Teorie práva VOŠ Sokrates Prameny práva Mgr. Ondřej Havránek
Vymezení pojmu Pramen práva je pojem o více významech: jednak vyjadřuje vnější formu právních norem (pramen práva ve formálním smyslu), jednak je chápán jako zdroj obsahu těchto norem (pramen práva v materiálním smyslu) a nakonec jako zdroj poznání práva (pramen práva v gnozeologickém smyslu).
Vymezení pojmu Prameny práva ve formálním smyslu: jsou to formy, které obsahují právní normy, a které dodávají pravidlům v nich obsažených charakter práva. V podstatě jde o to v jaké státem uznané formě je zachycena právní norma. Pouze takové pravidlo chování, které má státem (resp. v mezinárodním právu společenstvím států) uznanou formu pramene práva, je právní normou. Pouze prameny práva ve formálním smyslu se budeme dále zabývat.
Vymezení pojmu Prameny práva v materiálním smyslu: Jedná se o zdroje obsahu práva, prameny determinující obsah právních norem - např. stav dané společnosti, státu a politického režimu, její tradice a zvyklosti, technologickou, ekonomickou a kulturní úroveň, vliv mezinárodního společenství, resp. jednotlivých států a jejich právních systémů, dosažený stupeň vývoje lidské civilizace, resp. příslušného civilizačního okruhu. V zásadě se materiálními prameny práva rozumí společenskohistorický kontext, ve kterém právo vzniká, jsou to především určité zájmy, které se do obsahu práva promítají. Jednoduše řečeno, jedná se o samotný důvod vzniku právních norem resp. Promítnutí tohoto důvodu do právních norem.
Vymezení pojmu V gnozeologickém pojetí jde o prameny poznání práva. Toto pojetí je širší než pojetí formální. Jedná se o veškeré informace o právu, jeho společenském působení. Zdrojem poznání určitého právního systému nemají být jen zákony a precedenty, resp. mezinárodní smlouvy, ale i rozhodnutí orgánů veřejné moci individuální povahy, tj. individuální právní akty, zejména judikatura, smlouvy, právní literatura, dokumentace legislativního procesu apod.
Prameny práva (jako formy právních pravidel) jsou historicky proměnlivé a i v současnosti jsou spojeny s odlišnými typy právní kultury, velkými právní systémy, jejichž podstatnou charakteristiku zároveň představují. V současnosti existují tři hlavní právní systémy 1) kontinentální, 2) anglosaský (angloamerický), 3) islámský, kam lze zařadit většinu právních řádů světa.
Ve formálním smyslu se rozlišují čtyři základní prameny práva: 1)právní předpis, 2)soudní precedens, 3)normativní právní smlouva 4)právní obyčej.
Právní předpisy obecně závazné normativní právní akty Právní předpis je výsledkem záměrné činnosti nazývané legislativní proces (v širokém slova smyslu), jedná se o takové rozhodnutí orgánu veřejné moci, které obsahuje právní normy jako předem daná pravidla chování. Typický je, na rozdíl od soudcovského práva, apriorní způsob tvorby práva. Právní normy jsou v této formě vytvářeny jako předem daná pravidla chování. Právní předpisy jsou rozhodujícím pramenem práva v kontinentálním typu právní kultury, uplatňují se však také v angloamerickém (v podobě tzv. statute law) a islámském typu právní kultury. Příznačná je hierarchická výstavba soustavy právních předpisů, vytvořená na základě jejich tzv. právní síly. Tato právní síla právního předpisu souvisí zejména s postavením normotvorného orgánu veřejné moci, který má pravomoc přijímat určitý typ právního předpisu. V rámci takové hierarchické soustavy právních předpisů mají nejvyšší právní sílu zákony (a mezi nimi pak zpravidla ústavní zákony). Jejich hlavní výhodou je přehlednost a dostupnost, nedochází-li k inflaci jejich přijímání a změn. Určitou nevýhodou je menší pružnost takto založeného práva.
Právní normy obecně závazné normativní právní akty Právní předpisy ve formě zákonů mají, pokud jde o hlavní právní odvětví, v kontinentálním typu právní kultury podobu kodexů. Kodexy (zákoníky) upravují uceleně právní problematiku určitého právního odvětví nebo alespoň jeho převážné části. Jejich výhodou je přehlednost, systematičnost a nerozpornost právní úpravy. Právní síla kodexů je stejná jako jiných zákonů, rozdílný je jejich faktický význam. Negativně v tomto směru působí tzv. nepřímé novelizace kodexů pomocí zásady lex specialis. V právních řádech kontinentálního typu právní kultury se vyskytují nejméně čtyři zákoníky: občanský zákoník, trestní zákoník, občanský soudní řád, trestní řád.
Právní předpisy obecně závazné normativní právní akty Od obecně závazného právního předpisu musíme odlišit : a) individuální právní akty (např. rozsudek, trestní příkaz, platební rozkaz, správní rozhodnutí v konkrétní věci), které nejsou prameny práva. Jedná se pouze o aplikaci obecně závazných normativních právních aktů na konkrétní případy. b) interní normativní akty, které také nejsou prameny práva, i když mají normativní charakter (tvoří paraprávní systém). Jsou závazné na základě právních předpisů. Jedná se o směrnice, instrukce, statuty, organizační a pracovní řády apod. Typické jsou např. ve veřejné správě, ve služebních vztazích, v pracovních vztazích (jako pokyny zaměstnancům s obecnějším významem). Jsou závazné jen pro toho, kdo je na základě zákona účastníkem určitého vztahu, kterého se týkají (např. členové akademické obce na vysoké škole - akademičtí pracovníci a studenti -jsou vázáni statutem vysoké školy a příslušné fakulty).
Soudní precedenty Soudní precedens je druh judikátu, tj. soudního rozhodnutí, které je prvním řešením daného případu, dosud právem neupraveného, závazným pro obdobné případy v budoucnosti. Je uznáván jako formálně závazný pramen práva v angloamerickém typu právní kultury (judge made law, case law) a v mezinárodním právu. V kontinentálním typu právní kultury rozhodnutí vyšších soudů nejsou formálně obecně závazná a vymahatelná, ale klíčové judikáty, vytvořené podle zákonů a normativních právních smluv, mají kvazi-precedenční význam. Precedenty jsou charakterizovány dvěma základními znaky, kterými jsou: originálnost - precedent je první rozhodnutí v dané věci, formální obecná závaznost - precedent je závazný pro obdobné případy. Kontinentální systém precedens jako pramen práva stricto sensu neuznává. Je to typický pramen práva v angloamerické právní kultuře. Každý soud nižší se musí řídit rozhodnutím soudu vyššího. Precedentní rozhodnutí by v zásadě mělo být závazné i pro ten soud (zpravidla nejvyšší), který jej vydal.
Pro precedenty platí: určitý pozitivní moment, neboť představují pružný model práva (mezera v právu de lege ferenda může být vyplněna rozhodnutím soudu, i když jednoznačná norma v tzv. psaném právu absentuje); určitý negativní moment, kterým je nižší míra právní jistoty, menší předvídatelnost práva, než je tomu v podmínkách stabilizovaného právního systému, náležejícímu ke kontinentálnímu typu právní kultury. Precedent je vlastně individuální právní akt, rozhodnutí, které řeší konkrétní případ (má tedy kazuistickou povahu), ale pro futuro se aplikuje na všechny případy stejného druhu.
Soudní precedenty Soudy vytvářejí svá precedenční rozhodnutí podle právních principů a event. i právních obyčejů, přičemž značný důraz se klade na racionálnost rozhodnutí a přesvědčivost jeho odůvodnění, a to též z hlediska jeho spravedlnosti (ratio a equita vystupují jako zdroj rozhodnutí). Proto se ta část odůvodnění rozhodnutí, která má charakter precedentu, nazývá ratio decidendi. Jedná se vlastně o normativní větu, resp. věty, použitelné na další obdobné případy. Ta část odůvodnění rozhodnutí, která se týká jedinečného případu řešeného soudem a která nemá obecnou závaznost, se nazývá obiter dictum.
Normativní právní smlouvy Normativní právní smlouva je druhem smlouvy obsahující právní normy jako obecně závazná pravidla chování. Co do obsahu jsou blízké právním předpisům, ale vznikají na základě konsenzu, nikoliv na základě autoritativního rozhodnutí. Právní materii upravují obecně a originálně.
Normativní právní smlouvy Normativní právní smlouvy jsou v současnosti nejdůležitějším pramenem mezinárodního práva, kde nezřídka nahrazují dosavadní úpravu obyčejového práva. Nejvýznamnější mezinárodní smlouvou je Charta OSN, jakási ústava" mezinárodního společenství, kterou uzavřeli zakládající členové OSN. V současnosti je pro demokratické státy typické, že normativní právní smlouvy jsou nejen závazným pramenem mezinárodního práva, ale že je také přebírají z mezinárodního práva do práva vnitrostátního. V důsledku toho je zpravidla ústavou stanovený okruh mezinárodních právních smluv vnitrostátním pramenem práva. V České republice čl.10a Ústavy.
Normativní právní smlouvy Zvláštní druh normativní právní smlouvy tvoří kolektivní smlouvy. Původně vznikly ve Skandinávii a byly posléze převzaty do celé Evropy. Upravují pracovní a sociální otázky. Jsou pramenem vnitrostátního práva. U nás mohou jít pouze nad rámec zákona (obsahují např. určitá zvýhodnění pro zaměstnance oproti zákonné úpravě). Jsou uzavírány mezi svazy zaměstnavatelů a odborovými organizacemi na různých stupních. Způsob jejich uzavírání, jakož i základní obsahové charakteristiky, je upraven zákonem. Zákon také zpravidla těmto smlouvám propůjčuje normativní charakter.
Právní obyčeje Právní obyčeje jsou nejstarším pramenem práva, v současnosti však mají jen omezený význam. Pravidla obyčejového práva vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem (resp. společenstvím států), netvoří se cílevědomě (imperativně nebo smlouvou). Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk, a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Jedná se o nepsané právo", a tím se dostává do konfliktu s požadavkem formální určitosti právní normy. Přestože jde sice o právo svojí formou původně nepsané, v průběhu doby vznikaly v případě jeho používání nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální, či soukromé povahy, čímž docházelo k určité rigiditě. Vytrácí se tím hlavní přednost obyčejů, tj. pružnost při jejich výkladu a používání. Na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psané právo. Obyčejové právo začíná ustupovat psanému právu na počátku 19. století, ale v určitých oblastech Evropy až ve 20. století.
Právní obyčeje Právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy, kterými jsou: usus longaevus, tj. zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný, opinio necessitatis, tj. skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný. Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla.