterých se již zjišťovala kvalita půdy podle úrodnosti a polohy. Od roku 1817 začal státní aparát budovat stabilní katastr. Zaměřeny byly všechny pozemky v sáhovém měřítku 1 : 2 880. Následně se klasifikovaly v rámci obvodů podle nadmořské výšky, klimatu, horninového podloží a charakteru terénu. Tehdejší bonitace vycházela z čistého katastrálního výtěžku na vzorovém pozemku každého obvodu a jeho dalším zařazení do 8 bonitačních tříd v rámci oceňovacích obvodů (Demo 1998). Kromě ekonomických vlastností se hodnotila také zrnitost, skeletovitost, provzdušnění, obsah humusu, sklon pozemku a další parametry. První skutečně vědecké práce začaly na Slovensku vznikat po 2. světové válce. Mapu bonity půd v měřítku 1 : 500 000 sestavil M. Lukniš. Vznikla na základě vyhodnocení čistého výnosu půdy, podle stavu odpovídajícímu roku 1929. Podle této klasifikace byla půda na Slovensku rozdělena do sedmi bonitních tříd. Jako další vznikl soubor geonomických poznatků a map o výrobních typech a podtypech, které plnily funkci poznání vlivu přírodních faktorů na prostorovou rozdílnost zemědělské výroby až do poloviny osmdesátých let 20. století. Celé území státu, tedy nikoliv jen Slovensko, bylo rozděleno do 4 výrobních oblastí 27
kukuřičné, řepařské, bramborářské a horské a ty pak dále rozděleny do 12 podtypů. Při rozdělení do podtypů hrála roli především zrnitost a hloubka půdy. Na základě těchto průzkumů byly poté vypracovány také zóny vhodnosti pěstování plodin. Celkově tato etapa bonitace výrazně přispěla k poznání vztahu mezi přírodními podmínkami a ekologickými požadavky zemědělských plodin. Další vývoj bonitace je značně ovlivněný tím, zda jej tvoří kolektivy ekonomických nebo půdoznaleckých pracovišť. Podrobné přípravy na vypracování moderního systému bonitace se tak uskutečnily až v návaznosti na výsledky Komplexního půdoznaleckého průzkumu zemědělských půd (KPP) v letech 1965 1972. Prvním výsledkem se stala soustava 67 přírodních stanovišť (pouze v rámci SR), které vytvořila podklad pro následný výzkum ekonomického hodnocení vlivu stanovištních faktorů. Postupem času došlo ke shodě, že bonitace není jednorázová akce ocenění a kategorizace pozemků, ale naopak pečlivá syntéza všech přírodních, technických a ekonomických faktorů, jež ovlivňují zemědělskou produkci. Vznikla tedy podkladová soustava půdně ekologických jednotek (PEJ) jejíž základní jednotky jsou pojmenované jako BPEJ. Hlavní výhodou je určení specifického kódu BPEJ pro každý pozemek. Na tuto bonitaci navázal v roce 1981 Konštantin Zelenský, který na mapě 1 : 500 000 vykreslil 9 typů a 42 subtypů potenciálu zemědělské krajiny Slovenska. Dnes se výsledky bonitace vyjadřují cenou půdy nikoliv její bonitní třídou. Celostátně platná cena půdy se používá jako základ určení daně a ceny za její pronájem. Určení ceny vychází z kombinace produkčních a nákladových parametrů, které se získaly ekonomickou analýzou pozemků zařazených do typického souboru BPEJ. Každá změna nákladů se tedy projeví v ceně půdy a nikoliv kódu BPEJ, což je další nesporná výhoda tohoto systému (Demo 1998). Hlavním a nenahraditelným zdrojem informací o půdě Slovenska jsou materiály KPP. Podrobné výsledky terénního průzkumu jsou zaznamenány v souboru půdních map o měřítku 1 : 5 000 a 1 : 50 000. Nalezneme v nich údaje o zrnitosti, štěrkovitosti a zamokření půd. Tyto materiály jsou stále hlavním podkladem pro řešení otázek využití půdy a krajiny. Všeobecně se pod pojmem PEJ chápe různorodý územní celek, který má v důsledku vzájemného působení 28
celého komplexu složek prostředí, zejména půdy, klimatu a reliéfu specifický a neopakovatelný charakter ekologických vlastností a produkčního potenciálu. Struktura kódu BPEJ je jiná než v České republice se 7. místným kódem dle obecného vzorce xx xx x x x. Na prvním místě je číslo klimatického regionu (0 až 10), dále pak HPJ (celkem 100 jednotek), sdružený kód svažitosti a expozice (0 až 9), sdružený kód skeletovitosti a hloubky (0 až 9) a nakonec kód zrnitosti (1 až 5). Na základě prostorové struktury BPEJ tedy jejich podobnosti či rozdílnosti na určitém území, byly všechny základní PEJ Slovenska začleněny do hierarchie regionálních jednotek. Nejnižší jednotkou jsou půdně ekologické subregiony, kterých je celkem 533. Vyjadřují kombinace BPEJ, které předurčují možnosti využití jejich produkčního potenciálu. Zobrazují se zejména ve velkých měřítkách. Dalším stupněm jsou půdně - ekologické regiony, jichž bylo stanoveno 80. Zařazujeme sem jednotlivé kotliny, pohoří a svérázné územní celky na rovinách. Nejsou v nich velké rozdíly půd, klimatu a reliéfu. Druhou nejvyšší jednotku nazývají půdně ekologické podoblasti (celkem 13). Jde o soubory více půdně ekologických regionů na geneticky stejnorodých územích jako nížiny, pahorkatiny, kotliny či pohoří. Nakonec zde máme ještě půdně ekologické oblasti, 3 nížinné Záhorskou, Podunajskou a Východoslovenskou a horskou, která zahrnuje celou oblast Karpat. Díky poznatkům o negativním vlivu využívání produkčního potenciálu půd na ekologickou stabilitu krajiny se zákonitě ozvaly požadavky na zavedení ochranných opatření, která nemají jen řešit současný stav, ale i chránit půdu do budoucna. Na základě výsledků hodnocení produkčního potenciálu půd a bonity půd včetně početních výsledků analýz mezi vlastnostmi PEJ a produkcí hlavních plodin byly všechny BPEJ Slovenska rozděleny do 4 typů a 15 subtypů jejich racionálního využívání, které můžeme chápat i jako typologicko produkční kategorizaci půd SR. Do typu O patří jen BPEJ na rovinách a mírných svazích, kde je možné využít všechny technologie orby bez ohrožení půdy a ekologické stability krajiny. Tato zemědělsky vhodná kategorie zabírá 59,7 % ZPF Slovenska. Dalším stanoveným typem je OT, kam zařazují velmi lehké a též velmi těžké půdy a oglejené typy, jež se sice orat dají, ale vyžadují 29
periodické zatravňování. Jejich rozloha je 13,2 % SR. Do třetího typu travních porostů T patří všechny půdy na svazích nad 12, mělké a glejové půdy a navíc i území, kde se kombinuje více negativních faktorů jako např. klima a zamokření. Rozloha činí 25,2 % ZPF Slovenska. Na čtvrtou skupinu N nevhodnou pro zemědělství zbývá 1,9 % ZPF. Jedná se o půdy extrémně svažité, zamokřené, devastované apod. 2. 3 Bonitace dle FAO I tato bonitace zdůrazňuje odlišnost bonity půdy od jejího tržního hodnocení. Přístup FAO bere v potaz nejen podmínky přírodní, ale též specifické vlastnosti plodin a aspekty týkající se územního plánování a socio ekonomické stability v jednotlivých zemích světa. Tento přístup je používán již více než třicet let. Počátky této bonitace se datují do roku 1976, kdy vyšla první publikace s názvem Rámec pro hodnocení půdy. V dalších letech docházelo k upřesnění tohoto ocenění pro jednotlivé typy zemědělství a lesnictví. Zásady prvotního rámce na hodnocení půdy jsou: požadavky na specifické využití půdy, srovnání materiálních vstupů a zisků, fyzický, sociální a ekonomický kontext a potenciální dopady na životní prostředí a udržitelný rozvoj. Prvním krokem při hodnocení území je konzultace za účelem zvýšení produkce plodin při zahrnutí přírodních i sociálních předpokladů území. Výsledky tohoto bodu jsou pouze předběžné definovány na zájmové území a následně určuji rozsah a intenzitu průzkumu lokality. Dalším bodem je posouzení skutečných možností území například z pohledu infrastruktury, dostupnosti lidských i materiálních zdrojů, finanční náročnosti, průniku na trh a tak dále. Sociálně ekonomické atributy určují LUT (land utilization type) půdy. Dnes se LUT popisuje jako využívání půdy z hlediska produkce, vstupů a operací nutných pro vznik této produkce a jejího vztahu se sociálním prostředím, kde se výroba provádí. Požadavky na dobré fungování každé LUT jsou pevně určeny a zaměřují se hlavně rostlinnou fyziologii, technologii systémů řízení a ochranu půdy před degradací. Krokem číslo 3 se rozumí mapování vlastností půdy. Jedná se o prostorovou analýzu vlastností půdy, které mají největší vliv na její využití. Zahrnují sem 30